načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zeď - Xu Hongci; Erling Hoh

Zeď

Elektronická kniha: Zeď
Autor: Xu Hongci; Erling Hoh

- Mistrovské literární dílo o jediném podařeném útěku z čínského vězení. - Mladý student medicíny Xu Hongci byl idealistou a věrným a oblíbeným členem komunistické strany. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8% 20%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 328
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: editor Erling Hoh
překlad: Alena Breuerová
Skupina třídění: Vězeňství
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2076-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V roce 1957 napsal student lékařské fakulty Xu Hongci stať, v níž odvážně vystoupil proti politice činské komunistické strany v čele s Mao Ce-tungem. Trest za tuto kritiku na sebe nenechal dlouho čekat. Xu Hongci byl téměř vzápětí odsouzen k dlouholetému žáláři a putoval do věznice, v níž panovaly kruté a nelidské podmínky. Několikrát se snažil o útěk, teprve třetí pokus se mu zdařil. Jeho autobiografický příběh, který lze vnímat i jako dramatický akční thriller, přináší zároveň svědectví o zvůli totalitního režimu, jenž neváhal perzekuovat obrovské množství spoluobčanů, provinivších se pouze tím, že v myšlenkách a názorech nesouhlasili s některými kroky a postupy vládnoucí garnitury.

Popis nakladatele

Mistrovské literární dílo o jediném podařeném útěku z čínského vězení.

Mladý student medicíny Xu Hongci byl idealistou a věrným a oblíbeným členem komunistické strany. Ale jen do doby, než se ocitl mezi 550 000 Číňany, kteří byli na jaře roku 1957 nespravedlivě deportováni do pracovních táborů. Xu Hongci se rozhodl z tábora uniknout i přes mizivé šance na úspěch. Třikrát mu to nevyšlo, až nakonec po 14 letech věznění utekl. Pozoruhodný memoár popisuje jeho život a odvážný útěk z tábora, během něhož nebyl hlavní hrdina dopaden a popraven, ale dostal se zpět na svobodu.

(útěk z Maova nejtemnějšího vězení)
Předmětná hesla
Xu, Hongci, 1933-2008
Pracovní tábory -- Čína -- 20. století
Útěky z pracovních táborů -- Čína -- 20. století
Vězni -- Česko -- 20. století
Čína -- Dějiny -- 1949-1976
Zařazeno v kategoriích
Xu Hongci; Erling Hoh - další tituly autora:
Zeď -- Útěk z Maova nejtemnějšího vězení Zeď -- Útěk z Maova nejtemnějšího vězení
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zeď

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Xu Hongci

Zeď – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


ZED

Xu Hongci

Útěk z Maova

nejtemnějšího vězení

Editor Erling Hoh


Zeď

Xu Hongci

Editor Erling Hoh

Překlad: Alena Breuerová

Odborná korektura: Pavla Hanáčková

Obálka: Petr Gremlica

Odpovědná redaktorka: Petra Kryštofová

Technický redaktor: Jiří Matoušek

No Wall Too High: One Man‘s Daring Escape from Mao‘s Darkest Prison by

Xu Hongci, translated and edited by Erling Hoh

Copyright © 2008 by Sukh Oyunbileg, Oyunbileg Anjir, Oyunbileg Buyant,

Oyunbileg Esenya

Translated and condensation copyright © 2017 by Erlinh Hoh

Map copyright © 2017 by Jeffrey L. Ward

Published by arrangement with Sarah Crichton Books, an imprint of Farrar, Straus

and Giroux, New York

Translation © Alena Breuerová, 2018

© Antoni Halim / Shutterstock.com

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN tištěné verze 978-80-264-2076-7

ISBN e-knihy 978-80-264-2178-8 (1. zveřejnění, 2018)

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou cenu.

Informace o knihách z nakladatelství BizBooks:

www.bizbooks.cz

www.facebook.com/NakladatelstviBizBooks

www.twitter.com/BizBooks_knihy

Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2018 ve společnosti Albatros Media a. s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 32 488.

© Albatros Media a. s., 2018. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace

nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či

jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání


Památce mužů a žen, kteří zahynuli v pracovních táborech


A  tak se s  prvním výkřikem vzpoury ve  svobodné

Budapešti učené a  krátkozraké filozofie, kilometry

falešného mudrování a klamně krásných doktrín roz

plynuly v  prach. A  pravda, nahá pravda, tak dlouho

tupená a urážená, povstala před očima světa.

ALBERT CAMUS, „Kádár zažil svůj den strachu“



Obsah

Jak vznikla tato kniha 11 1 Francouzi nás ochrání 15 2 Srdce je vždycky rudé 25 3 Chladnokrevně 34 4 Viděl jsem předsedu 44 5 Chruščovův tajný projev 52 6 Jako z jiného světa 66 7 Závan čerstvého vzduchu 77 8 Roztrhejte ho na kusy 94 9 Zapomenuté souostroví 105 10 Útěk 117 11 Svoboda na dosah 128 12 Kapradinová kaše 140 13 Anděl smrti 161 14 Jak se vrtá skála 179 15 Domů se nejede 194 16 Cena pravdy 205 17 Brána pekelná 215 18 Peklo 229 19 Válečné umění 241 20 Koncovka 271

Epilog 308

Myšlenky na závěr 316

Příloha 1: Nezdravý vítr na katedře medicíny 318

Příloha 2: Pravičácký slouha napadá stranu 322

Poděkování 326

Poznámka o autorovi 327

Poznámka o editorovi knihy a překladateli z čínštiny do angličtiny 327

Poznámka k českému překladu 327

INDIE

BHÚTÁN

BANGLADÉŠ

MYANMAR

(BARMA)

THAJSKO

VIE TNAM

LAOS

PÁKISTÁN

NEPÁL

Kunming

Lhasa

Dege

Xiaguan

Chuxiong

Chengdu

Lijiang

Bengálský

záliv

Salw

M

e

k

o

n

g

M

e

k

o

n

g

PROVINCIE YUNNAN

19. Února – 10. Dubna, 1959

Polovina Března 1959

Polovina Březa – 10. Dubna, 1959

7.–19. Srpna, 1972

19. – 21. Srpna

VĚZNICE V LUSHUI

DŮL V LAMAGU

0 Kilometers

0 Miles

500

500

PRACOVNÍ TÁBOR BAIMAOLING

Ouyang Ford

Guangde Sian

Jiaxing

Šanghaj

Wuhu

Suzhou

Nanjing

do Chengdu

30. Ledna, 1959

14. Prosince, 195828. Ledna, 1959

29.–30. Ledna, 1959

3.–5. Února, 1959

První útěk, 14. Prosince, 1958

Druhý útěk, 28. Ledna – 10. Dubna, 1959

Jan

g

c

ť

i

a

n

g

in

RUSKO

MONGOLSKO

FILIPÍNY

JAPONSKO

JIŽNÍ KOREA

SEVERNÍ KOREA

TCHAJ-WAN

Peking

Šanghaj

Chongqing

Nanjing

Jiaxing

Wuhu

Hongkong

Wuhan

Yichang

Ulánbátar

Xuzhou

Tianjin

Jining

Erenhot

Zamyn-Üüd

Saihantala

oblast výřezu

Východočínské

moře

N

Jihočínské

moře

Japonské

moře

Žluté

moře

21. – 23. Srpna, 1972

24. Srpna, 1972

26. Srpna, 1972

27. Srpna, 1972

31. Srpna, 1972

1. Září, 1972

10. Září, 1972

11. Září, 1972

P

oušť Gob

i

PRACOVNÍ TÁBOR BAIMAOLING

První útěk, 14. Prosince, 1958

Druhý útěk, 28. Ledna – 10. Dubna, 1959

Čtvrtý útěk, 7. Srpna – 11. Září, 1972

Velká čínská zeď

ČÍNA

Žlu

ř

e

k

a

J

a

n

g-c

’-ťiang

T

i

c

h

ý

o

c

e

á

n

RUSKO

MONGOLSKO

FILIPÍNY

JAPONSKO

JIŽNÍ KOREA

SEVERNÍ KOREA

TCHAJ-WAN

Peking

Šanghaj

Chongqing

Nanjing

Jiaxing

Wuhu

Hongkong

Wuhan

Yichang

Ulánbátar

Xuzhou

Tianjin

Jining

Erenhot

Zamyn-Üüd

Saihantala

oblast výřezu

Východočínské

moře

N

Jihočínské

moře

Japonské

moře

Žluté

moře

21. – 23. Srpna, 1972

24. Srpna, 1972

26. Srpna, 1972

27. Srpna, 1972

31. Srpna, 1972

1. Září, 1972

10. Září, 1972

11. Září, 1972

P

oušť Gob

i

PRACOVNÍ TÁBOR BAIMAOLING

První útěk, 14. Prosince, 1958

Druhý útěk, 28. Ledna – 10. Dubna, 1959

Čtvrtý útěk, 7. Srpna – 11. Září, 1972

Velká čínská zeď

ČÍNA

Žlu

ř

e

k

a

J

a

n

g-c

’-ťiang

T

i

c

h

ý

o

c

e

á

n Jak vznikla tato kniha

M

ěl jsem v úmyslu napsat román, jehož součástí by byl útěk z čín

ského pracovního tábora, a právě jsem si znovu přečetl Hraběte

Monte Crista, abych se trochu inspiroval. V  hongkongské Ústřední knihovně jsem do  počítačového katalogu zadal slovo laogai, „pracovní tábor“. (Čínské sousloví laodong gaizao znamená „převýchova prací“, zkrácený výraz laogai se používá pro označení pracovního tábora, ve kterém se tato „převýchova“ zpravidla odehrávala. Pozn. překl.) Mezi vyhledanými knihami na toto téma byla jedna, jejíž titul zněl Chongchu laogaiying, „Útěk z pracovního tábora“.

Vyhledal jsem si tu knihu v  regálu. Na  obálce byla silueta muže přelézajícího zeď vězení, po jejímž horním okraji se vine ostnatý drát. V upoutávce na přebalu stálo: „Souostroví Gulag a Motýlek v jednom: pravdivý příběh útěku z pekla.“ Kniha líčila příběh Xu Hongcia, jednoho z  550 000 mužů a  žen, kteří byli nespravedlivě posláni do  pracovních táborů, neboť na  jaře 1957 podlehli vytrvalým Maovým výzvám a začali se vyjadřovat otevřeně. V roce 1972, po třech nezdařených útěcích a  čtrnácti letech úmorné a  vyčerpávající práce v  táborech, se Xu Hongci konečně dostal znovu na svobodu díky pečlivě naplánovanému a obdivuhodně odvážnému útěku z vězení.

„Jestliže je tady skutečný příběh, proč bych měl psát román,“ řekl jsem si. Okamžitě jsem se rozhodl, že jeho knihu přeložím. Jak vznikla tato kniha

M

ěl jsem v úmyslu napsat román, jehož součástí by byl útěk z čín

ského pracovního tábora, a právě jsem si znovu přečetl Hraběte

Monte Crista, abych se trochu inspiroval. V  hongkongské Ústřední knihovně jsem do  počítačového katalogu zadal slovo laogai, „pracovní tábor“. (Čínské sousloví laodong gaizao znamená „převýchova prací“, zkrácený výraz laogai se používá pro označení pracovního tábora, ve kterém se tato „převýchova“ zpravidla odehrávala. Pozn. překl.) Mezi vyhledanými knihami na toto téma byla jedna, jejíž titul zněl Chongchu laogaiying, „Útěk z pracovního tábora“.

Vyhledal jsem si tu knihu v  regálu. Na  obálce byla silueta muže přelézajícího zeď vězení, po jejímž horním okraji se vine ostnatý drát. V upoutávce na přebalu stálo: „Souostroví Gulag a Motýlek v jednom: pravdivý příběh útěku z pekla.“ Kniha líčila příběh Xu Hongcia, jednoho z  550 000 mužů a  žen, kteří byli nespravedlivě posláni do  pracovních táborů, neboť na  jaře 1957 podlehli vytrvalým Maovým výzvám a začali se vyjadřovat otevřeně. V roce 1972, po třech nezdařených útěcích a  čtrnácti letech úmorné a  vyčerpávající práce v  táborech, se Xu Hongci konečně dostal znovu na svobodu díky pečlivě naplánovanému a obdivuhodně odvážnému útěku z vězení.

„Jestliže je tady skutečný příběh, proč bych měl psát román,“ řekl jsem si. Okamžitě jsem se rozhodl, že jeho knihu přeložím.

Zeď12

Vydalo ji nakladatelství Art & Culture, jeden z těch mnoha malých vydavatelských podniků v  Hongkongu, jež vycházejí vstříc milionům návštěvníků z pevninské Číny, kteří jsou vyhladovělí po dobrém a necenzurovaném čtivu. Vydavatel Paul Lee mi řekl, že knihy Chongchu laogaiying, osobní výpovědi pana Xu Hongci, jak ji zaznamenal šanghajský novinář Hu Zhanfen, se prodalo osm set výtisků. Se žádným z  obou autorů se nesetkal, ale slíbil mi, že se pokusí zprostředkovat kontakt.

Počátkem roku 2012 jsem zavolal Hu Zhanfenovi a dozvěděl jsem se smutnou zprávu, že Xu Hongci zemřel v roce 2008, krátce poté, co vyšla jeho kniha. S Hu Zhanfenem jsme se dohodli, že se setkáme v Šanghaji, kde mě představil vdově po panu Xu Hongciovi, paní Sukh Oyunbileg, která pochází z Mongolska. Ta po krátkém přehrabování ve svých věcech vytáhla životní dílo svého manžela: životopis v rozsahu 572 stránek, ručně psaný, s mapkami, kresbičkami a mnoha událostmi, které se do hongkongské publikace nedostaly.

Rukopis byl naštěstí již přepsán do čitelnějšího textového souboru. Práce na jeho překladu a zestručnění se pro mne stala poutí novodobou čínskou historií, jež mi v mnohém otevřela oči a zcela mě pohltila. Byla to cesta do  samého srdce temnoty, na  níž mě po  celou dobu provázel lidský, statečný hlas pana Xu Hongci. Osvětloval mi každou stránku tohoto působivého svědectví, jež bylo napsáno v ústraní, u osamělého táborového ohně vzpomínek.

Otázka, zda byl Xu Hongci jediným člověkem, kterému se z pracovních táborů Maovy Číny podařilo uprchnout, je akademická. Vzhledem k milionům vězněných se lze domnívat, že pravděpodobně nebyl sám. Nicméně když jsem se zeptal Harryho Wua (Harry Wu zemřel 26. dub- na 2016. Pozn. edit.), vysoce uznávaného historika čínských pracovních táborů, kterými také sám prošel, jestli někdy slyšel o  nějakém úspěšném útěku z laogai, odpověděl: „Ne, to bylo nemožné. Celá Čína tehdy byla jedno velké vězení.“Jak vznikla tato kniha

Jedna věc je jasná: v  době kulturní revoluce (1966–1976) nezdařený útěk znamenal jistou smrt. Gu Wenxuan byl student Pekingské univerzity, který se podobně jako Xu Hongci stal obětí kampaně proti pravičákům z roku 1957. V roce 1966 utekl z pracovního tábora v provincii Shandong, podařilo se mu přejít hranici do  Severní Koreje, ale byl dopaden, vypovězen a popraven. Ren Daxiong, profesor Pekingské univerzity, byl odsouzen na doživotí za to, že přeložil Chruščovův „tajný projev“. Po nezdařeném hromadném útěku stanul on a dvanáct jeho spoluvězňů 28. března 1970 před popravčí četou.

Na jaře roku 2015 jsem odjel do  provincie Yunnan, kde byl Xu Hongci v  roce 1959 zadržen na  hranici s  Barmou a  následně strávil třináct a  půl roku v  pracovních táborech. Řada míst, která popisoval, se změnila k  nepoznání. Mohutné a  divoké řeky, které musel překonat, byly zklidněny přehradami a některé z blátivých cest, po nichž se plahočil, se změnily v čtyřproudé dálnice. Podnik zemědělské techniky 507 v malebném městě Lijiang, poslední Xu Hongciovo vězení, byl srovnán se zemí a ulice dlážděné oblázky, jimiž jej potupně vodili spolu se zástupem ostatních vězňů, jsou nyní lemovány nekonečnými obchody s  turistickými suvenýry. Tím jediným, co se nezměnilo, je pohled na  jeho milovanou horu Jadeitového draka, která se stále majestátně vypíná na severu.

Jednoho krásného dne jsem se rozhodl vyhledat Yang Wencana, který byl Xu Hongciovým spoluvězněm v jeho posledním vězení. Jediné, co jsem věděl, bylo, že Yang Wencan pocházel z Jianchuanu, okresu s asi 170 000 obyvateli zhruba osmdesát kilometrů jihozápadně od Lijiangu. Když jsem kráčel po hlavní ulici okresního města a přemýšlel, kde začít, zahlédl jsem prošedivělého starého muže, který stál na slunci před jedním obchodem.

„Hledám člověka, který se jmenuje Yang Wencan,“ oslovil jsem ho.

„Á, Yang Wencan, to byl kamarád Xu Hongcia,“ odpověděl, jako by vytušil, o co mi jde.

Zeď14

„Vy jste znal Xu Hongcia?!“ zeptal jsem se užasle.

„Na začátku šedesátých let jsme spolu byli v  pracovním táboře

Dayan. Byl to takový dlouhán ze Šanghaje,“ odvětil starý pán.

Chvíli jsme se bavili. Dozvěděl jsem se, že Xu Hongci je místní le

genda. Stařík mi složitě vysvětloval, jak najdu Yang Wencana, a pak se pustil do zdlouhavého výkladu o politice a frakčních sporech, které přiměly Xu Hongcia k tomu, aby v roce 1972 podnikl svůj poslední útěk. Začal se nořit do vzpomínek, a protože mluvil nářečím bai, měl jsem co dělat, abych mu rozuměl. Yang Wencana se mi nakonec najít nepodařilo, ale vlastně to bylo jedno. O pár dní později, když jsem se trmácel v horách jižně od Lijiangu, stejnou cestou, kudy se Xu Hongciovi konečně podařilo utéct, mi došlo, proč jsem sem přišel. Potřeboval jsem slyšet ta posmutnělá a zároveň toužebná slova onoho starého muže:

„On to dokázal.“

ERLING HOH

Hemfjäll Skola

6. října 2015

1

Francouzi nás ochrání

(1933–1945)

V

 roce 1931 Japonsko anektovalo rozsáhlou oblast, z níž vybíhá

Korejský poloostrov, známou jako Mandžusko  – což byl prv

ní krok směrem k  deklarovanému historickému poslání osvobodit

Čínu od  západního imperialismu, stát se hegemonem Asie a  za

brat si pro sebe přírodní zdroje tohoto kontinentu. Během třiatři

ceti dnů ostrých potyček mezi japonskými a  čínskými jednotkami

v  ulicích Šanghaje v  následujícím roce zahynulo 14 000 Číňanů

a  3  000  Japonců. V  létě roku 1937 jednotlivé ozbrojené střety pře

rostly v regulérní válku. Japonci zahájili masivní invazi do čínského

vnitrozemí. K první velké bitvě došlo v Šanghaji, kam čínský genera

lissimus Čankajšek přesunul své nejlépe vycvičené vojáky, aby agre

sora odrazili. Od poloviny srpna do konce listopadu ve městě a jeho

okolí zuřily prudké boje. Potom Čankajšek, který už ztratil kolem

190 000 mužů, nařídil ústup. Japonská armáda vstoupila do hlavní

ho města Nankingu a  Čínu na  následujících osm let pohltil jeden

z  nejvražednějších konfliktů druhé světové války, který stál život

na 18 milionů lidí. Francouzi nás ochrání (1933–1945)

V

 roce 1931 Japonsko anektovalo rozsáhlou oblast, z níž vybíhá

Korejský poloostrov, známou jako Mandžusko  – což byl první krok směrem k  deklarovanému historickému poslání osvobodit Čínu od  západního imperialismu, stát se hegemonem Asie a  zabrat si pro sebe přírodní zdroje tohoto kontinentu. Během třiatřiceti dnů ostrých potyček mezi japonskými a  čínskými jednotkami v  ulicích Šanghaje v  následujícím roce zahynulo 14 000 Číňanů a  3  000  Japonců. V  létě roku 1937 jednotlivé ozbrojené střety přerostly v regulérní válku. Japonci zahájili masivní invazi do čínského vnitrozemí. K první velké bitvě došlo v Šanghaji, kam čínský generalissimus Čankajšek přesunul své nejlépe vycvičené vojáky, aby agresora odrazili. Od poloviny srpna do konce listopadu ve městě a jeho okolí zuřily prudké boje. Potom Čankajšek, který už ztratil kolem 190 000 mužů, nařídil ústup. Japonská armáda vstoupila do hlavního města Nankingu a  Čínu na  následujících osm let pohltil jeden z  nejvražednějších konfliktů druhé světové války, který stál život na 18 milionů lidí.

Zeď16

N

arodil jsem se v Šanghaji 10. září 1933. Moji rodiče měli dvě dce

ry, ale obě zemřely krátce po sobě během epidemie při japonském

útoku na město v předchozím roce. Stal jsem se tedy jejich nejstarším dítětem.

Dědeček zemřel, když bylo mému otci Xu Yunsunovi pět let. Babička s otcem pak žili u jejího staršího bratra Wu Cuiwua, schopného muže, který pracoval jako agent pro jednu švédskou obchodní společnost. Časem začal sám zakládat doly a továrny a patřil k první generaci čínských průmyslníků. Wu Cuiwu přijal otce za  vlastního, poskytl mu slušné vzdělání na obchodní akademii a pomohl mu najít výnosné místo.

Otec vyrůstal jako sirotek vychovávaný pod cizí střechou, a  snad proto se z něj stal plachý člověk. V naší rodině o všem důležitém rozhodovala matka, Wang Yamei, zhýčkaná, umíněná dcera kapitalisty. Ačkoli navštěvovala dívčí školu Elizy Yatesové (Renomovaná škola založená a vedená americkými baptistickými misionáři. Pozn. překl.), nikdy nepřijala křesťanskou víru, což byl jen jeden z příkladů její nezávislé povahy. Rodině vládla železnou rukou.

Moji rodiče, které japonský útok na Šanghaj v roce 1932 těžce poznamenal, se přestěhovali do francouzské koncese. (Francouzská koncese byla enkláva, která byla v letech 1849–1943 de facto pod francouzskou správou; zejména od 20. let to byla mezi cizinci i bohatými Číňany nejvyhledávanější rezidenční oblast. Pozn. překl.) Otec pracoval na celní a  daňové správě a  vydělával pět set stříbrných dolarů měsíčně, což byl vysoký plat, a  když se k  tomu přidaly matčiny peníze, žili jsme si velmi dobře.

Rodiče snili o tom, že si tuto středostavovskou životní úroveň udrží napořád, ale zasáhla válka. V zimě roku 1941 po útoku na Pearl Harbor japonská armáda vstoupila i do západních koncesí v Šanghaji a převzala kontrolu nad celním úřadem. Otec přišel o místo. Protože moji rodiče vedli aktivní společenský život a museli zachovávat dekorum, ztráta Francouzi nás ochrání otcova příjmu na  naši rodinu citelně doléhala. Přestali jsme finančně vycházet.

Nakonec, aby se vymanili z kruhů svých buržoazních známých, učinili moji rodiče nesnadné rozhodnutí, že se přestěhují do Kunshanu, což bylo tehdy malé městečko asi padesát kilometrů západně od Šanghaje, kam jsme se přesunuli i  s  babičkou z  matčiny strany. Dědeček kdysi v  Kunshanu vlastnil rozsáhlé pozemky, ale když zjistil, jakým břemenem je pozemkové vlastnictví, všechno prodal a ponechal si jen asi deset mu (Mu je čínská jednotka plochy; v době, o které je řeč, to bylo asi 614 m

2

. Pozn. edit.) na západním okraji Kunshanu s osmi přízemními

domky a dvěma rybníky.

Babička, která se nikdy nesmířila s  mladou konkubínou svého manžela, žila v jednom z těchto domů společně s příbuznými ze svého početného rodu. Byla to velkorysá, mírná žena a vycházeli jsme spolu dobře.

Chvíli mi trvalo, než jsem si na život v Kunshanu zvykl. V Šanghaji jsme bydleli ve vile západního stylu. Nyní jsme žili v prostém domku, kde nebyla ani koupelna. Život v  Kunshanu však tehdy měl také svůj půvab a zvláštní klid. Úrodná venkovská krajina kolem našeho domu byla protkána řekami a jezery – typický obraz Jiangnanu. (Jiangnan je jeden z nejúrodnějších a nejbohatších regionů Číny. Pozn. edit.) Na severu se tyčila nádherná hora Ma’an. Na východě se malá říčka vlévala do jezera Bai. Na západě se rýžová pole střídala s morušovými háji a na jih od  nás byly nemocnice Puji a  chrám generála Bua. Dnes už je to všechno pryč, místo toho jsou tam asfaltové silnice a nekonečné řady betonových paneláků. Spolu s  několika přáteli založil otec na  volném pozemku u  našeho domu firmu, která obchodovala s použitými trámy a prkny. Skupovali na venkově staré dřevěné domy, rozebírali je a stavební dříví dopravovali do Kunshanu, kde se buď prodalo, nebo se použilo na výrobu rakví.

Zeď18

Často jsem chodíval do rakvářské dílny, hrál jsem si s nástroji a trochu se přiučil tesařskému řemeslu.

Příjem z  tohoto podnikání byl skrovný. Matka, která byla zvyklá na určitou životní úroveň, se s naší momentální chudobou nedokázala smířit a naléhala na otce, aby si zase našel nějaké místo ve státní správě. Japonští okupanti tehdy nastolili loutkovou vládu, v jejímž čele byl Wang Jingwei. (V roce 1905 se Wang Jingwei připojil k Revoluční alianci dr. Sunjatsena a  proslavil se v  celé zemi po  nezdařeném pokusu o atentát na prince Quna, druhého v linii následnictví na trůn hroutící se mandžuské dynastie Qing [1644–1911]. Wang Jingwei, zakládající člen Kuomintangu, spolupracoval s Mao Ce-tungem v propagandistickém oddělení Kuomintangu během krátce trvající „jednotné fronty“ Kuomintangu s komunisty [1924–1927]. Po Sunjatsenově smrti v roce 1925 Wang Jingwei prohrál v mocenském boji o vedení Kuomintangu s Čankajškem, s nímž následujících třináct let udržoval napjaté vztahy. V listopadu 1938 Wang Jingwei nacionalistickou vládu zradil, začal vyjednávat s Japonci a v Nankingu ustavil loutkovou vládu. Zemřel v roce 1944. Pozn. edit.) Takže pokud člověk chtěl sloužit ve státní správě, musel kolaborovat s Japonci.

Jedna z  matčiných bývalých spolužaček měla za  manžela Fang Huanrua, Číňana ze severu, který počátkem 20. let vstoupil do komunistické strany. V  roce 1927, když Čankajšek v  Šanghaji zahájil svou kampaň proti komunistům, Fang Huanru utekl do  Sovětského svazu, jenže tam jej během stalinských čistek ve  30. letech označili za  trockistu. Musel uprchnout znovu, vrátil se do Číny, kde se vrhl do náruče Kuomintangu (Koncem roku 1911 se mandžuská dynastie, otřásaná povstáními po celé Číně, zhroutila vlastní prohnilostí. Krátce nato dr. Sunjatsen, klíčová postava revoluce, založil Kuomintang – nacionalistickou stranu, v  níž se sloučilo několik revolučních skupin –, která se stala dominantní politickou silou v  Číně na  příštích sedmatřicet let. Po Sunjatsenově smrti v roce 1925 nový vůdce strany Čankajšek zahájil Francouzi nás ochrání svou úspěšnou Severní expedici proti třem místním náčelníkům vojenských gangů, provedl krvavou čistku proti komunistům v Šanghaji a v Nankingu vyhlásil křehkou národní vládu. Pozn. edit.) a byl vyslán, aby prováděl ilegální činnost proti Japoncům v Šanghaji. Tam ho odhalili Wang Jingweiovi agenti a on přeběhl k Japoncům, aby si zachránil kůži.

V lednu 1944 Japonci ustavili provincii Huaihai s hlavním městem Xuzhou a  Hao Pengjuem jako loutkovým guvernérem. Fang Huanru dostal místo šéfa této loutkové administrativy. On a  jeho žena často s mými rodiči hráli mahjong a Fang Huanru nabízel mému otci, ať jde do Xuzhou s ním.

Matka byla pro. Tou dobou v drůbeží líhni, kterou si otec založil spolu s jedním známým, propukl mor a zahubil všechna kuřata, takže otec zkrachoval. V  zoufalství neviděl jinou možnost než Fang Huanruovu nabídku přijmout. Stal se ředitelem dopravních a zásobovacích služeb v okrese Su, kde se staral o zásobování Armády osmé trasy a podle všeho si i vydělal nějaké peníze. (Armáda osmé trasy byla jednou ze dvou hlavních bojových sil komunistické strany, nominálně v rámci velitelské struktury kuomintangské vlády během čínsko-japonské války v letech 1937–1945. Se zbraněmi, léky a dalšími zásobami čínské strany konfliktu tajně obchodovaly. Pozn. edit.) Ačkoli po pouhém roce rezignoval, tato černá skvrna na něm ulpívala po zbytek jeho života a nakonec jej přivedla do záhuby.

Otcův postoj k Japoncům mě trápí. Byl jsem malý a nechápal jsem, co se děje. Ale kdybych byl dospělý, jsem si jist, že bychom se byli hádali. Japonská invaze mě hluboce zasáhla a do jisté míry rozhodla o mém budoucím životě.

To první, na co si vzpomínám, jsou zvěrstva, kterých se dopouštěli Japonci. V roce 1937, když mi byly čtyři roky, jsme žili na ulici Pushi ve francouzské koncesi. Vzpomínám si, jak mě moje babička z otcovy strany držela, když jsme společně pozorovali požáry, které se rozpou

Zeď20

taly při japonském útoku na Zhabei a Jižní trh. Plameny divoce šlehaly k nebi a vzduch se plnil hustým černým kouřem a ohlušující střelbou a výbuchy. Lidé stáli na ulici, tváře potemnělé hrůzou a hněvem, a nemohli se od těch děsivých výjevů odtrhnout.

„Za všechno to zlo, které páchají, budou Japonci pykat,“ řekla mi babička.

„Spálí taky náš dům?“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Ne, tohle je francouzská koncese. Sem se vstoupit neodváží.“

„Proč?“

„Protože Francie je silná země, stejně jako Japonsko. Francouzi nás ochrání.“

Válka s  Japonskem se protahovala. S  japonskými vojáky jsem se však vlastně setkal, až když jsme se přestěhovali do Kunshanu. Teprve pak jsem poznal, jak trpké je přináležet k poraženému národu. Cestou do školy jsem musel chodit kolem japonských kasáren, u jejichž hlavní brány vždy stála stráž. Podle japonských předpisů musel každý před těmito vojáky zastavit, stoupnout si do pozoru, smeknout a uklonit se. Kdokoli by projevil sebemenší známku neúcty pouhým postojem nebo výrazem tváře, byl by okamžitě ztrestán.

Každý den jsem míjel tuto strážnici čtyřikrát a  pokaždé jsem se japonským vojákům klaněl. Když jsem chtěl jít do města, musel jsem se klanět u  několika dalších strážnic. Během těchto čtyř let jsem se před těmito japonskými ďábly uklonil mnohotisíckrát. Ačkoli jsem nikdy na vlastní oči neviděl, že by japonští vojáci někoho zabili, slyšel jsem bezpočet historek o  tom, jak rabovali, vypalovali, znásilňovali a zabíjeli.

V  páté třídě jsme se museli učit japonsky. Učitelem byl japonský důstojník z propagandistického oddělení jménem Kobajaši. Byl svědomitý, ale ani jeden z  nás žáků se japonsky učit nechtěl. Náš vzdorný postoj jej přiváděl k  zuřivosti. Jednou mě a  mého spolužáka přistihl, jak si něco šeptáme, a  nařídil nám, abychom předstoupili před celou Francouzi nás ochrání třídu. Znenadání nás oba popadl za vlasy a vší silou nám třikrát udeřil hlavami o sebe. Málem nás omráčil. Výsledek jeho vyučování byl nulový: ačkoli jsem se tento jazyk učil tři roky, nikdy jsem nedokázal říct souvisle jedinou japonskou větu.

Kolem Kunshanu probíhaly četné partyzánské boje a Japonci ovládali město železnou rukou. Často v nejhlubší noci klepali lidem na dveře a kontrolovali povolení k pobytu. Japonští vojáci lovili v našem rybníčku a odnášeli si největší kapry, aniž by zaplatili jediný groš. Jednou obvinili mého mladšího bratra, že jim ryby plaší hlasitým mluvením, a krutě ho zbili. Nenáviděli jsme je z hloubi duše.

Otec bedlivě sledoval, jak se válka vyvíjí, měl předplacené noviny a  často studoval aktuální situaci na  mapě. Studoval jsem s  ním, učil jsem se číst noviny a  mapy už odmala. Někdy jsem pozorně naslouchal, když se s přáteli bavili o státních záležitostech a o válce až pozdě do noci. Otevíral se přede mnou svět bez hranic. Chtěl jsem rychle vyrůst a zapojit se do boje proti japonským ďáblům. Při představách krvavých bitevních polí se mě zmocňovalo pobouření. V páté třídě jsem napsal dlouhý esej o tom, že chci vstoupit do armády a sloužit své vlasti. Mého učitele Duan Ruiyinga to vyděsilo a varoval mě, abych takové slohové práce už nepsal. Naše národní tragédie ve mně už v mladém věku probudila politické uvědomění a služba národu a vlasti se stala vůdčím principem mého života.

Když mi bylo skoro dvanáct, Japonci kapitulovali. Slavili jsme vítězství a  těšili se na  zářivou budoucnost. Lidé vyšli do  ulic, stáli na chodnících a vítali vracející se Národní armádu. Nadšení mladí lidé vstupovali do mládežnické organizace Kuomintangu. Naším městem procházely desetitisíce japonských válečných zajatců. V  Kunshanu se objevila i  americká armáda. Lidé volali: „Jiang Zhuxi wan sui!“ „Ať žije generalissimus Čankajšek!“ Uvědomoval jsem si však také, že Kuomintang a komunisté spolu navzájem bojují, a byl jsem zmaten z dopisu, který Čankajškovi napsal Zhu De, velitel Armády osmé

Zeď22

trasy. (17. srpna 1946 Zhu De / Ču Te poslal Čankajškovi telegram, v  němž ho žádal, aby komunistické jednotky mohly přijmout kapitulaci japonské armády v oblastech pod svou kontrolou. Pozn. edit.) Nikdy předtím jsem si neuvědomoval, že Čína ještě bude muset vyřešit tolik problémů.

Na střední škole jsem při vyučování vůbec nedával pozor. Místo toho jsem tajně pod lavicí četl historické romány, až jsem tomu úplně propadl. Pohlcovalo mě to do té míry, že jsem zapomínal jíst i spát. Přečetl jsem tehdy snad všechny slavné čínské historické romány. Možná proto se skoro na  každý problém dívám z  historické perspektivy, snažím se přijít na jeho zdroj a předvídat možný vývoj. Na druhé straně jsem však už potom nikdy nedokázal nechat se jen tak unášet proudem a přijímat skutečnost, aniž bych o ní uvažoval. Stal se ze mě neklidný člověk; už nikdy jsem si nedal pokoj.

Své sklony člověk povětšinou zdědí. Protože jsem typický cholerik, k  mým hlavním vlastnostem patří energičnost, špatné sebeovládání, přímočarost, nadšení, vznětlivost, odvaha a  rozhodnost. Tím se naprosto liším od  svého otce, který byl introvertní a  zbabělý, a  jsem spíš po matce, která také byla prchlivá a výbušná. Ale i s ní jsem míval spory. Matka, kterou odmalička rozmazlovali a zahrnovali pozorností, byla domýšlivá, panovačná osoba, která nedokázala nikoho respektovat, zvláště v rodině. Pokud jde o ostatní, respektovala jen ty, kteří měli víc peněz a větší moc než ona sama. Nadávky, bití a hádky byly v naší rodině na denním pořádku.

Dobrý vliv na  mě měla moje babička z  otcovy strany. Byla to typická tradiční Číňanka, která milovala svá vnoučata a  neúnavně se nám věnovala. Vždycky jsem se snažil být jako ona, laskavý, pracovitý, loajální, trpělivý, prostý a tolerantní. V naší rodině existovaly dvě neviditelné fronty a já jsem od počátku až do konce stál na straně své b abi čky.Francouzi nás ochrání

K nám domů chodily rozmanité návštěvy: kapitalisté, velkostatkáři, politici, vládní úředníci, detektivové, gangsteři a  nejrůznější sebranka, lidé, kteří pili, hráli hazardní hry, chodili za prostitutkami, kouřili opium, vydírali a spekulovali. Vždycky jsem je sledoval s opovržením. Každý večer se u nás doma hrál mahjong, ale nikdy jsem ani nepřihlížel a dodnes tu hru neumím hrát.

Léta v Kunshanu mi přiblížila realitu lidí ze všech společenských vrstev a dala mi lepší představu o pracující třídě. Žil jsem mezi venkovany a viděl jsem, jak moc se nadřou, aby si zajistili jenom ty nejzákladnější životní potřeby. Mé rodiče považovali za  vzdělané lidi, chovali se k  nám uctivě a  byli na  nás hodní. Měl jsem s  nimi velký soucit, zvláště když jsem viděl bezmocnost, s jakou podléhali nemocem jako schistosomóza a tuberkulóza, na něž tehdy hodně lidí umíralo. (Schistosomóza je parazitární onemocnění, které decimovalo už římské legie. Přenáší se kontaminovanou vodou a  stále je to nejvýznamnější infekce způsobovaná parazity, ve světovém měřítku je dnes infikováno asi 200 milionů lidí – pozn. překl.) Vždycky jsem se za ně modlil a přál jsem jim, aby mohli žít lépe.

Zvláště vzpomínám na hrbáče Hong Shenga, šikovného tesaře, který dokázal ze starých kusů dřeva vyrobit nádherné rakve. Nikdy se nehádal a  nenechal se zatáhnout do  malicherných sporů, ale soustředil se na práci. To díky němu jsem si mohl hrát s různými nástroji a poznal jsem, co to znamená dobře pracovat. Setkával jsem se také se zedníky, kováři, rybáři a dalšími lidmi, kteří fyzicky pracovali, a z bezprostřední blízkosti jsem pozoroval, jak se nadřou. Díky tomu jsem toho o životě věděl víc, než kdybych byl vyrůstal v Šanghaji.

Mé dětství se odehrávalo ve stínu války proti Japonsku. Při pohledu na  to, jak je moje země slabá, jsem si přál, abychom byli silní a  mocní. Ve  své vlastní rodině jsem na  vlastní kůži zažíval nespravedlnost a zaostalost staré společnosti. Naše konflikty mě naplňovaly smutkem

Zeď24

a pochybnostmi. Válka mě naučila politice a zeměpisu a dala mi smysl pro dějiny. Ve dvanácti jsem měl hlavu plnou rozporuplných myšlenek a pocitů a nesčetných otázek, které zůstávaly bez odpovědi.

2

Srdce je vždycky rudé

(1945–1949)

P

o kapitulaci Japonska 15. srpna 1945 se Číňané poprvé po  ně

kolika desítkách let těšili na  mír. Po  krátkém období oddechu

se ale křehké spojenectví mezi Kuomintangem a  komunisty zača

lo rozpadat a  konflikt rychle přerostl v  regulérní občanskou vál

ku. Kuomintang, neschopný, zkorumpovaný a  demoralizovaný, se

hroutil pod náporem komunistů a  po sérii vítězství v  Mandžusku

komunistická armáda v  lednu 1949 vstoupila do  Pekingu. Šanghaj

padla v  květnu téhož roku. 1. října Mao Ce-tung vyhlásil Čínskou

lidovou republiku a 10. prosince Čankajšek uprchl z poslední bašty

Kuomintangu v jihozápadní Číně na ostrov Tchaj-wan. Srdce je vždycky rudé (1945–1949)

P

o kapitulaci Japonska 15. srpna 1945 se Číňané poprvé po  ně

kolika desítkách let těšili na  mír. Po  krátkém období oddechu se ale křehké spojenectví mezi Kuomintangem a  komunisty začalo rozpadat a  konflikt rychle přerostl v  regulérní občanskou válku. Kuomintang, neschopný, zkorumpovaný a  demoralizovaný, se hroutil pod náporem komunistů a  po sérii vítězství v  Mandžusku komunistická armáda v  lednu 1949 vstoupila do  Pekingu. Šanghaj padla v  květnu téhož roku. 1. října Mao Ce-tung vyhlásil Čínskou lidovou republiku a 10. prosince Čankajšek uprchl z poslední bašty Kuomintangu v jihozápadní Číně na ostrov Tchaj-wan.

Zeď26

V

  roce 1946 kuomintangské úřady převzaly Kunshanskou střední

školu a v domnění, že jsme všichni byli japonští kolaboranti, za

hájily prověrky. Nechápal jsem, jaký to má smysl, a prostě jsem formuláře vyplnil.

V  Kunshanu byla umístěna výsadkářská jednotka Kuomintangu. Někteří z mladších vojáků chodili na naši školu hrát basketbal a flirtovat s děvčaty. Spřátelil jsem se s podporučíkem jménem Tan Fangzhong. Pocházel z Guang’anu v provincii Sichuan, vstoupil do armády ve čtrnácti letech a bojoval v barmské válce. Bylo mu sice teprve osmnáct, ale byl přemýšlivý a otevřený a vypadal zkušeně.

Často mě bral do jejich tábora, kde jsme se bavili o vojenských záležitostech, vyprávěl mi historky z války a učil mě střílet. Jednou puška náhodou vystřelila a málem jsem ho zabil. Stali se z nás nerozluční přátelé, a protože výsadkáři byli vzdělaní a dobře vychovaní, moji rodiče proti tomu nic nenamítali. Fangzhong se o politiku nezajímal, ale stále intenzivnější občanská válka mu dělala starosti a měl tušení, že jej brzy vyšlou do boje.

Na podzim roku 1946 poslali Fangzhonga na  frontu. V  předvečer jeho odjezdu pro něj otec uspořádal večeři na  rozloučenou. Loučení pro nás bylo nesnesitelné. Později mi napsal, že bojuje proti komunistům v  severní části provincie Jiangsu. Pak, na  podzim roku 1948, se náhle objevil v Kunshanu a vyhledal mě. Řekl mi, že Long Ming, jiný parašutista, kterého jsem dobře znal, zahynul v boji, když ho střela zasáhla do hlavy. Jeho kamarád Gu Guochun po zásahu přišel o všechny zuby. On sám byl také zraněn. Řekl mi, že rezignuje na svoji hodnost poručíka, odchází z armády a vrací se domů. Bude pracovat na poli. Už jsem pak o něm nikdy neslyšel.

Fangzhongovy chmurné historky z bojiště mě donutily znovu uvažovat o budoucnosti mé vlasti i o své vlastní budoucnosti. Vítězství nad Japonskem nás všechny nadchlo. Všichni si mysleli, že bude mír, takže se budeme moci soustředit na obnovu naší země. Srdce je vždycky rudé

Zpočátku jsem věřil propagandě Kuomintangu a myslel jsem si, že komunistická strana s pomocí Sovětského svazu rozsévá chaos. V roce 1946 jsem se zúčastnil velké demonstrace, kterou v  Šanghaji organizoval Kuomintang na protest proti Sovětskému svazu. Pak jsem to ale přehodnotil. Za  prvé, korupce v  Kuomintangu byla taková, že jsem k němu ztratil důvěru. Za druhé, v Kunshanu působila ilegální organizace komunistické strany, která mi poskytla pevné ideologické vzdělání, jež mě nasměrovalo na cestu k revoluci.

Po Fangzhongově odjezdu jsem se cítil jako tělo bez duše. Byl jsem si jist, že už nikdy nenajdu takového přítele. Brzy nato jsem se však setkal se dvěma dalšími chlapci, na které nikdy nezapomenu – byli to Zhang Benhua a  Wang Yanxiong. Benhua byl o  tři roky starší než já a  často mě bral k  pastoru Johnsonovi, americkému baptistickému misionáři, na  setkání baptistické mládeže, kde jsem se mohl seznámit s  americkým životním stylem. S  Yanxiongem jsme chodili do  stejné třídy. Byl z  chudé rodiny a  po základní škole se na  tři roky stal buddhistickým mnichem, než se zase vrátil do školy. Byl to vynikající student, miloval výtvarné umění a byl šéfredaktorem naší třídní nástěnky. Povzbuzoval mě, abych psal články, dával mi ke čtení náročné knihy a diskutoval se mnou o aktuálním dění.

Benhua a  Yanxiong byli členy ilegální komunistické organizace a každý z nich se mě svým způsobem snažil vzdělávat. Do ilegální organizace vstoupili i někteří další z mých spolužáků. Jeden z nich, Yu Ming, měl sestru Yu Qin, která byla ošetřovatelkou v  baptistické nemocnici. S  pomocí takových, jako byla ona, získávala ilegální komunistická strana mladé lidi, většinou studenty – naoko pro členství v baptistické mládežnické organizaci.

Byl jsem mladý a planul jsem pro spravedlnost. Ilegální organizace si mě brzy všimla a  Benhua a  Yanxiong byli pověřeni, aby mě získali. Benhua a já jsme se stali horlivými členy baptistické mládežnické organizace, chodili jsme na každé setkání. Johnsonovi si mě oblíbili a zvali

Zeď28

mě k sobě domů, kde jsem se učil anglicky a hrál na klavír. Několikrát jsem tam šel sám, ale otec byl velice důrazně proti. Řekl, že všichni misionáři jsou špióni, a  varoval mě, abych jim nesedl na  lep. Abych ho uklidnil, souhlasil jsem, že tam zajdu jen občas.

V roce 1947 se jednání mezi Kuomintangem a komunisty zhroutila a v Číně se naplno rozhořela skutečná občanská válka. Aby Kuomintang mohl financovat svou armádu, tiskl peníze ostošest, což vyvolalo hyperinflaci a  další ekonomické potíže. Komunisté v  ilegalitě začali být mimořádně aktivní. Hnutí studentů a  dělníků burcovala národ. Komunistická strana si tím, že deklarovala svůj odpor k občanské válce a pozvedala prapor demokracie, získávala srdce studentů a intelektuálů a do jejích řad vstupovali mladí lidé, jako jsem byl já.

Často jsem domů nosil pokrokové časopisy a  knihy a  napsal jsem také několik kritických článků, což otce rozčilovalo. Varoval mě, že pokud budu pokračovat tímto způsobem, koleduji si o to, aby mě zabili. Naléhal na  mě, abych změnil názory a  soustředil se na  studium. Sice jsem se tvářil, že jeho radám naslouchám, ale ve svých aktivitách jsem pokračoval o  to víc. Bylo mi sotva čtrnáct a  byl jsem stejně politicky angažovaný jako moji starší spolužáci – a protože jsem byl naivnější, byl jsem ještě horlivější než oni.

Chen Xianmin bydlel na  Jižní ulici. Dnes už si nevybavuji přesně, jak jsme se spřátelili, ale šlo to rychle. Říkali jsme mu Kraťas. Měl jiskrné oči, které jako by dokázaly proniknout úplně vším. Byl to dobrý student, hodně toho znal, měl logické myšlení, rád pomáhal lidem a stal se přirozeným vůdcem. Byl jsem hrdý, že mám takového kamaráda.

Na rozdíl od mých dřívějších přátelství bylo tohle založeno čistě jen na politice. Na jaře roku 1948 mě Xianmin pozval k sobě domů, abychom si v  klidu pohovořili. Ohromilo mě, co mi řekl. Mluvil ke  mně jako představitel komunistické strany. Té strany, kterou jsem tak ctil!

„Revoluce postupuje rychle,“ sdělil mi. „Komunistická strana porazí zkorumpovanou kuomintangskou vládu do  pěti let a  vznikne nová Srdce je vždycky rudé Čína. Doufám, že vstoupíš do  strany a  zasvětíš svůj život velké věci osvobození naší vlasti. Pokud jsi pro, měl bys napsat žádost o  přijetí do komunistické strany a do čtrnácti dnů mi ji předat. Pokud nesouhlasíš, musíš mi slíbit, že si tento rozhovor necháš pro sebe.“

Jeho slova ve  mně vyvolala rozporuplné pocity. Byl jsem nadšen, že mě strana povolala, a vyděšen, protože šlo opravdu o krk. Byl jsem sotva na  začátku svého života a  musel jsem si to promyslet. Nakonec ale moje revoluční nadšení překonalo veškeré pochybnosti a  váhání. Ve velké tajnosti jsem přihlášku napsal a předal ji Xianminovi.

Po tomhle jsme se ještě více sblížili a každý den jsme vedli dlouhé rozhovory. Často jsme šli ze školy k mostu Sanli, proti ledovému větru, a mluvili jsme o budoucnosti naší země, o životě, škole, koníčcích, rodině, přátelích, prostě o všem, co nás napadlo. A protože jsem věděl, že je členem strany, naše rozhovory byly postupně stále upřímnější, vřelejší a plné naděje. Ještě nikdy jsem nezažil pocit takového štěstí.

28. března jsem dostal od  Xianmina pokyn, abych šel do  parku Banjian ve východní části Kunshanu a navázal kontakt s ilegální stranickou organizací. Když jsem dorazil, zahlédl jsem v altánku povědomou postavu: byl to tajemný Lu Bingzhong, člen strany a profesionální revolucionář. Usmál se a potřásl mi rukou.

„Gratuluji. Tvoje žádost o vstup do komunistické strany byla přijata.“

Byl jsem vzrušen. Uvědomoval jsem si, že vstup do  komunistické strany znamená, že musím být připraven obětovat se pro osvobození lidstva. Také Bingzhong byl dojat. Nedal ale na  sobě nic znát a  jako oficiální představitel komunistické strany mi vysvětlil domácí i  mezinárodní situaci, politické poměry v  Kunshanu a  cíle, za  které strana v ilegalitě bojuje.

„Studentská organizace strany se musí víc snažit o to, aby burcovala a sjednocovala masy, urychlovala pokrok, izolovala reakční síly a připravovala osvobození,“ řekl.

Zeď30

Naslouchal jsem pozorně. Byl to můj první stranický úkol. Bingzhong zdůrazňoval, jak je důležité zachovat vše v tajnosti, zařadil mě do  stranické skupiny pod vedením Dai Peijiho a  organizačně nás s Xianminem rozdělil.

Bingzhong byl neustále v pohybu. Objevoval se jednou za čas, vždy po několika měsících, vyhodnotil situaci, vydal pokyny a pak zase zmizel. Peiji byl energický chlapec z Taicangu, nechával si růst knírek – černé chmýří nad horním rtem  – a  vypadal na  víc než svých sedmnáct let. Dva další členové v jeho stranické buňce byli Yang Hesheng a Zhao Pigang. Hesheng byl můj bývalý spolužák, introvertní a  mlčenlivý. Pigang byl jeho naprostý opak, komunikativní a otevřený.

Naše skupinka se scházela jednou týdně k výměně názorů a ke studiu. Někdy jsme se scházeli u nás doma. Moji rodiče netušili, že vyvíjíme ilegální činnost. Ještě i  po čtyřiceti letech na  tuhle skupinku rád vzpomínám a nejvíc mě bolí, že Pigang byl později označen za pravičáka a spáchal sebevraždu. Na druhé straně Hesheng se vypracoval až na zástupce starosty Suzhou.

Politická situace na naší škole byla složitá. Ředitel Zhu Nan byl významný pozemkový vlastník a byl proti komunistické straně. Zástupce ředitele byl reakcionář a vykládalo se, že učitel tělocviku Song Kuangting byl agentem Kuomintangu. Pokud šlo o studenty, o Wei Yougenovi, který byl synem lékaře čínské bylinné medicíny, se říkalo, že má blízko ke Kuomintangu. Jinak tam byli spíš jen takoví grázlíci neurčitého politického zabarvení.

Mým úkolem bylo burcovat a spojovat masy a dohlížet na Yougena. Za tímto účelem jsem zorganizoval harmonikářskou skupinu – nazval jsem ji Jiskra –, která přilákala hodně členů. Velkou popularitu získal náš duet s  Wu Baokangem. Později jsme přidali basovou harmoniku a bronzový buben, hráli jsme po ulicích a stali jsme se natolik známými, že nás často zvali, abychom zahráli při nejrůznějších příležitostech.Srdce je vždycky rudé Tou dobou už šlo moje studium úplně stranou. Jednou mi otec dal anglickou knihu a řekl mi, abych mu něco nahlas přečetl. Když mě slyšel, jak zadrhávající angličtinou odříkávám text, ostře mě pokáral. I  moje další předměty vypadaly podle toho. Strana si nakonec situaci uvědomila a nařídila nám, ať pořádně studujeme, abychom si zlepšili pověst. Později, když si otec uvědomil, že už nade mnou nemá kontrolu, mě prostě nechal na pokoji. Ve druhé polovině roku 1948 jsem často přespával u Baokanga a otec už mě ani nehledal.

V  té době se v  důsledku devalvace čínské měny fabi, která mu způsobila velké ztráty, dostal do vážných finančních potíží. Lámal si hlavu a zkoušel všechno možné, od investic do zlata až po skupování rýže. Naše problémy vedly k  tomu, že matka byla neustále podrážděná a protivná. Hodně lidem ve svém hněvu ublížila. Moje antipatie vůči ní stále rostly. V  roce 1948 jsem požádal, abych byl vyslán na osvobozené území (Oblast kolem Yan’anu v provincii Shanxi, která sloužila jako základna komunistické strany od  konce Dlouhého pochodu v  roce 1935.Pozn. edit.), ale místní ilegální organizace mi to nepovolila.

Po osvobození Jinanu to s  Kuomintangem šlo od  desíti k  pěti, prohrával jednu bitvu za  druhou a  zhroutil se během šesti měsíců místo všeobecně předpovídaných pěti let. Všichni v  komunistické straně radostně očekávali příchod Lidové osvobozenecké armády. Protože Lu Bingzhong byl na  severu, kde se zúčastnil prvního Národního sjezdu mládeže, strana rozhodla, že nás povede Wang Yuanding. Byl to přemýšlivý člověk, který jednal obezřetně. Měl jsem ho rád a často jsme spolu celé hodiny diskutovali. Po osvobození odešel dobrovolně pracovat do Xinjiangu v čínské Střední Asii, ale v  roce 1957 byl označen za  pravičáka a  odsouzen na  dvacet let nucených prací.

Byli jsme mladí a  nezkušení. Jak revoluce nabírala obrátky, stouplo nám to do  hlavy a  dělali jsme hlouposti. Během jedné diskuse dal

Zeď32

Pigang facku zástupci ředitele. Já jsem byl napomínán za to, že jsem se hádal s naším vojenským instruktorem. Na začátku roku 1949, po ročníkových zkouškách, moji spolužáci na naší střední škole rozbili okna na protest proti jejímu vedení. Wang Yuanding nás za to kritizoval, že porušujeme politiku strany a nerespektujeme majetek na nepřátelském území, a  nařídil nám, abychom provedli sebekritiku. (Praxe sebekritiky, kdy se neposlušný člen strany stává svým vlastním inkvizitorem, pocházela z bolševického Ruska. Stala se jedním z nejdůležitějších nástrojů politické kontroly a psychologického teroru, který používaly komunistické režimy na celém světě. Pozn. edit.)

Bian Genyin, člen ilegální komunistické strany, se pohádal se stranickým tajemníkem a pohrozil, že půjde na policii a udá nás. Protože toho věděl příliš mnoho, nikdo se neodvážil mu něco říct. Dělali jsme i jiné chyby, čímž jsme na sebe nakonec upozornili Kuomintang, který se chystal všechny komunisty pozatýkat. Du Jie, šéfredaktor ranního listu, který v  Kunshanu vycházel, se o  připravované akci včas dozvěděl a informoval otce, který mi okamžitě řekl, abych odjel do Šanghaje a schoval se v domě svého dědečka z matčiny strany na Xi‘anské ulici. Já jsem zase dal vědět ostatním členům strany a všichni jsme se poschovávali.

Rodiče poslali k  dědečkovi do  Šanghaje i  moji sestru Hongming a bratra Hongniana, kteří také žili v Kunshanu spolu s další mou sestrou Yunqing a babičkou z otcovy strany. Ze Šanghaje jsem napjatě sledoval vývoj občanské války a zvláště jsem očekával zprávy o osvobození Kunshanu.

Jednoho dne jsem objevil v  altánu dědečkova domu velkou dřevěnou bednu. K  mému překvapení a  radosti v  ní byly spisy Marxe a  Lenina. Podle razítka jsem poznal, že knihy patří Fang Huanruovi. Ačkoli jsem těmto hluboce teoretickým dílům nerozuměl, už jen to, že jsem jimi listoval, ve mně vzbuzovalo pocit, že jsem o něco poučenější

33Srdce je vždycky rudé

a moudřejší. Moře poznání je bez hranic, a pokud jsem chtěl pro svou

zemi něco udělat, věděl jsem, že budu muset pilně studovat. Tři dny

po osvobození Šanghaje jsem spěchal zpátky do Kunshanu a hlásil jsem

se straně do služby. Chladnokrevně (1950–1951)

Č

ínská komunistická strana byla založena v  Šanghaji v  roce

1921 s cílem svržení kapitalistické třídy a nastolení diktatury proletariátu. Konečným cílem bylo vytvoření rovnostářské společnosti. Poté co Čankajšek v  roce 1927 nechal v  Šanghaji popravit asi dvě stovky členů komunistické strany, byla strana nucena přejít do ilegality a první komunu po sovětském vzoru založila ve venkovských oblastech provincie Jiangxi, osm set kilometrů jihozápadně od Šanghaje, kde zabavovala pozemky bohatých rolníků a rozdělovala je mezi chudé. Když komunisty v roce 1934 vyhnaly jednotky Kuomintangu, vydali se pod vedením Mao Ce-tunga na legendární Dlouhý pochod, cestu dlouhou téměř deset tisíc kilometrů a trvající dvanáct měsíců, do Yan’anu na sprašové pláni v severozápadní Číně, kde si strana vybudovala svoji novou základnu a  postupně rostla početně i mocensky. Poté co porazila Kuomintang a etablovala se jako nová vládnoucí síla v Číně, se prioritou komunistické strany stalo uskutečnění programu pozemkové reformy v  celonárodním měřítku.Chladnokrevně 3 Chladnokrevně (1950–1951)

Č

ínská komunistická strana byla založena v  Šanghaji v  roce

1921 s cílem svržení kapitalistické třídy a nastolení diktatury

proletariátu. Konečným cílem bylo vytvoření rovnostářské společnosti. Poté co Čankajšek v  roce 1927 nechal v  Šanghaji popravit asi dvě stovky členů komunistické strany, byla strana nucena přejít do ilegality a první komunu po sovětském vzoru založila ve venkovských oblastech provincie Jiangxi, osm set kilometrů jihozápadně od Šanghaje, kde zabavovala pozemky bohatých rolníků a rozdělovala je mezi chudé. Když komunisty v roce 1934 vyhnaly jednotky Kuomintangu, vydali se pod vedením Mao Ce-tunga na legendární Dlouhý pochod, cestu dlouhou téměř deset tisíc kilometrů a trvající dvanáct měsíců, do Yan’anu na sprašové pláni v severozápadní Číně, kde si strana vybudovala svoji novou základnu a  postupně rostla početně i mocensky. Poté co porazila Kuomintang a etablovala se jako nová vládnoucí síla v Číně, se prioritou komunistické strany stalo uskutečnění programu pozemkové reformy v  celonárodním měřítku.

N

ež jsem se vrátil do  Kunshanu, proběhla už velká schůze kádrů

(Podle kontextu zde někdy používáme výraz „funkcionáři“; au

tor sám tento výraz definuje podobně, viz dále. Pozn. překl.) ze  seve

ru a členů ilegální strany. Většina severních kádrů pocházela z okresů

Haiyang a Yaqian v provincii Shandong a byli to v podstatě venkované,

nanejvýš se základním vzděláním. Ti se ujali vedení, zatímco místní

členové ilegální strany byli buďto vysláni jinam, nebo byli jmenováni

zástupci. Byl jsem mladý, takže mě tyto záležitosti nijak zvlášť neza

jímaly, ale často jsem slýchal neveselé historky o mocenských bojích.

Revoluční nadšení vrcholilo a  mnozí studenti vstupovali do  ar

mády. Dokonce i mladí pánové a dámy z rodin velkostatkářů si házeli

na  záda batohy a  odcházeli z  domova. Když Baokang, můj spoluhráč

na  harmoniku, slyšel mého otce mluvit o  tom, jak dalece už pokročil

vývoj v Mandžusku, vydal se coby dobrovolník do Jilinu, aby tam pra

coval jako obsluha vysílačky. Já byl na první schůzi studentské federace

v Kunshanu zvolen předsedou.

V srpnu 1949 jsem se zhroutil. V důsledku vyčerpání ze studia a prá

ce jsem dostal akutní zánět ledvin. Moji rodiče museli utratit spoustu

peněz za  doktory a  trvalo tři měsíce, než jsem se zotavil. Doktor ale

řekl, že tento typ nemoci je velice obtížné vyléčit úplně, a předpovídal,

že se dožiju nanejvýš třiceti let.

Tou dobou už otcovo podnikání nadobro ztroskotalo a  žili jsme

z úspor. Hyperinflace řádila dál a neustálé starosti doháněly matku k sl

zám. Otec naléhal, abych pokračoval ve  studiu na  univerzitě. Protože

jsem však vstoupil do komunistické strany, rozhodování už nezáleželo

jen na mně.

Na počátku roku 1950 jsem byl zařazen do skupiny, která měla za úkol

najít způsob, jak venkovanům snížit nájmy a platby úroků. Po několika

denním zaškolení jsme vyrazili na jih asi dvacet li (Čínská jednotka dél

ky odpovídající asi půlce kilometru. Pozn. edit.) do Hewangge v okrese

Qiandeng, kde jsme byli ubytováni u místních vesničanů. Organizovali

Zeď36

jsme sukuhui, „stěžovatelské schůze“, a douzhenghui, „bojové schůze“, kde se dával průchod stížnostem na velkostatkáře a bohaté zemědělce s cílem pozvednout postavení středních rolníků a chudých venkovanů. Rušili jsme nebo výrazně snižovali nájem za půdu na tento rok, analyzovali jsme své zkušenosti a sdíleli je s dalšími vesnicemi v okrese.

Jednoho dne mi okresní výbor strany oznámil, že mě posílají studovat na Východočínskou školu Svazu mládeže do Šanghaje. Byl jsem rád, že se dostanu pryč z Kunshanu, daleko od kádrů ze severu. Během uplynulého roku jsem se toho hodně naučil, začínala mi docházet složitost společnosti a díky tomu, že jsem musel jednat se severními kádry, jsem si uvědomil venkovanství a  autoritářskou, uzavřenou, malichernou a svárlivou povahu komunistické strany, což se naprosto rozcházelo s mými ideály demokracie a svobody. Nicméně v zájmu přežití jsem se donutil přizpůsobit a  dělat kompromisy a  strana mě odměňovala za každou drobnou známku podřízenosti.

V říjnu 1950 jsem tedy začal studovat na Východočínské škole Svazu mládeže. Byla to stará japonská škola v ulici Sida v Šangha



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist