načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Žeberův odkaz – David Jan Žák

Žeberův odkaz

Elektronická kniha: Žeberův odkaz
Autor: David Jan Žák

Jedenáctiletý Edwin zmizel. Jeho kamarádům Anežce, Viky, Ptáčkovi a Klárce je jasné, že to nějak souvisí s profesorem Žeberou a zápisníkem, který by v nepovolaných rukou proměnil šumavské hvozdy v kamennou poušť. Nezbývá než se pustit do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 182
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Jindra Čapek
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-5786-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jedenáctiletý Edwin zmizel. Jeho kamarádům Anežce, Viky, Ptáčkovi a Klárce je jasné, že to nějak souvisí s profesorem Žeberou a zápisníkem, který by v nepovolaných rukou proměnil šumavské hvozdy v kamennou poušť. Nezbývá než se pustit do pátrání na vlastní pěst. Parta dětí však nebude hledat jenom Edwina, ale i průchody do tajemného světa Trombů.

Popis nakladatele

Jedenáctiletý Edwin zmizel! Jeho kamarádům Anežce, Viky, Ptáčkovi a Klárce je jasné, že to nějak souvisí s profesorem Žeberou a zápisníkem, který by v nepovolaných rukou proměnil šumavské hvozdy v kamennou poušť. Nezbývá než se pustit do pátrání na vlastní pěst. Parta dětí však nebude hledat jenom Edwina, ale i průchody do tajemného světa Trombů. Stopy vedou k záhadnému pokladu a také k dávnému přátelství, které se za podivných okolností rozpadlo.

Zařazeno v kategoriích
David Jan Žák - další tituly autora:
Axe Africa Axe Africa
Návrat Krále Šumavy - Román o Josefu Hasilovi Návrat Krále Šumavy
 (e-book)
Návrat Krále Šumavy Návrat Krále Šumavy
Zmizení Edwina Lindy Zmizení Edwina Lindy
 (e-book)
Zmizení Edwina Lindy Zmizení Edwina Lindy
Žeberův odkaz Žeberův odkaz
 
K elektronické knize "Žeberův odkaz" doporučujeme také:
 (e-book)
Na okraji propasti Na okraji propasti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Žeberův odkaz

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

David Jan Žák

Žeberův odkaz – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


DaviD Jan Žák

ilustroval JinDra Čapek

TROMBY 2

Žeberův odkaz

Albatros



Anežce


Obsah

7) Mlžná pavučina 10) Vychladlá stopa 12) Má to cenu! 14) Puberta 18) Tajemné saně 20) Záhada 21) V temné uličce 24) Přízrak 26) V zahradě 29) Vyčerpání 31) Kde je Pilda? 34) Výslech 37) Tajný obchod 39) Houba 41) V podezření 43) Rozkol 46) Hádka 48) Mapka 50) Buď neviditelná! 53) Za ním! 57) Horolezecký kletr 58) Statek na samotě 61) Někdo tam je 63) Vloupání 67) Rychle se ukryj! 70) Zrada 73) Pravda bolí 75) Ptáčkova mapka 78) Vyrabovaná skrýš 81) U kůlu 83) Ptáčku, kde jsi? 86) Truhla a klíč

88) Poklad

91) SMS

94) Záchranná akce

97) Černé volvo

99) Šlápni do pedálů

102) Zelená fabie

104) Jako ve filmu

107) Otec a dcera

109) Chová se divně

111) Posledních pět minut

114) Jako Lorein

118) Do Kaňonu prokletých

120) Nejsem! Jsem skála!

122) Stejky zuří

124) Opět v podzemí

127) Se stínem v patách

129) Skoč a uvidíš

131) Viky! Drž se!

134) Houbovo doupě

136) Úprk temnotou

138) Tma je spolkla

141) Já chci světlo!

143) Co dál?

146) V chatce

149) Kdo je Houba?

151) Stejky a zápisník

153) Tajemství Žeberova odkazu

155) Konec příběhu

158) Ptáčku, vem to k sobě

161) Výměna informací

164) Zastírací manévr

166) Nikde nic

168) Chatrč

171) Mrkvová zmrzlina

173) Konec Žeberova odkazu

177) Nemocnice

180) Tajnůstkář Ptáček

Mlžná pavučina

7

Mlžná pavučina Vlak se blíží. Edwin v běhu máchá rukama jako pták, který chce poprvé v  životě vzlétnout. Křičí hrůzou, že spadne. Jeho křik zní nesrozumitelně, beze slov, jen v jakémsi divošském jazyce připomínajícím skřeky ptáků. Vnímá dosud nepoznaným šestým smyslem, jak vlak zastavuje. Kola na kolejích skřípou, rachot připomíná válcování plechu a sníh víří, jako by byl postižený tancem svatého Víta.

Vlak vykukuje ze tmy a okna vagonů září v mlze jako pohupující se lampiony. Edwinova chlapecká tvář, ještě zarudlá během a mrazivým vzduchem, se na chvíli proměňuje. Vypadá starší, o hodně starší. Připomíná otce. Ten ale zmizel někde v ruinách Dračího zubu, hradu, v němž kdysi sídlili lapkové.

Ohlédne se. Za ním stojí obří Stín draka a zvětšuje se. Holé větve kaštanu chtějí varovat, ale už je pozdě. Stín roste do rozměrů obřího nafukujícího se balonu, plazí se to při zemi, ukusuje realitu a mění ji v nicotu.

Stín se blíží a Edwin má pocit, že ho chytila neviditelná ruka a svírá ho. Zůstal viset ve vzduchu. Pohlédl Stínu do tváře. Ani na chvíli ho nenapadlo, že je divné, aby měl Stín nějaký obličej, nebo dokonce ústa a nos.

Je vyděšený. Chce se zachránit. Pohledem klouže ke zhmotňujícímu se Stínu a tuší jeho tvář. Temnota má tvář! Svítí v ní dvě oči. Dva rozžhavené uhlíky právě vytažené z výhně.

A náhle ze Stínu proti němu vystřelí dlouhý pařát.

Do té doby nehybné paralyzované tělo získává energii. Snad talisman od maminky, visící na jeho hubeném krku, dal neviditelný impuls a nohy se samovolně rozeběhly. Jen rychle pryč od temného Stínu, pryč od dlouhého pařátu, který by se jej užuž dotkl, nebýt chlapcova prudkého pohybu. Běží úzkou uličkou dolů mezi zahrádky, kde se ztrácí z dohledu.

Tady není veřejné osvětlení. Ani v chatkách nikdo není. Okna jsou slepá a zatemněná, okenice zavřené. Na zimu je zahrádkáři vždy zazimují, nechodí sem. Proč by měli, když jsou zahrady schované pod vrstvou zmrzlé vody?

Tma se tlačí do každého záhybu oblečení a on má pocit, že ho rozmáčkne, ta tma ho naprosto pohltí.

Teprve nyní Edwinovi dochází, že vyrazil špatným směrem. V těchto místech se pomoci nedovolá. V liduprázdné pustině se musí spolehnout jen sám na sebe, na svou vytrvalost a rychlost.

Stín přerývaně oddechuje. Dává o sobě vědět zlověstným dupotem a chrchláním. Stává se hmotným tělem z masa a kostí. Není filmovou iluzí, démonem, ale bytostí, kterou nezastaví žádná pohádková zaklínadla.

Úzká pěšina se svažuje dolů mezi ploty. Chlapec tuší, že po jeho pravici je pod sněhem hluboká strouha, která bývá po dešti plná vody. Teď je všechno kolem zamrzlé a nehybné. Proud kalné dešťové vody není slyšet, to jen krev, opravdová krev šumí v žilách a tepnách a vytváří onen šum a hučení v uších.

Odváží se ohlédnout. Temný obrys pronásledovatele se dá tušit až nahoře pod náspem. Edwin neznatelně zvolní. Ve chvíli, kdy se jeho pohled vrací zpět k uježděnému sněhu na cestě a zaboří se do tmy, pocítí ostrou bolest v pravém kotníku.

Cosi těžkého mu podráží nohy.

Ztrácí balanc a letí jako sestřelený pták dolů k zemi.

Je natolik překvapený, že si nestihne krýt obličej. Ve tváři má náhle tisíce zmrzlých krystalů ledu. Ramenem projíždí prudká a nesnesitelná bolest. Ztrácí vědomí ve chvíli, kdy narazí do betonové hrany zídky.

Edwinovo jedenáctileté tělo zůstává v ledové závěji.

Nehýbá se.

Vedle něho leží převrácené dřevěné sáňky. Takové, na kterých sjížděl svah u nich za domem. To ještě byli všichni spolu. Tatínek se vesele smál a stavěl krajinu podle světa Trombů, fantastického světa knih a filmové série, maminka pekla koláč a odháněla ho od plotny utěrkou.

Saně jsou plně naložené pevně svázanými pytli. Pomalu se k nim blíží černý Stín. Zvláštní. Ten Stín sotva popadá dech. Pokašlává.

Edwina pohlcuje síla tunelu, za chvíli ho vcucne vzdušný vír a jemná pavučina z mlhy se rozplývá, sama jako dým mizí v trombu, ve vzdušném víru. Sama je pohlcena tmou.

A Edwin má pocit, jako by ho nasála trubka vysavače. Už nerozeznává, co je nahoře a co dole. Nemá se čeho zachytit.

Vychladlá stopa

10

Vychladlá stopa Den po Edwinově zmizení běžela Anežka s Ptáčkem ze školy k vlakové zastávce, kde už postávala její starší sestra Viky se svou kamarádkou Klárkou.

Anežka stála nad náspem, který se táhl nad kolejemi, a bezradně sledovala rozdupaný sníh. Vypadalo to, jako když se tu přehnalo stádo slonů. Otočila se k Ptáčkovi.

„Jak chceš z tohohle něco vypátrat? Ani nerozeznám, jaká patří Edwinovi, natož těm, co ho pronásledovali.“

Osmák Ptáček, hubený, s věčně rozdrbanými kudrlinami na hlavě, pokrčil rameny, ale dál z podřepu pozoroval sníh.

Anežčiny dlouhé blonďaté vlasy jí přepadávaly do očí. Byla Edwinovou největší a vlastně jedinou kamarádkou. Před tím, než beze stopy zmizel, spolu hráli deskovou fantasy hru ze světa Trombů, vzdušných vírů, které člověka ve chvíli ohrožení přenesou do paralelních světů. Jenže jejich hru zpřetrhal Stejky se svou bandou, museli s ním bojovat a na magii nezbyl čas. Ptáček jim tehdy hodně pomohl.

Viky s Klárkou přešlapovaly opodál.

Dvě nerozlučné kamarádky. Viky, starší sestra Anežky, trošku pihovatá zrzka s  dvěma neposednými culíky, a tmavovláska Klárka ve vytahaném  proužkovaném svetru, pod kterým má určitě proužkovanou košili po své mámě nebo námořnické tričko po tátovi. Pár zlých jazyků jí začalo říkat Voso, ale to se nechytlo.

„Tady Edwin zmizel,“ povídá čahoun Ptáček a přimhouřenýma očima sleduje úzký chodník. „Když jsme ho viděli s Viky a Klárkou z vlaku, byl přibližně v těchhle místech. Pak se propad do mlhy. A vidíš ten utrženej okraj náspu? On fakticky padal dolů.“

„Ale na koleje nespad,“ ozvala se Klárka.

„To asi ne, někdo ho musel na poslední chvíli chytit a vytáhnout zpátky nahoru.“ Ptáček je ohnutý v pase a Anežce připomíná čmuchajícího psa.

Jsou vedle jak ta jedle, Anežka si je jistá, že jejího největšího kamaráda vcucly tromby.

„Ale,“ zaslechne za sebou Anežka hlas své starší sestry, „proč by ho někdo honil a pak ho hned nato zachraňoval?“

„To je fakt,“ přikývne Klárka, „dobrej postřeh.“

Ptáček se narovná a protáhne se.

„Proč? Přece kvůli Žeberovu zápisníku s mapou Šumavy.“

„Myslíš, že to s tím nějak souvisí?“ ptá se Viky.

Ptáček se mračí, přejede holky přísným pohledem.

„Vám nepřipadá divný, že před rokem zmizel pan Linda, a teď najednou i jeho syn? S těma tajemnejma zápiskama profesora Žebery to musí souviset. Kdyby se dostaly do nepovolaných rukou, ze Šumavy by se stal klondajk. Víte, kolik zlatokopů by se sem sjelo?“

„Takže tohle všechno se děje kvůli nějakýmu přiblblýmu profesůrkovi?“ rozčílí se Klárka.

„Ne,“ zakroutí hlavou Ptáček. „Kvůli někomu, kdo chce ty jeho zápisky za každou cenu a neštítí se ani únosu malýho kluka.“

Anežka se rozhlédne kolem. Nebude těm třem vykládat, že Edwina odnesly vzdušné víry, stejně jako ve fantasy sáze o mistru Tarkovi a čarodějce Lorein. Šlo mu o život a tromby se objeví jen tehdy, je-li někdo v ohrožení a nemá už žádnou naději.

Anežka si vzpomněla na svého nejlepšího kamaráda a v očích pocítila slzy. S Edwinem prožila nejenom jeho boj se Stejkozovou bandou, která ho pronásledovala na každém kroku. Sledovali spolu i televizní sérii ze světa Trombů, hráli deskovou hru a představovali si, jak jejich hrdiny přenáší z jedné paralelní dimenze do druhé. On hrál za Mistra Tarka a ona za čarodějku Lorein, jež měla dar jasnovidectví.

Jasnovidectví?

A Anežce se vrací sen, co se jí zdál nad ránem. Byl o Edwinovi. V tom snu utíkal před nějakým stínem, viděla vlak a mlhu. Nakonec ho vcucly tromby. Má stejný dar jako Lorein? Co když viděla ve snu, co se tady stalo doopravdy? Ale bylo tam ještě něco, nemůže si vzpomenout. A bylo to důležité! Stín měl lidskou tvář a Edwinovi podrazily nohy nějaké... Ale co?

Má to cenu!

12

Má to cenu! „Tohle nemá cenu. Vždyť už tu byli policajti, a taky nic,“ řekne Viky a Anežka by se na svou sestru nejradši vrhla. Jak může sakra říct, že to nemá cenu? Vždycky to má cenu! Edwin by se na ni taky nevykašlal.

Ptáček se napřímí a pohlédne směrem k lesu a šumavským kopcům.

„Je jasný, že běžel od Dračáku.“

„Tos nám řek novinu,“ pronese Viky, žuchne sebou do sněhu a máchne rukama. Udělá andělíčka, vstane a znalecky pokýve hlavou.

„Ten se mi poved,“ zahihňá se a po očku kouká, jestli si jí Ptáček všímá.

Anežka sleduje stopy, které vedou k městu, je jich tu poměrně dost, ale ztrácejí se na uježděném chodníku. Dál už není jasné, kdo kudy šel. Ve sněhu se neznatelně rýsují dvě koleje od dětských saní. Ale na tom není nic tak neobvyklého, rodiče se svými ratolestmi tudy tahají nahoru boby a sáňky. Sjíždí se z klouzandy, která je na druhé straně Dračáku. Dolů se dá nabrat celkem slušná rychlost.

„Jdeme!“ zavelí Ptáček a vyráží k lesu.

Anežka ho dožene a šlape těsně vedle něho. Jestli je Viky s Klárkou následují, to ji nezajímá.

Po deseti metrech už ubylo stop a bylo celkem jasné, které vedou k městu a které naopak.

„Mám neodbytnej pocit, že se jich za ním hnalo víc. Podívej na to,“ řekl Ptáček. Ukázal na zem a Anežce bylo jasné, co má na mysli. Směrem k nim mířila změť stop snad pěti šesti lidí, navíc se jednalo o menší šlápoty dětí. Mezi nimi ovšem byla i jedna osamělá stopa dospělého, další stopy se táhly samostatně sněhem spolu s otisky psích tlapek.

„Tady musel jít někdo se psem,“ uvažoval nahlas Ptáček.

Anežka zírala před sebe a najednou se zarazila.

„Všiml sis těch sáněk?“

Ptáček kývl.

„Co je na nich divnýho? Tudy se přece chodí na klouzandu.“

„Já jenom, že je někdo táhnul dolů k městu, tam, co je Severní zastávka a zahrádky za vilkovou čtvrtí.“

„A co když šel opačně?“ zeptal se Ptáček, ale bylo jasné, že Anežku jenom zkouší, on poznal hned, že ten dotyčný nemohl šlapat do kopce.

„Žádná tady z těch stop nevede nahoru. Musel teda zákonitě jít dolů od Dračáku, stejně jako Edwin.“

„Jo, přesně,“ řekl uznale Ptáček, ale vzápětí dodal: „On šel, zatímco Edwin běžel jako splašenej. Spíš to vypadá, že se někdo vracel z klouzandy. Tomu bych nevěnoval pozornost.“

Ptáček se na ni podíval tak, jako to dělával matikář Hora, když ho žák zklamal, a ona měla sto chutí se do něho pustit svými pěstičkami, protože jí dával najevo, že je jenom malá hloupá holka.

Klouzanda se říkalo lesní stezce, dlouhé a místy hodně příkré, po níž jezdily boby a sáňky jako namydlený blesk.

„Hele, nejspíš je táhl dospělej, jeho stopa vede přímo mezi kolejema saní. Jsou docela hluboký, takže je měl naložený. Musely na nich sedět aspoň dvě děcka. Když jsem byl malej, taky nás táta takhle tahal, mě a bráchu...“ Ptáčkův hlas už zněl smířlivěji.

„Ty máš bráchu?“ vykulila na něho Anežka oči.

Ptáček se rozesmál.

„Co je na tom tak divnýho? Já mám mladšího brá

chu a ty zas starší ségru. Kde sakra je?“ a ohlédl se.


Puberta

14

Puberta Viky s Klárkou se loudaly daleko za nimi.

„Nějak tomu nerozumím,“ povzdychl si Ptáček. „Ještě ve škole byly ty dvě plný adrenalinu, úplně nabušený, a že prej musíme hledat, pátrat po Edwinovi, vymejšlely všechno možný i nemožný, ale teď?“

Anežka se zamračila.

„To bude ta puberta,“ řekla.

„Cože?“ Ptáček se zastavil a díval se na ni, jako by spadla z višně.

„Říkala to máma. Prej s Viky mlátí puberta.“

„Tak to je blbý,“ kývl Ptáček, vzpomněl si na své rodiče, kteří se pořád divili, že na něho puberta ještě nevlezla, a mluvili o tom jako o něčem, co dřív nebo později přijde a převrátí mu život naruby. Tedy nejen jemu, ale celé rodině. Neuměl si představit, jaké to bude. Už vloni sice slyšel mutující kluky, kterým hlas přeskakoval tak, že se jim ostatní smáli, s pár kluky mlátily hormony, jak tvrdil učitel Pileček, jiní byli jako bez života a zasněně zírali do počítače, prostě ta nakažlivá a zrádná puberta se u každého projevovala trochu jinak, ale vždycky měla stejný efekt. Z toho dotyčného udělala naprostého idiota. Ale co se takové Viky honí hlavou, si Ptáček představit neuměl. Byly chvíle, kdy se na něho dívala jako nějaká módní kritička, co nemůže pochopit, jak nemožně je oblečený, ale jindy se do něho vpíjela pohledem a on by přísahal, že se jí líbí. Nerozuměl tomu. U Klárky se zas měnily nálady tak rychle jako aprílové počasí.

„Mě to prej míjí,“ vysvětloval Ptáček, „protože jsem se zamiloval do ptáků a ti jsou proti tomu imunní. Mám vlastně obrovský štěstí.“

„To jo,“ přitakala Anežka a nespouštěla zrak z vyšlapané stezky. Co kdyby se tam najednou objevilo něco zvláštního, třeba stopa jednorožce. Nebo koně. Jak by je ale od sebe rozeznala? Pak ji napadlo, že kdyby spatřila i ladnou stopu čarodějky, pak by bylo jasno. S jednorožcem by tu byla i ona. Anežce pořád vířila hlavou představa, že včera tam nad kolejemi vcucly Edwina tromby. Padal z náspu přímo pod vlak, a v tu ránu se přihnal vzdušný vír a přenesl ho do jiného světa. A ve vteřině se ocitl uprostřed horké pouště... Musela se usmát, viděla, jak tam stojí 15 v čepici, rukavicích a šále a připomíná Malého prince. Ne, ne, na poušť ne, to spíš na nějaké útesy, a pod nimi se tříští vlny o skály.

Z bdělého snění ji vytrhl Ptáčkův hlas.

„Slyšíš mě?“

„Jo, jo, jasně.“

„Tady to začalo,“ řekl Ptáček a rozhlédl se.

Uvědomila si, že stojí u dřevěného mostu, který se klene jako duha nad Černou. Dole viděla obří ledové kry, slyšela hučení vody a za jejími zády na ni dýchal Dračák, legendami opředená zřícenina hradu, který museli dobýt a zničit královští, aby ochránili kupeckou stezku vedoucí z Pasova. Tady nahoře se totiž kdysi usídlili loupeživí lapkové a přepadávali Zlatou stezku, po níž se vozila sůl, bílé zlato. Aspoň tolik si pamatovala z výkladu učitele France, který učil kromě dějepisu i češtinu a výtvarku.

Naklonila se přes zábradlí, pak se podívala pod nohy.

„Hele, mrkni na to. Támhle jsou jenom Edwinovy stopy, běžel sám. Tady na mostě se zastavil,“ ukazovala prstem.

„Máš pravdu. A oni se na něj sesypali z týhle stráně. Byli čtyři.“

Ptáček přistoupil blíž a obtiskl svou botu do sněhu hned vedle jedné starší.

„Museli to bejt kluci. Skoro stejně velká noha, jako mám já, a jedna je dokonce o trochu menší.“

„Stejkoza,“ vydechla Anežka.

„Taky mám ten pocit. Stejky vstal z popela.“

„Jako bájnej fénix.“

„Do fénixe má daleko. Jenomže...“

„Jenomže co?“

Ptáček si přidřepl a sledoval stopy zblízka. Vzhlédl.

„Jenomže to by znamenalo, že dal tu svoji bandu zas dohromady.“

„Do prkenný vohrady,“ zašeptala Anežka a opřela se o dřevěné zábradlí.

„Myslíš, že v tom zas jede Mahouš, Rýc a Kostohryz?“

„Může mít i jiný kumpány. Stejky, ať je jakej chce, je schopnej k sobě přitáhnout různý kluky a zpracovat je. Zobaj mu pak z ruky. Dodneška jsem nepochopil, v čem vězí to jeho osobní kouzlo. Proč jdou za ním jako ovce.“

Anežka přikyvovala. Představa, že by se zas měli potýkat se Stejkozou, byla strašlivá. Pak ji něco napadlo.

„Ale odkud se vzaly ty sáňky?“

V tu chvíli se mezi stromy objevila Viky s Klárkou. Tentokrát vypadaly obě naštvaně. Zadýchané, červené ve tvářích a zamračené.

„Proč jste na nás nepočkali?“ hartusila Klárka.

„Křičíme jak na lesy, a vy nic,“ přidala se Viky.

Ptáček se otočil k Anežce. Povytáhl obočí, jako by se jí ptal, jestli ty dvě cácory spadly z Marsu, nebo z Měsíce.

Anežka založila ruce na prsou, nakrčila nos a našpulila ústa. Pak opětovala Ptáčkův pohled a oběma bylo jasné, co si ten druhý myslí – puberta!

Tajemné saně

18

Tajemné saně „Navrhuju, abysme vyrazili dál,“ pronesl Ptáček a dal tak najevo, že s Viky a Klárkou nehodlá diskutovat.

„Anežka má pocit, že stopa saní je nějak důležitá, tak se mrkneme, odkud sem sjely,“ dodal, i když viděl, že ho ty dvě zřejmě vůbec neposlouchají.

To místo objevili poměrně brzy. Holá křoviska tvořila bariéru, zpod které se naložené sáňky prodraly i s jejich majitelem. Větvičky byly polámané a ten, kdo je táhl, měl jistě co dělat, aby tudy prošel.

„Jestli na těch saních někdo seděl, pak mu nezávidím. A jestli to byly malý děti, pak už vůbec ne. Vždyť by je ty šlahouny musely pěkně zrychtovat,“ zamyslela se Anežka, zatímco Klárka s Viky stály na mostě a zíraly dolů na řeku. Až po chvíli si Anežka uvědomila, že plivou a do něčeho se strefují.

„Nech je bejt,“ řekl tiše Ptáček, když si všiml, kam se jeho malá kamarádka dívá. „Máš pravdu, taky je mi divný, proč by nějakej táta riskoval, že dětem ublíží, když to moh krásně celý objet. Zdrželo by ho to jenom o minutu nebo dvě, určitě ne víc. Spíš to vypadá, že pospíchal.“

„Třeba viděl Stejkyho, jak se vrhá na Edwina,“ špitla Anežka a rozhlédla se, snad si chtěla představit, jak to tu vypadalo včera navečer.

„Jo, taky možnost. Jenomže byla mlha. A tady musela bejt pěkně hustá. Takže je jasný, že ten dotyčnej jenom slyšel hlasy. A tím křovím se prodral, protože neviděl na krok. Nemoh vědět, že o pár metrů dál by měl volnej průchod.“

Ptáček šel první a v  závěsu za ním Anežka. Sníh jim pod nohama podkluzoval a stráň byla čím dál strmější. Místy vykukovaly z bílé peřiny tmavé kameny. Museli kličkovat mezi kmeny smrků a výš i borovic. Ptáček podal Anežce ruku, ocitli se v místě, kde bylo nutné přidržovat se skalních výčnělků a popadaných větví.

„To mi rozum nebere,“ prohlásila Anežka, „podívej, tady padal do hloubky a je jasný, že se mu saně převrátily. Musel je támhle vytahovat. Vždyť se moh zabít.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.