Kniha: Ze Strahova do NASA -- Cesta za americkým snem - Martin Kroupa; Veronika Vaněčková

32 33

Mojí oblíbenou zábavou na Havaji bylo sjíždět vlny, cožbohužel skončilo zlomeným prstem na noze.

Chytala jsem opravdu už úplně poslední vlnupřed odjezdem na  letiště a  vlna mě odhodila nešťastně na  skálu.

Letadlo už čekalo na runwayi a tak návštěva doktoramusela počkat až do Čech. Roztříštěná zlomenina mi v noze

vytvořila sraženiny a další půlrok po návratu jsem pakléčila trombózu. Náše americká výprava byla zkrátka jedno

velké dobrodružství se vším všudy!

Pozorovali jsme aktivní sopku, deštný prales plnýexotických květin (a divokých prasat) a romantické západyslunce na pláži na havajském ostrově Big Island.

Hawaii (Big Island) – západ slunce před hotelem v Kona

Hawaii (Big Island) – boogie boarding na Hookena Beach

Trasa

vysněného

amerického

road tripu

2010

34 35

3. Cesta ke světlým zítřkům

srpen 2011 – leden 2012

Jednoho pochmurného dne (v  létě roku 2011) se Martin

jen tak díval, jaká se nabízí práce v jeho oboru v USA.Shodou okolností objevil inzerát, který skoro vypadal jako by

mu ho někdo ušil na míru. Velmi specifická pozice, kterou

v ČR nedělá ani tolik lidí, kolik je prstů na jedné ruce.Říkal o té pozici, že pokud nevyjde tohle, asi to nemá smysl

vůbec zkoušet dál.

Tak to zkusil a odpověděl na první a také jediný inzerát.

Odpověď e-mailem přišla rychle a už se domlouvaltelefonní hovor se zámořím. Potenciální zaměstnavatel neskrýval

nadšení a ptal se také na případnou rodinu. Pochopitelně

zatím nic neslíbili, ale překvapilo mě, že už se bavili o tom,

jaké mám šance na zaměstnání já jako manželka a co pro to

mám začít dělat. Nevěděli jsme, jestli to není jen normální

americké nadšení. Američani totiž nejsou moc zvyklí říkat

negativa, nic pro ně není problém atd.

Vzhledem k tomu, že jsem v té době byla „pouhá“přítelkyně, bylo třeba „upgradovat“ můj status na manželku.

Vlastně si pamatuju ten vtipný moment, kdy Martinpoložil telefon po pohovoru, já jsem před něj pokleklaa položila tu osudovou otázku: „Vezmeš si mě?“. A on řekl ANO!

Dělali jsme si z  toho tak trochu legraci, protože jsme

spolu žili spokojeně sedm let a papír jsme na to nikdyneotřebovali. A teď to najednou přišlo a muselo to být hned.

Zaměstnavatel chtěl totiž Martina už za dva měsíce! Zdálo

Ale nebyl to jen další splněný cestovatelský sen.Martinovi se v Americe zalíbila nejen ta příroda, alei pozitivní a  otevřený přístup lidí, jejich životní úroveň a  téměř

neomezené možnosti. Přestože jsme tam byli jenkrátkodobě, jako cestovatelé, a  nezkusili jsme si opravdový život na delší dobu. Přece jen dovolená je něco jiného než

každodenní život.

Měla jsem velkou radost, že se Státy i Martinovizalíbily a doufala jsem, že tam pojedeme zase někdyna dovolenou. To jsem však ještě netušila, jak brzy vezme iniciativu

do svých rukou a že neskončíme jen u dovolené.

36 37

Hned po podpisu manželských papírů začal tennekonečný úřednický maraton. Aby byl náš oficiální manželský

status bez problémů uznatelný i v USA, nechali jsme oddací

list oštemplovat celou řadou razítek. Nejdříve na místním

městském úřadě, pak v okresním městě, dále ažna ministerstvu v Praze a na závěr jsme nechali oddací list opatřit

apostilou a přeložit soudním překladatelem. Navíc jsemještě zajistila notářsky ověřené kopie oddacího listu a mého

rodného listu, což by se hodilo v případě vyřizováníčeského občanství pro naše případné potomky.

Rovnou jsem se rozloučila s tím, že se klasickypřejmenuju a  převezmu Martinovo příjmení. Asi za  měsíc jsem

totiž měla jet na  pracovní cestu do  Vietnamu, kam bylo

třeba mít víza. Jenže do té doby by mi nestihli vyřídit pas

s novým jménem a víza už vůbec ne. Bylo tedy opravdunejjednodušší si nechat své staré jméno. Stačilo si vyměnit jen

občanský průkaz.

Martin už absolvoval několik telefonických pohovorů

s  potenciálním zaměstnavatelem, ale stále nebylo vysloveno ono magické: Bereme tě! Stále jen říkali, ať už sebalíme, že Martin musí nastoupit v  podstatě „zítra“. Děsila

nás ta nejistota, jestli to vůbec dopadne i to, jak rychle se

vše mělo stát.

Nejtěžší na tom celém bylo, že jsme museli začít dělat

nevratné kroky ještě před podpisem jakékoliv smlouvy.

Oznámit výpověď v práci, kdy končíme v podnájmu,zrušit všechny služby, prodat auto atd. není záležitost na  14

dní. Martinův budoucí zaměstnavatel na  nás vyvíjel obrovský psychický tlak s nereálným časovým požadavkem,

kdy Martin musí bezpodmínečně nastoupit, a přesto stále

ještě nedal oficiální pracovní nabídku. Nechtěli jsme tady se skoro neuvěřitelné všechno stihnout v tak krátké době. O týden později už jsme stáli před oddávajícím, kterému málem vypadly oči z důlků. Takové exoty tam zřejměještě neměl. Oblečeni v civilu, já ve svých oblíbenýchkapsáčích, alespoň jsme měli oba košile. Dokonce jsem je stihla i vyžehlit!

Celá svatební síň zela prázdnotou, žádné zástupysvatebčanů, jen dva svědci. Oba jsme byli moc rádi, že se nám

to podařilo zařídit v  rekordním čase vlastně bez  starostí

a že nás to celé vyšlo jen na 1 000 Kč. Martin si dělallegraci, že tu naši mega svatbu budeme dávat za příklad našim

budoucím potomkům. Ti budou určitě „nadšení“.

Vlevo ženich

a nevěsta

ve svatebních

šatech, vpravo

bratr nevěsty

jako svědek

(ten nám tu

fotku lehce kazí

nevhodným

oblečením).