načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zdroje a perspektivy evropských ekonomik - Jindřich Soukup

Zdroje a perspektivy evropských ekonomik

Elektronická kniha: Zdroje a perspektivy evropských ekonomik
Autor: Jindřich Soukup

Kapitoly sledují ekonomický vývoj v Evropě na počátku 21. století v souvislosti s globalizací ekonomiky. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Management Press
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 151
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Světová ekonomika a mezinárodní finance
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Management Press, 2015
ISBN: 978-80-726-1281-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kapitoly sledují ekonomický vývoj v Evropě na počátku 21. století v souvislosti s globalizací ekonomiky.

Popis nakladatele

Co je globalizace? Hledání odpovědi na tuto otázku zahájíme připomenutím, co za globalizaci považuje J. Keller. Z jeho pohledu jde o „komplexní proces technických, ekonomických, politických, sociálních a kulturních změn, jež se projevují zejména v posledních dvou desetiletích 20. století“ (Keller, 2000, s. 53).
Symbolem globalizace je internet, sáhněme proto úvodem po značně problematickém zdroji – po Wikipedii: „Globalizace je abstraktní fenomén, zahrnující různé změny společnosti, které vedly k větší propojenosti politických, sociokulturních a ekonomických událostí na globální (mondiální) úrovni. Globalizaci lze chápat jako nerovný proces, v jehož důsledku se některé části světa relativně přibližují, zatímco jiné relativně oddalují, to vše bez ohledu na geografickou vzdálenost. Tyto nové vzdálenosti jsou určeny rychlostí přenosu informací a jsou přímým důsledkem úrovně zapojení míst do systému globální ekonomiky. Díky těmto rozdílům mohou mít podobné procesy v různých částech světa velmi rozdílné důsledky (typickým příkladem je např. zavádění volného trhu)“.
Problematika soudobé globalizace náleží k tématům nejenom ústředním, ale i tématům nejkonfliktnějším. Různé zájmy a odlišné kontexty vytvářejí nejednoznačnost v pojetí globalizace, kdy dosud neexistuje jednotné vymezení obsahu, charakteru a směřování těchto mnohostranných procesů, ani ucelená a všeobecněji přijímaná teoretická reflexe.
Chybí rovněž souhlasné časové určení počátku globalizace a jejích vývojových etap. Neujasněnost a problémy vládnou i v otázkách identifikace objektu a subjektů globalizace – „globalizuje se svět“, je kýmsi „globalizován“ nebo spíše platí obé? Vše je umocňováno tím, že v pomyslném žebříčku pojmů, které díky inflačnímu (a módnímu) nadužívání mnohdy ztrácejí na obsahu, právě globalizace často vede a stala se největší „modlou“ i „strašákem“ posledního cca čtvrtstoletí. Nikoli nevýznamné místo přitom zaujímá též její, výše již připomenutá, – otevřená i skrytá – propagandistická, ideologická, resp. apologetická funkce.
Globalizaci možno považovat za kvalitativní změnu a produkt rozvoje technologií, jak bude níže precizováno. Vážnou hrozbou se přitom ovšem stává „příliš rychlý svět, komprese času a prostoru“. Globalizace je zde označována za jeden z produktů „civilizačního běsnění moderního člověka“, který touží po neustálém rozšiřování své síly, po trvalém ekonomickém růstu a po tzv. pokroku. Připomíná a varováno bývá před dynamickým a vysoce nerovnovážným charakterem soudobé globalizace.
Problémy s globalizací začínají již u samotného pojmenování. Někteří dokonce odmítají používání údajně již „zprofanovaného“ termínu globalizace a preferují spíše francouzské označení „mondializace“ čili „zesvětovění“. Část autorů (především levicového či křesťanského zaměření) přitom namísto „neoliberální konkurenční“ globalizace (coby v podstatě termínu maskujícího soudobý kapitalismus) propaguje vize „kooperativní“ globalizace. V níž se proti „globalizaci finančních trhů a kapitálu“ staví „globalizace solidarity a odpovědnosti“ (Addy, 2000).
Konstatováno bývá, že soudobá „globalizace rozšířila pole všeobecného intelektu, vědy a technologie na celý zemský globus. Sítě nezměrně zrychlily změny ve spotřebě, ve výrobě ... Nové myšlenky, nové výrobky, nové výrobní postupy, tedy i nová konkurence, může vzniknout kdekoli ... Původní sítě – pošta, telegraf, telefon, byly dalekosáhle překonány mobilními telefony a internetem a navíc oborovými sítěmi ...“ (Jirásek, 2013, s. 55).
Oproti pohledům, které globalizaci vnímají jako přínos, šanci a naději, stojí přístupy opačné, zdůrazňující její negativní stránky – rizika a ohrožení, které přináší. Globalizace bývá nazírána coby „těsnopisný termín pro globální kapitalismus a rozšiřování globálních trhů“ (N. Birgsallová), kdy selhávání trhů poškozuje nejvíce chudší vrstvy i země. Ve většině zemí se od začátku 90. let 20. století příjmové nerovnosti zvýšily. Překotná globalizace vedla ke zničení odvětví v chudých zemích. Množí se problémy v rychle se rozvíjejících rozvojových zemích. Sílí ztráty nejenom pro střední vrstvy i v zemích vyspělých. Poškozeni byli pracující a životní úroveň všude. Nikoli ojedinělé jsou úvahy o narůstání nestabilit a mezinárodních zmatků, jejichž příčinou jsou USA, coby dosavadní hegemon globalizace.
Celkové hodnocení procesů soudobé globalizace tudíž nemůže být jednoduché a jednoznačné: u některých převáží kladné, u jiných hodnocení spíše záporné.
Velmi často dochází ke směšování roviny globalizace coby „objektivního civilizační proudu“ a její formy a podob. Nevyhnutelný a obecně nutný proces (především rozvoje technologií a jimi podmíněných civilizačních stránek) přitom zdaleka nemá pouze ekonomický rozměr (propojování trhů, zemí či internet). Propojení světa přitom může zprostředkovat účinnější využívání přírodního, technického, vědeckého a kulturního potenciálu a bohatství. Jak bude dále vysvětleno podrobněji, procesy vědecko-technické revoluce ukončily industriální fázi kapitalismu a posunuly technologie na kvalitativně nový, vyšší stupeň, spojený zejména s informatizací a využitím počítačových technologií. Jádro globalizace přitom spočívá právě v technologicko-ekonomické sféře a má mnohostranné, i rozporné, dopady na ostatní subsystémy, které obvykle zaostávají.
Stávající forma soudobé globalizace pak bývá označována coby kapitalistická, resp. (neo)liberální. Globalizace vykazuje „výrazně liberální charakter“. Neoliberální podoba globalizace je sice pro mnohé jediná myslitelná, ale právě ona bývá často terčem ostrého odporu různých anti-, resp. alter-globalizačních proudů operujících taktéž s pojmy „westernizace“, „konzumerismus“ aj. Přitom celá řada kritiků „...není s to rozlišit mezi jádrem globalizace a jeho kapitalistickou formou, obrací se proti globalizaci a hledá ... cesty k návratu lidstva zpátky, do územně uzavřených celků“ (Heller, Neužil a kol., 2011, s. 72).
Zmínit je nezbytné střetávání dvou procesů – dvou kořenů, resp. charakteristik „globalismu“.
Prvním je „objektivně progresivní a nutný trend daný rozvojem výrobních sil a s ním bezprostředně souvisejících ekonomických styků“ (Heller, Neužil a kol., 2011, s. 71). Druhé procesy spočívají ve vývoji příslušného společenského rámce, který se snaží rozvoji výrobních sil přizpůsobovat. Společenské vztahy pak vždy vtiskovaly globalizačním procesům určitou kvalitu. „Míra zesvětovění“ kapitalismu 19. a cca první poloviny 20. století však „zdaleka nevyčerpávala všechny potence plynoucí z vytvoření jednotné světové pospolitosti a byla limitována industriální úrovní výrobních sil i industriálním stadiem vědeckého poznání“ (dtto, s. 72). „Teprve vědecko-technická a informační revoluce vytvořila monopolnímu kapitalismu adekvátní vědeckou a materiálně-technickou základnu, která si pochopitelně vyžádala i mimořádné rozšíření kvantity i kvality ekonomických a dalších styků a odeslala éru jen vnějškově propojených, ale v zásadě uzavřených národních celků na smetiště dějin“ (Heller, Neužil a kol., 2011, s. 72). Připomenout taktéž nutno, že oba procesy – „... relativně autonomní a také primární rozvoj výrobních sil a styků a vývoj kapitalistického systému snažícího se tomuto rozvoji výrobních sil a styků přizpůsobit – samozřejmě poznamenávají etapu globalismu řadou problémů a rozporů“ (tamtéž). Rozpory soudobé globalizace budou precizovány v dalších paragrafech.
Řada autorů globalizaci, coby rozhodující tendenci současného vývoje, tedy považuje za „objektivní tendenci vyrůstající z technologických a technických inovací přelomu 20. a 21. století“ (Prorok, 2012, s. 167). Což však mohou relativizovat (nejen) hospodářské krize na počátku 21. století a „vyvolávat pochybnosti, zda je globalizace skutečně objektivní tendencí a zda není žádoucí nalézt alternativu“ (tamtéž, s. 168). Při hledání alternativy Prorok připomíná, že narážíme na to, že „... nevíme dostatečně jistě, zda dnes existující problémy jsou důsledkem nedostatečné aplikace globalizace; „dětskými nemocemi“ prosazující se globalizace, které samy po několika letech fungování systému odezní; důsledkem globalizace nebo její formy“ (dtto). Podle odpovědi na výše formulované otázky se nabízí i řešení.
Rozdílné náhledy na globalizaci mají objektivní základ v rozpornostech globalizace, kdy tato není jednosměrným procesem, nýbrž v ní probíhají složité interakce mezi různými rozměry globalizace – zejména pak mezi úrovní technologickou, ekonomickou, sociální a politickou. Vývoj ve společenských subsystémech však neprobíhá rovnoměrně a lineárně, vzniklé nerovnováhy vyvolávají nemalá napětí, která mohou vyústit v ohrožení nejenom globalizace. Vzniklé krize ovšem představují i šanci na provedení korekcí a zároveň mohou vést k lepšímu pochopení globalizace samotné. Komplexní „globální“ pohled na dynamický fenomén globalizace však vyžaduje zohlednění různých aspektů i překonání roztříštěnosti pohledů, využití inter- (či trans-) disciplinárních metod, včetně systémového přístupu a teorie chaosu.
Tradičně bývá globalizace analyzována z pohledu jednotlivých společenských subsystémů (ekonomického, politického, ekologického aj.). Objevují se však pokusy popsat vzájemné dynamické interakce dílčích subsystémů tvořících globalizaci pomocí systémové teorie a teorie chaosu. Tyto, mimo jiné, pomáhají ukázat závislosti ekonomiky či politiky na vývoji dílčích subsystémů, stejně jako jejich závislost na ekonomice i politice. Pro komplexní uchopení fenoménu globalizace se přitom ukazuje nedostatečnost tzv. „newtonovského paradigmatu“, neboť žijeme v dynamickém, nejistém a rozporuplném světě, kdy je obtížné rozlišit příčinu a následek, a budoucí události nelze přesně předvídat. V neposlední řadě je pro skutečně „globální“ náhled na globalizaci zřejmě nezbytné vymanit se ze zajetí standardních schémat, standardních paradigmat i myšlenkových stereotypů, a v kontextu též i alternativních přístupů usilovat o postižení širších – „globálních“ (a systémových) – aspektů a souvislostí.
Ve výše naznačených vazbách a souvislostech se v zásadě rýsují tři různá pojetí, co globalizace vlastně představuje (Fox, 2003).
Tzv. „skeptikové“ (P. Q. Hirst, G. Thompson) zdůrazňují, že i tzv. světový trh je v podstatě rozdělen mezi tři bloky (Evropa, asijsko-pacifistická oblast a Severní Amerika), což zatím znemožňuje jednotnost fungování světové ekonomiky. Fakt, že tato má dosud multiregionální či polycentrickou strukturu, využívají k popření globalizace jako procesu, vedoucího k vytvoření jednotné ekonomiky a společnosti. Nahrává jim, že proces integrace (splývání, slučování původně samostatných struktur) probíhá většinou jako regionální integrace. Termín globalizace ovšem nevyjadřuje, že již bylo plně dosaženo konečného stavu plné integrované globální ekonomiky nebo společnosti. Označuje spíše trend v posunu měřítka integrace, ke kterému dochází především v posledních cca třiceti letech – v tomto smyslu má pojem globalizace zřejmě své plné oprávnění. Mezi regionální integrací (resp. regionalismem) a globalizací jakožto tendencí k univerzalizaci a multilateralismu (ve smyslu schopnosti jednotlivých zemí se chovat mnohostranně) sice může docházet k rozporům, ale také k jejich vzájemnému posilování.
Opozicí jsou tzv. „radikální globalisté“ čili „hyperglobalizátoři“, nezřídka spojení s institucemi typu MMF, SB, OECD či WTO (někdy pejorativně nazývanými „globalizačním politbyrem“). Ti hovoří o rychlé a vlivné globalizaci, představující v tomto „oficiálním“ pojetí disciplínu tzv. „globálního trhu“. Zde bývá globalizace – ve smyslu „přirozeného zesvětovění“ po celou historii kapitalismu – redukována obvykle pouze na hospodářský rozměr a fakticky reprezentuje v neoliberálním duchu „ring co nejvolnějšího trhu“.
„Hyperglobalizátoři“ zdůrazňují objektivnost a nezvratnost procesů globalizace, kterým je možné pouze se adekvátně přizpůsobit. Domněnka, že globalizace se nás osobně netýká, a probíhá vlastně mimo nás, je v tomto pohledu zcela mylná. Stejně jako představa, že globalizace je cosi, co si lze vybrat. Kritikové neopomenou však zdůraznit, že uvedené reprezentuje zájmy finančního kapitálu, s cílem zmocnit se „globálu“. Záměrně často bývá opomíjena nekontrolovatelná role integrujících se nadnárodních korporací (stojících již nad zákony) a jejich rostoucí vliv na politiku států i mezinárodních organizací – tyto bývají přirovnávány k „pavoukům-křižákům“ celosvětových pavučin, resp. „globálních sítí“.
Objektivnost globalizace nepopírají ani stoupenci třetího pohledu – tzv. „transformacionalisté“ (A. Giddens aj.). Ti však globalizaci chápou jako hnací sílu sociálních, politických a ekonomických změn, přetvářející moderní společnost a světový pořádek. Usilují o komplexnější pohled, ve kterém globalizaci nelze chápat pouze úzce ekonomicky, nýbrž ji pojímají šířeji, společensky (tj. sociálně v širším slova smyslu).
Globalizace se v tomto kontextu jeví jako proces integrace společnosti na celosvětové úrovni, která nově zastřešuje nynější národní, regionální i místní systémy. Všichni se stávají obyvateli „globální vesnice“ a jsou stále závislejší na druhých kvůli propojení nesčetnými vazbami materiálovými, informačními či energetickými. Hnacím motorem současné integrace je sice globalizace ekonomických aktivit, nicméně integrace probíhá i v dalších oblastech společenského života a směřuje k ustanovení jednotného ekonomického, sociálního a politického světového řádu. Globalizaci lze takto považovat za komplexnější a vyšší formu či etapu internacionalizace, která zahrnuje i funkcionální integraci mezinárodně rozptýlených společenských aktivit.
V návaznosti na vize F. Fukuyamy (2002) se optimisticky předpokládá (či předpokládalo), že takto pojatá globalizace povede ke globálnímu prosazení lidských práv, globálnímu prosazení liberální demokracie a především globálnímu prosazení principů (neo)liberální tržní ekonomiky. Mimovolně či vědomě zde ovšem nezřídka dochází k zjednodušenému ztotožnění objektivní roviny procesů globalizace (coby pokročilejší internacionalizace) a stávající subjektivní kapitalistické (resp. neoliberální) formy.
Celkově soudobou globalizaci nutno nazírat jako komplexní, multidimenzionální, ambivalentní, dynamický, společenský fenomén, který probíhá na řadě úrovní a může nabývat různých podob a forem, včetně různých odklonů, protitendencí apod. Proto jsou možná různá, někdy i diametrálně protikladná, pojetí globalizace. Lepší pochopení složitých procesů, jejich jednoty i rozpornosti, vyžaduje blíže charakterizovat jednotlivé rozměry globalizace – především úroveň technickou a technologickou, ekonomickou, sociální a politickou. Rozměry globalizace se budeme zabývat v následující části této kapitoly.

1.2. Úrovně soudobé globalizace
Soudobá globalizace reprezentuje dynamický a nerovnovážný proces se zpětnými vazbami, kdy dochází k růstu závislostí a spojování jedinců, zemí, národů či regionů (s jádrem zejména v oblastech ekonomických a technologických) s rozpornými dopady na další oblasti.
Vývoj ekonomiky a celé společnosti je dnes podstatně ovlivněn vědeckotechnickým pokrokem, proto se někdy hovoří i o vědeckotechnické či technické (resp. technologické) globalizaci. Mnozí autoři tudíž často skloňují právě její vědeckotechnickou či technologickou rovinu. Proces globální transformace je podmíněn pokrokem vědy a techniky, ke kterému dochází po druhé světové válce. Překotný rozvoj vedl k vytvoření prostředků pro stlačení času a prostoru. Zrychlení komunikace umožňuje současně vytvářet nové nadnárodní globalizované sociální prostory (globální podnikové sítě, instituce globálního řízení, nadnárodní integrační seskupení atd.) s řadou mnohostranných dopadů.
Výše uvedeným popisem se možné dimenze a úrovně procesů soudobé globalizace, vzájemně se prolínající, podmiňující i doplňující, samozřejmě zdaleka nevyčerpávají. Procesy soudobé globalizace je možno diskutovat i z filozofického, sociologického, politologického aj. hlediska.
Oprávněně se připomíná, že soudobá globalizace je z podstaty velmi složitá a velmi různorodá, a to přinejmenším ve třech základních (vzájemně propojených) sférách – sféře hospodářské, sféře sociální a sféře politické (Lehmannová a kol., 2003).

1.2.1. Technologická, resp. technická globalizace
V. Prorok (2012) konstatuje, ve shodě s dalšími autory, že „globalizace je objektivní tendencí vyrůstající z technologických a technických inovací na přelomu 20. a 21. století, k nimž patří: počítačová revoluce, biomolekulární revoluce a kvantová revoluce“ (Prorok, 2012, s. 167). Tyto převratné technické, resp. technologické změny se díku kumulativním efektům promítají do všech dalších společenských subsystémů, do hospodářství, do sociální struktury, do hodnot, do politiky apod. Jinými slovy: „Technologie je mocným hybatelem dějinného vývoje, ale nepůsobí sama, ale vždy v určitém konkrétním socio-ekonomickém prostředí, historickém kontextu a za podmínek surovinových a celkově ekologických omezení“ (Švihlíková, 2014, s. 201).
Technologický (resp. technický) rozměr globalizace lze přitom zasadit do kontextu průmyslových, resp. tzv. „globálních“ revolucí. Nutno ale připomenout, že kolem označování i datování technických a technologických (či vědeckých) revolucípřitom přetrvávají četné, nejenom terminologické nejasnosti a problémy.
Současný proces globální transformace je přitom podmíněn výrazným pokrokem vědy a techniky, ke kterému dochází po druhé světové válce na základě aplikace poznatků tzv. „druhé vědecké revoluce“, která se nese ve znamení rozvoje teorie relativity, kvantové teorie a molekulární biologie a začíná ve 20. letech minulého století (Heczko, 2003).
Vedle výše (v poznámce) připomenutých učebnicových náhledů na tzv. průmyslové aj. revoluce je možné zmínit ještě další, mající i vazbu na procesy soudobé globalizace. Jde např. o pohled spíše populárnějšího charakteru, který ovšem s dalšími etapizacemi nemusí být ani až v tak zásadním rozporu. Coby „první


Světově proslulý autor a jeho spolupracovníci zaměřují pozornost čtenářů na to, aby si kladli otázku, jaké věci jsou pro ně v jejich životě nejdůležitější, rozlišovali mezi tím, co je důležité a co je naléhavé, navozovali rovnováhu mezi osobními a pracovními povinnostmi a zájmy.

Potřebuji více času!
Chci mít více ze života. Jenže na sebe nemám nikdy čas.
Jsem neustále v časové tísni, protože odkládám věci na později – a odkládám je na později, protože jsem v časové tísni.
Můj osobní a pracovní život nejsou vyvážené. Když věnuji více času jednomu na úkor druhého, vše se ještě zhorší.
Lidé si neustále stěžují na to, s jakými překážkami se musí dnes a denně potýkat ve snaze docílit, aby stačili splnit všechny pracovní úkoly, věnovat se rodině, přátelům… Proč tak často nedáváme to nejdůležitější na první místo? Existuje přece nespočet metod, postupů a nástrojů, zaměřených na to, jak řídit a kontrolovat svůj čas. Stále se nám odevšad dostává ujištění, že všechno zvládneme, pokud budeme pracovat ještě usilovněji, naučíme se dělat věci lépe a rychleji, budeme využívat nové metody, prostředky a nástroje nebo si vše uspořádáme a zorganizujeme jinak než dosud.
Každý z nás se snaží mít ve svém životě vše pod kontrolou, tzn. podstatným způsobem ovlivňovat a regulovat běh věcí. Pokud se však o něco takového pokoušíme, není to nic jiného než marné a neplodné úsilí, které nevede k očekávanému výsledku. Kontrolovat můžeme svá rozhodnutí a činy, ale nikoli jejich důsledky, protože ty jsou v první řadě výsledkem působení univerzálních zákonů nebo principů. Jinak řečeno, my sami nemůžeme kontrolovat své životy, protože tím, co je ve skutečnosti kontroluje, jsou principy. Tato myšlenka je pro pochopení nespokojenosti, kterou lidé prožívají při aplikaci tradičních přístupů řízení času, klíčová.
Coveyho kniha přináší odlišný pohled na řízení času, který je úplně nový – i starý zároveň. Opírá se o klasické, nadčasové principy, jež výrazně kontrastují s myšlenkami podporujícími přístup k životu založený na snaze rychle a s minimální námahou řešit problémy, získat majetek a hojnost požitků. Moudrost získaná a ověřená životem mnoha generací říká, že smysluplný život nezáleží na tom, jak rychle něco děláme, ale na tom, co děláme a proč to děláme.
Autor – mezinárodně uznávaný lídr, konzultant a učitel – vysvětluje, proč potřebujeme čtvrtou, typově odlišnou generaci řízení času, zamýšlí se nad tím, jak odlišit dobré od toho nejlepšího. Ukazuje, jak pomocí našeho našeho vnitřního kompasu docílit, aby se skutečná kvalita života –osobní poslání, rovnováha životních rolí, cíle vycházející z principů, uchování integrity a potenciál žít, milovat, učit se, zanechat odkaz – ocitla opravdu na prvním místě.
Stephen R. Covey je autore pozoruhodných knih, včetně bestsellerů 7 návyků skutečně efektivních lidí, 8. návyk, Vedení založené na principech a Třetí alternativa, která je bohužel jeho poslední.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jindřich Soukup - další tituly autora:
Makroekonomie Makroekonomie
 (e-book)
Znalostní ekonomika v České republice a Evropské unii Znalostní ekonomika v České republice a Evropské unii
Zdroje a perspektivy evropských ekonomik Zdroje a perspektivy evropských ekonomik
 (e-book)
Mikroekonomická analýza Mikroekonomická analýza
Makroekonomie Makroekonomie
Mikroekonomie Mikroekonomie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZDROJE A PERSPEKTIVY

EVROPSK ̄CH EKONOMIK

NA POâÁTKU 21. STOLETÍ

V KONTEXTU SOUDOBÉ GLOBALIZACE

MANAGEMENT PRESS



Jindfiich Soukup a kol.

ZDROJE A PERSPEKTIVY

EVROPSK ̄CH EKONOMIK

NA POâÁTKU 21. STOLETÍ

V KONTEXTU SOUDOBÉ GLOBALIZACE

MANAGEMENT PRESS, PRAHA 2015


Autoři:

Irena Descubes– kapitola 5

Libuše Macáková – kapitola 4.3

Petr Makovský – kapitola 2

Marta Nečadová – kapitola 7

Juraj Nemec – kapitola 6

Marta Orviská – kapitola 6

Marcela Palíšková – kapitola 4.1

Tomáš Pavelka – kapitola 4.2, 4.4

Vít Pošta – kapitola 2

Pavel Sirůček – kapitola 1

Jindřich Soukup – kapitola 0, 3, 8

Markéta Šumpíková – kapitola 6

Recenzovali:

Prof. Ing. Milan Žák, CSc., a doc. Ing. Pavel Janíčko, CSc.

© Jindřich Soukup a kol., 2015

Cover design © Petr Foltera, 2015

Všechna práva vyhrazena

ISBN 978-80-7261-281-9


5

Obsah

0. Hypotézy a metodologie (J. Soukup) 7

Vymezení problému 7a)

Východiska odborné monografi e 9b)

Metodologie 13c)

Poděkování 14d)

Souhrn 14e)

1. Globalizace: vybrané teoretické aspekty, vývoj, výhledy

(P. Sirůček) 16 1.1 Fenomén soudobé globalizace 16 1.2 Úrovně soudobé globalizace 21

1.2.1 Technologická, resp. technická globalizace 22

1.2.2 Ekonomická globalizace 24

1.2.3 Sociální globalizace 27

1.2.4 Politická globalizace 29 1.3 Globalizace a fi nancializace 31 1.4 Scénáře soudobé globalizace a vize budoucnosti 33

2. Vývoj reálné ekonomiky a fi nanční sektor

(P. Makovský a V. Pošta) 39 2.1 Data 40 2.2 Výsledky 41 2.3 Závěry 50 2.4 Příloha 52

3. Znalostní ekonomika z globálního a evropského pohledu

(J. Soukup) 55

3.1 Znalostní ekonomika 55 3.2 Indexy znalostní ekonomiky a indexy inovací 56 3.3 Globální pozice EU 60 3.4 Znalostní ekonomika v zemích Evropské unie 64

4. Trh práce v období globalizace a recese 69

4.1 Dopad ekonomické recese na zaměstnanost

v zemích Evropské unie (M. Palíšková) 69 4.2 Vývoj zaměstnanosti a nezaměstnanosti v České republice

(T. Pavelka) 77

4.2.1 Metodika zjišťování zaměstnanosti a nezaměstnanosti 77

4.2.2 Vývoj zaměstnanosti a nezaměstnanosti v ČR jako celku 79

4.2.3 Vývoj nezaměstnanosti v regionech 82

4.2.4 Vývoj zaměstnanosti a nezaměstnanosti v členění

podle věku, vzdělání a pohlaví 83


6

OBSAH

4.3 Ekonomická aktivita cizích státních příslušníků

v České republice (L. Macáková) 86

4.3.1 Vývoj počtu cizích státních příslušníků do roku 2011 86

4.3.2 Ekonomicky aktivní cizinci v roce 2012 a 2013 90 4.4 Závěry (T. Pavelka) 91

5. Udržitelný rozvoj versus růst globalizace (I. Descubes) 93

5.1 Ekologické omezení růstu globální ekonomiky 93 5.2 Ekonomický růst je neudržitelný, jeho nepřítomnost

je nepřípustná? 96 5.3 Ekologická ekonomie: zelený nový uděl? 98 5.4 Dlouhodobá a mezigenerační snaha o udržitelnost a blahobyt:

konec globalizace? 101

6. Vybrané institucionální problémy soudobé globalizace

(M. Šumpíková, M. Orviská, J. Nemec) 103 6.1 Nejvýznamnější dostupné možnosti v rámci institucionálního

uspořádání a jejich potenciální důsledky 104

6.1.1 Ekonomizace a modernizace veřejného sektoru 105

6.1.2 Alokační efektivnost 106

6.1.3 Technická efektivnost 107

6.1.4 Veřejné zakázky 107

6.1.5 Zlepšení fi nančního řízení ve veřejném sektoru 111

6.1.6 Kontrola ve veřejném sektoru 111

6.1.7 Efektivnost rozhodování o veřejných výdajích 112

6.1.8 Skutečné partnerství veřejného, soukromého

a neziskového sektoru 113

6.2 Další možné příčiny omezené úspěšnosti doporučení –

neformální instituce 114 6.3 Závěry 115 6.4 Přílohy 116

7. Národní konkurenceschopnost v podmínkách globalizace

(M. Nečadová) 120

7.1 Národní konkurenceschopnost – vysvětlení pojmu

a možnosti měření 121 7.2 Kritika konceptu národní konkurenceschopnosti 124 7.3 Žebříčky národní konkurenceschopnosti 125 7.4 Konkurenceschopnost zemí Visegrádské skupiny

v mezinárodních srovnáních 129 7.5 Závěry 133

8. Shrnutí výsledků (J. Soukup) 135

Literatura 140

Rejstřík 151


7

0. Hypotézy a metodologie (J. Soukup)

Vymezení problémua) Teoretické náhledy na rozpory a vývoj soudobé globalizace refl ektují charakter soudobých krizí. Taktéž zkoumání procesů rozvoje, růstu a konkurenceschopnosti musí být včleněno do rozporného rámce soudobé globalizace.

V kontextu multidimenzionálních a silně ambivalentních procesů soudobé globalizace, probíhajících diferencovaně na různých úrovních (technologické, ekonomické, sociální či politické), dochází k dalšímu propojování a růstu závislosti, ale i k asymetriím a rozpornostem. K překonání aktuální recese může přispět i teoretická konfrontace různých pojetí globalizace.

Řada autorů o dnešku vážně uvažuje jako o skutečně „přelomové době“, kdy se nebývale vyhrocují nerovnoměrnosti a nespravedlnosti. Sílí volání po systémové změně. Ovšem, zda jsou vytvořeny podmínky změny, není vůbec jisté. Zároveň absentuje i adekvátní subjekt systémových změn. Ohledně možných scénářů vývoje a perspektiv soudobé globalizace lze operovat s mnoha různorodými a nezřídka i značně kontroverzními modely.

Hlavním problémem, který se řeší v první kapitole monografi e, je právě otázka možných scénářů budoucího vývoje globalizace. Ta je zde současně chápana jako rámec, do něhož je včleněno zkoumání rozvoje, růstu a konkurenceschopnosti zejména evropských ekonomik na počátku 21. století.

V posledních desetiletích „kráčí ruku v ruce“ se soudobou globalizací fi nancializace světa. Termín fi nancializace obvykle označuje enormní nárůst váhy a moci fi nančního sektoru ve světovém hospodářství (v poměru k „reálné“ ekonomice) a šířeji v celé společnosti. Finanční sektor se vymkl své „klasické“ úloze obsluhy „reálné“ ekonomiky a začal ovládat zbytek systému, včetně značné části politického subsystému. Někteří autoři dokonce globalizaci a fi nancializaci ztotožňují.

Proto se druhá kapitola monografi e zaměřila na kvalitativní analýzu hypotéz o existenci či neexistenci vztahů mezi vývojem reálné ekonomiky a fi nančním sektorem. Pro první a druhou kapitolu monografi e tudíž byly formulovány dva výchozí úkoly:

Zformulovat možné scénáře budoucího vývoje globalizace.•

Ověřit existenci či neexistenci vztahů mezi vývojem reálné ekono-•

miky a fi nančním sektorem.


8 ZDROJE A PERSPEKTIVY ROZVOJE EVROPSKÝCH EKONOMIK NA POČÁTKU 21. STOLETÍ V KONTEXTU SOUDOBÉ GLOBALIZACE

Soudobá globalizace je z podstaty velmi složitá a velmi různorodá, a to

přinejmenším v těchto základních (vzájemně propojených) sférách – sféře technologické (technické), hospodářské, sféře sociální a sféře politické.

Na globalizaci lze pohlížet jako na objektivní tendenci vyrůstající

z technologických a technických inovací přelomu 20. a 21. století. Tyto převratné technické, resp. technologické změny se díky kumulativním efektům promítají do všech dalších společenských subsystémů, do hospodářství, do sociální struktury, do politiky apod.

Třetí kapitola monografi e se věnuje právě tomuto technologickému,

resp. technickému rozměru globalizace vyjádřenému kategorií znalostní ekonomika. Monografi e se zabývá především analýzou kvantitativní stránky znalostní ekonomiky, měřením její úrovně.

Rozbor technologického (technického) rozměru globalizace měl tyto

cíle:

Určit současnou globální pozici Evropské unie z hlediska znalostní •

ekonomiky.

Vymezit vzájemnou pozici členských zemí Evropské unie z hledis-•

ka dosažené úrovně znalostmi řízené ekonomiky.

Zjistit, jak se měnila vzájemná pozice členských zemí EU v posled-•

ním desetiletí.

Ekonomický rozměr globalizace bývá mnohdy popisován ve smyslu

globální ekonomické integrace na trzích produktů a služeb, kapitálu i práce. Práce je přitom jedním z klíčových faktorů, který má dopad na rozvoj společnosti. Její role, přes vzrůstající význam kapitálu, zůstává zásadní. Čtvrtá kapitola monografi e se proto věnuje trhu práce. Cílem kapitoly je identifi kovat nejvýznamnější změny, které nastaly v posledním desetiletí na evropském trhu práce, s důrazem na český trh práce.

Ekonomického rozměru globalizace se týkají též ekologické ekono

mické teorie, které se věnují problematice hledání strukturální globální ekonomické stability. V páté kapitole monografi e zkoumáme hypotézu, podle které lidská činnost vedoucí k vyplenění přírodních zdrojů je nepřípustná a ekonomicky neracionální, jelikož její náklady převažují získaný užitek.

S ohledem na ekonomický a sociální aspekt globalizace bylo úkolem

autorů monografi e:

Určit, jaké jsou nejvýznamnější změny na evropském trhu práce •

za poslední desetiletí.

Vymezit strukturální globální ekonomickou stabilitu z pohledu eko-•

logické ekonomické teorie.

Globalizace mění politickou tvář světa a politika se zároveň stává ná

strojem prosazování nebo naopak pokusů blokovat globalizaci. Proto se


9

HYPOTÉZY A METODOLOGIE

šestá i sedmá kapitola dotýkají politického rozměru globalizace. Šestá kapitola monografi e analyzuje reakci institucí na dluhovou krizi. Právě v obdobích recese je institucionální rámec (nejen psaná pravidla, ale i společenské normy, etika a morálka) pod zvýšeným tlakem a přirozeně probíhá testování jeho stability a adekvátnosti, ještě více se začínají prosazovat otázky spravedlnosti a efektivnosti, etiky a morálky. Kapitola se zejména zaměřuje na možnosti a cesty zvyšování efektivnosti veřejných výdajů s ohledem na institucionální rámec ekonomiky.

Za klíčový rys globalizace v politické oblasti bývá nezřídka považován

pokles významu národních států. Sedmá kapitola monografi e nahlíží na tento problém prizmatem pojmu národní konkurenceschopnost.

V kapitole jsou prezentovány výsledky zemí tzv. Visegradské čtyřky

(ČR, Slovenska, Polska a Maďarska) ve dvou žebříčcích, které se zabývají mezinárodní komparací konkurenceschopnosti zemí – ve Světové ročence konkurenceschopnosti a v Globální zprávě o konkurenceschopnosti.

Na ekonomickou i společenskou důležitost výsledků zemí v uvede

ných žebříčcích lze pohlížet jako na jeden z důsledků transnacionalizace ekonomik – výběr kritérií pro hodnocení zemí (zejména měkkých dat získávaných expertním dotazníkovým šetřením) je ovlivněn zájmy nadnárodních fi rem i nadnárodních organizací.

V důsledku vlivu zmíněných nadnárodních organizací jsou pak dopo

ručení plynoucí z respektovaných žebříčků národní konkurenceschopnosti považována za relevantní pro volbu nástrojů hospodářské politiky v jednotlivých zemích.

S ohledem na politický rozměr globalizace jsou v monografi i sledová

ny tyto cíle:

Identifi kovat možnosti a cesty zvyšování efektivnosti veřejných vý-•

dajů s ohledem na institucionální rámec ekonomiky.

Určit, jak se odlišná metodologie použitá ve Světové ročence kon-•

kurenceschopnosti a v Globální zprávě o konkurenceschopnosti

promítá do odlišných výsledků (i odlišného trendu) vývoje sledo

vaných zemí.

Vyhodnotit konzistentnost doporučení pro hospodářskou politiku od-•

vozených z obou žebříčků konkurenceschopnosti s ohledem na situ

aci, kdy je cílem zvyšování úrovně ekonomického blahobytu v zemi

(pokud jej považujeme též za aspekt konkurenceschopnosti).

Východiska odborné monografi eb)

Termín globalizace již pevně zakořenil a dnes náleží k výrazům nejfrekventovanějším, a nejdiskutovanějším. Problematikou globalizace, a to nejenom její ekonomickou dimenzí, se zabývají stovky publikací. Namátkou viz (Addy, 2000), (Barber, 1995), (Bauman, 2002), (Breinek, 2005), (Ci


10 ZDROJE A PERSPEKTIVY ROZVOJE EVROPSKÝCH EKONOMIK NA POČÁTKU 21. STOLETÍ V KONTEXTU SOUDOBÉ GLOBALIZACE helková a kol., 2002, 2008), (Foster, Magdoff, 2009), (Friedman, 2000), (Hirst, Thompson, 1996), (Krugman, 2009), (Mezřický, 2003), (Švihlíková, 2010, 2014) aj.

K rozporům současné globalizace namátkou viz (Dolejš et al., 2012), (Heller, Neužil a kol., 2007, 2011), (Keller, 2000, 2011), (Piketty, 2014), (Robinson, 2009), (Švihlíková, 2006, 2010, 2014) atd.

Ke scénářům globalizace a vizím vývoje viz např. (Barber, 1995), (Jirásek, 2013), (Prorok, 2012), (Švihlíková, 2006, 2010, 2014) apod.

V kontextu studií o globalizaci lze připomenout taktéž publikace autora kapitoly – např. (Sirůček, 2004, 2007), (Sirůček a kol., 2007), (Sirůček, Heczko, 2006, 2010) aj.

Celkové hodnocení procesů soudobé globalizace je silně kontroverzní. Důležitým znakem celkové globalizace je přitom její silná ambivalentnost, kdy identický jev může být současně hodnocen pozitivně i negativně, a to i u téhož jedince či sociální skupiny. Například pozitivní a optimistické náhledy na globalizaci reprezentují (Norberg, 2003) nebo (Ridley, 2013) či (Friedman, 2007) aj. Jiné náhledy ovšem zdůrazňují negativní stránky globalizace – rizika a ohrožení, která přináší. Varují před globálními problémy, včetně sílících ekologických ohrožení, chudoby a růstu nerovnoměrností rozdělení bohatství, sociální diferenciace, narůstaní nestabilit či převahy globálního trhu nad politickou regulací (Dolejš et al., 2012), (Glyn, 2007), (Varoufakis, 2013) a mnozí další.

Otázky vztahu reálné a fi nanční problematiky, které zkoumá druhá kapitola monografi e, jsou nedílnou součástí ekonomické teorie od konce 70. let. Současný rámec makroekonomické teorie (např. Blanchard, 2008), který vychází ze stochastických dynamických modelů všeobecné rovnováhy, se ještě v 90. letech přece jen primárně soustředil na rozpracování problematiky nominálních rigidit, čímž byla odstraněna neutralita peněz z původních modelů reálného hospodářského cyklu (Gordon, 2009). Současně se však do modelového rámce již v druhé polovině 90. let začala zanášet otázka frikcí na fi nančních trzích prostřednictvím modelu tzv. fi nančního akcelerátoru (Bernanke, Blinder, 1988). Původní princip mechanismu, který se soustředil na vztah mezi fi rmami jakožto dlužníky a bankami jakožto jejich věřiteli, byl posléze rozšířen na segment domácností a na otázky spjaté s fungováním mezibankovního trhu.

Formulace cílů a hypotéz obsažených ve třetí kapitole monografi e (věnované technologickému rozměru globalizace, resp. znalostní ekonomice) vycházela ze dvou základních zdrojů.

Prvním východiskem bylo pojetí znalostní ekonomiky. Koncept znalostní ekonomiky (knowledge economy) široce popularizoval Peter Drucker v roce 1966 ve své knize Věk diskontinuity (Drucker, 1994). Sám Drucker ovšem v uvedené knize udává, že vznik tohoto pojmu přísluší Fritzu Machlupovi. Další Američan, Michael Porter, pak myšlenku zna


11

HYPOTÉZY A METODOLOGIE

lostní ekonomiky rozvádí. Zdůrazňuje, že současné vyspělé ekonomiky musí těžit z konkurenční výhody, která je založena na neustálých inovacích.

Druhým zdrojem, který sloužil k formulaci cílů obsažených v této kapitole monografi e, jsou publikace různých institucí, které se snaží popsat kvantitativní stránku znalostní ekonomiky. Navazuje se tak na předcházející pohled na znalostní ekonomiku, který ji zkoumal z kvalitativního pohledu.

V monografi i jsou analyzovány systémy, které se věnují kvantitativnímu vyjádření dosaženého stupně znalostní ekonomiky jak na celosvětové úrovni, tak na úrovni Evropské unie. Na úrovni Evropské komise jde o Innovation Union Scoreboard a Regional Innovation Scoreboard (UNU MERIT, 2013). Na globální úrovni jde o Index znalostní ekonomiky a Znalostní index Světové banky (World Bank Institute, 2012), Global Innovation Index (INSEAD & WIPO, 2012), o stejnojmenný Global Innovation Index (Boston Consulting Group, 2009), dále pak o The 2012 State New Economy Index (ITIF, 2012) či Global Innovation Quotient (Bloomberg, 2013).

Evropská unie se vyznačuje dlouhodobě vyšší mírou nezaměstnanosti než např. USA. Dnes je obecně uznáváno, že jednou z příčin je silný efekt hystereze (Blanchard, 2006).

Čtvrtá kapitola monografi e identifi kovala jako hlavní problém současného evropského trhu práce vysokou míru nezaměstnanosti mladých osob. Této problematice se věnuje řada publikací (např. Choudhry, Marelli, Signorelli 2012 nebo Scarpetta, Sonnet, Manfredi, 2010).

O vývoji českého trhu práce pojednává řada publikací, lze zmínit např. Czesaný (2014) a Sirovátka, Šimková (2013). Reakce české vlády na otázky zaměstnanosti je analyzována např. v článku Trh práce ve státech Visegrádské čtyřky a ekonomická krize (Potužáková, 2012). Nezaměstnanost samozřejmě způsobuje i značné náklady pro samotný stát, jejich odhad pro veřejné rozpočty v České republice analyzovali např. Čadil, Pavelka, Kaňková, Vorlíček (2011).

Problematice zaměstnávání cizích státních příslušníků v České republice je věnována poměrně rozsáhlá pozornost. Obecně je postavení cizinců v ČR, a to včetně jejich ekonomické aktivity, pravidelně popisováno v publikacích ČSÚ: Cizinci v České republice. Vývoj zaměstnanosti nerezidentů před vypuknutím ekonomické recese 2009 je detailněji popsán např. v publikaci (Pořízková, 2008). Ekonomická recese měla na ekonomickou aktivitu cizinců značný vliv. Pokles cizinců – zaměstnanců a nárůst cizinců – podnikatelů během krize byl do značné míry způsoben snahou některých cizinců pocházejících ze zemí mimo EU udržet se v České republice (např. Pavelka, Löster, Vltavská, Makovský, Macáková, 2011).


12 ZDROJE A PERSPEKTIVY ROZVOJE EVROPSKÝCH EKONOMIK NA POČÁTKU 21. STOLETÍ V KONTEXTU SOUDOBÉ GLOBALIZACE

Problém strukturální globální ekonomické stability sledovaný v páté kapitole je pokryt velice rozsáhlou literaturou. Zahrnuje multidisciplinární literaturu vytvořenou v posledních padesáti letech. Práce Georgescu-Roegena (1966, 1979) je zajímavá tím, že prolíná ekonomiku s fyzikou a navrhuje, aby makroekonomie uplatnila termodynamické zákony. Do určitě míry toto Daly (1991) uplatňuje ve svém cyklickém a obnovitelném ekonomickém modelu „od kolébky ke kolébce“ a návrhu, aby ekonomický rozvoj přestal být stavěn na výpočtu hrubého národního produktu, ale na udržitelném ekonomickém blahobytu. Z pohledu českého chápání rozvoje tohoto ekonomického myšlenkového proudu, zejména v první dekádě po roce 1989, jsou do této studie zahrnuty práce Josefa Vavrouška (1993). Vavroušek tvrdě kritizoval hodnotové orientace „reálného kapitalismu“, které se velmi rychlým tempem v té době v ČR rozvíjely, jakožto neslučitelné s myšlenkou „trvale udržitelného života“ na Zemi.

Otázkám institucionálního rámce je v monografi i věnována šestá kapitola. Zkoumání a zachycování změn v institucionálním rámci je dlouhodobě středem zájmu řady významných zahraničních i domácích odborníků, téměř každá ekonomická analýza s aspekty institucionálního rámce nějakým způsobem pracuje. V oblasti veřejných fi nancí jde o teorii veřejné volby, která zkoumá fungování veřejného sektoru a jež kombinuje prvky neoklasické, institucionální i behaviorální ekonomie s cílem vysvětlit procesy politického rozhodování a jeho realizaci prostřednictvím byrokracie. Základy teorie veřejné volby položili a rozvíjeli klasici ekonomické vědy a nositelé Nobelovy ceny za ekonomii jako James Buchanan, Kenneth Arrow, Joseph Stiglitz, Ronald H. Coase, Oliver E. Williamson, ale mnozí další (např. William A. Niskanen) se svým přínosem k problematice teorie byrokracie.

James Buchanan získal v roce 1986 Nobelovu cenu za příspěvek k rozvoji teorie veřejné volby, zejména za to, že inicioval výzkum vztahů individuálních zájmů politiků a fungování státu. Ronald H. Coase získal Nobelovu cenu v roce 1991 za příspěvek k rozvoji teorie transakčních nákladů a dopadu transakčních nákladů a majetkových práv na institucionální strukturu a fungování ekonomiky. Kenneth Arrow získal Nobelovu cenu už v roce 1972 a jeho práce přinesly zásadní pokrok v oblasti poznání a uchopení problému asymetrické informace a podstaty fungování systému veřejné volby (Arrowův teorém neefektivnosti kolektivní volby). Joseph Stiglitz získal Nobelovu cenu v roce 2001 jako ocenění jeho komplexního přínosu k rozvoji ekonomického poznání. Prosazuje státní zásahy do ekonomiky, zejména prostřednictvím fi skálních stimulů. Cílené státní zásahy do ekonomiky podle Stiglitze přinášejí v řadě oblastí efektivnější výsledky, než jakých by bylo dosaženo samovolným působením neregulovaných tržních mechanismů. Má významný podíl na rozvoji teorie asymetrických informací. Oliver E. Williamson získal Nobelovu


13

HYPOTÉZY A METODOLOGIE

cenu v roce 2009 a jako žák R. Coaseho se zaměřil zejména na oblast transakčních nákladů.

Politicko-ekonomické uchopení problémů fungování veřejných fi nancí je dnes založeno na dílech uvedených klasiků, ale nabylo silně interdisciplinární charakter, stalo se místem, kde se střetávají politické, sociální, ekonomické, právní a správní vědy.

Sedmá kapitola monografi e obsahuje kritický pohled na výsledky prestižních žebříčků národní konkurenceschopnosti (WEF 2014, IMD 2014). Z těchto žebříčků vyplývající dosažené výsledky zemí pak reprezentují jejich úspěšnost podle široce respektovaných a citovaných, i když kontroverzních kritérií. Kritický pohled na možnost měřit národní konkurenceschopnost, který prezentujeme v našem textu, se opírá zejména o odborné práce P. Krugmana (1994, 1996). V české odborné literatuře se kritické analýze měření národní konkurenceschopnosti věnovali například E. Klvačová (2008a, 2008b), J. Sereghyová (2005), B. Plchová (2011), ale také spoluautoři této monografi e M. Nečadová a J. Soukup (2013).

Metodologiec) V první kapitole monografi e byly použity převážně metody kvalitativní analýzy, včetně instrumentarií spadajících mimo „hlavní proudy“ světové ekonomické vědy – např. systémový přístup a teorie chaosu a logika dlouhých „inovačních“ K-vln.

V obecnější poloze lze konstatovat využití logických metod (včetně analýzy, syntézy, abstrakce a taktéž analogie a dialektické logiky) a metod historických, prolínajících se v metodě historicko-logické. Při zmapování mnohorozměrnosti soudobé globalizace je využita též historicko-komparativní metoda.

Náhledy na globalizaci (ale též na ekologické či etické dimenze ekonomických teorií i procesů růstu a rozvoje) jsou slučitelné spíše s alternativními kritickými sociálně-ekonomickými koncepcemi mimo „hlavní proud“. To je taktéž důvodem absence širšího využití logiky a metod matematických, ekonometrických, statistických apod. Nicméně metodologie i závěry jsou dostatečně ukotveny a refl ektují aktuální stav světového poznání.

Pro komplexní uchopení fenoménu globalizace se ve výše naznačeném kontextu ukazuje nedostatečnost tzv. „newtonovského paradigmatu“, neboť žijeme v dynamickém, nejistém a rozporuplném světě, kdy je obtížné rozlišit příčinu a následek, a budoucí události nelze přesně předvídat. Taktéž předpoklady např. ohledně stability jako základního stavu systému nemusí odpovídat dnešnímu „přelomovému“ charakteru doby i systémovému charakteru soudobých krizí. Na místě je aplikace tzv. „prigoginovského paradigmatu“.


14 ZDROJE A PERSPEKTIVY ROZVOJE EVROPSKÝCH EKONOMIK NA POČÁTKU 21. STOLETÍ V KONTEXTU SOUDOBÉ GLOBALIZACE

V následujících kapitolách dochází k analýze na nižší úrovni abstrakce. Tomu odpovídají zvolené metody. Autoři používají metodu komparace (např. při analýze jednotlivých systémů, které měří dosaženou úroveň znalostní ekonomiky, při analýze evropského trhu práce nebo při analýze modelů udržitelného rozvoje).

Dále byly v těchto kapitolách monografi e uplatněny jako základní metody vědecké práce dedukce (např. při výběru a formulaci odpovídajících ukazatelů zahrnutých do indexu znalostní ekonomiky) a syntézy (např. při stanovení vah jednotlivých modulů obsažených v indexu znalostní ekonomiky).

Při kritické analýze zaměřené na výběr hodnotících kritérií v rámci multikriteriálních hodnocení byla použita metoda evaluace s cílem popsat reálné dopady zvolené metodologie na volbu hospodářské politiky ve sledovaných zemích.

Autoři použili při řešení problémů obsažených v odborné monografi i jak primární, tak sekundární data. Zpracování dat vyžadovalo aplikaci základních statistických metod (korelace, regrese). Ačkoliv jde o korelační a logicky kvantitativní analýzu, závěry jsou nutně kvalitativní povahy s důrazem na skutečnost, že korelační analýza nemůže potvrdit či vyvrátit kauzalitu jevů.

Poděkováníd) Odborná monografi e je jedním z výstupů výzkumného projektu IP 307052 „Zdroje a perspektivy rozvoje evropských ekonomik na počátku 21. století v kontextu soudobé globalizace“, realizovaného na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze.

Souhrne)

Summary In this monograph, the prospects of the development of European economies in the early 21st century are evaluated in the context of contemporary globalization. The analysis is based on various aspects of globalization – technological, economic, social and political. The technological (or technical) dimension of globalization is mainly expressed by the knowledge economy; the quantitative aspects of the knowledge economy are primarily examined. The economic as well as the social dimensions of globalization are refl ected through an analysis of the European labour market, structural global economic stability, and the relationship between the fi nancial sector and the real economy. The political dimension of globalization is shown through an examination of the institutional framework


15

HYPOTÉZY A METODOLOGIE

of economies (in connection with the response of institutions to the debt

crisis) and the analysis of the declining role of national governments (as

seen through the prism of the national competitiveness).

Synthèse

Cette monographie analyse les perspectives du développement des

économies européennes dans le contexte globalisé du début du 21ème

siècle. Ce travail corrobore l’analyse des dimensions technologique,

économique, sociale et politique de la globalisation. La dimension

technologique de la globalisation est soumise à une analyse quantitative

du pan de l’économie de la connaissance. Les dimensions économique et

sociale de la globalisation sont soumises à l’analyse des interconnections

entre le secteur fi nancier, l’économie réelle, le marché européen du travail

et la stabilité économique structurelle mondiale. Enfi n, la dimension

politique de la globalisation est soumise à une double analyse: celle du

cadre institutionnel des économies européennes nationales (en lien avec

la réaction des institutions à leur niveau de l’endettement) et celle de la

diminution des pouvoirs de décisions dont jouissent les états européens

(à travers le prisme de leur compétitivité).


16 Kapitola 1

Globalizace: vybrané teoretické

aspekty, vývoj, výhledy

(P. Sirůček) 1.1 Fenomén soudobé globalizace Co je globalizace? Hledání odpovědi na tuto otázku zahájíme připomenutím, co za globalizaci považuje J. Keller. Z jeho pohledu jde o „komplexní proces technických, ekonomických, politických, sociálních a kulturních změn, jež se projevují zejména v posledních dvou desetiletích 20. století“ (Keller, 2000, s. 53).

Symbolem globalizace je internet, sáhněme proto úvodem po značně problematickém zdroji – po Wikipedii: „Globalizace je abstraktní fenomén, zahrnující různé změny společnosti, které vedly k větší propojenosti politických, sociokulturních a ekonomických událostí na globální (mondiální) úrovni. Globalizaci lze chápat jako nerovný proces, v jehož důsledku se některé části světa relativně přibližují, zatímco jiné relativně oddalují, to vše bez ohledu na geografi ckou vzdálenost. Tyto nové vzdálenosti jsou určeny rychlostí přenosu informací a jsou přímým důsledkem úrovně zapojení míst do systému globální ekonomiky. Díky těmto rozdílům mohou mít podobné procesy v různých částech světa velmi rozdílné důsledky (typickým příkladem je např. zavádění volného trhu).“

Problematika soudobé globalizace náleží k tématům nejenom ústředním, ale i tématům nejkonfl iktnějším. Různé zájmy a odlišné kontexty vytvářejí nejednoznačnost v pojetí globalizace, kdy dosud neexistuje jednotné vymezení obsahu, charakteru a směřování těchto mnohostranných procesů, ani ucelená a všeobecněji přijímaná teoretická refl exe.

Chybí rovněž souhlasné časové určení počátku globalizace a jejích vývojových etap. Neujasněnost a problémy vládnou i v otázkách identifi kace objektu a subjektů globalizace – „globalizuje se svět“, je kýmsi „globalizován“ nebo spíše platí obé? Vše je umocňováno tím, že v pomyslném žebříčku pojmů, které díky infl ačnímu (a módnímu) nadužívání mnohdy ztrácejí na obsahu, právě globalizace často vede a stala se největší „modlou“ i „strašákem“ posledního cca čtvrtstoletí. Nikoli nevýznamné místo přitom zaujímá též její, výše již připomenutá – otevřená i skrytá – propagandistická, ideologická, resp. apologetická funkce.


17

GLOBALIZACE: VYBRANÉ TEORETICKÉ ASPEKTY, VÝVOJ, VÝHLEDY

Globalizaci možno považovat za kvalitativní změnu a produkt rozvoje technologií, jak bude níže precizováno. Vážnou hrozbou se přitom ovšem stává „příliš rychlý svět, komprese času a prostoru“. Globalizace je zde označována za jeden z produktů „civilizačního běsnění moderního člověka“, který touží po neustálém rozšiřování své síly, po trvalém ekonomickém růstu a po tzv. pokroku. Varováno bývá před dynamickým a vysoce nerovnovážným charakterem soudobé globalizace.

Problémy s globalizací začínají již u samotného pojmenování. Někteří dokonce odmítají používání údajně již „zprofanovaného“ termínu globalizace a preferují spíše francouzské označení „mondializace“ čili „zesvětovění“. Část autorů (především levicového či křesťanského zaměření) přitom namísto „neoliberální konkurenční“ globalizace (coby v podstatě termínu maskujícího soudobý kapitalismus) propaguje vize „kooperativní“ globalizace. V níž se proti „globalizaci fi nančních trhů a kapitálu“ staví „globalizace solidarity a odpovědnosti“ (Addy, 2000).

Konstatováno bývá, že soudobá „globalizace rozšířila pole všeobecného intelektu, vědy a technologie na celý zemský globus. Sítě nezměrně zrychlily změny ve spotřebě, ve výrobě... Nové myšlenky, nové výrobky, nové výrobní postupy, tedy i nová konkurence, může vzniknout kdekoli... Původní sítě – pošta, telegraf, telefon, byly dalekosáhle překonány mobilními telefony a internetem a navíc oborovými sítěmi...“ (Jirásek, 2013, s. 55).

Oproti pohledům, které globalizaci vnímají jako přínos, šanci a naději, stojí přístupy opačné, zdůrazňující její negativní stránky – rizika a ohrožení, které přináší. Globalizace bývá nazírána coby „těsnopisný termín pro globální kapitalismus a rozšiřování globálních trhů“ (N. Birgsallová), kdy selhávání trhů poškozuje nejvíce chudší vrstvy i země. Ve většině zemí se od začátku 90. let 20. století příjmové nerovnosti zvýšily. Překotná globalizace vedla ke zničení odvětví v chudých zemích. Množí se problémy v rychle se rozvíjejících rozvojových zemích. Sílí ztráty nejenom pro střední vrstvy i v zemích vyspělých. Poškozeni byli pracující a životní úroveň všude. Nikoli ojedinělé jsou úvahy o narůstání nestabilit a mezinárodních zmatků, jejichž příčinou jsou USA, coby dosavadní hegemon globalizace.

Celkové hodnocení procesů soudobé globalizace tudíž nemůže být jednoduché a jednoznačné: u některých převáží kladné, u jiných hodnocení spíše záporné.

Velmi často dochází ke směšování roviny globalizace coby „objektivního civilizační proudu“ a její formy a podob. Nevyhnutelný a obecně nutný proces (především rozvoje technologií a jimi podmíněných civilizačních stránek) přitom zdaleka nemá pouze ekonomický rozměr (propojování trhů, zemí či internet). Propojení světa přitom může zprostředkovat účinnější využívání přírodního, technického, vědeckého a kulturního potenciálu a bohatství. Jak bude dále vysvětleno podrobněji, procesy vědec


18 ZDROJE A PERSPEKTIVY ROZVOJE EVROPSKÝCH EKONOMIK NA POČÁTKU 21. STOLETÍ V KONTEXTU SOUDOBÉ GLOBALIZACE ko-technické revoluce ukončily industriální fázi kapitalismu a posunuly technologie na kvalitativně nový, vyšší stupeň, spojený zejména s informatizací a využitím počítačových technologií. Jádro globalizace přitom spočívá právě v technologicko-ekonomické sféře a má mnohostranné, i rozporné, dopady na ostatní subsystémy, které obvykle zaostávají.

Stávající forma soudobé globalizace pak bývá označována coby kapitalistická, resp. (neo)liberální. Globalizace vykazuje „výrazně liberální charakter“. Neoliberální podoba globalizace je sice pro mnohé jediná myslitelná, ale právě ona bývá často terčem ostrého odporu různých anti-, resp. alter-globalizačních proudů operujících taktéž s pojmy „westernizace“, „konzumerismus“ aj. Přitom celá řada kritiků „...není s to rozlišit mezi jádrem globalizace a jeho kapitalistickou formou, obrací se proti globalizaci a hledá ... cesty k návratu lidstva zpátky, do územně uzavřených celků“ (Heller, Neužil a kol., 2011, s. 72).

Zmínit je nezbytné střetávání dvou procesů – dvou kořenů, resp. charakteristik „globalismu“.

Prvním je „objektivně progresivní a nutný trend daný rozvojem výrobních sil a s ním bezprostředně souvisejících ekonomických styků“ (Heller, Neužil a kol., 2011, s. 71). Druhé procesy spočívají ve vývoji příslušného společenského rámce, který se snaží rozvoji výrobních sil přizpůsobovat. Společenské vztahy pak vždy vtiskovaly globalizačním procesům určitou kvalitu. „Míra zesvětovění“ kapitalismu 19. a cca první poloviny 20. století však „zdaleka nevyčerpávala všechny potence plynoucí z vytvoření jednotné světové pospolitosti a byla limitována industriální úrovní výrobních sil i industriálním stadiem vědeckého poznání“ (dtto, s. 72). „Teprve vědeckotechnická a informační revoluce vytvořila monopolnímu kapitalismu adekvátní vědeckou a materiálně-technickou základnu, která si pochopitelně vyžádala i mimořádné rozšíření kvantity i kvality ekonomických a dalších styků a odeslala éru jen vnějškově propojených, ale v zásadě uzavřených národních celků na smetiště dějin“ (Heller, Neužil a kol., 2011, s. 72). Připomenout taktéž nutno, že oba procesy – „... relativně autonomní a také primární rozvoj výrobních sil a styků a vývoj kapitalistického systému snažícího se tomuto rozvoji výrobních sil a styků přizpůsobit – samozřejmě poznamenávají etapu globalismu řadou problémů a rozporů“ (tamtéž). Rozpory soudobé globalizace budou precizovány v dalších paragrafech.

Řada autorů globalizaci, coby rozhodující tendenci současného vývoje, tedy považuje za „objektivní tendenci vyrůstající z technologických a technických inovací přelomu 20. a 21. století“ (Prorok, 2012, s. 167). Což však mohou relativizovat (nejen) hospodářské krize na počátku 21. století a „vyvolávat pochybnosti, zda je globalizace skutečně objektivní tendencí a zda není žádoucí nalézt alternativu“ (tamtéž, s. 168). Při hledání alternativy Prorok připomíná, že narážíme na to, že „... nevíme dostatečně jistě, zda dnes existující problémy jsou důsledkem nedostateč


19

GLOBALIZACE: VYBRANÉ TEORETICKÉ ASPEKTY, VÝVOJ, VÝHLEDY

né aplikace globalizace; „dětskými nemocemi“ prosazující se globalizace, které samy po několika letech fungování systému odezní; důsledkem globalizace nebo její formy“ (dtto). Podle odpovědi na výše formulované otázky se nabízí i řešení.

Rozdílné náhledy na globalizaci mají objektivní základ v rozpornostech globalizace, kdy tato není jednosměrným procesem, nýbrž v ní probíhají složité interakce mezi různými rozměry globalizace – zejména pak mezi úrovní technologickou, ekonomickou, sociální a politickou. Vývoj ve společenských subsystémech však neprobíhá rovnoměrně a lineárně, vzniklé nerovnováhy vyvolávají nemalá napětí, která mohou vyústit v ohrožení nejenom globalizace. Vzniklé krize ovšem představují i šanci na provedení korekcí a zároveň mohou vést k lepšímu pochopení globalizace samotné. Komplexní „globální“ pohled na dynamický fenomén globalizace však vyžaduje zohlednění různých aspektů i překonání roztříštěnosti pohledů, využití inter- (či trans-) disciplinárních metod, včetně systémového přístupu a teorie chaosu.

Tradičně bývá globalizace analyzována z pohledu jednotlivých společenských subsystémů (ekonomického, politického, ekologického aj.). Objevují se však pokusy popsat vzájemné dynamické interakce dílčích subsystémů tvořících globalizaci pomocí systémové teorie a teorie chaosu. Tyto, mimo jiné, pomáhají ukázat závislosti ekonomiky či politiky na vývoji dílčích subsystémů, stejně jako jejich závislost na ekonomice i politice. Pro komplexní uchopení fenoménu globalizace se přitom ukazuje nedostatečnost tzv. „newtonovského paradigmatu“, neboť žijeme v dynamickém, nejistém a rozporuplném světě, kdy je obtížné rozlišit příčinu a následek, a budoucí události nelze přesně předvídat. V neposlední řadě je pro skutečně „globální“ náhled na globalizaci zřejmě nezbytné vymanit se ze zajetí standardních schémat, standardních paradigmat i myšlenkových stereotypů, a v kontextu též i alternativních přístupů usilovat o postižení širších – „globálních“ (a systémových) – aspektů a souvislostí.

Ve výše naznačených vazbách a souvislostech se v zásadě rýsují tři různá pojetí, co globalizace vlastně představuje (Fox, 2003).

Tak zvaní „skeptikové“ (P. Q. Hirst, G. Thompson)

1

zdůrazňují, že

i tzv. světový trh je v podstatě rozdělen mezi tři bloky (Evropa, asijskopacifi stická oblast a Severní Amerika), což zatím znemožňuje jednotnost fungování světové ekonomiky. Fakt, že tato má dosud multiregionální či polycentrickou strukturu, využívají k popření globalizace jako procesu, vedoucího k vytvoření jednotné ekonomiky a společnosti. Nahrává jim, že proces integrace (splývání, slučování původně samostatných struktur) probíhá většinou jako regionální integrace. Termín globalizace ovšem nevyjadřuje, že již bylo plně dosaženo konečného stavu plné integrova- 1

Srov. (Hirst, Thompson, 1996).


20 ZDROJE A PERSPEKTIVY ROZVOJE EVROPSKÝCH EKONOMIK NA POČÁTKU 21. STOLETÍ V KONTEXTU SOUDOBÉ GLOBALIZACE né globální ekonomiky nebo společnosti. Označuje spíše trend v posunu měřítka integrace, ke kterému dochází především v posledních cca třiceti letech – v tomto smyslu má pojem globalizace zřejmě své plné oprávnění. Mezi regionální integrací (resp. regionalismem) a globalizací jakožto tendencí k univerzalizaci a multilateralismu (ve smyslu schopnosti jednotlivých zemí se chovat mnohostranně) sice může docházet k rozporům, ale také k jejich vzájemnému posilování.

2

Opozicí jsou tzv. „radikální globalisté“ čili „hyperglobalizátoři“, ne

zřídka spojení s institucemi typu MMF, SB, OECD či WTO (někdy pejorativně nazývanými „globalizačním politbyrem“).

3

Ti hovoří o rychlé

a vlivné globalizaci, představující v tomto „ofi ciálním“ pojetí disciplínu tzv. „globálního trhu“. Zde bývá globalizace – ve smyslu „přirozeného zesvětovění“ po celou historii kapitalismu – redukována obvykle pouze na hospodářský rozměr a fakticky reprezentuje v neoliberálním duchu „ring co nejvolnějšího trhu“.

„Hyperglobalizátoři“ zdůrazňují objektivnost a nezvratnost procesů

globalizace, kterým je možné pouze se adekvátně přizpůsobit. Domněnka, že globalizace se nás osobně netýká, a probíhá vlastně mimo nás, je v tomto pohledu zcela mylná. Stejně jako představa, že globalizace je cosi, co si lze vybrat. Kritikové neopomenou však zdůraznit, že uvedené reprezentuje zájmy fi nančního kapitálu, s cílem zmocnit se „globálu“. Záměrně často bývá opomíjena nekontrolovatelná role integrujících se nadnárodních korporací (stojících již nad zákony) a jejich rostoucí vliv na politiku států i mezinárodních organizací – tyto bývají přirovnávány k „pavoukům-křižákům“ celosvětových pavučin, resp. „globálních sítí“.

Objektivnost globalizace nepopírají ani stoupenci třetího pohledu –

tzv. „transformacionalisté“ (A. Giddens aj.).

4

Ti však globalizaci chápou

jako hnací sílu sociálních, politických a ekonomických změn, přetvářející moderní společnost a světový pořádek. Usilují o komplexnější pohled, ve kterém globalizaci nelze chápat pouze úzce ekonomicky, nýbrž ji pojímají šířeji, společensky (tj. sociálně v širším slova smyslu).

Globalizace se v tomto kontextu jeví jako proces integrace společnosti

na celosvětové úrovni, která nově zastřešuje nynější národní, regionální i místní systémy. Všichni se stávají obyvateli „globální vesnice“ a jsou stále závislejší na druhých kvůli propojení nesčetnými vazbami materiálo- 2

Podrobněji viz (Cihelková a kol., 2002). Srov. (Cihelková a kol., 2008), (Lehmannová a kol.,

2003). 3

L. Mlčoch připomíná, že nadnárodní organizace (SB, MMF, OECD, WTO, ale i NATO) for

mulují a uplatňují své doktríny, publikují analýzy a doporučení pro vlády a národní banky

„postsuverénních“ států apod. Přitom vykazují dostatek ekonomického i politického vlivu,

aby cestami formálními i neformálními přivedly vlády národních států k respektování svých

koncepcí. Vyjednávací síla národních států pro negociace s těmito supranacionálními institu

cemi je přímo úměrná hospodářské síle národních států. Blíže viz (Mezřický, 2003). 4

Srov. (Giddens, 2005, 2010).


21

GLOBALIZACE: VYBRANÉ TEORETICKÉ ASPEKTY, VÝVOJ, VÝHLEDY

vými, informačními či energetickými. Hnacím motorem současné integrace je sice globalizace ekonomických aktivit, nicméně integrace probíhá i v dalších oblastech společenského života a směřuje k ustanovení jednotného ekonomického, sociálního a politického světového řádu. Globalizaci lze takto považovat za komplexnější a vyšší formu či etapu internacionalizace, která zahrnuje i funkcionální integraci mezinárodně rozptýlených společenských aktivit.

V návaznosti na vize F. Fukuyamy (2002) se optimisticky předpokládá (či předpokládalo), že takto pojatá globalizace povede ke globálnímu prosazení lidských práv, globálnímu prosazení liberální demokracie a především globálnímu prosazení principů (neo)liberální tržní ekonomiky. Mimovolně či vědomě zde ovšem nezřídka dochází k zjednodušenému ztotožnění objektivní roviny procesů globalizace (coby pokročilejší internacionalizace) a stávající subjektivní kapitalistické (resp. neoliberální) formy.

Celkově soudobou globalizaci nutno nazírat jako komplexní, multidimenzionální, ambivalentní, dynamický, společenský fenomén, který probíhá na řadě úrovní a může nabývat různých podob a forem, včetně různých odklonů, protitendencí apod. Proto jsou možná různá, někdy i diametrálně protikladná, pojetí globalizace. Lepší pochopení složitých procesů, jejich jednoty i rozpornosti, vyžaduje blíže charakterizovat jednotlivé rozměry globalizace – především úroveň technickou a technologickou, ekonomickou, sociální a politickou. Rozměry globalizace se budeme zabývat v následující části této kapitoly. 1.2 Úrovně soudobé globalizace Soudobá globalizace reprezentuje dynamický a nerovnovážný proces se zpětnými vazbami, kdy dochází k růstu závislostí a spojování jedinců, zemí, národů či regionů (s jádrem zejména v oblastech ekonomických a technologických) s rozpornými dopady na další oblasti.

Vývoj ekonomiky a celé společnosti je dnes podstatně ovlivněn vědeckotechnickým pokrokem, proto se někdy hovoří i o vědeckotechnické či technické (resp. technologické) globalizaci.

5

Mnozí autoři tudíž často

skloňují právě její vědeckotechnickou či technologickou rovinu. Proces globální transformace je podmíněn pokrokem vědy a techniky, ke kterému dochází po druhé světové válce. Překotný rozvoj vedl k vytvoření prostředků pro stlačení času a prostoru. Zrychlení komunikace umožňuje současně vytvářet nové nadnárodní globalizované sociální prostory (globální podnikové sítě, instituce globálního řízení, nadnárodní integrační seskupení atd.) s řadou mnohostranných dopadů. 5

Podrobněji viz (Lehmannová a kol., 2003), (Sirůček, 2004b), (Švihlíková, 2010).


22 ZDROJE A PERSPEKTIVY ROZVOJE EVROPSKÝCH EKONOMIK NA POČÁTKU 21. STOLETÍ V KONTEXTU SOUDOBÉ GLOBALIZACE

Výše uvedeným popisem se možné dimenze a úrovně procesů soudobé

globalizace, vzájemně se prolínající, podmiňující i doplňující, samozřejmě zdaleka nevyčerpávají. Procesy soudobé globalizace je možno diskutovat i z fi lozofi ckého, sociologického, politologického aj. hlediska.

Oprávněně se připomíná, že soudobá globalizace je z podstaty velmi

složitá a velmi různorodá, a to přinejmenším ve třech základních (vzájemně propojených) sférách – sféře hospodářské, sféře sociální a sféře politické (Lehmannová a kol., 2003). 1.2.1 Technologická, resp. technická globalizace V. Prorok (2012) konstatuje, ve shodě s dalšími autory, že „globalizace je objektivní tendencí vyrůstající z technologických a technických inovací na přelomu 20. a 21. století, k nimž patří: počítačová revoluce, biomolekulární revoluce a kvantová revoluce“ (Prorok, 2012, s. 167). Tyto převratné technické, resp. technologické změny se díky kumulativním efektům promítají do všech dalších společenských subsystémů, do hospodářství, do sociální struktury, do hodnot, do politiky apod. Jinými slovy: „Technologie je mocným hybatelem dějinného vývoje, ale nepůsobí sama, ale vždy v určitém konkrétním socio-ekonomickém prostředí, historickém kontextu a za podmínek surovinových a celkově ekologických omezení“ (Švihlíková, 2014, s. 201).

Technologický (resp. technický) rozměr globalizace lze přitom zasadit

do kontextu průmyslových, resp. tzv. „globálních“ revolucí. Nutno ale připomenout, že kolem označování i datování technických a technologických (či vědeckých) revolucípřitom přetrvávají četné, nejenom terminologické nejasnosti a problémy.

6

6

Někteří operují s třemi průmyslovými revolucemi (resp. technologickými nebo i s vědec

ko-technickou revolucí v širším smyslu). Startuje první průmyslová revoluce s aplikací par

ního stroje do textilního průmyslu (cca 1770‒1815), následně v železniční a lodní dopravě aj.

(cca 1830‒70, tzv. „éra železnic“). Tato začíná v Anglii s postupnou difůzí do dalších zemí.

Následuje druhá (tzv. technickovědecká) revoluce s aplikacemi elektřiny, spalovacího moto

ru, „velké“ chemie, telegrafu atd., v období cca 1873 ‒ do začátku druhé světové války. Dále

se uvádí třetí (tzv. vědeckotechnická) revoluce nastartovaná druhou světovou válkou, s jader

nou energií, elektronikou, syntetickou chemií či kosmonautikou. Mnozí hovoří o čtvrté tzv.

informační revoluci, spojované hlavně s mikroelektronikou, telekomunikacemi či biotech

nologiemi. Alternativní pojetí operují s první průmyslovou revolucí členěnou na etapu první

(cca 1770‒1870) a druhou (poslední třetina 19. století ‒ druhá světová válka), s druhou prů

myslovou (vědeckotechnickou) revolucí členěnou na první „atomovou“ etapu (40.‒70. léta

20. století) a druhou „informační“ etapu (od 70. let). Někteří soudobý zlom v informačních

technologiích (a jiných „high-tech“ oborech jako genetika, biotechnologie) označují za třetí

průmyslovou revoluci či třetí etapu vědeckotechnické revoluce. Srov. (Heczko, 1998, 2003

aj.), (Sirůček a kol., 2007). Setkat se lze taktéž s kategorií tzv. „globální revoluce“, kdy jako

první bývá uváděna „neolitická“ revoluce, jako druhá „industriální“, s vizí třetí v podobě

přechodu na trajektorii trvalé udržitelnosti. Mnozí se shodují, že právě žijeme v přelomovém

období velkých změn. F. Fukuyama na přelomu 80.‒90. let hovořil o „konci velkých dějin“


23

GLOBALIZACE: VYBRANÉ TEORETICKÉ ASPEKTY, VÝVOJ, VÝHLEDY

Současný proces globální transformace je přitom podmíněn výrazným

pokrokem vědy a techniky, ke kterému dochází po druhé světové válce na základě aplikace poznatků tzv. „druhé vědecké revoluce“, která se nese ve znamení rozvoje teorie relativity, kvantové teorie a molekulární biologie a začíná ve 20. letech minulého století (Heczko, 2003).

Vedle výše (v poznámce) připomenutých učebnicových náhledů na tzv.

průmyslové aj. revoluce je možné zmínit ještě další, mající i vazbu na procesy soudobé globalizace. Jde např. o pohled spíše populárnějšího charakteru, který ovšem s dalšími etapizacemi nemusí být ani až v tak zásadním rozporu. Coby „první průmyslová revoluce“ jsou zde označovány změny výroby, zemědělství, těžby či dopravy v 18. a 19. století. S hlavní zásluhou vynálezu, resp. zdokonalení parního stroje. „Druhou průmyslovou revolucí“ pak nástup internetu, coby symbolu soudobé globalizace, v 90. letech 20. století. Internet umožnil nebývalé sdílení informací mezi lidmi celého „globu“. A nástup „třetí průmyslové revoluce“ má být spojen s 3D tiskem, kdy trojrozměrné tiskárny mají zásadně „revolucionizovat“ nejenom průmysl. Prognostik J. Rifkin (2003) zase hovoří o soudobém „kritickém bodu historie světa“ kvůli klimatickým změnám i „západu slunce nad fosilními palivy a érou uranu“. Predikuje nástup „postuhlíkové éry“ (se strategií zaměření výzkumů na řešení ústupu od paliv na bázi uhlíku a uranu a položení základů pro „postuhlíkovou éru“). S „revolucí energetiky“ souvisí i „revoluce komunikací“, kdy energie má být šířená stejně snadno jako informace na internetu. Za „první průmyslovou revolucí“ je v tomto kontextu označováno období 19. století, kdy pro energetiku byly charakteristické uhlí a pára, pro dopravu železnice a pro komunikaci tisk. 20. století se odehrávalo ve znamení „druhé průmyslové revoluce“. Primárním zdroje energie je ropa a výstupem elektřina. Dopravu ovládl automobil se spalovacím motorem a komunikace postupně telegraf a telefon. „Třetí průmyslovou revoluci“ v 21. století vyvolá spojení „revoluce energetiky“ s „revolucí komunikací“ jako prostředku pro ovládání a kontrolu rozptýleného získávání obnovitelné energie a jejího ukládání a distribuce ve formě vodíku.

Příslušné technologické změny si vyžádaly, a vyžadují, proměny v me

zinárodním obchodě a dalších sférách, na to jsou napojeny změny hodnotové či politické aj. Nové podoby mezinárodního obchodu, fi nančního uspořádání a růst úlohy nadnárodních korporací souvisí s procesy koncen

(a konečném triumfu liberalismu a euroamerické civilizace), jiní kriticky operují s koncepcí

„střetu civilizací“, dnes především s civilizací islámskou (S. P. Huntington), „závěrečnou

krizí kapitalistické světoekonomiky“ (I. M. Wallerstein) nebo nástupem páté dlouhé K-vl

ny (F. Valenta). Moderní kapitalismus bývá nazýván postindustriální (D. Bell), technotronní

(Z. K. Brzezinski), informační (A. Toffl er), znalostní aj. společností či systémem transfor

movaným manažerskou revolucí (J. Burnham), konvergenčními procesy (J. Tinbergen, J. K.

Galbraith aj.) či taktéž „třetí cestou“ tržního hospodářství (např. u A. Giddense). Blíže viz

(Sirůček, 2005, 2007a), (Sirůček a kol., 2007).


24 ZDROJE A PERSPEKTIVY ROZVOJE EVROPSKÝCH EKONOMIK NA POČÁTKU 21. STOLETÍ V KONTEXTU SOUDOBÉ GLOBALIZACE trace kapitálu i deregulace fi nančních toků (včetně nebezpečí fi nančních aj. krizí) atd. Rozvoj vedl k vytvoření prostředků pro stlačení času a prostoru, charakteristické pro soudobou globalizaci. Zrychlení komunikace umožňuje současně vytvářet nové nadnárodní globalizované sociální prostory (globální podnikové sítě, instituce globálního řízení, nadnárodní integrační seskupení atd.). Na bázi špičkových technologií se rodí nový výrobní (informační) „styl“ a nový produkční (transnacionální či globální) „řád“.

7

Nový typ technologií – informační typ, může v některých vizích

též vytvářet materiální základnu pro zrod „globální občanské společnosti“ (resp. informační či tzv. „znalostní“ společnosti).

Pokrok vědy a techniky postupně vede k transformaci společnosti. Vědecké revoluce ústí do technických revolucí, ty vedou k revolucím v řízení, a ke změnám v ekonomice, ekonomické změny vedou následně ke změnám v sociálních vztazích a proud změn vrcholí změnami politickými (Heczko, 2003). K této transformaci nyní dochází v globálním měřítku, a tak současná globalizace je velmi úzce spojena s technickými a technologickými změnami a jejich následným vlivem na ekonomiku, politiku a celou společnost. 1.2.2 Ekonomická globalizace Nejvíce viditelnou a analyzovanou úrovní soudobé globalizace je globalizace ekonomických aktivit, která propojuje výrobu a trhy různých zemí, a to prostřednictvím obchodu se zbožím a službami, pohybu kapitálu či informací a vzájemně provázané sítě vlastnictví a řízení nadnárodních společností. Například Světová banka za vlastní globalizaci označuje „rostoucí integraci ekonomik a společenství po celém světě“, jak již bylo uvedeno.

Ekonomická globalizace bývá mnohdy popisována ve smyslu globální ekonomické integrace na trzích produktů a služeb, kapitálu i práce. Taktéž je obvykle nazírána coby proces objektivní a kontinuální, za jehož základ lze považovat technologický pokrok, integrační procesy a liberalizaci. Přitom její zvrácení či zastavení je v podstatě nemožné, nicméně politická rozhodnutí mohou krátkodobě vést k odklonům od ní (Breinek, 2005).

Někteří autoři poukazují na to, že integrace řízení a organizace na světové úrovni dosahovaná na základě internacionalizace vlastnictví výrobních kapacit prostřednictvím nadnárodních společností se nyní stává páteří ekonomické globalizace. Hlavním motivem nadnárodních společností, podnikajících v měřítku celé Země, pro které přestává být důležité místo původu,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist