načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zdeněk Svěrák – FILMOVÉ PŘÍBĚHY - Zdeněk Svěrák

  > > > > > Zdeněk Svěrák – FILMOVÉ PŘÍBĚHY  

Elektronická kniha: Zdeněk Svěrák – FILMOVÉ PŘÍBĚHY
Autor:

Oblíbený bestsellerový autor Zdeněk Svěrák má pro vás další skvělou knihu! Tentokrát se můžete těšit na beletristické zpracování filmových povídek – předloh k filmům Kolja, ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  158
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  169 Kč
7%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 338
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2465-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Oblíbený bestsellerový autor Zdeněk Svěrák má pro vás další skvělou knihu!

Tentokrát se můžete těšit na beletristické zpracování filmových povídek – předloh k filmům Kolja, Obecná škola a Vratné lahve; plus Po strništi bos, která na své filmové zpracování teprve čeká. Typický humor Zdeňka Svěráka a jeho hravost, kterou ve svých knihách používá, slibují poutavé čtení!

Filmová povídka je předloha pro budoucí film. Režisér si ji čte a představuje si – většinou líp než její autor – jak by vyprávění vypadalo na plátně. Když usoudí, že dobře, ve spojení s dramaturgem donutí autora ke změnám a škrtům a k napsání scénáře.

Čtenář této knížky dostává povídky už ve finální podobě, a bude si většinou vybavovat, jak je natočil řežisér Jan Svěrák.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






FILMOVÉ PŘÍBĚHY
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz
Zdeněk Svěrák
FILMOVÉ PŘÍBĚHY – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bbez písemného souhlasu majitelů práv.





FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 1





FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 2





FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 3





Text © Zdeněk Svěrák, 2015
Illustrations © Jaroslav Weigel, 2015
Cover and typo © Michal Weigel, 2015
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 4





ZDENEK
SVERAK
FILMOVE PRIBEHY
`
` `
ˇ
ˇˇ
ˇ
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 5





ZDENĚK SVĚRÁK / FILMOVÉ PŘÍBĚHY
Obsah
PO STRNIŠTI BOS
/ 8 /
OBECNÁ ŠKOLA
/96 /
KOLJA
/165 /
VRATNÉ LAHVE
/249 /
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 6





ZDENĚK SVĚRÁK / FILMOVÉ PŘÍBĚHY
V této knížce jsou svázány čtyři příběhy
napsané proto, aby se staly filmem. První z nich –
Po strništi bos – má tu zvláštnost, že ještě
natočen nebyl, ale v hloubi duše doufám, že
bude. Zachycuje období, které předcházelo
tomu, o kterém vypráví film Obecná škola. Je to
čas protektorátu Böhmen und Mähren, jak naši zemi
překřtili němečtí okupanti.
Začal jsem ho psát v roce 2002, a to tak, že jsem lovil
z paměti střípky vzpomínek, překvapen tím, že tam zůstaly
a že jsou ještě živé. Když můj výlov potěžkal ten, kdo si ho
objednal, můj syn Jan, povoláním režisér, usoudil, že je
hubený. A hlavně že nemá to, co film potřebuje: dramatický
oblouk. Nelze natočit poutavý film jen jako kaleidoskop
dětských zážitků. Radil mi, abych se na své kamarády a
příbuzné podíval jako na postavy a zacházel s nimi tak, aby
zahrály koncert, který bude mít předehru, hlavní téma a finále.
Na to jsem se však tehdy necítil. Připadalo mi, že kronikář
by neměl měnit, co se opravdu stalo. A tak jsem své hrdiny
uložil do počítače a nechal je tam deset let spát. Když jsem
je v roce 2012 probudil, bylo to, jako bych četl cizí
vyprávění. Najednou jsem viděl jasně, co mu chybí a jak to
napravit. A že se do cizího masa řeže líp než do vlastního, dal
jsem mu novou podobu.
Příběh z mého dětství se stal příběhem Edy Součka,
plachého pražského kluka, kterého přestěhovali na venkov, kde
se naučil chodit po strništi bos.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 7





/ 8 /
ZDENĚK SVĚRÁK / PO STRNIŠTI BOS
Volá Londýn
Na ladicím knoflíku našeho rádia je připevněna oranžová výstražná
cedulka s ohnutými rohy, která varuje, že poslech zahraničního
rozhlasu trestá se smrtí. Tatínek sedí u přijímače, z něhož se přes kvílení
rušiček prodírají ven zprávy o bojích na frontách, ale také záhadná
sdělení, která jsou zřejmě tak důležitá, že je hlasatel dvakrát opakuje:
„Emil přijede na dámském kole. Emil přijede na dámském kole. Lucie
se těší na Vánoce. Lucie se těší na Vánoce. Gustave, hostina se odkládá
na neurčito...“
„To jsou zašifrovaný zprávy pro parašutisty,“ vysvětluje mi tatínek.
„A co znamenají?“ ptám se.
„To vědí jen oni. Kvůli tomu je to zašifrovaný. Aby to Němci
nerozluštili.“
Maminka mi dává pusu na dobrou noc a zapřísahá mě: „Nikde
nesmíš říkat, že tatínek poslouchá Londýn. Ani kamarádům.“
Přikyvuji.
Ležím v posteli a před usnutím si opakuji: „Emil přijede na dámském
kole. Emil přijede...“
Elektrárna
My bydlíme na kraji Prahy v elektrárně. Všichni to tak říkají, kromě
tatínka, který tomu rozumí a vysvětlil mi, že bydlíme v transformační
stanici. Z dalekých elektráren, jako jsou Ervěnice nebo Štěchovice, se
k nám sbíhají zástupy stožárů. Když jsme jeli vlakem a tatínek je v
krajině viděl, řekl: „Kdyby ses někdy ztratil, jdi po tom vedení a dojdeš
PO STRNIŠTI BOS
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 8





PO STRNIŠTI BOS
domů.“ Elektřina, co k nám po těch tlustých, prověšených drátech
elektrárny posílají, je životu nebezpečná, a proto se v naší stanici mění
na slabší, která je taky životu nebezpečná, ale ne tolik. Nebýt naší
stanice, nejezdily by v Praze tramvaje a v noci by byla všude tma jako
v pytli.
Při tom měnění smrtelně nebezpečné elektřiny na ochočenou to
u nás celé dny hučí. Když k nám přijde návštěva a rodiče ji zavedou na
zahrádku, ta návštěva se vždycky ptá: „A vám to nevadí, ten hukot?“
A tatínek odpoví: „My už to neslyšíme.“
My jsme jako ten mlynář, co si všimne klapotu, jen když přestane.
Bydlíme v bytě pro zaměstnance a každý zaměstnanec má malou
zahrádku. Je tu i tenisový kurt a volejbalové hřiště. Tenis hrají
v bílých úborech ti, co bydlí v domě, který se jmenuje inženýrák.
Ostatní hrají v trenýrkách a teplákách volejbal, nebo nic.
Naše stanice je důležitá, a proto je oplocená, a kdo nemá klíč od dvou
branek, které vedou ven, musí přes vrátnici, jinak se k nám nedostane.
Branku umím otevřít kapesním nožem, ale to se nesmí prozrazovat,
jinak by sem každej vlez. Za plotem je dlouhý dům, který se jmenuje
obecňák. Tam bych bydlet nechtěl. Na chodbě jsou cítit sklepy.
Pan Chrást
V elektrárně nejsou žádná zvířata. Psa má jen pan Chrást z přízemí.
Jmenuje se Ferda a není čistokrevný. Jak se mu krev ušpinila, nevím,
ale prý to není nakažlivé. Jsme kamarádi. Jelikož ještě nechodím do
školy, mám spoustu času. Doma si nejradši hraju s knoflíkama.
Vysypu je z plechovky na podlahu, hledám ty stejné a dělám z nich
řady. Maminka řekne: „Nesmrď pořád doma, jdi se ven proluftovat.“
A tak bloumám po tom našem oploceném území a luftuju se tak, že
rozšlapuju praskavé bílé kuličky, co rostou na keřích, které se
jmenujou mámelník nebo pámelník.
Když se Ferda vyhřívá na teplém schodu u dveří našeho domu,
přisednu si k němu a šimrám ho mezi ušima a on zavírá oči. Ale nespí.
/ 9 /
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 9





/ 10 /
PO STRNIŠTI BOS
Jak zaslechne z přízemního okna hlas svého pána, zvedne uši i víčka.
Ten hlas se pozná snadno, protože pan Chrást zadrhává. Ne že by
koktal. Jen se často v řeči zasekne na nějakém slovu a ne a ne ho ze sebe
vytlačit. Například se zeptá: „Neviděls našeho Ffff... Fffff?“ Mně je ho
líto, jak se snaží a kroutí při tom hlavou, a tak řeknu: „Ferdu?“ A on
řekne: „Jo.“
Volejbal
Líbí se mi, když dospělí hrajou volejbal. Důležití úředníci s
chlupatými břichy poskakují jako děti, radují se a nadšeně vykřikují. Jejich
manželky výskají jako malé holky. Ten, kdo má servis, musí říct
„Plej!“ a pak teprve pošle míč přes síť. My malé děti na hřiště
nesmíme, ale já tam lezu a pletu se jim pod nohy. Dnes hraje náš dům
proti sousednímu. Je tu i několik diváků. Zpocený a zadýchaný otec
mi několikrát přikáže, abych se tam nemotal a šel ze hřiště. Ale mně
se líbí skákat pod sítí a dělat, že taky hraju. Když pak tatínkovi
překazím vybrání míče, dá mi pohlavek a vynese mě za lajnu jako
králíka a já se tam před očima všech rozplácnu. A v tom bezmocném
vzteku na něj v slzách zakřičím to nejhroznější, nejstrašnější tajemství,
které znám:
„A řeknu to! Řeknu, že posloucháš Londýn!“
Hra se přeruší a všichni ztichnou. Otec zbledne. Popadne mě za ruku,
odvleče mě za roh domu a tam mě ve velikém zoufalém vzteku seřeže.
„Ty hajzle! Ty spratku! Vlastního tátu! Takovou zmiji máme!“
Horší slova už nenašel.
Odprošení
„Tatínku, prosím tě, odpusť mi to, já už to víckrát neudělám,“ říkám
v pyžamu u otcovy postele.
„Jestli tatínka zavřou a popraví, máš to na svědomí,“ přisolí mi
maminka z druhé manželské postele.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 10





/ 11 /
PO STRNIŠTI BOS
Na svém lůžku pak pod peřinou usedavě pláču a není to k zastavení.
Jsem zbabělec a udavač.
Prapor
Jsem sám doma a hraju si s malými gumovými vojáčky na bitvu.
Potom zaslechnu zvenčí nějaké povely. Jdu k oknu a dívám se přes
sklo ven. Na dvoře elektrárny lemovaném obrovskými
dřevěnými špulemi, na nichž jsou navinuty tlusté kabely, provádějí
němečtí vojáci, co naši elektrárnu hlídají, různé cviky. Podle toho, co
velitel silným hlasem zavelí, dávají pušky na rameno a pak zase
k noze.
Jdu ke kredenci. Vím, že je za ní ukryta nebezpečná věc. Sahám tam.
Vytahuji dlouhou zaprášenou tyč. Rozmotávám červenobílou látku, až
se objeví i modrá. Je to přísně zakázaná československá vlajka na
pruhované žerdi.
Znovu se dívám na Němce, jak cvičí. Srdce mi buší v hrudníčku jako
kladivo. Potom se skrčím pod parapet a rozvinutou vlajkou švihnu
před oknem sem a tam. A ještě jednou.
Opatrně vystrčím hlavu, co to s nepřítelem udělalo. Nic. Dál cvičí
k noze zbraň a na rámě zbraň.
Roztřesenýma rukama zase vlajku navinu na žerď a zasunu za
kredenc.
Zůstanu sedět na podlaze a dýchám, jako bych dokončil nějaký
závod.
Holka ho přeprala
Už chodím do první třídy. Jdu s taškou na zádech ze školy. O stěnu
školního pavilonu se opírá pihovatá holka, a když mě uvidí, postaví se
mi do cesty. Je asi o dva roky starší než já a je ze Slatin, z těch malých,
chudých a všelijak poslepovaných domků, to se pozná podle drzého
obličeje a ušmudlaného trička.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 11





/ 12 /
PO STRNIŠTI BOS
„To je Bejčkova sestra,“ šeptá někdo za mými zády. Všichni, co tu
jsou, se zastaví, protože tuší, že něco bude.
„Tak ty prej chceš přes držku,“ řekne mi holka.
„Ne,“ řeknu já podle pravdy a kolena se mi začínají třást.
„Tak můj brácha podle tebe smrdí, jo?“
„Ne,“ hlesnu zbaběle, přestože jsem to Bejčkovi včera řek.
„Ale smrdí, podle tebe,“ usmívá se sestra zlověstně a postoupí těsně
ke mně.
„Někdy smrdí, protože se nemeje,“ řeknu, když to chce.
Rána a tma před očima. Asi mi zlomila nos. Sáhnu si tam a mám
prsty od krve.
„Dej jí pěstí!“ křičí někdo.
Zatnu pěstičku a přes slzy si vybírám v pihovatém obličeji místo pro
úder, ale než ho vyberu, dostanu facku zleva i zprava. Pak do mě strčí
a já upadnu po zádech, až mi dřevěný penál v tašce zachrastí.
„Poseroutko,“ uplivne si Bejčkova sestra a jde pryč.
„Holka ho přeprala, sraba!“ slyším, když se diváci rozcházejí.
Jdu domů a brečím.
Jak to mělo být
Chtěl bych být statečný a chtěl bych se umět prát, ale nejsem
k tomu z domova vedený. Maminka v jednom kuse opakuje: „Hlavně
buď na sebe opatrný a s nikým si nic nezačínej, víš, jak to končí.
Kdyby se ti něco mělo stát, to už bych nepřežila.“ A přitom
kapesníkem otře sklo na obrázku mého pětiletého bratra, který se na nás
s bílou čepičkou na hlavě usmívá, protože neví, že za půl roku umře.
A ještě ke všemu mám takovou vadu, že se nebojím jen o sebe. Já se
bojím někoho praštit do obličeje, aby se mu něco nestalo. Aby mu
třeba nevyteklo oko.
Teprve večer před usnutím, když si o tom přemýšlím, vím, jak jsem
na to měl jít. Ta holka neměla takovou sílu, že by se nedala přeprat.
Například ručičky měla jako hůlky. Především se mi nesmějí roztřást
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 12





/ 13 /
PO STRNIŠTI BOS
nohy. To je u mě vždycky první chyba. A musím se naučit být surový.
Kdybych dokázal být správně surový, odehrálo by se to takto:
„Tak ty prej chceš přes držku,“ říká holka.
„Vod tebe, jo?“ říkám já pohrdavě.
„Tak můj brácha podle tebe smrdí, jo?“
„Jako tchoř, protože se nemeje!“
Holka mi chce dát do nosu, ale já se mrštně uhnu a tu její ruku jako
hůlku jí zkroutím za zády.
„Jau!!“ zakvílí Bejčková a já ji druhou rukou popadnu za ty její
nemytý vlasy.
„Dneska toho svýho bratra umeješ, aby mi v lavici nesmrděl!“ říkám
jí zblízka do pihovatého obličeje.
„Jasně, vydrhnu ho rejžákem,“ slibuje holka a já ji pouštím.
„To bych prosil,“ uzavřu to a za obdivného přikyvování čumilů se
vydám k domovu.
Naši
Moji rodiče se k sobě moc nehodí, ale mají se rádi. Tatínek je o dva
centimetry menší než maminka, a když jdou někam spolu, nosí
klobouk, aby byl větší. Taky nosí brýle, které se mu zapocují. Jak vejde
ze zimy do kuchyně, nic nevidí a první jeho je, že si sundá brýle,
vykročí poslepu k mamince a utře si skla do její zástěry.
Maminka má krásné vlasy a tatínek má pleš. A na té pleši má hrbol
od úrazu.
Hrbol vznikl tak, že při stavbě ervěnické elektrárny lezl na vysoký
jeřáb, aby ho opravil, ale smekly se mu nohy a on z té výšky padal, až
se hlavou zabořil do haldy uhlí. Byl to takový úraz, že ho kvůli tomu
nevzali na vojnu.
„Můžeme mluvit o štěstí, že se nezabil,“ řekla maminka, když mi to
vyprávěla.
Byla by to velká škoda, kdyby se tatínek zabil, protože je na
všechno šikovný. On se vyučil zámečníkem, ale bylo mu to málo, a tak
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 13





/ 14 /
PO STRNIŠTI BOS
se ještě vyučil elektrikářem. Je taky přes rádia. Z rádií museli
všichni odmontovat krátké vlny, aby nemohli poslouchat cizí
stanice, ale tatínek si vyrobil čerčílka. Jmenuje se po Angličanovi
Čerčilovi, což je Hitlerův nepřítel. Tu součástku vždycky zastrčí
zezadu někam mezi lampy, a když vysílání skončí, schová ji do
maminčina šití. Taky umí vtipy. Když k nám přijde paní Chrástová,
vždycky řekne vtip, kterému nerozumím, ale paní Chrástová se směje
a celá zrudne.
Vršovický most
Myslím, že to byl rošťák Rosenheim, s kterým jsem šel z Bohdalce do
Vršovic. Na mostě přes takzvané seřaďovací nádraží jsme se
jako vždycky zastavili, nepojede-li vlak. A jel. Rosenheim dostal
nápad močit na střechy krytých nákladních vagónů hytláků. Abych
nevypadal jako zbabělec, vystrčil jsem taky pindíka a čůral. Jenže zpod
mostu se nečekaně vynořil vagón nekrytý, obsazený německými
vojáky. Ten, co hrál na harmoniku, dostal přímý zásah od Rosenheima
a jeho zpívající soused ode mne. A protože močení nejde jen tak
zastavit, kropili jsme další Němce. Zvedali postupně oči nahoru a jeden
k naší hrůze něco zakřičel, sáhl po pušce a zamířil na nás. To byl děs!
Rosenheim uskočil dozadu a nevím, co udělal pak, protože jsem se dal
na útěk.
Běžel jsem jako zajíc pronásledovaný lovci celý kilometr a zastavil
jsem se až u našich dveří. Kolem maminky, která otevřela na mé
nepřetržité zvonění, jsem udýchaně proklouzl a také kolem nějaké
návštěvy, které tatínek právě ukazoval láhev od okurek s domácím
rybízovým vínem, a oblečený jsem vklouzl do postele pod horu
nastlaných peřin.
Tam jsem ležel, jektal zuby a představoval si, co se děje na
nákladovém nádraží:
Slyším vzteklý hvizd píšťalky. Vlak zastavuje. Němci šplhají po
srázu vzhůru. Na mostě je velitel říznými povely rozděluje do dvou
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 14





/ 15 /
PO STRNIŠTI BOS
rojnic. Jedna hledá Rosenheima směrem k Vršovicím a druhá se
vydává za mnou. Vojáci zarachotí uzávěry, aby měli nabito...
Vysvědčení
Sundávám školní tašku ze zad a podávám mamince vysvědčení
z první třídy.
My tomu říkáme vysvědčení, ale na tom listu je napsáno německy
Schulnachricht a česky Školní zpráva.
„Samé jedničky!“ řekne nadšeně maminka. „Podívej se na to, taťko.“
„No, to mám teda radost,“ řekne tatínek.
Maminka mě šťastně políbí na čelo.
„Paní učitelka mi dala taky pusu,“ chlubím se.
„Prosím tě! Jenom tobě?“ diví se maminka.
„Každýmu, kdo měl jedničky. Ale byla jiná než od tebe.“
„Jak jiná?“
„Lepší. Taková jako měkčí a mokřejší a o něco delší.“
Maminka s tatínkem si vymění pobavené úsměvy.
„Od paní učitelky Hustolesový... měkčí, delší... to bych si teda taky
dal říct,“ řekne tatínek.
„No, no,“ řekne maminka.
Černé auto
Někdo zvoní. Otevřu a dovnitř se hrne zadýchaná paní Mlejnková:
„Podívejte se z okna! Rychle se podívejte z okna!“
Za otevřenou brankou stojí černé auto. Řidič ho obchází, špičkou
boty kope do pneumatik a přitom kouří.
„Kdo to je?“ ptá se maminka.
„Gestapo,“ vydechne paní Mlejnková.
Všechno se ve mně sevřelo.
„Přijeli si pro Chrásta!“ slyším sousedku.
A to už vidíme, jak ho vedou. Jsou dva. Jeden má baloňák a druhý
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 15





/ 16 /
PO STRNIŠTI BOS
kožený kabát. Jsou menší než pan Chrást. Představoval jsem si, že
gestapáci jsou větší.
Jak stoupají po schodech k brance, bledý pan Chrást se otočí
a někomu zamává. Asi paní Chrástové. Pak řidič otevře zadní dveře
černého auta, aby nastoupil. Pan Chrást nastoupí a vtom se ozve štěkot,
který znám, a my vidíme Ferdu, jak běží po schodech a skočí do auta
k páníčkovi. Řidič ho popadne za obojek a vyhodí ho ven. Ale než stačí
přibouchnout dveře, Ferda znovu hupsne panu Chrástovi na klín. Pan
Chrást ho hladí a asi mu domlouvá, aby se vrátil domů a čekal, ale jak
zadrhává, slova mu zůstávají v krku. Člověk v kožeňáku už toho má
dost a přichází řidiči na pomoc. Oba Ferdu drapnou za ocas a za chlupy
a vyhodí ho ven. Jenže ten pes tomu nerozumí. Chce jet s panem
Chrástem. Zrovna když k němu potřetí skáče, řidič bouchne dveřmi tak
silně, že Ferdovi rozdrtí hlavu. Auto odjíždí a my vidíme paní
Chrástovou, jak oběma rukama zvedne to mrtvé psí tělíčko a obrátí se
na náš barák a jenom zoufale kouká do našich oken.
To už nevydržím, schovám hlavu mamince do zástěry a brečím.
Slyším, jak maminka smrká a ptá se:
„A co udělal, že ho zatkli?“
„Někdo ho udal, že poslouchá cizí rozhlas. Von si nedával pozor.
Všude říkal, co hlásili.“
„Naši lidi ho udali?“
„Naši lidi.“
„Já to nebyl. Já ne!“ křičím zoufale mamince do zástěry.
„Měli bysme jít dolů. Je tam sama,“ říká maminka.
Příkaz k vystěhování
To odpoledne jsem přišel domů jako vždycky ulítaný.
„Mám žízeň a hlad,“ řekl jsem na rohožce a pak teprve jsem uviděl,
že maminka má mokré oči. Kuchyně byla zamořená dýmem, jak
tatínek kouřil. Na stole, vedle popelníku plného nedopalků, ležel
nějaký papír a já poznal, že to způsobil on. Maminka mi ho podala.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 16





/ 17 /
PO STRNIŠTI BOS
„Přečti si, co jsme dostali. Umíš už číst přece...,“ zaštkala.
Jenže jak umíte v první třídě číst... Koukal jsem na tištěná písmena
úředního dopisu a přeslabikoval tatínkovo jméno.
„Tady čti,“ ukázala maminka prstem na důležitý řádek a já
slabikoval:
„... do čtrnácti dnů uvolnit Váš služební byt v domě č. 92.“
Nerozuměl jsem tomu.
„Jak uvolnit?“ zeptal jsem se.
Maminka mě vzala na klín a řekla: „Musíme se vystěhovat.“
„Nebudeme bydlet doma?“ přejel jsem zoufalým pohledem po
elektrickém sporáku, kachlových kamnech a po našem okně s
květináči.
„Všichni se musí vystěhovat?“
„Jenom my,“ řekla maminka a vysmrkala se.
Vysvětluju to dětem
„A proč zrovna vy?“ ptá se Jindra, který visí za nohy na horním
břevnu klepadla na koberce. Dvě holčičky s panenkami sedí dole na
roštu.
„Protože můj táta nechtěl hajlovat.“
„Náš táta taky nehajluje,“ říká holčička.
„Přišel novej správce – německej,“ vysvětluju jim a zároveň tu scénu
vidím:
Němec v koženém kabátě a v klobouku vchází lítacími dveřmi do
rozvodny.
Kráčí k manipulačním stolům. Tři zaměstnanci, mezi nimi můj otec,
vstávají. Nový správce se zastavuje, sráží podpatky a vymršťuje
pravici. Dva Češi pozdrav opětují, jen můj tatínek stojí s pažemi svěšenými.
Němec k němu přistoupí a znovu, jen jemu zopakuje nacistický
pozdrav. Tatínek však umíněně zavrtí hlavou. Němcova hlava na to vážně
pokývne, jako by říkala: To si vypiješ.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 17





/ 18 /
PO STRNIŠTI BOS
Loučení
Několik sousedů a hlouček dětí sleduje, jak stěhováci uložili poslední
kus nábytku a zavírají zadní dveře auta s nápisem STĚHOVÁNÍ
KVERKA, Praha-Nusle.
(Proč si pamatuju, jak jsem byl zklamaný, že nepřijela slavná
stěhovací firma HOLAN?)
Maminka se v slzách loučí se sousedkami. Tatínek jí pomáhá
nahoru do kabiny, pak vysazuje mě. Mávám dětem, které se vzdalují.
„Stěhování není funus, mladá paní,“ říká řidič. „Každej den se lidi
stěhujou. Jinak bysme přišli o práci.“
Přelidněný domek
Můj nový domov je v Kalvařově. Tatínek se tady narodil. Říká,
že to není ani město, ani vesnice, ale městys. Náš domek má zepředu
státní silnici z Prahy do Jičína a zezadu, hned za stodolou, hřbitov. To
se mi na něm nelíbí. Z okna na schodišti vidím pomníky, hroby
a kříže. Jinak je dům docela hezký, ale malý. Nevím, jak se sem
vejdeme, protože tu bydlí děda s babičkou, strejda Havelka s
tetou a malým dítětem, které se jmenuje Luděk. A do toho my tři.
Celkem osm. S kočkou devět. Tatínek z toho má taky strach. Při večeři
řekl:
„Budeme tu trochu jako sardinky. Ale nedá se svítit. Myslel jsem, že
sem půjdu až na důchod, a přišlo to holt dřív.“
„S tím si nelam hlavu,“ zařvala na něj od plotny jeho sestra, teta
Ludmila, až jsem se lek. Brzy jsem však zjistil, že teta řve neustále
a nemyslí to nijak zle. „Je to tvůj barák, tak kam bys chodil. Musíme
se uskrovnit.“
Její manžel, strýc Venouš, pracuje na dráze. Doma nosí staré
železničářské kalhoty na kšandách. Je malý, zavalitý a směje se
vysokým řezavým hlasem.
„O ten nábytek náš mám obavy. Aby nám v tý stodole nezvlhnul.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 18





/ 19 /
PO STRNIŠTI BOS
Poněvadž tam zatejká. Jak překližka zvlhne, můžeš to vyhodit,“ říká.
„Vyměníme tašky, aby tam nezatejkalo,“ uklidní ho tatínek.
„A co budeš dělat, švagře?“ Strejda říká tatínkovi švagře.
„Fanouš je šikovnej. Ten se neztratí,“ ozve se z kouta slabým
hláskem drobná a vyschlá babička, která pořád něco přebírá. Teď
přebírá hrách.
„Vo kampani může dělat v cukrovaru. Tam ho vemou všema deseti,“
vykřikne teta.
„Kluk si nečistí boty,“ bodne dědeček špičkou své hole do mých
sandálů. Je vysoký a přísný. Ani nevím, jestli mě má rád.
„Ptal jsem se u kováře. Možná bych moh tam,“ řekne tatínek.
„Aby tě nekop kůň, švagře. Ten kope hůř jak elektřina. Kůň,
panečku, to nejsou drátky,“ řekne strejda a mečivě se tomu směje.
„Berany, berany duc!“ snažím se spřátelit s malým Luďkem. Ale
chlapeček se rozbrečí.
„Neboj se, Eda je z Prahy. A bude s tebou kamarádit,“ vezme ho teta
do náruče.
To teda nevím. Chci si vzít na klín kočku. Ale uteče pod stůl.
Ať jde ven
Teta Ludmila má v přístěnku na dvoře mandl. Je tu teplo a voní to tady
výpary z čistého prádla. Pozoruju ten vrzající těžký stroj s dřevěnými
válci. V bedně nad nimi, která se třese, jak pomalu kodrcá po válcích
sem a tam, jsou velké dlažební kostky, aby byla těžká. Teta má větší
prsa než maminka, při práci se jí vlní a zapocený žlábek mezi nimi se
odkrývá a zakrývá, což se mi líbí.
„A že nejdeš ven? Hrát si s klucima,“ zakřičí teta.
Zavrtím hlavou.
„Dones ten košík s prádlem, je v síni,“ přikáže mi.
Chci ochotně vyrazit, ale nevím kam.
„Kde je síň?“ ptám se.
„Co? To snad není prauda!“ směje se teta halasně a vede mě do
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 19





/ 20 /
PO STRNIŠTI BOS
chladné chodby, která spojuje ulici s dvorkem a je dlážděná cihlami.
„Tohle je síň,“ bere teta koš s prádlem. „Jak bys tomu chtěl říkat,
prosím tě?“
„Chodba. Nebo průjezd.“
„V Praze máte průjezdy, tady máme síně,“ křičí teta a chce odejít, ale
vtom zaslechne z ulice hlasy.
„Paní Havelková!“ volá tam klučičí hlas.
„No, co je?“ houkne teta.
„Ať jde ven! Ať se nám ukáže. Ten Pražák.“
Teta odloží koš, vezme z háčku na stěně klíč a odemyká velké dveře,
za které já nechci.
„Máš tam nový kamarádi,“ říká. „Pojď. Nemůžeš tady bejt celý dny
zalezlej.“
„Já nechci. Nikoho neznám,“ vzpírám se.
„Tak se s nima seznámíš a budeš je znát. Budete si hrát na vojáci,“
táhne mě teta za ruku.
„Pražák – prasák!“ řekne někdo za dveřmi a ostatní se tomu smějí.
Tak to už mě tam teprve nedostane.
Ale teta má od mandlování sílu. Škvírou dveří mě vystrčí na ulici
a zase zamkne.
Prvně venku
Světlo mě oslnilo. Lepím se zády ke dveřím rozpáleným od slunce.
Jsou tři, co tu na mě čekají. Jeden prcek, druhý tlouštík a třetí, s
jakousi koženou řidičskou kšiltovkou s lesklým štítkem a šňůrkou, je
větší než já. Prohlížejí si mě, jako by konečně odvalili kámen a našli
pod ním žížalu.
„Jak se jmenuješ?“ řekne prcek s drzýma očima.
„Eda.“
„Éda!“ zachechtá se a buřtík se k němu přidá.
„Co to máš na hlavě?“ rychlým, nečekaným hmatem mi sundá kříž,
který mi upletla maminka, aby mi vlasy nelezly do čela.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 20





/ 21 /
PO STRNIŠTI BOS
„Kříž,“ řeknu.
„To se v Praze nosí?“ zkouší si ho pobaveně.
Přikývnu. Kluk v šoférské čepici mu kříž sebere a vrátí mi ho.
„Ty jsi tady na prázdniny, nebo nafurt?“ zeptá se.
„Nafurt,“ řeknu.
Prcek se sehne pro kámen a nadhazuje ho v ruce. Vypadá to, že mě
budou kamenovat. Pak ho však hodí a kámen zasáhne telegrafní tyč.
Podá mi jiný.
„Stref se.“
Strašně moc si přeju, abych trefil, ale samozřejmě netrefím. Smějou
se mi.
„V Praze asi nemaj šutry!“ chechtá se drzounek.
„Měli jste v Praze nějaký doupě?“ zeptá se ten větší kluk.
„Doupě? To asi ne,“ přiznám se.
„Tak pojď,“ řekne a já s nimi jdu.
Doupě
Všichni jsou bosí, moje bílé nohy v ponožtičkách a sandálech se mezi
jejich špinavýma a opálenýma nepatřičně vyjímají.
Vedou mě podél hřbitovní zdi. Na jejím konci stojí malý zděný
domek.
„Víš, co to je? Márnice. Tam dávaj mrtvoly,“ šklebí se prcek.
Za márnicí je dřevěný plot. Větší kluk se rozhlídne a pak rozevře dvě
plaňky, které drží jen za horní hřebíky.
„Lez,“ přikáže mi.
Jsem v doupěti. V šeru vidím, že je to jeskyně vyhloubená v hromadě
starých pohřebních věnců. Několika dírami ve stropě pronikají do šera
paprsky světla. Cítím dusnou vůni zapařeného jehličí.
„Čumíš, co?“ řekne prcek a usedne na dušičkový věneček.
Čumím a vidím na stěnách doupěte různé květiny z voskovaného
papíru, zapíchané do rezatých věnců z borových šišek, a stuhy se
zlatými a stříbrnými nápisy:
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 21





/ 22 /
PO STRNIŠTI BOS
POSLEDNÍ SBOHEM!
SVÉMU DĚDEČKOVI MARUŠKA A TONÍK.
RODINA OUTRATOVA A VINAŘICKÝCH.
Velký kluk vytáhne z hromady věneček, na kterém je
VZPOMÍNÁME, a podá mi ho.
„Ten bude tvůj,“ řekne.
Sedíme v kruhu v doupěti. Je to tu krásné.
Ukázalo se, že největší kluk se jmenuje Ota a je generál,
nejmenšímu říkají Prcek a je nadporučík a tlustý Satík je
klukovník.
„Ale správně se říká plukovník,“ namítl jsem, ale Ota odpověděl, že
jako vojín nemám důstojníky co poučovat.
Vlastík
Když vylezeme ven do slunečního jasu, jede proti nám mladík na
zvláštní tříkolce.
„Hele, Vlastík! Ahoj, Vlastíku,“ zdraví ho zdálky moji noví
kamarádi.
Vlastík přikyvuje a pohání svůj vozík tak, že rukama točí na
řídítkách dvěma klikami. Zastaví u nás, otře si zapocené čelo a
usměje se na mě, jako by byl rád, že mě vidí.
„To je Eda. Přistěhoval se z Prahy,“ řekne Ota.
„Áááá,“ pokývá hlavou Vlastík. Krátce, ani ne na vteřinu pohlédnu
tam, kde by měl mít nohy, ale jelikož tam žádné nohy nejsou, honem
se dívám na lesklé dráty předního kola.
„Vlak,“ řekne Vlastík s úsměvem a ukáže na zašité nohavice nad
koleny, která nemá.
Usměju se na něj taky.
„Má to motor,“ ukazuje mi Ota žebrovaný válec mezi zadními koly.
„Obsah padesát kubíků, Jawa-Robot. Jenže když není benzín, je motor
na houno.“
Znalecky přikyvuju.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 22





/ 23 /
PO STRNIŠTI BOS
„Po válce, až bude zase benzín, to bude život. Čtyřicítkou to jezdí.
Na kole mě nedohoníš,“ říká Vlastík.
„Tak my pudem,“ řekne Ota.
„Tak jděte,“ řekne Vlastík, a než začne rukama šlapat, Ota ho zezadu
postrčí, aby měl lepší rozjezd.
Vlk
Jdu s dědečkem po silnici na naše pole. Já táhnu za voj vozík, takový
malý žebřiňáček s menšími koly vpředu a většími vzadu, a dědeček
kráčí vedle mě a dělá se svou holí cviky. Než ji zabodne do země,
vždycky ji elegantně nadhodí. Dědeček má knír zažloutlý od kouření
dýmky, je vysoký, chodí zpříma a nikdy jsem ho neviděl, že by něco
nesl nebo táhl. Když byl mladý, býval prý správcem statku a na
všechno měl lidi. Teď má mě. Musí se mu vykat. I tatínek, jeho syn, mu vyká.
Sbíráme padaná jablka z jabloní, které rostou na travnatém břehu.
Dědeček ukazuje kovovým hrotem hole, kde jsou, a já je sbírám do
košíku.
Z políčka je vidět na osamocené stavení s dvorkem. Je tam člověk
a hází svému vlčákovi klacek. Dědeček na něj ukáže holí.
„Toho nezdrav a nikdy s ním nemluv,“ řekne a uplivne si. On pořád
drobně uplivuje, jen tak beze slin.
„Kdo to je?“
„Vlk.“
„Jmenuje se Vlk?“
„Jmenuje se jako ty, Souček. Ale už do rodiny nepatří. Nekoukej tam,
sbírej.“
„A proč se mu říká Vlk?“ ptám se.
„Protože chtěl zadávit tvou babičku,“ řekne dědeček.
„A je to náš příbuznej?“
„Je to bratr tvýho otce,“ uplivne si dědeček a já údivem přestanu
sbírat padavčata.
„Je to váš syn?“ zašeptám užasle, snad aby to Vlk nezaslechl.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 23





/ 24 /
PO STRNIŠTI BOS
„Byl,“ napíchne dědeček na špičku hole shnilé jablko a odhodí ho
do pole.
Hrůzná zpráva
Maminka válí dřevěným válečkem tenkou placku, z které budou nudle,
a sděluje mi to tajemství naší rodiny:
„Když se oženil, tak potřeboval peníze na barák, aby si postavil.
A babička, jako jeho matka, mu je nechtěla dát. A tak on tady ve
stodole na ni křičel, že na ně má právo, a když mu je nedá, že ji
zabije.“
„Naši babičku?“ ptám se s bradou opřenou o vál.
„Svou vlastní matku, představ si to. A začal ji prej na tom mlatě
škrtit. Taťka říkal, že když tam s tetou Liduškou přiběhli a Vlka od ní
odtrhli, už mysleli, že je mrtvá. A dlouho potom prej nemohla mluvit.
Mysleli, že zůstane němá.“
Jdu po schodech dolů do kuchyně.
Babička sedí na svém místě v koutě, přesívá mouku a ze sítka vybírá
nějaké žmolky.
„Co děláš, babi?“
„Do mouky se dali červi,“ usměje se na mě modrýma, sluncem
a věkem vyšisovanýma očima.
Kovárna
Tatínek se stal pomocníkem kováře Moravce. Má montérky, a jak je
šikovný, už se do té nové práce vpravil. Ukazuje mi výheň a smím
tahat měch, který fouká do žhavých uhlíků a ještě víc je rozžhavuje.
Když je železný prut rudý a úplně průhledný, rozplácne ho tatínek
kladivem na kovadlině, jako by byl z těsta, ohne ho a pak ho potopí do
sudu s vodou. Ššššššš! lekne se železo a zčerná.
Dus, dus, dus. V kovárně se udělá šero. Dveře zatarasil kůň.
Kočí pan Klička ho přivedl k okování. Takového bych chtěl mít
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 24





/ 25 /
PO STRNIŠTI BOS
dědečka. Pan Klička má v puse fajfku, vesele na mě mrká a říká mi:
„Tak co, Pražáku? Nebojíš se koní?“
„Ne.“
„Tak si ho pohlaď. Začni tady u huby,“ poradí mi.
Ne že bych se nebál. Stojím proti velkému zvířeti, které si mě shora
prohlíží velkýma očima. Opatrně mu položím dlaň mezi jeho nosní
díry. Cítím teplou, sametovou hebkost, jakou jsem ještě nikdy
nenahmatal. Je to tak příjemné, že ze mě rázem spadne všechen
strach. Hladím koně po jemných chloupkách, které mu tam rostou,
a jemu se to asi líbí. Hladím ho po hlavě, kam až dosáhnu. To je krása!
Nebojím se koní. Já, malý zbabělý kluk, kterého přeprala Bejčková, se
nebojím koní!
„Jak se jmenuje?“
„Ta kobyla? Fuksa. Poněvadž má barvu jako liška,“ říká pan Klička
přes troubel fajfky.
„Fukso,“ řeknu kobylce do ucha.
Tatínek se také nebojí. Má koňskou nohu mezi koleny a rašpluje jí
kopyto.
A kovář Moravec v kožené zástěře přináší v kleštích rozpálenou
podkovu. Přiloží ji na kopyto. Panebože! Syčí to, škvaří se to, smrdí to,
musím si prsty stisknout nos, takový puch jsem ještě necítil.
„Nebolí ji to?“ strachuju se.
„Nebolí. To je rohovina!“ uklidňuje mě tatínek.
A pak Fukse zatloukají hřeby do nohou jako do dřeva.
Na kozlíku
Pozoruju, jak pan Klička zapřahá Fuksu vedle stejně ryšavého koně.
„Huj,“ říká a Fuksa o krok ustoupí. Jak stojí za ní, švihne ho ocasem,
až mu upadne fajfka na zem.
„Vidíš ji, nánu pitomou!“ otře si kočí fajfku o kalhoty, vysouká se na
kozlík a mrkne na mě, jestli nechci k němu. To se ví, že chci.
A tak jedu prvně na kozlíku. A jako by toho štěstí bylo málo, dá mi
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 25





/ 26 /
PO STRNIŠTI BOS
ten hodný dědeček do rukou opratě. Kdo jste to nezažil, nemůžete to
štěstí ocenit. Dole přede mnou se pohupují dva mohutné koňské
zadky, kožené postroje vržou, jak je koňské svaly napínají, aby táhly vůz.
A pak se jeden z těch krásných žíněných ocasů zvedá. Co to bude? Pod
ním se ukazuje vrásčitý otvor, otvírá se víc a víc, vybouluje se
a něco z něj leze... kobliha! A další.
„Kadí!“ směju se na pana Kličku a on na mě zase mrkne.
Pak vezme moje ruce do svých a opratě lehce plesknou koně po
hřbetech.
Koně se ochotně dají do klusu. Vůz mě natřásá, hřívy se vlní ve větru
a víte, kdo to celé spřežení řídí? Já!
Statek, kam koně patří, je hned naproti nám. Před otevřenými
zelenými vraty pan Klička převezme opratě. V průjezdu dělá naše koňské
spřežení neuvěřitelný dunivý rachot.
„Mami, už vím, čím budu,“ hlásím doma. „Budu kočí.“
Strniště
Jedny bosé nohy jdou za koly Vlastíkovy tříkolky, druhé jen tak
vedle a třetí, sýrově bílé v místech, kde bývaly ponožky, našlapují po
asfaltu silnice opatrně, jako by šly po horké plotně. Ty jsou moje.
„Vás to nepálí?“ ptám se.
„Ne. To si zvykneš,“ řekne Ota.
Moje nohy zkoušejí nebát se horkého asfaltu a došlapovat na celá
chodidla.
Kluci mají pravdu, když člověk zatne zuby, dá se to vydržet.
Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou,
jako by nepíchalo. Udělám pár kroků, zakvičím a vzpomenu si, že můj
bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík.
Rychle si nazuju boty.
„Vojíne Součku, zuj se,“ řekne přísně generál Ota. „Jinak budeš furt
blbej Pražák.“
Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 26





/ 27 /
PO STRNIŠTI BOS
„Já už si na to moc nevzpomínám,“ řekne z tříkolky beznohý Vlastík,
„ale šoupej nohama, nezvedej je.“
A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím
chodit po strništi bos.
Zrada
Kousek od našeho doupěte je transformátor. K jeho zamčeným
ocelovým dveřím s výstražným bleskem vedou tři betonové schody. Na
těch schodech sedáme a buď roztloukáme bílé, žluté a oranžové
pískovcové kameny, až je z nich různobarevný písek, nebo hrajeme dudáka.
Mně se hraní karet líbí. Babička říká, abych karty vůbec nebral do
ruky, protože jsou to čertovy obrázky, a kdo s nimi zachází, do pekla
přichází. Ale já si ty barevné obrázky králů a podivných rostlin rád
prohlížím. Až na žaludské eso. Z toho netvora s rudým peřím a modrýma
ušima jde na mě strach. Jestli některou kartu maloval čert, tak je to
jedině tahle.
Mohli bychom hrát v doupěti, ale tam Vlastík na své trojkolce
nemůže. A Vlastík je v kartách nejlepší.
„To je bída, to je bída, jedinýho trumfa nemám,“ říká sice ustaraně,
ale to už znám, tyhle jeho řeči, nakonec nás vždycky obehraje.
„Kde je Satík dneska?“ ptá se po tlouštíkovi, který chybí.
„To nevím,“ řekne Ota a musí vzít spoustu karet, jelikož nemá čím
přebít.
Než si je srovná do vějíře podle barev, Vlastík z dlouhé chvíle udělá
něco, nad čím mi zůstane rozum stát: na drátech, kterými jsou vypletena
kola jeho tříkolky, vybrnká oběma rukama písničku Kdybys měla, má
panenko, sto ovec. Prsty ji na obou kolech zahraje jako na nějakou harfu.
„To je teda!“ žasnu. „Umíš ještě nějakou?“
„Jo, ale tenhle mrcha drát mi furt slejzá,“ sáhne Vlastík do kapsy pro
motýlkový klíček a mrchu drát za drobného brnkání doladí.
„Až bude k mání benzín, zajedu k sestře. Ona umí na housle. S
houslema to krásně zní,“ řekne.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 27





/ 28 /
PO STRNIŠTI BOS
„Po válce bude benzínu...,“ mávne rukou Prcek.
„A kde bydlí sestra?“ ptám se.
„Za Rožďalovicema. V lesích. Se provdala za hajnýho.“
Vtom se ze zatáčky státní silnice ozve zpěv.
„Hajlí, hajlá, hajli! Hajlí, hajlá, hajli!“ zpívají kovovými hlasy
Němci.
A už taky slyšíme krok pochodujícího útvaru a v pauzách
mezi slokami zvuky, jak pažby pušek narážejí o bajonety nebo o
polní láhve. Jdou v trojstupech. Vpředu největší, světlovlasí a
zrzaví kolohnáti a vzadu zaprcatělí krátkonozí vojáčci s vysedlými
zadnicemi kalhot. A úplně na konci jdou ještě menší, ale to už
nejsou vojáci, ale blbečkové od nás, hošíci, co se někde na
náměstí přilepili k trojstupu, aby si zapochodovali. Ale teď jsme se my
karbaníci překvapením postavili, a kdyby Vlastík mohl, tak by
taky vstal, protože mezi blbečky vidíme najednou našeho
klukovníka.
Máchá rukama jako idiot a šťastně se na nás šklebí.
„Není blbej?“ řekne Prcek.
„To si vodsere,“ řekne Ota.
Soud
V doupěti z pohřebních věnců je pohřební nálada. Otík, Prcek a já
sedíme, zatímco klukovník jako obžalovaný musí stát. A protože má
doupě nízký strop, stojí s bradou na prsou, což mu přidává na
provinilosti.
„Tak ty jsi s Němcema, jo?“ řekne Prcek.
„Nejsem,“ zavrtí tlouštík hlavou a shora se na něj sesype jehličí.
„A jsi Čech, nebo co jsi?“ řekne Ota.
„Čech,“ zahuhlá Satík.
„Pěkně blbej Čech, počítám,“ řekne Ota.
Obžalovaný mlčí.
„No, tak to řekni, co jsi,“ nutí ho Ota.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 28





/ 29 /
PO STRNIŠTI BOS
„Blbej Čech,“ přizná obžalovaný.
„Protože jedině blbej Čech může pochodovat s Němcema po ulici
a zpívat.“
„Jsem nezpíval!!“ ohradí se Satík.
„Nekecej,“ okřikne ho Prcek. „To jejich hajlí hajlá jsi s nima zpíval!“
„Nezpíval! Jen jsem pochodoval!“
„To je fuk. Ať jsi zpíval, nebo ne, je to zrada,“ shrne to Ota. „A mně
teda bylo hanba, když jsem to viděl. Co si o tom myslí nadporučík?“
„Mně děsná hanba,“ řekne Prcek.
„Co vojín Souček?“
„Taky hanba,“ odpovím vážně.
„Navrhuju zbavit hodnosti klukovníka a zákaz doupěte,“ vynese Ota
trest.
„Jasně, nebudeme se zrádcem v jednom doupěti,“ souhlasí Prcek.
Já neřeknu nic, a přestože je mi Satíka líto, přikývnu.
Bývalý klukovník si rozmázne po tváři slzu.
Otík mlčky pohodí hlavou k východu z našeho doupěte a
odsouzenec vyleze z šera na denní světlo. Odtud na nás ještě plačky
zakřičí:
„A nezpíval jsem!“
Čekání na tlusťochy
Moje babička, to mě překvapilo, brala lidem krev. Říkala, že jim dává
baňky. Ti lidé k ní jezdili zdaleka a všichni byli tlustí. Ten den, kdy
babička zatopila pod kotlem ve veliké koupelně s hladkou betonovou
podlahou a kanálkem na odtok krve, mě vždycky vyslali na nádraží,
abych vyhlížel tlusťochy a zavedl je k nám. Tak jsem čekal na
nástupišti, a když se z vagónu po schůdkách zády ke mně ztěžka
spouštěla otylá paní, zapřel jsem se rukama o její velkou zadnici, aby
se nebála sestoupit z posledního vysokého stupně na zem.
„Jedete za paní Součkovou?“ zeptal jsem se.
A ona, celá rudá v obličeji, zasupěla jako přetopená lokomotiva: „Jo!“
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 29





/ 30 /
PO STRNIŠTI BOS
„Tak já vás tam zavedu.“
Tlusťoši chodili pomalu a často odpočívali.
„Prokristapána, hochu, kam mě to vedeš?“ divili se polekaně, když
jsme se octli u zadní branky na hřbitov, která byla nahoře opatřena
krátkým řetězem, aby se nedala otevřít dokořán a nejezdilo se tudy na
kole nebo s nějakou károu.
„K nám se chodí zkratkou přes hřbitov,“ vysvětloval jsem a přitom
jsem tlustou paní protlačoval úzkou mezerou.
Baňky
Do koupelny plné páry se dalo nahlídnout okýnkem u stropu
mandlovny, když se člověk postavil na stůl a dal si pod sebe dlažební
kostku z mandlu. Sklo bylo zamlžené párou, ale něco se vidět dalo.
Babiččin pacient se nejdřív vykoupal v horké lázni. Pak se ta hora
masa a sádla přesunula na dřevěné, dočista vydrhnuté lehátko
a položila se tam na břicho. Potom nastala zajímavá podívaná. Babička
vzala do ruky stříbrný strojek, který vypadal jako mašinka na stříhání
vlasů, co mají holiči, ale byl daleko nebezpečnější: když ho babička
přiložila osobě na kůži a cvakla, strojek udělal do pacienta zářezy.
Objevily se krůpěje krve! A v tu chvíli uchopila babička mosaznou
baňku, takový zlatý hrníček naplněný lihem, škrtla sirkou a vyšlehl
modrý plamen. A tu hořící baňku honem přiložila dnem vzhůru na
proříznutou kůži a ona se přicucla, jak to uvnitř hořelo a nemělo to
vzduch. Takových přísavek nasázela babička tlusťochům na záda deset.
A oni leželi, funěli a čekali.
„Špatná krev musí pryč,“ bylo slyšet babičku.
Když baňka vytáhla z těla, co mohla, sama odpadla.
„Podívejte, jak je tmavá, to je právě ta špatná krev,“ říkala babička,
když ji vylévala do kanálku.
Osoby zbavené špatné krve pak nějakou dobu odpočívaly venku na
lavičce.
„Hned se jinak dejchá!“ pochvalovaly si.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 30





/ 31 /
PO STRNIŠTI BOS
„Že jo?“ usmívala se babička a kolem vybledlých modrých očí se jí
udělalo nepočítaně vrásek.
„To se nedá penězma zaplatit,“ rozplývali se pacienti.
„Ale dá. Čtyřicet korun to dělá,“ říkala na to moje drobná babička.
Žhář
Síní se rozléhá zvonek. Otvírám. Venku stojí udýchaný Prcek:
„Pojď! Něco uvidíš!“
Běžím s ním. Když mineme transformátor, už vidím, co se stalo.
Naše doupě je v plamenech. Je tu i Ota i Vlastík. Všichni se díváme,
jak se řeřavé věnce v ohni bortí a z našeho milovaného tajného hnízda
letí k nebi jiskry a dým.
„Je ti jasný, kdo to udělal?“ ptá se mě Ota.
Zavrtím hlavou, protože jsem natvrdlý.
„Tak se to dovíš.“
Jdeme a mně cestou dochází kam.
„Navrhuju vyloučit z naší party na doživotí,“ říká Ota.
„Jasně, až do smrti,“ souhlasí Prcek.
„Já nevím, pánové, jestli to není moc,“ ozve se z vozíku Vlastík,
který je přece jenom starší a ví toho o životě víc. „Třeba až mu bude
padesát, tak naše parta už ani nebude existovat.“
Chci říct, že je to pravda, ale Prcek mě předběhne:
„Já budu v naší partě až do smrti.“
Protože se na mě vyzývavě podívá, řeknu: „Já taky.“
U plotu domku, kde bydlí Satík, pískne Prcek na prsty. Satík s
rozjedeným vdolkem v ruce vyjde ven. Když vidí naše nasupené obličeje,
zastaví se.
„Co stojíš? Pojď sem,“ řekne Ota.
Satík tedy dojde až k plotu.
„Si myslíš, že nevíme, kdo to udělal?“ řekne Prcek.
„A co jako?“
„Když tam nesmíš, taks nám to podpálil, hajzle!!“ řekne Ota.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 31





/ 32 /
PO STRNIŠTI BOS
„A co jako?“ dělá Satík nechápavého tak dobře, že by mu člověk
věřil.
„Máš doživotní vyloučení z naší party,“ ukončí to Ota.
„A až ti bude osmdesát a vo holi, VO HOLI přijdeš škemrat, abysme
tě vzali zpátky do party, tak veliký houno!“ přisadí si ještě Prcek.
Odcházíme a necháme tam žháře stát s vdolkem v ruce.
Legionář
V situaci na frontách mám jasno. Tatínek si zapichuje praporky do
mapy, kterou má podlepenou papundeklem a ukrytou pod manželskou
postelí. Večer ji dá na stůl a podle toho, co volá Londýn nebo hlásí
Amerika nebo co hovoří Moskva, ty praporky přepichuje. A pořád se
to stahuje blíž a blíž k nám.
„Jednoho krásnýho dne, švagře,“ říká strýc Venouš, „se koukneme
z okna a kozák bude napájet koně z našeho čičanu.“ (Čičan, to
nemůžete vědět, je kruhová železná nádrž na vodu před naším domem,
hned za silnicí, do které pořád přitéká z trubky pitná voda.)
„Taky tu můžou bejt dřív Američani,“ přesunuje tatínek vlaječku na
západní frontě jako vojevůdce.
„To bych neřek. Von Rus, jak ho znám, tady bude chtít bejt dřív,“
stojí si na svém Venouš.
A strýc Venouš Rusa zná, protože byl ruský legionář. V minulé válce
proti Rudé armádě bojoval. Ukazuje nám na mapě Sibiř a dlouhou
červenou nitku, což je železniční trať, kterou museli Čechoslováci celou
bránit před Rudou armádou, aby se vůbec dostali domů.
„To máš tisíce kilometrů, Edo, až do Vladivostoku jsme to drželi.“
„A umíš rusky, strejdo?“ ptám se.
„Jen pár slov. Ale uměl jsem. Třeba si pamatuju, jak se řekne
nazdar.“
„A jak?“
„Zdrávstvuj! Nebo si pamatuju: Kak tibě něstydno!“
„A to znamená co?“
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 32





/ 33 /
PO STRNIŠTI BOS
„To znamená: Že se nestydíš!“
„Zdrávstvuj. Kak tibě něstydno!“ opakuju po něm a líbí se mi to.
Teta se do toho zařízne jako polnice: „Venouš má ještě uniformu
legionářskou. To bys koukal, když se do ní oblíkne...“
„Oblíkni si ji, strejdo!“ prosím.
„To ne. To až bude čas...,“ řekne Venouš.
„Ale to je teď jiná Rudá armáda, než proti který jsi bojoval?“
ujišťuju se, protože mi není jasné, proč se Venouš těší, až přijde nepřítel.
„Teď je to náš spojenec,“ vezme to za něj tatínek.
„Ale armáda je to ta samá,“ vzdychne strýc Venouš, „akorát že je
bolševik proti Hitlerovi. A to můžeme bejt rádi, že se s ním nespojil.
To by byl konec světa.“
„Co je bolševik?“ chci vědět.
„Pojď spát,“ ukončí to maminka s mým pyžamem v ruce. „Nemusíš
všemu rozumět.“
Včely
Jelikož jsme teď venkované, rozhodl se tatínek, že budeme chovat
nejen slepice a králíky, ale i včely a holuby. On odbírá časopis Rádce
z Předmostí a tam jsou praktické návody na všechno. Podle těch
návodů vyrobil dva úly a společně jsme je natřeli, jeden na červeno a druhý
na modro. Ale okraje mají oba bílé, takže jsou to barvy naší
československé vlajky. Je to samozřejmě tajné a nikomu to nebudeme troubit.
Maminka nám oběma ušila podle návodu kukly. Když jdeme ke
včelám, vypadáme jako šermíři, kteří nastupují k souboji.
„Hlavně se jich nesmíš bát,“ poradil mi tatínek. „Poněvadž včely
ucítí z potu pach toho strachu a bodnou tě.“
Když odklopil víko úlu a vytáhl rámeček, to byl hukot! Stovky včel
se vyrojily a začaly dorážet na naše kukly a mně lezly přímo před
očima po té síťce proti mouchám, kterou nám tam maminka přišila, takže
jsem viděl zblízka ty jejich zadečky s připravenýma žihadlama. Cítil
jsem, jak se hrůzou potím na čele, a tím jim prozrazuju, že mám strach.
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 33





/ 34 /
PO STRNIŠTI BOS
„Hlavně se nesmíš bát!“ opakoval tatínek, celý obalený včelami.
A když chtěl husím křídlem smést hrozen včel do úlu, najednou
rámeček upustil a rukama ve včelařských rukavicích se popadl pod
břichem.
„To mi scházelo!“ vykřikl a prchal od včel do stodoly.
Utekl jsem za ním. Na mlatě si tatínek spustil kalhoty a spočítal, že
dostal tři až čtyři žihadla přímo do rozkroku.
„Jsme holt začátečníci,“ řekl a druhý den musel k doktorovi.
Když se vrátil s mastí, vyprávěl mamince a tetě Ludmile, že se
doktor Baudyš i jeho sestřička velice smáli, když jim v ordinaci hlásil:
„Svědění odstranit, velikost ponechat.“
Tomu jsem nerozuměl, ale smál jsem se také.
Holubi
Tatínkovy nesmírně šikovné ruce vyrobily podle Rádce z Předmostí
tak krásný holubník, že být holub, hned bych se tam nastěhoval. Pro
začátek máme dva.
Dal nám je kovář Moravec. Jsou úplně bílí. Navrhl jsem, že se budou
jmenovat Petr a Petruška.
„Píšou, že musíme před holubníkem udělat klec, aby si tu zvykli,“
řekl tatínek. A měl pravdu. Celých deset dní seděli Petr s Petruškou za
drátěným pletivem a smutně koukali malýma očkama z toho vězení po
nebi, kam by se rádi rozletěli.
A pak přišel ten napínavý desátý den. Tatínek vylezl po žebříku
nahoru a řekl: „To jsem zvědav, jestli Rádce nekecá. Jestli nám
frnknou, tak má o jednoho odběratele míň.“ A to pletivo odundal.
Holubi nejdřív nic. Vylezli z holubníku a seděli, jako by si vůbec
nevšimli, že mají svobodu. Ani když jsme tleskali, abychom je
vyplašili. A pak přeletělo nízko nad střechou hejno vrabců. Frrrr! To
zabralo. Jo takhle! řekli si naši dva běláskové holubí řečí a chvíli jen
tak přešlapovali a ujišťovali se, že mají taky křídla. Nejdřív se odrazil
Petr a hned potom Petruška. Dvakrát zakroužili nad dvorkem, bylo
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 34





/ 35 /
PO STRNIŠTI BOS
krásně slyšet svist toho jejich letu, a pak nám zmizeli za hřebenem
střechy a byli fuč.
Nastalo dlouhé ticho. Tatínek si zapálil cigaretu a nervózně sledoval
vteřinovou ručičku na svých hodinkách. Třikrát oběhla kolem dokola –
a holubi nikde.
„Rádce z Předmostí!“ uplivl si tatínek. „Rádce z prdele je to.“
To jsem poznal, že je opravdu nešťastný.
Hlavně nebrečet, umiňoval jsem si a silně jsem držel oba palce, aby
se nám Petr s Petruškou vrátili.
A pomohlo to! Nejdřív se po dvorku mihly jejich stíny, usadily se na
holubníku a pak k nim naši holoubkové přisedli.
„Júúú!!!“ objal jsem tatínka plný veliké radosti. „Trefili domů!“
Pravda o požáru
Z jedné strany se o hřbitovní zeď opírá pomník s nápisem Jaroslav
Holoubek, úředník spořitelny, a z druhé naše králíkárna. Tak se stalo,
že jsem při krmení samice a jejích šesti krásných ušáčků s červenýma
očima vyslechl tento důležitý rozhovor hrobníka Kudrny s vdovou
Holoubkovou.
Kudrna: Tak jste koupila novej věneček, koukám.
Holoubková: No jo. Dyť bylo načase.
Kudrna: Je pěknej. Jsou lidi, který se vo ty hroby vůbec nestaraj.
Holoubková: To mi povídejte. Jo, tuhle jsem myslela, že hóří. A
voni to byly starý věnce u márnice.
Kudrna: No jo. Už jsem to musel podpálit. Jinak by to nebylo kam
dávat.
To se ví, že jsem ihned přestal hladit králíčky a vyrazil za klukama.
Povýšení
Sedíme na schodech před transformátorem. Jen Satík stojí.
„Máš z pekla štěstí,“ říká mu Ota vážným hlasem, „že tady Eda,
FP SVE ZLOM:NP SVE ZLOM SKICA NOVA 9/10/15 11:33 AM Page 35





/ 36 /
PO STRNIŠTI BOS
kterýho tímto povyšuju na desátníka, tajně vyslech hrobníkovo
přiznání. Že měl uši na šťopkách. Jinak bylo každýmu jasný, žes to
podpálil ty.“
Satík se sklopenou hlavou přikyvuje, jako že si je toho štěstí vědom.
„Ale my taky máme z pekla štěstí, Oto, že to Eda vyslech, jinak
bysme Satíkovi do smrti křivdili,“ připomene ze svého vozíku Vlastík,
čímž mi promluví z duše. Ota je sice chytrý, ale ukazuje se, že proti
Vlastíkovi zase tak moc chytrý není.
„Všichni, jak jsme tady, můžeme mluvit o štěstí,“ opraví se Ota, „že
to podpálil hrobník a že teda rušíme tvoje doživotní vyloučení z naší
party.“ Po těch slovech podá Satíkovi ruku a my ostatní taky. Já jsem
byl rád, že to


Zdeněk Svěrák

ZDENĚK SVĚRÁK


28. 3. 1936

Zdeněk Svěrák je populární český humorista, dramatik, scenárista, textař a herec. Úzce spolupracuje s Ladislavem Smoljakem (v divadle Járy Cimrmana, v 70.-80. letech i jako filmový scenárista), se svým synem Janem (ve filmu od 90. let) a s hudebním skladatelem Jaroslavem Uhlířem (na písních pro děti a hudbě ke svým filmům).

Vystudoval Vysokou školu pedagogickou, obor český jazyk, literatura (1958). V letech 1958 až 1961 byl učitelem v základní škole v Měcholupech na Žatecku a na gymnáziu v Žatci, od roku 1961 do 1969 byl redaktorem Československého rozhlasu, v letech 1977-91 byl zaměstnán jako scenárista ve FS Barrandov, předtím a poté byl ve svobodném povolání. V letech 1961-1969 byl členem KSČ. V roce 2005 byl 25. v divácké anketě Největší Čech.

Společně s Ladislavem Smoljakem a Jiřím Šebánkem vymyslel postavu fiktivního českého génia Járy Cimrmana. S Ladislavem Smoljakem napsali pro Divadlo Járy Cimrmana řadu divadelních her, jako jejichž fiktivní (spolu)autor je uváděn právě Jára Cimrman. Ten je také hlavním hrdinou jejich společného celovečerního filmu Jára Cimrman ležící, spící.

Jako scenárista se Zdeněk Svěrák podílel na řadě celovečerních filmů, často režírovaných Smoljakem. Je úspěšný také jako herec. Ztvárnil hlavní roli mj. ve filmu Kolja (natočeném podle jeho vlastního scénáře), jenž režíroval jeho syn Jan Svěrák. Tento film získal nejen sedm Českých lvů, ale i dvě prestižní světová ocenění Oscar a Zlatý glóbus. Kromě toho byly na Oscara nominovány i jeho filmy Obecná škola (1991, režie Jan Svěrák) a Vesničko má středisková (1985, režie Jiří Menzel), ve kterých hrál vedlejší role.

Kromě písniček pro děti na hudbu Jaroslava Uhlíře psal v 70. letech pod pseudonymem Emil Synek i texty k populárním písním; nejznámější je Holubí dům Jiřího Schelingera (rovněž na Uhlířovu hudbu).
Od roku 1988 připravuje spolu s Jaroslavem Uhlířem pořad pro děti Hodina zpěvu, který je vysílán Českou televizí. Své písně i neškoleně zpívá.




       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.