načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zbožňuju navždycky - Lindsey Kelková

Zbožňuju navždycky

Elektronická kniha: Zbožňuju navždycky
Autor:

Brilantně vtipné, romantické, nabité překvapením – tento román vás pobaví a zahřeje na duši. Lindsey Kelková dokonale vypráví o životě, který by každá z nás chtěla ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 261
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Blažena Kukulišová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5036-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Brilantně vtipné, romantické, nabité překvapením – tento román vás pobaví a zahřeje na duši. Lindsey Kelková dokonale vypráví o životě, který by každá z nás chtěla žít... V den, kdy manžel Alex popadne batoh a vyrazí na cesty, Angela Clarková slibuje, že se bude vyhýbat malérům a zůstane oběma louboutinkami pevně na zemi. Takže když přítel její nejlepší kamarádky svěří Angele své úmysly, přece mu může pomoct s vybíráním prstýnku u Tiffanyho, no ne? Čemu to uškodí? A když jsou v módním časopise, kde pracuje, ohlášeny zásadní změny, snad není až taková hrůza, že je ve skluzu a křičí na šéfa, nebo jo? Pak najednou Angela zjistí, že je tu další velká věc, kterou musí tajit – a její milovaný muž je daleko, předaleko. Svatba roku se blíží, Manhattan se halí do vánočních světýlek a Angelu čekají převratné věci. Bude potřebovat kamarádky po svém boku, protože její starý život mizí v dál, navždycky.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zbožňuju navždycky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bbart.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Lindsey Kelková

Zbožňuju navždycky – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Přeložila Blažena Kukulišová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2017 Lindsey Kelk

All rights reserved.

Z anglického originálu I Heart Forever

(First published by HarperCollinsPublishers), London, 2017

přeložila © 2018 Blažena Kukulišová

Redakce textu: Milena Kudělová

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-759-5036-9 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-759-5135-9 (ePDF)

ISBN 978-80-759-5133-5 (ePUB)

ISBN 978-80-759-5134-2 (Mobi)


Věnováno všem,

kdo tohle putování sledují od začátku...

Zbožňuju vás.



PROLOG

„Angelo?“

Vzhlédla jsem od záplavy nedokončených stránek časopisu auviděla ve dveřích postávat svou asistentku Cici.

„Cici?“

„Říkala jsi, ať ti dám vědět, až bude sedm,“ vysvětlila apřehodila si přes rameno dlouhé ledově blond vlasy. „Protože neumíš používat hodiny jako normální lidi.“

„Už je sedm?“ zasténala jsem ashrnula všechny stránky před monitorem počítače na neúhlednou hromádku. Přejela jsem si horkou rukou po čele apak prohrábla vlasy. Špinavě blond háro, strašně rozcuchané ave stadiu, kdy už suchý šampon nezmůže vůbec nic.

„Vidíš, jak je ta velká ručička na dvanáctce amalá na sedmičce?“odpověděla Cici pomalu a ukázala na velikánské hodiny na zdi mé kanceláře. „To znamená, že je sedm. Devadesát minut po konci mé placené pracovní doby, pokud si těchhle věcí někdo všímá. Těm zpersonálního oddělení je to evidentně šumák, šli dávno domů.“

„Sakra,“ zareptala jsem. „Přijdu pozdě.“

Vypnula jsem počítač apopadla kabelu od Marca Jacobse znovéhověšáku na kabáty, který jsem si do kanceláře koupila. Už jen rozkládacípohovku a kytku v květináči, a pak ani nemusím chodit domů. Zastavila

jsem se achvilku přemítala, jestli by se do rohu vešla postel. Možnákdybych posunula věšák...

Cici pokrčila rameny, obličej dokonale hladký. Netušila jsem, jestli je

ta bezvýrazná vizáž dílem senzačního botoxu, nebo jestli je jí všechno

putna. V skrytu duše jsem doufala, že platí první možnost, jenže hlava

mě ujišťovala, že spíš ta druhá.

„Tak už jdi domů,“ řekla jsem jí anarvala se do saka vkašmírovém svetříku,

7


který se mi v podpaží shrnul a vytvořil nepříjemné boule. „Díky, žeszůstala, fakt si toho cením.“

„Nojono.“ Cici nejspíš znala slovo „vděk“ jen jako hashtag. „Odcházím, mám rande.“

„Já taky,“ zabrblala jsem. Vrhla jsem rychlý pohled do zrcadla nadkartotéční skříňkou azašklebila se na rozmazané oční linky asmutně nažlout - lou pleť. Byla jsem dnes vůbec venku? „Tu rezervaci určitě prošvihneme.“

„Ale – jsi přece vdaná?“ Tvářila se zmateně.

„Vdané ženy můžou taky chodit na rande,“ odtušila jsem, a zatímco Cici v rohu dělala, že je jí na zvracení, olízla jsem si prsteník a otírala váčky pod očima. „Není to zakázané.“

Podívala se na mě, totálně pohoršená. „Ví o tom Alex?“

„Mám rande s Alexem ,“ vzdychla jsem anechala obličej být. Vyspravím ho v podzemce. „Zítra odjíždí.“

„Aha.“ Zamračila se, zjevně zklamaná, že se žádné velké drama nekoná.

„Tak jo.“

„Ahoj ráno,“ řekla jsem a vylétla ze dveří tak rychle, jak mi to vysoké štekle dovolily. Což moc rychle nebylo, mám-li být naprosto upřímná. „Promiň,“ vykřikla jsem a rozrazila dveře, až v předsíni s třísknutímnarazily do zdi. „Jeden článek neprošel, musela jsem sepsat náhradníaztratila jsem ponětí o čase. Jenom se převlíknu a můžeme jít...“

„Co takhle zůstat doma?“

Všude zhasnuto a v obýváku blikotala záře asi tak stovky plamínků. Musel použít celý pytlík čajových svíček z Ikey. V duchu jsem sipoznamenala: říct Jenny, že jo, jeden člověk dokáže vprůběhu svého životaspotřebovat všechny. Závěsy byly zatažené, hudba tiše hrála a uprostřed

pokoje si hověl můj manžel Alex, na sobě obnošené džíny, vybledlé triko

s obrázkem kapely Cramps a bosý. Nevypadal jako chlápek vyparáděný

na večeři ve vyhlášené restauraci Chef’s Table at Brooklyn Fare.

„Ale tohle je tvůj poslední večer,“ namítla jsem, hodila sako a tašku na

podlahu aopatrně se kněmu vydala přes pokoj. Nesmím chytnout, jennezačít hořet, hlavně se nevznítit... „Na tu rezervaci jsme čekali celé měsíce.“

„Pravda.“ Alex mě vzal do náruče aodhrnul mi rozcuchané vlasyzob>8


ličeje. „Tak nejspíš můžu nahodit kvádro, naklusat do podzemky avysolit

čtyři sta babek za nóbl večeři – a vrátit se domů stejně hladový –, nebo

zůstat s tebou tady doma?“

Přitiskl mi čelo na čelo a usmál se. Taky jsem se usmála. Ještě pořád to se mnou umí – podlamující se kolena, motýlci v břiše.

„Není tak těžké si vybrat, kotě.“

„Ale co budeme jíst?“ zašeptala jsem. V žaludku mi škrundalo,motýlkům hrozilo, že budou snědeni. „Nic tady nemáme.“

„Všechno je zařízeno,“ ujistil mě anaznačil, ať se rozhlédnu. „Mámtalent na spoustu věcí.“

Vzal mě za ruku a odvedl mě k našemu malému jídelnímu stolku. Byl prostřený tak pečlivě, že jsem něco takového ani nepovažovala za možné: bílý plátěný ubrus, řádné ubrousky, rudá růže ve skleněné vázičce, kterou Alex skoro určitě půjčil od sousedek nahoře, a ten nejvytříbenější detail: dvě vychlazené láhve luxusního ležáku zBrooklynského pivovaru, užotevřené, se sundanými zátkami. Vtom se rozdrnčel zvonek a já okamžitě vystartovala ke dveřím. Starý zvyk, kterého se ne a ne zbavit – není to pošťák? Nese něco zajímavého?

„Jdu tam.“ Alex mrštně proběhl mezi svíčkami a otevřel přední vchod.

Stála jsem ustolu, poslouchala útržky tlumeného rozhovoru, rozepínala malé přezky na botách avštěpovala si to všechno do paměti. Deset týdnů. Alex bude pryč deset týdnů. Až do listopadu žádné polibky aniromantické večeře ve dvou. Nebyla jsem naštvaná ani smutná, nic takového, ten výlet jsem svému milovanému muži opravdu přála. Ani jsem sinevzpomínala, kdy naposledy všechno plynulo tak hladce. Všichni mí přátelé jsou

šťastní, rodiče jeli na výletní plavbu někam, kde mobily nechytají signál,

vpráci se mi daří asAlexem nám to báječně klape. Sice mě na pár měsíců

opustí a bude cestovat po jihovýchodní Asii, ale co má být? Kterámanželská dvojice něčím takovým neprošla? Normálka, tyhle věci jsou úplně

běžné. Kdepak, nevidím v tom žádný problém.

„Podává se večeře.“ Otevřel nohou dveře a pak je za sebou kopnutím

zavřel, v náruči dvě velikánské ploché krabice, z nichž se z večerního

chladu ještě kouřilo. „Sedej na židli.“

„Pizza!“ Radostně jsem zatleskala a kručení v mém břiše pohltilo

9


všechny obavy, jak moc se mi po něm bude stýskat. Namouduši, nejlepší

manžel všech dob!

„Pro mě svepřovým aananasem,“ potvrdil apřemístil růži ze stolu na ku - chyňskou linku, aby ji ochránil před obřími krabicemi spizzou. „A jedna fujtajblová s tuňákem a kukuřicí, speciálně vyrobená pro mou paní.“

„Přiměl jsi je vyrobit mi tuňákovou pizzu?“ vyjekla jsem, zvedla víko a vdechla vůni. „Alexi!“

Vážně, tohle byl fantastický projev lásky. V New York City je zhruba čtrnáct tisíc pizzerek aani jedna znich nemá vnabídce tuňákovou pizzu. Dokonce itam, kde prodávají isendviče stuňákem, zarputile odmítají dát na jednoduchou pizzu se sýrem a rajčaty rybu z konzervy. Žiju v téhle zemi šest let apořád nechápu, proč je zrovna tohle nejhorší přečin, jakého se může člověk dopustit. Koupit v supermarketu pušku? Jo, klidně.Vyklopit na pizzu margheritu plechovku tuňáka? Ani náhodou!

„Pořád nechápu, proč se v Americe nedělá,“ řekla jsem. Kdo potřebuje místo u stolu ve vyhlášené restauraci, když před sebou máte celoutuňákovou pizzu?

„Třeba proto, že je hnusná?“ navrhl Alex a usadil se ke své obrovské pizze. „A ty by ses měla stydět?“

Zavrtěla jsem hlavou, sloupla ze dna krabice velký a trochu mazlavý

klínek, stiskla palcem aukazovákem okraj těsta apřeložila dílek napolovinu. Alex souhlasně přihlížel. Už ze mě udělal Newyorčanku. Jen co mě

donutil vzdát se tuňáka.

„Zaprvé ji mají vItálii, odkud pizza pochází,“ řekla jsem spusou plnou

sýrové dobroty. „A zadruhé obhajuješ jídelní zvyky země, kde se sýrprodává v plechovkách, a dokonce ve spreji. Nemůžeš říct, že stříkací sýr je

v pohodě, a pak ženušce odepřít tuňákovou pizzu.“

„Easy Cheese je vAmerice základní lidské právo,“ odpověděl aotřel mi

palcem šmouhu rajčatové omáčky u koutku úst. „Chápu, nemůžeš tomu

rozumět. Vyrůstala jsi na ropuchách vdíře aflekatém Dickovi, to jeprakticky týrání dětí.“ Samozřejmě mluvil o anglických specialitách, párcích

zapečených v těstíčku a pudinku se sušeným ovocem.

„Mmm, trocha flekatého Dicka by se jako dezert hodila,“ řekla jsem

a žvýkala pizzu. „Máme šlehačku?“

10


„Jsi nechutná – a miluju tě,“ prohlásil Alex. Díval se přes stůl, jak jím, a široký úsměv v jeho obličeji vystřídal nostalgický výraz. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, a otřela si hřbetem ruky pusu.

„Myslíš, že mají v Kambodži Easy Cheese?“ zeptala jsem se.

„Doufám, že ne,“ řekl. „Právě proto jedu pryč. Abych byl na čas daleko od Easy Cheese, vyzkoušel něco nového.“

„Já myslela, že máš Easy Cheese rád,“ podivila jsem se, sundala ze své pizzy zrníčko kukuřice, šoupla je do pusy a uhnula před jeho pohledem. „Myslela jsem, že Easy Cheese je nejlepší, co může být.“

„Jo, Easy Cheese fakt miluju.“ Alex zvedl svou židli a odnesl ji kolem stolu, až jsme se ocitli bok po boku. „Víc než co jiného, jenže moje mysl potřebuje oddech, i když ne od sýru ve spreji. Ve snovém světě bych si

vzal Easy Cheese s sebou, víš?“

Mlčky jsem dožvýkala a polkla.

„Čistě pro ujasnění, použila jsem Easy Cheese jako metaforu pro náš

vztah,“ upřesnila jsem a otřela prsty o ubrousek.

„Vážně?“ Alexovo odžínované stehno se přitisklo k mému. „Já mluvil opravdicky o Easy Cheese.“

Podívala jsem se na manželův milý usměvavý obličej azelené rozzářené oči aze všech sil se snažila vypadat šťastně. Plánoval tuhle cestu už skoro rok avěděla jsem, že dělá, co může, aby přede mnou až moc nejásal.Nějaký čas jsme zvažovali, že bychom jeli společně, jenže to prostě nejde. Zaprvé mám to, co by moje máma označila za „pořádnou práci“, anemůžu se jen tak na pár měsíců zdejchnout a očekávat, že na mě tahle pořádná práce bude čekat, až se vrátím. Alex má času dost a vyhovuje mu trávit

celé týdny jako batůžkář. Je muzikant, živí se tím, hraje v kapele, která

má smlouvu s labelem, jezdí na turné, prodává desky a to všechno. Nebo

spíš kluci jezdívali na turné a prodávali nahrávky. Teď už Stills pár let

žádné velké koncerty neměli aprodej nahrávek alarmující rychlostí klesá.

Zatracenej Spotify. Věděla jsem, že Alex tuhle cestu potřebuje, anehodlala

jsem zničit náš poslední společný večer tím, že si budu hrát na chudinku.

„Ještě pořád máš čas si to rozmyslet,“ řekl Alex anapil se piva. „Zítra touhle

dobou můžeme být na říční pláži vLaosu. Za týden bychom si prohlíželi

chrámy vMyanmaru apříští měsíc tančili v Thajsku na party při úplňku.“

11


„Víš, že kdybych mohla, jedu s tebou,“ zašeptala jsem a civěla na jeho

dokonalé rysy. Plné rty, vystouplé lícní kosti, lesklé černé vlasy, kterévposledních osmačtyřiceti hodinách zjevně viděly šampon. „Strašně moc bych

ráda, ale kdybych teď požádala o dva měsíce volna, vyjde to v podstatě

nastejno jako dát výpověď.“

Byla to naprostá, nehorázná lež. Mít dva měsíce Alexe Reida jen pro sebe? Ano, prosím. Vydržet celé týdny ve špinavých hadrech jen stím, co mám vbatohu, bez telky adodávky jídla online? To si neumím představit. Něčemu drsňáckému jsem se nejvíc přiblížila při krátkém víkendu nafestivalu vReadingu, když mi bylo sedmnáct, auž tehdy to skončilo tím, že pro mě přijel táta poté, co jsem vsobotu odpoledne vyměkla azkusila zajít na záchody. Od té doby jsem stan zevnitř neviděla.

„Můžeš s tím jednoduše seknout,“ zašeptal mi Alex do vlasů a ovinul mi paži kolem pasu. „Odejít z práce.“

„Kéž bych svou práci nenáviděla,“ odpověděla jsem a přejela mu rukou po tváři. „A to, že mám domov. A jídlo. A věci.“

„Ty opravdu miluješ věci,“ souhlasil Alex s teatrálním povzdechem. Stiskl mi ruku azásnubní asnubní prstýnek se zaryly do sousedních prstů. „A někdo by si asi měl udržet stabilní zaměstnání. Zdá se, že si musím vystačit s Grahamem.“

Sice bych si radši udělala vlastnoruční laserovou depilaci, než žít dva měsíce zbatohu, ale to neznamenalo, že jsem úplně vpohodě, když na ten výlet jede beze mě. Jasně, nějakou dobu můžu hrát všechápající manželku, jenže jsem viděla Jíst, meditovat, milovat avím, co se při takovém dobrodružství děje.

„Skoro si ani nevšimneš, že jsem pryč,“ řekl, zvedl kousek tuňákové pizzy, podezřívavě ji očichal a malinko z ní ukousl. Na někoho, kdo se

chystá několik týdnů živit bleskově osmaženým hmyzem, ztoho dělal až

moc velkou hrůzu, ale co, tím víc zbude pro mě.

„Budeš mít haldu práce avím, že tě Lopezová nenechá osamotě víc než

dvě minuty, až odjedu. A budu ti pořád volat.“

„Nemusíš mě přesvědčovat,“ namítla jsem, akdyž mi zlehka přejel prstem

po hraně tváře aspodním rtu, cítila jsem, jak ve mně motýlci střepotáním

ožívají. „Jsem ráda, že tam jedeš. Vím, že jsi to chtěl udělat už dávno.“

„Vlastně mi přijde, že buď teď, nebo nikdy,“ souhlasil. „Nemáme žádné

12


turné, žádnou desku k propagování. Až budeš v jináči, na takový výlet se

už nedostanu.“

Málem jsem mu ukousla prst.

„Pokud vím, zatím se nic takového nechystá,“ odpověděla jsem hlasem, který zněl malinko pisklavě. „Nebo ano? Chceš mi k tomu něco říct?“

„Neměl jsem na mysli teď hned.“ Zasmál se výrazu vmém obličejisklidem někoho, kdo nemá dělohu. „Myslel jsem to tak, že až se rozhodneme mít děti, už nebudu moct trajdat po světě. Jestli se rozhodneme mít děti.“

„Jestli,“ zopakovala jsem tiše. Ráda bych se upnula k„až“, ale pořád mi to připadalo jako obrovský skok do dospělosti. Doteď mi dělá potíže správně načasovat záchodové přestávky, když si obléknu kombinézu – copak já vím, jak se vychovávají děti?

„Jsem ráda, že jedeš,“ zopakovala jsem s nucenou jistotou. „Jen jsi ještě nikdy nebyl pryč tak dlouho. Bude se mi po tobě stýskat, to je vše.“

„Ty mi budeš taky chybět.“ Alex popadl zobou stran mou židli aotočil mě tváří k sobě. „Budeš mi chybět každou minutu každého dne.“

„Teď samozřejmě přeháníš.“ Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Držel rukama mou židli askláněl se ke mně. Pak mi odhrnul vlasy, jemně ukrku odtáhl svetřík a políbil mě na rameno, na klíční kost, na krk. „Až budeš spát, tak ti chybět nebudu.“

„Ale jo,“ zaprotestoval mi šeptem do ucha. Rozechvěla jsem se odshora až dolů. „Budu o tobě každou noc snít.“

„To je vyloženě absurdní,“ zajíkla jsem se, když mě stáhl ze židle aposadil si mě na klín. „Sny přece nemůžeš ovládat. Sníš o tom, co zrovna

máš v podvědomí.“

„Tak mému podvědomí dejme něco k zapamatování,“ navrhl, sundal

mi svetřík a hodil ho na pohovku. „Máme na to dvanáct hodin.“

„Nejsem ztěch, co odmítají výzvy.“ Přetáhla jsem mu tričko přes hlavu

a přejela rukama po pevných, napjatých zádech. „Radši nastav budík.“

Zavřela jsem oči a snažila se být soustředěně tam, kde právě jsem. Nač

se trápit tím, co by se mohlo stát? Alex odjede azase přijede, vklidu. Vtu

chvíli bylo všechno přesně tak, jak to má být. Už jen stačí postarat se, aby

všecičko v mém životě zůstalo přesně stejné, navždycky.

Co na tom může být těžkého?

13



Kapitola první

Pondělky nemá rád nikdo, zvlášť když pondělí začíná poradou vedoucích

pracovníků všech oddělení, ohlášenou na poslední chvíli vpátek předtím,

a ta porada se koná v jediné zasedačce bez oken, která se nachází v celé

dvaapadesátipatrové budově. Vypadalo to, jako by tam nahnali celou

firmu, a ani nedodali pečivo. Určitě se bude dít něco drastického anechtějí, ať máme plné pusy, až to vypukne. Což je obrovská chyba – všichni

vědí, že špatné zprávy je lepší zajíst croissantem.

„Proč zrovna tahle špeuluňka bez oken?“ zeptal se Mason a usadil se

vedle mě. „Bojí se, že bychom z nich vyskákali?“

„Bylo by fajn být venku, když je tak hezky,“ řekla jsem a pokračovala

vokusování konce propisky. Zdaleka ne tak chutná jako šátečekzlístkového těsta. „Jsem zvědavá, co se děje.“

„Nic o tom nevíš?“ Zvedl obočí a překřížil silné nohy.

„Vůbec nic,“ odpověděla jsem, pro jednou zcela bezelstná.

Mason Cawston, prakticky obr a přítel mé nejlepší kamarádky Jenny, je

taky zaměstnancem Spencer Media. Dělá zástupce šéfredaktora časopisu

Ghost , měsíčníku pro muže, avěděla jsem, proč se mě ptá, jestli tuším, co se děje. Před pěti lety jsem založila Gloss sDelií Spencerovou. Ve firměSpencer Media, což je náš zaměstnavatel. Přátelství sDelií znamená, že obvykle

mívám přehled odrbech, ale tentokrát ne. Po naší kanceláři ve dvanáctém

patře už týdny kolovaly zvěsti a usilovně jsem se snažila vyzvědětpodrobnosti, ale jedinou důvěryhodnou informací, jakou se mi podařilo odhalit,

byl hanebný plán na zrušení úterních koblih zadara vkantýně. Každopádně

opruz, ale to, že jednou za týden nedostanu zadarmo jeden delikatesní

donut, nejspíš není dostatečný důvod, aby se mi Delia vyhýbala – arozhodně se mi vyhýbala. Alex byl skoro dva měsíce pryč aneukecala jsem ji ani jednou třeba jen na koktejl v době slev. Něco se rozhodně dělo.

15


„To, co se ke mně doneslo, není moc uklidňující,“ řekl Mason anakrabatil

čelo. „A nikdy není dobré znamení, když lidi někam naženou hnedvpondělí ráno. Když ktomu došlo naposledy, všichni pak zamířili ke svým stolům,

a ty byly fuč. Doslova a do písmene. Odnesli jim stoly, pryč z budovy.“

„Pondělek je na propouštění nejlepší,“ přitakala jsem, čím dál nervóz -

nější. No tak jo, Delia se mnou nějaký čas nenasávala a neklevetila, ale

snad by mi něco naznačila, kdyby se ve firmě chystal velký redakčnívyhazov. Nebo ne? Hlavou mi bleskla představa, jak někdo šmejdí vmékanceláři ahází mou pečlivě vybíranou sbírku kancelářských potřeb abalíčky importovaných křupek do lepenkové krabice.

„V čem to vázne? Už ať to máme za sebou.“ Krčila jsem se na židli,otáčela na prstě snubním prstýnkem a nervózně se rozhlížela po místnosti.

Nezdálo se, že by někoho těšilo tam být. „McDonald’s prodává snídani jen do deseti, a jestli přijdu o práci, chci se zakousnout do vaječného

McMuffinu tak rychle, jak je to v lidských silách.“

Mason se rozesmál, ale pak si všiml, že se tvářím úplně vážně, azakašlal,

aby to zamaskoval.

„Jestli nejde omasivní odstřel,“ řekl ve chvíli, kdy se dveře výtahuscinknutím rozevřely a vypochodovala z něj poslední várka redaktorů, „doufal

jsem, že bys mi s něčím mohla helfnout.“

„Když budu moct,“ odpověděla jsem váhavě. Ne že bych nechtěla být

příteli své nejlepší kamarádky nápomocná, spíš jsem hrozně líná, a navíc

se mi sbíhaly sliny, jak jsem toužila po vaječném McMuffinu. „O co jde?“

Otevřel pusu, ale než stihl pronést jediné slovo, dveře zasedačky se

s bouchnutím zavřely, a když jsem vzhlédla, uviděla jsem Delii a jejího

dědečka Boba Spencera, generálního ředitele Spencer Media, a za nimi

houf ztrápeně se tvářících asistentek, které třímaly iPady arychle sivnatřískané místnosti stouply podél zdí a zatarasily východy.

„Dobré ráno vespolek.“

Napřímila jsem se na židli apozdravila Delii třepnutím ruky aširokým

úsměvem, ale oplátkou se mi dostalo jen upjatého kývnutí hlavou. Tonebylo dobré znamení. Znovu jsem se přikrčila a všimla si, že má kalhoty.

Delia nikdy nenosí kalhoty. Je ztěch žen, co pevně věří vsílu pouzdrových

sukní. Jednou mi vyprávěla, že její nóbl avelice staromódní babička nosila

16


kalhoty jen za války azakázala Delii ajejí sestře chodit vnohavicích, leda

by se ocitly ve stejné situaci. Pokud se Delia a Bob nechystali vyhlásit

válku Anně Wintourové a podniknout invazi do Condé Nast, měla jsem

příšerný pocit, že se tohle jednání neponese v pozitivním duchu.

„Půjdu rovnou k věci. Někteří z vás se už jistě doslechli různé zvěsti a usoudili jsme, že bude nejlepší sdělit to všem vedoucím pracovníkům najednou.“

Bob ani nepočkal, až dojde k pultu, a pronesl svou řeč, zatímco kráčel prostředkem místnosti. Delia šla za ním a pak ve svém odvážném úboru zaujala místo po dědečkově boku. Oba se tvářili zasmušile, Bob jakoobvykle vbílé košili aobleku barvy dřevěného uhlí, Delia vapartních černých kalhotách a šarlatové hedvábné halence. Přímo dokonalé, nikdo neuvidí krev. Lámala jsem si hlavu, kdy jsem naposledy viděla Boba v kanceláři, a nevylovila z paměti nic. Ne že by se v redakci Glossu nebo protějšízaměstnanecké kantýně potloukal moc často, ale pokud se tam ukázal,obvykle to provázely historky onešťastném setkání ve výtahu nebo všeobecný pocit děsu. ZBoba Spencera měli hrůzu všichni, kromě manželkyavnuček. Viděla jsem, jak se prodavači v nejnoblesnějším krámě na Madison Avenue utíkali schovat, když Delia prošla dveřmi, vobavách, že by mohl být nablízku její dědeček, ovšem nikdo se ho nebál víc než jehozaměstnanci. Většina lidí říká, že jsou dva způsoby, jak ovládat lidi, cukrem, nebo bičem, jenže Bob objevil třetí: děsit je k smrti. Zatím se zdálo, že mu to vychází.

„Musíme dnes probrat několik zásadních změn,“ prohlásil a připlácl ruce na pult tak, že si všichni málem cvrnkli. Podívala jsem se na Masona,

který mi věnoval napjatý, loajální úsměv. Zavrtěla jsem se na židli,odhodlaná nechichotat se jako maturantka v hodině fyziky. Takhlevybrnkaná jsem nebyla od vánočního speciálu Když hvězdy tančí .

„Víš, něco mě napadlo,“ sykl mi Mason do ucha. „Jde o Jenny.“

„Můžeme si otom promluvit až pak?“ zeptala jsem se. Fakt jsem chtěla

poslouchat pro případ, že nás všechny propustí kvůli nadbytečnosti. Bylo

by převelice trapné žádat na personálním oddělení, ať mi to znovu vysvětlí,

až by mě vyváděli zbudovy. Mason chvíli šoupal nohama, zavrtěl hlavou,

naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha: „Chci Jenny požádat o ruku.“

17


„Panebože!“ vykřikla jsem, zprudka se na židli otočila a drapla ho za ruku. „To je senzační!“

Všichni členové rodiny Spencer Media se jako na povel otočili apodívali se na mě.

„Totiž, chci říct...“

Otvírala azavírala jsem pusu jako rozpačitá anglická zlatá rybka, pořád se mi nedařilo najít slova apromluvit. Nakonec jsem povzbudivě vymrštila do vzduchu svou i Masonovu ruku.

„Jo, změny!“ zajásala jsem. „Změna je život! Máme na vybranou: buď se měnit, nebo stagnovat a umřít!“

Mason vyškubl ruku z mého sevření a přikryl si dlaněmi obličej.

„Já si vybírám sladkou náruč smrti,“ zašeptal přes prsty a odšoupl svou židli dál ode mě.

„Jistě...“ Bob si vpředu vmístnosti odkašlal aDelia se snažila neusmívat se. Usadila jsem se jaksepatří aze všech sil se snažila ignorovat asi tak stovku očí, co se mi zezadu vpalovaly do hlavy. „Díky za podporu, Angelo.“

Já a Bob máme složitý vztah.

„Mediální prostředí není tím, co bylo před deseti lety. Ani před pouhými

třemi lety,“ prohlásil velký šéf do davu znepokojených obličejů. „Tohle

víme. Možná je trochu předčasné tvrdit, že je tisk mrtvý, ale rozhodně

není při dobrém zdraví, a pokud chceme být úspěšní, musíme být vpoředí mediálního průmyslu, ne jenom paběrkovat. Nebudu nečinněpostávat a dívat se, jak naše publikace skomírají, plácají sebou jako ryba na

suchu. Měli bychom nastavovat laťku, ne pouze čekat, co se bude dít.“

Kousla jsem se do rtu asouhlasně přikyvovala spolu se všemi ostatními vmístnosti. Mason požádá Jenny oruku! Jenny se bude vdávat! Skomírají, plácají sebou! Něco o rybách?

„Dnes začíná nová éra Spencer Media. Hned po tomto setkání vydáme

tiskové prohlášení spodrobnostmi onové firemní struktuře počínajezměnami na samém vrcholku v týmu vedení. A když jsme u toho, rád bych

při této příležitosti oznámil svůj oficiální odchod do penze asokamžitou

platností jmenoval svou nástupkyni. Prosím, uvítejte novou generálníředitelku Spencer Media Delii Spencerovou.“

Hromadné lapání po dechu vzápětí přehlušil zdvořilý, ale nadšený

18


aplaus; všichni vsále vstali atleskali. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jenny se

zasnoubí, Delia převezme vedení firmy, ryby sebou plácají a skomírají.

Před necelými dvěma minutami jsem měla v plánu utopit své pocity ve

vajíčku z prášku, a teď se z tohoto pondělí stal jeden z nejlepšíchpondělků, co pamatuju, těsně poražený aodsunutý na druhou příčku tímslavným dnem, kdy jsem v metru viděla Jaka Gyllenhaala. Jedl sendvič.

Bob Delii krátce stiskl vpracovně vhodném miniobjetí, ustoupil stranou

avyzval ji, aby zaujala místo vcentru pozornosti. Srdce se mi dmulo, stěží

jsem se udržela, abych nevyskočila na židli a nevýskala. Co se týčeděsivých oznámení, tohle patřilo k nejlepším. Byla jsem na ni tak pyšná, až

bych brečela. Zatímco se Delia přesunula kpultu achystala se promluvit,

sledovala jsem, jak Bobovi padá z ramen deset let. A usmíval se, že jo?

Skutečně pamětihodný den.

„Děkuju.“ Delia zdvořile kývla hlavou aumlčela aplaus, aniž by se oto

snažila. Ta ženská je záhada. Jak dokáže stoupnout si úplně vpoklidu před

nějakou stovku lidí, sdělit jim, že přebírá multimediální impérium,achovat se tak nenuceně, jako by v úterý večer zpívala karaoke před čtyřmi

značně podnapilými čínskými gentlemany v Lower East Side? Ačkoli

musím spravedlivě uznat, že určitě není moc lidí, kteří pravidelně dělají

obě tyhle věci. Oklepávala jsem řasy, abych odehnala zbloudilou slzu;

Delia je moje hrdinka, učiněná Wonder Woman.

„Když můj dědeček téměř před čtyřiceti lety začínal, tahle společnost

vydávala jedny noviny, ateď jsme domovem víc než stovky časopisů,osmdesáti webových stránek advaapadesáti podcastů, které jsou součástídvaceti globálních značek a oslovují spotřebitele na celém světě.“ Zářivě se

usmála a přinejmenším patnácti mužům v sále se udělala boule vkalhotách. „Abychom zůstali na vrcholku globálního mediálního trhu, nesmíme

se bát změn. Nestačí jen držet pozici, musíme se neustále rozvíjet, dívat

se dopředu. A s tím často souvisejí obtížná opatření.“

Cože? Rozhlédla jsem se aviděla, jak ztváří mých kolegů akolegyň mizí

úsměvy. Poslední věta nezněla zdaleka tak vesele jako to o podcastech.

„Dnes zahájím restrukturalizaci našich divizí na podporuprogresivnějšího a kreativnějšího rozvoje značek.“ Delia se pořád ještě usmívala.

Stáhla jsem si rukávy přes prsty akousala se do vnitřní strany tváře. Nic

19


se neděje, tohle je snůška manažerských řečiček, není čeho se bát. Delia

není Bob, záleží jí ina lidech, nejen na penězích. Ačkoli má ráda úspěch.

A ne že by peníze nenáviděla. Hmm.

„Místo dělení značek podle toho, zda se jedná o tisk, online nebovysílání, budeme pracovat v dynamičtějších jednotných týmech. Všechny

značky pro ženy budou spolupracovat, stejně jako lifestylové a mužské

značky. Zefektivníme naše obchodní modely atvorbou obsahu zavedeme

nový smysl pro synergii s cílem vytvářet nové příležitosti a oslovit naše

čtenáře, kdekoli jsou.“

„Tvorba obsahu?“ zašeptal Mason. „Synergie?“

„Nejmenuje se tak ten počítač v Jem and the Holograms?“ odpověděla jsem šeptem.

„Po této schůzce vás rozdělíme do skupin podle značek apersonálnívedoucí svámi proberou novou strukturu.“ Delia mluvila snespornouautoritou. Tohle nebyla žádost, ale rozkaz. „A v příštích několika dnech si vyhradím čas pro individuální setkání se všemi našimi šéfredaktory,abychom si promluvili ootázkách, které možná máte, asnad si také poslechnu skvělé nápady otom, jak bychom mohli posunout Spencer Media vpřed.“

Podívala jsem se na zubícího se tyranosaura na své hrudi a poprvé od chvíle, kdy jsem si červený dinosauří svetr koupila, jsem zalitovala, že ho nosím do práce.

„A teď předám slovo Peterovi, viceprezidentovi personálního oddělení, aby vám sdělil podrobnosti o přeskupení týmů.“ Podívala se na svého

dědečka, který kývl hlavou a navzdory všem božím a lidským zákonům

naznačil prsty střílení z pistole. Bob Spencer dělá žertovná gesta? Je

možné, že jsem cestou do práce spadla a praštila se do hlavy? „Všem

vám děkuju atěším se na budoucnost naší společnosti, budoucnost, která

začíná právě teď.“

Sálem se rozlehl mnohem vlažnější potlesk, asistentky třímající iPady

před Delií a Bobem rychle otevřely východ, a jen co ti dva odešli, hned

nás zase zamkly. Jakmile se dveře zavřely, aplaus utichl, přehlušenývyděšeným šeptáním a klepáním akrylových nehtů na displeje smartphonů.

„Doprdele,“ vydechl Mason. „Restrukturalizace a zefektivňování? To

není dobré.“

20


„Ale Ghost si vede dobře,“ řekla jsem a dál kousala do kraje propisky, už úplně rozhryzaného. „A Gloss taky. Budeme v pohodě.“

„Jo, ale co Belle ?“ Ukázal kývnutím hlavy na druhou stranu místnosti, kde seděla šéfredaktorka onoho módního časopisu a vlajkové loděspolečnosti Spencer Media a celá popelavá civěla do zdi. „Jejich náklad už kolik měsíců klesá. Co když zefektivnění ve skutečnosti znamená konec?“

„Delia Belle miluje,“ řekla jsem sjistotou, že jsou tam vbezpečí. „Určitě je nezavře. Přece v Belle začínala.“

„Nechci přijít o tvou přízeň, ale tohle je Delia Spencerová, nováředitelka firmy, ne Delia Spencerová, tvoje kamarádka,“ odpověděl seznepokojeným úsměvem pod rezavými vousy. Má senzační vousy. „V posledních pár letech šlo ke dnu tolik časopisů. A Ghost na tom není až tak dobře.“

„Neříkal jsi něco o nabídce k sňatku?“ Když se nechcete potýkat srealitou, není nadto, stočit fofrem řeč jinam. „Masone, to je fakt úžasné.“

Zjeho obličeje se vtu ránu vytratilo napětí ase skelným pohledemvylovil z kapsy mobil.

„Už o tom nějaký čas přemýšlím, ale mluvíme o Jenny, takže to chci udělat opravdu jaksepatří,“ vysvětloval, zatímco jsem radostně tleskala. „Je už skoro výročí našeho seznámení, tak jsem se zeptal Erin, jestli zase můžeme zajet do toho jejího baráku nad New Yorkem, kde jsme sepoznali. Chci to udělat tam. Znáš Jenny líp než kdokoli jiný. Co si myslíš o tomhle prstýnku?“

Chvíli ťukal do displeje, až vylovil obrázek krásného prstýnku. Kroužek

ze žlutého zlata s krásně vybroušeným čtvercovým diamantemobklopeným dvěma safíry. Velice elegantní a vytříbené. Úplně mimo.

„Je nádherný,“ řekla jsem a otočila kolem prstu svůj zásnubní prstýnek

se smaragdem. „Ale ne.“

„Ne?“ Mason se podíval na mobil azobličeje se mu vytrácel úsměv. „Jak

to myslíš, že ne?“

Zapnula jsem svůj mobil, otevřela e-maily a zadala Jennyino jméno.

„Někde to tady je,“ zabručela jsem, vystrčila jazyk zkoutku úst ahledala.

„Počkat, jo, to je ono.“

Klikla jsem na link a vítězoslavně zvedla telefon.

„Tohle mi posílá tak každé tři měsíce,“ řekla jsem Masonovi, který mi

21


vzal telefon z rukou a udiveně mžikal na zásnubní prstýnek Tiffany

Embrace. „Každé tři měsíce už asi pět let. Tohle je on. Jennyin prstýnek.“

Viděla jsem, že pod těmi vousy strašlivě zezelenal. Byl to platinový kroužek s velikánským broušeným diamantem obklopeným dalšímidrahými kameny. Tolik diamantů, až prstýnek vypadal falešně, ale podlecenovky rozhodně nešlo ošmuk. Usoudila jsem, že radši chvíli počkám, než

Masonovi pošlu e-mail s cenou. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že ještě není

připravený dozvědět se, co stojí Jennyina láska až do hrobu. Nebo snubní

prstýnek, který považuje za vhodný doplněk.

„Vážně?“ zeptal se.

„Naprosto vážně,“ ujistila jsem ho.

„Jestli ho chce, dostane ho,“ prohlásil, jen co se trochu vzpamatoval. „Nevíš náhodou, jakou má velikost prstýnku?“

„Padesát jedna.“ Pomalu jsem vyprostila mobil zjeho sevření. „To vtom jejím e-mailu taky je. Přepošlu ti ty údaje.“

Odmlčel se a nabral zhluboka dech. „Co myslíš, řekne ano?“

Kousla jsem se do rtu, abych se nesmála. Vypadal tak nervózně, že jsem se stěží udržela.

„Jasně že řekne ano!“ Naklonila jsem se k němu a sevřela ho v objetí. „Ale pro jistotu jí radši kup tenhle prsten.“ „Takže za sambu dostali desítku, ale podle mě nebyla tak dobrá jako

tango.“ Nakrčila jsem nos ahodila do pusy dva sladkokyselé bonbony Sour

Patch Kids. „Někdy nechápu, jak na to hodnocení přišli, fakt netuším.“

„Jo, otrava.“

„Hlavně to není fér, víš? Všichni ostatní musej dřít, a on je evidentně miláček poroty. Štve mě to.“

„Jo, jasně.“ Alex se na zrnitém obrazu Skypu ohlédl přes rameno na rušné tržiště za sebou. „A když už vím, co je nového v Když hvězdy tančí , chceš

mi taky povědět, co se děje ve skutečnosti?“

„Jak je vMyanmaru?“ zeptala jsem se azvesela šoupla do pusy další hrst

bonbonů. „Tam zrovna jsi, ne? Vypadá to krásně. Kdy ses naposledy holil?“

„Je tady úžasně, tak před dvěma týdny, a teď vážně, ven s tím. Řekni

mi, co se děje,“ nařídil mi.

22


„Jen nějaké změny vpráci.“ Snažila jsem se mluvit tak bezstarostně, jak jen to jde, ale nikdy mi nešlo tvářit se naoko statečně. „Dělají se různé přesuny a mám novou šéfku. Místo tištěné a digitální divize nás dají do skupin podle značek. Určitě to pochopím, až se zítra sejdu s Jo.“

„Jo?“ Alex si podrbal nové strniště na tvářích.

„Jo Hermanová. Nová ředitelka ženských značek,“ odrecitovala jsem s pusou plnou sladké žvýkací dobroty. „Gloss je na tom dobře, nemám strach.“

„Chápu,“ odvětil klidně. „To je dnes tvůj první sáček Sour Patch Kids?“

„Ne, není,“ odpověděla jsem.

„Můžu se vrátit domů.“ Alex zvedl ruku a přiblížil ji k displeji mobilu, až jsem v počítači rozpoznala soustředné kruhy na otisku jeho prstu. „Zbývá jen pár týdnů a je ti určitě jasné, že by mi bodlo dát si sprchu a oholit se.“

Dobrá manželka by mu okamžitě řekla, ať neblbne. Hodná ženuška by myslela na to, s jakým nadšením tehdy ráno odjížděl, jak byl šťastnýpokaždé, když jsem s ním mluvila, a na nepopiratelnou radost, která čišela ze všech jeho pohlednic. Ale opravdu jsem ho chtěla mít doma. Příčilo se mi, že je tak dlouho pryč. Nesnášela jsem to, probouzet se každý den ve velké prázdné posteli apořád zakopávat ojeho pantofle, protože tam není, aby je nosil. Ani trochu se mi nelíbilo sama vařit, sama jíst a pak umývat nádobí jen po jednom člověku. Ačkoli tohle spíš souviselo stím, že nádobí vždycky myl Alex.

„Angelo?“

„Ne, neblbni. Beztak budeš už brzy doma,“ přiměla jsem se říct. Možná

se mi to jen zdálo, ale přísahala bych, že si oddechl. „Kam teď míříte?“

„Do Thajska,“ odpověděl. „Shawnin kámoš nám vyprávěl o jedné sen -

zační pláži, jmenuje se Koh Kradan. Nejsou tam bankomaty, dokonce ani

cesty. Před půl rokem zavřeli a teď znovu otvírají, takže budeme mezi

prvními, kdo tam tuhle sezonu dorazí. Jedeme zítra, naposledy si jen tak

hovět, chápeš? Než se vrátíme do newyorské zimy. Apak přijde jaroabudeme obrážet fesťáky. Už jsem ti to říkal? Dostali jsme mail od labelu,

chtějí nás poslat do Evropy, na šňůru tak třiceti koncertů všude možně.

Graham je z toho úplně na větvi.“

23


„Ještě ani nejsi doma, a už plánuješ zase mě opustit,“ usmála jsem se.

Bylo fajn slyšet, jak nadšeně mluví o návratu do reality, i když je realitou

celé léto kdovíkde na turné. „Co na to říct? Spánembohem. Proč se vůbec

namáhat jezdit domů?“

Zasmál se, věděl, že žertuju. Tohle bych mu neřekla, ale ve skutečnosti

se mi ulevilo. Možná si myslíte, že když se holka vdá za muzikanta zkaely, prachy se jen hrnou, jenže v posledních pár letech začalo peněznaopak ubývat. Alex to sfinancemi vždycky zvládal dobře, takže jsme nežili

vbídě, ale kvůli streamování avšeobecnému pirátství mohli Stills vydělat

pořádné peníze jen koncertováním a prodejem triček. Opilí lidé jich na

festivalech kupují haldy. Festivaloví opilci jsou mí oblíbenci.

„Tam, co jedeme, je opravdu pustina, takže nevyšiluj aneděs se, kdybych

ti asi týden nemohl volat,“ dodal Alex a okamžitě mě vyděsil. „Když to

půjde, napíšu mail, akdyby ne, ozvu se, až zase budu vBangkoku, adám

ti vědět, kdy přesně letím.“

„Parááádaaaa,“ zanotovala jsem přespříliš horlivě a protáhla slovo na nějakých čtrnáct slabik. „Než se naděješ, budeš doma, tak si to hezky užij. O mě si nedělej starosti.“

Mluvím čím dál víc jako moje máti, den ode dne.

„Dělám si je rád,“ odpověděl Alex ana monitoru se rozzářil jeho úsměv s jedním koutkem zvednutým. „Starat se o tebe je moje povinnost.“

„A taky máš za úkol přivézt mi dárek,“ připomněla jsem mu apřihodila oplátkou šťastný výraz. „Něco fakt hezkého.“

Zasmál se, odhrnul si vlasy z obličeje a ukázal částečně opálené čelo.

„Považuj to za hotovou věc.“

„A nejspíš je dobře, že tu teď nejsi,“ dodala jsem. „Mason chce Jenny

požádat oruku anevím, jestli je New York připravený na tu smršť, covyukne, až se bude chystat její svatba.“

„Páni, tak to je super!“ Zdálo se, že ho ta novinka opravdu potěšila.

„Mám radost, že jim to vyšlo. Vyřiď ode mě gratulaci.“

Hrozně se mi líbí, že má tak rád mou kamarádku. Vážně, Alex je tak

senzační chlap, až se mi chce zvracet. Buď tohle, nebo jsem konečně našla

svou mez a přejedla se sladkokyselých bonbonů, což mi přijdenepravděodobné.

24


Rázné zaklepání na dveře kanceláře mě přimělo vzhlédnout. Cicizaťukala na svoje hodinky Cartier Tank.

„Musím končit,“ vzdychla jsem, ještě se mi nechtělo rozloučit se. „Máme poradu.“

Snažili jsme se volat si co nejčastěji, ale kvůli časovému rozdílu askutečnosti, že chtěl Alex cestovat vkončinách, kde nemají WiFi na každém rohu, jsem s ním naposledy mluvila před pěti dny a teď neuslyším jeho hlas víc než týden? Když smířeně kývl hlavou, že to můžu típnout, znovu se mi zhoupl žaludek. Tolik ho miluju, že se asi poblinkám.

„Zkusím ti ještě zavolat, než se přesuneme k té pláži,“ slíbil. „A než se naděješ, budu doma.“

„Miluju tě,“ řekla jsem a ignorovala netrpělivou Cici, která siznechuceně strkala prsty do krku. „Máte tam dost jídla?“

„Včera jsem jedl cvrčky,“ sdělil mi snaprosto vážným výrazem. „AGraham si dal vařené kuřecí embryo ve vajíčku.“

„Tak jo, rozmyslela jsem si to, mazej domů,“ prohlásila jsem a Alex se rozesmál. „Miluju tě, Alexi Reide.“

„Já tě taky miluju, Angelo Clarková,“ odpověděl s úsměvem. „Zatím, a nepředávkuj se bonbony.“

Poslala jsem mu vzdušný polibek, jednou rukou se na počítači odhlásila a druhou nejdřív nasypala do pusy zbytek žužu a pak naznačila Cici, ať jde dál.

„Promiň,“ řekla jsem a přikryla dlaní plnou pusu. „To byl Alex.“

„Pořád na té své cestě za dobrodružstvím?“ odfrkla, a než si sedla na

židli na protější straně stolu, ometla z ní neexistující drobky. „Doufám,

žes ho dala naočkovat proti ebole a HPV, než odjel.“

„Nebyla jsi před pár lety na nějaké spirituální výpravě po Indii?“přiomněla jsem jí asnažila se vylovit zpaměti, jaké očkování Alex předodjezdem absolvoval. „A HPV je sexuálně přenosný virus, myslím, že ho

nemůžeš chytnout jen z cestování po jihovýchodní Asii.“

„Ne, chytneš ho, když strčíš ptáka do nějaké cuchty,“ odpovědělaaprohlížela si své lesklé růžové nehty. „Ale to ten tvůj určitě nedělá.“

„Chtěla jsi něco?“ zeptala jsem se.

„Jo, něco chci.“ Cici si přehodila dlouhé světlé vlasy přes rameno, zrcadlový

25


obraz svého dvojčete Delie. Ještě pořád mě vytáčí, jak moc se od sebe můžou

lišit dva geneticky identičtí jedinci. Na jedné straně Delia, nadlidská mediální

magnátka ateď už generální ředitelka společnosti. Velkorysá avlídná Delia,

sice ctižádostivá, ale vždycky upřednostňující ty, koho má ráda. Ana druhé

straně Cici, které na blahu ostatních záleží natolik, že kdysi přesvědčila jednu

stážistku, aby celý týden brala její nové léky na spaní, protože mělapodezření, že z nich tloustne. Její obavy se nepotvrdily, ale stážistka z nich

měla noční děs, což mohla Cici s pobavením ohlásit svému lékaři.

„Dělám ti asistentku už celou věčnost,“ spustila a já se kousla do rtu, než odpovím. Jako bych potřebovala, aby mi to připomínala.

„A vím, že jsem tuhle práci dostala jen proto, že je dědeček vlastníkem firmy amoje sestra tě vpodstatě donutila vzít mě...“ Mávla nad těmi fakty rukou, jako by stejným způsobem nacházeli práci všichni. „Jsem ale dobrá a ty to víš.“

Přikývla jsem. „Jo. Sice v jednom kuse urážíš a bezmála šikanuješ celý tým, ale jsi nejlepší asistentka, jakou jsem kdy měla.“

Nenamáhala jsem se zmínit časy, kdy nechala vyhodit do vzduchu můj kufr, sabotovala pracovní cestu do Paříže, dala těsně před uzávěrkoupadáka našemu vedoucímu redaktorovi (přestože neměla právo kohokoli propustit), napůl unesla mou kmotřenku, adokonce ani skutečnost, že je jediná asistentka, jakou jsem kdy měla.

Nepřipadalo mi to nutné.

„Vím, že se teď snovou strukturou společnosti budou dít změny, achci, aby se pro mě našlo něco nového,“ oznámila mi s neoddiskutovatelnou

jistotou ženy, jejíž sestra dvojče řídí společnost, která patří jejichdědečkovi. „Chci větší roli, Angelo. Mám na to.“

Zasertivity lidí, co se narodili avyrostli na Manhattanu, mi na skromné

britské kůži občas pořád ještě naskakuje kopřivka.

„Nejsem si úplně jistá, co ses o nové struktuře doslechla,“ odpověděla

jsem amrkla do inboxu, jestli mi od ranního setkání svedením došlonějaké hromadné oznámení, ale nic takového. Věděla jsem, že to sděleníurčitě dorazí až ke konci pracovní doby, Bob se vždycky snažil nerušit svoje

včelky dělnice při výrobě medu. Cici měla nějaké důvěrné informaceačlověk nemusí být génius, aby uhodl, kde k nim přišla (což se zrovna hodí,

26


protože když jsem si naposledy dělala na Facebooku IQ test, výsledek

nebyl nijak impozantní). „Zatím není nic potvrzeno aupřímně, řekla bych,

že žádné personální změny nebudou, aspoň ne v Glossu .“

„No, možná by ses měla zeptat, co si o tom myslí Dee Dee. Nebo Jo.“ Vymrštila se ze židle a těkavě se rozhlédla po mé kanceláři. „Už jsem si svoje odkroutila, Angelo, takže je to fér.“

„Pracuješ v redakci módního časopisu na Manhattanu, Cici,“ podotkla jsem asnažila se neřešit, jak se domáhá nároku na protekci. „Nejsi napětadvacet let nebo doživotí za mřížemi v Rikers.“

Navzdory obavám jsem si vduchu pogratulovala za své vědomostiovězeňském systému v New Yorku. A to Alex tvrdí, že sledování všech těch maratonů Zákona a pořádku je mrhání časem.

„Někdy je těžké poznat rozdíl,“ odpověděla. „Opravdu mám pocit, že dnům mého asistování odzvonilo, a cenila bych si tvé podpory. Nechci, abychom si v téhle věci házely klacky pod nohy.“

„Tak jo, ráda jsem si stebou popovídala.“ Vstala jsem za stolem adívala se, jak Cici zvedá zkartotéční skříňky obří neonově vybarvenou panenku trolla, otáčí ji vrukách, rychle ji vrací na místo aotírá si dlaně omidisukni ve vínovém odstínu. Prada. Což vím, protože se mi pochlubila. „A budu otom přemýšlet. Jak říkám, podle mě se vdohledné době žádné novépozice neobjeví a nemáme v rozpočtu prostor na jejich vytváření. Nechtěla

bys pracovat v nějakém jiném časopisu?“

Naděje umírá poslední.

Podívala se na mě jako na blázna.

„Mám pocit, že je Gloss moje dítě.“ Vykročila ke dveřím a pokrčilarameny. „Nikde jinde bych se necítila dobře. Určitě něco vymyslíme, já aJo.“

Upřeně jsem sledovala, jak tiše zavírá, a usilovně se snažila pochopit,

proč všechno, co Cici říká, zní jako výhrůžka.

„Gloss je přece moje dítě,“ zabručela jsem, vytáhla zásuvku avylovilanouzový sáček chipsů. „Co takhle povědět jí tohle?“

To jsem já, Angela Clarková, supervyzrálá amimořádně dospělá ženská.

A můj život je absolutní, stoprocentní výhra.

27


Kapitola druhá

„Dnes se potřebuju napít jak ještě nikdy,“ řekla jsem ahodila do sebepolovinu koktejlu v čajovém šálku. „Vážně, to zas byl den.“

„Hm, jo?“ Servírka vytáhla obočí, evidentně beze špetky zájmu. Nejspíš už vyčerpala zásoby, ikdyž bylo teprve deset minut po sedmé večer. „Dáte si ještě něco?“

„Třikrát totéž, prosím.“ Ukázala jsem na poloprázdný hrníček. „Prokamarádky. Jsou na cestě. Ne pro mě.“

„Nikoho nesoudím,“ prohlásila. „Žijte si po svém.“

„Netuším, co tím chtěla říct,“ zabrblala jsem potichu, když v úzkém baru zmizela do přítmí. „Ale budu se snažit.“

Isdvacetiminutovým zpožděním jsem do podniku Dead Rabbitdorazila jako první. Už jsme se tam nějakou dobu nesešly abylo příjemnéuvelebit se v baru s tlumeným osvětlením na pohodlném sedadle v rohu. V dřívějších časech si Jenny tenhle podnik v horním patře budovy velice oblíbila, protože se blízko odsud nachází Wall Street s bankéři a jejich

naditými šrajtoflemi, ale od té doby, co se usadila s Masonem, jsme se

takhle daleko na jih Manhattanu vypravily zřídkakdy. Ti dva spolu sice

oficiálně nežili, ale Jenny trávila skoro každý večer vjeho bytě vGramercy

ajejí pokoj vnašem starém společném domově na Murray Hillu teďsloužil spíš jako užitečné odkladiště šatstva.

Zbytek koktejlu jsem ucucávala důstojnějším tempem amyslela přitom

na ranní rozhovor sMasonem. Přes všechno nadšení, že chce mou nejlepší

kamarádku požádat o ruku, jsem věděla, že udržet tohle tajemství mi dá

pořádně zabrat. Obecně platí, že mi lidi neříkají věci, které se nemá nikdo

jiný dozvědět – jako když přede mnou Delia zatloukla, že převezmeSpencer Media a celá společnost se bude reorganizovat. Dělá mi totiž potíže

držet klapačku: ať už za to může rozčilení, extrémní únava nebo čistě jen

28


pitomost, žádné tajemství umě není vbezpečí. Ale tentokrát to zmáknu,

natuty. Dva měsíce. Dva dlouhé měsíce. Dopila jsem drink, odstrčila šálek

a civěla do dálky.

Asi mi to neměl říkat.

„Ahoj, promiň, že jdeme pozdě.“

Jenny a Erin vlétly do baru v obláčku dokonalých vlasů a drahéhoparfému. Nenápadně jsem si očichala podpaží, abych se ujistila, že můj Dove plní slib čtyřiadvacetihodinové svěžesti, ale to už se ke mně vrhla Jenny a objala mě.

Nasadila jsem zářivý úsměv a zamkla pusu na zámek.

Neříkej Jenny o té nabídce k sňatku, ne abys jí to vybreptala, ne abys jí to vybreptala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Jenny.

Nesmíš jí nic vykecat.

„Mas – mais oui ,“ zachránila jsem to na poslední chvíli fráninou adolnila příhodným gestem. „Ano. Jasně že jo. Proč bych nebyla?“

Nevypadala úplně přesvědčeně, ale dál se nevyptávala. Zatím dobré.

„Měly jsme jednání na druhém konci města, fakt nekonečné,“vysvětlovala zpoždění Erin s prudce elegantním blonďatým mikádem, od něhož

jsem nemohla odtrhnout oči. „Provoz je příšernej, všude je to zasekaný.“

„Mohly jste jet podzemkou,“ namítla jsem. „Dole to není zasekané.“

Erin a Jenny se na sebe podívaly a rozřehtaly se.

„S tebou je vážně sranda,“ usmála se Erin, svlékla ze sebe příliš velký

námořnický kabát Burberry ahodila birkinku od Hermès kmé kabele MJ

na volné židli. Moje taška smutně sklouzla na zem, zahanbená, že se ocitla

v přítomnosti něčeho o tolik víc nóbl. Jenny ji zvedla ze země a s káravě

zamračeným výrazem vrátila urážlivý artikl zpátky na místo.

„Ty ji ještě pořád nosíš?“ podivila se a vytáhla lesk na rty ze svéhofešného duffelu z ocvočkované kůže od Alexandera Wanga. „Angie, přece

už musíš mít tak tisíc kabelek, téhle se musíš zbavit.“

„Pleteš si mou sbírku kabelek s tou svou,“ ohradila jsem se a pohladila

hebce poddajnou hnědou kůži. „A vůbec, tuhle tašku miluju. Myslím, že

je čím dál hezčí.“

29


„Není, měla bys ji vyhodit,“ ujistila mě Erin. „Stárnutím se nic nezlepšuje.

Červené víno aGeorge Clooney jsou ztoho pravidla doslova jediné výjimky.“

„Nakonec tě sní ještě ipohřbíme,“ vzdychla Jenny, když jsem svouka

belku stiskla vnáruči, abych ji chránila před Erininými krutými, alezne

pokojivě trefnými postřehy. „Někdy mi připadá, že všechna práce, co jsem

s tebou odvedla, je k ničemu.“

„Dejte mi svátek,“ zaškemrala jsem a vtom se znovu objevila servírka

s našimi koktejly. „Mám za sebou den blbec a můj mozek už nemůže.“

„U mě totéž,“ řekla Erin a ťukla svým šálkem o můj. „Jsem vzhůru od

tří – na Týdžeje skočil nějakej bacil astrávila jsem půlku noci převlíkáním

postele a uklízením dětskej blitků. A je jasný, že zítra to od něj chytne

Arianna.“

„Na krásu mateřství,“ pronesla jsem přípitek. „Cici mi oznámila, že už

je moje asistentka dost dlouho achce v Glossu ‚větší roli‘. Ve firmě se chystá

kompletní restrukturalizace avšem nám hrozí vyhazov, což jsem asi měla

vybalit rovnou, takže ha ha, vítěz jsem já. Nejhorší den všech dob.“

Jenny si sundala upnutý černý svetřík aodhalila černé tričko shlubokým

výstřihem. Všichni chlapi v baru se otočili a civěli na ni.

„Mason mi o té restrukturalizaci napsal v mailu,“ řekla a překřížilavy

pracované nohy. Kdybys každé ráno vstala a šla si zaběhat jako Jenny,

můžeš mít taky takové nohy, ozval se hlásek vmé hlavě. Umlčela jsem ho

dalším douškem koktejlu. „Přeháníš. Zatím neohlásili, že by někdo končil.“

„Fakt, že jsi začala slovem ‚zatím‘, mě tak docela neuklidňuje,“upozor

nila jsem ji. „Je to znepokojivé.“

„Ne tak znepokojivé jako ten ďáblův spratek Cici,“ opravila mě Jenny.

„Už jsi ji musela snášet dost dlouho, ne? Měla by odprejsknout.“

„Až na to, že je Cici vlastně vprávu,“ připustila jsem aspláchla ta slova

lokem ginu. „Většina asistentek se tak po dvou letech dopracuje kpostupu

a ona je u mě už tři roky. Uznávám to nerada, ale svou práci dělá dobře,

i když v přístupu k lidem její schopnosti, chápete, pokulhávají.“

Řečeno tak zdrženlivě, že to víc ani nejde.

„Kéž by chtěla přejít k nějakému jinému časopisu, vím, že by zbytek

týmu uvítal, kdyby se odporoučela.“

Erin si protáhla paže nad hlavou, až jí zalupalo v ramenou. „Nechápu,

30


jak stou ženskou můžeš každej den pracovat. Radši bych měla za dveřma

svý kanceláře podvyživenou hyenu. Máš ve stole nabitou pistoli?“

„Cici je podvyživená hyena,“ odpověděla místo mě Jenny. „Ne-li něco horšího. Pamatuješ, jak ti zpod stolu vyházela všechny boty?“

„Myslela, že je chci darovat bezdomovcům,“ hlesla jsem chabě. „Prý se mi snažila pomoct.“

Jenny nevěřícně zamrkala. „Jako vážně, Angie? Myslela, že chceš dát bezďákům baleríny chanelky?“

Nad tou bolestnou ztrátou se mi sevřel žaludek adala jsem si lok, abych tu vzpomínku zapila. Nejvíc mě štve, že ty boty ještě pořád splácím.

„Taky jsem o té restrukturalizaci četla – Delii jsme samozřejmě poslali květinovou gratulaci. Myslíš, že některé časopisy opravdu zavřou? To snad ne, nebo jo?“ Erin nervózně zaťukala nehty. Erin má agenturu PR, která spolupracuje sčasopisy. Čím víc časopisů skončí, tím víc se jí zkomplikuje život.

„Gloss je na tom docela dobře,“ zopakovala jsem toho dne asi tak po tisící adoufala, že té pohádce už brzy sama uvěřím. „Určitě budeme vpohodě.“

Panikaření mi nepomůže, připomněla jsem si. Anemá smysl vypočítávat všechny časopisy, co v předchozích třech letech skončily, tím se taky nikam nedostanu. Představovat si, jak sedím na zemi před Burger Kingem s cedulí „budu pracovat za nugetky“, je zcela neproduktivní.

„Takže já i Angie jsme měly den blbec...“ Erin se podívala na Jenny. „Chceš něco dodat, Lopezová?“

„Rozejdu se s Masonem,“ odtušila ledabyle a zvedla šálek k přípitku.

„Jo, na zdraví!“

Zírala jsem na ni přes stůl. Teď musel můj deodorant pořádně makat.

„Cože?“ Erininy jemné rysy se nakrabatily ve zmateném výrazu. „Děláš

si srandu, že jo?“

„Ne,“ řekla prostě Jenny. „Hodně jsem o tom přemýšlela a opravdu mi

nic jiného nezbývá. Takže to skoncuju.“

„Je dnes národní svátek všech dramatických prohlášení?“ zeptala jsem

se a odložila koktejl, abych se mohla plně a střízlivě soustředit na svou

nejlepší kamarádku. „Asi mi něco uniklo, nevím otom. Co tím chceš říct,

že se rozejdeš s Masonem?“

31


Jenny obrátila oči v sloup, jako bychom to byly my, kdo se chová ira - cionálně.

„Chodíme spolu skoro tři roky,“ odpověděla, naprosto klidná arozumná, totálně nepodobná sama sobě. „Ví, že se chci vdát, mluvili jsme otom, že se vezmeme, ale pořád se nic neděje. Na jaře jsem mu řekla, že se chci

tohle léto zasnoubit, a jestli mě nepožádá o ruku, budu se s ním muset

rozejít. A neudělal to. Jak dlouho mám čekat?“

„Řekla jsi Masonovi, že ti musí nabídnout sňatek, nebo mu dáš kopačky?“

Chtěla jsem si být jistá, než se rozječím jako mimořádně namíchnutý delfín.

„Ano.“

Pištět jako mimořádně namíchnutý delfín by možná pomohlo.

„To není moc romantické, že ne?“ vyhrkla jsem a horečně přemítala. „Nemůžeš se s Masonem rozejít, protože nesplnil termín. Co se stalo se starými dobrými námluvami? Co takhle počkat?“

Jak jí asi můžu říct, že s ním nemůže skoncovat, protože ji ještěnepožádal o ruku, když mi Mason právě prozradil, že se to chystá udělat, ale nesmím to vyzvonit? Ze všeho toho přemýšlení mě rozbolela hlava.

„Vlastně na tom něco je.“ Erin přikryla dlaní Jennyinu ruku apovzbudivě ji stiskla. „Jsme v New Yorku, tady se musí rovnou vyložit karty na stůl. Některým chlapům vyhovuje chodit s holkou celou věčnost a nikdy ten svazek nezpečetit. Já řekla Thomasovi, že chci být zasnoubená do půl roku od chvíle, kdy naše známost začne být vážná, tak to tady chodí,Angelo. Měla jsi štěstí, že se Alex necukal a šel do toho ochotně. Většina

mužských potřebuje ultimátum.“

Otevřela jsem pusu achtěla něco namítnout, ale zmohla jsem se jen na

vypísknutí.

„Musí se hrát podle pravidel,“ souhlasila Jenny. „Život není peříčko.“

„Zvlášť když je ti přes třicet,“ dodala Erin.

Všechny jsme se podívaly na stůl a napily se.

Jenny pokývala hlavou. „Zítra mu to řeknu. Myslím, že ani nebudepřekvapenej. Poslední dobou se vídáme čím dál míň, asi je lepší típnout to

dřív, než se to podělá docela. Možná chce totéž, a netroufá si přiznat

pravdu.“

32


„Celí chlapi,“ přisvědčila Erin aťukla si sJenny. „Dělají mrtvýho brouka a doufají, že se s nimi rozejdeš.“

„Mason přece nedělá mrtvého brouka,“ protestovala jsem. „Miluješ ho a vím, že on miluje tebe.“

„Výhra někdy znamená, že poznáš, kdy uznat porážku,“ odpověděla Jenny se smutným úsměvem. „Fakt ho miluju, ale chci se vdát, Angie. Chci mít děti. A mladší už nebudu. Když mi tyhle věci nedá on, najdu je jinde.“

Podívala jsem se na Erin se žádostí o podporu, ale ucukla pohledem. Ano, byla teď šťastně vdaná, ale měla za sebou dva rozvody, zrušenézasnoubení advě těžká těhotenství, jimž p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist