načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zborov 1917-2017 - Mojžíš; Rak; kolektiv

Zborov 1917-2017

Elektronická kniha: Zborov 1917-2017
Autor: Mojžíš; Rak; kolektiv

- Bitva u Zborova je nejvýznamnějším vystoupením čs. legionářů v 1. světové válce. Tato výpravná publikace přináší veškeré dostupné informace, rozdělené do tří ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 576
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné), mapy, portréty, faksimile
Vydání: Druhé vydání
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7180-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bitva u Zborova je nejvýznamnějším vystoupením čs. legionářů v 1. světové válce. Tato výpravná publikace přináší veškeré dostupné informace, rozdělené do tří částí. První část tvoří popis situace v Rusku v roce 1917, popis rozvoje čs. jednotek a samotné bitvy u Zborova a následného ústupu od Tarnopole z pohledu současných autorů. Druhá část přináší informace o udržování zbo¬rovské tradice a o přípravách a průběhu velkolepých oslav stoletého výročí této význačné události, jejichž vrcholem bylo odhalení zrekonstruované Bratrské mohyly – společného hrobu padlých legionářů na Ukrajině. Třetí část pak přináší bitvu ve vzpomínkách přímých účastníků a její rozbor z období první republiky a rovněž je doplněná o medailonky velitelů čs. brigády a o rekonstrukce podo¬by zapojených vojáků. Vše doplňuje přes 350 dobových fotografií a dokumentů a více jak 250 snímků z oslav.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZBOROV

1917–2017

Milan Mojžíš, Michal Rak

a kolektiv autorů


S hlubokou úctou a vděčností si připomínáme 1. a 2. červenec 1917 jako slavné

dny naší historie. Oběti československých legionářů přinesly u Zborova velké

vítězství a  významně přispěly k  uznání legitimity zahraničního odboje a  na

šeho práva na sebeurčení. Činy legionářů by neměly být nikdy zapomenuty.

Hrdinové od Zborova zasloužili se o stát.

Usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 7. června 2017


SLOVO PŘEDSEDY ČsOL

Vážené sestry, vážení bratři,

milí čtenáři,

ve svých rukou držíte výjimečnou knihu Československé obce legionářské, jež

je věnována klíčovému bojovému střetu našich dějin – vítězné bitvě u Zborova,

jejím účastníkům, padlým hrdinům, ale také významu, odkazu a tradici.

Československá obec legionářská vzala na svá bedra odpovědný, náročný, leč

stejně tak krásný úkol dostát svému společenskému poslání pořádáním vzpo

mínkových a  slavnostních událostí u  příležitosti 100. výročí bojového vystou

pení Československé střelecké brigády ze dne  2. července 1917. Společně

s  Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR, Ministerstvem obrany ČR, Církví

československou husitskou a dalšími institucemi a spolky se podařilo realizovat

jak na území naší vlasti, tak na Ukrajině důstojné piety, jimž dominovala svým

průběhem a atmosférou nezapomenutelná Národní pouť ke Zborovu.

Tato kniha přináší výsledky několikaletého shromažďování a  vyhodnocování

historického materiálu, v mnoha případech přináší zjištění dosud nepublikova

ná. Zároveň však do zborovské tradice a připomínání jejího odkazu pevně ukot

vuje uskutečněné oslavy 100. výročí bitvy, jež přinesly důležitý apel. Jubileum

Zborova se totiž stalo příležitostí ke smíření. Hold byl vzdán hrdinům českoslo

venských legií, a  stejně tak byla připomenuta a  uctěna památka jejich tehdej

ších protivníků, aby padlí obou válčících stran nalezli věčný klid.

Pevně věřím, že se kniha zařadí mezi významné publikace v rámci stoleté legio

nářské literatury a bude neodmyslitelnou studnicí poznání hrdinství a obětí, na

jejichž základech stojí naše moderní státnost a život ve svobodě.

Plk. v. z. MUDr. Pavel Budinský, Ph.D.

předseda Československé obce legionářské


OBSAH

SLOVO NA ÚVOD

ZBOROV 1917 editor Michal Rak

VZNIK ČESKÉ DRUŽINY Milan Mojžíš, Michal Rak 11

VÝZVĚDNÁ ČINNOST ČESKÉ DRUŽINY 1914–1915 Milan Mojžíš, Michal Rak 17

ČS. STŘELECKÝ PLUK A ČS. BRIGÁDA V RUSKU 1916–1917

Milan Mojžíš, Michal Rak 23

ÚNOROVÁ REVOLUCE Milan Mojžíš, Michal Rak, Petr Tolar 31

KERENSKÉHO OFENZÍVA Milan Mojžíš, Michal Rak 37

VELITELÉ RUSKÝCH SIL Michal Rak 45

VELITELÉ RAKOUSKO-UHERSKÝCH SIL Michal Rak 51

PŘESUN NA BOJIŠTĚ Milan Mojžíš, Michal Rak 57

PLÁN ÚTOKU Milan Mojžíš, Michal Rak 63

BITVA U ZBOROVA Michal Rak, Milan Mojžíš 69

VÍTĚZNÁ TAKTIKA Milan Mojžíš 83

PADLI U ZBOROVA Michal Rak, Petr Tolar 89

TARNOPOLSKÝ ÚSTUP Milan Mojžíš, Michal Rak 129

RUSKO V DRUHÉ POLOVINĚ ROKU 1917 Milan Mojžíš, Michal Rak, Petr Tolar 141

VÝZNAM ZBOROVA Milan Mojžíš, Michal Rak 145

ZBOROVSKÁ VYZNAMENÁNÍ Michal Rak 151

ZBOROVSKÁ TRADICE editor Milan Mojžíš

ZBOROVSKÁ LEGENDA Erik Štrégl 157

NÁRODNÍ POUŤ KE ZBOROVU ROKU 1927 Michal Rak 169

PŘIPOMÍNKA 100. VÝROČÍ BITVY U ZBOROVA Milan Mojžíš 181

REKONSTRUKCE ČESKÉHO VÁLEČNÉHO HROBU V KALINIVCE

U ZBOROVA Pavel Filipek, Lukáš Hudák, Dagmar Martinková 182

SLAVNOSTNÍ PROHLÁŠENÍ POSLANECKÉ SNĚMOVNY

PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY Jiří Filip 187

NAPLNĚNÍ ČASOVÉ SCHRÁNKY PRO BRATRSKOU MOHYLU

V KALINIVCE Jiří Filip 190

REKOGNOSKACE BOJIŠTĚ Jiří Charfreitag 193

PRŮVODCE PO BOJIŠTI Jiří Charfreitag 197


SLOVO NA ÚVOD ZBOROV 1917 editor Michal Rak VZNIK ČESKÉ DRUŽINY Milan Mojžíš, Michal Rak 11 VÝZVĚDNÁ ČINNOST ČESKÉ DRUŽINY 1914–1915 Milan Mojžíš, Michal Rak 17 ČS. STŘELECKÝ PLUK A ČS. BRIGÁDA V RUSKU 1916–1917 Milan Mojžíš, Michal Rak 23 ÚNOROVÁ REVOLUCE Milan Mojžíš, Michal Rak, Petr Tolar 31 KERENSKÉHO OFENZÍVA Milan Mojžíš, Michal Rak 37 VELITELÉ RUSKÝCH SIL Michal Rak 45 VELITELÉ RAKOUSKO-UHERSKÝCH SIL Michal Rak 51 PŘESUN NA BOJIŠTĚ Milan Mojžíš, Michal Rak 57 PLÁN ÚTOKU Milan Mojžíš, Michal Rak 63 BITVA U ZBOROVA Michal Rak, Milan Mojžíš 69 VÍTĚZNÁ TAKTIKA Milan Mojžíš 83 PADLI U ZBOROVA Michal Rak, Petr Tolar 89 TARNOPOLSKÝ ÚSTUP Milan Mojžíš, Michal Rak 129 RUSKO V DRUHÉ POLOVINĚ ROKU 1917 Milan Mojžíš, Michal Rak, Petr Tolar 141 VÝZNAM ZBOROVA Milan Mojžíš, Michal Rak 145 ZBOROVSKÁ VYZNAMENÁNÍ Michal Rak 151 ZBOROVSKÁ TRADICE editor Milan Mojžíš ZBOROVSKÁ LEGENDA Erik Štrégl 157 NÁRODNÍ POUŤ KE ZBOROVU ROKU 1927 Michal Rak 169 PŘIPOMÍNKA 100. VÝROČÍ BITVY U ZBOROVA Milan Mojžíš 181 REKONSTRUKCE ČESKÉHO VÁLEČNÉHO HROBU V KALINIVCE U ZBOROVA Pavel Filipek, Lukáš Hudák, Dagmar Martinková 182 SLAVNOSTNÍ PROHLÁŠENÍ POSLANECKÉ SNĚMOVNY PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY Jiří Filip 187 NAPLNĚNÍ ČASOVÉ SCHRÁNKY PRO BRATRSKOU MOHYLU V KALINIVCE Jiří Filip 190 REKOGNOSKACE BOJIŠTĚ Jiří Charfreitag 193 PRŮVODCE PO BOJIŠTI Jiří Charfreitag 197

SPECIÁL LEGIONÁŘSKÉHO SMĚRU Jiří Filip 198

OTAKAR HUSÁK: JDI! 6. SVAZEK EDICE PAMĚTÍ ČSOL Michal Rak 199

PAMÁTEČNÍ POHLEDNICE A VÝROČNÍ RAZÍTKA Jiří Charfreitag, Petr Tolar 200

ZBOROVSKÉ PAMĚTNÍ MINCE Milan Mojžíš, Petr Tolar 202

NÁRODNÍ POUŤ KE ZBOROVU Jiří Filip, Jiří Charfreitag, Milan Mojžíš,

Michal Rak, Petr Tolar, Erik Štrégl 205

SVÍČKY ZA PADLÉ Petr Tolar 257

U MILOVIC JAKO U ZBOROVA Marcela Volfová, Miloš Borovička 271

ZBOROV V DOKUMENTECH

A OBRAZECH editor Michal Rak

NÁSTUP ČESKOSLOVENSKÉ BRIGÁDY KE ZBOROVU.

POSICE NEPŘÍTELE. PLÁN ÚTOKU František Šteidler 279

BITVA U KOŇUCH A U ZBOROVA Vladimír Klecanda 285

BOJE U ZBOROVA 2. 7. 1917 NA SEVERNÍM KŘÍDLE 19. PĚŠÍ DIVIZE

V ÚSEKU PĚŠÍHO PLUKU Č. 35 Josef Köppl 333

ÚTOK GEN. KORNILOVA. ČESKOSLOVENŠTÍ KORNILOVCI.

ZAHÁJENÍ NĚMECKÉHO PROTIÚTOKU František Šteidler 357

ÚSTUP TARNOPOLSKÝ. BOJE U VOLOSŮVKY, JEZERNÉ,

DOMAMORYČE A VELKÝCH HÁJŮ František Šteidler 359

FOTOKRONIKA sestavil Michal Rak 363

JEDNOTKY OD ZBOROVA – 19. PĚŠÍ DIVIZE Petr Tolar 433

JINDŘICHOHRADECKÝ PĚŠÍ PLUK Č. 75 V BITVĚ U ZBOROVA

Miloslav Sviták 435

PĚŠÍ PLUK Č. 35 Miroslav Hus 442

VOJÍN C. A K. PĚŠÍHO PLUKU Č. 35 Jiří Charfreitag, Zdeněk Špítálník 450

ČESKOSLOVENSKÁ STŘELECKÁ BRIGÁDA Michal Rak 452

PRAPORČÍK 1. ČS. STŘELECKÉHO PLUKU Jiří Charfreitag, Zdeněk Špítálník 454

STŘELEC ČS. BRIGÁDY V BITVĚ U ZBOROVA Jiří Charfreitag, Zdeněk Špítálník 456

HOŠI OD ZBOROVA. VELITELÉ ČS. ČÁSTÍ 2. ČERVENCE 1917 Michal Rak 458

VZPOMÍNKY NA ZBOROV sestavil Michal Rak 484

POZNÁMKY 547

ZKRATKY 567

ZDROJE 568

SLOVO NA ÚVOD

V roce 2017 jsme si připomněli 100 let od bitvy u Zborova. Z celosvětového po

hledu málo významné šarvátky neúspěšné Letní Kerenského ofenzívy se stala

událost se zásadním významem pro budoucnost malého středoevropského státu

a  jedna z  nejvýznamnějších kapitol v  jeho historii. Nepřekvapivě tak byla této

události v meziválečném období věnována velká pozornost, byla dávána za pří

klad hrdinství a lásky k vlasti a 2. červenec se stal Dnem československé armá

dy. Nejinak tomu bylo během 2. světové války. Po jejím skončení se však nad zbo

rovským odkazem, stejně jako nad celou legionářskou historií, začalo smrákat.

V roce 1947 došlo ještě k velkým oslavám v rámci 30. výročí bitvy, po únorovém

komunistickém převratu následující rok se však téma stalo na dlouhá desetiletí

víceméně tabu. Až po sametové revoluci roku 1989 se o hrdinství legionářů moh

lo opět otevřeně hovořit. Bohužel většina přímých aktérů byla již v  té době po

smrti a větší pozornost byla věnována účastníkům 2. světové války, takže téma

prvního odboje zůstalo skryto v jejich stínu.

Až aktivity Čs. obce legionářské v posledních letech výrazně oživují zájem o toto

téma, přičemž vlna všeobecného zájmu povstala s výročím 100 let od vypuknu

tí 1. světové války. ČsOL k  připomenutí účasti čs. vojáků – legionářů – dobrovl

ců – v  bojích pořádá řadu akcí. Asi nejviditelnější je Legiovlak, pojízdné muze

um, které jezdí po České a Slovenské republice a „vozí legionářský odkaz přímo

k lidem“. Dále pořádá výstavy, přednášky, konference či hry pro děti. A také za

hraniční poutě na významná místa bojů a hroby našich vojáků. Pouť ke Zborovu

v roce stého výročí bitvy tak byla jednou z největších, které kdy byly připraveny

a zrealizovány.

Samotná pouť je vždy doplněna doprovodným programem. Pro zborovskou pouť

jsme mimo jiné připravili speciální číslo časopisu Legionářský směr, které se

věnovalo právě a  jen této důležité dějinné události. Protože se setkalo s  velmi

kladným přijetím a ukázalo se, že mezi veřejností je o téma Zborova velký zájem,

rozhodli jsme se připravit publikaci, kterou právě držíte v ruce. Texty ze zmíněné

ho speciálu se staly jejím základem, byly však rozšířeny a podstatně doplněny.

Knihu jsme rozdělili do tří částí. V první je stručně nastíněn vznik čs. jednotek

v Rusku, jejich růst a bojové nasazení až k přesunu ke Zborovu a zejména jejich

účast v samotné bitvě. Nechybí soupis jmen padlých vojáků. A to jak legionářů,

tak vojáků rakousko-uherské armády z Českých zemí. K pochopení celkové situ

ace je popsána politická situace v Rusku v roce 1917 a význam zborovské bitvy

pro další rozvoj čs. legií v Rusku. V druhé části je přiblížena zborovská tradice,

a to jak historická, tak i ta současná, přičemž největší prostor je věnován akcím,

které ke stoletému výročí připravila Čs. obec legionářská.

6

7

Poslední část tvoří přílohy, které jsou velmi bohaté. Jsou zde použity vybrané ka

pitoly z publikací F. Šteidlera Zborov. Operace československé brigády u Zborova

a Tarnopole roku 1917 (1922) a V. V. Klecandy Bitva u Zborova (1927). Tyto díla

jsou dodnes stěžejní, protože autoři, sami legionáři, pracovali se vzpomínkami

i  prameny, které jsou dnes již nedostupné, a  na jejich práci nebylo podobným

způsobem nikdy navázáno. Tato část je doplněna hlášením velitele c. a k. pěšího

pluku č. 35, aby nechyběl i pohled „z  druhé strany“. K  bitvě u  Zborova se také

dochovalo velké množství fotografií, jejich výběr zde rovněž najdete. K dokres

lení situace jsou přiloženy vybrané vzpomínky účastníků. Tyto historické texty,

které jsou ponechány v původní podobě s minimálními, zejména gramatickými,

opravami pro zachycení dobové atmosféry, jsme doplnili medailonky velitelů čs.

brigády a stručnou historií zúčastněných jednotek.

Snažili jsme se tak zachytit všechny aspekty a význam bitvy u Zborova. Doufá

me, že se nám to podařilo a čtenář na následujících stránkách nalezne všechny

důležité a potřebné informace. A pokud ho téma zaujme a chtěl by ve studiu dále

pokračovat, nechybí odkazy na použité zdroje.

Je nám také milou povinností poděkovat kolegům a  přátelům, kteří se na vzni

ku publikace podíleli. Zejména řediteli Vojenského historického archivu v Praze

Júliusi Balážovi a  Vieře Žižkové z  fotoarchivu VÚA-VHA za vyhledání a  umož

nění použití historických fotografií z  jejich sbírky, které tvoří hlavní obrazo

vý materiál k  historickým pasážím. Klubu přátel pplk. Karla Vašátky a  jeho

předsedovi Jiřímu Charfreitagovi za možnost využít materiály z  jejich sbír

ky. Tomáši Jaklovi z  VHÚ v  Praze za pomoc a  konzultace při přípravě publi

kace. Františku Fürbachovi z  Muzea Jindřichohradecka za informace k  pě

šímu pluku č. 75. Autorům textů Miloši Borovičkovi, Pavlu Filipkovi, Lukáši

Hudákovi, Miroslavu Husovi, Dagmar Martinkové, Miloslavu Svitákovi, Zdeňkovi

Špitálníkovi a  Marcele Volfové za souhlas s  jejich použitím. Poutníkům

Kateřině Adamusové, Pavlíně Broumové, Michalu Hrubému, Václavu Petříkovi

a Robinu Štréglovi za svolení využít jejich fotografie z oslav. Zuzaně Palové za

korektury textů a Andree Jandové a Marcele Ludvíkové za přepisy historických

pasáží. Dále Jiřímu Filipovi, Jiřímu Charfreitagovi, Petrovi Tolarovi a  Eriku

Štréglovi za spolupráci a pomoc při vzniku knihy.

Milan Mojžíš, Michal Rak

editoři publikace

9–154

ZBOROV 1917

V  neděli 28. června 1914 spáchal srbský separatista Gavrilo Princip atentát

na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este a jeho manžel

ku, českou šlechtičnu Žofii Chotkovou. Stalo se tak v Sarajevu, hlavním městě

Bosny a Hercegoviny, kterou Rakousko-Uhersko anektovalo v roce 1908. S tím

se však velká část obyvatelstva nehodlala smířit a  vedla proti Habsburkům

odboj, silně podporovaný sousednímu Srbskem. Arcivévoda, jako generální

inspektor armády, byl mimo jiné přítomen na manévrech, které se konaly na

11Zborov 1917

VZNIK ČESKÉ DRUŽINY

srbských hranicích. V den atentátu byl i se svou ženou zasažen kulkami, které

na ně Princip vypálil, když jeli v odkrytém automobilu z radnice do nemocnice,

aby navštívili raněné z  neúspěšného bombového atentátu z  rána téhož dne.

František Ferdinand i  Žofie svým střelným zraněným podlehli. Protože stopy

po atentátu vedly do Srbska, předložilo mu Rakousko-Uhersko 23. července

ultimátum, které mimo jiné požadovalo zadržení a vyšetření spiklenců, likvida

ci teroristických sítí a přístup rakouských vyšetřovatelů do země. Na odpověď

byly Srbsku dány dva dny, když ale žádná nepřišla, vyhlásil císař František

Josef I. 25. července 1914 mobilizaci a  o  tři dny později válku. Srbsko však

mělo spojeneckou smlouvu s Ruskem, které 29. července částečně mobilizo

valo a začalo přesouvat jednotky k rakouské hranici. Na tyto ruské aktivity re

agovali o dva dny později Němci, rakousko-uherští spojenci, ultimátem, že po

kud nedojde k odvolání mobilizace, vypukne válka. Tak se také stalo a 1. srpna

propuká válka mezi Německem a Ruskem, o dva dny později vyhlašují Němci

Odjezd arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové

od sarajevské radnice těsně před atentátem, 28. června 1914

válku také Francii a  4. srpna pak Velká Británie Německu. Rakousko však

Rusku vyhlašuje válku až 6. srpna. Rázem jsou tak ve válečném stavu téměř

všechny evropské mocnosti, čímž se válka postupně stává světovou.

Tento sled událostí měl také velký vliv na téměř 100 tisíc Čechů žijících v té

době na území Ruského impéria, třetí největší říše dějin. Ti se zde dělili na

dvě skupiny. První, početnější, tvořili kolonisté, kteří do Ruska odcházeli ze

jména v  70. letech 19. století. Motivovala je možnost vyššího výdělku a  také

levná půda, která zde byla k  dispozici, ale též pocit slavjanofilství. Jednalo

se hlavně o  oblast historické Volyně, území, které patřilo Polsku a  po trojím

dělení v  letech 1772 – 1795 připadlo Rusku. V  tomto záboru došlo k  několika

revoltám a  povstáním, k  největšímu, tzv. lednovému, v  letech 1863 – 1864. Po

jeho potlačení došlo k zabavení mnoha majetků polské šlechty, nebo jej sama

prodávala, protože její možnosti podnikání byly omezené. Menší centra vznik

Dne 17. září 1914 přijal car Mikuláš II. zástupce krajanských spolků. Zleva

J. Országh (zástupce Slováků), J. Klecanda, O. Červený a S. Koníček, kteří ho

informovali o postoji Čechoslováků k válce, Rakousko-Uhersku a Rusku.

la také u Černého moře a na Kubáni (tzv. kavkazští Češi). Kolonizátoři zde brzy

dosáhli velmi dobrých hospodářských výsledků. Zároveň si drželi českou kul

turu, i když to nebylo jednoduché. Začali sice vznikat české školy, brzy se ale

objevily snahy o jejich poruštění. Stoupl proto význam krajanských a svépo

mocných spolků, zejména tělovýchovné jednoty Sokol, která se stala populár

ní i mezi původním obyvatelstvem. Z nedostatku české inteligence na Volyni

a Kavkaze však začalo národnostní uvědomění pomalu upadat a to i z důvodu,

že o české krajany v Rusku nebyl žádný zájem z domova.

Zborov 1917 Vznik České družiny12

13Zborov 1917 Vznik České družiny

Situace se trochu změnila po roce 1906 s  druhou větší vlnou českých emi

grantů, kteří stálé spojení s  domovem udržovali a  ovlivnili též starousedlíky.

Jednalo se o zástupce a zaměstnance českých firem, učitele, umělce, inženýry

a zástupce dalších technických profesí. Ti se pak soustředili ve větších měs

tech, např. Varšavě, Kyjevě, Moskvě, Charkově, Oděse a dalších, kde také brzy

dosáhli velkých úspěchů a  zejména sokolské myšlenky ovlivnily i  řadu míst

ních obyvatel. Naopak starousedlíci začali využívat výnosy ze své ekonomické

činnosti k budování veřejně prospěšných staveb, jako byly knihovny, hasičské

spolky, záložny a  nové školy. Rostl také význam spolků ve velkých městech,

vůdčí postavení brzy získal ten kyjevský. V roce 1906 zde začal JUDr. Václav

Vondrák vydávat časopis Russkij Čech, v roce 1911 vznikl týdeník Čechoslo

van redaktora Věnceslava Švihovského a působil zde Dobročinný a vzdělávací

spolek Jana Amose Komenského. V Moskvě vykonávaly činnost Rusko-český

spolek paměti Mistra Jana Husi a Lumír, v Petrohradu Český výpomocný spo

lek, ve Varšavě Českoslovanský dobročinný spolek a  stále více rostl význam

Sokola, který se šířil už i  za Ural. Ovšem obrovské vzdálenosti jednotlivých

center zamezovaly efektivní spolupráci a jediným pojítkem tak byl již zmíněný

časopis Čechoslovan.

Nová situace nastala v  srpnu 1914 po vypuknutí války mezi Ruskem a  Troj

spolkem. To postavilo do obtížné situace krajany, kteří sice v Rusku žili dlou

hodobě, ale stále byli občany Rakousko-Uherska. Proběhla řada manifestací

Mezi první dobrovolníky České družiny patřili úředníci charkovské filiálky firmy

Laurin & Klement. Uprostřed sedí prap. J. Vilímek a prap. V. Klecanda.

k  dokázání loajálnosti Rusku a  řada krajanů spontánně podávala přihlášky

do ruského vojska. Další vlna slavjanofilství vzrostla po provolání vrchního

velitele ruské armády velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče k  Polákům a  Če

choslovákům. Problémem ale bylo, že se na ně, jako na občany nepřátelské

mocnosti, vztahovala internační nařízení, nicméně jakožto Slovanům jim

bylo umožněno zůstat v  dosavadních místech pobytu. Jejich právní status

ale stále zůstával nejasný. Velkou aktivitu na tomto poli vyvíjely krajanské

spolky, které také přišly s návrhem na vznik národní jednotky. V srpnu a v září

1914 získaly i  několik audiencí u  cara Mikuláše II., různých ministrů a  řady

osobností politického i  vojenského života. Zabránily tak deportacím kraja

nů, zabavování jejich majetku a dosáhly příslibu vytvoření národní jednotky.

Na krajany s ruským občanstvím se samozřejmě stahovala branná povinnost

a  byli odvedeni do Carské armády, mnoho volyňských Čechů sloužilo např.

u 165. luckého pěšího pluku.

Praporečník České družiny Jaroslav Heyduk s praporem jednotky

Žádost o vznik čs. dobrovolnického oddílu a její kladné vyřízení bylo společ

nou prací moskevského a petrohradského spolku a jejich zmocněnce Zdeňka

Rejmana. Dne 18. srpna 1914 (podle gregoriánského kalendáře, dle v  Rusku

používaného juliánského to bylo 5. 8.) vydala hlavní správa generálního štábu

výnos č. j. 2843, kterým bylo povoleno zřízení „zvláštních vojenských oddílů

z Čechů-dobrovolníků“. Ještě před tím (14. srpna) obdržel náčelník štábu ky

jevského vojenského kraje gen. Chodorovič zprávu o plánování českých dob

rovolnických jednotek. Ta byla potvrzena 20. srpna výnosem č. j. 2871/298,

který ustanovoval, že „budování českých oddílů bude se prováděti v Kyjevě pro

Zborov 1917 Vznik České družiny14

15Zborov 1917 Vznik České družiny

jeho zvláště příhodnou polohu.“ Ještě téhož dne byl za velitele jmenován pplk.

Lotockij, který 28. srpna vydal první rozkaz: „Rozkazem náčelníka štábu kyjev

ského vojenského kraje čís. 16816 byl jsem jmenován velitelem České družiny

a dnešního dne přikročil jsem k jejímu vytvoření.“

Následující den byli útvaru přiděleni první ruští důstojníci a  k  ubytování byl

vybrán starý kyjevský Michajlovský klášter. Čechoslovan o  vzniku průběžně

informoval, takže se dobrovolníci začali hlásit okamžitě po povolení vzniku

národní jednotky. Nejprve z velkých měst, později i z venkova, kam docháze

ly zprávy pomaleji. Prvních 259 dobrovolníků z  Petrohradu, Moskvy, Nikola

jeva, Oděsy a  Kyjeva bylo zařazeno do České družiny 3. září. Jednotka byla

formována dle ruských standardů, ovšem dobrovolníci podle sokolského vzoru

zavedli bratrský duch, vzájemné tykání, dobrovolnou kázeň a principy demo

kracie. Prvními dobrovolníky byli nadšenci z řad mladých Čechoslováků, kteří

přijeli do Ruska nedlouho před vypuknutím války a  oživili krajanské aktivity.

Dne 8. září bylo do jednotky zařazeno prvních 43 dobrovolníků z Volyně. Příliv

dobrovolníků ale neustával a  průběžně tak mohly být formovány roty Druži

ny. Původně se plánovalo postavit dvě roty, zájem byl ale tak velký, že nako

nec vznikly roty čtyři. Velitelská místa důstojníků a  poddůstojníků zaujímali

Rusové. Postupně probíhalo i  povyšování našich dobrovolníků do hodností,

kterých dosáhli v rakousko-uherské armádě a jednotka tak získala první čes

ké důstojníky podporučíky Cejpa, Ducháčka, Klecandu, Kotínského a Petříka,

praporčíky Špálu, Tesaře a  Vilímka, ke kterým později přibyli Čeček, Husák

Návrat dobrovolníků České družiny z výcviku a praktického cvičení,

které se konaly za městem, říjen 1914

a  Prokopec. Na blízkém cvičišti „Vladimírská horka“ probíhala intenzivní pří

prava, která měla skloubit schopnosti rakousko-uherských záložáků, cvičenců

Sokola a dobrovolníků bez jakékoliv vojenské průpravy.

Dne 6. října 1914 se novým velitelem České družiny stal pplk. Josef Sozen

tovič. Družina měla  12 ruských a  8 českých důstojníků, ruského lékaře, 736

čs. dobrovolníků a 263 ruských vojínů služeb. Nový velitel s sebou přivezl pra

por, který byl zhotoven a darován moskevskými českými dámami. Jedna stra

na praporu byla bílo-červená s  bohatě vyšívanou svatováclavskou korunou

lemovanou lipovou ratolestí uprostřed, druhá strana byla červeno-modro-bí

lá. Na špici žerdi se nacházel carský orel. Formování jednotky bylo ukončeno

11. října 1914 (podle ruského kalendáře na svátek sv. Václava 28. září) slav

nostní přísahou na Sofijském náměstí v  Kyjevě, které se účastnili významní

armádní, političtí a  duchovní představitelé, kteří po vysvěcení praporu zat

loukli do jeho žerdi pamětní hřeby. Následovalo složení slibu a  políbení pra

poru každým dobrovolníkem. Česká družina odešla z  Kyjeva 23. října. Cílem

přesunu byl Lvov, odkud jednotka pokračovala vlaky do Jaroslavi, kde byla

7. listopadu zařazena do stavu 3. armády generála Radko Dimitrijeva.

Zborov 1917 Vznik České družiny16

Slavností přísaha a svěcení praporu České družiny

na Sofijském náměstí v Kyjevě, podle ruského kalendáře se tak stalo

na svátek sv. Václava 28. září 1914 (11. 10. 1914)

Dobrovolníci České družiny měli být původně určeni jako oddíl propagátorů

a  agitátorů či tlumočníků po plánovaném průlomu fronty do Českých zemí a  na

Slovensko. Protože takové okolnosti nenastaly, byli družiníci určeni k  roli diviz

ních nebo armádních rozvědčíků, což odpovídalo jak jejich malému počtu, tak

jejich inteligenci, vyspělosti a  schopnostem. Družina byla rozdělena na půlroty

17Zborov 1917

a samostatné čety, které byly přiděleny k jednotlivým vyšším jednotkám v oblasti

Tarnova, prakticky ale podléhala přímo veliteli 3. armády generálu Dimitrijevovi.

Mohlo se tak velice účinně využít jejich jazykové vybavenosti a jejich znalostí

o  rakousko-uherské armádě, její organizaci a  jejích návycích. Družiníci konali

výzvědnou a  pátrací službu, kde zjišťovali sílu a  rozložení jednotek rakousko

uherské armády. Důležitou činností bylo zajímání nepřátelských vojáků a jejich

výslechy, řada družiníků působila u štábů ruské armády jako tlumočníci, kresli

či, fotografové či šoféři. Družiníci byli často nasazováni na ty úseky fronty, kde

proti nim stáli v  rakousko-uherských uniformách čeští vojáci, které se snažili

přesvědčit o přechodu fronty.

Provedeno bylo také mnoho tzv. „tajných rozvědek“ do týlu protivníka v rakouských

uniformách či civilním oblečení s cílem zjistit rozestavění a sílu nepřítele. Na konci

roku 1914 bylo 11 dobrovolníků posláno kontaktovat představitele českého

VÝZVĚDNÁ ČINNOST

ČESKÉ DRUŽINY 1914–1915

Odchod 2. roty České družiny z Okočína na frontu do Karpat, podzim 1914

politického života. Jednalo se o úkol velmi obtížný, který se nepodařilo splnit všem

vyslaným. Do Čech dorazili jen V. Vaňek a V. Čeřenský, kteří skutečně zprávy pře

dali, a následně se jim podařilo vrátit se do Ruska, avšak Antonín Grmela a Josef

Müller byli po přechodu fronty chyceni rakouským polním četnictvem, převezeni

do městečka Wadovice k  soudu, který je za vyzvědačství odsoudil 12. prosince

(29. 11.) k trestu smrti provazem. Rozsudek byl vykonán ještě téhož dne o 14. hodi

ně na místním náměstí. Podobně skončil pravděpodobně i J. Preisler, který zřejmě

úspěšně prošel frontu, pak ale zmizel. Podle jednoho svědectví byl zadržen u Kra

kova a zde za vyzvědačství popraven.

V prvních střetech se muži České družiny plně osvědčili a prokázali velké bojové

odhodlání a  nasazení, čímž si získali respekt a  úctu. V  polovině prosince zača

la ruská armáda pod nepřátelským tlakem od Krakova ustupovat a  její zpočátku

úspěšná ofenzíva tak skončila. Družiníci pokračovali v rozvědkách a průzkumech

v týlu nepřítele, agitovali ve slovanských plucích rakousko-uherské armády či bo

jovali přímo v zákopech. Na konci roku 1914 konečně povolilo ruské velení přijímat

do České družiny dobrovolníky z řad rakouských zajatců s českou národností, ale

s  podmínkou, že se rozhodnou pro vstup do Družiny ihned po svém zajetí, tedy

ještě na frontě. I tak se během krátké doby přihlásilo na 259 čs. dobrovolníků. Vý

cvikem nováčků byl pověřen por. Uspenský s dobrovolníky Čílou, Švecem, Živným

a Pistoriusem, které později doplnil ještě Vavroch. Postupně vzniklo pět čet, které

procházely intenzivním výcvikem. Problémy byly ale s  výstrojí. Část vojáků po

užívala staré uniformy z  rusko-japonské války, část si dokonce ponechala své

původní stejnokroje rakouské. Již 31. ledna 1915 složilo 231 novodružiníků před

Zborov 1917 Výzvědná činnost České družiny 1914–191518

Poprava zajatých dobrovolníků – vyslanců České družiny do vlasti

A. Grmely a J. Müllera, odsouzených rakousko-uherskou vojenskou justicí.

Vadovice, 12. prosince 1914.

19Zborov 1917 Výzvědná činnost České družiny 1914–1915

Příslušníci 1. roty České družiny 14. ledna 1915 před rozvědkou do týlu nepřítele.

Zprava praporčík Sepětý, poručík Petřík a v rakouských uniformách dobrovolci

Černý a Fierlinger.

Přísaha 231 novodružiníků v Tarnově, leden 1915

Hirschovou školou v Tarnově přísahu. Následně byla ustavena záložní rota a první

novodružiníci byli přiděleni k  bojovým rotám. Prvním padlým z  jejich řad byl pří

slušník 2. roty František Čech, který byl zastřelen během hlídky na mostě přes

Dunejec hned v den příchodu na frontu.

Největším úspěchem Družiny, respektive její 2. roty, byla účast na zajetí pražské

ho pěšího pluku č. 28. Tomu předcházela úspěšná akce rozvědky des. Šípka dne

29. března, která přešla frontu mezi obcemi Jestebník – Huta, zajala šestičlen

nou stráž, obklíčila ošetřovnu 28. pluku umístěnou ve škole a  zajala dva důstoj

níky a  28 mužů. Zajatí Češi předali veškeré informace o  svém pluku. Český lékař

Dr. Greif do zajetí neodešel, aby mohl o  celé akci informovat své spolubojovníky.

Ppor. Klecanda a  dobrovolníci Šípek, Vašátko a  Vuchterle během následujících

rozvědek získali řadu cenných informací, připravili plán na průlom v tomto úseku,

který Rusové provedli 3. dubna za nepříznivého počasí po horských hřebenech.

Zaskočené, oslabené a  vyčerpané jednotky 28. pluku nedokázaly čelit útočícím

silám a do zajetí padlo asi 1 400 mužů včetně důstojníků.

Krátce předtím, počátkem března 1915, byl v rámci Družiny založen tzv. Oddíl so

kolů, jehož velitelem se stal št. kpt. Uspenský, který měl vzít od každé roty 15 zku

šených vojáků – sokolů. Oddíl měl být elitním útvarem Družiny. Za výcvik byl zod

povědný des. Číla a E. Janík, veliteli čet se stali des. Švec, Kolesnikov a Fierlinger.

Oddíl byl podřízen přímo štábu Družiny a prováděl rozvědky pod řadou jednotek,

včetně 48. pěší divize gen. Kornilova. Činnost oddílu ale doprovázel určitý cha

os, zejména po změně velitele a  ze situace na frontě. Po nepřátelském průlomu

Zborov 1917 Výzvědná činnost České družiny 1914–191520

3. duben 1915, velitel České družiny pplk. Sozentovič předává

v Tarnově příslušníkům 3. roty Kříže a Medaile sv. Jiří

21Zborov 1917 Výzvědná činnost České družiny 1914–1915

u Gorlice dokonce málem padl do zajetí a jen um čet. Švece jej před tímto osudem

uchránil. Po připojení se ke štábu Družiny byl oddíl v květnu 1915 rozpuštěn a pří

slušníci vráceni zpět ke svým rotám.

Německý gen. A. von Mackensen prolomil 2. května frontu u Tarnova i Gorlice. Car

ská armáda na něj nebyla připravená a čelila mu s nedostatkem výzbroje a střeliva,

a tak musela vyklidit Karpaty a část Polska. Ruský ústup se zastavil až v půlce květ

na na řece San. Příslušníci České družiny i  při ústupu nadále pokračovali ve své

činnosti. Během svých rozvědek také přinášeli důkazy o stále větší přítomnosti ně

meckých jednotek, které byly na východ přemísťovány ze západní fronty. Nepřítel byl

ostražitější a mnohokráte se nepodařilo překonat frontu. Navíc po velkých ztrátách

bylo ruské vojsko doplněno novými branci a záložníky, kteří často zahájili palbu na

vracející se rozvědčíky, aniž by počkali na heslo nebo si ho vyžádali. I přesto se Češi

z rozvědek vraceli s cennými informacemi, které velmi pomáhaly v operacích ruské

armády. Následoval ústup na čáru Riga-Pinsk-Tarnopol. Družiníci mimo průzkum

nou činnost stále častěji zastavovali nepřátelské průlomy a svou statečností strhá

vali k boji i značně demoralizované ruské útvary. Často se jim dařilo plnit úkoly, které

byly označovány za nemožné, jako lapení živých zajatců či průzkum opevněných po

zic a všude, kde se Češi objevili, rostla bojová morálka. I proto chtěl mít každý ruský

velitel u své jednotky alespoň četu Čechů. V nové operační oblasti působily oddíly

Družiny v  tzv. Pinských bažinách, na severu od běloruského města Baranavičy na

jih k  řece Ikvě. Jednalo se o  velkou a  nehostinnou oblast, plnou mokřadů, močá

lů a  hlubokých lesů. Dne 7. července se novým velitelem Družiny stal pplk. Václav

P. Trojanov, velký příznivec a  sympatizant čs. hnutí. Začalo docházet k  rozšiřování

a  formování nových rot, které následně umožnily ustavit II. prapor České družiny,

jehož personál tvořili zejména volyňští Češi. Na konci roku 1915 měla Česká družina

ve svých seznamech zapsáno 1 655 mužů, avšak její skutečný stav činil 1 163 osob.

Příslušníci České družiny při ústupu ze slovenských Karpat poté,

co unikli obklíčení a hrozbě popravy za vlastizradu, květen 1915

Příslušníci jedné z rot České družiny na rozvědce

v Pinských bažinách, podzim 1915

Velitel 48. ruské pěší divize gen. Novickij se svými rozvědčíky, příslušníky

4. roty Syrovým, Licynským a Vilímkem, podzim 1915

Zborov 1917 Výzvědná činnost České družiny 1914–191522

23

Na počátku roku 1916 se podařilo získat povolení k náboru zajatců, kteří si již

podali přihlášku přes Svaz ke generálnímu štábu. Tím vzrostly naděje u dalších

zajatců, podpořené rostoucími zprávami o  hrdinských činech čs. dobrovolní

ků nejen na ruské, ale i  francouzské frontě. Čs. věc také nacházela stále více

příznivců mezi významnými ruskými politiky. Češi se v  zajateckých táborech

také začali organizovat do různých spolků (byť ilegálních) a četli i přispívali do

různých čs. periodik, zejména časopisu Čechoslovan. Zajatci též zakládali so

kolské jednoty, které podporovaly národnostní myšlenky, a mnoho zajatců také

manifestačně přecházelo k pravoslaví. Navíc por. V. Klecanda, řídící výzvědné

Zborov 1917

služby ve štábu Jihozápadní fronty, zřídil v  jednom z  největších zajateckých

táborů v Darnici u Kyjeva čs. oddělení, které vyslýchalo slovanské zajatce a in

formovalo je o  čs. odboji. S  novým rokem byl zahájen postupný přesun České

družiny na jih k  Brusilovově 8. armádě, kde byly nasazeny jednotky rakouské,

a kde mohl být více využit potenciál útvaru při agitaci mezi slovanskými pluky

protivníka.

Družina skládající se ze dvou praporů byla 2. února 1916 rozkazem č. 524 pře

jmenována na Československý střelecký pluk, jehož velitelem se stal oblíbený

pplk. Václav P. Trojanov. Sláva České družiny a  četná pochvalná uznání byla

Darnica u Kyjeva, jeden z největších zajateckých táborů v Rusku, 

kde bylo internováno i mnoho českých zajatců

ČS. STŘELECKÝ PLUK

A ČS. BRIGÁDA V RUSKU 1916–1917

zaplacena krví dobrovolců. Za dobu svého působení ztratila Družina celkem

86 dobrovolníků. Z tohoto 27 padlo v boji a 8 zemřelo na utrpěná zranění. Dal

ších 14 mužů podlehlo nemocem, tři byli zajati a popraveni, jeden dobrovolník

zahynul nešťastnou náhodou. Nezvěstných zůstalo 33 družiníků, z nich někteří

padli do zajetí. Třem ze zajatých (A. Marečkovi, E. Řepovi a Mervartovi) se po

dařilo ze zajetí uprchnout a vrátit se do čs. vojska. Důstojníci České družiny byli

vyznamenáni 50 řády. Mužstvu bylo uděleno 38 stříbrných medailí na stanislav

ské stuze, 1 francouzská stříbrná medaile a 747 „georgijevských“ vyznamenání.

Celkem 8 příslušníků České družiny se stalo „polnými georgijevskými kavaléry“,

tj. majiteli všech stupňů Kříže sv. Jiří. Byli to des. Josef Bureš, čet. Josef Dostál,

prap. Zdeněk Fierlinger, des. František Koželuh, des. Štěpán Procek, prap. Karel

Vašátko, prap. Vladislav Vondřich a prap. in memoriam Jaroslav Syrový.

Zájem o službu v pluku stále rostl, a tak rozkazem č. 444 náčelníka štábu nej

vyššího velitele ruských front gen. Alexejeva byla dne 17. dubna 1916 zřízena

1. československá brigáda. Z dosud existujících jednotek byl ustanoven 1. a 2. čs.

střelecký pluk, každý o dvou praporech a osmi rotách. Nová struktura čs. jedno

tek začala platit od 19. května 1916, kdy se velení ujal plk. Trojanov. Z první až

čtvrté roty pluku vznikl 1. československý střelecký pluk (sv. Václava). Z páté až

osmé a  nově vznikající 9. roty byl ustanoven 2. československý střelecký pluk

(sv. Cyrila a Methoděje). Prvnímu prozatímně velel Trojanov, než se ho v červ

nu ujal pplk. Michail S. Pjotrovskij, který byl do té doby prozatímním velitelem

Typ obydlí, jaký si budovali příslušníci 2. pluku po dobu výzvědných akcí v lesích

a mokřinách Pinska, uprostřed sedí prap. Sepětý, jaro 1916

24 Zborov 1917 Čs. střelecký pluk a čs. brigáda v Rusku 1916–1917

25Zborov 1917 Čs. střelecký pluk a čs. brigáda v Rusku 1916–1917

2. pluku. Toho se ujmul pplk. Andrej V. Chotkjevič. Před Velikonocemi byl pak

záložní oddíl (velitel A. Číla) bývalé Družiny přesunut z  nevyhovujících pod

mínek u 26. záložního praporu do kasáren na Moskevské ulici v Kyjevě a svou

existenci skončil 7. května 1916, kdy z něj byla vytvořena 2. československá zá

ložní rota 2. čs. střeleckého pluku. Ačkoliv brigáda i nadále netvořila kompaktní

celek a  jednotky operovaly odděleně, vojáci opět plnili zadané úkoly s  velkým

nasazením a  odhodláním a  získali si respekt a  úctu svých velitelů i  ruských

spolubojovníků. S  intenzitou nasazení rostly také ztráty, takže stále aktuální

byla otázka doplňování stavů z českých zajatců v Rusku.

Brzy ráno 4. června 1916 byla silnou dělostřeleckou palbou zahájena na řece

Styr ve Volyňské gubernii ofenzíva ruských vojsk pod velením generála Alexeje

A. Brusilova. Původně se mělo jednat o součást společné ofenzívy dohodových

vojsk. Vývoj na frontách ale nakonec znamenal, že ofenzíva měla ulehčit Fran

couzům (Verdun), Britům (Blízký východ) a  zejména Italům (sočská fronta).

Brusilov měl plán operace hotov již na počátku května, ale přípravy u soused

ních frontů se protahovaly, a protože útok měl začít na všech frontách zároveň,

byl stále odkládán. Když pak ofenzíva skutečně začala, nepřítele naprosto pře

kvapila. Rakušané zaskočeni útokem se často vzdávali bez boje, avšak Němci

kladli tuhý odpor. Do druhého dne se podařilo obsadit město Luck a  postou

pit až o  65 km. Ještě lépe se vedlo na Dněstru směrem na Karpaty. Rakušané

10. června zahájili všeobecný ústup a byla kompletně rozbita jejich 4. armáda.

Rusové se chystali obsadit celou Bukovinu. Začaly se ale objevovat problémy,

Důstojníci 2. pluku Krejčiřík (vlevo) a Petřík (uprostřed)

před svým srubem na řece Šáře v Pinských bažinách, léto 1916

26 Zborov 1917 Čs. střelecký pluk a čs. brigáda v Rusku 1916–1917

Rozvědčíci 3. roty 1. pluku při odpočinku za Brusilovovy ofenzívy

v rajonu Bučac u řeky Zlatá Lípa, léto 1916

kdy ne všichni ruští velitelé na jiných úsecích bojiště byli ofenzívě nakloněni

a  nedokázali Brusilovova úspěchu plně využít. A  ačkoliv se jednalo o  jednu

z největších porážek Centrálních mocností, které přišly o 617 tisíc mužů a mu

sely místy ustoupit až o  120 km, vlastní ruské ztráty 800 tisíc mužů podnítily

sílící revoluční nálady, podpořené celkovým špatným stavem carské armády

a těžkým životem vojáků v poli.

K  úspěchu ofenzívy nemalou měrou přispěly i  operace I. praporu 1. čs. stře

leckého pluku. Na mnoha místech probíhal útok podle informací, které právě

on získal. Neméně úspěšně si ale vedl i v průběhu samotné ofenzívy. Úspěchy

zaznamenávali Češi zejména v místech, kde jim protivníka tvořili krajané. Ti se

poté, co zjistili, že stojí proti Čechům, často houfně dobrovolně vzdávali, při

čemž 22. července tak učinil celý 13. olomoucký a  6. srpna 25. kroměřížský

zeměbranecký pluk. Mnoho cenných informací získávali také naši rozvědčíci

při výslechu zajatých nepřátelských vojáků. Jednotlivé roty nejenom prováděly

rozvědky, ale nacházely se i  na hrotě ruského postupu, kde využívaly znalosti

volyňského Polesí z dřívější činnosti. Do bojů ofenzívy zasáhl i 2. čs. střelecký

pluk neboli bývalý II. prapor České družiny, ve kterém bylo k 14. červnu zařazeno

celkem 839 mužů. Téměř výlučně se jednalo o ruské Čechy. Jednotky působily

v oblasti Pinských močálů a u řek Pripjat, Strumeň a Jaselda. Úspěchů čs. roz

vědčíků v  létě 1916 v  rámci Brusilovovy ofenzívy si povšiml i  ruský tisk, který

o nich často referoval a dostalo se jim i uznání samotného gen. Brusilova.

27Zborov 1917 Čs. střelecký pluk a čs. brigáda v Rusku 1916–1917

Skupina důstojníků 7. roty 1. pluku Gayer, Němec, Syrový,

Kašpar, Rýdl a Havel. Remčica, zima 1916–1917

Příslušníci čs. brigády prohlašují právo

na samostatnost čs. státu. Remčica, únor 1917.

28 Zborov 1917 Čs. střelecký pluk a čs. brigáda v Rusku 1916–1917

Rozšíření počtu čs. jednotek a intenzivní bojová činnost s sebou přinesla otázku

doplňování stavů novými vojáky. Část nových branců byla získána z řad již odve

dených ruských Čechů, mnohem větší potenciál ale nabízely zajatecké tábory, ve

kterých dlely tisíce Čechů a  Slováků. Velká část z  nich, ovlivněna rusofilstvím,

odporem ke všemu německému, ale i politickou agitací čs. spolků, projevovala zá

jem o  českou otázku a  pomoc Rusku. Ruští političtí představitelé ale cítili k  Če

chům-zajatcům nedůvěru a báli se též cizího vojska na ruské půdě. Velké množství

zajatců tak podávalo v  zajateckých táborech přihlášky ke vstupu do čs. vojska,

ale vyřízení trvalo velmi dlouho, takže někteří raději vstoupili do srbské dobrovol

nické divize, formované po ústupu srbské armády ze Srbska v Oděse. Srbsko, jako

stát bojující na straně Dohody, nemělo problémy s  uvolňováním zájemců z  rus

kých zajateckých táborů a navíc dobrovolníkům byly uznávány jejich důstojnické

hodnosti z rakousko-uherské armády. Celkově se do I. srbské dobrovolnické divize

přihlásilo téměř 600 Čechů, z nichž bylo 128 důstojníků. Po zformování a výcviku

byla divize na podzim 1916 nasazena v Dobrudži u Černého moře.

I přes výše uvedené těžkosti se v době Brusilovovy ofenzívy podařilo postavit plá

nované útvary čs. jednotek. Na konci července 1916 byl v Kyjevě dokončen výcvik

II. praporu 1. čs. střeleckého pluku, který se okamžitě začal přesouvat na frontu

a  vznikaly také 6., 7. a  8. rota 2. čs. střeleckého pluku. V  srpnu 1916 přicháze

ly ke 2. pluku první posily z  řad Čechů – zajatců. Ti slavnostně přísahali 6. října

ve vesnici Okonsk a následně odjeli do pole. Nárůst počtu dobrovolníků umožnilo

20. října 1916 vydání rozkazu o  formování třetích praporů obou pluků. Na konci

Češti dobrovolnici v srbském vojsku během cvičeni v ruské Oděse

29Zborov 1917 Čs. střelecký pluk a čs. brigáda v Rusku 1916–1917

Přísaha příslušníků III. praporu 1. pluku (z něhož později vznikl 3. pluk)

na prapor České družiny. Treskyňě, únor 1917.

léta 1916 se přihlásilo do čs. vojska již na 7 000 zajatců, a proto byl v Borispolu

21. října 1916 zřízen 1. čs. záložní střelecký prapor a důstojnická škola čs. brigády.

Dalších 200 000 zajatých Čechů a  Slováků bylo roztroušeno po zajateckých tá

borech, v dolech, zbrojních závodech a hospodářských usedlostech po celé Rusi.

Zajatecké tábory skýtaly rezervoár dalších dobrovolníků, ale postoj carských úřa

dů, které se obávaly přílišného zvětšení a  vlivu cizí armády na svém území, byl

k čs. plánům i nadále chladný.

I  po konci Brusilovovy ofenzívy pokračovaly čs. jednotky v  úspěšné operační

činnosti navzdory pomalému rozkladu carské armády. Opět prováděly rozvědky

v  týlu protivníka, prováděly průzkum a  mapování nepřátelských pozic, ochranu

štábů či dělostřeleckých baterií a  zajímání živých zajatců. Jednotky byly stále

rozděleny po malých skupinách u  různých ruských útvarů na poměrně dlouhé

frontě. Na konci října dorazily do Borispolu dvě pochodové roty od náhradního

praporu Čs. střelecké brigády a začal tak být formován III. prapor 1. pluku. Jeho

velitelem se stal pplk. N. P. Mamontov, veliteli rot byli prap. Hušek (9. rota), por.

Kalina (10.), por. Dembský (11.) a prap. Číla (12.). Pod Mamontovým velením žil

prapor vlastním životem s odkazem na husitské tradice. Jeho vojáci nosili nára

meníky s kalichem, využívali husitské prapory a neoficiálně se nazývali plukem

Jana Žižky z Trocnova. Vojáci tvrdě cvičili i v nejtužších mrazech a projevovali

obdivuhodnou kázeň. Zároveň vedli bohatý kulturní a společenský život. Na kon

ci roku bylo ve stavu čs. jednotek 5 750 mužů. 30

Jednotlivé jednotky brigády na počátku roku 1917 pokračovaly i  nadále ve své

dosavadní činnosti. Roty vykonávaly rozvědky a  průzkumy nepřátelských po

zic, často za využití loděk. Rozvodněné řeky ale častokrát operace znemožnily,

a tak měli naši dobrovolníci i čas na odpočinek. Výborně si vedla zejména 6. rota

2. pluku. Asi nejúspěšnější akci tohoto období provedli rozvědčíci 6. roty 1. pluku

vedeni prap. Medkem, kteří v  noci z  26. na 27. března nejprve vyhodili do vzdu

chu nepřátelské minové galerie, následně odstranili drátěné překážky a  společ

ně s  Rusy zaútočili na poškozené německé okopy. Zde se jim podařilo zajmout

15 vojáků 46. pluku. Za tuto akci bylo uděleno pět Křížů sv. Jiří IV. stupně, 10 me

dailí a prap. Medek obdržel Řád sv. Vladimíra.

Do legií se hlásilo stále více a  více zajatců, a  tak mohl být rozšířen III. prapor

1. pluku na třetí pluk čs. brigády. Velitelem zůstal pplk. N. P. Mamontov. Příslušníci

praporu složili 28. února v  Treskyni přísahu, ale již 15. března se z  praporu stal

3. střelecký pluk (Jana Žižky z Trocnova), který 8. dubna obdržel vlastní husitský

prapor darovaný českou kyjevskou společností. Od ukončení činnosti Družiny až

do května 1917 padlo a zemřelo celkem 50 dobrovolníků a zajatý střelec Augustin

Kmošek byl odsouzen k trestu smrti a popraven.

Skupina prap. Medka (uprostřed), která podnikla v noci

z 26. na 27. března 1917 v součinnosti s Rusy zdařilou akci u Břežan

Zborov 1917 Čs. střelecký pluk a čs. brigáda v Rusku 1916–1917

Na události v Rusku roku 1917 mělo velký vliv již léto roku předchozího. V červnu

1916 byla zahájena Brusilovova ofenzíva, která skončila v září velkým vítězství,

ale zároveň obrovským rozvratem carské armády. Rusové sice dokázali místy po

stoupit až o 120 km, rozbít mnoho německo-rakouských jednotek a připravit je

o mnoho mužů, sami se ale totálně vyčerpali. Vítězství bylo vykoupeno více jak

800 tis. mrtvými, téměř stejný počet vojáků byl zraněn, nezvěstný nebo dezerto

31Zborov 1917

ÚNOROVÁ REVOLUCE

val. Ruská ekonomika nejenže nedokázala frontu zásobovat dostatkem zbraní

a střeliva, ale ani potravinami či základní výstrojí pro vojáky. Ti se tak začínali

bouřit, odpírali poslušnost a  odmítali dále bojovat. V  téže době také rostla

nespokojenost obyvatelstva v  zázemí s  vládou carské rodiny. Car Mikuláš II.

se pohyboval na frontě a  vládla tak místo něj jeho žena Alexandra, původem

Němka

1

, takže jí mnoho Rusů pokládalo za špiónku. Na carskou rodinu měl

také velký vliv mystik Grigorij Rasputin, kterého ale obyčejní Rusové nenávi

děli a  který byl v  prosinci 1916 zavražděn. Díky neúspěchu na bojištích byla

ztracena část nejrozvinutějších území na západě. Hospodářství bylo na hra

ně zhroucení, rostla inflace, nedostávalo se potravin. Ve státní správě bujela

obrovská korupce. Po celé zemi tak vznikaly opoziční skupiny, které volaly po

změnách a zlepšení životní situace Rusů jak v zázemí, tak na bojišti. Mezi nimi

se stále více a více prosazovali bolševici.

Stávka dělníků Putilovských závodů v Petrohradě, březen 1917 32

Po celé zemi začalo docházet k protestům proti válce a hladovým bouřím. Vše

vyvrcholilo 3. března (18. února dle starého kalendáře) 1917, kdy došlo ke ge

nerální stávce dělníků petrohradských Putilovových závodů, jedné z nejdůleži

tějších zbrojních továren impéria. V následujících dnech se k dělníkům přidá

vali protestanti, požadující odstoupení cara, ukončení války a lepší zásobování

potravinami, a  tak 8. března stávkovalo v  Petrohradě již přes 200 tisíc lidí.

Situace se stávala chaotickou, mezi lidmi se šířily různé fámy a došlo i k po

tyčkám s  bezpečnostními silami, během kterých zemřelo několik lidí, načež

došlo k útokům na státní budovy a k rabování. Po odmítnutí poslušnosti u vo

jenských útvarů se 15. března car Mikuláš II. vzdal koruny ve prospěch svého

bratra Michaila. Ten však korunu následující den odmítl. S abdikací cara byla

ustanovena Prozatímní vláda v  čele s  knížetem Lvovem, která se tak fakticky

ujala moci. Po více jak pěti stoletích tak v Rusku skončilo samoděržaví a začal

přechod k demokracii.

Únorová revoluce v Rusku radikálně změnila celý stát i podmínky pro jeho další

setrvání ve válce. Jedním z prvních kroků nových vládců byla zbrklá „demokra

tizace“ armády. Ruskému vojsku zlomil vaz pověstný rozkaz č. 1, ve kterém bylo

řečeno, že mimo službu nemusí vojáci poslouchat nadřízené, že se mohou jako

„svobodní občané“ účastnit politických mítinků a byl zrušen trest smrti. Tím byla

armáda vystavena nekontrolovanému vlivu demagogů všech směrů, zejména

bolševiků. Nová Prozatímní vláda tak nedokázala zabránit rozkladu ruské armá

dy, podněcovaného bolševiky, které finančně podporovala německá rozvědka

Příchod ruského vojska k sídlu petrohradského parlamentu

k ochraně členů Prozatímní vlády, březen 1917

Zborov 1917 Únorová revoluce

33Zborov 1917 Únorová revoluce

Manifestace v ruské armádě. Ke slovu se dostávají

političtí řečníci, Petrohrad, březen 1917.

Pálení carského orla před budovou parlamentu v Petrohradu v březnu 1917

34 Zborov 1917 Únorová revoluce

a jejichž představitele dokonce převezla ze Švýcarska, aby definitivně vyřadila

Rusko z tábora Dohody. Přestože došlo k nebývalému úpadku armády, rozhodla

se Prozatímní vláda dostát spojeneckým závazkům a  pokračovat ve válce

s Ústředními mocnostmi.

Na jaro 1917 plánovali spojenci společnou ofenzívu na všech frontách, která

měla vést k vítězství ve válce. Ještě carské velení v koordinaci se spojenci plá

novalo ofenzívu, která měla odčerpat nepřátelské síly z jiných bojišť. Opakovala

se však více méně situace z roku 1916, kdy jednotlivé armády útočily samostat

ně, často aby ulehčily spojencům na jiné frontě. Mezi 16. dubnem a 9. květnem

probíhala na západě tzv. Nivellova ofenzíva, která měla sice slibný začátek, ale

jako všechny předchozí pokusy skončila utopená v krvi vojáků. Britové a Fran

couzi přišli o 340 tisíc a Němci o 170 tisíc mužů. V květnu také začali Italové

10. bitvu na Soči, jejímž cílem bylo obsazení Terstu a hory Monte San Gabriele.

Útok opět začal dobře, ale 8. června byl se ztrátou 150 tisíc vojáků a s omeze

nými územními zisky zastaven. Obránci přišli o 75 tisíc mužů. Za této situace se

v létě ministr války Kerenskij rozhodl, že Rusko dostojí svým spojeneckým zá

vazkům a dle původních plánů provede ofenzívu. I proto je operace známa jako

Kerenského či červencová, případně jako „dobrovolná“ ofenzíva. Ruské operace

doplnila na jihu ofenzíva rumunské armády.

Dne 15. března 1917 abdikoval car Mikuláš II., po více jak pěti stoletích

tak v Rusku skončilo samoděržaví a začal neúspěšný přechod k demokracii

35Zborov 1917 Únorová revoluce

Přísaha věrnosti Prozatímní vládě u ruského 333. pluku v rumunských Karpatech,

u kterého v té době sloužili příslušníci 1. roty 1. čs. pluku, březen 1917

Sbírání nepřátelských proklamací příslušníky

5. roty 1. pluku v rumunských Karpatech, jaro 1917

36 Zborov 1917 Únorová revoluce

Generál Alexej A. Brusilov s ministrem financí Prozatímní vlády A. Těreščenkem

Pietní tryzna 210 obětí revolučních dnů v Petrohradě 5. dubna 1917,

které se zúčastnilo 900 tisíc lidí

37

K útoku byly připraveny tři armády jihozápadního frontu generála Alexeje Gutora,

které nejméně zasáhla agitace bolševiků. Na severu to byla 11., uprostřed

7. a  na jihu 8. armáda. První velel generál Ivan Erdeli, druhé generál Leonid

Bělkovič a poslední legendární Lavr Kornilov. Vrchním velitelem ruských vojsk

byl od května neméně slavný generál Alexej A. Brusilov. Ofenzíva měla probíhat

na frontě dlouhé zhruba 200 km ve směru na Lvov, důležitý komunikační uzel

v oblasti, a měla způsobit těžké ztráty rakouské armádě v Haliči. Hlavní opera

ce měly probíhat na křídlech frontu a všechny ostatní aktivity je měly podpořit

a  vázat na sebe síly nepřítele. Rusům se podařilo pro plánovaný útok zajistit

velké množství materiálu, a  to jak domácí výroby, tak ze spojeneckých dodá

vek, včetně dostatečných zásob střeliva. V  tomto směru se jednalo o  nejlépe

připravenou akci na východní frontě. Podařilo se též soustředit velké množství

vojáků, v  jejichž počtu měli Rusové velkou převahu. Velkým problémem však

byla jejich morálka.

Ruská ofenzíva směřovala především proti rakousko-uherským jednotkám, které

měly být připravovanou ofenzívou vyřazeny z bojů na východní frontě. Skupina

armád v Haliči, které velel generálplukovník Eduard von Böhm-Ermolli, se sklá

dala z c. a k. 2. armády (velitel genplk. Böhm-Ermolli) na severním a 3. armády

(genplk. Karl Tersztyánszky von Nádas) na jižním úseku, mezi které byla v okolí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist