načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zázračný svět včel - Dietrich Steen; Jurgen Tautz

Zázračný svět včel

Elektronická kniha: Zázračný svět včel
Autor: ;

Bez včel by lidský život na Zemi do čtyř let skončil, tvrdil Albert Einstein. Nejvýznamnější odborník na život včel a autor bestselleru Fenomenální včely přichazí nyní s další ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 263
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (převážně barevné)
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z německého originálu Die Honigfabrik. Die Wunderwelt der Bienen-eine Betriebsbesichtigung ... přeložil Tomáš Dimter
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4691-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bez včel by lidský život na Zemi do čtyř let skončil, tvrdil Albert Einstein. Nejvýznamnější odborník na život včel a autor bestselleru Fenomenální včely přichazí nyní s další přelomovou knihou, v níž populárním a přístupným způsobem představuježivot v úle, který navenek vypadá jako veliký chaos, ale opak je pravdou. Včely jsou úžasna stvoření, která - navzdory tvrzení o jejich píli - umí také lenošit, vyhýbat se ukolům, zkrátka jde o bytosti, které mají své „nálady“. Po přečtení této knihyse už nikdy nebudete dívat na svět kolem nás stejně jako dosud.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zázračný svět včel

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mf.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Jürgen Tautz, Diedrich Steen

Zázračný svět včel – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



MLADÁ FRONTA

TOVÁRNA NA MED

ANEB ŽIVOT V ÚLE

Jürgen Tautz, Diedrich Steen

ZÁZRAČNÝ

SVĚT

VČEL


Obsah

Úvod 13

Kapitola I

Feng ŠUEJ v temnotě – Provozní budova

a výrobní prostředky včelstva 18

1. Od stromu k nástavku 18

Vyloupené dutiny 18

První způsoby včelaření 20

Věc získává prostor a dostává rámek 23

Moderní tovární budova pro výrobnu medu 25

2. Nejen skladiště a dětský pokojík –

síťová technologie zvaná plást 28

Vezme se konstrukční materiál 29

Plást jako dětský pokojík 31

Poruchy na domácím telefonu 32

Kapitola II

Sezónní práce v rytmu ročních období –

Týmová práce v továrně na med 38

1. Ženská síla ve včelstvu – o tlustých holkách,

sesterské lásce a zuřivých amazonkách 38

Zimní včely 39

Muchlání v bedně 40

Konec s tulením a hurá do práce 44


Domácnost a péče o děti 46

Klimatizace v dětském pokoji 50

Bionika ve vosku a stavbě plástů 60

V medové kuchyni – zpracovatelky medu 64

Neprojde každá – strážkyně 65

Speciální síly ve službě mimo úl – pátračky 68

Mnohostranné, prohnané a ostřílené – sběračky 69

Moc unavené na útok – o spánku včel medonosných 70

Bezva, to udělá nějaká jiná – Proč mohou být včely líné 72

2. Plánovač trasy v moři květů: Včelí tanec – nové úvahy

o starých vědomostech 75

S jakou přesností jsou měřitelné taneční pohyby? 79

Vždycky po čichu! 84

Nejprve je pošlou, potom je to přitáhne 86

Změněný náhled a následky 88

3. Eskortní servis pro matku – trubci 93

Poloviční chlap místo celého muže 94

Útok spermatického bombardéru 96

Multikulti s mládenci bez otce 98

Epigenetika aneb: Proč včely pečou své sestry? 102

4. Královna s omezenou mocí – matka 105

Vůně vládkyně 106

Výměna v ředitelském patře:

Jak se ve včelstvu mění CEO 107

5. Včelstvo – superorganizmus s hlavičkou 112

Jak včely zakoušejí svět –

chytrost se sedmým smyslem 112

Pestře šedý svět zpomaleně – Jak včely vidí 113


Kosmos z parfému a napětí – Jak a co včely cítí 117

Učit, plánovat, rozlišovat – fenomény chytrosti u včel 119

Compañeras s tradicí 124

Kapitola III

Med není všechno, ale bez medu není nic –

Výrobní škála továrny na med 127

1. Vystříknout, vypotit a vyplivnout –

Co všechno vychází z jedné včely 129

Bolestivé, ale dobré proti revmatu – včelí jed 129

Zázračný pudink pro matku – mateří kašička 132

Voňavá stavebnina se svítivostí – vosk 133

2. Odškrábnout a oprášit  – propolis, pyl a včelí chléb 135

Pancéřová páska pupenů – propolis 136

Potrava z květinového moře – pyl 139

3. Crème de la Crème – med 142

Šťáva z květů a čůránky ze mšic –

suroviny a jak se k nim včely dostanou 143

Tančit a pracovat – Jak včely sbírají nektar 144

Šuškání v temnotě – Jak se včely scházejí k tanci 149

Jak včelaři určí, co přijde do sklenice – druhové medy 151

Trpělivost a sliny – Jak se z nektaru stane med 153

Včely pod parou – obsah vody v úlovém vzduchu 154

Včelí dílo a včelařův příspěvek 157

Dokolečka dokola – vytáčení medu 159

Pořád a pořád dokola – zpracování medu 160

Kdo chce brát, musí také dát – krmení na zimu 162

Kapitola IV

Založení dceřiné firmy – roj 165


1. Je to jako vždycky: Jde o pudy 166

2. Inteligence roje – Jak se stěhují včely 166

Vysílání průzkumnic 170

Makléři se snaží 171

Pípání se silou exploze 172

Každý musí umět všechno – plasticita včel 175

Stručně a jasně – Jak včelaři pořádají nové bydlení 176

3. Kleštík nese smrt –

Jak to pokračuje v rodném sídle 177

Vládnout může jen jedna – boj o trůn 177

Chudé a bez domova – poroje 179

4. Včelař zkazí každou legraci 180

Kdo pracuje, nenapadají ho hloupé myšlenky –

tedy většinou 180

Záchrana v nouzi 183

Zkažená vajíčka v nedotčeném včelstvu 186

Mazlení s nejmenšími larvičkami –

Jak se vychovává matka 187

Kapitola V

Špionáž v provozu, loupežná přepadení

a vetřelci z Asie – Včely bojující 190

1. Nepřátelské převzetí – Jak se včely okrádají 191

2. Včela a netvor 193

Světem kráčí zabiják 193

Upír na včelím plodu – Proč je kleštík tak nebezpečný 196

V jednotě je síla – včely a lidé v boji proti kleštíkovi 199

Když to funguje na ptačí peří, bude i ve včelstvu 201


Kapitola VI

Smrt matek? –

Včely v boji o přežití 204

1. Mýtus o vymírání včel medonosných 205

Od vedlejšího zaměstnání ke koníčku – strukturní změna

ve včelaření v Německu 207

Ohrožený život – Proč to přesto mají včely těžké 209

2. Poplach není odvolán – Velké umírání je možné 212

Průmyslově využívaná včelstva –

opylovací včelaření v Americe 212

Včelí zdraví – člověk jako nebezpečí

pro superorganizmus zvaný včelstvo 215

Včely medonosné – zabiják housenek budoucnosti? 221

3. Zpátky do budoucnosti – staré cesty, nové objevy 223

Včely a les – Naučit se něco nového z počátků 227

Nevidí včely stromy pro samý les? 232

Epilog

Včely – životní pocit 235

Jsou včely nezištné? – Rozhovor 235

Poděkování 243

Literatura 247

Rejstřík 257



Věnováno mým dětem Moně, Silke a Meiko

a vnukům Antonovi a Oskarovi

- Jürgen Tautz -

Dirku Steenovi k 80. narozeninám

- Diedrich Steen -


Přeložil Tomáš Dimter

Original title: „Die Honigfabrik. Die Wunderwelt der Bienen –

eine Betriebsbesichtigung“ by Jürgen Tautz, Diedrich Steen

© 2017 Gütersloher Verlagshaus, Gütersloh,

a division of Verlagsgruppe Random House GmbH,

München, Germany.

Translation © Tomáš Dimter, 2018

ISBN 978-80-204-4691-6 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-4968-9 (ePDF)

ISBN 978-80-204-4967-2 (ePUB)

ISBN 978-80-204-4969-6 (Mobi)


13

Úvod

Už mělo být krásně. Večer po práci ještě pár kroků

za dům, pod duby, k úlům. Pozorovat poslední navrátilky, jak se pomalu snášejí a nektaremobtěžkány dosedají na leták. Krátké pozdravení strážkyni

na česně, pak do temného úlu, kde už čekají sestry,

aby převzaly drahocenný náklad.

A ta vůně! Na konci dubna ještě kvetou třešně, pampelišky, jabloně, švestky, hrušně – všechno teď rozvíjí nádheru slibující nektar nebo je krátce před rozkvětem. Po teplejších dnech to u včel voní jako na jarmarku u stánku s cukrovou vatou. Nadýchat se teplé, sladké, těžké vůně v den, kdy včely nanosily spoustu nektaru, k tomu slyšet bzučení z dřevěných nástavků. Všechno je, jak má být.

Jenže tentokrát je všechno jinak a já si dělámstarosti. Nejdřív nechtěla být zima opravdovou zimou. Ještě okolo Vánoc panovaly teploty nad deset stupňů, mrazík se neobjevil ani v noci. Matky nepřestaly klást vajíčka. Larvičky, které se z nich vylíhly, musely být krmeny. Počet včel v úlech sice zůstal vysoký, alezásoby potravy kvapem mizely. Vystačí až do doby, než v březnu začnou kvést vrby? Někteří včelařivyprávěli o vyhladovělých včelstvech už v únoru. Nezakrmil jsem je i já v podletí málo? Pro včelaře není většíostuda než včelstvo uhynulé hlady.

Na začátku dubna konečně pár teplých dnů.Situace s potravou se mírně zlepšuje, rozkvetla vrba jíva, včely mohou sbírat nějaký nektar, matka teď klade až 1200 vajíček denně. Tento počet stoupne až na 2000. Teď musí počasí vydržet! Jenže přichází příliv polárního vzduchu. Už deset dnů. Vydrží to ta spousta larev, o které se včelstvo stará? Zvládnou je včely –kojičky všechny nakrmit a zahřívat plodové hnízdo?

Prvního května konečně nastává obrat. Přichází oblast vysokého tlaku, ohlašuje se změna počasí. Je neděle ráno 10 hodin, modré nebe, teploměr ukazuje 12 °C: Za dvě hodiny vystoupá teplota na 15 °C. Pak už létavky nic nezastaví. Mohou vyrazit! Tak nějak, milé čtenářky a milí čtenáři, uvažovali a cítili se v předjaří roku 2016 mnozí včelaři naspoustě míst. Ano, cítili, neboť práce se včelami je vášnivá a emocionální. A to nejen v aktuálním zpravodajství v médiích, kde se referuje o vymírání včel, jehoždůsledkem má být zánik lidstva. Kdo začal chovat včely a ještě po třech letech, co si prožil všechnazačátečnická dramata, pořád včelstva chová, ten už nemá včely, ale naopak: Včely mají jeho! Jsou včelaři, kteří včelaří déle než 100 let (DBJ 1/2017) – přinejhorším s terénním invalidním vozíkem a s využitím synů (taktéž v letech) jako otroků pro zvedání těžkých nástavků.

Včelařit je fascinující proto, že včely dokáží ivčelaře, kteří je chovají desetiletí, vždycky překvapit. „To ještě nikdy neudělaly!“ slýcháme často na znamení údivu, když včelař vypráví o svýchzkušenostech. Každé včelstvo má svůj charakter, každý včelí rok neopakovatelný průběh. Se včelami se člověknikdy nenudí! Komplexní organizmus včelstva je jako kniha, kterou můžeme číst každý rok znovu a přikaždém čtení vypráví jiné, napínavé příběhy.

Chtěli bychom vás vzít do světa těchto příběhů. My, tj. Diedrich Steen a Jürgen Tautz. Jeden jenakladatelským redaktorem a včelaří už dvacet let, druhý je doktor biologie, už 27 let profesor na Univerzitě Würzburg a jeden z mezinárodně nejuznávanějších badatelů o včelách. Jeden vám bude povídat o věcech, které sám vždycky vypráví, když máodpovědět na otázky jako: „Hele, slyšel jsem, že máš včely. Jak je to vlastně s...?“ Ten druhý se postará o to, aby to, co bude řečeno, bylo také správně. Především ale načrtne včelařskou praxi na napínavém pozadí vědy a výzkumu. Tyto oddíly budou označenymikroskoem před nadpisy a vysazeny jiným typem písma.

Společně vás zveme k „exkurzi provozu“ v továrně na med. Seznámíme se s výrobní halou a výrobními prostředky, zaměstnanci, ředitelskýmpatrem i s výrobky. Zjistíme, kdo a s kým spolupracuje (nebo taky ne), uslyšíme o lenoších a flákačích, ale také o specialistech, a ponoříme se do světa plného úžasných pravidel. Ale přestože to při letmém pohledu do úlu vypadá tak, jako by život uvnitř byl především anarchistickým hemžením – včely vědí, co dělají. Včely mají plán, který realizují s pozoruhodnou dovedností, fascinujícími schopnostmi aobdivující týmovou prací.

Zvolili jsme si obraz továrny na med, protože z perspektivy včelařů jsou včelstva právě tímto.Provozy s až 50 000 dělnicemi ve výrobě medu aněkolika málo sezónními mužskými silami. Včely to neochybně vidí jinak. Pokud bychom se jedné z nich zeptali, zda pracuje v továrně na med,pravděpodobně by nechápavě zavrtěla tykadly. Výroba medu není pro včely smyslem a cílem života. Tím je zabezpečit přežití a rozmnožení. Med je jen prostředek, dodavatel energie a pohonná hmota. Teprve včelaři dělají z medu účel včelstva a ze včel dělnice v továrně na med.

Je to nefér? Odsouzeníhodný zásah do přirozených procesů živé bytosti, která se v současné době těší takovým sympatiím? Jsou lidé, kteří to tak vidí. Ale i pro včely platí co pro většinu zvířat v lidské péči: Udělali jsme z nich užitková zvířata. Včely se dají využívat, dají se ovšem také používat? Nebo jsou to spíše včelaři, kdo se včelám přizpůsobují a kdo musí velmi dobře poznat jejich potřeby, pokud má mít továrna na med úspěch? Uvidíme... Pár slov k úmyslu a struktuře toho, co budenásledovat. Tato kniha chce vyprávět, jak se vede včelstvu, a zprostředkovat dojem o napínavých celkových souvislostech. Proto to není učebnice včelaření, se

kterou by bylo možné naučit se včelařit. Pochopi

telně doufáme, že začátečníci a začátečnice a mož

ná dokonce i pár zkušených včelařů zde naleznou

podnětné a důležité informace pro svého koníčka.

Především ale tato kniha chce zprostředkovatporo

zumění všem, kdo se o tento báječný hmyz zajímají,

i kdyby to bylo jenom proto, že jim tak moc chutná

včelí produkt – med.

Pro pochopení celku je třeba číst kapitoly po

pořadě, jelikož na sebe navazují. A tak je kapitola

o rojení včel napínavější, pokud se předtím čtenář

dozvěděl, k čemu slouží plásty a jak spolu včelyko

munikují. Kdo by nicméně chtěl skákat sem a tam,

najde na konci knihy rejstřík, který poskytneinfor

mace k jednotlivým pojmům nebo výrazům. Výraz

„obrázek“ s číslem odkazuje na vyobrazení v obra

zové příloze knihy. Tam se poněkud názorněji de

monstruje, o čem je vlastně řeč.

A teď: Vítejte v továrně na med

a zázračném světě včel!

Kapitola I

FENG ŠUEJ v temnotě –

provozní budova a výrobní

prostředky včelstva

1. Od  stromu k  nástavku

Vyloupené dutiny

Včely bydlí v dutinách, každopádně včely evropské

rasy. My lidé jsme museli v průběhu evoluce vyjít

z jeskyní, abychom jako Homo sapiens, jako údajně lidé rozumní, vytvořili víceméně dobře fungující společenství. Včelám se to podařilo ve výdutích

skalních stěn, pod kameny nebo ve vykotlaných

stromech dávno předtím, než naši předkové začali

chodit vzpřímeně. Včela, která už před 45 miliony let

poletovala z květu na květ, byla objevena nazkamenělině z eocénu. Vycházíme z toho, že praformy dnes

známých včel pronásledovaly už dinosaury, kteří jim

dupli na příbytek.

Když zhruba před 1,7 miliony let vstoupily dosvětových dějin první bytosti druhu Homo, pravděpodobně velmi rychle pochopily, že včely ve svýchdutinách uchovávají lahodný poklad. Tak kalorická – ale především sladká – potravina jako med v tehdejším světě neexistovala.

Člověk zřejmě odkoukal od medvědů, jak se k ní

dostat: Rozervat dutinu, vytáhnout plásty a hned

pelášit pryč, než jej včely celého pobodají. Neboť

i tehdejší včely byly připravené bodat a chránit svůj

příbytek! Ale kdo chce med, musí taky něco vydržet – a být připraven podstoupit riziko. Existují kresby z doby kamenné v takzvaných Pavoučích

jeskyních u obce Bicorp ve Španělsku, které ukazují,

jak se sběračka medu spustí k dutině po čemsi, co

připomíná provazový žebřík, aby se dostala kchutnému pokladu včelstva. O tom, jak to mohlovypadat, si můžeme udělat představu například zbiosférické rezervace Nilgiris v jižní Indii. Asijské včely zde

staví, jinak než evropské, jediný plást pod skalním

převisem. Tamní Katunayakové sklízejí med tak,

že sběrači medu slezou po lanech z bambusu a plást

srazí tyčí opatřenou hákem (Tourneret 2017, Routes,

57nn.).

Tady nejde jen o krk, taková sklizeň medu navíc zničí plást včelstva a tím zpravidla i včelstvo samé. Přinejmenším v těch oblastech světa, kde je zimní vegetační pauza. Neboť včely tam potřebují med také jako zásobu potravy na zimu. Med je energetickárezerva, která včelám umožňuje vytvářet teplo, jež je v chladném ročním období drží při životě. Jestliže naši předkové z doby kamenné obrali včely o med, ve většině případů byl s celým včelstvem konec.Vykradené včelstvo se značně poškozenými plásty totiž nemohlo přežít.

První způsoby včelaření

Netrvalo příliš dlouho, než lidé pochopili: Kdo chce

pravidelně jíst med, nesmí jenom krást, ale musí

také něco nabídnout. Totiž dutinu. A tak se lidénaučili vlastníma rukama vyrábět výdutě a dutiny

z hlíny, kůry stromů nebo jílem pomazané slaměné

koše, kde se mohly usadit včelí roje. To ještě nebylo

žádné včelaření, jak je známe dnes, ale přesto už to

byl „včelařský způsob práce“. Lidé už nehledalimísta, kde včely přebývají, a neobírali je o med. Teď je

lákali na určitá místa tím, že například těsně vedle

sebe zavěšovali na stromy trubky z hlíny. Včelí roje

při hledání nového obytného prostoru nacházely

prázdné hliněné trubky a zabydlely se v nich. A už

měl včelař nové včelstvo. Když se do zavěšených

trubek nastěhovalo dostatečné množství rojů, mohl

se včelař u některých z nich dokonce zříci sklizně

medu, čímž umožnil, aby taková včelstva přezimovala. V následujícím roce se pak tato včelstva brzy

vyrojila a přispěla k tomu, že včelaři počet včelstev

zase rychle narůstal. V podletí pak mohl včelařsklidit z části včelstev med, další zazimoval. A v následujícím roce začal celý cyklus od začátku.

Způsob včelaření, který následoval po právě zmíněném, bylo včelaření v košnicích. V Evropě bylo rozšířené od středověku do konce 19. století. Včelaři, kteří využívali košnice, se nezaměřovali pouze na med, ale také na včelí vosk. Ten bylmimořádně žádaný pro výrobu svíček především v kostelích a klášterech. Dnes se košnicově včelaří ještě v Lüneburském vřesovišti – ovšem jen zřídka. Včelař s košnicemi začíná v předjaří s několika včelstvy. Ta se od února velmi rychle rozvíjejí, tzn. že počet včel v košnicích roste. Brzy je jim v slaměném příbytku těsno a narůstá rojová nálada. Když roj vyletí z košnice, včelař jej chytí a usadí do prázdnékošnice, kterou roj zpravidla rád přijme. A včelař tak získá nové včelstvo. Tak se to několikrát opakuje od konce května do zhruba poloviny června. V podletí, když rozkvete vřesoviště, má včelař v porovnání spředjařím mnohonásobek včelstev. Těmito včelstvy seosadí „včelí ploty“, zastřešené police, které jsou umístěné na vřesovištích. Zde včely sbírají nektar. Když vřesoviště odkvete, může být sklizen med.

Tato sklizeň byla v minulosti pro většinu včel skutečně smrtící záležitost. Včelař vyhloubil malou jámu a spálil v ní papírové pásky namočené v síře. Nad jámu a stoupající sirné výpary postavil košnici. Zanedlouho se včely udusily a plásty mohly být vylámány. Ovšem většinou včelaři postavili košnici plnou medu a včel nejdřív na obrácenou prázdnou košnici a silně s oběma košnicemi bouchli o zem. Většina včel spadla do prázdné košnice. Těmitovčelami bez plástů mohla být posilněna včelstva, která měla přezimovat, zatímco ty, které nespadly zplástů, byly sirnými výpary usmrceny.

Při tomto způsobu práce ovšem dochází kezničení plástů a likvidaci včelstva. Pokud chce člověksklízet také včelí vosk, pak to z pohledu včelařenepředstavuje žádný problém. Ale od poloviny 19. století se vosk coby surovina pro svíčky stával jako zboží stále méně zajímavým. Když se na začátku 19. století podařilo francouzskému chemikovi EugènoviChevreulovi získat mastné kyseliny z živočišných tuků, byl už jen krok k objevu stearinu, látky, z níž se dodnes dělá většina svíček. Pak došlo k objevu parafinu a nakonci 19. století nakonec osvětlila první domy elektrická energie a žárovky. V 19. století současně ztrácel i med coby hospodářská komodita na významu. Roku 1801 založil Franz Carl Achard ve slezském Cunernu (dnes polské Konary) první továrnu na světě, kterázískávala cukr z řepy. Kdo si chtěl osladit pokrmy, mohl do té doby použít jen dovážený, a proto drahýsurový cukr nebo med, kterého bylo omezené množství a byl velmi nákladný. Už zanedlouho ale bylo možné sáhnout po podstatně levnějším rafinovaném cukru z cukrové řepy. Pokud do té doby byly „sladkosti“ luxusem, který se pravidelně podával jen ve vybranějších domácnostech – nebo u včelařů –, nyní se stal obecně přístupným spotřebním zbožím.

Včelaři se museli této nové situaci přizpůsobit. Pokud nechtěli vosk vyhazovat, museli najít způsob, jak sklízet med bez ničení plástů. A kdo chtěl vyrovnat ztrátu z poklesu ceny medu, potřeboval větší sklizeň, aby ho mohl prodat víc.

Přesahovalo by to rámec této knihy, kdybychom měli jen načrtnout vývoj, ke kterému došlo, protože přinejmenším z dnešního pohledu to mělo poněkud chaotický průběh. Neboť 19. století bylo také stoletím, kdy vědecké zkoumání přírody nastoupilo své vítězné tažení. Systematické pozorování dění ve včelstvu bylo součástí tohoto pohybu. Vznikly četné spolky a sdružení, které se zabývaly vědeckým výzkumem včel a vylepšováním včelařské praxe. Mnohé, co se tehdy tvrdilo jako vědecky doložené, se později ukázalo jako omyl. A mnohé objevy, které měly představovat revoluci ve včelaření, se vytratily jako pára nad hrncem. Dva objevy se však prosadily a vyústily v moderní včelaření, jak ho známe dnes: Vedly k chovu včel v bednách s pohyblivými rámky, tzv. „rozběrným dílem“; těmto bednám včelaři říkají „nástavky“ (srov. obr. příl. 1).

Věc získává prostor a dostává rámek

Už včelaři, kteří chovali včely v košnicích, si všimli,

že včely přijímají pomoc při stavbě plástů. Když se

prostrčila košnicí dřevěná tyčka tak, že vyčuhovala na obou stranách z košnice, takže uvnitř košnice

vytvořila jakýsi trámek, včely zavěsily plást právě

na něm. Plást začaly stavět na trámku a protáhly jej

dolů. Pokud včelař prostrčil do košnice několiktenkých tyček souběžně, pak včely vystavěly plástyparalelně a dolů bez můstků mezi jednotlivými plásty

a s rovnoběžnými uličkami, kterým se říká „plástová

mezera“. Z košnic s takovou stavbou plástů bylodokonce možné odlomit plné medné plásty bez zničení

ostatních plástů.

Navíc koumaví včelaři začali vyvíjet pravoúhlé a stohovatelné včelí koše. Včelí příbytek tak mohldostat další patra. Každé patro bylo od dalšího odděleno prknem. V každém prkně se nacházela díra, kterou mohly včely procházet mezi jednotlivými prostory. Jen úplně dole byl vletový otvor, česno, kterým včely vyletovaly ven a vracely se zpět do úlu.

Včely nyní potřebovaly plásty především ze dvou důvodů: Do buněk na plástu klade matka vajíčka, z nichž se vylíhnou mladé včely. A zadruhé se dobuněk ukládají zásoby potravy – med a pyl. Později o tom bude ještě řeč. Obsah plástu včely „organizují“ následovně: Uprostřed se nachází plocha s plodem. Nad tím je úzký, jak říkají včelaři „pylový věnec“, tedy buňky, ve kterých je uložen pyl. Nad ním senachází „medný věnec“, buňky s medem. Takhle mají včely potravu tam, kde ji potřebují nejvíc: u plodu, který musí být krmen (srov. obr. příl. 2). Pokud včely nosí v průběhu roku stále více medu, putuje plodové hnízdo – tedy plocha plodu – směrem dolů, zatímco nad ním se medný věnec stále rozšiřuje. Pro naše včelaře s poschoďovými koši to znamenalo: Pokud se včelstvo rozvíjí dobře, může se – zatímco se plodové hnízdo rozšiřuje dolů – začít s jedním prostorem a další bednu podsunout dolů. Po určité době včely přinesou tolik medu, že plásty horní bedny byly zaplněné jenom medem. Tento tzv. „medník“ pak včelař odebere, aniž by musel vystavit panice celé včelstvo.

Netrvalo dlouho a podařilo se kreativně spojit techniku dřevěných tyček a způsob budování pater v úlu. Včelaři vytvořili hladké dřevěné bedny, na které se nahoře umístil rošt z tyček. Tyto bedny bylo možné stavět na sebe. Úplně dole dostal úl dno s česnem. Vždycky když byla horní bedna naplněna medem, mohl být med sklizen. Prázdná bedna se včelstvu vrátila tak, že se posadila na dno, na ni se položilo plodiště.

Tak vznikl dřevěný úl s několika nástavky, nebo jak se ve včelařském žargonu říká „vícenástavkový úl“ s řízenou stavbou plástů. V něm bylo možnévčelařit šetrněji než v jedné košnici, protože při sklizni medu nebylo třeba likvidovat celé včelstvo. Jeden problém ovšem zůstal: Když chtěl včelař sklízet med, musel i zde plásty odřezávat od tyček a stěn úlu.

Řešení tohoto problému objevil v polovině 19.století slezský farář Johann Dzierzon a z Durynska pocházející baron August von Berlepsch. Dzierzon už na vícenástavková včelstva nedával laťkový rošt,nýbrž volné dřevěné laťky. Tak mohl odříznout plásty od stěn a vyjmout je tak, že je vytahoval najednotlivých laťkách. Berlepsch se chtěl úplně vyhnoutvyřezávání. Doplnil laťky o dvě boční a jednu spodní laťku, takzvané loučky. Dřevěné rámky zavěsil do bedny a v nich začaly včely stavět plásty, které pak –většinou – nespojovaly se stěnami úlu. A tak byl vynalezen „rámek“ a spolu s ním i tzv. „rozběrné dílo“.

Moderní tovární budova pro výrobnu medu

S víceprostorovým úlem a vyjímatelnými rámečky

byly položeny základní kameny na cestě kevčelaření, jak je provozováno dodnes. Teď šlo o to objevy

vylepšit. Jak velké mají nebo musí být včelí příbytky,


26 aby se v nich včelstvo vyvíjelo optimálně? Jakouplochu by měly mít rámky v ideálním případě? Jaké rozměry a jak mají být zkonstruovány nástavky a rámky, aby včelám poskytly vhodný životní prostor a zároveň v nich bylo možné snadno a hospodárně včelařit?

Začalo divoké experimentování, které vpodstatě dodnes neskončilo, nezřídka ale bylo doprovázeno zuřivým spíláním všem, kteří to dělali jinak. Vsoučasné době je na světě kolem 80 různých rámkových měr. A ke každé z nich existuje nejen vhodný úlový systém, ale také včelaři a včelařky, kteří „ten svůj“ typ úlu a s ním související způsob obhospodařování považují za spásný způsob včelaření. Spory trvají dodnes.

Celosvětově se prosadilo včelaření v takzvaných „nástavcích“. Úl je tvořen dnem s česnem. Na dno se posadí nástavek a na něj se dá víko. Nástavek jebedna, která je nahoře a dole otevřená a mohou do ní být zavěšeny rámečky. Úly se většinou vyrábějí ze dřeva nebo z umělé hmoty. V Německu se prosadily dvě rámkové míry: Takzvaná „Německá normální míra“ o rozměrech 37,0 × 23,3 cm (u nás Adamcova míra: 39 × 24 cm) a „Zanderova míra“ o rozměrech 42,0 × 22,0 cm. Kdo včelaří v první z uvedených, má obvykle jedenáct rámků v nástavku, kdopracuje s „Zanderem“, ten zpravidla devět. V „Německé normální míře“ mají včely v každém nástavku kdisozici více prostoru, zato musí včelaři připravit více rámečků.

S nástavky se dají vytvářet továrny na med, a o to teď jde. Vtip nástavkového včelaření spočívá totiž v tom, že se včelí příbytky dají snadno rozšiřovat. Pokud například včelstvo přezimovalo v jednomnástavku, může být na jaře, když se rozroste, rozšířeno o další nástavek s rámky. Když rozkvetou stromy a včely začnou nosit med, postaví se na druhýnástavek další, a když všechno probíhá dobře a včelař je dost vysoký, může na třetí postavit ještě čtvrtý nástavek. Ve čtyřech nástavcích se pak v červnu může zaměstnat až 40 000 včel.

Přestože jsou ale včelstva obrovská a plástová plocha enormní, nezůstane včelaři nic utajeno. Neboť druhá výhoda včelaření v nástavkových úlech spočívá v tom, že je možné nástavky zase odebírat. Tak si včelaři mohou kdykoli prohlédnout jakýkoliv rámeček ve včelstvu: Víko dolů a rámečky nejhornějšího nástavku jsou přístupné; nejhornější nástavek dolů, a je možné vytáhnout rámečky dalšíhonástavku atd.

A tak se lidem díky zájmu a důvtipu podařilopřenést prohlubeň ve skalní stěně do úlového nástavku. Pokud na počátku vztahu mezi včelami a lidmi stálo likvidační plundrování včelstev, umožňuje nástavkové včelaření setrvalou péči o včelstvo – a jeho využívání. Možné to bylo proto, že se podařilozpřístupnit nejdůležitější provozní prostředek továrny na med, aniž by došlo k jeho zničení: plást.

2. Nejen skladiště a dětskýpokojík – síťová technologie zvaná plást

Včely budují svůj provozní prostředek s  opravdovou pílí. Od  přibližně desátého dne věku je mladá včelí dělnice schopná vylučovat z osmi žláz na  spodní straně zadečku drobné voskové destič‑ ky. Když včela zestárne, zduřené žlázy se zatáhnou a  včela se věnuje jiným úkolům v  úle. Ovšem i  za‑ prahlé voskové žlázy mohou být znovu reaktivovány. Například v  roji, když jde o  vytvoření zcela nového voskového díla, mohou se i starší včely opět připojit ke stavebním četám. O tom bude podrobněji pojed‑ náno později.

Surovinu plástu, drobné voskové destičky, tvo‑

ří více než 300 chemických látek. Téměř u  každé se

jedná o takzvané uhlovodíkové vazby (Hepburn 1986,

Fröhlich  et  al. 2000). Některé z  těchto molekul jsou

malé a těkavé. Díky nim vosk tak příjemně voní. Pře‑

vážná část molekul vosku je tvořena delšími uhlovo‑

díkovými řetězci. Mnohé z nich mohou obsahovat až

54 atomů uhlíku! Tyto dlouze zřetězené velké mole‑

kuly svým uspořádáním a  spojením zásadně ovlivňují

fyzikální vlastnosti vosku. Když jsou molekuly uspo‑

řádány souběžně, je vosk téměř krystalický a  zaujímá

energeticky vhodný stav.

Jenže včelami vypocený vosk je zprvu „beztva‑

rý“, tzn.  že molekuly leží neuspořádaně jedna přes

druhou. S  takovým voskem se těžko pracuje, a  pro‑

to jej musí včely nejprve zpracovat. To dělají tak, že


29

do vosku přidávají enzymy, hnětou jej a zahřívají. Včely

odebírají voskové šupinky ústním ústrojím, důklad‑

ně je rozžvýkají a  přidají k  nim enzymy, které rozště‑

pí dlouhé molekulární řetězce. Tím se stane materiál

poddajnějším. Současně se starají o  to, aby na  „sta‑

veništi“ byla teplota mezi 30 a  40 °C. Neboť i  teplo

působí na to, že je vosk měkčí a snáze zpracovatelný.

Ovšem právě tady spočívá pro včely jistý problém.

Vezme se konstrukční materiál

Vosk je velmi „živý“ stavební materiál. Stárne nejen

tím, že se odpařují těkavé součásti. Svou konzistenci

proměňuje i  vlivem teplotní změny: V  chladu křehne

a  stává se lámavým a  při velké teplotě kapalní. Právě

příliš měkké plásty ale nemohou plnit ústřední funk‑

ci pro včelstvo: Takové plásty nejsou s  to sloužit jako

úložiště zásob, protože neunesou váhu medu. Včely

proto vyvinuly speciální trik, jak mohou zvýšit mecha‑

nické zatížení plástu: Z vosku a propolisu vytvoří cosi

jako „včelí předpjatý beton“. Propolis, takzvaná „tmelicí

pryskyřice“, o němž se budeme zmiňovat ve třetí kapi‑

tole, je materiál, který včely vyrábějí z  pryskyřice sbí‑

rané na  stromech. Včely tuto cizorodou látku míchají

s  voskem a  získávají tak opravdové pojivo. Množství

použitého propolisu a jeho přesné rozložení ve vosku

včely přizpůsobují konkrétním potřebám. V  horkém

klimatu používají více propolisu než v  chladnějších

podnebných pásech.

Včely jemnou vrstvičkou z  propolisu zesilují hor‑

ní okraje buněk na  plástu. Tak vytvoří okraje buněk


30

stabilizující samonosnou síť. Nakolik ovlivňují včely

svým zpracováním vlastnosti těchto látek, je možné

ukázat tak, že porovnáme pevnost schodů, které vy‑

tvořily včely, se schody vyrobenými z  tekutého ma‑

teriálu vylitého do  forem. Včelami vytvořené schody

jsou citelně pevnější než materiál „napodobený“ věd‑

ci. Stabilita schodů nezáleží jenom na materiálu, nýbrž

také na způsobu, jak je zpracován. Včely mu dají vnitř‑

ní strukturu, kterou v  experimentu nemůžeme napo‑

dobit. Včely mají nějaký trik, který ještě neznáme.

Velmi dobře je ale známý jiný trik, kterým včely dávají plástu jeho stabilitu. Propolis není nanášen je‑ nom na  okraje buněk plástu, ale ukládá se i  do  stěn buněk, a to podle vzoru, který lidé používají jako inže‑ nýrský trik při výrobě předpjatého betonu. Nebezpečí, že se v  důsledku silných teplotních výkyvů roztrhne, je v  případě předpjatého betonu významně sníženo tak, že se do tekutého betonu zavedou krátké kusy že‑ lezného drátu, který pak leží v  betonu neuspořádaně a propůjčuje mu stabilitu proti trhání v důsledku napě‑ tí. Stejně tak postupují i včely. Vosk odpovídá betonu a kouskům ocelového drátu zase drobné propolisové „párečky“. Prostorové rozmístění těchto minipárečků ve velejemných voskových stěnách buňky na plástu je možné ukázat pomocí nákladné Ramanovy spektro‑ skopie (Strehle et al. 2003). Přitom je také patrné, že se vosk a  propolis nesmíchávají, nýbrž zůstávají jako substance oddělené.

Použitím propolisu a  vosku jako spojovacího ma‑ teriálu dosahuje včelí plást mechanické zatížitelnosti,

31

které přibližně odpovídá zatížitelnost kelímku od jogur‑

tu: Ve  30 gramech vosku, který se používá ke  stavbě

plástu, najdou bezpečný skladovací prostor 2 kila medu.

Plást jako dětský pokojík

V plástech není dobře uskladněn jenom med. V buň‑

kách vyrůstá také včelí potomstvo. Plást je dětským

pokojíkem včelstva. Matka naklade vajíčko na  dno

buňky. O  vajíčko se starají včely ‑kojičky a  zásobují je

potravou. Po  třech dnech se z  vajíčka vylíhne larva,

která je po dalších šesti dnech péče v buňce zavíčko‑

vána a zakuklí se. Dvacet jedna dní od položení vajíčka

se z  dělničích buněk vylíhne dělnice. Na  plástu ov‑

šem nejsou jenom buňky pro plod budoucích dělnic,

ale také pro trubce, včelí samce, o kterých bude ještě

podrobněji řeč. Trubci jsou o  něco větší než dělnice,

a proto je průměr buněk, v nichž rostou, větší než prů‑

měr dělničí buňky. Na  včelích plástech, když je vče‑

ly staví volně (tzv.  „divočina“), vždycky objevíme dva

druhy buněk: velmi mnoho menších buněk pro dělničí

plod (tzv. „dělničina“) a několik menších ploch s větší‑

mi buňkami pro trubčí plod (tzv. „trubčina“).

Včelaři a  včelařky nemají příliš rádi  – z  důvodů,

o kterých bude později ještě řeč –, když se na jednom

plástu objeví dělničina a  trubčina současně. Proto po‑

mocí rámečků nekontrolují pouze stavbu plástu, ale také

mají vliv na to, jaké buňky včely postaví. Když včelař chce,

aby včely stavěly „trubčinu“, vloží do nástavku prázdný

rámeček. Když chce, aby stavěly „dělničinu“, pak do ná‑

stavku vloží rámeček s  tzv. „mezistěnou“. Mezistěna je

32

voskový plát o velikosti používané rámkové míry. Mezi‑

stěna se položí na  drátky, které jsou napjaté v  rámeč‑

ku, a krátkým zahřátím pomocí trafa se drátek do mezi‑

stěny zataví a spojí se s ní. Vtip spočívá v tom, že na me‑

zistěně už je „předtištěna“ struktura buněk pro dělničinu

v  podobě malých zvýšených voskových vzorců. Včely

se tímto „stavebním plánem“ vždycky řídí a na celé me‑

zistěně vystaví pouze dělničinu. Tak ale nevzniká pouze

pravidelná struktura buněk. Protože včely na celé ploše

jednoho rámku mohou začít budovat buňky současně,

probíhá stavba plástu velmi rychle. A díky drátům, které

procházejí vystavěným plástem, je plást navíc stabilnější

(srov. obr. příl. 4).

Poruchy na domácím telefonu

Zdá se ovšem, že právě tato stabilita se včelám vždyc‑

ky nelíbí. Neboť plást není jen skladiště a  dětský po‑

kojík, plní ještě třetí funkci: Slouží ke komunikaci v úlu

(Tautz & Lindauer 1999). V  továrně na  med je přece

tma jako v  pytli! Kromě dna úlu, odkud česnem pro‑

niká trochu světla, panuje v  úlu čilý shon a  tlačenice

v temnotě. Jak by tedy bylo možné vyměňovat si na‑

vzájem informace a předávat je dál, když se obyvatelé

úlu nemohou vidět a navíc nic neslyší?

Jedna možnost komunikace spočívá ve  výměně

chemických signálů, nebo jednodušeji řečeno: Tím,

že se objevují nebo neobjevují chemické látky, které

mají signalizační účinek. Včely opravdu komunikují

prostřednictvím pachů a my o tom ještě uslyšíme víc.

Kromě toho platí: Kdo nic neslyší, musí cítit!

Včely mají velmi citlivé hmatové orgány na tyka‑ dlech a v nohách, kterými mohou vnímat rozdílné vib‑ race na plástu (Sandeman et al. 1996). Také to, co my slyšíme jako zvuk, vnímají včely jako mechanické chvě‑ ní. Například čerstvě vylíhnutá matka může o sobě dát vědět týtáním, které slyší i  včelař, ovšem včely tento zvuk pouze cítí na  plástu. Pomocí vibrace „říká“ nová matka svému včelstvu: Jsem tady!

Plást je také komunikační platforma v  úle a  síťo‑ vá struktura propolisem zesílených okrajů buněk, o níž byla právě řeč, je „pevnou telefonní sítí “ v  domácím telefonu včelstva (Tautz 2003). Jak funguje, bude zřej‑ mější, když se podrobněji podíváme na „včelí taneček“.

Včely tančí, aby předaly dál nějakou informaci. Každá tančící včela se přitom snaží rekrutovat další včely, které budou její tanec napodobovat. Čím více včel určitou informaci „zatančí “, tím rychleji se rozšíří ve včelstvu.

Způsob, jak na sebe tanečnice upozorňují, je mi‑ mořádně rafinovaný. Později to probereme detailněji, teď jen stručně. Natřásavý taneček se skládá z  fáze běžecké a  natřásací, kterou bychom také mohli na‑ zvat fází klidovou. Neboť v této části tance stojí včely na plástu téměř tiše, zvedají tu jednu, tu další ze svých šesti nožiček a hledají nový postoj. Přitom se pomalu posouvají dopředu a třesou zadečkem do stran až pat‑ náctkrát za sekundu (Tautz et al. 1996).

Tak udržují intenzivní kontakt s plástem a střídavě tahají na pravé a levé straně za okraje buněk. Ty se při tomto pohybu napínají, přibližně tak, jak se natahuje gumička: Lehounké včely dokáží silou 4 mN tahat za  okraje buněk a  přitom je vychýlit o  0,002 milime‑ tru (Storm 1998, Rohseitz 1998). Vlastní signál, kte‑ rým vábí tanečnice zaujaté rekrutky, tvoří jen krátké vibrační pulzy, jež vytvářejí létacími svaly. Tyto pulzy mají základní frekvenci přibližně 250 Hz (Esch 1961). Tanečnice je vyšle přesně v těch momentech, kdy tahá za  okraj buňky nejsilněji, tedy ve  chvíli, kdy je přenos síly maximální a  vibrační impulz může být domácím telefonem předán nejjasněji.

To všechno je možné si ve  stručnosti představit následovně: Když na  kytaře naladíme strunu na  tón „C“, a  někdo zazpívá „C“, pak se kytarová struna – podnícena tělem kytary – zanedlouho rozkmitá v  tom‑ to tónu. Podobně to dělá i  tanečnice: Ve  fázi chvění napíná okraje buněk jako kytarovou strunu a zpívá svůj vibrační pulz s optimální frekvencí 250 Hz prostřednic‑ tvím síťového telefonu.

Při vytváření vibračních pulzů kmitáním křídel ovšem nevyhnutelně vznikají i  pohyby vzduchu, kte‑ ré se dají změřit jako vibrace vzduchu. Ale tanečnice lákají v temnotě úlu další včely jen vibracemi podložky, na  které tančí, nikoli vibracemi vzduchu nebo jinými fyzikálními fenomény. To bude jasnější, když se podí‑ váme na  chování tančící včely a  jejích napodobova‑ telek, které stojí na stejném „tanečním parketu“, a pak na tančící včelu, ke které jsou blízko jiné včely, ale stojí na  jiném plástu. Jen v  prvním případě láká tanečnice jinou včelu, která pak začne napodobovat taneček (obr. 1). Včely, které se nacházejí na jiném plástu, a jsou

35

tedy k  tanečnici otočené zády, se o  ni zajímají pouze

tehdy, když se jí náhodou dotknou tykadly. Potřebují

tedy přímý kontakt, jinak se domácím telefonem ne‑

dozvědí nic.

Obr. 1

B

A

B

A

A. Pokud sedí tanečnice (vlevo) a  napodobovatelka (vpravo)

na  stejném podkladu, tedy na  stejném plástu, zasáhnou re‑

krutovanou včelu jak zvukové podněty šířené vzduchem, tak

vibrace podkladu.

B. Pokud tanečnice a  rekrutovaná včela nesedí na  stejném

podkladu, zasáhne rekrutku z těchto podnětů pouze zvuk, kte‑

rý ale rekrutovanou včelu k tančící včele neláká.

Plástový telefon funguje nejlépe, když se tanečky ko‑

nají na nezavíčkovaných buňkách. U jiných tanečních

ploch je telefonní síť rušena, protože nemůže volně kmitat. Tanečky na  zavíčkovaných buňkách, na  dřevě louček nebo také – jak se dočtete později – na včelích tělech v rojovém hroznu mají citelně menší publikum.

Tajemství souladu mezi zprávou tanečnice a vyu‑ žívaného komunikačního média leží v  impedanci sítě okrajů buněk. Impedance znamená odpor: Čím slabší může být síla, která v nějaké struktuře vyvolává určitý pohyb, tím menší je impedance této struktury. Impe‑ dance – zde tedy schopnost přenášet – sítě okrajů bu‑ něk závisí na teplotě vosku, velikosti buněk a frekvenci kmitání, které se šíří sítí. Nejsilnější je závislost na frek‑ venci signálů. Impedance je nejmenší kolem frekvence 250 Hz. Při této frekvenci jsou síla vibrace a schopnost „buněčné sítě“ přenášet signály v  optimálním vzta‑ hu. Je pozoruhodné, že na  schopnost plástů přená‑ šet signály má malý vliv to, zda se v  případě buněk, na kterých se tančí, jedná o menší dělničí buňky nebo větší trubčí buňky. Zřetelně větší vliv má teplota: Čím chladnější je vosk, tím větší je impedance sítě okrajů buněk, a  tím hůře se tedy kmitání přenáší. V  zimě, když může továrna na med i pěkně vymrznout, je tedy přenos signálů v podstatě nulový. Ale platí to i opač‑ ně: Čím je vosk teplejší, tím je měkčí, a tudíž je slabší napětí okrajů buněk, které může tančící včela vyvolat svými miniaturními silami. Právě proto je pro včely tak důležité zesilovat okraje buněk propolisem.

Překvapivé je, že naplněnost buněk medem nemá žádný vliv na šíření vibračních signálů. Čistě fyzikálně se síť okrajů buněk chová tak, jako by byla nezávislá na stěnách buněk. Pokud včelař použije tuhé, plastové

37

mezistěny, na  kterých včely vystaví voskové plásty,

nemá to negativní vliv na vibrační komunikaci plástů.

Jsou jenom dvě okolnosti, za kterých je šíření vib‑

račního signálu znemožněno: Když jsou buňky zavíč‑

kované, je síť okrajů buněk ztuhlá a nemůže přenášet

další vibrace. Včelí telefon je pak hluchý. Totéž platí,

když jsou okraje plástu úplně spojené s  rámečkem.

Včelaři vědí, že právě tomu se včely vyhýbají. Velmi

rády dělají do plástu díry a vyhloubeniny na okraji rá‑

mečku. Tady zapracovaly „včely, které spravují telefon‑

ní síť“, jež se postaraly o to, aby taneční plocha mohla

hezky vibrovat a telefon fungoval dokonale.

38

Kapitola II

SEZÓNNÍ PRÁCE V RYTMU

ROČNÍCH OBDOBÍ –

TÝMOVÁ PRÁCE V TOVÁRNĚ NA MED

Továrna na med je sezónní podnik. V zimě je většina

aktivit utlumena a zaměstnanci se v první řadězabý

vají vzájemným zahříváním. Když se dny zase začnou

prodlužovat, pozvolna dochází v úlu k novémuživo

tu. Matka začne po zimní přestávce opět klást vajíčka

a zanedlouho se vylíhnou první mladé včely. Počet

včel přibývá, včelstvo roste. Zhruba v červenci, když

v přírodě končí čas kvetení, dosahuje včelstvomaxi

mální síly. Ve vrcholném létě a v podletí síla včelstva

opět klesá, až nakonec zůstanou jenom zimní včely.

A o ty jde v první části této kapitoly, která nejprve

pojednává o dělnicích v továrně na med.

1. Ženská síla ve včelstvu  –

o tlustých holkách, sesterské lásce

a zuřivých amazonkách

Jednoho dne na konci září nebo na začátku října na

stal čas: Jedna dělnice se začíná doslova prokousávat

do života. Za tři týdny od chvíle, kdy matka nakladla

vajíčko, ze kterého se má vylíhnout mladá včela, na

ťukne voskové víčko, kterým starší sestry chránily

její pokojík. Když je díra dostatečně velká, protlačí se vykousaným otvorem a vytáhne se z buňky, která je jí najednou těsná. Trochu nemotorná a s pomuchlanými křídly stojí na plástu, kolem ní čile pobíhají její sestry, které tu novou zaregistrují jen zběžně. Vždyť jenakonec jen jednou z mnoha, které se tento den, stejně jako každý den předchozího půlroku, vylíhla.

Zimní včely

A přesto je naše včelka a všechny ostatní, které vtěchto dnech opouštějí plodiště, zvláštní: Jsou to zimní

včely. Nebudou žít jen šest až osm týdnů jako jejich

sestry, které se vylíhly na jaře nebo v létě. Očekává

se, že jejich délka života bude mnohonásobně delší,

tedy šest až osm měsíců. Teprve v březnu nebo dubnu

následujícího roku se jedna po druhé nevrátí z proletu

do úlu.

Předtím ale mají zvláštní úkoly v mimořádné době. Je podzim. Venku ještě tu a tam něco kvete. Matka klade podstatně méně vajíček než na jaře a v létě. Počet včel v úlu ubývá a včelstvo se chystá na zimu. Včely nosí tolik nektaru a pylu, aby mohly být nakrmeny úlové včely a dospívající plod. Nazimní zásoby – 20 kg cukerného roztoku, kterým byly včely zakrmeny, když jim včelař odebral med – ještě zřejmě nemusely sáhnout. Ale to se brzy změní.

V postupujícím roku, nejpozději od začátkuprosince, už v našich zeměpisných šířkách neroste venku nic, co by včely mohly sbírat. Nic nekvete a je tak chladno, že na poletování po venku není anipomyšlení. Všechno, co včelstvo potřebuje, aby přestálo zimu a na jaře zase mohlo růst, musí být uloženo v plástech. Neboť ještě než venku začnou kvést první rostliny, které znamenají příslib potravy, začíná pro včelstvo nový včelí rok. Po zimním slunovratu, nejpozději s prvními teplými dny na konci února a na začátku března, se matka opět rozklade. Z vajíček se vylíhnou po třech dnech larvičky a ty pro svůj vývoj potřebují nejen energii, která je k dispozici v podobě sacharidů v uloženém cukru, ale potřebují také bílkoviny a tuky.

A zde do hry vstupují zimní včely. První důležitý úkol, který po vylíhnutí mají, je, že si nacpou bříško. To pro ně není nic těžkého, protože u včel je to jako u lidí: Kdo vydává málo energie, a přesto jí „normálně“,naroste mu panděro. Zimní včely už se téměř nemusístarat o plod, a protože už venku není nic, co by mohly nosit, nemusí ani podnikat namáhavé lety za potravou. Co tedy pozřou, to se z valné části uloží jako bílkovinná a tuková zásoba do tukové tkáně. Tato tkáň obklopuje orgány včel v zadečku. Zimní včely jsou tlusté holky.

Muchlání v bedně

Pro klidové období zimy to není nic špat‑

ného. Neboť s poněkud kulatějším tělíčkem

je, jak známo, příjemnější muchlání než

s  vyzáblým. Přesně to dělají včely v  zimě: Tisknou se

k sobě. Včely totiž, na rozdíl od jiného společenského

hmyzu, jako jsou například čmeláci nebo vosy, přezi‑

mují s celým včelstvem. U čmeláků a vos se na pod‑

zim vylíhne mnoho matek, které jsou ještě oplodněny samečky a hynoucí společenství opustí. Mladé matky tohoto hmyzu jsou vybaveny biologickou ochranou proti mrazu. V zemi nebo ukryté pod odlupující se ků‑ rou na kmeni stromu prospí zimu, aby na jaře založily novou kolonii.

U včel medonosných není na zimní spánek pomyšle‑ ní. Namísto toho se holky – a v této době jsou ve včelstvu opravdu jenom ženy  – přitisknou k  sobě. Včely vytvoří takzvaný „zimní chomáč“ či „zimní hrozen“. Konkrétně to znamená, že když klesne venkovní teplota, včely opustí většinu plástů a  stáhnou se do  několika „plástových uli‑ ček“. Včelstvo se semkne. Pokud venkovní teplota klesne na 6 stupňů, vytvoří se pevná jednotka, kterou – poněkud idealizovaně, jelikož včely neberou geometrii příliš váž‑ ně – můžeme označit za kouli. Podle velikosti včelstva se k sobě včely natěsnají do pěti až osmi uliček mezi plásty, přičemž většina z nich se nachází uprostřed a v uličkách napravo a nalevo od středu je včel méně. Přitom ale ne‑ panuje klidový stav, jednotlivé včely nesedí na  jednom místě, kde se při vytváření zimního chomáče náhodou ocitly. Včely se v zimním chomáči pohybují: Kdo se ocitl na okraji chomáče, postupně se prodere do jeho středu. Jiné včely jsou tak vytlačovány směrem ke kraji chomáče a  tak to jde, dokud se venku neoteplí a  chomáč se po‑ stupně nerozvolní. Proč ale dochází k ustavičným přesu‑ nům dovnitř a ven?

Zimní včely, které jsou natěsnané jedna vedle dru‑ hé, zahřívají sebe navzájem i matku tak, že odpojí kří‑ dla od létacích svalů a – takříkajíc na volnoběh – pra‑ cují pouze létacími svaly. Tím vzniká teplo. Ale s tímto teplem nevyhřívají včely celé své obydlí, nýbrž jen sebe navzájem. A proto se musí ustavičně pohybovat: Uvnitř zimního hroznu je prostě tepleji než na  jeho okraji. Kdo ustavičně sedí na okraji, jednou ztuhne a od chomáče od‑ padne. To pro včelu znamená konec. Pokud ale všechny včely neustále putují na okraj a pak opět do centra hroz‑ nu, zůstanou všechny dost teplé, aby přežily.

V  projektu HOBOS ve  Smart HOBOS AUDI v  Münchsmünsteru (www.hobos.de) je možné tyto procesy pozorovat online i ze záznamu – díky infraka‑ meře a videokameře (srov. obr. příl. 5).

Jak účinné je toto chování v  zimním hroznu, ukazuje následující experiment: Včely jsou hmyz vel‑ mi náchylný na  chlad. Včela ztrácí při teplotě kolem 10 °C schopnost se pohybovat a  při teplotě 4 °C umírá. Pokud ovšem pověsíme celou včelí kolonii do mrazáku, vede se včelstvu do  teploty –40 °C a  níže velmi dobře. Ovšem za  předpokladu, že jsou splněny dvě podmínky: Zaprvé nesmí být zimní hrozen roztržen a  zadruhé nesmí včely ztratit kontakt od  medných zá‑ sob. Neboť pro aktivitu létacích svalů vyžadují sacharidy, které získávají z  medu. Pokud je tento topný materiál spotřebován, nemohou včely vytvářet teplo a umrznou.

Proto je také pro včelstvo důležité, aby se záso‑ bami energie zacházelo opatrně. Na zahřívání zimního chomáče se dá studovat, jak optimálně včelstvo využí‑ vá zásoby. Neboť v zimním hroznu není po celou dobu topení puštěné na maximum. Pokud do uličky zasune‑ me teploměr, ukazuje se, že teplota zimního chomáče prudce klesá nejen na jeho okrajích. I uvnitř se většinou



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist