načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zážitky z karantény – Halina Pawlowská

Zážitky z karantény

Elektronická kniha: Zážitky z karantény
Autor: Halina Pawlowská

Ani v té nejsvízelnější situaci by člověka neměl opustit smysl pro humor. Autorka líčí příhody z doby, kdy se s rodinou ocitla v izolaci kvůli pandemii. Sedm lidí, každý s jinými stravovacími nároky a návyky, usilovná snaha se nezbláznit a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 195
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ilustrovala Erika Bornová
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1852-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ani v té nejsvízelnější situaci by člověka neměl opustit smysl pro humor. Autorka líčí příhody z doby, kdy se s rodinou ocitla v izolaci kvůli pandemii. Sedm lidí, každý s jinými stravovacími nároky a návyky, usilovná snaha se nezbláznit a najít na tom všem něco pozitivního - tak by se dal krátce shrnout soubor povídek a historek, zakončený tuctem receptů.

Popis nakladatele

Koronavirová karanténa zastavila kolotoč pracovních povinností také známé moderátorce a spisovatelce Halině Pawlowské. Najednou seděla tři měsíce doma, a tak o tom napsala deník, ze kterého vznikla tato knížka. Jsou v ní veselé povídky o její dceři, zeti, vnukovi, příteli, tchyni, synovi a o situacích, které byly nezapomenutelně trapné. A taky připsala pár receptů a fíglů a návodů, zaručeně ověřených, jak všechno vydržet! Dnes jsem své dceři řekla: „Už dávno jsem měla jít ke kadeřnici. Nemám moc velké šedé odrosty?“ A ona na mě koukla a řekla: „Máš.“ A já se zeptala: „A jak to vypadá?“ A ona řekla: „No, jako že jsi stará!“

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Halina Pawlowská - další tituly autora:
Až se mě dcera zeptá Až se mě dcera zeptá
S Halinou v kuchyni BOX S Halinou v kuchyni BOX
Ulovila jsem ho v buši Ulovila jsem ho v buši
Díky za fíky Díky za fíky
Takhle jsem si to teda nepředstavovala Takhle jsem si to teda nepředstavovala
Čmelák - Láskyplné povídky Čmelák
 
K elektronické knize "Zážitky z karantény" doporučujeme také:
 (e-book)
Dokonalé stopy Dokonalé stopy
 (e-book)
Vrány Vrány
 (e-book)
Křišťálový klíč – Jarmarečník Křišťálový klíč – Jarmarečník
 (e-book)
Prolhaný život dospělých Prolhaný život dospělých
 (e-book)
Na straně českého krále Na straně českého krále
 (e-book)
Foukneš do pěny Foukneš do pěny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zážitky

z karantény

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Halina Pawlowská

Zážitky z karantény – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2020



5

18. března

Filé aneb Vlaďka

za to nemůže

Před osmi dny jsem napsala všem obyvatelům

mého domu SMS, že kdokoliv může kdykoliv ode

jít, ale už se, bohužel, nemůže vrátit. Měla jsem

tím na mysli svou dceru a zetě a vnuka a syna

a sestřenici a taky svou tchyni a svého přítele.

Tchyně, které je devadesát dva, můj přítel, které

mu je sedmdesát, a já, která jsem nepopiratelně,

už dlouho nádherně mladá, jsme totiž ohrožený

druh. A tak jsem nás uvrhla do preventivní izola

ce. A teď jsme už v té izolaci všichni.

Jak to teď u nás vypadá? Ve tři odpoledne se

sotva držím na nohou. Mám totiž za sebou vaření

pro sedm dospělých lidí, z nichž jeden má náběh

na cukrovku, druhý má dnu, třetí je skoro vegeta

rián, protože za maso nepovažuje šunku, biftek,

hamburgery a buřty, čtvrtý má nesnášenlivost na

laktózu, pátý je mlsný, šestý jí jak vrabec a sed

má jsem já, která zhltne všechno, ale po celeru

mi oteče hlava.


6

Ve tři KAŽDÝ DEN pravidelně volám kamarádkám, abychom se vzájemně podpořily. A dnes jsem se opravdu musela smát.

Kamarádka Vlaďka totiž nedávno prožila moc ošklivé období, kdy jí její manžel po dvaceti pěti letech relativně spokojeného manželství řekl, že by chtěl zkusit žít sám. A že si proto najal ateliér, ve kterém bude nejen tvořit, ale i spát. Kamarádka Vlaďka velmi oprávněně tušila za manželovou touhou po samostatnosti nějakou ženu. Mladší přesně o pětadvacet kilogramů. Nevěděla ale, jak manželovi v nevěře zabránit. Nechtěla se rozvádět, nechtěla ho zabít, protože by ji zavřeli, nechtěla ale, aby manžel chodil do ateliéru a zval si tam krasavici, která ho bude jistě nejen slovně obdivovat. Trápila se, jak Vaška udržet doma. Toužila po tom, aby pochopil, jak ji potřebuje, snila o tom, jak Vašek upadne na schodech, zlomí si stehenní kost anebo nalomí páteř a ona ho pak minimálně na tři měsíce uloží k nim do ložnice a dá mu ty jeho plánované zálety pěkně sežrat.

Dneska jsme s Vlaďkou, pochopitelně, probíraly koronavir. Vlaďka najednou zapištěla: „Doufám, že si nemyslíš, že za to můžu já!“ Nechápala jsem. Ječela dál: „Máš samozřejmě pravdu, že jsem se modlila, aby se něco stalo a on zůstal doma, ale pandemie a celorepubliková karanténa, přísahám pánbůh, to mě fakticky nenapadlo!“

Takže, mám pro vás v záplavě negativních informací jednu pozitivní zprávu, dokonce vás může inspirovat. Můj závěr dnes totiž zní:

Kdy je záletník věrný svojí ženě? No přece

díky karanténě! P.S. K obědu dnes budeme mít filé s bramborovou kaší a taky jsem uhňácala koláč s jablky a drobenkou.

8

19. března

Šunkenfleky

aneb Hlad je tvrdohlavý

kuchař

Už jsem prozradila, že mé tchyni je devadesát

dva let. Je nesmírně čilá. Už v šest ráno si u nás

v obýváku, který je spojený s kuchyní, dělá kafe.

Ještě v deset večer je v obýváku. Stará se o dva

psy a je schopna uvařit jídlo pro sedm lidí. Dnes

jsem na ni řvala. Tlak se mi zvýšil na sto sedm

desát na sto a srdce mi tlouklo ne v pravidelných

úderech zhruba sedmdesátkrát za minutu, ale

rychle a poplašeně, jako kdybych běžela mara

ton. I když to je asi blbost, protože vím, že tré

novaní běžci, jako byl třeba Emil Zátopek, měli

pulz nízký – kolem padesáti... No... prostě jsem

málem měla z babičky kolaps. A o co šlo? O šun

kenfleky!

Před dvěma dny jsme totiž měli fazolačku

s uzeným, a protože ho bylo hodně, nakráje

la jsem ho a připravila na fleky. Babička fleky

ráda a umí je perfektně připravit, navrhla mi,

že se nemusím o nic starat, že se dnes obědu ujme. Problém nastal, když jsem chtěla vědět, kdy oběd bude. Babička řekla, že ve dvanáct. No jo, ale kromě babičky u nás teď všichni vstávají až kolem deváté, pomalu snídáme ve dvanáct nemá ještě nikdo hlad. Jen babička. Navrhla jsem jí, abychom jedli až v půl druhé. Babička mi oponovala, že jsme zvyklí jíst dřív. „Kdo je zvyklý?“ chtěla jsem vědět. A babička řekla, že ona a moje matka. Moje matka je už skoro sedm let mrtvá. A když jsem to babičce vmetla do obličeje, tak řekla: „A mě už to nebaví se s tebou bavit!“ A tahle slova ve mně odstartovala reakci, kterou lze vidět snad jedině v aréně, když toreador bodne býka a před očima mu vykroutí piruetu s rudou muletou.

„Jste stará a mám z vás respekt, ale takhle se mnou mluvit nebudete!“ zahulákala jsem. „To si ke mně dovolit nemůžete!“ pištěla jsem a jen silou nadlidské vůle jsem nedodala, že sedí na mém křesle v mém domě a má všeho dostatek za mé peníze.

A pak se mi začala zvětšovat hlava, až byla jak meloun a pak dýně a pak balón, co se vznáší na obloze. A pak babička kapitulovala, řekla, že si vezme v deset svačinu, aby hlady nezkolabovala, a že budeme obědvat klidně až ve dvě.

A já si vzala neurol a vyčítala jsem si, že jsem na stařenku zlá a že je to možná i proto, že je ve mně vůči ní nelogická, dětská výčitka, že žije, zatímco její syn, můj muž, už tady není.

Ach jo.

Jeden můj kamarád jazzman mi vyprávěl, že v jejich tříčlenné kapele zavládla jednou, když byli v cizině, tak silná ponorková nemoc, že na sebe půl roku nepromluvili.

To u nás nemůže nastat. U nás se mluví dost. Můj problém ale bude, abych někdy neřekla něco, čeho bych musela litovat.

Protože slova jsou mocné zbraně. Tak i v karanténě – pozor na ně! P.S. Kolik je hodin? Teprve dvanáct?! Hm. Ale... ne, nepletu se, tchyně volá: „Oběěěěd!“

12

23. března

Dort aneb Konec

s lhaním!

Měla jsem v sobotu narozeniny. V pátek mi

babička udělala piškotový korpus a my jsme

ho s dcerou naplnily. Ňahňaly jsme čokoládový

a karamelový krém a koulely jsme marcipánové

kuličky. A pak jsem si uvědomila, že jsem špat

ně použila gumové rukavice, že jsem na ně, když

byly špinavé, sáhla při přebírání balíku a pak

jsem si neumyla ruce. Vytočilo mne to a taky

mne vytočilo, že můj přítel dezinfikoval předsíň

tak, že čisticí prostředek na podlahu rozstřikoval

místností podobně jako dáma, když si voní tělo

před milostnou schůzkou. A pak mne vytočilo

tak nějak všechno, že najednou byl večer a mně

bušilo srdce. Tlouklo a uhánělo, ale když jsem

si změřila tlak, uklidnila jsem se, protože jsem

ho měla celkem jen mírně zvýšený, jenže najed

nou jsem si všimla, že tlak sice je skoro v normě,

ale pulz mám, jako kdybych stoupala na kole na

Sněžku. A hned jsem si začala připadat velice

13

nemocná a v ohrožení života a věděla jsem, že

ale není žádné řešení jet do nemocnice, když

je ten koronavir, a tak jsem se traumatizovala

a stresovala, až jsem si dokázala zvýšit i ten tlak,

a pak jsem si místo náramku připnula na zápěstí

ten tlakoměr a měřila jsem se nonstop a zírala

jsem v hrůze na ty vysoké číslice, které na něm

naskakovaly. A pak mě napadlo, že musím sama

sebe ošálit, a tak jsem se pořád měřila tím tla

koměrem, ale dělala jsem – sama před sebou –,

že vlastně nevím, že se měřím, a „jako“ jsem se

koukala na televizi, a dokonce jsem se usmívala

zábavným dialogům, ačkoliv jsem vůbec nevní

mala, jen jsem hystericky čekala, co mi zas ukáže

za výsledky ten tlakoměr. A ten se ošálit nedal!

Tep i tlak se mi zklidnily teprve poté, co jsem si

vzala neurol a šla si lehnout.

A tenhle dlouhý úvod mne přivedl k tomu,

abych si vzpomněla na Jarku. Mám ji ráda. Je to

moc dobrá kamarádka. Už je jí skoro sedmde

sát, ale pořád je šarmantní a i dnes na ni mnozí

muži spočinou vlahým pohledem. A tahle Jarka

je zásadová a moc laskavá, ale přitom lže jako

málokdo jiný. A paradoxní je, že lže hlavně sobě.

Třeba tuhle mi vážně říkala, že by ráda šla jed

né staré tetě na pohřeb, ale že nemůže, protože

ji strašně bolí kyčel. A pak jsme se sešly druhý

den a já se zeptala: „Tak co kyčel?“ A Jarka vůbec

14

nevěděla, o čem mluvím. A pak zas Jarka tvrdila,

že dostala voucher do lázní, a protože ho dostala

od dcery, tak tam prostě musí jet, i když má tolik

práce. A pak taky Jarka řekla, že její soused Pavel

je moc osamělý, že je jí ho líto, a tak ho pozvala

k sobě na večeři, i když se moc těšila, jak bude

večer v klídku sama a stočí se před televizi. A to

už jsem to nemohla vydržet a zařvala jsem: „Nelži

si! Nechtělas jít na pohřeb tety, protože by tě to

deprimovalo, a ne že tě bolela kyčel, do lázní jsi

chtěla jet, protože jsi zavalená prací a nemoh

lo tě potkat nic lepšího než se někam zdekovat!

A ten tvůj soused se ti líbí a zveš ho na večeři

proto, abys ho přiopila a pak se mu stočila do

náruče!“

A když jsem řekla tohle, tak se Jarka rozesmá

la a řekla: „Máš naprostou pravdu.“ A pak byla

radostně uvolněná, že nemusí předstírat, jak je

ušlechtilá, a pily jsme víno a jedly zmrzlinu. No

jo... Tak už je mi pětašedesát! Už si taky budu

říkat pravdu. Třeba tu, že koronavirus ovládl můj

život jako obrovská chobotnice, která nejen nata

huje svá mocná chapadla, aby mě uškrtila, ale

ještě i vypouští tmavou kapalinu, v které není

ode dna vidět slunce. Ale... a to si určitě nenalhá

vám... to slunce nad námi je! A my se k němu

tou temnotou dostaneme, protože... a tohle je

naprostá pravda:

I když dneska karanténa tíží,

ve svých starých kostech cítím,

že hezké dny se zase blíží! Mimochodem, když už říkám jen a jen pravdu, tak ten náš dnešní dort... nebyl nic moc!

24. března

Kuře na paprice

aneb Ještěrovi je nejlíp

doma

Už nechci poslouchat zprávy o viru. Začínám se zvolna upínat k vlastním růžovým snům. Jak třeba pojedu na chalupu a uvidím kvetoucí stromy a potom důsledně otrhám rybíz a dám ho do mrazáku, ne jako tehdy, když mě při trhání zastihl déšť a já jsem teprve až pak na jaře objevila u keříku pod špinavým sněhem plnou mísu shnilých bobulek. Třeba taky půjdu do lesa a najdu hřiba, a třeba se dokonce sejdu s kamarádkou v kavárně a dáme si tam stylově rakvičku se šlehačkou.

Zvláštní, dnes se mi situace docela běžné jeví jako nádherné. Vzpomínám na ně, ale taky se mi vybavil francouzský film Velká žranice, kde se hrdinové rozhodli uspořádat si fascinující hostinu, kde bude tolik lahůdek, že se užerou k smrti.

Možná se celé lidstvo přežralo rozkošemi své poživačné existence a teď v předsmrtných bolestech zahájilo očistnou dietu.

No... konec filozofování, rozvedu tu dietu. Můj táta jednou tři týdny hladověl. Utekl tehdy za války z nucených prací v Německu a skrýval se v lese. A proto miloval plnou spíž. Chtěl se kochat pohledem na pověšený špek, klobásky, zavařené ovoce a zeleninu, miloval pytle s fazolemi a sklenice se sádlem a škvarky... Jsem po něm.

Místo abych teď za krize omezila svůj kalorický přísun, vymýšlím si, jak z trvanlivých potravin, které mi lezou krkem, stvořím něco úchvatného. Dnes jsem z mrazáku vytáhla kuřecí stehna a budeme je mít na paprice.

Udělám je s noky, jak to měla ráda moje maminka, a pak budu mít konečně čas, abych uspořádala staré fotky. Začala jsem s tím už včera a s úžasem jsem zjistila, jak byla moje máma hezká. Když žila, tak mne to nikdy nenapadlo. Měla jsem vlastně vždycky pocit, že přišla z nějaké dávné doby a že teď je všechno jinak. A přesně tak na mě dnes koukají mé děti. Myslí si, že jsem prehistorický ještěr, kterému hrozí vyhynutí, a že jeho jediná naděje na přežití je, když se bude držet doma. A mají pravdu! Protože i když se mě doporučení vlády ještě netýká, protože sedmdesátka se teprve blíží k mým dveřím, tak já už od malička vím, že doma je doma a že když pevně přibouchnu naše venkovní dveře, tak je nepřemůže ani zlý drak, ani masový vrah a snad ani vir.

A víte, co ještě báječného vyplývá z domácí

karantény? Že v ní nenarazíte na kretény!

19

25. března

Řízky aneb Jak Monika

ukázala pravou tvář

Pořád přemýšlím, jak by se dala karanténa využít,

aby měla smysl. A přiznám se rovnou, že smý

čení poliček ve špajzu a třídění starých papírů

mě moc nenaplňuje. I když by to náš dům roz

hodně potřeboval. Až do dnešního rána jsem jen

měla utkvělý pocit, že ten domácí klid se přece

musí nějak zajímavě zúročit. A dnešní telefonát

s kamarádkou Monikou mi dal za pravdu. Proč?

Protože... to je trochu delší příběh... protože na

konci léta Monika uspořádala večírek. Hodně se

na něm pilo, taky se opékaly klobásky a pak se

tančilo. Monika pila méně než její manžel, a tak

se stalo, že kolem půlnoci našla manžela za fíku

sem, jak se líbá s její kamarádkou. Hodně se líbali.

Byli do sebe vcucnutí jako zvon a odpad u ucpa

né vany. Monika se rozhodla situaci rozchodit,

ušla asi čtrnáct kilometrů a ujasnila si, že svému

muži odpustí. Dokonce byla tak velkorysá, že ani

nepřerušila styky s kamarádkou, která jí místo omluvy jen řekla, že Karel je moc hodný člověk. Moniku zaujalo, že „hodnost“ Karla se zřejmě musí najít jazykem na jeho mandlích.

Pak šla jednou Monika z představení o budoucnosti lidstva, přemýšlela, co všechno nás ještě čeká, když ji zaujala hezká žena. Předběhla Moniku a pružně joggovala podél Vltavy. Za ní, s malým zpožděním, funěl Moničin Karel. Moc se snažil vypadat sportovně, měl na sobě oblečení, které Monika neznala, a když doběhl mladou běžkyni, tak ji štípl do zadečku. Ona mu ale nevrazila facku, ona se k němu přivinula vřele a vášnivě a pak spolu běželi v dál. Monika se pokusila běžet za nimi, ale brzy pochopila, že jí chybí síly, že nemá trénink, že je obstarožní žena a že Karla nedoběhne.

A když se vrátil domů až k ránu, došlo jí, že ho nedoběhne ani v jejich manželství. Že Karel prostě utíká a že ho buď musí přivázat k radiátoru, anebo mu dát volnost.

A tak mu ji dala. A sobě ji dala taky. A aby začala doopravdy novou éru svého života, tak se rozhodla pořídit si nový obličej. A tak se hned na kraji podzimu objednala na plastiku. A i když svět dostal nečekaný koronavirový děj, tak Monika prodělala operaci a teď jí domácí izolace vůbec nevadí, stejně musí počkat, až jí splasknou otoky a ze zrcadla na ni vykoukne její omládlý obličej.



Halina Pawlowská

HALINA PAWLOWSKÁ


21. 3. 1955

Populární autorka próz na rozhraní krátké povídky a fejetonu Halina Pawlowská, rodným jménem Kločureková, se narodila se v Praze. Byla jedinou dcerou otce pocházejícího z Podkarpatské Rusi, významného rusínského agrárního politika. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, které absolvovala roku 1974. Po gymnáziu Pawlowská vystřídala několik zaměstnání. Roku 1976 nastoupila na pražskou FAMU na obor scénáristiky a dramaturgie, který roku 1981 úspěšně absolvovala.

Pawlowská – Halina Pawlowská – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.