načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zažité žití - Mik Peterman

Zažité žití
-11%
sleva

Elektronická kniha: Zažité žití
Autor:

Rodina mladé učitelky Jany je v rozkladu. Vidina nových začátků je silně poznamenána komplikovaným chováním dcery Natálky a syna Jakoubka, na kterých se podepisuje moderní civilizace. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  66 Kč 59
+
-
2
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Better-M, s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 334
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rodina mladé učitelky Jany je v rozkladu. Vidina nových začátků je silně poznamenána komplikovaným chováním dcery Natálky a syna Jakoubka, na kterých se podepisuje moderní civilizace. Kudy do nového života? S kým? Jak?

Hledání nové cesty ovlivní překvapující zdravotní příhoda, brutální justiční machinace kolem Janina přítele Pavla, i její světonázorový veletoč. Zápletka stíhá zápletku, radost se střídá s žalem.

Autor čtivého románu se pečlivě zaměřuje na rozpracování psychologie hlavních postav i na odkrytí společenských vlivů, které nás všechny nutí i k čemusi, co sami až tak úplně dobrovolně snášet nechceme.

Janě stačí rok tápání, aby pochopila, že devastace její psychiky i fyzického zdraví má své kořeny nejen v pokrevních rodinných poutech a v zažité společnosti dnešní doby, ale i ve sférách vyšších až v těch úplně nejvyšších...

Zařazeno v kategoriích
Mik Peterman - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


Mik

Peterman

ZAŽITÉ ŽITÍ

ZAŽITÉ ŽITÍ

společenský román

UFITA 2016

3


„Kdo nezná pravdu, je jen hlupák, kdo ji však zná a

navzdory svému svědomí ji zatajuje nebo dokonce nazývá lží,

ten je opovrženíhodný zločinec.“

Berthold Brecht

4


– 1 – Na Den matek ležela nešťastná Jana na nemocničním lůžku. Cítila se jako bezduchý cumel vyždímaného hadru. Bylaabsolutně bez chuti do života. Zmítaly s ní nekonečné výčitky abolestivě pichlavá beznaděj.

Co teď bude s Natálkou, s Jakoubkem?...

Co jen teď bude?...

Božebože...

Poslední dva tři měsíce se už zdálo, že rozvodová traumata by mohla být s vypětím všech sil jakž takž konsolidovaná – a teď tohle.

Rozklepaná mladá žena cítila, že dneškem se jí život totálně mění.

Jak moc se právě tohoto stavu obávala.

Byla sama.

Úplně sama na všechno.

Z každého koutu se na ni valil nějaký neřešitelný problém.

Jana měla najednou pocit, že nikde nevidí uspokojivý prostor pro nový život.

Tma, tunel, světélko v temnotách nikde.

Tak tohle už je moc...

Připadala si jako nedochůdče odhozené na postel v koutě, ponechané samo sobě, svému zápasu o holé žití.

To se nedá...

5


Byla na smrt unavená, zmítala se v nekonečných obavách z neznámého. Ten neuvěřitelný uragán, který se dnes kolem ní rozpoutal a v mžiku ji odvál až sem, na Ústav hematologie a krevní transfúze, ten byl odporně zneklidňující. Bála senemoci, bála se exmanžela, bála se o děti, o práci ve školce.

Jak se teď o ně mám postarat?...

Co mi je?...

Jak dlouho tu budu?...

Ach, ach...

Děti moje...

Ze všech stran na mladou ženu dorážely nepřátelské otázky, bodaly do šedé kůry mozkové, drásavě se zahryzávaly,způsobily bolest na duši a vzápětí hned bez odpovědi odletěly –mozek je hlouběji nedokázal analyzovat. Jedna dotěra dotěrnáodletěla, v ten moment uvolnila místo pro následující zahryznutí a hned pak pro další a další. Klubko smrtelně jedovatých hadů, které nebylo k rozpletení. Vysávaly jí život z chorého těla. Zmatený by z nich byl i rozum zdravý, Janina mysl ale byla zakalená, byla neschopná čistého úsudku.

Útrpně ležela a ztrácela pojem o čase. Čas pro ni přestal existovat, minuty a hodiny splývaly do trýznivé nicotnosti.Vyjevená tvář se vzrušivě výraznýma očima uprostřed byla nyní smrtelně bledá, o to víc ty černé oči vynikaly v nažloutlémobličeji. Byly to ale mrtvé oči bez jiskry života. Tupě zíraly stále a stále na jedno místo bílého stropu nemocničního pokoje.

Bezděčně dvakrát hluboce vzlykla, hrdlo se jí sevřelo žalem nad nenadálým údělem.

Ještě v pátek i včera ráno všechno vypadalo jinak...

6


– 2 – V pátek dopoledne měla Jana v mateřské škole na starostprůravu předškoláků. Práce jí šla od ruky celkem dobře a děti dokázala zaujmout zrovinka tak, jak si představovala. Už po obědě ale na ni padla nezvykle silná malátnost. Vůbecnevěděla, co se to s ní děje. Jako šlehnutím otráveného proutku se po celém těle cítila neskutečně slabá. Chvilku se ještě snažila odolávat, namlouvala si, že to přejde – nepřešlo.

V mátohách se Jana doploužila do školní družiny, vyzvedla své děti a jeli domů. Od tramvaje jí už s taškou musel pomáhat Jakoubek, z výtahu do bytu se šourala hůř než devadesátiletá stařenka.

Neuvěřitelné. Co se to se mnou děje? Snědla jsem něco? Co jsem to dneska jedla? – Jana naprosto netušila, o co jde.

Jakub i Natálka záhy pochopili, že dneska si musí odpustit svoje zlobení a nechali mámu odpočívat. Překonali se,osmiletá Natálka se ujala role hospodyňky a studenou večeřipřiravila pro sebe i pro o rok staršího bratříčka.

Ráno už se Jana cítila mnohem lépe. Dopřála si ještěpolehávání dlouho po probuzení a pohrávala si s myšlenkami, že včerejší příhoda by snad už mohla být zažehnána. Dokázala i zaopatřit děti, připravila jim denní aktivitu a chvíli sinalhávala, že nejhorší má za sebou. Vycvičená mysl podvědomě přesvědčovala tělo, že má fungovat jako vždycky, tělo ale stále

7


a stále signalizovalo zvýšenou únavu. Lehla si a odpočívala.

Před polednem cítila, že únava nad ní zase vítězí. Chvíliuvažovala, že odjede i s dětmi na pohotovost a nechá se vyšetřit –

za hodinu už ale věděla, že situaci nezvládá.

Přišla krize.

Dosud sebevědomá žena rychle ztrácela kontrolu nadsituací.

Pochopila, že sama nikam neodjede – Musím volatzáchranku... Co s dětmi?...

Mateřský pud byl silnější než malátnost.

Jana se na posteli vzchopila a začala organizovat předání dětí na pár hodin své jediné opravdové kamarádce Erice.

Proboha, Eriko, ty nejsi v Praze? Ty jsi na víkend navysočině? – zaúpěla Jana do telefonu.

Druhý pokus – Andrea, kolegyně z mateřské školy.

Zvedni to. Andreo, zvedni to...

Andrea telefon nezvedla.

Třesoucí se rukou vymačkávala zesláblá žena znovu a znovu mobilní číslo nedostupné kolegyně.

Zbytečně.

Jana si uvědomovala, že volá marně, ale nic moudřejšího v ten okamžik nevymyslela.

Borisovi ne! – bránila se náhlému nápadu, který ji v nastalé beznaději záškodnicky provokoval.

Ješitná mysl se vzpouzela požádat o pomoc panovačného exmanžela, otce milovaných dětí, které jí teď ale najednou byly skoro na obtíž.

Borisovi ne – otřásla se nad tou představou.

Z vedlejšího dětského pokojíku se ozval hysterický jekot Natálky.

Prokristapána...

Jana se na posteli snažila vzepřít na loket, paže ji aleneudržela a bezvládný trup zase žuchnul zpátky na matraci.

Převalila se na pravý bok, aby viděla na dveře do ložnice.

Sípavě děti okřikla.

8


Od vedle se valila další a další vlna dcerčina ječení,přerušovaná občasnými tupými ranami.

Chabý hlas matky nemohl být v dětském pokoji slyšet.

Sourozenecká bitka pokračovala.

První přiletěla uplakaná Natálka. Tvář měla hněvivou,rozvzteklené slzy jí stékaly po lících, v očích měla zlobu – Mámo, ať toho nechá. Nelež už. On mě mlátí. Tak vstávej už. Dělej s tím něco...

Přiskočila k posteli a začala mámě razantně stahovatpřikrývku, aby ji donutila zasáhnout proti dotěrnému nepříteli.

Jana zprvu podvědomě hmátla po sesunující se dece, prsty ji ale nedokázaly sevřít tak pevně, aby překonaly sílu dítěte, znásobenou hysterickou nepříčetností.

Mámo, vstávej! Vstávej už!...

Jana se utápěla v totální bezmoci. Ve zdravém stavu by se samozřejmě dokázala vypořádat s Natálkou, kterou právě teď zase uchvátila její tyranská mánie – jenže tělo bylo unavené jako po mnohahodinovém cvičení, mysl byla v transu, ženedokáže zajistit pohlídání dětí.

Boris...

Jenom na pár hodin...

Rozzuřená, neuspokojená Natálka zmizela za dveřmi, zdětského pokoje už ale nebyl slyšet žádný konflikt. Na chvíli.

Vyčerpaná Jana znovu zkusila volat Andreu – Túúú túúú...

Nic.

Ve sluchátku se ozývalo jenom plané prozvánění.

Oči mladé ženy zbloudily na budík – Půl dvanácté... Co mám dělat?... Sakra...

Byla vzteky bez sebe.

V ten moment by se ještě ubránila poníženě prosit o pomoc Borise, jenže do ložnice vlítnul nahněvaný Jakoubek, kroužil kolem postele a řval na celý panelák – Ona mi vypnulapočítač... Já ji zabiju, já ji zabijuuuu... Vypnula mi počítač...

Matka vytušila, že si Natálka patrně dovolila zákeřnězaútočit na bratrovo nedotknutelné božstvo, že mu nějakýmzpůso>9


bem znemožnila pokračovat v rozehraném virtuálním souboji

neskonalého dobra s odsouzeníhodným zlem ohrožujícím

bezbrannou planetu Zemi a možná i celý nekonečný Vesmír.

Jana byla vyčerpaná. Pokusila se o rychlý pohyb a za rukáv chtěla chytit pomateného synka a zklidnit ho – ruka ovšemvůbec neposlouchala. Rozeběhla se sice do náznaku rychlejšího pohybu, ale v mžiku se propadla do umdlévající beztíže, klesla na hranu postele. Jakoubek proběhl a dál pokračoval vběsnění.

Už ho nevnímala. Vypnula.

Ne, to nejde...

Jana pochopila, že její stav je viditelně horší, než si byla schopná připustit. Pochopila, že něco se sebou opravdu musí udělat, že není čas na další odklad.

Boris...

Do háje...

Jana s odporem sáhla na noční stolek.

Túúú túúú...

Třesoucí se rukou mačkala telefon k rozpálenému uchu.

Túúú – a ticho.

Boris vymáčkl telefon.

Co se děje?...

Nervózní žena zavolala znovu.

Túúú – a zase bylo volání ukončeno.

Jana tušila, že exmanžel má patrně nějaké jednání – Ale v sobotu?...

Panika a beznaděj ji donutily, aby zavolala i potřetí –telefon už byl mrtvý.

Nešťastná žena upustila vztyčenou hlavu do polštáře.

Sakra...

Janu zachvátila bezradnost.

Cestu k lékaři už brala jako nezbytnost, cítila se stále slabší a slabší. Mateřský pud jí ale velel, že nejdříve musí vyřešithlídání dětí – To je priorita...

Z vedlejšího pokoje doléhal křik a tlumené údery doná>10


bytku.

Jitka...

Mysl ovládla poslední záchrana.

Bude doma?...

V momentu se jí sousedka zjevila jako poslední andělspásy.

Chvilinku jí tahle myšlenka držela a vlila jí novou energii do těla.

Líně ze sebe odtáhla deku a s vypětím sil se posadila napostel. Sáhla po županu a v sedě se začala oblékat.

Fuchsie...

Janě se sevřelo hrdlo a ve spáncích ucítila mocné tepání srdce.

Mezi lopatkami jí stékaly kapičky potu.

Jitka byla laskavá a ochotná sousedka, vždycky seoboustranně snažily o pohodové soužití – ale ve středu došlo k dalšímu z nepříjemných konfliktů kvůli kazisvětu Jakoubkovi. Tentokrát se synovo ničitelství obrátilo proti Jitčinýmfuchsiím. Sousedka je čerstvě vysadila do pěti truhlíků na společném balkoně v mezipatře a Jakoubek vzápětí všechny květy do jednoho oškubal a na podlaze z nich vyskládal nestydatýkosočtverec.

Sousedka to nesla hodně nelibě.

Teď mi ho má pohlídat?...

Jana si bezmocně dala hlavu do dlaní.

Zbrkle si mnula spánky.

Z očí se jí řinuly první slzy a stékaly po bledých lících.

Achjo, achjo...

Bědující žena zoufale zaklonila hlavu a dlouze se nadechla.

Sbírala odvahu.

Moc dlouho jí to netrvalo, jinou možnost už neviděla.

Namlouvala si, že Jitka to pochopí.

Jen aby byla doma...

S námahou vstala z postele, zelený župan se jí rozvinul až k lýtkům. Zavázala si kličku na pásku a začala se šourat na

11


chodbu.

Přidržovala se skříní, stěn.

Prošla kolem dětského pokoje, probíhajícímu zápasu dětí nevěnovala pozornost.

Klíče...

Vytáhla si pro jistotu klíče ze zámku a strčila je do kapsy županu.

Opírala se o zeď a přešla k sousedčiným dveřím.

Nesměle dvakrát krátce cinkla a napjatě poslouchala.

Aby tak nebyla doma...

Nic se neozývalo.

Bezvýchodnost ovládla její ruku a ta znovu sáhla po zvonku.

Crrr crrr...

Uslzená Jana napínala uši.

Teď zaslechla spásný lomoz zevnitř bytu.

Lehké zašramocení klíče v zámku – dveře se otevřely...

12


– 3 – Po infuzích se Jana cítila lépe, byla i schopná se samapohybovat po nemocničním pokoji. Den matek si ale představovala strávit úplně jinak.

Nechtěla burcovat Jitku hned zrána, ale po snídani už tonevydržela.

„Ahoj. Prosím tě, tak jak jste to včera zvládli?“ telefonovala sousedce roztřeseným se hlasem.

Ale jo, zvládli jsme to docela dobře, nemusíš se bát. Co ty? Jak ti je? Našli ti něco? – utíkala Jitka z přímé odpovědi

„Zatím ne. Udělali mi asi pět vyšetření, ležím na interně, dali mi dvakrát kapačku a čekají s dalším postupem na zítřek, na primáře.“

No a cítíš se už líp?... Včera jsi tedy vypadala hodněunaveně...

„Jo jo, je mi líp. Ale pořád jsem strašně zesláblá, taková praštěná. Jako by ze mě vyprchal život.“

No, tak se prosím tě drž...

„Nebyly děti moc protivné? Ono, když to do nich vjede, tak je jich až nad hlavu.“

Jitka se na moment odmlčela. Nepřipadalo jí vhodné nemocnou matku ještě víc zatěžovat.

„Jitko? Slyšíš mě?“

Slyším, slyším... Buď v pohodě, zvládáme to tady dobře,ne>13


dělej si starosti... Když je potřeba, tak zasáhne Láďa, neměj

strach...

„Jenom tě chci tedy, Jitko, poprosit – vydrž to prosím ještě do večera. Zastaví se u tebe moje kamarádka Erika, bude se vracet z víkendu, vezme si děti k sobě. Snad mě v pondělípustí...“

Jasně, to je samozřejmé, držíme ti palce...

„Děti už jsou vzhůru?“

Jsou, chceš je?...

„Dej mi je?“

Dám to nahlas a na video...

Stačilo pár vět, aby Jana pochopila, že Natálka tvrděnarazila se svou tyranskou mánií u Jitčina manžela. Pochopila, že Láďa, instalatér, chlap od rány, moc dlouho dcerčiny manýry netrpěl a velice rychle ji usadil. Od Jakoubka byl prý klid,protože si řevem vydupal celé odpoledne u her na počítači.

„Natálko, musíš pochopit, že teta se potřebuje taky věnovat malému Ondráškovi, nemá na starosti jenom tebe. Buďte rádi, že o vás tak narychlo pečuje...“

Ale já jsem si jenom potřebovala hrát. Ondráš může přece počkat. Je to mimino a ničemu nerozumí...

„Natálie!“

Proč jsi, mámo, taková žlutá?

„Žlutá?... To je – tím světlem tady. Slib mi, že budeš hodná...“

Kdy už přijdeš. Chtěli jsme jít dneska do ZOO...

„Natálko, zítra mě prohlédne pan primář a půjdu domů...“

Ale slíbilas mi to...

„Slíbila, Natálko, ale teď jsem v nemocnici. Tak třeba příští neděli. Ano?“

Nééé. Já tam chci jít dneska. Tak já tam půjdu sama. A basta...

„Natálie, nech toho...“

Já tam chci. Já tam chci jít s tátou...

Janě vyrazil pot na čele.

14


Cítila nekonečnou nemohoucnost – tady mezi čtyřmi nemocničními zdmi, s nulovou možností cokoliv řešit tam daleko v paneláku Jižního Města.

Odmlčela se.

Jitka zasáhla. Odtušila, jak sousedce je.

Jano, nedělej si starosti. Natálka je tady hodná. Pusťvšechno z hlavy a dej se dohromady. My jsme tady OK...

Janě vyhrkly slzičky do očí.

Jitka pak ještě dodala: Neboj se. A jestli ta tvoje kamarádka nemůže, klidně nech děti u nás, dokud se nevrátíš. Budeme ti držet palce. Buď v pohodě. Víš, co říkají doktoři – každá nemoc začíná v hlavě. Neboj se, všechno dobře dopadne.

Jana se tiše rozplakala.

Znovu na ni padla ta deprese opuštěnosti, sama vevelkoměstě, bez možnosti obrátit se na rodiče, na bratrovu rodinu, požádat je o rychlou pomoc, když je potřeba.

„Jsi hodná, Jitko,“ vypískla přiškrceným hlasem.

Tak se drž, holka. Ahoj...

„A-ahoj, ahoj...“

Display zhasl, Jana se štkavě rozplakala.

Odhodila mobil na deku a lítostivě vzala hlavu do dlaní.

Prokristapána...

Tohle je ale život...

Vyplakala se ze svého údělu.

Rodina...

Plouživým krokem se odbelhala do koupelny opláchnout si uslzený obličej – Ježíšmarjá, já jsem ale opravdu strašněžlutá...

Záchodovou mísu obarvila ženina krvavá moč...

15


– 4 –

Jana se vrátila na lůžko a cítila neutuchající potřebu siodočinout. Deku si přitáhla až k bradě a bědovala nad svým marným životem.

Nic se jí nepovedlo.

Jakoubek.

Natálka.

Boris.

Jenom ta práce ve školce jí povětšinou přinášela radost a uspokojení.

Tohle ale přece není ten pravý život...

Jak růžově si před deseti lety všechno malovala.

Boris – atraktivní advokát z velkého světa, překypující galantní láskou k vesnické holčině. Připadala si jako princezna Diana s českým Charlesem, jako Julia Roberts s Richardem Gerem.

Svět nám leží u nohou. Budu tě hýčkat jako múzu – tvrdil jí Boris při honosné svatbě na hradě Karlštejn a pak i na pompézní svatební cestě na exotickém ostrově Réunion a párkrát taky ještě dva, možná tři měsíce potom. Jak ale přišly děti, jak se Boris nechával vtahovat do složitějších adůležitějších právních kauz, bylo všechno o dost jinak. Přestala být múzou, přestala být princeznou. Objevily se jiné princezny.

Jana si stále nechtěla připouštět, že maminka měla pravdu,

16


když ji tenkrát nabádala, aby si pořádně rozmyslela, nežodejde z domova do Prahy – Budeš tam sama, na všechno budeš

úplně sama... V tomhle chlapovi nebudeš mít oporu, pamatuj

na má slova... Prostopášnosti mu koukají z očí...

Jak by jí ale teď bylo u nich doma na v Býkově na chalupě, mezi svými – Spousta lidí, na které se můžu spolehnout, když je zle... Tady je všechno jenom na mně...

Tmavovlasá, štíhlounká krasavice s uhrančivě přitažlivýma očima nejhlubší černě, vždycky pět nápadníků na každémprstu, teď byla sama uprostřed milionu podobně osamělých spoluobčanů.

Prožité roky s manželem se jí právě nyní zobrazovaly jen jako roky neustálých sporů o výchovu dětí, o způsoby trávení společných večírků a dovolených, o názory na vybavení luxusního bytu v Tróji, o výběr školy pro Jakoubka a Natálku. Byly to bouřlivé roky nerovnoprávného postavení muže a ženy – ambiciózního právníka, záletníka z velkého světa a přízemní učitelky mateřské školy ze zapadlého slezského venkova.

On, pachtící se přes mrtvoly za svým profesním úspěchem, ona, dusící se skrze vytržení ze svých přirozených kořenů.

Jana se kála za neúmyslné prohřešky, kterých se dopustila na sobě, na dětech, možná někdy i na manželovi – hlavně asi na rodičích, kterým způsobila mnoho nenapravitelných šrámů na duši svým útěkem z domova.

Ťulilik ťulilik...

Vedle na dece ožil telefon SMS zprávou.

Boris?!...

Přivolala ho svými vzpomínkami.

Nahmátla mobil a otevřela SMS: Děje se něco? Nemám chuť se donekonečna hádat...

Jany se ta strohá zpráva hluboce dotkla.

Ona tu řeší nenadálou situaci s odloženými dětmi, trápí se tu o svůj zdravotní stav – A on se nehodlá hádat...

Znovu jí ovládaly výčitky vůči manželovi, že když je ho v rodině nejvíce potřeba, tak pomocnou ruku neposkytne.

17


Ženská vzdorovitost zavelela: Ne, neozvu se mu...

Byla si jistá, že o děti je na těch pár dnů dobře postaráno a ji samotnou posílí tenhle pocit vítězství a hrdosti na svéorganizační schopnosti.

Měl ses ozvat včera... Tak...

Ještě by si chtěla vychutnávat slast z převahy nad Borisem, ale překazila jí to malá vizita.

Mladý pohledný lékař arabských rysů zvážněl, když uviděl pacientku a vyžádal si její chorobopis.

Pečlivě studoval dokumenty, občas pohlédl na ležící ženu, občas starostlivě kývnul hlavou.

„Jak se dnes cítíte, paní Strýčková,“ položil obligátníotázku, koutky rtů měl svěšeny do smutku. Znepokojovala hovýrazná žluť v tváři pacientky.

„Je to mnohem lepší než včera, pane doktore.“

Lékař pokyvoval zamyšleně hlavou a znovu se podíval do dokumentace.

„Jak jste jedla a pila?“

„Myslím, že tak nějak normálně. Chuť mám, ale porce tu máte na můj vkus dost velké.“

„Prohlédla jste si stolici a moč, když jste byla na toaletě?“

„Na velké jsem nebyla a moč –“

Jana se zarazila, po chvilce dodala: „Moč jsem mělatakovou tmavou... hodně tmavou.“

„Krvavou?“

„Asi ano, krvavou. To je asi možné tak označit.“

„Dnes to bylo poprvé, nebo jste si toho všimla už spříchodem vaší slabosti v pátek, v sobotu?“

Žena se provinile zakabonila.

V situaci, v jaké se v minulých dnech nacházela, neměla ani pomyšlení, aby sledovala barvu své moči.

„Já jsem se, pane doktore na to ani nijak zvlášťnezaměřovala. Nevím přesně...“

Doktor vážně pokyvoval hlavou.

Ohlédl se po svém ještě mladším kolegovi v doprovodu,

18


jako by se chtěl o čemsi důležitém poradit, nahlas ale neřekl

ani slovo.

Očima zadumaně zabloudil do analýzy z ambulantníchvyšetření – Hmm... Stav ohrožující na životě – a vzápětí sedefinitivně rozhodl: „Paní Strýčková, my vás teď přesuneme na jednotku intenzivní péče. Dostanete kyslík a transfuzi krve...“

Znovu se zamyslel.

Otočil se na vrchní sestru: „Běžte prosím zavolat do ÚHKT, zda mají jedno volné lůžko pro urgentní příjem –“

Jana se vylekala: „Je to vážné, pane doktore?“

Sympatický muž se zamračeným obočím se pokusil o upokojující úsměv: „Paní Strýčková, výsledky biochemie,nažloutlost vaší pokožky, krev v moči a zejména pak hodnoty hemoglobinu jasně signalizují podezření na poruchukrvetvorby. Nebudeme čekat až na pondělí –“

Teď si uvědomil, že vrchní sestra ještě neodešla splnit jeho pokyn.

„Sestro. O něco jsem vás žádal.“

„Já jsem chtěla, pane –“

„Hned. Prosím.“

„Ano, pane doktore.“

„Hodnoty hemoglobinu jste včera měla padesát sedm bodů, minimální hodnota pro ženu vašeho věku je tak sto deset. Krev nedostatečně okysličuje vaše orgány. Proto jste takováunavená.“

Lékařská etika velela nesdělovat plnou závažnostzdravotního stavu.

Janě se zamotala hlava, byť plně nechápala významodborného sdělení.

Její představa o chvilkové únavě se i tak drtila o uragán daleko vážnějšího onemocnění.

Natálka, Jakoubek...

Lékař dokončil svůj výklad, znovu pro jistotu zdůraznilkolegovi pokyn k převozu pacientky na jednotku intenzivní péče a s přáním brzkého uzdravení vizita opustila nemocniční

19


pokoj.

Ortel byl vyřčen.

Vypadalo to, že ani všichni nestačili vyjít a v pokoji už byli dva zdravotníci.

Úslužné pozdravení, několik slov na vysvětlení, párnacvičených úkonů a Jana i s cestovní taškou ležela na převozním lůžku.

Výtah – podzemní chodba – výtah – JIP.

Zdravotnice z jednotky intenzivní péče převzala vozík spacientkou a nahlédla do průvodní dokumentace.

Aha aha...

Starostlivě pokývala hlavou a už ji kvapně odvážela na pokoj číslo 13.

Vydala pokyny a v mžiku čtyři sestry začaly upravovatlůžkové zařízení a startovat život zachraňující přístroje.

Vše probíhalo s profesionálním automatismem, nikdoneromluvil, jen občas se nemocné ženy dotkl milosrdný úsměv personálu.

Pár desítek sekund a nad překvapenou Janou se vznášela připravená kyslíková maska a sestra se chystala ke krevní transfuzi –

„Lenko, Lenko, počkej. Nedělej to!“

Jana se polekala z naléhavého výkřiku v tak tichémprostředí.

„Co se děje?“ opáčila tlumeným hlasem Lenka na příchozí spolupracovnici.

„Paní ihned převážejí na ÚHKT. Ihned. Rozumíš mi?!“ a velice potichu dodala: „Transfuze počká. Kyslík dostane v sanitě. Není to sranda. Rychle. Připravíme ji. Pojď, pojď...“

20


21




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist