načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zažité žití - Mik Peterman

Zažité žití
-4%
sleva

Elektronická kniha: Zažité žití
Autor:

Rodina mladé učitelky Jany je v rozkladu. Vidina nových začátků je silně poznamenána komplikovaným chováním dcery Natálky a syna Jakoubka, na kterých se podepisuje moderní civilizace. ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Ufita
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788088127017
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rodina mladé učitelky Jany je v rozkladu. Vidina nových začátků je silně poznamenána komplikovaným chováním dcery Natálky a syna Jakoubka, na kterých se podepisuje moderní civilizace. Kudy do nového života? S kým? Jak? Hledání nové cesty ovlivní překvapující zdravotní příhoda, brutální justiční machinace kolem Janina přítele Pavla, i její světonázorový veletoč. Zápletka stíhá zápletku, radost se střídá s žalem. Autor čtivého románu se pečlivě zaměřuje na rozpracování psychologie hlavních postav i na odkrytí společenských vlivů, které nás všechny nutí i k čemusi, co sami až tak úplně dobrovolně snášet nechceme. Janě stačí rok tápání, aby pochopila, že devastace její psychiky i fyzického zdraví má své kořeny nejen v pokrevních rodinných poutech a v zažité společnosti dnešní doby, ale i ve sférách vyšších až v těch úplně nejvyšších...

Související tituly dle názvu:
Zažité žití Zažité žití
Peterman Mik
Cena: 59 Kč
Nápravník zažitých nepravd Nápravník zažitých nepravd
Junek Václav
Cena: 125 Kč
Krajina náhodného žití Krajina náhodného žití
Stamm Peter
Cena: 225 Kč
Žít, žít Žít, žít
Jeroným Otec
Cena: 171 Kč
Žít, žít Žít, žít
Jeroným otec
Cena: 96 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


Mik

Peterman

ZAŽITÉ ŽITÍ

3


Ve jménu pravdy šíří lež,

ve jménu dobra slouží zlu...

4


5


Mik

Peterman

ZAŽITÉ ŽITÍ

ZAŽITÉ ŽITÍ

společenský román

UFITA 2016

6


© Mik Peterman, 2016

ISBN:

978-80-88127-01-7 ... formát PDF

978-80-88127-02-4 ... formát EPUB

978-80-88127-03-1 ... formát MOBI

7


věnováno všem,

kteří jsou odhodláni žít

8


„Kdo nezná pravdu, je jen hlupák, kdo ji však zná a

navzdory svému svědomí ji zatajuje nebo dokonce nazývá lží,

ten je opovrženíhodný zločinec.“

Berthold Brecht

9


Prolog

Prolog

Brutální hřmot motorů vojenské helikoptéry Seahawk surově bořil idylickou scenérii vysokohorského údolí kolem luxusního hotelu na chilsko-argentinské hranici.

Poslední paprsky žhavého květnového slunce se zcela ubrousily o zaledněný vrchol tři a půl tisíci metrového Tronadoru.

V plynule se rozšiřujících kružnicích vrtulník pátral ponevítaném zdroji lidského tepla, po nežádoucím pohybu vusínající přírodě.

Čistý – ohlásil pilot do centrály.

Čistý... Čistý... – ohlásily pozemní hlídky Jedna, Dva, Tři, Čtyři.

Ocelová vrata podzemní garáže se těžkopádně vyklopila na hydraulických ramenech a zase se tiše zasunula pod betonový strop.

První kolona šesti černých limuzín způli objela hotelový areál a po klikaté cestě si to zamířila do těsného průsmyku na jihovýchodní straně údolí.

Hluk helikoptéry se rozbíjel o štíty němých andezitových skalisek.

Čistý...

V pětiminutových intervalech opouštěla hotelový komplex i kolona druhá, třetí... šestá.

10


Letecká patrola zmizela jako poslední za rozervanýmúbočím průsmyku a spěšně stíhala čelo tajemného konvoje.

Údolí ztichlo, budovy hotelu rychle ztrácely své obrysy v padající studené tmě.

Zatím jen hrstka nejmocnějších mužů planety v pancéřovaných limuzínách věděla, jakými polopravdami právě teď budou globální média masírovat svět, aby se dál otáčel tím správným směrem – tím jejich.

Tím jejich prachatým směrem...

11


– 1 – Na Den matek ležela nešťastná Jana na nemocničním lůžku. Cítila se jako bezduchý cumel vyždímaného hadru. Bylaabsolutně bez chuti do života. Zmítaly s ní nekonečné výčitky abolestivě pichlavá beznaděj.

Co teď bude s Natálkou, s Jakoubkem?...

Co jen teď bude?...

Božebože...

Poslední dva tři měsíce se už zdálo, že rozvodová traumata by mohla být s vypětím všech sil jakž takž konsolidovaná – a teď tohle.

Rozklepaná mladá žena cítila, že dneškem se jí život totálně mění.

Jak moc se právě tohoto stavu obávala.

Byla sama.

Úplně sama na všechno.

Z každého koutu se na ni valil nějaký neřešitelný problém.

Jana měla najednou pocit, že nikde nevidí uspokojivý prostor pro nový život.

Tma, tunel, světélko v temnotách nikde.

Tak tohle už je moc...

Připadala si jako nedochůdče odhozené na postel v koutě, ponechané samo sobě, svému zápasu o holé žití.

To se nedá...

12


Byla na smrt unavená, zmítala se v nekonečných obavách z neznámého. Ten neuvěřitelný uragán, který se dnes kolem ní rozpoutal a v mžiku ji odvál až sem, na Ústav hematologie a krevní transfúze, ten byl odporně zneklidňující. Bála senemoci, bála se exmanžela, bála se o děti, o práci ve školce.

Jak se teď o ně mám postarat?...

Co mi je?...

Jak dlouho tu budu?...

Ach, ach...

Děti moje...

Ze všech stran na mladou ženu dorážely nepřátelské otázky, bodaly do šedé kůry mozkové, drásavě se zahryzávaly,způsobily bolest na duši a vzápětí hned bez odpovědi odletěly –mozek je hlouběji nedokázal analyzovat. Jedna dotěra dotěrnáodletěla, v ten moment uvolnila místo pro následující zahryznutí a hned pak pro další a další. Klubko smrtelně jedovatých hadů, které nebylo k rozpletení. Vysávaly jí život z chorého těla. Zmatený by z nich byl i rozum zdravý, Janina mysl ale byla zakalená, byla neschopná čistého úsudku.

Útrpně ležela a ztrácela pojem o čase. Čas pro ni přestal existovat, minuty a hodiny splývaly do trýznivé nicotnosti.Vyjevená tvář se vzrušivě výraznýma očima uprostřed byla nyní smrtelně bledá, o to víc ty černé oči vynikaly v nažloutlémobličeji. Byly to ale mrtvé oči bez jiskry života. Tupě zíraly stále a stále na jedno místo bílého stropu nemocničního pokoje.

Bezděčně dvakrát hluboce vzlykla, hrdlo se jí sevřelo žalem nad nenadálým údělem.

Ještě v pátek i včera ráno všechno vypadalo jinak...

13


– 2 – V pátek dopoledne měla Jana v mateřské škole na starostprůravu předškoláků. Práce jí šla od ruky celkem dobře a děti dokázala zaujmout zrovinka tak, jak si představovala. Už po obědě ale na ni padla nezvykle silná malátnost. Vůbecnevěděla, co se to s ní děje. Jako šlehnutím otráveného proutku se po celém těle cítila neskutečně slabá. Chvilku se ještě snažila odolávat, namlouvala si, že to přejde – nepřešlo.

V mátohách se Jana doploužila do školní družiny, vyzvedla své děti a jeli domů. Od tramvaje jí už s taškou musel pomáhat Jakoubek, z výtahu do bytu se šourala hůř než devadesátiletá stařenka.

Neuvěřitelné. Co se to se mnou děje? Snědla jsem něco? Co jsem to dneska jedla? – Jana naprosto netušila, o co jde.

Jakub i Natálka záhy pochopili, že dneska si musí odpustit svoje zlobení a nechali mámu odpočívat. Překonali se,osmiletá Natálka se ujala role hospodyňky a studenou večeřipřiravila pro sebe i pro o rok staršího bratříčka.

Ráno už se Jana cítila mnohem lépe. Dopřála si ještěpolehávání dlouho po probuzení a pohrávala si s myšlenkami, že včerejší příhoda by snad už mohla být zažehnána. Dokázala i zaopatřit děti, připravila jim denní aktivitu a chvíli sinalhávala, že nejhorší má za sebou. Vycvičená mysl podvědomě přesvědčovala tělo, že má fungovat jako vždycky, tělo ale stále

14


a stále signalizovalo zvýšenou únavu. Lehla si a odpočívala.

Před polednem cítila, že únava nad ní zase vítězí. Chvíliuvažovala, že odjede i s dětmi na pohotovost a nechá se vyšetřit –

za hodinu už ale věděla, že situaci nezvládá.

Přišla krize.

Dosud sebevědomá žena rychle ztrácela kontrolu nadsituací.

Pochopila, že sama nikam neodjede – Musím volat záchranku... Co s dětmi?...

Mateřský pud byl silnější než malátnost.

Jana se na posteli vzchopila a začala organizovat předání dětí na pár hodin své jediné opravdové kamarádce Erice.

Proboha, Eriko, ty nejsi v Praze? Ty jsi na víkend navysočině? – zaúpěla Jana do telefonu.

Druhý pokus – Andrea, kolegyně z mateřské školy.

Zvedni to. Andreo, zvedni to...

Andrea telefon nezvedla.

Třesoucí se rukou vymačkávala zesláblá žena znovu a znovu mobilní číslo nedostupné kolegyně.

Zbytečně.

Jana si uvědomovala, že volá marně, ale nic moudřejšího v ten okamžik nevymyslela.

Borisovi ne! – bránila se náhlému nápadu, který ji v nastalé beznaději záškodnicky provokoval.

Ješitná mysl se vzpouzela požádat o pomoc panovačného exmanžela, otce milovaných dětí, které jí teď ale najednou byly skoro na obtíž.

Borisovi ne – otřásla se nad tou představou.

Z vedlejšího dětského pokojíku se ozval hysterický jekot Natálky.

Prokristapána...

Jana se na posteli snažila vzepřít na loket, paže ji aleneudržela a bezvládný trup zase žuchnul zpátky na matraci.

Převalila se na pravý bok, aby viděla na dveře do ložnice.

Sípavě děti okřikla.

15


Od vedle se valila další a další vlna dcerčina ječení,přerušovaná občasnými tupými ranami.

Chabý hlas matky nemohl být v dětském pokoji slyšet.

Sourozenecká bitka pokračovala.

První přiletěla uplakaná Natálka. Tvář měla hněvivou,rozvzteklené slzy jí stékaly po lících, v očích měla zlobu – Mámo, ať toho nechá. Nelež už. On mě mlátí. Tak vstávej už. Dělej s tím něco...

Přiskočila k posteli a začala mámě razantně stahovatpřikrývku, aby ji donutila zasáhnout proti dotěrnému nepříteli.

Jana zprvu podvědomě hmátla po sesunující se dece, prsty ji ale nedokázaly sevřít tak pevně, aby překonaly sílu dítěte, znásobenou hysterickou nepříčetností.

Mámo, vstávej! Vstávej už!...

Jana se utápěla v totální bezmoci. Ve zdravém stavu by se samozřejmě dokázala vypořádat s Natálkou, kterou právě teď zase uchvátila její tyranská mánie – jenže tělo bylo unavené jako po mnohahodinovém cvičení, mysl byla v transu, ženedokáže zajistit pohlídání dětí.

Boris...

Jenom na pár hodin...

Rozzuřená, neuspokojená Natálka zmizela za dveřmi, zdětského pokoje už ale nebyl slyšet žádný konflikt. Na chvíli.

Vyčerpaná Jana znovu zkusila volat Andreu – Túúú túúú...

Nic.

Ve sluchátku se ozývalo jenom plané prozvánění.

Oči mladé ženy zbloudily na budík – Půl dvanácté... Co mám dělat?... Sakra...

Byla vzteky bez sebe.

V ten moment by se ještě ubránila poníženě prosit o pomoc Borise, jenže do ložnice vlítnul nahněvaný Jakoubek, kroužil kolem postele a řval na celý panelák – Ona mi vypnulapočítač... Já ji zabiju, já ji zabijuuuu... Vypnula mi počítač...

Matka vytušila, že si Natálka patrně dovolila zákeřnězaútočit na bratrovo nedotknutelné božstvo, že mu nějakýmzpůso>16


bem znemožnila pokračovat v rozehraném virtuálním souboji

neskonalého dobra s odsouzeníhodným zlem ohrožujícím

bezbrannou planetu Zemi a možná i celý nekonečný Vesmír.

Jana byla vyčerpaná. Pokusila se o rychlý pohyb a za rukáv chtěla chytit pomateného synka a zklidnit ho – ruka ovšemvůbec neposlouchala. Rozeběhla se sice do náznaku rychlejšího pohybu, ale v mžiku se propadla do umdlévající beztíže, klesla na hranu postele. Jakoubek proběhl a dál pokračoval vběsnění.

Už ho nevnímala. Vypnula.

Ne, to nejde...

Jana pochopila, že její stav je viditelně horší, než si byla schopná připustit. Pochopila, že něco se sebou opravdu musí udělat, že není čas na další odklad.

Boris...

Do háje...

Jana s odporem sáhla na noční stolek.

Túúú túúú...

Třesoucí se rukou mačkala telefon k rozpálenému uchu.

Túúú – a ticho.

Boris vymáčkl telefon.

Co se děje?...

Nervózní žena zavolala znovu.

Túúú – a zase bylo volání ukončeno.

Jana tušila, že exmanžel má patrně nějaké jednání – Ale v sobotu?...

Panika a beznaděj ji donutily, aby zavolala i potřetí –telefon už byl mrtvý.

Nešťastná žena upustila vztyčenou hlavu do polštáře.

Sakra...

Janu zachvátila bezradnost.

Cestu k lékaři už brala jako nezbytnost, cítila se stále slabší a slabší. Mateřský pud jí ale velel, že nejdříve musí vyřešithlídání dětí – To je priorita...

Z vedlejšího pokoje doléhal křik a tlumené údery doná>17


bytku.

Jitka...

Mysl ovládla poslední záchrana.

Bude doma?...

V momentu se jí sousedka zjevila jako poslední andělspásy.

Chvilinku jí tahle myšlenka držela a vlila jí novou energii do těla.

Líně ze sebe odtáhla deku a s vypětím sil se posadila napostel. Sáhla po županu a v sedě se začala oblékat.

Fuchsie...

Janě se sevřelo hrdlo a ve spáncích ucítila mocné tepání srdce.

Mezi lopatkami jí stékaly kapičky potu.

Jitka byla laskavá a ochotná sousedka, vždycky seoboustranně snažily o pohodové soužití – ale ve středu došlo k dalšímu z nepříjemných konfliktů kvůli kazisvětu Jakoubkovi. Tentokrát se synovo ničitelství obrátilo proti Jitčinýmfuchsiím. Sousedka je čerstvě vysadila do pěti truhlíků na společném balkoně v mezipatře a Jakoubek vzápětí všechny květy do jednoho oškubal a na podlaze z nich vyskládal nestydatýkosočtverec.

Sousedka to nesla hodně nelibě.

Teď mi ho má pohlídat?...

Jana si bezmocně dala hlavu do dlaní.

Zbrkle si mnula spánky.

Z očí se jí řinuly první slzy a stékaly po bledých lících.

Achjo, achjo...

Bědující žena zoufale zaklonila hlavu a dlouze se nadechla.

Sbírala odvahu.

Moc dlouho jí to netrvalo, jinou možnost už neviděla.

Namlouvala si, že Jitka to pochopí.

Jen aby byla doma...

S námahou vstala z postele, zelený župan se jí rozvinul až k lýtkům. Zavázala si kličku na pásku a začala se šourat na

18


chodbu.

Přidržovala se skříní, stěn.

Prošla kolem dětského pokoje, probíhajícímu zápasu dětí nevěnovala pozornost.

Klíče...

Vytáhla si pro jistotu klíče ze zámku a strčila je do kapsy županu.

Opírala se o zeď a přešla k sousedčiným dveřím.

Nesměle dvakrát krátce cinkla a napjatě poslouchala.

Aby tak nebyla doma...

Nic se neozývalo.

Bezvýchodnost ovládla její ruku a ta znovu sáhla po zvonku.

Crrr crrr...

Uslzená Jana napínala uši.

Teď zaslechla spásný lomoz zevnitř bytu.

Lehké zašramocení klíče v zámku – dveře se otevřely...

19


– 3 – Po infuzích se Jana cítila lépe, byla i schopná se samapohybovat po nemocničním pokoji. Den matek si ale představovala strávit úplně jinak.

Nechtěla burcovat Jitku hned zrána, ale po snídani už tonevydržela.

„Ahoj. Prosím tě, tak jak jste to včera zvládli?“ telefonovala sousedce roztřeseným se hlasem.

Ale jo, zvládli jsme to docela dobře, nemusíš se bát. Co ty? Jak ti je? Našli ti něco? – utíkala Jitka z přímé odpovědi

„Zatím ne. Udělali mi asi pět vyšetření, ležím na interně, dali mi dvakrát kapačku a čekají s dalším postupem na zítřek, na primáře.“

No a cítíš se už líp?... Včera jsi tedy vypadala hodněunaveně...

„Jo jo, je mi líp. Ale pořád jsem strašně zesláblá, taková praštěná. Jako by ze mě vyprchal život.“

No, tak se prosím tě drž...

„Nebyly děti moc protivné? Ono, když to do nich vjede, tak je jich až nad hlavu.“

Jitka se na moment odmlčela. Nepřipadalo jí vhodné nemocnou matku ještě víc zatěžovat.

„Jitko? Slyšíš mě?“

Slyším, slyším... Buď v pohodě, zvládáme to tady dobře,ne>20


dělej si starosti... Když je potřeba, tak zasáhne Láďa, neměj

strach...

„Jenom tě chci tedy, Jitko, poprosit – vydrž to prosím ještě do večera. Zastaví se u tebe moje kamarádka Erika, bude se vracet z víkendu, vezme si děti k sobě. Snad mě v pondělípustí...“

Jasně, to je samozřejmé, držíme ti palce...

„Děti už jsou vzhůru?“

Jsou, chceš je?...

„Dej mi je?“

Dám to nahlas a na video...

Stačilo pár vět, aby Jana pochopila, že Natálka tvrděnarazila se svou tyranskou mánií u Jitčina manžela. Pochopila, že Láďa, instalatér, chlap od rány, moc dlouho dcerčiny manýry netrpěl a velice rychle ji usadil. Od Jakoubka byl prý klid,protože si řevem vydupal celé odpoledne u her na počítači.

„Natálko, musíš pochopit, že teta se potřebuje taky věnovat malému Ondráškovi, nemá na starosti jenom tebe. Buďte rádi, že o vás tak narychlo pečuje...“

Ale já jsem si jenom potřebovala hrát. Ondráš může přece počkat. Je to mimino a ničemu nerozumí...

„Natálie!“

Proč jsi, mámo, taková žlutá?

„Žlutá?... To je – tím světlem tady. Slib mi, že budeš hodná...“

Kdy už přijdeš. Chtěli jsme jít dneska do ZOO...

„Natálko, zítra mě prohlédne pan primář a půjdu domů...“

Ale slíbilas mi to...

„Slíbila, Natálko, ale teď jsem v nemocnici. Tak třeba příští neděli. Ano?“

Nééé. Já tam chci jít dneska. Tak já tam půjdu sama. A basta...

„Natálie, nech toho...“

Já tam chci. Já tam chci jít s tátou...

Janě vyrazil pot na čele.

21


Cítila nekonečnou nemohoucnost – tady mezi čtyřmi nemocničními zdmi, s nulovou možností cokoliv řešit tam daleko v paneláku Jižního Města.

Odmlčela se.

Jitka zasáhla. Odtušila, jak sousedce je.

Jano, nedělej si starosti. Natálka je tady hodná. Pusťvšechno z hlavy a dej se dohromady. My jsme tady OK...

Janě vyhrkly slzičky do očí.

Jitka pak ještě dodala: Neboj se. A jestli ta tvoje kamarádka nemůže, klidně nech děti u nás, dokud se nevrátíš. Budeme ti držet palce. Buď v pohodě. Víš, co říkají doktoři – každá nemoc začíná v hlavě. Neboj se, všechno dobře dopadne.

Jana se tiše rozplakala.

Znovu na ni padla ta deprese opuštěnosti, sama vevelkoměstě, bez možnosti obrátit se na rodiče, na bratrovu rodinu, požádat je o rychlou pomoc, když je potřeba.

„Jsi hodná, Jitko,“ vypískla přiškrceným hlasem.

Tak se drž, holka. Ahoj...

„A-ahoj, ahoj...“

Display zhasl, Jana se štkavě rozplakala.

Odhodila mobil na deku a lítostivě vzala hlavu do dlaní.

Prokristapána...

Tohle je ale život...

Vyplakala se ze svého údělu.

Rodina...

Plouživým krokem se odbelhala do koupelny opláchnout si uslzený obličej – Ježíšmarjá, já jsem ale opravdu strašněžlutá...

Záchodovou mísu obarvila ženina krvavá moč...

22


– 4 –

Jana se vrátila na lůžko a cítila neutuchající potřebu siodočinout. Deku si přitáhla až k bradě a bědovala nad svým marným životem.

Nic se jí nepovedlo.

Jakoubek.

Natálka.

Boris.

Jenom ta práce ve školce jí povětšinou přinášela radost a uspokojení.

Tohle ale přece není ten pravý život...

Jak růžově si před deseti lety všechno malovala.

Boris – atraktivní advokát z velkého světa, překypující galantní láskou k vesnické holčině. Připadala si jako princezna Diana s českým Charlesem, jako Julia Roberts s Richardem Gerem.

Svět nám leží u nohou. Budu tě hýčkat jako múzu – tvrdil jí Boris při honosné svatbě na hradě Karlštejn a pak i na pompézní svatební cestě na exotickém ostrově Réunion a párkrát taky ještě dva, možná tři měsíce potom. Jak ale přišly děti, jak se Boris nechával vtahovat do složitějších adůležitějších právních kauz, bylo všechno o dost jinak. Přestala být múzou, přestala být princeznou. Objevily se jiné princezny.

Jana si stále nechtěla připouštět, že maminka měla pravdu,

23


když ji tenkrát nabádala, aby si pořádně rozmyslela, nežodejde z domova do Prahy – Budeš tam sama, na všechno budeš

úplně sama... V tomhle chlapovi nebudeš mít oporu, pamatuj

na má slova... Prostopášnosti mu koukají z očí...

Jak by jí ale teď bylo u nich doma na v Býkově na chalupě, mezi svými – Spousta lidí, na které se můžu spolehnout, když je zle... Tady je všechno jenom na mně...

Tmavovlasá, štíhlounká krasavice s uhrančivě přitažlivýma očima nejhlubší černě, vždycky pět nápadníků na každémprstu, teď byla sama uprostřed milionu podobně osamělých spoluobčanů.

Prožité roky s manželem se jí právě nyní zobrazovaly jen jako roky neustálých sporů o výchovu dětí, o způsoby trávení společných večírků a dovolených, o názory na vybavení luxusního bytu v Tróji, o výběr školy pro Jakoubka a Natálku. Byly to bouřlivé roky nerovnoprávného postavení muže a ženy – ambiciózního právníka, záletníka z velkého světa a přízemní učitelky mateřské školy ze zapadlého slezského venkova.

On, pachtící se přes mrtvoly za svým profesním úspěchem, ona, dusící se skrze vytržení ze svých přirozených kořenů.

Jana se kála za neúmyslné prohřešky, kterých se dopustila na sobě, na dětech, možná někdy i na manželovi – hlavně asi na rodičích, kterým způsobila mnoho nenapravitelných šrámů na duši svým útěkem z domova.

Ťulilik ťulilik...

Vedle na dece ožil telefon SMS zprávou.

Boris?!...

Přivolala ho svými vzpomínkami.

Nahmátla mobil a otevřela SMS: Děje se něco? Nemám chuť se donekonečna hádat...

Jany se ta strohá zpráva hluboce dotkla.

Ona tu řeší nenadálou situaci s odloženými dětmi, trápí se tu o svůj zdravotní stav – A on se nehodlá hádat...

Znovu jí ovládaly výčitky vůči manželovi, že když je ho v rodině nejvíce potřeba, tak pomocnou ruku neposkytne.

24


Ženská vzdorovitost zavelela: Ne, neozvu se mu...

Byla si jistá, že o děti je na těch pár dnů dobře postaráno a ji samotnou posílí tenhle pocit vítězství a hrdosti na svéorganizační schopnosti.

Měl ses ozvat včera... Tak...

Ještě by si chtěla vychutnávat slast z převahy nad Borisem, ale překazila jí to malá vizita.

Mladý pohledný lékař arabských rysů zvážněl, když uviděl pacientku a vyžádal si její chorobopis.

Pečlivě studoval dokumenty, občas pohlédl na ležící ženu, občas starostlivě kývnul hlavou.

„Jak se dnes cítíte, paní Strýčková,“ položil obligátníotázku, koutky rtů měl svěšeny do smutku. Znepokojovala hovýrazná žluť v tváři pacientky.

„Je to mnohem lepší než včera, pane doktore.“

Lékař pokyvoval zamyšleně hlavou a znovu se podíval do dokumentace.

„Jak jste jedla a pila?“

„Myslím, že tak nějak normálně. Chuť mám, ale porce tu máte na můj vkus dost velké.“

„Prohlédla jste si stolici a moč, když jste byla na toaletě?“

„Na velké jsem nebyla a moč –“

Jana se zarazila, po chvilce dodala: „Moč jsem mělatakovou tmavou... hodně tmavou.“

„Krvavou?“

„Asi ano, krvavou. To je asi možné tak označit.“

„Dnes to bylo poprvé, nebo jste si toho všimla už spříchodem vaší slabosti v pátek, v sobotu?“

Žena se provinile zakabonila.

V situaci, v jaké se v minulých dnech nacházela, neměla ani pomyšlení, aby sledovala barvu své moči.

„Já jsem se, pane doktore na to ani nijak zvlášťnezaměřovala. Nevím přesně...“

Doktor vážně pokyvoval hlavou.

Ohlédl se po svém ještě mladším kolegovi v doprovodu,

25


jako by se chtěl o čemsi důležitém poradit, nahlas ale neřekl

ani slovo.

Očima zadumaně zabloudil do analýzy z ambulantníchvyšetření – Hmm... Stav ohrožující na životě – a vzápětí sedefinitivně rozhodl: „Paní Strýčková, my vás teď přesuneme na jednotku intenzivní péče. Dostanete kyslík a transfuzi krve...“

Znovu se zamyslel.

Otočil se na vrchní sestru: „Běžte prosím zavolat do ÚHKT, zda mají jedno volné lůžko pro urgentní příjem –“

Jana se vylekala: „Je to vážné, pane doktore?“

Sympatický muž se zamračeným obočím se pokusil o upokojující úsměv: „Paní Strýčková, výsledky biochemie,nažloutlost vaší pokožky, krev v moči a zejména pak hodnoty hemoglobinu jasně signalizují podezření na poruchukrvetvorby. Nebudeme čekat až na pondělí –“

Teď si uvědomil, že vrchní sestra ještě neodešla splnit jeho pokyn.

„Sestro. O něco jsem vás žádal.“

„Já jsem chtěla, pane –“

„Hned. Prosím.“

„Ano, pane doktore.“

„Hodnoty hemoglobinu jste včera měla padesát sedm bodů, minimální hodnota pro ženu vašeho věku je tak sto deset. Krev nedostatečně okysličuje vaše orgány. Proto jste takováunavená.“

Lékařská etika velela nesdělovat plnou závažnostzdravotního stavu.

Janě se zamotala hlava, byť plně nechápala významodborného sdělení.

Její představa o chvilkové únavě se i tak drtila o uragán daleko vážnějšího onemocnění.

Natálka, Jakoubek...

Lékař dokončil svůj výklad, znovu pro jistotu zdůraznilkolegovi pokyn k převozu pacientky na jednotku intenzivní péče a s přáním brzkého uzdravení vizita opustila nemocniční

26


pokoj.

Ortel byl vyřčen.

Vypadalo to, že ani všichni nestačili vyjít a v pokoji už byli dva zdravotníci.

Úslužné pozdravení, několik slov na vysvětlení, párnacvičených úkonů a Jana i s cestovní taškou ležela na převozním lůžku.

Výtah – podzemní chodba – výtah – JIP.

Zdravotnice z jednotky intenzivní péče převzala vozík spacientkou a nahlédla do průvodní dokumentace.

Aha aha...

Starostlivě pokývala hlavou a už ji kvapně odvážela na pokoj číslo 13.

Vydala pokyny a v mžiku čtyři sestry začaly upravovatlůžkové zařízení a startovat život zachraňující přístroje.

Vše probíhalo s profesionálním automatismem, nikdoneromluvil, jen občas se nemocné ženy dotkl milosrdný úsměv personálu.

Pár desítek sekund a nad překvapenou Janou se vznášela připravená kyslíková maska a sestra se chystala ke krevní transfuzi –

„Lenko, Lenko, počkej. Nedělej to!“

Jana se polekala z naléhavého výkřiku v tak tichémprostředí.

„Co se děje?“ opáčila tlumeným hlasem Lenka na příchozí spolupracovnici.

„Paní ihned převážejí na ÚHKT. Ihned. Rozumíš mi?!“ a velice potichu dodala: „Transfuze počká. Kyslík dostane v sanitě. Není to sranda. Rychle. Připravíme ji. Pojď, pojď...“

27


– 5 – Jana ležela na nemocničním lůžku izolačního pokoje a celkem nic ji nebolelo. Denně dostávala dvě krevní konzervy – Asi to bude od nějakého mladého sportovce, když vám transfuze tak prospívá – dobíraly si ji v žertu sestřičky. K tomu denněužívala silnou dávku kortikoidů a dalších pět prášků, které jednak dělají v těle kýžený pořádek, ale také eliminují nežádoucí účinky jednoho léku před druhým. Nezbývalo, než nad tím mávnout rukou, i když Jana se celý život bránila zbytečnému předávkovávání jakýmikoliv chemikáliemi. Ať v lécích, nebo v potravinách.

Je to, pane primáři, opravdu nezbytné? – dovolila si hned první den nemístný dotaz.

Primář se usmál, bylo ale tušit, že je přece jen trošinkuzasažen nepochopenou nedůvěrou mladé ženy.

Laskavým slovem pacientce vysvětlil, že o medikacinemusí vůbec pochybovat, že ji v tomto ohledu nemusí vůbeczneklidňovat, že je to jenom na přechodnou dobu a že i jejich prioritou je neléčit jenom tělo, ale souběžně i duši nemocného.

Jana se pak v duchu ještě několikrát omlouvala za svou neomalenost. Neměla za svůj život moc zkušeností s pobytem v nemocnici a se zdravotnictvím vůbec – jen jednou byla v opavské nemocnici, ale to byla ještě holčička. Ovšem od té

28


doby Jana nemocniční prostředí přímo nenáviděla, předem z

něj měla trauma.

Ale tady, v Ústavu hematologie a krevní transfuze, Janapochopila, kam se zdravotnictví v jednadvacátém století dostalo. Budovy sice staré, interiéry a přístrojové vybavení však na špičkové úrovni.

Naprosto překvapující, pro Janu nesmírně příjemněpřekvapující, bylo chování zdravotního personálu. Počínaje sestrami a sanitáři, přes lékaře a specialisty – včetně primáře – každý se při prvním setkání představil, vysvětlil svou úlohu v pacientčině ozdravném procesu, sdělil pár povzbuzujících slov, provedl plánovaný úkon a s úsměvem popřál hezkého dne.

Ne, neznala Jana takovéhoto chování v nemocnici. Naživo pochopila, že opravdu tady se zaměřují i na léčení stavu ducha.

„Ahoj, marode,“ zašveholila kamarádka Erika, hlavuvsunutou do štěrbiny pootevřených dveří. Ujistila se, že je ve správném pokoji, otevřela naplno a kolem nohou se jí protáhli Jakoubek a Natálka.

„Mamííí, mamííí...“

Děti letěly k lůžku a sápaly se na ležící Janu.

Objímání, líbání, slzy štěstí.

„Kdy už půjdeš domů, kdy tě pustí? Mamííí...“

Po neskrývané vlně mateřského nadšení ze shledání po třech dnech odloučení Jana spustila rodičovské kázání – Buďte hodní, nezlobte tetu Eriku, Jakoubku neseď pořád u počítače, Natálko, neodmlouvej, nevymýšlej si, poslouchejte, nehádejte se, nepošťuchujte se...

„Mámo, tak my už jdeme,“ zakabonila se dcerka a táhla bratra za ruku ke dveřím.

„Já jsem jim slíbila, že si budou moci zajít do dětského koutku dole v přízemí, víš.“

„Aha,“ pípla Jana s náznakem smutku, ale rychle siuvědomila složitost situace a neodporovala. Byla ráda, že se Natálka nepředváděla a nespustila svoje teatrální etudy.

Za okamžik se Erika vrátila bez dětí.

29


„Tak co? Povídej. Co je s tebou?“

„No, to víš. Navenek mi není skoro nic, ale našli mi AIHA...“

„AIHA? Co to je? To je něco jako AIDS? Proto jsi na infekčním oddělení.“

„Ale jdi ty s AIDS-em někam. Na infekčním jsem proto, abych já byla chráněná před infekcemi, ne že bych někoho snad měla nakazit. AIHA je autoimunitní hemolytická anémie.“

Erika pokrčila rameny, leč trochu se zklidnila.

„Něco jako taková specifická chudokrevnost. Mámporušenou imunitu, moje tělo špatně reaguje na chlad. Mám málo červených krvinek, v krvi mám jakési protilátky, které mizabíjejí velkou část nově vytvářených červených krvinek, tímnemám v krvi dostatek kyslíku pro správnou funkci vnitřníchorgánů a jsem velice náchylná k virovým onemocněním...“

Erika mlčky poslouchala charakteristiku přítelčina onemocnění a podvědomě se jí více a více otevírala ústa.

„Prosím tě. Z ničeho nic...“

„No, vidíš to.“

„Řekni mi, jak se to může přihodit, taková patálie?“

„Je to na to šup. Je za tím psychika. Je to ten náš hektický život, samé stresy, shon, přemáhání se, pitomá životospráva...“

„Hmmm, nediv se, po tom, co sis těch posledních párměsíců prožila s Borisem...“

„No právě.“

„Moc si to, Jano, všechno bereme.“

„Jenže ono to nejde, nebrat to vážně.“

„Já vím. Je toho na tebe moc.“

„Každý máme ty svoje trable. Na každého je toho jednou moc. Jenom ti chytrolíni, ti přemoudřelí teoretikové násnabádají, abychom se šetřili –“

„Ale ono to nejde.“

„Nejde to. To víš, že to nejde. Furt ti něco padá na hlavu.“

Erika něžně uchopila kamarádčinu ruku a přátelsky jipohladila.

30


„Bude to dobré, uvidíš. To bude dobré.“

Jana zkrabatila bradu a vyšpulila spodní ret.

Povzdechla si.

„Musím věřit...“

Erika vyslala nechápající pohled.

„Musím věřit, že to bude dobré... To víš, že jsem okamžitě surfovala po netu a sháněla info...“

Erika pokynem hlavy vyzvala k pokračování výpovědi.

„Podle všeho jsou přede mnou tři varianty možného vývoje. Dostanu ještě pár transfuzí krve, hromadu zabijáckých léků a možná, možná mě za dva týdny pustí domů –“

Kamarádka neudržela překvapení, vykulila oči a nadzvedla obočí.

Jana si té reakce všimla, ale zatím ji přešla.

„Druhá varianta je, že mě po pár týdnech pustí a já budu pravidelně docházet na transfuze a dlouhodobě budu naprášcích... Anebo je přede mnou invalidní důchod.“

„Prosím tě!“

„No. Slyšíš dobře. Taková lapálie a je z toho invalidnídůchod. V pětatřiceti doživotní mrzák, invalida.“

„Jano, neboj. Určitě to dobře dopadne. Musíš tomu věřit.“

„Holka, holka, to já si tady tluču do hlavy už dvě noci, ale ta moje palice to pořád tak nějak nebere...“

Erika jí pevně stiskla ruku.

„Neboj, Jano, já ti děti pohlídám, o to se neboj. I kdyby to mělo trvat dva tři týdny. V práci jsem si dohodla zkrácenou pracovní dobu, stačím v pohodě děti odvést do školy a ve tři je vyzvednout. Něco si dodělávám po večerech z domova, jde to. Neboj se, to bude dobré.“

Janě se obrovsky ulevilo.

Nechtěla se hned ptát, jak Erika věci s dětmi zvládá,vychytrale jí nejdříve chtěla vylíčit svou beznadějnou situaci. Chtěla v kamarádce vyvolat vlnu soucitu, aby se pro niobětovala.

Povedlo se.

31


„Boris ví, co se ti přihodilo?“

„Ne.“ Odpověděla Jana rozhodně. Z jejího hlasu bylo možno číst patřičný stupeň zavilosti.

Erika se nad tou rozhodností zarazila a překvapivě vzhlédla k přítelkyni.

„Nebral mi telefon, když jsem ho nejvíc potřebovala... Prý se se mnou nechce pořád hádat. Poslal mi v esemesce... Tak jsem se šprajcla.“

Chápu, chápu... – pokývala Erika hlavou.

„Eriko, vydržíš to prosím ještě chvíli,“ zažadonila Jana podlézavým hlasem. „Budu ti nadosmrti vděčná...“

„Ale to je přece samozřejmé... Buď bez starosti...“

Nastala chvíle trapného ticha.

Jana dobře věděla, jak nepříjemné dokážou být její děti, když to do nich vleze – a že to do nich vleze hodně často.

„Jakoubka klidně nechávej u počítače, nebo u tabletu. Alespoň od něj budeš mít pokoj. A Natálka, když začne jančit, tak si jí nevšímej...“

Erika kývla smutně hlavou. Bylo zřejmé, že až takjednoduché to s dětmi není.

„Ach jo,“ vzdychla ustaraná pacientka.

„Neboj se, Jano, my to zvládneme. Máme takový plán – když přijdou ze školy, první, co děláme, jsou jejich úkoly. Pak mají volno a můžou si hrát... O víkendu bude hezky, půjdeme se podívat do ZOO...“

„Ježíšmarjá, to bys jim udělala radost.“

„Kdy si je má brát Boris?“

„No právě. Až ten další víkend.“

„Vidíš to, tak to se hodí.“

Janě zaslzely oči pocitem štěstí z naplněné mateřskéodpovědnosti...

32


– 6 – Líné byly dny v jednolůžkovém nemocničním pokoji. Jana se dopovala léky, nasávala krevní dávky s řádným obsahemčervených krvinek a – přemýšlela. Předlouhé dny si rovnalamyšlenky a nesmyslně si vyčítala, kde všude udělala chyby, které ji přivedly až sem.

Mobilní telefon byl jejím pojítkem s dětmi, tablet se stalneodlučitelný rádcem, zdrojem informací v její nemoci i v její životní situaci.

Celostní medicínu doktora Hnízdila měla nastudovanou od A do Zet a do mozaiky civilizačních prohřešků si průběžně vkládala své stravovací návyky a hlavně faktory, které na sebe v životě nechávala působit, kterými se nechávala dobrovolně ovlivňovat.

Obden byla navštěvována Erikou s dětmi nebo Andreou.

Ve čtvrtek, bylo už pozdě večer, se jí na nočním stolku rozzářil mobil s přijatou SMS.

Boris... Jak to, žes mi nevzkázala, že jsi už týden vnemocnici. Jak se staráš o děti? Já jsem ti to říkal. Příští víkend si je nemohu vzít, jsem služebně v cizině. Dej mi zprávu.

Trhni si – zauvažovala nazlobeně Jana – jakou zprávu ti mám asi tak dát?...

Rozjímavá nálada se okamžitě přeměnila ve virtuální partnerský souboj.

33


Máš termín a děti si vyzvednout nemůžeš... To ti jen taknerojde – vytáčela sama sebe a stupňovala uměle pěstovanývztek.

Na jednu stranu si Jana mnula ruce, že exmanžel má problémy s dodržováním stanovených rozvodových pravidel, na druhou stranu jí bylo líto dětí i Eriky – Asi budou zklamané... Erika si mohla odpočinout...

Znovu na ni padla deka nemohoucnosti.

Sáhla po odhozeném mobilu a jala se vyťukávat jadrnou odpověď.

Nedopsala.

Zarazila se a celou jedovatou zprávu vymazala.

Nesmím reagovat ve vzteku...

On určitě ví, co dělá...

Boris byl chladnokrevný kalkulant.

Jistě si jako právník uvědomoval, že rozvodový rozsudek jasně definuje pravidla předávání si dětí, počítá ale také smimořádnými situacemi.

Udusila v sobě žlučovitou reakci.

Najednou cítila, že má možná v ruce trumf.

Ale co s ním?...

Odložila zase telefon na deku a začala přemýšlet.

Hlavou jí znovu proběhly nechutné scény z tahanic kolem dětí. Jana byla na děti přísná a hlavně od školy jim vštěpovala pevný denní řád. Odrazilo se to v nelibosti dětí k ní.

Nechtěla si připouštět, že by snad ji měli Jakoubek aNatálka méně rádi, v jeden moment soudní pře se ale cítila těžce raněná: Boris v těch věcech uměl chodit, podcenila ho tenkrát. V průběhu rozvodového řízení manžel navodil situaci, že soudkyně rozhodla o intimním pohovoru s dětmi jednotlivě, za přítomnosti soudního znalce – dětského psychiatra. Jany se ta věc dotkla, protože vůbec do té doby ani za máknezapochybovala, že by snad neměly jí být děti přiřknuté, zaskočilo ji to, nepřipravila se sama, nepřipravovala nijak na ono zvláštní jednání ani děti. Ovšem – Boris nelenil. Ten měl dění pevně v

34


rukách a děti náležitě zpracoval. Uplatil je hračkami i sliby, v

těch dnech se jim přehnaně věnoval a maloval jim skvěloubudoucnost, když soudkyni řeknou, že jsou raději s tatínkem, že

je na ně hodnější, že je máma stresuje, že na ně nemá čas...

Netloukl jim to do hlavy násilím, aby pak před psychiatrem

řekli, že je tatínek ovlivňoval, aby se tak a tak vyjadřovali –

Boris to uměl i s dětskou psychikou, věděl, jak na ně, abyreagovali podle jeho představ. Šikovně naservíroval i to, že Jana

je nehodná dcera vůči svým rodičům, že od nich utekla, když

to nejvíc potřebovali. Stalo se. Soudkyně s psychiatrem

provedli oddělené pohovory a v první instanci soud přiřkl péči

o obě děti otci. Jana se zhroutila. Bylo to sice jen na okamžik,

ale při vynášení rozhodnutí se jí zamotala hlava a na krátkou

dobu omdlela do náruče svého právního zástupce. Odvolání k

Městskému soudu už Jana ani její právník nepodcenili – spor

definitivně vyhráli, děti odvolací soud určil do opatrovánímatce.

Ale za jakou cenu?...

Janě se vracely vzpomínky na děsivou bitvu o děti.

Hrdlo se jí sevřelo žalem.

Tohle jsou ty moje stresátory, ty spouštěče nemoci...

Padl na ni stesk.

Dětem ráda obětovala poslední léta života, ale ideální vztah mezi nimi se vybudovat nepodařilo. Jak moc si celý svůj dospělý věk malovala, že její rodinka bude ta nej nej – ne jako většina rodinných vztahů, které mohla poznávat při svékaždodenní práci.

To ON mi to kazil...

V příkrém kontrastu Janě znovu připadlo, jak moc se ona snažila z potomků vychovat úplně normální děti, které sibudou spolu i s ostatními obyčejně hrát, budou se učit a rozvíjet svoje schopnosti a vědomosti, budou sportovat, navštěvovat hudební a výtvarné aktivity – ovšem narazila na odpůrce. Sotva děti pobíraly rozum, začal si Boris vynucovat svůjvýchovný styl.

35


Nebuď staromódní, děti musíme připravovat na život vtřetím tisíciletí, moje děti se musejí umět prát o svoje místo na slunci...

Jenom psychickými pohrůžkami si Jana nechávala vnucovat Borisův přístup k výchově dětí. Po měsících a měsících hádek rezignovala a zavírala oči nad neustálým pouštěním jim nesmyslných filmů plných rvaček, krve, zabíjení anepřátelství. Filmů, kde zlo bylo dobrem a opravdové dobro bylovysmívanou lidskou slabostí. Filmů, kde ten nejsilnější rozhodoval o tom, co je pravdou a co je lží, o tom, co si lidi smějí myslet a co už je společensky nepřijatelným postojem.

Nech ho, rozvíjí si zručnost a hlavně logický úsudek, učí se pracovat s počítačem – odsekl manžel, když Jana bránilaJakoubkovi, aby dlouhé hodiny proseděl u násilnickýchpočítačových her. Čím víc zabitých, tím větším byl Jakoubekhrdinou.

Nesčetné byly hádky nad vánočními dárky – Prosím tě, jdi někam s plyšáky, dřevěnými kostkami, stolními hrami a se stavebnicemi. Prober se už z toho tvého středověku. Jestli sis nevšimla, je jiná doba, jsou jiné nároky na lidi, na děti...

Borisova výchova Natálky, neustálé zdůrazňování jejísvébytnosti, jejího ega, u ní vyvolalo před dvěma lety nebývalý sklon k tyranii – zejména ve směru k mámě, ale i k ostatním dětem. Ať se to Jana pokoušela jakkoliv zlomit, vše bylo marné, často na ni nestačila. Dodnes se nedokázala smířit s tím, že její černovlasá princezna je čas od času bezcitným despotou pošlapávajícím dětskou přirozenost.

Už dlouho před rozvodem si Jana mnohokrát říkávala, že bez Borise bude jim všem třem lépe než s Borisem.

Jenom ty peníze...

Na svou potřebu, na děti i na běžný provoz domácnosti si Jana vystačila se svým platem. Ale dobře si uvědomovala, že luxusní byt, jeho přepychové vybavení, tři auta, přenákladné dovolené, intimní nebo společenské večeře v prvotřídníchre>36


stauracích, spoření dětem – nic z toho by už ona utáhnout

nedokázala.

I proto si nechávala dříví na zádech štípat.

Boris měl postupně ze své advokátské praxe astronomické příjmy. Jana se nikdy nezajímala o to, zda jsou to příjmyoficiální nebo nevykazované. Přesto ji ale krajně nemile rozrušilo, když při stanovení základu pro výpočet alimentů manželpředložil soudu tři daňová přiznání s příjmem jen o nemnohovyšším, než byl Janin plat v mateřské školce.

To víš, holka, kdo umí, ten umí... Prostě jsem ty velképříjmy tak nějak odklonil – utrousil vítězný Boris na manželčinu nesmělou výtku k překvapivě nízkým alimentům. Koupil jsem vám nový byt, o výši výživného rozhodl právoplatně soud, a co já dám dětem navíc, to je jenom moje věc. Ty ale, drahoušku, ode mě neuvidíš ani korunu. Ani halíř. To si piš...

Jana ani za mák nehodlala rozhodnutí soudu napadat azveřejňovat, že manžel podvádí finančák a že by na děti měl platit mnohem víc. Byla ráda, že rozvod skončil, bitva o děti byla nakonec vyhraná a ona byla připravená na skromný život jako tisíce jiných.

Všechno by jakž takž šlo, všechno by zvládala, jenom ta nemoc ji v posledním týdnu srazila do kolen. Na něcotakového nikdy nepomyslela, nebyla na takovou situaci připravená. Bolestně tvrdě si uvědomila, že sama samotinká na život se dvěma dětmi je někdy hodně málo.

On ten Boris zase tak špatný manžel přece jen nebyl...

Janin vztek na exmanžela sváděl vyvážený zápas s potřebou mít u sebe ještě nějakou oporu pro případ takovéhle rodinné katastrofy.

Jak dlouho to zvládnu sama?... Co se ještě může přihodit?...

Pohled se jí svezl na odhozený mobil, v kterém bylzakuklený Boris a jeho studený vzkaz – Dej mi zprávu...

Jana rozpustila počáteční vztek.

Mateřský pud si řekl o promyšlenější reakci.

37


Sáhla po tabletu a otevřela si poštu, aby napsala e-mailovou zprávu.

Ať mám jasnější důkaz, že si děti vyzvednout nechceš, ani když jsem v nemocnici... Ono se mi to může někdy hodit...

38


– 7 – V pátek ráno Janu přemístili na dvoulůžkový pokoj – jistápostarší žena potřebovala maximální bezinfekčnost kvůli své nemoci. Co se dalo dělat. Jana si už sice přivykla na dokonalé soukromí i na nerušený průběh návštěv dětí a přítelkyň, ale v nové spolupacientce Evě záhy shledala prímovou společnici.

Eva byla věkově rovnocenná, jejím zdravotním problémem

byla lymfoblastová leukémie. Hned první hodiny společného

pobytu ženy rozprávěly a klábosily, pusu nezavřely.

Eva byla vdaná ale bezdětná. Jana se kacířsky v duchupřiznávala, že právě teď by se jí bez dětí dýchalo snáze.

Poslední návštěva Jakoubka s Natálkou byla hodnědramatická. Děti vůbec nebyly roztomilé. Dlouhý pobyt v cizím prostředí je už unavoval, byly nucené se uskromnit ve svých aktivitách, ve školní družině musely setrvávat až do nejzazší doby, aby Erika mohla zůstávat v práci co nejdéle.

Jana horko těžko skrývala slzičky, když přítelkyněneomaleně vyzvídala, kdy že ji konečně z nemocnice propustí.

Já už se cítím úplně normálně – líčila Jana své subjektivní pocity – ale analýza krevního obrazu a výsledky biochemie jsou pořád hodně zlé.

Jana položila důraz na slůvko hodně, byť primář už několik dnů nic takového sám o sobě neřekl. Jako by najednoupotřebovala právě Eriku přesvědčit, že je jí skutečně nedobře, že její

39


zdravotní stav je opravdu mimořádně zlý, že oprávněněvyžaduje soucit svého okolí, že – že se jí Erika o děti ještě postarat

prostě musí.

Musí, musí, musí...

Nemám přece jinou možnost...

Jana pohledem škemrala, snad by byla schopná i citověvydírat.

Bez reakce přešla očividně zklamaný výraz Eriky, když jí sdělovala, že dříve jak příští pátek ji určitě domů nepustí.

Je to tak, Erika je pro ni jedinou spásou.

Snad i Jitka by ještě byla ochotná přiložit pomocnou ruku, ale jejich Ondráškovi je sotva půl roku – a vztahy s Jakoubkem jsou tam docela vypjaté.

Eriko, prosím tě – Jana upřela na kamarádku žádostivýpohled, Erika rezignovala. Slíbila ještě příští týden, ale byla to na kost vydřená proklamace, a vzápětí rychle sbalila věci, pobídla děti a v momentu všichni kvapně odcházeli.

Doháje...

Co jsem komu udělala...

Jana se stáhla do sebe.

Máma?...

Achjo...

Zakuklila se jak šnek do své ulity. Ani nevystrkovala růžky, aby náhodou nedostala zvenku nějakou špatnou zprávu.

Vsázela na vynucenou odpovědnost Eriky, že za ní tenhle boj s dětmi doválčí.

Nesmím se stresovat. Nesmím si přidělávat starosti...

Potřebuju se rozptýlit...

Nakonec teď byla ráda, že není na pokoji sama a že se s Evou může dělit o ženské starosti i utrpení na tomto světě.

Bylo po obědě, zvenku se ozvalo jemné zaklepání a vedveřích se objevil On – Áchchch...

Janě ten muž připadal jako zjevení, jako manekýnvystřižený z Playboye. Přiléhavé džíny nádherně zdůrazňujícívysportované nohy, tmavě modré sako vypasované kolem útlých

40


boků a širokých ramen, blankytná košile vykasaná z kalhot a

ležérně rozepnutá až do hlubokého výstřihu odkrývajícího

vzrušivě obrostlou hruď.

Áchchch...

Byl to mžik.

Jana si uvědomila, že se celá červená.

Její postel byla blíže ke dveřím, mužův pohled se na nípřekvapivě zastavil a zlomeček sekundy ji zkoumal.

Co to?...

Jako by se v jeho očích zajiskřilo.

Koutky úst jemně naznačily milý úsměv.

Jana si přála, aby tohle trvalo hodinu – nebo alespoňminutu.

„Ahoj Evo,“ vyřkl trochu nejistě ten princ. Už procházel kolem Janiny postele, vtom se na ni znovu zahleděl, teď užcíleně a rychle napravil svoje společenské faux pas: „Dobrý – dobrý den.“ Dodatečně pozdravil, zatvářil se provinile, jiskra v očích se ale rozzářila ještě svítivěji.

„Jééé, ahoj Pavle.“

Princ zamířil k posteli u okna, objal se s Evou a jal se s ní strávit předlouhou hodinu v intimním šeptání.

Jana ani nedutala.

Uvědomila si, jak zrychleně dýchá.

Co blbnu?...

Rychle se otočila na pravý bok, upravila si deku a sáhla po odloženém časopisu – Ouha... Noční stolek byl vlevo, směrem k princi.

Vytvořila pár zbrklých pohybů, jako že si upravuje cosi pod přikrývkou a ještě červenější se překulila na levý bok – On se na mě podíval...

Cítila se trapně a povzneseně zároveň.

Připadala si, že na celém světě není nikdo jiný než ona a princ, že všechno ostatní jsou jen statující loutky asistující při tomto osudovém setkání.

41


Silou vůle se snažila pobízet oči, aby se nezastavovaly na tom muži, aby dál pokračovaly k desce nočního stolku,myšlenkami vybízela svou paži, aby se co nejrychleji zvedla a uchopila křídovou obálku časopisu a aby tím časopisempřeťala žhnoucí pohled od prince k ní, od ní k princi.

Povedlo se, trvalo to ale celou věčnost.

Prazvláštní energie sálala z očí muže tulícího se k nemocné Evě, dopadala do hlubokých očí Jany a od nažloutlého bělma se odrážela a v násobné síle vyzařovala zpět ke zdroji těch hřejivých paprsků.

Jana si prstíky levé ruky podvědomě upravila rozpustilou ofinu.

Úsměv?...

Byl to opravdu úsměv?...

Janě v hrudi vytrysklo horoucí vřídlo něhy.

Byl, byl to úsměv...

Áchchch...

Jiskřící pohledy zakryl lesklý papír s barevnými fotkamičasopisu.

Ufff...

Jana se opevnila ve skrytu nečitelných písmenek arozmazaných skvrn bez významu.

Usmál se...

On se na mě usmál...

Na mě... Ne na Evu...

Ležící pacientku pevně sevřela nekonečně sobecká žárlivost.

Ji ale objal... Ji ale políbil...

Ale ten pohled, ten úsměv...

Deset let Jana nic takového nepocítila.

To miloučké teplo po celém těle, v ten moment žádnéstarosti, žádný strach z nemoci, vůbec žádné obavy o děti, žádná zloba vůči exmanželovi.

Jenom princ.

Ale Eva...

42


Jana byla překvapená ze stavu, který v ní tenhle šaramantní muž vyvolal. Cítila se jako puberťačka, která potkala svou životní lásku. Láska na první pohled.

Neřekl jí ani slovo naznačující byť jen třeba střípečeknáklonnosti – a ona se tu málem rozplynula blahem.

Tvrdošíjně si k tváři tiskla ženský časopis, dlaně se jí potily.

Klep klep.

Dveře se pootevřely do nesmělé skuliny.

Jana automaticky stočila hlavu vpravo.

Prokristapána...

„Dobrý den,“ pronikl do místnosti hluboký hlas příchozího muže.

Šokovaná Jana s nádechem odtažitosti pozdravila: „Ahoj – Borisi...“

43


– 8 – Momentík se Jana ještě probírala ze svého romantického snu a z prozaického příchodu exmanžela za ní do nemocnice. Bez upozornění, bez jakéhokoliv předchozího signálu. Bryskněvyoklonkovala Borise z pokoje na chodbu.

Za chvilinku k tobě přijdu, zaskočíme si do kavárny naKarlák – shodli se operativně oba dva v předzvěsti nechutnéhodohadování. Raději budou mimo pozornost těch, na které by měli mít ohled. Zejména Jana.

Jako zkušený mazák nahlásila na sesterně dvouhodinovou vycházku na Karlovo náměstí a s exmanželem po boku sevydala na první vycházku do slunného májového odpoledne.

Šli mlčky, prohodili jen pár neutrálních slov o jejím zdravotním stavu.

„Já si dám čaj,“ odpověděla stroze na Borisův ustrojenýdotaz.

„Jaký?“

„Ovocný.“

Boris objednal jeden čaj, dvě deci dezertního vína a dva ovocné řezy.

„Myslela jsem, že jsi služebně pryč.“

„Měl jsem jet do Švýcarska. Ale dostal jsem tvou zprávu. Přehodnotil jsem to.“

„Kvůli mně?“

44


To ti za to stálo? Nekecáš?...

„Mám přece tenhle víkend děti pro sebe.“

„Aha.“

Jana nevyzvídala. V hlavě se ale rodily otázky – Odpadla mu služební cesta sama? Skutečně se chtěl obětovat pro děti?...

Dost neochotně odpovídala na otázky ohledně jejího onemocnění, věci líčila stroze, právě u Borise nechtělavyvolávat dojem, že situaci nezvládá.

„S dětmi jsi mluvil?“

Boris naráz přestal přežvykovat zákusek, zpříma sezahleděl ženě do očí.

Mlčel.

Polkl, utřel si ústa papírovým ubrouskem a usrkl malýdoušek sladkého vína.

„Volali mi. Včera.“

Jemu volali, jemu ano... Mně sem sami od sebe ještě nezavolali...

Janě bylo v ten moment jasné, jakou asi psí hlavu jínasadily – zejména Natálka – Ta je v takových záležitostech přebornice...

V mysli jí stále rotovaly peripetie kolem soudní tahanice o děti.

Bylo to jen o fous a děti měl určené on natrvalo...

Ne, nevyptávala se na nic. Připadalo jí zřejmé, že Boris by ze situace dokázal vytěžit maximum, v tomhle je opravdubezkonkurenční.

No co vlastně? Vždyť o nic nejde. Tenhle víkend jsou jeho...

„S Erikou ses taky už stihl domluvit, aby ti děti připravila?“ řekla s nádechem ponižujícího odporu, aby mužovi bylo jasné, že pikle s dětmi za jejími zády se jí pranic nelíbí.

„Ne ne, s Erikou jsem se na ničem nedomlouval –“

Nevěřím ti...

45


„Tedy vlastně – když jsem si telefonoval s Jakoubkem, tak jsem ho nakonec požádal, aby dal hlasitý hovor – a vlastně jsem s Erikou mluvil.“

No vidíš, lháři prolhaný...

„Tak co mi říkáš, že jsi s ní o ničem nemluvil?“

Boris si vzdychl nad tou marností slov.

V očích se mu zajiskřilo, nebyly to ale útočné blesky na zvolenou bezbrannou oběť. Podrážděná Jana v nich aleneviděla tu snahu o upřímný soucit.

„Jano, nechci se hádat...“

„Tak proč mi zase lžeš?“

„Nerozčiluj se, vždyť o nic nejde. S Erikou jsem si jenom řekl, že ještě dnes za tebou zajdu, řeknu ti, že si děti beru a ty že jí to zavoláš, aby bylo všechno OK.“

Jana se zamračila, uvědomila si, že snad možná tentokrát trochu přestřelila – Ale stejně ti nevěřím... Přikrčila se jakokočka chystající se k útoku a řekla: „Ale v neděli je zase vrátíš.“

Borise překvapila tak strohá reakce. Měl pocit, že exmanželka bude mít radost, že je o děti z jeho strany postaráno.

Překvapeně nad tím zakroutil hlavou. „A jsi si jistá, že to opravdu chceš?“

Jana vyslala ze svého bojovného schoulení zřetelnougrimasu nerozhodnosti.

Co já vlastně chci?...

Ještě minulý pátek by takovou variantu uvítala – dnes už to bylo přece jen o chloupek lepší. Rozuměla už své nemoci, měla za sebou i vynucený příslib péče od Eriky – Navíc si tedy přes víkend odpočine, týden to ještě vydrží...

„Pochopitelně. Jsem si jistá. Těch pár dnů...“ odsekla panovačně.

Ten tón se Borisovi nelíbil. Znal dobře tyhle manželčinyexcesy. Nepovažoval za vhodné, aby přiléval olej do ohně.

„Už ti řekli, kdy tě pustí?“

Ona zklamaně zavrtěla hlavou, on pokračoval: „Vypadáš dobře, člověk by netipoval, že jsi tak vážně nemocná.“

46


Jana prudce hnula hlavou k pravému rameni.

Nebylo to ani ano ani ne, byl to výraz překvapení.

Skoro jí mužova slova připadala jako lichotka.

„Nejsem tak vážně nemocná,“ zalhala Jana i sobě, byť se stále ještě neoprostila od varovné poznámky lékaře, že před týdnem byla opravdu v ohrožení života.

Soucitný Borisův pohled. Nehodlal ji přivádět do rozpaků.

„Nepotřebuješ něco? Máš tady všechno?“ dodal rychle na vysvětlenou svého rozpoložení.

Jana rázně zakroutila hlavou.

Boris si ale všiml droboučkého zaváhání.

„Opravdu ne? Můžeme zajít něco koupit. Přece jen tu ještě nějaký den pobudeš.

„No,“ zaváhala nalomená Jana, „možná snad... možná by se mi hodila nějaká košilka... taková nějaká sportovnější... od včerejška chodím na rotoped – abych měla trochu pohybu a pořád jen neležela na lůžku...“

„Bezva. Až dopijeme, dojíme, zajdeme tamhle do pasáže, jsou tam nějaké butiky.“

Zašli do Svatováclavské pasáže, butik čtyři krát tři metry, ale Jana byla ve svém živlu. V duchu si promítla, kolik má v peněžence peněz, koutkem oka mrkla na muže – Třeba seukáže jako grand...

Krámeček malinkatý, ovšem zboží přesně podle jejího gusta.

Jen ty ceny.

Prodavačka na skleněné desce pultu vyložila čtyřiroztomiloučké košilky, Jana se rozplývala, úkosem ale hledala cenovky – Šest set osmdesát, božínku...

Sáhla po něžně růžovoučké, roztáhla si ji, laskala se s ní.

Pak zase tu zelenkavou, hedvábnou.

Projevovala vrozenou ženskou nerozhodnost, když vidí dvě či čtyři drobnůstky, které určitě musí ve svém šatníku mít.

Ještě župánek?... A sportovnější podprsenku?...

Pevně doufala, že má u sebe skoro tři tisíce.

47


Proč bych si dneska neudělala radost...

„A nějaký lehký župánek byste taky měla?“

A zase to bylo hned pět kousků k zulíbání.

„Tenhle růžový by vám obzvlášť slušel,“ doporučovala přiotylá prodavačka, která se v uličce mezi stojany se zbožím sotva protáhla.

No, to tedy né...

Jana se nesouhlasně ušklíbla: „Hmmm, to ne, ten zip se mi moc nelíbí...“

„Ale to je Versače, to je poslední móda,“ špitla otylka uraženě.

O to víc se v Janě vzedmul odpor. Nesnášela vnucování – ani přímé, ani nepřímé.

„Ten ne. Spíš by se mi líbil tenhle.“

Sáhla po jemně okrovém a rozprostřela ho ve vzduchu před svým tělem.

Porovnala od oka velkost – To by šlo...

Odložila ho na levý kraj pultíku na dvě vytipované košilky.

Boris bez zájmu hleděl na prodavačku.

„A nějakou sportovní podprsenku?“

Vybrala si.

Prodavačka začala uklízet odmítnuté zboží a nechalazákaznici, aby se trápila, kterou z košilek si vybere.

Znovu sáhla po jedné, pak po druhé, mávala jimi předočima a rozhodovala se.

Boris se zkušeně odvrátil, aby ženu neovlivňoval apředstíral mimořádný zájem o vystavené prádlo na stojanech u dveří.

„Tak asi tuhle,“ vybrala si nepřesvědčivě tu zelenkavou.

„Župánek a podprsenku také?“

„Ano. Také.“

Prodavačka začala markovat zboží, Jana sáhla do baťůžku pro peněženku.

Jo. Tři tisíce mám...

Boris zaregistroval nákupní finále a přistoupil k pultu.

48


„Počkej, Jano. Nech to na mě. Ty košilky prosím obě...“

49


– 9 – Víkend Jana strávila už jen na jedné krevní transfuzi denně a mírně jí zredukovali i léky. Zlepšujete se nám, paní Strýčková, pokud takhle budete pokračovat, za pár dnů vás pustíme domů – sdělil jí primář radostnou prognózu.

Vychutnávala si dva slunné dny v klidu – netušila však,jakou hru rozehrává Boris tam ve městě.

Od rána do noci s Evou debatovaly o všem možném, jenom o Pavlovi se Jana bavit nechtěla. Cítila, jak červená, jen když na něj pomyslí, a všimla si, že Eva by měla velikou radost si ji v rozpacích vychutnávat. Byla na svého Pavla pyšná. Jakmile se Eva začala s Pavlem chlubit, Jana v mžiku odvedla řeč jinam – Já se ti tu taky nerozplýv



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist