načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zažehnutá jiskra - Kristine Barnett

-15%
sleva

Kniha: Zažehnutá jiskra
Autor:

Dramatický příběh o síle mateřské lásky, odhodlání a odvaze tváří v tvář nepřekonatelným překážkám Když byly Jacobovi dva roky, řekli lékaři matce, že je autista a nikdy ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-09-07
Počet stran: 352
Rozměr: 120 x 180 mm
Úprava: 348 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Dagmar Kalová
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
ISBN: 9788026706892
EAN: 9788026706892
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dramatický příběh o síle mateřské lásky, odhodlání a odvaze tváří v tvář nepřekonatelným překážkám Když byly Jacobovi dva roky, řekli lékaři matce, že je autista a nikdy nebude schopen ani zavázat si sám boty. Zatímco se odborníci zaměřili na to, aby Jake zvládl základní dovednosti a nenechal se rozptylovat zbytečnostmi, chlapec se víc a víc stahoval do svého vlastního světa a nedělal žádné pokroky. Nakonec úplně přestal mluvit. Jeho matka cítila, že tohle není v pořádku. Odhlásila ho ze speciální školky a doma v garáži vytvořila centrum denní péče. Proč se při výchově soustředit na věci, které dítěti nejdou? Proč naopak nerozvíjet jeho nadání a záliby? To se stalo její základní filozofií spolu s důrazem na hry a běžné dětské zážitky, jako je sport, pikniky nebo táboření. Její tvrdá práce a odhodlání přinesly výsledky, které nikdo neočekával. Jacob má ve skutečnosti IQ vyšší než Einstein, fotografickou paměť a počítat se naučil sám v průběhu dvou týdnů. V devíti letech začal pracovat na originální teorii v oblasti astrofyziky, která mu podle odborníků jednou přinese Nobelovu cenu. Od dvanácti let se profesionálně věnuje kvantové fyzice. Kristine Barnett S manželem Michaelem a svými dětmi žije v Indianě. V roce 1996 založila pro potřeby místních rodin školku Acorn Hill Academy. V současné době provozuje s manželem charitativní centrum. To slouží dětem s autismem a speciálními potřebami a jejich rodinám a jmenuje se U Jacoba.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Kristine Barnett - další tituly autora:
Iskra - Príbeh matky, ktorá vychovala génia Iskra
Barnett, Kristine
Cena: 395 Kč
Zažehnutá jiskra Zažehnutá jiskra
Barnett, Kristine
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

15
MILIMETR,
NEBO DESET TISÍC
KILOMETR Ů?
Listopad 2001
JAKE, TŘI ROKY
„Ráda bych si s vámi promluvila o těch abecedních
kartičkách, které dáváte Jacobovi do školky, paní
Barnettová.“
Seděli jsme s Jakem a jeho speciální pedagožkou
v obývacím pokoji. Navštěvovala nás každý měsíc, jak
jí ukládala povinnost.
Barevné kartičky s písmeny syn zbožňoval. Měly pro
něj stejný význam jako pro jeho vrstevníky medvídek
či jiná zamilovaná hračka. Bývaly vystavené u
pokladny v supermarketu, kam jsem jezdila na nákupy. A tak
zatímco jiné děti propašovaly do nákupních vozíků
čokoládovou nebo cereální tyčinku, já jsem pokaždé
našla další abecední kartičky.
„Ach tak, ale já mu je nedávám. Vezme si je sám,
když odchází. Neudělá bez nich ani krok. Musím mu je





16
páčit z ruky, abych mu vůbec mohla natáhnout košili.
Dokonce s nimi i spává!“
Učitelka si nervózně poposedla. „Paní Barnettová,
neočekávejte prosím od Jacoba tolik. Musíte se
přizpůsobit jeho schopnostem. Naším cílem je, aby si osvojil
dovednosti, bez kterých se v životě neobejde –
například aby se dokázal sám obléct.“ Mluvila nenaléhavě,
ovšem rozhodně.
„Ale samozřejmě, to je mi jasné. Na těchto
dovednostech pochopitelně pracujeme. Jenomže on ty
kartičky miluje...“
„Paní Barnettová, pokouším se vám naznačit, jaký
máme na Jacoba názor. Domníváme se, že tímto se
nebudete muset trápit.“
Konečně – konečně – mi došlo, kam směřuje. Snažila
se mě chránit. Chtěla mít jistotu, že vím, čeho má
Jake v rámci programu životních dovedností
dosáhnout. Neříkala, že má na kartičky s písmeny ještě čas.
Říkala mi, že se nebudeme muset trápit písmeny,
protože odborníci předpokládají, že se Jake nikdy nenaučí
číst.
Byl to otřesný okamžik – a že jich ten rok bylo víc
než dost. Jakeovi právě diagnostikovali autismus.
Tehdy jsem pochopila, že odpověď na otázku, kdy a zda
vůbec se naučí to, co děti běžně zvládají, je ukryta ve
hvězdách. Rok jsem se potácela v šedivé nejistotě.
Bezmocně jsem se dívala, jak syn zapomíná, co už uměl;
jak přestává mluvit i číst. Rozhodla jsem se však, že





17
nedovolím, aby nad ním někdo v pouhých třech letech
zlomil hůl, autismus neautismus.
Odmítala jsem dopustit, aby někdo určoval, jak
vysoko ještě dosáhne a co už bude nad jeho údajně
chabé síly. Ten den se mě zmocnil pocit, že před ním
přibouchli dveře do budoucnosti.
K rozhodnutí vydat se proti doporučením
specialistů dospívají rodiče těžce.
Já jsem ale věděla, že zůstane-li Jake v odborné péči,
vyprchá z něj všechen život. Odhodlala jsem se tedy
věřit svým instinktům a upnula jsem se k naději, místo
abych se jí vzdala. Nehodlala jsem mrhat časem a
energií a přesvědčovat učitele a terapeuty, aby svá
očekávání a metody změnili. Nechtěla jsem se pouštět do
boje se systémem nebo zavádět postupy, které jsem
považovala za vhodné. Nemínila jsem shánět
právníky a experty a jejich prostřednictvím se domáhat
toho, co mé dítě skutečně potřebuje. Řekla jsem si, že
investuju přímo do Jakea – do všeho, co mu dle mého
cítění maximálně pomůže v jeho vývoji.
A tak ve mně dozrálo nejděsivější rozhodnutí mého
života: vzepřít se odborníkům i manželovi. Umínila
jsem si, že Jakea budu v jeho vášni podporovat.
Možná se pomocí těch kartiček opravdu učil číst, a možná
taky ne. Každopádně jsem mu je nechala. A kupovala
jsem další.
– – –





18
Před třemi lety jsem s nadšením zjistila, že jsem
těhotná. Bylo mi dvacet čtyři a na roli matky jsem se
připravovala snad celý život.
Už jako malá holčička jsem měla jasno (a
všichni kolem taky): Moje budoucnost bude patřit dětem.
V rodině mi přezdívali krysařka, protože kamkoli jsem
se hnula, měla jsem v patách houf dítek dychtících po
dobrodružství. Když mi bylo jedenáct, narodil se bratr
Benjamin; sotva jsem si ho pochovala, nechtěla jsem ho
dát z náruče. Ve třinácti jsem hlídala děti v celém
okolí a ve čtrnácti jsem se v místním kostele angažovala
v nedělní škole. Nikoho tudíž nepřekvapilo, když jsem
si během studií přivydělávala jako chůva (a bydlela
přímo v rodině). Po vysoké škole jsem si splnila svůj sen
a otevřela si školku. Pořád jsem se točila kolem dětí,
a tak jsem se nemohla dočkat, až budu mít vlastní.
K vytouženému děťátku však vedla trnitá
cesta. Byla jsem sice mladá, ale s těhotenstvím to bylo
nahnuté už od začátku. Měla jsem problémy s tlakem
a poté se u mě rozvinula preeklampsie, poměrně časté
onemocnění, které může poškodit matku i plod. Moje
maminka mi pomáhala se školkou a já se
strachovala o dítě. Situace se ale nelepšila a opakovaně hrozil
předčasný porod. Doktoři mi nakonec nasadili léky
a důrazně doporučili naprostý klid na lůžku. I přesto
jsem si v nemocnici pobyla devětkrát.
Tři týdny před termínem mě sanitka odvezla znovu,
tentokrát však už nebylo možné porod zastavit.





19
losti se daly překotně do pohybu a výsledek byl čím
dál nejistější. Alarmy pípaly jeden po druhém, všude
bylo plno lidí a všichni se tvářili vážně. Můj manžel
Michael tvrdí, že právě v té chvíli si uvědomil, kolik je
ve mně paličatosti a odhodlání. Nevěděla jsem, že si
ho lékař vzal stranou a sdělil mu, že porod
nepostupuje dobře. Můj muž se musel připravit na možnost,
že domů se vrátí buď s manželkou, nebo s dítětem;
s oběma sotva.
Vybavuju si jediné: V obluzení hlukem, bolestí, léky
a strachem jsem najednou spatřila Michaela. Držel mě
za ruku a díval se mi do očí tak upřeně, že se mi v tom
zběsilém chaosu na okamžik rozjasnila mysl. Všechen
rozruch rázem ustal, všechno kolem strnulo.
Připadala jsem si, jako bych se octla v hledáčku fotoaparátu.
Vnímala jsem jenom Michaela, jak se soustředí na to,
abych ho slyšela.
„Teď jde o tři životy, Kris, ne o dva. A my to
zvládneme. Musíme.“
Nevím, co mě probralo víc, jestli jeho slova, nebo
upřený pohled. Čišela z něho taková naléhavost, že
prorazila mlhu hrůzy a bolesti. Dával mi najevo, že
mě bezmezně miluje a že mám z jeho lásky čerpat sílu.
Vyzařovala z něj jistota, že záleží jenom na mně,
jestli si zvolím život, protože je to v mé moci. Přesvědčil
mě, že má pravdu. Byl jako kapitán na lodi zmítající se
v úděsné bouři a přikazoval mi, že musím přežít. A já
jsem ho poslechla.





20
Netuším, jestli to byla skutečnost, nebo
halucinace – slyšela jsem, jak Michael slibuje, že mi bude
denně nosit květiny. Věděl, že je zbožňuju, ale tento luxus
jsme si mohli dovolit jenom při zvláštních
příležitostech. A další den, když jsem chovala našeho
překrásného chlapečka, mi donesl nádhernou kytici růží. Od
toho okamžiku uplynulo třináct let a na stole vždycky
stojí váza s květinami.
Přálo nám štěstí – stal se zázrak. Ale naše rodina
měla projít dalšími těžkými zkouškami.
Lásku, která přenáší hory, známe povětšinou leda
z romantických filmů. Nás s Michaelem ale opravdu
potkala. Spojuje nás, je to náš bezpečný přístav, i když
se na něčem zrovna neshodneme. V hloubi duše vím,
že toho dne, kdy se Jake narodil, nás zachránila láska
mého muže. A pomohla nám překonat i všechny další
překážky.
Když nás propustili z porodnice, měli jsme všechno,
po čem jsme kdy toužili. Takový pocit má jistě každá
rodina s novorozeným děťátkem, ale my jsme si
připadali jako nejšťastnější lidé pod sluncem.
Cestou domů jsme se i s maličkým Jakem zastavili
v bance a podepsali hypoteční smlouvu na svůj
první dům. A s trochou pomoci mého charismatického
dědečka Johna Henryho jsme se přestěhovali do
malého domku na konci slepé ulice v dělnické čtvrti v In
dianě. Tam jsem také hodlala provozovat školku.
Vzhlédla jsem od střapaté hlavičky novorozeného





21
synka k rozzářenému manželovi a znovu si uvědomila,
jaké je to štěstí, že jsme spolu – zvlášť když to
zpočátku moc nadějně nevypadalo.
Seznámili jsme se na vysoké škole. Naše první
„náhodné“ setkání zosnovala moje sestra Stephanie. Ráda
se míchá do cizích věcí, a tak si bez mého vědomí
zahrála na dohazovačku. Nechápu, jak ji mohlo něco
tak absurdního napadnout, protože jsem byla
zadaná a s hlavou v oblacích jsem se chystala na oficiální
zásnuby se svým princem Rickem. Bylo nám spolu
nádherně a já jsem se těšila, jak budeme žít šťastně,
dokud nás smrt nerozdělí. To však Stephanii
neodradilo a v kurzu rétoriky mi vyhlédla jiného snoubence.
Byl naprosto dokonalý a ona hned poznala, že se ke
mně náramně hodí. A vymyslela plán.
Jednou odpoledne jsem se u ní v koupelně fintila na
schůzku s Rickem. Zabralo mi to dost času, vždyť taky
vybrat si z dvaceti rtěnek a osmi párů lodiček není
žádná legrace. Pak jsem se konečně vynořila a přede
mnou stál nějaký cizí kluk. A v miniaturní garsonce
mi sestra představila Michaela Barnetta. Když jsem
na ni vrhla zmatený pohled, odtáhla mě bokem a
polohlasem mi začala cosi vysvětlovat. Vůbec jsem jí
nerozuměla. Prý toho kluka pozvala kvůli mně. A dokonce
zavolala Rickovi a zrušila schůzku.
V první chvíli jsem se nezmohla na slovo. Pak jsem
se trochu vzpamatovala a začalo mi docházet, o co





22
vlastně jde. S hrůzou mě napadlo, že sestře přeskočilo.
Proč mi proboha hledá přítele, když ví, že se nemůžu
dočkat, až mě můj kluk požádá o ruku?
Byla jsem vzteky bez sebe. Ani jedna z nás nebyla
zvyklá střídat partnery. Takhle nás rodiče
nevychovali – na první rande jsem mimochodem šla až jako
vysokoškolačka. Doma nás vedli k čestnému chování. Jak na
takový nápad Stephanie vůbec přišla? Měla jsem sto
chutí rozkřičet se na celé kolo nebo se alespoň
nasupeně vyřítit z bytu. Byla jsem ale slušná dívka, a tak jsem
nic z toho neudělala. A na to sestra sázela.
Navzdory svým pocitům jsem mladíkovi (beztak
jsme byli oba figurkami ve hře, kterou zinscenovala
moje sestra) podala ruku, usadila se s ním a se
Stephanií na pohovce a zdráhavě se pustila do konverzace.
Poslouchala jsem na půl ucha. Po chvíli jsem se na něho
konečně pořádně podívala. Všimla jsem si baseballové
čepice s kšiltem dozadu, bystrých očí a směšné
bradky. Jeho ledabylý vzhled ostře kontrastoval s
konzervativně uhlazeným zevnějškem mého přítele. Působil
na mě dojmem absolutní nuly.
Co si od toho Stephanie slibovala? Proč chtěla, abych
se s ním setkala? Byla jsem obyčejná venkovská
holka. Naše rodina žila po celé generace ve skromných
podmínkách. Rick mě uvedl do světa, který jsem si do
té doby neuměla představit. Poznala jsem, jaké to je
žít v luxusním bytě, vozit se v drahých autech, jezdit
na lyže, večeřet v honosných restauracích a účastnit





23
se zahájení výstav v uměleckých galeriích. Tím
nechci naznačit, že kvůli tomu jsem o Ricka usilovala. Na
Stephanii bych se zlobila, i kdyby mi přivedla Brada
Pitta. Ovšem ten rozdíl mezi neupraveným
vysokoškolským studentem a mým elegantním přítelem byl
zřejmý na první pohled – a o to víc mi nešlo do hlavy,
jak to Stephanie vlastně myslela.
Konverzace vázla. Když už to sestra nemohla
vydržet, vytáhla mě do soukromí (pokud něco
takového ve svém miniaturním bytě vůbec měla) a tam
mi dala co proto. „Copak se neumíš chovat?“ obořila
se na mě. „Až odejde, tak si na mně vybij vztek dle
libosti, ale teď se prosím ovládni a normálně si s ním
povídej.“
S pocitem studu jsem si uvědomila, že má pravdu.
Chovala jsem se nezdvořile k cizímu člověku – dokonce
k hostovi! – a to bylo nepřijatelné. Odmala jsem
všude kolem slyšela o slušném a laskavém chování, a teď
jsem si počínala jako ledová královna.
Zahanbeně jsem se vrátila na pohovku a omluvila se.
Michaelovi jsem vysvětlila, že mám vážnou známost
a že nechápu, co tímhle Stephanie sleduje.
Zdůraznila jsem, že se na něho samozřejmě vůbec nezlobím,
ale se sestrou si to vyřídím, když nás dostala do tak
prekérní situace. Sotva to bylo venku, vyprskli jsme
smíchy. Napětí opadlo a my jsme se upřímně divili
tomu, jak sestra na tak absurdní nápad přišla a kde
vzala odvahu ho realizovat. Uvolnili jsme se a začali





24
se dobře bavit. Michael mi vyprávěl o škole a o tom,
že se chystá napsat scénář.
A v tom okamžiku jsem Stephanii pochopila. Nikdy
jsem nikoho neslyšela mluvit s takovým elánem. Vždyť
Michael byl jako já! Zatočil se se mnou celý svět a spolu
s ním se zatočily i moje plány. Najednou jsem věděla,
že můj život poplyne úplně jinudy a že Ricka si nikdy
nevezmu. Byl sice báječný, ale náš vztah skončil, v tom
jsem měla jasno. Michaela Barnetta jsem znala necelou
hodinu a z jakéhosi důvodu, který bych nedokázala
pojmenovat, natož obhájit, jsem věděla, že s ním
strávím zbytek života.
Vyrazili jsme na kávu a pak proklábosili celou noc.
A přestože to působí jako klišé, oba jsme měli pocit,
že jsme znovu nalezli člověka, kterého jsme kdysi
dávno ztratili. Za tři týdny jsme se zasnoubili a o tři
měsíce později byla svatba. A dnes, po šestnácti letech
manželství cítím stejně jako v onu zvláštní noc, kdy
jsme se seznámili, jak Michaela potřebuju a jak je
dobře, že s ním jsem.
Mým nejbližším chvíli trvalo, než Michaela přijali –
přesněji řečeno než se vzpamatovali z našich
bleskurychlých zásnub. Co to do té naší rozumné holky vjelo?
bědovali. Prudký sled událostí zaskočil i Stephanii –
přitom to všechno spískala. Cítila sice, že se k sobě
hodíme a že nás musí seznámit, ale už nechápala, jak
jsme se mohli tak bryskně rozhodnout, že spolu
strávíme život. Všem, dokonce i nám dvěma, bylo na první





25
pohled jasné, jak moc se od sebe lišíme. Rozdíly mezi
námi se nedaly přehlédnout. Já jsem strávila
bezstarostné dětství na venkově, v milující a ochranitelské
rodině, zatímco Michael vyrostl v drsné chicagské
čtvrti a život se s ním zrovna nemazlil. Já jsem
chodila dokonale upravená i na nákup, zatímco
nekonformní Michael si na parádu nepotrpěl a vždycky si
vystačil s koženou bundou. Domov byl u mě na
prvním místě, i když v kuchyni byste u nás natrefili spíš
na živé kuře než na ubrousky nebo na roli papírových
utěrek – ostatně v mé vlastní domácnosti to vypadá
dost podobně. Michael jedl, jak a kde se dalo, ovšem
málokdy u stolu, a tato životní zkušenost se pak stala
častým námětem jeho žertů.
Svérázným smyslem pro humor a bystrými
komentáři mou rodinu znejistil ještě víc. Ale pro mě bylo
důležité, že mě umí rozesmát – hlavně když šlo do
tuhého (nebo když jsme se začali brát trochu moc
vážně); proto jsem se do něj tak rychle zamilovala.
Moje rodina byla hluboce znepokojena a své obavy
vyjadřovala důrazně a jednomyslně... až na výjimku.
Dědeček John Henry si Michaela z nějakého důvodu
hned oblíbil. Jeho názory hrály v mém rozhodování
vždycky velkou roli, a proto jsem už neváhala, když
mi řekl, že on mému vnitřnímu kompasu věří a že já
bych měla učinit totéž.
S Michaelem jsme si byli souzeni, o tom jsem
nepochybovala. Problém byl v tom, že z našeho vztahu





26
plynuly bolestné následky. Kdybych se za Michaela
provdala, ztratila bych víru, v níž jsem vyrostla, víru
rodičů a mnoha předchozích generací.
Byla jsem vychována v souladu se zásadami amišů.
Nebyli jsme ovšem amišové s bryčkou taženou koněm,
patřili jsme k modernějšímu směru. Mí prarodiče si
přáli (stejně jako mnoho jiných amišů) držet krok
s ostatním světem, ale přitom se nevzdat původních
tradic a názorů. Stali se z nich tedy tak zvaní amišové
nového řádu (někdy se označují také jako noví
amišové) – učinili ústupky modernímu způsobu života,
avšak nezřekli se své víry a komunity.
Nosili jsme moderní oblečení, používali technické
vymoženosti a chodili do veřejných škol. Náš
každodenní život však silně prosycovala víra a návštěva
kostela se zdaleka neomezovala jen na neděli.
Smíšené svazky jsou pro amiše nemyslitelné. Pokud
někdo takové manželství uzavře, je exkomunikován.
To ostatně potkalo i mého milovaného dědečka Johna,
když se oženil z lásky. (Babička patřila k jiné
komunitě amišů.) Můj otec zase před sňatkem přijal
amišské náboženství, protože nechtěl mamince způsobit
komplikace.
Nedovedla jsem si představit, že se zřeknu naší
tradice, ale odjakživa jsem věděla, že amišský zvyk
dohodnutých manželství není nic pro mě. Rodiče
dostali řadu nabídek, ale otec (k matčině zklamání)
všechny odmítl. Ani on nebyl stoupencem





tých sňatků, a už vůbec ne, týkaly-li se jeho dcer.
Milovala jsem naši víru i náš způsob života, ale protože
jsem se rozhodla pro Michaela, neměla jsem na výběr –
musela jsem odejít.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist