načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Závodí -- Třetí berounské reminiscence - Rudolf Kadeřábek

Závodí -- Třetí berounské reminiscence

Elektronická kniha: Závodí -- Třetí berounské reminiscence
Autor:

Závodí, odevždy pospolité předměstí, rušné díky prostoru pro lunaparky a cirkusy, dobytčí trhy a nové rodinné domky. Předměstí s nabídkou pohostinných hospod ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Machart
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 128
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-1760-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Závodí, odevždy pospolité předměstí, rušné díky prostoru pro lunaparky a cirkusy, dobytčí trhy a nové rodinné domky. Předměstí s nabídkou pohostinných hospod a restaurací, s chmurnými místy, jako je les u benzinky a veterinární ošetřovna dr. Dvořáka U Zabitého a kaverny po náletu 17. dubna 1945. Na Závodí bývalo tolik legrace, že se sem ani nevešla, takže byla i na nejvyšším místě usedlost Na Veselé. Ani dnes, když tam jde o to, kdo se strefí míčkem do jamky s nejmenším počtem ran a vyrvaných drnů, a o velké peníze, bývá víc srandy než slz. Závodí, organicky stále spjaté s menšími a malými osídleními, jako je Lištice, Hostím nebo osada v Kozle, čas od času organizačně násilně odtržené. Předměstí občanů povolných, ochotných, pokorných, na jejichž hřbetech se dalo dříví štípat. Vzdorovitých, zpupných jak Psohlavci, když o něco šlo a jde. Závodí svérázných občanů, rodiště záviděníhodných rodáků uváděných v literatuře a na smaltovaných jmenovkách ulic. Místo prosperujících firem, jejichž názvy houževnatě přežívají, žel i živností zaniklých při socialistické pandemii. Bývaly tu desítky drobných živnostníků, než jim komunály zatrhly tipec. Čtvrť s živými závody, živícími sta rodin. Území se zemědělskou tradicí založenou prověřenými rody, zlikvidovanou a zlikvidovanými při socialistické kolektivizaci. Tudy jeli všichni čeští potentáti, nezvané nevyjímaje, z a do hlavního města. Několikrát i Závod míru… O tom všem vypráví nová kniha reminiscencí věnovaná berounskému Závodí.

Související tituly dle názvu:
Závodí - Třetí berounské reminiscence Závodí - Třetí berounské reminiscence
Kadeřábek Rudolf
Cena: 89 Kč
Berounské války Berounské války
Junek Václav
Cena: 257 Kč
Reminiscence Reminiscence
Martinec Vladimír
Cena: 208 Kč
Slavistické reminiscence Slavistické reminiscence
Dvořáková Věra, Fraňková Zdeňka, Honzík Jiří
Cena: 134 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tento projekt je realizován

s podporou města Berouna.


text © Rudolf Kadeřábek 2012

fotografie © archiv autora a archivy partnerů projektu

ISBN 978-80-87517-60-4


Rudolf Kadeřábek

TŘ T2 B ROUNSK) R M¥N¥Sž Nž 

2012


5

SLOVO ÚVODEM

Jako berounská kronikářka zaznamenávám s potěšenímrozhodnutí městských zastupitelů a dalších partnerů a patriotů podpořit vydání

této knížky věnované Závodí. Z mojí profese v ní shledávám i natolik

závažné, neznámé a autentické údaje, že jsem v pokušení doplnit jimi

zpětně zápisy některých mých předchůdců. Jenže to nemohu, a tak

může tato knížka sloužit jako svérázné doplnění zdejší kroniky.

Jako čtenářku mě přilákaly tyto, v pořadí již třetí, Berounskéreminiscence, další ediční svazek osobitého literárního retro žánru, i proto,

neboť v nich nacházím rovněž jak zdejší neopomenutelnou galerku,

tak legendární figurky i vážené osobnosti. Některé přežívají odolně

a houževnatě v paměti generací jako trvalky, jiné se připomínají vneobvyklých souvislostech, zbývající živoří v neživotním prostředízapomínání. Všichni zde dostávají znovu šanci vystoupit na forbíně tyjátru

pro pamětníky jako sólisté nebo se alespoň mihnout v komparsu.Autor Rudolf Kadeřábek - přímý účastník, svědek, dobrovolný průvodce

- vypráví všechno nikoli únavně historicky, nýbrž z nadhledu svých

osmaosmdesáti roků, s nadsázkou, ironií, tu s uštěpačností, jinde se

sžíravým humorem, na někom nenechává nit suchou.

Vážím si autorových znalostí a ochoty podělit se o ně se všemi, kdo

o to mají zájem. Jako kronikářka i čtenářka si přicházím na své.

Marie Kopřivová

kronikářka města Berouna


7

NA POČÁTKU

BYL KNÍŽE

Každá generace vidí svět a svoji dobu svýma

očima. Podle letopisů, starých fotografií a svědectví

předků poznává, jaký byl svět dřív.

Kdo očekává přesnou historii, může být zklamán.

Kdo se spokojí s věrohodným vyprávěním, přijde sipři

nejmenším na své, ne-li na víc. Pravda, k uspokojení lidí

netrpělivých, dychtivých historie a senzací lačných ani to

stačit nebude. A takových není málo. Proto je tolikvzru

chu nad každým starým střepem, zrezivělým kovovým

kouskem minulosti, pazourkem ke křesání, natož kolem

lícní kosti homo sappiens či zchroumaného pazouruně

jakého zvířete, které už nikdo nepamatuje.Archeologo

vé, odborníci k nálezům povolaní, nad jiné gramotní, pak

popíší a vědecky zařadí, co že se zrovna vyhráblo.Neo

mylní profesionálové se i tak v posudcích raději vyjadřují

velmi opatrně, aby nenarazili. V nich se to hemžívytáčka

mi, jako pravděpodobně, nejspíš, patrně, lze se domnívat,

navzdory kusým informacím nemůžeme vyloučit adal

šími. Právě tak se vyjadřují, když jde o Závodí. Nejspíš

někde tady, říkají, se vyskytoval člověk jako takový před

1,7 miliony let, ne-li o něco dřív. Nasvědčují prý tomusto

py obnažené, když se v 80. letech 20. století začalo hrabat

pro těleso dálnice v místech s vžitým i na mapáchuvá

děným pojmenováním Suchá Luka. Navzdory tomu, že

tu až do přísušku, meliorací a do začátku bagrovaní pro

dálnici, byly čvachtavé močály a pořádný mokřad.Cho

dilo a jezdilo se sem ze Závodí úvozem podél nemocniční

zdi, vlevo pole Na Herinkách, vpravo pod Vyšehradem,

pokrajem lesa poblíž hájovny, pak lesem samá mařinka

vonná ke studánce s čirou vodou, oprýskaným hrkem na

řetízku, aby někomu nespadl ke dnu, pod přístřeškem

z kulatiny s nápisem „Zdravý člověk má tisíc přání,ne

mocný jen jedno“. Hajní Pánek, Žáček, Bauer sem jezdili

s lejtou taženou kravkami pro dobrou pramenitou vodu.

Co neodebrali oni, nevypili lesní dělníci, nimrodi a party

kluků a holek ze Závodí, skokanům ke koupání stačilo.

Přebytek přetékal a smáčel luka, aby nevyschla.

Nikoli, že by na to dávali ruce do ohně, majíar

cheologové a potažmo rovněž historici za to, že člověk

jako takový sídlí v prostoru Závodí už nejméně 7.000

let, od mladší doby kamenné. Archeologové toodvo

zují od nálezů v Brotánkově pískovně U Ovčína. Tady

se možná míjejí se skutečností, vyvozujíce z domněnky,

že na soutoku Litavky a Mže se dalo nejsnáze brodit.

Mohou mít pravdu historici, že vody výš než po kolena

mohlo být v místech dnešního autobusového nádraží,

kudy tekla jen Mže. Odvolávají se na listinu provyše

hradskou kapitulu z roku 1088, v níž je zmínka oBro

dě. Brod je tu zřejmě odnepaměti.

Pro závodské je příjemné vědět, že jejich Závodí

vzešlé z bájí a pověstí je starší než Beroun. První tlupa,

horda, houf či klan jejich prapředků přitáhl sem nejspíš

z krajiny, kde je dnes Lhotka. Tam neměli dost dobré

vody, výhled na řeku, dost kamení a mazlavé hlíny.

Chasa k velkému toku hnala před sebou volky nevolky

dobytek a drůbež. Psi se jich drželi sami. Spřízněniosu

dem, vzájemnými styky bez rozlišení, kdo s kým jepo

čat, sledovali nejspíš nejzdatnějšího chlapa, s bicepsy

jako svalovec, přirozenou autoritou, s nejvíce ženami

k dispozici a předtuchu dobré budoucnosti. Stanuli na

křovinaté nížině při cudném řeky samotoku a zmlkli.

Dílem úžasem, dílem únavou, hlavně překřičenináčel

níkem, co měl výdrž, hromový hlas a vždy poslední

slovo. Nikoli v transu jako praotec Čech na Řípu, že

vidí kraj mlékem a strdím oplývající. Ono kvůli mlze

bylo vidět sotva na druhý břeh. Řval z plna hrdla, ať


8

tady koukají makat, ať na dobytek, na něj a harantynerší a netáhne, nebo, když ano, potáhnou dál přes řeku,

kdoví jak hlubokou a kam.

Možná přišli proti proudu řeky po břehu, ve směru

od Srbska. Je to ostatně pravděpodobnější. Už na tom

moc nezáleží. Bezejmenná osada se vyvíjela, jak bylo

v těch časech běžné, možné i nutné. Časem přišla do

bájí, ke jménu Slavošov, díky kronikáři Václavu Hájku

z Libočan. Kaplanoval nějakou dobu na Tetíně, třeba

tam o tom něco mohl slyšet. Jevilo se mu téměř jisté,

že Teta, bájná kněžna, dcera Krokova, sestra Libušina

a Kazi, aby udělala manželu Slavoši radost, v roce 746

našeho letopočtu nazvala osadu na obou březích při

brodu Slavošov. Skoro všichni zprava za deset let po

té zemřeli na mor, zbytek někam uprchl, aby jej rozšířil

i tam. Závodští setrvali, vybudovali dvorec (Dvůr č.p.

26), jiná obydlí a stavení, symboly hrdosti a nezávislosti

a položili základ rodů, tradic a věhlasu odlišnéhoosídlení. Zbytky dvorce, Dvora, jsou tu dodnes. Stojí též za

zmínku, že ještě není příliš vzdálena doba, kdySlavošov, posléze Závodí, bylo natolik soběstačné, že místním

mohlo být město za řekou ukradeno. Nedal-li sepřebroHostinec U Slavošova na počátku 20. století

dit brod, lávku vzaly ledy a po mostě ještě ani slechu,

natož vidu, místním to nevadilo. Měli svého purkmistra,

rychtu pro rychtáře už ve 13. století. Kdo pochybuje, ať

si přečte znovu pozorně a zaujatě už vícekrát nabízenou

Kroniku královského města Berouna. Autor, děkan Josef

Antonín Seydl, se zmiňuje v jednom místě o poplužním

dvoře, který převzala do držení roku 1407 obec Beroun

a současně i zdejší rychtu. Jméno rychtáře neznáme, kde

byla rychta, také nevíme. Nic se nestane, shodneme-li se,

že tam, kde je restaurace U Jelena. Ještě ve 20. století tu

měla rychtu Vlastenecko-dobročinná obec baráčníků.

S oním dvorcem se to má tak. V 80. letech 18.století jej získalo sedm bezzemků. Začínali v malýchusedlostech a na pozemcích na různých místech vpravo od

silnice ke Vráži. Vyhnanovští a další, uvádění v jiných

souvislostech jsou jejich potomci. Co jejich předci,culíkáři, dvorec a půdu, kdysi od vrchnosti dostali, to oni

v 50. letech 20. století ztratili. Z vůle politické vrchnosti

museli dědictví otců vložit do Jednotnéhozemědělského družstva. Zkrachovalo. Jak jinak.

Zlatý věk prožívalo Závodí mezi dvěmi světovými

válkami. Mělo stanici dráhy s výhybkami do tří směrů,

Nynější restaurace Na Marjánce (1905)


10

stanici plemenných hřebců a kozla, autobusů naKladno, dokonce vlastní poštu proti hospodě U Jelena. Mělo

další náležitosti města: kominíka, metaře, posvícení,

dva kuželníky, dobrovolné hasiče, dva hotely smožností nocovat v nich i ve dne, povinnou kontumaci psů,

první hřiště na čutanou, dva uhlíře, větrnou elektrárnu,

válčící houfy kluků vyrážejících proti sobě a vzájemně

si rozbíjejících hlavy. V roce 1948 je uváděn v seznamu

obyvatel také ponocný, Emanuel Dufek č.p. 361 Pod Šibencem. Jen hřbitov nikde. Všichni odolávali nemocem,

dlouhověkost byla vrozenou samozřejmostí jakoštědrost a chuť na dobré pivo. Když stavitel Rudolf Čermák

začal ve 20. letech 20. století stavět domky podél silnice

ke Staré Huti na jedno brdo, na klíč a na hypotéku, měl

co dělat, aby uspokojil všechny zájemce. Prý na začátku

ulice umístí nápis: „Zde lidé neumírají“. Vážnýzájemce bažící po věčném žití, chystající se podepsat kupní

smlouvu, ustrnul, neboť kolem šel pohřeb. Stavitel ho

pohotově uchlácholil: „Toho si nevšímejte. Zřídili jsme

tu hřbitov, tohle byl náš hrobník. Zemřel hlady.“

Občan Emil Seidl zemřel, když mu bylo 98 roků.

František Pinkas od křížku se dožil rovněž skorostovky. Hrubý zemřel se dožil 101 roku. Měli k sobě zaživa

stejně blízko jako do hospody U Slavaše.

Nebabrejme se v úvodu příliš historií, to nechme

přece jen raději historikům. Vsaďme na bezpečnější,

nezávazné, oblíbenější vyprávění. Třeba namátkou,

na přeskáčku, z doby po první světové válce, zobdobí klidnějšího rašení první republiky, z časů harašení

zbraní a nejistoty, hrůzy, beznaděje, a z let, jejichžsymfonie je právě tak nedokončená jako Schubertova.

Čas plyne jako Berounka. Přispět k radosti,pohodě, být náhradou za hypnotika při nespavosti,provokovat ke sporům, pochybnostem a rozpravámpamětníků, zda to tak bylo - to autor těchto reminiscencí chce

především.

STABAT MATER

Vše, čím kdo vyniká, jen nepřátele to k němu

přivádí. Okolí chce mít leda průměrné, nevýrazné

a neúspěšné sousedy.

V roce 2010 se s oslavami berounských škol roztrhl

pytel. Rovněž 4. základní škola na Závodí připomínala

stoleté trvání. Budova se štíty ve stylu prvníhodesetiletí minulého století, trochu jako selské baroko. Na

prvním snímku tohoto učiliště Hejlovic statku zrovna

někdo pootevřel vrata. Asi budou vyjíždět s fasuňkem

hnoje taženým plemennými hřebci. Nebo někdopřivedl klisnu, aby si s ní plemeník trochu užil a ona z toho

měla hříbě.

Škola, v té době v nepříliš lidnaté čtvrti, byl pro

zdejší občany luxus, furiantství a prozíravost. Pomohli

i sedláci, neboť věděli, že se Závodí časem zalidní adocela vážně uvažovali, jak se jednou trhnou od Berouna.

Moudrý kandidát na starostu, takový, jací řídili město,

tady byl v každém druhém stavení. Sebevědomímístních posilovala podstatná okolnost - bylo tu nádraží.

K němu stačilo pár kroků, ne jako ve městě. Tadyzastavovaly všechny vlaky jedoucí ve směru Rakovník, od

roku 1905 i ve směru do Dušník a na Smíchov.

Podle textu na rubu dochované pohlednice zčervna 1913 voják Véna jedné zdejší panně Mařenceprozrazuje vojenské tajemství: Wohlgebordene Herr Wenzel

Kupka, K. und K. Eisenbahn – Telegraphen Schule in

Komeuburg 6 bei Wien. Skončila světová válka,Václav Kupka se vrátil, oženil se s Mařenkou, nikoli už

pannou, neboť s ním čekala dítě. On nebyl ledajakýčekatel na místo ve státních službách, neboť absolvoval

onu telegrafní školu. Byl jmenován úředníkemČeskoslovenských státních drah ve stanici Beroun – Závodí. Za pětadvacet let, tedy v roce 1943, jak lze doložit, byl JUDr. Václav Kupka komisařem politické správy vPraze. Příklad, jakou kariéru udělal jeden ze sousedů školy a nádraží na Závodí a ze Závodí vůbec.

Co se školy týče, její stoletá historie je zpracována

v jubilejním spise, pedantsky, jak to jen pedagogové

umějí...

Co se odehrálo blízko nové školy v onom červnu

1913, zpracoval spisovatel Matěj Kuděj dost ledabyle

v cestopise „Ve dvou se to lépe táhne“. Dokumentuje

současně začátek historie trempingu v Čechách.Ohraný šlágr.

O to víc stojí za to chvíli postát nad novýmiobjevenými vzrušujícími texty a unikátním snímkem. Na

počátku září 1842 na čerstvé fasádě dlouhéhopatrového stavení u císařské silnice se objevil nápis Hostinec

U Slavašova, tedy správné pojmenování podle tvaru

knížecí, Slavašův hostinec. Další generace pravidla

českého jazyka důsledně už nerespektují a i autobusy

MHD zastavují U Slavoše.

Nápad postavit tady zájezdní hostinec připadalsamozřejmý hned, jak se roznesla zpráva, že císařFrantišek I. čtyři dny před Silvestrem 1836 schválil ve Vídni

plán výstavby mostu mezi městem a Závodím a vzal

laskavě na vědomí prosbu místních řiťolezců, aby se

nové dílo jmenovalo po něm. Za čtyři roky, ve čtvrtek

16. července 1840 k poklepání základního kamene, ani

v neděli 18. září 1842 na vysvěcení a přestřižení pásky

panovník neměl čas. Zejména v druhém případě měl

čeho litovat. Trachtaci následující po církevní asvětské parádě zaplatilo město už u Slavašova. Hostinská

Anna Kolářská si dala na všem jaksepatří záležet. Srnčí

naložila předem do láku se zázvorem a jalovcem zPlešivce. Pravé berounské oboustranně mazané koláče

tady ochutnali pozvaní prominenti poprvé. Přespolní

formanské koně si tu ponejprv schroupli v jeslíchzaložené seno a obrok ze žlabu až následující den. Ti od

Prahy na první štaci a na poslední, kdo jeli do Prahy.

Stalo se to zvyklostí, pravidlem, řádem.

Podle jednoho záznamu doloženého unikátním

snímkem se o něco později naproti přes silnici hrállawntenis, o půl století dřív než ve městě na Špičce. Na

tenisový kurt svoji parcelu samý drn a krtinec mohl

přeměnit leda stavitel Václav Zlatník, neboť měl na to rovněž peníze, materiál a lidi. Majitel hostinceAntonín Kolářský si mohl sportoviště pronajímat a jakobonus jej poskytovat berounské smetánce a štamgastům z okolních vesnic.

U každé lepší hospody už byl kuželník, tenisové

hřiště jen U Slavaše na Závodí. Hosté zajeli s kočáry

do dvora, v klubovně se převlékli, přešli cestu, strnuli

nehybně než z aparátu vyletěl ptáček a mohli si začít

pinkat.

Podnikavému Kolářskému byl areál č.p. 86 slokálem, řeznictvím a stáním pro koně zbytečně veliký.

Zažádal tudíž v roce 1910 hejtmanství o souhlas, aby

směl přistavět ve dvoře zámečnickou dílnu, vědom si,

že bude mít pár kroků od sebe konkurenty, zavedené

mistry Emila Seidla a Antonína Marxe. Těm to jedno

nebude. Žádost někdo na hejtmanství založil, našla se

po urgenci až za rok. To už Antonín Marx na Cibulce

zámečnickou živnost měl. Časem dokument o stavbě Učitelský sbor závodské školy v 30. letech



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist