načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Závod o stříbrný meč - Rebecca Lisle

Závod o stříbrný meč
-15%
sleva

Kniha: Závod o stříbrný meč
Autor:

Bouřňák je sirotek a kuchyňský pucflek. Odnáší odpadky na kompost, drhne podlahu a o chlebu a vodě pošilhává po bohatých hostinách a prohýbajících se stolech. Nic jiného než pucflek ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 212
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014-11-09
Počet stran: 296
Rozměr: 145 x 145 mm
Úprava: 268 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Spin
Spolupracovali: přeložila Jana Kunová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2014-47
ISBN: 9788000037912
EAN: 9788000037912
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Buřňák pracuje v kuchyni jako holka pro všechno. Nejčastěji je mistrem Ottou posílán s odpadem na kompost. Tam také jednoho dne potká uprchlého trestance. Od toho okamžiku jeho život nabere nový směr. Sen může mít každý, i pucflek z kuchyně. Buřňák by chtěl létat na ohnivém koni. Fantasy příběh pro starší děti.

Popis nakladatele

Bouřňák je sirotek a kuchyňský pucflek. Odnáší odpadky na kompost, drhne podlahu a o chlebu a vodě pošilhává po bohatých hostinách a prohýbajících se stolech. Nic jiného než pucflek z něj nebude. Má ale tajemství. Chtěl by létat na ohnivcích, létajících koních, kteří plivou oheň a poslouchají jen svého pána. Jednoho dne potká Bouřňák uprchlého vězně a život se mu převrátí vzhůru nohama. Dostane se do slavné Akademie, kde začne odkrývat tajemství, v jehož středu stojí záhadný třináctý kůň. Dokáže ho Bouřňák zachránit a porazit temné síly v Akademii?

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Rebecca Lisle - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

(5Z

Část první

KOmpOST

Buřňák měl pocit, že se vaří – bublá jako polívka, peče se jako štrúdl.V kuchyni bylo takové horko, že skoro nemohl dýchat. Zívl. posbíral do vědravaječné skořápky a slupky z cibule, zase zívl.

Jejda. Kuchař Otto ho načapal.

„Ty! Buřňáku! Budíček!“ K jeho hlavě najednou svištěla naběračka. Buřňák se přikrčil. „Žádné zívání!“ křikl Otto. „Vynes ty odpadky na kompost! A hnisebou! V mojí kuchyni nikdo pospávat nebude! A zívat jakbysmet! Slyšel jsi mě?“

„Ano, pane. Ne, pane.“

Buřňák vzal těžké vědro a dostal ťafku přes ucho. Ťafku pětkou.

Otto byl vysoký, a široký byl jako černá pec, a když vám jednu přišil vařečkou číslo pět, řekli byste, že vám hlava pukne jako žalud.

„Jau! Ano, pane.“

Rozběhl se ke dveřím, než stačil Otto sáhnout po vařečce číslo šest.

Na  čerstvém studeném vzduchu se Buřňák probudil. Klopýtal přes dvůr a po pěšině mezi křivými tyčkami na fazole a řádky seschlých šlahounů. Vědro mu naráželo do hubených nohou.

Kdybych byl větší a silnější, dal bych Ottovi co proto! Já bych mu ukázal.Kdybych nemusel dělat, co mi rozkáže, tak bych to nedělal!


z6)

Halda tlejícího kompostu na konci pěšiny byla schovaná za křovím. Dál se zahrada svažovala po kamenitých stupních mezi obrovskými balvanypo úbočí hory.

Buřňák vysypal odpadky na  hromadu, postavil vědro na  zem a  chvíli se rozhlížel.

V podvečerním šeru se všechny tvary a obrysy rozmazávaly.

Jak se smrákalo, obloha dostala krásnou fialovou barvu a  jako dírky v  té temnotě se na ní začínaly objevovat zářivé hvězdičky. Kolem hradu Akademie na vrcholu Dračí hory kroužili dva ohnivci. poletovali kolem dokola, snášeli se níž a zas stoupali do výšky jako ptáci, jako kdyby na svahu hory něco hledali. Okřídlení koně obvykle nebývali venku takhle pozdě. Zajímalo by ho, co tam dělají. Nebeští jezdci, ti mají kliku. To nejsou žádní sirotci jako on, majíbohaté rodiče a ti jim zaplatili vstup na Akademii. Uchváceně se díval na ohnivce. Kéž by tak nějakého mohl vidět zblízka, sáhnout si na  něj – nic na  světě si nepřál víc.

Vtom něco kovově cinklo a on se otočil.

„Kdo je tam?“

Ze tmy vyskočil nějaký muž, dočista bez varování ho popadl za  krk a zmáčkl.

„Ticho!“ zasípal příšerně. „Ani hnout. Ani muk!“ Jeho ruce svíralyBuřňákův krk jako v železech, nepouštěly dovnitř žádný vzduch, tlačily ho k zemi.

Buřňák přestal dýchat.

Ten muž měl sílu, ale vysoký byl jako on. Kolem zarostlého obličeje mu visely slepené cancoury dlouhých šedých vlasů. mezi vousy vykukovalo pár ulámaných žlutých zubů. Třásl se, celý mokrý.

„Ani neceknu!“ zablekotal Buřňák, strachy bez sebe. „A nehnu se, jenže vy mě škrtíte, pane!“

Strašlivý stisk na  jeho krku povolil, ale úplně ho muž nepustil. Buřňáka v  nose zalechtal hnilobný vlhký bažinatý smrad, zápach podmáčeného lesa, mazlavé hlíny a žížal.


(7Z

„menuješ se?“ mužův hlas zněl křaplavě, jako kdyby celé roky nepromluvil nebo jako by křičel, až ochraptěl.

„Buřňák. pane.“

„Boha jeho! Copak je to za méno?“

„To mi dali v sirotčinci, pane. Našli mě za bouřky, hřmělo a blesky lí–“

„Ty seš vosiřelej?“ skočil mu muž do řeči a rozhlížel se kolem, jako by čekal, že se někdo objeví.

„Jsem.“

„Tak poslouchej, sirotečku, a nic se ti nestane. mám támhle ve křoví celou bandu, stačí, když dám znamení, voni vyběhnou, utrhaj ti nožičky a ručičky a naházej je přes útes supům. Jen to fikne, to ti povídám.“ Buřňák přikývl, jako že rozumí. „Ale já jim to znamení nedám, když –“ muž se nervózně rozhlédl a pořádně s Buřňákem zalomcoval – „když mi přineseš něco k jídlu. A rašpli na tendle řetěz. A kabát, jestli ňákej najdeš.“

„Jídlo a  rašpli a  kabát, jestli ňákej najdu,“ zopakoval Buřňák. Srdce mu tlouklo jako splašené. muž ho držel tak pevně, že sotva dosáhl špičkaminohou na zem.

„p ořádnou rašpli, víš, na tendle velkej řetěz na noze.“ Trochu s nímzachřestil. „Festovní. přiď zas vo půlnoci. Jestli tady nebudeš, než hodiny podvanáctý

vodbijou, v momentě tam vlítnem.“ Kývl ke kuchyni. „Vím, kde spíš, přesně

na který palandě. Vlítnem tam a podříznem ti krček. Jasný?“

Buřňák polkl. „Jasný.“

mužík ho hrubě odstrčil, otočil se a odbelhal se pryč. Držel při tom řetěz,

aby necinkal o želízka kolem kotníků.

Buřňák chvíli stál jak přimrazený a  čekal, jestli ze tmy nevyskočí někdo

další. Nikoho neviděl. To byl ale strašlivý chlap! Určitě utekl z  kobek pod

Akademií – trestanec, nejspíš vrah, a ví, kde Buřňák spí... Dokonce na které

palandě!

Co nejrychleji se odplížil zpátky do kuchyně.


z8)

OTTO

Otto si přes strupovitou hlavu ve  tvaru tuřínu ulízával posledních pár

pramenů dlouhých šedých vlasů. Oči měl jako dva spálené brambory a nos

jako starou sukovitou petržel.

Kuchyni opustil jen jedinkrát, a to když jeho sestra utekla k cirkusu.Vyravil se za  ní, aby ji přivedl zpátky, ale než ji stačil přemluvit k  návratu

domů, umřela při nehodě. Když se potom vrátil, začal házet pánvemi,počítat jahody v míse a vyhrožovat, ať si někdo zkusí jednu ukrást.

Buřňák byl jeden z  Ottových pucfleků, nejnižší z  nejnižších. pucfleci

myli, krájeli, loupali, vypeckovávali a rozemílali. připravovali obyčejné jídlo

pro sirotčinec a vznešené pečínky, moučníky a dortíky pro Akademii.

Trestanci v kobkách dostávali, co zbylo.

Kuchyni pro ohnivce řídil Brittel, byla mnohem menší než ta Ottova, až na  samém konci jedné úzké chodbičky. Brittel byl hubený jako tyčka a proradný jako had. Chystal všechno krmení pro ohnivce. používal podivné přísady – vzácné byliny, mletou kůru, mlže, speciální kvítí a spoustu trávy. To všechno míchal podle záhadných tajných receptur.

Jídlo se posílalo nahoru výtahovými šachtami procházejícími samým středem Dračí hory. Rumpál, vždycky ten nejsilnější kluk v sirotčinci,poháněl výtah klikou.

Buřňák doufal, že se vypracuje z pucfleka na kuchtíka v Brittelověkuchyni, až mu bude třináct nebo čtrnáct. Neměl jinou naději, že se dostane k opravdovým živým ohnivcům blíž.

Buřňák nervózně otevřel kuchyňské dveře. Snad si nikdo nevšiml, žezůstal u kompostu tak dlouho a že se celý třese. Jeho kamarád Tex na něj mrkl.

„Kdes byl, ty mrňavý červe?“ křikl Otto. připomínal hrnec vroucí vody


(9Z

bez pokličky. „Trvalo ti hodinu vynést odpadky. Copak je to ke kompostu

pět mil?“

„Já –“

Otto popadl dřevěnou vařečku číslo šest, rozběhl se k Buřňákovi a mával jí ve vzduchu. „Já ti ukážu, ty drzé kolečko párku! Kolik uncí mouky se dává do dortu ze tří vajec? Co patří do čokoládové omáčky? mrháš mým časem, když jen někde okouníš! Čas je jídlo, Buřňáku! Humrové palačinky! Jak se dělá listové těsto? Karamelový krém? Jídlo je na prvním místě!“

Ostatní pucfleci se hihňali. Buřňákovi to nevadilo – taky by se smál, kdyby po kuchyni honili někoho jiného.

piškot, Ottův starý pes, se vyhrabal na ztuhlé nohy a dělal, jako že chce Buřňáka rafnout do lýtka. Byli s Buřňákem kamarádi, a doopravdy by stejně nikoho nekousl.

Otto vyplácel Buřňáka vařečkou přes záda a ramena, a vždycky když to hezky nahlas plesklo, zajásal. „Lup! Bác! Řach!“ pokřikoval. „pic ho! Ryc!“

Otto byl hřmotný a pomalý, kdežto Buřňák malý a rychlý. po několika ranách, které vlastně ani nebolely, utekl pod kuchyňský stůl. piškot si tam zalezl s ním a zubil se.

„p romiňte, pane Otto... promiňte, pane... promiňte, pane Otto, pane –“

„Tupče!“ zaječel Otto na  Texe, když ho viděl, jak chce smést do  vědra drobečky chleba. „Schovej je! Drobečky jsou jídlo. Žádné plýtvání tunestrím! pamatujte na ptáčky zpěváčky!“

„Ano, pane.“

Na Buřňáka se zapomnělo. Zůstal pod stolem. Z toho setkáníu kompostu ho mrazilo do morku kostí a navzdory horku se třásl. Otto uměl nahnat

strach, ale doopravdy se nejvíc bál toho divocha venku. V kostech a pevných

svalech těch rukou, co mu mačkaly krk, byl vztek a neštěstí.

Starý pes se natáhl a  začal chrápat. Buřňák se vyplížil zpod stolu, vzal

nůž a dal se do krájení.


z10)

Otto stál u okna, odkud bylo vidět na horskou stezku, a pil mátový čaj.

Často na ten kousek cesty koukal, jako kdyby na někoho čekal.

Buřňák pracoval celý večer a  s  úzkostí sledoval, jak ubíhá čas. půl je

denácté. Jedenáct hodin. půl dvanácté... Jak jen stihne do  půlnoci donést

tomu trestanci jídlo a rašpli?

Konečně bylo v  kuchyni čisto a  uklizeno, jídlo na  snídani přichystané.

Jedna pracovní četa po druhé odcházely, pucfleci až úplně nakonec. Buřňák

koukl na hodiny. Kdyby sebou všichni hnuli! Nechal ostatní kluky, aby ho

předběhli, a pak se ještě vrátil a sebral z umyté podlahy neexistujícísmít

ko. Teprve potom šel, schválně až jako poslední. Ale nedal se po schodech

nahoru do noclehárny jako oni. Rychle si zalezl do tmy dole u kamenného

schodiště, kde si Otto nechával pršipláště a gumovky. protáhl se mezine

promokavým plátnem, tvídem a  kluzkou kůží, až nahmatal studenou ka

mennou zeď. Tam byl dobře schovaný. Zůstal úplně bez hnutí a čekal. Všude

kolem sebe cítil Ottův pach.

Hodiny odbily tři čtvrtě na dvanáct. po celém těle mu vyrazil pot. Tak

dělej, Otto! Konečně se kuchař vykolébal z  kuchyně, s piškotem v  patách.

Spával ve vlhkém pokoji s kamennou dlažbou vedle kuchyně a nechával si

zdát o vypečených koláčích, nakládaných třešních, jablkovém koláčis dro

benkou a dortech.

Zíval a drbal se na mastné hlavě. Jeho kroky se stále blížily. pak seza

stavily.

„Copak se děje, piškote?“

Stáli přímo tam, hned u kabátů!

piškot hlasitě čenichal. Buřňák zavřel oči a modlil se, aby honeprozradi

ly roztřesené nohy. Běž pryč, Piškote! Běž pryč!

„p ojď, ty hloupé staré psisko. To je jen myš. Do  postele!“ A  pak dveře

jeho ložnice konečně zaklaply.


(11Z

KRáDEŽ

Buřňák ještě pár minut počkal, pak se vyplížil ze své skrýše a vzals sebou obrovitánský zelený tvíďák, ve kterém Ottu nikdy neviděl, takže by se po něm neměl shánět. Oblékl si ho, aby ho nemusel nést, a šel do kuchyně. Spodek kabátu coural po zemi.

Vkradl se do  kuchyně po  špičkách, připadal si jako zloděj, jako nějaký lupič.

Černí brouci se rozprchli do puklin a škvír za sporákem. Ozýval se tu jen praskot ohně a šelestění myší a ještěrek za lištou u podlahy.

Ve velkém kabátě mu bylo v rozpálené kuchyni dusno, a přece se pořád třásl, dokonce i rty se mu klepaly. málem se na nic nezmohl.

Došel k  velké kamenné spižírně. Otto věděl o  každém kousku jídla na všech policích. Stačí něčím jen pohnout, a bude zuřit! Když něco uvařil, navěky to měl zapsané v hlavě. Žádnému pucflekovi se ještě nepovedloodsud ukrást ani moruši, aby to Otto nezjistil – a žádný se nedožil toho, aby o tom mohl vyprávět.

Jenže Buřňák neměl na vybranou.

Zavřel oči. Když nevidím, co dělám, nejsem za to zodpovědný, říkal siv duchu. Vyhrnul si velikánské rukávy kabátu a vzal do ruky první, co nahmátl. Když oči zas otevřel, uviděl, že drží dozlatova vypečený sladký bochánek, navrchu nasáklý červenou ovocnou šťávou, až se sliny sbíhaly. Byly tamtakové bochánky ještě čtyři – určitě se na  to přijde, že tenhle chybí, ale co mohl dělat?

Zvedl poklop z přihrádky na sýr, jenže kolo sýra bylo rozkrájenéna klínky, krásně naaranžované. Bochánek přece jen snad mohl spadnout na zem a něco ho mohlo sežrat, ale sýr ne. Vydrolil z bochánku tři drobečky, položil je na polici a tři další hodil na kamennou podlahu. Tak, spadl a piškot ho


z12)

snědl, nebo třeba myši. Šoupl bochánek do kapsy kabátu. A co ještě? Ležel

tam dlouhý bochník chleba, a protože byl už nakrojený, snad Otto nepozná,

že kousek chybí. pak taky jablko, jenže když pro něj sahal, další tři seskutálela po širokém kamenném soklu. Ztuhl. Nikdo nepřicházel. Nechal spadlá

jablka být. Třeba se sem dostal netopýr, nebo krysy, obří brouci nebo... Ležel

tam zbytek tlusté klobásy, jen na  dva prsty, tak ho strčil do  kapsy k  tomu

ostatnímu.

A teď rašple. Kde vezme rašpli? Ten muž chtěl něco, čím by přepiloval

řetěz, kterým měl spoutané nohy, takže by to musela být velká rašple. Otto

měl pod kamenným dřezem schované nářadí, když bylo potřeba opravit

sporák nebo otáčecí rožeň. Buřňák otevřel skříňku a tiše se v ní přehraboval.

Našel těžké dláto a kladivo a zvažoval, že je vezme s sebou, ale pak si všiml

masivních kleští, kterými Otto jednou přeštípl mříže v okně spižírny, když

mezi ně jeho kamarád purbeck strčil svoji velkou hlavu a  uvízl. Otto tam

nechal purbecka trčet celé dva dny, než ho vysvobodil. A to přitom zrovna

sněžilo.

Zadní dveře byly zamčené, ale klíč zůstal v zámku a Buřňák jím pomalu

otočil. Hodiny na věži začaly odbíjet celou. půlnoc!

Rozběhl se.

Ve tmě u haldy kompostu blikotalo matné žluté světýlko. Buřňák k němu

zamířil, srdce mu bušilo a v puse měl sucho. Jak upíral oči ke světýlku,ničeho si nevšiml a jenom uslyšel hrozitánské vžum, když po něm ten strašlivý

mužík skočil a  povalil ho. V  okamžiku ho přimáčkl vlastní vahou k  zemi,

usadil se mu na prsou jako těžká žába, a taky tak smrděl.

„Sám?“ zaskřípal trestancův hlas hned u jeho ucha. „Viděl tě někdo?“

„Ne, pane.“

„Řekls to někomu?“

„Na mou duši ne, pane.“

„Jídlo?“


(13Z

„Ano, tady, jenom kdybyste mě pustil...“

mužík se odvalil, sáhl po zakryté lucerně a pootevřel ji, takže z ní zazářil proužek světla. Buřňákovi se povedlo dostat ruce do hlubokých kapesvelkého kabátu a honem strkal ukradené jídlo trestanci. „promiňte, trochu jsem to rozmačkal a –“

Nevšiml si, že z kapsy vypadl na zem poskládaný čtvereček papíru.

mužík roztřesenýma rukama popadl sladký bochánek a  nacpal si ho do pusy. Tolik mu drkotaly zuby, že toho dost zas vypadlo ven, a muselkousky několikrát posbírat, než se mu podařilo všechno beze zbytku spolykat.

Buřňák měl chviličku na  to, aby si mohl trestance úzkostně prohlížet. měl černé oči, úplně kulaté, jako vyleštěné oblázky. A uši, napůl schované pod cancoury vlasů, byly zašpičatělé.

Podzemník! Tím se vysvětloval ten zápach starého listí a mokré hlíny.

„Na co vejráš?“ promluvil podzemník a prskal přitom jídlo. „Co?“

„Na nic, pane, na nic.“

„To ty uši? Vo to de?“ Zuřivě žvýkal a hladově hltal velká sousta, až mu po bradě tekly sliny. „Vo uši? Na tydlety uši celej život doplácím. Létaletoucí jsem kůli těmdle uším seděl v chládku, sirotečku. Kůli špičatejm uším! Támdle jsem seděl.“ Ukázal na  kobky, černě zamřížovaná okýnka v hradní zdi pod Akademií. „máš rašpli?“ pokračoval a  popadl Buřňáka pevně za ruku. „máš?“

„Žádná tam nebyla,“ odpověděl Buřňák rychle a vytáhl kleště. „Vzal jsem tohle. Snad to bude stačit. Otto se zblázní, až na to přijde!“

„Je přísnej, tendle Otto, co?“

Buřňák přikývl. „Umí být.“

„Inu, jsem ti povděčnej a  vomlouvám se. Tak. Líp to nesvedu. Neuďál jsem nic špatnýho a neměli mě zavřít, tak to je. Já potřebuju bejt svobodnej. A co ty?“ podzemník si strčil do pusy poslední kousek klobásy a kývlna Buřňáka. „Víš, jaký to je, když něco potřebuješ? Hrozně moc potřebuješ?“

„To vím. Ano. Já se potřebuju stát nebeským jezdcem,“ vyhrkl Buřňák.


z14)

„Aha. Dobře, dobře.“ podzemník natáhl špinavou ruku po nářadí. „máš

sen, chlapče, tak se ho drž. Teď to sem dej.“ potěžkal mohutné kleště v dlani.

„Dobrý. To se ti povedlo.“

„můžu už jít?“ zašeptal Buřňák.

„Jo. Děkuju. můžeš jít. Šupej do postele, než se vrátěj mí chlapi. Honem,

dej sem ten kabát.“

Buřňák rychle vyklouzl z  kabátu a  podzemník si ho oblékl. Taky mu

byl pořádně velký, visel mu z ramenou a coural se po zemi, ale on se do něj

vděčně zabalil.

„Tos mi uďál radost, mladej. Děkuju. Děkuju, žes mi pomohl, a doufám,

že se ti ten tvůj sen splní. Statečnej kluk. Na – nezapomeň si todle.“ Sebral

spadlý papír a strčil ho Buřňákovi do ruky. „Třeba je to něco důležitýho.“

Zase zatemnil lucernu a odbelhal se do tmy, skoro to ani neřinčelo. pak

ho spolklo šero.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist