načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Závod o stříbrný meč - Rebecca Lisle

Kniha: Závod o stříbrný meč
Autor:

Bouřňák je sirotek a kuchyňský pucflek. Odnáší odpadky na kompost, drhne podlahu a o chlebu a vodě pošilhává po bohatých hostinách a prohýbajících se stolech. Nic jiného než pucflek ...
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
již pravděpodobně nedoručíme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  211
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  249 Kč
15%
naše sleva
7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Rok vydání: 2014-11-09
Počet stran: 296
Rozměr: 145 x 145 mm
Úprava: 268 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Spin
Spolupracovali: přeložila Jana Kunová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2014-47
ISBN: 9788000037912
EAN: 9788000037912
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bouřňák je sirotek a kuchyňský pucflek. Odnáší odpadky na kompost, drhne podlahu a o chlebu a vodě pošilhává po bohatých hostinách a prohýbajících se stolech. Nic jiného než pucflek z něj nebude. Má ale tajemství. Chtěl by létat na ohnivcích, létajících koních, kteří plivou oheň a poslouchají jen svého pána. Jednoho dne potká Bouřňák uprchlého vězně a život se mu převrátí vzhůru nohama. Dostane se do slavné Akademie, kde začne odkrývat tajemství, v jehož středu stojí záhadný třináctý kůň. Dokáže ho Bouřňák zachránit a porazit temné síly v Akademii?

Kniha je zařazena v kategoriích
Rebecca Lisle - další tituly autora:
Tajemství ohnivých pegasů Tajemství ohnivých pegasů
Lisle, Rebecca
Cena: 228 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

( 5Z
Část první
KOmpOST
Buřňák měl pocit, že se vaří – bublá jako polívka, peče se jako štrúdl.
V kuchyni bylo takové horko, že skoro nemohl dýchat. Zívl. posbíral do vědra
vaječné skořápky a slupky z cibule, zase zívl.
Jejda. Kuchař Otto ho načapal.
„Ty! Buřňáku! Budíček!“ K jeho hlavě najednou svištěla naběračka. Buřňák
se přikrčil. „Žádné zívání!“ křikl Otto. „Vynes ty odpadky na kompost! A hni
sebou! V mojí kuchyni nikdo pospávat nebude! A zívat jakbysmet! Slyšel jsi mě?“
„Ano, pane. Ne, pane.“
Buřňák vzal těžké vědro a dostal ťafku přes ucho. Ťafku pětkou.
Otto byl vysoký, a široký byl jako černá pec, a když vám jednu přišil vařečkou
číslo pět, řekli byste, že vám hlava pukne jako žalud.
„Jau! Ano, pane.“
Rozběhl se ke dveřím, než stačil Otto sáhnout po vařečce číslo šest.
Na  čerstvém studeném vzduchu se Buřňák probudil. Klopýtal přes dvůr
a po pěšině mezi křivými tyčkami na fazole a řádky seschlých šlahounů. Vědro
mu naráželo do hubených nohou.
Kdybych byl větší a silnější, dal bych Ottovi co proto! Já bych mu ukázal.
Kdybych nemusel dělat, co mi rozkáže, tak bych to nedělal!





z 6)
Halda tlejícího kompostu na konci pěšiny byla schovaná za křovím. Dál se
zahrada svažovala po kamenitých stupních mezi obrovskými balvany
po úbočí hory.
Buřňák vysypal odpadky na  hromadu, postavil vědro na  zem a  chvíli se
rozhlížel.
V podvečerním šeru se všechny tvary a obrysy rozmazávaly.
Jak se smrákalo, obloha dostala krásnou fialovou barvu a  jako dírky v  té
temnotě se na ní začínaly objevovat zářivé hvězdičky. Kolem hradu Akademie
na vrcholu Dračí hory kroužili dva ohnivci. p oletovali kolem dokola, snášeli se
níž a zas stoupali do výšky jako ptáci, jako kdyby na svahu hory něco hledali.
Okřídlení koně obvykle nebývali venku takhle pozdě. Zajímalo by ho, co tam
dělají. Nebeští jezdci, ti mají kliku. To nejsou žádní sirotci jako on, mají
bohaté rodiče a ti jim zaplatili vstup na Akademii. Uchváceně se díval na ohnivce.
Kéž by tak nějakého mohl vidět zblízka, sáhnout si na  něj – nic na  světě si
nepřál víc.
Vtom něco kovově cinklo a on se otočil.
„Kdo je tam?“
Ze tmy vyskočil nějaký muž, dočista bez varování ho popadl za  krk
a zmáčkl.
„Ticho!“ zasípal příšerně. „Ani hnout. Ani muk!“ Jeho ruce svíraly
Buřňákův krk jako v železech, nepouštěly dovnitř žádný vzduch, tlačily ho k zemi.
Buřňák přestal dýchat.
Ten muž měl sílu, ale vysoký byl jako on. Kolem zarostlého obličeje mu
visely slepené cancoury dlouhých šedých vlasů. mezi vousy vykukovalo pár
ulámaných žlutých zubů. Třásl se, celý mokrý.
„Ani neceknu!“ zablekotal Buřňák, strachy bez sebe. „A nehnu se, jenže vy
mě škrtíte, pane!“
Strašlivý stisk na  jeho krku povolil, ale úplně ho muž nepustil. Buřňáka
v  nose zalechtal hnilobný vlhký bažinatý smrad, zápach podmáčeného lesa,
mazlavé hlíny a žížal.





( 7Z
„menuješ se?“ mužův hlas zněl křaplavě, jako kdyby celé roky nepromluvil
nebo jako by křičel, až ochraptěl.
„Buřňák. pane.“
„Boha jeho! Copak je to za méno?“
„To mi dali v sirotčinci, pane. Našli mě za bouřky, hřmělo a blesky lí–“
„Ty seš vosiřelej?“ skočil mu muž do řeči a rozhlížel se kolem, jako by čekal,
že se někdo objeví.
„Jsem.“
„Tak poslouchej, sirotečku, a nic se ti nestane. mám támhle ve křoví celou
bandu, stačí, když dám znamení, voni vyběhnou, utrhaj ti nožičky a ručičky
a naházej je přes útes supům. Jen to fikne, to ti povídám.“ Buřňák přikývl, jako
že rozumí. „Ale já jim to znamení nedám, když –“ muž se nervózně rozhlédl
a pořádně s Buřňákem zalomcoval – „když mi přineseš něco k jídlu. A rašpli
na tendle řetěz. A kabát, jestli ňákej najdeš.“
„Jídlo a  rašpli a  kabát, jestli ňákej najdu,“ zopakoval Buřňák. Srdce mu
tlouklo jako splašené. muž ho držel tak pevně, že sotva dosáhl špičkami
nohou na zem.
„p ořádnou rašpli, víš, na tendle velkej řetěz na noze.“ Trochu s ním
zachřestil. „Festovní. přiď zas vo půlnoci. Jestli tady nebudeš, než hodiny podvanáctý
vodbijou, v momentě tam vlítnem.“ Kývl ke kuchyni. „Vím, kde spíš, přesně
na který palandě. Vlítnem tam a podříznem ti krček. Jasný?“
Buřňák polkl. „Jasný.“
mužík ho hrubě odstrčil, otočil se a odbelhal se pryč. Držel při tom řetěz,
aby necinkal o želízka kolem kotníků.
Buřňák chvíli stál jak přimrazený a  čekal, jestli ze tmy nevyskočí někdo
další. Nikoho neviděl. To byl ale strašlivý chlap! Určitě utekl z  kobek pod
Akademií – trestanec, nejspíš vrah, a ví, kde Buřňák spí... Dokonce na které
palandě!
Co nejrychleji se odplížil zpátky do kuchyně.





z 8)
OTTO
Otto si přes strupovitou hlavu ve  tvaru tuřínu ulízával posledních pár
pramenů dlouhých šedých vlasů. Oči měl jako dva spálené brambory a nos
jako starou sukovitou petržel.
Kuchyni opustil jen jedinkrát, a to když jeho sestra utekla k cirkusu.
Vypravil se za  ní, aby ji přivedl zpátky, ale než ji stačil přemluvit k  návratu
domů, umřela při nehodě. Když se potom vrátil, začal házet pánvemi,
počítat jahody v míse a vyhrožovat, ať si někdo zkusí jednu ukrást.
Buřňák byl jeden z  Ottových pucfleků, nejnižší z  nejnižších. p ucfleci
myli, krájeli, loupali, vypeckovávali a rozemílali. připravovali obyčejné jídlo
pro sirotčinec a vznešené pečínky, moučníky a dortíky pro Akademii.
Trestanci v kobkách dostávali, co zbylo.
Kuchyni pro ohnivce řídil Brittel, byla mnohem menší než ta Ottova,
až na  samém konci jedné úzké chodbičky. Brittel byl hubený jako tyčka
a proradný jako had. Chystal všechno krmení pro ohnivce. používal podivné
přísady – vzácné byliny, mletou kůru, mlže, speciální kvítí a spoustu trávy. To
všechno míchal podle záhadných tajných receptur.
Jídlo se posílalo nahoru výtahovými šachtami procházejícími samým
středem Dračí hory. Rumpál, vždycky ten nejsilnější kluk v sirotčinci,
poháněl výtah klikou.
Buřňák doufal, že se vypracuje z pucfleka na kuchtíka v Brittelově
kuchyni, až mu bude třináct nebo čtrnáct. Neměl jinou naději, že se dostane
k opravdovým živým ohnivcům blíž.
Buřňák nervózně otevřel kuchyňské dveře. Snad si nikdo nevšiml, že
zůstal u kompostu tak dlouho a že se celý třese. Jeho kamarád Tex na něj mrkl.
„Kdes byl, ty mrňavý červe?“ křikl Otto. připomínal hrnec vroucí vody





( 9Z
bez pokličky. „Trvalo ti hodinu vynést odpadky. Copak je to ke kompostu
pět mil?“
„Já –“
Otto popadl dřevěnou vařečku číslo šest, rozběhl se k Buřňákovi a mával
jí ve vzduchu. „Já ti ukážu, ty drzé kolečko párku! Kolik uncí mouky se dává
do dortu ze tří vajec? Co patří do čokoládové omáčky? mrháš mým časem,
když jen někde okouníš! Čas je jídlo, Buřňáku! Humrové palačinky! Jak se
dělá listové těsto? Karamelový krém? Jídlo je na prvním místě!“
Ostatní pucfleci se hihňali. Buřňákovi to nevadilo – taky by se smál,
kdyby po kuchyni honili někoho jiného.
piškot, Ottův starý pes, se vyhrabal na ztuhlé nohy a dělal, jako že chce
Buřňáka rafnout do lýtka. Byli s Buřňákem kamarádi, a doopravdy by stejně
nikoho nekousl.
Otto vyplácel Buřňáka vařečkou přes záda a ramena, a vždycky když
to hezky nahlas plesklo, zajásal. „Lup! Bác! Řach!“ pokřikoval. „pic ho!
Ryc!“
Otto byl hřmotný a pomalý, kdežto Buřňák malý a rychlý. po několika
ranách, které vlastně ani nebolely, utekl pod kuchyňský stůl. piškot si tam
zalezl s ním a zubil se.
„p romiňte, pane Otto... promiňte, pane... promiňte, pane Otto, pane –“
„Tupče!“ zaječel Otto na  Texe, když ho viděl, jak chce smést do  vědra
drobečky chleba. „Schovej je! Drobečky jsou jídlo. Žádné plýtvání tu
nestrpím! pamatujte na ptáčky zpěváčky!“
„Ano, pane.“
Na Buřňáka se zapomnělo. Zůstal pod stolem. Z toho setkání
u kompostu ho mrazilo do morku kostí a navzdory horku se třásl. Otto uměl nahnat
strach, ale doopravdy se nejvíc bál toho divocha venku. V kostech a pevných
svalech těch rukou, co mu mačkaly krk, byl vztek a neštěstí.
Starý pes se natáhl a  začal chrápat. Buřňák se vyplížil zpod stolu, vzal
nůž a dal se do krájení.





z 10)
Otto stál u okna, odkud bylo vidět na horskou stezku, a pil mátový čaj.
Často na ten kousek cesty koukal, jako kdyby na někoho čekal.
Buřňák pracoval celý večer a  s  úzkostí sledoval, jak ubíhá čas. p ůl
jedenácté. Jedenáct hodin. půl dvanácté... Jak jen stihne do  půlnoci donést
tomu trestanci jídlo a rašpli?
Konečně bylo v  kuchyni čisto a  uklizeno, jídlo na  snídani přichystané.
Jedna pracovní četa po druhé odcházely, pucfleci až úplně nakonec. Buřňák
koukl na hodiny. Kdyby sebou všichni hnuli! Nechal ostatní kluky, aby ho
předběhli, a pak se ještě vrátil a sebral z umyté podlahy neexistující
smítko. Teprve potom šel, schválně až jako poslední. Ale nedal se po schodech
nahoru do noclehárny jako oni. Rychle si zalezl do tmy dole u kamenného
schodiště, kde si Otto nechával pršipláště a gumovky. protáhl se mezi
nepromokavým plátnem, tvídem a  kluzkou kůží, až nahmatal studenou
kamennou zeď. Tam byl dobře schovaný. Zůstal úplně bez hnutí a čekal. Všude
kolem sebe cítil Ottův pach.
Hodiny odbily tři čtvrtě na dvanáct. po celém těle mu vyrazil pot. Tak
dělej, Otto! Konečně se kuchař vykolébal z  kuchyně, s piškotem v  patách.
Spával ve vlhkém pokoji s kamennou dlažbou vedle kuchyně a nechával si
zdát o vypečených koláčích, nakládaných třešních, jablkovém koláči
s drobenkou a dortech.
Zíval a drbal se na mastné hlavě. Jeho kroky se stále blížily. pak se
zastavily.
„Copak se děje, piškote?“
Stáli přímo tam, hned u kabátů!
piškot hlasitě čenichal. Buřňák zavřel oči a modlil se, aby ho
neprozradily roztřesené nohy. Běž pryč, Piškote! Běž pryč!
„p ojď, ty hloupé staré psisko. To je jen myš. Do  postele!“ A  pak dveře
jeho ložnice konečně zaklaply.





( 11Z
KRáDEŽ
Buřňák ještě pár minut počkal, pak se vyplížil ze své skrýše a vzal
s sebou obrovitánský zelený tvíďák, ve kterém Ottu nikdy neviděl, takže by se
po něm neměl shánět. Oblékl si ho, aby ho nemusel nést, a šel do kuchyně.
Spodek kabátu coural po zemi.
Vkradl se do  kuchyně po  špičkách, připadal si jako zloděj, jako nějaký
lupič.
Černí brouci se rozprchli do puklin a škvír za sporákem. Ozýval se tu jen
praskot ohně a šelestění myší a ještěrek za lištou u podlahy.
Ve velkém kabátě mu bylo v rozpálené kuchyni dusno, a přece se pořád
třásl, dokonce i rty se mu klepaly. málem se na nic nezmohl.
Došel k  velké kamenné spižírně. Otto věděl o  každém kousku jídla
na všech policích. Stačí něčím jen pohnout, a bude zuřit! Když něco uvařil,
navěky to měl zapsané v hlavě. Žádnému pucflekovi se ještě nepovedlo
odsud ukrást ani moruši, aby to Otto nezjistil – a žádný se nedožil toho, aby
o tom mohl vyprávět.
Jenže Buřňák neměl na vybranou.
Zavřel oči. Když nevidím, co dělám, nejsem za to zodpovědný, říkal si
v duchu. Vyhrnul si velikánské rukávy kabátu a vzal do ruky první, co nahmátl.
Když oči zas otevřel, uviděl, že drží dozlatova vypečený sladký bochánek,
navrchu nasáklý červenou ovocnou šťávou, až se sliny sbíhaly. Byly tam
takové bochánky ještě čtyři – určitě se na  to přijde, že tenhle chybí, ale co
mohl dělat?
Zvedl poklop z přihrádky na sýr, jenže kolo sýra bylo rozkrájené
na klínky, krásně naaranžované. Bochánek přece jen snad mohl spadnout na zem
a něco ho mohlo sežrat, ale sýr ne. Vydrolil z bochánku tři drobečky, položil
je na polici a tři další hodil na kamennou podlahu. Tak, spadl a piškot ho





z 12)
snědl, nebo třeba myši. Šoupl bochánek do kapsy kabátu. A co ještě? Ležel
tam dlouhý bochník chleba, a protože byl už nakrojený, snad Otto nepozná,
že kousek chybí. pak taky jablko, jenže když pro něj sahal, další tři se
skutálela po širokém kamenném soklu. Ztuhl. Nikdo nepřicházel. Nechal spadlá
jablka být. Třeba se sem dostal netopýr, nebo krysy, obří brouci nebo... Ležel
tam zbytek tlusté klobásy, jen na  dva prsty, tak ho strčil do  kapsy k  tomu
ostatnímu.
A teď rašple. Kde vezme rašpli? Ten muž chtěl něco, čím by přepiloval
řetěz, kterým měl spoutané nohy, takže by to musela být velká rašple. Otto
měl pod kamenným dřezem schované nářadí, když bylo potřeba opravit
sporák nebo otáčecí rožeň. Buřňák otevřel skříňku a tiše se v ní přehraboval.
Našel těžké dláto a kladivo a zvažoval, že je vezme s sebou, ale pak si všiml
masivních kleští, kterými Otto jednou přeštípl mříže v okně spižírny, když
mezi ně jeho kamarád purbeck strčil svoji velkou hlavu a  uvízl. Otto tam
nechal purbecka trčet celé dva dny, než ho vysvobodil. A to přitom zrovna
sněžilo.
Zadní dveře byly zamčené, ale klíč zůstal v zámku a Buřňák jím pomalu
otočil. Hodiny na věži začaly odbíjet celou. půlnoc!
Rozběhl se.
Ve tmě u haldy kompostu blikotalo matné žluté světýlko. Buřňák k němu
zamířil, srdce mu bušilo a v puse měl sucho. Jak upíral oči ke světýlku,
ničeho si nevšiml a jenom uslyšel hrozitánské vžum, když po něm ten strašlivý
mužík skočil a  povalil ho. V  okamžiku ho přimáčkl vlastní vahou k  zemi,
usadil se mu na prsou jako těžká žába, a taky tak smrděl.
„Sám?“ zaskřípal trestancův hlas hned u jeho ucha. „Viděl tě někdo?“
„Ne, pane.“
„Řekls to někomu?“
„Na mou duši ne, pane.“
„Jídlo?“





( 13Z
„Ano, tady, jenom kdybyste mě pustil...“
mužík se odvalil, sáhl po zakryté lucerně a pootevřel ji, takže z ní zazářil
proužek světla. Buřňákovi se povedlo dostat ruce do hlubokých kapes
velkého kabátu a honem strkal ukradené jídlo trestanci. „p romiňte, trochu jsem
to rozmačkal a –“
Nevšiml si, že z kapsy vypadl na zem poskládaný čtvereček papíru.
mužík roztřesenýma rukama popadl sladký bochánek a  nacpal si ho
do pusy. Tolik mu drkotaly zuby, že toho dost zas vypadlo ven, a musel
kousky několikrát posbírat, než se mu podařilo všechno beze zbytku spolykat.
Buřňák měl chviličku na  to, aby si mohl trestance úzkostně prohlížet.
měl černé oči, úplně kulaté, jako vyleštěné oblázky. A uši, napůl schované
pod cancoury vlasů, byly zašpičatělé.
Podzemník! Tím se vysvětloval ten zápach starého listí a mokré hlíny.
„Na co vejráš?“ promluvil podzemník a prskal přitom jídlo. „Co?“
„Na nic, pane, na nic.“
„To ty uši? Vo to de?“ Zuřivě žvýkal a hladově hltal velká sousta, až mu
po bradě tekly sliny. „Vo uši? Na tydlety uši celej život doplácím. Léta
letoucí jsem kůli těmdle uším seděl v chládku, sirotečku. Kůli špičatejm uším!
Támdle jsem seděl.“ Ukázal na  kobky, černě zamřížovaná okýnka v 
hradní zdi pod Akademií. „máš rašpli?“ pokračoval a  popadl Buřňáka pevně
za ruku. „máš?“
„Žádná tam nebyla,“ odpověděl Buřňák rychle a vytáhl kleště. „Vzal jsem
tohle. Snad to bude stačit. Otto se zblázní, až na to přijde!“
„Je přísnej, tendle Otto, co?“
Buřňák přikývl. „Umí být.“
„Inu, jsem ti povděčnej a  vomlouvám se. Tak. Líp to nesvedu. Neuďál
jsem nic špatnýho a neměli mě zavřít, tak to je. Já potřebuju bejt svobodnej.
A co ty?“ podzemník si strčil do pusy poslední kousek klobásy a kývl
na Buřňáka. „Víš, jaký to je, když něco potřebuješ? Hrozně moc potřebuješ?“
„To vím. Ano. Já se potřebuju stát nebeským jezdcem,“ vyhrkl Buřňák.





z 14)
„Aha. Dobře, dobře.“ podzemník natáhl špinavou ruku po nářadí. „máš
sen, chlapče, tak se ho drž. Teď to sem dej.“ potěžkal mohutné kleště v dlani.
„Dobrý. To se ti povedlo.“
„můžu už jít?“ zašeptal Buřňák.
„Jo. Děkuju. můžeš jít. Šupej do postele, než se vrátěj mí chlapi. Honem,
dej sem ten kabát.“
Buřňák rychle vyklouzl z  kabátu a  podzemník si ho oblékl. Taky mu
byl pořádně velký, visel mu z ramenou a coural se po zemi, ale on se do něj
vděčně zabalil.
„Tos mi uďál radost, mladej. Děkuju. Děkuju, žes mi pomohl, a doufám,
že se ti ten tvůj sen splní. Statečnej kluk. Na – nezapomeň si todle.“ Sebral
spadlý papír a strčil ho Buřňákovi do ruky. „Třeba je to něco důležitýho.“
Zase zatemnil lucernu a odbelhal se do tmy, skoro to ani neřinčelo. pak
ho spolklo šero.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist