načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Závislost -- Jak jí porozumět a jak ji překonat - Heinz-Peter Röhr

Závislost -- Jak jí porozumět a jak ji překonat

Elektronická kniha: Závislost -- Jak jí porozumět a jak ji překonat
Autor:

- Jaké jsou kořeny závislosti? Známý autor Heinz‑Peter Röhr je vztahuje k touze po blízkosti, lásce, uznání. Léčba závislosti podle něj vyžaduje upřímné uznání vlastní nemoci, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  202
+
-
6,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 176
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-0955-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jaké jsou kořeny závislosti? Známý autor Heinz‑Peter Röhr je vztahuje k touze po blízkosti, lásce, uznání. Léčba závislosti podle něj vyžaduje upřímné uznání vlastní nemoci, které lze zpracovat jen skrze truchlení. Ve své knize, jež pojednává o různých druzích látkových i nelátkových závislostí, Röhr nezapomíná ani na blízké osoby lidí se závislostí a na rizika tzv. spoluzávislosti a závislých vztahů. Popisuje, jak se se závislostí vypořádávají různé osobnostní struktury (narcistická, hraniční, hysterická, schizoidní atd.). Pojednává o konfliktu mezi autonomií a závislostí. Hledá příčiny recidiv a krizí během terapie. Téma viny a studu, jejichž prožívání je pro osoby se závislostí typické, autor zpracovává na základě podobenství o ztraceném synu. Kniha je výsledkem jeho dlouholeté terapeutické práce se závislými.

Heinz‑Peter Röhr se přes 30 let zabývá psychoterapií závislostí na odborné klinice v německém Fredeburgu. Při své terapeutické práci i v mnoha knihách, které napsal, využívá léčivé působení pohádek a mýtů. V Portále vyšly jeho knihy Narcismus – vnitřní žalář , Hraniční porucha osobnosti , Hysterie – strach z odmítnutí , Závislé vztahy , Cesty z úzkosti a deprese , Nedostatečný pocit vlastní hodnoty , Zneužití .

Zařazeno v kategoriích
Heinz-Peter Röhr - další tituly autora:
Hysterie - strach z odmítnutí Hysterie
Zneužití Zneužití
Podminované dětství - Obnova sebejistoty Podminované dětství
Narcismus - vnitřní žalář Narcismus
Závislé vztahy - Léčba a uzdravení závislé poruchy osobnosti Závislé vztahy
Sebeúcta u dětí -- Jak ji pěstovat a chránit Sebeúcta u dětí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE SPEKTRUM

Závislost

Jak jí porozumět a jak ji překonat

HEINZ‑PETER RÖHR


České vydání recenzovala MUDr. Marie Kuklová.

Původní německé vydání:

Sucht – Hintergründe und Heilung. Abhängigkeit verstehen und überwinden

Copyright © 2008 Schwabenverlag AG, Patmos Verlag, Ostfildern

České vydání:

Translation © Petr Babka, 2015 © Portál, s. r. o., Praha 2015

ISBN 978-80-262-0955-3

Obsah 5

Obsah

Úvod: chorobná závislost — nemoc žízně . . . . . . . . . . . . . . 11

1 smrt a zmrtvýchvstání — život s chorobnou závislostí

a spoluzávislost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

Proces truchlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

První fáze: popření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

Druhá fáze: bolest, zoufalství a vztek . . . . . . . . . . . . . . 15

Třetí fáze: zpracovávání smutku . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

Čtvrtá fáze: integrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

Uzdravování závislého člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

První fáze: popření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

Druhá fáze: zoufalství, zlost a sebenenávist . . . . . . . . . . 24

Třetí fáze: aktivní zpracovávání smutku  

a převzetí odpovědnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

Čtvrtá fáze: zmrtvýchvstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

Spoluzávislost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

Pomáhání — „utišující prostředek“ . . . . . . . . . . . . . . . . 40

Léčba spoluzávislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Chorobná závislost — nemoc ztráty smyslu . . . . . . . . . . . . . 46

Recidiva po dvou letech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

Člověk je povinen mít smysl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

Vize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48

Co dodává životu hloubku a hodnotu? . . . . . . . . . . . . . . 49

„Duchovní zrození“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50

2 Zpracovávání pocitů viny a studu — od závislého pocitu

vlastní hodnoty k nezávislému . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51

Podobenství o ztraceném synovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51

Pocit vlastní hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58

Jak vzniká nezávislý pocit vlastní hodnoty? . . . . . . . . . . . 61

6 ZÁVIsLOsT

Od závislého pocitu vlastní hodnoty k nezávislému . . . . . . 64

Drama staršího syna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

3 Chorobná závislost a struktura osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . 71

Závislá struktura osobnosti a chorobná závislost . . . . . . . . . 72

Funkce návykové látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

Jak může pacient se závislou poruchou osobnosti poznat,  

že je nemocný? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

Typické problémy během terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

Typická cesta do recidivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

Šance a pozitivní vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

Narcistní struktura osobnosti a chorobná závislost . . . . . . . 77

O vývoji narcistní poruchy osobnosti . . . . . . . . . . . . . . 79

Funkce návykové látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

Jak může pacient s narcistní poruchou osobnosti poznat,  

že je nemocný? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Typické problémy během terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Typická cesta do recidivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82

Šance a pozitivní vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83

Hraniční porucha osobnosti a chorobná závislost . . . . . . . . . 83

Biografické základy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

Funkce návykové látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

Jak může pacient s hraniční poruchou osobnosti poznat,  

že je nemocný? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

Typické problémy během terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . 86

Typická cesta do recidivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Šance a pozitivní vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Hysterická struktura osobnosti a chorobná závislost . . . . . . . 88

Funkce návykové látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

Jak může hysterik poznat, že je nemocný? . . . . . . . . . . . . 90

Typické problémy během terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . 91

Typická cesta do recidivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91

Šance a pozitivní vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

Nutkavá struktura osobnosti a chorobná závislost . . . . . . . . 92

Obsah 7

Funkce návykové látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

Jak může nutkavý pacient poznat, že je nemocný? . . . . . . . 93

Typické problémy během terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

Šance a pozitivní vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

Schizoidní struktura osobnosti a chorobná závislost . . . . . . . 94

Funkce návykové látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

Jak může schizoidní člověk poznat, že je nemocný? . . . . . . 96

Typické problémy během terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

Šance a pozitivní vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

4 Konflikt mezi autonomií a závislostí

čili syndrom Michaela Kohlhaase . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97

Zpracovávání konfliktu mezi autonomií a závislostí . . . . . 102

5 Destruktivní závislé vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107

Závislost na rodičích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110

Zpracovávání destruktivních závislých vztahů . . . . . . . . . 110

Chorobná závislost na lásce a sexu . . . . . . . . . . . . . . . 112

6 abstinence — dítko svobody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114

Bezpodmínečná kapitulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

Víra v sebe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117

7 Nelátkové závislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

Workoholismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

Terapie workoholismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121

Chorobná závislost na jídle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122

Terapie závislosti na jídle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125

Trvalá abstinence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

Zpracování základů nemoci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

Mentální anorexie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

Hladovění jako návyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

Terapie mentální anorexie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129

Další nelátkové závislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 ZÁVIsLOsT Gamblerství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Chorobná závislost na internetu . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 Chorobná závislost na sportu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132

Chorobná závislost na nakupování . . . . . . . . . . . . . . . 132

8 Recidiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134

Zpracovávání recidivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134

Důvody pro recidivu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135

„Aura“ recidivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140

Konflikt mezi abstinencí a jejím porušením . . . . . . . . . . 142

Chorobná závislost — nemoc zloby . . . . . . . . . . . . . . . . 143

Co si počít s tlakem závislosti? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144

9 Chorobná závislost a sexualita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146

Sexuální funkční poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146

Sexuální zneužívání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

10 Krize během terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149

Přerušení terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149

Zastavení v terapii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151

Recidiva v průběhu terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152

Zamilování během terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153

11 Rozloučení s návykovou látkou — snová cesta . . . . . . . . . . . . 155

Příloha: Různé druhy chorobných závislostí a jejich povaha . . . . 160

Alkoholismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160

Tělesné, nebo psychické onemocnění? . . . . . . . . . . . . . . 160

Závislost na lécích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164

Anxiolytika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

Low-dose-závislost (závislost na mírných dávkách) . . . . . . 166

Hypnotika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166

Analgetika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166

Stimulanty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167


Obsah 9

Zvláštnosti léčby závislosti na lécích . . . . . . . . . . . . . . . 167

Sebepoškozování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168

Terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169

Otázky na závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171

Na závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174


Život nás nutí

vypořádávat se s tím,

čím jsme ve svém nejhlubším nitru.

Dalajláma

Závislost je nevyléčitelná nemoc.

Co se vyléčit dá, jsou rány,

které nemoc uštědřila,

a duševní zranění, jež chorobnou závislost způsobila.

heinz-Peter Röhr

ÚVOD: ChORObNÁ ZÁVIsLOsT — NeMOC ŽíZNě 11

Úvod: chorobná závislost — nemoc žízně

Závislost je nemoc žízně. Otázka zní: po čem člověk žízní?

A hlavně: proč je jeho žízeň neutišitelná? Samozřejmě jde o žízeň po

náklonnosti, lásce, uznání a ocenění. Čím méně je člověk schopen

uhasit tuto žízeň, tím více žízeň sílí. Nejlépe můžeme problém takové

žízně či hladu přirovnat k problému díry zející v nitru, která se nedá

vyplnit. Ať do ní dáme cokoli, zaplní se jen zdánlivě, vždy se znovu

zase rozevře a ještě větší než předtím. V konzumní společnosti se ji

lidé snaží zaplňovat nejrůznějšími aktivitami. Nejen drogami, ne

jen alkoholem se pokoušejí odstranit svou nespokojenost. Zkoušejí

spousty jiných „prostředků“, a žádný z nich nakonec nevede ke sku

tečnému uspokojení. Můžeme zde uvést všechno, co souvisí s kon

zumem: cestování, auta, oblečení, elektronika, počítače, internet,

sex, práce, úspěch, uznání, pochvala – v takovém seznamu bychom

mohli po libosti pokračovat. A nakonec bychom museli říci, že žádná

z těchto činností nevede skutečně ke spokojenosti, pokud je v osob

nosti hluboce usídlena ona vnitřní žízeň. Určité činnosti snad mohou

člověka od jeho vnitřní nouze nakrátko odvrátit. Brzy se však opět

objeví nespokojenost a vnitřní prázdnota – a hledání začíná znovu.

Závislí lidé jsou nositelé symptomů závislé společnosti, která nedo

káže skutečně ukojit svou žízeň. Závislí lidé nám mají co říci, můžeme

se od nich učit.

Problém chorobné závislosti najdeme ve všech společenských

vrstvách. Některé skupiny jsou jím postiženy silněji. K těm patří nejen

ti, kdo jsou na dolním konci škály společenského uznání, ale v mimo

řádné míře také extrémně úspěšní lidé, jako jsou popové hvězdy nebo

příslušníci high society. Nezáleží ani na inteligenci. Závislost hrozí

každému.

Problém vnitřní prázdnoty se chorobnou závislostí jen zhoršuje,

takže je nanejvýš důležité najít cestu, která by vedla ke spokojenosti. ZÁVIsLOsT Mnozí závislí, kteří zažívají recidivu, říkají, že předtím sice byli „čistí“,

ale spokojení nebyli. Žízeň v nich trvala a navíc byli zklamaní. Jejich

život určovala zášť a sebenenávist.

V této knize předkládám úvahy o tom, jak je možné dojít k hlubší

spokojenosti. Jak se může povést akceptovat chorobnou závislost, ne

moc, kterou mít nikdo nechce? Jak se může podařit jí porozumět? Jak

chápat recidivy a jak se jim vyhnout? A nakonec: Jak je možné mít

z této nemoci užitek?

Kniha je určena všem, kdo se chtějí vypořádat se svou chorobnou

závislostí. Možná jsou právě ve fázi detoxifikace nebo odvykání, jsou

členy svépomocných skupin nebo by chtěli prohloubit své porozumění

chorobné závislosti. I lidé, kteří žijí v abstinenci, ale jsou ve své situaci nešťastní, by snad mohli v této knize najít odpovědi nebo poznat nové perspektivy.

Rodinní příslušníci – to jsou ti, na něž se přitom zapomíná a kte

rým se nerozumí. Ostatně oni sami si nerozumějí. Připadají si jako

v mlze a mnohdy nejsou schopni realisticky posuzovat vlastní situaci.

Také těmto lidem by předložená kniha měla dát odpovědi aspoň na některé z jejich naléhavých otázek. Závislým může v Německu pomoci léčebný systém, který je nejlepší na světě. Ale nabídka terapeutické pomoci pro členy jejich rodin je dosud nepatrná, až mizivá. Sami rodinní příslušníci však zároveň nebývají ochotni připustit, že by potřebovali terapii. Často si myslí, že jejich problémy se „vyřeší“, když závislý člen rodiny přestane užívat svou návykovou látku. Ovšem spoluzávislost je

choroba právě tak jako závislost. I ona vede ke ztrátě podstatných kvalit osobnosti. Mnozí spoluzávislí lidé ztrácejí nejen životní lehkost, ale také schopnost milovat. Jejich terapie vyžaduje stejnou intenzitu jako terapie samotné závislosti.

Doufám, že touto knihou mluvím z duše leckterému závislému

člověku, který dlouhá léta abstinuje, a že tomu, kdo se právě začíná

zabývat svou chorobnou závislostí, poskytuji vodítko, jež mu pomůže

v těžké době.


ÚVOD: ChORObNÁ ZÁVIsLOsT — NeMOC ŽíZNě 13

Jednotlivé kapitoly vznikly na základě práce při skupinové tera

pii, kterou už mnoho let provádím na odborné klinice ve Fredeburgu.

Cílem knihy je podat potřebné informace pacientům, kteří po fyzické

detoxifikaci pokračují v dlouhodobé odvykací léčbě. Tyto informace

je mají připravit na život v abstinenci. Jde však také o dialog. Jaké

otázky zaměstnávají závislé lidi? Jaké typické potíže musejí zvládat?

Jednotlivé kapitoly jsem psal tak, aby byly srozumitelné samy o sobě.

Přesto doporučuji důkladnou četbu celé knihy. Občas se něco opakuje –

to je záměrné opakování za účelem prohloubení. Chtěl bych poděkovat

svým pacientkám a pacientům, od nichž jsem se mohl neustále učit.

Své milé ženě Annemii děkuji za přepracování rukopisu, který tím na

mnoha místech získal srozumitelnost a čtivost.

Bad Fredeburg, září 2007

Heinz-Peter Röhr

I malými krůčky (a možná jen jimi)

můžeme urazit dlouhou cestu.


14 ZÁVIsLOsT

1 Smrt a zmrtvýchvstání — život

s chorobnou závislostí a spoluzávislost

stát se chorobně závislým člověkem je hluboké zranění osobnosti,

které způsobuje bolestnou ránu. Tu je třeba vyléčit.

Tvrdé rány osudu se dají opravdu zvládnout jen díky procesu truchlení.

Léčba závislosti je náročná a příliš často bohužel zůstává ne

úspěšná. Většina závislých na následky své choroby zemře.

V této knize se pokouším jednak porozumět ztroskotávání mnoha

závislých lidí, jednak ukázat cestu, která vede ke spokojené střízlivosti.

Pro lepší poznání této cesty se budeme nejdříve zabývat procesem truch

lení v případě smrti blízkého člověka. Těžké osudové rány a hluboká zra

nění můžeme zvládnout jedině truchlením, tedy zpracováváním smutku.

Rovněž chorobná závislost představuje takové zranění. Způsobuje

vnitřní ránu, která se musí vyhojit. Až příliš často se proces hojení ne

zdaří vůbec, nebo se podaří jenom nedokonale. Pak můžeme očekávat

recidivy do závislostního chování, nové trápení a další sebezraňování.

Chorobně závislý člověk o něco přišel: Ztratil svou neporušenost, po

cit vlastní hodnoty, sebeúctu a důstojnost. Ve fázi aktivní závislosti je mo

rálně mrtvý, všechno pro něj ztrácí smysl, vše je prázdné a mučivé. Člověk

může být mrtvý zaživa, když totiž dokonale podlehne návykové látce.

Existuje mnoho paralel mezi zvládáním chorobné závislosti a ztrátou mi

lovaného člena rodiny. Fáze, jimiž je nutno projít, sledují tentýž vzorec.

Proces truchlení

První fáze: popření

Když nečekaně zemře milovaný člověk, první reakcí rodinného

příslušníka je obvykle popření. Člověk to „nebere“, nechce o tom vědět,


sMRT a ZMRTVýChVsTÁNí — ŽIVOT s ChORObNOu ZÁVIsLOsTí a sPOLuZÁVIsLOsT 15

nechce to vnímat, nemůže to pochopit. Členové rodiny nepřijímají ne

vyhnutelnost situace. Snaží se bránit neodvratné skutečnosti. Šok je

příliš silný a bolest příliš hluboká, než aby dokázali situaci skutečně pochopit a emočně ji akceptovat. Připadá jim např., jako by zemřelý už už vstupoval do dveří nebo jako by se ho mohli na něco zeptat. Často

se popisuje, jak jsou členové rodiny navenek úplně klidní, nevyjadřují

emoce, jsou jako zkamenělí nebo jako v transu. Jiní se zase snaží nějak odvracet pozornost – uklízejí, rozesílají smuteční oznámení, dělají něco víceméně mechanického. Vědomí je přetíženo skutečností náhlé

smrti, takže popření je pochopitelná a užitečná reakce. V psychoterapii se tomu říká „obranný mechanismus“. Právě to, že je před pohřbem nutno zařídit spoustu věcí, nedovolí členům rodiny, aby se zastavili,

a tak jim to pomáhá v popření.

První fáze procesu truchlení se tedy vyznačuje popřením. Vědomí

se brání před přetížením, to je normální lidská reakce. U popření však

nelze setrvat, to se děje jen ve vzácných případech. Obvykle nastává

další fáze, která se vyznačuje bolestí, zoufalstvím a vztekem.

Druhá fáze: bolest, zoufalství a vztek

Ztráta poznenáhlu začíná získávat rysy. A pak už se popírat

nedá. Je to tak, jak to je. Bolest, vztek a bezmoc jsou nesmírně silné. Dostavuje se nikdy nepoznaná bolest, zachvacující pocit, jenž je případně spojen i s úzkostí a strachem z šílenství, protože bolest je ne

snesitelná. Mnohdy teprve po pohřbu propuká hluboké zoufalství

a bezútěšnost. Z života jako by se vytratila všechna radost. Ať se děje

cokoli, je to šedivé a nemá to smysl. Truchlícímu člověku nechutná, nic ho nemůže utěšit. Nebo se naopak začne bez výběru cpát, aby se

otupil.

Mnozí pozůstalí si uvědomují bolest, ale myslí si, že nemají vztek.

Jenže vztek patří k normálnímu procesu truchlení. Proč mě opustil(a)? Kdo by mohl něco takového připustit? Takový nelidský požadavek ZÁVIsLOsT nemůžu akceptovat! I hluboce věřící lidé se přou s Bohem; někdy mají takový vztek, že se od svého náboženství úplně odvrátí. Vyjádřit vztek je pro zvládnutí smutku nutné a důležité. Každá zásadní ztráta je spojená se vztekem, který se dere k projevu. Velice působivé je pozorovat to u původních obyvatel Tichomoří. Jsou považováni za mimořádně

šťastné lidi, kteří znají starou formu truchlení. Když zemře blízký ro

dinný příslušník, dejme tomu partner, smutek trvá tři dny. Po tři dny

a noci pozůstalí ze všech sil křičí a pláčou. Excesivně projevují svou bolest, vztek a smutek. Následuje katarze, osvobození. Jen díky tomu je pochopitelné, že se tito lidé mohou čtvrtého dne opět ženit a vdávat. Západní člověk něco takového nechápe. V naší kultuře je pravděpo

dobnější jiný problém: že se smutek stane setrvalým problémem, protože ho neumíme ukončit. Mnoho lidí si netroufá projít všemi fázemi

smutku, a tak jejich city a pocity takříkajíc uvázly. Tito lidé před vzte

kem a bolem couvají. Proto smutek zůstává jejich trvalým problémem. Naší dnešní společnosti můžeme klidně diagnostikovat latentní depresi. Vždyť mnoho pocitů nedává opravdově najevo a prožívá je pouze povrchně. Následkem bývá prázdnota a nuda, které jsou určující pro

život mnoha lidí. Proto má mimořádný význam zpracovávání smutku.

Třetí fáze: zpracovávání smutku

Zpracovat smutek znamená projít bolestí. Mnoho lidí má ke

smutku a truchlení narušený vztah. Ve společnosti, která se fixuje

na vtípky, legraci, zábavu, požitek a konzum, jako by smutek byl nepatřičný. Vyhýbáme se utrpení, a proto je možné považovat takřka za typické, že pro smutek a truchlení u mnoha lidí není místo. Smutek 

se tabuizuje. To znamená, že se nesluší být smutný a dávat to najevo

druhým lidem. Smutek je soukromá věc, s níž se ostatní nechtějí a nemají konfrontovat. Projevy účasti obvykle nepřekračují rámec frází. Mnozí koneckonců nevědí, co by vlastně měli říkat. Mají pochybnost, jestli nejsou k pozůstalému příliš důvěrní. Nemám vlastně cítit jako

sMRT a ZMRTVýChVsTÁNí — ŽIVOT s ChORObNOu ZÁVIsLOsTí a sPOLuZÁVIsLOsT 17

provinění, že se ještě dotýkám bolesti ze ztráty, když se vyptávám nebo vyjadřuji účast? A tak je lepší a jistější se smutku vyhýbat a takového tématu se vůbec nedotýkat. Truchlící má být silný, rychle překonat ztrátu, a tím zabránit tomu, že by svou bolestí zatěžoval nebo

obtěžoval druhé.

Můžeme se ptát, k čemu vlastně člověk pocit smutku potřebuje.

Není lepší smutek prostě ignorovat a vytěsnit? Jednou kdosi řekl, že

smutek je cena za lásku. S tím je možné souhlasit, neboť smutek je

jedním ze základních pocitů. Teprve schopnost truchlit z nás dělá lidi. K životu patří umírání, rozloučení a nový počátek. Schopnost truchlit je předpokladem šťastného života. Kdo je schopen projít smutkem

a dojít k přitakání bolesti, ten se osvobozuje pro nové zkušenosti,

vztahy, dobrodružství a objevování nového smyslu.

Je nezbytné, aby člověk svému smutku dopřál čas. Jen tak si

jeho život udrží hloubku a základ. Smutek trvá různě dlouhou dobu,

ale vždy tak dlouho, jak je potřeba. V dalším textu bych čtenáře rád

upozornil na několik aspektů, které poskytují orientaci v procesu

truchlení.

Hlavní je toto upozornění: K smutku se musíme postavit čelem.

Je např. správné umístit v bytě podobiznu zemřelého, abychom byli

nuceni dívat se na ni. Kdo se před smutkem snaží utíkat, zjišťuje, že

smutek stále znovu uniká vytěsnění jako temné mračno. Nezvládnutý

smutek zůstává, trvá léta, někdy i celá desetiletí, a může se stát, že

vůbec není zpracován. Přistoupit k vlastnímu smutku aktivně je pro

mnoho lidí těžké, připadá jim to nesnesitelné nebo nesmyslné. Lidé se

nechávají zastrašit úzkostí ze silného smutku a vyhýbají se všemu, co

by jej mohlo posilovat.

Truchlící potřebují útěchu, přestože je většinou utěšit nelze.

Nejlepší útěcha přichází od toho, kdo truchlícímu opravdu naslou

chá. Naslouchat je jediná účinná metoda, jak být truchlícímu po boku.

Neměli bychom ho poučovat, neměli bychom se snažit ukrátit proces truchlení a neměli bychom dávat rady. Také není vhodné prohlašovat,

18 ZÁVIsLOsT

že všechno chápeme. Vždyť kdo by mohl skutečně chápat, co se v truch

lícím člověku děje. Pro truchlící, např. pro rodiče ve smutku, je zraňu

jící, když jim někdo tvrdí, že chápe jejich bolest.

V této souvislosti má smysl upozornit na truchlící děti. Rodiče

často těžce nesou, když je jejich dítě smutné. Snaží se odvrátit jeho

zájem, odškodnit je, třeba dárky nebo sladkostmi. Vlastní děti ať ne

prožívají bolest. To je většinou chybné počínání, neboť děti se musejí

učit truchlit. Potřebují rodiče, kteří vynaloží čas, aby jim naslouchali

a provázeli je procesem truchlení. Již tehdy bývají děti špatně směro

vány. Smutek není nemoc, je to proces, který je třeba zvládnout a který

náleží ke každému životu. A smutek dospělých se nijak podstatně ne

liší od smutku dětí. Zde platí Ježíšova slova: „Nebudete-li jako děti...“

Od dětí se můžeme učit truchlení. Když malé dítě zažije něco zlého,

rozpláče se, běží k matce a ta je vezme do náruče. Dítě o té hrozné udá

losti opakovaně vypravuje, matka dítě drží, naslouchá a utěšuje. Když

dojde ke katarzi, k abreakci bolestných a zúzkostňujících pocitů, dítě

se zhluboka nadechne – a rozběhne se zpátky na hřiště, kde je čekají

nová dobrodružství.

Pomoci může svépomocná skupina truchlících, v níž se lidé schá

zejí, aby zvládali smutek a vzájemně si byli oporou. Možnost mluvit

o své bolesti je ten nejlepší způsob, jak si ulevit. Zpočátku se bol může

zdát tak velký, že pro něj nenacházíme slova. Ale ta nejhorší chyba

spočívá v tom, že se člověk ve smutku se svou bolestí izoluje. Vybuduje

kolem sebe pevnou zeď a nikoho k sobě nepustí. V takovém případě

se často nabízí otázka, jestli dochází k léčivému zpracovávání smutku.

Převládají pak pocity roztrpčení, zášti a vzteku na zlý osud. V tako

vém stavu však není možné vykoupení. Jsou slzy vzteku, a jsou slzy

smutku. V slzách vzteku vždycky vězí zápor: Ne, to se nemělo stát; ne, 

já nechci, aby to bylo tak, jak to je. Následkem tohoto záporu je vždy

ulpění, uváznutí.

Někdy jsou lidé na zemřelém emočně závislí. Myslí si, že sami

žít nemohou, a možná se v nich rozvíjí patologický, chorobný smutek.

sMRT a ZMRTVýChVsTÁNí — ŽIVOT s ChORObNOu ZÁVIsLOsTí a sPOLuZÁVIsLOsT 19

Propadají se do nejhlubšího zoufalství. Nemohou uvěřit, že by někdy mohli překonat tuto ztrátu. Mají deprese, vznikají u nich psychosomatické nemoci – nebo potíže se závislostí. V těch případech je nutná psychoterapeutická pomoc.

Někdy smutek nekončí celá léta. Právě to, že se člověk nedokáže 

vyrovnat se smrtí druhého, prozrazuje emoční závislost. Pozůstalý se

od zemřelého nedokáže odloučit, rozloučit se s ním – příliš ho potře

boval ke svému životu. Ztráta je tak podstatná, že je něčím, co vlastně

vůbec nemá být. Co se mělo udělat, aby se jí zabránilo? Který lékař,

která nemocnice by bývala schopna milovaného člověka zachránit?

Stále znovu vyvstávají tyto a podobné otázky, ale skutečná odpověď na ně neexistuje. Zdánlivě je pořád lepší zabývat se dál takovými otázkami než vyrovnat se s nezvratnou skutečností.

Čtvrtá fáze: integrace

Truchlení je proces završený integrací. Jak člověk dál a dál pro

chází smutkem a utrpením, pozvolna dochází k „ano“. Jinými slovy,

rostoucí měrou akceptuje, že zemřelý už nežije.

Už chápe, že s ním stále může být v kontaktu, např. tím, že vede

vnitřní dialog, který ho utěšuje a pomáhá mu. Ve vnitřním rozhovoru

může se zemřelým třeba probírat své problémy. Objevuje se jasnost

a blízkost; trvá hluboký pocit sepětí. Zemřelý nenávratně žije v srdci pozůstalého. Láska neskončila, naopak teď osvobozuje. Na srdci už není těžko, ale lehko. Zemřelý získal své místo v srdci truchlícího.

Život plyne dál a zpracování smutku přispělo k větší hloubce života

pozůstalého.

Smutek nás nevyhnutelně přivádí k ústřednímu tématu vlastní

smrtelnosti. Vytěsňování strachu z vlastní smrti je znakem naší kul

tury. Téměř každý má strach z vlastní smrti a jen málokdo se jím skutečně zabývá. Přitom má mimořádný význam, abychom si vytvořili

vnitřní představu o tom, jak by to mohlo být po smrti. Duše bude dál


20 ZÁVIsLOsT

existovat i bez těla. Ale jak to přesně bude, nikdo neví. Jen ten, kdo

zemřel již za života, tedy už nemá strach ze smrti, může skutečně žít.

Bude se snažit dát životu smysl, jak nejlépe umí a dokáže. Jen smrtí

získává život hodnotu a hloubku.

Z těchto několika vět je zřejmé, že naděje existuje. Ale jen člověk,

který svou bolest vědomě akceptuje, ji může také zpracovávat a nako

nec i překonat. To je základní princip života. Vždyť vyhýbat se bolesti

vede nakonec k ještě větší bolesti.

Konfrontace se smutkem a zpracováváním smutku zde má upo

zornit na nezbytné kroky, které musí udělat i chorobně závislý člověk,

aby integroval svou nemoc. Paralely jsou zřejmé.

Uzdravování závislého člověka

První fáze: popření

Nejhorším nepřítelem chorobně závislého člověka není návyková

látka, nýbrž popření. Závislý člověk trpí životu nebezpečnou choro

bou, kterou je možné dostat do klidové fáze jedině absolutní absti

nencí od návykové látky. Pro alkoholika je model „kontrolovaného

pití“ v praxi nepoužitelný a stejně je to i v případě ostatních závislostí.

Téměř všechny závislé lidi tyto pokusy dříve či později zavedou nejen

zpátky do destruktivních stavů, ale dokonce do ještě většího teroru

závislosti.

1

Prvním krokem léčby závislosti je detoxifikace. Většina závislých

nemůže k abstinenci dospět bez lékařské pomoci. Tu a tam se sice po

daří, že se někdo stane abstinentem bez pobytu v nemocnici; za nor

mální však musíme považovat, že chorobně závislý člověk zpočátku ne

dokáže uznat, že je nemocný. Ačkoli u něj lékaři a terapeuti opakovaně

zjišťují závislost na návykové látce, on tomu nechce věřit. Obvykle je

1 Na tomto místě předpokládáme, že čtenářky a čtenáři znají chorobnou závislost. Jestliže

tomu tak není, z přílohy (viz s. 160) o ní získají základní přehled.


sMRT a ZMRTVýChVsTÁNí — ŽIVOT s ChORObNOu ZÁVIsLOsTí a sPOLuZÁVIsLOsT 21

zapotřebí mnoha recidiv, detoxifikací a odvykání, aby člověk nahlédl,

že je nemocný. Dávno je mu jasné, že je chorobně závislý, jenže pro něj nemůže existovat to, co být nesmí. Dostat nálepku „závislý“ je urážlivé,

zraňuje to čest a pokořuje. Jak ho teď budou hodnotit členové rodiny,

přátelé, kolegové v práci, sousedé atd.? Popření je pochopitelná reakce

na krutou pravdu, která je pro každého zpočátku nepřijatelná.

V chronické fázi chorobné závislosti se život závislého drama

ticky mění. Jeho psychický stav je stále labilnější. Myšlenky se téměř

výlučně točí kolem návykové látky. Člověk stále hůře zvládá konflikty.

Například už ani neotvírá poštu. Klesá jeho pracovní výkonnost, i když to nechce vnímat. Nakonec se závislý člověk psychicky zhroutí. Může přijít pocit nesmyslnosti všeho, deprese, morální rozpad, bludné představy. Člověku připadá, že ho pronásledují nejrůznější lidé nebo instituce. Narůstající měrou se izoluje a způsobuje si závažné so ciální problémy. Přichází o řidičský průkaz, odvracejí se od něj přátelé

a známí a nakonec přichází o práci. Sociální sestup ho může dovést až k bezdomovectví. Mimořádně ovšem trpí partneři a děti chorobně zá

vislých lidí. Jsou zataženi do jejich bídy, do každodenních svárů nebo

se stávají obětí násilností či špatného zacházení.

Chorobná závislost extrémně zatěžuje i tělo. S chronickou in

toxikací bezprostředně souvisejí četné symptomy: poškození jater

a nervové soustavy včetně mozečku, záchvaty křečí, zánět slinivky

břišní, delirium, poškození srdečního svalu, máme-li uvést jen ty nej

závažnější. Závislý si stále silněji uvědomuje, že musí něco změnit, ale

přesto se dál točí v bludném kruhu. Má hrozný strach z odvykací léčby.

Věří, že návykovou látku potřebuje stejně jako vzduch k dýchání. Proto

mu ji nikdo nesmí vzít.

Sociální tlak je většinou jediný způsob, jak jej donutit k terapii.

Jsou tudíž tři možné důvody toho, že lidé přicházejí na odvykací léčbu:

1. Závislého člověka opustil partner. Stává se, že to závislý zpočátku

vnímá jako velké ulehčení. Vždyť teď může svou návykovou látku


22 ZÁVIsLOsT

konzumovat v libovolném množství a nemusí se obávat výčitek.

Jenže brzy se jeho situace stává životu nebezpečnou. Závislý zcela

ztrácí oporu a vyvstávají v něm existenciální úzkosti. Chce zís

kat partnera nazpět a podrobuje se terapii. Bohužel příliš málo

rodinných příslušníků nalezne odvahu postavit závislého před

alternativu: buď návyková látka, nebo vztah. Nechápou, že když

závislého opustí, on získá šanci.

2. Motivátorem je zaměstnavatel. Když začne být chorobně závislý

člověk na pracovišti nápadný (absencemi, alkoholickým dechem,

nespolehlivostí, nehodami apod.), může se stát, že mu zaměst

navatel dá na vybranou: Buď ztratí místo, nebo se půjde léčit.

Závislé lidi na pracovišti až příliš často kryjí kolegové, kteří

to mylně považují za projev solidarity. Nemoc se tím protahuje

a šance závislého člověka na uzdravení se zmenšují. Při léčbě

se pak závislý člověk většinou zpočátku cítí jako ten, koho při

nutili. Ale má možnost změnit motivaci zvenčí ve svou vlastní

motivaci.

3. Třetím důvodem toho, že se chorobně závislý člověk podrobí

léčbě, je tělesný stav. Závislý cítí, že jde o vše: život bez návykové

látky, nebo jistota blízké smrti. Ti závislí, kteří právě jen taktak

přežili životu nebezpečné onemocnění, jsou obvykle nejspíše

ochotni vstoupit na cestu abstinence.

Proč není snadné akceptovat nemoc, posléze ještě objasníme. K pocitu ztráty osobní důstojnosti, sebeúcty a hodnoty se přidružují některé přitěžující okolnosti, na něž je třeba dávat pozor.

Potměšilost chorobné závislosti spočívá v tom, že závislý člověk,

který žije v abstinenci, většinou nemá žádné symptomy. To znamená,

že svou nemoc vůbec nevnímá. Žádostivou touhu po návykové látce

jako by odvál vítr, tělesné zotavování postupuje. Velmi snadno se teď

dotyčný ocitá v pokušení popřít svou závislost! Když někdo přijde

o nohu, těžko si může namluvit, že má nohy dvě. Ale chorobně závislý


sMRT a ZMRTVýChVsTÁNí — ŽIVOT s ChORObNOu ZÁVIsLOsTí a sPOLuZÁVIsLOsT 23

je na tom jinak. Sotva přestane pociťovat svou chronickou nemoc (kte

rou ještě k tomu nechce mít), je ve velikém pokušení oklamat sám sebe.

Proto závislí lidé většinou potřebují několik recidiv, než konečně při

stoupí na to, že jsou chorobně závislí.

Závislý člověk tedy musí uvěřit, že nemoc je v něm přítomna

i tehdy, když abstinuje a bezprostředně o své nemoci neví. Možná

tuto víru momentálně má, ale mohla by se zase vytratit. Proto je třeba

ne ustále ji pěstovat a obnovovat. V tom mají neocenitelnou hodnotu

svépomocné skupiny, neboť valnou měrou přispívají k udržování po

vědomí o nemoci.

Další skutečností, která často vede k recidivě, je to, že každý, kdo

je právě v chronické fázi závislosti, ztrácí emoční stabilitu. Větší zátěž

nesnese, ani když už se třeba podrobil odvykacímu pobytu. „Psychický

aparát“ je příliš poškozen extrémní intoxikací a terorem závislosti.

Sebemenší konflikty způsobují přetížení, v němž člověk sahá po ná

vykové látce. Když závislý člověk začne abstinovat, potřebuje obvykle

delší zotavení a zajištění, např. pobytem na odborné klinice. Většině

závislých se jedině tak podaří vybudovat si schopnost stabilní absti

nence a motivaci k abstinenci.

Třetí důvod, o němž bychom se tu měli zmínit, je třeba hledat ve

struktuře osobnosti mnoha chorobně závislých. Bývají urážliví a často

trpí narcistickou poruchou osobnosti

2

(více k tomu viz v podkapitole

o narcistní struktuře osobnosti na s. 77). Ve skutečnosti mají slabý

pocit vlastní hodnoty, který však nabývá na síle kvůli nerealistickým

velikášským fantaziím. Vydávají se za přehnaně sebejisté a přeceňují

svou emoční stabilitu. Právě jim obzvláště hrozí, že se stanou obětí

popření. Není vzácné, že narcistická porucha osobnosti je příčinou

a základem chorobné závislosti. Pro tyto pacienty je vždy velice těžké

akceptovat sebe samé jako chorobně závislé. Připadá jim, že to vůbec

nezapadá do jejich představy o sobě samých.

2 Srov. Röhr, Heinz-Peter: Narcismus – vnitřní žalář. Vznik poruchy, průběh a možnosti 

jejího překonání. Portál, Praha, 2008.


24 ZÁVIsLOsT

Druhá fáze: zoufalství, zlost a sebenenávist

Jak si ukážeme, s předchozí fází popření těsně souvisí další fáze.

Je úplně normální, že závislý člověk přisuzuje odpovědnost za zkra

chování sobě samému, a má proto silné pocity viny. Především se na

sebe samotného zlobí a dělá si výčitky. „To se nemělo stát! Zlostí bych

se nejradši kousl do čela,“ řekl jeden závislý, když se pokoušel vyjádřit

své pocity.

Chorobně závislý člověk směruje svou zlost

na sebe samotného – nebo hledá viníky.

Závislý člověk si vylévá vztek na vlastní osobě, což je ne

smírně škodlivé. Chorobná závislost se nedá vyléčit. Trvá po celý

život a je životu nebezpečná. A jak se zdá, podobné je to se vzte

kem, i ten mnohdy vydrží celý život. Buď jak buď, mnoha chorobně

závislým lidem připadá, že není úniku z pocitů viny a zlosti na

sebe samé.

Sebevíce se mohou snažit zabývat se jinými věcmi, nemyslet

na to nebo dělat, jako by se nic nestalo – dříve či později se začne

vztek a sebenenávist rozlévat jako hořká žluč a dlouhodobě kazit je

jich životní pocit. Ať jdou kamkoli, ať dělají cokoli, všude je provází

zlost.

Častým pokusem, jak se s pocitem viny a zlostí vypořádat, je

jejich bagatelizace, což je varianta popření. Závislý člověk nechce vi

dět rozsah potíží, které má. Dělá ze své konzumace návykové látky

jakousi milou zvláštnost, obelhává sám sebe i druhé. Když to všechno

není zas tak hrozné, pak přece neexistují žádné pocity viny ani zlost

na sebe sama. Taková bagatelizace však končí recidivou. Jak dlouho

recidiva potrvá, se nedá říci. Záleží na mnoha okolnostech. Ovšem za

každých okolností je to potom ještě horší a pocit selhání je nanovo

ještě silnější.


sMRT a ZMRTVýChVsTÁNí — ŽIVOT s ChORObNOu ZÁVIsLOsTí a sPOLuZÁVIsLOsT 25

Zlost nad tím, že návyková látka zvítězila, nedává závislému

člověku pokoje. Znovu a znovu se pouští do svého zápasu. Jenže zá

vislý člověk musí kapitulovat a ukončit boj s návykovou látkou. Ale

to není tak jednoduché, neboť zlosti a pocitů viny se jen tak snadno

nezbaví.

Vztek na sebe samotného vyvolává vnitřní tlaky a napětí. Mohou

být slabší nebo silnější. Ale i když jsou slabé, přinášejí trvalý problém.

Prudká bolest, která po krátké době zmizí, je snáze snesitelná než bo

lest chronická, z níž jako by nebylo vykoupení. A tak je to i s pocity

vzteku a viny. Trvají a mají dlouhodobě škodlivé účinky na osobnost.

Vztek se mění v setrvalou zášť vůči sobě. Tato zášť může expandovat

a stát se záští ke všemu a každému. Následkem je pak negativistický

pohled na svět a odpovídající reakce na ostatní lidi. Tělo je zrcadlem

duše, takže setrvalá zlost na sebe samotného může způsobovat různé

nemoci, např. rakovinná onemocnění. Nejčastějším onemocněním je

ovšem sama chorobná závislost, která se recidivou znovu aktivuje.

Nálada závislého je chronicky negativně ovlivněna pocity zlosti a viny. Mnozí závislí lidé se cítí depresivně. Nejsou však skutečně smutní, jsou vzteklí a zoufalí ze sebe samotných. Snaha na tyto pocity prostě

zapomenout je neúspěšná.

Pokusem, jak uniknout odpovědnosti, je hledání viníků. Jak mů

žeme vidět stále znovu, závislí lidé jsou vnitřně přesvědčeni, že jejich nemocí je vinen někdo jiný. Rodiče jsou na řadě jako první. Závislý

člověk je odsuzuje za to, že nebyli schopni lásky, že byli nepřítomní,

že jednali nespravedlivě, že dávali přednost sourozencům nebo že se provinili jiným způsobem. Mnozí závislí lidé mají rozpolcený obraz rodičů: hodná matka a zlý otec – nebo naopak hodný otec a zlá matka.

Více nebo méně vědomě tu jde o pomstu. Závislý věří, že je v právu.

Chce se pomstít a vyrůstá v něm vnitřní zloba, které není konce. Aniž to vědí, obracejí tito lidé onu zlost nakonec proti vlastní osobě. Jejich nenávist se mění v sebenenávist; v neposlední řadě proto, že přece

sami vzešli z nenáviděné osoby.


26 ZÁVIsLOsT

Pro jiné závislé se vnitřní instancí, která má pomoci, aby ze sebe

mohli shodit odpovědnost, stal partner či partnerka. Pro starší závislé lidi přicházejí jako obětní beránci v úvahu jejich dospělé děti – připadá jim, že se o ně dostatečně nestarají nebo jsou jiné, než se od nich

očekávalo. V této souvislosti musíme upozornit na jeden zásadní roz

díl. Ve zpracovávání chorobné závislosti jde o to, abychom porozuměli

skutečným příčinám vedoucím nejspíš k závislosti. Přitom může vyjít

najevo, že se rodiče provinili, např. sexuální traumatizací nebo špatným zacházením, které trvale obtížilo duši dítěte, a jež tudíž musíme považovat za jednu z příčin vzniku chorobné závislosti. Směrodatný

význam tu však má vnitřní postoj. Někdy trvá v terapii dost dlouho,

než se člověk dokáže vzdát obviňování druhých. Pak to ale můžeme

chápat jako terapeutický „průlom“, zejména proto, že teď půjde o to,

aby se sám ujal odpovědnosti za vlastní život a začal pracovat na svých

deficitech, resp. zvládat je bez návykové látky. O něco dále se k tomuto problému ještě vrátíme podrobněji.

Závislému člověku připadá, že ho život oklamal. Nedokáže mít

rád sebe sama. Uvízl v začarovaném kruhu. Mnohokrát totiž nedostatek sebelásky, pocit vlastní nedostatečnosti nebo nedokonalosti otupil návykovou látkou. Právě tyto nepříjemné pocity ho dovedly k chorobné

závislosti. Všechno je to podpořeno tím faktem, že je člověk chorobně

závislý. Zkrátka bludný kruh.

Třetí fáze: aktivní zpracovávání smutku

a převzetí odpovědnosti

Plakat nad chorobnou závislostí je pro mnoho závislých lidí něco

nemyslitelného. Kdo je smutný, ten přece potřebuje útěchu, ale když je

chorobně závislý, nemůže ho utěšit nic! A přitom právě v tom spočívá řešení. Závislý člověk zpočátku nemůže pochopit, že zasluhuje útěchu,

a možná se raději vrací k svým pocitům viny a k sebenenávisti, protože se mu to zdá jednodušší a logičtější.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist