načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zavíráme! - Joseph Heller

Zavíráme!

Elektronická kniha: Zavíráme!
Autor: Joseph Heller

- V románu Zavíráme! z roku 1994 se Joseph Heller po třiatřiceti letech vrátil k postavám z Hlavy XXII. Jejich životy se chýlí ke konci stejně jako celé 20. století a za generací, která ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 531
Rozměr: 21 cm
Vydání: Páté vydání, v Plusu první, revidované
Spolupracovali: přeložil Miroslav Jindra
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0565-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdina bojuje s řadou chorob a s přibývajícím věkem. Svět kolem něho se změnil, nastoupila jiná generace, životní styl, jiné hodnoty. Formou satirické nadsázky, grotesky či jakéhosi panoptika zachycuje autor obraz současné i budoucí společnosti. Hrdina se pohybuje na pomezí těchto dvou světů, setkává se se starými i novými přáteli, opět prožívá některé události z mládí, konfrontuje je se současností. V knize jde i tentokrát o satirický obraz společnosti a jejího nikterak optimistického vývoje. V pokračování románu Hlava XXII jsou vylíčeny osudy hlavního hrdiny Yossariana, stojícího již na konci života.

Popis nakladatele

V románu Zavíráme! z roku 1994 se Joseph Heller po třiatřiceti letech vrátil k postavám z Hlavy XXII. Jejich životy se chýlí ke konci stejně jako celé 20. století a za generací, která bojovala ve druhé světové válce, pomalu padá černá opona. Yossariana, Mila Minderbindera, kaplana, Sammyho či Lewa spojují minulé zážitky, ale i jen těžko hledaný klid a pokročilý věk; teď už se nepotýkají s Němci, ale s vyhlídkou nevyhnutelného konce. Román Zavíráme! v satirické nadsázce zobrazuje skutečnou Ameriku půl století po druhé světové válce, i otřepané mýty, v nichž se vzhlíží. Absurditu tehdejší politiky, úpadek společnosti a velkoměst, chamtivost a pokrytectví, jež korumpují podnikání i kulturu, zachycuje Heller se stejně sžíravým vtipem, jaký čtenáři znají z Hlavy XXII. Zavíráme! je divoce humorná a zároveň hluboce závažná kniha. Jako v zrcadlovém bludišti se v ní v groteskní deformaci, ale zároveň prapodivně přesně ukazuje pravda o nás samých.

Zařazeno v kategoriích
Joseph Heller - další tituly autora:
 (e-book)
Hlava XXII Hlava XXII
Hlava XXII Hlava XXII
 (e-book)
Hlava XXII Hlava XXII
Closing Time Closing Time
Catch As Catch Can Catch As Catch Can
Zavíráme! Zavíráme!
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zavíráme!

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.plus.cz

www.albatrosmedia.cz

Joseph Heller

Zavíráme! – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




PŘELOŽIL

MIROSLAV

JINDRA



Tato kniha je literární dílo. Jména, postavy,

místa a příhody jsou výplody autorovy fantazie

nebo se v tomto smyslu chápou a využívají.

Jakákoli podobnost se skutečnými událostmi,

lokalitami či osobami, ať živými nebo mrtvými,

je naprosto náhodná.



KNIHA PRVNÍ



11

1 SAMMY Když lidé našeho stáří hovoří o válce, nemají na mysli Vietnam, ale onen konflikt, který vypukl před více než půlstoletím a zasáhl téměř celý svět. Než jsme do něj vkročili my, zuřil už téměř dva roky. Jen do invaze v Normandii prý v té válce zahynulo přes dvacet milionů Rusů. K zásadnímu zlomu v ní došlo u Stalingradu, ještě než naše noha vstoupila na evropský kontinent, a  už dlouho předtím byla vítězně vybojována bitva o Británii. Ovšem než válka skončila, stála Ameriku milion obětí – přímo v  bojových akcích padlo na tři sta tisíc amerických vojáků. Jenom v  Pearl Harboru zahynulo onoho neblahého dne v prosinci 1941 třiadvacet tisíc mužů (kromě toho víc než pětadvacet tisíc dalších utrpělo zranění), což je víc, za ten jeden jediný den, než po odečtení padlých v nejdelší a nejkrvavější pacifické bitvě činily naše celkové ztráty v Tichomoří, víc mrtvých Američanů než v den invaze do Francie.

Není divu, že jsme do toho potom šli.

Díky Bohu za atomovou pumu, radoval jsem se společně se zbytkem civilizovaného západního světa, když jsem si tehdy před padesáti lety přečetl palcové titulky v  novinách a  dozvěděl se, že to bouchlo. To už jsem byl zpátky doma. Válka pro mě skončila, přežil jsem ji bez škrábnutí a jako válečný veterán jsem na tom byl mnohem líp než před ní. Dokonce jsem měl možnost jít studovat. Což jsem učinil, a  potom dokonce dva roky učil na jedné koleji v Pensylvánii. Pak jsem se vrátil do New Yorku a brzy si tam našel zaměstnání – začal jsem pracovat jako reklamní textař v inzertním oddělení časopisu.

Za takových dvacet let, možná ještě dřív, budou noviny po celé naší zemi přinášet fotografie nejstarších místních vysloužilců z té války, kteří se ještě budou objevovat na stále vzácnějších slavnostních pře­ hlídkách pořádaných o vlasteneckých svátcích. Vlastně už teď nejsou tyhle parády příliš časté. Já jsem se jich nikdy nezúčastnil. Myslím, že můj táta taky ne. Kdysi dávno, to jsem byl ještě děcko, se Henry Kantowitz, potrhlý vrátný z  činžáku naproti nám, dole v  jižním Brooklynu, přibližně stejně starý jako táta, v Den příměří a v Den obětí války vždycky navlékl do starobylé uniformy z první světové, komplet i s polorozpadlými kamašemi, a potom v ní celý den štrádoval po chodníku sem a tam, od tramvajových kolejí na Railroad Avenue směrem k moři až k bufetové cukrárně na rohu Surf Avenue a zase zpátky. Starému Henrymu Kantowitzovi, stejně jako tátovi, mohlo být tehdy něco málo přes čtyřicet, ale při tom vytrvalém pochodování se naparoval jako malej kluk. Uondané ženské s nateklýma nohama, které se vracely z práce s nákupem z hokynářství či od řezníka v ru­ kou do svých skromných bytečků a naprosto ho ignorovaly, častoval štěkavými vojenskými povely. Nevšímaly si ho ani jeho dvě dcerky, kterým bylo jeho počínání zřejmě velmi trapné – mladší byla stejně stará jako já a druhá asi o rok starší. Říkalo se, že za války utrpěl při jednom nepřátelském dělostřeleckém útoku šok, ale moc jsem tomu nevěřil. Tenkrát jsme taky asi neměli tušení, co výraz „šok“ vlastně znamená.

V našich cihlových činžácích o čtyřech či pěti patrech tehdy nebyly žádné výtahy a  pro některé stárnoucí či už přímo staré lidi býval výstup po schodech při návratu domů značně nepříjemný. Ve skle­ pích se skladovalo uhlí. Obsluha náklaďáků, které ho přivážely, ho dolů sypala s ohlušujícím rachotem kovovými žlaby. V suterénních prostorách trůnily kotle a  boilery a  v  domě se vyskytoval správce, který tam buď bydlel, nebo jenom docházel, a o němž jsme vždycky uctivě mluvili jako o „panu Tomatom“, protože na dům dozíral ve jménu pana domácího, jehož jsme se téměř všichni trochu báli – koneckonců někteří z nás se bojí domácího i dnes. Necelou půlho­ dinku chůze odtud byl slavný Coney Island, obrovský zábavní park se stovkami a tisíci barevných žárovek, nejrůznějšími lákadly, hrami, dobrodružnými jízdami a stánky s občerstvením. Velkou, proslulou atrakcí byl tehdy Lunapark, stejně jako „Steeplechase“, areál, který založil jakýsi pan George C. Tilyou, za mého dětství už dávno mrtvý, takže toho o něm nikdo moc nevěděl. Každá strana Steeplechase se pyšnila nezapomenutelou reklamou podniku, nápadným, řvavým kresleným obrazem groteskní, růžové, rozšklebené, trochu idiotské mužské tváře, která planula přímo satanskou veselostí a vyznačovala se neuvěřitelnými dvojrozměrnými ústy, širokými snad přes celý blok a plnými nekonečného množství obrovských zubů. Zřízenci tohoto podniku nosili červené uniformy a zelené žokejské čapky a z mnoha táhla whisky. Tilyou kdysi bydlel na Surf Avenue ve vlastním soukro­ mém domě, rozložité dřevěné budově, od jejíž vstupní plošiny vedla pěšina k několika kamenným schůdkům, po nichž se teprve scházelo na chodník. Jako by se do něho propadaly. Když už jsem byl trochu větší a chodil jsem kolem do veřejné knihovny, na stanici podzemky nebo v  sobotu na odpolední představení do kina, nořilo se jméno rodiny, vyryté v  betonu do čelní svislé plochy nejnižšího schodu a už znatelně poškozené, z poloviny do země. To už se všude v okolí našeho domu prosazoval nezadržitelný pokrok v podobě naftového topení – všude rozkopané chodníky, do kterých se ukládaly trubkové rozvody a nádrže s palivem.

Za těch dalších dvacet let budeme na těch novinových fotografiích a  v  televizních šotech vypadat všichni jistě už hodně špatně – tak trochu bizarně, jako lidé z jiného světa, sešlí věkem, proplešlí, celí scvrklí, s bezzubými připitomělými úsměvy v propadlých, vrásčitých tvářích. Už teď postupně umírají lidé, které znám, a jiní, které jsem dobře znal, jsou po smrti už vlastně dávno. Nosíme brýle a začínáme povážlivě nedoslýchat, někdy jsme příliš upovídaní, opakujeme se, těžko se vyrovnáváme s potížemi a i ty nejpovrchnější rány se nám hojí stále déle a zůstávají po nich výmluvné jizvy.

A potom už nebude trvat dlouho a všichni navždycky odejdeme.

Zůstanou po nás jen záznamy a upomínky pro pozůstalé a před­ stavy, které se jim v  nich občas podaří vyvolat. Jednoho dne třeba některé moje dítě – adoptoval jsem je samozřejmě zcela oficiálně a  s  jejich souhlasem – nebo dospělé vnouče náhodou objeví moje letecké výložky či medaili za statečnost, nárameník se seržantskými proužky nebo možná tu mou chlapeckou fotografii – malý Sammy Singer, který měl kdysi na Coney Islandu ze všech žáků svého věku nejlepší pravopis a vždycky ve třídě vynikal i v aritmetice, elemen­

14

tární algebře a v deskriptivní geometrii – v zimní letecké kombinéze

s  beránkem a  v  padákovém postroji, kterou kdosi pořídil někdy

před půlstoletím daleko za mořem na ostrově Pianosa, blízko zá­

padních břehů Itálie. Sedíme tam nedaleko letadla na naskládaných

půlmetrákových pumách s  vymontovanou roznětkou a  usmíváme

se do fotoaparátu, je časně ráno, čekáme na další příkaz ke vzlétnutí

a z pozadí nás sleduje náš bombometník pro tu akci, vzpomínám si,

že měl hodnost kapitána. Byl to rozkřičený, impulzivní Arménec, ze

kterého šel občas trochu strach, protože se ve zrychleném kurzu, do

něhož ho neočekávaně zařadili při operačním výcviku na letecké zá­

kladně v Columbii v Jižní Karolíně, nestačil naučit pořádně navigovat.

Z naší skupinky tam tehdy utvořili dočasnou posádku, která spolu

prodělávala bojový výcvik a nakonec se letecky přepravila za moře do

válečného prostoru. Pilotoval nám Texasan jménem Appleby, kterého

nedokázalo nic rozházet a  který byl velmi systematický a  opravdu

dobrý, zaplaťpámbu, ale ti dva se velmi brzy začali srdečně nesnášet.

Já jsem dával přednost Yossarianovi, který měl smysl pro humor a byl

bystrý, trošku divoch, ale stejně jako já chlapec z velkoměsta, který by

radši umřel, než by se nechal zabít, jak prohlásil jenom napůl žertem

jednou už ke konci války, rozhodnutý žít věčně, nebo se o to aspoň

pokusit. S tím jsem se dokázal snadno ztotožnit. Od něj jsem se naučil

říkat ne. Když mně nabídli další proužek, znamenající povýšení, a ještě

jednu leteckou medaili, pokud se zavážu k  dalším deseti bojovým

letům, odmítl jsem, a oni mě tedy poslali domů. Celou dobu jsem

se držel stranou od Yossarianových neshod s Applebym, protože jsem

byl malý a bojácný, jenom poddůstojník, a ještě ke všemu žid. V té

době jsem měl v povaze důkladně se nejdřív přesvědčit, jak na tom

s nějakým novým známým jsem, než jsem dal najevo, co si myslím,

i když jsem se alespoň v zásadě, byť ne vždycky s tou dávkou sebedů­

věry, jakou bych si byl přál, pokládal za stejně dobrého jako ostatní,

včetně důstojníků. Dokonce jsem pevně věřil, že nejsem o nic horší

než ten hromotlucký, prostořeký arménský bombometník, který do

omrzení pošahaně vtipkoval, že je vlastně Asyřan, příslušník národa,

který už dávno vyhynul. Bylo mi naprosto jasné, že jsem sečtělejší

než oni všichni dohromady, nemohli mi konkurovat, ani pokud šlo

o  správný pravopis, ale v  žádném případě jsem nebyl tak hloupý,

abych se těmito svými přednostmi nějak kasal.

Nikoho nepřekvapovalo, že Yossarian při každém našem cvičném nočním letu nad Jižní Karolínou nebo Georgií zabloudil. Stal se z  toho dobrý vtip. Od kamarádů poddůstojníků, se kterými jsem se setkával na ubikacích nebo v jídelně, jsem se dozvídal, že i jejich bombometníci, ze kterých narychlo udělali navigátory, ztráceli při nočních cvičných letech orientaci, a z toho se stal další oblíbený fór. Třetím důstojníkem v naší posádce byl nesmělý druhý pilot jménem Kraft, ze kterého pak za mořem udělali prvního pilota a kterého nako­ nec nad Ferrarou v severní Itálii sestřelila protiletadlová obrana, když podruhé nalétával na tamější most, takže tam zařval. Yossarian jako vedoucí bombometník totiž nestihl shodit pumy při prvním náletu, a protože se tam ještě jednou vrátil, když viděl, že ani ostatní most nezasáhli a zůstal nepoškozený, dostal za to nakonec medaili. Tehdy při těch cvičných navigačních letech nad Jižní Karolínou našel Appleby vždycky bezpečně cestu zpátky s pomocí svého radiokompasu. Když jsme se ovšem jedné noci opět nadobro ztratili, radiokompas přes hodinu nefungoval. Nedaleko řádila bouře, jejíž výboje rušily spojení, a já dodnes jasně slyším Yossarianův hlas v palubním telefonu:

„Dole vidím břeh nějaké řeky. Otoč to doleva, přeleť ji, a  já na druhý straně najdu nějakej orientační bod.“

Posléze se ukázalo, že to nebyl břeh řeky, ale pobřeží Atlantiku, a my že si to šineme rovnou do Afriky. Appleby nakonec ještě jednou ztratil trpělivost a po půlhodině to začal zkoušet znova, a když ko­ nečně zachytil radiové signály a s jejich pomocí nás dostal zpátky na domovské letiště, zbývalo nám tak málo paliva, že jsme ani nestačili dojet od přistávací dráhy k naší stojánce. Motory nám chcíply, než jsme je stačili vypnout.

Málem jsme v tom tehdy všichni zůstali.

Trvalo hezkých pár let, než jsem ze sebe ten zážitek setřásl, a i když jsem pak o něm občas vyprávěl, zdaleka to nebylo jen pro zasmání.

Na té fotce je tam se mnou ještě jeden kámoš, Bill Knight, toho dne střelec v horní věži, který byl asi o dva roky starší než já, už ženatý a otec dítěte, s nímž se mohl těšit pouhý jeden týden, a potom taky hubený mladík mého věku, jmenoval se Howard Snowden, radista a střední střelec odněkud z Alabamy, který to pak asi o měsíc poz­ ději koupil nad Avignonem a dlouho v letadle umíral, sténal bolestí a kňoural, že mu je zima. Na té fotografii je nám sotva dvacet, a taky na ní jako děti, kterým je sotva dvacet, vypadáme. Howie Snowden byl první mrtvý člověk, kterého jsem viděl, a jediný nebožtík, kte­ rého jsem spatřil mimo márnici. Moje žena umřela v  noci, a  když jsem dorazil do nemocnice, abych vyřídil příslušné administrativní záležitosti a začal zajišťovat pohřeb, už na pokoji nebyla. Rozlouči la se se světem přesně tak, jak onkolog, který ji opatroval, předpově ­ děl – strefil se téměř na den. Byla dlouho nemocná, ale bolesti měla jen někdy, a my se všichni pokoušíme věřit, že vůbec netrpěla, protože to byla vždycky moc hodná ženská, alespoň na mě určitě, i na děti, dobrá duše, která byla stále v přívětivé náladě. Pokud se někdy na­ štvala, tak na svého prvního muže, a to jen občas, především proto, že často neplatil alimenty, ale pro svoje přítelkyně si peníze vyšetřil vždycky, dokonce se stačil několikrát znovu oženit. Já jsem měl na mrtvoly štěstí, řekl mi těsně po válce Lew, přítel z dětství, který v Ev­ ropě jako pěšák skončil v zajetí a viděl stovky mrtvých, než ho přes moře dopravili zpátky domů – Američanů i Němců, a v Drážďanech spousty zabitých civilistů, protože ho po tom britském náletu, při kterém zahynuli snad všichni obyvatelé toho města a o němž jsem od něj slyšel poprvé, poslali spolu s ostatními válečnými zajatci pod strážním dozorem odklízet trosky. O tom náletu jsem vážně neměl ani tušení a ze začátku jsem si myslel, že jenom tak kecá.

„Přes sto tisíc lidí? Ty ses asi pomát, Lew. To by bylo víc než v Hi­ rošimě, když tam bouchla atomovka.“

Ověřil jsem si to a musel jsem připustit, že má pravdu.

Ale od té doby uběhla už spousta času. Není divu, že naši potomci se o druhou světovou válku moc nezajímají. Většina jich tehdy ještě ani nebyla na světě. To už by jim teď muselo být nejmíň kolem padesátky.

Ovšem jednoho dne, někdy v budoucnosti, kterou si netroufám přesněji určit, otevře možná některé naše dítě nebo vnouče náhodně objevenou krabici či zásuvku, najde v ní distinkce palubního střel­ ce, válečnou leteckou medaili, seržantské proužky a mou fotografii z války, a vyvolá to v něm ostře konturovanou vzpomínku na něco, co se mezi námi kdysi odehrálo – nebo třeba taky neodehrálo, ale odehrát mělo. Jako se to přihodilo mně s otcovou plynovou maskou z první světové války.

Rád bych věděl, co se s ní asi stalo. Když jsem byl malý, byla to moje nejoblíbenější hračka, a když byl táta dole ve městě v práci (dělal jako střihač v továrně na dětskou konfekci), potají jsem si s ní náruživě hrál. Mám taky schovanou jeho fotografii v uniformě. Když jsem si ještě na základní škole přečetl životopis německého leteckého esa z první světové války barona Manfreda von Richthofena, určitou dobu jsem si přál, abych už byl co nejdřív velký, stal se ze mě stíhací pilot, utkával se s tím Němcem každý den ve vzduchu nad francouzskými zákopy a pokaždé ho úspěšně sestřelil. Byl to můj hrdina a já jsem horoucně snil o tom, jak ho sundám. Brzy po válce, rozumí se po mé válce, můj otec zemřel. Tvrdili, že na rakovinu. Táta strašně rád kouřil doutníky. Kupoval si je v malém krámku v sousedství, hned za rohem na Surf Avenue. U pracovního stolu tam sedával vždy spokojený pan Levinson, usmíval se, před sebou měl naskládané nože a  tabákové listy, rozřezával je, rovnal a svoje doutníky vlastnoručně balil. Paní Levinsonová, rozvážná žena téměř trpasličí postavy, s tmavými vlasy a  pihovatým obličejem, prodávala v  tom krámku koupací čepice, špunty do uší, nafukovací kola na plavání, kyblíčky a lopatičky a další drobné hračky a potřeby na písečnou pláž, vzdálenou odtamtud jen pár set kroků. Byli to bezdětní manželé.

Všichni lidé tehdy pracovali. Jako kluk jsem určitou dobu roznášel po ulicích a nábřežních denních barech noviny. Naše sestry prodá­ valy ve stáncích na dřevěné promenádě mražené krémy a limonády. Davey Goldsmith zase prodával hotdogy. Přímo na pláži pobíhali po horkém písku jako fretky prodavači eskym a kelímků se zmrzlinou, z humpoláckých papundeklových krabic, které poponášeli v opálených pažích, stoupala mlžná pára ze suchého ledu, a ti hoši se snažili udat ze své pěticentové nabídky co nejvíc, než je chytí policajt, některý z těch, co jim šli po krku, protože na tohle kšeftování samozřejmě neměli licenci. Obecenstvo v plavkách jim upřímně drželo palce, aby se jim podařilo trestající ruce spravedlnosti uniknout. Nemálo těch lehkonohých starších chlapců, kteří si takhle nebezpečně přivydělávali, jsem osobně znal.

Rytmické nápory mořských vln na břeh bylo slyšet až k nám do bytu, stejně jako zvon výstražné bóje (co se jí nikdo „nebójí“, dělali jsme si legraci). Občas, ve vzácné tiché chvíli raného či pozdního odpoledne, k  nám dokonce tlumeně dolehla nezřetelná, přízračná hudba od nejbližšího kolotoče, exotické taneční melodie doprováze­ jící rotaci obrovského zařízení instalovaného hned u promenády, asi

18

čtvrthodinku chůze od našeho domu. Kolotoč byl osazený dřevěnými

oři barvy zlatohnědých karamelek, v  leskle černých postrojích, vy­

šperkovaných další cukrátkovou výzdobou, modrou a růžovou, která

připomínala cucavé bonbony, lékořici, sladké želé – odkud se tady

vlastně ti nádherní koníci vzali? Existoval snad kdesi nějaký výrobní

podnik, továrna, která vyráběla výhradně koně pro kolotoče? Že by

na tom někdo vydělával těžké peníze? Kolem nás nikdo bohatý nebyl. 2 TEN NAFOUKANEJ HŇUP Nový prezident se ujímal úřadu naprosto legálně, protože jeho před­ chůdce rezignoval, zcela rozložený duševní únavou, kterou v  něm vyvolávala trvalá nutnost znovu a znovu vysvětlovat, proč si proboha pro svou volební kampaň jako svého kandidáta na viceprezidentství vybral zrovna toho nemožného chlapa.

„Proč sis musel vybrat právě jeho?“ vyptával se ho znovu a znovu jeho nejbližší přítel, ministr zahraničí. „Mně to tajemství můžeš klidně svěřit. Budu mlčet jako hrob.“

„Žádné tajemství neexistuje!“ dušovala se hlava národa plačtivě. „Nebyla v tom žádná levota, nic, o čem by se nemělo vědět. Prostě jsem se řídil svým nejlepším úsudkem. Dávám ti čestné slovo – nebyl v tom žádný kriminální záměr.“

„Což mě ovšem na tom děsí ze všeho nejvíc.“ 3 PAN YOSSARIAN V průběhu druhého týdne pobytu v nemocnici se Yossarianovi zdálo o mamince, takže mu bylo opět jednou jasné, že určitě brzo umře. Když tu novinu oznámil lékařům, očividně znejistěli.

„My ale na vás nemůžeme nic závažného najít.“

„Tak se pořádně snažte,“ nabádal je.

„Jste zdravý jako řípa.“

„Jen počkejte, to se ještě uvidí,“ varoval je.

Yossarian byl v nemocnici na pozorování. Vrátil se tam pod neu­ rotizujícím náporem silně matoucích chorobných příznaků, které ho stále dotěrněji sužovaly od chvíle, kdy se teprve podruhé v životě ocitl sám jako kůl v plotě, i když pak jako naschvál mizely jako pára nad hrncem, jakmile je začal popisovat doktorům nebo když je ti pánové začali jeden po druhém zkoumat. Tak třeba jen před několika málo měsíci si sám vyléčil zcela nevyléčitelný těžký ischias pouze tím, že svému lékaři zatelefonoval, že trpí zcela nevyléčitelným těžkým ischiasem. Neuměl se naučit žít sám. Nedokázal si ani ustlat. A spíš by umřel hlady, než by si uvařil něco k jídlu.

Tentokrát se tak říkajíc přihnal zpátky do špitálu s morbidní vizí jiné morbidní vize krátce poté, co se dozvěděl, že prezident, kterého neměl vůbec rád, hodlá rezignovat, čímž ten úřad bude muset logicky převzít viceprezident, který byl Yossarianovi ještě mnohem protivnější. A taky krátce poté, co nepředloženě zjistil, že Milo Minderbinder, s  nímž byl jeho život už nějakých pětadvacet let nerozlučně a  ne­ zrušitelně spjatý, překračuje ve svém podnikání hranice kšeftování s  přebytečným neprodejným zbožím, jako je stará čokoláda nebo pravá egyptská bavlna, a začíná se prosazovat ve zbrojním průmyslu; hodlal například zkonstruovat vlastní vojenské letadlo, které zamýš­ lel prodat vládě – rozumí se samozřejmě každé vládě, které by si ho mohla dovolit koupit.

V Evropě skutečně byly země, které by si ho jistě mohly koupit, a v Asii a na Blízkém východě taky.

Ona vize té morbidní vize, která ho přepadla, spočívala v tom, že ho postihl srdeční záchvat nebo ho ranila mrtvice. Znovu to v něm vyvolalo neodbytnou představu starého Gustava Aschenbacha, jak bloumá po své mytické pláži na pobřeží Středozemního moře a čeká na smrt v Benátkách, padesátiletý životní ztroskotanec, ztracený ve městě zasaženém epidemií, o které nikdo nechce mluvit. Kdysi dávno v Neapoli, v hadovitém zástupu demobilizovaných vojáků, soukajícím se do útrob transportní lodi, jež ho měla po sedmdesáti bojových letech, které přežil snad jenom zázrakem, odvézt domů, stál chvíli za jedním starým vojákem s podivným jménem Schweik a chlápkem, který se narodil jako Krautheimer, ale říkal si raději jenom Joseph Ká, aby svým německým jménem nedráždil svoje americké spolubo­ jovníky. Obě ta jména mu tehdy moc neříkala.

Když pak Yossarian dostal na vybranou, přece jen volil život. Po­ slušně nejedl vajíčka, a i když ho nikdy nebolela hlava, polykal každý druhý den jeden aspirin.

Byl přesvědčen, že jeho život v žádném případě nepředstavuje pro­ cházku růžovým sadem – na nedostatek starostí si vskutku nemohl stěžovat. Oba rodiče už mu zemřeli, všichni strýcové a tety taky.

Nafoukanej hňup v Bílém domě? Nebylo by to poprvé. Nedávno se zase rozlomil další tanker. Všude spousta radiace. Problémy s od­ padem. Pesticidy, toxické látky, svobodné podnikání. Aktivizovali se nepřátelé potratů, kteří by nejradši odsoudili k smrti každého, kdo s nimi nebojoval za právo plodu na život. Ve vládě byli průměrní lidé, kteří často hájili jenom svoje sobecké zájmy. V Izraeli vládlo napětí. To všechno nebyly jenom představy. Nic si nevymýšlel. Ne­ bude dlouho trvat a všude se budou klonovat lidská embrya – na prodej, jen tak pro zábavu, na náhradní díly. Lidé vydělávali miliony, ale jediné, co se měnilo, byly vlastnické vztahy a výše kont. Studená válka sice už skončila, ale na zemi ještě zdaleka nevládl mír. Nic nedávalo smysl, nikdo ničemu nerozuměl. Lidé prováděli šílené věci, aniž měli tušení, proč to vlastně dělají, a teprve dodatečně se na to pokoušeli přijít.

Když se Yossarian v nemocnici na pokoji nudil, pohrával si s tako­ výmihle vysokomyslnými představami, jako si roztoužený puberťák hraje se svými genitáliemi.

Ve všedních dnech za ním ta skupinka přicházela každé dopo­ ledne nejméně jednou. Obstoupili mu lůžko – jeho lékař a přítel, pan doktor Leon Shumacher, s  celou kohortou energií sršících mladších kolegů, doprovázeni temperamentní, atraktivní hlavní sestrou, která vládla tomuto patru. Měla hezkou tvářičku a fantas­ tický zadek, Yossarian ji očividně přitahoval, přes svoje pokročilá leta, a on sám se ji rafinovaně pokoušel obloudit a přimět, aby po něm vyjela, přestože působila tak mladistvým dojmem. Byla to urostlá žena s imponujícími boky, a i když asi nepamatovala Pearl Harbor, leccos jiného pamatovala určitě. Může jí být tak něco mezi pětatřiceti a šedesáti, říkal si Yossarian – pro ženu nejlepší věk, ovšem za předpokladu, že s  ní ještě nelomcují nějaké vážnější zdravotní problémy. Yossarian měl jen velmi matnou představu o tom, jaká je asi doopravdy, ale zcela neskrupulózně využíval každé příležitosti, aby si s ní během těch několika poklidných týdnů, které se rozhodl strávit v nemocnici, příjemně krátil dlouhou chvíli. Měl v úmyslu dát se tam osobně trochu do pořádku, zatímco se velké národy světa opět jednou budou snažit přebudovat svět a nastolit další nový řád, který by měl trvat navěky.

Vzal si s sebou rádio a téměř neustále si na velmi krátkých vlnách pouštěl nějakého Bacha či jinou kvalitní komorní, klavírní, chorální hudbu. Na soustředěný poslech opery, především Wagnera, tam ne­ bylo dost klidu. V duchu si ovšem pochvaloval, že tentokrát vyfasoval velmi příjemný pokoj; nikdo z pacientů v sousedních pokojích nebyl protivný ani obtížně nemocný, a  když hodil návnadu té atraktivní staniční sestře, byla to ona sama, kdo v  záchvatu domýšlivého fu­ riantství drze prohlásila, že ten její pěkný zadek by jí mohla každá ženská závidět.

Yossarian neměl důvod nesouhlasit.

V polovině prvního týdne svého pobytu ve špitále už s ní flirtoval naprosto nepokrytě. Doktor Leon Shumacher neměl pro tuto lascivní frivolnost příliš velké pochopení.

„Stačí, že tě tady vůbec trpím. Asi bychom se měli oba stydět, že ta dy zabíráš místo, když ti nic není –“

„Kdo říká, že mi nic není?“

„– a přitom je venku na ulicích tolik nemocných lidí.“

„Když budu souhlasit, že odtud vypadnu, pustíš sem místo mě někoho z nich?“

„Budeš za ten jeho pobyt tady platit?“

Do toho se ovšem Yossarianovi vůbec nechtělo.

Jakási velká kapacita přes angiogramy mu zcela věcně sdělila, že u něho je toto vyšetření zbytečné, neurolog mu stejně chmurně ozná­ mil, že jeho mozek je naprosto v pořádku. Leon Shumacher ho pyšně předváděl svým studentům jako vzácný případ, na jaký ve své pozdější praxi jen tak nenarazí – málem sedmdesátníka, u něhož se neprojevují vůbec žádné chorobné příznaky, dokonce ani hypochondrie.

Vždycky na sklonku odpoledne, někdy až brzy zvečera, se u něho Leon stavoval na kus řeči a  obšťastňoval ho plačtivými litaniemi o tom, co má práce, za jak nemožných podmínek je nucen ve špitále šaškovat, jak nespravedlivě málo vydělává – bylo to egocentricky netaktní, mluvit takhle s člověkem, o němž oba věděli, že už brzy umře.

Leon neměl tušení, co je to taktní ohleduplnost.

Ta sestra se jmenovala Melissa MacIntoshová a Yossarianovi při­ padala tak báječná, že tomu ani nemohl uvěřit. U  kultivovaných intelektuálů, kteří mají sklon k romantismu, bývá při setkání s milou ženou takové okouzlení běžné.

Na začátku druhého týdne, když postávala nebo sedávala vedle jeho lůžka nebo křesla a bavila se s ním, a tím, že ho v jeho flirtování stále méně brzdila, ho ještě víc rozněcovala, už mu dokonce dovolovala laskat špičkami prstů krajkový dolní lem svého kombiné. Zrůžovělá rozpaky a zároveň přitahovaná jeho nezbedností mu výslovně neza­ kazovala, aby si pohrával s  jejím průsvitným prádlem, ale také ho k tomu nijak nevybízela. Patřičně ji to ovšem zneklidňovalo. Bála se, že by je při těchto nepřípustných intimnostech mohl někdo přistih­ nout. Modlil se, aby se to někomu povedlo. Úzkostlivě před sestrou MacIntoshovou skrýval všechny náznaky klíčící erekce. Nepřál si, aby si začala myslet, že on tím svým škádlivým flirtováním dává na­ jevo, že to s ní myslí vážně. Měla vlastně štěstí, že ho tam u sebe má, a když jí to řekl, ochotně to potvrdila. Nebyly s ním zdaleka takové problémy jako s  jinými muži a  ženami na ostatních soukromých a polosoukromých pokojích na jejím patře. A jemu bylo jasné, že je pro ni zajímavější – a proto i lákavější, což si možná ani ona sama neuvědomovala – než těch pár mužů, se kterými se občas setkávala mimo nemocnici, pravděpodobně i  než ti dva či tři, se kterými se téměř výlučně stýkala už řadu let. Nikdy nebyla vdaná, dokonce ani jednou. S Yossarianem bylo tak málo práce, že s ním nebyla téměř vůbec žádná práce. Stačilo, aby ona sama nebo nějaká jiná sestra z od­ dělení nahlédla o každé směně k němu do pokoje, aby se přesvědčila, že ještě není po něm či že zatím není zapotřebí podniknout žádná opatření, která by ho ještě chvíli udržela při životě.

„Je všechno v pořádku?“ ptávaly se ho.

„Všechno – až na můj zdravotní stav,“ odpovídal jim s povzdechem.

„Jste zdravý jako řípa.“

V tom je právě ta potíž, snažil se jim pracně vysvětlit. Znamenalo to, že teď už to s ním může jít pouze z kopce.

„To není vtip,“ žertoval, když se tomu smály.

Jednou Melissu úpěnlivě poprosil, aby si dospod vzala zase jednou něco jiného, a  ona mu vyhověla a  druhý den měla na sobě černé kombiné. Když se mu po ní zastesklo, často to řešil tím, že v tu chvíli něco strašně naléhavě potřeboval. Ovšem když stiskl zvonek, mohla se objevit i nějaká jiná sestřička.

„Pošlete sem mou Melissu,“ naléhal v takovém případě.

Ostatní ošetřovatelky vzorně spolupracovaly. Se sestrami neměl problémy. Doktoři ovšem každý den opakovaně prohlašovali, že je naprosto zdráv, a tentokrát si s chmurným zklamáním, s pocitem, že byl šeredně podveden, musel připustit, že možná budou mít pravdu.

Měl chuť k jídlu a bezporuchové zažívání. Zevrubná kontrola pro­ kázala, že má zcela v pořádku sluchový aparát. Nebyly u něho zjištěny žádné poruchy páteře. Čelní dutiny měl naprosto čisté, neprokázaly se u něj sebemenší příznaky artritidy, bursitidy, stenokardie nebo zá­ nětu nervů. Dokonce mu ani neteklo z nosu. Krevní tlak mu záviděl každý lékař, který mu ho měřil. Znovu a znovu mu odebírali moč. Avšak cholesterol měl nízký, hemoglobin vysoký, sedimentaci přímo příkladnou, obsah dusíku v krvi ideální. Pasovali ho na dokonalou lidskou bytost. Pomyslel si, že jeho dvě bývalé manželky, první, se kterou se rozvedl už dávno, i druhá, s níž už teď nežil celý rok, by asi proti tomuto konstatování vznesly určité námitky.

Když ho prohlédl jeden slavný kardiolog, okouzleně prohlásil, že pan Yossarian má srdce jako zvon. Jistý patolog ho pateticky ujistil, že může být absolutně klidný. Jakýsi podnikavý gastroenterolog se dokonce do jeho pokoje ještě jednou vrátil, ale pouze proto, aby se s  Yossarianem znovu poradil o  riskantní strategické investici v  ob­ lasti obchodu s realitami, ke které se právě chystal. Yossarianovým posledním útočištěm se stal klinický psycholog, který dostal za úkol prozkoumat jeho psýchu.

„A co ta občasná ztráta paměti a období únavy a nezájmu a depre­ se?“ zaútočil na něj Yossarian vzrušeným šepotem. „Často zjišťuji, že mě vůbec nezajímá poslouchat řeči o věcech, které jiní lidé berou smr­ telně vážně. Mám už plné zuby informací, které mi k ničemu nejsou. Ocenil bych, kdyby deníky zeštíhlely a vycházely maximálně jednou týdně. Už mě ani trochu nezajímá, co se ve světě děje. Komikům se nedaří mě rozesmávat a  poslouchat nějaké nekonečné historky mě dohání k šílenství. Je to něco ve mně, či snad za to může stáří? Nebo že by na tom, co se s touhle planetou děje, už doopravdy přestávalo záležet? Zprávy v televizi naprosto zdegenerovaly. Ať si člověk pustí kterýkoli kanál, všude jenom samý prázdný kecy. Veškeré moje nad­ šení už dávno vyšumělo. Cítím se doopravdy takhle zdráv, nebo si to jenom namlouvám? Dokonce mám na hlavě ještě všechny vlasy. Doktore, musím znát pravdu. Má ta moje deprese duševní příčiny?“

„Není to žádná deprese a nic z vás nevyšumělo.“

Psycholog posléze kontaktoval šéfa psychiatrie a ten se potom radil se všemi ostatními odborníky. Došli k jednomyslnému závěru, že se za Yossarianovým výtečným zdravím neskrývá nic psychosomatického a že i ty vlasy, které má na hlavě, jsou pravé.

„I když je mi potěšením vám sdělit,“ oznámil mu šéf psychiatrie a odkašlal si, „že v pozdním věku budou u vás deprese velmi prav­ děpodobné.“

„V pozdním věku?“ uvažoval nad tím časovým horizontem Yossa­ rian. „A kdy by to tak asi mělo být?“

„Třeba už to je. Existuje něco, co děláte doopravdy rád?“

„Moc toho nebude, obávám se. Běhám za ženskejma, ale nijak to nepřeháním. Peněz vydělávám víc, než potřebuju.“

„A vydělávat je – to vás baví?“

„Ne. Nemám už v sobě žádnou ctižádost. A toho, co bych chtěl ještě vykonat, je žalostně málo.“

„Co takhle golf, bridge, tenis – hrajete? Nebo umění? Sbírání starožitností?“

„Nic z toho nepřipadá v úvahu.“

„Prognóza tedy není moc dobrá.“

„To mi bylo odjakživa jasné.“

„Když jsme to všechno uvážili kolem a kolem, pane Yossariane,“ oznámil mu primář nemocnice závěr, ke kterému se tato instituce kolektivně dopracovala (zpoza ramene mu vykukovala hlava Leona Shumachera, ze tří čtvrtin holá), „nijak by nás nepřekvapilo, kdybyste vůbec nikdy neumřel a zůstal na světě věčně.“

Podle všeho si nemusí kvůli ničemu dělat starosti, kromě inflace a  deflace, vyšších úrokových sazeb a  nižších úrokových sazeb, roz­ počtového deficitu, hrozby války a  nebezpečných důsledků míru, nepříznivé obchodní bilance a  příznivé obchodní bilance, nového prezidenta a  starého kaplana, silnějšího dolaru a  slabého dolaru, a taky mezinárodního napětí, entropie, radiace a přitažlivosti zemské.

Ovšem kromě toho mu dělala starosti i jeho nová kamarádka sestra Melissa MacIntoshová, protože neměla našetřené žádné peníze. Její rodiče neměli taky nic, a kdyby chudák setrvala na světě ještě určitou dobu, byla by nakonec odkázána pouze na státní důchod a žebráckou starobní penzičku z nemocnice, pokud by tam samozřejmě vydržela pracovat ještě dalších dvacet či tři sta let, což zřejmě nepřipadalo v úvahu – kdyby se ovšem mezitím náhodou neprovdala za nějakého solidního mohovitého pána, který by se jí líbil stejně, jako se jí teď líbí Yossarian, což zřejmě taky nemohlo připadat v úvahu. Často na ni myslel s obavami v srdci – byla příliš nevinná, aby se mohla vy­ stavit nemilosrdné dynamice finančních mechanismů, příliš sladká, důvěřivá, nesobecká.

„Víte, co musíte přímo bezpodmínečně udělat?“ naléhal na ni jednoho dne, když po něm chtěla, aby jí poradil, jestli si ona a její spolubydlící mají zařídit individuální penzijní připojištění – Yossarian se k tomu vyjádřil v tom smyslu, že takové individuální penzijní při­ pojištění může nakonec přinést jediný praktický užitek pouze bankám, které ho spravují. „Provdat se za někoho, jako jsem já, za člověka, který má našetřené nějaké peníze, vyzná se trochu v pojišťovnictví a dědických záležitostech a byl předtím ženatý nanejvýš jednou.“

„Vy byste byl pro mě moc starý?“ zeptala se bázlivě.

„Vy byste byla pro mě moc mladá. Neodkládejte to, udělejte to co nejdřív. Stačil by i nějaký doktor. Než se nadějete, budete stejně stará, jako jsem teď já, a můžete to zabalit.“

Dělal si taky starosti, aby nepodlehl nerozvážné sentimentalitě, nevěnoval svůj zájem osobě, která ho zcela jistě potřebovala, a nedostal se tak do velkých nesnází.

Uvázat si znovu někoho na krk, to bylo to poslední, co mohl potřebovat. A  možná ne pouze jednu osobu, ale hned dvě, protože Me lissa vyprávěla s pýchou o pohledné, velmi společensky založené ženě, se kterou sdílela těsný byteček. Jmenovala se Angela Moorová, byla to Australanka, přirozená blondýnka s ještě nápadnějším blond přelivem, větší a  kurážnější než Melissa, s  úctyhodnějším poprsím, nosila vysoké podpatky, používala světlounkou rtěnku a  bílé oční stíny a pracovala jako obchodní referentka u firmy vyrábějící módní zboží. Jejímu vedení předkládala originální nápady na provokativní nové výrobky, nad nimiž pak nevěřícně tuhly rysy dvěma postarším hlavám úctyhodných židovských rodin, které podnik společně vlastnily, a jež jim nejednou vháněly stydlivý ruměnec do tváří. S potěšením si vychutnávala zájem, který budila v drahých barech ve středu města, kam často zašla po skončení pracovní doby; navazovala tam známosti se žoviálními manažery a byznysmeny, dávala se od nich zvát na večeři, pak si s nimi šla zatančit, a když večer skončil, nechala je nelítostně stát přede dveřmi činžáku. Málokdy se takhle seznámila s někým, s kým by se jí chtělo pobýt déle, protože si vždycky dávala dobrý pozor, aby toho nevypila víc než zdrávo. Telefonní číslo, které jim dávala, aby se jich zbavila, patřilo městské márnici, sdělovala Melissa MacIntoshová Yossarianovi, záříc hrdostí nad sebevědomě nevázaným počínáním své přítelkyně, a jemu bylo rázem jasné, že pokud by na té ženě nikdy okem nespočinul, určitě by se do ní na první pohled zamiloval a hluboce jí byl okouzlen, a to až do chvíle, kdy by ji spatřil podruhé. Ovšem tahle vysoká blondýna, které se už blížila čtyřicítka a nosila bílý make­up a černé punčochy, po kterých se šplhal vzhůru hadí vzor, taky neměla bohaté rodiče, ani našetřené peníze, a tak se Yossarian ptal sám sebe:

Co se to s touhle svinskou planetou vlastně děje?

Připadalo by mu docela rozumné, aby každý člověk, proti němuž neměl žádné výhrady, byl na tom finančně tak, že by se mohl dívat do budoucnosti beze strachu, a tak v ušlechtilém zamyšlení plném soucitu skláněl hlavu a toužil vzít tu báječnou, obdivuhodně prsatou bezprizornou spolubydlící do náručí, osušit jí slzy, zapudit všechny její obavy, hladit ji při tom něžně po zádech a  při té příležitosti jí rozdrcnout vzadu na šatech zip.

To by bylo něco pro soukromé detektivy, které se mu teď věší na paty a  čmuchají po něčem zajímavém, co by mohli ohlásit na příslušných místech! První soukromé očko – byl by se vsadil, že to očko bylo skutečně soukromé – ho sledovalo až do špitálu, vniklo tam o návštěvních hodinách a pohotově se nakazilo vážnou stafylo­ kokovou infekcí, která je, byť v jiném křídle nemocnice, upoutala na lůžko společně se třemi dřívějšími návštěvníky jiných pacientů, kteří tam rovněž museli ulehnout s vážnou stafylokokovou infekcí; Yossa­ rian by se vůbec nedivil, kdyby to také byla soukromá očka. Kdyby o  to byli stáli, mohl všechny čtyři předem varovat, že nemocnice je nebezpečné místo. Lidi tam přece umírají. Nedávno tam přijali jakéhosi Belgičana, a  do rána měl podříznuté hrdlo. Soukromého detektiva, kterého poslali vystřídat toho prvního, skolila hned první den salmonella, číhající v sendviči s vaječným salátem, který si koupil v nemocničním bufetu. Musel tedy rovněž ulehnout a jen pomalu se z toho teď zotavoval. Yossariana napadlo, jestli by jim neměl poslat květiny. Místo toho nakonec oběma adresoval písemné pozdravy s přáním všeho nejlepšího, které podepsal jako Albert T. Tappman. Albert T. Tappman byl kdysi kaplan u jeho bombardovací skupiny, což Yossarian pod podpis rovněž uvedl. Představoval si, jak budou adresáti těch pozdravů reagovat, až je obdrží, a kde je asi tomu kapla­ novi konec, jestli ho třeba teď někde nevypátrají a nezačnou vyslýchat, zastrašovat, trápit hladem nebo rovnou mučit. Následujícího dne poslal oběma soukromým detektivům další přání brzkého uzdravení, které podepsal jménem Washington Irving. A den poté napsal znovu dva dopisy, na které se podepsal jako Irving Washington.

Druhého soukromého detektiva vystřídali pak další dva, kteří se podle všeho navzájem neznali. Jeden z nich se až s nevysvětlitelnou urputností snažil zjistit co nejvíc o těch ostatních očkách, jako by ho zajímali ještě víc než sám Yossarian.

Tomu bylo záhadou, co se o něm proboha chtějí dozvědět jiného, než by jim rád sám ochotně pověděl. Kdyby měli zájem o cizoložství, ochotně by jim ho poskytl. Starost o dobré srdce Melissy MacIntosho­ vé a její nejistou finanční budoucnost na něj doléhala stále tížívěji, až začal být nervózní, i pokud šlo o jeho vlastní budoucí osud. A tak se rozhodl objednat si opětovnou návštěvu onkologa, aby si od něho mohl vyžádat stoprocentní záruku, že mu ona masově vražedná cho­ roba v žádném smyslu nehrozí, popřípadě aby si mohl poslechnout jeho učený komentář na téma klíčové úlohy biologie v činnosti člověka a tyranie genů, která rozhoduje o vývoji společnosti a o tom, kam směřuje historie lidstva.

„Ty ses pomát,“ řekl mu na to Leon.

„Tak za mnou pošli rovnou taky psychiatra.“

„Vždyť žádnou rakovinu nemáš. Proč tedy chceš onkologa?“

„Abych mu prokázal dobrý skutek, vole. Ty nevěříš na dobré skutky? Takového ubožáka, jako je ten doktor, jsem snad v  životě neviděl. Parchant nešťastnej. Co myslíš, kolika asi pacientům týdně má příležitost sdělit dobrou zprávu? Duševní útrapy toho chlápka – to je možná jediné soužení z těch, co všude kolem sebe vidím, které bych dokázal zmírnit.“

„Není to moje soužení,“ řekl mu zachmuřený onkolog, na jehož drobnou tvář se neblahé předtuchy podle všech známek snášely stejně přirozeně jako temnota na noc a  šedá obloha nad zimní krajinu. „Ale stejně – divil byste se, kolik lidí si myslí, že za něj opravdu můžu já. Ani kolegové mě nemají rádi. Nikdo si se mnou nechce povídat. Proto jsem možná tak tichej. V mluvení mi chybí větší praxe.“

„Líbí se mi, že to berete tak statečně,“ pochválil ho Yossarian, který neměl důvod o doktorových slovech pochybovat. „Nezvedne vám trochu náladu, když vám povím, že dříve nebo později sehrajete pravděpodobně v mém životě důležitou roli?“

„Jenom trošku.“ Jmenoval se Dennis Teemer. „Čím přesně bych měl začít?“

„Čím vám libo, jen když to nebude bolet. A nebude to moc ne­ příjemné,“ odpověděl mu Yossarian přívětivě.

„Nenacházím u  vás žádné příznaky ničeho, co by si vyžadovalo důkladnější prověření.“

„A proč musíte čekat, až se projeví nějaké příznaky?“ ptal se Yossa­ rian specialisty, který byl mnohem menšího vzrůstu než on. „Není snad klidně možné, že od chvíle, kdy jsme uzavřeli poslední vyšetření, zrodilo se ve mně něco, co se má čile k světu i právě teď, kdy tady jen tak poklidně sedíme a  odkládáme na zítřek, co bychom měli udělat už dnes?“

Dennis Teemer na to zabral a poněkud ožil. „Mám pocit, že s vámi si užiju víc zábavy než s většinou ostatních pacientů, co říkáte?“

„To už jsem říkal i Leonovi.“

„Ale je to možná jenom proto, že vlastně žádný můj pacient ne­ jste,“ pokračoval doktor Teemer. „To, čeho se domýšlíte, je ovšem docela dobře možné, pane Yossariane. Ale pravděpodobnost, že se něco takového přihodí právě vám, není o nic větší, než že to potrefí někoho jiného – kohokoli.“

„A v čem mi tohle vaše konstatování pomůže?“ opáčil Yossarian. „Vědět, že jsme tomu riziku vystaveni všichni, to není pro mě žádná velká útěcha. Leon si myslí, že bych na tom byl duševně mnohem líp, kdybych věděl, že na tom nejsem o nic hůř než on. Tak pojďte, dáme se do toho.“

„Co tedy kdybychom vás zase jednou poslali na rentgen plic?“

„To ne, proboha!“ vyjekl Yossarian v přestíraném úleku. „Ten by to klidně mohl všechno rozjet. Víte přece, co si myslím o rentgenu a o azbestu.“

„A taky o tabáku. Asi bych vás měl seznámit s jednou statistikou, která vás určitě velmi potěší. Víte, že každý rok umírá na následky kou­ ření víc Američanů, než kolik jich padlo v celé druhé světové válce?“

„To vím.“

„Takže snad bychom se do toho vážně měli pustit. Že bych vás párkrát klepnul do kolena, abychom si prověřili vaše reflexy?“

„Proč?“

„Jen tak.“

„Nemohli bychom udělat aspoň nějakou biopsii?“

„Čeho?“

„To je jedno. Něčeho, k čemu se dobře může a co není moc kom­ plikované.“

„Když vás to uklidní...“

„Bude se mi líp spát.“

„Mohli bychom vám třeba seškrábnout nějakou bradavičku nebo jaterní skvrnu. A co takhle znova vyšetřit prostatu? Prostata je dost běžná.“

„Moje je naprosto jedinečná,“ oponoval Yossarian. „Mám jenom tu jednu. Zkusíme tu bradavici. Shumacher má stejně starou prostatu jako já. Dejte mi vědět, kdyby bylo něco v nepořádku s tou jeho.“

„Můžu vám říct už teď, že mi bude velkým potěšením,“ prohlásil Yossarianův oblíbený onkolog, „až vám budu moct sdělit, že výsledky jsou zcela negativní.“

„A já vám můžu taky říct už teď, že mi bude velkým potěšením to vyslechnout,“ řekl na to Yossarian.

Yossarian by byl dal nevímco za to, aby se mohl s tímto depresemi postiženým mužem zabrat mnohem hlouběji do depresivní povahy patologických aspektů depresivního světa jeho práce, jakož i do de­ presivní povahy vesmíru, ve kterém se doposud oběma dařilo jakžtakž přežívat, ale který se stával každým dnem nespolehlivějším – stačí si vzpomenout na ozonové díry nebo na nedostatek prostoru pro likvi­ daci odpadků (když je budete spalovat, zamoříte nebezpečně vzduch, kterého je stejně stále méně) – jenže se bál, že by taková debata mohla na pana doktora zapůsobit silně depresivně.

Tohle všechno stálo samozřejmě peníze.

„Samozřejmě,“ souhlasil Yossarian.

„A odkud je pořád bereš?“ ptal se s přímo hmatatelným náznakem závisti Leon Shumacher.

„Jsem už ve věku, kdy mám nárok na starobní nemocenskou péči.“

„Ta pokrývá jen zlomek nákladů pobytu tady.“

„A za zbytek vděčím jednomu báječnému plánu, který jsem vy­ myslel.“

„Takovým plánem bych taky nepohrd,“ poznamenal zachmuřeně Leon.

Yossarian mu vysvětlil, že ho inspirovala firma, pro kterou pracoval a  dosud pracuje – je tam prý stále ještě evidován v  polozaměstna­ neckém vztahu jako polopenzionovaný polokonzultant, a pokud se nebude pokoušet něco doopravdy dělat, může tam takhle působit třeba až do smrti.

„Takovou práci bych chtěl taky. Co si pod tím mám vlastně před­ stavit?“ Leon se začal naštvaně posmívat: „Yoassarian, John. Povolání: polopenzionovaný polokonzultant. Jak se v tom pak mají naši epi­ demiologové vyznat?“

„To je jen jedna z mých dalších kariér. Pracuju na část úvazku za plný plat a nikdo nevnímá víc než polovinu toho, co povídám. Jak jinak bys to chtěl nazvat než polopenzionovaný polokonzultant? Společnost všechno platí. Jsme stejně velký podnik jako Harold Strangelove a spol. a téměř stejně tak oblíbení. Jmenujeme se Podniky M & M a spol. Já patřím k tomu ‚a spol.‘ Ostatní podnikají. Já se spolčuju, oni podnikají.“

„A co dělají konkrétně?“

„Všechno, co vynáší peníze a  není vyloženě protizákonné, řekl bych,“ odpověděl Yossarian.

„Je aspoň jedno slovo z toho pravda?“

„To já nemůžu vědět. Lžou mi naprosto stejně jako všem ostatním. Udržujeme před sebou navzájem věci v tajnosti. Nevymýšlím si. Můžeš se přesvědčit. Přivaž mě znova k tomu přístroji na kontrolu srdeční činnosti a uvidíš, jestli se mi zrychlí tep, když řeknu lež.“

„To by měl?“ zeptal se Leon překvapeně.

„Nevím, proč by neměl.“

„A co ty tam děláš?“

„Mám námitky.“

„Nebuď taková netýkavka, nic špatného tím dotazem nemyslím.“

„Já tím taky na něj jenom odpovídám,“ vysvětlil mu Yossarian přívětivě. „Mám námitky proti činnosti, která neodpovídá mým etickým zásadám. Někdy je to pěkná fuška, nevím, proti čemu mám namítat dřív. A  oni to pak buď stejně udělají, nebo třeba taky ne. Jsem svědomím firmy, její morální oporou, a to je další věc, kterou tam dělám už od doby, kdy jsem tam uvízl, to už je víc než dvacet let, protože mi jistým švindlem pomohli zachránit moje syny před Vietnamem. Jak jsi z toho dostal svoje kluky ty?“

„Poslal jsem je študovat medicínu. Samozřejmě že když nebezpečí pominulo, přešli oba na obchodní management. Mimochodem, moje tamtamy mi hlásí, že se pořád velice soustavně zajímáš o jednu naši oblíbenou patrovou sestru. Bavíš se dobře?“

„Určitě líp než s tebou a s tvými kumpány.“

„Je to moc hodná holka a velmi kvalitní sestra.“

„Zaznamenal jsem.“

„A pěkná ženská.“

„I toho jsem si všim.“

„Máme tu celou řadu velmi dobrých specialistů, kteří se přede mnou vůbec netají tím, že by se jí velmi rádi podívali do kalhotek.“

„To je vulgární, Leone, skutečně velice vulgární,“ vyplísnil ho pohoršeně Yossarian. „Takhle chlípně formulovat, že byste ji všichni moc rádi přefikli.“

Leon se zastyděl a Yossarian využil této jeho dočasné ztráty sebe­ kontroly a umluvil ho, aby mu dovolil pověsit si na dveře tabulku Návštěvy zakázány.

Ale stejně nezabránila tomu, aby ho za chvíli zase někdo nepřišel vyrušovat.

To zaklepání bylo velice nesmělé a Yossarian na okamžik zadoufal, že je to kaplan, který se konečně vrací na svobodu z onoho neznámého zařízení, kde ho jistě protiprávně, i když zcela podle zákona, zadržo­ vali. Yossarian si už dlouho lámal hlavu, jak by se mu dalo pomoci, ale nemohl na nic kloudného přijít.

Ale byl to pouze Michael, jeho nejmladší syn, nejméně úspěš­ ný ze všech čtyř dětí v jeho bývalé rodině. Kromě něj měl dceru Gillian, úspěšnou soudkyni u jednoho soudu velmi nízké instance, nejstaršího syna Juliana, který to taky dotáhl nad rodinný průměr, a Adriana; ten byl naprosto průměrný a docela spokojený a ostat­ ní ho více méně přehlíželi, právě proto, že byl jenom průměrný. Michael, stále svobodný, neusazený, nezaměstnaný, neprůbojný, za Yossarianem zaskočil, aby zjistil, co zase pohledává ve špitále, a aby se mu přiznal, že má chuť nechat studia práv, protože mezitím došel k závěru, že nejsou o nic přitažlivější než medicína, vysoká obchodní, akademie výtvarných umění, architektura a  celá řada dalších vysokých škol, ze kterých po krátkých zkušebních pobytech postupně odcházel už tak dlouho, že si nikdo nedokázal vzpome­ nout, kdy s tím vlastně za čal.

„Jdi do háje, člověče,“ rozlítostnil se Yossarian. „Vždycky se můžu ztrhat, abych tě na nějakou tu školu dostal, a ty se pak na to vždycky za chvíli vykašleš.“

„Já si nemůžu pomoct,“ bránil se Michael nedůrazně. „Čím víc se dozvídám, jak právo funguje v praxi, tím víc mě zaráží, že se tím neporušuje zákon.“

„To byl jeden z důvodů, proč jsem toho nechal i já. Kolik že ti to vlastně už je?“

„Už mi bude skoro čtyřicet.“

„To máš ještě dost času.“

„Teď nevím, jestli si děláš srandu, nebo to myslíš vážně.“

„Já taky ne,“ přiznal se mu Yossarian. „Ale jestli se ti povede odklá­ dat rozhodnutí o tom, jak bys vlastně měl se svým životem naložit, až do důchodového věku, nebudeš ho muset učinit nikdy.“

„Pořád nevím, jestli si neděláš srandu.“

„To já sám taky občas nevím,“ řekl na to Yossarian. „Někdy myslím to, co říkám, vážně, ale zároveň to myslím spíš jako srandu. Pověz mi, zřítelnice oka mého: ty si snad myslíš, že jsem v  průběhu své pestré životní dráhy někdy doopravdy to, co jsem byl nucen dělat, dělat chtěl?“

„Ani když jsi psal ty filmové scénáře?“

„Ani tehdy vlastně ne, a když, tak jen chvilku. Jenom jsem si něco namlouval a dlouho mi to nevydrželo, a z těch produktů, které z toho nakonec vzešly, jsem taky zrovna nebyl moc na větvi. Ty si snad myslíš, že jsem vážně toužil pracovat v reklamě? Nebo na Wall Street? Že jsem byl na vrcholu blaha, když jsem se staral o pronájem pozemků nebo nákup a prodej akcií? Našel by se vůbec člověk, který sní o tom, že se prosadí v propagaci a ve styku s veřejností?“

„Ty jsi vážně kdysi pracoval pro Noodlese Cooka?“

„Noodles Cook pracoval pro mě. Hned po škole. Ty si myslíš, že jsme skutečně chtěli psát politické projevy, Noodles Cook a já? Chtěli jsme psát divadelní hry a publikovat svoje povídky v New Yorkeru. Člověk si nemůže moc vybírat. Sáhneme po tom nejlepším, co se nám naskytne, Michaeli, ne po tom, co nás uchvacuje. Ani princ Waleský si nemůže moc vybírat.“

„Ale táto, to pak náš život za moc nestojí, co říkáš?“

„Nic lepšího není k dispozici.“

Michael chvíli mlčel. „Vyděsilo mě, když jsem na dveřích viděl tu cedulku – Návštěvy zakázány,“ poznamenal potom trochu dotčeně. „Kdo to tam proboha dal? Začal jsem se bát, jestli ti nakonec vážně něco není.“

„To je můj způsob humoru,“ zamumlal Yossarian, který na tu ta­ bulku ještě připsal varování, že kdo ten zákaz poruší, bude zastřelen. „Aspoň mi do pokoje nikdo zbytečně neleze. Pořád sem někdo naku­ kuje, a ani předem nezatelefonuje. Jako by si ti lidé neuvědomovali, že polehávat celý den v nemocnici může být někdy pěkná zabíračka.“

„Ty ovšem telefony stejně nebereš. Vsadím se, že jsi tady jediný pacient, který má telefon se záznamníkem. Jak dlouho tu ještě hodláš zůstat?“

„Co starosta – ještě starostuje? Kardinál je pořád kardinál? A ten nafoukanej hňup je ještě v úřadě?“

„Jakej hňup?“

„To je jedno – ať už je v úřadě, jakej chce. Přeju si, aby všichni hňupové odešli z funkcí.“

„Tak dlouho tu ovšem zůstat nemůžeš!“ vykřikl Michael. „Co tady vůbec pohledáváš? Vždyť to není tak dlouho, co ti tady udělali každoroční generálku. Lidi si pak myslejí, že jsi cvok.“

„Tak to pozor. Kdo si to myslí?“

„Třeba já.“

„Jsi cvok.“

„Všichni si to myslíme.“

„Tak to znovu pozor. To jste tedy sami všichni cvoci.“

„Julian říká, že kdybys měl v sobě trochu víc ctižádosti a fištrónu, mohls už dávno převzít vedení celé společnosti.“

„On je taky cvok. Michaeli, tentokrát mě to vážně vyděsilo. Měl jsem vidění.“

„Jaké vidění?“

„Že přebírám firmu M & M samozřejmě ne! Měl jsem jakousi auru, nebo mi to aspoň tak připadalo, a bál jsem se, že to je nějakej záchvat nebo že se mi začíná ozývat nádor na mozku či co, a nevěděl jsem, jestli si jenom něco představuju, nebo jestli je to skutečnost. Když se začnu nudit, brzy propadnu nervozitě. Dostanu zánět spojivek nebo dermatomykózu. Špatně spím. Nebudeš tomu věřit, Michaeli, ale když nejsem zamilovanej, tak se nudím, a já teď nejsem zamilovanej.“

„To je mi jasný,“ řekl Michael.

„Nedržíš dietu.“

„Podle toho to poznáš?“

„To je jeden z příznaků.“

„Rozumíš – napadlo mě, jestli třeba nejde o  padoucnici. Nebo o ataku ischemie – což nevíš, co je. Možná je to mrtvice, vyděsil jsem se. Mrtvice by se měl každý bát pořád. Moc kecám, viď? Taky jsem měl pocit, že všechno vidím dvakrát.“

„Chceš říct dvojitě.“

„Ne, to ještě ne. Pocit, že jsem vším už prošel kdysi předtím. V denním tisku jsem nemohl objevit vůbec nic nového. Každý den probíhala nebo začínala stejná politická kampaň, stejné volby, a když ne to, pořád stejný tenisový turnaj, tytéž debilní olympijské hry. Tak jsem si řekl, že by možná vůbec nebylo od věci se nastěhovat sem a dát se pořádně prohlídnout. V každém případě – mozek mám v pořádku a mysl jasnou. A svědomí čistý.“

„To rád slyším.“

„Jen si zase nebuď tak jistej. Největší zločiny páchají právě lidé s čistým svědomím. A nezapomeň – můj táta taky umřel na mrtvici.“

„Ve dvaadevadesáti.“

„No a? Myslíš, že by nad tím skákal radostí, kdyby moh? Michaeli, co s tebou bude? To, že pořád ještě nemám sebemenší představu, kde a jak zakotvíš, mně bere veškerý duševní klid.“

„Teď vážně kecáš.“

„Ty jsi jediný člověk z  rodiny, se kterým si můžu upřímně pro­ mluvit, a  nechceš mě poslouchat. Všichni ostatní to vědí, i  tvoje matka, která ovšem pořád mele jenom o tom, že bych měl platit vyšší alimenty. Peníze jsou opravdu strašně důležité, možná důležitější než skoro všechno ostatní. Chceš dobrou radu? Sežeň si zaměstnání u nějaké firmy, která svým lidem nabízí dobrý penzijní plán a kvalitní nemocenské pojištění – to je jedno, v jakém oboru působí, a nezáleží na tom, co konkrétně tam budeš dělat, i kdyby ti to bylo nevímjak protivné, a zůstaň tam až do stáří – prostě dokud to půjde. To je jediný způsob, jak se dá žít – že se budeš soustavně připravovat na smrt.“

„Jdi do háje, táto – to myslíš vážně?“

„Ne, nemyslím, i když kdoví, třeba to tak je. Ovšem ze státní so­ ciální podpory se žít ne



Joseph Heller

JOSEPH HELLER


1. 5. 1923 - 12. 12. 1999

Joseph Heller, americký spisovatel a dramatik, se narodil v židovské přistěhovalecké rodině 1. května 1923 v Brooklynu (New York).

Heller - Joseph Heller – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist