načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zavíráme! - Joseph Heller

Kniha: Zavíráme!
Autor:

Výtečné, nemilosrdně vtipné i vážné pokračování Hlavy XXII V románu Zavíráme! z roku 1994 se Joseph Heller po třiatřiceti letech vrátil k postavám z Hlavy XXII. Jejich životy se ...


Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  347
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  399 Kč
13%
naše sleva
11,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2016-09-14
Počet stran: 536
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 531 stran
Vydání: Páté vydání, v Plusu první, revidované
Spolupracovali: přeložil Miroslav Jindra
Vazba: vázaná s papírovým potahem bez laminace
ISBN: 9788025905654
EAN: 9788025905654
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Výtečné, nemilosrdně vtipné i vážné pokračování Hlavy XXII V románu Zavíráme! z roku 1994 se Joseph Heller po třiatřiceti letech vrátil k postavám z Hlavy XXII. Jejich životy se chýlí ke konci stejně jako celé 20. století a za generací, která bojovala ve druhé světové válce, pomalu padá černá opona. Yossariana, Mila Minderbindera, kaplana, Sammyho či Lewa spojují minulé zážitky, ale i jen těžko hledaný klid a pokročilý věk; teď už se nepotýkají s Němci, ale s vyhlídkou nevyhnutelného konce. Román Zavíráme! v satirické nadsázce zobrazuje skutečnou Ameriku půl století po druhé světové válce, i otřepané mýty, v nichž se vzhlíží. Absurditu tehdejší politiky, úpadek společnosti a velkoměst, chamtivost a pokrytectví, jež korumpují podnikání i kulturu, zachycuje Heller se stejně sžíravým vtipem, jaký čtenáři znají z Hlavy XXII. Zavíráme! je divoce humorná a zároveň hluboce závažná kniha. Jako v zrcadlovém bludišti se v ní v groteskní deformaci, ale zároveň prapodivně přesně ukazuje pravda o nás samých.

Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11
1 saMMy
Když lidé našeho stáří hovoří o válce, nemají na mysli Vietnam, ale
onen konflikt, který vypukl před více než půlstoletím a zasáhl téměř
celý svět. Než jsme do něj vkročili my, zuřil už téměř dva roky. Jen
do invaze v Normandii prý v té válce zahynulo přes dvacet milionů
Rusů. K zásadnímu zlomu v ní došlo u Stalingradu, ještě než naše
noha vstoupila na evropský kontinent, a  už dlouho předtím byla
vítězně vybojována bitva o Británii. Ovšem než válka skončila, stála
Ameriku milion obětí – přímo v  bojových akcích padlo na tři sta
tisíc amerických vojáků. Jenom v  Pearl Harboru zahynulo onoho
neblahého dne v prosinci 1941 třiadvacet tisíc mužů (kromě toho víc
než pětadvacet tisíc dalších utrpělo zranění), což je víc, za ten jeden
jediný den, než po odečtení padlých v nejdelší a nejkrvavější pacifické
bitvě činily naše celkové ztráty v Tichomoří, víc mrtvých Američanů
než v den invaze do Francie.
Není divu, že jsme do toho potom šli.
Díky Bohu za atomovou pumu, radoval jsem se společně se
zbytkem civilizovaného západního světa, když jsem si tehdy před
padesáti lety přečetl palcové titulky v  novinách a  dozvěděl se, že
to bouchlo. To už jsem byl zpátky doma. Válka pro mě skončila,
přežil jsem ji bez škrábnutí a jako válečný veterán jsem na tom byl
mnohem líp než před ní. Dokonce jsem měl možnost jít studovat.
Což jsem učinil, a  potom dokonce dva roky učil na jedné koleji
v Pensylvánii. Pak jsem se vrátil do New Yorku a brzy si tam našel
zaměstnání – začal jsem pracovat jako reklamní textař v inzertním
oddělení časopisu.





12
Za takových dvacet let, možná ještě dřív, budou noviny po celé naší
zemi přinášet fotografie nejstarších místních vysloužilců z té války,
kteří se ještě budou objevovat na stále vzácnějších slavnostních pře­
hlídkách pořádaných o vlasteneckých svátcích. Vlastně už teď nejsou
tyhle parády příliš časté. Já jsem se jich nikdy nezúčastnil. Myslím,
že můj táta taky ne. Kdysi dávno, to jsem byl ještě děcko, se Henry
Kantowitz, potrhlý vrátný z  činžáku naproti nám, dole v  jižním
Brooklynu, přibližně stejně starý jako táta, v Den příměří a v Den
obětí války vždycky navlékl do starobylé uniformy z první světové,
komplet i s polorozpadlými kamašemi, a potom v ní celý den štrádoval
po chodníku sem a tam, od tramvajových kolejí na Railroad Avenue
směrem k moři až k bufetové cukrárně na rohu Surf Avenue a zase
zpátky. Starému Henrymu Kantowitzovi, stejně jako tátovi, mohlo
být tehdy něco málo přes čtyřicet, ale při tom vytrvalém pochodování
se naparoval jako malej kluk. Uondané ženské s nateklýma nohama,
které se vracely z práce s nákupem z hokynářství či od řezníka v ru­
kou do svých skromných bytečků a naprosto ho ignorovaly, častoval
štěkavými vojenskými povely. Nevšímaly si ho ani jeho dvě dcerky,
kterým bylo jeho počínání zřejmě velmi trapné – mladší byla stejně
stará jako já a druhá asi o rok starší. Říkalo se, že za války utrpěl při
jednom nepřátelském dělostřeleckém útoku šok, ale moc jsem tomu
nevěřil. Tenkrát jsme taky asi neměli tušení, co výraz „šok“ vlastně
znamená.
V našich cihlových činžácích o čtyřech či pěti patrech tehdy nebyly
žádné výtahy a  pro některé stárnoucí či už přímo staré lidi býval
výstup po schodech při návratu domů značně nepříjemný. Ve skle­
pích se skladovalo uhlí. Obsluha náklaďáků, které ho přivážely, ho
dolů sypala s ohlušujícím rachotem kovovými žlaby. V suterénních
prostorách trůnily kotle a  boilery a  v  domě se vyskytoval správce,
který tam buď bydlel, nebo jenom docházel, a o němž jsme vždycky
uctivě mluvili jako o „panu Tomatom“, protože na dům dozíral ve
jménu pana domácího, jehož jsme se téměř všichni trochu báli –
koneckonců někteří z nás se bojí domácího i dnes. Necelou půlho­
dinku chůze odtud byl slavný Coney Island, obrovský zábavní park
se stovkami a tisíci barevných žárovek, nejrůznějšími lákadly, hrami,
dobrodružnými jízdami a stánky s občerstvením. Velkou, proslulou
atrakcí byl tehdy Lunapark, stejně jako „Steeplechase“, areál, který





13
založil jakýsi pan George C. Tilyou, za mého dětství už dávno mrtvý,
takže toho o něm nikdo moc nevěděl. Každá strana Steeplechase se
pyšnila nezapomenutelou reklamou podniku, nápadným, řvavým
kresleným obrazem groteskní, růžové, rozšklebené, trochu idiotské
mužské tváře, která planula přímo satanskou veselostí a vyznačovala
se neuvěřitelnými dvojrozměrnými ústy, širokými snad přes celý blok
a plnými nekonečného množství obrovských zubů. Zřízenci tohoto
podniku nosili červené uniformy a zelené žokejské čapky a z mnoha
táhla whisky. Tilyou kdysi bydlel na Surf Avenue ve vlastním soukro­
mém domě, rozložité dřevěné budově, od jejíž vstupní plošiny vedla
pěšina k několika kamenným schůdkům, po nichž se teprve scházelo
na chodník. Jako by se do něho propadaly. Když už jsem byl trochu
větší a chodil jsem kolem do veřejné knihovny, na stanici podzemky
nebo v  sobotu na odpolední představení do kina, nořilo se jméno
rodiny, vyryté v  betonu do čelní svislé plochy nejnižšího schodu
a už znatelně poškozené, z poloviny do země. To už se všude v okolí
našeho domu prosazoval nezadržitelný pokrok v podobě naftového
topení – všude rozkopané chodníky, do kterých se ukládaly trubkové
rozvody a nádrže s palivem.
Za těch dalších dvacet let budeme na těch novinových fotografiích
a  v  televizních šotech vypadat všichni jistě už hodně špatně – tak
trochu bizarně, jako lidé z jiného světa, sešlí věkem, proplešlí, celí
scvrklí, s bezzubými připitomělými úsměvy v propadlých, vrásčitých
tvářích. Už teď postupně umírají lidé, které znám, a jiní, které jsem
dobře znal, jsou po smrti už vlastně dávno. Nosíme brýle a začínáme
povážlivě nedoslýchat, někdy jsme příliš upovídaní, opakujeme se,
těžko se vyrovnáváme s potížemi a i ty nejpovrchnější rány se nám
hojí stále déle a zůstávají po nich výmluvné jizvy.
A potom už nebude trvat dlouho a všichni navždycky odejdeme.
Zůstanou po nás jen záznamy a upomínky pro pozůstalé a před­
stavy, které se jim v  nich občas podaří vyvolat. Jednoho dne třeba
některé moje dítě – adoptoval jsem je samozřejmě zcela oficiálně
a  s  jejich souhlasem – nebo dospělé vnouče náhodou objeví moje
letecké výložky či medaili za statečnost, nárameník se seržantskými
proužky nebo možná tu mou chlapeckou fotografii – malý Sammy
Singer, který měl kdysi na Coney Islandu ze všech žáků svého věku
nejlepší pravopis a vždycky ve třídě vynikal i v aritmetice, elemen­





14
tární algebře a v deskriptivní geometrii – v zimní letecké kombinéze
s  beránkem a  v  padákovém postroji, kterou kdosi pořídil někdy
před půlstoletím daleko za mořem na ostrově Pianosa, blízko zá­
padních břehů Itálie. Sedíme tam nedaleko letadla na naskládaných
půlmetrákových pumách s  vymontovanou roznětkou a  usmíváme
se do fotoaparátu, je časně ráno, čekáme na další příkaz ke vzlétnutí
a z pozadí nás sleduje náš bombometník pro tu akci, vzpomínám si,
že měl hodnost kapitána. Byl to rozkřičený, impulzivní Arménec, ze
kterého šel občas trochu strach, protože se ve zrychleném kurzu, do
něhož ho neočekávaně zařadili při operačním výcviku na letecké zá­
kladně v Columbii v Jižní Karolíně, nestačil naučit pořádně navigovat.
Z naší skupinky tam tehdy utvořili dočasnou posádku, která spolu
prodělávala bojový výcvik a nakonec se letecky přepravila za moře do
válečného prostoru. Pilotoval nám Texasan jménem Appleby, kterého
nedokázalo nic rozházet a  který byl velmi systematický a  opravdu
dobrý, zaplaťpámbu, ale ti dva se velmi brzy začali srdečně nesnášet.
Já jsem dával přednost Yossarianovi, který měl smysl pro humor a byl
bystrý, trošku divoch, ale stejně jako já chlapec z velkoměsta, který by
radši umřel, než by se nechal zabít, jak prohlásil jenom napůl žertem
jednou už ke konci války, rozhodnutý žít věčně, nebo se o to aspoň
pokusit. S tím jsem se dokázal snadno ztotožnit. Od něj jsem se naučil
říkat ne. Když mně nabídli další proužek, znamenající povýšení, a ještě
jednu leteckou medaili, pokud se zavážu k  dalším deseti bojovým
letům, odmítl jsem, a oni mě tedy poslali domů. Celou dobu jsem
se držel stranou od Yossarianových neshod s Applebym, protože jsem
byl malý a bojácný, jenom poddůstojník, a ještě ke všemu žid. V té
době jsem měl v povaze důkladně se nejdřív přesvědčit, jak na tom
s nějakým novým známým jsem, než jsem dal najevo, co si myslím,
i když jsem se alespoň v zásadě, byť ne vždycky s tou dávkou sebedů­
věry, jakou bych si byl přál, pokládal za stejně dobrého jako ostatní,
včetně důstojníků. Dokonce jsem pevně věřil, že nejsem o nic horší
než ten hromotlucký, prostořeký arménský bombometník, který do
omrzení pošahaně vtipkoval, že je vlastně Asyřan, příslušník národa,
který už dávno vyhynul. Bylo mi naprosto jasné, že jsem sečtělejší
než oni všichni dohromady, nemohli mi konkurovat, ani pokud šlo
o  správný pravopis, ale v  žádném případě jsem nebyl tak hloupý,
abych se těmito svými přednostmi nějak kasal.





15
Nikoho nepřekvapovalo, že Yossarian při každém našem cvičném
nočním letu nad Jižní Karolínou nebo Georgií zabloudil. Stal se
z  toho dobrý vtip. Od kamarádů poddůstojníků, se kterými jsem
se setkával na ubikacích nebo v jídelně, jsem se dozvídal, že i jejich
bombometníci, ze kterých narychlo udělali navigátory, ztráceli při
nočních cvičných letech orientaci, a z toho se stal další oblíbený fór.
Třetím důstojníkem v naší posádce byl nesmělý druhý pilot jménem
Kraft, ze kterého pak za mořem udělali prvního pilota a kterého nako­
nec nad Ferrarou v severní Itálii sestřelila protiletadlová obrana, když
podruhé nalétával na tamější most, takže tam zařval. Yossarian jako
vedoucí bombometník totiž nestihl shodit pumy při prvním náletu,
a protože se tam ještě jednou vrátil, když viděl, že ani ostatní most
nezasáhli a zůstal nepoškozený, dostal za to nakonec medaili. Tehdy při
těch cvičných navigačních letech nad Jižní Karolínou našel Appleby
vždycky bezpečně cestu zpátky s pomocí svého radiokompasu. Když
jsme se ovšem jedné noci opět nadobro ztratili, radiokompas přes
hodinu nefungoval. Nedaleko řádila bouře, jejíž výboje rušily spojení,
a já dodnes jasně slyším Yossarianův hlas v palubním telefonu:
„Dole vidím břeh nějaké řeky. Otoč to doleva, přeleť ji, a  já na
druhý straně najdu nějakej orientační bod.“
Posléze se ukázalo, že to nebyl břeh řeky, ale pobřeží Atlantiku,
a my že si to šineme rovnou do Afriky. Appleby nakonec ještě jednou
ztratil trpělivost a po půlhodině to začal zkoušet znova, a když ko­
nečně zachytil radiové signály a s jejich pomocí nás dostal zpátky na
domovské letiště, zbývalo nám tak málo paliva, že jsme ani nestačili
dojet od přistávací dráhy k naší stojánce. Motory nám chcíply, než
jsme je stačili vypnout.
Málem jsme v tom tehdy všichni zůstali.
Trvalo hezkých pár let, než jsem ze sebe ten zážitek setřásl, a i když
jsem pak o něm občas vyprávěl, zdaleka to nebylo jen pro zasmání.
Na té fotce je tam se mnou ještě jeden kámoš, Bill Knight, toho
dne střelec v horní věži, který byl asi o dva roky starší než já, už ženatý
a otec dítěte, s nímž se mohl těšit pouhý jeden týden, a potom taky
hubený mladík mého věku, jmenoval se Howard Snowden, radista
a střední střelec odněkud z Alabamy, který to pak asi o měsíc poz­
ději koupil nad Avignonem a dlouho v letadle umíral, sténal bolestí
a kňoural, že mu je zima. Na té fotografii je nám sotva dvacet, a taky





16
na ní jako děti, kterým je sotva dvacet, vypadáme. Howie Snowden
byl první mrtvý člověk, kterého jsem viděl, a jediný nebožtík, kte­
rého jsem spatřil mimo márnici. Moje žena umřela v  noci, a  když
jsem dorazil do nemocnice, abych vyřídil příslušné administrativní
záležitosti a začal zajišťovat pohřeb, už na pokoji nebyla. Rozlouči la
se se světem přesně tak, jak onkolog, který ji opatroval, předpově ­
děl – strefil se téměř na den. Byla dlouho nemocná, ale bolesti měla
jen někdy, a my se všichni pokoušíme věřit, že vůbec netrpěla, protože
to byla vždycky moc hodná ženská, alespoň na mě určitě, i na děti,
dobrá duše, která byla stále v přívětivé náladě. Pokud se někdy na­
štvala, tak na svého prvního muže, a to jen občas, především proto,
že často neplatil alimenty, ale pro svoje přítelkyně si peníze vyšetřil
vždycky, dokonce se stačil několikrát znovu oženit. Já jsem měl na
mrtvoly štěstí, řekl mi těsně po válce Lew, přítel z dětství, který v Ev­
ropě jako pěšák skončil v zajetí a viděl stovky mrtvých, než ho přes
moře dopravili zpátky domů – Američanů i Němců, a v Drážďanech
spousty zabitých civilistů, protože ho po tom britském náletu, při
kterém zahynuli snad všichni obyvatelé toho města a o němž jsem
od něj slyšel poprvé, poslali spolu s ostatními válečnými zajatci pod
strážním dozorem odklízet trosky. O tom náletu jsem vážně neměl
ani tušení a ze začátku jsem si myslel, že jenom tak kecá.
„Přes sto tisíc lidí? Ty ses asi pomát, Lew. To by bylo víc než v Hi­
rošimě, když tam bouchla atomovka.“
Ověřil jsem si to a musel jsem připustit, že má pravdu.
Ale od té doby uběhla už spousta času. Není divu, že naši potomci
se o druhou světovou válku moc nezajímají. Většina jich tehdy ještě ani
nebyla na světě. To už by jim teď muselo být nejmíň kolem padesátky.
Ovšem jednoho dne, někdy v budoucnosti, kterou si netroufám
přesněji určit, otevře možná některé naše dítě nebo vnouče náhodně
objevenou krabici či zásuvku, najde v ní distinkce palubního střel­
ce, válečnou leteckou medaili, seržantské proužky a mou fotografii
z války, a vyvolá to v něm ostře konturovanou vzpomínku na něco,
co se mezi námi kdysi odehrálo – nebo třeba taky neodehrálo, ale
odehrát mělo. Jako se to přihodilo mně s otcovou plynovou maskou
z první světové války.
Rád bych věděl, co se s ní asi stalo. Když jsem byl malý, byla to moje
nejoblíbenější hračka, a když byl táta dole ve městě v práci (dělal jako





17
střihač v továrně na dětskou konfekci), potají jsem si s ní náruživě
hrál. Mám taky schovanou jeho fotografii v uniformě. Když jsem si
ještě na základní škole přečetl životopis německého leteckého esa
z první světové války barona Manfreda von Richthofena, určitou dobu
jsem si přál, abych už byl co nejdřív velký, stal se ze mě stíhací pilot,
utkával se s tím Němcem každý den ve vzduchu nad francouzskými
zákopy a pokaždé ho úspěšně sestřelil. Byl to můj hrdina a já jsem
horoucně snil o tom, jak ho sundám. Brzy po válce, rozumí se po mé
válce, můj otec zemřel. Tvrdili, že na rakovinu. Táta strašně rád kouřil
doutníky. Kupoval si je v malém krámku v sousedství, hned za rohem
na Surf Avenue. U pracovního stolu tam sedával vždy spokojený pan
Levinson, usmíval se, před sebou měl naskládané nože a  tabákové
listy, rozřezával je, rovnal a svoje doutníky vlastnoručně balil. Paní
Levinsonová, rozvážná žena téměř trpasličí postavy, s tmavými vlasy
a  pihovatým obličejem, prodávala v  tom krámku koupací čepice,
špunty do uší, nafukovací kola na plavání, kyblíčky a lopatičky a další
drobné hračky a potřeby na písečnou pláž, vzdálenou odtamtud jen
pár set kroků. Byli to bezdětní manželé.
Všichni lidé tehdy pracovali. Jako kluk jsem určitou dobu roznášel
po ulicích a nábřežních denních barech noviny. Naše sestry prodá­
valy ve stáncích na dřevěné promenádě mražené krémy a limonády.
Davey Goldsmith zase prodával hotdogy. Přímo na pláži pobíhali po
horkém písku jako fretky prodavači eskym a kelímků se zmrzlinou,
z humpoláckých papundeklových krabic, které poponášeli v opálených
pažích, stoupala mlžná pára ze suchého ledu, a ti hoši se snažili udat
ze své pěticentové nabídky co nejvíc, než je chytí policajt, některý
z těch, co jim šli po krku, protože na tohle kšeftování samozřejmě
neměli licenci. Obecenstvo v plavkách jim upřímně drželo palce, aby
se jim podařilo trestající ruce spravedlnosti uniknout. Nemálo těch
lehkonohých starších chlapců, kteří si takhle nebezpečně přivydělávali,
jsem osobně znal.
Rytmické nápory mořských vln na břeh bylo slyšet až k nám do
bytu, stejně jako zvon výstražné bóje (co se jí nikdo „nebójí“, dělali
jsme si legraci). Občas, ve vzácné tiché chvíli raného či pozdního
odpoledne, k  nám dokonce tlumeně dolehla nezřetelná, přízračná
hudba od nejbližšího kolotoče, exotické taneční melodie doprováze­
jící rotaci obrovského zařízení instalovaného hned u promenády, asi





18
čtvrthodinku chůze od našeho domu. Kolotoč byl osazený dřevěnými
oři barvy zlatohnědých karamelek, v  leskle černých postrojích, vy­
šperkovaných další cukrátkovou výzdobou, modrou a růžovou, která
připomínala cucavé bonbony, lékořici, sladké želé – odkud se tady
vlastně ti nádherní koníci vzali? Existoval snad kdesi nějaký výrobní
podnik, továrna, která vyráběla výhradně koně pro kolotoče? Že by
na tom někdo vydělával těžké peníze? Kolem nás nikdo bohatý nebyl.






Joseph Heller

JOSEPH HELLER


1. 5. 1923 - 12. 12. 1999

Joseph Heller, americký spisovatel a dramatik, se narodil v židovské přistěhovalecké rodině 1. května 1923 v Brooklynu (New York).

Ve 2. světové válce sloužil v Evropě u bombardovací letky. Studoval na Oxfordu a učil literaturu v New Yorku. Proslavil se hned svým prvním románem Hlava XXII, v němž se svérázným černým humorem zobrazil absurditu válečné mašinérie a jehož světový úspěch mu umožnil věnovat se naplno literární tvorbě. Téma války se objevuje také ve hře We Bombed in New Haven (Bombardovali jsme New Haven). Román Něco se stalo je monologem průměrného Američana 60. let, který není schopen uniknout prázdnotě života. Gold za všechny peníze je románová satira na pošetilé úsilí hlavního hrdiny uniknout rodině do sféry politického života. Starozákonní látkou byl inspirován román Bůh ví. Experimentální historický román Picture This (Představte si) je podobenstvím o úpadku umění. Joseph Heller zemřel na infarkt v East Hamptonu (New York) 12. prosince 1999.




       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.