načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zatmění - Stephenie Meyerová

Zatmění

Elektronická kniha: Zatmění
Autor:

Třetí díl romantické čtyřdílné ságy s prvky fantasy a hororu. Isabella se stěhuje k otci do městečka Forks ve státě Washington. Zdá se jí, že na světě neexistuje nudnější a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 90.3%hodnoceni - 90.3%hodnoceni - 90.3%hodnoceni - 90.3%hodnoceni - 90.3% 92%   celkové hodnocení
21 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: EGMONT ČR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 480
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Eclipse
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Markéta Demlová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-252-0834-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Bella i přes veškeré překážky a varování stále miluje svého spolužáka Edwarda, který je upírem, je dokonce ochotna pro něj stát se členkou jejich společenství. Vztah však komplikuje její přátelství s vlkodlakem Jakobem, který se ji snaží chránit a jehož souputníci jsou úhlavními nepřáteli upírského klanu. Bella musí volit nejen mezi životem smrtelníka a nesmrtelností, ale i mezi láskou a přátelstvím. Třetí část zamýšlené trilogie (jež vyústila v tetralogii), ve které se završí osudy neobvyklého milostného vztahu dvou studentů.

Popis nakladatele

Třetí díl romantické čtyřdílné ságy s prvky fantasy a hororu. Isabella se stěhuje k otci do městečka Forks ve státě Washington. Zdá se jí, že na světě neexistuje nudnější a beznadějnější místo - až dokud nepotká tajuplného a přitažlivého Edwarda, který doslova obrátí její život vzhůru nohama. Do Isabellina příjezdu Edward úspěšně tajil před obyvateli městečka svou upírskou osobnost. Později však do Isabellina života vstoupí také Jacob, chlapec s vlkodlačími předky. Vlkodlaci a upíři jsou však nesmiřitelní nepřátelé a Edward s Jacobem toto nepřátelství nedokáží odložit ani z náklonnosti k Isabelle. A tak se Isabella musí mezi nimi rozhodnout…

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Zatmění" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Půlnoční slunce K7 2013-08-15 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Už je to nějakou dobu, co dopsala Půlnoční slunce a pořád není vydané. Je nějaká změna? Napsala něco dalšího? Všechny její knihy mám už přečtené a moc se těším na další, jen to dost dlouho trvá :(
reagovat
> ABZ.cz 2013-08-16 13:29:45
  Dobrý den,
dle dle poslední informace od nakladatele autorka knihu opravdu nedopsala, jelikož část unikla na internet, což ji od dalšího psaní odradilo. Žádná další kniha se tedy bohužel zatím neplánuje.
reagovat
   
 
půlnoční slunce gingles 2010-03-04
egmonnt prý nemá oprávnění vydat půlnoční slunce o Meyerové, nevíte proč? A je ještě naděje že kniha u nás přece jen vyjde?
reagovat
> Re: půlnoční slunce misha 2010-03-05 08:25:53
  zde máte odpověď: Půlnoční slunce (Midnight sun) - Stephenie napsala ještě poslední díl k Twilight serii, ale ještě před dokončením se její dílo objevilo na internetu. Mayerová tedy odložila psaní na neurčito, protože jí velice mrzelo, jak bylo její dílo zneužito. MS by ale měl být stejný příběh jako první díl Stmívání, ale z pohledu upíra Edwarda Cullena.
reagovat
   
> Re: půlnoční slunce Alenka 2010-03-18 16:31:40
  a já jsem zase na internetu četla, že už má MS dopsaný a že má vyjít někdy v dubnu nebo v květnu. jestli to teda nebyl kec, tak se máme na co těšit...
reagovat
   
 
sd verča 2009-02-19
douifám že bryz vyjde. už sem četla pár stránek
reagovat
 
dotaz erika 2009-01-28
Ahoj, chtěla jsem se zeptat? nový měsíc je dvoudílný? nějak sem to totiž nepochopila. díky
reagovat
 
5díl Gigina 2009-01-09
nevíte jestli už začala Stephenie Meyerová psat 5. díl nebo alespon jak se jmenuje pls napište na email
reagovat
> Re: 5díl Eliška 2009-02-09 14:26:49
  5díl není když je to čtyř dílná sága
reagovat
   
> Re: 5díl kikina 2009-02-10 15:11:39
  5 díl je a menuje se nidnight sun(půlnoční slunce) a tento díl je psán z pohledu edwarda cullena :)
reagovat
   
> Re: 5díl kikina 2009-02-10 15:12:47
  sory preklikla sem se je to MIDNIGHT SUN
reagovat
   
 
Odpoved Aiva 2009-01-07
V CR uz je prelozeny aj 4.diel...na nete sa da stiahnut....ale kniha este nevysla...
reagovat
> Re: Odpoved baja 2009-01-23 16:01:26
  kde sa da na nete stiahnut kniha prosiim poradte ja fakt nevim asi som blba ale neviim!!
reagovat
   
> Re: Odpoved Lea 2009-01-26 21:00:31
  4. díl na netu - kdo hledá, ten najde. Myslím, že tohle není místo kde by někdo někomu radil, kde si stáhne elektronickou verzi knihy. Jinak 5. díl je Midnight Sun - Půlnoční slunce, což je Stmívání z pohledu Edwarda a není dopsaný, protože někdo z autorčiny blízkosti zveřejnil rukopis prvních 12. kapitol, takže se na to prozatím (možná i nadobro) vykašlala...
reagovat
   
> Re: Odpoved KKKKKKKKK 2009-04-13 19:08:58
  NA GOOGLE ZADÁŠ MÉNO A MUSÍŠ DOUFAT
ŽE OBĚVÍŠ ODKAZ NA TU STRÁNKU.
reagovat
   
> Re: Odpoved misha 2009-04-14 08:48:23
  odkaz je: http://knihy.abz.cz
reagovat
   
 
Otázka Agát 2008-12-31
Mám dotaz... vyšla už u nás 4. kniha?
reagovat
 
horor??? Renča 2008-06-13
To zařazení mi přijde zvláštní, řekla bych spíš fantasy román pro mládež s pár prvky hororu.
reagovat
 
skvělá série Renča 2008-06-13
Málokdy se stává, že další díl je lepší než předchozí, ale tady to platí.
reagovat
 
oprava Jaazzy 2008-06-13
jako mně - autorka ne aurorka :-D
reagovat
 
chyba Jaazzy 2008-06-13
Aurorka se jmenuje MEYERová (ne Mezerová) - chápu překlep se vloudí
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

STMÍVÁNÍ – NOVÝ MĚSÍC

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.egmont.cz

www.albatrosmedia.cz

Stephenie Meyerová

Zatmění – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


www.egmont.cz

STEPHENIE MEYEROVÁ

zatmeni_nove_titul:Sestava 1 19.8.09 9:15 Stránka 1


Eclipse

Text copyright © 2007 by Stephenie Meyer

Translation © 2008 by Markéta Demlová

This edition published by arrangement with Little, Brown and Company,

Hachette Book Group USA.

All rights reserved.

Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o.

Na Pankráci 30/1618, 140 00 Praha 4, v Praze roku MMXVII jako svou 5184. publikaci

Z anglického originálu Eclipse přeložila Markéta Demlová

Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec

Sazba Amos typografické studio, s.r.o.

E-book konverzi provedl Art D – Grafický ateliér Černý, s. r. o.

E-book konverze © Art D – Grafický ateliér Černý, s. r. o.

ISBN tištěné verze 978-80-252-0834-2

ISBN e-knihy 978-80-252-4067-0

TS 14. První vydání

www.egmont.cz

www.albatrosmedia.cz


PŘEDMLUVA

Všechny naše pokusy o úskok byly marné.

Se srdcem sevřeným v ledovém krunýři jsem sledovala, jak se chystá mě bránit. Jeho intenzivní soustředěnínerozrazovalo ani náznak pochybností, ačkoliv stál protipřesile. Věděla jsem, že se nedočkáme žádné pomoci –členové jeho rodiny v tuto chvíli nepochybně bojovali o své životy stejně jako on bojoval o ty naše.

Dozvím se někdy výsledek té druhé bitvy? Zjistím, kdo jsou vítězové a kdo poražení? Neskončí můj život dřív?

Výhledy nebyly kdovíjak příznivé.

Černé oči, planoucí zuřivou touhou po mé smrti, číhaly na okamžik, až se pozornost mého ochránce obrátí jinam. V tu chvíli jistě zemřu.

Někde daleko, daleko v chladném lese zavyl vlk.



1. ULTIMÁTUM

Bello,

nechápu, proč nutíš Charlieho, aby Billymu podstrkoval vzkazy pro mě, jako bychom byli ve druhé třídě – kdybych stebou chtěl mluvit, tak bych ti zvedl

To ty jsi to rozhodla, chápeš? Nemůžeš mít obojí, když

Co je na slovech „nepřátelé na život ana smrt“ taksložitého, že je nedovedeš

Koukni, já vím, že se chovám jako vůl, ale jinak to nejde

Nemůžeme být kamarádi, když trávíš všechen čas spartou

Když na tebe moc myslím, je to ještě horší, takže už mi nepiš

Jo, taky se mi po tobě stýská. Hodně. Tím se ale nicnemění. Promiň.

Jacob

Přejela jsem prsty po stránce apo hmatu cítila vroubky, kde přitiskl pero na papír tak silně, že ho div neprotrhl.Dovedla jsem si ho představit, jak to psal – jak čmáralrozzlobená písmena svým nedbalým rukopisem, jak škrtal řádku po řádce, když slova nevyzněla podle jeho představ, možnádokonce vobrovské ruce zlomil pero; to by vysvětlovalo tykaňky. Dokázala jsem si představit, jak se nespokojeně mračil akrabatil čelo. Kdybych utoho byla, možná bych se smála. Aby sis neudělal uzel na mozku, Jacobe, dobírala bych si ho. Prostě to ze sebe vysyp.

Smích bylo to poslední, nač jsem měla chuť, když jsem si znovu pročítala ta slova, která jsem už stejně uměla zpaměti. Jeho odpověď na můj prosebný vzkaz – který jsem mu poslala po Charliem aprostřednictvím Billyho jako nějaká druhačka,

5


jak podotkl – mě nijak nepřekvapila. Věděla jsem, co vníbude stát ještě dřív, než jsem ji otevřela.

Překvapením pro mě bylo, jak hluboce mě každýpřeškrtnutý řádek ranil – jako kdybych se pořezala oostré hrotypísmenek. Anejen to, za každou rozhněvanou nedokončenou větou se skrývalo jezero bolesti; ata Jacobova bolest mězraňovala hlouběji než moje vlastní.

Zatímco jsem nad tím uvažovala, dolehl ke mnězkuchyně pach spáleniny akouře. Vjiné domácnosti by možnáskutečnost, že vaří někdo jiný než já, nebyla důvodem kpanice, ale tady jsem musela zasáhnout.

Zastrčila jsem zmačkaný papír do zadní kapsy kalhot avmžiku jsem byla dole.

Sklenice omáčky na špagety, kterou Charlie strčil domikrovlnky, objížděla teprve první kolečko, když jsem strhnutím otevřela dvířka avytáhla ji ven.

„Udělal jsem snad něco špatně?“ divil se Charlie.

„Tati, napřed musíš sundat víčko. Kov do mikrovlnkyneatří.“ Při těch slovech jsem honem odšroubovala víčko,nalila polovinu omáčky do misky, pak jsem misku vrátila domikrovlnky asklenici zpátky do ledničky; nastavila jsem čas astiskla start.

Charlie sledoval moje počínání snašpulenými rty. „Nudle jsem uvařil správně?“

Podívala jsem se na pánev na sporáku – zdroj pachu,který mě prve vyburcoval. „Neuškodí, když to budeš míchat,“řekla jsem mírně. Našla jsem lžíci apokusila se roztrhatkašovitý chuchvalec, který se připekl ke dnu.

Charlie si povzdechl.

„Tak co se tady děje, kčemu to všechno?“ zeptala jsem se ho.

Založil si ruce na prsou azadním oknem pozoroval liják venku. „Nevím, očem mluvíš,“ zabručel.

Byla jsem zmatená. Charlie vaří? Aproč se utoho tváří tak kysele? Vždyť Edward ještě nepřišel; táta si obvykle tohlechování schovával pro mého kluka. Snažil se, seč mohl, aby mu každým slovem agestem dal najevo, že tu není vítán. Jehosna>6


jak podotkl – mě nijak nepřekvapila. Věděla jsem, co vníbude stát ještě dřív, než jsem ji otevřela.

Překvapením pro mě bylo, jak hluboce mě každýpřeškrtnutý řádek ranil – jako kdybych se pořezala oostré hrotypísmenek. Anejen to, za každou rozhněvanou nedokončenou

větou se skrývalo jezero bolesti; ata Jacobova bolest mězraňovala hlouběji než moje vlastní.

Zatímco jsem nad tím uvažovala, dolehl ke mnězkuchyně pach spáleniny akouře. Vjiné domácnosti by možnáskutečnost, že vaří někdo jiný než já, nebyla důvodem kpanice,

ale tady jsem musela zasáhnout.

Zastrčila jsem zmačkaný papír do zadní kapsy kalhot

avmžiku jsem byla dole.

Sklenice omáčky na špagety, kterou Charlie strčil domikrovlnky, objížděla teprve první kolečko, když jsem strhnutím

otevřela dvířka avytáhla ji ven.

„Udělal jsem snad něco špatně?“ divil se Charlie.

„Tati, napřed musíš sundat víčko. Kov do mikrovlnkyneatří.“ Při těch slovech jsem honem odšroubovala víčko,nalila polovinu omáčky do misky, pak jsem misku vrátila domikrovlnky asklenici zpátky do ledničky; nastavila jsem čas

astiskla start.

Charlie sledoval moje počínání snašpulenými rty. „Nudle

jsem uvařil správně?“

Podívala jsem se na pánev na sporáku – zdroj pachu,který mě prve vyburcoval. „Neuškodí, když to budeš míchat,“řekla jsem mírně. Našla jsem lžíci apokusila se roztrhatkašovitý chuchvalec, který se připekl ke dnu.

Charlie si povzdechl.

„Tak co se tady děje, kčemu to všechno?“ zeptala jsem se ho.

Založil si ruce na prsou azadním oknem pozoroval liják

venku. „Nevím, očem mluvíš,“ zabručel.

Byla jsem zmatená. Charlie vaří? Aproč se utoho tváří tak

kysele? Vždyť Edward ještě nepřišel; táta si obvykle tohlechování schovával pro mého kluka. Snažil se, seč mohl, aby mu

každým slovem agestem dal najevo, že tu není vítán. Jehosna>6

hy ovšem nebyly nutné – Edward přesně věděl, co si můj otec

myslí, ibez toho divadýlka.

Při slovu kluk jsem se začala kousat do tváře azase se mě

zmocnilo to známé napětí. Tohle slovo ani zdalekanevystihovalo, co jsem cítila – pro věčnou oddanost potřebujeteexresivnější výraz... Ale slova jako souzeno a osud znělapříšerně sentimentálně, když je člověk použil vběžném

rozhovoru.

Edward měl na mysli jiné slovo, aprávě ono bylo zdrojem

napětí, které jsem cítila. Trnuly mi zuby už při pouhémpomyšlení.

Snoubenka. Brrr. Při té představě jsem se otřásla.

„Uniklo mi něco? Odkdy vaříš večeře?“ zeptala jsem se

Charlieho. Hodila jsem těstovinovou hroudu do vroucí vody

asledovala, jak tam poskakuje. „No, spíš bych měla říctpokoušíš se vařit, viď.“

Charlie pokrčil rameny. „Není žádný zákon, který by říkal,

že ve vlastním domě nesmím vařit.“

„Ty jsi odborník,“ odpověděla jsem asúsměvem sepodívala na odznak přišpendlený kjeho kožené bundě.

„Haha. Vtipné.“ Můj pohled mu připomněl, že ji má ještě

na sobě, tak se zní vysoukal apověsil ji na háček, který měl

vyhrazený pro sebe. Visel tam iopasek se služební pistolí –

už několik týdnů necítil potřebu brát ho ssebou na stanici.

Městečko Forks ve státě Washington netrápila žádnázáhadná zmizení, nikdo nechodil nahlásit, že spatřil obrovskéhotajemného vlka ve věčně deštivých lesích...

Mlčky jsem míchala nudle aříkala si, že až nadejdevhodná chvíle, Charlie sám začne vyprávět otom, co ho trápí. Můj

táta nebyl žádný mluvka, aúsilí vydané na přípravu večeře,

ke které si se mnou chtěl sednout, dávalo jasně najevo, žemáme před sebou netypicky dlouhý rozhovor.

Mechanicky jsem se podívala na hodiny – což jsem touhle

dobou dělávala každých pár minut. Zbývala necelá půlhodina.

Odpoledne bývala zcelého dne nejprotivnější. Od tédoby, co na mě můj kdysi nejlepší přítel (avlkodlak) Jacob Black

7


prozradil, že jsem potají jezdila na motorce – té zrady sedoustil proto, abych dostala domácí vězení anemohla trávit

čas sEdwardem Cullenem, svým klukem (upírem) – mělEdward dovoleno vídat mě jenom od sedmi do půl desátévečer, vždycky vmezích našeho domu apod dohledemspolehlivě nabručeného táty.

Tenhle trest následoval bezprostředně po trochu méně přísném domácím vězení, které jsem si vysloužila zanevysvětlené třídenní zmizení aepizodku se skokem zútesu.

Samozřejmě jsem Edwarda stále vídala ve škole, protože stím Charlie nemohl nic nadělat. Apak také Edward trávil téměř každou noc umě vpokoji, ale otom Charlie neměltušení. Edwardova schopnost lehce atiše vyšplhat do méhookna vprvním poschodí byla téměř tak užitečná jako jeho schopnost číst Charlieho myšlenky.

Takže odpoledne byla jediná část dne, kterou jsemmusela vydržet bez Edwarda, apřesto jsem vždycky byla neklidná ahodiny se mi nesnesitelně vlekly. Ale snášela jsem svůj trest bez reptání, zaprvé proto, že jsem věděla, že si ho zasloužím, azadruhé proto, že jsem tatínkovi nechtěla ubližovat tím, že bych se teď odstěhovala. Na obzoru se totiž rýsovalo mnohem trvalejší odloučení, okterém Charlie sice nevěděl, ale které se nezadržitelně blížilo.

Tatínek se sbručením posadil ke stolu arozložil si předsebe vlhké noviny; za pár vteřin nesouhlasně zamlaskal jazykem.

„Nevím, proč ty noviny čteš, tati. Jenom tě to vždyckyvytočí.“

Nevšímal si mě, vrčel na noviny vrukou. „Akvůli tomuhle chtějí všichni žít vmalém městě! To je neuvěřitelné.“

„Tak copak nám velkoměsta provedla tentokrát?“

„Seattle se uchází otitul města snejvětším počtem vražd vzemi. Pět nevyřešených vražd za poslední dva týdny.Dovedeš si to představit, takhle žít?“

„Myslím, že Phoenix je ve statistice vražd ještě výš, tati. Já jsem tam žila.“ Anikdy mi nehrozilo, že by mě někdo chtěl zabít, dokud jsem se nepřestěhovala do tohoto bezpečného

8


prozradil, že jsem potají jezdila na motorce – té zrady sedoustil proto, abych dostala domácí vězení anemohla trávit

čas sEdwardem Cullenem, svým klukem (upírem) – mělEdward dovoleno vídat mě jenom od sedmi do půl desátévečer, vždycky vmezích našeho domu apod dohledemspolehlivě nabručeného táty.

Tenhle trest následoval bezprostředně po trochu méně

přísném domácím vězení, které jsem si vysloužila zanevysvětlené třídenní zmizení aepizodku se skokem zútesu.

Samozřejmě jsem Edwarda stále vídala ve škole, protože

stím Charlie nemohl nic nadělat. Apak také Edward trávil

téměř každou noc umě vpokoji, ale otom Charlie neměltušení. Edwardova schopnost lehce atiše vyšplhat do méhookna vprvním poschodí byla téměř tak užitečná jako jeho

schopnost číst Charlieho myšlenky.

Takže odpoledne byla jediná část dne, kterou jsemmusela vydržet bez Edwarda, apřesto jsem vždycky byla neklidná

ahodiny se mi nesnesitelně vlekly. Ale snášela jsem svůj trest

bez reptání, zaprvé proto, že jsem věděla, že si ho zasloužím,

azadruhé proto, že jsem tatínkovi nechtěla ubližovat tím, že

bych se teď odstěhovala. Na obzoru se totiž rýsovalo mnohem

trvalejší odloučení, okterém Charlie sice nevěděl, ale které

se nezadržitelně blížilo.

Tatínek se sbručením posadil ke stolu arozložil si předsebe vlhké noviny; za pár vteřin nesouhlasně zamlaskal jazykem.

„Nevím, proč ty noviny čteš, tati. Jenom tě to vždyckyvytočí.“

Nevšímal si mě, vrčel na noviny vrukou. „Akvůli tomuhle

chtějí všichni žít vmalém městě! To je neuvěřitelné.“

„Tak copak nám velkoměsta provedla tentokrát?“

„Seattle se uchází otitul města snejvětším počtem vražd

vzemi. Pět nevyřešených vražd za poslední dva týdny.Dovedeš si to představit, takhle žít?“

„Myslím, že Phoenix je ve statistice vražd ještě výš, tati. Já

jsem tam žila.“ Anikdy mi nehrozilo, že by mě někdo chtěl

zabít, dokud jsem se nepřestěhovala do tohoto bezpečného

8

městečka. Moje jméno vlastně pořád figuruje na několikaseznamech jako cíl útoku... Lžíce se mi roztřásla vrukou, ažvoda začala šplíchat.

„No, já bych tam nebydlel ani za zlaté prase,“ prohlásil

Charlie.

Přestala jsem zachraňovat večeři apustila jsem se doservírování; musela jsem použít nůž na steaky, abych ukrojilajednu porci špaget pro Charlieho ajednu pro sebe. Tatínek mě

přitom zahanbeně pozoroval. Pak si polil svou porciomáčkou azabořil do ní lžíci. Zamaskovala jsem svůj chuchvalec

omáčkou, jak nejlépe jsem uměla, abez velkého nadšení jsem

se taky pustila do jídla. Chvilku jsme jedli mlčky. Charliestále pročítal zprávy, tak jsem si vzala svůj ohmataný výtiskrománu Na Větrné hůrce, který ležel na stole ještě od snídaně,

asnažila jsem se ponořit do příběhu zAnglie na přelomu

osmnáctého adevatenáctého století. Přitom jsem čekala, až

Charlie začne mluvit.

Právě jsem se dostávala kčásti, kdy se Heathcliff vrací, když

si Charlie odkašlal ahodil noviny na zem.

„Máš pravdu,“ řekl Charlie. „Tohle všechno nebylo jen tak.“

Zamával vidličkou nad lepivým jídlem. „Chtěl jsem stebou

mluvit.“

Odložila jsem knihu stranou; vazba byla tak poničená, že

se knížka naplocho rozložila na stole. „Stačilo říct.“

Přikývl asvraštil obočí. „Jo. Příště si to budu pamatovat.

Myslel jsem, že když ti ulehčím starosti spřípravou večeře,

tak tě obměkčím.“

Zasmála jsem se. „To se ti povedlo – tvoje kuchařskéumění mě obměkčilo, že jsem jako pěnový bonbón. Copotřebuješ, tati?“

„No, jde oJacoba.“

Cítila jsem, jak mi výraz ztvrdl. „Aco je sním?“ zeptala jsem

se ztuhlými rty.

„Klídek, Bells. Já vím, jsi pořád rozzlobená, že na tebežaloval, ale on jenom udělal správnou věc. Bylo to od nějzodovědné.“

9


„Zodpovědné,“ zopakovala jsem pohrdlivě azvedla oči vsloup. „Jasně. Tak co je sJacobem?“

Ta naoko lhostejná otázka mi rezonovala vhlavě,nedávala mi pokoj. Co je sJacobem? Co sním mám dělat?Sbývalým nejlepším přítelem, který je teď pro mě... čím?Nepřítelem? Přikrčila jsem se.

Charlie se najednou tvářil nejistě. „Slib mi, že se nebudeš zlobit, ano?“

„Proč bych se zlobila?“

„Protože jde taky oEdwarda.“

Přimhouřila jsem oči.

Charlie nasadil hrubší tón. „Pouštím ho knám domů,nebo ne?“

„To ano,“ připustila jsem. „Ale jen na chvilku. Avůbec by mi nevadilo, kdybys měčas od času pustil taky zdomu,“pokračovala jsem – jenom vžertu ovšem; věděla jsem, že budu mít zaracha po zbytek školního roku. „Poslední dobou jsem docela hodná.“

„No, ktomu jsem se taky chtěl tak trochu dostat...“

Vtu chvíli se Charlieho obličej roztáhl do nečekaného úsměvu, při kterém se mu udělaly vějířky vrásek kolem očí; na vteřinku vypadal odvacet let mladší.

Ten úsměv ve mně vykřesal jiskřičku naděje, ale nechtěla jsem na to jít moc zhurta. „Já ti nerozumím, tati. MluvíšoJacobovi, nebo oEdwardovi, nebo omém domácím vězení?“

Úsměv se zase zablýskl. „Vpodstatě otom všem.“

„Ajak to spolu souvisí?“ zeptala jsem se obezřetně.

„Dobře.“ Povzdechl si azvedl ruce, jako by se vzdával.„Říkal jsem si zkrátka, že by sis možná zasloužila podmínečné propuštění za dobré chování. Musím uznat, že na svůj věk jsi to snášela statečně.“

Hlas iobočí mi vylétly vzhůru. „Vážně? Jsem volná?“

Co se to stalo? Byla jsem přesvědčená, že budu vdomácím vězení, dokud se skutečně neodstěhuju, aani Edwardnezaznamenal vCharlieho myšlenkách žádné kolísání...

Charlie zvedl prst. „Podmínečně.“

10


„Zodpovědné,“ zopakovala jsem pohrdlivě azvedla oči

vsloup. „Jasně. Tak co je sJacobem?“

Ta naoko lhostejná otázka mi rezonovala vhlavě,nedáva

la mi pokoj. Co je sJacobem? Co sním mám dělat?Sbýva

lým nejlepším přítelem, který je teď pro mě... čím?Nepříte

lem? Přikrčila jsem se.

Charlie se najednou tvářil nejistě. „Slib mi, že se nebudeš

zlobit, ano?“

„Proč bych se zlobila?“

„Protože jde taky oEdwarda.“

Přimhouřila jsem oči.

Charlie nasadil hrubší tón. „Pouštím ho knám domů,ne

bo ne?“

„To ano,“ připustila jsem. „Ale jen na chvilku. Avůbec by

mi nevadilo, kdybys měčas od času pustil taky zdomu,“po

kračovala jsem – jenom vžertu ovšem; věděla jsem, že budu

mít zaracha po zbytek školního roku. „Poslední dobou jsem

docela hodná.“

„No, ktomu jsem se taky chtěl tak trochu dostat...“

Vtu chvíli se Charlieho obličej roztáhl do nečekaného

úsměvu, při kterém se mu udělaly vějířky vrásek kolem očí;

na vteřinku vypadal odvacet let mladší.

Ten úsměv ve mně vykřesal jiskřičku naděje, ale nechtěla

jsem na to jít moc zhurta. „Já ti nerozumím, tati. MluvíšoJa

cobovi, nebo oEdwardovi, nebo omém domácím vězení?“

Úsměv se zase zablýskl. „Vpodstatě otom všem.“

„Ajak to spolu souvisí?“ zeptala jsem se obezřetně.

„Dobře.“ Povzdechl si azvedl ruce, jako by se vzdával.„Ří

kal jsem si zkrátka, že by sis možná zasloužila podmínečné

propuštění za dobré chování. Musím uznat, že na svůj věk jsi

to snášela statečně.“

Hlas iobočí mi vylétly vzhůru. „Vážně? Jsem volná?“

Co se to stalo? Byla jsem přesvědčená, že budu vdomácím

vězení, dokud se skutečně neodstěhuju, aani Edwardneza

znamenal vCharlieho myšlenkách žádné kolísání...

Charlie zvedl prst. „Podmínečně.“

10

Nadšení opadlo. „No, to je fantastické,“ zabručela jsem.

„Bello, tohle ber spíš jako prosbu než žádost, ano? Jsivol

ná. Ale doufám, že tu svobodu... moudře využiješ.“

„Co to znamená?“

Znovu si povzdychl. „Vím, že ti stačí ke štěstí trávitveške

rý svůj čas sEdwardem –“

„Trávím čas taky sAlicí,“ skočila jsem mu do řeči.Edwar

dovy sestry se žádné návštěvní hodiny netýkaly; přicházela

aodcházela, jak se jí zachtělo. Charlie byl vjejích šikovných

rukou poddajný jako tmel.

„To je pravda,“ souhlasil. „Ale máš ijiné přátele kroměCul

lenových, Bello. Nebo jsi aspoň mívala.“

Dlouhou chvíli jsme se na sebe dívali.

„Kdy jsi naposledy mluvila sAngelou Weberovou?“ nadhodil.

„Vpátek uoběda,“ odpověděla jsem okamžitě.

Před Edwardovým návratem se moji spolužáci rozdělili do

dvou skupin. Vduchu jsem je rozlišovala na hodné, kteřístá

li proti těm zlým. My a oni se taky dalo použít. Hodní lidéby

li Angela, její věrný kluk Ben Cheney aMike Newton; tito tři

mi velmi velkodušně odpustili, že jsem se zbláznila, když mě

Edward opustil. Ta druhá skupina se soustředila kolemLau

ren Malloryové azdálo se, že téměř všichni ostatní, včetně mé

první kamarádky ve Forks, Jessiky Stanleyové, jsou zastánci

jejího programu namířeného proti mně.

Když se Edward vrátil do školy, dělící čára jen nabyla na

zřetelnosti.

Edwardův návrat si vybral daň vpodobě Mikova přátelství,

ale Angela mi byla neochvějně věrná aBen se zachovalpod

le jejího příkladu. Navzdory přirozené averzi, kterou většina

lidí vůči Cullenovým cítila, Angela poslušně sedávala každý

den uoběda vedle Alice. Po pár týdnech to dokonce vypadalo,

že se jí tam začalo líbit. Bylo těžké nepodlehnout kouzluCul

lenových – jakmile jim člověk dal možnost nechat ho nase

be působit.

„Amimo školu?“ zeptal se Charlie astrhl tak moupozor

nost zpátky ksobě.

11


„Neviděla jsem se s nikým mimo školu, tati. Domácívězení, pamatuješ? AAngela má taky kluka. Je vždycky sBenem.

Jestli budu opravdu volná,“ dodala jsem, silně skeptická,„možná bychom mohli chodit na rande společně.“

„Dobře. Ovšem...“ Zaváhal. „SJakem jste bývali jakosiamská dvojčata, ateď –“

Utnula jsem ho. „Můžeš se dostat ktomu hlavnímu, tati? Jaká je tvoje podmínka – ale přesně?“

„Myslím, že bys kvůli jednomu klukovi neměla házet zahlavu všechny ostatní přátele, Bello,“ řekl přiškrceným hlasem. „Nesluší se to anavíc si myslím, že by tvůj život byl lépevyvážený, kdybys do něj pustila ijiné lidi. To, co se stalo loni vzáří...“

Zašklebila jsem se.

„Zkrátka adobře,“ hájil se, „kdybys tenkrát měla vživotě místo ipro jiné než jen pro Edwarda Cullena, nemuselo to tak dopadnout.“

„Dopadlo by to přesně stejně,“ zamumlala jsem.

„Možná ano, amožná ne.“

„Kam tím míříš?“ připomněla jsem mu.

„Využij své nově nabyté svobody ktomu, aby ses vídala isdalšími kamarády. Vnes do toho trochu rovnováhy.“

Pomalu jsem přikývla. „Rovnováha mi nevadí. Mám alenějaké specifické časové kvóty?“

Zašklebil se, ale zavrtěl hlavou. „Já to nechci komplikovat. Jenom nezapomínej na přátele...“

Bylo to dilema, skterým jsem se už potýkala. Mojipřátelé. Lidé, skterými se kvůli jejich bezpečnosti po závěrečných zkouškách už nikdy neuvidím.

Jak se mám tedy zachovat? Trávit snimi čas, dokud to jde? Nebo se od nich začít odstřihávat už teď, aby byl ten přechod pozvolnější? Ta druhá možnost mi naháněla strach.

„... obzvláště na Jacoba,“ dodal Charlie avytrhl mě zezamyšlení.

To bylo ještě větší dilema než to první. Chvilku mi trvalo, než

jsem našla správná slova. „SJacobem to... možná... bude těžké.“

12


„Neviděla jsem se s nikým mimo školu, tati. Domácívězení, pamatuješ? AAngela má taky kluka. Je vždycky sBenem.

Jestli budu opravdu volná,“ dodala jsem, silně skeptická,„možná bychom mohli chodit na rande společně.“

„Dobře. Ovšem...“ Zaváhal. „SJakem jste bývali jakosiamská dvojčata, ateď –“

Utnula jsem ho. „Můžeš se dostat ktomu hlavnímu, tati?

Jaká je tvoje podmínka – ale přesně?“

„Myslím, že bys kvůli jednomu klukovi neměla házet zahlavu všechny ostatní přátele, Bello,“ řekl přiškrceným hlasem.

„Nesluší se to anavíc si myslím, že by tvůj život byl lépevyvážený, kdybys do něj pustila ijiné lidi. To, co se stalo loni

vzáří...“

Zašklebila jsem se.

„Zkrátka adobře,“ hájil se, „kdybys tenkrát měla vživotě

místo ipro jiné než jen pro Edwarda Cullena, nemuselo to

tak dopadnout.“

„Dopadlo by to přesně stejně,“ zamumlala jsem.

„Možná ano, amožná ne.“

„Kam tím míříš?“ připomněla jsem mu.

„Využij své nově nabyté svobody ktomu, aby ses vídala

isdalšími kamarády. Vnes do toho trochu rovnováhy.“

Pomalu jsem přikývla. „Rovnováha mi nevadí. Mám alenějaké specifické časové kvóty?“

Zašklebil se, ale zavrtěl hlavou. „Já to nechci komplikovat.

Jenom nezapomínej na přátele...“

Bylo to dilema, skterým jsem se už potýkala. Mojipřátelé. Lidé, skterými se kvůli jejich bezpečnosti po závěrečných

zkouškách už nikdy neuvidím.

Jak se mám tedy zachovat? Trávit snimi čas, dokud to jde?

Nebo se od nich začít odstřihávat už teď, aby byl ten přechod

pozvolnější? Ta druhá možnost mi naháněla strach.

„... obzvláště na Jacoba,“ dodal Charlie avytrhl mě zezamyšlení.

To bylo ještě větší dilema než to první. Chvilku mi trvalo, než

jsem našla správná slova. „SJacobem to... možná... bude těžké.“

12

„Blackovi jsou prakticky rodina, Bello,“ dodal Charliepřísně aotcovsky. „AJacob je už dlouho tvůj velmi, velmi dobrý

přítel.“

„To já vím.“

„Copak se ti po něm vůbec nestýská?“ zeptal se tátanešťastně.

Vtu ránu jako by mi natekl krk; musela jsem si dvakrátodkašlat, než se mi podařilo odpovědět. „Ano, moc se mistýská,“ přiznala jsem sočima sklopenýma. „Hrozně se mi po něm

stýská.“

„Tak proč je to tak těžké?“

Na tuhle otázku jsem mu prostě nemohla odpovědět. Bylo

to proti pravidlům, aby normální lidé – lidští lidé jako já

aCharlie – věděli outajeném světě plném mýtů apříšer,které vskrytu aneodhaleny existovaly kolem nás. Já jsem otom

světě věděla všechno – čímž jsem si vysloužila pěknou řádku

potíží. Nechtěla jsem, aby se stím musel potýkat iCharlie.

„Mezi Jacobem amnou došlo... ke konfliktu,“ řekla jsempomalu. „Dostali jsme se do sporu kvůli našemu přátelství, víš.

Zdá se, že Jakovi už prostě přátelství nestačí.“ Nechtěla jsem

ve svém vysvětlování zabíhat do detailů, které byly sicepravdivé, ale bezvýznamné, skoro nicotné vporovnání shlavním

důvodem naší roztržky. Jacobova vlkodlačí smečka totiž

ksmrti nenáviděla Edwardovu upíří rodinu – atedy taky mě,

protože jsem měla vúmyslu stát se členkou této rodiny se

vším všudy. Něco takového jsem sním nemohla vyřizovatprostřednictvím vzkazů, atelefony mi nebral. Amůj plán jednat

svlkodlakem osobně se rozhodně nesetkal sporozuměním

na straně upírů.

„Edward nestojí otrošku zdravé konkurence?“ neodpustil

si Charlie sarkastickou poznámku.

Vrhla jsem po něm zlobný pohled. „Ožádnoukonkurenci nejde.“

„Ubližuješ Jakovi, když se mu takhle vyhýbáš. Určitě by se

stebou radši aspoň kamarádil.“

Aha, takže to já se vyhýbám jemu?

13


„Jsem si celkem jistá, že Jake se se mnou vůbec nechcekamarádit.“ Ta slova mě pálila vpuse. „Ajak tě to vlastněnaadlo?“

Charlie se zatvářil rozpačitě. „Asi to přišlo na přetřesdneska uBillyho...“

„Vy jste sBillym jak dvě staré drbny,“ postěžovala jsem si

avzdorovitě jsem píchala vidličkou do ztuhlých špaget natalíři.

„Billy si oJacoba dělá starosti,“ řekl Charlie. „Jake to teď

má těžké... Je vdepresi.“

Zamračila jsem se, ale oči jsem měla upřené na slepenec.

„Apak, vždycky jsi byla tak šťastná, když jsi strávila densJakem.“ Charlie si povzdechl.

„Teď jsem šťastná taky,“ ucedila jsem zuřivě skrz zaťaté

zuby.

Kontrast mezi mými slovy atónem prolomil napětí.Charlie vybuchl smíchy ajá jsem se kněmu musela přidat.

„Dobře, dobře,“ souhlasila jsem. „Rovnováhu.“

„AJacoba,“ naléhal.

„Pokusím se.“

„Fajn. Najdi tu rovnováhu, Bello. Jo, abych nezapomněl, přišla ti nějaká pošta,“ dodal Charlie arázně celou věcuzavřel. „Je to vedle sporáku.“

Seděla jsem bez hnutí amyšlenky se mi stále ovíjely kolem Jacobova jména. Stejně to budou jen nějaké reklamy; zrovna včera jsem dostala balíček od maminky anic jiného jsemnečekala.

Charlie odsunul židli od stolu asprotahováním vstal.Odnesl talíř do dřezu, ale než na něj začal napouštět vodu, aby ho umyl, zastavil se ahodil mi tlustou obálku. Dopisklouzavě přistál na stole ašťouchl mě do lokte.

„Jo, dík,“ zamumlala jsem, zmatená jeho neodbytností. Pak jsem spatřila zpáteční adresu – ten dopis byl zUniverzityjihovýchodní Aljašky. „To bylo rychlé. Tuším, že itam jsem zmeškala termín.“

Charlie se uchichtl.

14


„Jsem si celkem jistá, že Jake se se mnou vůbec nechceka

marádit.“ Ta slova mě pálila vpuse. „Ajak tě to vlastněna

padlo?“

Charlie se zatvářil rozpačitě. „Asi to přišlo na přetřesdnes

ka uBillyho...“

„Vy jste sBillym jak dvě staré drbny,“ postěžovala jsem si

avzdorovitě jsem píchala vidličkou do ztuhlých špaget nata

líři.

„Billy si oJacoba dělá starosti,“ řekl Charlie. „Jake to teď

má těžké... Je vdepresi.“

Zamračila jsem se, ale oči jsem měla upřené na slepenec.

„Apak, vždycky jsi byla tak šťastná, když jsi strávila densJa

kem.“ Charlie si povzdechl.

„Teď jsem šťastná taky,“ ucedila jsem zuřivě skrz zaťaté

zuby.

Kontrast mezi mými slovy atónem prolomil napětí.Char

lie vybuchl smíchy ajá jsem se kněmu musela přidat.

„Dobře, dobře,“ souhlasila jsem. „Rovnováhu.“

„AJacoba,“ naléhal.

„Pokusím se.“

„Fajn. Najdi tu rovnováhu, Bello. Jo, abych nezapomněl,

přišla ti nějaká pošta,“ dodal Charlie arázně celou věcuza

vřel. „Je to vedle sporáku.“

Seděla jsem bez hnutí amyšlenky se mi stále ovíjely kolem

Jacobova jména. Stejně to budou jen nějaké reklamy; zrovna

včera jsem dostala balíček od maminky anic jiného jsemne

čekala.

Charlie odsunul židli od stolu asprotahováním vstal.Od

nesl talíř do dřezu, ale než na něj začal napouštět vodu, aby

ho umyl, zastavil se ahodil mi tlustou obálku. Dopisklouza

vě přistál na stole ašťouchl mě do lokte.

„Jo, dík,“ zamumlala jsem, zmatená jeho neodbytností. Pak

jsem spatřila zpáteční adresu – ten dopis byl zUniverzityji

hovýchodní Aljašky. „To bylo rychlé. Tuším, že itam jsem

zmeškala termín.“

Charlie se uchichtl.

14

Převrátila jsem obálku arozzlobeně se na tátu podívala.

„Tys to otevřel.“

„Byl jsem zvědavý.“

„Jsem šokovaná, šerife. To je federální zločin!“

„No jo, tak si to přečti.“

Vytáhla jsem dopis asložený rozpis přednášek.

„Gratuluju,“ řekl, než jsem si stihla něco přečíst. „Tvojeprv

ní přijetí.“

„Díky, tati.“

„Měli bychom si promluvit oškolném. Mám našetřenéně

jaké peníze...“

„Nonono, počkej, nic takového. Na důchod ti sahatne

hodlám, tati. Mám svůj školní fond.“ Tedy to, co znějzbýva

lo – ato do začátku nebylo nijak slavné.

Charlie se zamračil. „Některé ty školy jsou docela drahé,

Bells. Chci ti pomoct. Nemusíš jezdit takovou dálku až naAl

jašku jenom proto, že je to tam levnější.“

Nebylo to tam levnější, vůbec ne. Ale bylo to dalekoavJu

neau bylo průměrně tři sta dvacet jedna dnů vrocezataže

no. To první byl můj základní požadavek, to druhé Edwardův.

„Peníze mi na to stačí. Navíc tam nabízejí všemožnoufi

nanční výpomoc. Je snadné dostat půjčky.“ Doufala jsem, že

moje blafování neprokoukne. Ve skutečnosti jsem se popo

dobných informacích nijak podrobně nepídila.

„Takže...,“ začal Charlie apak našpulil pusu apodíval se

stranou.

„Takže co?“

„Nic. Já jenom...“ Zamračil se. „Jenom jsem si říkal... Jaké

má Edward plány na příští rok?“

„Jo takhle.“

„No?“

Zachránilo mě rychlé zaklepání na dveře. Charlie zvedl oči

vsloup ajá jsem vyskočila.

„Už jdu!“ zavolala jsem, zatímco Charlie si mumlal něco, co

znělo jako „Jdi pryč.“ Nevšímala jsem si toho aspěchala jsem

Edwardovi otevřít.

15


Se směšnou dychtivostí jsem otevřela dveře avnich stál on, můj vlastní zázrak.

Můj úžas nad dokonalostí toho obličeje sčasem neslábl abyla jsem přesvědčená, že mi jeho krása nikdy nezevšední. Pohledem jsem přejela jeho nápadně bledé rysy: ostřeřezanou hranatou čelist, měkkou křivku plných rtů, teďpovytažených do úsměvu, rovný nos, vystouplé lícní kosti, hladké mramorové čelo – částečně zakryté prameny bronzovýchvlasů zmáčených deštěm...

Nakonec jsem si nechala jeho oči, protože jsem věděla, že jakmile se do nich podívám, pravděpodobně zapomenu, nač jsem myslela. Byly velké, vteplém odstínu roztavenéhozlata, orámované lemem hustých černých řas. Pohled do nich ve mně vždycky probouzel zvláštní pocit – najednou jsem si připadala jako hadrová panenka. Jímala mě lehká závrať, ale to mohlo být způsobeno tím, že jsem zapomínala dýchat.Pokaždé.

Za takový obličej by podle mě každý manekýn vyměnilduši. Však to také možná byla požadovaná cena: jedna duše.

Ne. Tomu jsem nevěřila. Zastyděla jsem se, že mě něcotakového vůbec mohlo napadnout, abyla jsem ráda – jako tak často – že jsem jediný člověk na světě, jehož myšlenky jsou pro Edwarda tajemstvím.

Vzala jsem ho za ruku avzdychla, když se naše prsty setkaly. Jeho studený dotyk ve mně vyvolával zvláštní pocit úlevy –jako kdyby najednou odezněla bolest, která mě dosud trápila.

„Ahoj.“ Pousmála jsem se tomu chabému pozdravu.

Zvedl naše propletené prsty ahřbetem ruky mě pohladil po tváři. „Jaké bylo odpoledne?“

„Dlouhé.“

„Pro mě taky.“

Sprsty stále propletenými si přitáhl moje zápěstí kobličeji. Zavřel oči, nosem se mi zlehka dotkl kůže aněžně se usmál. Jednou řekl, že si vychutnává buket, přestože odolává vínu.

Věděla jsem, že vůně mé krve – která mu připadalaotolik vábivější než krev jiných lidí, asi jako kdyby alkoholikovi

16


Se směšnou dychtivostí jsem otevřela dveře avnich stál

on, můj vlastní zázrak.

Můj úžas nad dokonalostí toho obličeje sčasem neslábl

abyla jsem přesvědčená, že mi jeho krása nikdy nezevšední.

Pohledem jsem přejela jeho nápadně bledé rysy: ostřeřezanou hranatou čelist, měkkou křivku plných rtů, teďpovytažených do úsměvu, rovný nos, vystouplé lícní kosti, hladké

mramorové čelo – částečně zakryté prameny bronzovýchvlasů zmáčených deštěm...

Nakonec jsem si nechala jeho oči, protože jsem věděla, že

jakmile se do nich podívám, pravděpodobně zapomenu, nač

jsem myslela. Byly velké, vteplém odstínu roztavenéhozlata, orámované lemem hustých černých řas. Pohled do nich

ve mně vždycky probouzel zvláštní pocit – najednou jsem si

připadala jako hadrová panenka. Jímala mě lehká závrať, ale

to mohlo být způsobeno tím, že jsem zapomínala dýchat.Pokaždé.

Za takový obličej by podle mě každý manekýn vyměnilduši. Však to také možná byla požadovaná cena: jedna duše.

Ne. Tomu jsem nevěřila. Zastyděla jsem se, že mě něcotakového vůbec mohlo napadnout, abyla jsem ráda – jako tak

často – že jsem jediný člověk na světě, jehož myšlenky jsou

pro Edwarda tajemstvím.

Vzala jsem ho za ruku avzdychla, když se naše prsty setkaly.

Jeho studený dotyk ve mně vyvolával zvláštní pocit úlevy –jako kdyby najednou odezněla bolest, která mě dosud trápila.

„Ahoj.“ Pousmála jsem se tomu chabému pozdravu.

Zvedl naše propletené prsty ahřbetem ruky mě pohladil

po tváři. „Jaké bylo odpoledne?“

„Dlouhé.“

„Pro mě taky.“

Sprsty stále propletenými si přitáhl moje zápěstí kobličeji.

Zavřel oči, nosem se mi zlehka dotkl kůže aněžně se usmál.

Jednou řekl, že si vychutnává buket, přestože odolává vínu.

Věděla jsem, že vůně mé krve – která mu připadalaotolik vábivější než krev jiných lidí, asi jako kdyby alkoholikovi

16

postavili víno vedle vody – vněm vyvolává palčivou žízeň,která ho krutě spaluje bolestí. Přesto mi připadalo, že už se jítolik nevyhýbá jako kdysi. Dovedla jsem si jenom mlhavěpředstavit herkulovské úsilí skrývající se za tímto jednoduchým

gestem.

Byla jsem smutná, že se musí tolik snažit. Uklidňovalo mě

jenom vědomí, že už mu tu bolest nebudu působit dlouho.

Zaslechla jsem Charlieho kroky, přicházel sdupáním, aby

dal najevo svou obvyklou rozmrzelost ztéto návštěvy. Edward

otevřel oči aspustil moji ruku, ale naše prsty zůstalypropletené.

„Dobrý večer, Charlie.“ Edward byl vždycky bezchybně

zdvořilý, ačkoliv si to Charlie nezasloužil.

Charlie jen něco zabručel apak se tam postavil srukama

založenýma na prsou. Poslední dobou to stím rodičovským

dozorem opravdu přeháněl.

„Mám pro tebe další sadu přihlášek,“ oznámil mi Edward

azvedl tlustou hnědou obálku. Kolem malíčku měl jakoprstýnek ovinutý pruh známek.

Zasténala jsem. Je možné, aby existovaly další vysokéškoly, kam mě ještě nedonutil poslat přihlášku? Ajak to, že se

vždycky na poslední chvíli objeví ještě nějaký volný termín?

Doba přijímacích řízení už byla přece za námi.

Usmál se, jako kdyby mi opravdu dokázal číst myšlenky;

musela jsem je mít vepsané ve tváři. „Na některých školách

stále ještě přijímají přihlášky. Ajinde jsou zase ochotniudělat výjimku.“

Dokázala jsem si představit, jak takovou výjimku získat.

Spomocí pěkně kulaťoučké sumy.

Edward se zasmál, když viděl můj výraz.

„Jdeme na to?“ zeptal se atáhl mě ke kuchyňskému stolu.

Charlie šel podmračeně za námi, ačkoliv stěží mohl něco

namítat proti našemu programu na dnešní večer. Sám mineustále domlouval, abych už se konečně nějak rozhodla.

Rychle jsem sklidila ze stolu, na který zatím Edwardskládal děsivou hromadu formulářů. Když jsem položila Větrnou

17


hůrku na linku, jen povytáhl obočí. Věděla jsem, co si myslí,

ale než to mohl komentovat nahlas, Charlie promluvil.

„Když už je řeč opřihláškách na vysokou, Edwarde,“pronesl ještě mrzutějším tónem – snažil se nemluvit přímokEdwardovi, ale když ho musel oslovit, jeho špatná nálada seještě zhoršila. „Zrovna jsme se sBellou bavili otom, co bude příští rok. Ty už ses rozhodl, kam půjdeš na školu?“

Edward se na Charlieho usmál ajeho hlas byl přátelský. „Ještě ne. Dostal jsem pár kladných rozhodnutí, ale zatímpořád zvažuju všechny možnosti.“

„Kde tě přijali?“ vyzvídal Charlie.

„Syracusy... Harvard... Dartmouth... azrovna dneska jsem dostal přijetí na Univerzitu jihovýchodní Aljašky.“ Edwardlehce pootočil hlavu, aby na mě mohl mrknout. Zdusila jsem uchichtnutí.

„Harvard? Dartmouth?“ zabručel Charlie, neschopný skrýt svůj úžas. „No, to je tedy... páni, to je něco. No, ale... přecenebudeš vážně uvažovat ouniverzitě na Aljašce, když můžeš jít na ty prestižní. Řekl bych, že tvůj otec určitě bude chtít, abys...“

„Carlisle bude spokojený, ať se rozhodnu jakkoliv,“podotkl Edward klidně.

„Hmf.“

„Víš, co je nového, Edwarde?“ zeptala jsem se vesele, abych ho podpořila.

„Co, Bello?“

Ukázala jsem na tlustou obálku na lince. „Zrovna mipřišlo, že mě taky vzali na Aljašskou univerzitu!“

„Gratuluju!“ Usmál se. „To je ale náhoda.“

Charlie přimhouřil oči ahněvivě se díval zjednoho nadruhého. „Fajn,“ zamumlal po chvilce. „Já se jdu dívat na zápas, Bello. Půl desáté.“

To bylo jeho obvyklé napomenutí na rozloučenou.

„Ehm, tati? Vzpomínáš, jak jsme se před chvilkou bavili omojí svobodě...?“

Povzdechl si. „Jo. Dobře, tak půl jedenácté. Večerka ve všední dny pořád platí.“

18


hůrku na linku, jen povytáhl obočí. Věděla jsem, co si myslí,

ale než to mohl komentovat nahlas, Charlie promluvil.

„Když už je řeč opřihláškách na vysokou, Edwarde,“pro

nesl ještě mrzutějším tónem – snažil se nemluvit přímokEd

wardovi, ale když ho musel oslovit, jeho špatná nálada seješ

tě zhoršila. „Zrovna jsme se sBellou bavili otom, co bude

příští rok. Ty už ses rozhodl, kam půjdeš na školu?“

Edward se na Charlieho usmál ajeho hlas byl přátelský.

„Ještě ne. Dostal jsem pár kladných rozhodnutí, ale zatímpo

řád zvažuju všechny možnosti.“

„Kde tě přijali?“ vyzvídal Charlie.

„Syracusy... Harvard... Dartmouth... azrovna dneska jsem

dostal přijetí na Univerzitu jihovýchodní Aljašky.“ Edwardleh

ce pootočil hlavu, aby na mě mohl mrknout. Zdusila jsem

uchichtnutí.

„Harvard? Dartmouth?“ zabručel Charlie, neschopný skrýt

svůj úžas. „No, to je tedy... páni, to je něco. No, ale... přecene

budeš vážně uvažovat ouniverzitě na Aljašce, když můžeš jít

na ty prestižní. Řekl bych, že tvůj otec určitě bude chtít, abys...“

„Carlisle bude spokojený, ať se rozhodnu jakkoliv,“podo

tkl Edward klidně.

„Hmf.“

„Víš, co je nového, Edwarde?“ zeptala jsem se vesele, abych

ho podpořila.

„Co, Bello?“

Ukázala jsem na tlustou obálku na lince. „Zrovna mipři

šlo, že mě taky vzali na Aljašskou univerzitu!“

„Gratuluju!“ Usmál se. „To je ale náhoda.“

Charlie přimhouřil oči ahněvivě se díval zjednoho nadru

hého. „Fajn,“ zamumlal po chvilce. „Já se jdu dívat na zápas,

Bello. Půl desáté.“

To bylo jeho obvyklé napomenutí na rozloučenou.

„Ehm, tati? Vzpomínáš, jak jsme se před chvilkou bavili

omojí svobodě...?“

Povzdechl si. „Jo. Dobře, tak půl jedenácté. Večerka ve

všední dny pořád platí.“

18

„Bella už nemá domácí vězení?“ podivil se Edward.Ačko

liv jsem věděla, že ho to ve skutečnosti nemohlo překvapit,

musela jsem přiznat, že to vzrušení vjeho hlase znínapros

to upřímně.

„Podmínečně,“ podotkl Charlie se zaťatými zuby. „Co ti je

do toho?“

Zamračila jsem se na tátu, ale neviděl mě.

„Jsem prostě rád, že to vím,“ řekl Edward. „Alice se nemůže

dočkat, až sní někdo vyrazí nakupovat, aBella podle měur

čitě zase ráda uvidí světla velkoměsta.“ Usmál se na mě.

Ale Charlie zavrčel: „Ne!“ aobličej mu zbrunátněl.

„Tati! Co ti zase vadí?“

Dalo mu práci neskřípat zuby. „Nechci, abys teď jezdila do

Seattlu.“

„Cože?“

„Říkal jsem ti, co se psalo vnovinách – vSeattlu řádíně

jaký zabijácký gang ajá chci, aby ses tomu městu zdalekavy

hýbala, jasné?“

Zvedla jsem oči vsloup. „Tati, je větší pravděpodobnost,

že mě zasáhne blesk, než že zrovna když já budu vSeattlu –“

„Ne, já vás chápu, Charlie, nebojte se,“ skočil mi do řečiEd

ward. „Já jsem nemluvil oSeattlu. Měl jsem říct rovnou, že jde

oPortland. Já bych Belle taky nedovolil jet do Seattlu.Samo

zřejmě.“

Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale držel vruceChar

lieho noviny apozorně četl titulní stranu.

Určitě se snažil otce uklidnit. Představa, že by mivpří

tomnosti Alice aEdwarda mohl ublížit nějaký člověk, byťse

beukrutnější, byla skoro ksmíchu.

Fungovalo to. Charlie se na Edwarda chviličku díval apak

pokrčil rameny. „Fajn.“ Otočil se aspěchal do obýváku, asine

chtěl zmeškat začátek zápasu.

Počkala jsem, dokud nezapne televizi, aby mě neslyšel.

„Co –“ chtěla jsem se zeptat.

„Vydrž,“ řekl Edward, aniž vzhlédl od novin. Postrčil ke

mně po stole první přihlášku, ale pohled měl stále upřený na

19


stránku. „Myslím, že utéhle stačí, když opíšeš ty eseje, co máš.

Stejné otázky.“

Charlie určitě ještě poslouchal. Povzdechla jsem siazačala vyplňovat stále se opakující informace: jméno, adresu,číslo pojištění... Po několika minutách jsem vzhlédla, ale Edward se zamyšleně díval zokna. Jak jsem sklonila hlavu zpátky kpráci, poprvé jsem si všimla názvu školy.

Zafuněla jsem aodstrčila papíry stranou.

„Bello?“

„To nemyslíš vážně, Edwarde. Dartmouth?“

Edward zvedl odloženou přihlášku ajemně ji přede mne znovu položil. „Myslím, že vNew Hampshiru by se ti líbilo,“ řekl. „Pro mě tam mají spoustu večerních přednášek alačný milovník kempování mého formátu tam má do lesa velmiblízko. Nádherná příroda.“ Blýskl po mně svým pokřiveným úsměvem, okterém věděl, že mu nedokážu odolat.

Zhluboka jsem se nadechla nosem.

„Můžeš mi to splácet, když ti to udělá radost,“ uklidňoval mě. „Jestli chceš, započítám ti iúroky.“

„Jako kdybych nepotřebovala pořádnou sumu jen ktomu, aby mě vůbec přijali. Nebo to patří taky kté půjčce?Cullenovi nechají postavit novou část knihovny? Ach jo. Proč otom zase musíme diskutovat?“

„Bello, mohla bys prosím tě prostě jen vyplnit tupřihlášku? To ti neublíží, když se přihlásíš.“

Napjala jsem čelist. „Víš co? Já to neudělám.“

Sáhla jsem pro papíry achtěla je zmačkat do koule, aby se mi snadněji házely do odpadkového koše, ale už tamneležely. Chviličku jsem koukala na prázdný stůl apak na Edwarda. Nezdálo se, že by se pohnul, ale přihlášku už mělpravděpodobně zastrčenou zpátky vbundě.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se.

„Umím se podepsat tvým jménem líp než ty sama. Tyeseje už máš taky napsané.“

„Tady už zacházíš příliš daleko, víš.“ Šeptala jsem, cokdyby Charlie nebyl tak docela ponořený do zápasu. „Já sepře>20


stránku. „Myslím, že utéhle stačí, když opíšeš ty eseje, co máš.

Stejné otázky.“

Charlie určitě ještě poslouchal. Povzdechla jsem siazačala vyplňovat stále se opakující informace: jméno, adresu,číslo pojištění... Po několika minutách jsem vzhlédla, ale Edward

se zamyšleně díval zokna. Jak jsem sklonila hlavu zpátky

kpráci, poprvé jsem si všimla názvu školy.

Zafuněla jsem aodstrčila papíry stranou.

„Bello?“

„To nemyslíš vážně, Edwarde. Dartmouth?“

Edward zvedl odloženou přihlášku ajemně ji přede mne

znovu položil. „Myslím, že vNew Hampshiru by se ti líbilo,“

řekl. „Pro mě tam mají spoustu večerních přednášek alačný

milovník kempování mého formátu tam má do lesa velmiblízko. Nádherná příroda.“ Blýskl po mně svým pokřiveným

úsměvem, okterém věděl, že mu nedokážu odolat.

Zhluboka jsem se nadechla nosem.

„Můžeš mi to splácet, když ti to udělá radost,“ uklidňoval

mě. „Jestli chceš, započítám ti iúroky.“

„Jako kdybych nepotřebovala pořádnou sumu jen ktomu,

aby mě vůbec přijali. Nebo to patří taky kté půjčce?Cullenovi nechají postavit novou část knihovny? Ach jo. Proč otom

zase musíme diskutovat?“

„Bello, mohla bys prosím tě prostě jen vyplnit tupřihlášku? To ti neublíží, když se přihlásíš.“

Napjala jsem čelist. „Víš co? Já to neudělám.“

Sáhla jsem pro papíry achtěla je zmačkat do koule, aby se

mi snadněji házely do odpadkového koše, ale už tamneležely. Chviličku jsem koukala na prázdný stůl apak na Edwarda.

Nezdálo se, že by se pohnul, ale přihlášku už mělpravděpodobně zastrčenou zpátky vbundě.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se.

„Umím se podepsat tvým jménem líp než ty sama. Tyeseje už máš taky napsané.“

„Tady už zacházíš příliš daleko, víš.“ Šeptala jsem, cokdyby Charlie nebyl tak docela ponořený do zápasu. „Já sepře>20

ce už nepotřebuju nikam hlásit. Přijali mě na Aljašku. Můžu

si dovolit zaplatit skoro celý první semestr. Je to stejnědobré alibi jako každé jiné. Není potřeba vyhazovat fůru peněz,

bez ohledu na to, čí jsou.“

Jeho obličej napjal bolestný pohled. „Bello –“

„Nezačínej. Uznávám, že to všechno musím podstoupit

kvůli Charliemu, ale oba víme, že na podzim vůbec nebudu

schopná chodit do školy. Být kdekoliv blízko klidem.“

Měla jsem jen útržkovitou povědomost otom, jak budevyadat těch prvních několik let, až se ze mě stane nový upír.

Edward nikdy nezacházel do detailů – nebylo to jehooblíbené téma –, ale já jsem věděla, že to není nic pěkného.Sebeovládání byla zjevně dovednost, která se musí poctivěcvičit. Žádné studium tudíž nepřipadalo vúvahu, snad kromě

korespondenčních kurzů.

„Myslel jsem, že otermínu stále ještě není rozhodnuto,“

připomněl mi Edward tiše. „Semestr nebo dva na vysoké by

se ti mohly líbit. Je mnoho lidských zkušeností, které jsiještě nepoznala.“

„Ktěm se dostanu později.“

„Později už to nebudou lidské zkušenosti. Nikdy už ztebe

nebude moct být člověk, Bello.“

Povzdechla jsem si. „Pokud jde otermín, musíš býtrozumný, Edwarde. Je to příliš nebezpečné, nemůžeme si zahrávat.“

„Žádné nebezpečí zatím nehrozí,“ stál si na svém.

Rozzlobeně jsem se na něj podívala. Žádné nebezpečínehrozí? Jistě. Jenom je tu jedna sadistická upírka, která se snaží

pomstít smrt svého druha tím, že mě zabije, pokud možnonějakým pomalým amučivým způsobem. Proč si sVictorií dělat

hlavu? Aještě jsou tu Volturiovi – upíří královská rodinasmalou armádou upířích válečníků –, kteří trvají na tom, abymoje srdce tak či tak co nejdřív dotlouklo, protože lidé nesmějí

vědět, že upíři existují. Správně. Není žádný důvod kpanice.

Přestože Alice se měla na pozoru – Edward se spoléhal na

její neskutečně přesné vidění budoucnosti, které nás bude

dopředu varovat –, bylo šílenství něco riskovat.

21


Navíc tuhle hádku už jsem vyhrála. Datum mé proměnybylo prozatím stanoveno na dobu krátce po závěrečnýchzkouškách, do kterých zbývalo už jenom pár týdnů.

Žaludkem mi projel ostrý záškub nevolnosti, když jsem si uvědomila, jak krátká je to vlastně doba. Samozřejmě taproměna byla nutná – abyla klíčem ktomu, co jsem si na světě přála nejvíc –, ale svíralo mě usrdce, když jsem pomyslela na Charlieho, který seděl vedle vpokoji adíval se na zápas jako každý druhý večer. Ana maminku Renée, která je dalekoodsud na slunné Floridě akterá mě stále zve, abych sníasjejím novým manželem strávila léto umoře. Ana Jacoba,který na rozdíl od mých rodičů bude přesně vědět, co se děje, až zmizím na nějakou hodně vzdálenou školu. Ikdyby moji rodiče dlouho neměli žádné podezření, ikdyby se mi dařilo odkládat návštěvy avymlouvat se, že cesta je drahá, že toho mám ve škole hodně nebo že jsem zrovna nemocná, Jacobbude znát pravdu.

Pomyšlení na to, jak se Jacob určitě bude stavět na odpor, na chvíli zastínilo každou další bolest.

„Bello,“ zašeptal Edward aobličej se mu zkřivil, když vmé tváři vyčetl zármutek. „Není kam spěchat. Nedovolím, aby ti někdo ublížil. Můžeš si vzít tolik času na rozmyšlenou, kolik budeš chtít.“

„Ale já si chci pospíšit,“ zašeptala jsem aslabě sepousmála ve snaze obrátit to vžert. „Já už taky chci být příšera.“

Zaťal zuby. „Nemáš ponětí, co to říkáš,“ procedil. Najednou hodil zvlhlé noviny na stůl mezi nás. Prstem se zabodl dotitulku na přední straně:

UMÍRÁČEK ZVONÍ DÁL,

POLICIE SE OBÁVÁ ŘÁDĚNÍ GANGU

„Co to stím má co společného?“

„Spříšerami nejsou žádné žerty, Bello.“

Podívala jsem se znovu na titulek apak jsem vzhlédla do jeho tvrdých očí. „Tohle... dělá upír?“ zašeptala jsem.

Nevesele se usmál. Jeho hlas byl tichý achladný. „Byla bys překvapená, Bello, jak často stojí našinci za všemi hrůzami ve

22


Navíc tuhle hádku už jsem vyhrála. Datum mé proměnybylo prozatím stanoveno na dobu krátce po závěrečnýchzkouškách, do kterých zbývalo už jenom pár týdnů.

Žaludkem mi projel ostrý záškub nevolnosti, když jsem si

uvědomila, jak krátká je to vlastně doba. Samozřejmě taproměna byla nutná – abyla klíčem ktomu, co jsem si na světě

přála nejvíc –, ale svíralo mě usrdce, když jsem pomyslela na

Charlieho, který seděl vedle vpokoji adíval se na zápas jako

každý druhý večer. Ana maminku Renée, která je dalekoodsud na slunné Floridě akterá mě stále zve, abych sníasjejím novým manželem strávila léto umoře. Ana Jacoba,který na rozdíl od mých rodičů bude přesně vědět, co se děje,

až zmizím na nějakou hodně vzdálenou školu. Ikdyby moji

rodiče dlouho neměli žádné podezření, ikdyby se mi dařilo

odkládat návštěvy avymlouvat se, že cesta je drahá, že toho

mám ve škole hodně nebo že jsem zrovna nemocná, Jacobbude znát pravdu.

Pomyšlení na to, jak se Jacob určitě bude stavět na odpor,

na chvíli zastínilo každou další bolest.

„Bello,“ zašeptal Edward aobličej se mu zkřivil, když vmé

tváři vyčetl zármutek. „Není kam spěchat. Nedovolím, aby ti

někdo ublížil. Můžeš si vzít tolik času na rozmyšlenou, kolik

budeš chtít.“

„Ale já si chci pospíšit,“ zašeptala jsem aslabě sepousmála ve snaze obrátit to vžert. „Já už taky chci být příšera.“

Zaťal zuby. „Nemáš ponětí, co to říkáš,“ procedil. Najednou

hodil zvlhlé noviny na stůl mezi nás. Prstem se zabodl dotitulku na přední straně:

UMÍRÁČEK ZVONÍ DÁL,

POLICIE SE OBÁVÁ ŘÁDĚNÍ GANGU

„Co to stím má co společného?“

„Spříšerami nejsou žádné žerty, Bello.“

Podívala jsem se znovu na titulek apak jsem vzhlédla do

jeho tvrdých očí. „Tohle... dělá upír?“ zašeptala jsem.

Nevesele se usmál. Jeho hlas byl tichý achladný. „Byla bys

překvapená, Bello, jak často stojí našinci za všemi hrůzami ve

22

vašich lidských zprávách. Snadno to poznáš, když víš, cohledat. Ten článek tady dává tušit, že vSeattlu volně pobíhánovorozený upír. Krvežíznivý, divoký, který se nedovedeovládat. Jako jsme byli my všichni.“

Sklopila jsem pohled zase knovinám, abych se munemusela podívat do očí.

„Pár týdnů už tu situaci sledujeme. Má to všechnypříznaky – neobvyklá zmizení, vždycky vnoci, nedbale uklizené

mrtvoly, nedostatek dalších důkazů... Ano, dělá to někdoúplně nový. Azdá se, že za něj nikdo nechce převzítodpovědnost...“ Zhluboka se nadechl. „No, to není náš problém. Ani

bychom té situaci nevěnovali pozornost, kdyby se to nedálo

tak blízko od domova. Jak jsem řekl, tohle se děje pořád.Existence příšer vede kpříšerným důsledkům.“

Snažila jsem se nevidět včlánku jména, ale vyskakovala

zostatního textu, jako kdyby byla vytištěna tučným písmem.

Jména pěti lidí, jejichž životy byly zmařené, jejichž rodiny po

nich teď truchlily. Číst konkrétní jména bylo něco jiného, než

když člověk uvažuje ovraždách vabstraktní rovině.Maureen Gardinerová, Geoffrey Campbell, Grace Raziová,Michelle O’Connellová, Ronald Albrook. Ti lidé měli rodiče aděti,

přátele, zvířata, práci, naděje aplány, vzpomínkyabudoucnost...

„Umě to takové nebude,“ zašeptala jsem si napůl prosebe. „Nedovolíš, aby se něco takového stalo. Budeme žítvAntarktidě.“

Edward si pohrdlivě odfrkl, aby prolomil napětí.„Tučňáci. Paráda.“

Roztřeseně jsem se zasmála aodstrčila noviny, abych senemusela dívat na ta jména; shlasitým plesknutím spadly na

zem. Samozřejmě, že Edward se bude ohlížet ina lovecké

možnosti. On avšichni zjeho „vegetariánské“ rodiny – věrni

svému rozhodnutí zachovávat lidské životy – nejradši lovili

velké šelmy, když se potřebovali nasytit. „Takže na Aljašku, jak

jsme si naplánovali. Jenom někam mnohem dál než doJuneau – někam, kde je hojnost grizzlyů.“

23


„To je lepší,“ souhlasil. „Jsou tam taky polární medvědi.Velmi divocí. Avlci tam narůstají do slušných rozměrů.“

Spadla mi brada ahlasitě jsem vydechla.

„Co se děje?“ zeptal se. Než jsem se mohla vzpamatovat,pochopil acelé jeho tělo jako by zkamenělo. „Aha. No tak čert vem vlky, jestli tě ta představa uráží.“ Jeho hlas byl upjatý,odměřený, ramena měl ztuhlá.

„Byl to můj nejlepší přítel, Edwarde,“ zašeptala jsem.Bolelo to, používat minulý čas. „Samozřejmě, že mě tapředstava uráží.“

„Prosím tě promiň, nemyslel jsem to tak,“ omlouval sestále velmi formálně. „Neměl jsem to říkat.“

„Stím se netrap.“ Pozorovala jsem svoje ruce na stole,zaťaté vpěst.

Oba jsme chvilku mlčeli, pak mi dal studený prst podbradu apozvedl mi hlavu. Podíval se na mě oněco něžněji.

„Promiň. Vážně.“

„Já vím. Vím, že to není to samé. Neměla jsem se urážet. Jenomže... no, já jsem zrovna myslela na Jacoba, než jsipřišel,“ zaváhala jsem. Jeho hnědé oči otrošičku ztmavly,kdykoliv jsem řekla Jacobovo jméno. Můj hlas nabral prosebný tón. „Charlie říkal, jak to má Jake teď těžké. Trpí, a... je tomoje vina.“

„Neudělala jsi nič špatného, Bello.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Musím to urovnat, Edwarde. To mu dlužím. Apak, je to jedna zCharlieho podmínek, takže –“

Jeho obličej při těch slovech změnil výraz, zatvrdil se,takže Edward vypadal zase jako socha.

„Víš, že nepřipadá vúvahu, abys byla svlkodlakem bez ochrany, Bello. Akdyby někdo znás vkročil na jejich území, porušil by smlouvu. Chceš snad začít válku?“

„Samozřejmě, že nechci!“

„Pak už vážně nemá cenu se otom dál bavit.“ Spustil ruku apodíval se stranou, aby našel jiné téma khovoru. Pohledem se



Stephenie Meyerová

STEPHENIE MEYEROVÁ


23. 12. 1973

Stephenie Meyerová se narodila v USA 23. prosince 1973. Vyrůstala v Phoenixu v Arizoně (který také užila ve svých knihách) se svými pěti sourozenci a nadále v Phoenixu žije.
Vystudovala Brigham Young University, je šťastně vdaná a má tři syny (Gabo, Seth a Eli). Sama psala během normálního života matky třech ani ne desetiletých kluků, a přesto (nebo právě proto) jsou její knihy skvělé. K první knize Stmívání získala inspiraci ze snu. Píše při poslechu hudby, nejvíce jí inspiruje skupina Muse.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist