načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zatloukači – Zita Marinovová

Zatloukači

Elektronická kniha: Zatloukači
Autor: Zita Marinovová

Úsměvně laděný, nenáročný ženský románek z prostředí reálného i virtuálního seznamování zavede čtenářky do horského penzionu i přímořského letoviska. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 40.6%hodnoceni - 40.6%hodnoceni - 40.6%hodnoceni - 40.6%hodnoceni - 40.6% 35%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 126
Rozměr: 18 cm
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5159-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Úsměvně laděný, nenáročný ženský románek z prostředí reálného i virtuálního seznamování zavede čtenářky do horského penzionu i přímořského letoviska.

Popis nakladatele

„Ženy nechtějí slyšet pravdu,“ svěřuje svému deníku hlavní hrdina, charismatický čtyřicátník Kristián. A dodává: „Což je celkem v pořádku, protože muži většinou nemají zájem jim ji říkat.“
Ano, zatloukat a zase zatloukat… Jenže pokud bývalý majitel (a horlivý uživatel) online seznamky při rande naslepo tvrdí, že tohle je jeho „internetové poprvé“, nemůže se divit, že ho jeho nový vztah zaskočí nejedním překvapením. Jeho „objev“ sice není velký, tlustý černoch, jak ho škodolibě strašil přítel Richard, ale velmi pohledná a milá brunetka Evelína – ovšem svět je malý a šokující odhalení na sebe nenechá dlouho čekat.
Však to znáte – a proto se určitě pobavíte nad příhodami, které se odehrávají v krkonošském penzionu, letovisku na Kanárských ostrovech či v Praze u bankomatu, který ne a ne vydat požadovanou sumu. Zkrátka vtipné čtení z reality i virtuality, které vás zaručeně rozesměje – pokud se v něm tedy nepoznáte…

Zařazeno v kategoriích
Zita Marinovová - další tituly autora:
 (e-book)
Tak ty už to máš, holčičko, spočítaný! Tak ty už to máš, holčičko, spočítaný!
 (e-book)
Důvěřuj, ale pak se moc nediv Důvěřuj, ale pak se moc nediv
 (e-book)
Krásky a zvířata Krásky a zvířata
Zatloukači Zatloukači
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zita Marinovová

ZATLOUKAČI


Zita Marinovová

ZATLOUKAČI


Copyright © Zita Marinovová, 2016

Editor © Josef Pepson Snětivý, 2016

Photo on Cover © Samphotostock.cz, 2016

Cover & Layout © Nakladatelství ČAS,

Alena Šulcová Laňková, 2016

© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2016

ISBN 978-80-7475-159-2


5

zATLOUKAČI «

KRISTIÁN

Soud rozhodl, bla bla bla, manželství se rozvá

dí... kecy v kleci. Odhodil jsem dopis na ku

chyňskou linku ve spoře zařízené, pronajaté

garsoniéře, aniž bych ho dočetl. O rozvodu

beztak fakticky nerozhodl soud, ale moje býva

lá žena. Oficiální rozsudek byl už jen formali

ta. Pokud jde o mě, nikdy bych se nerozvedl.

Ale když vás životní partnerka označí za vype

lichaného seladona, který si libuje v milostných

pletkách na úrovni teenagera, vztahu to na pev

nosti nepřidá. A za všechno může jen nešťastná

shoda okolností. Jak jsem mohl vědět, že ba

lím nejlepší kamarádku své ženy, když jsem ji

u nás doma nikdy nepotkal? Pravda, moc času

jsem tam netrávil, ale stejně se proti mně teh

dy všechno spiklo. Do té doby jsem proplouval

manželstvím i všemi dalšími souběžnými vztahy

naprosto bez úhony. A všichni byli spokojení.

Že mě Bára všech deset let našeho manžel

ství milovala, jsem si naprosto jistý. Vadilo jí jen

to, že jsem nechtěl děti. Kdykoli na to ale při


» Zita Marinovová 6

šla řeč, nezapomněl jsem použít slovo ZATÍM,

takže dřív nebo později bych nakonec buď já

souhlasil, nebo ona rezignovala. Pravda, jak se

jí blížila čtyřicítka, byla v otázce děcek čím dál

hysteričtější. Pamatuju si jednu takovou deba

tu, při které jsem tupě listoval nějakým stupid

ním časopisem a najednou jsem narazil na člá

nek o tom, že Petr Janda a nějací další známí

týpci si pořizují potomky ještě i po šedesátce.

Tak jsem jí to hned ukázal, abych ji povzbu

dil. Ona se ale rozbrečela a řekla, že tihle chla

pi mají manželky o čtyřicet let mladší, kdežto

mezi námi dvěma je věkový rozdíl osm let. Tak

že tenhle argument mi moc nevyšel. Jenomže

co s dětma? Jasně, když povyrostou, chodí na

kupovat a vynášet smetí, můžete jim poručit,

aby vám umyli auto nebo vyleštili boty. Ale bez

toho dokážu žít. Bára evidentně ne.

Takže když se provalilo moje smilstvo (tak

to nazývala ona, v dramatických situacích čas

to vytahovala opravdu podivný slova) s její

kamarádkou, udělala doma takový dusno, že

jsem dobrovolně opustil náš dům, načež ona si

během měsíce nabrnkla novýho amanta (tohle

7

zATLOUKAČI «

slovo mám taky od ní), který se prý na děcka

celý třese. No dobře, ať si každej dělá, co chce.

Dost mi ale vadí, že jsem se tak ukvapil s vy

klizením pole, takže oni dva teď vrkají v mým

baráku, zatímco já přežívám v pronajatým mi

nibytečku a čekám na majetkový vyrovnání.

Větší problém ale je, že jsem měl na manželku

napsanou firmu, kterou mi sebrala bez mrknutí

oka. Chápu, že měla na moje podnikání vztek,

protože se jednalo o seznamovací agenturu, kte

rou jsem nejenom úspěšně vedl, ale také se je

jím prostřednictvím úspěšně seznamoval, ale že

v sobě nenašla trochu velkorysosti, aby mi to,

co já jsem měl rád a ona ne, nechala, tomu fakt

nerozumím. A to přitom vím o ženských úplně

všechno. » Zita Marinovová 8

EVA

Už zase. Koupila jsem si komodu a vezu ji

na nákupním vozíku k autu přes celé parkovi

ště. Vozík je těžší než já a špatně se mi s ním

manipuluje. Jenomže blíž nebylo místo. Ano,

hned u vchodu je několik parkovacích míst

prázdných, ale ty jsou vyhrazeny pro invalidy

a pro rodiny s dětmi. Proč žádného manažera

obchodních center nenapadlo vyhradit něko

lik výhodně situovaných míst taky pro osamělé

ženy? Dost na tom, že musím ten kus nábytku

doma úplně sama dovléct z auta až do baráku

a následně, opět úplně sama, ho podle návodu

smontovat, při čemž si způsobím mozoly, po

lámu nehty a zničím lepidlem tričko. Takže si

myslím, že ve společnosti, kde jsou single ženy

běžným jevem, a to většinou ne zcela vlastní

vinou a určitě ne dobrovolně, by zkrátka měly

mít určité výsady, které by jim usnadnily jinak

dost složitý život.

Doma jsem si udělala kafe, vytáhla aku vr

tačku a už ani nepřemýšlela o tom, zda by mi

zATLOUKAČI «

někdo z kamarádů mužského pohlaví nepřišel pomoci. Dnešní chlapi jsou totiž dysfunkční. Ne všichni, samozřejmě, ale ti, co znám já, jsou ochotni poskytovat „údržbu“ pouze jednoho druhu. Kladívkem a šroubovákem by si dost možná i ublížili. Proto jsem se naučila být samostatná a nezávislá. Nedávno jsem dokonce přivrtala konzoli do stropu. „Pokud jsi zvládla tohle, tak už ale opravdu nepotřebuješ nikoho,“ okomentoval můj kutilský čin kamarádčin přítel. Hm, pěkně děkuju.

Občas je mi ale smutno. Někdy bych byla ráda zadaná. A když ne zadaná, pak aspoň bohatá. Já vím, někdo by mohl namítnout, že peníze a úspěch mi osobní štěstí nepřinesou. Bla bla bla. Splíny se prostě líp utápějí v šampaňským v limuzíně než v rumu v nádražní putyce. Obzvlášť když vám je vám skoro čtyřicet a jakožto ředitelka špičkového horského hotelu jste zvyklá na určitý komfort.

A když už jsme u té ředitelky, to taky není, pokud jde o schrastění životního partnera, kdovíjaké terno. Asi před dvěma lety jsem si založila profil na internetové seznamce, ale jako s ře» Zita Marinovová 10

ditelkou se se mnou nechtěl sejít nikdo. Prostě

nikdo. Ani ti úspěšní, ani ti neúspěšní, ani chu

dí, ani bohatí. Až když jsem si povolání změnila

na formulku „pracuji v oboru turistický ruch“,

začaly chodit nabídky. Většina chlapů si to totiž

vyložila tak, že dělám průvodkyni (našli se ov

šem i exoti, kteří mě pokládali za pokojskou).

A průvodkyně, to je pro mužskou část populace

něco jako taková horší letuška. A tak, pokud jde

o můj život, zatloukám. Jiná cesta zatím není.

Ovšem není asi potřeba dodávat, že nejsem je

diná. Svou pravou totožnost zatloukají všichni.

Byla jsem už na rande s piloty, kaskadéry, ma

nažery zahraničních hvězd a řediteli úplně vše

ho. Hmm, snad se jednou najde někdo, kdo tu

pravdu snese a unese.

Navíc je tady problém s věkem. Věra Chy

tilová prý jednou řekla: „No jó, mužský, ty

nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí,

vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná

celulitida. Žádné klimakterium. A pak najed

nou... zdechnou.“ Je to pravda. Ale je to tak

strašně, ale strašně nespravedlivé! Jak by byl

život překrásný, kdyby v tomto ohledu vládla

11

zATLOUKAČI «

mezi pohlavími rovnost! Jak já bych se těšila

na každé další narozeniny, kdy budu opět o rok

starší, čili přitažlivější! Nemohla bych se dočkat

prvního šedivého vlasu a denně bych zvědavě

pozorovala v zrcadle svůj obličej a jásala nad

každou další ranní skrčeninkou, přičemž bych

doufala, že se z ní vyklube pořádná vráska. Celý

život by pak probíhal ve stejně šťastném očeká

vání, jako když jsem ve dvanácti sledovala, jestli

už mi konečně rostou prsa. A co teprve celuliti

da?! Představa, že přijdu na koupaliště a kámoš

ka mi závistivě pochválí tu naprosto bezvadnou

pomerančovou kůži na stehnech, je boží. V ta

kovém světě by muži obdivně sledovali naše

věkem poznamenaná těla a při slavnostních

příležitostech, kdy je potřeba vypadat skvěle,

bychom se snažily zvýraznit vějířky kolem očí,

o nosoretních rýhách nemluvě. Přestaly by se

nosit ofiny, protože by byla věčná škoda ukrý

vat svou přednost, tedy vráskami protkané čelo.

Kosmetické salony by nabízely vysušující kúry,

nejžádanějším zákrokem na klinikách plastic

ké chirurgie by bylo povolování kůže, žádný

kadeřník by se neobešel bez šedivého melíru » Zita Marinovová 12

a vlasy by se nezahušťovaly, ale vytrhávaly. Tak

takhle by podle mě měla vypadat rovnopráv

nost. Mám dojem, že ty feministky to celé ně

jak nedomyslely. Nejenom volební právo, ale

i vývoj ideálu krásy bylo potřeba mít pod kon

trolou. Jenže je pozdě. Ďolíčky na zadku mi

prostě nikdo nepochválí.

KRISTIÁN

Před opuštěním bytu provedu běžnou zběž

nou kontrolu. Mobil mám, klíče mám, dokla

dy mám. Při pohledu do zrcadla v předsíni mě

napadne k výše zmíněnému výčtu ještě jedna

položka... Šarm? Mám! Kdybych byl hrdina ně

jakého románu, autor by asi tento výjev popsal

takto: Roztomilý postřeh ohledně vlastního šarmu,

který byl skutečně nesporný, vykouzlil na Kristiá

nově hezké, ale zároveň drsně mužné tváři okouz

lující úsměv. Zapnul si sako, v němž si ničím

zATLOUKAČI «

nezadal s hrdiny typu Jamese Bonda, a vyrazil na schůzku s další z nekonečné řady půvabných žen, jež prahly po jeho společnosti...

Takže asi tak. Tato letmá úvaha mě ovšem přivedla na zajímavou myšlenku vést si deník. Budu o sobě psát ve třetí osobě, abych v případě, že by se dostal do nepovolaných rukou, mohl tvrdit, že se nejedná o zápisky z mého života, ale o rukopis románu. Ano, určitě to udělám.

Příjemný pocit očekávání spojeného s nadcházejícím rande rozbijí lístky, které mi začnou lézt z bankomatu místo peněz. NA TOMTO ÚČTU NENÍ DOSTATEK HOTOVOSTI PRO VÁMI ZADANÝ VÝBĚR. Co to, do prdele, je??? Rozum se sice vzpírá uvěřit, že by zašla až takhle daleko, ale stejně vytahuju z kapsy mobil a vytáčím svou exmanželku.

„Prosím...“ ohlásí se Bára odměřeně, což mě rozladí ještě víc.

„Prosím tě, nepředstírej, že nevíš, kdo ti volá,“ nezastírám své rozladění.

„Miláčku, na předstírání čehokoli jsi tady expert ty. Copak bys rád?“ přechází ta zmije do jízlivě sladkého tónu.

» Zita Marinovová

14

„Já bych rád věděl, kdy budeš konečně ochotná uzavřít majetkový vyrovnání. Ty tvoje odklady, který jsou jen záminkou k tomu, abys mi vyluxovala účty, jsou nedůstojný, směšný, trapný...“ nemažu se s ní.

Na druhém konci linky je dlouho ticho. Asi pochopila, že teď už vážně přestřelila, takže pokračuju důrazným napomenutím: „Posloucháš mě? Ty mi prostě NEMŮŽEŠ sebrat úplně všechno!“

V následující vteřině se stane něco neuvěřitelného. „Aha... tak jak to, že jsem to udělala?“ odpovídá Bára zvesela na mou řečnickou (!!!) otázku.

Chtě nechtě tedy musím přešaltovat do vyjednávacího módu a rozhovor se dále odvíjí takto:

Já: „Já tě žádám... můžeme se konečně nějak domluvit? Bydlím v pronajatý garsonce a jezdím starou rachotinou. Navrhni něco rozumnýho a pojďme to podepsat.“

Ona: „Nechám si barák, nový auto a firmu. Ty si nech ten rozpadlej penzion v Krkonoších. Budeš mít bydlení, rolbu, hypotéku...“

Já: „Baru, ty přece víš, jak nemám rád zimu.“

zATLOUKAČI «

Ona: „V tom případě ti můžu ještě hodně

dlouho zatápět. Zvaž to. Pa.“

A zavěsila. Prostě zavěsila. Kdyby byla stále

mojí ženou, sjednal bych si rychle pořádek. Teď jsem ale rád, že jsem si sjednal aspoň bydlení...

Deník:

Poté, co svou excelentní schopností kon

struktivní diskuse vzal s lehkým úsmě

vem na rtech své bývalé ženě vítr z pla

chet, hladce dosáhl dohody.

HANKA

Nenávidím úterý. Není to totiž den jako každý jiný. V úterý máme v naší redakci televizního magazínu Top hvězda, zabývajícího se životem » Zita Marinovová 16

slavných lidí, poradu. Sejdou se všichni repor

téři, tedy i já, a pokouší se vnutit dramaturgy

ni náměty na reportáže, které by rádi natočili,

a celkem snadno si tak vydělali slušné peníze.

Pochopitelně všichni nejraději saháme po cele

britách nižší kategorie, které jsou za účinkování

v televizi rády a ochotně nám vycházejí vstříc

s každou blbinou, kterou po nich chceme.

Dramaturgyně je ale pes. Z deseti navrže

ných témat obvykle devět okamžitě smete pod

stůl. Chce nemoci, dramata, rozvody... Prostě

takové ty věci, o kterých se do kamery niko

mu mluvit nechce, poněvadž si u toho připadá

trapně. Ono to taky většinou je, ovšem umět

člověka přesvědčit, že na rozmazávání nevěry

nebo natáčení plastiky prsou přímo na operač

ním sále naopak vůbec nic trapného není, musí

být základní dovedností každého reportéra.

Dneska mám ale štěstí. Prošly mi vzpomín

ky slavných na jejich původní povolání, výlet

na letiště s celebritou, která nám předvede, jak

letadlo osobně řídí, a upoutávka na koncert

rockové skupiny (zde je to s podmínkou – hlav

ní rocker musí za to, že řekneme datum a místo

zATLOUKAČI «

koncertu, ukázat svou malou vnučku). Leč celkové skóre je dobré.

Naproti tomu kolegyně Jarka je s naprostou tutovkou zahnána do kouta, odkud ovšem stále bojuje. Nabídla reportáž o zpěvákovi, který si před naší kamerou nechá ostříhat svoje legendární háro, jehož se nůžky netkly dvacet let.

Dramaturgyně: „To není zajímavý.“

Jarka: „No tak ale ty už mi tři roky, kdykoli s ním chci něco dělat, vždycky řekneš, že ho můžu natočit, jen když se v reportáži ostříhá!“

Dramaturgyně: „Fakt?“

Všichni ostatní přikyvujeme, protože je to pravda. Dramaturgyně nakonec tento argument uznává, aby oddychnuvší si Jarce vzápětí vyrazila dech: „Tak máš asi pravdu. Ale myslela jsem samozřejmě dohola.“

Porada končí, dramaturgyně odchází, polovina osazenstva stěží zadržuje slzy, druhá polovina vzteky a bezmocí pláče, aniž by se to pokoušela skrýt. Ráda bych si našla nějakou klidnější práci. Třeba v redakci publicistiky. Loupeže, vraždy a korupce by byly na moje hvězdami pocuchané nervy balzám... » Zita Marinovová 18

EVA

Snaha byla... říkám si v duchu, zatímco sedím

sama u kavárenského stolku a zajídám obrov

ským zmrzlinovým pohárem právě proběhnuvší

rande. Můj nápadník odešel asi před dvace

ti minutami. Předtím čtyřicet minut vyprávěl

o svém životě a o práci pilota dopravního leta

dla. (Piloti se poslední dobou na seznamkách

strašně rozmohli.) No, a když jsem se po té tři

čtvrtě hodině poprvé dostala ke slovu já a mile

se zeptala, jestli by chtěl vědět něco o mně, vy

skočil jak panáček na pružince, bouchnul pěstí

do stolu a zařval: „Tak tohle já fakt nemám za

potřebí!!!“ A odešel. Proto tady teď sedím sama,

jen s tím pohárem. A nezaplaceným účtem sa

mozřejmě.

Proč seznamka? Protože každý v mém okolí

tvrdí, že zná nějaký pár, který se právě tímto

způsobem seznámil a ti dva dotyční jsou spolu

neskutečně šťastní. Pravda ovšem je, že ve sku

tečnosti jsem takovou dvojici nikdy nepotkala.

Takže kdo ví, jak to je.

zATLOUKAČI «

Každopádně ještě tak před dvěma lety jsem si vůbec nedokázala představit, že bych si psala, natožpak se scházela, s cizíma chlapama, který poznám na internetu. Založit si profil na seznamce mě donutil můj syn. Zrovna tehdy odmaturoval a našel si práci v Londýně, kam taky hned na podzim odjel. A byl by prý strašně rád, abych tady nebyla sama. Takže teď si každý týden skypujeme a já mu vyprávím, na jaký exoty jsem zase narazila. Říká, že to musím zkoušet dál, prý to jednou vyjde.

Fakt je, že párkrát už to vypadalo celkem dobře. Psala jsem si třeba s takovým sympaťákem, který mi bez otálení prozradil svoje skutečné příjmení i bydliště, abych si ho prý mohla vygooglovat a nebála se s ním sejít. No, tak jsem to udělala. Sympaťák měl facebookový profil plný fotek s manželkou a dcerou. A vůbec nechápal, co se to se mnou stalo, že už na žádné rande nechci.

Občas se těch divných nápadníků nahromadí tolik, že propadnu zoufalství. Když se to stalo naposled, zavřela jsem se večer v hotelu ve své ředitelské kanceláři a dost jsem se opila. V tomto



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.