načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zatímco jsi spala - Liz Lawler

Zatímco jsi spala

Elektronická kniha: Zatímco jsi spala
Autor:

Alex se probudí připoutaná na operačním stole. Muž, který se nad ní sklání, není lékař a volba, do které ji nutí, je nevýslovně absurdní a krutá. Když však Alex znovu procitne, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 318
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Don&rsquo
t wake up přeložil Jan Mrlík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3660-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Alex se probudí připoutaná na operačním stole. Muž, který se nad ní sklání, není lékař a volba, do které ji nutí, je nevýslovně absurdní a krutá. Když však Alex znovu procitne, nemá na těle žádné stopy po zranění. A vůbec nikdo jejímu hrůznému zážitku nechce věřit, proto začíná Alex časem pochybovat o svém zdravém rozumu… Dokud se nesetká s další obětí.

Zařazeno v kategoriích
Liz Lawler - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2017 by Liz Lawler

Originally published in the English language

as Don’t Wake Up by Zaffre,

an imprint of Bonnier Zaffre, London

Translation © Jan Mrlík, 2018

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Tato kniha je zcela fiktivním dílem. Jména, místa,

události a nehody v ní popsané jsou buď dílem autorčiny

představivosti, anebo jsou užity fiktivně. Jakákoli

podobnost se skutečnými osobami, ať živými, či mrtvými,

a skutečnými událostmi je čistě náhodná.

Z anglického originálu Don’t Wake Up

přeložil Jan Mrlík

Redakční úprava Lukáš Foldyna

Grafická úprava obálky Emil Křižka

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2018

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-802-7




kapitola první

P

robudily ji povědomé zvuky. Působily nezvyklekonejšivě, přestože její první myšlenkou bylo zděšeně vyskočit,

aby se podívala, co provádějí její kolegové. Slyšela odkládání

nástrojů na kovový podnos. Z monitorů se ozývalopravidelné pípání, k tomu trhavé zvuky otevíraných sterilních obalů

a v pozadí neutuchající syčení kyslíku.

V duchu si jasně představovala dění kolem sebe auvědomovala si, že musí vstát, jenže vábení spánku bylo příliš silné, a měla tak těžké údy, že jimi nemohla pohnout. Nedokázala si vybavit, že by se sama uložila na jeden z volnýchnemocničních vozíků, ale někdy během noci to prostě musela udělat, aby ukořistila aspoň hodinku spánku. Normálně by jivzbudilo zvonění červeného telefonu nebo naléhavé vřískánívysílačky. Takový urgentní signál by v běžné situaci znamenal, že vyskočí a rozběhne se ještě dřív, než úplně otevře oči. Tento spánek s sebou však přinášel netečnost, a když se pokoušela rozevřít těžká víčka, měla pocit, jako by jen s obtížemirozchlipovala tlustou kůži.

Oslepilo ji ostré světlo, oči jí začaly slzet a proti nadměrné záři je musela zase přimhouřit. Trýznivě intenzivní osvětlení jí bránilo odhadnout podobu jeho zdroje. Celá zmatená se vyplašeně rozhlížela kolem. Nebyla ve svém pokojíku. Na jejich oddělení vůbec taková světla neměli, jen malá svítidla nad hlavou, která se dala zatlumit dlaní. Není na svémoddělení, nýbrž na operačním sále. Co tady proboha pohledává?

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a

Je vyloučené, aby si sem šla zdřímnout. Mysli, nabádala se.

Nepomáhala třeba ošetřovat nějakého zraněného? Že by vněkterém týmu prostě chyběl jeden člověk? Zdálo se to velmi

nepravděpodobné, ale stát se to mohlo. Zaostřila pohled níž

a ztuhla.

Tělo se jí prudce roztřáslo, když spatřila, že je celá zahalená zelenými operačními rouškami. Zvuky sálu se ztišily, protože ji příliš ohlušoval šum krve v uších, takže téměř nic jinéhoneslyšela. Ruce měla rozpažené a páskami na suchý zippřipoutané k čalouněným područkám. Nad loktem pravé paže měla ovinutou manžetu tlakoměru, špičku prostředníčku jí svíral klips sondy na měření tepu a kyslíku v krvi. Ovšem nejvíc ji vyděsily dvě velké kanyly zavedené do obou předloktí.Oranžové jehly o velkém průsvitu značily agresivní doplňovánítekutin, což v jejím světě znamenalo protišokové opatření.

Hadičky se klikatily od kanyl kolem kovových infuzních stojanů a vedly k sáčkům s čistou tekutinou. Viděla těžkévyouklé spodky zavěšených sáčků, avšak mohla se jendohadovat, jaká kapalina jí proudí do těla.

Zahleděla se ještě níž, za zelené roušky na hrudníku a břiše, a znovu zpanikařila, když viděla trčet do vzduchu na růžovo nalakované nehty na nohou. Tu si všimla, že má rozevřená stehna, zvednuté nohy vložené do podpůrných žlabůsahajících až ke kolenům a kotníky upevněné třmeny – ležela na operačním stole s nohama vzhůru. Podle oschlého jazyka a popletených myšlenek usoudila, že se neprobudila zpřirozeného spánku, nýbrž z omámení po anestezii.

„Haló!“ zavolala, aby upoutala pozornost člověka, který se zabýval operačními nástroji. Cvakání kovu o kov pokračovalo bez přerušení; rozčileně zavolala hlasitěji: „Haló! Jsem vzhůru.“

Až se podivovala, jak byla za daných okolností klidná. Bála se, trápila ji úzkost, jinak jí ale profesionální přípravaumožňovala ležet, čekat na vysvětlení a přemýšlet nad tím, co se mohlo přihodit.

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a

Končila noční službu. Vylovila z paměti poslední jasnou vzpomínku... Přecházela v nových lehkých šatech arůžových botách přes zaměstnanecké parkoviště a měla se setkat s Patrickem. Tato vzpomínka ji utvrzovala v představě, že ji musela potkat nějaká nehoda. Šampaňské a růže, vzpomněla si. Ty jí slíbil po dlouhém dni v práci. Šampaňské a růže, apokud si správně vyložila jeho náznaky, také nabídka k sňatku.

Ale kde je teď? Určitě venku nervózně přechází po chodbě a s úzkostí čeká, co mu řeknou o jejím stavu. Chystá sevrhnout na prvního lékaře, který mu může něco povědět. Že by mě někdo srazil? říkala si. Třeba auto rychle vyjíždějící zparkoviště, kterého si nevšimla, když spěchala k Patrickovu vozu? Vybavovala se jí matná vzpomínka, jak klopýtala v botách na vysokých podpatcích, s vypnutým hrudníkem a vtaženým břichem, aby si v nových šatech udělala co nejhezčí postavu. A pak vlna závrati, až se jí podlomily nohy a padla koleny na asfalt, bolest v ohbí krku, tlak na ústa, takže nemohla dýchat, dělalo se jí nevolno a pak... nic.

Sevřel ji strach, až ji rozbolel žaludek, začala trhaně dýchat a bojovala proti přívalu paniky. Utrpěla hodně vážné zranění? Co když umírá? Proč u ní nikdo není? Nechali ji snad jen tak, aby osamocená zemřela?

Tu začala automaticky uvažovat jako lékařka. Prvotníprohlídka. Napřed ohledání. Aspoň ta základní zjištění. Dýchací cesty má volné. Necítí na sobě žádnou kyslíkovou masku ani nosní kanylu. Dýchá spontánně a ani při hlubokém nádechu nemá žádné potíže. Oběh? Srdce jí bije silně a zřetelně.Slyšela to i z nedalekého monitoru. Proč má ale roztažené nohy? Že by krvácela? Fraktura pánve patří k nejtěžším zraněním. Masivní nezvládnutelné krvácení. Ale pokud by to mělo platit i u ní, kde jsou všichni ti ustaraní chirurgové? Proč jínebandážují pánev a nestarají se o její stabilizaci?

„Haló! Slyšíte mě?“ tázala se už nepříliš zdvořile.

Cinkání nástrojů utichlo. Zkusmo pohnula hlavou anepřekvapilo ji, že ji má stabilizovanou krčním límcem azarážL i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a

kami z obou stran. Zřejmě ještě musí vyloučit možnost, že by

utrpěla zranění krční páteře. Začínala v ní vařit zlost. Kdo se

o ni sakra vůbec stará? Ráda by si s ním od plic promluvila.

Dost zlé bylo už to, že ji nechali, aby se sama probrala znarkózy, ale za vrchol lhostejnosti považovala, že ji nechali spřioutanou hlavou i pažemi a s nohama trčícíma do vzduchu.

Kdyby propadla panice nebo se nějak uvolnila z popruhů,

které ji bezpečně držely na operačním stole, mohla by sizpůsobit příšerná zranění.

Zaslechla blížící se klapot nazouváků na tvrdé podlaze. Pak se jí v periferním zorném poli objevilo cosi modrozeleného – někdo v chirurgickém plášti. Zahlédla bledý krk a okraj bílé roušky, ale zbytek tváře, nos a oči zůstávaly nad zdrojemostrého světla, takže je prakticky neviděla.

Cítila, jak se jí náhle v očích objevily slzy a drsně sezasmála. „Nenávidím zatracené nemocnice.“ Návštěvník stál bez pohybu a mlčel a její rozjitřená mysl z toho vyvodila další důvod k obavám. „Omlouvám se, že brečím. Ale jsem vpohodě. Podívejte, řekněte mi fakta. Jsem v ohrožení života? Hrozí mi zmrzačení? Nejspíš dobře víte, že tady pracuji, že jsem doktorka, tak mi prosím nerecitujte žádnou zředěnou verzi. Radši bych znala pravdu.“

„Nic se vám nestalo.“

Zvuk jeho hlasu ji zaskočil, znělo to, jako by mluvil přes nějaký reproduktor. Zmateně zamrkala. Mluví k ní ten člověk, co stojí vedle ní, nebo někdo ukrytý za observačním oknem? Že by nebyli na operačním sále, ale v místnosti s CT? Hlas patřil muži, ale nepoznávala jej. Nemluvil na ni žádný zchirurgů, které znala. Zašilhala na obličej krytý maskou. „Jste lékař, nebo ti jsou někde ve vedlejší místnosti? Jsme napracovišti CT?“

„Jsem lékař.“

Kriste pane, co se jí to děje s ušima? Ten chlap mluví těsně vedle ní, ale slyší ho jako z dálky, jako z telefonu. Pročnevypne to pitomé světlo, nesundá si masku a nemluví s ní

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a

normálně? Nebo proč ji nevezme za ruku? Rozčílenězavzdychala. „Takže jste mi nic nenašli?“

„Nic vám není.“

Začínala být netrpělivá a promluvila hlasitěji. „Koukejte, můžeme to probrat znovu? Proč přesně tady ležím a proč mě sem přivezli? Co stojí v mém chorobopisu?“

„Víte, neměla byste se tak rozčilovat. Zrychluje se vám tep. Nepravidelně dýcháte a máte v krvi jen čtyřiadevadesátprocent kyslíku. Kouříte?“

Střelila pohledem k monitoru srdeční činnosti. Viděla, že se od přístroje k operačnímu stolu táhnou vodiče, a ty jistěvedou k elektrodám na její hrudi.

„Koukejte, nechci být nějak neomalená. Máte za sebounejspíš dlouhý den, ale jsem trochu naštvaná, že jsem seprobudila a byla tady sama. Aby bylo jasno, nechci si stěžovat nebo tak, ale ráda bych věděla, kdo jste. Řekněte mi, jak sejmenujete a co se to tady do hajzlu děje.“

„No tak, Alex,“ odpověděl a pozvedl ruce ve fialovýchrukavicích, v nichž držel chirurgickou sešívačku. „Abychom si to tedy vyjasnili. Jestli nebudete mluvit slušně, tak bych vám mohl sešít rty k sobě. Máte pěknou pusu. Byla by škoda ji poničit.“

Náhle pocítila prázdnotu kolem žaludku, jak se přes nipřevalila vlna strachu. Napjala svaly, třeštila oči a myšlenky, vztek i hlas podlehly paralýze.

„Rozčilování vám tady nepomůže,“ prohlásil ten muž klidně.

Šampaňské a růže, napadlo ji. Mysli na tohle. A Patrick. Mysli na něho.

„To je lepší.“ V hlase mu zaslechla cosi jako náznaksmíchu. „V hluku nemůžu pracovat.“

Hlavou jí letěly různé scénáře, jako by jí pustili zrychlený film. Leží v nějaké nemocnici. Někdo by ji měl najít. Někdo by měl zaslechnout její křik. Tohle je nejspíš šílenec. Uprchlý blázen. Šílený lékař? Nebo někdo, kdo si na doktora

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a

jen hraje? Očividně opanoval jeden z operačních sálů a ona...

ona na něho prostě narazila. To ucpání úst potom, co padla na

parkovišti na kolena... Dopravil ji sem. Nejspíš ji venkunařed praštil a pak jí vrazil do pusy roubík. Musel jí dát nějaké

anestetikum. Chloroform nebo éter...

„Prosím, nekřičte,“ řekl, jako by jí četl myšlenky. „Jsme tady úplně sami a nechci se uchylovat k tomu, abych vásmusel umlčet. Už tak mě bolí hlava. Tohle mi vždycky udělástudený vítr. Překvapuje mě, že vás hlava nebolí – měla jste toho na sobě tak málo a dnes večer je pořádná zima.“

Ihned si uvědomila, že je pod chirurgickými rouškami nahá. Má odhalená prsa i vaginu, zadek jí trochu visí ve vzduchu a svaly ve stehnech jí začíná zachvacovat křeč z nepřirozené polohy.

Patrick. Mysli na něho nebo na cokoli jiného, než že jsi tady – na mámu, práci, nebo pacienta, který dnes zemřel. Na lidi, kteří by tě měli hledat. Mysli, Alex. Mluv s ním rozumně. Upoutej jeho myšlení. Řekni, co jsi zač. Kdo jsi. Musíš se zlidštit. Copak se to zrovna takhle nepíše v učebnicích?Tolikrát přece praktikovala to, co se z nich naučila. Prvnípravidlo: pochopit zdroj pacientova hněvu. Druhé pravidlo: zneškodnit ten zdroj.

„Jmenuji se Alex a jsem doktorka.“

Klidně odpověděl: „Víte o tom, že máte dělohu přehnutou dozadu? Když jsem vám odstraňoval antikoncepční tělísko, musel jsem použít zakřivené poševní zrcátko.“

Jen na něho omráčeně zírala. Už se v ní šťoural. Zatímcoležela pod vlivem anestetika, už se hrabal v jejím lůně.

Mysli, domlouvala si. Musíš pořád přemýšlet, než bude moc pozdě a než to skončí. Buď na něho příjemná. Doveď ho k tomu, aby tě měl rád. Snaž se, do prdele, kárala se přísně, ale jazyk jí ležel netečně v ústech jako vypasený slimák.

„Dě-děkuji, že jste to udělal. Každý by nebyl takohledulný.“

„Rádo se stalo.“

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a10

Odpověď jí nabídla aspoň malou naději. Fungovalo to.Mluvili spolu. Ještě nezahlédla jeho tvář a on to nejspíš věděl. Mohla mu říct, že nezná jeho podobu a že zapomene na všechno, co už jí udělal. Jako by se nic nestalo. Klidně může odejít.

„Napadlo mě,“ zkusila opatrně, „jestli byste mě pustil na záchod.“

„Tam nepotřebujete.“ Fialové rukavice zmizely pod zelenými rouškami a dotkly se její holé kůže. Trhla sebou. „Jen klid,“ radil jí a prohmatával podbřišek. „Máte prázdnýměchýř. Už jsem vás katetrizoval. Šlo to dobře.“

„Proč jste to udělal?“

„Kvůli velké operaci, Alex,“ odpověděl a použil její jméno tak familiárně, jako by byli kolegové pracující bok po boku. „Močit běžným způsobem pro vás bude nějakou dobu bolestivé.“

Bez ohledu na předchozí předsevzetí jí z hrudi unikl vzlyk a sálem se rozlehl její zoufalý pláč.

„Co jste mi to provedl?“

„Už jsem vám to říkal. Nic se vám nestalo. Zatím.Rozhodnutí záleží na vás. Musíte odpovědět na jednu prostou otázku: co znamená ‚ne‘?“

Myšlenky se jí rozprchly, jak se snažila pochopit smysl otázky. Ptá se na to, jestli ví, oč tady jde? Nebo jestli ho zná? Na co se to sakra vůbec ptá?

„Například tohle.“ Pozvedl v ruce bleděrůžové sandály s jemnými pásky a vysokými podpatky tenkými jako stébla, o nichž věděla, že Patricka pořádně vzruší, i když se v nich skoro nedalo chodit. „Znamenají tyhle botky ne? A co tohle?“ Pokýval jí nad hlavou jejími punčochami. „Ty zcela jistěneznamenají ne. Když jsem vás svlékal, neměla jste podprsenku a vaše kalhotky nebyly velké ani jako kapesníček.“

Pokusila se přitáhnout kolena k sobě, ale vzápětí se jí do kotníků tvrdě zařízly kožené řemeny, které je pevně poutaly. Věděla naprosto přesně, nač se jí ptá. „Prosím,“ žebrala,„nedělejte to.“

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a11

„Je to prostá otázka, Alex. Asi oba dobře víme, co máte na mysli, když říkáte ‚ne‘, že?“

Zášť v ní překonala strach a na okamžik se cítila neohrožená a srdnatá. „Já té otázce nerozumím, ty zmrde! Nízkou úroveň kyslíku mám kvůli tomu, cos do mě narval. Měl by ses vrátit ke svým knížkám. Co jsi zač, zkrachovalý šarlatán? Že je to tak, vyjebanče?“ ječela na něho, až přitom prskala.

Slyšela, jak se pod maskou prudce nadechl a ozvalo se tiché ts, ts. „Vztek, pořád jen vztek. To vám ale nepomůže. Prostě mi musíte dát jasně najevo, jak se mám rozhodnout.“

Otočil se stranou a přitáhl si vozík z lesknoucí se nerezové oceli, na němž ležela souprava nástrojů, které dobře znala. Háček na nitroděložní tělísko, děložní kleště, vaginálnízrcadlo Cusco, a vedle nich anestetická maska. Když viděla, jak ji zvedá, celá ztuhla děsem. Schimmelbuschova maska.Takovou viděla Alex jenom jednou, v zasklené skříni ve studovně jednoho penzionovaného anesteziologa. Poněkud připomínala masku, jakou nosí šermíři. Tohle byla jakási hrubší verze, kryjící nos a ústa, velká jako grapefruit a nesoucí jakousikolébku z tenkého drátu propletenou gázou, na kterou senakaalo tekuté anestetikum, a až se polštářek dostatečně nasákl, přiložila se ta věc pacientovi na hlavu, aby inhaloval.

„Otevřený anesteziologický systém,“ pravil klidně. „Nad tyhle starobylé metody prostě není. Nemusí se zavádět žádná kyslíková kanyla. Žádný anesteziologický monitorovacípřístroj. Jen gáza a maska. A samozřejmě vypařující se plyn, takže ruce zůstávají volné, aby se mohly zabývat jinými věcmi.“

Hrdinství ji rázem opustilo. Sebeovládání bylo totam.Nedokáže uniknout. Mohl si s ní dělat, co se mu zlíbí, a ona mu v tom nemůže zabránit. Maně si říkala, jestli by nebylo lepší, kdyby na operačním stole umřela. Třeba by z ní životvyprchal dřív, než by pochopila, že je konec.

„Ovšem na druhé straně pokud vás uspím, nebudeme si moct povídat. Člověk nikdy neví, a třeba bych od vás mohl

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a12

potřebovat pomoc, kdyby se to nějak komplikovalo. Dal bych

vám třeba zrcadlo a mohla byste mě navádět, kdybych měl

nějaké potíže. Vulvektomie dokáže být docela zapeklitá.“

Dýchala zrychleně, mělce. V hlavě jí začínalo mravenčit, jak pořád upírala pohled na masku v jeho ruce. Ztěžka lapala po dechu. Nemohla mluvit...

„Poslední příležitost, Alex. Můžu to zařídit jednoduše.Nakratičko usnete, já udělám to, nač byste celkem ráda řekla ano, jak oba víme, a potom už byste spinkala doma v posteli. Tak se vás ještě jednou ptám: Co znamená ‚ne‘?“

Roztřáslo se jí celé tělo. Svaly na hrudníku, v hýždích a ve stehnech se neustále zachvívaly. Zarážky po obou stranách hlavy, krční límec, područky i třmeny kolem kotníků seviditelně třásly. Po tváři jí kanuly slzy a tekl jí i hlen z nosu a sliny z úst, a do toho vykřikla tiché ‚ne‘, ačkoli se nutila nahlas říct pravý opak.

„Omlouvám se, ale nerozuměl jsem.“ Ještě všechno zhoršil tím, že se zřejmě rozmyslel – anesteziologická maska jípokryla půlku obličeje a začal na ni působit plyn vypařující se z kapaliny.

„Řekla jsem ano,“ zašeptala ospale. „Ne znamená ano.“

kapitola druhá

A

lex otevřela oči. Ležela na nemocničním vozíku přikrytá

bílým prostěradlem a shora na ni klidně hleděly dvě její

kolegyně. Vrchní sestra z oddělení urgentního příjmu Fiona

Woodsová, její nejlepší přítelkyně, a Caroline Cowanová, starší

konziliářka a vedoucí téhož oddělení. Obě se tvářily podobně

konejšivě, a hned pro ni měly přátelský úsměv. Věděla přesně,

kde se nachází, ba dokonce i ve kterém pokoji – v čísle devět.

Na Fioniných hodinkách si všimla, že jsou skoro dvě hodiny ráno. Pracovala tady na oddělení ještě před pěti hodinami, než se rychle osprchovala v šatně pro personál, nalíčila se anavoněla; šaty už měla pověšené a připravené, jen si je obléknout. Tohle všechno se stalo tak nedávno, a přece se za tu dobutolik změnilo. Život jí visel na vlásku. Kdyby byla řekla ne... kdyby odmítla promluvit... kdyby měla víc odvahy...

Pevně sevřela víčka, zhluboka a zvolna se nadechovala, a když se na to cítila připravená, znovu otevřela oči.

„Ahoj, zlatíčko,“ řekla Caroline hlasem, který ji měluchlácholit. „Můžeš mi říct, co se stalo? Řekni, jaký dnes máme den, a kde podle tebe jsme?“

Na první otázku ještě Alex nedokázala odpovědět. Raději se soustředila na odpovědi na druhou a třetí. „Je neděle třicátého října, jsem v Bathu, ve své nemocnici a na svém oddělení.“

„Ano, děvče, jsi v našem špitále, jenže je už jednatřicátého. Měli jsme o tebe starost. Ta bouřka venku řádila fakt příšerně, lilo a foukal hrozný vítr. Pěkně jsi nás vylekala.“PoL i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a1

kývala hlavou. „Ale jsi v pořádku. Nějaké odřeniny nakolenou a boule vzadu na hlavě, jinak jsi ale ve formě. Patrick měl

pravdu, když trval na dalším pátrání, jinak bychom tě v téhle

chvíli mohli léčit kvůli podchlazení. Ráda bych, abys tady

zůstala přes noc. Zkusíme nějaké neurologické testy. Byla jsi

úplně bez sebe. Za chviličku zavolám ještě někoho dalšího,

abychom tě mohli pořádně prohlédnout. Zůstaň v klidu,nehýbej se, a za chviličku ti sundáme ten límec.“

Alex se úlevou vyřinuly slzy z očí, až musela zamrkat, aby se jich zbavila. Caroline se zamračila a obočí se jí přísně stáhla k sobě. Zdála se starší, než skutečně byla, ale tak prostě působila její podsaditá figura a silná opálená předloktí. Ani jedno nezískala při klinické praxi, ale jak pomáhalamanželovi s prací na jejich farmě.

„Neplač, drahoušku. Za chviličku tě posadíme a dostaneš čaj. Fiono, sežeň ještě někoho. Ať naší oblíbené doktorce co nejdřív pomůžeme. Ale žádné chlapy, jasné?“ varovala Fionu přátelsky. „Alex určitě nestojí o to, aby ta čeládka okukovala její pěkný zadek.“

Alex ležela bez pohybu. Cítila se velmi unavená a s vděkem přijímala, že Caroline všechno bere věcně a s humorem. Později se může vyplakat. Později může skučet na celé kolo a svíjet se do klubíčka, ale prozatím udělá lépe, když zůstane klidná. Bude potřebovat klid, pokud má být policii v něčem nápomocná.

Do kóje se vrátila Fiona Woodsová a s ní přišly další tři zdravotní sestry.

„Já jí podržím hlavu,“ řekla Fiona. Ostatní sestry serozestavily po jedné straně podél Alex a každá se chopila určité části jejího těla. Pevně ji držely za rameno, bok a nohu.Fiona stojící v čele lehátka přiložila Alex dlaně ze stran k hlavě, takže Caroline jí mohla uvolnit krční límec a odstranit zarážky u hlavy. Starší konziliářka pak opatrně podsunula dlaň Alex pod šíji a od dolní části lebky jí prohmatávala krčnípáteř, zda nenarazí na nějakou deformaci nebo citlivé místo.

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a1

Pocítila, jak Alex uhýbá před jejím dotykem. „Tady to bolí?“

Alex začala přikyvovat, ale Fiona jí přikázala, ať se nehýbá. „Hej, člověče, měla bys vědět, že tohle je špatně!“ Měla tvář jen několik centimetrů od Alexina obličeje a byla cítitcigaretovým kouřem. Fiona se ke svému zlozvyku očividně vrátila. A to byla škoda, protože s náplastmi to docela zvládala.

Během následujících minut ji převrátily na bok, až zůstala ve vyrovnané imobilizované poloze, přičemž hlavu jí podírala silnýma rukama Fiona a prohlídka pokračovalakontrolou zbytku páteře. Nakonec přišel okamžik hanby, zvlášť když všechny tyhle ženské znala – Caroline jí zasunula prst do konečníku, aby zkusila funkci svěrače. Konečně bylo po všem, přetočily Alex zpátky na záda a Caroline se na nizeširoka usmála.

„Jsi v pořádku, Alex. Ten krční límec nebudeš potřebovat. Trošku tě pozvednu a konečně se dočkáš toho šálku čaje.“Podívala se po Fioně. „Pár tabletek paracetamolu taky nemůže škodit.“

Nikdo nemohl pochybovat o tom, že Caroline Cowanová vyniká v tom, jak dokáže zachovat chladnou hlavu vkrizových chvílích, takže už samotným tempem svých úkonů atónem hlasu nedovoluje propuknutí nějaké hysterie. Dopřála Alex čas, aby sama posoudila svou situaci a se vším sepokud možno vyrovnala, takže bude snáz čelit nepříjemnostem, které ještě přijdou. Alex ji vždycky obdivovala, a teď víc než kdy jindy. Caroline se ještě ujistila, že je Alex připravená.

Z kóje odešly všechny pomocnice a Caroline si vumyvadle umývala ruce. Voda vyprskla z kohoutku tak, že jízmáčela zelenou halenu i kalhoty, ale ona to přešla jen smíchem a ze zásobníku na stěně vytáhla několik papírových ručníků. I tohle její uchechtnutí Alex signalizovalo, že se Caroline chová úplně přirozeně. Všechno postupovalo pěkně krůček po krůčku. Žádný spěch. Je v bezpečí a přes Caroline se k ní nikdo nedostane.

„Tak, má milá, nechceš se na něco zeptat?“

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a1

Alex si prudce skousla dolní ret, aby zarazila vodopád slz, který jen čekal na svou příležitost. Až potom, slíbila si.Vyláče se později, v Patrickově náručí, u nikoho jiného.

„Policie. Už jste zavolali policii? Musí zablokovat všechny východy. A nejdřív je třeba prohlédnout všechny operační sály. A myslím všechny – kde se kontroluje HIV, syfilis,kaavka, těhotenství a tyhle věci. Je mi jedno, jestli to zabere celou noc. Potřebuji vědět, co mi provedl.“

Konejšivý výraz z Carolininy tváře zmizel a místo toho se ustaraně zamračila.

„Co to povídáš, Alex? Proč bychom měli volat policii?“

Za prsní kostí pocítila Alex jakési dusání. Hlasitě, prudce dýchala a roztřásla se tak, že z ní sklouzlo prostěradlo, jímž byla přikrytá.

Později zjistila, že její hlas byl slyšet po celém oddělení. Vynikl nad všechen ostatní hluk – bolestné výkřiky, zmatené a vystrašené blábolení, rachocení nemocničních vozíků, na nichž rozváželi pacienty k ošetření, i hlasité anekoordinované pípání víc než dvacítky monitorů. Její hlas to všechno přehlušil a její slova slyšeli všichni.

„Protože mě znásilnil!“ 1

kapitola třetí

P

ro případy znásilnění, které přicházely na odděleníurgentního příjmu, platila zvlášť vysoká míra respektovánísoukromí. Celý případ vždycky zahalovala opona mlčení adůstojnosti. Ošetřující sestry, lékaři i policisté konali svou práci, aniž

by si kdokoli z dalších lidí na oddělení uvědomoval, co se děje.

V případě Alex Taylorové nebylo té noci na odděleníčlověka, který by nevěděl, k čemu došlo, nebo který bynezaslechl, k čemu mělo údajně dojít. Ještě před ukončením jejího vyšetření se šířily spekulace o tom, co se vlastně stalo. Lidé se většinou klonili k názoru, že Alex nejspíš utrpěla zranění hlavy, snad otřes mozku, a tak může být zmatená.

Soudní lékař a policistka ve funkci detektivního konstábla, kteří se dostavili do ordinace, nedávali vůči rozrušené ženě najevo žádnou nedůvěru, pokud šlo o znásilnění, ale přišlo jim značně problematické věřit zbytku z toho, co jimpovídala. Pouze Maggie Fieldingová si zachovávala neutralitu a zůstávala objektivní. Klidně vykonávala své profesnípovinnosti a během závěrečné fáze důkladného vyšetření vyslechla dlouhý příběh, který líčila Alex Taylorová. Ihned odpovídala na všechno, nač se jí Alex zeptala.

„Tělísko je na místě, Alex. Nejsou patrné žádné známky, že by je někdo vyjímal. Vidím vlákna, která od něho vedou, všechno vypadá normálně.“

Maggie Fieldingová čekala, až se Alex bude ptát dál.Udržovala s ní oční kontakt a očividně neměla naspěch. Maggie

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a1

byla úžasná žena, vysoká, štíhlá, ale se silnými končetinami.

Měla nádherné čokoládově hnědé vlasy, a když si jerozpustila, spadaly jí až k pasu.

Soudní lékař Tom Collins, jenž současně působil jakopraktický lékař, pocházel z Nového Zélandu, a nepřestával setvářit soucitně. Dokud u Alex probíhala prohlídka, zdržoval se mimo ordinaci.

Pozvedla hýždě, aby pod ni mohli podsunout papírovýručník. Potom jí kvůli důkazům vykartáčovali pubické ochluení. Ručník, hřeben i vyčesané chloupky sbalili do sáčku na důkazy, ten zapečetili, podepsali a předali policistce.Ostříhali Alex nehty a odstřižky skončily v dalším sáčku. Z hlavy jí vytrhli několik vlasů. Musela plivnout do plivátka a vzali jí stěry z vnitřní strany úst, análního otvoru a vaginy,nakonec jí odebrali krev. Alex se dívala, jak Maggie otírá tampon se stěrem o sklíčko – vzorek se podrobí zkoumání, zda v něm nejsou stopy spermatu. A na závěr jí prozkoumali každýcentimetr povrchu těla kvůli poranění. Odřeniny, řezné rány, kousnutí nebo stopy po zubech by mohly napomoci kidentifikaci útočníka.

Maggie Fieldingová odstoupila stranou a přivolali zpátky Toma Collinse. Ještě před několika týdny stála Alex nastejném místě jako teď Maggie, vedle téhož muže, který právě odebíral krev ženě, kterou napadl přítel. Oba měli jednospolečné – chovali se profesionálně a plnili svou povinnost při dokumentování a fotografování početných podlitin. Z jeho hlediska byla tentokrát obětí ona, ale on přesto zůstávalprofesionálem, který odvádí svou práci a ze všech sil se snaží přehlušit skutečnost, že ji osobně zná.

„Mohli bychom si to projít ještě jednou, co říkáte?“ zeptala se policistka.

Předtím se jí tiše představila jako Laura Bestová a řekla, jak je jí líto, že se Alex muselo přihodit zrovna něco takového, a že ji nemusí oslovovat hodností detektivního konstábla, ale klidně jen jako Lauru. Teď se ovšem Laura už taksouL i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a1

citně netvářila. Z pihovaté tváře se jí vytratil výraz otevřené

účasti. Naopak působila poněkud netrpělivě. Všichni čtyřitrčeli v soukromé vyšetřovně ambulance už přes hodinu adoléhalo na ně nezvyklé teplo a vydýchaný vzduch.

Laura přelistovala v zápisníku o několik stránek zpátky azačala číst. „Vzpomínáte si, že jste šla přes parkoviště, dostala jste ránu do zátylku, pak vám někdo na ústa přitiskl nějakýlátkový roubík a snad jste ucítila nějaký plyn. Pak jste seprobudila na operačním sále, připoutaná ke stolu a s nohama ve třmenech, v přítomnosti člověka, který předstíral, že je lékař.“

„Nevím, jestli předstíral, že je lékař,“ odsekla Alexnazlobeně. „Říkala jsem, že byl oblečený jako chirurg.“

Laura na okamžik našpulila rty, ale pak pokračovala:„Potom vám vyhrožoval, že vám sešije sešívačkou rty, ukázal vám podnos s nástroji a řekl, že vám vyjmul nitroděložnítělísko, katetroval vás, a dál říkal, že na vás provede operaci, nějakou vulvek...,“ potýkala se s obtížným slovem.

„Vulvektomii,“ řekla Alex netrpělivě. „Ano, ano, ano – všechno je správně.“

„Položil vám otázku, ze které jste usoudila, že má v úmyslu vás znásilnit. A pak, jak říkáte, vás uspal.“

„Ano.“

„A potom nevíte nic, až jste se probudila tady v nemocnici na svém oddělení.“

„Ano.“

„Ale nedokážete ho popsat ani jste nepoznala jeho hlas.“

„Ne. Říkala jsem vám, že mě oslňovalo světlo nadoperačním stolem. Viděla jsem chirurgickou masku a že na sobě má chirurgický plášť. Ale jeho hlas... mi připadal, jako by mluvil přes nějaký reproduktor, jako by ani nestál vedle mě. Mluvil anglicky, ale znělo to trochu jako americká angličtina.“

„Takže to všechno vám provedl nějaký anglický neboamerický doktor? Hmm... promiňte, doktorko Taylorová, jestli to vyzní nechápavě, nebo možná necitlivě, ale odešla jste odtud v půl desáté večer a našli vás na parkovišti o půl druhé ráno.“

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a20

„A jaký to má význam?“

„Ty velké jehly – oranžové, jak jste říkala – jste měla mít zasunuté v obou pažích. Jistě by měly zanechat stopy povpichu, ne?“

„Vy mě neposloucháte. Vůbec jste neposlouchala, co jsemříkala. Měla jsem je tam. Viděla jsem je. Očividně to bylosoučástí jeho plánu, jak mě oblbnout, abych věřila, že mi způsobil nějaké poranění. Abych věřila, že se nemohu hýbat. Celou tu věc naaranžoval, abych si myslela, že se nemohu bránit, abych... abych souhlasila, že ho nechám provést, co měl v úmyslu.“

Na rtech mladé policistky se objevil náznak úsměvu.Podívala se na Toma Collinse a Maggii Fieldingovou. Alex si všimla, jak se všichni krátce setkali pohledem. Předávali si očima nějaké sdělení, ale ji z toho vyloučili. Patřili do klubu profesionálů, z něhož byly oběti vyloučeny.

„Kdyby o tom byl natočený film, asi bych se při něm bála,“ prohlásila Laura Bestová a skoro se zasmála.

Alex zlostně sklouzla z polštářovaného vozíku a bosá, vnemocniční košili se postavila těsně před policistku Bestovou. „Jenže to kurva nebyl žádný film, tak se laskavě přestaňte ušklibovat. Já jsem si to nevymyslela, do hajzlu! Někdo mě napadl, unesl, a kdybych nesouhlasila s tím, co chtěl, tak bych teď ležela v márnici, krucinál!“

„Omlouvám se, že jsem vás rozrušila. My přece netvrdíme, že se to nestalo,“ řekla policistka a do svého prohlášenízahrnula i Toma Collinse a Maggii Fieldingovou. „Jenom se to snažíme pochopit. Když vás našli, měla jste na sobě spodní prádlo i boty. Každý knoflíček na šatech jste měla zapnutý.“

A pak dodala, co si skutečně myslela a co jí očividně leželo v hlavě po celou dobu probíhajícího vyšetřování. „Vašikolegové mi říkali, že jste za sebou měla těžký den.“

Opatrný tón jejích slov přiměl Alex prudce zvednout hlavu.

„O nic těžší než normálně. Na urgentním příjmu nikdynemáme snadný den, nebo jste si toho ještě nevšimla?“

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a21

„Ale já jsem to pochopila tak, že dnešek byl těžší než jiné dny. Pokud vám ovšem každý den neumře pod rukama dítě jako dnes.“

„Já... já... Ta holčička byla mrtvá, už když ji sanitkapřivezla. Nic jsme pro ni nemohli udělat!“

„Myslím, že Alex už toho má dost,“ ozvala se MaggieFieldingová. „Potřebuje si odpočinout. Policistko Bestová, až vás příště potká podobný případ, myslím, že by bylo přiměřené poslat sem staršího policejního důstojníka, nebo aspoň policistu vycvičeného pro vyšetřování případů sexuálního naadení. Nepochybuji, že vám totéž řeknou vaši nadřízení, až podáte hlášení.“

Alex nepočítala Maggii Fieldingovou mezi oblíbenékolegyně ani v těch nejlepších dobách. Vynikající gynekoložka, ovšem obvykle poněkud strohá. Teď však byla Alex ráda, že je tu právě ona.

„Chci vidět Patricka. Kde je Patrick? Potřebuju ho!“

Maggie Fieldingová přikývla. „Je tady. Čeká venku.“

V Patrickově náručí se konečně rozplakala. Mezi vzlykáním mu vypověděla, co zažila v noci. Šokovaně vybuchl a žádal Lauru Bestovou, aby toho chlapa našli. Chtěl, aby přivolala další policisty, a divil se, jak to, že ještě v nemocnici neviděl policejní oddíl, který by po tom člověku pátral. Alex se sotva podařilo mu zabránit, aby sám vyběhl do noci a pokoušel se najít viníka. Tiskla ho k sobě a nebyla ochotná ho nechatodejít, protože potřebovala, aby zůstal s ní, a ona se konečnědoracovala k pocitu, že to má všechno za sebou. V jeho náručí se cítila v bezpečí a uklidnila se natolik, že dokázala usnout.

kapitola čtvrtá

L

aura Bestová stála vedle Patricka Forda. Navzdory tomu,

že strávil noc u lůžka své přítelkyně, pořád vypadalčerstvě a jako ze škatulky. Podle výrazu v očích se chystal znovu

vyptávat na způsob policejního postupu. No, on může ještě

počkat, teď má slovo ona. Během uplynulé noci nemělapříležitost zachytit jeho výpověď, protože ji buď popoháněl, aby

našla toho chlapa oblečeného jako chirurg, nebo měl potřebu

utěšovat svou přítelkyni.

Prošli se po parkovišti, aby jí ukázal, kde spolu s mužem z ostrahy našli ležet lékařku a kde parkoval s autem. Stál jen o několik parkovacích míst dál, a přesto ji neviděl. Jehovysvětlení se zdálo pochopitelné. Přijel, chvilku čekal, a pakzašel na oddělení, aby se po ní podíval, ovšem bylo mu řečeno, že odešla před čtvrthodinou. Usoudil, že si zřejmě vzala taxík a jela k němu do bytu, protože ji měl vyzvednout, ale opozdil se, tak se vrátil domů a teprve potom znovu přijel knemocnici, aby ji začal hledat.

„Proč jste se opozdil?“ zeptala se Laura.

Patrick Ford pokrčil rameny. „Vlastně jsem ani nepřijel tak pozdě. Tedy myslím pozdě oproti tomu, jak dlouho jsem na ni normálně čekával. Nikdy z nemocnice neodcházela na čas. Trošku se mi protáhla operace – jsem totiž veterinář. Možná o pět nebo deset minut, ale nedělal jsem si z toho hlavu,protože, jak říkám, Alex chodila vždycky pozdě. Dorazil jsem asi dvacet minut před desátou, možná ve tři čtvrtě na deset.“

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a23

„V kolik hodin jste se sem vrátil a začal ji hledat?“

„Zhruba v jedenáct. Cesta domů mi trvala dvacet minut, zpátky sem zrovna tolik. Doma jsem čekal asi čtvrt hodiny, jestli se náhodou neukáže.“

Lauru jeho údaje překvapovaly. „Jak je tedy možné, že vám trvalo tak dlouho, než jste ji našli?“

„Snad v tom byla nějaká zmatenost,“ odpověděl otráveně. „Jen zpočátku jsme se podívali mezi pár aut. Pak jsmepromarnili spoustu času prohledáváním nemocnice, nahlíželi jsme do všech pokojů, jestli není u nějakého pacienta. A když jsme ji konečně našli, nebylo ji skoro vidět, protože ležela mezi stromy, kde byla tma jako v pytli.“

„Jak se cítí teď? Říkala ještě něco nového?“

Zavrtěl hlavou. „Teď spí.“

„Máte nějakou představu o tom, co se vlastně stalo?“

Překvapeně zvedl hlavu. „Jak to myslíte?“

Nepatrně pokrčila rameny. „Jen nějaké úvahy o tom, co se v noci odehrálo.“

„Chcete říct, že jí nevěříte?“ zeptal se útočně. „Já nevím, co si mám myslet. To, co jsem slyšel, mě šokovalo. Ale ani na vteřinu jsem nezapochyboval o tom, co mi Alex řekla.“ Upřel na ni zkoumavý pohled. „Doufám, že jste po tom člověkupátrali, nebo ne? Prověřili jste aspoň její výpověď?“

Laura důrazně přikývla. „Ano, samozřejmě. Prohledali jsme všechny místnosti i pozemky kolem nemocnice, mluvili jsme s lidmi z operačních sálů. A zrovna teď jsme se byli podívat na místo, kde jste ji našli. Foukal silný vítr, takže větve nad tím místem se dost kývaly. Všude tam napadalo smetí aodlomené větve, některé i dost těžké. Měla na hlavě bouli a upadla do bezvědomí.“

„Takže naznačujete, že ji mohla omráčit nějaká větev?“reagoval nevraživě. „Ale ona neříkala, že by se jí něco takového stalo, že?“

Laura na okamžik sevřela rty. „Co když za sebou měla hodně těžký den? Slyšela jsem, že jí včera umřel nějaký

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a2

dětský pacient. Mohlo se to nějak projevit na jejímduševním stavu?“

Patrick Ford přimhouřil oči. „Na jejím duševním stavu!Nemáte doufám na mysli, že doktorka Taylorová je nějak labilní, protože vás mohu ubezpečit, že rozhodně není. To bych věděl. Strávil jsem s ní dost času. Tímhle směrem byste vůbec neměla uvažovat. Jestliže existuje nějaké jiné vysvětlení, bude fyzické povahy. Nejspíš otřes mozku. A ten jí mohla způsobit větev, kdyby ji nějaká zasáhla do hlavy.“ Měřil si policistkuchladným pohledem. „Ale dokud nevyčerpáte všechny možnosti, jak najít toho chlapa, očekávám od vás, že budete mít za pravdivé všechno, co řekla. A jestli to bylo všechno, o čem jste se mnou chtěla mluvit, rád bych se šel podívat, jak na tom je.“

Když odcházel, Laura se ušklíbla směrem k jeho zádům. Na její vkus trochu nafoukaný. Dobře vypadá, je pěkněoblečený, což by spíš ukazovalo na nějakou práci ve městě než na jeho profesi, a je zatraceně sebejistý, ale nepatří k těm, kteří by se jí zamlouvali. Nicméně rozhovor proběhl úspěšně a podařilo se jí dát dohromady časový rámec, kdy kde kdo byl v době toho takzvaného únosu. Doktorka Taylorováneochybně strávila na parkovišti docela dlouhou dobu. Kdyby její mládenec dorazil včas, nic z toho by se nestalo. A Laura Bestová by nemusela zabít celou noc prohledávánímnemocnice. Ale nikdo by o ní nemohl říct, že to nebere vážně – byla přece profesionál. Když se Alex ráno podívala Patrickovi do očí, obávala se toho, co si o všem asi myslí. Při probouzení zjistila, že sedí u její postele. Chytil jí dlaň do obou rukou. V temně modrých očích mu četla, že ji miluje, že ji chápe a dělá mu starosti, čím vším si musela projít, a ještě něco navíc. Když si odmyslela všechny ostatní city, viděla v jeho pohledu i pochybnosti.

Na její první pohled neřekl nic. Prostě se jí jenom díval do očí, pak se k ní naklonil a políbil ji na rty. Cítila jemný tlak,

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a2

vteřinku tepla a útěchy, a pak se zase v židli napřímil ačekal, co řekne.

„Nedali jsme si to šampaňské,“ zamumlala.

Pousmál se. „Je pořád ještě na ledu.“

„Led už je dávno rozpuštěný. A etiketa se jistě odlepila z láhve.“

„Ale pořád bude dobře chutnat. Nebo mohu koupit jinou láhev.“

Propletla prsty s jeho a jemně stiskla. „Jak je na tom máma?“

„Nejspíš uvažuje, jestli přijdeme na oběd. Určitě se nemůže dočkat, až budete probírat poslední detaily svatby.“

Alex se ušklíbla. Tahle svatba se nejspíš plánovala nejdelší dobu, co dějiny pamatují. Její sestra Pamela konečně rozhodla, kde se bude konat, zařídila šaty, fotografa, květiny, a také si ji vyvolila za jedinou družičku. Alex nechala na sestře, abyvybrala, jaké šaty si má coby družička obléct. Vyzkoušela si jich pak dobře přes deset a musela poslouchat věčné ach a och, protože se Pamela nemohla rozhodnout, když byly všechny tak krásné, až to nakonec vzdala. Chození po nákupechnemohla obětovat celé dny.

„Myslím, jak na tohle reaguje.“

Patrick jí pustil ruku a složil prsty do stříšky. „Ještě o tom neví. Myslel jsem, že bude lépe, když si s ní o tom promluvíš pěkně za denního světla. No...“

Alex se posadila a pátrala pohledem ve výrazu jehoobličeje. „Co no, Patricku?“

Zavrtěl hlavou. „Prostě že bys to dnes mohla vnímat jinak. Vidět to třeba z jiného úhlu. Víš, miláčku, včera v noci jsi mě pořádně vylekala. Když jsem tě našel, tak se mi ulevilo, jako ještě nikdy. Počasí bylo příšerné. Někdo tě klidně mohlpřejet. A taky jsi mohla umřít na podchlazení.“

Alex se znovu rozechvěla – už pochopila, že je to příznak paniky. Nejen kvůli tomu, co se stalo, ale protože jí nechtějí věřit. Zaryla nedávno ostříhané nehty do dlaní a silou vůle se snažila třes zastavit.

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a2

„Kde jsi mě našel?“

„Na parkovišti.“

„Dobře, ale kde na parkovišti?“

„Docela vzadu. S tím člověkem z ostrahy jsme tě tamobjevili ležet na trávě pod nějakými stromy. Blízko tebe se válelo několik větví, a tak jsem si říkal, jestli tě některá zezaduneuhodila do hlavy.“

„Aha. Takže tohle si myslíš?“

Okamžik neodpovídal. „Ne. Totiž ano, bylo by možné, že tě větev praštila do hlavy, ale to neznamená, že bych nevěřil všemu ostatnímu, co se ti stalo. Podívej, Caroline Cowanová tě objednala na CT. Myslím, že to není špatný nápad. Vlastně pořád nevíme, jak silná byla ta rána do hlavy. Podle odhadu jsi byla v bezvědomí víc než tři hodiny. Jestli jsi ležela na té zimě venku, je to hodně dlouho.“

„Co o tom říkají ostatní, Patricku? Co s tím dělá policie?“

„Pátrají po něm, ale zatím nemají žádnou stopu. Po pravdě řečeno, viděl jsem, že víc zpovídají tvoje kolegy, než že by ho aktivně hledali. Mám pocit, že tvému vyprávění přílišnevěří. Všichni o tebe mají strach, to jistě. Ale myslím, žepolicie tvoje svědectví nebere moc vážně.“

Dál to nerozváděl, avšak Alex neměla žádné pochybnosti o tom, co se o ní povídá. Že má buďto poraněný mozek, nebo se pomátla.

„A ty? Ty mi věříš?“

Vstal ze židle a usadil se na okraji matrace, aby ji mohlobejmout. Pak jí zašeptal do ucha: „Samozřejmě ti věřím.“Odtáhl se od ní, aby mu viděla do tváře, a pochybnosti, které předtím vyčetla v jeho pohledu, už tam nenašla. „Nemámdůvod ti nevěřit. Copak jsi mi někdy zalhala?“

Alex se mu znovu schoulila v náručí. Zvykla si, že se s ním cítí v bezpečí. Fascinoval ji a stimuloval, obojí stejnouměrou. Jeho vášeň pro veterinární chirurgii se rovnala jejímuzaujetí pro lidskou medicínu. Ambiciózní a snaživý, a to obojí u člověka vyhlížejícího tak, jako by se živil modelingem.SeL i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a2

známili se díky tomu, že byl náruživým hráčem ragby. Během

jednoho zápasu skončil na oddělení urgentního příjmu spodezřením na zlomený kotník. Nešlo o lásku na první pohled.

Vlastně na ni zpočátku působil jako docela otravný chlap.

Měl velmi obstojné znalosti medicíny a neustále jí mluvil do

léčby, až ho musela srovnat a řekla mu, že doktor je ona a je

na ní, aby posoudila, jestli potřebuje berle, nebo ne. Druhého

dne se na oddělení ocitla nepříliš nápaditě vytvořená kytice,

načež se dostavil osobně s pozváním na skleničku.

Pevně se k němu přivinula, protože ji trápila úzkost.Prožila trýznivou zkušenost a ještě nikdy se necítila tak osamělá. Pomyšlení, že jí lidé nevěří, jí připadalo k nesnesení. Zvlášť pokud šlo o policii. Vedle ní se vznášel balonek naplněnýheliem a na provázku byl přilepený poznámkový štítek snápisem „Rychle se uzdrav“ – měla podezření, že ho Fiona štípla nějakému spícímu pacientovi. A z čeho se má uzdravit? Z toho úderu do hlavy? Z těžkého dne v práci? Copak ji lidé doopravdy podezřívají, že si to všechno vymyslela?

Vyvinula se mu z náručí, pohlédla mu do očí a bez obaluprohlásila: „Někde tam venku volně pobíhá vrah. A nejde mu jen o nějaké znásilnění. Je to sadistický úchyl. Potřebuji, abys mivěřil, že ta poslední noc není žádný výplod mé představivosti nebo následek rány do hlavy. Ležela jsem tam připoutaná, Patricku, a při smyslech jsem se držela jen proto, že jsem myslela na tebe. Určitě jsem neležela několik hodin na parkovišti. Byla jsem vrukou nejděsivějšího parchanta, jakého si umíš představit. A víš, co mě na tom nejvíc štve? Že to policie ani nehodlá pořádněvyšetřit. Nedokážou si připustit, že se to opravdu mohlo stát. Ale nechám si udělat CT a pak budeme moci bezpečně vyřešitpochybnost, jestli jsem se náhodou nepomátla, do hajzlu.“ Trval na tom, že bude u ní i během vyšetření na tomografu. Navlékl si olověnou zástěru a usmíval se na ni, kdyžzajížděla do tunelu.

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a2

Neustále se radiologa na něco vyptával a probíral možnost, že nedávné poranění mozku by se tak brzy po událostinemuselo projevit. Namítal, že se mozková cévní příhodanezjistí pokaždé, pokud se neobjeví krvácení. Navrhoval, že by se snímkování mělo po několika dnech určitě opakovat.Radiolog mu trpělivě odpovídal. Poukazoval na to, že skenAlexina mozku je zcela normální a že na něm není zjevné ani nepatrné pohmoždění. Alex bylo do smíchu, když viděla, jak zklamaně se Patrick zatvářil. Očividně chtěl, aby se našlo jiné vysvětlení než to, k čemu ve skutečnosti došlo. A kdo by mu to mohl vytýkat? Jistě by se pak se vším dokázal mnohem snáz vyrovnat.

Patrick prožíval očividné napětí a radiolog si toho rychle povšiml. Alex měla Edwarda Downinga ráda a mrzelo ji, že má koncem roku odejít na odpočinek. Byl to doktor ze staré školy, okouzlující muž, vždycky zdvořilý a dobrosrdečný, pravděpodobně nejlepší radiolog v zemi. Dobromyslně se usmíval a zamrkal na ni. „Jistě, tenhle nález ještě nevylučuje jistou potrhlost.“

„To skutečně ne,“ opáčil suše Patrick a pak si všiml Alexina zklamaného výrazu. „To byl jen vtip.“

Vděčně mu mlčky stiskla ruku, protože měla strach, že by ji mohl zklamat hlas. Musí se z toho nějak vyhrabat. Má přece Patricka a Fionu a Caroline. Není s tou noční můrou sama.

Když krátce po poledni s Patrickem opouštěli nemocnici, vyložil jí, co má v plánu. Už mu to schválila CarolineCowanová, a on se uvolnil z práce a pověřil za sebe zástupem jiného veterináře. Udělají si pár dní volna. Na týden si dají pohov. Odletí někam do tepla, kde se budou moci vyvalovat na pláži, popíjet smrťácké koktejly a jíst spoustu vybraných jídel. Tam by si mohla znovu dobít baterie. Alex vsoučasném křehkém stavu nezbývalo než přemýšlet, proč všichni tak spěchají s tím, aby ji někam odlifrovali. Přece by měla být k dispozici, kdyby ji chtěla znovu vyslýchat policie, nebo kdyby dopadli a zatkli toho člověka. Za běžnýchokol

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a2

ností přece není normální, aby se oběť spáchaného trestného

činu jen tak sebrala a odjela na dovolenou. A právě proto,

říkala si, se všichni chovají tak přelaskavě. Nechtějí totiž

věřit, že vůbec došlo k nějakému zločinu. Nevěří, že jesku

tečnou obětí.

kapitola pátá

O

deset dní později přistáli na letišti Gatwick. Společnost

Virgin Atlantic je dopravila z Barbadosu – oba bylitrochu opálení, Patrick i maličko přibral. Měl bodrou náladu,

ona poněkud střízlivější. Ani po přistání si nesundal svítivě

žluté ponožky, které dostali v letadle, a na ně si nazul kožené

páskové sandály. Když procházel kolem palubních stewardů,

přiměřeně se usmívali. „Tohle jsou ty nejpohodlnějšíponožky, jaké jsem kdy měl.“

Plný energie kráčel přes terminál několik kroků před ní.Pozoroval na monitorech dopravní pás, který jim měl přivézt zavazadla.

Alex věděla, proč je v dobrém rozmaru. Včera v noci měli sex. Nemohla by to označit za milování, protože sinepřipadala milovaná. Laskal ji víc než dost. Nevynechal anikousíček jejího těla. Zdržoval se mnohem déle než obvykle, než do ní vnikl, takže už se pomalu blížila k orgasmu, pokožku i svaly měla uvolněné a kosti jako by jí měkly. Právě do ní pronikal a ona byla už na pokraji vyvrcholení, když zašeptal: „Není to vůbec špatné, že ne...? Není to, jako kdyby...“ Pak, když pořád ještě oddaloval vyvrcholení, chraplavě vydechl: „Tělísko máš v pořádku, že? Můžu do tebe?“

Jen pár slov, ale jak silně ji zabolela! Pořád dokola si je v duchu přehrávala. Není to vůbec špatné. Chtěl snad slůvkem to sám sebe přirovnávat k imaginárnímu padouchovi, který ji znásilnil? Všechna ta slova prozrazovala, co si opravdu myslí. Není to, jako kdyby...

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a31

Nejraději by na něho křikla, aby tu větu dopověděl. Dokonči tu zasranou větu! Není to, jako kdyby tě opravdu znásilnil.

Včera v noci měli jediný sex za sedm dní, které strávili na dovolené. V ostatní dny sváděla nedostatek zájmu a touhy na napůl vypitou láhev vína, které si dali k večeři, a několik koktejlů, které následovaly. Rychle vklouzla pod pokrývku na jedné půlce velké dvojité postele a předstírala alkoholem vyvolaný spánek, dokud jej neslyšela hlasitě chrápat. Pak se vykradla z koloniálně vyhlížejícího hotelu zadním vchodem na soukromou pláž vyhrazenou hotelovým hostům. Chodila po jejím okraji sem a tam pod bdělým dohledem hotelové ochranky a přála si, aby dny běžely rychleji a ona mohlapřestat předstírat, že je normální turistka na normální dovolené.

Patrick před sebou strkal vozík s jejich zavazadly a zastavil u stánku WHSmith. „Měli bychom koupit nějakou limonádu nebo Coca-Colu, abychom si ji mohli dát s rumem. Pořádně zakončit dovolenou.“

„Koupíme něco po cestě,“ odpověděla stroze, a měla codělat, aby nedala najevo své rozladění. Přestože na letiště přijeli jeho landroverem, on očividně řídit nebude. Na palubě letadla vypil několik sklenek vína a mezi jídly si dal pivo.

Větší část jízdy z letiště prospal na místě spolujezdce se sklopeným opěradlem a s nohama ve žlutých ponožkáchpoloženýma na své straně palubní desky. Probudil se, až když zastavila u čerpací stanice v Chippenhamu. Jak spěchala nazáchod, slyšela, že za ní volá: „Nezapomeň na tu Coca-Colu!“

Stála v řadě před pokladnou, v náručí limonádu a nějaké mléko na ráno, a zoufale se snažila setřást ze sebe návalderese. Když leželi na slunci, snášela Patrickovu přítomnost ještě docela snadno, ale s každým kilometrem blíž k domovu v ní narůstal pocit strachu. On neměl problémy zapomenout na důvod, kvůli kterému především odjeli na dovolenou. Zdálo se, že pokud jde o něho, celá ta záležitost už byla dávno pohřbená. Možná v tom spočíval jeho způsob, jak se s tím vším vypořádat, ale jeho přemrštěná žoviálnost naleL i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a32

tišti i jeho pitomé požadavky na ni působily tak, jako by jízatloukal hřebíky do hlavy.

Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Na pultě zahlédla vyložené noviny. Upoutala ji první stránka Western Daily News.

Zdravotní sestra Z Bathu stále neZvěstná

Naklonila se blíž a četla:

Obavy o osud těhotné třiadvacetileté Amy Abbottové se prohlubují. Zástupkyně staniční sestry je nezvěstná už čtyři dny. Amy byla naposled viděna v neděli večer na Kingsmead Square. Na sobě měla modré džínsy, světlezelenou košili a světlehnědou koženou bundu...

Vyrušilo ji několikeré pípnutí pokladny a potom hlasprodavače: „Dvě libry osmdesát devět, prosím.“

Podala mu peníze a malomyslně se vracela do auta.

Během posledního kousku cesty se rozhodla. Když dojela před Patrickův dům, šťouchla do něho, aby se probudil, a řekla mu, že bude nejlíp, pokud zůstanou na noc každý u sebe. Musela trošku zalhat, protože nazítří nastupovala až na noční směnu, ale on začínal hned ráno, takže napájet serumem nebyl zrovna nejlepší nápad. Auto mu zítra přiveze. To všechno mu sdělila lehkým tónem a ulevilo se jí, když se s ní nějak moc nepřel. Krátce se políbili, a i když jeho zamávání na rozloučenou vyznělo lhostejně, ani jí to příliš nevadilo. V bytě rozsvítila všechna světla, přesvědčila se, zda jsou okna bezpečně zavřená a vchodové dveře zamknuté na dva západy. Když si tohle bydlení vybírala, měla na myslipředevším bezpečí a klid. Dveřní interkom byl zapojený i k hlavnímu vchodu do domu, což vnímala jako velké plus.

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a33

S pořádnou dávkou rumu ve sklence se posadila v obýváku na podlahu, opřela se zády o stěnu vedle telefonu aposlouchala vzkazy ze záznamníku. Tři jí nechala matka a týkaly se posledních příprav svatby, která se konala následující týden. Jedna zpráva byla od Caroline, vyznívala vesele aoptimisticky – těší se na její návrat do práce a doufá, že si dovolenou pořádně užila.

Poslední vzkaz přístroj zaznamenal v půl šesté.

„Ahoj, tohle je zpráva pro doktorku Taylorovou. TadyMaggie Fieldingová. Už jsem dostala výsledky. Normálně se o nich do telefonu nebavím, ale myslím, že na ně netrpělivě čekáte. Všechno se zdá v pořádku, doktorko Taylorová, takže můžete přestat brát antibiotika.“ Následovalaněkolikavteřinová pauza. „Podívejte, kdybyste o to stála, můžeme si o tom popovídat... Kdykoli. Nemocniční linku na mě máte, ale pro každý případ vám řeknu ještě číslo domů a na mobil.“

Alex si čísla nepoznamenala, místo toho uložila celý vzkaz. Po třetím rumu si přitáhla polštář z pohovky a lehla si napodlahu. S hlavou položenou na polštáři a zády opřenými o stěnu hleděla široce rozevřenýma očima kamsi do jasně osvětleného obývacího pokoje.

Patrick neřekl, že jí nevěří, ale vyjma poslední noci se o té věci vůbec nezmínil a to už samo o sobě něco vypovídalo. Třeba uvažuje o možnosti, že se u ní projevila nějakápsychóza, a říkala si, jestli by nebylo jednodušší nechat ho při tom. Napadlo ji, zda si její kolegové nemyslí něco hodněpodobného. Matka a sestra pořád ještě nic nevědí.

A Maggie Fieldingová jí nabídla, že si mohou promluvit.

Alex nevylučovala, že by jí profesionální rada mohladoomoct, aby oddělila fantazie od skutečnosti, sny od reality – ovšem jenom v případě, že ji skutečně postihl nějaký kolaps nebo si všechno jen představovala.

Byla si však jistá, že se nestalo ani jedno z toho. Třeba šaty – dobře si pamatovala, jak ji překvapilo, že je má na sobě. Když ji Caroline posadila na vozíku a odtáhla bíléprostěra

L i z L a w L e r o v á • z a t í m c o j s i s p a L a3

dlo, nevěřícně na ně zírala. Laura Bestová zdůrazňovala, že na

nich měla pozapínané všechny knoflíčky. A to také byly, do

jednoho. Měly srdíčkový tvar a byly dost nepraktické,přes

to každý seděl ve správné knoflíkové dírce. Ale ani jeden

z nich si nevšiml, jak je čistá. Měla déle než tři hodiny ležet

na trávníku pod stromy. Všichni mluvili o tom, že tehdy bylo

mizerné počasí, chladno, vlhko. A nikdo nevěnoval pozornost

tomu, že je úplně suchá. 3

kapitola šestá

A

lex se shýbla a zavázala si tkaničky tenisek Nike. Dokapsy zasunula stetoskop a zaškrcovadlo, přišpendlila si na

halenu jmenovku, do výstřihu trička si zavěsila několikpropisovaček a přešla před vysoké zrcadlo. Zdálo se jí, že pásekzelených kalhot je jí trochu volný. Vždycky bývala štíhlá a měla

pevné svaly, protože hodně běhala. Na univerzitě se dva roky

po sobě stala druhou nejrychlejší sprinterkou na sto metrů,

a na třetí příčku sestoupila až potom, co jednou v zimě nadráhu poprvé nastoupila šestnáctiletá holka a ustavila univerzitní

rekord. Od té doby Alex narazila na jméno toho děvčete vněkolika novinových článcích, a bezděky sledovala hvězdnou



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist