načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zasvěcení - Elisabeth Haichová

Zasvěcení

Elektronická kniha: Zasvěcení
Autor:

Nejnovější vydání mysticko-biografické klasiky. V hloubi lidské duše se skrývá největší tajemství vesmíru... Nejslavnější mystické dílo nové doby.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  297
+
-
9,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 484
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 4. vyd., V nakl. Metafora vyd. 1.
Název originálu: Einweihung
Spolupracovali: přeložila Růžena Formánková
Skupina třídění: Německá próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Metafora, 2012
ISBN: 978-80-735-9349-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh duchovně osvícené ženy, která se v hluboké meditaci dostane do jednoho ze svých minulých životů, který prožívala jako dcera faraona ve starověkém Egyptě. Román vypráví o evropské ženě žijící v 1. pol. 20. stol., která od dětství pociťuje jakousi nepatřičnost s tímto světem. Objevuje v sobě nadpřirozené schopnosti, ale žije více méně normálním životem vdané ženy a matky. Navazuje na své schopnosti a vědomosti z minulých životů. V průběhu života se potkává s mnohými lidmi, se kterými se zná z minulých životů a společně pokračují v rozšiřování svých schopností pomocí východních nauk.

Popis nakladatele

Nejnovější vydání mysticko-biografické klasiky. V hloubi lidské duše se skrývá největší tajemství vesmíru... Nejslavnější mystické dílo nové doby.

Další popis

Autorka mistrovsky mísí vyprávění ze svého současného života, od dětství až do dospělosti, se vzpomínkami na život, který strávila jako faraonova dcera. Jako bychom v chrámových síních seděli s ní, nasloucháme učení velekněze Ptahhotepa, který ji na tuto cestu k nejvyšší moudrosti připravuje a vede k hluboké pravdě o smyslu života a důsledcích našich činů. Nejobsáhlejší reinkarnační zpráva, jaká kdy byla sepsána, nejsrozumitelnější svědectví o dávné moudrosti skutečného zasvěcení, jež odedávna dráždí lidskou fantazii…


Předmětná hesla
Haich, Elisabeth, 1897-1994
Reinkarnace
Duchovní zkušenosti
Esoterismus -- Starověký Egypt
Mystéria -- Starověký Egypt
maďarské spisovatelky -- 20. století
Zařazeno v kategoriích
Elisabeth Haichová - další tituly autora:
Zasvěcení Zasvěcení
Sport a jóga Sport a jóga
Jóga a sex Jóga a sex
 (e-book)
Jóga a sex Jóga a sex
 (e-book)
Sport a jóga Sport a jóga
 
K elektronické knize "Zasvěcení" doporučujeme také:
 (e-book)
Karmická sinusoida -- Z DENÍKU REGRESNÍ TERAPEUTKY Karmická sinusoida
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

1

Zasvěcení

elisabeth Haichová


2

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

einweihung

Copyright © Elisabeth Haich, Metafora, s. r. o., 2012

Illustrations © Zdeněk Hajný, 1993

Translation © Růžena Formánková, 1993

All rights reserved

ISBN 978­80­7359­349­0 (PDF)


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

3

Zasvěcení

Přeložila Růžena Formánková

elisabeth Haichová


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

5

o b s a h

Poznámka autorky 7

Předmluva 9

Úvod 13

1 Probuzení 19

2 Lev a světlo 30

3 Mí rodiče nejsou „mými“ rodiči 34

4 Východ slunce je docela jiný 41

5 Chci pryč 46

6 Toužím po jednotě 54

7 Červený muž 56

8 Moje budoucnost se hlásí 60

9 Milostné boje 66

10 První setkání se smrtí 70

11 První vize budoucnosti 75

12 Minulost se probouzí 78

13 Druhé setkání se smrtí 84

14 Temnota 89

15 Obrat 96

16 Boj o světlo 104

17 Slavnostní slib 120

18 Obzor se vyjasňuje 124

19 Vize 129

Moje cesta 129

Vize minulosti 131

Čarodějnice 140

Zelená koule 143

Můj syn si vzpomíná 153

Opět zelená koule 159


6

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

20 Ájurvéda 163

21 A bylo světlo 179

22 Minulost se stává přítomností 182

23 On 191

24 Synové boží 201

25 Přípravná léta 211

26 Strom poznání dobra a zla 227

27 Dvanáct blíženeckých vlastností 234

28 Lvi 245

29 Telepatická cvičení 249

30 Budoucnost a východ slunce 254

31 Bo-ghar a hůlka života 270

32 Z učení Ptahhotepova 279

Sedm oktáv vibrace 279

Archa úmluvy 290

33 Tvar pyramid 299

Satan 311

34 Čtyři tváře boží 316

35 Světová období 339

36 Poslední přípravy 352

37 Zasvěcení 372

38 Jako kněžka 417

39 Ještě se shledáme 424

40 Lev 437

41 Mlha a opětné probuzení 446

42 Ru-cha a dvanáct pastilek 458

43 Mladý kněz se objevuje 466

44 Ima a Bo-ghar 471

45 Zkoušky se opakují 476

46 Doznění 482


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

7

p o z n á m k a a u t o r k y

Nemám naprosto v úmyslu podat historický obraz Egypta. Člověk, který někde žije, nemá ponětí o zvláštnostech své země, na mravy, jazyk a náboženství se nedívá z hlediska etnografického. Považuje vše za samozřejmé. Je lidskou bytostí, má své radosti a bolesti jako každá jiná lidská bytost, na kterémkoliv místě, v kteroukoliv dobu, neboť skutečně lidské je bezčasé a neměnné. Moje vyprávění se vztahuje pouze na lidské, nikoliv na etnografii a dějiny. Pojmenovala jsem proto záměrně vše dnešními pojmy a nechtěla jsem předstírat egyptsky znějícími slovy egyptskou atmosféru. Nauku velekněze Ptahhotepa podávám v dnešní řeči, aby jí mohli rozumět dnešní lidé. Ale také pro všechny náboženské symboly jsem volila dnešní pojmenování, abychom rozuměli, co tyto symboly znamenají. Dnešní člověk lépe chápe, řekneme-li Bůh, než když použijeme pro tentýž pojem egyptský výraz Ptah. Řekneme-li „Ptah“, pomyslí si každý: „Ano, Ptah, ten egyptský bůh.“ Ne! Ptah nebyl nějaký egyptský bůh, ale toho Boha, kterého my nazýváme Bohem, Egypťané ve svém jazyce nazývali Ptah. A abych uvedla další příklady, Satanovi říkali Seth. Cítíme přesně, co tato slova, Bůh nebo Satan znamenají. Oproti tomu slova Ptah nebo Seth nám nic neříkají, jsou prázdná, suchá a bez významu. Výraz logos nebo tvůrčí princip, nám také říkají víc než Sokol Hor. Elektřina byla elektřinou i před tisíciletími a atom byl atomem, měly jen jiná jména. Ať tedy nikdo neprotestuje, že se dopouštím anachronismu, když egyptský velekněz hovoří například o „řetě


8

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

zové reakci“! Záměrně se nechci pokoušet o reprodu

kování nebo napodobování prastaré terminologie pro

jevy, které dnes známe a jsme zvyklí je označovat jinými

jmény.


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

9

pŘEDmLuVa

Národním rytmem indického lidu je náboženství. Každým úderem srdce se Ind cítí blíže věčně slavnému cíli realizace Boha. Zazní-li jméno boží na rtech kolemjdoucího, jeho ostré ucho zaznamená melodii a zapěje chvalozpěv. I když nemá ani potravu, ani střechu nad hlavou – neboť často je jeho obydlím pouze nebeská klenba – přece má Boha ve svém srdci. Ví, že nesčetněkrát přišel do této arény života a opět odešel, skrze myriády zrození, že užíval všeho, co stvořený svět může nabídnout, a že ho nyní – když poznal pravdu – „Vše zde na zemi je pomíjivé“ – už nic neuspokojuje. Jeho přáním je tedy najít zdroj, dostat se k onomu zdroji, z něhož pramení proud zjevení. Proto od dětství zní jeho modlitba: „Medituji o nádheře oné Bytosti, která stvořila tento vesmír. Nechť osvítí mého ducha.“ Velebnost a krása přírody, která mu tuto Bytost připomíná, se stane předmětem uctívání. Každé svaté písmo, kterékoliv náboženství, z něhož dýchá závan oné Bytosti, se stane předmětem uctívání. A každý, kdo tuto Bytost našel a mluví o cestě k Ní, se stane předmětem uctívání. Mám velké štěstí, že sedám u nohou osvícené duše. Elisabeth Haich je mou učitelkou, mým guru. V její blízkosti se začínaly rozví jet útlé listy květu mé duše. Často mi slovo od ní otevírá oči a někdy stačí chápající pohled, aby mne utvrdil v mém přesvědčení. Laskavá poznámka někdy dokáže rozptýlit všechny mé pochybnosti. Každý okamžik v přítomnosti mé učitelky přináší nové zkušenosti a urychluje můj pokrok. Často, když mne určité věci tížily, mi má učitelka přišla pomoc slovy: „Nežij pří


10

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

tomností; nedovol, aby tě ovlivňovaly pomíjivé věci. Žij

ve věčnosti, nad časem a prostorem, nad konečnými věc

mi. Pak tě nic nedokáže ovlivnit.“

V přítomnosti své učitelky prožívám dokonalou myš

lenkovou nezá vislost, neboť jsem se naučil, že je nespráv

né chtít ve svém vlastním životě používat myšlenky jiného

člověka. „Nechci, abys mne prostě následoval na cestě,

kterou kráčím já, abych dosáhla svého cíle,“ říká mi. „Jdi

svou vlastní cestou, kterou sis vybral v souladu se svými

nejvnitřnějšími sklony. Nepřijímej žádné tvrzení jen pro

to, že pochází ode mne. I kdyby to byla stokrát pravda,

není to tvoje pravda, není to tvoje zkušenost a nebude

ti patřit. Uskutečni pravdu, pak bude patřit tobě. Život

těch, kdo realizovali pravdu, nechť je ti pouze důkazem,

že cíle lze dosáhnout.“

Při těchto slovech mé učitelky se mne zmocňovala ne

odolatelná touha po absolutní nezávislosti a osvobodila

mne od zhoubného názoru, že bych měl očekávat pomoc

zvenčí. Nepotřebuji učitele, který by mne ovlivňoval, ale

učitele, který mne učí jak se nedat ovlivňovat. Již mnoho

let požívám velké výsady, že mohu slyšet výklad nejhlub

ších pravd nejjednoduššími slovy. Ještě nikdy jsem nesly

šel nikoho jiného, kdo by mi byl vyložil zjevení Bible tak

jasně a pro náš denní život tak použitelným způsobem

jako Elisabeth Haich. Cestoval jsem daleko. Ještě žádný

kněz mi nedokázal vysvětlit pravý význam zjevení, ačkoliv

jsem se tázal mnoha kněží. Jak by to také bylo možné,

když neuskutečnili „království boží v nás“? Jak by tomu

mohlo být jinak, když nežijí skutečnost věty „Jste světlem

světa“ a dosud nepoznali „Jste živoucími chrámy Ducha

svatého“?

Sta a tisíce lidí navštěvují týdenní přednášky a medi

tační skupiny Elisabeth Haich. Bylo přáním nás všech

mít její učení v knižní formě. Z každé přednášky se v ne

tušené míře obohatily zkušenostmi naše duše, žíznící po

pravdě. Máme velkou radost, že konečně víme, že část


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

11

tohoto vědění bude shrnuta v knihu. Tato kniha je uve

dením do vysokého umění, jak v sobě realizovat božské

a jak se učit poznávat onu neznámou bytost zvanou člo

věk. Objevíme velkou pravdu: Vlastní výchova slouží

k tomu, aby se učinilo zjevným dokonalé, jež je od prvo

počátku v člověku. Náboženství slouží ke vzbuzení čin

nosti božského principu, který v člověku čeká na své pro

jevení.

SELVARADŽAN JESUDIAN

Curych, v dubnu 1962


12

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

13

ÚVoD

Jsem hledající. Hledám vysvětlení pro život na Zemi. Chci vědět, jaký to má smysl, že se člověk narodí, že se za mnohých těžkostí stane z dítěte dospělým, že se ožení či vdá, zplodí další děti, které dospívají s právě tolika těžkostmi, také se ožení nebo vdají, přivedou na svět ještě víc dětí a pak ve stáří opět ztrácejí těžce nabyté zkušenosti a schopnosti a umírají. Nekonečný řetěz, bez začátku, bez konce! Stále se rodí děti, učí se, usilovně pracují, chtějí plně rozvinout tělo i rozum, načež po vcelku krátké době vše zase skončí a pod zemí se stanou potravou červů. Jaký je smysl toho všeho? Je to vše jenom proto, aby se rodily stále další generace? A když za sebou někteří lidé nezanechávají pouze potomstvo, ale i mnohá duchovní díla, proč se jim pak vede stejně jako ostatním? Proč stárnou a jejich veliká nadání klesnou s nimi do hrobu? Takový Michelangelo, Leonardo da Vinci, Giordano Bruno, Goethe a mnoho jiných – proč se tito velikáni narodili, když nakonec také museli propadnout stejnému zetlení jako červ, který se krmil jejich tělem? Nikoliv! Není možné, aby byl život na Zemi tak beze smyslu! Za tímto zdánlivě nekonečným řetězcem zrodů a umírání musí být skryt hluboký smysl, i když se zdá pro omezený rozum tak nevysvětlitelný. Musí existovat naprosto uspokojivé a smysluplné vysvětlení – viděno z druhé strany. Ale jak a kde najdu tuto bezpodmínečně existující druhou stranu všech věcí? Kde a jak najdu cestu, abych ji poznal? Koho mám žádat, aby mi ukázal cestu? Kde najdu někoho, kdo je do toho tajemství zasvěcen, kdo by mi mohl něco říci o této skryté pravdě?


14

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

Neboť ve všech dobách žili na Zemi vynikající lidé,

kteří mluvili s neotřesitelnou jistotou o tajemství života

a kteří také dosvědčili své přesvědčení svým životem –

zasvěcenci, jak se jim říká. Ale kde a od koho dostali tito

„zasvěcenci“ své zasvěcení? A do čeho to byli zasvěceni?

Například Sokrates, který s božským klidem přijímá

pohár s jedem, vypije jej beze strachu a věcně, mluví

klidně a s úsměvem o působení jedu, hlásí, jak mu nej

dříve chladnou a odumírají nohy, jak se smrtelný chlad

postupně plíží jako had z nohou nahoru k srdci, aby je

v nejbližším okamžiku zasáhl! Je si vědom, že ho čeká

smrt, loučí se se svými věrnými žáky a zavírá oči. Takový

neotřesitelný klid tváří v tvář smrti může pramenit pouze

z neomylného vědění! Kde však toto vědění Sokrates zís

kal? A kde jiní velikáni, pobývající v různých dobách na

Zemi, přišli ke svému vědění o tajemství života a smrti,

k svému zasvěcení?

I dnes musejí být na Zemi „zasvěcenci“ a i dnes musí

být možnost toto zasvěcení získat, opravdové velké zasvě

cení.

Život mne obohatil o zkušenost, že Bible není pohád

kovou knížkou, ale pochází od zasvěcenců, kteří předá

vají tajnou řečí nám skryté pravdy. A Bible radí: „Hledej

te a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“

Poslechl jsem. Začal jsem hledat. Kde jsem jen mohl.

V knihách, ve starých spisech, u lidí, o kterých jsem se

domníval, že o zasvěcení něco vědí. Měl jsem oči a uši

stále otevřené a pokusil jsem se ve starých i nových kni

hách, jakož i v poučeních dříve i dnes žijících lidí obje

vit skryté kameny mozaiky z tajemství zasvěcení. A nalezl

jsem! Nejdříve jsem nacházel jen zřídka; tu a tam jsem

svým vnitřním uchem slyšel, když z knihy nebo z lidských

slov zazněl hlas pravdy. A pokračoval jsem směrem, kam

mne tento tajný hlas vedl. Jako Ariadnina nit mne ten

to tajný hlas provázel stále dál. Někdy jsem toho, kdo

mi mohl dát cenné pokyny pro mé další hledání, našel


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

15

doma, přímo ve městě, kde jsem žil, jindy mne tento hlas odvedl daleko do cizích zemí, kde jsem pak často nalezl zarážející souvislosti se slovy, která jsem slyšel doma. Tak mne má cesta vedla k lidem stále více vědoucím, kteří mi zjevovali stále více o zasvěcení a smyslu života. Samozřejmě jsem se také setkával s mno hými nevědoucími, nebo jen polovědoucími, kteří se vydávali za vědoucí. Poznal jsem však ihned, když byl „hlas Jákobův, ale ruce Ezauovy“. Tito ubozí šarlatáni, kteří si chtěli hrát na zasvěcence, se brzy prozradili. Nebyli v harmonii ani se svou vlastní osobou a se svým životem. Jak by mne byli mohli poučovat o posledních pravdách, o zasvěcení? – V těchto případech jsem šel dál, a dál hledal někoho s pravým věděním, pravého zasvěcence. Když jsem našel někoho, kdo mi mohl povědět víc než jsem věděl sám, zůstal jsem tam tak dlouho, dokud jsem se nenaučil všemu, čemu jsem se naučit mohl. Pak jsem putoval dál. Tak jsem se jednou dostal do blízkosti staré paní, která žila na samotě podobné klášteru a byla obklopena nesčetnými hledajícími jako kousek cukru, ke kterému proudí dlouhé řady mravenců za potravou. Pracovala v nejhlubším duchovním spojení se dvěma mnohem mladšími muži – Indem a západním člověkem, které stará paní nazývala svými syny. Když jsem pobýval u ní v odloučení, tito dva synové s ní právě nebyli. Procházeli světem s úkolem rozšiřovat v co největším okruhu pravdu. Stará paní byla vysokého vzrůstu, královského držení těla, ale zcela prostá a ve svých pohybech přirozená. Její tmavomodré oči byly nápadně velké a dlouhé tmavohnědé řasy jim dodávaly zvláštní výraz. Tyto oči byly usměvavé, přívětivé, plné porozumění, ale tak pronikavé, že se většina lidí dostala do rozpaků, když se jich jejich pohled dotkl. Bylo jasně cítit, že tato žena prohlédne každého, že vidí přesně myšlenky a celou duševní strukturu člově


16

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

ka. Často, když jsem ve velkém zástupu lidí naslouchal

jejím poučením, se mi stalo, že mne napadly nějaké otáz

ky. Mluvila dál bez vyrušení, ale usmívala se a v příštích

větách došlo v jejích slovech k obratu, v němž jsem dostal

odpověď na své nevyslo vené otázky. Stejnou zkušenost

mi popsalo více jejích žáků. S touto ženou jsem se ne

dokázal vyrovnat. Čím více jsem se od ní učil, čím více

se otevíraly mé duchovní oči, tím se mi jevila větší, a ob

last, v níž předčila mé vědění, se zdála rozšiřovat všemi

směry. Cítil jsem, že čím déle u ní pobývám, tím méně

ji znám. Kdykoliv jsem ji viděl, projevovala vždy jinou

osobnost, až jsem nabyl dojmu, že tato žena v sobě nosí

a může projevit každičkou myslitelnou osobnost – takže

ona sama nemá vůbec žádnou. Neboť být vším znamená

současně být ničím.

„Matko,“ tázal jsem se jí jednou, „kdo vlastně jsi?“

„Kdo?“ odpověděla mi otázkou, „Co je to kdo? Je pou

ze jediné Jsoucí a každý člověk, každé zvíře, každá rost

lina, ale také každé slunce a každá planeta jsou pouze

nástrojem zjevení tohoto jednoho a jediného bytí, které

je. Kolik ,kdo‘ by tedy existovalo? Totéž Já mluví mými

ústy jako tvými a všemi živými tvory. Rozdíl je jen v tom,

že ne každý živý tvor zná své vlastní Já úplně, a proto ta

ké nemůže projevit všechny vlastnosti Já. Kdo však zná

Já dokonale, může projevovat všechny vlastnosti, které

ve vesmíru existují, protože všechny tyto vlastnosti jsou

různými aspekty jednoho jediného bytí, které je, jedno

ho jediného Já. Vnější tvar, který nyní vidíš před sebou

a o kterém si myslíš, že jsem to ,já‘, je pouze nástrojem

zjevení, z něhož Já projevuje vždy ten aspekt, který je prá

vě žádoucí. Neptej se tedy na takové nesmysly, jako ,kdo‘

jsem.“

„Matko,“ řekl jsem. „Jak jsi ono Já dokonale poznala,

takže můžeš projevovat všechny jeho možné vlastnosti?

Také já bych chtěl dojít tak daleko! Vypravuj mi! Jakými

zkušenostmi ses stala tímto všestranným nástrojem zje


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

17

vení jednoho jediného Jsoucího? Nebo jsi byla vždy na tomto stupni? Narodila ses už v tomto stavu?“ „Narodila,“ zopakovala, „Já – narodila? Kdy jsi viděl, že by se Já narodilo? Viděl jsi vůbec někdy nějaké Já? Já se nikdy nerodilo a nerodí, rodí se pouze tělo. Pravé božské Já je dokonalost sama, není tedy pro ně možný vývoj. Jen tělo se musí vyvíjet, aby mohlo projevovat stále vyšší vibrace, stále vyšší frekvence Já. Tímto vývojem musí projít i nejdokonalejší aparát – nejdokonalejší tělo, samozřejmě i mé, které je ještě velmi vzdálené od dokonalosti. Vše je pouze stupněm vývoje. Vznik těla je vždy řetězovou reakcí – jak se takovému procesu dnes říká – a když řetězové reakce jednou začaly, probíhají různými údobími, až zase doznějí. Tomuto zákonu nemůže uniknout žádná hmotná forma jevů. A paralelně s vývojem těla se mění samozřejmě i stav vědomí.“ „Musela jsi tedy také prodělat údobí vývoje, matko, že ano? Vy právěj mi prosím, jaké to bylo! Co vše jsi zažila, jaké zkušenosti jsi nasbírala, které ti daly vyrůst do tvého dnešního stavu vědomí. Vy právěj mi o tom všem, prosím.“ „Proč ti to mám vyprávět? Každý člověk musí dosáhnout sebepoznání svou vlastní cestou. Co by ti bylo platné, kdybych ti vyprávěla o své cestě. Mou cestou bys stejně nemohl jít. Události nejsou důležité, jen zkušenosti, poučení z nich. Buď klidný, dojdeš na své cestě ke stejným zkušenostem jako já na té svojí. Je nespočet cest, ale všechny vedou ke stejnému cíli.“ „Máš pravdu, matko. Uznávám, na tvé cestě bych se nemohl dostat vpřed. Přesto by mi velmi pomohlo, kdybys mi vyprávěla, jak jsi sbírala zkušenosti, protože já sám a všichni, kdo by naslouchali tvému vyprávění, bychom se z toho mohli poučit, dovědět se, jak se něco vyzíská ze zkušeností. Nejsem zvědav na tvůj příběh, ale na to, abych slyšel, jak sis počínala, abys pochopila a přisvojila si ponaučení, které je v každém dění. Vyprávěj mi o své ces


18

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

tě, matko. Bylo by tak cenné, kdybychom poznali tvůj

životní postoj a dověděli se, jak jsi reagovala na svůj osud,

takže se tvůj duchovní obzor stal tak všeobsáhle širokým.

Mohli bychom se z toho poučit a mnohému naučit.“

Stará paní se na mne dlouze zadívala. Konečně řekla:

„Jsi tedy zvědav, jak jsem reagovala? A myslíš, že by tobě

a jiným lidem pomohlo, kdyby o tom něco slyšeli? Tak

dobře! Snad to bude opravdu dobré, když vám povím

o zkušenostech, které postupně otevíraly mé oči, takže

se mi ujasňovaly vnitřní zákony života a souvislosti, které

spojovaly osudy různých lidí mezi sebou navzájem. Přijď

opět zítra. Povím ti o zkušenostech, které mi dopomohly

k osvícení – povím je tobě a několika jiným, jejichž oči

jsou otevřeny pro podstatné. Povím vám, jak jsem zažila

své zasvěcení.“

Druhého dne jsme seděli pohromadě – já a někteří

z jejích nejbližších žáků – okolo staré paní a ona nám

začala vyprávět pří běh svého zasvěcení.

Tak vznikla tato kniha.


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

19

k a p i t o l a p r v n í

pr o b u z E n í

Jako blesk mnou projela bolest – a v příštím okamžiku jsem se ocitla na zemi. Nebezpečí! Pomoc! Ale ne od toho dospělého zde vedle mne, který mě chce ve svém leknutí prohlédnout – nikoliv! Teď ho nechci! Miluji ho, ale v nebezpečí ho nechci. Utíkala jsem zpět do pokoje, kde seděla ta krásná cizí paní, které jsem právě dala dobrou noc. Věděla jsem, že ta mi s plným porozuměním pomůže. I jinak jsem s ní byla ráda, vždy jsem ráda vdechovala její vůni a cítila v její přítomnosti naprostou jistotu. Nyní, ve svém úleku, jsem k ní běžela hledat pomoc. Ukázala jsem jí s nářkem svou malou tlustou ručku, která tu visela jako kus hadru a nechtěla mě už poslouchat. Krásná paní se na mou ruku podívala, odhodila šaty, na kterých právě něco šila a hlasitě zvolala: „Roberte, Roberte! Pojď honem!“ Otevřely se dveře a vešel dospělý, o kterém jsem věděla, že bydlí s námi a nějak k nám patří. Poprvé jsem si ho pozorně prohlížela. Byl to vysoký muž s obličejem jako slonová kost, s vlasy, vousy a knírem černými jako ebenové dřevo a s planoucíma očima, kterého však obklo poval neviditelný oblak síly, působící tak mohutně, že všechny lidi držel v určité vzdálenosti. Pohlédl na mou visící ruku a nakázal: „Lékaře! Stefi, dojdi ihned pro lékaře!“ Strýc Stefi odběhl a velký černý dospělý se nás ptal, co se stalo. Vyprávěli jsme mu, že Gréta a já jsme daly dobrou noc a pak mne strýc Stefi vzal na záda; tak jsme šli do ložnice. Tam mě strýček nechal sklouznout ze zad. Já ale sjela příliš rychle, a abych nespadla, chytl mě strýc Stefi náhle za ruku. V tom okamžiku mi pravým zápěstím


20

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

projela řezavá bolest, a když jsem chtěla zvednout ruku,

visela dolů bez života.

„Ano,“ řekl velký dospělý, „ruka je vymknutá. Je nepří

jemné, že musím právě teď odjet a nemůžu počkat, až

přijde lékař. Budu celou noc jako na jehlách. Telegrafuj

mi hned, co lékař udělal.“

Políbil mě i matku a odešel. Překvapeně jsem se po

dívala na tu krásnou cizí paní – která vždycky říkávala

„matka“ a ukazovala přitom na sebe, takže jsme ji proto

matkou nazývali.

Do té doby jsem řvala zplna hrdla, protože jsem po

chopila, hlu boce zklamaná a vystrašená, že mi dospělí

nemohou pomoci. Nezahnali bolest, která mne trápila

stále víc, a nemohli vsadit mou visící ruku zpět na místo.

Když jsem však slyšela, že černý dospělý stráví celou noc

vsedě na jehlách, vzrostl můj údiv a strach o něho nato

lik, že jsem zapomněla křičet a zeptala se matky: „Proč

musí celou noc sedět na jehlách?“ Matka na mě nejdříve

zaraženě podívala, ale pak se začala smát a řekla: „Proto

že otec je velice rozčilený kvůli tvé ruce.“

To zase byla odpověď! Beze smyslu, nic nevysvětlovala!

Černý muž, kterého jsme nazývali otcem, přece řekl zce

la vážně, že bude sedět na jehlách.

A teď se mi matka směje. Proč? Snad se nakonec ně

kde nebezpečně píchne? Matka často šila a ukázala mi,

jak je jehla nebezpečná; špička může velmi nepříjemně

píchnout. To bolí! Proto se jehla smí používat pouze k ši

tí. – Jaký to byl zase od dospělých nesmysl, že má otec

celou noc prosedět na jehlách, které smíme brát pouze

k šití, a to proto, že moje ruka visí dolů tak bezmocně

a bolestivě, že ji musím druhou rukou stále přidržovat?! –

Byla jsem sice už dost zvyklá na to, že dospělí říkají a dělají

nesmyslné věci, ale tohle pro mě bylo příliš a chtěla jsem

tomu přijít na kloub. Ke kladení dalších otázek o tom zá

hadném „sezení na jehlách“ jsem se už ale nedostala, pro

tože se objevil strýc Stefi s lékařem.


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

21

Lékař byl statný, přívětivý muž, který se na mě přátelsky podíval, jako by mne znal už dlouho. Zvedl mě a vytrhl mě tak z mého bezpečí, z blízkosti matky. To naplnilo mé srdce strašnou úzkostí, pohyb mi nadto způsobil další mučivou bolest, a tak jsem se opět naplno rozeřvala. Lékař mne posadil na stůl – viděla jsem své malé nohy houpat se zcela blízko pod hrudníčkem – usmíval se na mě, přitom potřásal hlavou a řekl: „Jak je tohle malé děvčátko ošklivé, když tak pláče!“ Užasla jsem. Cože? Říká, že jsem ošklivá, když pláču? Odkud to ví? Dosud jsem myslela, že je možné vidět všechno – až na mě. Všechno a všichni, dospělí, kuchařka, Gréta, kanárek, mé hračky – jedním slovem vše kolem mě je viditelné, také mé ruce, břicho a nohy, jenom „mě“ není možné vidět. To tu nějak je, a přece není – je někde, ale neviditelně – ještě nikdy jsem nemohla vidět sebe – a nemohla jsem si představit, že by toto něco, toto „já“ vůbec mohlo být vidět. Jak je potom možné, že tento dospělý přesto mohl vidět mé zoufalství, mou bolest, můj pláč, tedy „mě“? – Ach! Když mne tedy vidí, můj hrozný stav leknutí, musí to být opravdu ošklivé. Přestala jsem ve svém úžasu plakat a pátravě jsem se na doktora zadívala. Tu se všichni dospělí začali hlasitě smát a matka řekla: „Bože, jak marnivá je tahle dívenka! Dokonce přemáhá bolest, aby se neukázala ošklivou.“ To byla zase jedna z obvyklých nesmyslných poznámek dospělých. „Marnivá“ – co to je? Jak bych mohla být marnivá, když vůbec nevím, co to je, a jak bych se mohla „ukazovat“, když jsem dosud vůbec nevěděla, že jsem viditelná? Doposud jsem žila s vědomím, že jsem „vidící“, „dívající se“: jsem to já, kdo všechno vidí, ale já sama jsem nějak mimo viditelné. To vše mi probíhalo hlavou a právě jsem se chtěla znovu zeptat, ale lékař uchopil mou ochable visící ruku, zatáhl ještě víc – to jsem chtěla vykřiknout – tak strašně to bolelo – ach, ten hloupý mi vytrhne ruku docela! – Ale pak otočil malou ručkou,


22

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

která byla se mnou nějak úzce spojena, neboť „mne“ tak

nevýslovně bolela, a byla opět na správném místě.

„Tak,“ řekl lékař, „zápěstí ještě trochu oteče, proto po

ložíme ruku přes noc klidně na polštář, a velmi brzy na

celou záležitost zapomeneme.“

Pak dospělí ještě dál mluvili o tom, že jsem marnivá,

že jsem ze samé marnivosti při napravování ruky ani ne

hlesla. Obzvlášť na matku to velmi zapůsobilo, a já kvůli

tomu byla smutná. Viděla jsem, že krásná cizí paní, kte

rou jsem už velmi milovala, mi nerozumí. I když mě lékař

mohl vidět, pro matku jsem zůstala neviditelná. Přesto

z ní vyzařovala velká láska, a když jsem pak později ležela

v posteli, bolavou ruku uloženou na polštáři, byla jsem

šťastná, že se její krásný, jemný obličej často nade mnou

sklání a povzbudivě se na mne usmívá. Vyzařovala dob

rotu a teplo a v její přítomnosti jsem se necítila opuštěná

a osamocená. Věděla jsem, že se na ni mohu spolehnout,

byla do jisté míry v mé moci a měla jsem k ní plnou důvě

ru. Pomalu jsem usínala, přešla noc – a má ruka se opět

stala poslušným nástrojem, věrným přítelem, který mi

v pozdějším životě přinesl tolik radosti a dopomohl mi

k tomu, abych se probudila ze své nevědomosti.

Lékař však neměl pravdu! Nikdy jsem na tuto malou

záležitost nezapomněla, neboť zákonem asociace je neod

lučitelně spjata s mým prvním uvědoměním, s mým pro

buzením do tohoto života. Od té doby mé vědomí – má

paměť – bylo stále bdělé. Od té doby jsem pozorovala vše,

jak venku, tak uvnitř, s největší pozorností, s nepřetržitou

koncentrací. Od té doby jsem věděla, že žiji v domově,

kde je mocný černý dospělý bezpodmínečným pánem –

matka mu říkala Robert, my jsme mu musely říkat „otec“.

Celý dům se točil kolem něho, matka mu patřila tělem

i duší! Jeho moc se rozprostírala nad námi všemi – a poz

ději ještě nad mnoha tisíci lidí – jako stan, jako ochranný

obal. Všichni, kdo patřili do okruhu otcovy moci, se těšili

pomoci, jistotě a blahobytu.


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

23

Dopoledne nebýval otec doma, to jsem mohla být s matkou. Směla jsem ji doprovázet po celém bytě, také do kuchyně, a když pracovala na velkém ubrusu, který zdobila barevnou výšivkou, směla jsem sedět vedle ní a vyšívat do rohu velikého ubrusu podle svého barevnými nitěmi různé vzory. V poledne přišel otec domů a po obědě jsem musela jít s Grétou do dětského pokoje – což se mi vůbec nelíbilo. Gréta byla také dítě tohoto domu jako já, byla pouze – jak jsem slyšela – o tři roky starší. V době, kdy jsem si vymkla zápěstí, jí bylo čtyři a půl a mně jeden a půl roku. V následujícím létě jsme trávili prázdniny ve vesnici u velké vody. Bydleli jsme v malé chalupě obklopené velkým dvorem a zahradou. Směly jsme tam s Grétou běhat bosé, směla jsem jít s ženou, která měla velmi hnědý, vrásčitý obličej, do chléva, kde byla kráva, telátko a mnoho králíků s červenýma očima. To všechno bylo velmi vzrušující. Na zahradě byly obrovské žluté květiny, vysoké jako stromy, které se otáčely vždycky tak, že se dívaly na slunce. To se mi také líbilo. Otec přijížděl jen čas od času a pak se říkalo: „Dnes je neděle.“ Jinak jsme byly s matkou samy a mohla jsem s ní být celý den. Chodily jsme každý den k jezeru, koupaly se a vesele cákaly. Jednoho dne matka znovu řekla: „Zítra je neděle, budeme se už dnes velice těšit, protože přijede otec.“ Vůbec jsem z toho neměla takovou radost, protože mě otec málo zajímal a už jsem věděla, že když tu je, tak se matka stále točí jen kolem něho. Musela jsem pak chodit na procházku se Sofií, dospělou dcerou vrásčité selky, a s Grétou. Večer, když jsme čekaly na otce, jsem najednou slyšela, jak lidé ze sousedství říkají matce, že „vlak vykolejil“, a proto tu otec ještě není. Matka se velmi lekla, zavolala Sofii a poprosila ji, aby na mě dala pozor a nenechávala mě ani minutu samotnou – pak spěchala na stanici. Gréta směla jít s ní, protože „byla o tři roky starší“ a uměla lépe běhat než já. Zůstala jsem sama se Sofií.


24

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

Byla už tma a já poprvé směla být v tuto dobu vzhůru

a venku na zahradě. Bylo to velmi poutavé, ale zmocnil

se mne pocit nejistoty, protože dosud jsem byla zvyklá

vidět vše při denním světle, zatímco teď byl svět kolem

mě tak nezřetelný. Stromy a květiny jsem spíš tušila, než

viděla. Topoly šeptaly tak tajemně. Neměla jsem však čas

na delší pozorování, protože se najednou přihodilo něco

úplně strašného: Sofie mě vzala na ruku a šla se mnou

k plotu, když tu se ve tmě objevila strašidelná postava!

Podobala se muži, na hlavě však měla hrůzný chochol,

oči se jí blýskaly ve tmě jako žhavé plápolání, na kabátě

seděly veliké lesklé knoflíky a na ramenou nesla něco,

v čem, jak jsem cítila, se skrývalo velké nebezpečí. Později

jsem slyšela název „puška“. Ta příšerná bytost se mi zdála

velmi odpuzující a doufala jsem, že Sofie se mnou uteče.

Ale k mému největšímu překvapení udělala opět něco,

co bylo zcela beze smyslu – byla jsem na to ovšem už zvyk

lá. Místo aby se dala na útěk, přistoupila docela blízko

k plotu a strpěla, aby jí ta strašidelná postava hrozně hlu

bokým hlasem něco šeptala – a pak ji dokonce objala

a pevně si ji přitiskla na hruď. Mě ale Sofie držela za ruku,

a tak k sobě přimkla i mne, což se mi vůbec nelíbilo, na

opak, bylo mi to odporné. To ale nebylo všechno! Hrůz

ná postava měla obrovský knír, jehož dvě větve jí vyční

valy z obličeje jako špičaté rohy, a teď k sobě strhla Sofii

úplně těsně a vypadalo to, jako by ji chtěla kousnout.

Očekávala jsem, že Sofie po tomhle útoku konečně ute

če, ale ne, volnou rukou objala tu postavu kolem krku,

a když ji chtěla kousnout – nebo sníst –, neodvrátila ob

ličej, ale nastavila ústa a oba se chovali, jako by si za kaž

dou cenu chtěli ústa navzájem spolykat. Mě tak stlačili,

že jsem sotva dýchala. Bojovala jsem vší silou, abych se

udržela v co největší vzdálenosti od strašidelné postavy,

a po koušela jsem se vyprostit nos. Její blízkost mi byla

nevýslovně ne příjemná, zapáchala vším možným, zvlášť

hrozný byl určitý hořký zápach, který mě velmi mučil. Ti


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

25

dva se však o mne ani v nejmenším nestarali, tlačili mi hlavu tak silně, že jsem slyšela tlukot srdce toho muže a chovali se, jako by si chtěli navzájem vlézt do úst. Ach! Ti dospělí se svým chováním! Pozorovala jsem je, zatímco jsem k nim byla těsně přitlačená, a způsobnou, skromnou Sofii jsem vůbec nepoznávala. Byla jako cizí bytost, která vůbec neslyšela mé sténání. Tu nás strašidelná bytost náhle pustila a zmizela ve tmě. V příštím okamžiku jsem slyšela uklidňující hlasy matky a otce, a tu se už také vynořili ze tmy s jasnými, radostnými tvářemi. Všichni lidé ze sousedství se seběhli a vyptávali se otce na vykolejení vlaku. Sofie dělala, jako by se nic nestalo, a vůbec nevyprávěla, jak hrozná bytost ji právě tiskla k sobě. Stála tu s něžným, nevinným obličejem. To bylo pro mě opět velikým překvapením, ale neměla jsem čas na hloubání, protože otec nám přivezl z města bonbony a mě nesmírně zajímalo, zda dostanu tytéž jako Gréta. Byla jsem spokojená, přinesl nám oběma docela stejné. Jako vždy, tak i nyní mi ale matka pokazila radost, a když jsem si chtěla do pusy nacpat všechny bonbony najednou, sebrala mi je, dala mi jen jeden a slíbila, že každý den po obědě jeden dostanu. Ach! Až jednou budu dospělá, dám si do pusy naráz tolik bonbonů, kolik se mi zlíbí! Teď jsem je ale musela odevzdat a jít spát. Když mě matka položila do postele, zeptala jsem se jí – ještě před motlitbou, protože potom už jsem mluvit nesměla: „Maminko, co to je, co má na hlavě chochol, na ramenou něco moc divného, a taky knoflíky, které se lesknou i ve tmě – a strašně to páchne – maminko, co to je?“ Matka se na mne překvapeně podívala a řekla: „To je četník.“ „Maminko,“ tázala jsem se znovu, „jedí tihle četníci také lidi?“ Chtěla jsem vědět, zda chtěl Sofii skutečně sníst, protože co by jinak vlastně chtěl? „Ne, ne,“ odpověděla matka se smíchem, „dávají pozor na dobré lidi, neboj se, nechtějí tě sníst.“


26

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

Chtěla jsem namítnout, že nechtěl sníst mě, nýbrž So

fii, ale matka mě po líbila, přikryla mě a řekla: „Teď hezky

spi, musím k otci.“

Zůstala jsem sama se svými myšlenkami a ještě dlouho

jsem přemýšlela – bylo mi tak nepochopitelné, co ten

četník od Sofie chtěl a proč se ona od něj nechala tak

tisknout, až jsem se musela ocitnout v tolik nepříjemné

blízkosti toho tvora? Co to mělo za smysl? Celá záležitost

mě znepokojovala jako všechno, čemu jsem nerozuměla,

ale pak jsem usnula. Druhého dne slunce krásně svítilo,

a když jsem dostala bonbon, šli jsme všichni k velké vodě,

abychom se koupali a šplouchali. Po cestě jsme potkali

četníka. A já za denního světla viděla, že je to přívětivý

dospělý, který mile mluví s otcem. Jenom jsem zase ne

mohla pochopit, proč se chová, jako by mě viděl poprvé

v životě. Musí přece vědět, co se včera stalo! Bála jsem se

však stále jeho obrovského kníru a neodvážila jsem se na

nic zeptat...

Z tohoto léta mám ještě jednu vzpomínku na zážitek,

který na mě hluboce zapůsobil. Jednoho dne odpoled

ne – otec byl u nás a sedláci, všichni pěkně oblečení, sedě

li před svými domy, takže jsem věděla, že je neděle – sly

šeli jsme zvonit zvony. Nezněly však jako obvykle, ale jako

by kulhaly a nechtěly přestat vyzvánět. Zvonily a zvonily.

To vyvedlo celou vesnici z jejího nedělního klidu. Všich

ni lidé proběhli kolem našeho domu stejným směrem.

Otec a syn vrásčité paní také odběhli, všichni ozbrojeni

sekerami a kbelíky. Matka a některé ženy zůstaly u nás

a ženy stále opakovaly tatáž slova: „Bože na nebesích, ne

opusť nás, Bože na nebesích, neopusť nás!“ Matka byla

také velmi vážná a řekla nám: „Modleme se všechny spo

lečně, aby se otec vrátil zdráv.“

Zeptala jsem se, kam šel a proč. Matka odpověděla, že

ve vsi vypukl požár a že otec pomáhá hasit. Modlily jsme

se tedy, ale já byla velmi zvědavá, co to znamená „požár

ve vsi“. Pak jedna žena řekla, že z konce naší zahrady jsou


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

27

vidět jazyky ohně. Chtěla jsem se tam jít podívat, ale matka mi to nedovolila. Avšak Gréta tam směla jít spolu se synem majitele obchodu se smíšeným zbožím, který byl přes ulici, aby ty jazyky ohně viděla, což mě naplnilo hlubokou hořkostí. Proč ona pořád smí dělat věci, které já nesmím jen proto, že je o tři roky starší? Pokud je oheň nebezpečný, je přece stejně nebezpečný pro ni jako pro mě, i když je „o tři roky starší“! Ó, ty tři roky! Jak často, jak často to budu ještě muset slyšet, pokaždé, když večer nesmím, co ona už má dovoleno, nebo když odmítám uznat a trpět její nadvládu! Později večer se vrátilo nejdříve několik lidí, ještě pak víc, všichni unavení a vyčerpaní a mluvili o tom, jak se otec pohrdaje smrtí vřítil do několika hořících domů, aby zachránil děti nebo zvířata, jak neúnavně vedl hasicí práce a že ho všichni poslouchali. Svými výtečnými nápady a svou neotřesitelnou odvahou pobízel ostatní, takže všichni dokázali mimořádné věci, až se konečně podařilo dostat oheň pod kontrolu. Matka záříc poslouchala, a když se otec vrátil domů jako poslední spolu se synem vrásčité ženy, vrhla se mu do náručí. „Můj milý Roberte, jak jsi znamenitý, v každém ohledu tak znamenitý!“ Otec se mlčky usmíval, byl plný sazí a rychle odešel, aby se umyl. Že je otec tak zcela výjimečný, to jsem si samozřejmě myslela také. Pojem „otec“ pro mě znamenal „velký pán“, který stojí nad každým člověkem, a všichni dělají, co chce. Jeho slovo je zákonem a je samozřejmostí, že je dokonalý. Jinak by přece nebyl „velkým pánem“! Otec mě tenkrát zajímal velmi málo. Znamenal prostě neotřesitelný pocit jistoty. Nepředstavoval žádný pro blém, takže jsem se jím mnoho nezabývala. Jen když celá rodina – otec, matka, Gréta a já – šla na procházku a on se svou velkou rukou chopil mé malé a převedl mě přes ulici, všimla jsem si, že jeho ruka vyzařuje mohutnou sílu a že jeho nehty jsou vždy čisté jako sníh. Takže jsem také považovala za samozřejmé, že se otec chtěl ihned umýt.


28

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

Léto uběhlo a byli jsme opět doma. Jednou jsem si

všimla, že mi matka nasadila kožešinovou čepici a ob

lékla tlustý plášť, když mě připravovala na procházku.

Vzduch mi připadal, jako by mě kousal do kůže. Bylo

mi řečeno, že je „zima“. Můj nos a mé nohy to neměly

rády. Ale z nebe padaly bílé vločky a všude v obchodech

stáli červeně odění Mikuláši s bílými vousy. A opět přišla

doba, kdy mi matka nasadila slaměný klobouček a oblék

la lehký kabátek, všude kvetly květiny a směla jsem si hrát

v městském lesíku s míčem a obručí.

Mohla jsem v té době být naprosto šťastná, kdyby mi

matka někdy neztrpčovala život tím, že mi stříhala nehty.

Ó, toho jsem se vždy bála už předem, když jsem tušila, že

se onen den blíží. Moje kůže byla pod nehtem tak citlivá,

že po stříhání mi každý dotek, ba dokonce i dotek vzdu

chu, působil taková muka, že jsem pobíhala s roztažený

mi prsty po pokoji, řvala a nesnesla, aby se mne cokoliv

dotklo. Nemohla bych říci, že mne to bolelo, nebyla to

bolest, ale nesnesitelný pocit. Když si toho matka všimla

poprvé, nevěděla, co se mi stalo. Myslela, že mě snad ne

vědomky střihla, a chtěla mi prsty prohlédnout. Křičela

jsem však, jen co se mě dotkla, tak hlasitě, až se lekla

a ptala se našeho rodinného lékaře, co se mi mohlo stát.

Vysvětlil, že mám celkově tak přecitlivělé nervy, že se to

vyskytuje jen velmi, velmi zřídka. Radil matce, aby mi po

stříhání nehtů koupala ruce ve vlažné vodě a nechala

mě v ní trochu šplíchat. To skutečně trochu pomohlo,

ale trvalo ještě mnoho let, než má kůže natolik zesílila,

že jsem mohla snášet stříhání nehtů bez těchto nesnesi

telných muk.

Má milá, něžná maminko! S jak láskyplným porozu

měním ses pokoušela zvítězit nad všemi těžkostmi, kte

ré tato přecitlivělost způsobovala! Kdybys byla neobklo

povala mé citlivé nervy svou něžnou láskou, byla bych

zemřela už jako dítě. Pouze s tvou pomocí jsem mohla

vyrůst ve zdraví, pomalu a vědomě si vyvinout odolnost.


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

29

Měkké hnízdo, které jste nám vytvořili ty, nesobecký otče,

a ty, obětavá matko, mi umožnilo, že se ze mne nestal

člověk, který by byl k ničemu. Vy jste mi pomohli držet

mou citlivost v rovnováze vědomě vyvinutými silami. Byla

jsem tenkrát ještě zcela dítětem a neměla jsem ponětí

o své citlivosti. Jen jsem vše pozorovala a chtěla vše vědět,

ale pokud jde o mé zdraví, dělala jsem všechno, co jste

mi radili. Měla jsem k vám plnou důvěru!


30

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

k a p i t o l a d r u h á

LE V a s V ě t L o

Tak uběhlo několik let. Jednou jsem slyšela, že jsou mi

čtyři roky. Gréta už chodila do školy a já jsem s největším

napětím poslouchala, když mi pyšně předčítala z čítanky.

Měla také dětský časopis a čítala mi i z něj. Když nebyla

doma, trápila jsem babičku, matku své ho otce, která už

nějakou dobu bydlela u nás, aby mi četla ona, protože

jsem byla neustále zvědavá, co se v příběhu stalo dál. Ni

kdy mě neznudilo a neunavilo naslouchat tomu, co se

lidem přihodilo! Hořela jsem zvědavostí na život. Bylo

prostě úžasné přemýšlet o všech věcech, které se mohou

stát. Neexistovalo nic, co bych milovala víc než pohád

ky!

Přání mi splňovala sestra mé matky, teta Adi, která

nás často nav štěvovala. Měla hezký obličej – byla milá

a krásná jako kočka. Její hnědé oči teple zářily a měla

také vlastní vůni, jakou mívají pouze lidé, kteří v sobě

nosí lásku. Dýchala jsem tuto vůni lásky velmi ráda, ale

cítila jsem ji jen u málo lidí. Když přišla teta Adi, přiběh

ly jsme k ní plné radosti, svlékly jí plášť a první, co jsme

řekly, bylo: „Teto Adi, vyprávěj!“

A ona nám vyprávěla ty nejkrásnější příběhy. Neúnav

ně, stále nové a nové pohádky, nejzajímavější, jaké jsem

kdy slyšela nebo četla. Když jsem byla nemocná, přišla

teta Adi a zase mi povídala pohádky a já úplně zapo

mněla na nemoc. Nesměla nikdy přestat. Kdykoliv chtě

la skončit, tak dlouho jsme ji trápily – „Teto Adi, co se

stalo potom... co bylo dál?“ – až pokračovala. Když teta

Adi musela domů ke své matce, mé druhé babičce, která

hrála tak krásně na piano, zůstala jsem s Grétou sama

a opět jsem přihlížela, jak čte pohádkovou knížku. Po


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

31

hádky v dětském časopise a v knížkách sice zdaleka nebyly tak krásné jako ty, které nám vyprávěla teta Adi, ale přece jenom to byly pohádky a já jsem je chtěla znát. Strávila jsem mnoho chvil soustředěným pozorováním knih, z nichž se Gréta učila číst. Dlouho jsem se dívala na jednotlivá písmena a chtěla jsem taky číst. Nevěděla jsem však, co znamenají. Jedné noci se mi zdál opět tentýž sen, který se opakoval po mnoho nocí a trápil mě už tak často, že o něm věděla celá rodina: Utíkám, pádím ze všech sil po nějaké cestě a za mnou se žene lev – chce mě popadnout a sežrat. Běžím zoufale a bez dechu k malému domku na konci cesty. V otevřených dveřích stojí žena, která nevypadá tak jako moje nynější matka, avšak ve snu mou matkou je – a očekává mě s otevřenou náručí. Vím, že když k ní doběhnu, moc toho lva nade mnou skončí a budu zachráněna. Teď už je ale tak blízko, že cítím jeho horký dech v týle... jeho hříva už se dotýká mého krku, brzy mne dostihne... uháním z posledních sil a pak najednou ucítím ránu, křičím z plného hrdla: „Maminko!“, a vtom k ní doběhnu a vyčerpaně jí padám do náruče. Jsem zachráněna, lev zmizí a já se probudím se strašným bušením srdce a třesu se strachem a hrůzou. Bez váhání vyskočím, přehodím si deku přes záda a utíkám tak jak jsem, v noční košili a bosa, do ložnice rodičů, kde rychle, rychle vlezu k matce do postele, pod její přikrývku. Ó, tato požehnaná vůně, klid, jistota, které mě zaplaví jako vlažná voda! Matka mne obejme a ptá se: „Zase ten sen? – Zase lev?“ „Ano,“ odpovídám a v její přítomnosti se mé srdce rychle uklidní a klidně usnu... Druhý den se probudím v matčině posteli. Už tady není, ale leží tu její noční košile a já do ní rychle strčím nos, abych vdechovala požehnanou vůni své matky. Otec leží vedle ve druhé posteli a čte noviny. Je tedy neděle, říkám si. Matka vejde a začne s otcem mluvit. Otec odloží noviny právě tam, kde ležím. Vezmu je a dívám se opět


32

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

pátravě na písmena – na ty černé, tajemné čáry na bílém

papíře. Co jen znamenají?

„Tatínku,“ prosím, „pověz mi, co znamenají ta písmen

ka!“

„Podívej se,“ odpovídá otec, „to je M, to je A, tohle L

a tohle É.“

„A tady to?“

„To,“ říká otec, „je I, tady N, pak Z, to je E, tohle R,

toto Á, tohle T a tady Y.“ Dívám se na písmena a najed

nou se z mých očí odsune něco jako závoj a mně náhle

proudí do hlavy světlo... světlo!! A otevře se mi význam

písmen a vzrušeně a s nesmírnou radostí čtu.

„Tatínku, tatínku, je to tedy ,malé inzeráty‘, že ano?“

Matka zůstane stát, pak jde ke mně, s ra dostným vzru

šením mne obejme a políbí:

„Vždyť ty umíš číst!“

Otec mi gratuluje jako dospělé, což mě trochu přivá

dí do rozpaků. Pak vběhne do ložnice Gréta a také má

radost, že jsem se naučila číst. Brzy o tom mluví všichni

v domě; v poledne přichází teta Adi, také o tom musí

hned uslyšet. Ano! Umím číst, písmena už pro mě ne

jsou tajemstvím, dokážu se dívat do nich. Umím číst!

A tak začíná nové údobí. Čtu všechno, co se mi do

stane do rukou. Chci vědět, vědět, vědět! Čtu všechno, co

se dá číst. Pohádkové knížky, dětské časopisy, Grétiny

učebnice, kalendáře, noviny, které leží na otcově psacím

stole, sešit, který nějaký muž donesl naší služebné a ve

kterém čtu o „líbání“ a „lásce“, o „tajných schůzkách“,

nakonec o „zabíjení“, „vraždách“ a „mrtvolách“, a když

pak žádám od matky vysvětlení těchto nesrozumitelných

znepokojivých věcí, vytrhne mi sešit zoufale z ruky, křičí

„Proboha, kdes to vzala?“, běží do kuchyně a zakazuje

služebné, aby mi ještě někdy takové sešity dávala. Ja

ká škoda! – Tak dodnes nevím, co se stalo s krásnou

hraběnkou, která byla v noci unesena temnou postavou

a odvlečena kamsi daleko na cválajícím koni...


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

33

A tak jsem se setkala s jedním smutným životním fak

tem. Kdykoliv mě něco z hloubi srdce zajímalo, mé mat

ce se to nelíbilo. Pomalu ve mně zrálo přesvědčení, že je

mnohem lepší s dospělými o těch to zajímavých věcech

vůbec nemluvit, protože se to vždycky obrátilo naruby.

Jedinou výjimkou byly služebné. Když jsem s nimi vzácně

zůstala sama doma, vždycky jsem se jich vyptávala. Slu

žebnictvo bylo nějak v mé moci – to jsem cítila; když mi

něco řekli, neodvážili se to pak už vybreptat matce, pro

tože by byli první, koho by za to pokárala.


34

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

k a p i t o l a t ř e t í

mí r o D i č E n E j s o u „m ý m i “ r o D i č i

Bylo mi asi pět let, když otec jednou u oběda mluvil o „ře

diteli“. Vždy mě zajímalo všechno, o čem dospělí mluvili,

a tak jsem se hned zeptala: „A kdo je to ten ředitel?“

„Ředitel je nejvyšší v kanceláři. Všichni ostatní musejí

dělat, co on chce. Řídí celou kancelář.“

„Ty ho ale poslouchat nemusíš, viď? Není přece víc

než ty, že ne?“

„Ale ano, prozatím ještě nejsem ředitelem, a tak mu

sím dělat, co si přeje,“ odpověděl otec a dál mi vysvětlo

val, kdo je ředitel nebo šéf.

Ne! Nechtěla jsem věřit svým uším. Ředitel, který stojí

nad otcem? Jak je to možné? Dosud bylo mým samozřej

mým přesvědčením, že slovo „otec“ znamená „nejvyšší

pán“ přes všechno. Nakládá volně se všemi lidmi v celé

zemi, se všemi poklady říše; jeho slovo je zákonem, žád

ný člověk se neodváží mluvit proti němu, pouze „On“

je jediným, koho otec někdy prosí o radu, nebo s „ním“

prohovořuje záležitosti země – ale to je něco docela ji

ného! „On“ není tím, čemu říkáme „člověk“. Otec ale

stojí nade všemi lidmi, jak by tedy mohl mít nějakého

ředitele, který stojí nad ním?

Dívala jsem se na otce snad poprvé s největší pozor

ností. Jak jsem na něho tak důkladně hleděla a pozoro

vala ho, svitlo mi náhle, že tento člověk, kterého jsem

jinak velice milovala, vlastně není „můj otec“.

Od té doby, co jsem se probudila k vědomí v tomto

prostředí, jsem si zvykla na to, že tu jsem, že tato krásná

světlovlasá paní je mou matkou a tento velký, mocný čer

ný muž mým otcem – ano, zde je otcem, ale můj otec to

není! V mém domově jím není, pouze tady, kde nyní jsem!


E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

35

Je mi v podstatě stejně cizí jako cizí krásná paní – matka; jen jsem si na oba pomalu zvykla. Jsou to příjemní lidé, milují mě, jsem pro ně důležitá, a v té době už jsem si je pomalu velice zamilovala. Ale nejsou mou matkou a mým otcem. „Otče“ a „matko“ jim říkám pouze ze zvyku. Dosud jsem situaci důkladně nepromýšlela. Brala jsem všechno tak, jaké to bylo, protože jsem se mezi těmi lidmi cítila dobře. Dodávali mi jistotu, měli ze mě radost a všechno, co jsem dělala, považovali za nesmírně podivuhodné, rozkošné a roztomilé. Proč bych se tedy u nich neměla cítit dobře? Dokonce i s Grétou jsem si někdy mohla docela dobře hrát, když právě zapomněla, že stojí nade mnou, protože je „o tři roky starší“. Ano, to vše bylo dobré. Často přicházel také strýc Stefi, hrál velmi pěkně na piano a ukazoval mi mnoho zajímavých věcí. Dělal pro mne mýdlové bubliny, vyrobil svým kapesním no



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist