E-kniha: Zasvěcení - Elisabeth Haichová

E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

1

Zasvěcení

elisabeth Haichová

2

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

einweihung

Copyright © Elisabeth Haich, Metafora, s. r. o., 2012

Illustrations © Zdeněk Hajný, 1993

Translation © Růžena Formánková, 1993

All rights reserved

ISBN 978­80­7359­349­0 (PDF)

E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

3

Zasvěcení

Přeložila Růžena Formánková

elisabeth Haichová

E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

5

o b s a h

Poznámka autorky 7

Předmluva 9

Úvod 13

1 Probuzení 19

2 Lev a světlo 30

3 Mí rodiče nejsou „mými“ rodiči 34

4 Východ slunce je docela jiný 41

5 Chci pryč 46

6 Toužím po jednotě 54

7 Červený muž 56

8 Moje budoucnost se hlásí 60

9 Milostné boje 66

10 První setkání se smrtí 70

11 První vize budoucnosti 75

12 Minulost se probouzí 78

13 Druhé setkání se smrtí 84

14 Temnota 89

15 Obrat 96

16 Boj o světlo 104

17 Slavnostní slib 120

18 Obzor se vyjasňuje 124

19 Vize 129

Moje cesta 129

Vize minulosti 131

Čarodějnice 140

Zelená koule 143

Můj syn si vzpomíná 153

Opět zelená koule 159

6

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

20 Ájurvéda 163

21 A bylo světlo 179

22 Minulost se stává přítomností 182

23 On 191

24 Synové boží 201

25 Přípravná léta 211

26 Strom poznání dobra a zla 227

27 Dvanáct blíženeckých vlastností 234

28 Lvi 245

29 Telepatická cvičení 249

30 Budoucnost a východ slunce 254

31 Bo-ghar a hůlka života 270

32 Z učení Ptahhotepova 279

Sedm oktáv vibrace 279

Archa úmluvy 290

33 Tvar pyramid 299

Satan 311

34 Čtyři tváře boží 316

35 Světová období 339

36 Poslední přípravy 352

37 Zasvěcení 372

38 Jako kněžka 417

39 Ještě se shledáme 424

40 Lev 437

41 Mlha a opětné probuzení 446

42 Ru-cha a dvanáct pastilek 458

43 Mladý kněz se objevuje 466

44 Ima a Bo-ghar 471

45 Zkoušky se opakují 476

46 Doznění 482

E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

7

p o z n á m k a a u t o r k y

Nemám naprosto v úmyslu podat historický obraz Egypta. Člověk, který někde žije, nemá ponětí o zvláštnostech své země, na mravy, jazyk a náboženství se nedívá z hlediska etnografického. Považuje vše za samozřejmé. Je lidskou bytostí, má své radosti a bolesti jako každá jiná lidská bytost, na kterémkoliv místě, v kteroukoliv dobu, neboť skutečně lidské je bezčasé a neměnné. Moje vyprávění se vztahuje pouze na lidské, nikoliv na etnografii a dějiny. Pojmenovala jsem proto záměrně vše dnešními pojmy a nechtěla jsem předstírat egyptsky znějícími slovy egyptskou atmosféru. Nauku velekněze Ptahhotepa podávám v dnešní řeči, aby jí mohli rozumět dnešní lidé. Ale také pro všechny náboženské symboly jsem volila dnešní pojmenování, abychom rozuměli, co tyto symboly znamenají. Dnešní člověk lépe chápe, řekneme-li Bůh, než když použijeme pro tentýž pojem egyptský výraz Ptah. Řekneme-li „Ptah“, pomyslí si každý: „Ano, Ptah, ten egyptský bůh.“ Ne! Ptah nebyl nějaký egyptský bůh, ale toho Boha, kterého my nazýváme Bohem, Egypťané ve svém jazyce nazývali Ptah. A abych uvedla další příklady, Satanovi říkali Seth. Cítíme přesně, co tato slova, Bůh nebo Satan znamenají. Oproti tomu slova Ptah nebo Seth nám nic neříkají, jsou prázdná, suchá a bez významu. Výraz logos nebo tvůrčí princip, nám také říkají víc než Sokol Hor. Elektřina byla elektřinou i před tisíciletími a atom byl atomem, měly jen jiná jména. Ať tedy nikdo neprotestuje, že se dopouštím anachronismu, když egyptský velekněz hovoří například o „řetě

8

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

zové reakci“! Záměrně se nechci pokoušet o reprodu

kování nebo napodobování prastaré terminologie pro

jevy, které dnes známe a jsme zvyklí je označovat jinými

jmény.

E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

9

pŘEDmLuVa

Národním rytmem indického lidu je náboženství. Každým úderem srdce se Ind cítí blíže věčně slavnému cíli realizace Boha. Zazní-li jméno boží na rtech kolemjdoucího, jeho ostré ucho zaznamená melodii a zapěje chvalozpěv. I když nemá ani potravu, ani střechu nad hlavou – neboť často je jeho obydlím pouze nebeská klenba – přece má Boha ve svém srdci. Ví, že nesčetněkrát přišel do této arény života a opět odešel, skrze myriády zrození, že užíval všeho, co stvořený svět může nabídnout, a že ho nyní – když poznal pravdu – „Vše zde na zemi je pomíjivé“ – už nic neuspokojuje. Jeho přáním je tedy najít zdroj, dostat se k onomu zdroji, z něhož pramení proud zjevení. Proto od dětství zní jeho modlitba: „Medituji o nádheře oné Bytosti, která stvořila tento vesmír. Nechť osvítí mého ducha.“ Velebnost a krása přírody, která mu tuto Bytost připomíná, se stane předmětem uctívání. Každé svaté písmo, kterékoliv náboženství, z něhož dýchá závan oné Bytosti, se stane předmětem uctívání. A každý, kdo tuto Bytost našel a mluví o cestě k Ní, se stane předmětem uctívání. Mám velké štěstí, že sedám u nohou osvícené duše. Elisabeth Haich je mou učitelkou, mým guru. V její blízkosti se začínaly rozví jet útlé listy květu mé duše. Často mi slovo od ní otevírá oči a někdy stačí chápající pohled, aby mne utvrdil v mém přesvědčení. Laskavá poznámka někdy dokáže rozptýlit všechny mé pochybnosti. Každý okamžik v přítomnosti mé učitelky přináší nové zkušenosti a urychluje můj pokrok. Často, když mne určité věci tížily, mi má učitelka přišla pomoc slovy: „Nežij pří

10

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

tomností; nedovol, aby tě ovlivňovaly pomíjivé věci. Žij

ve věčnosti, nad časem a prostorem, nad konečnými věc

mi. Pak tě nic nedokáže ovlivnit.“

V přítomnosti své učitelky prožívám dokonalou myš

lenkovou nezá vislost, neboť jsem se naučil, že je nespráv

né chtít ve svém vlastním životě používat myšlenky jiného

člověka. „Nechci, abys mne prostě následoval na cestě,

kterou kráčím já, abych dosáhla svého cíle,“ říká mi. „Jdi

svou vlastní cestou, kterou sis vybral v souladu se svými

nejvnitřnějšími sklony. Nepřijímej žádné tvrzení jen pro

to, že pochází ode mne. I kdyby to byla stokrát pravda,

není to tvoje pravda, není to tvoje zkušenost a nebude

ti patřit. Uskutečni pravdu, pak bude patřit tobě. Život

těch, kdo realizovali pravdu, nechť je ti pouze důkazem,

že cíle lze dosáhnout.“

Při těchto slovech mé učitelky se mne zmocňovala ne

odolatelná touha po absolutní nezávislosti a osvobodila

mne od zhoubného názoru, že bych měl očekávat pomoc

zvenčí. Nepotřebuji učitele, který by mne ovlivňoval, ale

učitele, který mne učí jak se nedat ovlivňovat. Již mnoho

let požívám velké výsady, že mohu slyšet výklad nejhlub

ších pravd nejjednoduššími slovy. Ještě nikdy jsem nesly

šel nikoho jiného, kdo by mi byl vyložil zjevení Bible tak

jasně a pro náš denní život tak použitelným způsobem

jako Elisabeth Haich. Cestoval jsem daleko. Ještě žádný

kněz mi nedokázal vysvětlit pravý význam zjevení, ačkoliv

jsem se tázal mnoha kněží. Jak by to také bylo možné,

když neuskutečnili „království boží v nás“? Jak by tomu

mohlo být jinak, když nežijí skutečnost věty „Jste světlem

světa“ a dosud nepoznali „Jste živoucími chrámy Ducha

svatého“?

Sta a tisíce lidí navštěvují týdenní přednášky a medi

tační skupiny Elisabeth Haich. Bylo přáním nás všech

mít její učení v knižní formě. Z každé přednášky se v ne

tušené míře obohatily zkušenostmi naše duše, žíznící po

pravdě. Máme velkou radost, že konečně víme, že část

E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

11

tohoto vědění bude shrnuta v knihu. Tato kniha je uve

dením do vysokého umění, jak v sobě realizovat božské

a jak se učit poznávat onu neznámou bytost zvanou člo

věk. Objevíme velkou pravdu: Vlastní výchova slouží

k tomu, aby se učinilo zjevným dokonalé, jež je od prvo

počátku v člověku. Náboženství slouží ke vzbuzení čin

nosti božského principu, který v člověku čeká na své pro

jevení.

SELVARADŽAN JESUDIAN

Curych, v dubnu 1962

12

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

13

ÚVoD

Jsem hledající. Hledám vysvětlení pro život na Zemi. Chci vědět, jaký to má smysl, že se člověk narodí, že se za mnohých těžkostí stane z dítěte dospělým, že se ožení či vdá, zplodí další děti, které dospívají s právě tolika těžkostmi, také se ožení nebo vdají, přivedou na svět ještě víc dětí a pak ve stáří opět ztrácejí těžce nabyté zkušenosti a schopnosti a umírají. Nekonečný řetěz, bez začátku, bez konce! Stále se rodí děti, učí se, usilovně pracují, chtějí plně rozvinout tělo i rozum, načež po vcelku krátké době vše zase skončí a pod zemí se stanou potravou červů. Jaký je smysl toho všeho? Je to vše jenom proto, aby se rodily stále další generace? A když za sebou někteří lidé nezanechávají pouze potomstvo, ale i mnohá duchovní díla, proč se jim pak vede stejně jako ostatním? Proč stárnou a jejich veliká nadání klesnou s nimi do hrobu? Takový Michelangelo, Leonardo da Vinci, Giordano Bruno, Goethe a mnoho jiných – proč se tito velikáni narodili, když nakonec také museli propadnout stejnému zetlení jako červ, který se krmil jejich tělem? Nikoliv! Není možné, aby byl život na Zemi tak beze smyslu! Za tímto zdánlivě nekonečným řetězcem zrodů a umírání musí být skryt hluboký smysl, i když se zdá pro omezený rozum tak nevysvětlitelný. Musí existovat naprosto uspokojivé a smysluplné vysvětlení – viděno z druhé strany. Ale jak a kde najdu tuto bezpodmínečně existující druhou stranu všech věcí? Kde a jak najdu cestu, abych ji poznal? Koho mám žádat, aby mi ukázal cestu? Kde najdu někoho, kdo je do toho tajemství zasvěcen, kdo by mi mohl něco říci o této skryté pravdě?

14

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

Neboť ve všech dobách žili na Zemi vynikající lidé,

kteří mluvili s neotřesitelnou jistotou o tajemství života

a kteří také dosvědčili své přesvědčení svým životem –

zasvěcenci, jak se jim říká. Ale kde a od koho dostali tito

„zasvěcenci“ své zasvěcení? A do čeho to byli zasvěceni?

Například Sokrates, který s božským klidem přijímá

pohár s jedem, vypije jej beze strachu a věcně, mluví

klidně a s úsměvem o působení jedu, hlásí, jak mu nej

dříve chladnou a odumírají nohy, jak se smrtelný chlad

postupně plíží jako had z nohou nahoru k srdci, aby je

v nejbližším okamžiku zasáhl! Je si vědom, že ho čeká

smrt, loučí se se svými věrnými žáky a zavírá oči. Takový

neotřesitelný klid tváří v tvář smrti může pramenit pouze

z neomylného vědění! Kde však toto vědění Sokrates zís

kal? A kde jiní velikáni, pobývající v různých dobách na

Zemi, přišli ke svému vědění o tajemství života a smrti,

k svému zasvěcení?

I dnes musejí být na Zemi „zasvěcenci“ a i dnes musí

být možnost toto zasvěcení získat, opravdové velké zasvě

cení.

Život mne obohatil o zkušenost, že Bible není pohád

kovou knížkou, ale pochází od zasvěcenců, kteří předá

vají tajnou řečí nám skryté pravdy. A Bible radí: „Hledej

te a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“

Poslechl jsem. Začal jsem hledat. Kde jsem jen mohl.

V knihách, ve starých spisech, u lidí, o kterých jsem se

domníval, že o zasvěcení něco vědí. Měl jsem oči a uši

stále otevřené a pokusil jsem se ve starých i nových kni

hách, jakož i v poučeních dříve i dnes žijících lidí obje

vit skryté kameny mozaiky z tajemství zasvěcení. A nalezl

jsem! Nejdříve jsem nacházel jen zřídka; tu a tam jsem

svým vnitřním uchem slyšel, když z knihy nebo z lidských

slov zazněl hlas pravdy. A pokračoval jsem směrem, kam

mne tento tajný hlas vedl. Jako Ariadnina nit mne ten

to tajný hlas provázel stále dál. Někdy jsem toho, kdo

mi mohl dát cenné pokyny pro mé další hledání, našel

E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

15

doma, přímo ve městě, kde jsem žil, jindy mne tento hlas odvedl daleko do cizích zemí, kde jsem pak často nalezl zarážející souvislosti se slovy, která jsem slyšel doma. Tak mne má cesta vedla k lidem stále více vědoucím, kteří mi zjevovali stále více o zasvěcení a smyslu života. Samozřejmě jsem se také setkával s mno hými nevědoucími, nebo jen polovědoucími, kteří se vydávali za vědoucí. Poznal jsem však ihned, když byl „hlas Jákobův, ale ruce Ezauovy“. Tito ubozí šarlatáni, kteří si chtěli hrát na zasvěcence, se brzy prozradili. Nebyli v harmonii ani se svou vlastní osobou a se svým životem. Jak by mne byli mohli poučovat o posledních pravdách, o zasvěcení? – V těchto případech jsem šel dál, a dál hledal někoho s pravým věděním, pravého zasvěcence. Když jsem našel někoho, kdo mi mohl povědět víc než jsem věděl sám, zůstal jsem tam tak dlouho, dokud jsem se nenaučil všemu, čemu jsem se naučit mohl. Pak jsem putoval dál. Tak jsem se jednou dostal do blízkosti staré paní, která žila na samotě podobné klášteru a byla obklopena nesčetnými hledajícími jako kousek cukru, ke kterému proudí dlouhé řady mravenců za potravou. Pracovala v nejhlubším duchovním spojení se dvěma mnohem mladšími muži – Indem a západním člověkem, které stará paní nazývala svými syny. Když jsem pobýval u ní v odloučení, tito dva synové s ní právě nebyli. Procházeli světem s úkolem rozšiřovat v co největším okruhu pravdu. Stará paní byla vysokého vzrůstu, královského držení těla, ale zcela prostá a ve svých pohybech přirozená. Její tmavomodré oči byly nápadně velké a dlouhé tmavohnědé řasy jim dodávaly zvláštní výraz. Tyto oči byly usměvavé, přívětivé, plné porozumění, ale tak pronikavé, že se většina lidí dostala do rozpaků, když se jich jejich pohled dotkl. Bylo jasně cítit, že tato žena prohlédne každého, že vidí přesně myšlenky a celou duševní strukturu člově

16

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

ka. Často, když jsem ve velkém zástupu lidí naslouchal

jejím poučením, se mi stalo, že mne napadly nějaké otáz

ky. Mluvila dál bez vyrušení, ale usmívala se a v příštích

větách došlo v jejích slovech k obratu, v němž jsem dostal

odpověď na své nevyslo vené otázky. Stejnou zkušenost

mi popsalo více jejích žáků. S touto ženou jsem se ne

dokázal vyrovnat. Čím více jsem se od ní učil, čím více

se otevíraly mé duchovní oči, tím se mi jevila větší, a ob

last, v níž předčila mé vědění, se zdála rozšiřovat všemi

směry. Cítil jsem, že čím déle u ní pobývám, tím méně

ji znám. Kdykoliv jsem ji viděl, projevovala vždy jinou

osobnost, až jsem nabyl dojmu, že tato žena v sobě nosí

a může projevit každičkou myslitelnou osobnost – takže

ona sama nemá vůbec žádnou. Neboť být vším znamená

současně být ničím.

„Matko,“ tázal jsem se jí jednou, „kdo vlastně jsi?“

„Kdo?“ odpověděla mi otázkou, „Co je to kdo? Je pou

ze jediné Jsoucí a každý člověk, každé zvíře, každá rost

lina, ale také každé slunce a každá planeta jsou pouze

nástrojem zjevení tohoto jednoho a jediného bytí, které

je. Kolik ,kdo‘ by tedy existovalo? Totéž Já mluví mými

ústy jako tvými a všemi živými tvory. Rozdíl je jen v tom,

že ne každý živý tvor zná své vlastní Já úplně, a proto ta

ké nemůže projevit všechny vlastnosti Já. Kdo však zná

Já dokonale, může projevovat všechny vlastnosti, které

ve vesmíru existují, protože všechny tyto vlastnosti jsou

různými aspekty jednoho jediného bytí, které je, jedno

ho jediného Já. Vnější tvar, který nyní vidíš před sebou

a o kterém si myslíš, že jsem to ,já‘, je pouze nástrojem

zjevení, z něhož Já projevuje vždy ten aspekt, který je prá

vě žádoucí. Neptej se tedy na takové nesmysly, jako ,kdo‘

jsem.“

„Matko,“ řekl jsem. „Jak jsi ono Já dokonale poznala,

takže můžeš projevovat všechny jeho možné vlastnosti?

Také já bych chtěl dojít tak daleko! Vypravuj mi! Jakými

zkušenostmi ses stala tímto všestranným nástrojem zje

E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

17

vení jednoho jediného Jsoucího? Nebo jsi byla vždy na tomto stupni? Narodila ses už v tomto stavu?“ „Narodila,“ zopakovala, „Já – narodila? Kdy jsi viděl, že by se Já narodilo? Viděl jsi vůbec někdy nějaké Já? Já se nikdy nerodilo a nerodí, rodí se pouze tělo. Pravé božské Já je dokonalost sama, není tedy pro ně možný vývoj. Jen tělo se musí vyvíjet, aby mohlo projevovat stále vyšší vibrace, stále vyšší frekvence Já. Tímto vývojem musí projít i nejdokonalejší aparát – nejdokonalejší tělo, samozřejmě i mé, které je ještě velmi vzdálené od dokonalosti. Vše je pouze stupněm vývoje. Vznik těla je vždy řetězovou reakcí – jak se takovému procesu dnes říká – a když řetězové reakce jednou začaly, probíhají různými údobími, až zase doznějí. Tomuto zákonu nemůže uniknout žádná hmotná forma jevů. A paralelně s vývojem těla se mění samozřejmě i stav vědomí.“ „Musela jsi tedy také prodělat údobí vývoje, matko, že ano? Vy právěj mi prosím, jaké to bylo! Co vše jsi zažila, jaké zkušenosti jsi nasbírala, které ti daly vyrůst do tvého dnešního stavu vědomí. Vy právěj mi o tom všem, prosím.“ „Proč ti to mám vyprávět? Každý člověk musí dosáhnout sebepoznání svou vlastní cestou. Co by ti bylo platné, kdybych ti vyprávěla o své cestě. Mou cestou bys stejně nemohl jít. Události nejsou důležité, jen zkušenosti, poučení z nich. Buď klidný, dojdeš na své cestě ke stejným zkušenostem jako já na té svojí. Je nespočet cest, ale všechny vedou ke stejnému cíli.“ „Máš pravdu, matko. Uznávám, na tvé cestě bych se nemohl dostat vpřed. Přesto by mi velmi pomohlo, kdybys mi vyprávěla, jak jsi sbírala zkušenosti, protože já sám a všichni, kdo by naslouchali tvému vyprávění, bychom se z toho mohli poučit, dovědět se, jak se něco vyzíská ze zkušeností. Nejsem zvědav na tvůj příběh, ale na to, abych slyšel, jak sis počínala, abys pochopila a přisvojila si ponaučení, které je v každém dění. Vyprávěj mi o své ces

18

Z

a

s

v

ě

c

E

n

í

tě, matko. Bylo by tak cenné, kdybychom poznali tvůj

životní postoj a dověděli se, jak jsi reagovala na svůj osud,

takže se tvůj duchovní obzor stal tak všeobsáhle širokým.

Mohli bychom se z toho poučit a mnohému naučit.“

Stará paní se na mne dlouze zadívala. Konečně řekla:

„Jsi tedy zvědav, jak jsem reagovala? A myslíš, že by tobě

a jiným lidem pomohlo, kdyby o tom něco slyšeli? Tak

dobře! Snad to bude opravdu dobré, když vám povím

o zkušenostech, které postupně otevíraly mé oči, takže

se mi ujasňovaly vnitřní zákony života a souvislosti, které

spojovaly osudy různých lidí mezi sebou navzájem. Přijď

opět zítra. Povím ti o zkušenostech, které mi dopomohly

k osvícení – povím je tobě a několika jiným, jejichž oči

jsou otevřeny pro podstatné. Povím vám, jak jsem zažila

své zasvěcení.“

Druhého dne jsme seděli pohromadě – já a někteří

z jejích nejbližších žáků – okolo staré paní a ona nám

začala vyprávět pří běh svého zasvěcení.

Tak vznikla tato kniha.

E

l

i

s

a

b

E

t

h

h

a

i

c

h

o

v

á

19

k a p i t o l a p r v n í

pr o b u z E n í

Jako blesk mnou projela bolest – a v příštím okamžiku jsem se ocitla na zemi. Nebezpečí! Pomoc! Ale ne od toho dospělého zde vedle mne, který mě chce ve svém leknutí prohlédnout – nikoliv! Teď ho nechci! Miluji ho, ale v nebezpečí ho nechci. Utíkala jsem zpět do pokoje, kde seděla ta krásná cizí paní, které jsem právě dala dobrou noc. Věděla jsem, že ta mi s plným porozuměním pomůže. I jinak jsem s ní byla ráda, vždy jsem ráda vdechovala její vůni a cítila v její přítomnosti naprostou jistotu. Nyní, ve svém úleku, jsem k ní běžela hledat pomoc. Ukázala jsem jí s nářkem svou malou tlustou ručku, která tu visela jako kus hadru a nechtěla mě už poslouchat. Krásná paní se na mou ruku podívala, odhodila šaty, na kterých právě něco šila a hlasitě zvolala: „Roberte, Roberte! Pojď honem!“ Otevřely se dveře a vešel dospělý, o kterém jsem věděla, že bydlí s námi a nějak k nám patří. Poprvé jsem si ho pozorně prohlížela. Byl to vysoký muž s obličejem jako slonová kost, s vlasy, vousy a knírem černými jako ebenové dřevo a s planoucíma očima, kterého však obklo poval neviditelný oblak síly, působící tak mohutně, že všechny lidi držel v určité vzdálenosti. Pohlédl na mou visící ruku a nakázal: „Lékaře! Stefi, dojdi ihned pro lékaře!“ Strýc Stefi odběhl a velký černý dospělý se nás ptal, co se stalo. Vyprávěli jsme mu, že Gréta a já jsme daly dobrou noc a pak mne strýc Stefi vzal na záda; tak jsme šli do ložnice. Tam mě strýček nechal sklouznout ze zad. Já ale sjela příliš rychle, a abych nespadla, chytl mě strýc Stefi náhle za ruku. V tom okamžiku mi pravým zápěstím