

Elektronická kniha:
Zasvěcení
Autor:
Elisabeth Haichová
Nakladatelství: | » Metafora |
Dostupné formáty ke stažení: | PDF, EPUB, MOBI, PDF |
Upozornění: | většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování |
Médium: | e-book |
Rok vydání: | 2012 |
Počet stran: | 484 |
Rozměr: | 21 cm |
Úprava: | ilustrace |
Vydání: | 4. vyd., V nakl. Metafora vyd. 1. |
Název originálu: | Einweihung |
Spolupracovali: | přeložila Růžena Formánková |
Skupina třídění: |
Německá próza Biografie |
Jazyk: | česky |
ADOBE DRM: | bez |
Nakladatelské údaje: | V Praze, Metafora, 2012 |
ISBN: | 978-80-735-9349-0 |
Ukázka: | » zobrazit ukázku |
Příběh duchovně osvícené ženy, která se v hluboké meditaci dostane do jednoho ze svých minulých životů, který prožívala jako dcera faraona ve starověkém Egyptě. Román vypráví o evropské ženě žijící v 1. pol. 20. stol., která od dětství pociťuje jakousi nepatřičnost s tímto světem. Objevuje v sobě nadpřirozené schopnosti, ale žije více méně normálním životem vdané ženy a matky. Navazuje na své schopnosti a vědomosti z minulých životů. V průběhu života se potkává s mnohými lidmi, se kterými se zná z minulých životů a společně pokračují v rozšiřování svých schopností pomocí východních nauk.
Nejnovější vydání mysticko-biografické klasiky. V hloubi lidské duše se skrývá největší tajemství vesmíru... Nejslavnější mystické dílo nové doby.
Autorka mistrovsky mísí vyprávění ze svého současného života, od dětství až do dospělosti, se vzpomínkami na život, který strávila jako faraonova dcera. Jako bychom v chrámových síních seděli s ní, nasloucháme učení velekněze Ptahhotepa, který ji na tuto cestu k nejvyšší moudrosti připravuje a vede k hluboké pravdě o smyslu života a důsledcích našich činů. Nejobsáhlejší reinkarnační zpráva, jaká kdy byla sepsána, nejsrozumitelnější svědectví o dávné moudrosti skutečného zasvěcení, jež odedávna dráždí lidskou fantazii…
Reinkarnace
Duchovní zkušenosti
Esoterismus -- Starověký Egypt
Mystéria -- Starověký Egypt
maďarské spisovatelky -- 20. století
Elektronické knihy > Próza - beletrie > Romány > Autobiografické romány
Próza - beletrie > Romány > Autobiografické romány
Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Esoterika
Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Náboženství
Próza - beletrie > Romány > Romány dle národů > Německé romány
Naučná literatura > Esoterika > Esoterismus > Starověký Egypt
Naučná literatura > Esoterika > Reinkarnace
Naučná literatura > Esoterika > Duchovní zkušenosti
Katalog předmětový > M > Mystéria > Starověký Egypt
Naučná literatura > Náboženství
Katalog vybraných autorů > H > Haichová - Elisabeth Haichová
Katalog nakladatelství > M > Metafora
Katalog předmětový > A > * 20. století
E
l
i
s
a
b
E
t
h
h
a
i
c
h
o
v
á
1
Zasvěcení
elisabeth Haichová
2
Z
a
s
v
ě
c
E
n
í
einweihung
Copyright © Elisabeth Haich, Metafora, s. r. o., 2012
Illustrations © Zdeněk Hajný, 1993
Translation © Růžena Formánková, 1993
All rights reserved
ISBN 9788073593490 (PDF)
E
l
i
s
a
b
E
t
h
h
a
i
c
h
o
v
á
3
Zasvěcení
Přeložila Růžena Formánková
elisabeth Haichová
E
l
i
s
a
b
E
t
h
h
a
i
c
h
o
v
á
5
o b s a h
Poznámka autorky 7
Předmluva 9
Úvod 13
1 Probuzení 19
2 Lev a světlo 30
3 Mí rodiče nejsou „mými“ rodiči 34
4 Východ slunce je docela jiný 41
5 Chci pryč 46
6 Toužím po jednotě 54
7 Červený muž 56
8 Moje budoucnost se hlásí 60
9 Milostné boje 66
10 První setkání se smrtí 70
11 První vize budoucnosti 75
12 Minulost se probouzí 78
13 Druhé setkání se smrtí 84
14 Temnota 89
15 Obrat 96
16 Boj o světlo 104
17 Slavnostní slib 120
18 Obzor se vyjasňuje 124
19 Vize 129
Moje cesta 129
Vize minulosti 131
Čarodějnice 140
Zelená koule 143
Můj syn si vzpomíná 153
Opět zelená koule 159
6
Z
a
s
v
ě
c
E
n
í
20 Ájurvéda 163
21 A bylo světlo 179
22 Minulost se stává přítomností 182
23 On 191
24 Synové boží 201
25 Přípravná léta 211
26 Strom poznání dobra a zla 227
27 Dvanáct blíženeckých vlastností 234
28 Lvi 245
29 Telepatická cvičení 249
30 Budoucnost a východ slunce 254
31 Bo-ghar a hůlka života 270
32 Z učení Ptahhotepova 279
Sedm oktáv vibrace 279
Archa úmluvy 290
33 Tvar pyramid 299
Satan 311
34 Čtyři tváře boží 316
35 Světová období 339
36 Poslední přípravy 352
37 Zasvěcení 372
38 Jako kněžka 417
39 Ještě se shledáme 424
40 Lev 437
41 Mlha a opětné probuzení 446
42 Ru-cha a dvanáct pastilek 458
43 Mladý kněz se objevuje 466
44 Ima a Bo-ghar 471
45 Zkoušky se opakují 476
46 Doznění 482
E
l
i
s
a
b
E
t
h
h
a
i
c
h
o
v
á
7
p o z n á m k a a u t o r k y
Nemám naprosto v úmyslu podat historický obraz Egypta. Člověk, který někde žije, nemá ponětí o zvláštnostech své země, na mravy, jazyk a náboženství se nedívá z hlediska etnografického. Považuje vše za samozřejmé. Je lidskou bytostí, má své radosti a bolesti jako každá jiná lidská bytost, na kterémkoliv místě, v kteroukoliv dobu, neboť skutečně lidské je bezčasé a neměnné. Moje vyprávění se vztahuje pouze na lidské, nikoliv na etnografii a dějiny. Pojmenovala jsem proto záměrně vše dnešními pojmy a nechtěla jsem předstírat egyptsky znějícími slovy egyptskou atmosféru. Nauku velekněze Ptahhotepa podávám v dnešní řeči, aby jí mohli rozumět dnešní lidé. Ale také pro všechny náboženské symboly jsem volila dnešní pojmenování, abychom rozuměli, co tyto symboly znamenají. Dnešní člověk lépe chápe, řekneme-li Bůh, než když použijeme pro tentýž pojem egyptský výraz Ptah. Řekneme-li „Ptah“, pomyslí si každý: „Ano, Ptah, ten egyptský bůh.“ Ne! Ptah nebyl nějaký egyptský bůh, ale toho Boha, kterého my nazýváme Bohem, Egypťané ve svém jazyce nazývali Ptah. A abych uvedla další příklady, Satanovi říkali Seth. Cítíme přesně, co tato slova, Bůh nebo Satan znamenají. Oproti tomu slova Ptah nebo Seth nám nic neříkají, jsou prázdná, suchá a bez významu. Výraz logos nebo tvůrčí princip, nám také říkají víc než Sokol Hor. Elektřina byla elektřinou i před tisíciletími a atom byl atomem, měly jen jiná jména. Ať tedy nikdo neprotestuje, že se dopouštím anachronismu, když egyptský velekněz hovoří například o „řetě
8
Z
a
s
v
ě
c
E
n
í
zové reakci“! Záměrně se nechci pokoušet o reprodu
kování nebo napodobování prastaré terminologie pro
jevy, které dnes známe a jsme zvyklí je označovat jinými
jmény.
E
l
i
s
a
b
E
t
h
h
a
i
c
h
o
v
á
9
pŘEDmLuVa
Národním rytmem indického lidu je náboženství. Každým úderem srdce se Ind cítí blíže věčně slavnému cíli realizace Boha. Zazní-li jméno boží na rtech kolemjdoucího, jeho ostré ucho zaznamená melodii a zapěje chvalozpěv. I když nemá ani potravu, ani střechu nad hlavou – neboť často je jeho obydlím pouze nebeská klenba – přece má Boha ve svém srdci. Ví, že nesčetněkrát přišel do této arény života a opět odešel, skrze myriády zrození, že užíval všeho, co stvořený svět může nabídnout, a že ho nyní – když poznal pravdu – „Vše zde na zemi je pomíjivé“ – už nic neuspokojuje. Jeho přáním je tedy najít zdroj, dostat se k onomu zdroji, z něhož pramení proud zjevení. Proto od dětství zní jeho modlitba: „Medituji o nádheře oné Bytosti, která stvořila tento vesmír. Nechť osvítí mého ducha.“ Velebnost a krása přírody, která mu tuto Bytost připomíná, se stane předmětem uctívání. Každé svaté písmo, kterékoliv náboženství, z něhož dýchá závan oné Bytosti, se stane předmětem uctívání. A každý, kdo tuto Bytost našel a mluví o cestě k Ní, se stane předmětem uctívání. Mám velké štěstí, že sedám u nohou osvícené duše. Elisabeth Haich je mou učitelkou, mým guru. V její blízkosti se začínaly rozví jet útlé listy květu mé duše. Často mi slovo od ní otevírá oči a někdy stačí chápající pohled, aby mne utvrdil v mém přesvědčení. Laskavá poznámka někdy dokáže rozptýlit všechny mé pochybnosti. Každý okamžik v přítomnosti mé učitelky přináší nové zkušenosti a urychluje můj pokrok. Často, když mne určité věci tížily, mi má učitelka přišla pomoc slovy: „Nežij pří
10
Z
a
s
v
ě
c
E
n
í
tomností; nedovol, aby tě ovlivňovaly pomíjivé věci. Žij
ve věčnosti, nad časem a prostorem, nad konečnými věc
mi. Pak tě nic nedokáže ovlivnit.“
V přítomnosti své učitelky prožívám dokonalou myš
lenkovou nezá vislost, neboť jsem se naučil, že je nespráv
né chtít ve svém vlastním životě používat myšlenky jiného
člověka. „Nechci, abys mne prostě následoval na cestě,
kterou kráčím já, abych dosáhla svého cíle,“ říká mi. „Jdi
svou vlastní cestou, kterou sis vybral v souladu se svými
nejvnitřnějšími sklony. Nepřijímej žádné tvrzení jen pro
to, že pochází ode mne. I kdyby to byla stokrát pravda,
není to tvoje pravda, není to tvoje zkušenost a nebude
ti patřit. Uskutečni pravdu, pak bude patřit tobě. Život
těch, kdo realizovali pravdu, nechť je ti pouze důkazem,
že cíle lze dosáhnout.“
Při těchto slovech mé učitelky se mne zmocňovala ne
odolatelná touha po absolutní nezávislosti a osvobodila
mne od zhoubného názoru, že bych měl očekávat pomoc
zvenčí. Nepotřebuji učitele, který by mne ovlivňoval, ale
učitele, který mne učí jak se nedat ovlivňovat. Již mnoho
let požívám velké výsady, že mohu slyšet výklad nejhlub
ších pravd nejjednoduššími slovy. Ještě nikdy jsem nesly
šel nikoho jiného, kdo by mi byl vyložil zjevení Bible tak
jasně a pro náš denní život tak použitelným způsobem
jako Elisabeth Haich. Cestoval jsem daleko. Ještě žádný
kněz mi nedokázal vysvětlit pravý význam zjevení, ačkoliv
jsem se tázal mnoha kněží. Jak by to také bylo možné,
když neuskutečnili „království boží v nás“? Jak by tomu
mohlo být jinak, když nežijí skutečnost věty „Jste světlem
světa“ a dosud nepoznali „Jste živoucími chrámy Ducha
svatého“?
Sta a tisíce lidí navštěvují týdenní přednášky a medi
tační skupiny Elisabeth Haich. Bylo přáním nás všech
mít její učení v knižní formě. Z každé přednášky se v ne
tušené míře obohatily zkušenostmi naše duše, žíznící po
pravdě. Máme velkou radost, že konečně víme, že část
E
l
i
s
a
b
E
t
h
h
a
i
c
h
o
v
á
11
tohoto vědění bude shrnuta v knihu. Tato kniha je uve
dením do vysokého umění, jak v sobě realizovat božské
a jak se učit poznávat onu neznámou bytost zvanou člo
věk. Objevíme velkou pravdu: Vlastní výchova slouží
k tomu, aby se učinilo zjevným dokonalé, jež je od prvo
počátku v člověku. Náboženství slouží ke vzbuzení čin
nosti božského principu, který v člověku čeká na své pro
jevení.
SELVARADŽAN JESUDIAN
Curych, v dubnu 1962
12
Z
a
s
v
ě
c
E
n
í
E
l
i
s
a
b
E
t
h
h
a
i
c
h
o
v
á
13
ÚVoD
Jsem hledající. Hledám vysvětlení pro život na Zemi. Chci vědět, jaký to má smysl, že se člověk narodí, že se za mnohých těžkostí stane z dítěte dospělým, že se ožení či vdá, zplodí další děti, které dospívají s právě tolika těžkostmi, také se ožení nebo vdají, přivedou na svět ještě víc dětí a pak ve stáří opět ztrácejí těžce nabyté zkušenosti a schopnosti a umírají. Nekonečný řetěz, bez začátku, bez konce! Stále se rodí děti, učí se, usilovně pracují, chtějí plně rozvinout tělo i rozum, načež po vcelku krátké době vše zase skončí a pod zemí se stanou potravou červů. Jaký je smysl toho všeho? Je to vše jenom proto, aby se rodily stále další generace? A když za sebou někteří lidé nezanechávají pouze potomstvo, ale i mnohá duchovní díla, proč se jim pak vede stejně jako ostatním? Proč stárnou a jejich veliká nadání klesnou s nimi do hrobu? Takový Michelangelo, Leonardo da Vinci, Giordano Bruno, Goethe a mnoho jiných – proč se tito velikáni narodili, když nakonec také museli propadnout stejnému zetlení jako červ, který se krmil jejich tělem? Nikoliv! Není možné, aby byl život na Zemi tak beze smyslu! Za tímto zdánlivě nekonečným řetězcem zrodů a umírání musí být skryt hluboký smysl, i když se zdá pro omezený rozum tak nevysvětlitelný. Musí existovat naprosto uspokojivé a smysluplné vysvětlení – viděno z druhé strany. Ale jak a kde najdu tuto bezpodmínečně existující druhou stranu všech věcí? Kde a jak najdu cestu, abych ji poznal? Koho mám žádat, aby mi ukázal cestu? Kde najdu někoho, kdo je do toho tajemství zasvěcen, kdo by mi mohl něco říci o této skryté pravdě?
14
Z
a
s
v
ě
c
E
n
í
Neboť ve všech dobách žili na Zemi vynikající lidé,
kteří mluvili s neotřesitelnou jistotou o tajemství života
a kteří také dosvědčili své přesvědčení svým životem –
zasvěcenci, jak se jim říká. Ale kde a od koho dostali tito
„zasvěcenci“ své zasvěcení? A do čeho to byli zasvěceni?
Například Sokrates, který s božským klidem přijímá
pohár s jedem, vypije jej beze strachu a věcně, mluví
klidně a s úsměvem o působení jedu, hlásí, jak mu nej
dříve chladnou a odumírají nohy, jak se smrtelný chlad
postupně plíží jako had z nohou nahoru k srdci, aby je
v nejbližším okamžiku zasáhl! Je si vědom, že ho čeká
smrt, loučí se se svými věrnými žáky a zavírá oči. Takový
neotřesitelný klid tváří v tvář smrti může pramenit pouze
z neomylného vědění! Kde však toto vědění Sokrates zís
kal? A kde jiní velikáni, pobývající v různých dobách na
Zemi, přišli ke svému vědění o tajemství života a smrti,
k svému zasvěcení?
I dnes musejí být na Zemi „zasvěcenci“ a i dnes musí
být možnost toto zasvěcení získat, opravdové velké zasvě
cení.
Život mne obohatil o zkušenost, že Bible není pohád
kovou knížkou, ale pochází od zasvěcenců, kteří předá
vají tajnou řečí nám skryté pravdy. A Bible radí: „Hledej
te a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“
Poslechl jsem. Začal jsem hledat. Kde jsem jen mohl.
V knihách, ve starých spisech, u lidí, o kterých jsem se
domníval, že o zasvěcení něco vědí. Měl jsem oči a uši
stále otevřené a pokusil jsem se ve starých i nových kni
hách, jakož i v poučeních dříve i dnes žijících lidí obje
vit skryté kameny mozaiky z tajemství zasvěcení. A nalezl
jsem! Nejdříve jsem nacházel jen zřídka; tu a tam jsem
svým vnitřním uchem slyšel, když z knihy nebo z lidských
slov zazněl hlas pravdy. A pokračoval jsem směrem, kam
mne tento tajný hlas vedl. Jako Ariadnina nit mne ten
to tajný hlas provázel stále dál. Někdy jsem toho, kdo
mi mohl dát cenné pokyny pro mé další hledání, našel
E
l
i
s
a
b
E
t
h
h
a
i
c
h
o
v
á
15
doma, přímo ve městě, kde jsem žil, jindy mne tento hlas odvedl daleko do cizích zemí, kde jsem pak často nalezl zarážející souvislosti se slovy, která jsem slyšel doma. Tak mne má cesta vedla k lidem stále více vědoucím, kteří mi zjevovali stále více o zasvěcení a smyslu života. Samozřejmě jsem se také setkával s mno hými nevědoucími, nebo jen polovědoucími, kteří se vydávali za vědoucí. Poznal jsem však ihned, když byl „hlas Jákobův, ale ruce Ezauovy“. Tito ubozí šarlatáni, kteří si chtěli hrát na zasvěcence, se brzy prozradili. Nebyli v harmonii ani se svou vlastní osobou a se svým životem. Jak by mne byli mohli poučovat o posledních pravdách, o zasvěcení? – V těchto případech jsem šel dál, a dál hledal někoho s pravým věděním, pravého zasvěcence. Když jsem našel někoho, kdo mi mohl povědět víc než jsem věděl sám, zůstal jsem tam tak dlouho, dokud jsem se nenaučil všemu, čemu jsem se naučit mohl. Pak jsem putoval dál. Tak jsem se jednou dostal do blízkosti staré paní, která žila na samotě podobné klášteru a byla obklopena nesčetnými hledajícími jako kousek cukru, ke kterému proudí dlouhé řady mravenců za potravou. Pracovala v nejhlubším duchovním spojení se dvěma mnohem mladšími muži – Indem a západním člověkem, které stará paní nazývala svými syny. Když jsem pobýval u ní v odloučení, tito dva synové s ní právě nebyli. Procházeli světem s úkolem rozšiřovat v co největším okruhu pravdu. Stará paní byla vysokého vzrůstu, královského držení těla, ale zcela prostá a ve svých pohybech přirozená. Její tmavomodré oči byly nápadně velké a dlouhé tmavohnědé řasy jim dodávaly zvláštní výraz. Tyto oči byly usměvavé, přívětivé, plné porozumění, ale tak pronikavé, že se většina lidí dostala do rozpaků, když se jich jejich pohled dotkl. Bylo jasně cítit, že tato žena prohlédne každého, že vidí přesně myšlenky a celou duševní strukturu člově
16
Z
a
s
v
ě
c
E
n
í
ka. Často, když jsem ve velkém zástupu lidí naslouchal
jejím poučením, se mi stalo, že mne napadly nějaké otáz
ky. Mluvila dál bez vyrušení, ale usmívala se a v příštích
větách došlo v jejích slovech k obratu, v němž jsem dostal
odpověď na své nevyslo vené otázky. Stejnou zkušenost
mi popsalo více jejích žáků. S touto ženou jsem se ne
dokázal vyrovnat. Čím více jsem se od ní učil, čím více
se otevíraly mé duchovní oči, tím se mi jevila větší, a ob
last, v níž předčila mé vědění, se zdála rozšiřovat všemi
směry. Cítil jsem, že čím déle u ní pobývám, tím méně
ji znám. Kdykoliv jsem ji viděl, projevovala vždy jinou
osobnost, až jsem nabyl dojmu, že tato žena v sobě nosí
a může projevit každičkou myslitelnou osobnost – takže
ona sama nemá vůbec žádnou. Neboť být vším znamená
současně být ničím.
„Matko,“ tázal jsem se jí jednou, „kdo vlastně jsi?“
„Kdo?“ odpověděla mi otázkou, „Co je to kdo? Je pou
ze jediné Jsoucí a každý člověk, každé zvíře, každá rost
lina, ale také každé slunce a každá planeta jsou pouze
nástrojem zjevení tohoto jednoho a jediného bytí, které
je. Kolik ,kdo‘ by tedy existovalo? Totéž Já mluví mými
ústy jako tvými a všemi živými tvory. Rozdíl je jen v tom,
že ne každý živý tvor zná své vlastní Já úplně, a proto ta
ké nemůže projevit všechny vlastnosti Já. Kdo však zná
Já dokonale, může projevovat všechny vlastnosti, které
ve vesmíru existují, protože všechny tyto vlastnosti jsou
různými aspekty jednoho jediného bytí, které je, jedno
ho jediného Já. Vnější tvar, který nyní vidíš před sebou
a o kterém si myslíš, že jsem to ,já‘, je pouze nástrojem
zjevení, z něhož Já projevuje vždy ten aspekt, který je prá
vě žádoucí. Neptej se tedy na takové nesmysly, jako ,kdo‘
jsem.“
„Matko,“ řekl jsem. „Jak jsi ono Já dokonale poznala,
takže můžeš projevovat všechny jeho možné vlastnosti?
Také já bych chtěl dojít tak daleko! Vypravuj mi! Jakými
zkušenostmi ses stala tímto všestranným nástrojem zje
E
l
i
s
a
b
E
t
h
h
a
i
c
h
o
v
á
17
vení jednoho jediného Jsoucího? Nebo jsi byla vždy na tomto stupni? Narodila ses už v tomto stavu?“ „Narodila,“ zopakovala, „Já – narodila? Kdy jsi viděl, že by se Já narodilo? Viděl jsi vůbec někdy nějaké Já? Já se nikdy nerodilo a nerodí, rodí se pouze tělo. Pravé božské Já je dokonalost sama, není tedy pro ně možný vývoj. Jen tělo se musí vyvíjet, aby mohlo projevovat stále vyšší vibrace, stále vyšší frekvence Já. Tímto vývojem musí projít i nejdokonalejší aparát – nejdokonalejší tělo, samozřejmě i mé, které je ještě velmi vzdálené od dokonalosti. Vše je pouze stupněm vývoje. Vznik těla je vždy řetězovou reakcí – jak se takovému procesu dnes říká – a když řetězové reakce jednou začaly, probíhají různými údobími, až zase doznějí. Tomuto zákonu nemůže uniknout žádná hmotná forma jevů. A paralelně s vývojem těla se mění samozřejmě i stav vědomí.“ „Musela jsi tedy také prodělat údobí vývoje, matko, že ano? Vy právěj mi prosím, jaké to bylo! Co vše jsi zažila, jaké zkušenosti jsi nasbírala, které ti daly vyrůst do tvého dnešního stavu vědomí. Vy právěj mi o tom všem, prosím.“ „Proč ti to mám vyprávět? Každý člověk musí dosáhnout sebepoznání svou vlastní cestou. Co by ti bylo platné, kdybych ti vyprávěla o své cestě. Mou cestou bys stejně nemohl jít. Události nejsou důležité, jen zkušenosti, poučení z nich. Buď klidný, dojdeš na své cestě ke stejným zkušenostem jako já na té svojí. Je nespočet cest, ale všechny vedou ke stejnému cíli.“ „Máš pravdu, matko. Uznávám, na tvé cestě bych se nemohl dostat vpřed. Přesto by mi velmi pomohlo, kdybys mi vyprávěla, jak jsi sbírala zkušenosti, protože já sám a všichni, kdo by naslouchali tvému vyprávění, bychom se z toho mohli poučit, dovědět se, jak se něco vyzíská ze zkušeností. Nejsem zvědav na tvůj příběh, ale na to, abych slyšel, jak sis počínala, abys pochopila a přisvojila si ponaučení, které je v každém dění. Vyprávěj mi o své ces
18
Z
a
s
v
ě
c
E
n
í
tě, matko. Bylo by tak cenné, kdybychom poznali tvůj
životní postoj a dověděli se, jak jsi reagovala na svůj osud,
takže se tvůj duchovní obzor stal tak všeobsáhle širokým.
Mohli bychom se z toho poučit a mnohému naučit.“
Stará paní se na mne dlouze zadívala. Konečně řekla:
„Jsi tedy zvědav, jak jsem reagovala? A myslíš, že by tobě
a jiným lidem pomohlo, kdyby o tom něco slyšeli? Tak
dobře! Snad to bude opravdu dobré, když vám povím
o zkušenostech, které postupně otevíraly mé oči, takže
se mi ujasňovaly vnitřní zákony života a souvislosti, které
spojovaly osudy různých lidí mezi sebou navzájem. Přijď
opět zítra. Povím ti o zkušenostech, které mi dopomohly
k osvícení – povím je tobě a několika jiným, jejichž oči
jsou otevřeny pro podstatné. Povím vám, jak jsem zažila
své zasvěcení.“
Druhého dne jsme seděli pohromadě – já a někteří
z jejích nejbližších žáků – okolo staré paní a ona nám
začala vyprávět pří běh svého zasvěcení.
Tak vznikla tato kniha.
E
l
i
s
a
b
E
t
h
h
a
i
c
h
o
v
á
19
k a p i t o l a p r v n í
pr o b u z E n í
Jako blesk mnou projela bolest – a v příštím okamžiku jsem se ocitla na zemi. Nebezpečí! Pomoc! Ale ne od toho dospělého zde vedle mne, který mě chce ve svém leknutí prohlédnout – nikoliv! Teď ho nechci! Miluji ho, ale v nebezpečí ho nechci. Utíkala jsem zpět do pokoje, kde seděla ta krásná cizí paní, které jsem právě dala dobrou noc. Věděla jsem, že ta mi s plným porozuměním pomůže. I jinak jsem s ní byla ráda, vždy jsem ráda vdechovala její vůni a cítila v její přítomnosti naprostou jistotu. Nyní, ve svém úleku, jsem k ní běžela hledat pomoc. Ukázala jsem jí s nářkem svou malou tlustou ručku, která tu visela jako kus hadru a nechtěla mě už poslouchat. Krásná paní se na mou ruku podívala, odhodila šaty, na kterých právě něco šila a hlasitě zvolala: „Roberte, Roberte! Pojď honem!“ Otevřely se dveře a vešel dospělý, o kterém jsem věděla, že bydlí s námi a nějak k nám patří. Poprvé jsem si ho pozorně prohlížela. Byl to vysoký muž s obličejem jako slonová kost, s vlasy, vousy a knírem černými jako ebenové dřevo a s planoucíma očima, kterého však obklo poval neviditelný oblak síly, působící tak mohutně, že všechny lidi držel v určité vzdálenosti. Pohlédl na mou visící ruku a nakázal: „Lékaře! Stefi, dojdi ihned pro lékaře!“ Strýc Stefi odběhl a velký černý dospělý se nás ptal, co se stalo. Vyprávěli jsme mu, že Gréta a já jsme daly dobrou noc a pak mne strýc Stefi vzal na záda; tak jsme šli do ložnice. Tam mě strýček nechal sklouznout ze zad. Já ale sjela příliš rychle, a abych nespadla, chytl mě strýc Stefi náhle za ruku. V tom okamžiku mi pravým zápěstím