načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zastávka na znamení - Helena Němcová

Zastávka na znamení
-11%
sleva

Elektronická kniha: Zastávka na znamení
Autor:

Čtvrtý román spisovatelky Heleny Němcové je opět příběhem o hledání obyčejného lidského štěstí a sounáležitosti. Hlavní hrdinka Jitka, pečlivá a zakřiknutá studentka, se v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  100 Kč 89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 132
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0913-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jitka otěhotněla ještě během vysokoškolských studií po jednom ze studentských večírků, který měl poněkud nevázaný průběh. Otci svého budoucího dítěte však tuto informaci nikdy nesdělila a rozhodla se syna Tomáše vychovávat sama za pomoci své matky. Teprvé po letech Jitka zjišťuje, jak nelehké a nesnadné břímě na sebe vzala. Její každodenní rozvrh se skládá především z doby strávené v zaměstnání a z času, který musí věnovat malému Tomášovi. I vzhledem k těmto okolnostem náhle Jitka poznává, jak jí chybí celoživotní partner, u něhož by nalezla oporu a porozumění. Přitom nemá o případné ctitele a nápadníky nouzi, zájem o ní dokonce projevuje i majitel soukromé firmy, kde Jitka pracuje. Situace se prudce změní, když Jitka musí urychleně odvézt Tomáše do nemocnice. Tomáš je okamžitě operován, neboť mu je diagnostikován akutní zanět slepého střeva. Tato událost však zároveň představuje zásadní obrat v Jitčině životě. Seznámí se totiž s lékařem Karlem Houdkem a zdá se, že toto setkání může být předehrou k trvalému citovému vztahu... Čtvrtý román současné české autorky je příběhem svobodné matky, která se pokouší vyrovnat se svou osamělostí a citovou prázdnotou.

Popis nakladatele

Čtvrtý román spisovatelky Heleny Němcové je opět příběhem o hledání obyčejného lidského štěstí a sounáležitosti. Hlavní hrdinka Jitka, pečlivá a zakřiknutá studentka, se v důsledku jediného poblouznění při večírku na kolejích stane svobodnou matkou. Vrací se z Prahy do malého městečka k ovdovělé matce a společně pečují o malého Tomáška, s jehož otcem se Jitka už nikdy neviděla. Uplyne pár let, bolest po zklamání se zvolna vytrácí a Jitka si začíná uvědomovat, jak moc jí chybí partner a Tomáškovi otec. O nápadníky nemá nouzi, ale nedovede si představit, že by spojila život s někým, kdo je sice milý a sympatický, ale nevyvolává v ní opravdový cit. Tomáškova hospitalizace v nemocnici spustí nečekanou lavinu událostí a ukáže, že osud si s námi někdy opravdu hodně zahrává…

Zařazeno v kategoriích
Helena Němcová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Helena Němcová

Zastávka na znamení

Eroika


4


5

Helena Němcová

Zastávka na znamení

Eroika


6

© Helena Němcová, 2012

© Eroika, 2012

ISBN 978-80-87409-13-8


7

Jitka kopnutím zavřela dveře a položila nákup.

„To musíš dělat takovej kravál?“ ozvalo se z pootevřených dveří kuchyně.

„Měla jsem těžký tašky, tak jsem do těch dveří kopla, promiň. Jsi nervózní? Děje se něco?“

„Dohromady nic,“ vystrčila matka hlavu z kuchyně. „Jenom Tom se mi dneska moc nelíbil, ve školce zvracel, ale pak ho Jindřich vzal na zahrádku, tak snad to bude dobrý. Teď usnul, musíme bejt potichu,“ vrátila se matka do kuchyně.

„Teplotu nemá?“ otevřela Jitka dveře a vešla za matkou.

„Ne, nemá, měřila jsem ho, než s Jindřichem odešli,“informovala ji matka a otočila se zpátky ke sporáku.

„Co to vaříš?“ nakoukla Jitka do kastrolu. „Bože, zase guláš, ty snad ani nic jinýho nevymyslíš,“ nakrčila nos. „Stejně toTomovi nemůžeme dát, když dopoledne zvracel.“

„To vím taky, udělala jsem mu bramborovou kaši. A není guláš, ale roštěnky. Jenže ať uvařím, co chci, ty stejně budeš brblat...“ zhasla matka plamen pod kastrolem.

Z pokoje se ozvalo tenounké písknutí. „Máma už je doma?“

Jitka vrazila do pokojíka, odkud se ozval hlásek jejího synka. Ten seděl v pyžamu v postýlce, natáhl k ní ruce a stěžoval si: „Babička mi dala pýžo, ale to já nechci, nejsem přece nemocnej, že ne?“

„To víš, že ne,“ chlácholila ho Jitka. „Jenže jsi ve školce trochu zvracel, a tak si babička myslela, že by ti udělalo dobře, kdyby ses prospal.“

„Ale stejně jsem nespal, čekal jsem, až bouchneš dveřma,“ usmál se kluk a natáhl si bačkorky. Vstal a objal mámu kolem kolen. „Moc jsem se na tebe těšil – jo a víš, proč jsem blinkal? Protože jsem musel sníst pomazánku z rybiček a tu já vůbec nemám rád.“

„Tak to bude ono,“ souhlasila Jitka, „a řekl jsi to, Tomášku, babičce?“

„Neřek,“ obrátil k ní Tomáš oči. „Protože babička povídala, že se má jíst všecko. Ale už mi dávno nic není, byl jsem odpoledne se strejdou na zahrádce a krmili jsme králíky. Mají mladý, víš,“ řekl důležitě. „A tak ta jejich maminka musí hodně jíst, aby je mohla dobře krmit, povídal strejda! A taky povídal, že jsou to zatracený potvory, ty králíci!“

Jitka se usmála a vzala Tomáše do náručí. Bože, napadlo ji, jak jsem vůbec někdy mohla tohleto dítě nechtít, jak jsemmohla... Přitiskla ho k sobě a dýchla mu do vlásků. „Tak pojď, jdeme za babičkou, aby viděla, že už ti opravdu nic není. A vlastně – když tě pustila odpoledne se strejdou na zahrádku, tak to vědět musela, že jo?“ usmála se a postavila dítě na zem. Musím si s Jindřichem promluvit, umínila si, aby se před Tomem krotil ve výrazech.

„Jasně,“ souhlasil s ní a ruku v ruce míří do kuchyně.

Matka prostírá, otevřeným oknem sem proudí teplý letní vzduch a taky trochu smradu z výfuků projíždějících aut.

„Tenhle byt na hlavní silnici nám byl čert dlužen,“okomentovala to matka. „Ale kdybych to okno zavřela, zase bysme se tady v tom vedru udusili. Jo – říkala Heda, že Jindřich zase psal na úřad, aby s těma autama něco udělali, no bodejť, jsou o dvě patra níž a jde jim to do bytu ještě víc než nám. A pojďte večeřet,“ postavila doprostřed stolu kastrol a hrnečekbramborové kaše.

„Co by s tím tak asi mohli udělat?“ odsunula Jitka židli, navršila dva polštáře a vysadila Tomáše. „Dej pozor, aťnespadneš,“ napomenula ho a plácla mu na talíř lžíci kaše.

„Já bych chtěl k tý kaši páreček,“ vzpomněl si Tomáš. „U strejdy na zahrádce jsme měli taky páreček a ten byl,panečku,“ pomlaskl.

Jitka se zděsila – dělám všechno pro jeho zdravou výživu, a Jindřich mu dá párek a kdoví jestli čerstvej, opravdu musím hned zítra s Jindřichem promluvit, nebo tam radši zajdu ještě dneska večer.

„A měli jste ten párek ohřátý?“ zeptala se. „A strejda ho koupil cestou na zahrádku?“ přidala otázku.

„Ne, měl ho tam v almárce a opekli jsme si ho na ohníčku,“ zvesela odpověděl Tomáš a dloubá lžící do kopečku kaše.

„Tak vidíš,“ obrátila se Jitka k matce. „Ráno zvracel a odpoledne jí bůhvíjak starej párek a ještě opečenej na ohni! Takhle to dál nejde, promluvím s Jindřichem. Nebudeme Toma s ním nikam pouštět, nanejvýš k nim domů, a ještě poprosím Hedviku, aby na ně dohlídla!“

Tomáš nakrabatil pusu a vypadalo to, že se dá každou chvíli do pláče.

„S tetou Hedou není žádná legrace,“ namítl škytavýmhláskem, „pořád nás se strejdou napomíná a to potom není žádná hra!“ dodal ještě.

„Nebudeme se o tom bavit,“ uzavřela Jitka. „A jez tu kaši, než vystydne!“

„Nechci žádnou hloupou kaši a chce se mi blinkat a bolí mě hlavička,“ svezl se Tomáš ze židle a zamířil k pokoji. Jitka vyskočila a vrací ho zpátky ke stolu.

„Okamžitě budeš jíst a nebudeš si vymejšlet hlouposti!“trochu zprudka ho posadila zpátky na židli.

Matka vstala od stolu a sáhla dítěti na čelo. „Asi mu vážně není dobře,“ obrátila se k Jitce. „Má teplotu, sáhni si!“

„Přinesu teploměr,“ vyskočila Jitka.

Matka se mezitím snažila vpravit do dítěte lžíci kaše, ale když se to konečně podařilo, Tomáš okamžitě vyzvracel i zbytky inkriminovaného párku.

„Tak to vidíš,“ vrátila se Jitka s teploměrem. „Tady máš to svoje pouštění s Jindřichem na zahrádku. Kdybys s ním radši šla na procházku,“ dloubla lžící do páchnoucí hromádky s jasně černočervenými kousky na stole.

„A je toho právě dost, buď u toho bude Hedvika, ta má aspoň trochu rozumu, nebo jsme s Jindřichem skončili,“ vzalavzpouzejícího se Tomáše pod ramínky a odvlekla ho do koupelny.

Umytý a převlečený teď už bez protestu ležel v postýlce aJitka se usadila v křesle u něj.

„Ty nebudeš jíst?“ strčila matka hlavu do dveří.

„Já mám tak akorát teď chuť na jídlo,“ odbroukla Jitka, rozsvítila malou lampičku a zastínila ji rozloženými novinami. „Budu tady u něj, snad to nebude nic vážného, kdyby se mu ta teplota zvýšila, zavolám pohotovost.“

„Prosím tě, dítě má teplotu hned, snad bys pro trochu zvracení a teploty nevolala pohotovost,“ rozzlobila se matka. „A teď, jestli nic nepotřebuješ, zajdu k Sýkorům a pěkně to Jindřichovi vytmavím!“

„Ne, nepotřebuju nic, když teda budeš tak hodná, dojdi tam, ať dědek vidí, že nemá kousek rozumu,“ podívala se Jitka ke dveřím a s ulehčením zaregistrovala bouchnutí domovních dveří. Tak, teď bude chvilka klidu, Tomáš snad usne a vyspí se z toho, bože, jakou já mám o něj starost, tak moc se bojím, aby mu nebylo něco zlého, co bych si bez něj... Fuj, holka, ty máš ale myšlenky, pro trochu nevolnosti bys hned myslela na nejhorší! Ale jestli mu něco bude, měla bych si vzít ošetřování, jenže v práci by na to nekoukali zrovna dvakrát dobře...

Vlastně jsem měla kliku, že jsem vůbec takový zaměstnání dostala, hned po vysoký a ještě s malým dítětem, to bylTomáškovi jenom rok, ptali se, jestli mám babičku, to bylo snadrozhodující, ba ne, ošetřování ne, copak bych si počala bez práce,konečně to vypadá, že se nám bude dařit dobře i bez chlapa, ještě že je matka v důchodu, je s ní sice někdy těžký pořízení, ale o Toma se stará vzorně, jakpak bych ho mohla vodit do školky a chodit pro něj, když se vracím někdy až k osmý hodině! Jen kdyby nebyla tak paličatá, mohly bysme tenhle byt vyměnit za dva menší, měly bychom každá svoje, jenže to ne a ne, nebudu přece courat přes celý město, to by ses, milá zlatá, musela starat o Tomáška sama! A hotovo.

Vstala a naklonila se nad dítětem. Tomáš usnul, tváře má až moc červené, chudinka, dítě nemá rozum, ale ten bláznivej dědek by ho měl mít. Vrátila se do křesla a otevřela knížku, jenže kouká do stránky a houby ví, co čte, hlavou se jí pořád honí starost o Toma. Přivřela oči, ví, že neusne, spát se nechce, hlavou se táhne film minulých let.



Sedím u stolku v kamrlíku na koleji s rukama na uších a šprtám

a šprtám. Termín se blíží, nic neumím, pane jo, to zase budeostuda, nedokážu riskovat, naučit se jen půlku a spolehnout se na

štěstí, hlava odmítá přijímat další informace, bodejť, sedím u toho

už osm hodin! Jenže co se dá dělat, je to nespravedlivý, někdo si


11

to jednou přečte a umí, a já než to dostanu do tý svý pitomý hlavy,

musím všechno číst pětkrát, a pak jen doufat, že se to uleží. Někdy

jo, někdy zase ne. Znova zabodnu oči do skript a za zády mibouchnou dveře, až stolek nadskočí. Jasně, Pavla, obracím se k ní a valím

oči na její červenomodrou hlavu.

„Prosím tě, co to máš na hlavě? Vypadáš jak ježek, kterej prošel barvírnou – nezapomněli jste na žlutou a zelenou?“ chechtám se.

„Jsi pitomá,“ odfrkne Pavla. „To se teďka nosí, abys věděla!“otvírá dveře společné skříně a spokojeně se nakrucuje před zrcadlem. „Náhodou mi to sluší, heleď, taky by sis to měla nechat udělat, to by matka zírala!“

„To by teda zírala,“ odpovídám a představuju si matčinu reakci. Moje máma je totiž trochu konzervativní a každá jen trochu výstřední věc ji přivádí do stavu naprostého šílenství. „Asi by mě nepustila domů. A nech mě, musím se učit,“ dávám si dlaně na uši a čumím do papírů.

„Jakýpak učit,“ vyrve mi Pavla skripta. „Zapomnělas, že jdem dneska k Radimovi? Bude tam mejdan, má narozeniny!“

„Nikam nejdu,“ snažím se vzdorovat. „Vážně se musím učit!“

„Houbeles,“ skáče Pavla se skripty po pokojíku. „Dyť bys tady dočista shnila!“ dodává.

„Nemám stejně co na sebe,“ pokouším se o úhybný manévr, ale Pavla to odmávne jako zcela nepodstatné.

„Když myslíš, že nemáš co na sebe,“ hrabe se ve skříni. „Tak ti něco půjčím – ale podívej, můžeš si přece vzít tyhlety džíny a tady, koukni, vem si tenhle můj svetřík a je to! Umej si vlasy, já tě trošku namaluju a jde se na věc!“

„Namalovat v žádným případě,“ jsem odhodlaná malování zabránit třeba násilím. „Dobře víš, že se nemaluju!“

„No tak teda ne,“ kapituluje Pavla. „Ale mrskni sebou, už je moře hodin!“

„A neměla bych tam něco přinýst? Jenže nic nemám,“ obracím se na Palu.

„To mi bylo jasný,“ sáhne do batůžku a vytáhne dvě sedmičky vína. „To jsem koupila za nás za obě!“

„Jenže já ti to teď nemůžu zaplatit, až po výplatě!“

„Já na to nečekám, zlato,“ s gestem vévodkyně odpovídá Pavla.

To je pravda, Pavla je pořád při penězích, já si musímpřivydělávat ve skladu v supermarketu, máma by mě samotná na školeneutáhla, ale nestěžuju si ani jí nezávidím. Její rodiče jsou zazobanci, dostali majetek v restituci, a moje máma je vdova zaměstnaná na poště, kde se taky s vejplatou nepředají.

Rezignuju a jdu na chodbu pod sprchu, je tady společná, ale staráme se, aby byla pořád čistá. Tak honem, napřed teplá a pak úplně studená, přeběhnu chodbu zabalená do ručníku, Pavla mi podává fén, natahuju na sebe džíny a svetřík, ještě mi Pavla uváže šátek kolem krku a můžeme jít. Nechce se mi, pánbůh ví, že se mi nechce, ale slíbila jsem to, tak musím, koneckonců jeden večer se to snad dá vydržet.

Radimův pokoj je možná dvakrát tak veliký než náš kamrlík a je nacvaknutý nejmíň deseti lidma, mraky kouře se válejí pod stropem, i když se na koleji kouřit nesmí, ale kdo by se o to teď staral. Nějaká ruka mi vrazila do ruky skleničku, jejda, vlastně tady nikoho neznám, jen Radima. Sednu si do koutka a pozoruju. Támhleta holka si za chvilku sedne Radimovi na klín a jéje, tady chlupatá mužská ruka tahá za zip dívčích kalhot, ovzduší houstne, jak dlouho jsem vlastně tady? Třeba by se ztratilo, kdybych potichu odešla, stejně si mě dohromady nikdo nevšímá, jsem taková šedivá myška, dobrá jen do toho supermarketu a na šprtání.

„Tobě se tady nelíbí?“ ozve se mi těsně u ucha. Pootočím hlavu, toho kluka neznám, ale ať, aspoň si snad budu mít s kým povídat.

„Nelíbí,“ odpovídám po pravdě. „Měla bych se učit a je tady hroznej kravál a vedro a vůbec...“

„A vůbec a vůbec,“ šeptá mi do ucha. „Kdybys chtěla, můžeme odtud zdrhnout, nikdo by si toho nevšiml, všichni už jsou podparou a na to ty asi nejsi zvědavá, že ne?“

„To teda nejsem,“ vstávám, „ale nemusíš se obtěžovat, půjdu sama.“

„Kdyby mě to obtěžovalo, tak bych ti to nenabízel,“ šeptá a bere mě za ruku. Vstáváme a propleteme se směsí upocených ahulákajících pařičů ke dveřím. Kupodivu nás nikdo nezastaví, jen Pavla mrskne okem z náruče světlovlasého playboye.

Konečně jsme na chodbě. „Tak děkuju a ahoj,“ mávnu rukou, ale zastaví mě.

„Nešla by ses trochu projít? Po tom strašným ovzduší by neškodilo trochu čerstvýho vzduchu,“ bere mě za ruku a já mám najednou strašlivou chuť procházet se s ním, když ne v parku, tak aspoň po ulici. Nevím, kde se to ve mně bere, nikdy jsem s nikým nechodila, nebaví mě ty pořád dokola opakovaný jalový řeči, spíš se snažím mít co nejdřív hotovou školu a postavit se na vlastní nohy. Možná taky proto, že mi máma pořád dokolečka opakuje, že na chlapy mám času dost, až se budu moct starat sama o sebe.

„Tak jo,“ slyším se říkat. „Počkej chvilku, skočím si pro kabát!“ Rozběhnu se chodbou, jen aby počkal, strhnu kabát z ramínka, prima, stojí na chodbě před naším pokojem a bere mne pod paží.

„Tak kam?“ obrací se ke mně.

„To je jedno,“ špitnu, „někam, kde není moc lidí.“ Bože, co to plácám, co si bude myslet... „Ne, já to tak nemyslela,“ koktám. „Jenom...“

„Já vím,“ usmívá se. „To je na tobě vidět, jsi taková, taková...“ hledá výraz.

„Jaká?“ obracím k němu oči.

„Taková... jiná,“ vyhrkne a přitiskne mne k sobě pevněji.

Vycházíme na ulici, trochu mrzne, no co, je přece prosinec, nohy mi ujely po namrzlém chodníku.

„Pozor,“ bere mne kolem ramen, „ať sebou nešvihneš. Nemáš klouzavý podrážky?“ ptá se starostlivě.

Kdybys, hochu, věděl, že tyhlety kozačky už mám třetí rok a jsem ráda, že ty podrážky ještě vůbec držej. Beztak když jemokro, mám namočený nohy, bůhví kudy do nich teče!

„Nemám,“ lžu, „vždycky když si kupuju zimní boty, koukám na podrážky, aby byly drsný a neklouzaly.“

Jdeme a jdeme, najednou je jednoduchý si povídat, pořád je o čem. Docházíme až do uliček Malé Strany, tady už je v tuhle dobu ticho a prázdno, jen sem tam přejde opozdilec.

„Neměli bysme se vrátit?“ ptám se, protože hodiny na Malostranském náměstí ukazují něco po druhé.

„Proč? Tobě se se mnou nelíbí?“ ptá se a najednou má oči těsně u mých, přitiskne mě k sobě, ústa na ústech, cítím jeho jazyk v puse a je to příjemné, oplácím mu stejně. Přijíždí skoro prázdná noční tramvaj, vtáhne mě dovnitř.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist