načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zastavení mého života -- Čím žiji a co se mě dotýká - Anselm Grün

Zastavení mého života -- Čím žiji a co se mě dotýká

Elektronická kniha: Zastavení mého života -- Čím žiji a co se mě dotýká
Autor:

Známý autor duchovních knih Anselm Grün není jen benediktinský mnich, ale také manažer, učitel, duchovní průvodce, rádce mnoha lidí. Jeho vlastní biografie zachycuje životní témata, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  194
+
-
6,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 143
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Stationen meines Lebens
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložil a doslovem opatřil Zdeněk Jančařík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-0707-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Známý autor duchovních knih Anselm Grün není jen benediktinský mnich, ale také manažer, učitel, duchovní průvodce, rádce mnoha lidí. Jeho vlastní biografie zachycuje životní témata, která mu zvláště leží na srdci: které události z dětství a mládí na něj měly vliv, kdo na něj působil během studií, jaký význam pro něj má víra, mnišství, církevní příslušnost, i to, jak se vyrovnává s úspěchem svých knih a působení. Kniha tak není jen autobiografií známé osobnosti, ale další Grünovou duchovní knihou, která může formou zamyšlení nad vlastním životem pomoci mnoha dalších lidem najít svou vlastní cestu. Anselm Grün je benediktinský mnich, žije a pracuje v německém opatství Münsterschwarzach, kde píše a vydává knihy, vede poradenskou službu a je ekonomem kláštera. Jeho knihy dosáhly ve světě už milionových nákladů. V Portálu vyšly Deprese jako šance, Vánoční rozjímání, Důvěřuj sobě, Život je teď, Uzdravení skrze obrazy, Vyhoření aj.

Předmětná hesla
Grün, Anselm, 1945-
* 20.-21. stol.
* 1945-2014
Benediktini -- Německo -- 20.-21. stol.
Křesťanští teologové -- Německo -- 20.-21. stol.
Řeholní povolání
Řeholní život -- Německo -- 20.-21. stol.
Pastorace -- Německo -- 20.-21. stol.
Psychologické poradenství -- Německo -- 20.-21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Německý originál:

Anselm Grün, Stationen meines Lebens. Was mich bewegt – was mich berührt

© 2012 Verlag Herder GmbH, Freiburg im Breisgau

České vydání:

Translation and Epilogue © Zdeněk Jančařík, 2014

© Portál, s. r. o., Praha 2014

ISBN 978-80-262-0751-1


OBSAH

Předmluva ............................................. 7

Zastávky na cestě životem ................................. 8

Život v klášteře ......................................... 29

Práce ................................................. 49

Témata ............................................... 84

Závěrem ............................................. 135

Senzitivní teologie Anselma Grüna ....................... 139



PŘEDMLUVA

Co vede srdce zvídavého člověka ke stále novému tázání? U mě je to

ustavičné hledačství, neustálý pokus o nalezení nového klíče kotázkám, které hýbou člověkem. Chci na ně umět zformulovat adekvátní

odpově. Přitom se pokouším lidi pohnout k tomu, aby se dotkli

vlastního vědění, které leží na dně jejich duše. Tam, v hloubi duše,

jsou připraveny odpovědi na naše nejniternější otázky. Stačí nepatrný

podnět zvenčí, aby to, co už naše duše dávno ví, bylo oděno do slov.

V dubnu 2009 se mnou vedla Hildegunde Wöllerová, pod jejímž

redakčním dohledem jsem pro nakladatelství Kreuz psal své první

knihy a která mě podněcovala k novému způsobu psaní, dlouhý

rozhovor o tom, co mi dodává životodárnou energii, které myšlenky

mě v dětství a v mládí podnítily k tomu, abych šel do kláštera, a čím

žiji dnes. Pokusil jsem se tedy na její otázky odpovědět a udělat si jasno

v tom, proč píšu stále nové knihy.

Tato knížka si uchovala podobu rozhovoru a mnohé argumenty

nejsou dovedeny do konce. Doufám však, že rozhovor, z něhož vyšla,

bude pro čtenáře a čtenářky podnětný a že budou mít o čem přemýšlet.

V létě 2009

P. Anselm Grün


ZASTÁVKY NA CESTĚ ŽIVOTEM

Dětství a mládí

Od svých rodičů jsem určitě dostal do vínku hodně důvěry. Můjtatí

nek byl odvážný muž. Z Porúří, kde toho moc nevydělával a rodina

musela žít velmi skromně, se odstěhoval prostě proto, že horozčilo

valo, že musí o katolických svátcích chodit do práce. Odešel dokato

lického Bavorska a otevřel si tam obchod. Předal mi odvahu postavit

se životu čelem a odvážit se žít svobodně. Také v myšlení byl velmi

svobodným člověkem. Moje maminka byla pragmatická žena ze

statku z Eifelské vrchoviny, měla v duši vepsanou důvěru, že život lze

zvládnout.

Moji rodiče byli oba velmi věřící lidé; tatínek přečetl hodně knih,

maminka měla spíš takovou tu uhlířskou víru. Tatínek zemřel brzy,

roku 1972, v jedenasedmdesáti letech, před mým kněžskýmsvěce

ním. Maminka se dožila jedenadevadesáti let. Žila ještě třicet let po

tatínkově smrti. Stále se rozvíjela a objevovala nové stránky svéosob

nosti. Nestrnula v zármutku, ale uchopila svůj život z nové stránky.

Tatínek byl intelektuál, hodně mě ovlivnil, maminka ovšem později

také. Otec miloval svobodu, ale teologicky stál na církevníchpozi

cích. Nikdy nepochyboval o církevní nauce. Matka byla dlouhou

dobu v čele katolického ženského spolku a o každém velikonočním

a letničním pondělí se účastnila ekumenické bohoslužby vevangelic

kém kostele. Moje sestra se jí jednou ptala, jestli tam můžeme chodit

také ke svatému přijímání. Katolický farář nechtěl, aby katolíci chodili


9ZASTÁVKY NA CESTĚ ŽIVOTEM

u evangelíků k přijímání, protože to není teologicky správné. Ale

moje máma to moc neřešila, považovala prostě evangelického faráře

za milého člověka a lidi z jeho kostela za věřící. Čím byla starší, tím byla svobodnější a důvěřovala prostě svému instinktu. To pro ni bylo důležitější než teologická nauka.

Myslím, že jsem od obou dostal mnohé. Rodiče byli pořád s námi

dětmi. Jako kluk jsem byl navenek stydlivý a možná to bylo proto, že

nás příliš ochraňovali. Později jsem během několika životních krizí

prožil Boží důvěru a lásku, ale základ byl jistě položen v mém dětství.

Rodina bez nejmladší sestry. Anselm stojí v popředí

Vyrůstal jsem se šesti sourozenci, měli jsme rozlehlou zahradu.

V sousedství bydlela moje teta, která měla také šest dětí. Byla to tedy

velká rodina a my děti jsme si hrály a mohutně jsme přitom rozvíjely

10 Němeěcký orignoálcneě

fantazii. Já jsem čtvrtý ze sedmi dětí, patřil jsem tedy k mladším, ale

vždycky jsem to byl já, kdo vymýšlel nové hry nebo nějaké tvořivé

vyrábění. V sedmi letech jsem například vyrobil lavici, ale když se

na ni táta posadil, zřítila se. Sklon k vymýšlení a vynalézání byl u mě

odmalička. Oslovoval jsem také lidi při nákupech. Máma s námi

dětmi jezdila dvakrát do roka nakupovat do města, do Mnichova, a byl

jsem to já, kdo při nákupech vedl konverzaci s lidmi. Nevím přesně,

proč tomu tak bylo, ale když jsme třeba měli malou bohoslužbu, když

nám na zahradě umřel nějaký ptáček, musel jsem vždycky pronést

pohřební proslov. Vyplynulo to ze situace, už ani nevím jak, prostě to

bylo spontánní.

Grünův rodný dům v Lochhamu u Mnichova, v němž vyrostlZASTÁVKY NA CESTĚ ŽIVOTEM Když se tak dívám nazpět do dětství – téma životních snů je mi velmi drahé –, měl jsem vždycky jasný pocit, že bych se měl něčeho odvážit, ne jen prostě dělat, co ode mě očekávají druzí. Být sám aktivní, brát život do svých rukou, mít chu vymýšlet nové cesty. Bylo to u mě tuším od dětství.

Naše rodina bydlela vedle kostela. My děti jsme všichniministrova li, a to každý den, i ve všední dny. O prázdninách, kdy byloministrantů málo, si farář vystačil s naší rodinou. Už od dětství měpřitahova la liturgie. Zvláš dobře si vzpomínám na vánoční a velikonoční

liturgii. V naší rodině jsme měli vždycky smysl pro útulnou atmosféru

tradičních rodinných slavností, které se občas slavily v kostele.

Po prvním svatém přijímání, když mi bylo deset let, jsem tátovi

řekl, že bych se chtěl stát knězem. Samozřejmě to byl v tom věku

infantilní nápad. Tatínek se mě zeptal, jestli se chci stát diecézním,

nebo řeholním knězem. Tehdy jsem ani pořádně nevěděl, co je to

řeholní kněz. Bratr mého táty, otec Sturmius, byl mnichem tady

v Münsterschwarzachu

1

a měl revoluční smýšlení. V mládí byl členem

mládežnického katolického hnutí Neudeutschland a dobenediktinského konventu vnášel novoty, jako byl fotbal, což v té době bylo ještě

nemyslitelné. Tehdy se hrál jenom faustball – typická německáklášterní hra.

2

Táta mi nadšeně vyprávěl o opatství vMünsterschwarzachu, kam jsem se pak v deseti letech dostal na internát. Tatínek se

strýcem to nějak zaonačili, ani už nevím, jestli jsem si to tehdy přál.

Mluvil jsem o tom také s naším farářem a ten byl pro. V těch letech

se tátově obchodu moc nedařilo, takže jsem v internátě dostal slevu

na ubytování. Po roce přišel do stejného internátu můj bratranec,

1 Anselm Grün je mnichem v benediktinském klášteře Münsterschwarzach dodnes.

(Pozn. překl.)

2 Faustball či fistball patří k nejstarším sportům vůbec. Míč se odbíjí pěstí a dnes se tato

hra pěstuje především v Německu, kde má největší tradici. (Pozn. překl.)


12 Němeěcký orignoálcneě

který dnes nosí jméno otec Udo, a nakonec ještě můj bratr a bratr otce

Udona. Byli jsme tam tedy čtyři.

Přišel jsem tam s osobním krédem „Asi bych se mohl stát knězem“

– ale samozřejmě jsem v internátu prošel několika krizemi.

Zpočátku se mi trochu stýskalo. Pocházel jsem od Mnichova

a francké nářečí – to byla pro mě cizina. Vůbec jsem si nedovedlpředstavit, jak by mladý člověk mohl mluvit takovou řečí. Když ale táta

odjel, zjistil jsem, že zdejší kluci hrají fotbal. Neváhal jsem a šel s nimi

na hřiště – a byl jsem zase doma. Fotbal jsme hráli každou chvíli, a tak

jsem se pomalu adaptoval na život v internátě.

Rád jsem se učil a četl, internát k tomu byl jako stvořený. Bylo

mi přitom ale také trochu smutno, a proto jsem vždycky rád jezdil

na prázdniny. Tehdy jsme měli volno jen o Vánocích, Velikonocích

a o letních prázdninách, jinak jsme museli být v internátě, což bylo

někdy nekonečné. Na druhou stranu jsem si všiml, jak můj starší

bratr, který byl na gymnáziu u nás doma, hrál pořád fotbal a skoro se

kvůli tomu neučil. Na internátě jsem se prostě mohl lépe soustředit.

Na internátě jsem se především naučil, jak se správně učit. Doma

v obecné škole jsme se učili spíš pro radost. Při psaní domácích úkolů

jsme si z jednotlivých předmětů většinou nic nedělali. Na internátu

to bylo jiné – tam jsem se naučil, jak pracovat podle správného rytmu.

Půl hodiny latinských slovíček, potom půl hodiny úkolů z němčiny,

pak další předměty; nikdy jsem se neučil jeden předmět déle než tři

čtvrtě hodiny. Dodnes to tak dělám: Rytmus mi dává energii. Mnozí

se učí nesprávně a myslí si, že když pracují deset hodin na jedné věci,

něco z toho bude. Z takové práce ale mnoho nevzejde. Efektivní je pracovat podle správného rytmu.

Internát byl tehdy rozdělený. První tři třídy se jezdily učit do

Sankt Ludwigu, který byl od Münsterschwarzachu vzdálený dvacet

kilometrů. Tamní prefekti byli všichni bývalými frontovými vojáky,

takže jsme museli v létě vstávat v šest hodin a cvičit prostná. Myli


13ZASTÁVKY NA CESTĚ ŽIVOTEM

jsme se ve studené vodě, do níž jsme se museli všichni na povelpono

řit i s hlavou. Bylo to dost drsné. V neděli ráno jsme museli na povel

kartáčovat oblečení a pak jsme ho povinně předváděli. Kontrolovali,

jestli jsme všechno důkladně vykartáčovali a jestli na něm není ani

smítko. Vládla přísná disciplína.

V představách našich učitelů hrála vojna velkou roli. Poslední den

školy nám podle tradice vyprávěli o válce – bylo to mezi lety 1955–

1957. Někteří z učitelů se z ní vrátili teprve v letech 1948 a 1949. Jeden

z nich, otec Ludger, byl vojenským kaplanem. Za války mu prostřelili

ucho a přišel o oko. V dětství se nám vždycky líbilo, když nám učitelé

o válce vyprávěli, ale jako mladí mniši jsme už toho měli dost, protože

jsme ty historky znali nazpamě. Říkali jsme si, že u nich vůbecnepro

běhlo zpracování minulosti, nebo že glorifikují minulé časy. Dnes je

samozřejmě chápu, vždy když jim bylo mezi dvaceti a třiceti, prožili

rozkvět svého života na frontě a v zajetí. Je jasné, že to, co prožili,

museli někomu vyprávět. Tehdy to ale na nás bylo moc.

Otec Ludger byl pořádná mlátička, ale ke stáru se zmírnil a měl

výčitky svědomí. Můj bratr, který později od benediktinů odešel, se

ho jednou zeptal: „Otče Ludgere, chtěl jste přece napsat paměti o tom,

co jste prožil za války.“ Řekl mu na to: „Všechno jsem vyhodil. Myslel

jsem, za jak čistou věc jsme to bojovali, ale když jsem viděl tu válečnou

výstavu, kde ukazovali Wehrmacht, viděl jsem, jaká zvěrstva se děla za

našimi zády, a všechno jsem spálil.“

Po třech letech v St. Ludwigu následovaly dva roky zde vMünster

schwarzachu. Poslední čtyři roky do maturity jsme strávili ve Würzburgu

a také jsme bydleli na internátě. Tam jsme všichni chodili do státní školy.

Sankt Ludwig a Münsterschwarzach byly klášterní školy s klášterními

učiteli. Proto pro nás byl další přechod na státní školu novým krokem.

Zpočátku nás žáci ze státní školy trochu školili. My internátníci jsme

měli pocit, že jsme slabší, ale když byly napsány první úkoly a rozdány

známky, byli jsme lepší my. Oni toho jen víc namluvili.


14 Němeěcký orignoálcneě

Kromě běžných frekventantů státní školy a nás byli na škole ještě

žáci z Kilianea, což byl biskupský kněžský seminář ve Würzburgu.

Od těchto internátních žáků se víceméně očekávalo, že se stanousvětskými kněžími, nebo půjdou do kláštera. Z našeho ročníku šlo tehdy

všech šest maturantů do kláštera.

Jako student jsem vždycky přemýšlel, jestli je klášter skutečně mou

cestou a jestli bych neudělal lépe, kdybych studoval přírodní vědy,

například biologii. V patnácti jsem dostal k Vánocům mikroskop, po kterém jsem moc toužil. Vždycky jsem nadšeně pozoroval mikrosvět. Také jsem před maturitou poslal svému strýci spoustu dopisů, v nichž jsem si stěžoval, že mi to v Münsterschwarzachu přijde moc usedlé. Snil jsem tehdy o jezuitech a Karlu Rahnerovi, kteří něco dokázali a církev posunuli dál. Hodně jsem o tom diskutoval se svýmstrýcem. Nakonec mě ale přesvědčil, že benediktinský život pro mě bude

vhodný, a tak jsem po maturitě hned vstoupil do noviciátu.

Na výletě s internátem, devátá třída. Anselm vpředu, vpravo od míče


15ZASTÁVKY NA CESTĚ ŽIVOTEM

Noviciát

V devatenácti jsem vstoupil jako novic do konventu vMünsterschwarzachu. Dnes už by to nebylo možné, protože nejnižší věk pro vstup

do kláštera byl zvýšen na jedenadvacet let. Pochopili jsme, že mladí

muži, kterým je o něco míň, jsou ještě příliš závislí na máminých

sukních. Když v tomto věku vstoupí do kláštera, stane se jimklášterní společenství náhražkou za matku. Jednou si však uvědomí, že

se z té závislosti ale musí vymanit, a pak odcházejí. Proto by měli být

novicové o něco starší. Dnes je jim většinou něco mezi jedenadvaceti

a pětatřiceti lety, ale ono typické církevní prostředí, jako bylo za mého

mládí, je už dávno pryč.

Bylo nás tehdy sedm noviců a dodnes jsme zbyli dva. V dormitáři nás spalo sedm. Den v klášteře začínal ve 4:40. Zpočátku jsem s tím měl problém. V pět ráno byla první chórová modlitba, potom prostor k vlastnímu biblickému rozjímání. Obvykle jsme při něm usínali. Pak jsme měli vyučování, následoval sport a odpoledne jsme se šli projít. Na takový rytmus si lze zvyknout.

Tehdy jsem chtěl do světa, v Münsterschwarzachu jsou konec konců misijně zaměření benediktini a vzpomínám, že ve mně vnoviciátu ty čistě klášterní úkony probouzely strach, že zde nebudu moci rozvinout své schopnosti, a pokud v klášteře zůstanu, o něco přijdu. Pořád jsem byl dost na vážkách, ale zároveň bylo snadné mě nadchnout. Jako novicové jsme museli provázet návštěvníky, kteří si jezdili prohlédnout klášter. Nadšeně jsem jim vyprávěl o dějinách kláštera. Dnes už bych asi s takovým zápalem nevypravoval, byl bych mnohem střízlivější. Tehdy jsem se ještě nedostal k dlouhýmpřednáškám před početným publikem, protože jsem byl dost ostýchavý. Byl jsem ale vždycky hrdý na to, že mohu něco předávat dál. Při provádění jsem jako novic cítil, že mám druhým co říct.

16 Němeěcký orignoálcneě

V noviciátě, 1964ZASTÁVKY NA CESTĚ ŽIVOTEM

Jméno Anselm

Své řeholní jméno jsem si zvolil po svatém Anselmu z Canterbury.

Když jsem si ho tehdy vybíral, moc jsem o něm nevěděl, snad jen, že to

byl jeden z nejvýznamnějších teologů benediktinského řádu. Během

školních let jsem o něm nebo od něj tu a tam něco přečetl. Když jsem si při přijímání do noviciátu zvolil za svého patrona svatého Anselma, věděl jsem především, že byl benediktin. Dnes vím, že svatý Anselm je největším benediktinským teologem středověku. Tomáš Akvinský byl dominikán a Bonaventura františkán. To byli tři velcí středověcí teologové a Anselm byl jedním z prvních, kdo se pokusil propojit víru s rozumem. Pocházel z piemontské Aosty, později žil v normandském Beku, stal se tam opatem a založil teologickou školu. Nakonec byl zvolen arcibiskupem v Canterbury. Dostal se do sporu s anglickým králem a dvakrát byl vyhoštěn. Roku 1109 v Canterbury zemřel.

Anselm z Canterbury mě fascinuje. Především si vážím jeho

programu fides quaerens intellectum – víra, která hledá vhled. Intelekt

se u něj nenazývá ratio, nýbrž se odvozuje z výrazu intus legere – „číst

uvnitř“ nebo „uvidět zevnitř“. Lze jej adekvátně překládatněmeckým slovem pro „vhled“ (Einsicht). Nahlížet dovnitř, tedy hlouběji,

chtít racionálně pochopit rozumem. To chápu jako důležitý program.

Rozum nerozpouští víru, ale činí ji pro myslícího člověkapřijatelnou. Kromě toho je Anselm vzorem teologa modlitby. Jeho Proslogion,

v němž představuje takzvaný ontologický důkaz Boží existence, nejen

že začíná modlitbou, nýbrž Boží důkaz je do rámce modlitby zasazen.

Bůh je pro Anselma „něco, nad něž nelze myslet nic většího“. V tomto

pojmu je už obsažen přechod od myšlení k bytí. Jestliže to největší, jež

lze myslet, neexistuje, nemůže být největším. Anselm se svousatisfakční teorií, kterou předložil ve spise Cur deus homo (Proč se Bůh

stal člověkem), stal pro mnohé trochu podezřelým. V mnoha ohledech

ale zůstal nepochopen. Chtěl přijít na to, proč pro nás Ježíš zemřel.

18 Němeěcký orignoálcneě

Ve své argumentaci chtěl vlastně bránit lidskou důstojnost a svobodu.

Jeho řeč jsme však vyložili čistě juristicky, tedy současnými právními

pojmy, a nikoli termíny jeho doby. Jemu šlo o něco jiného: Chtěl se

pouze pokusit pochopit tajemství Ježíšovy smrti na kříži – a to jenako

nec i mým záměrem. Výsledek, který nám nabídl, vyústil v takzvanou

satisfakční nauku. Ta však nemá nic společného s běžným míněním,

že Ježíš musel zemřít, aby nám Bůh mohl odpustit hříchy. Dnes už

jsou k dispozici novější výklady Anselmova učení. Gisbert Greshake

se domnívá, že Anselmovi šlo o to, vyzdvihnout lidskou svobodu

a slávu. Tento záměr bychom dnes museli vysvětlit jinými slovy.

Anselma vnímám i dnes jako velmi významného teologa. Formuloval

například modlitbu, v níž Ježíše oslovuje jako svou matku. Lze u něj

tedy najít feministický teologický odstín. Jeho modlitby jsou zároveň

velmi emocionální, Anselm má vřelý, oduševnělý jazyk a myslím, že

by se od něj dnešní teologové měli co učit.

Směrem k teologii

Když jsem šel do kláštera, bylo všem jasné, že ti, kteří mají maturitu,

půjdou na teologii a stanou se kněžími. Počítal s tím tak řád a ani já

jsem o tom neměl pochyb. Bylo také jasné, že první dva roky budu

studovat v klášterní vysoké škole v St. Ottilien u Landsbergu nad

Lechem, kde se přednášela nejvíc filozofie a první teologické obory,

jako církevní dějiny.

V St. Ottilien jsem byl hodně ctižádostivý, četl jsem Martina

Heideggera a Jeana-Paula Sartra. Kromě toho jsem si obstaral psací

stroj. Při četbě knihy Bytí a čas od Martina Heideggera jsem siopiso

val dlouhé citáty. Kromě Heideggera jsem četl především Gabriela

Marcela, například jeho Filozofii naděje, a Princip naděje od Ernsta

Blocha.ZASTÁVKY NA CESTĚ ŽIVOTEM

Do St. Ottilien jsme cestovali vlakem a tehdy se ještě jezdilo

v hábitu. Deset mladých mnichů v hábitu ve vlaku – to byla síla. Byli

jsme dost nápadní. Občas za námi chodili opilci a chtěli si s námipovídat a vyprávět o všem možném. Bylo nám trochu trapné, že jsme byli středem pozornosti. Bylo to sice celkem zajímavé, ale taky komické. Ve vlaku jsme občas zažili docela zajímavé hovory, ale většinou vám lidé, když sedí naproti mnichovi, přisoudí určitou roli a pak si jen vyměňujete známá klišé. Moc nás to neuspokojovalo. Po dvou letech řádoví představení rozhodli, že můžeme na univerzitu chodit v civilu a že nám dovolí hábit odložit. Vnímali jsme to jako ulehčení. Jinak jsme byli pořád na mušce a působili jsme jako exoti.

Po studiu filozofie jsem stál před rozhodnutím, zda pokračovat

na würzburské univerzitě, nebo na řádové škole sv. Anselma v Římě.

Diskutoval jsem o tom s mladšími spolubratry. Würzburg bylsamozřejmě otevřenější světu a Řím mě zpočátku vůbec nepřitahoval. Pak

jsem ale začal tušit, že budu mít v Římě více času ke studiu. A je to

také centrum světové církve, a dostanu se tak do kontaktu s mnoha

dalšími národy. Když mě proto opat postavil před volbu, rozhodl jsem

se pro Řím.

Římská studia

Přednášky na řádové škole sv. Anselma probíhaly v latině. Už po

třech týdnech jsem si ale jednu přednášku ze Starého zákona zapsal

jako součást kurikula pro německé studenty v němčině. Poslouchal

jsem v latině a psal jsem v němčině. Profesoři samozřejmě mluvili

každý svou latinou. A už to byli Němci, Američané nebo Španělé –

latina každého z nich zněla vždycky trochu jinak. Řím jsem vnímal

ambivalentně; nasávali jsme tehdy moderní a revoluční jihoamerickou

teologii osvobození a četli knížky Leonarda Boffa. Také holandská


20 Němeěcký orignoálcneě

teologie byla tehdy moderní. V knihovně jsme měli holandskéčaso

pisy a hltali jsme Schillebeeckxa a Schoonenberga – vše samozřejmě

v holandštině. Měl jsem tehdy hodně času ke čtení a denně jsem

přečetl takových sto padesát stran teologické literatury. Dopoledne se

konaly přednášky a odpoledne byl čas k osobnímu studiu, který jsem

velmi poctivě využíval.

Na výletě během studijních let


21ZASTÁVKY NA CESTĚ ŽIVOTEM

Hnutí roku osmašedesátého se nás, římských studentů, skoro

nedotklo. Sv. Anselm byl vlastně církevním ghettem a čistěteologic

kou vysokou školou. Se studenty z města jsme neměli skoro žádné

kontakty.

V pokoncilní době byli na Sv. Anselmu dobří profesoři.Pochá

zeli většinou z Německa nebo Švýcarska a ztělesňovali otevřenou

teologii. Magnus Löhrer z Einsiedelnu a Raffael Schulte z Gerlevu

tam učili dogmatiku a Notker Füglister z Disentisu Starý zákon. Ten

poslední mi vštípil cit pro to, že exegeze může být jak vědecká, tak

duchovní. Praktické obory, jako morální teologie, už tak dobřeobsa

zeny nebyly – morálka se přednášela spíše konzervativním způsobem.

S morálním teologem Anselmem Günthörem jsme diskutovalilatin

sky. Když jsem mu jednou vehementně odporoval, profesor pravil: „Si

hoc credis, es protestanticus in senso pejorativo“, tedy: „Pokud tak smýšlíš,

jsi protestant v negativním smyslu.“ Pochopili jsme, že s ním nemělo

smysl diskutovat, a četli si pak v jeho hodinách raději noviny.

Emoce

Byl jsem velmi ctižádostivý student, ale v Římě jsem se také dostal do

kontaktu se svými emocemi. Najednou jsem vnímal, že nejsem jen

hlava a rozum. Přátelil jsem se tehdy s jedním mnichem a viděl jsem,

že nedokážu být pouze racionální, nýbrž že takové přátelství má také

jiné, citové dimenze. Dostal jsem se do pořádné krize. Po kněžském

svěcení, když jsem ve Würzburgu psal disertaci, jsem celé dny trávil

na pokoji. Deset hodin denně jsem jenom četl a psal. To není zrovna

zdravé pro tělo – vnitřně jsem byl hodně nejistý. Běhemdoktorand

ského studia jsem se zamiloval do jedné řeholnice a znovu jsempodlé

hal silným emočním turbulencím. To byla jedna strana mince. Druhá




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist