načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zasluhuje zemřít - Lisa Jackson

Zasluhuje zemřít

Elektronická kniha: Zasluhuje zemřít
Autor:

Můžete utíkat. Můžete se skrývat. Ale minulost vás stejně dostihne. Sleduje, jak se do vody pozvolna noří tělo té, kterou kdysi miloval. Už nikdy nebude tak krásná jako dřív, ale ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 416
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Deserves to die ... přeložil Jakub Volný
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8197-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivní román, v němž sehrané policistky Alvarezová a Pescoliová z Montany vyšetřují násilná úmrtí mladých žen. V ději se střídá story manželky ukrývající se před mužem-tyranem s případem dvou utopených žen s chybějícím prstem na ruce. Duo výkonných policistek má plné ruce práce s objasňováním zločinu, při čemž se musí vyrovnat se ztrátou oblíbeného šéfa a zvykat si na nového. Šestá autorčina kniha z úspěšné řady Alvarezová + Pescoliová opět kolísá mezi detektivkou a psychothrillerem.

Popis nakladatele

Můžete utíkat. Můžete se skrývat. Ale minulost vás stejně dostihne.

Sleduje, jak se do vody pozvolna noří tělo té, kterou kdysi miloval. Už nikdy nebude tak krásná jako dřív, ale jemu to nevadí. Vzal si od ní totiž něco na památku. Není to ani tak suvenýr, jako spíše trofej. Protože trofeje patří vítězům. A on se bezpochyby cítí jako vítěz.
Policistky Alvarezová a Pescoliová se obtížně sžívají s novým velitelem, v celém oddělení vražd panuje naprostý chaos. A do toho všeho přijde zpráva o nálezu mrtvého těla, kterému chybí prst. Alvarezová doufá, že zohyzdění oběti je výraz vrahovy zášti vůči mrtvé, nikoli známkou jeho šílenství. Doufá nadarmo, protože záhy je nalezeno další tělo.
Vyšetřování brzy začne ukazovat na konkrétního podezřelého, ale s každým objeveným důkazem sílí v Pescoliové tísnivý pocit, že za tímto případem se skrývá mnohem víc, než se na první pohled jeví. Tento vrah přišel do Medvědího brodu proto, aby dokonal pomstu, kterou naplánoval už před lety. Kdo ještě si podle něj zasluhuje zemřít?

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017


Copyright © 2014 by Lisa Jackson

Translation © 2017 by Jakub Volný

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu DESERVES TO DIE,

vydaného nakladatelstvím Kensington Publishing, New York 2014,

přeložil Jakub Volný

Jazykový redaktor: Jiří Popiolek

Korektura: Iveta Muchová a Dana Konvičková

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v lednu 2017

ISBN 978-80-7498-198-2


Prolog

Louisianské močály

Říjen

Nebyla definitivně mrtvá.

I  když to vypadalo, že se na  noční oblohu dívá mrtvý­ ma očima, pořád mělce dýchala. Srdce jí ještě slabě tlouklo, jak tak na břiše ležela na celtě. Stále žila, i když ji od setká­ ní s chmurným sekáčem dělil jen kousek... jen pár sekund! A to je dobře, pomyslel si. Už nikdy si nebude nikoho dobírat ani se nikomu posmívat. Ta už se nikdy ani neušklíbne. Byla v bezvědomí. Od překročení hranice, odkud není návratu, ji dělil jen maličký kousíček. Ležela nehybně na provlhlém bře­ hu močálu. Byla to snadná oběť.

Krčil se nad ní a  usmíval se při představě její absolutní nemohoucnosti a zranitelnosti. Kdyby chtěl, jednoduše by jí mohl podříznout hrdlo a dívat se, jak jí krev stéká v pramín­ cích po groteskním úsměvu, který by jí vyřezal ostřím nože do bělostného masa.

5


LISA JACKSON

6

Přemýšlel, že by svůj čin dokonal štíhlým vystřelovákem, který cítil v kapse.

Ale ne. Už tak byla smrti příliš blízko a on si pro ni chystal jiný, mnohem intimnější způsob zabití.

Sotva tři metry od něj cosi skočilo do temné vody. Ropu­ cha? Možná... Na  každý pád mu připomněla, že by se měl vrátit k práci. Nezbývalo mu už mnoho času. Na oblohu po­ malu šplhal měsíc v  úplňku a  vrhal pruhy stříbřitého svět­ la mezi cypřiše s bílou kůrou, jejichž kořeny byly obnažené a z jejichž větví visely nad černou vodu chuchvalce tilandsie. Cvrčci hlasitě vrzali, ryby skákaly nad hladinu a voda pokoj­ ně šplouchala o břeh odlehlé části Louisiany.

Na  obočí se mu perlily krůpěje potu, které mu stékaly po obličeji a spojovaly se do slaných potůčků kapajících přes rty na nehybné tělo. Chytil ji za levou ruku a bez sebemenší námahy jí roztáhl prsty. V bledém měsíčním světle se zalesk­ ly starožitné diamanty a jejich třpyt jako by se mu vysmíval. Co všechno tyto chladné kameny znamenaly, pomyslel si. Slavnostně vyřčené sliby, tajemství, která ukrývaly...

Při pohledu na drahokamy se ho zmocnil temný hluboký vztek. Volnou rukou vytáhl z kapsy štíhlý otevírací nůž a au­ tomatickým pohybem obnažil jeho čepel. I od ní se odrážel měsíční svit. Bez dalšího otálení se pustil do práce. Znovu jí roztáhl prsty a  pak jí rychle a  téměř bez námahy uřízl prst v kloubu.

Sotva se zachvěla.

Z  nevzhledného pahýlu proudila krev, když z  něj prsten stahoval, cítil ale příjemný pocit uspokojení z dobře odvede­ né práce.

Narovnal se a  shlédl na  ni. Byla z  ní skoro mrtvola, její

zasluhuje zemřít

7

lehounké šaty se změnily v odporný cár, nádherná tvář byla

odsouzena k smrti.

V dlani mu ležel její prst, prsten nyní patřil jemu.

Prvotřídní diamanty.

Tak snadno je šlo sundat.

A přivlastnit si je...

Spokojeně vydechl, kopl do  těla a  sledoval, jak se kutálí z krátkého břehu. Pak s tichým žbluňknutím spadlo do tem­ né vody. Tam chvíli nehybně leželo, než ho zachytil pomalý proud, který ho pozvolna unášel z dohledu.

„Šťastnou plavbu,“ zašeptal.

Několikrát se zhluboka nadechl, otřel si čelo a  schoval svůj poklad do kapsy. Když se vzápětí otočil zády k hustému listoví, dolehl k jeho uším skrz hlasitý chór cvrčků a ropuch další zvuk. Tiché výhrůžné šplouchnutí, které mohlo zname­ nat jediné: velkého plaza, co vklouzl do vody.

Skvělé, pomyslel si a  představil si obávaného dravce, jak bezhlesně plave pod vodou. Usmál se a dál spěchal ke scho­ vanému vozu. Věděl, že si na ní zanedlouho smlsne aligátor.

Vzápětí se také ozvalo hlasité šplouchnutí, které vystřída­ lo zběsilejší víření ve vodě. Zahlédl ještě bílé tělo na hladině, když se aligátor při útoku otočil a  zabořil do  ženského těla zuby. A pak ji už svěráku podobné čelisti stáhly pod hladinu a vyrazily jí z těla poslední zbytky vzduchu.

O sekundu později nastalo opět ticho. Neslyšel nic a ali­ gátorův útok dosvědčovaly jen vlnky, které běžely po hladi­ ně. Brzy se opět rozezněl chór hmyzu, který na tu chvíli ustal.

Příznačný konec, napadlo ho. K takové děvce nevěrné se

skvěle hodí.


8

Kapitola 1

Medvědí Brod, Montana

Leden

Tohle musí být ono.

Jessica Williamsová se zadívala na polorozpadlou chajdu a s námahou polkla. Ano, doufala, že najde místo na samotě, kde bude moci spokojeně žít bez dotěrných pohledů zvída­ vých sousedů, ale tahle chata pojem rusti kální daleko překra­ čovala. Střechu pokrývaly polštářky mechu, veranda se pro­ padala, okapy byly zrezivělé. Alespoň že okna nebyla zatluče­ na prkny, a dokonce viděla cosi jako garáž. Všechno nyní ale bylo zasypáno téměř třiceti čísly sněhu. Upřímně pochybo­ vala, že chata disponuje ústředním topením. Kdyby očekáva­ la ráj na zemi, byla by zklamaná.

To bylo špatné.

Alespoň na  určitou dobu se tohle drobné, osmdesát let staré staveníčko nacházející se hluboko v  lesích pohoří Bit­ ter root stane jejím domovem, ať se jí to líbí nebo ne.

zasluhuje zemřít

9

„Nelíbí,“ pomyslela si, když skočila do bělostného sněhu z kabiny svého stařičkého SUV, chevroletu, který měl na ta­ chometru už více než tři sta tisíc kilometrů. Vzduch byl čistý a  studený, sníh na  povrchu namrzl a  další už nepadal. Po­ sledních osmdesát kilometrů její dlouhé cesty blikala kon­ trolka motoru starého tahoe, ona to však ignorovala a  jen se modlila, aby se na  místo dostala, než se ten starý krám začne přehřívat, nebo dokonce klekne úplně. K cíli dorazila po  téměř šedesáti hodinách namáhavé cesty, kdy přežívala jen díky energetickým tyčinkám, tortillovým chipsům, Red Bullu a  balené vodě. Byla k  smrti unavená, ale zastavit ne­ mohla. Ještě ne.

Ohlédla se za svůj vůz k místu, kterému jen s velkou nad­ sázkou mohla říkat příjezdová cesta. Vlastně to byla pěšina mezi stromy, která byla právě tak široká na  to, aby se na  ni vešlo auto. Jednolitou sněhovou pokrývku narušovala jen dvojice stop po pneumatikách, což byl jediný důkaz, že chatu někdo obývá.

Jessica Williamsová, připomněla si. Ta tady bydlí. Jessica Williamsová je nyní tvoje jméno. Moc se jí ale nezamlouvalo. Bylo jako hrubý kabát, který ji štípal na holé kůži, ale musela ho chtě nechtě nosit.

Ještě než začala vykládat, vkročila do neporušeného sně­ hu, došla až k  polorozpadlé verandě a  vystoupala po dvou schůdcích. Na verandě ležela několikacentimetrová vrstvička nafoukaného sněhu, z níž vykukovaly zčernalé uschlé listy.

Vsunula klíč do zámku. Kdyby byl zarezlý, jak se obáva­ la, měla by velký problém. Ještě větší problém, připomněla si v duchu. Klíč zkusila, ten se ale v zámku zasekl a nešlo s ním hnout. Začala jím rychle lomcovat. „No tak, no tak,“ šeptala

LISA JACKSON

10

a  vzrušený dech se na  studeném vzduchu měnil v  obláčky

p ár y.

Tuto chatu koupila přes internet a s majitelem, který byd­ lel v jiném státě, uzavřela jen jednoduchou smlouvu. Zapla­ tila mu předem v hotovosti, otázky omezila na základní mi­ nimum. Nyní jen doufala, že prodejce dodrží svou část do­ h o dy.

Naposledy se ze všech sil pokusila otočit klíčem. Zámek naštěstí povolil a jí se podařilo dveře otevřít.

„Ach jo,“ vydechla, když se podívala dovnitř. Stiskla vypí­ nač hned za dveřmi, ale nic se nerozsvítilo. Vrátila se do SUV pro baterku a kufr na kolečkách, které jí byly ve sněhu zcela k ničemu. Dovlekla kufr zpět na  verandu a  otevřela dveře. Zapnula baterku a  přejela kuželem světla po  vnitřku chaty, kde to vypadalo, jako by tam nikdo nebyl minimálně deset let. Ve  vzduchu cítila zatuchlinu a  prach. Namířila baterku na staré dvojkřeslo s vybledlými neforemnými polštáři a od­ řeným dřevěným rámem. Před ním stál konferenční stolek. Povšimla si dále houpacího křesla se zcela zničeným polstro­ váním, které stálo vedle kamenného krbu, na jehož komíně určitě v  létě hnízdili ptáci. Kouřovod bude nejspíš ucpaný hnízdy a na netopýry nechtěla raději ani pomyslet.

„Sen každého kutila,“ pronesla nahlas. V tomhle ohledu tedy inzerát nelhal. I popisek „Ráj skutečného lovce“ byl do­ cela přesný. Chata i její okolí byly ve zbědovaném stavu. Po­ dle toho, čeho si stačila všimnout, byly jejími jedinými oby­ vateli posledních iks let jen myši a další podobná havěť, a tak trochu se obávala, že až v kuchyni otevře linku, vyskočí na ni mýval nebo něco ještě horšího.

V  tomto bodě se však mýlila, jelikož v  kuchyni žádná

zasluhuje zemřít

11

linka nebyla. Vybavení sestávalo ze stolu stojícího vedle sta­

řičkých kamen na dřevo a prázdného místa, kde se dříve nej­

spíš nacházela lednička. Kompletní vybavení domácnosti,

které inzerát sliboval, zkrátka chybělo. Požadovala jen tekou­

cí vodu, elektřinu, odpadovou rouru a  mobilní síť, v  ideál­

ním případě s internetem. Nyní se zdálo, že z těchto základ­

ních výdobytků moderního světa nebude mít nic.

„Nádhera.“ Připomněla si však, že ta nejdůležitější vlast­ nost a zásadní požadavek byla odlehlost, a té se jí dostalo mě­ rou vrchovatou. „Paráda,“ vydechla zklamaně, ale zarazila se.

Zkusila záchod. Samozřejmě nešel spláchnout, ale když pod nádrží zkusmo otočila několika ventily, voda začala téct. To bylo dobré znamení. Bála se, že trubky prorezly ne­ bo zmrzly. „Zázraky se tedy přece jen dějí.“ Znovu zkusila spláchnout a voda poslušně sklouzla flekatým špinavým po­ trubím přímo do  mísy. Fungovalo to. A  fungovala i  baterie nad umyvadlem, byť byla voda studená jako led.

To prozatím stačí.

Prohlédla si i zbytek chaty, který sestával z kuchyně, lož­ nice, koupelny a stísněného podkroví pod prověšenou stře­ chou. Zadní veranda nabízela výhled na potůček klikatící se mezi jedlovci a jedlemi, které lemovaly jeho břeh. Byl téměř zamrzlý a  jen drobná mezírka uprostřed prozrazovala, že v něm nějaká voda teče.

V chatě neviděla nic, co by napovídalo, že v ní je ústřed­ ní topení s  kotlem. Našla jen kerosenový teplomet a  samo­ zřejmě krb z říčního kamene s řádně očouzeným ohništěm. „Domove, sladký domove,“ pomyslela si když prošla vnitř­ kem opět ven. Potřebovala vynést věci z tahoe, uklidit, zato­ pit a zkusit se nachystat na noc.

LISA JACKSON

12

Když vyšla na verandu, povšimla si, že se pomalu začíná smrákat a po malé mýtině se rozeběhly dlouhé stíny. Z oblo­ hy se pomalu začaly snášet vločky a zakrývat dvojitou stopu, kterou její vůz vytvořil, když dobrých třicet kilometrů od­ sud sjela z hlavní cesty a začala šplhat mezi kopce v blízkosti Medvědího Brodu.

Vý b or n ě.

Tady budu určitě v bezpečí, pomyslela si a přejela pohle­ dem po okolních lesích. Tady ji nemůže najít. Určitě ne. Do­ konale za sebou zametla stopy. Znovu se zadívala na koleje, které její SUV vytvořilo ve sněhu. Najednou měla pocit, jako by to byly velké červené šipky ukazující přímo k jejímu nové­ mu útočišti. A co hůř, celou dobu měla dojem, jako by ji ně­ kdo sledoval, i když ve zpětném zrcátku neviděla žádný vůz několik kilometrů daleko.

Jak se nad zasněženou krajinou začala snášet noc, do srd­ ce jí vstoupila paranoia. Pořád měla pocit, jako by jen krůček za ní někdo byl. A ten někdo byl připravený kdykoliv udeřit a podříznout jí hrdlo. Mimoděk si sáhla na krk a připomněla si, že v Medvědím Brodě má přátele, na které se může spo­ lehnout.

A co si asi tak počnou, když tě najde? Nemůžou tě zachrá­ nit, Jessico, a ty to víš. Nikdo tě nezachrání.

Zmocnila se jí beznaděj. Krajinou se rozeběhl poryv stu­ deného větru, který rozkomíhal větve stromů a zavířil kolem tenkých stěn stařičké chaty.

Seber se! Ochránci práva v Medvědím Brodě prý jsou úpl­ ně jiní, než na jaké je zvyklá. A šerifa považovala za rozum­ ného muže s  pevnými zásadami a  schopností oddělit fakta od báchorek.

zasluhuje zemřít

13

Dan Grayson jí určitě pomůže.

Bude muset.

Zatnula zuby a pokusila se zahnat obavy. Jessica si z auta vyndala spací pytel, polštář, batoh, prázdnou termosku a la­ hev s vodou, která se s půlkou sáčku sušeného masa a hněd­ noucím banánem měla stát její večeří. Zadívala se zamyšleně do obývacího pokoje a hledala skrýše. V zadním rohu krbu byl větrací otvor, který k ohništi pouštěl vzduch, když se ote­ vřel. Tento prostor by mohla využít jako úkryt pro předměty, které chtěla mít v bezpečí a nemusela je mít nutně po ruce. Kdyby ji chtěl někdo vyloupit, mohla by tahle skrýš fungovat jako návnada. Sem schová sadu falešných dokladů, které po­ užívala v Denveru. Ale to jí nestačilo. Rozhlédla se po dalších možnostech úkrytu a nakonec se rozhodla, že nejlépe udělá, když odstraní část obvodové lišty, vydlabe do  dřevěné stě­ ny díru a pak lištu zase vrátí na místo. Do vzniklého úkrytu schová další dokumenty a peníze, které si chtěla nechat stra­ nou. Následující hodinu proto strávila skrčená u  vestavěné knihovny. Jakmile vydlabala dostatečně velkou dutinu, na­ cpala do ní dokumenty i peníze a vrátila lištu na místo.

Připomněla si své zbraně. Malý vystřelovací nůž, který jí skvěle padl do ruky, nosívala v podprsence přes den a v ru­ kávu v  noci, a  pistoli. Tu vozila pod sedadlem SUV a  před spaním si ji ukládala pod polštář. To není zrovna originální, pomyslela si. Tu drobnou pistolku ale chtěla mít co nejblíže u sebe, aby po ní mohla kdykoliv sáhnout, kdyby se chtěl ně­ kdo dostat dovnitř.

Při tom pomyšlení se jí rozbušilo srdce.

Dokázala by to vůbec?

Dokázala by zmáčknout spoušť?

LISA JACKSON

14

Zabít člověka?

Rozhodně ano! Živě si ho znovu vybavila. Tu jeho krutost,

radost, jaká z něj čišela, když ji mučil. Kdyby měla toho haj­

zla odprásknout, neváhala by ani vteřinku.

Když schovala malou Kel­Tec P­32 pod polštář, pomalu vydechla a nachystala si skromnou večeři.

Dobrou chuť, popřála si v duchu, oloupala banán a otevře­ la lahev vody. Rozbalila si spací pytel na stařičké dvojkřeslo, pořádně se napila vody a podívala se na mobil. Signál tu byl, takže se jí možná nakonec podaří připojit k  internetu. Ale ne dnes večer. Ne. Pečlivě zkontrolovala, jestli u sebe v chatě nezavřela i  nějaké nechtěné zvíře, zamkla, dvakrát si kous­ la do  banánu, lehla si na  improvizované lůžko, a  jak se vítr z hor opřel do chatrné chaty, pomyslela si, že tady asi nikdy neusne.

Do dvou minut spala jako zabitá.

Detektiv Selena Alvarezová v  duchu pronesla jednu z  modliteb, které se naučila na  hodinách katechismu, pak věnovala Bohu osobní prosbu, aby ušetřil život Dana Gray­ sona, který ležel v  kómatu na  nemocničním lůžku. Měl k sobě připevněné různé hadičky a drátky, monitory neustá ­ le zobrazovaly jeho životní funkce, pokoj, kde hlavní roli hrála účelnost, byl dokonale sterilní. Vysoké tělo šerifa okre­ su Pinewood se na lůžko sotva vešlo. Dan Grayson byl jed­ ním z nejlepších lidí, jaké Alvarezová v životě potkala, kdysi si dokonce namlouvala, že je do něj zamilovaná. Ale osoba, která ležela pod bělostnou a lehce pomačkanou přikrývkou, byla jen slupkou muže, kterého si pamatovala jako skvělého policistu s  obrovským množstvím energie a  pomalou mlu­

zasluhuje zemřít

15

vou, jemuž se v očích třpytily jiskřičky, kdykoliv ho něco po­

bavilo, nebo je potáhly temné mraky, když zvážněl. Jeho pleť

měla ve světle zářivek nepřirozený šedavý odstín, prokvetlý

knír mu nikdo nezastřihával, dýchal s obtížemi.

Špičkami prstů se dotkla jeho nehybné ruky, jako by ho chtěla silou vůle přimět otevřít oči. Přála si, aby toho dne ne­ vyšel ze své chaty a nestal se terčem šíleného vraha. Toho haj­ zla, který Graysona postřelil, zatkli a strčili za mříže. Nyní je obviněný z celé řady kriminálních činů, včetně vraždy a po­ kusu o vraždu, a čeká na soud.

„Shnij v  base,“ zašeptala. Stáhlo se jí hrdlo a  v  duchu si vyčinila. Měla ve zvyku dokonale ovládat emoce.

„Mrcha studená,“ ozvalo se z jídelny kanceláře šerifa. Byl to strážník Pete Watershed, který obhroublé vtípky doslova sypal z rukávu a považoval se za znalce opačného pohlaví.

„V  žilách jí místo krve koluje led,“ dodal staniční šašek Connors a  věnoval Alvarezové potutelný pohled, jako by doufal, že ho neslyšela.

Ona ho však slyšela velmi dobře a  odsekla: „Lepší než dvojitý gen I. Ten, co způsobuje impotenci a idiocii.“ Pak si v duchu vynadala, protože se jen výjimečně nechala vypro­ vokovat a byla hrdá na to, že je vždy nad věcí a v klidu. Con­ nors ji ale občas dokázal pořádně vytočit.

Muž, který ležel naproti ní na  nemocničním lůžku, byl jeho přesný opak. Dan Grayson patřil mezi ty nejlepší.

Zadívala se oknem do poklidné zimní noci. Z nebe sou­ stavně padal sníh a  pokrýval parkoviště i  několik aut stojí­ cích pod vysokými bezpečnostními lampami. Věřila, že je Grayson v bezpečí, nevěděla však, zda přežije. Povzdychla si, sklonila se a  letmo šerifa políbila na  chladnou tvář. I  když

LISA JACKSON

16

milovala jiného muže, kterého by si ráda jednoho dne vzala,

část jejího srdce bude vždy patřit tomuto člověku, který ji na­

učil pokoře, trpělivosti a empatii.

Pak pokoj rychle opustila a  na  chodbě kývla na  sestru, která měla noční směnu a  otevřela jí elektronicky ovládané dveře. Když se od  sebe obě křídla odsunula, stál naproti ní Dylan O’Keefe s  chápajícím výrazem ve  tváři. Byl to muž, který do jejího života střídavě vstupoval a zase z něj odchá­ zel, byl to muž, kterého milovala.

„Jak je mu?“ zeptal se O’Keefe. Moc dobře věděl, co Al­ varezová ke  svému šéfovi cítí. Jeho pronikavé šedé oči byly plné starostí.

„Nevypadá to dobře.“ Klesla mu do náruče, v očích se jí zaleskly slzy. „Ani trochu.“

O’Keefe si ji k  sobě přitiskl silnýma rukama. „Ššš. Bude v pohodě,“ uklidňoval ji a Alvarezová v jeho lžích nacházela útěchu. „Je to silný chlap. Jedna dvě kulky ho nemůžou roz­ házet.“

Zavřela oči a modlila se k všemohoucímu Bohu, aby mu dokázala věřit. Musela. Snažila se ze všech sil, aby útočníka stihl zasloužený trest, tuhle bitvu však musel Dan Grayson vybojovat sám. Ona udělala, co mohla, dokonce se zcela pro­ ti svým zvyklostem stala zlým poldou, jen aby zatkla hajzla, který Graysona tak šeredně zranil. Teď mu však pomoci ne­ mohla. Bojoval o život. Nyní vše záleželo jen na síle jeho těla a vůli přežít.

Sotva slyšitelně popotáhla a  pokusila se zahnat strach. Pak konečně o krok ustoupila. „Máš pravdu. Je dost silný.“

„Tak můžeme?“

Přikývla a  O’Keefe stiskl tlačítko na  přivolání výtahu.

zasluhuje zemřít

17

Když tiché cink oznámilo, že kabina přijela do  jejich patra,

a  dveře výtahu se otevřely, vstoupili dovnitř a  Alvarezová

znovu prosila Boha o život Dana Graysona.

Když se Jessica probudila, byla dezorientovaná. Močový

měchýř měla na  prasknutí a  tma v  chatě byla dokonale ne­

proniknutelná. V kapse nahmatala mobil a podívala se, kolik

je hodin. Skoro pět ráno. Spala téměř dvanáct hodin, což do­

kazovala i pořádně zatuhlá šíje.

Ale žila.

Alespoň jednu další noc...

Rychlý pohled z okna jí ukázal, že se stopy sice ještě dají

rozeznat, ale rychle mizí pod sněhem, stejně jako stopy pneu­

matik jejího chevroletu.

Dobře, řekla si, i když na tom vlastně nezáleželo. Nemo­

hla se schovávat. Ještě dnes a během následujících dní muse­

la opustit skrýš a hledat si práci. Co nejrychleji. Peníze, které

si s sebou vzala, ubývaly, a i když se snažila šetřit, ze své ho­

tovosti nemohla žít donekonečna.

Odskočila si na sotva funkční toaletu. Pak si vzala bater­

ku a zamířila na zadní verandu, kde večer viděla naskládané

dřevo.

Borovicová polínka musela být na verandě vyrovnaná už

řadu let, jak soudila podle hustých pavoučích sítí a faktu, že

byla vyschlá na troud. Ta budou hořet skvěle. Ve velkém ku­

latém pařezu, který bezpochyby sloužil za štípací špalek, na­

šla zaseknutou malou sekerku. Odnesla si dovnitř pár po­

línek a  naskládala je do  ohniště. Pak zkontrolovala komín,

otevřela rošt a  vrátila se na  verandu, kde ve  světle baterky

naštípala pár třísek.


LISA JACKSON

18

Díky, dědečku, že jsi mě zrovna tohle naučil, pronesla v du­ chu a vybavila si podobu starého muže, jeho olysalou hlavu plnou hnědých skvrn, brýle bez obrouček a  lehce vystoup­ lé břicho. To on ji bral na lov, to on s ní jezdil tábořit, to on utvářel z princezničky podobu samostatné ženy.

„Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit, že umíš střílet nebo postavit stan nebo rozdělat oheň, slečinko. Proč by ses to ne­ mohla naučit zrovna teď?“ říkal jí. Pamatovala si, že když se pustil do učení, byl cítit po žvýkacím tabáku a Jacku Daniel­ sovi.

Samozřejmě že zemřel už dávno, ale vzpomínka na  něj a rady, které jí dával, v ní zůstaly.

Postavila si polínko, zvedla sekyrku a  rychle ji spustila dolů. Z polínka se odlomila tříska. Pak stejný proces opako­ vala, dokud nenaštípala tři polínka. I když mrzlo a ve vzdu­ chu se její dech srážel do  podoby obláčků páry, pořádně se zapotila.

Jakmile se vrátila do  chaty, našla zapalovač a  brzy už v krbu hořel oheň, komínem stoupal kouř a místností se šíři­ lo příjemné teplo. Pořád před sebou měla několik hodin tmy, a tak doufala, že chatu trochu prohřeje a světlo ohně jí nahra­ dí světlo denní. Až začne svítat, oheň zase uhasí, aby nikdo neviděl stoupat kouř.

Sepsala si seznam věcí, které bude nezbytně potřebovat, pak zkusila telefon připojit k  internetu, aby ho mohla pro­ pojit s přístrojem, který si vozila stejně jako svou novou to­ tožnost.

„Jessica Williamsová.“ Zadívala se na kalifornský řidičák a číslo sociálního pojištění, které, jak jí tvrdili, nevzbudí ani náznak podezření. Když si k  tomu připočítala svůj převlek,

zasluhuje zemřít

19

skutečně existovala možnost, že na  chvíli jednoduše splyne

s montanskou krajinou.

Můj život psance, pomyslela si a  podívala se na  stránku s nabídkou pomocných prací v této části Montany. Už před dvěma dny zveřejnila svůj životopis s poznámkou, že se prá­ vě přestěhovala a má zatím jen přechodnou adresu, takže se jí má případný zájemce ozvat on­line. Zatím nic, zhodnotila situaci a dojedla zbytek banánu.

Pak si prošla webovou stránku místních novin Medvě­ dího Brodu, kde v  sekci s  nabídkami práce našla dva inze­ ráty, které nabízely práci obsluhy – Betsyina pekárna a  bis­ tro Midway. Oba si zapsala, pak snědla pár kousků sušeného masa a zapila je vodou, kterou si přinesla.

Bez dalšího otálení vytřela studenou vodou z  kohoutku misku, převlékla se a  zadívala se na  svůj odraz v  prasklém zrcadle na lékárničce zavěšené nad umyvadlem v koupelně. Svítalo. Skrz husté mraky a padající sníh se do místnosti dra­ lo denní světlo.

Její rysy byly stále zahalené stíny, když se v ostrém světle z baterky začala líčit. Kontaktní čočky změnily její zlatavé oči na tmavě hnědé, pinzetou si proměnila klenuté obočí na plo­ ché, levnou blond parukou si zakryla kaštanové vlasy, pomo­ cí vycpávek přidala své jinak štíhlé atletické postavě dobrých deset kilo.

K  tomu se navlékla do  příliš upnutých džínů a  svetru, na  to si přetáhla bundu. Pak se na  sebe znovu podívala do zrcadla. Takhle ji nemohl poznat nikdo.

Třeba bude mít dnes štěstí.

Štěstí? Vážně?

Koho by kdy napadlo, že skončí takhle? Ona, dcera z vyš­

LISA JACKSON

20

ších vrstev, žena s univerzitním titulem a obrovskou budouc­

ností? A teď je na útěku...?

Bože, pomoz mi.

Na zlomek sekundy se v duchu vrátila do močálu. Znovu uviděla záblesk nože, znovu uslyšela tiché šplouchání vody, zahlédla tekoucí krev... Cítila bolest, zoufalství, absolutní bezútěšnost té chvíle i vědomí, že kdyby se jednoduše vzdala a podvolila se mu, byla by volná.

Ona ale bojovala.

A jako zázrakem přežila.

Zatím...

Zvedla ruku a  špičkami prstů si nahmatala jizvu na  zá­ tylku hned pod linií vlasů, aby se ujistila, že ji paruka dobře zakrývá, pak se otočila ke dveřím. Nechtěla ho nechat vyhrát.

Ani náhodou.


21

Kapitola 2

Nový šéf je pitomec.

Alespoň podle odhadu detektiva Regan Pescoliové.

Předpokládala, že i jiní sdílejí její názor, že Hooper Black­ water, bývalá hlava kriminálního oddělení, nyní šerif, je za Dana Graysona jen chabá náhrada.

Na  druhou stranu si uvědomovala, že Dan Grayson byl unikát, kterému se jen tak někdo nevyrovná.

Přešla parkoviště u  úřadu a  zamířila k  zadním dveřím. Byla pořádná zima a příliš brzké ráno, takže ještě slabě svítily pouliční lampy. Silný vítr třepotal vlajkami a chrastil řetězy na stožárech před budovou.

Jak procházela zadními dveřmi úřadu šerifa, setřásla si sníh z  vlasů a  pár tajících vloček z  ramen, nakonec si dů­ kladně oklepala boty. Otevřela dveře do vestibulu a na obli­ čeji ihned ucítila vlnu příjemného tepla. Staré topení, které už dávno přesluhovalo, tiše rachotilo.

Vzápětí se k ní z kanceláře doneslo zvonění telefonů, cva­ kání klávesnic, vrčení tiskáren a útržky rozhovorů.

LISA JACKSON

22

Rozvázala si šálu a  prošla jídelnou, kde sedělo pár poli­ cistů. Někteří měli padla, jiní se teprve chystali do práce. Pár unavených členů noční směny si sbíralo věci, dopíjelo po­ slední kávu a pročítalo nadpisy dnešních novin. Lidé z ranní směny se hnali k překapávači v rohu, kde se vařila káva, z níž se linulo příjemné aroma jakési jihoamerické směsi.

Při pomyšlení na hrnek kávy, ještě donedávna jedné z je­ jích největších rozkoší, se jí zvedl žaludek. Kafe a cigáro, co mohlo být lepšího? Nyní se vyhýbala všemu, co kofeinem jen zavánělo. A nikotin nepřicházel v úvahu.

Bylo to vážně k zbláznění.

Zdravý život a  role dokonalé matky jí občas dávaly po­ řádně zabrat.

Při představě všeho, co jí dává pořádně zabrat, se v myš­ lenkách opět přenesla k muži, který měl prozatím vést úřad šerifa. Ta změna jí vyhovovala asi stejně jako upíjení bezko­ feinové dietní coly. Jednoduše jí neseděla, ale hodlala se s tím poprat. Bude muset.

Protože (a teď přijde velké překvapení) byla těhotná.

Opět.

Čekala neplánované dítě.

Opět.

Copak se nikdy nepoučí?

Jak tak procházela jídelnou, málem se srazila s Joelle Fis­ herovou, která pracovala na recepci a fungovala jako místní dobrá víla... tedy alespoň ve svých představách.

Joelle si to rázovala jídelnou na růžových, absurdně vyso­ kých podpatcích, které ladily s jejím kostýmkem a drobnými náušničkami ve tvaru srdce, co se jí pohupovaly na uších. Jen taktak, že neupadla. „Pardon, detektive,“ řekla trochu ostře,

zasluhuje zemřít

23

její hlas jako by odpovídal staccatu jejích kroků. Jako vždy

spěchala a  v  rukou vyvažovala velkou bílou krabici, která

bezpochyby obsahovala desítky sušenek a dortíků. Platinové

vlasy měla vyčesané do podoby včelího úlu, z něhož netrčel

jediný vlásek, i když se na vkus Pescoliové pohybovala příliš

rychle.

Joelle považovala za  své poslání nacpat každého člena

místního sboru všemi laskominami, které se pro dané obdo­

bí hodily. O  Vánocích proto Joelle nosila ovocný koláč po­

dle receptu své prapraprababičky, o Halloweenu „čarodějnic­

ké košíčky“, a dbala na to, aby každý zaměstnanec místního

úřadu šerifa měl co sezobnout, když dostane chuť na sladké,

a aby se utěšeně zvedala i jeho hladina cukru v krvi.

Třeba všechno to pečení sladkostí mělo něco do  sebe.

Joelle muselo být kolem šedesátky, ale vypadala o  dobrých

deset let mladší, i  když její módní styl vycházel ze šedesá­

tých let.

„Já... já nejsem opilý,“ tvrdil důrazně hlas za rohem. „Ro­

zumíte mi? Ten váš zatracený tester nefunguje, vážně. Kol...

kolik je vůbec hodin? Deset?“

„Pár minut po  osmé, Ivore,“ odpověděl policista Kayan

Rule pevným hlasem. „Nejvyšší čas vystřízlivět.“

„Ale já... jsemstří... jsem střízlivý. Přísahám.“

„Už jsi nám toho odpřisáhl dost. Jdeme.“ Když Pescoliová

došla ke  své kanceláři, zahlédla koutkem oka Rulea, vyso­

kého černocha, který spíš než dopraváka připomínal hráče

NBA, jak vede nešťastného Ivora Hickse v  poutech do  cely

pro opilce.

„Hajzle!“ zavrčel Hicks naštvaně.


LISA JACKSON

24

Pescoliová k tomuto muži ani k žádnému členovi jeho ro­ diny necítila žádnou zvláštní náklonnost. Obzvláště odpudi­ vý jí přišel Ivorův syn, ale snažila se na toho vola nemyslet. Tak či tak, při pohledu na  Ivora Hickse na  stanici jí na  zá­ dech naskočila husí kůže.

„Však ty dostaneš, co si zasloužíš,“ předpověděl Hicks s  jakousi posvátnou zlomyslností a  neskrývanou radostí, že dokáže odhalit Ruleovu ponurou budoucnost. „Jednou si na  moje slova vzpomeneš. Ten parchant Krytor dostane i tebe. Přijde si pro tebe, stejně jako si přišel pro mě. Ten ješ­ těrčí generál ti taky strčí do těla neviditelný čip.“

„Tak to si bude muset stoupnout do řady. Hodně lidí na mě má pifku, to mi věř,“ řekl Rule a podíval se na Pescolio­ vou, jako by chtěl říct: Co naděláš? Pak namazaného Hickse, který neustále mumlal cosi o mimozemském ještěřím gene­ rálovi, o němž tvrdil, že ho unesl, odvedl za roh. Ivor věřil, že na něm před lety mimozemšťané provedli celou řadu experi­ mentů a vzpomínky na tuto událost nijak nesouvisejí s jeho láskou k whisky.

Takový běžný den na stanici...

Když jí dvojice zmizela z  dohledu, vstoupila Pescoliová do své kanceláře a sundala si bundu i šálu. Venku mrzlo, pro­ tože přes oblast Medvědího Brodu zrovna procházela sně­ hová bouře z  Kanady, ale uvnitř budovy bylo vedro téměř k  zalknutí. Teplota byla nastavená nad dvaadvacet stupňů a  Pescoliová si ve  svém stavu připadala jako v  sauně. Byla celá zpocená, ještě než si sedla na židli a přisunula se k po­ čítači.

Bože, povzdychla si, když se přihlašovala k mailu, za diet­ ní colu s  kofeinem bych zabíjela. Ale musela si nechat zajít

zasluhuje zemřít

25

chuť. Dá si instantní kafe bez kofeinu, nic víc si dovolit ne­

mohla.

Při čekání, až se jí načte pošta, odešla zpátky do  jídel­ ny a  našla karafu s  nápisem HORKÁ VODA, z  níž si odli­ la do  hrníčku. Jak se vracela ke  stolu, ještě se z  něj kouřilo. Nechtěla, aby si kdokoliv z jejích kolegů všiml, že přesedlala ze smrťáků na kafe pro miminka, protože se o své tajemství ještě s nikým nepodělila, a to ani se snoubencem Santanou, otcem nenarozeného dítěte. On žádné děti neměl a Pescolio­ vá si nebyla jistá, jak na tuto zprávu bude reagovat. Důvěřo­ vala mu, milovala ho a souhlasila, že si ho vezme, i když se dost zdráhala, protože před oltářem stála už dvakrát. Poprvé si brala Joea Stranda, otce svého syna Jeremyho. Byl to polda stejně jako ona, který zemřel při vykonu služby. Jejich vztah byl vášnivý, ale složitý. Totéž se dalo říct i  o  jejím druhém muži, Lukeovi „Štístku“ Pescolim, sexy kamioňákovi, který jí pořádně zamotal hlavu. Vzala si ho bez velkého přemýšlení a  plody tohoto svazku jsou jejich dcera Bianca a  nepříjem­ ný rozvod. Luke se pak oženil s  Michelle, kterou Pescolio­ vá možná trochu neprávem považovala za chodící a mluvící Barbie v životní velikosti a byla jen o pár let starší než Jeremy a mnohem chytřejší, než jak dávala najevo.

Když si nesla kafe do kanceláře, slyšela Blackwatera tele­ fonovat, ale do kanceláře šerifa se nepodívala, jak to děláva­ la, když v ní ještě seděl Grayson. Hnusila se jí představa, že se Blackwater rozvaluje v jeho křesle, nohy má na jeho stole, sluchátko u ucha a leze do zadku nadřízeným. Nebo, a to ješ­ tě pravděpodobněji, sedí, jako by spolkl pravítko, a provádí izometrické cviky, přičemž přemýšlí, jak překopat oddělení.

Děsivá představa...

LISA JACKSON

26

Jakmile si sedla opět ke stolu, odsunula stranou štos papí­ rů, pak si nasypala maličké suché granule bezkofeinové kávy do kouřící vody v  hrnku a  zamíchala je vidličkou, kterou měla pro všechny případy schovanou v  horní zásuvce psa­ cího stolu. Pak zahlédla jednu z fotek, které jí stály na stole, a píchlo ji u srdce. Zachycovala Jeremyho ve věku devíti let, jak se usmívá od ucha k uchu, zuby má na svůj obličej trochu velké, vlasy rozcuchané. Stál na  plochém kameni na  břehu potoka a hrdě zvedal do výšky svůj úlovek, lesklého pstruha.

Dojetím se jí sevřelo srdce. Od  té chvíle už uplynula spousta let a z Jeremyho byl skoro dospělák, který navzdory jejím protestům kráčel ve stopách svých rodičů a chtěl se stát policajtem.

Dobrý Bože, ochraňuj nás, modlila se v duchu. Na druhou stranu musela uznat, že jí nedávno zachránil život, a zdálo se, že se z něj díky tomu stal konečně muž.

Usrkla kávu a  pocítila pálení žáhy. Způsobila to káva? Nebo Blackwaterův hlas, který k  ní neustále doléhal chod­ bou? Otráveně vzdychla a posunula se na židli s kolečky ke dveřím, aby je zavřela. Znovu přitom pomyslela na život, kte­ rý v ní roste.

Jsi těhotná.

A na krku máš čtyřicítku.

To h l e bylo teprve překvapení. Děti už má skoro odrostlé, Jeremy se pomalu chystá odletět z rodného hnízda... Dobře, tohle zatím není aktuální, i když v minulosti pár pokusů uči­ nil. Bianca chodí do posledního ročníku střední a těžce s ní cloumá puberta.

A teď miminko?

Znovu jí začne kolotoč vyměňování plen, bezesných nocí,

zasluhuje zemřít

27

čarování s časem a snah skloubit práci na plný úvazek s po­

třebami malého dítěte.

Ne, nepřemýšlela o tom, jestli dítě chce nebo ne. Jen moc dobře věděla, kolik práce a  zmatků takové mimino přinese do domácnosti, a především do domácnosti, která rozhodně nepatřila mezi ukázkové. Navíc nebyla vdaná. V dnešní době už nikdo nad těhotnou neprovdanou ženou obočí nezdvihal, ale Santana na ni tlačil, aby se vzali.

Dokonce dostala prsten s  diamantem, který jeho přání jasně dokazoval, i  když momentálně ležel v  rohu horní zá­ suvky jejího pracovního stolu. Nosila ho jen krátce a vzhle­ dem k tomu všemu, co se nedávno stalo, měla zkrátka pocit, že ještě nenastal správný čas, aby si ho nasadila znovu.

Znovu usrkla kafe. Přišlo jí hořké, a tak hrnek odsunula na zadní část přeplněného stolu.

Náhle se ozvalo rázné zaklepání na  dveře a  vzápětí se v nich objevila hlava Seleny Alvarezové. „Máš hodně práce?“ zeptala se, když se k  ní Pescoliová na  židli otočila. „Nebo můžu na chvilku?“

„Děje se něco?“

Alvarezová zakroutila hlavou a  vklouzla dovnitř. Dveře nechala mírně pootevřené. „Ne. Jenom jsem se chtěla zeptat, jestli jsi byla u Graysona.“

„Už pár dní ne. Ale chtěla jsem se tam stavit po práci. Pů­ jdeš se mnou?“

„Byla jsem tam včera večer.“ Alvarezová zakroutila hla­ vou a zatvářila se ponuře.

„A?“

„Nevypadá to dobře.“

„Je to jen pár...“

LISA JACKSON

28

„Já vím, ale čekala jsem... já nevím... prostě jsem dou­ fala, že se už touhle dobou začne probírat.“ Stiskla pevně rty a  znovu krátce zakroutila hlavou, jako by se snažila zapla­ šit nějakou ošklivou představu. I když Graysona v jeho cha­ tě našla v  kaluži krve Pescoliová, Alvarezovou útok na  šéfa otřásl nejvíce.

„Chtějí ho převézt z JIPky do normálního pokoje,“ doda­ la. „Alespoň mi to řekla jedna ze sester, když jsem k  němu šla.“

„Myslela jsem si, že ho chtějí převézt do Seattlu na neuro­ chirurgii ke specialistům na poranění mozku.“

„Ten plán zrušili, ale nevím proč,“ řekla zjevně zoufalá Alvarezová. „Doktoři si asi myslí, že je už dostatečně stabili­ zovaný a nepotřebuje neustálý dohled. Nejspíš věří, že se ča­ sem zlepší, ale já nevím...“

„Bude v pořádku.“

Alvarezová po ní střelila tvrdým pohledem. „Jak to můžeš vědět? Říkají to všichni, ale jsou to jenom kecy.“ Alvarezová měla bojovně vyšpulené rty, v očích jí planulo.

„Já... no, máš pravdu. Vážně nevím, ale je to dobré zna­ mení, že ho přesouvají z JIPky. Nebo ne? No tak, Alvarezová, chce to trochu víry.“

„Ty, mistryně světa v ateismu, mě chceš poučovat o víře?“

„Já chci jenom říct, že jediný, kdo teď má Graysonův ži­ vot v rukou, je Dan Grayson sám. Je to chlap jak hora a...“ Pescoliovou zradil hlas. „Jeden z nejlepších.“

„Jo...“

„Detektivové?“ ozval se z chodby hlas Hoopera Blackwa­ tera, který vzápětí strčil hlavu do kanceláře.

Pescoliová k němu vzhlédla.

zasluhuje zemřít

29

„Zprávy?“ Pozdvihl obočí, aby jim beze slov připomněl, že mají dost práce. A Pescoliové to pilo krev. „Co ta Haskin­ sova sebevražda? A hádka u Armsteadů?“

„Obojí je hotové,“ řekla Alvarezová.

„Dobře. Zprávy mi pošlete mailem.“ Pak jen krátce kývl a  zmizel. Chodbou se nesly jeho rázné kroky. Nejspíš si šel pro další Red Bull nebo hledal místečko, kde by si mohl udě­ lat dvacet rychlých kliků, napadlo Pescoliovou. Jen proto, že mohl.

„Ten chlap mi leze krkem,“ pronesla polohlasem Pesco­ liová.

„Já vím,“ řekla Alvarezová. „A  on to ví taky. Vlastně to víme všichni.“ V jejím pohledu ale nebyla ani stopa po výčit­ kách a vypadalo to, jako by se svou parťačkou stoprocentně souhlasila. „Neměla bys jím opovrhovat tak okatě.“

Pescoliová neodpověděla. Věděla, že reagovala nevhodně, ale bylo jí to fuk.

„Zkus to,“ navrhla jí Pescoliová a  na  tvář se jí vrátila maska absolutního profesionála. „Uvidíme se později.“ Pak opustila kancelář.

Pescoliová znovu na  židli přijela ke  dveřím a  zavřela je, což nikdy předtím nedělala. Od chvíle, kdy se vedení stanice chopil Blackwater, měla intenzivní pocit, že potřebuje sou­ kromí... alespoň teď a v blízké budoucnosti.

Nic si ale nenamlouvala. Hodně dlouho potrvá, než Gray­ son znovu usedne do kanceláře šerifa. Jestli tam ještě vůbec někdy usedne. Blackwatera neměl na oddělení rád snad ni­ kdo. Byl to zatracený kariérista a nijak se tím netajil.

„Do hajzlu,“ zasyčela naštvaně.

Vybavila si Graysona, kterého vždy doprovázel černý

LISA JACKSON

30

labrador Sturgis, stetson, který měl neustále na hlavě, i jeho

příjemný, zamyšlený a  pevný hlas. Ten vysoký dlouhonohý

muž vypadal spíš jako kovboj než zástupce práva. A přitom

vedení úřadu, do něhož ho zvolili sami lidé, bylo mimořád­

ně efektivní. Vážila si jeho názorů, a když se rozzuřil, stálo to

za to. Většinou byl ale klidný a jeho pevná síla připomínala

Pescoliové skálu, o kterou se mohla kdykoliv opřít.

Blackwater byl oproti Graysonovi mnohem akčnější. Po­ řád byl v  jednom kole a  měl neustálou potřebu cosi řešit, jako by sám sobě chtěl něco dokazovat. Postaral se také o to, aby všichni zaměstnanci stanice věděli, že sloužil u mariňá­ ků a  dvakrát bojoval v  Afghánistánu. Prý běhá každé ráno minimálně pět kilometrů za každého počasí a třikrát týdně chodí do tělocvičny, kde boxuje a posiluje, aby ze sebe vypu­ dil stres a udržoval mariňácky perfektní postavu. V práci pak do sebe lil Red Bull, Rock Star, Monster a další energy drinky stejně, jako do sebe alkoholik hází chlast. Díky indiánským předkům byl neustále opálený, oči měl černohnědé a jeho sto osmdesát centimetrů vysoká postava byla samý sval.

Pescoliová musela uznat, že vypadá docela dobře. Měl orlí nos, který působil, jako by mu ho někdo přerazil, výrazné líc­ ní kosti, a černé vlasy bez náznaku šedin si nechával stříhat nakrátko, čímž zjevně odkazoval ke  své vojenské minulos­ ti. Blackwater byl také dost inteligentní, o tom svědčil i jeho titul z  práv. Na  každý problém se vrhal přímo, bez vytáček a  se  zuřivostí raněné medvědice, přičemž dal všem členům týmu jasně najevo, že od nich očekává totéž.

Nebyl to ale jeho přístup k práci, co Pescoliové tolik va­ dilo. Byl to jeho styl. Ty strohé věty, příkazy, zatracené po­

zasluhuje zemřít

31

rady... To všechno jí jasně naznačovalo, že do  Graysonovy

kanceláře nepřišel na záskok, on tam chtěl zůstat.

Pescoliová si pohrávala s  myšlenkou, že podá výpověď, nebo že si alespoň nechá snížit úvazek. Těhotenství tuto myš­ lenku výrazně podporovalo. Měla ale ještě dost práce s pří­ padem Graysonova útočníka, kterého chtěla dostat za mříže stůj co stůj. Dokud si nebude jistá, že ten hajzl z basy už v ži­ votě nevyleze, nemohla o zkrácení úvazku ani uvažovat.

Na chvíli zkrátka bude muset zatnout zuby. Ano, atmosfé­ ra na stanici se úplně změnila a jí to vadilo. No a co? Vadilo jí hodně věcí.

Musíš se s tím poprat, řekla si, když se kliknutím myši při­ hlásila do pošty, aby si přečetla maily. Nechce přece odevzdat zprávy se zpožděním.

Když Jessica jela okolo zasněženého pole u  jakési farmy na předměstí Medvědího Brodu, říkala si, že se její život stal trapnou variací na vtip s dobrou a špatnou zprávou.

Ta dobrá byla, že dostala práci v bistru Midway.

A  špatná? Dan Grayson, u  kterého chtěla hledat ochra­ nu, ležel v nemocnici a bojoval o život, takže na svůj plán, že ho požádá o pomoc, mohla zapomenout. Na neurčito. Nála­ du měla pod psa. Šerifova pomoc pro ni byla hodně důležitá a nyní bude muset vymyslet co dál.

Do další zatáčky vjela příliš rychle a cítila, jak jí začínají prokluzovat kola. Ihned sundala nohu z plynu. V následují­ cí sekundě se pneumatiky jejího SUV opět chytily povrchu silnice a auto se narovnalo. Přes monotónní hučení motoru hrálo rádio, hodiny na  palubní desce ukazovaly pár minut po půlnoci.

LISA JACKSON

32

Pokusila se naladit protestující topení starého chevroletu a přitom zvažovala své možnosti. Venku bylo hodně pod nu­ lou, z otvorů v palubní desce ale vycházel jen vlažný vzduch a  samotné topení vydávalo tolik hluku, že téměř přehlušilo country písničku o bolesti ze ztracené lásky z rádia. Vypnula ho a povšimla si, že ventilátory mířící na čelní sklo svádí bit­ vu s mlhou, která se na něm srážela a bránila jí ve výhledu. Otřela sklo náhradní mikinou, která ležela na  sedadle spo­ lujezdce, a nakláněla se dopředu, aby nepřehlédla odbočku, která vedla k její chatě. „Domovu,“ připomněla si.

Vločky sněhu se v kuželech světel točily v divokém tanci a hromadily se podél plotů a na větvích jehličnanů, které le­ movaly silnici.

Může pokračovat ve lži tady, i nadále se skrývat za svou novou identitu a mít oči na stopkách, nebo může opět prch­ nout a zkusit štěstí ještě dále na severu nebo na západě. Mo­ hla by také začít přemýšlet o odplatě a otočit hru. Třeba by se jí sem podařilo toho šmejda, před nímž utíká, nalákat a pak ho zlikvidovat. Představa, že by měla vzít další lidský život, se jí ani trochu nezamlouvala, ale ještě nikdy v životě se tolik nebála, ještě nikdy nebojovala o přežití. Naopak. Vždycky si užívala luxusu sladké nevědomosti. Kdyby ji přece jen vy­ pátral a ona měla tu možnost, určitě by mu dokázala vpálit kulku do hlavy nebo zabodnout nůž do toho černého srdce a trochu pootočit čepelí.

„Ty úchylný šmejde,“ zašeptala.

Zatímco stěrače odsouvaly sníh z  předního okna jejího tahoe a  nechávaly na  skle viditelné šmouhy, Jessica se snad posté podívala do zpětného zrcátka.

Výborně. Nikdo ji nesledoval.

zasluhuje zemřít

33

Na  obzoru posledního kopce se neobjevila žádná světla,

přesto svého pronásledovatele cítila.

Pomalu vydechla a ve světle předních reflektorů zahlédla

ceduli s nápisem ZÁKAZ LOVU přibitou na obrovském jed­

lovci. Už byla blízko. Jak se cesta zvedala, motor vrčel o něco

hlasitěji. Po  nějakých tři sta metrech uviděla místo, kde se

stromy mírně rozestupovaly a  z  okresky odbočovala stará

cesta. Samozřejmě na ní byly i navzdory sněžení patrné sto­

py jejího tahoe, ale jeho nikde neviděla.

Setřásla ho konečně?

Nejspíš ne. Pár měsíců už uplynulo od chvíle, kdy zírala

na  měsíc a  lapala po  dechu, když ležela na  břehu močálu.

Právě tam bojovala rozhodující bitvu, zda bude žít, nebo ze­

mře.

Vyhrál život. Tehdy však začala její dva tisíce kilometrů

dlouhá a  zoufale spletitá cesta, která ji zavedla do  divočiny

v západní části Montany.

Byla v bezpečí?

Tě ž k o .

Byl děsivě odhodlaný a neústupný.

Zachvěla se a  projela mezi jedlovci a  jedlemi na  mýti­

nu, kde stála chata, kterou majitel na její žádost konečně vy­

bavil elektřinou a  teplou vodou. Pořád neměla topení, ale

Jessica koupila v bazaru ve městě teplomet a pár dalších zá­

kladních potřeb.

Stará chata v horách nebyla kdovíjak krásným bydlením,

nabízela ale přesně to, co potřebovala, energie platil majitel

a  na  jeho adresy chodily i  účty. Zastavila vedle garáže, za­

mkla SUV a  vstoupila do  chaty, kde ji přivítala vůně dřeva,

kouře a popcornu, který si předešlého večera připravila v mi­


LISA JACKSON

34

krovlnce. Na  improvizovaném konferenčním stolku ležely

místní noviny, z nichž se poprvé dozvěděla o útoku na Dana

Gray sona a  jeho následné hospitalizaci. Na  jeho místo na­

stoupil nový prozatímní šerif jménem Hooper Blackwater,

který se prý striktně řídil pravidly a kterému by se tudíž měla

vyhýbat širokým obloukem.

Kdo by jí tedy mohl pomoci?

Nabízela se jediná odpověď: Cade Grayson, Danův bratr, muž, od něhož se o šerifovi dozvěděla. Neměla ale v úmys­ lu za tím šlachovitým kovbojem jezdit. Alespoň ne hned. To kvůli němu začaly všechny její trable, takže ho považovala za úplně poslední variantu.

Kapitola 3

Troy Ryder děkoval Bohu, že se do  Medvědího Brodu v Montaně vůbec dokodrcal. Jeho starý dodge už hlasitě sy­ čel, když dorazil k servisu s malým obchůdkem, kde doplnil nádrž, přilil do oběhu nemrznoucí kapalinu a zakoupil send­ vič se šunkou a sýrem, pytlík chipsů a dvě lahve piva.

Když vjížděl do  města, povšiml si motelu. Byl to takový ten dlouhý přízemní motel se společnou verandou, prázdným parkovištěm a  oznámením, které hrdě oznamovalo WI­FI ZDARMA a KABELOVÁ TELEVIZE a skvělo se hned vedle cedule VOLNÉ POKOJE K  PRONÁJMU. Jo, to bude stačit. Pobolívala ho záda, v břiše mu kručelo a potřeboval si ales­ poň na pár hodin odpočinout, aby si mohl prostudovat zdejší krajinu a zjistit, jestli se tu usídlila Anne­Marie.

Bylo to nepravděpodobné, ale dějí se i podivnější věci.

Sakra... Jako by ji neznal!

Vrátil se do  motelu. Zamkl starý pick­up, přešel zmrz­ lé parkoviště a  otevřel prosklené dveře do  jasným světlem zalité recepce, kde ucítil nahořklou vůni převařeného kafe

LISA JACKSON

36

a  cigaretového kouře. Když o  sekundu později přistoupil

k  pultu, zahlédl otevřenými dveřmi mohutnou padesátnici

v příliš těsné uniformě, jak se k němu blíží z vnitřních pro­

stor motelu River View. Podívala se na Troye a usmála se tak

široce, až se jí na jedné ze stoliček zaleskla zlatá korunka. „Co

pro vás můžu udělat?“

„Hledám pokoj.“

„Jo, to by šlo zařídit. Na kolik nocí?“

„Zatím jednu.“ Koneckonců nevěděl, jestli se tu Anne­ ­Marie skutečně neusadila. „Pak se uvidí.“

„Chcete dvojlůžkový, nebo s manželskou postelí?“

„Stačí mi jedna postel. A  s  výhledem na  druhou stranu, jestli je to možné.“

„Máte kliku,“ řekla, pak se ale zamračila, jak cosi vyťukala do klávesnice počítače, který vypadal, jako by ještě pamato­ val zrod systému Windows. „No... jestli vám jako klika při­ jde pokoj s číslem třináct. Ale je to jediný volný pokoj otoče­ ný na druhou stranu. S výhledem na řeku. Nejste pověrčivý, že ne?“

„Moc ne.“ Vyplnil potřebné dokumenty, jedním uchem si vyslechl povídání recepční o krásách tohoto koutu země, převzal klíče a  vrátil se k  autu, aby přeparkoval před pokoj třináct. Šlo o poslední ubytovací buňku, kterou by jen abso­ lutní optimista mohl nazvat pokojem s  vyhlídkou na  řeku. Jemu to ale nevadilo. Odnesl si dovnitř zavazadla, rozsvítil a zavřel za sebou dveře.

Velká neforemná postel zabírala skoro celou místnost. Na  stojanu byl připevněný televizor, vedle postele byly dva noční stolky se sladěnými lampičkami a  vedle okna si po­ všiml židle. Jiný nábytek tam nebyl.

zasluhuje zemřít

37

To stačí.

Celý pokoj působil trochu zastarale. Koberec u dveří byl

prošlapaný, polštář na  posteli vybledlý, vůně dezinfekce jen

chabě zakrývala zápach cigaret. Jemu to ale stačilo.

Otevřel si pivo, párkrát se napil a  šel se osprchovat. Po­

tom se převlékl do  čistého oblečení a  dal se do  práce. Byl

rozhodnutý, že Anne­Marii Calderonovou najde za  každou

cenu a že ji dostane zpátky do New Orleans.

Alvarezová měla pravdu.

Dobře, Alvarezová měla zase pravdu, říkala si Pescoliová,

když jela k rozestavěnému domu, kam se po svatbě se Santa­

nou chtěla přestěhovat. Před dvěma dny ji parťačka informo­

vala o tom, že Dana Graysona přesouvají z JIPky, a když ho

Pescoliová konečně přijela navštívit, našla ho v  obyčejném

pokoji hned vedle sesterny, kde byl připevněný k nejrůzněj­

ším sondám a monitorům.

I ona čekala, že se bude zotavovat mnohem rychleji, říka­

la si ale, že musí být trpělivá. Dobře, ještě se neprobral z kó­

matu, ale to nic neznamenalo. Kdyby byl nějaký problém,

doktoři a sestry by určitě něco dělali. A Graysonova rodina,

jeho dva bratři, Cade a  Velký Zed, i  Hattie, manželka jeho

zes nulého bratra, do nemocnice chodili každý den.

Hlavně že dostali toho útočníka, říkala si, když jela kolem

zamrzlého jezírka. Byl těžce zraněný při zatýkání a  nyní je

v péči lékařů. Jelikož ale kulka poranila míchu, nebylo jisté,

že se ještě někdy postaví na  nohy. Tak či tak, ten parchant,

který málem připravil jejich šéfa o život, nepředstavoval žád­

nou hrozbu.

V nemocnici už nemusela hlídat ozbrojená stráž.


LISA JACKSON

38

Cestou se snažila myslet pozitivně. Nevěděla ještě, jak se

má postavit ke stěhování, jelikož vlastnila menší domek, kte­

rý už splatila a  byl i domovem jejích dětí. Dobře, nebyla to

žádná hacienda, ale cítila se v něm příjemně. Navíc cítila hr­

dost, že se jí ho podařilo splatit tak brzy. Zdvojovala plat­

by, kdykoliv mohla, a teprve nedávno konečně mohla domek

prohlásit za svůj.

Zahlédla kousek jezera, u  něhož bude jejich nový dům

stát. Bude prostornější než stávající bydlení, a  také zbrusu

nový, takže se nebude muset spoléhat na  své chabé instala­

térské a elektrikářské dovednosti. Nový dům bude znamenat

nový začátek bez nežádoucích vzpomínek na  bývalé man­

žely. Se Santanou si plánovali, že právě tady začnou žít nový

život. Zní to dokonale, pomyslela si, když konečně uviděla

staveniště.

Přesto...

Pořád nevěděla, jestli je tohle rozhodnutí správné. Jeremy

vyšel ze střední už před pár lety a Biance chyběl rok. Neměla

by ještě chvilku počkat?

„Tohle je na  stěhování nejlepší doba,“ zazněla jí v  uších

Santanova slova, jak jela po zasněženém břehu jezera. „Děti

si tam můžou vybrat své pokoje, aby věděly, že s nimi počítá­

me.“

To dává smysl, říkala si. Alespoň do doby, než zjistila, že

čeká další dítě, které nejspíš bude potřebovat vlastní pokoj.

Podle všeho ji čekají rodinná škatulata, protože jedno dítě

opustí společné bydlení, aby se v něm usadilo jiné.

Když se jí dům po chvilce ukázal v celé své kráse, s náma­

hou polkla. Přemýšlela, zda o něm někdy bude schopná pře­

mýšlet jako o domovu... svém domovu. Dvě patra neopraco­

zasluhuje zemřít

39

vaného cedrového dřeva se šedým kamenným krbem a šik­

mou střechou, kterou nyní pokrýval sníh. Dům stál mezi

stromy na břehu jezera a vypadal jako z pohlednice. K domu

byla prosklenou chodbou připojena garáž a nad ní se nachá­

zela místnost, z níž si chtěl Santana udělat pracovnu. Pesco­

liová přemýšlela, jestli Jeremy snáz tento nový domov přijme

za svůj, když mu vysvětlí, že miminko potřebuje vlastní pro­

stor stejně, jako ho potřebuje on.

„Uvidíme,“ šeptla si pro sebe, pak si ale řekla, že se jen snaží hledat problémy. Jeremy navíc pracoval a  studoval. Měl v  plánu zvládnout jarní semestr celý a  vypadalo to, že je na dobré cestě pohnout se dál. I on si během posledních několika týdnů prožil trauma, ale o nějaké pomoci od mámy nechtěl ani slyšet. A ona zase nechtěla dělat nic, co by mohlo Jeremyho pozitivní přístup ohrozit, třeba mu oznámit, že za­ nedlouho bude mít nového sourozence...

Bude se muset přemáhat, a to hodně, řekla si, když vjela na parkoviště a vypnula motor.

V otevřených dveřích do domu se objevil Santanův husky Nikita a zaštěkal. Pak k ní zamířil sněhem, aby ji přivítal, při­ čemž divoce vrtěl ocasem.

„Ahoj, detektive Pescoliová!“

Vzhlédla od psa a uviděla Santanu, jak stojí v patře, kde se bude nacházet jejich ložnice, a  vypadá stejně sexy, jako když ho uviděla poprvé (kde jinde než v baru). Na sobě měl vybledlé tričko, které se mu napínalo kolem ramen, ruce měl založené na prsou a opíral se o rám francouzského okna. Dí­ val se na ni a koutek úst se mu zvedal v radostném úsměvu. „Konečně ses tu zas ukázala.“

LISA JACKSON

40

„Ty lotře,“ zavolala na něj a snažila se zakrýt, jak ji ta po­ známka pobavila.

Santana se usmál ještě víc a  proti bronzové pleti se za­ blýskly jeho bělostné zuby. Stejně jako Blackwaterovi mu v ži­ lách kolovala indiánská krev, což se odr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist