načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci - Halina Pawlowská

Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci

Elektronická kniha: Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci
Autor:

Ženský román o věčném hledání pravé lásky. Hlavní hrdinka Olga proplouvá životem ve se zdary i nezdary tak jako mnohá z nás.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 164
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1027-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zajímavá, věčně zasněná a trochu náročná hrdinka Olga hledá muže svého života. Odpoutá se od své rodné hroudy, aby se dostala do šance. Jako prodavačka dámského prádla, ač se to zdá neuvěřitelné, onu šanci dostane v podobě prince na bílém koni. Jenže růžové brýle jsou nasazeny a nikdo nedokáže zabránit katastrofě. Kéž by ale v Olziném životě byla jediná...
Je to příběh o ženě, která má vysoké nároky a přehnané představy. Chce jediné - muže svých snů. Ale postupěm času (a událostí) zjišťuje, že někdy méně znamená více a není všechno zlato, co se třpytí.

Podle námětu tohoto románu byl v roce 2018 natočen film v režii Filipa Renče s Klárou Issovou v hlavní roli.

Zařazeno v kategoriích
Halina Pawlowská - další tituly autora:
Až se mě dcera zeptá Až se mě dcera zeptá
Jak blbá, tak široká Jak blbá, tak široká
Záhada žlutých žabek Záhada žlutých žabek
Zoufalé ženy dělají zoufalé věci Zoufalé ženy dělají zoufalé věci
Díky za fíky Díky za fíky
 
K elektronické knize "Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci" doporučujeme také:
 (e-book)
Žena v okně Žena v okně
 (e-book)
Vánoční zázraky Vánoční zázraky
 (e-book)
Sběratel motýlů Sběratel motýlů
 (e-book)
Bábovky Bábovky
 (e-book)
Řeka bohů - Faraon Řeka bohů
 (e-book)
Povídky na tělo Povídky na tělo
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zase zoufalé ženy

dělají zoufalé věci

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Halina Pawlowská

Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2017



5

1.

V roce 1981 si princezna

Diana vzala prince

Charlese a já jsem se

seznámila s dvěma Indy.

„Aúúú... chci jít domů a chci si dát chlebíček s majonézou... Aúúú!“

Moje maminka byla hezká žena. Tenkrát ale byla zpocená, rozčilená a mluvila zbytečně na­ hlas.

„Proč pořád nic neříkáte? Viděla jsem spoustu filmů, kde se rodilo, a vždycky tam říkali: ‚Tlač­ te, tak tlačte,‘ tak já budu tlačit, jo?“

Na porodním sále byla jenom nezkušená sest­ ra a mladý lékař. A ten evidentně nevěděl, co si počít.

„Já už to ale nevydržím! Buď zatlačím a vyle­ ze to ven, anebo se na to vykašlu a půjdu domů a budu se cpát majonézou! Já totiž miluju majo­ néééé... nééééé!“

Moje maminka strašně milovala majonézu. A když byla těhotná, tak se úplně přestala ovládat a dokázala sníst čtvrtkilovou sklenici za den...

Kdybych už tehdy rozuměla lidské řeči, určitě by mne pobouřilo, že mě moje vlastní matka ve chvíli zrození nazývá tak nepoeticky. Řekla: „Ať se TO narodí!“

Možná právě to „TO“ mi předurčilo povahu. Mé strachy, mé nejistoty a mé komplexy. A tře­ ba taky ne, třeba bych se užírala stejně, i kdyby moje maminka vrkala jako holubička.

Když situace na sále byla neudržitelná, tak se do nemocnice, a tím pádem i do mého života, přiřítila primářka Hezounová.

Tehdy jí bylo přes třicet, byla čerstvě rozve­ dená a neměl jí kdo hlídat dítě. Malému Hezou­ novi bylo sedm. A byl hrozně naštvaný, protože chtěl čumět na televizi, jíst rybičkovou poma­ zánku a olizovat vanilkový krém ze žloutkových věnečků. Ale Hezounová ho popadla a táhla ho s sebou, aby zachránila životy. Aby zachránila život mé mámy a život můj.

„Tak co se děje? Co tu máte, že to nezvládnete? Všechno bylo přece úplně normální...“

Ale ne, já jsem nebyla normální.

Primářka civěla do útrob mé mámy a najednou se vyděsila k smrti.

„Bože, to jsem ještě nikdy neviděla...!“

Moje máma zato viděla film Rosemary má dě­ ťátko a lekla se, že primářka v jejím lůně zahlédla ďábelská kopýtka, ocas a ostré růžky. Cítila, jak jí párají útroby.

„Proboha, co tam je?! Ať je to, co je to, ať už to je ze mě pryč! Áááááúúúúú!!!!!“

Byla to dramatická chvíle. Moje maminka ne­ byla pod narkózou, primářka přesto odhodlaně zvedla skalpel.

Ale ještě než stačila máminu hladkou kůži po­ škodit radikálním řezem, tak jsem se vzedmula k největšímu výkonu svého života.

„To je neuvěřitelné! Tohle dítě se snad samo dostane ven!“

Dostala jsem se sama ven.

„Je to doopravdy dítě?!“ přivítala mne na svět má matka.

A primářka mne zdvihla do výšky a žasla jako už nikdy.

„To je zázrak!“

Moje máma byla ateistka.

„To snad ne...“

„Ale ano!“ A pak primářka maminku informo­ vala, že během mého porodu došlo k flexi, že místo aby má hlavička na svět přišla temenem, nastrkovala jsem čelo. Nejširší část lebky. Primář­ ka doslova řekla:

„Za posledních třicet let se v Evropě přiro­ zenou cestou dítě s čelní polohou nenarodilo. Vždycky jen císařským řezem. V Asii spontánním porodem přišli na svět dva chlapci. Mají hlavičky s konfigurací do trojúhelníku...“

„S konfigurací?!“

Primářka mne tehdy poprvé použila jako po­ můcku, na které demonstruje výklad.

„Široké čelo a lebka s oploštělým záhlavím. Ti kluci prostě mají hlavu trochu jako francouzští granátníci...“

Maminka si nedokázala granátníky předsta­ vit. Asi ani nechtěla. Já jsem si to (samozřejmě že mnohem později) našla na Googlu. Ten článek byl určen jen pro odbornou veřejnost. Byla v něm fotografie s daty a jmény: Ašók 1963 a Višhan 1977. Oba chlapci měli fakt hodně zvláštní tvar hlavy. Strašně vysoké, široké čelo a dlouhou úzkou lebku... no prostě... jako francouzští gra­ nátníci.

„Ale tohle dítě má hlavu úplně v pořádku...“ Primářka Hezounová mne položila pod UV lam­ pu.

Syn primářky Míša se nade mne naklonil. Leh­ ce s odporem. Pozoroval mne, jak řvu, a pak mne štípl. Nezačala jsem řvát ještě víc. Naopak. Zmlkla jsem a prohlédla jsem si ho. Dobře jsem si ho pro­ hlédla. Lebku jsem totiž sice, na rozdíl od Višhana a Ašóka, měla v pořádku, ale mozek jsem měla naprogramovaný úchylně.

Můj problém spočíval v tom, že mě už od naro­ zení zajímali muži. Ne že bych byla nymfomanka, jen jsem zkrátka, už od svého prvního nadechnu­ tí, chtěla, aby mě někdo miloval!

„Vypadá jako buřt,“ přivítal mne na svět Míša Hezoun.

10

2.

V roce 1989 jsem dostala

ránu do hlavy.

Byla to hrozná pecka!

A bylo to na Pecce.

Městečko, kde jsem se narodila, má jméno Pecka.

Prý proto, že trochu připomíná třešňovou pecku

ve šťavnaté dužině. Kostel má nově opravenou mě­

děnou kupoli věže, hrad má podivně nepohádkový

tvar veliké stodoly, koupaliště nabízí tenisové kur­

ty, bazén s omletým břevnem ve tvaru doutníku,

které na hladině plave asi padesát let, a taky kabin­

ky, v kterých se převlékala už moje babička.

Podle rodinné legendy si právě tady v jed­

né z kabinek, která měla ve stěně díru po suku,

vybral babičku za ženu můj dědeček. Babička

měla úžasnou postavu. A to porodila šest dětí.

Mou mámu, její tři sestry a strýce Pepu a Jirku.

Babička byla štíhlá až do smrti, a když mi začala

růst ňadra... no vlastně... když mi začalo růst úpl­

ně všechno, tak mi ji máma dávala za příklad.

Pecku jsem milovala. Lesy, které ji obklopova­ ly, z kterých stoupala pára ráno i večer. Louky, na kterých svítily žluté a modré kytičky, mnohem krásnější než ty, co máma sázela do naší skalky.

Můj dědeček byl myslivec a starosta. Byd­ lel na náměstí v prvním patře a přízemí nechal tetě Máně. Máma jí to trochu záviděla, ale ne zas tak moc, protože teta Máňa byla starší jen o deset měsíců a vzala si strýce Jindřicha, i když ho nechtěla. Strýc Jindřich byl totiž řezník a děde­ ček ho považoval za ideálního ženicha. Máňa po Jindřichovi netoužila, ale on ji zbožňoval, a tak spolu žili v klidu a harmonii, i když moje máma vzdychala, že to není život.

Máma chtěla život s velkým Ž. Proto v Praze vystudovala pedagogickou fakultu a jezdila pak denně do Jičína na gymnázium, kde učila češti­ nu a tělocvik. Zamilovala se už v osmnácti totál­ ně a osudově. Zamilovala se do studenta hořic­ ké sochařské průmyslovky, do mého otce Libora Polubenského. Byl vysoký, křehký, s očima, které dychtily po kráse. Viděl ji ve vzpřímených zádech mé mámy, v jejích havraních vlasech, které byly tuhé jako žíně, a v její snědé kůži.

Jo, moje máma byla hodně snědá. Tak nějak netypicky pro Podkrkonoší. Když jí bylo osm, tak přišel do peckovské školy Kryštofa Haranta nějaký vědec, odvezl pár dětí do Hradce Králové do výzkumného ústavu a tam jim změřil hlavu. Vyšlo tehdy najevo, že tvar lebky mé maminky jasně vypovídá o jejím ugrotatarském původu.

Moje maminka se přede mnou o výzkumu zmínila dvakrát, jednou ji drsně přerušil děde­ ček a jednou se máma hrozně rozčílila na deva­ desátiletou sousedku Křečkovou, která pravila:

„Kdepak! Tady na Pecce“ − rodáci z Pecky ni kdy neříkají v Pecce, ale na Pecce, protože to je jasný důkaz, že Pecka byla významné panství − „žádní Tataři nikdy nebyli, ale kdysi, tak před čtyřiceti pěti lety“ − mé mámě bylo tehdy čtyřicet pět − „tady chvíli bydlel jeden cigán odněkud z Ma­ ďarska.“

Když mně bylo osm, tak máma rodila ještě jednou. Tentokrát bez komplikací. Na svět přišla má sestra Johana. Byla úměrné miminko a už od jejího prvního měsíce bylo jasné, že mne bude mučit.

Abych ji nemusela hlídat, utíkala jsem na fotba­ lové hřiště s kamarádkou Kristýnou. Měla stejné zájmy jako já. Společně jsme počítaly kluky, kte­ ří by pro nás na Pecce přicházeli v úvahu. Pecka byla sice krásná, ale v úvahu pro naši budoucnost nepřicházel skoro nikdo. Na Pecce se rodily hol­ čičky. A pak ještě růžolící, divně rozteklý Jiruška, ukecaný Okřálek a nafoukaný spratek Hezoun.

Jednou, když jsem na hřišti s Kristýnou spřádala

plány, hrál Hezoun fotbal tak náruživě, že místo

aby poslal míč do branky, kopl ho na mou hlavu.

Primářka Hezounová šílela, chtěla mě demon­

strovat na kongresu s tématem Vzácné polohy

plo du a bála se, jestli − jako její exponát − nebu­

du poškozená. Měla jsem jen otřes mozku.

V nemocnici jsem ležela tři dny a tehdy poprvé

se mi na filmovém plátně mého mozku začaly zje­

vovat fascinující výjevy. Stručně řečeno: já i moje

máma jsme s hlavou měly evidentní problém.

14

3.

Pecka má náměstí obkroužené domy, které prý

kdysi mé mámě připadaly přepychové. Mně tak

tedy nepřipadaly. Jsou to docela ošklivá stave­

ní s malými okny a oprýskanými zdmi. Mámi­

ni sourozenci, až na tetu Máňu, se odstěhovali

buď do Jičína, anebo do Prahy, máma se tam,

myslím, taky chtěla odstěhovat, ale můj otec

dostal velkou zakázku, aby restauroval památ­

níky v hořickém zámeckém parku. Práci si roz­

vrhl na deset let, a tak se máma rozhodla využít

pomoci dědečka, který v rámci svého starosto­

vání zařídil, že se mohli mí rodiče nastěhovat do

roubenky v Arnoštově.

Arnoštov k Pecce patří, i když je to vlastně

samostatná obec. Je v ní jen deset domů, žádný

obchod ani hospoda a autobus tam zajíždí jen

ráno, když děti sváží do školy, a pak zas po obě­

dě. Z Arnoštova na peckovské náměstí je to asi

tři kilometry. Do Pecky příjemně z kopce, k nám

velmi namáhavě do kopce. Naše roubenka je asi

deset metrů od lesa, kde dřív rostlo mnohem

víc hub než teď, a je malá. Táta ji zařídil umělec­

ky. Všude máme reliéfy a na zahradě nám stojí

zvláštně opracované balvany.

Jednou bylo toho kumštu na mámu moc. Vze­ přela se, koupila si toho nejkýčovitějšího trpaslíka a zasadila si ho do skalky. Táta šílel. Jeho šílení se projevovalo mlčením. Táta mlčel asi měsíc. Pak zmizel a vrátil se ve špinavé dodávce. Nevystoupil z ní sám. Z vozu se vybatolilo oválené sele.

Dřív než stihla máma jakkoliv zareagovat, táta pravil:

„Jmenuje se Vašek.“

Máma věděla, že táta ví, že Vašek byl c titel, kte­ rému dovolila, aby ji líbal. Táta je při tom viděl. Asi proto si máma dávala velký pozor, aby naše­ mu praseti Vaškovi neprojevovala přehnané sym­ patie. Táta prase Vaška hýčkal, až jsem někdy měla pocit, že víc než mě.

Naše roubenka mi nepřipadala tak kouzel­ ná jako letňákům, kteří na Pecce trávili prázdni­ ny. Mně připadala těsná a daleko od všeho a od všech. Abych byla upřímná. Daleko od všech cest, kterými by ke mně mohl přijet „princ na bílém koni“.

Ne ne, pardon, já nečekala prince. Z neznámé­ ho důvodu mně ani mojí sestře máma nev yprávěla žádné pohádky. Jako učitelka ve škole přednášela o Erbenovi, který žil jen kousek od nás v Miletíně, ale nikdy naše hlavy nezatížila báchorkami o krá­ lovství, čertech a vodnících. Máma nám vyprávě­ la jen o svých sourozencích. Jak byl kdo nemocný a jakou pil na uzdravení limonádu, a taky si občas vzpomněla, jak byla s dědečkem v lese na pose­ du a jak jí nebo tetě Máně nebo tetě Anče nebo tetě Věře spadla v té nejnapínavější chvíli, kdy se měl objevit jelen, z nohy holínka.

Jednou mi taky máma vyprávěla o tom Václa­ vovi. Říkala, že věděl, že je vdaná, že jí ale tvrdil, že ji bude milovat víc než můj otec a že jí nabídne dobrodružství, na které bude do smrti vzpomí­ nat. Máma se mi svěřila, že ji ten Václav vzrušo­ val. Že se jí líbilo, jak ji svádí, že váhala, zda nemá říci tatínkovi: „Promiň, ale nehodíme se k sobě,“ a jestli nemá Václavovi skočit do jeho pražské náruče. Když mi to vyprávěla, tak mne najednou chytla za mou oblou paži.

„Víš, co Vašek říkal?!“

Nevěděla jsem. Věděla jsem jen, že Václav byl zaměstnán jako bodyguard předsedy vlády a že nosil u pasu pistoli.

„Vašek hrozně toužil po dítěti. Prý by chtěl nějakou baculatou holčičku se spoustou faldíč­ ků... Ty by ses mu líbila...“

Nevěděla jsem, co na to říct.

„No... třeba jsi mohla udělat štěstí!“

Maminka mne odstrčila.

„Prosím tě, představ si, že bych tě měla s ně­ jakým fízlem!“

A protože mi máma nevyprávěla žádné pohád­ ky, tak jsem místo po princovi toužila po vyso­ kém, statném muži s modrýma očima, tmavými vlasy a velikýma rukama. Toužila jsem, aby si pro mne přijel na koni. A toužila jsem, aby mne odvezl z naší chaloupky do velkoměstského víru, který nás roztočí do nepřetržité vášně.

Buď to bylo tou ránou míčem do hlavy, anebo tím, jak probíhal můj porod, v každém případě jsem ten den, kdy jsme měli maturitní ples, viděla právě takového úžasného muže, jak k nám cválá na stříbrné kobylce.

Kopce byly zelené jarní trávou, vypadaly jako krajkové dečky lemované lesy místo kanýrů. Ten muž se ke mně blížil, díval se na mne...

Zrovna jsem nesla Vaškovi škopek s brambo­ rami. Na hlavě jsem měla velkou natáčku, aby se mi na večer nenakudrnatila ofina, a byla jsem v teplácích, které mne škrtily v pase.

Jel ke mně! Jel tryskem! Určitou logiku to mě­ lo. Bylo mi přece osmnáct, večer jsem měla tančit v místním kulturáku a ještě nikdy jsem nepoznala fyzickou lásku. A bože, tak moc bych ji už chtě­ la poznat! Vždyť moje tělo celé zduřelo samou touhou, moje hormony mne vymodelovaly tak vášnivě, že na mně nezůstal bez obliny ani cen­ timetr. Nebyla jsem tlustá, byla jsem prostě jen vypolstrovaná očekáváním všech těch budoucích dotyků, průniků a rozkoše.

No... a když ten On, co se zjevil u nás v horách na obzoru, byl už skoro u mě, tak... tak se najed­ nou proměnil v Kristýnu. Kůň přestal být koněm a stalo se z něj obyčejné kolo a Kristýna na něm ufuněně šlapala a křičela na mě:

„Tak už seš? Dneska musíme zažít něco veliký­ ho, i kdybychom se měly zabít!“

4.

Bože!

Jak já jsem chtěla být

krásná! V roce 1999

a kdykoliv potom.

Měla jsem vidiny. Sny se mi i ve dne měnily v rea­ litu a někdy jsem si nebyla jistá, co je pravda a co vidím jen já svými zostřenými, pomýlený­ mi smysly.

Když mně bylo osmnáct, tatínek si všiml, že se k němu blíží stáří.

Jednou jsem vešla do koupelny a všimla si, že máme žlutě pocákanou vanu. Otec si totiž kartáčkem na zuby nanesl plavý přeliv. Pak si nechal narůst knírek, pak kotlety, pak se oho­ lil kompletně i s podpažím a pak se soustředil na kosmetiku. A tehdy, když jsem se tak rozru­ šeně, panensky chystala na maturitní ples, tak si otec na obličej nanesl pleťovou masku. Byl bledě zelený s bílými tamponky přilepenými na očích. Kristýna se ho lekla a já se styděla, že můj otec není jako Kristýnin táta. Tmavý a chlupa­ tý. A že nemá vlastní traktor a nesváží z kopců klády do údolí.

Když za mnou tehdy moje největší a jediná kamarádka Kristýna přijela, abychom se společně zúžasnily, tak musela počkat, až obstarám Vaška. Krmila jsem ho, drbala jsem ho, hladila jsem ho.

Kristýna mne trpělivě sledovala.

„Nádhernej vztah. Máš ho ráda, má tě rád. Má to jedinej problém, Vašek je prase!“

5.

„Bože, ta je krásná!“ zašumělo v sále kulturního domu, když jsem vstoupila do dveří. Měla jsem pocit, že se mi to zdá. Že jsem špatně slyšela. Ale nejen že sál šuměl, tváře všech našich sousedů, mých spolužaček, učitelek i těch, které jsem ješ­ tě nikdy neviděla, se otočily ke mně.

Bože můj, jak já jsem chtěla být krásná! Jak jsem chtěla mít dlouhé, hubené nohy s vypouklý­ mi koleny a stehna, mezi kterými bych, tam naho­ ře, měla tu děsně sexy mezírku. A vlasy blond a rovné až k pasu, a těma kdybych pohodila, tak by to bylo skoro stejně erotické, jako kdybych se nahá svíjela u tyče.

S Kristýnou jsem strávila celé odpoledne zkoušením všech dostupných modelů. Všechno moje oblečení se mi přes zimu srazilo na ramín­ ku ve skříni. Nakonec vyhrály šaty, které si máma pořídila na pohřeb babičky. Byly černé a dlou­ hé. A byly mi malé přes prsa. Johana mi do zipu nemilosrdně zapnula i kus kůže.

„Kdybych vypadala jako ty, tak bych radši umřela!“

I když jsem měla natáčku na ofině celý den, tak ta se mi stejně zkroutila. Do takové elipsičky, jaká je někdy vidět ve filmech pro pamětníky. Oka­ mžitě jsem se proměnila v buclatou šprtku, které nezbyde nic jiného, než aby zašla do knihovny.

Já vůbec nic nemám proti knihovnám. Nejradši ze všech činností si právě čtu, ale vždycky, když jsem poslouchala máminy sestry, tak aspoň jedna z nich o nějaké jiné ženě pohrdavě řekla:

„A tý chudince nezbylo nic jinýho, než aby začla chodit do knihovny...“

A pak se moje máma i všechny tety hrozně smály. Nechápala jsem proč.

Ale to odpoledne, když jsem se chystala na svůj první velký ples s tou příšernou vlnkou, jsem to najednou pochopila. Bylo mi jasné, že jsem se zařadila ke všem těm neerotickým snaživkám, které vášeň znají jen z papíru.

„Bože, ta je krásná!!!“

Maličko jsem se uklonila, snad jsem i udělala pukrle, zatočila jsem se jako baletka a... a tam to bylo! Moje snové já stálo za mnou. Stehna s meze­ rou v blýskavé mini, opálená ňadra tak akorát do dlaně, boky jak kytara, pas jak u vosy...

Bože můj, jak jsem si jen na vteřinku mohla myslet, že ten obdiv platí mně?

Zvadla jsem, zrudla jsem a chtěla jsem se od­ plížit, když mne zadržela mužská ruka.

„Kam se cpeš, Buřte?“

Hezounovi bylo pětadvacet a byl hezoun. Líbil se každé. Nepotkávala jsem ho často, studoval v Praze medicínu, ale tehdy na plese se ke mně naklonil, obejmul majetnicky tu nejkrásnější hol­ ku a štípl mne do boku.

„Tak to je mámin zázračnej porod. První holka, kterou jsem viděl nahou. Jež... tenkrát byla mno­ hem menší a roztomilejší...“

Jo. Míša Hezoun byl tenkrát taky mnohem men­ ší kretén.

6.

Diskžokej pouštěl profláklé písničky. Takové ty, jak nad nimi každý ohrnuje nos, a pak je každý šťast­ ný, že je slyší, a natřásá se jako blázen. Taky se teh­ dy všichni natřásali, a protože na Pecce se rodily jen holky, tak holky tancovaly s holkama.

Já jsem taky tančila. S Kristýnou. Poskakovaly jsme na kraji parketu a nenápadně jsme pily ví­ no. Bílé, teplé, hnusné. Kristýna ho doma nalila do PET lahve a tu jsem si schovala pod sukni. Byla jsem roz trpčená. Kristýna mi slibovala, že na ples při­ jdou nejen naše spolužačky, ale že se určitě přije­ dou podívat i bývalí žáci se svými neznámými, úchvat nými kamarády. Rozum mi říkal, že je to nelogické, ale mé srdce toužilo Kristýně věřit.

„Kde jsou absolventi?“

Kristýna vzdychla. Absolventi se nekonali. Bylo tu jen pár ženatých sousedů a dědci u výčepu.

„Ale Okřálek je MOC hezkej...“

Okřálek byl starší než my a byl děsně na holky. Jednou, to mu bylo asi dvanáct, dokonce prodá­ val žvejkačky za polibky. Bylo mi devět a zdálo se mi, že Okřálek nemá normální ústa. Že má tlamu, která je schopná se otevřít tak doširoka, že mě celou spolkne.

„Jenže Okřálek je děvkař... Ten tu měl přece každou.“

„Mě ne!“

Kristýna mě nechala na parketu jako píku v hno­ ji. Přitančila k Okřálkovi, vyšťouchla holku, co se po něm sápala, a pověsila se mu na krk. Hráli ploužák.

Hezoun líbal při tanci svou bloncku. Některé holky se objímaly vzájemně. Do toho se mi oprav­ du nechtělo, a tak jsem si zas lokla vína. A pro­ tože ten ploužák trval dlouho, tak jsem to loknutí zopakovala ještě mnohokrát...



Halina Pawlowská

HALINA PAWLOWSKÁ


21. 3. 1955

Populární autorka próz na rozhraní krátké povídky a fejetonu Halina Pawlowská, rodným jménem Kločureková, se narodila se v Praze. Byla jedinou dcerou otce pocházejícího z Podkarpatské Rusi, významného rusínského agrárního politika. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, které absolvovala roku 1974. Po gymnáziu Pawlowská vystřídala několik zaměstnání. Roku 1976 nastoupila na pražskou FAMU na obor scénáristiky a dramaturgie, který roku 1981 úspěšně absolvovala.

Pawlowská je vdaná a má dvě děti. V roce 1988 začala pracovat v redakci zábavy v Československé televizi na Barrandově jako dramaturgyně a scénáristka. Od roku 1991 pak pracovala jako novinářka. Pawlowská publikovala své fejetony a sloupky však již od roku 1990, první byla její novela Zoufalé ženy dělají zoufalé věci v týdeníku Vlasta.

V devadesátých letech Pawlowská moderovala TV pořady Zanzibar (cestopisný) a v společenském týdeníku V žitě (později Žito). Právě díky této zkušenosti byla zahraničním investorem vybrána za šéfredaktorku tehdy nově vzniklého společenského týdeníku Story, který vedla 7 let. Po sedmi letech Story opustila a založila vlastní časopis Šťastný Jim, který vede dodnes. Kromě toho pracovala i pro deníky Metropolitan a Telegraf.

Za svoji literární a jinou činnost odbdržela Halina Pawlowská řadu ocenění, například v roce 1994 Českého lva v kategorii Nejlepší scénář za film Díky za každé nové ráno a dvakrát po sobě televizní ocenění Týtý - Pořad roku za talk-show Banánové rybičky, kterou Česká televize vysílá už od roku 1999. Scénáristicky se také podílela na některých povídkách z televizního cyklu Bakaláři.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist