načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zářivý anděl - Nelson DeMille

Elektronická kniha: Zářivý anděl
Autor:

Po střetu s nechvalně proslulým jemenským teroristou známým Panter odešel John Corey od protiteroristické operační skupiny a vrátil se domů do New Yorku, kde přijal zaměstnání u ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  187
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  199 Kč
6%
naše sleva
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 362
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Radiant angel ... přeložil Pavel Bakič
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3464-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po střetu s nechvalně proslulým jemenským teroristou známým Panter odešel John Corey od protiteroristické operační skupiny a vrátil se domů do New Yorku, kde přijal zaměstnání u Diplomatické dozorovací služby. Ta je sice považována za „oázu klidu“, Corey je ovšem rád, že se vymanil z moci FBI a její ubíjející byrokracie. Zároveň si nicméně uvědomuje něco, čeho si nejvyšší americké kruhy dosud nevšímají: velice akutní hrozbu představovanou novým rozmachem Ruska. Sledování ruského špeha Vasilije Petrova, kryjícího se za diplomatickou funkci při OSN, zdánlivě představuje pouze další rutinní úkol, když však Petrov záhadně zmizí z večírku ruského oligarchy na Long Islandu, nabere operace dočista jiný spád. Co a proč Rusové chystají? Podaří se ruského špióna najít a zastavit, než bude pozdě? Nebo Corey konečně narazil na soupeře, kterému nestačí? Schyluje se k nejničivějšímu útoku, jaký kdy Amerika zažila... DeMillův mrazivý a prorocký román proniká pod povrch nové studené války... a v hledáčku teroristů se znovu ocitá Manhattan.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Nelson DeMille
Zářivý anděl










zářivý anděl
NELSON
DeMILLE





Copyright © 2015 by Nelson DeMille
www.nelsondemille.net
Translation © Pavel Bakič, 2016
ISBN 978­80­7473­486­1 (PDF)





Sandy, mé vikingské spolunámořnici a navigátorce










ČÁST PRVNÍ










11
1
Byla středa k večeru, září. Plukovník Vasilij Petrov z rus -
ké Služby vnější rozvědky seděl ve své newyorské
kanceláři a  upřeně si prohlížel rudou obálku ležící na
mahagonovém psacím stole. Nesla voskovou pečeť, rovněž
rudou.
Před hodinou přiletěla Aeroflotem z Moskvy
s každodenní diplomatickou poštou určenou pro
zastoupení Ruské federace při OSN, které sídlilo na 67.
východní ulici.
Na její přední straně bylo rukou vyvedené
plukovníkovo kódové číslo 013575 a pod ním identifikační číslo
zprávy: 82343.
Šifrant nějakou dobu trpělivě stál na protější straně
plukovníkova stolu, než si odkašlal: „Pane?“
Petrov vzal do ruky pero a podpisem do úřední
knihy potvrdil, že z Moskvy obdržel jak obálku, tak
zapečetěnou kabelu, kterou mu šifrant také donesl a která
nyní ležela na stole.
Šifrant knihu převzal, podal plukovníkovi další
zapečetěnou obálku, zasalutoval a odešel.
Petrov rudou obálku rozřízl a  dopis rozložil na
savou podložku.
Zprávu z Moskvy, napsanou strojem na arch
nitrocelulózy, tvořily zdánlivě nesmyslné čtveřice písmen.
V žertu se o nich mluvilo jako o tabulkách u očaře.
Petrov otevřel druhou obálku, kterou mu šifrant
předal, a potištěný papír položil vedle zakódované zprávy.
Byl na něm uvedený jednorázový denní kód,
umožňující dopis vyluštit.





12
Pokud by zpráva dorazila elektronickou cestou, ob -
drželo a vyluštilo by ji šifrovací oddělení v devátém
patře. Vzkaz ovšem nebyl určený jejich očím. A  co bylo
podstatnější, elektronickou komunikaci běžně
monitorovala Národní bezpečnostní agentura, přičemž
dešifrovací schopnosti Američanů nebylo možné brát na
lehkou váhu. Proto vzkaz dorazil diplomatickou
poštou, avšak v červené obálce, která dávala najevo, že
není diplomatům určený. Obdržet ho měla Služba vnější
rozvědky, SVR, operující v rámci ruské mise při OSN.
Přesně vzato byl adresován do vlastních rukou
plukovníka Petrova a měl přiřazenou nejvyšší důležitost. A jak
Petrov věděl, mohl mu sdělovat pouze dvě věci: buď že
se operace zahajuje, nebo že se odvolává.
Vzal pero a pustil se do dešifrování.
Text byl krátký, jako u mnoha podobných stručných
vzkazů však byla jeho délka nepřímo úměrná jeho
důležitosti.
Plukovník zprávy vyluštil během pouhých pár
minut. Odložil pero a četl.
Buďte zdráv. V neděli zahájíte operaci Nula.
Přečetl si ta slova ještě jednou.
Jako každému, kdo kdy čekal na rozkaz, který mu
ozřejmí jeho další osud, se plukovníkovi ulevilo, že je
čekání u konce. Klid se v něm mísil s pocitem
sebedůvěry a s obavami. Nebál se smrti – bál se, že selže
a znemožní se. Takový osud byl horší než smrt.
Zhluboka se nadechl a vzpomněl na svého otce,
někdejšího generála KGB, držitele Leninova řádu
a hrdinu Sovětského svazu.
V den, kdy plukovník Petrov odlétal s Aeroflotem do
New Yorku, ho otec doprovodil na letiště a  řekl mu:
„Byla ti svěřena budoucnost Ruska, Vasiliji. Přepíšeš
dějiny tohoto století. Navrať se domů s  plnou slávou,
nebo se nevracej vůbec.“





13
Petrov se vrátil pohledem k papíru. Další dva řádky
byly napsané kryptickým stylem, který měl jejich smysl
dále zamlžit pro onen nepravděpodobný případ, že by
vzkaz viděl někdo jiný než plukovník.
Četl: Štěstí se v daný čas dostaví na dané místo.
Na třetím řádku stálo: Ryba plave, kůň čeká a pták po‑
letí.
Poslední řádek varoval: K nedělnímu dni se s Vámi pře‑
rušuje veškerá komunikace. Hodně štěstí.
Zpráva nebyla podepsaná. Stejně tak se v ní od
Petrova nepožadovala odpověď, dokonce ani potvrzení,
že je připravený. Po celém roce plánování jednoduše
nebylo co dodat. Byl čas.
Vložil oba archy do skartovačky, vstal a  přitáhl si
rozměrnou kabelu z  odolného nylonu. Rozlomil
pečeť a klíčem, který si přivezl z Moskvy, otevřel zámek.
Uvnitř našel tři pistole Makarov o ráži devět milimetrů.
Zkontroloval, že jde o model PB, vyvinutý přímo pro
KGB a  opatřený zabudovaným tlumičem, a  napočítal
deset zásobníků. K zabití všech předpokládaných
obětí by to mělo stačit.
Na dně ležely dva předměty v modrém dárkovém
papíru. Věděl, že jde o  samopaly MP5, které si vyžádal,
a že je doplňuje zhruba dvacítka zásobníků. A nakonec
ležel v  kabele hliníkový box  – souprava nářadí
zkonstruovaná k  jednomu jedinému účelu. Znovu kabelu
zavřel a zamkl.
Přistoupil k oknu a shlédl do ulice. Když před
čtyřmi měsíci dorazil, New York si ho nezískal, bylo tu
příliš horko a žilo tu příliš mnoho Afričanů, Asiatů, Arabů
a  Židů. Teď v  září se ale ochladilo a černožopyje, tedy
negři, už mu tolik na nervy nelezli.
Zato mu na ně dál lezl fakt, že je den co den, minutu
co minutu pod dozorem. Americké tajné služby
samozřejmě věděly, co je zač, a poskytovaly mu jenom velice





14
málo příležitostí věnovat se své práci mimo kancelář.
Nevadí, klidně ať si ho sledují po libosti. V neděli se jim
ztratí a oni si toho ani nevšimnou. A potom bude mít
volné ruce a vykoná svůj úkol. Provede operaci Nula.
Oficiálně byl ke Spojeným národům přidělen na dva
roky. Dokázal by takovou dobu vydržet, ale nakonec
bude jeho práci konec už v pondělí. Stejně jako celému
New Yorku.





ČÁST DRUHÁ










17
2
Kdybych chtěl celé dny hlídat hajzly, mohl jsem si za -
řídit veřejné WC. Jenomže místo toho na hajzly
dohlížím ve jménu vlasti.
Seděl jsem v černém Chevroletu Blazer na
manhattanské 67. východní, kousek od adresy, kde sídlí
zastoupení Ruské federace při OSN, a čekal, až se objeví
hajzl jménem Vasilij Petrov. Petrov je plukovník ruské
Služby vnější rozvědky, SVR, což je obdoba naší CIA
a  následovnice sovětské KGB. Vasilij  – kterému jsme
z  důvodů, které brzy objasním, dali důvěrné kódové
označení Nasilij – je v ruském zastoupení tajemníkem
pro lidská práva, což je docela fór, protože ve
skutečnosti je to rezident SVR v New Yorku. U CIA se
stejné pozici říká „vedoucí expozitury“. Už jsem na
plukovníka Petrova při nějakých příležitostech dohlížel,
a i když jsem s ním osobně neprohodil ani slovo, slyšel
jsem, že si na něj člověk musí dávat zatraceně bacha.
Prostě že to je hajzl.
Já se mimochodem jmenuju John Corey a kdysi jsem
byl tady v New Yorku u mordparty, ale teď makám pro
federály jako externí agent. Moje kariéra u policie
skončila, když jsem schytal tři kulky a výsluhový systém mi
napočítal „pětasedmdesátiprocentní invaliditu“  – že
by dvacet pět procent za každý kus olova? Ve
skutečnosti jsem jako rybička, aspoň tělesně. Psychotesty mi
při přijímacím řízení k federálům daly malinko zabrat.
Ale k věci: vedle mě seděla za volantem mladá
dáma, se kterou jsem už dělal dřív, Tess Faradayová.
Mohlo jí být tak třicet pryč, měla kaštanové vlasy, byla





18
vysoká a  hezká a  celá jako ze škatulky. Kromě toho
v  našem  SUV seděla ještě moje manželka Kate May -
fieldová a koukala mi přes rameno. Ve skutečnosti sice
byla ve Washingtonu, ale já její přítomnost prostě cítil,
jestli mi rozumíte.
„Můžu ti od sebe na chvíli ulevit a jít si ulevit, Johne?“
zeptala se Tess. Takhle podle ní vypadá humor.
„Ty máš něco s močákem?“
„Neměla jsem si dávat to kafe.“
„Naklopila jsi do sebe dvě.“ Chlapi to při
sledovačkách normálně pouštějí do igeliťáku a ten pak vyhazují
z okna. „Dobře, ale ať jsi hned zpátky,“ svolil jsem.
Tess vystoupila a pelášila do pobočky Starbucks, co
je za rohem na Třetí avenue.
Vasilij Petrov se mohl každým okamžikem vynořit
z  ruského zastoupení, nastoupit k  šoférovi do
Mercedesu S550 a  prásknout do koní. Jenomže já měl další
tři sledovací auta plus čtyři pěší agenty, takže byl
Vasilij dobře pokrytý, i když jsem zrovna jenom tak dřepěl
v autě a paní Faradayová na míse.
A jakou že akci měl podle nás plukovník Petrov
rozjetou? Netušili jsme. Ale nějakou určitě. Proto nás
poctil svou návštěvou. A  proto jsme se snažili být velmi
pozornými hostiteli, abych tak řekl.
Byly to ostatně teprve čtyři měsíce, co dorazil,
a tahle čerstvá krev má občas za úkol vnést do hry něco
nového, takže na ni musíme dohlížet víc než na
agenty SVR, co už se tady uhnízdili a jen tak normálně
fízlují. Na nováčky je třeba dát si majzla.
Ruské zastoupení při OSN zabírá celou
dvanáctipatrovou budovu obehnanou plotem z tepaného železa.
Barák příhodně stojí přímo přes ulici od devatenáctého
policejního okrsku, takže jsou na něj odnaproti
nonstop namířené kamery. Rusákům se nelíbí, že je švestky
mají pod dozorem, ale zároveň vědí, že jim to zajišťuje





19
klid od demonstrujících vzteklounů nebo od lidí, co
by jim rádi položili bombu na zápraží. Jen tak abyste
věděli: já osobně žiju pět ulic severně, na 72. východní,
takže když mám ve čtyři padla, hravě to dojdu pěšmo.
Skoro na tu dálku cítím chuť pivíček doma v lednici.
Takže jsem seděl a  čekal na Vasilije Petrova a  Tess
Faradayovou. Začátek září přinesl krásné počasí, měli
jsme jeden z těch slunných dnů bez přeháněk, co při -
jdou po srpnovém parnu. Byla neděle, chvíli po desáté
dopoledne, a na newyorských ulicích a chodnících
panoval relativní klid. Nedělní službu jsem dobrovolně
vzal proto, že paní Coreyová (moje manželka, nikoli
matka) letěla na víkendovou konferenci do
Washingtonu. Zpátky jsem ji mohl čekat buď večer, nebo
v pondělí dopoledne, a  než vymýšlet, čím se o  neděli sám
zabavit, to budu radši hákovat.
Navíc bylo zrovna jedenáctého září  – obvykle na
tohle datum vyrážíme s  Kate přinejmenším na jeden
vzpomínkový obřad, ale letos mi to výročí přišlo
vhodnější oslavit tak, že se budu věnovat svému poslání.
Rok 2001 způsobil, že máme v  tenhle den pokaždé
vyšší stupeň pohotovosti, ale zrovna letos se nevynořila
žádná konkrétní zpráva o  tom, že by Arabášové něco
chystali. Kromě toho se město takhle při neděli vylidní
od Newyorčanů i dojíždějících náplav, takže není moc
koho zamordovat. Jedenácté září je ale jedenácté září,
takže se lidi z bezpečnostních složek i tentokrát
v hojném počtu starali, aby všichni v klidu a bezpečí prožili
neděli jako každou jinou.
Kate byla ve Washingtonu proto, že je zvláštní
agentka FBI přidělená k Protiteroristické operační skupině,
jednotce, která sídlí tady v centru na Federal Plaza 26.
Nedávno jí doprostřed titulu „zvláštní agentka“ vrazili
ještě slovo „vedoucí“, takže teď musí do Washingtonu
každou chvíli. Občas ji doprovází její šéf, zvláštní velící





20
agent Tom Walsh  – taky mi u  POS šéfoval, jenomže
teď už pro něj ani POS nedělám. Oběma nám to jedině
vyhovuje, neseděli jsme si. Kate mu ale padla do noty
a mám pocit, že on jí taky. Jestli s ní letěl i tentokrát, to
jsem si nebyl jistý, protože se nikdy neptám a  Kate
to sama vybalí jenom málokdy.
Abych začal o něčem, co mě tak nevytáčí: makám teď
u DDS, Diplomatického dozorovacího sboru. Centrálu
má taky v čísle 26 na Federal Plaza, ale při téhle nové
práci tam musím páchnout málokdy nebo vůbec.
U POS jsem strávil léta v blízkovýchodní sekci a prá -
ce to byla sice zajímavá, ale dost stresující. A podle
Kate jsem velkou část toho stresu vyvolával já. Manželky
si všímají věcí, co manželům úplně uniknou. Stručně
řečeno došlo k  tomu, že jsem si párkrát vjel do vlasů
s místní muslimskou komunitou (a svými nadřízenými
u  FBI), a  to moje šéfy přímo nebo nepřímo přivedlo
k  tomu, aby mi položili otázku, jestli bych si nechtěl
hledat flek jinde. Walsh nadhodil Diplomatický
dozorovací sbor, za A proto, že by mě pak měl z krku, za B
proto, že bych mu nelezl do kanclu, a  za C proto, že
bych pak přestal být synonymem pro trable.
Znělo to dobře. Kate to tak taky připadalo. To její
povýšení vlastně přišlo až po mém odchodu.
Náhoda?
Můj telefon od Nextelu funguje zároveň jako
vysílačka. Zablikala mu kontrolka a ozvala se Tess: „Johne,
chtěl bys koblihu nebo něco?“
„Umyla sis ruce?“
Zasmála se. Moje vtípky ji baví. „Tak co chceš?“
„Čokoládovou placku.“
„Kafe?“
„Ne.“ Ukončil jsem spojení.
Tess si jako svůj pracovní cíl vytyčila, že se stane
zvláštní agentkou FBI, a když o tohle usilujete, musíte





21
dostatečně vynikat v jednom z pěti oborů: v účetnictví,
informatice, jazycích, právu nebo takzvaných různo -
rodých zkušenostech. Je to advokátka, takže si jeden
z těchhle chlívečků mohla odškrtnout. Většina
ztroskotaných právníků jde do soudnictví nebo do politiky, ale
Tess chce údajně dělat něco smysluplného, ať už tím
myslí, co chce. Než se jí to podaří, je u Diplomatického
dozorovacího sboru.
Většina lidí přijde k  DDS potom, co skončí někde
jinde, a  má za sebou třeba dvacetiletou kariéru u 
nějakých vyšetřovacích nebo pořádkových složek.
Většinou jsme tím pádem zkušení agenti nebo bývalí
policajti a  sem tam se mezi nás připlete nějaká takováhle
Tess Faradayová, nezkušená mladá advokátka, co vidí
v Diplomatickém dozorovacím sboru odrazový můstek
a  možnost získat trochu té pouliční protřelosti, co by
dobře vypadala na její přihlášce k FBI.
Tess se vrátila k autu a podala mi čokoládovou
placku mamutích rozměrů. „Placení ti odpustím.“
Nesla si další kafe. Někdo se prostě nikdy nepoučí.
Měla na sobě světlé kapsáče, modrou polokošili
a boty na běhání, protože když se váš člověk vydá při
sledovačce někam pěšky, jsou k  nezaplacení. Kalhoty
i triko měla dost volné na to, aby pod ně schovala kvér,
jenomže Tess nemá k nošení kvéru povolení.
Vlastně ho teoreticky vzato nemá žádný agent
Diplomatického dozorovacího sboru. Jenomže nejsme tak
blbí jako ta sebranka, co o pravidlech rozhoduje, takže
bývalí policajti nosí bouchačku skoro všichni. I já měl
svoji devítku glock v  plochém pouzdře připlácnutém
pod volnou polokošilí nad opasek.
Dál jsme čekali, až se vynoří Vasilij.
Plukovník Petrov bydlí ve velkém věžáku v nóblovní
čtvrti Riverdale, která spadá pod Bronx. Barák, co mu
říkáme zkráceninou ze slova komplex prostě a jednoduše





22
Plex, patří Rusákům z OSN a z ruského konzulátu a ni -
kdo jiný tam taky nebydlí, tzn. je to doupě špiónů. Plex
stojí na vysokém kopci a trčí z něj tolik antén, jako by
snad chtěl zachytit zprávy od mimozemšťanů.
Národní bezpečnostní služba má samozřejmě poblíž
vlastní hnízdečko. Odposlouchává Rusáky, co
odposlouchávají nás, a  všichni se náramně bavíme snahou
vyrušit si navzájem signál. Nic nového pod sluncem,
od studené války se změnily jen šifrovací klíče.
Kromě téhle technologické úrovně ale hra taky
pokračuje pěkně osobně a postaru, podle nejstarších
tradic. Sledujte támhletoho čmuchala. I  Diplomatický
dozorovací sbor má poblíž ruského věžáku utajené
detašované pracoviště, říkáme mu Batmanova jeskyně.
Parťáci, co na Plex letos jedenáctého září ráno
dohlíželi, nám nejdřív oznámili, že Vasilij Petrov vyšel ven,
a pak ho sledovali až sem do práce, kde jsme
sledovačku převzali my.
V neděli Rusáci obvykle v kanclu nedřepí, takže jsem
hádal, že Vasilij hodlá jet někam dál nebo se vrátit do
Plexu, zkrátka že každou chvíli zase vyleze ven a 
nasedne si k šoférovi do meďoura.
Podle zpravodajců je plukovník Petrov ženatý, ale
manželka a dětičky zůstaly v Moskvě. To už samo
o sobě budí podezření, protože rodinky ruských delegátů
při OSN si život v New Yorku za státní rubly ohromně
užívají. Ale možná se dá manželská odluka vysvětlit
nějak nevinně. Třeba má žena v Moskvě důležitou práci
nebo si jednoduše lezou na nervy.
Tess mě informovala: „Mám na dnešek dva lístky na
Mets, ten dvojzápas.“ A dodala: „Ráda bych stihla
aspoň odvetu.“
„Můžeš si obě jejich prohry poslechnout v rádiu.“
„Budu se tvářit, žes nic neřekl.“ Potom si
povzdechla: „Až nás ve čtyři vystřídají, to bude úleva.“





23
„Větší než před chvílí ve Starbucks?“
Nechala to bez odpovědi.
Trochu si o Tess Faradayové promluvíme. Zmiňoval
jsem už, že je vysoká, štíhlá a  pohledná? Taky plave
a hraje pálkovanou – ne že bych věděl, co to je. Nebojí
se používat mozek, občas se u ní projeví skutečný zá -
pal pro věc a asi bude idealistka, protože proč by jinak
opouštěla advokátní kancelář na Wall Street a hlásila se
k FBI, kde si platově opravdu nepolepší?
Jenže paní Faradayová si s platem nejspíš hlavu
nedělá. Zmínila se mi, že se narodila a vyrostla
v Lattingtownu, nóbl vesnici v  severní části Long Islandu, na
Zlatém pobřeží, jak se říká. A  podle jejího přízvuku
a  výraziva je mi jasné, že bude její rodina zazobaná
a  dobře postavená. Když lidi z  takovýchhle poměrů
chtějí sloužit vlasti, obvykle jdou na ministerstvo
zahraničí nebo do tajných služeb, a ne k FBI, ale já Tess
umím za její volbu ocenit a držím jí palce.
Taky určitě nemusím zdůrazňovat, že toho Tess
Faradayová a  John Corey nemají moc společného. Ale
během těch dní a hodin, co jsme nucení strávit v těsné
blízkosti, spolu i přesto zvládáme vyjít.
Aspoň jednu věc navíc společnou máme: já jsem
ženatý, ona vdaná. Ten její se jmenuje Grant, dělá něco
ohledně mezinárodních financí a každou chvíli
pracovně lítá kdovíkde. Nikdy jsem ho neviděl a asi ani
neuvidím, ale psát manželce esemesky a telefonovat jí, na
to je vysazený. Z toho, co mu Tess do mobilu povídá,
jsem si odvodil, že je Grant žárlivec a Tess s ním trochu
ztrácí trpělivost. Minimálně to tak vypadá, když jsem
v doslechu.
„Jestli se Petrov dá do pohybu,“ zeptala se mě Tess,
„budeme se ho držet, nebo ho předáme dalšímu týmu?“
„Podle toho.“
„A nevadí ti, že jsi ve dvojici s takovým bažantem?“





24
„Nevadí, když si ten bažant příště vezme bažanta.“
Jednomu z nás to připadalo vtipné.
Abych ale poctivě zodpověděl Tessinu první otáz -
ku: kdyby se Petrov dal do pohybu, nejspíš by se ho
dál držel můj tým. Bez svolení ministerstva zahraničí
nesměl plukovník vyjet dál než čtyřicet kilometrů od
centra Manhattanu, a podle informací, co jsem dostal,
si o výjezdní povolení na víkend nezažádal. Rusové to
dělali málokdy, a  když už, tak žádost podali v  pátek
odpoledne, aby na ministerstvu nikdo neměl čas jejich
cestovní plány schválit nebo zamítnout. A potom sedli
do auta, na vlak nebo autobus a za tu svou
čtyřicetikilometrovou hranici frnkli. Ženské obvykle jenom
vyrazily někam do Jersey do outletu a  chlapi proháněli
sukně v Atlantic City, občas si ale někdo ze SVR nebo
z  vojenské rozvědky GRU dal s  někým sraz,
případně si jel prohlédnout jaderný reaktor nebo podobnou
atrakci, kterou si prohlížet neměl. Proto je taky
sledujeme, i když jim nakonec skoro nikdy nenasadíme
klepeta. FBI, pod kterou DDS patří, je – ať už chvalně, nebo
nechvalně – proslulá tím, že sledovačky
a shromažďování materiálů můžou trvat roky. Policajti se řídí
důkazy, zato FBI čeká, až podezřelý zemře sešlostí věkem.
„Kdybys v ty čtyři vážně musela, tak řekni,“ obrátil
jsem se na Tess. „Myslím na zápas, ne na záchod.
Zavolám si o náhradníka.“
Tess na to: „Jsem jenom tvoje.“
„Paráda.“
„Ale jestli v ty čtyři dostaneme padla, tak mi přebývá
lístek.“
Svou odpověď jsem dobře zvážil, ale stejně možná
nebyla moudrá: „Rozumím správně, že je pan Faraday
někde v trapu?“
„To je.“
„A pročpak se nám dneska ráno ještě neozval?“





25
„Pověděla jsem mu, že mám diskrétní sledovačku
a všechno musí probíhat tiše.“
„Učíš se.“
„Nemusím se učit, co dávnou umím.“
„Když říkáš.“ Úniková a uhýbací taktika, jak se říká
v  armádě. Že by měl Grant k  žárlivosti i  důvod? (No
ne, jak vás to napadlo, pane Corey?)
Ve skutečnosti sledování plukovníka Vasilije Petrova
vůbec diskrétně neprobíhalo. Zvolený postup byl „ná -
razník na nárazník“, jak se u  nás říká  – zkrátka jsme
Vasilijovi hodlali celý den viset přímo za zadkem.
Sledovačka tohohle typu pozornosti sledovaných nikdy
neunikne a  agenti DDS se od nich občas dočkají
vražedných pohledů. Větší parchanti na ně rovnou dělají
negentlemanská gesta.
Vasilij se uměl chovat zvlášť naježeně. Když děláte
pro rozvědku a  jste doma velké zvíře, nejspíš se vás
dost dotkne, když se někdo pro změnu pověsí na vás.
Jenomže s  tím se Petrov mohl jít bodnout. Každý se
nějak živí, a my holt takhle.
Občas si s některým naším týmem trochu pohrál,
dokonce nás za ty čtyři měsíce dvakrát úspěšně setřásl.
Mému ostřížímu zraku teda neunikl nikdy, ale jiné týmy
od DDS ho ztratily. A to si pište, že když ztratíte
místního šéfa SVR, dostanete to pěkně sežrat, takže jsem
nic takového dopustit nehodlal. Neexistuje, že bych
někoho ztratil. Jednou vlastně manželku v obchoďáku,
protože mi zkrátka uniká, jakou logikou se ženské při
nákupech řídí. Uvažují jinak než my.
„Tak zajímá tě ten dnešní zápas?“
Spíš mě zajímalo, co má paní Faradayová přesně za
lubem, ale dejme tomu, že když si dva kolegové
společně vyrazí na baseball, ještě to nic neznamená. I když
jsou nakrásně zadaní a  jejich partneři zrovna trajdají
kdovíkde. No nemám pravdu? „Zajdu až jindy.“





26
„Jak myslíš. A budeš tu placku?“
Rozlomil jsem pochoutku na dvě půlky a  tu větší
jsem podal Tess.
Sledovačky umějí jednoho unudit a někdo se je tím
pádem pokouší všelijak zpestřit. Chlapi se spolu při
nich baví o ženských, ženské nejspíš o chlapech. Chlap
s  ženskou se buď nemají o  čem vykecávat, nebo je ty
dlouhé hodiny náramně sblíží.
Za posledního půl roku jsem Tess Faradayovou do -
stal za parťačku víc než desetkrát a vzhledem k tomu,
že má DDS v New Yorku sto padesát agentů, se to
vzpírá pravděpodobnosti. Jako vedoucí týmu bych ji mohl
přehodit do auta někomu jinému nebo jí dát pěší
hlídku... ale neudělal jsem to. Proč? Protože se domnívám,
že o práci po mém boku sama žádá, a jako správný
kavalír bych nerad ranil její city. A co ji na práci po mém
boku tak láká? Chce se učit od mistra. Nebo že by za
tím bylo něco jiného?
Kate jsem se o Tess Faradayové nezmínil,
mimochodem. Kate není žárlivka, a  ani nemá k  žárlení důvod.
Navíc si stejně jako ona nechávám svoje pracovní
problémy a styky pro sebe. Kate nemluví o Tomu
Walshovi, já nemluvím o Tess Faradayové. Blažená manželská
nevědomost – mlčeti zlato.
Vasilij už byl v sídle ruského zastoupení přes
hodinu, ale jeho meďák pořád stál venku, takže jím určitě
hodlal někam odjet. Nejspíš zas do Bronxu. Občas si
chodil zaběhat do Central Parku, to byla velká pruda.
Všichni členové týmu samozřejmě nosí boty na běhání
a  myslím, že všichni máme slušnou kondičku, jenže
Vasilij ji má výtečnou. Starší agenti FBI mi povídali,
že za sovětských časů byla KGB plná tlustoprdů, co
chlastali jako duhy a  hulili jako fabriky, jenže tahle
nová ruská garda si dá radši müsli tyčinku než panáka
a místo do nálevny chodí do fitka. Najednou si začali





27
brát příklad z toho, jak se jejich šéf Putin promenuje
bez trika.
Vzhledem k tomu, co je Vasilij zač, si v New Yorku
taky našel ženskou, Rusku jménem Světlana, co zpívá
v Brighton Beach v několika nočních podnicích pro rus -
kou klientelu. Jednou jsem ji letmo zahlédl a vypadala,
že bude mít dobrou kapacitu plic.
Přes vysílačku jsem zkontroloval svůj tým. Nikdo
neklímal.
Bílo modročervenou vlajkou před ruským
zastoupením třepotal vánek. Pamatuju, když tam vlál sovětský
srp a kladivo. Trochu se mi po studené válce stýská. Ale
mám pocit, že se vrátila.
Můj tým aktuálně sestával ze čtyř pěších agentů
a čtyř aut – mého Chevroletu Blazer, jednoho Fordu
Explorer a dvou minidodávek Dodge. Obvykle máme
v každém autě jednoho agenta, ale dneska jsme byli po
dvojicích. Proč? Protože jsou Rusové prohnaní. Občas
se vydají na cestu ve skupině a pak se rozlezou jako
švábi, takže poslední dobou docházelo k posilování
sledovacích týmů. Všichni agenti DDS, co jsem ten den měl
v dalších autech, dřív v New Yorku dělali u policie, ale
já, marná sláva, vyfasoval jedinou agentku v  zácviku,
ženskou se záluskem na džob u FBI, co jí práce u DDS
nejspíš lezla krkem. Jako občas i mně.
V  žargonu FBI se Diplomatický dozorovací sbor
označuje za oázu klidu, ale vlastně se tím myslí slepá
ulička.
Mně to nevadí. Žádný kancl, žádný dospělý dozor,
žádné blbosti kolem. Stačí sledovat svého parchanta.
Oáza klidu. Až na to, že v tomhle oboru nic
takového neexistuje.





28
3
Agenti Diplomatického dozorovacího sboru jsou větši -
nou průběžně nasazení na různé skupiny diplomatů. Já
ale každou chvíli schytávám Rusáky, možná proto, že
diplomatů do New Yorku naposílali celý regiment – asi
tak dvě stě lidí, když se zahrne i budova jejich konzulátu
na 91. východní. Tím by se možná vysvětlovalo, proč při
každé společné službě s Tess Faradayovou hlídáme
zrovna je. A  možná taky nevysvětlovalo. Radši jsem se do
téhle věci rozhodl vnést světlo a zeptal se: „Je to náhoda,
že se mnou pracuješ, jenom když sleduju Rusáky?“
„To jsou zákony pravděpodobnosti, řekla bych.“
A  rovnou mi to blíž vysvětlila: „Takovou měrou jako
na ně se už zaměřujeme jenom na diplomaty
z muslimských států a  o  tobě mi někdo vyprávěl, že se nesmíš
k muslimovi přiblížit na sto metrů.“
To by mohlo být vysvětlení – zákony
pravděpodobnosti. Jenomže jsem dohlížel taky na Číňany, Kubánce
a psychouše ze Severní Koreje, a při tom mi paní
Faradayová nikdy společnost nedělala. Dál jsem se v  tom
ale nenímal a  Tess jsem ujistil: „Docházím zrovna na
kurz kulturní senzitivity vůči islámu.“
Zasmála se, ale mně nadřízení opravdu kladli na
srdce, abych nezapomínal, že většina lidí, co mám v 
hledáčku, drží diplomatický pas, a  tudíž se na ně
vztahuje diplomatická imunita, i když to jsou špióni nebo
potenciální teroristé. Neznamenalo to, že se jim musí
dovolit, aby vyhodili do vzduchu číslo 26 na Federal
Plaza, ale znamenalo to, že musím uvážlivěji volit svůj
postup a nejít na věc tak fyzicky. Jednou jsem v Atlan-





29
tic City dal pěstí do koulí diplomatovi z Íránu, to jsem
ale byl ještě u  POS, přechod k  DDS mě teprve čekal
a nikdo se mě v zacházení s držiteli diplomatické imu -
nity nenamáhal pořádně proškolit. Dneska už zdaleka
tolik nezlobím.
K tomuhle tématu bych dodal, že spousta lidí
v tajných službách, a vlastně nejen v nich, považuje OSN za
hnízdo špiónů a do určité míry to sedí. Já ale
OSN beru jako záruku stálého zaměstnání. Rozumějte, kdyby
se mi Spojené národy někam přestěhovaly, neměl bych
tuhle super práci. Jen si vemte, jak po vynálezu auta
skončili všichni, co na ulicích New Yorku odklízeli
koblihy po koních. Na druhou stranu je fakt, že bych
se bez tohohle zaměstnání a bez přítomnosti
plukovníka Vasilije Petrova ve městě dokázal obejít.
Když už jsem na téma stálé práce najel, zeptal jsem
se Tess: „A kdo ti o mně tyhlety věci šíří?“
„Všichni.“
„Doufám, že mě líčí v nejlepším světle.“
„Jsi legenda.“
„Proto žádáš o služby se mnou?“
„Nepožádala jsem ani o jednu. Máš přebujelé ego,“
vyčinila mi.
Připomněl jsem si, že Tess není jen tak ledajaký
zelenáč v zácviku, co sem právě přicestoval z vidlákova.
Dělávala právničku na Wall Street, nejspíš vychodila
solidní školy a působila dost sebevědomě. Taky
působila jako někdo, kdo si je zvyklý prosadit svou. Divil
jsem se, že jsme se ještě nerafli.
Dál jsme seděli a čekali na plukovníka Petrova.
Rusáci jsou pro mě větší výzva než Korejci, Kubánci
a nejrůznější muslimové. Díky lepšímu výcviku se jim
líp daří prokouknout, že jsou pod dozorem, a  jak už
jsem říkal, dovedou člověku taky pláchnout nebo si ho
povodit po všech čertech.





30
Kromě toho jsem zjistil, že jsou případy, kdy Rusá -
ci uvažují jako my  – o  muslimech se tohle říct nedá.
A  kdo myslí jako my, ten umí předvídat naše kroky,
a my zase ty jeho. Proto je sledování Rusů tak
zajímavé. Navíc je u nich ve srovnání s kdovíjakým Abdulem
větší pravděpodobnost, že zapadnou do stripbaru.
„Na co myslíš?“
„Na rozdíl mezi tím, když ti dává výpověď našinec
a když ti ji dává muslim.“
„Cože?“
„Ty ho neznáš? Našinec tě jen vyhodí. Muslim tě
vyhodí do vzduchu.“
Tess se zasmála a zakroutila hlavou: „To je děs. Podle
mě jsi moc dlouho sloužil v blízkovýchodní sekci.“
„Asi máš pravdu.“ Ale nebyla to tehdy marná práce
a  samozřejmě jsem v  ní vynikal, i  když mi se ctěnými
muslimskými džentlmeny, co jsem vyšetřoval, chyběla
trpělivost. POS a  FBI mi kromě toho lezly na nervy
svojí politickou korektností a možná jsem čas od času
trochu přestřelil.
Po pravdě řečeno jsem svou přítomností
v pětadvacátém patře čísla 26 taky prokazoval medvědí službu
manželčině kariéře. Zato Kate, jak by vám ledaskdo
řekl, mě díky svojí pozici x -krát vytáhla z bryndy.
Na práci u DDS se mi líbí, že málokdy dřepím
v kanceláři a že jedu na vlastní triko – mám povoleno, abych
se rychle rozhodoval, a nikdo mě za to nebude
popotahovat, pokud splním svůj úkol. Skoro jako bych byl
zas u policie.
Tess do mě šťouchla: „Plukovníkovu řidiči právě
někdo zatelefonoval.“
Stočil jsem pohled k mercedesu zaparkovanému dál
v ulici a uviděl, jak řidič vystupuje a otevírá zadní
dveře. Poznal jsem ho, jmenoval se Dimitrij. Za volantem
to uměl, ale žádné velké triky na nás zas nezkoušel.





31
Tess nahodila náš chevrolet a já dal vysílačkou zprá -
vu zbytku týmu: „Hra se rozjíždí.“
Každé vozidlo DDS je vybavené „policejním
balíčkem“, jak se říká: majáčkem zabudovaným pod kryt
chladiče, sirénou, tmavými skly a  dalšími
vychytávkami. Všichni máme foťáky Nikon D 1 s přibližovacím
objektivem, osmimilimetrové kamery Sony, směrová
odposlouchávací zařízení a další supermoderní hračky, co
přibíráme na konkrétní úkoly. Třeba udělátko, co umí
odhalit přítomnost radioaktivních látek. Doufám, že ho
nikdy neuslyším pípat.
Za brankou ruského zastoupení mají celou
bezpečnostní klec z  tepaného železa a  z  té právě vyšel
plukovník Vasilij Petrov, oblečený do ležérních světlých
kapsáčů, červené polokošile a  sandálů, které nebyly
navržené na běhání. Jedině dobře.
Plukovníka provázeli dva podobně oblečení
chlapíci s cestovními taškami. V jednom z nich jsem poznal
Pavla Fradkova, který nebyl ve Státech ani tak dlouho
jako Petrov. Ten druhý, pořez s černými vlasy na ježka,
se tu ukázal poprvé, aspoň pokud jsem věděl, ale
někdo by ho třeba mohl poznat na těch videozáznamech,
co newyorská policie předává do čísla 26. Dimitrij a ten
chlap, co jsem ho neznal, naložili tašky do kufru a pak
si celá skupina nastoupila, s výjimkou plukovníka,
který se ještě rozhlédl po ulici a pokýval hlavou, jako by
tím pohledem odhalil celou čtveřici našich aut i 
čtyři pěší agenty. Jak jsem říkal, v  tomhle případě nejde
o  diskrétní sledovačku, takže se nesnažíme maskovat
jako kandelábry nebo tak.
Petrov si nasedl dozadu k Fradkovovi a vyrazili.
Odvysílal jsem: „Nasilij se dal do pohybu v  benzu
s diplomatickou značkou CYR -0823. Budu ho sledovat
s  Mattem a  Stevem. Ostatní dál udržujte dohled nad
barákem.“





32
Tess se zařadila za mercedes a za nás se pro změnu
zařadila minidodávka Dodge s  Mattem Conlonem za
volantem a  Stevem Lanskym na sedadle spolujezdce.
„Zelenou polokošili má na sobě Pavel Fradkov, toho
známe,“ pokračoval jsem do vysílačky. „Poznal někdo
toho vazouna?“
Nepoznal, takže jsem rozhodl: „Dokud ho neidenti -
fikujeme, bude to pro nás Igor.“
Petrovův mercedes zahnul doleva na Park Avenue.
„Takže zpátky do Bronxu nejedou,“ poznamenala
Tess. „Možná mají namířeno do Skleníku.“ Tím se
myslí sídlo OSN – Tess už docela pochytila náš slang.
Ještě pár týdnů a bude nadávat jako polda.
Park Avenue je jedna z  mála manhattanských tříd
s  obousměrným provozem a  díky širokému dělicímu
pásu uprostřed taky jediná, kde se můžete bez porušení
předpisů obrátit o sto osmdesát stupňů. „Bacha, kdyby
to otočili,“ upozornil jsem Tess.
Ale Dimitrij žádnou únikovou a uhýbací taktiku
nepředvedl. Všechno nasvědčovalo, že si jen dáme
sváteční projížďku.
Po vyvýšené silnici jsme minuli nádraží Grand
Central a pokračovali na jih. Tím se vylučovala budova OSN.
Nedělní provoz byl slabý a po Třicáté čtvrté to jenom
svištělo. Mercedes z ní odbočil doleva a pokračoval ke
sjezdu do tunelu spojujícího Manhattan s Queensem.
Kromě samotného Queensu tak mohl mít namířeno
dál do Brooklynu nebo na Long Island.
„Mají tašky,“ podotkla Tess. „Takže možná jedou na
Kennedyho letiště.“
„To by bylo fajn.“ Arrivederci, hajzlové.
Mercedes vjel do tunelu pod úžinou, my za ním.
„Zatelefonujeme na centrálu?“
Telefonovat znamená s někým mluvit a ten někdo na
druhém konci má vždycky za to, že by vám měl poradit





33
nebo vás přepojit na vyšší místa. Takže jsem to jako
obvykle vyřešil textovkou agentovi, co případ řídil: Cil
v pohybu. 4 osoby. Mercedes, dip. znacka CYR ‑0823. Jede na
vych. tunelem Manh.‑Queens. My: 2 vozy.
Za chvíli mi přišla odpověď: Prijem.
Z  toho hned bylo jasné, že je řídícímu agentovi
všechno šumák. Prostě pohoda. Miluju tuhle práci.
Vyjeli jsme z  tunelu na denní světlo a  mercedes to
stočil k  budce, kde se dá mýtné zaplatit v  hotovosti.
Znamenalo to, že o  jeho průjezdu nezůstane záznam
v elektronickém platebním systému – správná špiónská
volba, ale jak jim asi tak prospěje, když jim beztak funí -
me na záda ve dvou autech?
Vzali jsme to automatickou mýtnou branou jako
normálně a zpomalili, dokud nás mercedes po zdržení
u budky zase nedohnal.
A dál jsme si to po longislandské dálnici frčeli
k neznámému cíli.
„Kam ještě může Petrov jet se zavazadlem?“ divila se
Tess.
„Za přítelkyní. Bydlí v Brighton Beach.“
„A ty dva s sebou má proč?“
„Možná tam budou účinkovat jako kabaretní trio.“
„Neměl bys mě náhodou školit?“
„Školím. Právě teď pro tebe mám následující
moudro: Nespouštěj svůj cíl z očí a nešpekuluj. A moudro
číslo dvě: Kam jede, to zjistíš, až tam bude. Číslo tři:
Když ho ztratíš, budeš si zítra shánět práci.“
„Neztratím ho.“
Mercedes se držel v  levém pruhu  – v  prvním, jak
říkáme my z  branže  – a  jel plus minus stovkou.
Zavolal jsem Mattovi se Stevem do jejich minidodávky:
„Najeďte do třetího pruhu a dávejte bacha, jestli cíl
nestrhne volant, až bude exit.“ Ještě jsem doplnil: „Nasilij
má přítelkyni v Brighton Beach.“ Obyčejně bych jako





34
správný policajt dodal, že mu asi hučí v kládě, ale před
dámou jsem to z úst nevypustil.
Pokračovali jsme přes Queens na východ. Exit na
brooklynskou čtvrť Brighton Beach jsme minuli, takže
i tahle teorie padla, a pak jsme za sebou nechali exity
na obě letiště, nejdřív na LaGuardii, potom na Kenne -
dyho. Exit na Sheův stadion taky nic, takže bylo jasné,
že dnešní dvojzápas s ruskou výpravou sledovat
nebudeme.
Přejeli jsme hranici města, ocitli se v okrese Nassau
a pokračovali na východ.
Nevěděl jsem, jak dobře je Tess o  Rusech
informovaná, takže jsem jí sdělil: „Jejich diplomatům slouží
rekreační chata v Upper Brookville. To je hned pod tvým
rodným zámkem v Lattingtownu.“
Mého sarkasmu si nevšímala a  odpověděla: „Jestli
tam vážně mají namířeno, aspoň se vyznám v okolí.“
„Dál stejně nemůžou.“ Ve skutečnosti Upper
Brookville leží pár kilometrů za povolenou hranicí, ale když
tam jedou přímo a bez odboček, ničemu to nevadí.
Poblíž jejich chaty má Diplomatický dozorovací
sbor tajné detašované pracoviště, možná by se nám
sledovačku povedlo předat lidem odtamtud.
Zmínil jsem se o  téhle variantě před Tess. „Super,
stihnu ten zápas,“ nadchla se. „Určitě nechceš jít?“
Těžká otázka. Před špatným rozhodnutím mě ovšem
zachránilo to, že jsme kolem exitu na Upper Brookville
taky jen projeli.
„Sakra,“ zaklela Tess.
Pípla mi vysílačka a  Matt se zeptal: „Kam ten vůl
probůh jede?“
„Vsadil bych se, že za ním stačí jet a dozvíme se to.“
Rusové byli mimo svou povolenou zónu a my se na
ně dál lepili.
Vletět jsme na ně ale nesměli, dokud by nám to
nenařídilo vedení. Vždycky se prostě jen pokračovalo ve





35
sledovačce, aby se vědělo, kam si to šinou. Mohli by
sáhnout do repertoáru únikových a  uhýbacích taktik
a  zkusit MSN, manévr k  setřesení nepřítele, ale je -
jich řidiči neměli tu úroveň co naši. Když už se
Rusákům povedlo vyklouznout, tak na Manhattanu nebo
v Brooklynu, kde to brali po svých a k fíglům jim
sloužila podzemka a taxíky. Ale na volné silnici byli dost za
ubožáky. Tím pádem nemířili na tajnou schůzku ani
nic podobného, prostě si vyjeli. Asi někam na východní
cíp Long Islandu.
„Možná bys to měl oznámit telefonem,“ nabádala mě
Tess.
„Potom.“
Pokrčila rameny a  dál se držela padesát metrů za
mercedesem, tak, aby mezi námi nikdy nebylo víc než
jedno auto. Řídila dobře. Matt a  Steve pokračovali
v pomalém pruhu, ale čas od času přejeli do
prostředního, aby se na nás dotáhli.
Na sledování Rusáků v New Yorku byla dobrá jediná
věc, totiž že je na rozdíl od islámských radikálů
obvykle nevedla snaha někoho odkráglovat nebo něco
vyhodit do povětří. Do jejich oboru spadala hlavně
průmyslová špionáž, krádeže technologií, sběr komunikace
mezi našimi diplomaty nebo rozvědčíky, potažmo
snaha zlanařit si na tuhle práci někoho jiného. Obyčejná
zpravodajská práce, žádný terorismus. Ale v 
dlouhodobém výhledu představovali svým způsobem hrozbu
i  oni. A  to hrozbu skoro existenciální. Takže je bylo
nutné sledovat pod drobnohledem.
Plukovník Vasilij Petrov měl navíc specifický
rodokmen. Podle toho, co se na něj vyhrabalo, býval jeho
papínek Vladimir Petrov generálem staré KGB a 
jeden čas vedl její vrahounskou armádu Směrš. Jablko
nepadlo daleko od stromu, jak se říká: o  Vasilijovi se
mluvilo v  souvislosti s  likvidací politických
protivníků ctěného prezidenta Putina a  kromě toho sloužíval





36
v  Čečně, kde podle CIA vedl systematické hromadné
popravy civilistů, kteří upadli v podezření, že pomáha -
jí povstalcům. Jestli to byla pravda, měli jsme co dělat
s bezohledným a chladnokrevným zabijákem.
Neuměl jsem si ale představit, jak může Petrov svoje
pracovní zkušenosti uplatnit u nás. Nebo možná
dokázal. Je to stará ruská tradice, posílat agenty do
nejrůznějších koutů světa a vyhledávat tam disidenty
a zrádce, co z  Ruska pláchli. Jenomže i  když už se s  tímhle
mordováním disidentů stihli předvést po celém světě
včetně Anglie, do Ameriky ho ještě nezavlekli. A kdyby
se to rozhodli změnit a nechali se načapat, to by teprve
začal tanec.
Byla ale pravda, že Rusákům v  poslední době zase
narostly svaly a  Putin, bývalý agent KGB, se s 
nemalým povykem bušil do hrudi. To, že se KGB
přejmenovala na SVR, vlastně nic neznamená.
Jenže od doby, co jsem změnil práci, tyhle věci už
nejsou můj problém. O to, na co si Petrov brousí zuby,
se může starat někdo jiný. Já ho mám za úkol
sledovat, pořizovat záznamy a  podávat hlášení. Už nejsem
žádný lovecký pes, jsem teď pes zapřažený do saní za
vůdcem smečky. Sledujte toho hajzla.
Ale stejně... Vasilij Petrov ve mně zkrátka a  dobře
probudil detektiva. A to obvykle znamená jenom
problémy.
„Na co myslíš?“ zeptala se mě Tess.
„Na šunkovou bagetu.“
„Víš, co se říká. I  když válečného koně vypustíš na
pastvu, jeho myšlenky k té pastvě neobrátíš.“
Mlčel jsem.
„Ty se budou dál vracet na bitevní pole.“
„Soustřeď se na ten mercedes,“ doporučil jsem jí.
„Rozkaz, pane.“





37
4
Přivítal nás okres Suffolk. Dál jsme přes něj pokračova -
li k východnímu cípu Long Islandu a sledovali
mercedes s Dimitrijem za volantem, Igorem na sedadle
spolujezdce a Petrovem a Fradkovem vzadu.
Možná nás na konec světa vylákali naschvál, aby
u ruského zastoupení zbyla jen půlka týmu. Erární
vysílačky, jak ruční, tak ty v  autech, už na tuhle
vzdálenost nefungovaly, ovšem telefony od Nextelu se místo
nich použít pořád daly. Takže jsem svým lidem na
Šedesátou sedmou zavolal, nic neobvyklého ale nehlásili.
Kenny Hieb, co tam teď po mně převzal velení, mě taky
informoval, že v čísle 26 Igora podle záznamů od
policie nikdo neidentifikoval, ale pořád se na tom pracuje.
FBI nikdy nespí, o víkendech a svátcích ovšem trochu
zpomalí tempo.
Prozradil jsem druhé půlce týmu, že jsme v Suffolku,
dál sledujeme cíl a na původní post se teď nějakou
dobu nevrátíme, jestli vůbec. Taky jsem Kennymu
poradil, ať si vyžádá posilu, aby zastoupení zůstalo pořádně
pokryté.
Už jsme za sebou nechali oblast, odkud se dá
pohodlně dojíždět na Manhattan, a  předměstí začínala
řídnout. Zkontroloval jsem ukazatel paliva a zjistil, že
klidně můžeme dojet až k majáku v Montauku, na
nejvýchodnější výběžek ostrova. Totéž, jak jsem
předpokládal, platilo o mercedesu, takže zastávky u benzínek
nehrozily, pokud teda paní Faradayová zase nebude
muset na dámy.
Od Manhattanu jsme už ujeli nějakých osmdesát
kilometrů. „V  Southamptonu,“ obrátil jsem se na Tess,





38
„má u pláže obří barák oligarcha Georgij Tamorov. Pe -
trov byl u tohohle krajánka párkrát na návštěvě.“
„Pořád platí, že máme ve čtyři padla?“
„Můžeme se zeptat. Ale je neděle a obávám se, že za
nás není koho poslat.“
„Co když tam zůstanou přes noc?“
„Tak budeme na střídačku spát v dodgi.“ Pak jsem si
rýpl: „Neplníš už tyhle úkoly nějakou dobu?“
„Přes noc jsem to ještě netáhla.“ Potom mi
prozradila: „Zítra dopoledne přiletí Grant.“
„Chráníme vlast,“ musel jsem jí připomenout.
„Pracovní doba nemusí být úplně taková, jak se ti hodí.“
„Nech si ten sarkasmus.“
„Vážně chceš tuhle práci dělat?“
„Chci.“
„A co chce Grant?“
„Po tom ti nic není. Ale když už se ptáš, tak z toho
není zrovna nadšením bez sebe.“
„V tom případě ztrácí můj respekt.“
Na okamžik se zamyslela. „Určitě je to jednodušší,
když oba manželé dělají v jednom oboru.“
Mlčel jsem.
Za dalších pár mil se mě zeptala: „Dělám chybu?
Myslím když chci být agentkou FBI?“
„Obrať pohled do svého nitra. Nech se vést vnitřním
světlem.“
„To je blábol.“
„To je.“
Zase jsme chvíli jeli mlčky, než se Tess svěřila:
„Zažádala jsem o povolení nosit zbraň.“
„A do prdele.“
„Co tím chceš říct?“
„Promiň. To mi tak vyklouzlo.“
„Mluv vážně, Johne. Musím vědět, jestli mám
takovou povahu, aby mi nošení a používání zbraně
nedělalo problémy.“





39
„Určitě máš.“
„Ty jsi někdy musel pistoli vytáhnout?“
„Tu a tam.“
„A taky jsi... však víš, někoho zastřelil?“
„Co se ti doneslo?“
„Že jsi schytal tři kulky.“
„A všechny v jeden den.“
„A ty pistolníky jsi potom dostal?“
„Ne.“
„Chceš o tom mluvit?“
„Ne v tuhle chvíli.“
„Dobře.“ Nato se zeptala: „Máš nějaké tipy? Myslím
až v Quanticu budu dělat kvalifikační kurz na přiděle -
ní pistole.“
„Kvalifikační kurz zvládneš bez problémů. Ale dám
ti tip, jak se zachovat před opravdovou přestřelkou.
Půjč si prachy od agentů, co do ní půjdou s tebou.
Poskytneš jim tak důvod, aby tě chránili.“
Zasmála se.
„Nezapomínej,“ kladl jsem jí dál na srdce, „že do
čeho se vyplatí střelit, do toho se vyplatí střelit dvakrát.
Munice je prakticky zadara. A jestli zvládáš zaujmout
správný střelecký postoj, tak se nejspíš pohybuješ moc
pomalu.“
Přikývla a zaletěla ke mně pohledem.
Pokračoval jsem: „Když se blížíš k podezřelému,
dávej pozor na jeho ruce. Ruce zabíjejí. I  kdyby to byl
oživlý Gándhí, tak ať drží pazoury tak, abys na ně
viděla. Chovej se zdvořile. Chovej se profesionálně. Ale
u každého, na koho narazíš, měj plán, jak bys ho zabila.“
Tess po mně zase loupla očima. Nejspíš se divila, jak
taková studnice moudrosti jako já mohla slíznout tři
kulky. Taky se tomu divím. Asi vůle boží.
Svůj výklad jsem uzavřel takhle: „Vyber si pistoli, co
ti neselže. Jak říkával George Washington: ‚Veškeré vaše





40
dovednosti přijdou vniveč, pokud vám do křesadlové -
ho zámku ručnice načúrá anděl.‘“
Zase jsme jeli mlčky. „Díky,“ řekla po chvíli Tess.
Takovýhle konec to se mnou vzalo. Rozdávám tipy
diletantce, co rebeluje proti manžílkovi a rodině,
a snažím se ji povzbudit. Nevýslovný úpadek.
Blížili jsme se k místním borovicemi porostlým
písčinám, které se pustě táhnou podél dálnice. Provoz tu
nestál za řeč.
„Proč nic nehlásíme výš?“ zeptala se Tess.
„Není co.“
„Máme za sebou stopadesátikilometrovou štreku,
Johne.“
„Stotřicetikilometrovou.“
„Vedoucí případu by se o tom měl dozvědět.“
„Může mi zavolat.“
Chvíli mlčela, než nadhodila: „Možná by stálo za to,
požádat o posily.“
„Všechno jde hladce a bez problémů.“
„Možná nás vedou do pasti.“
„Tak tahle myšlenka je pro mě nová.“
„Já vím, že to zní šíleně, ale –“
„Šíleně je slabé slovo.“
„Dobře... ale pak neříkej, že jsem tě nevarovala.“
„Neřeknu.“
„Máš s sebou náhradní pistoli?“
„I kdybych měl, tak nedám.“
„Jestli je to past, tak budeš ještě škemrat, ať si ji
vezmu.“
„Změň téma.“
Abych byl k  paní Faradayové a  její paranoii spra -
vedlivý, Vasilij Petrov byl vážně zabiják. Jenže mít teď
u  sebe bouchačku by si netroufal, protože kdyby od
nás místní policajti dostali za úkol, aby ho pod
nějakou záminkou zastavili, hned zítra by si musel pakovat






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.