načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Nedostižný komorník - Pelham Grenville Wodehouse

Nedostižný komorník
-20%
sleva

Kniha: Nedostižný komorník
Autor:

Román Nedostižný komorník patří mezi ty, jejichž děj zasadil autor do Ameriky, zde do Hollywoodu. Když při leteckém neštěstí zemřela mexická filmová hvězda proslulá bujarým ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  248 Kč 198
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-01-01
Počet stran: 184
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 181 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The old reliable přeložil Ivan Vávra
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788074298158
EAN: 9788074298158
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další román oblíbeného anglického humoristy, odehrávající se tentokrát v Hollywoodu počátkem 30. let. Román Nedostižný komorník patří mezi ty, jejichž děj zasadil autor do Ameriky, zde do Hollywoodu. Když při leteckém neštěstí zemřela mexická filmová hvězda proslulá bujarým životem Carmen Floresová, koupí její vznosný dům se vším zařízením hvězda němých filmů Adéla Corková. Copak dům, copak zařízení, ale deník Carmen Floresové, o ten běží. Vždyť obsahuje tolik krásných, šťavnatých drbů, že kdyby se ho někdo zmocnil, byl by rázem boháč. A někde v domě deník být musí. Ovšem mají na něj spadeno hned dva zájemci - Smedley, švagr Adély Corkové, a vzor všech ctností anglického komorníka Phipps. Co na tom, že nemá minulost bez poskvrnky, když o tom nikdo neví? Nebo by aspoň neměl. Události nabývají na spádu, a s celým zmatkem si nakonec poradí Adélina sestra Wilhelmína.

Popis nakladatele

Román Nedostižný komorník patří mezi ty, jejichž děj zasadil autor do Ameriky, zde do Hollywoodu. Když při leteckém neštěstí zemřela mexická filmová hvězda proslulá bujarým životem Carmen Floresová, koupí její vznosný dům se vším zařízením hvězda němých filmů Adéla Corková. Copak dům, copak zařízení, ale deník Carmen Floresové, o ten běží. Vždyť obsahuje tolik krásných, šťavnatých drbů, že kdyby se ho někdo zmocnil, byl by rázem boháč. A někde v domě deník být musí. Ovšem mají na něj spadeno hned dva zájemci – Smedley, švagr Adély Corkové, a vzor všech ctností anglického komorníka Phipps. Co na tom, že nemá minulost bez poskvrnky, když o tom nikdo neví? Nebo by aspoň neměl. Události nabývají na spádu, a s celým zmatkem si nakonec poradí Adélina sestra Wilhelmína.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VYŠEHRAD

Nedostižný

komorník

Pelham

Grenville

Wodehouse


Z anglického originálu The Old Reliable

přeložil Ivan Vávra

Co py right © Trustees of the P. G. Wodehouse Estate

Tran sla ti on © Ivan Vávra, 2017

Illus tra ti on © Daniel Verner, 2017

ISBN 978-80-7429-815-8


(7 )

KAPITOLA PRVNÍ

Smedley Cork a Bill Shannonová,

staří přátelé

Z tyrkysově modré nebeské báně slunko pražilo, jak je 

v Hollywoodu ustáleným zvykem, na rozsáhlý pozemek, 

jenž už skoro rok nebyl majetkem oné pověstně vznětlivé 

mexické filmové hvězdy. Nyní náležel paní Adéle Shanno-

nové-Corkové, ale přesto se o něm stále hovořilo jako o tom

baráku Carmen Floresové. Bylo kolem poledne v měsíci máji. 

Sídlo Carmen Floresové stojí vysoko na horském úbočí,  tam, kde ulice Alamo Drive končí a přechází do prašné ven- kovské cesty, jež se vytrácí do krajiny kaktusů a chřestýšů.  Slunce tam pražilo na bazén a růžový sad a stromoví všeho  druhu, citroníky, pomerančovníky a žakarandy, a na terasu  osazenou velkými kamennými dlaždicemi. Sluneční jas však  nijak nerozehřál srdce majestátního staršího gentlemana,  jenž na terase seděl a vzhledem připomínal starořímského  imperátora, který patrně nemírně holdoval škrobovinám  a nepočítal kalorie. Jmenoval se Smedley Cork a byl to šva- gr paní Adély, bratr jejího zvěčnělého manžela. Zasmušile  a nevrle pozoroval přicházejícího komorníka. 

Byl to nepochybně dokonalý anglický sluha, vysoký a dů - stojný; blížil se a na stříbrném tácku nesl sklenici něčeho  bílého. Dům paní Corkové vydával mnohá svědectví o jejím  bohatství a vkusu, ale nic o tom nesvědčilo tak zřetelně  jako osobnost komorníka Phippse. Obyvatelé Beverly Hills  zaměstnávají většinou manželské páry, které se zhusta vyznačují naprostou nevhodností k službě a bývají propouštěny po prvním týdnu, aby je nahradil jiný párek, stejně 

(8 )

neschopný. O něco lépe jsou na tom ti, kdo získají do služby 

Filipínce. Avšak k nejvyšší dokonalosti se vypracují pouze 

takoví, kteří zaměstnávají komorníka dovezeného z Anglie. 

Nic lepšího nemůžete mít. 

„Vaše kyška, pane,“ pravil Phipps tónem laskavého strýce,  který se rozhodl obdarovat děcko pamlskem. 

Smedley nebyl vždy dost při sobě, seděl-li chvíli na poled- ním slunci; pozapomněl, že mu Adéla přisoudila k obědu  sklenici kyšky namísto koktejlu, na který byl zvyklý. Přiči- chl ke sklenici a vyjádřil se, že to smrdí jako stará rukavice.

Komorník neslevil ze své důstojnosti, ale dal najevo, že  s názorem pana Corka lze sympatizovat a že je zde opravdu  jistá podobnost.

„Nicméně, pane, je to nápoj velmi zdraví prospěšný, do - mnívám se, pane. V Bulharsku to vesničané konzumují ve  velkém a jde jim to k duhu.“

„Potřebuju já bulharského vesničana k svému duhu?“

„Nepochybně, pane, i tak se na to lze dívat...“

„Kdybyste někdy někde narazil na nějakého bulharského  vesničana, víte co, můžete si ho nechat!“

„Zajisté, děkuji, pane.“ 

S velkým úsilím se Smedley přinutil, napil se odporné  tekutiny a zlobně se rozhlédl po krajině v údolí pod sebou,  to jest po nedalekých budovách Jihokalifornské univerzity  v Los Angeles, a postěžoval si:

„Jaký já mám život...“

„Ano, pane.“

„Ani psovi bych to nepřál!“

„Život je pln protivenství, pane,“ filozoficky poznamenal  Phipps.

Ačkoli věděl, že to Phipps myslel dobře, ta poznámka ho  navztekala.

„Co vy víte o protivenství, jděte se vycpat,“ řekl načuře- ně. „Vám je hej, jste bez starosti, svobodný jako pták, když 

(9 )

se vám tady nebude líbit, seberete se a půjdete jinam. To 

já nemůžu, rozumíte mi? Byl jste někdy zašitej, Phippsi?“

Komorník se pobouřeně zachvěl.

„Pane?“

„Ovšemže ne, tak tomu nemůžete rozumět.“

Vypil zbytek kyšky a roztesknil se. Myslel na poslední  vůli svého bratra Alfreda.

Je přímo k nevíře, jak rozporuplně si někteří lidé dokáží  vykládat zřetelný záměr zůstavitele!

Zesnulý Al v závěti uložil své vdově, aby „poskytovala  hmotnou podporu“ jeho bratrovi. Hmotná podpora by v očích  Smedleyho Corka spočívala v ubytování na Park Avenue  a přiměřeném příjmu, aby mohl takový byt udržovat, dále  pak potřeboval automobil, členství v několika dobrých klu- bech, každoročně si zajet do Paříže, do Říma, na Bermudy  či jinam, a tak dále a tak podobně. Adéla, škudlivá osoba,  pokládala za nutné poskytnout mu lůžko, tři jídla denně  a používání jejího domácího zařízení a pohodlí. Za těchto  podmínek už žil švagr Smedley několik let, dobře jedl, dobře  spal, dostával kyšky, co hrdlo ráčí, ale jinak to byla situace  podobná pobytu v káznici.

Probral se ze zamyšlení, odchrchlal si a pocítil potřebu  lidsky si pohovořit s bližním, bez zábran a přetvářky.

„Víte, co jsem já zač, Phippsi?“

„Pane?“

„Jsem jako ptáče uvězněné ve zlaté klícce!“

„Vskutku, pane?“

„Jsem bídný červ!“

„Teď jsem s prominutím nepochopil, pane. Domníval jsem  se, že jste jako ptáče.“

„Taky červ. Bídný, ušlápnutý. Bezprávný červ, odnikud  nekyne spásný paprsek naděje. Jak se to jmenuje, v Mexi- ku?“

„Tamales, pane?“

(10 )

„Peon. Bezprávný, odstrkovaný, sem a tam, drcený okova- nou botou, bitý jako pes. Nejhorší na tom je, že jsem býval  boháč! Velkej pracháč, a všechno je fuč!“

„Vskutku, pane?“

„Vskutku, fuč! O všechno jsem přišel, promrhal svoje  štěstí! To si musíme, Phippsi, dobře vštípit a zapamatovat,  nikdy nesmíme promrhat svoje štěstí.“

„Ano, pane.“

„Jenom blbec promrhá svoje štěstí. Bez štěstí vám do  základu nemůžou přibývat procenta, nemám pravdu? Když  nemáte žádný základ, jste v háji.“

„Přesně tak, pane.“

„Přesně tak, to jste řekl moc dobře. Nemohl byste mi  půjčit stovku?“

„Ne, pane.“ 

Smedley ve skutečnosti nedoufal. Zatoužil však tak silně  po aspoň jednom večeru, kdy by si vyrazil do města někam,  kde je život, že neodolal a pokusil se. Věděl, že komorníci  bývají spořiví, a byl toho názoru, že je správné se o bohat- ství dělit. 

„A co padesát?“

„Ne, pane.“

„Padesát by mi klidně stačilo,“ přesvědčoval ho Smedley,  který dobře věděl, kde jsou rozumné meze, a byl vždycky  hotov dělat ústupky.

„Ne, pane.“

Smedley dále neusiloval. Teď viděl, že se dopustil chyby,  když sluhovi vyzradil, že si sám promrhal svoje štěstí. Jen  mu nasadil brouka do hlavy. Seděl v chmurách, dokud si náhle nepřipomněl včerejší příjezd Adéliny sestry Wilhelminy. Přítomnost Wilhelminy, mezi přáteli známé jako „stará  dobrá Bill“, přece úplně mění situaci. Jak mohl zapomenout  na tento slibný zdroj hmotné podpory. Sestra švagrové je  rovněž jakýsi druh švagrové, krev není voda, to je známá  věc, a stovka je mezi příbuznými maličkost, kterou jistě 

(11 )

ráda poskytne. Ostatně ji dobře zná už odedávna, už jako 

dítě, prakticky...

„Kde je teď právě slečna Shannonová?“ zeptal se.

„V obývacím pokoji, pane. Domnívám se, že pracuje  na memoárech paní Corkové.“

„Jasně. Díky, Phippsi.“

„Děkuji, pane.“

Komorník se důstojně vzdálil a Smedley pocítil náhlou  únavu. Na obchodní jednání s Bill je dost času, řekl si, a za chvíli se již mísilo jeho pochrupování s cvrkotem jarního hmyzu a šuměním listí nad jeho hlavou.

Spořádaný občan si má po obědě zdřímnout.

***

Phipps se po návratu do přípravny osvěžil sklenicí ledové 

limonády. Lahodný nápoj mu však nedokázal zlepšit nála-

du. Nevlídně odehnal kočku, která se mu lísala k nohám. 

Je čas vhodný pro drbání koček za ušima a je čas pro drbání koček za ušima nevhodný. James Phipps nebyl tak bez-

starostný, jak ho právě popsal Smedley. Naopak byl velice 

starostlivý, jenže měl jako každý pořádný komorník mas-

ku, za kterou dovedně skrýval své pocity a nálady. Tím se 

komorníci podobají ústřicím.

Nikdo, kdo by ho viděl sedět zamyšleného a ustaraného  v přípravně, by ho nepopsal slovem „bezstarostný“. Opírat  se loktem o koleno s bradou v dlani, vypadal by jako Rodi- nův Myslitel. 

Jeho ustaranost pramenila ze včerejšího příjezdu slečny  Wilhelminy Shannonové. Nepřestával proklínat zlý osud,  který ji sem přivedl. Znovu a znovu se trápil pomyšlením,  jaké strašné následky mohou z jejího příjezdu povstat. Byla  za tím stará historie. Ta žena věděla příliš mnoho. Jeho  budoucnost závisela na tom, dokáže-li držet jazyk za zuby.  James Phipps dobře věděl, že mlčenlivost je u žen vzácná 

(12 )

vlastnost. Zatím se sice nezdálo, že by něco hrozilo, ale jak 

dlouho to vydrží?

V přípravně se ozval zvonek a Phipps zjistil, že zvonění  přichází z obývacího pokoje.

Posvátná povinnost volá, řekl si, aspoň v duchu se tak  nějak vyjádřil, odložil sklenici ledové limonády a vydal se  za hlasem zvonku. 

Obývací pokoj byl hned vedle knihovny, přímo pod pro- mítacím sálem; byl to veselý, pohodlný pokoj s velkým psa- cím stolem u francouzského okna vedoucího k bazénu. Byl  vystaven dopolednímu slunci a byla odtud pěkná vyhlídka,  pro toho, kdo se takovým pohledem kochal, na věže nafto- vých vrtů, které tehdy lemovaly kalifornské pobřeží. Bill Shannonová seděla za stolem s diktafonem v ruce a o naftové vrty se v té chvíli nezajímala. Vzala na sebe nelehký  úkol sepsat paměti své sestry a zcela se na to soustředila.

Bill Shannonová byla hlučná, srdečná čtyřicátnice hřmot- né postavy, oděná v pohodlných kalhotách. Její tvář může- me označit za drsnou a masivní, s výraznými lícními kost- mi a silnou bradou, ale dominovaly v ní jasné, veselé modré  oči, které z ní nesporně činily ženu osobně přitažlivou, i když  nebyla tak výjimečně krásná jako její sestra Adéla. Hlavně  byla k bližním milá a vlídná a všichni ji měli rádi dokonce  i v Hollywoodu, kde nikdo nemá rád nikoho. 

Hovořila ryčným kontraaltem, v dané chvíli do diktafonu,  ale Joe Davenport, její bývalý kolega z ateliérů Superba- -Llewellyn, o ní satiricky říkával, že i bez techniky by snad  dokázala mluvit s nahluchlým společníkem v Číně. Kdyby  měla ztratit zaměstnání v Hollywoodu, tvrdil Joe, mohla  by se uplatnit v oboru pasteveckého halekání na prasečích  farmách v některém ze západních zemědělských států. 

„Hollywood!“ hulákala do diktafonu. „Jak mám popsat  pocity, s nimiž jsem sem kdysi poprvé přišla, s očima roz- šířenýma úžasem a očekáváním. Bylo mi sotva šestnáct 

(13 )

let... nevykládej, bylo ti skoro dvacet... Mladá a životem 

nezkušená, pouhé...“

Dveře pokoje se otevřely, vstoupil komorník Phipps. Bill  ho zastavila posunkem.

„... plaché děvčátko. Pojďte dál, Phippsi!“

„Zvonila jste, madam.“

Bill to potvrdila.

„To je pravda. Chtěla jsem se s vámi poradit o něčem, co  nesporně spadá do vašeho oboru. Nějak jsem si uvědomila,  že okamžitě potřebuju něco pro povzbuzení, jinak na místě  zdechnu. Psal jste někdy memoáry hvězdy němého filmu?“

„Ne, madam.“

„Je to práce, která jednoho pořádně zdrbne.“

„Nepochybně, madam.“

„Takže mi doneste pořádnou whisky se sodou.“

„Ano, madam.“

„Vlastně byste tady měl fungovat jako bernardýn se soudkem brandy na krku. Aby se to zbytečně nezdržovalo.“

„Ano, madam.“

Bill měla až do té chvíle nohy na stole, ale teď se posadi- la zpříma a spustila nohy na podlahu. Pootočila se v křesle  a pozorně se na něho zadívala jasnýma modrýma očima. Poprvé od jejího příjezdu se jí naskytla příležitost promluvit si s ním mezi čtyřma očima. 

„Vyjadřujete se nadmíru stručně a chováte se odměřeně.  Co to, milý Phippsi? Jako byste v mé společnosti pociťoval  zábrany nebo rozpaky. Mám pravdu?“

„Ano, madam.“

„Ani se nedivím. Trápí vás špatné svědomí. Vím přesně,  oč se jedná, Phippsi.“

„Ano, madam.“

„Samozřejmě jsem vás poznala na první pohled. Tehdy  jste se mi nesmazatelně vtiskl do paměti. Teď nejspíš pře- mýšlíte, co bude dál?“

(14 )

„Ano, madam.“

Bill se usmála nádherným úsměvem, který jí dokázal  rozzářit obličej, jako když se rozsvítí nějaká vnitřní lampa,  a Phippsovi se pod dojmem toho úsměvu okamžitě ulevilo.  Po prvé od minulého odpoledne. 

„Vůbec nic,“ řekla Bill. „Budu mlčet jako ryba. Vaše tajem- ství zůstane skryto. Tak už se rozveselte, člověče, ať se roz- lehne vůkol váš radostný smích, o němž jsem slyšela tolik  vyprávět.“ 

Phipps se ovšem nezasmál, neboť něco takového je ang-lickým komorníkům zapovězeno jejich stavovskou organizací, jen jeho rty se zachvěly, snad úsměvem nebo dojetím,  a pohlédl na Bill pohledem plným vděčného obdivu. Nikdy  si nemyslel, že by se kdy mohl tak vděčně podívat na členku  poroty, která ho před třemi lety poslala do chládku s roz- sudkem, o němž newyorský tisk tehdy jednomyslně usoudil,  že byl zcela zasloužený. Chvíli mu trvalo, než dokázal své  city vyjádřit slovy.

„Ujišťuji vás, madam, že jsem vám za vaši laskavost  nesmírně zavázán. Tolik jste mi pomohla. Velice mi záleží  na tom, abych si toto místo udržel.“

„Propánajána, proč, přece byste dostal jiné takové nebo  lepší, kdekoli v Beverly Hills před vámi rozvinou červený  koberec!“ 

„Z jistých důvodů bych velmi rád zůstal ve službách paní  Corkové, madam.“

„Jaké to jsou důvody?“

„Osobní důvody, madam.“

„Nu dobrá. Nic na vás neprozradím.“

„Děkuji nastokrát, madam.“

„Je mi líto, že jsem vás včera vystrašila. Jistě jste měl  srdce až v krku, když jste mi včera otevřel dveře, viďte?“ 

„Ano, madam.“

„Asi jako Macbeth, když se mu zjevil Banquův duch, co?“

„Moje pocity byly zajisté podobné, madam.“

(15 )

Bill si zapálila cigaretu.

„Trochu se divím, že vy jste poznal mne. Asi je to tak,  že tam člověk sedí a nezbývá mu, než koukat na obličeje  porotců, viďte?“

„Ano, madam, z dlouhé chvíle...“

„Smůla, že jsme vás museli nechat zavřít.“

„Ano, madam.“

„Byly tam ty důkazy, s tím nic nenaděláte.“

„Ne, madam. Ale poprosím vás, račte prosím trochu ztišit  hlas. Stěny mají uši.“

„Cože stěny?“

„Mají uši, madam.“

„Jo tak, uši, rozumím, ovšemže uši. A jaké to bylo v Sing  Singu?“ pokračovala šeptem.

„Nebylo to nic příjemného, madam,“ zaševelil Phipps.

„To si myslím,“ souhlasila stále šeptem. „Á, nazdárek,  Smedley!“

Smedley Cork se už trochu prospal a teď přistoupil zvenčí  k francouzskému oknu.

Phipps se vzdálil; Smedley za ním vyslal nenávistný  pohled, jaký obvykle vysílají nemajetní starší gentlemani  za komorníky, kteří jim nepůjčili potřebnou stovku, a usa- dil se na pohovce.

„Potřebuju si s tebou pohovořit, Bill,“ zahájil.

„Hovoř, hochu, hovoř! Co máš na srdci? Propána, Smed- ley,“ pokračovala jako stará kamarádka, která si nepotře- buje brát servítky, když se znají už pětadvacet let, „tys ale  děsně zchátral za tu dobu, co jsem tady nebyla. Zhrozila  jsem se, když jsem včera uviděla, jaká je z tebe vykopávka.  Vlasy máš šedivé jako jezevec!“ 

„Pomýšlel jsem na to, že bych si je měl přibarvit.“

„To ti nepomůže. Na šedivé vlasy je jediný lék, francouz- ský vynález. Říká se tomu guillotina. Asi to je následek  života u Adély, viď? Nedovedu si představit rychlejší způ- sob jak zešedivět.“

(16 )

Smedley se zaradoval, když viděl, že je mu Bill beze zbyt- ku nakloněná. Soucitná slova byla hudbou pro jeho uši.  Stará dobrá Bill ho vždy zahrnovala soucitem. Jednou či  dvakrát se dokonce stalo, že jen silný pud sebezáchovy ho v hodině nouze zachránil před vyslovením návrhu na uzavření manželského svazku. Dosud se mu stávalo, že toho  v temných chvilkách litoval, ale pak temná chvilka pomi- nula a Smedley znovu poznal, že myšlenka na manželství  je pro něho nesnesitelná.

„Je to psí život,“ souhlasil. „Jsem obětí útlaku a vykořis- ťování. Lépe by mi bylo, Bill, kdyby mě věznili na Alcatrazu.  Tam by mě jistě nenutili pít kyšku!“

„Adéla tě nutí pít kyšku?“

„Každodenně.“

„To je nelidské! Ale zase na druhé straně to prospívá  zdraví.“

Smedley jí posunkem zabránil v pokračování.

„Buď tak hodná, nezmiňuj se o bulharských vesničanech!“

„Co jsou zač, ti bulharští vesničani?“

„Kyška jim jde k duhu!“

„Bulharským vesničanům? K duhu?“

„Phipps si to myslí.“

Bill se posupně zachechtala.

„Phipps! Kdybych nebyla vázána slibem, něco bych ti  o něm pověděla. Znáš to s tou tichou vodou?“

„Co? S jakou tichou vodou?“

„Tichá voda břehy mele! To je přesně on, Phipps! Ty si tře- ba myslíš, že Phipps je jen tak nějaký obyčejný druh komor- níka, ale přítel Phipps má své tajemství. Pochopitelně ti  nemůžu nic víc říct, protože slib je slib, jak jsem řekla, takže  tím to hasne. Vůbec se nepokoušej něco ze mě vymámit.“

Smedley užasl.

„Co můžeš vědět o Phippsovi, vždyť jsi tady teprve od vče- rejška. Ty ho znáš z dřívějška?“

(17 )

„Ano, poznali jsme se za prazvláštních okolností. Ale  na nic se mě neptej.“

„Však se neptám, co je mi do Phippse? Phipps mi může  být ukradenej. Šeredně jsem se v něm zklamal, a tudíž jsem  s ním navždy skoncoval.“

„Nepovídej! Čeho se dopustil?“

„Požádal jsem ho teď před chvílí o malou půjčku a on,  představ si,“ rozhorlil se nanejvýš uraženě, „on mi ji odmí- tl! ‚Ne, pane,‘ tak to řekl. A to je člověk, který se jistě válí  ve fiskálním přebytku. Ještěže jsou mezi námi lidé jako ty,  Bill. Ty bys něco takového nikdy neudělala, protože máš  dobré srdce a cítíš s prostým lidem. Kamarádka na život  a na smrt! Stará dobrá spolehlivá Bill! Půjčíš mi stovku,  Bill?“

„Stovku?“ Zamrkala. Sice Smedleyho dobře znala, ale  tohle nečekala.

„Nutně ji potřebuju...“

„Potřebuješ jít na flám?“

„Ano!“ přiznal se upřímně. „Flám na nejvyšší úrovni,  když na to budu mít. Představ si, že jsem nebyl nikde na krok za posledních pět let! Od Adély dostanu tak na krabičku cigaret, jsem ubožák ve zlaté kleci... Viď, že mi půjčíš tu  stovku, Bill, viď že jo?“

Odpověděla smutně soucitným povzdechem. Srdce jí krvá- celo pro trpícího mučedníka.

„Kdybych ji měla, můj drahý nešťastný zlomený kvítku,  ráda bych ti ji dala, bez zaváhání. Potřebuješ si vyrazit,  aby ti zase zčervenaly tváře. Ale jsem na tom stejně jako  ty. Přece si nemyslíš, že bych tady seděla a sepisovala his- torii Adélina příšerně nudného života, kdybych měla něco  v bance?“ Soucitně ho pohladila po rameni. „Mrzí mě, že tě  musím zklamat. Chudoba prý povznáší ducha, pěkná pito- most,“ pokračovala moralizujícím tónem. „U mě to vzbuzuje  leda závist vůči těm, kteří mají prachy. Jako ten chlapík, se 

(18 )

kterým jsem byla zaměstnaná u Superby-Llewellyn. Dostal 

padáka, odstěhoval se do New Yorku a hned tam vyhrál 

v nějaké rozhlasové soutěži čtyřiadvacet tisíc dolarů. Psali 

o něm v novinách. To se mně nemůže stát ani za milion let.“

„Mně teda taky ne. Ale počkej...“

Odmlčel se a opatrně se rozhlédl vlevo a vpravo a pak  ještě jednou za sebe. 

„Co se děje?“ zeptala se Bill, nešlo jí do hlavy, proč se tak  rozhlíží.

Smedley promluvil spikleneckým šepotem. 

„Něco ti povím, Bill.“

„Pověz, ale musíš víc nahlas, neslyším ani slovo.“

„To, co ti chci říct, nemůžeš vykřikovat do širého okolí,“  pokračoval pořád ještě spiklenecky. „Kdyby to zaslech- la Adéla, mám po naději, že bych mohl ještě někdy přijít  k majetku.“

„Nemáš nejmenší naději přijít k penězům.“

„V tom se osudně mýlíš,“ namítl Smedley. „Pokud se ovšem  situace vyvine příznivým směrem, v což doufám. Bill, jistě  víš, komu tenhle barák dřív patřil?“

„Jistě, je to všeobecně proslulá vila Carmen Floresové.“

„Přesně tak. Adéla ji koupila i se vším zařízením z její  pozůstalosti. Se vším všudy, jak to stojí a leží, hned poté,  co se Carmen zabila při havárii letadla. Se vším všudy!“

„A co s tím?“

Smedley se opět rozhlédl. Podobal-li se dříve ve chví- li odpočinku starořímskému vládci, teď bychom ho mohli  přirovnat k starořímskému vládci, který cosi kuje se svým  náměstkem pro politické atentáty. 

„Carmen Floresová si psala deník.“

„Vážně?“

„Říká se to. Snažím se ho najít.“

„Proč? Chceš napsat její životopis?“

„Až ten deník najdu, bude to sametové. Chápeš? Uvažuj!  Víš, co byla zač, aféry všeho druhu, s každým, kdo jí přišel 

(19 )

do cesty. Herci, filmoví magnáti, na co si vzpomeneš. Jistě 

si to všechno zapsala. Takový deník, to je přímo zlatý důl!“

„Myslíš, že by se nějaký významný muž našel, který by  zaplatil, aby se to nedostalo na veřejnost?“

„Prakticky všichni významní muži budou mít zájem!“

Bill mu věnovala něžný pohled. Pro Smedleyho měla  vždycky slabost, i když si uvědomovala jeho mnohé nedo- statky. Byl-li na světě někdo lenošnější než Smedley Cork,  Bill ho neznala. Existoval-li někde nějaký svobodný duch,  jenž trpěl ještě menším počtem morálních předsudků, zatím  na něho nenarazila. Byl sobecký a zcela neužitečný, měl  všechny vlastnosti, kterých se má člověk vyvarovat. Milo- vala ho před dvaceti lety, kdy to byl mladý muž s penězi  a jednou bradou. A milovala ho doposud, i když dnes to  byl postarší tlusťoch se dvěma bradami bez jediné vindry.  Některé ženy jsou takové.

„Jinými slovy,“ řekla, „se chystáš k malému vydírání.“

„Jaképak vydírání?“ ohradil se. „Jenom normální obchod- ní transakce, nic neobvyklého. Chtějí si koupit zboží, které  mám pro ně k dispozici.“ 

„Jenže nemáš.“

„Kdybych měl.“

Shovívavě se usmála. Jeho plán byl typický Smedley, ale  její náklonnost to neoslabilo. Kdyby jí někdo sdělil, že plýtvá  svými city a věnuje je člověku nehodnému, řekla by: „Ano,  to souhlasí a je to tak v pořádku.“ Přes všechna úskalí se  držela své staré lásky.

„Ty se, Smedley, jakživ k žádnému majetku nedostaneš,  ani čestně, ani nečestně. Já však ano, ještě nevím jak, ale  dokážu to. A až se to stane, provdám se za tebe.“ 

Smedley se zachvěl.

„Takové věci neříkej ani žertem!“

„Mluvím úplně vážně. Myslím na to už dvacet let a teď,  když jsem tady a vidím, jak jsi zbědovaný životem pod  Adélinou nadvládou, jsem se rozhodla. Jakmile si vydělám 

(20 )

nějaké peníze, vezmu tě odsud a k oltáři a strávím zbytek 

života s tebou a pro tebe. Budu o tebe pečovat, protože jestli 

je někdo na světě, kdo potřebuje, aby se o něho pečovalo, jsi 

to hlavně ty. A nechápu, proč se cukáš. Kdysi jsi byl do mě 

blázen.“

„To jsem ještě byl mladý a pošetilý.“

„Teď jsi starý a pošetilý, a pořád jediný chlap, kterého  jsem kdy chtěla za muže. Je to zvláštní, ale je to tak. Jak  je to v té písni, ryba musí plavat a pták musí lítat a já ho  miluju, svého milého, nastotisíckrát... S tím nic nenaděláš.“

„Ale no tak, Bill, prosím tě, vyslechni mě.“

„Teď na to není čas. Musím běžet, obědvám totiž v hote- lu Beverly-Wilshire se svým literárním agentem. Přijel  do Hollywoodu jen na skok. Možná se mi podaří vyloudit  z něho stodolarovou zálohu, v kterémžto případě ti ji pak  přinesu a položím k nohám, můj králi.“ 

Smedley, který se i ve stavu nouze oblékal vždy pečli- vě, na ni kriticky pohlédl a zeptal se, zda chce skutečně jít  do Beverly-Wilshiru v pomačkaných kalhotách.

„Samosebou,“ pravila, „a ještě ti řeknu, aby sis začal při- pravovat takové ty fráze, co ženich musí pronést při svateb- ním obřadu, když se farář zeptá, ‚Smedley, bereš si zde pří- tomnou Wilhelminu dobrovolně‘, a tak dále, neboť se tomu  nevyhneš, kamaráde!“

Pak vyšla francouzským oknem na terasu a zamířila  ke garáži, kam včera umístila svoji rachotinu. Zdálky ješ- tě zaslechl její hlučný zpěv písně o rybě a ptáku a věčném  věrném milování.

Smedley Cork se zdrceně opřel na pohovce a chvěl se jako  v zimnici, přestože byl krásný jarní den, v předtuše toho  nejhoršího, co v životě může potkat zatvrzelého starého  mládence.

(21 )

KAPITOLA DRUHÁ

Kay se nechce vdávat

Joe Davenport pozval Kay Shannonovou na oběd do restaurace zvané Rudé kuře, v newyorské čtvrti Greenwich Village. 

Raději by ji ovšem vzal do honosnější Colony nebo do Pavillonu, ale Kay odmítla být příčinou bezuzdného utrácení, 

i když Joe by si to jistě mohl dovolit, poté co nedávno vyhrál 

čtyřiadvacet tisíc v rozhlasové soutěži. Podobně jako strýc 

Smedley soudila, že z bezuzdného utrácení nejdou žádná 

procenta. Podle Joeova názoru, jehož názory na stravová-

ní byly vyhraněné, nestál oběd za mnoho a teď zbývalo jen 

vypít kávu. 

Číšník se dostavil s kávou, na okamžik nevhodně otá- lel a pak se vzdálil. Joe přestal kritizovat způsob, jakým  u Kuřete vaří špagety, a obrátil rozhovor jiným směrem.  Kdykoli obědval s Kay, vždy se posléze věnoval téže otázce.

„Dost bylo řečeno o špagetách,“ pravil, „ačkoli se k tomu  můžeme vrátit později, kdyby sis to přála. Teď se věnujme  jiné záležitosti. Abych nepředbíhal, vzala by sis mě?“ 

Kay na něho hleděla upřeně a pozorně, nakláněla se  kupředu, oběma rukama si podpírala bradu, a její soustře- děný pohled na něho působil stejně jako jindy za stejných  okolností: jako kdyby mu nějaká neviditelná ruka vložila  do duše metlu na sníh a začala jí prudce kmitat. Její schop- nost hledět na svět tímto pohledem, soustředěným a váž- ným, ho k ní od první chvíle přitahovala. Než ji poznal,  zejména než se vymanil z prostředí Hollywoodu, připadalo 

(22 )

mu, že se jeho svět skládá jen z nesnesitelně zářivých úsmě-

vů, bezstarostného štěbetání a radostného pištění. 

„Mám se za tebe provdat?“

„Ano, tak jsem to myslel.“

„Ty máš ale prazvláštní nápady,“ odvětila.

Ohlédla se přes rameno na druhý konec místnosti, kde  se právě rozvinula hlučná, živá debata mezi mužem, který  vypadal jako avantgardní sochař, a dívkou patrně pracující  v oboru korálkových dekorací; u Kuřete nejsou takové živé  debaty ničím neobvyklým. 

Když se znovu otočila a pohlédla Joeovi do očí, nespoko- jeně se zamračil.

„Na to nehleď, že se tam hádají. Naše manželství bude  jiné. Ostatně tihle dva třeba ani nejsou manželé.“

„Z jeho řečí se zdá, že jsou. Mluví jako manžel.“

„Náš domov bude nepřetržitý koloběh štěstí. Sleduješ komiks Blondie? Pak znáš nejdokonalejšího manžela na území Spojených států, Dagwooda Bumsteada. Mám s ním  mnoho společných rysů, milující srdce, jemnou povahu, klad- ný poměr ke psům a zálibu v nápaditých sendvičích. Až se  vezmeme, stanu se tvým Dagwoodem. Nikdy křivé slovíčko,  ani nevlídný pohled. Každé tvé přání bude mi rozkazem.  Denně ti budu nosit snídani do postele...“

„To by se mi líbilo. Ale teď vážně,“ řekla Kay, „můžeš mi  říct, proč s tímhle nápadem vždycky vyrukuješ až při kávě,  kdykoli jdeme spolu na oběd? Proč je to tak? Je to jen zvyk?“ 

„Naopak, je v tom záměr. Psychologie. Sytá žena je snáze  přístupná návrhům než žena trápená hladovým hryzením.  A taky nechci, aby u toho byl číšník, oni si to pak v kuchyni  sdělují a sázejí na výsledek. Tak co, vezmeš si mě?“

„Ne.“

„To jsi říkala už posledně.“

„A říkám to zas a znovu.“

„Opět mě odmítáš?“

„Přesně tak.“

(23 )

„Přestože ses nasytila? Na moje pozvání?“

„Byly to jen špagety.“

„To je jedno, i za špagety na sebe dáma musí brát nějaké  morální závazky, takříkajíc.“

Sochař a korálková dívka zaplatili a odešli, takže je pře- stali rozptylovat a Joe se mohl vrátit k podstatě problému.

„Je to až nepochopitelné,“ postěžoval si, „s jakou vytr- valostí pořád opakuješ svoje Ne! Ne! Ne! Jsi jako Molotov  v OSN. Samozřejmě to nic neznamená.“

„Ne?“

„Vidíš, už zase! Říkáš to i ve spánku?“

„Proč to nic neznamená?“

„Jednou si mě vezmeš, i kdyby to bylo třeba jen pro pení- ze.“

„Kolik máš?“

„Tisíc dolarů.“

„To je všechno?“

„Co se tak ptáš? Znám spoustu lidí, kteří by si lebedili,  kdyby měli v bance tisícovku. Příkladně tvoje teta Bill.“

„Ptám se: to je všechno, co ti zbylo z té výhry?“

„To víš, peníze se rozkutálejí. Zejména, když je člověk  svobodný. Nebo svobodná jako teta Bill. Máš od ní nějaké  zprávy?“

„Ne.“ ̈

„Dnes ráno mi od ní přišel telegram.“

„Nepovídej! Proč ti poslala telegram?“

„Píše, že má plán.“

„Plán?“

„Nepíše, oč jde. Je v tom nějaké tajemství. Plánuje něco  velkého.“

„To bude nějaká ptákovina!“

„Určitě ne! Bill a ptákovina? Bill, na kterou byl vždycky  spoleh? Nejmazanější ze všech, kdo kdy obědvali fašírku  v závodní jídelně ateliéru Superba-Llewellyn. Žena, která  si dovede poradit. Když jsme spolu pracovali v Hollywoodu, 

(24 )

byl tam jeden polda, viděli jsme ho denně z okna. Číhal 

s motocyklem v úkrytu, a když uviděl oběť, skočil na maši-

nu, vyrazil za ní a dal jí pokutu. Chtěli jsme se mu nějak 

dostat na kůži, ale jak? Bill na to přišla. Když si odskočil, 

připoutala mu zadní kolo řetězem k hydrantu. Takže když 

zase vyrazil za provinilcem, přeletěl přes řídítka a pěkně 

se rozmázl. Taková je Wilhelmina Shannonová, žena, která 

si dovede poradit. Ale to jsem odbočil od svého původního 

sdělení. Jako svobodnému mládenci se mi peníze rychle 

rozkutálely. Úplně jiná bude situace, teprve až se ožením 

a usadím.“ 

„Jenže já se za tebe neprovdám, Joe.“

„Proč ne? Ty mě nemáš ráda?“

„Ráda s tebou chodím na oběd.“

„To je dost chatrné vyjádření.“

Číšník se přiblížil a významně tam postával. Joe mu četl  myšlenky a požádal o účet. Hleděl přitom na Kay a říkal si,  nikoli poprvé, že život má svoje úskalí. Člověk nikdy přesně  neví, co na něho číhá. Když odjížděl z Hollywoodu, Bill mu  navrhla, aby v New Yorku určitě vyhledal její neteř Kay, kte- rá je tam zaměstnaná v nějaké redakci, a Joe to udělal, čistě  proto, že jí to slíbil. O dívčí společnost nikdy neměl nouzi  a jedno telefonní číslo navíc v malém červeném notýsku pro  něho neznamenalo žádný podstatný rozdíl. Měl ji vyhledat,  učinil tak, ale pak to najednou vedlo k všem těm nepředví- daným citovým otřesům a politováníhodným okolnostem. 

„Bill mě měla varovat, co mě čeká,“ Joe dal průchod myš- lenkám. „Až přijedeš do New Yorku, řekla, domluv se s mou  neteří Kay. Jen tak mimochodem. Ani slůvkem se nezmíni- la, že mě uvrhne do společnosti dívky s kamenným srdcem,  která mi způsobí duševní muka a celkový rozpad existence.  Něco jako Keatsova nemilosrdná divoženka.“

„Hleďme, Keats, La belle dame sans merci!“ Kay užasla.  „Netušila jsem, že se zabýváš romantickou poezií, měl by  ses mi zapsat do památníčku.“

(25 )

„Za každých okolností, když mám volnou půlhodinku,  už se ponořím do Keatse. Co je ti, bledý rytíři, tak zmaten, váháš, v tváři žel...

Jářku, kdyby teď vstoupil bledý rytíř do téhle restaurace  a začal si stěžovat na nemilosrdnou krásnou dámu, srdeč- ně bych ho poplácal po zádech a řekl mu, že vím přesně,  jak se cítí.“ 

„Jenže on na tom byl daleko hůř než ty.“

„Z čeho tak soudíš?“

„Neměl červený zápisníček plný telefonních čísel.“

Joe se překvapeně zazmítal a dokonce zrudl, ačkoli jeho  přátelé by tomu odmítli uvěřit.

„Co máš s mým červeným zápisníčkem?“

„Jednou jsi ho nechal ležet na stole, a když ses na  chvíli  vzdálil, tak jsem do něho nahlédla. Kdo jsou ty dámy?“

„Pozůstatky mrtvé minulosti.“

„Hm...“

„Neříkej ‚Hm‘. Nic to neznamená, jména, která mě neza- jímají, chiméry, naplavená změť a padrť na pobřeží mého  zapomnění. Kdybys mi kteroukoli předložila na stříbře  s velkou oblohou, nedotknu se jí, neboť jediná, kdo pro mě  něco znamená, jsi ty. To mi přece věříš?“

„Ne.“

„Zase to Ne! Přisámbohu, někdy bys zasloužila, abych tě  něčím bacil.“

Kay proti němu napřáhla lžičku.

„Nic nezkoušej! Jsem ozbrojená!“

„Neboj se, nic ti neudělám. Bylo by to proti dobrému cho- vání.“

Číšník předložil účet a Joe roztržitě zaplatil. Kay ho zase  tak pozorně sledovala a pak řekla: „Ono ani tak nejde o tvůj  červený notýsek, buď si polepšený Casanova, to je v pořádku.  Ale já ti řeknu, proč se za tebe doopravdy nemůžu provdat.  Chceš to slyšet, Joe?“

„Buď tak hodná, sejmi závoj tajemství.“

(26 )

„Jenom budu opakovat, co už víš.“

„Povídej. Chci slyšet, co o mně soudíš.“

Kay se napila kávy, ale zjistila, že je už studená. Odlo- žila šálek. Restaurace se teď vyprázdnila, číšníci zalezli  do svých doupat. Mohla mluvit bez obavy, že někdo bude  špicovat uši. 

„Prostě proto, že nejsi to, čemu se říká homme sérieux,  jestli víš, co tím myslím.“

„Nevím.“

„Pokusím se to vysvětlit. Sledujme tvůj životní příběh,  jak ho znám od tety Bill. Začali jste spolu v New Yorku  a společně jste pak odešli do Hollywoodu. Byls tehdy doce- la úspěšný autor.“

„V bulvárním tisku.“

„Co na tom? Polovina slavných spisovatelů tak začínala.  Snažili se, vydrželi a nakonec šli nahoru.“

„To nezní pěkně.“

„Vzali tě do společnosti Superba-Llewellyn, odešel jsi  do Hollywoodu. Pak tě vyhodili.“

„To se stalo spoustě jiných.“

„Jenže ti ostatní si nevyžádali pohovor s nejvyšším šéfem a nehodili mu na hlavu svázaný ročník ilustrovaného týdeníku. Co tě to napadlo?“

„Přišlo mi to jako něco, co v té chvíli bylo nutné udělat.  Vzbudil moji nelibost. To ti řekla Bill?“

„Ano.“

„Moc mluví.“

„Tím ses dostal na černou listinu. Horká hlava, nevypo- čitatelná povaha. To není dobré, viď?“

Shovívavě jí pohladil hřbet ruky.

„Tomu jako žena nemůžeš rozumět. V životě každého  muže, který přijde do styku s Ivorem Llewellynem, nastane  chvíle, kdy je nevyhnutelné hodit po něm svázaný ročník  časopisu Saturday Evening Post. Proč by ho jinak vydávali?“

(27 )

„Jak myslíš. Já si myslím, že to svědčí o mentální nezra- losti a nevyrovnanosti, ale ty to stavíš jinak. Teď k té tvé  výhře. Jakýmsi zázrakem jsi vyhrál velké peníze v rozhla- sové soutěži...“

Joe se neubránil pousmání, přestože obrat v hovoru mu  nebyl příjemný.

„Ten zázrak, to je velice podařený příběh, který mě samé- ho opakovaně rozveselí. Seděl jsem jednou večer ve svém  nuzném příbytku a přemýšlel o tom, jak si opatřím něco  k snědku, a najednou zvoní telefon, představí se nějaký  chlápek ze stanice WZJ a že mi přehraje záznam hlasu,  jestli poznám, kdo to mluví. A kdo to nemluvil, tedy vlast- ně mluvil, jako Ivor Llewellyn, svým nezapomenutelným  hlasem, který mi zněl v uších od chvíle, kdy jsem s ním měl  ten výstup, o němž právě byla řeč. Identifikoval jsem ho  a ten sympatický chlápek mi oznámil, že se jedná o soutěž,  ve které jsem právě vyhrál pohádkový obnos, daleko pře- sahující mé nejodvážnější sny. Z toho plyne poučení, že nic  na světě zde není samoúčelně, ani takový Ivor Llewellyn...  Promiň, přerušil jsem tě.“

„Ano.“

„Promiň, už to neudělám. Pokračuj.“

„Vyhráls velké peníze, což vedlo k tomu, žes přestal psát  a jenom ses flákal.“

„To mi ubližuješ!“

„Napsals jedinou věc od té doby, cos dostal ty peníze?“

„Nenapsal, ale taky jsem se neflákal. Připravoval jsem  se na nový start. Musím v životě dokázat víc než psát his- torky z Divokého západu do bulvárních týdeníků. Takže  teď, když mám kapitál do začátku, se chci rozhlédnout  a prozkoumat příležitosti. To mě teď zaměstnává, zkou- mání příležitostí.“

„Nu dobrá,“ řekla Kay a vstala od stolu, „už budu muset  jít. A jak jsem řekla, závěr zůstává, že nejsi homme sérieux.“

(28 )

Zachvátilo ho zoufalství. Byl sice zoufalý prakticky usta- vičně, ale teď si uvědomil, že zanedlouho nadejde chvíle,  kdy ho od této ženy oddělí tři tisíce mil hor, prérií a pouští.  Chce-li zlomit její odhodlání neprovdat se za něho, nelze to  pořídit jinak než pomocí osobního dohledu a trvalého tlaku.

„Počkej, nechoď ještě,“ řekl.

„Už musím. Mám spoustu věcí k zařizování.“

„V kanceláři?“

„Musím se sbalit. Zítra odjíždím na dovolenou.“

„Tos mi neřekla!“

„Asi jsem zapomněla.“

„Kam jedeš?“

„Do Hollywoodu. Co se děje?“

„Nic se neděje...“

„Vyštěkls jako tuleň.“

„To je u mě normální touhle dobou odpoledne štěkat jako  tuleň. Do Hollywoodu?“

„Ano, do Beverly Hills. Budu tam u tety.“

„U tety Bill?“

„Ne, u její sestry. Teta Adéla je v Hollywoodu jedna z nej- větších celebrit, společenská smetánka.“

„Prosím tě, myslíš Adélu Shannonovou, hvězdu z dob  němého filmu?“

„To je ona.“

„Bill o ní mluvila. Myslím, že si jí příliš nepovažuje.“ 

„Ani já ne.“

„Tak proč k ní jedeš?“

„To víš, někam člověk jet musí. Pozvala mě.“

„Kde bydlí?“

„Někde na horách, kde končí Alamo Drive. V bývalé vile  Carmen Floresové. Patrně to tam znáš.“

„Koupila ten dům? Má asi spoustu peněz.“

„Ano, vdala se za milionáře.“

„To bude i tvůj případ, jestliže se teď do toho vážně pus- tím. Buď připravená, brzo se ti ozvu.“

(29 )

„Připravená na co?“

Joe se zasmál, deprese z něho spadla. Svět se jevil v nej- lepším světle, mraky se rozplynuly.

„Myslela sis, že mi unikneš do Hollywoodu? Bláhové děv- če, stala ses bezděčnou obětí omylu. Sám se tam chystám.  Za několik dní.“

„Cože? Vždyť jsi na černé listině!“

„Nehodlám tam pracovat. Jistě za mnou přijdou a budou  žadonit, ale já se hrdě napřímím a řeknu: ‚Nikoli po tom  všem, co se stalo!‘ Odmítavě a stroze. Jedu tam za Bill,  projednat nějaký její plán. Z nějakého důvodu se domnívá,  že se toho musím zúčastnit, má-li se to podařit. Prý mám  všeho nechat a přijet bez prodlení. Škoda, že nemůžeme jet  společně, ale musím ještě pár věcí zařídit. Ale ohlásím se,  jak jen to půjde. Uvidíme se tam.“

„Chceš snad navštívit tetu Adélu?“

„Proč ne?“

„To bych neradila.“

„Jistě mě nekousne.“

„Nikdy nevíš. Není vegetariánka.“

„Nu, uvidíme, nějak to dopadne. Pokud jde o tu nedořeše- nou záležitost, zatím to odložíme. Budu tě ovšem i nadále  milovat.“

„Fajn, díky.“

„S radostí, není zač,“ řekl Joe. „Aspoň budu mít zatím  co dělat.“ 

OBSAH

1. Smedley Cork a Bill Shannonová, staří přátelé .... 7

2. Kay se nechce vdávat .........................  21

3. Stále ten zatracený nedostatek oběživa...........  30

4. Phippsova minulost je věcí minulosti ............  38

5. Phippsova vina ..............................  52

6. „Davenport, co ten tady dělá?“ ..................  60

7. Smedleyho anděl strážný ......................  70

8. Bill má spolehlivý plán........................  81

9. Čekání na Phippse ...........................  86

10. K filmu chce každý ...........................  92

11. Jaký by měl být dokonalý manžel ...............  102

12. Babylonský večírek  ..........................  109

13. Jak dobýt ženské srdce ........................  116

14. „Ach, Joe, Joe! On nedýchá!“....................  121

15. Adélino probuzení............................  126

16. Policejní zásah...............................  134

17. Co dělat? Kde je Bill? .........................  144

18. Transoceánský telefon, všechno se zdálo v pořádku .  152

19. Paměť jako cedník............................  162

20. Závěrečné utkání s Adélou .....................  168

21. Jak se dalo čekat, příběh končí sňatkem..........  176


P. G. Wodehouse

Nedostižný komorník

Z an  g  lic  ké  ho  o ri  gi  ná  lu  T he  O ld  R eli -

able pře lo žil Ivan  Vávra. Překlad 

citací B. Hodek, J. Josek, J. J. Kolár, 

J. Vrchlický. Ilu s t ra ce na přebalu 

Daniel   Verner.   T y  po  grafi  e   V la  di -

mír   Verner.   V y  da  lo   n a  kla  da  tel  ství  

Vy še hrad, spol. s r. o., roku 2017 jako 

svou   1630.   p ub  li   kaci.   Vy   dá  ní   p rv -

ní. AA 6,89. Stran 184. Od  po věd ná 

re  dak  tor  ka  M arie  Vál  ko  vá.  V y  tis  kla  

Těšínská tiskárna, a. s. 

Do  po  ru  če  ná   c e  na   2 48  K č

Na  kla  da  tel  ství   V y  še  hrad,   s pol.   s  r.o.

Pra ha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz 

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-815-8




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist