načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Žár krve - Petra Neomillnerová

Žár krve

Elektronická kniha: Žár krve
Autor:

Lota lenoší na svém statku, když se na scénu vrací Enno - těžce zraněný, šílený, a o to nebezpečnější a boj, který rozpoutá, změní život nejen opolským zaklínačům. Špína ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  125
+
-
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 266
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6003-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další syrové fantasy dobrodružství z cyklu Zaklínačka Lota. Zaklínačka Lota není rozhodně něžnou květinkou, s mečem umí také zacházet dokonale a hordy nepřátel se vždy záhadným způsobem rozrůstají. I když to vypadalo nadějně, Lota se také zdaleka nezbavila děsivého a šíleného Enna, který se postará o rozpoutání boje, jenž změní život i samotných nezranitelných vampýrů. Vítejte ve světě, kde prvním úkolem je zkrátka přežít.

Popis nakladatele

Lota lenoší na svém statku, když se na scénu vrací Enno - těžce zraněný, šílený, a o to nebezpečnější a boj, který rozpoutá, změní život nejen opolským zaklínačům. Špína války se tentokrát dotkne i těch, kteří se dosud pokládali za nezranitelné. Vampýrů samotných...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –

Petra Neomillnerová

ŽÁR KRVE

Copyright © ڇ̉䙧䙧 by Petra Neomillnerová

Cover © ڇ̉䙧䙧 by Lubomír Kupčík

For Czech Edition © ڇ̉䙧䙧 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN tištěná kniha 978-80-7456-003-3

ISBN PDF: 978-80-7456-021-7 (122 kniha)

ISBN PDF čtečky: 978-80-7456-022-4 (123 kniha)

ISBN ePub: 978-80-7456-023-1 (124 kniha)

ISBN Mobipocket: 978-80-7456-024-8 (125 kniha)


– 3 –

Petra Neomillnerová

ŽÁR KRVE

ZAKLÍNAČKA

LOTA

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

ڇ̉䙧䙧


– 4 –

Petra Neomillnerová

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Tina Salo

Sladká jak krev *

Doušek věčnosti *

Past na medvěda *

Smrt u archanděla

Vlci Sudet

Tanec s carevnou *

Cyklus Zaklínačka Lota

Žár krve

Samostatný román

Dítě Skály

* připravujeme

http://www.alraune.cz

http://www.brokilon.cz


– 5 –

Torge strašně kašle a krev, která mu teče z uší, barví i límec.

„Jak to jde?“ obrátí se Lota v sedle.

„Na píču,“ není mu skoro rozumět, ale jeho průvodkyni to nezkruší. Bude to dobré, musí být, a pokud ne, ví, co má dělat. Kousne ho buď sama, nebo zavolá někoho, někoho... jen musí

doufat, že je ještě koho volat.


– 6 –

1.

Je horko, dokonce i teď v noci, kdy jsou obě okna do ložnice

dokořán. Torge pohladí tetováním pokrytý bok své společnice spíš se

zvyku a zívne.

„Ještě jedno číslo a balíme to?“

Lota se líně zvedne. „A ne? Stejně v tom horku nejde spát.“

„Uhm...“

Mužský jazyk v klíně je úlitba pohodlnému životu na statku

a létu, které voní jezerní vodou. Jistě, měli by pracovat, Volmar by

neměl radost, ale je těžké donutit se k práci, když jednoho nežene

hlad. V navyklém tanci těl teď není zoufalá naléhavost, spíš jen léty

téměř k dokonalosti dovedená praxe, mazácká rutina. Lotin jazyk

sleduje žíly Torgeho penisu, jsou si tak blízcí, stmelení zdaleka ne

jen jednou křečí ukojení. Pak se závěs v okně pohne, a než se

zaklínači rozpletou, návštěvník stojí u jejich lůžka.

„To se mi líbí,“ zasměje se Enno, „tisící repríza situace ‚starej se

vrací domů z lochu‘. Koho mám zabít dřív?“

~

Nehýbat se, tak jim to vždycky říkali. Když přijde něco, co je silnější

než vy, nehýbejte se, zadržte dech, vyčkávejte... a Lota s Torgem si

poučku teď vybavují obzvlášť živě. Enno je nepochybně nebezpečný

a Lotě, která ho zná přece jen lépe, navíc připadá, že křehká

rovnováha jeho duševního zdraví dostala pořádně na frak.

„Vypadáš děsně.“

Pravda, není to zrovna taktické zahájení rozhovoru, ale Lota si

nemůže pomoci. Enno vypadá hůř, mnohem hůř, než když ho viděla

naposledy. Vlasy má buď oholené, nebo mu přestaly růst, kůže lne

k lebce a klouby na prstech rukou vypadají příliš velké.


– 7 –

„Až tě zavřou na dva roky do kobky, kde není ani světlo, ani

jídlo, nebudeš vypadat líp, milé dítě,“ Enno k nim přisedne na pelest

a postel se ani nezhoupne. Popáleniny, nejspíš od stříbra, se už hojí,

ale jsou strašlivé, hřbety rukou, takřka polovina obličeje, všechno se

podebralo a pučí hnisem.

„Pokračujme v té frašce, Loty,“ pobídne zaklínačku vampýr,

„vrátil jsem se hlavně kvůli tobě. Vypadáš hodně... živě.“

Meče visí na opěradle židle, ale ani Lota, ani Torge se tím

směrem nepodívají, na to jsou příliš dobře vycvičení. Torge se

nehýbá vůbec, nahý sedí s koleny přitaženými k břichu a pohledem

se vyhýbá očím vampýra. Na svůj život by nevsadil nic, ale nechce

udělat chybu a pevně věří, že ji neudělá ani Lota.

„Jsem hodně živá,“ zaklínačka si vampýra měří a z nějakého

důvodu se nemůže ubránit soucitu. Něco mají přece jen společného,

něco... koneckonců, copak jí nenabídli jeho práci?

„Zabils Silke?“

Enno vstane a přetáhne si hedvábnou halenu přes hlavu.

„Ne, to jsem nemusel.“

„Aino?“

„Nepotkal jsem ji, štístko, pospíchal jsem za tebou.“

„Dostala by tě,“ připomene mu nelítostně Lota a Torge ztuhne.

Vampýr nevzrušeně pokračuje ve svlékání.

„Vím. I proto jsem ji nepotkal. Proč se nezeptáš na Uriáše?“

obrátí se náhle k ženě.

„Tohos nepotkal určitě. Pokud bys měl jeho hlavu, nezapomněl

bys ji přinést.“

Vampýr se směje, tělo plné jizev zkroucené v křeči, která veselost

příliš nepřipomíná.

„Mám tě rád, holčičko.“

„Hm.“

„A mám pocit, že můžu mít docela rád i toho plavého koloucha,

kterého máš v posteli. Takhle to přece děláte často, ne?“

„Často.“ To poprvé promluvil Torge. Smrt je blízko, tak blízko,

že cítí její jazyk na svých mandlích, ale to neznamená, že docela

zpanikaří. „Znáš to. Jeden chlap, žádnej chlap... ne každá to přizná,

ale je to tak.“


– 8 –

„Moudrá slova,“ položí Enno Lotě ruku na rameno. „Víš,

holčičko, byl jsem dlouho sám.“

~

Už je ráno, ale dům je tichý.

„Zabils všechny?“

Enno zvrátí hlavu do polštářů. „Měl jsem hlad.“

„I kuchařku?“ zanaříká zaklínač. Ne že by mu ta dobrá žena tak

přirostla k srdci, ale šalše uměla skvěle.

„Nevím, která z nich byla kuchařka,“ vampýr vycení zuby

a významně se usměje, „nevím to a ani mě to nezajímá. Může vám

navařit ten nemrtvý, ne?“

Lota se zatváří upjatě.

„To si hrál Uriáš?“

„Já.“

Enno ji obejme kolem pasu a posadí si ji na klín.

„Ty? Skvělý. Jsi zvrhlejší, než jsem si myslel.“

Lota se ho pokusí odstrčit a nechá toho až ve chvíli, kdy se zdá,

že jí Enno zlomí zápěstí.

„Na rovinu, byls i v chalupě v polích?“

Enno ji strhne pod sebe.

„Nebyl, ale můžu zajít. Co tam je?“

„Dlak. Vlastně dlačí dítě.“

Vampýr ohrne rty. „Nemusím mít všechno. Když budu mít žízeň,

můžu pít z vás, děti. To se vám bude líbit, svým způsobem to

oživí...“

„Nevšiml jsem si, že by kousnutí vampýra nějak extra prospívalo

sexu...“ namítne Torge.

„Nezříkej se, dokud jsi nezkusil,“ přejede si Enno jazykem rty,

odstrčí ženu a gestem takřka milostným si přitáhne zaklínače, „třeba

se ti to bude líbit.“

Torge se nakloní nad stolem, prudce vtáhne nosem bílý prach

a pak si dlaní přetře tvář. Když ruku odtáhne, má na ní krev.

„Už si to neber,“ Lotě se tělo modrá podlitinami, „padneš na

hubu.“

„Když bez toho nemůže šukat, tak ať si to vezme.“


– 9 –

Situace se obrátila. Zaklínači teď vypadají jako trosky, zato

Ennovy rány se vůčihledně hojí.

„Ne.“

„Nehádej se, holčičko. Máte před sebou spoustu práce.“

Den je horký a domem se pomalu začíná šířit mrtvolný puch.

„To máš pravdu. Musím říct správci, aby pohřbil mrtvé a...“

„Až potom, co to vyřídíš tady, drahá,“ Enno si přitlačí její hlavu

do klína. „Až pak.“

~~~

„Utekl?“

Jemné šustění hedvábí, cinkot křišťálu.

„Utekl. Utekl a nešel za mnou. Co si o tom myslíte?“

Silke zabubnuje ostře zabroušenými nehty na desku stolu

a rozhlédne se po hostech.

„Co si o tom myslíte?“ zazpívá hlasem napjatým jako struna.

„Nešel za tebou, šel za jiným,“ ozve se ledově tmavovlasá žena,

oblečená v jezdeckém. Chvíli je ticho, ale pak pokračuje. „Nejspíš za

ní.“

Jeden ze stolovníků si odkašle.

„To by z našeho hlediska bylo dost, ech, šťastné řešení.“

„To není vůbec šťastné řešení,“ Aino, která s hedvábím odložila

i tón dámy, se zvedne ze židle, „je to jedno z těch horších. Až Enno

skončí se zaklínačkou, zabije mi syna a pak začne lovit. Nemá co

ztratit, chaos ho jen potěší. Nic si nenalhávej, Silke, tak domácký

zase není, aby skončil mezi ženskými stehny, a navíc je otázka, jak

dlouho to zjizvená přežije. Jak utekl?“

„Prostě, prostě to stříbro zlámal. Nechápu...“

„Jak to, že neuhořel?“

„Neuhořel, Helvi, jen se popálil,“ vyštěkne Aino podrážděně.

„Taky mám syna, co mu bolest způsobená stříbrem zase tak nevadí,

a Enna v Opoli zaklínači připravili dobře. Pálili ho kdečím, bodali do

něj stříbrné jehly, no prostě... viděla jsem ho, když šel pod zem.

Mohl se zhroutit, mohl, ale jsou i tací, které bolest dostane dál.

Smůla je, že Enno patří mezi ně. Co chcete dělat?“


– 10 –

Sál je příjemně chladný, přepychově zařízený, fresky cenné

a holubí krev vychlazená, ale i tak mnohým připadá, že se podobná

hlubokému hrobu.

„Ty ale jsi ochotná s ním bojovat, Aino, nemám pravdu?“

zapřede Silke.

„Jsem,“ vampýrka se zase posadí a rozhlédne se kolem, „jsem

ochotná, ale to neznamená, že ho dokážu zabít. Enno už nemůže

ztratit vůbec nic, nemá přátele, majetek, dokonce ani zdraví ne, je

z něj nejspíš popálená zrůda, ale pořád to není idiot. Bude vědět, jak

nám ublížit.“

„Tím mi naznačuješ, že i já mám odložit hedvábí?“ zeptá se Silke

ostře.

„Přesně tak, sestřičko,“ odpoví jí tmavovlasá. „Odlož hedvábí

a začni hledat spojence. Nejde jen o život, jde taky o klid. Až začne

Enno vraždit ve velkém, mnohé se změní.“

V sálku se válí tíseň jako štiplavý kouř. Aino se nakloní k Silke,

stiskne jí rameno a potom sáhne po plášti.

„Jdu najít syna. Dej vědět, až budeš chtít začít lov.“

~~~

„Nejsi nějak ve formě, holčičko.“

Vampýr nespokojeně pleskne ženu po stehně. Ta zasténá. Po

pravdě, ničeho jiného už není schopná.

„A co tahle zdechlina?“ Enno pohrdavě strčí do Torgeho, jenže

ten to nese statečně. Je v bezvědomí už hodnou chvíli.

„Jsme lidi, jestli sis toho nevšiml,“ Lotě se podaří převrátit na

břicho, a to ji zcela vyčerpá.

„Jste líný lemry, milovaná. Mám mu zlomit vaz?“

Zaklínačka by se ráda zvedla, ale ví, že to nedokáže.

„Zlom,“ řekne, „jemu a mně taky. Kurva, sereš mě, měli jsme tě

zabít, dokud jsme mohli.“

„Nemohli jste nikdy,“ namítne Enno pragmaticky, „a vlastně

nemůžu ani já. Jsi důležitá, víš o tom? Umíš to, co jiné neumějí,

a on...“ kývne k Torgemu, „má dobrý vzdělání. Některé věci dva

v posteli prostě nedokážou.“


– 11 –

„Zlatý slova,“ Lota cítí, jak ji při každém nádechu v hrudi bodne.

Zase mi zlomil žebra, pomyslí si nezúčastněně, zlomil žebra a nejspíš

natrhnul někde nějakou šlachu. Sroste to, možná dost rychle, ale ten

pocit stejně zůstane, to už Lota ví. „Pojedeš?“

Není to konverzační otázka, jakkoli se žena zoufale snaží udržet

dekorum. Pojede, a to může znamenat smrt pro ni i pro Torgeho,

smrt pro Uriáše. Pach rozkladu v domě je silný, zdá se, že správce

Kluge se ještě neodvážil vykopat hroby.

„Pojedu, ale vrátím se, milovaná. A jestli mi zahneš, tak tě

zabiju.“

Lota se zasměje, dokonce i přes zlomená žebra, a Enno se směje

s ní.

„Líbí se mi to, Loty. Líbilo by se mi, kdyby ses bála. Všechny

jste děvky.“

„To jste i vy, Enno.“

„Jistě, jenže v tom naše hra nespočívá. Zabiju tě, jestli lehneš

s Urianem, a zabiju i jeho. Umučím ho, hm?“

„Kecy.“

„Kdepak, milovaná,“ Enno se zvrátí do postele a přitáhne si ženu

k sobě, „tohle je naše hra, naše tajemství, souhlasíš? Neřestný

tajemství.“

Zaklínačka mlčí. Už pochopila, že to Enno myslí vážně, že ho

možná opravdu vzrušuje a baví ta parodie na lidské vztahy, že ho

rozjařuje představa majetnické žárlivosti, kterou vampýři zpravidla

nezažívají.

„Neměli tě nechat flákat se takhle dlouho,“ vypraví ze sebe.

„Zešílels nudou a věčnými vítězstvími. Není to jen tvá chyba.“

„Není to vůbec má chyba,“ zvedne se nad ní Enno. „A s tím

posledním číslem si pospěš, nebo ti kamarád zdechne.“


– 12 –

2.

Mouchy. Tisíce much, miliony much, larvy, pokrývající oči... Lota

se zaječením procitne. Není divu, že se jí zdálo o mouchách,

v místnosti to bzučí jako v chlévě. Obzvlášť vypasená masařka se

usídlila Torgemu pod nosem a hoduje na zaschlé krvi.

„Vstávej,“ zacloumá jím Lota, „vstávej, kurva, musíme...“ trochu

se uklidní, protože tělo je teplé a vláčné.

„Mám žízeň,“ zachraptí zaklínač a otevře jedno oko, to, které

není oteklé. Lota těžce vstane z postele a potácí se ke dveřím.

„Zatracenej Kluge, kdyby je aspoň zasypal v jámě.“ Pach

rozkládajících se těl je už těžko snesitelný. Lota s klením klopýtá po

schodech, a když se konečně vrátí, znechuceně vrtí hlavou.

„Křivdila jsem Klugemu,“ řekne, „nemohl je pohřbít, Enno ho

přitlouk na vrata od stodoly.“

Torge zachrčí, odplivne krvavou slinu a pokývá hlavou.

„A žije?“

„To je blbá otázka,“ zachmuří se Lota. „Jasně že ne. Ale až ho

z tý stodoly sundáme, slíbil, že je pohřbí.“

~

Nízké mraky visí nad střechou wigandského statku a zaklínači

melancholicky žvýkají kuře, které se jim podařilo připálit.

„Jak se, kurva, mohl dostat ven?“ Torge bere Ennův útěk bezmála

jako křivdu. Nebylo snadné dostat ho a to, že je zas venku, znamená,

že se na to někdo...

„Vysrali se na to,“ zavrčí Lota a odhodí kost kamsi do zahrady.

„Mašličky, barvičky, brnkání, na to je užije, ale postarat se o to, aby

se ten magor nedostal ven, to ne.“

„Není divný, že nás nezabil?“ Zaklínač uvážlivě potřese napůl

ohryzaným kuřecím stehnem.


– 13 –

„Ne.“

„Proč ne? Hele, dali jsme mu zabrat, chtěl tě píchat, načapal tě se

mnou, to je dost důvodů, ne?“

„Ne.“

„Ty jsi taky divná,“ vyčte Torge kolegyni a čistě z radosti, že

přežili, se jí pokusí nacpat ruku do kalhot.

„Nejsem divná,“ ohradí se Lota a hodí mu ruku zpátky, „jen Enna

trochu znám. Jemu je v podstatě fuk, s kým píchám, dokonce je mu

fuk i to, koho píchá on, jen ho baví, že hned neumřem.“

„No, rád jsem ho pobavil,“ odplivne si zaklínač. „S chlapama to

dělám nerad.“

„Nebuď cimprlich, dělali jsme to všichni tři.“

„On mi to dělal a ty ses koukala, to není všichni tři.“

„Vždyť je to jedno...“ Lota si zamyšleně okusuje kloub na

ukazováčku, „musíme odsud. Uriáš...“

„Jo, jasně, Uriáš... je tu ale spousta zvířat, Kluge je neobstará

sám.“

„Zastavíme se u Dunji, postarají se.“

„Pokud jsou naživu.“ Torge kreslí prstem na desku stolu složité

obrazce. „Když vytloukl statek, mohl se zastavit i v chalupách.“

Lota pokrčí rameny. Nechce si představovat mrtvé tělo

venkovské vědmy, se kterou se setkala jedné podivné zimy, nechce

vidět malou Tašu, dítě, co se po nocích mění v psici, se zlomeným

vazem.

„Podíváme se...“

„Že se tu nikdo nestavil.“

„Dunja... není dobrá čarodějka, ale tak pitomá, aby nevycítila, že

jde z tlustých do tenkých, taky není. Navíc je samodruhá, bude

opatrnější než obvykle. Nejspíš zdrhli.“

„A na nás se vysrali...“

„Opatrnější než obvykle. Co by tu dělala s tím bubnem?

A chromej Faust? Jadwiga? Jdeme,“ vstane Lota od stolu, „řeči

nemaj cenu. Podíváme se.“

~~~


– 14 –

Kočár se měkce pohupuje na cestě, koně jdou vyrovnaně a kočí má

dlouhý lesklý cop, přesto cesta Aino netěší. Lhala by, kdyby tvrdila,

že má strach o zaklínačku. Bojí se o syna, obyčejně a animálně, jako

by ani nebyla jednou z nejzkušenějších vampýrských bojovnic. Bojí

se o syna a uvažuje o Ennovi, snaží se oprostit od nenávisti a vidět ho

jen jako problém, ne jako toho, kdo sebral jejímu synovi ženu.

Sebral, znásilnil a zmrzačil, upřesní pro sebe. Slunce hoří vysoko na

nebi a Aino doufá, že syna najde doma a že ho doma i udrží.

Nechci o něj přijít, nemůžu si to dovolit, šeptá si pro sebe a před

očima má křečí zkřivenou tvář prvorozeného. Ten byl jako Enno,

jeho pohřbila, a kdyby se měla dívat do Urianova hrobu, stala by se

zrůda i z ní. Skousne ostrými zuby ret, a když jí krev teče po bradě,

probere se a křikne na kočího.

„Obrať koně, Erki, potřebuju si ještě promluvit se Silke.“

Mladík na kozlíku se k ní otočí, půvabnou, úzkou tvář

poznamenanou výrazem překvapení.

„Nekoukej a jeď, dítě. Musím zjistit, jak se ten parchant dostal

ven. Sám asi těžko.“

~~~

Wigand je tichý a ani zaklínačům není do zpěvu. Kluge vede koně

a vypadá ještě více mrtvý než obvykle.

„Postarám se, paní, spolehni se.“

„Nepostaráš,“ rozhlédne se Lota kolem sebe. „Jeden člověk, ať

živej, nebo mrtvej, se tady o to postarat nedokáže... ale pošlu sem

Fausta s Dunjou.“

„Jestli jsou naživu...“ dodá Torge a Lota se po něm ožene.

„Nesejčkuj.“

„Když nepřišli...“

V chlévě bučí hladový dobytek a Kluge, uctivě shrbený, líbá Lotě

ruku. Hlavu a ramena mu před sluncem chrání kápě, ale i tak je vidět

maso, důsledek Ennovy sluneční lázně na vratech stodoly.

„Vynasnažím se,“ mumlá Kluge a Lota najednou prudce zatouží

odsud zmizet, stát se zase bezejmenným hrdlořezem, toulajícím se od

města k městu.


– 15 –

„Torge, pojď, vypadnem,“ obrátí se ke společníkovi a pak se

vyhoupne do sedla. „Pojď.“

A Torge zná Lotu natolik dobře, aby si zoufalství v jejím hlase

všiml.

~

„Podívej, Loty, já myslím, že bysme tam neměli jet hned.“

Zaklínač se klátí v sedle a podlitiny na jeho tváři hrají všemi

barvami.

„Jeden zas myslel a vymyslel trakař. Kluge nemůže zůstat na

statku sám, tak pohni.“

„No tak...“ Torge cítí Lotino zoufalství, „kočko, dostalas zabrat.

Je opravdu nutný hned si jít pro další nášup?“

„Ty myslíš, že jsou mrtví,“ vyčte mu zaklínačka.

„Hm... jo.“

„Nejsou.“

„Loty... možná je tam Taša s Emmou, je horko, hele, půjdu tam

sám.“

„Nepůjdeš tam sám.“

Zaklínač si hodí cop přes rameno. Zatracená čubka bláznivá,

pomyslí si, ale nahlas řekne něco jiného.

„Dobře, jdem oba, ale... co budeš dělat, jestli je dostal?“

Lota na okamžik zavře oči, pohublou tvář a krk poznamenané

jako hrdlo oběšence. Pak potřese hlavou, až se jí rozcuchané vlasy

rozletí.

„Dostanu já jeho. Už se mi to jednou povedlo, povede se zas.

A kdyby ne... kdyby ne, jsou i jiný cesty.“

„No jo, tak pojeď, holka...“ zavrčí zaklínač a poposedne v sedle.

„Mimochodem, příště, až tě budu píchat do zadku, dám si opravdu

pozor. Už jsem zapomněl, jak to může bejt nepříjemný.“

Lota mlaskne na klisnu a pak se rozesměje, jako by ani nečekala

další tryznu.

~

Žíznivá kravka v maštali bučí a chřestí řetězem o to víc, že zaslechla

lidské hlasy.

„Já to říkal, Loty,“ Torge obejme Lotu kolem ramen, „jsou

mrtví.“


– 16 –

„Hovno.“

„Loty...“

„Torge, řekla jsem hovno. Cítila bych krev, kdyby tu byla,

chápeš? Jdeme.“

~

„Loty, už jsme ten zatracenej barák profilcovali celej,“ Torge seskočí

z půdičky a za ním se sypou došky. „Přiznej si to. Buď utekli, nebo

je zabil a někam schoval.“

„Barák,“ ometá si Lota pavučiny z vlasů, „právě že jen barák.

Jsem blbá,“ zavrtí hlavou a vyjde ven.

~

„Blbneš,“ napomene Torge kolegyni, když ji vidí, jak odhazuje seno.

„Jo?“ dupne Lota nohou, a když se ozve dutý zvuk, pozvedne

obočí.

„A co? Sklepní jáma, mají tam...“

Zaklínačka nečeká, nadzvedne poklop a nakloní se do tmavého

otvoru páchnoucího zatuchlinou a nezaměnitelně také lidskou močí.

„Vylezte ven, myšáci, to jsem já, Lota.“

~

„Já ti to vysvětlím,“ Dunja je rudá studem. „Faust vám chtěl jít

pomoct, ale já...“

„Dobřes udělala, sestřičko,“ štípne ji Torge do zadku, „Enno by ti

taťku zakous, a nám by to nepomohlo ani zbla.“

„Ostatní?“

Faust se opře o berlu, přitáhne ženu k sobě a smutně se na

zaklínače přes její rameno ušklíbne.

„Co bys asi tak myslela?“

„Kluge je pohřbil,“ odpoví Lota suše. „Vědělas, kdo je na statku,

nebo jsi jen cítila smrt, Dunjo? Hm?“

Čarodějka pokrčí rameny. Vypadá mnohem zachovaleji než

v době, kdy se s Lotou setkaly poprvé, ale přece jen je to už nemladá

žena s postavou zbachratělou pokročilým těhotenstvím. Odhrne

zpocené vlasy z čela.

„Smrt... byli jsme v chalupě, Taša zas vyváděla a...“

„Jak vyváděla?“ Lota najde očima holčičku, která podmračeně

vyhlíží zpod tmavé rozcuchané čupřiny.


– 17 –

„No však víš. Chtěla ven.“

Zaklínačka k sobě děvče přitáhne a zvedne je do výšky.

„Pěkná holka. Chceš svézt na koni, Tašo?“

Malá se chytí jejího předloktí.

„Chci, teto, chci.“

Její matka se chystá cosi namítnout, ale Torge ji zadrží.

„A co jídlo, matičko? Co kdybyste zapálila pod kotlem, když už

nemusíte močit pod seno, hm?“

Chlapi se s úlevou rozesmějí a Jadwiga sjede muže i bratra

zlostným pohledem. Ještě Lotě neodpustila, že její nejmladší dcera

zůstala na pomezí mezi lidským a zvířecím světem. Z celé rodiny

právě ona nejhůř nese, že kletba kožoměnectví nezmizela se strašnou

zimou před dvěma lety a Tašu mnohem víc než ona vychovává

Dunja. Ostatně ani švagruše čarodějnice Jadwigu moc netěší.

~

Lota vyhodí drobné děcko do sedla, mrkne na Torgeho a ten sotva

znatelně přikývne. Přimět ke stěhování na Wigand mrzutou Jadwigu

nebo vyděšenou Dunju půjde těžko, chlapi by jít mohli. Torge

postaví na polorozpadlý stůl pod hrušní láhev vínovice, plácne

Fausta po zádech a zubem vytáhne zátku.

„Pijem?“

Chalupníci jsou vděční, jen na dvorku Jadwiga urputně peskuje

starší dceru. Cítí, že se se zaklínači zase přiblížily problémy,

nebezpečí, neklid – a nenávidí za to Lotu i přesto, že jí zachránila

dceru. Vlastně ji nenávidí právě pro to.

~

„Už je pryč?“ Taša se opírá útlými rameny o Lotino břicho.

„Kdo, Enno? Jo, je pryč.“

„Zabil tety ze statku?“ pokračuje dál dítě a Lota, kterou vychovali

v zaklínačské škole, se ani nenamáhá pravdu nějak přikrášlit.

„Zabil.“

„Ale vás ne...“

Zaklínačka přitáhne kobyle uzdu.

„Ne, nás ne. Nechtěl nás zabít.“

„A nás?“


– 18 –

Na tuhle dětskou otázku Lota sama nezná odpověď. Kdyby chtěl,

pomyslí si, našel by je stejně, jako jsem je našla já, on líp, šel by po

tepu a pak...

„Nejspíš se o vás vůbec nezajímal, štěně,“ foukne Lota holčičce

do tváře.

„Máma se hodně bála, i táta. Dunja taky, ale já, já vůbec.“

„Ty ses ježila, co?“ zasměje se Lota trochu nuceně.

„Jak to víš?“ Dítě zaujatě krmí klisnu, ale zaklínačka si pořád zamyšleně hraje s mečem. Jak to vím? Vím leccos. Zasteskne se jí po Uriášovi. Ten by si to teď užil, hrál by si s děckem, staral by se, co jí je. Nemá za zlé Torgemu, že takový není. Je to kumpán, je to spolubojovník, příbuzný, souložník a bozi vědí, co ještě, ale některé věci v sobě nemá a nikdy mít nebude.

– 19 –

3.

„Máti tu není?“

Urian objal otce, ale teď se zkoumavě rozhlíží.

„Není, synu,“ Soren je vysoký a obvykle vypadá důstojně, teď

však připomíná spíš roztržitého podivína, „musela odjet.“

Mladší z vampýrů se zarazí. „Stalo se něco?“

„Podívej, Uri...“

„Ale no tak, otče... opravdu nejsem dítě, abyste mě museli pořád

konejšit. Co se děje?“

„Enno utekl.“

Urian pomalu spustí ruce podél těla a přitom se bezděčně dotkne

meče.

„Enno... musím za Lotou, půjde za ní. Musím...“

„Musíš počkat na matku, jela k Silke. Pak se rozhodneme, co

dál.“

„To už bude pozdě.“

„Protože ji Enno zabije?“

„Protože jí ublíží. Mučila ho a nepochybně použila i postupy,

které bychom my nikdy nepoužili, protože jsme příliš... pokrytečtí.

Ponížila ho a Enno se bude chtít pomstít.“

Starší z vampýrů si odkašle. „Ano, bude se chtít pomstít, ale

nezabije ji. Nezabil ji ani předtím, pravda, a taky by mu to usnadnilo

situaci. Nejspíš po ní touží a...“

„Co bys dělal, otče, kdyby si Enno vzal do lože mou matku? Řekl

by sis, že je dost času na všechno, protože ji nejdřív bude

znásilňovat, než ji zabije?“

„Uriane...“

„Nebudeme v tomhle rozhovoru pokračovat, nemá to smysl.

Musím jít.“

– 20 –

Urian se obrátí a skoro běží po mramorové dlažbě chodby ke

dveřím. Nikdy by nevěřil, že zatouží svého otce zbít, teď si ale není

jistý, že by se ovládl.

„Počkej.“

Soren syna dohoní a popadne ho za rukáv. Ten překvapeně obrátí

hlavu, je to dost možná nejspontánnější, nejosobnější gesto, které za

celý život od otce zažil.

„Omlouvám se, synu. Chápu, že tu ženu miluješ, ale... počkej na

matku. Kdyby se Aino měla podívat do tvého hrobu, zešílí. Já tě

prosím... prosím. Věř, že počkat bude užitečné pro všechny.“

„A kdy se matka vrátí?“ Urian nerozhodně stojí na prahu domu.

Je to zlé, ještě horší než před dvěma lety. Líp Lotu zná, víc o ní ví,

nemůže si namlouvat, že pro zaklínače není bolest tak zlá, protože

pro Lotu je zima časem vzpomínání. Ne všechny vzpomínky chtěl

opravdu znát, ale slitovnost je vlastnost, jež Lotě chybí.

„Dnes, nejpozději zítra. Uri, vždyť ty ani nevíš, jestli Enno za

Lotou šel. Kde vůbec je?“

„Byla na Wigandu s Torgem. Chtěli se najíst, odpočinout si a...“

Urian se kousne do rtu.

„Nevadí ti, že ‚odpočívá‘ s jiným?“

Urian netrpělivě pohodí hlavou. „Jako by na tom teď záleželo...

Ostatně Lota zná Torgeho od dětství, jsou jako sourozenci.“

Soren si přihladí rukávy. „Synku,“ začne opatrně, „opravdu si

myslíš, že se k sobě chovají jako sourozenci, když tam nejsi?“

Urian zatne zuby a v duchu počítá. Nepomůže to a on poprvé

najde aspoň střípek pochopení pro svého staršího bratra. Jorge

Sorena nesnášel... a Urian už dnes tuší proč. Odkašle si a pak

s úsměvem založí ruce na hrudi.

„Otče, oni se přece k sobě nechovají jako sourozenci, ani když

tam jsem. Nenapadlo tě někdy, že některé věci se ve dvou prostě

dělat nedají?“

„V takovém případě mě ušetři podrobností a před matkou o tom,

prosím, nemluv vůbec.“

„Ona to ví.“

Soren si ho znechuceně změří.

„Hodně ses změnil,“ řekne pak.

– 21 –

„Ne zase tolik. Třeba jsem se jen přestal přetvařovat,“ odsekne

Urian a salon zalehne mlčení.

Je možné, že se snášeli jen proto, že si lhali? Urian si vybaví

tísnivý pocit, který ho budil, když s Lotou zabili Jorgeho. Teď se mu

vrátil.

~~~

Noc plane ohněm a křikem ženských, vyděšené děvče se tiskne ke

zdi a čeká. Slyšela, co se stalo v okolních vsích, už ví, kdo přijde.

Máma o takových vyprávěla v zimě, když draly peří, jenže tenkrát to

byla příjemně strašidelná pohádka. Teď... dveře se otevřou a dívka

zaječí. Dovnitř se vpotácí zkrvavená žena, drží se za hrdlo a rozhlíží

se nevidoucíma očima.

„Mámo,“ vypraví ze sebe děvče. Chalupnice se zhroutí u dveří

a dovnitř vejde on. Děvče na něj civí, ochromené strachem, ale také

překvapené. Tenhle nemá ani černé srostlé obočí, ani dlouhé drápy,

ani... zuby, zuby má, teď, když se usmál, je vidí, ale jinak vypadá,

jak panstvo obvykle, jen košili má od krve. Dojde až k ní, položí jí

úzkou kostnatou ruku na zátylek a přiblíží tvář k její.

„Nemusíš plakat, maličká, však se s matkou ještě uvidíš... ještě

spolu strávíte spoustu nocí, to ti zaručuju. Bude z tebe pěkný malý

draveček, hm?“

„Neubližujte mi, pane,“ šeptne děvče.

„Kdepak, malá, dám ti jen dárek... už jsem jich dneska, holčičko,

rozdal opravdu hodně.“

Ennův jazyk se dotkne dívčina krku a vzápětí zuby protnou

tepnu. Vampýr pije, ale ne s rozkoší, pozorně počítá loky, aby se

zastavil včas. Nepotřebuje ukojit hlad, potřebuje služebnictvo, hodně

služebnictva, víc, než si pořídil kdokoli jiný. Děvče se zhroutí na

zem a vampýr nevšímavě překročí tělo. Silke nebude ráda a rád

nebude ani ten, komu patří tahle ves. Příměří existuje, ale je křehké,

inu jako každé příměří. Navlhčí si jazykem rty a rozhlédne se kolem

sebe. Za pár dní bude tahle vesnice mrtvá a do měsíce bude plná

upírů, stejně jako ta vedlejší. Znechuceně si otře ruce o kalhoty.

Venkovská špína, příště už je nejvyšší čas zapomenout na dědiny

– 22 –

a vyhlídnout si městečko, nebo aspoň zájezdní hostinec, kde líhají

ženské, které nejsou cítit hnojem.

S představou hostince přicházejí i myšlenky na zaklínačku. Enno

vyjde na náves a odváže od nízkého plůtku uzdu koně. Měl ji vzít

s sebou, sice by to byla komplikace a nejspíš by mu časem utekla, ale

cestovat s ní by bylo osvěžující. Ta ženská nejenom dobře píchá, ale

i chutná, uzná Enno, a navíc ho zná. Je ochotná ho znát, je ochotná

myslet stejně jako on, a pokud by ji přinutil, možná by se byla

schopná z některých jeho zábav radovat. Ne, nejspíš ne, přece jen je

moc smrtelná na to, aby si je vychutnala. Vampýr se na chvíli zarazí

a uvažuje, že si tu najde nějakou, se kterou by si odbyl aspoň to

nejnutnější, ale pak pobídne koně. Ani na to nejnutnější tu už žádná

není dost čilá.

~~~

„Hele, je možný, aby mi o sebe ty nesrostlý konce žeber drhly?“

Torge se vrtí v sedle a ohmatává si přitom hrudník.

„Spíš ne,“ zavrčí Lota. „Už by ti to mělo srůstat.“

„Jenže nesrůstá,“ odporuje zaklínač spíš z principu. Lota srovná

krok své kobyly s jeho valachem, vykloní se ze sedla a přitiskne dlaň

kolegovi na žebra. Ten zařve.

„Co blbneš. Bolí...“

„Ale srostlý to je. Hele, pil z tebe...“

„A co?“

„No jestli tě trochu nevyztužil. Enno zná lidi líp než Uriáš,

dokáže odhadnout, co vydržej, a on se nechtěl ovládat.“

Torge si obloukem odplivne. „Je to bláznivej kokot a já se hojím

hůř než dřív. Věk na nás doléhá, prdelko.“

„Ale hovno.“

„No tak ne. Tak je mi výborně. Kam že to jedem?“

„K Uriášovi. Potřebujeme vampýry, jinak nám Enno zas natrhne

prdel.“

„Jo, kotě, oběma a doslovně, to s tebou souhlasím, ale nejsem si

jistej, jestli nás Uriášova rodina ráda uvidí. Víš, když prasklo to

s Iffi, brali to dost osobně.“

– 23 –

Je vedro, úmorné vedro, kdy mlčí dokonce i včely a koně se

vlečou jako v posledním tažení.

„Hele,“ začne znovu zaklínač a zní to hádavě, „jak to, že nás ten

parchant našel a Uriáš, kterýho potřebujem, ne?“

Žena se k němu znechuceně obrátí. „Umí v tom chodit, Uri ne.

Enno je prostě zatracenej parchant.“

Pak jedou mlčky a Lota myslí na mrtvé. To pěkný už si Enno

odbyl, teď se bude mstít.

~~~

Vysoké podpatky jezdeckých bot klapou po mramorové podlaze.

„Silke?!“ Aino si razí cestu špalírem personálu, který se ji

ševelivě snaží zadržet. Dál než k prosbám však všichni ti podkoní

a podtajemníci nejdou, smrt vampýři většinou poznají dobře.

„Co se tu...“ vysoká žena se objeví na konci chodby, perlově

šedý župan kolem ní vlaje jako sněhová bouře a v ruce drží bílou

růži.

Její přítelkyně zatne zuby.

„Co by se dělo,“ Ainin jasný hlas se odráží od stěn jako hlahol

zvonu, „ještě než se vydám na lov, chci znát podrobnosti. V jakém

stavu Enno je, jak se dostal ven, kolik a čeho dostával pít. Silke, je to

silný soupeř, je potřeba se na něj připravit.“

Silke strne.

„Podezíráš mě?“

Najednou jsou v chodbě samy, sloužící zmizeli jako stíny

rozehnané denním světlem, jako mlha odfouknutá vichřicí.

„Upřímně?“ Aino jemně proplete špičky prstů. „Ne.

Nepodezírám tebe, nejvýš snad z toho, žes nebyla dost opatrná. Kdo

se k němu mohl dostat, Silke? Protože on neutekl sám, nemohl sám

utéct, ještě nikomu se to nepodařilo a byli tam jiní... lepší.“

„Třeba nebyli lepší, Aino, co my víme.“

Tmavovlasá upírka pohodí hlavou a zdá se, že lovecká touha

zcela odplavuje uměřený klid dámy.

„Ty nevíš, já ano. Bojovala jsem s ním, a s těmi před ním

konečně taky. Agostino byl geniální bojovník, Beatris byla...

zatraceně, znalas ji přece. Byli lepší, Enno je jenom zdivočelý

– 24 –

holobrádek, co nejspíš ze všeho nejdřív zamíří za zválenou holkou.

Lota je družka mého syna, ale iluze si nedělám, je živočišná, za tím

běží, ne za nějakou starou krví. Pokud jde o postel, chlapi se na

původ neohlížejí.“

Silke zkřiví rty. „Nejspíš máš pravdu...“

„...kterou nerada slyšíš,“ doloží upírka.

Bělovlasá žena najednou vypadá velmi unaveně. „Ale ne. Já

přece musím znát pravdu, udělat maximum pro její zjištění, ale...“

„Hm?“

„Přiznávám, mám tu raněného.“

„Ale...“

„Nevysvětlil mi uspokojivě vznik svých zranění, ale všichni jsme

to pochopili tak, že Ennovi bránil v útěku. Možná je to pravda...“

„A možná právě naopak. Chápu.“

Aino už všechny zámlky začínají unavovat.

„Zaveď mě k němu, pokud nechceš svěřit lov někomu jinému.

Jestli to uděláš, budu lovit sama, ale nemusíš se bát naschválů, víš, že

já je nedělám.“

Bělovlasá semkne rty.

„Vím, že je neděláš, a navíc tahle věc vyžaduje obratnost

a moudrost. Až ho uvidíš...“

„Je to chlapec?“

„Je to chlapec...“

Znají se dlouho, a kdyby měly trochu dobré vůle, mohly by se

navzájem považovat za přítelkyně. Každopádně si rozumějí bez

dlouhých slov. Obě vědí, jaké podezření v sobě obsahuje slovo

„chlapec“.

„Čekala jsem holku po tom, co provedl Rubíně...“ přizná Aino.

„Tentokrát ji nemohl zatáhnout do lísek, má milá, tentokrát mu

chyběla kůže a nemohl skoro nic.“

„Vůbec nic?“ zeptá se Aino podezíravě.

„Možná mluvit.“ Silke se už začíná podezřívavý tón její návštěvy

zajídat. „Natolik schopný, aby byl jeho hlas z kobky slyšet, nejspíš

je.“

„Natolik zběsilý a zoufalý je určitě,“ souhlasí Aino. „Ukaž mi

toho kluka, čas utíká.“

– 25 –

~~~

„Matka nejede a já musím najít Lotu, otče,“ Urian netrpělivě bubnuje

prsty na desku stolu, „budeme muset jít každý po svém. Já za

zaklínačkou a ty... měl bys jet matce naproti.“

Soren odmítavě zvedne ruku.

„Nebyla by ráda. Tvá matka, Uriane, vždycky chtěla mít při práci

klid. Nesnesla...“

„No, ani Lota nesnese, když nemá při práci klid, ale to

neznamená, že je ráda, když musí ležet na cestě sama s vyhřezlými

střevy. Sorene, copak se o ni nebojíš?“

Nepochopení mezi otcem a synem je tak hluboké, že ho

nepřeklene ani hryzavý pocit ohrožení. Urian vstane od stolu mlčky.

~~~

„Ten kluk“ leží za závěsy na lůžku bledý a vůčihledně zesláblý, Aino

přesto připadá, že šrámy, které si odnesl, leží zejména na duši,

a navíc poznává i chlapcovy rysy.

„Reiko?“ nakloní se k loži a chlapec se přes nevýhodnou polohu

formálně uklo ní.

„Ano, madam.“

„Syn Nymue...“

Silke stáhne obočí. „No ano.“

„Tvůj synovec.“

„Jistě,“ Silke se na Aino skoro utrhne, „jistě že synovec.

Nehostím ve svém domě cizí děti, doufala jsem, že se tu Reiko

trochu společensky obrousí.“

„A získá kontakty, že?“

Bělovlasá upírka je podrážděná. „No jistě.“

„No tak je získal, ne? Seznámil se s opravdu zajímavým mužem.

Fascinujícím, řekla bych, zvlášť pro dobře vychovaného mladíka.

Enno má charisma, to nemůžeš popřít.“

Reiko jí dycht ivě naslouchá a jeho teta se chmuří čím dál víc.

„Dnes už je to jen zvíře, posedlé vzteklinou,“ odsekne.

„Pro lovce je pěkné slyšet, co si o tom všem nakonec myslí ti,

kdo ho posílají lovit, má milá. Skončila jsem kvůli tomu, však víš.

Nakonec se ta práce nevyplatí, jakkoli je nutná, a špína na tom, kdo

– 26 –

s ní bojuje, stejně ulpí. Můžeš vybrat kohokoli, Silke, dlouhým

vražděním se nakonec zkurví, nakazí.“

„Aino,“ vyjekne Silke pohoršeně a tmavovlasá pohybem ruky

urovná chlapci přikrývku.

„Ne, netvrdím, že v sobě Enno neměl sklony, které jeho práce

probudila, už dřív, ale dostal šanci plně je rozvinout – a tohle,“

upírka pohybem hlavy ukáže na chlapce v posteli, „je ovoce, které

sklízíme. Nech nás o samotě, Silke. Enna je nutné zastavit a ani

delikátní rodinné vztahy tomu nemohou stát v cestě.“

Chlapec se syčivě nadechne a Silke sevře návštěvě předloktí.

„Je to má krev, Aino, ručím za něj a už tak přišel k úhoně.

Neubliž mu ještě víc, já... já tě prosím.“

Aino pohodí hlavou. Ráda by s chlapcem i se Silke soucítila, ale

připadá si jen vyčerpaná. Vidí strach v Reikových očích a tuší, o čem

půjde řeč. Podvedl tě, dítě, pomyslí si smutně, podvedl, využil a pak

zmrzačil. A odešel... a to byla nejhorší rána. Prohlíží si pohublou

tvář dospívajícího a nakonec v sobě jakousi účast přece jen vykřeše.

„Neboj se, Silke, nechci mu ublížit. Jen chci zabránit, aby Enno

způsobil škody, protože mstít se bude především nám, ne

zaklínačům. To my ho soudili, oni ne. Není to hlupák, bude s ním

těžká práce.“

„Vždycky s ním byla těžká práce,“ povzdychne si bělovlasá a na

okamžik vypadne z role majestátní vládkyně. „Můžeš ještě na

okamžik?“

Aino kývne. Ne že by nevěděla, co jí chce Silke říct, ale je

ochotná ji vyslechnout. Usměje se na chlapce a vyjde ze dveří.

~

„Je možné,“ Silke hledí kamsi za Ainino rameno, „že Enno tomu

děcku nějak... ublížil. Chtěla bych, aby ses citlivě zeptala. Já

vzhledem k příbuzenství, no prostě...“

„Nemyslím, že ho znásilnil,“ usměje se na ni Aino útěšlivě

a bělovlasá sebou trhne.

„Nemluvila jsem o...“

„Myslelas na to. Ne, nejspíš ho neznásilnil, ale udělal mu něco

horšího. Svedl ho, aniž by se ho dotkl, a zrada je v tomhle možná

– 27 –

horší než prosté násilí. Dám pozor, slibuju, ale donutím ho o tom

mluvit. To pomáhá, věř mi.“

„Všechno je to tak... absurdní,“ vybuchne Silke a Aino jí v duchu

dá za pravdu. Ano, absurdní to je, Urian s Lotou, Enno ve shnilém

loveckém zámečku, všechno jsou to symptomy rozpadu, ale na to

musí Silke přijít sama.

„Jdu za ním, nechci ho nechat čekat,“ řekne upírka a vlastní

ohledy ji skoro překvapí.

„Dáš mi potom vědět?“

Kdepak, Silke teď nemyslí na rozpadající se impérium, ale na

rodinu. To koneckonců není špatné znamení, usoudí Aino a rázně

stiskne kliku. Rychlý řez je vždycky milosrdnější.

~~~

Reiko drží oči pevně zavřené jako dítě, které předstírá spánek.

„Nepomůže to, chlapče,“ Aino sedí na pelesti postele, „jsi ve

věku, kdy už tě peřina nemůže ochránit před strašidly, zvlášť když jsi

jedno z nich pomohl vypustit zpátky na svět.“

Křečovitě stažená víčka se zachvějí.

„On není...“ zašeptá mladý upír a Aino se zasměje, elegantně, ale

neradostně.

„Ovšem že je, znám ho. Znám taky ženu, za kterou utekl, je to

družka mého syna. Zaklínačka, Reiko. Zjizvená svalnatá půlelfka se

snědou kůží a rty tak rudými, že myslíš na krev. Nevím, co ti říkal,

chlapče, ale Enno není zrovna filozof. Pokud teď neleží s Lotou,

nejspíš někde vraždí...“

Reiko se posadí a lehce se dotkne Ainina zápěstí.

„Říkal, že je ve mně zmatek... že když byl chlapec, taky neviděl

svou cestu. Že se nechtěl brodit bahnem průměrnosti, konvencí...

Násilí je osvobozující,“ Reiko obrátí k ženě rozzářené oči, „čisté,

prvotní a...“

„Mlč, kluku.“

Chlapce zarazí Ainin tón, hrubý, takový, jaký vampýrské dámy

obvykle nepoužívají.

„Mlč, protože vůbec nevíš, o čem mluvíš. Enno je lovec a pokud

si ho pamatuju jako kluka, věnoval se hlavně výtržnostem

– 28 –

a kurvení – ne proto, že by se chtěl protivit konvencím, ale prostě

proto, že takový je. Co ti ještě povídal?“

Reiko polkne. „Říkal, že je sám... sám jako kapka krve, která

nikdy nezazvoní v žilách spolu s ostatními, která...“

„Každý lovec je sám a věř, že vím, o čem mluvím, lovila jsem

déle než Enno. Déle a víc... Lovci dělají práci, která musí být

vykonána, ale přesto jsou to kati. A kdo má rád kata, hm?“

„A nemůže se stát, že nedostatek lásky vyvolá tu chorobu?“

Reiko už se neschovává, naopak naléhavě tiskne Aino předloktí.

„Může,“ přisvědčí žena váhavě, „jenže Enno není ten případ.

Lásky měl dost. Znáš jeho rodinu? Nevyrostl opomíjený, to ani

náhodou.“

„Jeho matka ho nenáviděla.“

Aino povytáhne obočí. „Opravdu? No, měla jsem za to, že ho

vydědila až po tom, co znásilnil její přítelkyni. Nesoudili jsme ho,

protože jeho rodina i poškozená mlčely a Enno byl užitečný, co víc,

nepostradatelný. Tohle byla chyba, ale nedostatek lásky? Spíš

nedůslednost.“

„Bylo to nedorozumění.“

Vampýrka vstane.

„Snad bylo. Možná bylo nedorozumění i to, že obcoval s Lotou,

jen když měla přelámané kosti a zbavil panenství to zaklínačské

pískle. Soucit, Reiko, je důležitý. Vládneme, protože náš bič není

příliš těžký, žijeme vedle lidí, protože je neohrožujeme. Pokud se to

změní... Enno může porušit příměří. Chápeš vůbec, komus otevřel

bránu?“

„Já to neudělal,“ namítne chlapec chabě.

„A jak se tedy dostal ven?“

Chlapec zvedne k Aino oči. Vypadá zoufale a žena ho pohladí po

rameni.

„Jsi hezké dítě, Reiko, ale zatím jen dítě. Cos udělal?“

„Chtěl jsem s ním mluvit,“ špitne chlapec.

Aino se stáhne žaludek. Chtěl s ním mluvit... představa

problémů, které vyvolal tak malicherný důvod, ji na chvíli umlčí, ale

pak pokračuje dál.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist