načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zapomenuté osudy - Martina Bittnerová

Zapomenuté osudy

Elektronická kniha: Zapomenuté osudy
Autor:

K. H. Mácha, Viktor Dyk, S. K. Neumann, Jiří Karásek ze Lvovic jsou osobnosti známé ze školních učebnic. Vedle nich vystupují i pozapomenutí muži – Jakub Seifert, Arthur Breisky, či J. ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

K. H. Mácha, Viktor Dyk, S. K. Neumann, Jiří Karásek ze Lvovic jsou osobnosti známé ze školních učebnic. Vedle nich vystupují i pozapomenutí muži – Jakub Seifert, Arthur Breisky, či J. L. Turnovský. Za jejich učesanými životopisy se skrývají zajímavé profesní i lidské osudy a samozřejmě také ženy. Ani v předchozích dvou stoletích se totiž nevyplácelo vymykat se průměru – a právě o tom nejvíce hovoří jednotlivé příběhy.

Související tituly dle názvu:
Zapomenuté věci zapomenutého génia (výběr z her) Zapomenuté věci zapomenutého génia (výběr z her)
Cimrman Jára, Smoljak Ladislav, Svěrák Zdeněk
Cena: 98 Kč
Zapomenuté transporty Zapomenuté transporty
Plzák Michal, Přibyl Lukáš
Cena: 126 Kč
Rakve útočí Zapomenuté rukopisy Rakve útočí Zapomenuté rukopisy
Souček Ludvík
Cena: 257 Kč
Zapomenuté památky Čech, Moravy a Slezska Zapomenuté památky Čech, Moravy a Slezska
Dudák Vladimír, Podrazil Jiří
Cena: 679 Kč
Slavné i zapomenuté premiéry Slavné i zapomenuté premiéry
Bílek Jiří
Cena: 239 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Martina Bittnerová

1. vydání

vydáno v únoru 2017 jako 46. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80-7570-023-0 (epub)

ISBN 978-80-7570-024-7 (mobi)

ISBN 978-80-7570-025-4 (pdf)


Život je rozdíl mezi turistikou a putováním.

Putování je posvátné místo.

Aaen Jan Kratochvíl

autor fotografie: Petr Včelička


Věnováno mému příteli Radovanovi, který

tragicky zemřel 17. listopadu 2016.


Karel Hynek Mácha

Vojtěch Náprstek

Bohdan Neureutter

Josef Ladislav Turnovský

Jakub Seifert

Jiří Karásek ze Lvovic

Stanislav Kostka Neumann

Viktor Dyk

Arthur Breisky

Doslov: F. X. Šalda


ÚVOD

Jedinec, který vynikal nad jiné

svým vzděláním, rozhledem

a společenským přínosem, se

v devatenáctém století označoval

slovem výtečník. A přesně takoví

jsou muţi, o nichţ pojednává tato

kniha, která je představuje jako

bytosti z masa a kostí, ovlivňované

různými okolními událostmi

a nejvíce pak vlastní povahou.

Všichni tito pánové se často

dopouštěli bolestných chyb, čímţ se

nám běţným smrtelníkům přibliţují.

A proto v leckterém vyprávění určitě najdeme otisk vlastních zkušeností a proţitků. Já sama jsem jich objevila bezpočet.

Kniha se mi, upřímně řečeno, nepsala vůbec snadno, ačkoliv základy

tří příběhů jsem si připravila jiţ zhruba před sedmi lety. Leţely

v šuplíku nedopracované a čekaly, aţ na ně přijde řada. Celou dobu

jsem bojovala s časem, trávila desítky hodin nad archivními dokumenty

a studováním příslušné literatury. Potom jsem se obvykle cítila tak

vyčerpaná, ţe jsem hledala tisíce důvodů, proč se vyhnout počítači.

Kaţdý den strávený nad rukopisem mě doslova stravoval.

Hned v počátcích jsem musela vymyslet, jak jednotlivé osudy

uchopit, přiblíţit je současnému čtenáři, zachovat potřebné reálie

a zároveň se nezdevastovat proţíváním oněch cizích a na okamţik

blízkých ţivotních útrap.

Nakonec jsem ustoupila od původního výběru osobností. V důsledku

selekce pak vypadlo pár slavných postav. Vynechala jsem třeba Jana

Nerudu, protoţe by vydal na samostatný román, zmiňuji se o něm

ostatně ve své první knize v souvislosti s Karolinou Světlou. Také jsem


záměrně zapomněla na Jaroslava Vrchlického. Původně jsem o něm

totiţ hodlala psát s důrazem na jeho vztah s Karlou Bezdíčkovou.

Dopisy této paní jsem pečlivě prozkoumala a ve výsledku mě zcela

odradily od prvotního záměru. Nicméně se o básníkovi zmiňuji

v kapitole o biologickém otci jeho dvou dětí, Jakubu Seifertovi. Zaujal

mě také japanolog a autor romantických knih Joe Hloucha, jenomţe

jsem nezvládla o něm dostatečně nastudovat všechna fakta, a totéţ platí

v případě novináře a spisovatele Karla Scheinpfluga. Navíc jeho archiv

je k dispozici pouze na zvláštní povolení.

Klíč k výběru osobností zůstal přesto v principu neměnný. Řídím se tím, nakolik mě daný jedinec upoutá v dobrém či zlém. Musí ve mně vyvolat nějakou emoci. Přirovnala bych to k okamţiku zamilování, buď přeskočí jiskra, nebo nepřeskočí.

Dopřála jsem si tentokrát ale luxus napsat i o literátech blízkých mému srdci, konkrétně se jedná o Viktora Dyka a Stanislava Kostku Neumanna.

Úplně na okraj musím přiznat, ţe mě opětovně dostihly dvě zásadní slabosti – na lékaře a lidi od divadla. To jsou dva světy, které se mě podvědomě dotýkají. V předškolním věku jsem touţila po medicíně pod vlivem laskavé doktorky Plannerové a v osmnácti jsem se dostala do nejuţšího výběru budoucích studentů oboru divadelní dramaturgie. Tyto zdánlivě nesourodé oblasti mě opustily profesně, ale nikoliv lidsky, neboť v ordinacích jsem vlivem chatrnějšího zdraví pobývala dosti často a divadla si mohu uţívat alespoň jako nadšený divák.

Výsledné dílko, které se pohybuje na hranici literatury faktu a beletrie, nemá nic společného s náhodným kompilátem. Jednotlivé příběhy totiţ na sebe částečně navazují, neboť řada z popisovaných muţů se znala a přátelila. Tito pionýři českého umění a vědy na sebe nepůsobili jen osobně, ale často i odkazem své práce.

Lze povaţovat za naši velkou chybu, kdyţ se někdy snaţíme tvářit, ţe z historie nás zajímá jen ta, která je bulvárně svěţí a přítulná. V nedokonalém a chybujícím lidském pokolení se ale vše neustále

opakuje. A právě tuto pravdivou skutečnost se snaţím sdělit

v následujících řádcích.

Autorka

KAREL HYNEK MÁCHA

16. 11. 1810 – 6. 11. 1836

Kdyţ si Jakub Arbes, milovník

záhad, odnášel domů dva lístečky

s částečně zašifrovanými záznamy

z Máchova deníku, pociťoval velké

rozechvění. Zachumlaný v kabátě

kráčel zšeřelými praţskými ulicemi.

Těšil se domů do tepla, a to ani netušil,

jaké překvapení na něj téměř půl století

po básníkově smrti čeká. Vyţadovalo to

skutečně mravenčí úsilí a nezměrnou

trpělivost, aby nakonec přišel na kloub

básníkovu sdělení. Při luštění jeho

tajných zápisků postupoval tak, ţe začal

od samostatného písmena, tj. předloţky,

a pak pokračoval dále. Mácha některé řádky psal odzadu dopředu a obráceně, a navíc německy. To, co Arbes nakonec objevil, ho mírně vyděsilo, a ihned si uvědomil, ţe by obsah těchto utajených částí mohl pěvce Máje v očích veřejnosti zbytečně skandalizovat. A dnešní doba mu dává za pravdu.

Arbes se proto po zbytek svého ţivota vehementně zasazoval o to,

aby o rozšifrovaných částech Máchova deníku věděla jen hrstka

literárních vědců. Následující generace se tohoto přístupu také drţely,

tudíţ necenzurované deníky kompletně vyšly v Čechách aţ po sametové

revoluci. Více neţ stoletá záhada tím padla, přesto neutnula další

spekulace, které se kolem Máchovy osobnosti neustále vynořují.

Básník sám tímto zveřejněním nejintimnějších záznamů získal

u veřejnosti nálepku výstředníka. Někteří pokrytci dokonce povaţují

zápisky typu: „Doma jsem ji svlíkal ze šatů, vyzvedl jí sukně a díval se

na ni popředu, po straně i pozadu,― za pornografii nejtvrdšího zrna.

Mácha, pravda, neřešil skutečnost, zda se Lori Šomkové jejich intimní


styk líbí, a Lori mu často podléhala ze strachu - „... bála se však

ustavičně, ţe budu mrzutý.― Nicméně zmíněnou otázkou se netrápí ani

řada muţů v současnosti. A proto, proč soudit zrovna Máchu, který ţil

jako kaţdý druhý mladý muţ?

Vţdyť zřejmě i díky tomu nejednají hrdinové jeho slavného Máje mrtvolně, nýbrţ se nechávají unášet svými pudy a emocemi. Bez autorových zkušeností a vnitřních dramat by tato básnická skladba moţná zůstala pouhou romantickou veršovánkou se špatným koncem.

Intenzitu Máchovy poezie „není moţno vysvětlovat intenzitou jeho sexuálního ţivota,― tvrdil kritik F. X. Šalda, ale i přes jeho odpor nelze intimní zápisky odpoutat od Máchovy tvorby. V tom se nemýlili surrealisté v čele s Bohuslavem Broukem, který vydání kompletních Máchových deníků hájil tvrzením, ţe Mácha neměl přirození obrostlé mechem. Brouk ani jeho přátelé s podobnými argumenty neuspěli a celá věc přinesla soudní dohru. Paradoxně v okamţiku, kdy Karel Janský úspěšně dokončil rozšifrování všech inkriminovaných pasáţí, čímţ symbolicky završil Arbesovu práci.

Mácha v sobě nesl vedle obrovského talentu i vášeň, jiţ promítl do svého díla. Všechny sloţky jeho tvorby, ať určené pro čtenáře, či pro něj samotného, utvářejí ucelený obrázek o jeho povaze a také jí bezesporu odpovídají. Básník se rád pohyboval v centru dění. Liboval si v určité teatrálnosti, a protoţe se zároveň choval prakticky a progresivně, nenechával nic náhodě. Dokázal velmi dobře počítat a kaţdý psycholog by o něm musel konstatovat, ţe náleţel k jedincům výborně sociálně orientovaným. Pokud nám tedy zanechal své osobní záznamy, pravděpodobně počítal s tím, ţe jeho potomci zjistí, jaké sdělení se v nich skrývá. Přesto o sobě rozhodně neprozradil všechno. Naopak se snaţil zůstat záhadnou a nepolapitelnou osobností, coţ se mu do značné míry podařilo, a zůstává to pak ţivnou půdou pro všechny vykladače jeho díla i předčasně završeného osudu.

Při rekonstrukci Máchova ţivota lze vycházet z dochovaných pramenů, které dokládají, jak mnohdy zjednodušeně se na něj pohlíţí. Na druhou stranu uţ samotný básníkův původ vyvolává nejednu otázku. Otcův rod pocházel z Krásné Hory nad Vltavou, odkud se Máchův praděd kovář Matěj přestěhoval se synem Františkem do Měšetic, kde si najali formanskou hospodu. Tam také přišel na svět otec našeho básníka Antonín, jenţ se později vyučil mlynářskému řemeslu. Několik let poté slouţil jako voják v napoleonských válkách, aţ se dostal do Prahy coby mlynářský tovaryš. Podle matričních záznamů se ve svém novém bydlišti nejprve oţenil s Annou Danielovou, a aţ zhruba o dva roky později uţ s matkou slavného pěvce Máje.

S první manţelkou Annou měl Antonín dceru Johanu, dá se předpokládat, ţe dítě i rodička zemřely buď při porodu, nebo během šestinedělí. V té době se jednalo o docela běţnou záleţitost. Porodní báby musely být zhruba od druhé půle osmnáctého století úředně „zkoušené―, nicméně řada z nich pomáhala rodičkám, aniţ by kdy absolvovala porodní kurz. Podle toho to pak vypadalo a dopadalo.

Antonín Mácha byl prý spíše uzavřený a mlčenlivý člověk, přesto si dokázal velice rychle najít novou nevěstu Marii Annu Kirchnerovou, dceru známého praţského varhaníka Josefa Kirchnera a jeho choti Marie Anny Werlové. Nový manţelský pár Máchových spojovala údajně láska k literatuře a k historii a posléze dva synové. Ovšem Antonín si i s Marií prošel údobím ztráty dítěte, a to prvorozené dcery Anny Marie, která se nedoţila ani měsíce ţivota.

Básník Mácha měl tedy nejen mladšího bratra Michala, ale dvě starší sestry, jejichţ osud a okolnosti narození zůstávají stále trochu zastřené.

Lori Šomková, Máchova nevěsta, vzpomínala později na básníkova otce s určitým pochopením. Povaţovala ho za laskavého člověka. S potenciální tchyní si do oka rozhodně nepadla. Dluţno dodat, ţe ta se chovala k Lori nehezky, prohlašovala o ní, ţe je „ťopka―, coţ znamená v podstatě slepice. Snad se paní Máchová cítila povýšeně nad dívkou z obyčejné rodiny. Snad si pořád připomínala, ţe Werlové byli šlechtického původu a vlastnili velkostatek? Alespoň to uvádí dostupné zdroje.

Syn Ignác se Máchovým narodil v době, kdy si ještě Antonín mohl říkat, ţe se jim nedaří úplně špatně. Bohuţel následný státní bankrot postihl nejen jeho rodinu, ale všechny obyvatele rakouského císařství.

Budoucí básník vyrůstá v dosti skromných podmínkách, o to více rozvíjí svou představivost a zájem o okolní svět. Pravděpodobně mu rodiče vtloukají do hlavy, ţe hodnotový ţebříček obsahuje více stupňů neţ jen pouhé peníze.

Otec chodívá z mlýna roztrpčený, protoţe se mu nedaří. A není divu, jeho zaměstnání přináší obvykle mnoho zdravotních problémů, jako zaprášení plic, nedoslýchavost, revma nebo úrazy. Ty se stávají častěji, neţ by si kaţdý mlynář přál. A tak si Antonín na radu přátel obstará lékařské potvrzení, na jehoţ základě získá povolení provozovat krupařský krám. Rodina se proto usazuje na dnešním Karlově náměstí, které tehdy nepatřilo mezi nejvýstavnější lokality. Řezníci z masných krámů a stánků tu třeba s oblibou vršili odpadky na ulici, a proto se často pro nadbytek much a zápachu nedalo ani vystrčit nos z domu.

Paní Máchová musí pomáhat manţelovi v krámě, za kterým stojí ještě kuchyň. Na přilehlém dvorku se nacházejí dvě komory, tu temnou, podlouhlou obývá budoucí básník s bratrem Michalem. Právě sem chodívají za Ignácem spoluţáci a kamarádi; maminka, pokud můţe, připraví jim vţdy nějakou dobrotu na zub. Ve vlídném okruhu přátel se u jídla debatuje, někdy zpívá a někdy zas hovoří o politice.

Ignácovi se podařilo totiţ přesvědčit rodiče, aby ho dali na studia. Na řemeslo šel Michal, který byl trochu těţkopádnější, přesto bratrovi povahově hodně podobný.

Ignác zahájil svá školní léta na svatopetrské farní škole, odkud přestoupil na tzv. hlavní školu, aby se nakonec ocitl v lavicích novoměstského gymnázia.

Všechno to němčení se mu protiví, stejně jako výklad omezený na pouhé memorování. Kdyţ můţe, rád chodí, objevuje staré zahrady, louky a místa pro jiné obyčejná, tam všude hledá okouzlení, tam všude se snaţí rozptýlit své chmury a stesk. Někdy utíká do přírody vybít svůj vztek. A také opakovaně o prázdninách navštěvuje tetu se strýcem v otcových rodných Měšeticích.

Psát začíná právě na gymnáziu, a samozřejmě německy. Čeština se mu líbí, připadá mu zvukomalebná, ale roky německé mluvnice se mu zadřely pod kůţi. Česky se proto musí jako většina vrstevníků teprve pořádně naučit, aby se dokázal obratně vyjadřovat.

Během dvouletého filosofického studia, které mají tehdejší aspiranti vysokého učení de facto místo dnešní maturity, navštěvuje české přednášky profesora Josefa Jungmanna na staroměstském gymnáziu, později se tyto lekce češtiny odehrávají i v profesorově domácnosti.

Výsledek zájmu a zdokonalování se v českém jazyce se dostaví poměrně záhy. V jednadvaceti letech Máchovi vychází první česká báseň s názvem „Svatý Ivan―. Zárodky mimořádného literárního talentu jsou z ní patrné, a proto ho nadšení přátelé povzbuzují k další činnosti.

Máchovo ţivotní tempo té doby by se bez přehánění dalo označit za vraţedné. Snad se řídil tím, co si sám poznamenal: „Ţivotu není přítomnost ţádná, lze jen říci bude a bylo, v ţivotě ţádná není přestávka.―

Přestávkami se skutečně nezabýval, naopak vyráţel na dlouhé pochody, při nichţ objevoval poutavá místa, a především hrady a hradní zříceniny, které si pro sebe i obratně maloval. Ve všem ho hnala touha po poznání.

Z dnešního pohledu by se dal povaţovat za zdatného turistu. Pěšky zdolával tisíce kilometrů. Nepotřeboval k tomu ţádnou speciální výstroj, ani mnoho peněz. Vedla ho myšlenka, jiţ svěřil bratrovi: „Není-li to lepší něco vidět, neţli sedět doma a přitom přece dosti zkusit a nevědět nic?―

Údiv tím budil u spoluţáků, kteří vzpomínali, ţe kvečeru vyběhl za mimopraţskými pamětihodnostmi, k ránu se vrátil domů, aby ho následně naprosto čilého zastihli na dopolední přednášce. Nicméně netoulal se vţdycky sám. Bylo běţné, ţe se studenti o prázdninách vydávali na různé výlety, protoţe i oni zatouţili po tom spatřit na vlastní oči jiné, a někdy přímo exotické kraje. Stačili jim k tomu však vlastní nohy a malý uzlík s věcmi.

Mácha vedle těchto vyčerpávajících pochodů stíhal studovat práva, a především literárně růst. Fascinace přírodou, jíţ se rád obklopoval, se odráţela v jeho tvorbě. Nestal se totiţ nikdy výhradním básníkem městského ruchu, naopak se nechal unášet venkovským prostředím, do něhoţ jako by patřili pouze dramatičtí hrdinové a ne všední lidé se svými někdy aţ fádními osudy.

Na odlehlých místech hledal nové příběhy, a to kdyţ poslouchal v hospodě různé zkazky a legendy, které si nechal za ţejdlík piva vyprávět. Kaţdého upoutala jeho charismatická osobnost.

Dokázal zaujmout i dívky, ty k němu neodmyslitelně patřily. A v ţádném případě si nemohl stěţovat na jejich nezájem, i přesto, ţe jeho výraznou tvář brázdila jizva pod pravým okem, pozůstatek zranění z dětství. Tenkrát pomáhal v kostele zvonit, na zvonu se v rozpustilosti zhoupl, spadl a rozsekl si tvář. Kdyţ by si sáhl do svědomí, musel by uznat, ţe v raných školních letech byl chlapcem temperamentním a neposedným, aţ ho někdy pan učitel musel krotit za pomocí tehdy obvyklých trestů. Nikdo mu ale nemohl upřít studijní nadání, a proto se úspěšně prokousal aţ na práva. Matka na něj byla pyšná, otec určitě také.

Období studentské bezstarostnosti dokázal vychutnávat plnými doušky, nepřeţíval nijak mátoţně, ale velmi intenzivně ţil. Snad jen příliš často citově tápal, snad se zahleděl do krásných očí půvabného děvčete více, neţ by to tehdejšímu mladíkovi příslušelo. Moţná měl jenom o trochu větší slabost pro krásu.

Lori pro něj logicky nezůstala jedinou milou, ač jí historie přisoudila pozici osudové ţeny. Jenomţe kdo by mohl po tomto uhrančivém muţi poţadovat, aby oddaně slouţil jednomu srdci? Ne, nemusel se ţádné zaslíbit, mohl jenom milovat. Pár zmínek o dívkách utrousil i ve svém deníku. Během jiţ legendární cesty do Itálie očaroval jakési dvě holčiny, které náhodou potkal. Kypré venkovanky musely vedle praţských slečinek vypadat jako reklama na ţelezné zdraví, a proto kdo by na jeho místě odolal. Co se v oné noci dělo, věděl pouze on sám, stejně jen on znal význam strohé zmínky: „Holky na nás braly―. Podobných naráţek se nachází v Máchově písemné pozůstalosti bezpočet. Vedle přechodných známostí si ale protrpěl několik váţnějších vzplanutí, neboť i on si hledal rovnocennou partnerku.

Ve třicátých letech devatenáctého století se však toto přání plnilo se značnými obtíţemi. Tehdejší zvyklosti dívky odsoudily k domácímu ţaláři, tedy k plotně a starostem o rodinu, muţi mohli naopak studovat a budovat si svou profesní dráhu.

I kdyby se některá statečná ţena rozhodla studovat, školský systém to jednoduše neumoţňoval. Navíc by určitě narazila na odpor u vlastního otce a pravděpodobně by tím sníţila svou šanci na vdavky.

Při pohledu do minulosti zjistíme, ţe velké mnoţství básníků potřebovalo milostný vztah, aby z něj mohlo lidsky a umělecky těţit. Nenaplněná láska pro ně slouţila jako vděčná inspirace, unavená paní z kuchyně inspirovala výrazně méně.

První Máchovou múzou se stala zřejmě herečka Filipina Roscherová, v českém prostředí uváděna jako Rošrová. V té době byla angaţována ve Stavovském divadle, kde Mácha občas vystupoval, a díky tomu se tu seznámil nejen s ní, ale i s Tylem. Básník se nechal strhnout okouzlující osobností mladinké dívky, jíţ Tyl nazval „nadanou začátečnicí―, ale dosti „prkennou―. Mácha s jeho názorem nesouhlasil a krásné herečce věnoval báseň. Tato platonická láska skončila dříve, neţ Filipina odešla hrát do Štýrského Hradce a do Vídně. Navíc vzhledem k atraktivnímu zevnějšku měla určitě podstatně více ctitelů neţ jednoho chudého studenta. Po jejích půvabech však Mácha dlouho nesmutnil. Kdyţ totiţ po čase poznal Márinku Štichovou, dceru konopišťského fořta z myslivny Ţeletínka, zatočil se s ním svět. Zdánlivě obyčejná venkovská dívka vynikala nad své vrstevnice v mnoha ohledech. Libovala si v četbě knih a kromě bystrého ducha se pyšnila oslnivým půvabem.

Mácha se s ní seznamuje díky prosté okolnosti, spoluţák Václav Mach ho pozve v létě ke svým rodičům do Benešova. V té době se ve městě konalo posvícení, v rámci něhoţ mělo proběhnout představení veselohry Čech a Němec z pera dramatika Jana Nepomuka Štěpánka. Posvícení znamenalo významnou událost, kvůli které přicházeli lidé z širokého okolí. Tento svátek narušoval šeď běţných dní a představoval nejen příleţitost se dobře najíst, ale i dobře se pobavit.

Mácha se tu společensky vyznamenává. Z Prahy totiţ nedorazí očekávaná předmluva hry, a proto ochotně sepíše a přednese publiku místo ní vlastenecký proslov. Poté se převtělí do úlohy studenta Javorníka a sehraje spolu s místními divadelníky zmíněnou veselohru.

Zná ji stejně, jako celý chudičký český repertoár, téměř nazpaměť ze svých vystoupení ve Stavovském divadle. Později se angaţuje v Kajetánském divadle spolu s Tylem a dalšími ochotnickými nadšenci.

Na improvizovaném benešovském jevišti zdárně Máchovi sekunduje Márinka v úloze Kačenky. V průběhu představení a snad i po něm přeskočí mezi nimi pověstná jiskra a jsou polapeni osidly lásky. Ztepilému Máchovi ještě chvilku trvá, neţ si to uvědomí, ale večer uţ ví, ţe ţádnou jinou dívku nechce.

V Benešově se dočká velkých ovací publika, coţ dokládá vzpomínka jiţ řečeného přítele Václava: „Pochvala byla mu hlučná... Bylo všechno radostně opojeno, zvláště děvčata a paničky...―

Třeba se do něj tehdy některá z nich zamilovala. On měl ale oči jen pro Márinku, kterou určitě alespoň na chvilku upoutal.

Druhý den ráno ho kamarádi lákají na procházku, on však bez rozmýšlení spěchá za Márinkou. Srdce se mu můţe přímo rozskočit touhou.

Slečna ho k sobě napevno přiváţe a další ho nezajímají. Společné vyhlídky ale nemají nijak růţové. Oba ví, ţe se Mácha vrátí do Prahy, čímţ se od Márinky odloučí, a moţná navţdy, i kdyţ si to v daném okamţiku ani nepřipouští. Z domova ji zahrnuje cituplnými dopisy a verši, v nichţ ji na dálku utvrzuje o své přetrvávající náklonnosti. Plamen touhy v něm stále ţhne a nevyhasíná. Při psaní Pomněnek zasázavských, které publikuje v časopise Krok, myslí jenom na ni. Ale myslí ona na něj? Asi trochu méně intenzivně, neboť jejich vztah záhy ztroskotává.

Márinka zřejmě začne brát aférku se zblázněným básníkem spíše z praktické stránky a převládne v ní lhostejnost.

Máchovi tím zabije sen o velké naplněné lásce. Pro něj a z jeho pohledu to hůř dopadnout nemohlo. Najednou se cítí osamělý a prázdný. Tak obrovské zklamání ještě zaţije několikrát.

Márinčin další osud ukazuje na nekonvenčnost její povahy. Nejprve porodí dvě nemanţelské děti a pak se provdá za o deset let mladšího továrního mistra, ačkoliv si podle tehdejšího zvyku ţeny braly naopak muţe průměrně o deset aţ patnáct let starší. Bohuţel i tato Máchova osudová ţena umírá předčasně na dobovou metlu lidstva zvanou souchotiny.

Básník v Márince poznal rys u něţného pohlaví tehdy ne zrovna vídaný, totiţ ţenskou inteligenci naplněnou zájmem o český jazyk a kulturu. V tomto ohledu mohl povaţovat setkání s Márinkou za zásadní předěl ve svém ţivotě. Její obraz zjevně hledal i v dalších partnerkách, bohuţel ani Lori jeho touhu po intelektuálně rovnocenném vztahu nenaplnila a naplnit nemohla.

Moţná byl jen citově přelétavý typ, navíc vybavený ţárlivostí a vášnivostí, který od ţen očekával zázraky. Ty ale nikdo nevyčaruje, natoţ obyčejná mladá dívka. Mácha nějak neuměl pochopit proč. Neúnavně pátral po dokonalosti ducha a těla, coţ v lidské podobě neexistuje. Nahrazovala mu to alespoň částečně příroda, ale sám věděl, ţe tu prázdnotu, jiţ zřetelně vnímal, nemůţe ničím nahradit.

Ať ho to sţírá jakkoliv, ztráty vášnivé čtenářky ze Ţeletínky nelituje přehnaně dlouho. Jeho průzkum po terénu zvaném ţena nekončí, na to disponuje aţ moc divokou povahou. Je příliš mladý na to, aby úplně rezignoval na lásku.

Na tanečních hodinách mistra Antonína Zachystala ho zaujme jiná pohledná dáma. Pro nás a navěky zůstane její jméno nejspíše utajeno. Básník asi povaţoval za neţádoucí, aby její inkognito prozradil. Máchův přítel Karel Sabina prý věděl, o koho se konkrétně jednalo. Ovšem jméno si ponechal pro sebe. Kaţdopádně se nám dochovala v podobě dopisu neznámé dívce, kde se jí Mácha vyznává: „Tu Vy jste mi vzešla co denice ţţoucí nad tmavými valy mořskými, a první záře prodrala se mou temnou, pustou, bezţivotnou nocí.― Jenomţe aby situace nebyla tak jednoduchá, tento dopis údajně mohl adresovat ještě Márince.

Samozřejmě si onu neznámou krasavici vysadil na pomyslný piedestal a vzhlíţel k ní jako k Bohyni: „Ve Vás zočil jsem vidinu svou v tělesné skutečnosti.―

Ona přitom jedla, spala a dýchala jako všichni smrtelníci. Byla příliš opravdová na to, aby se usadila v jeho mysli natrvalo. Bohyně časem z výšin spadla a zhrzený ctitel ji shledal tuze obyčejnou a následně si zakázal i poslední vzpomínku na ni.

Bloudil dál ve snaze zhmotnit své představy o ideálu. Přitom si sám jasně uvědomoval, ţe jej nalézt nedokáţe: „... největší trápení ducha mého, ţe hledám to, o čem vím, ţe to není...― Na okolní ţenský svět se neuměl podívat reálnýma očima. Do tohoto vnitřního zmatku přišla slečna Eleonora Šomková, které se říkalo Lori. Všiml si jí po jedné divadelní zkoušce Kajetánského divadla. Vystupoval tu pod pseudonymem Milihaj a přátelil se s kolegou Tylem. V té době se měli ještě docela rádi, váţili si jeden druhého a vzájemná shoda převaţovala zřejmě nad roztrţkami.

Lori se pro změnu druţila s Tylovou partnerkou Magdalenou Forchheimovou, zkušenější ţenou a dobrou herečkou. Tyl Lori právě na doporučení své Magdaleny přijal do divadla pro obor naivních dívek.

Lori bohuţel nedosáhla ţádných hereckých úspěchů, protoţe její kariéra skončila dříve, neţ začala.

Stačilo totiţ, aby Mácha po jedné zkoušce v kavárně v Celetné ulici prohlásil k ní poté, co jí a Magdaleně obsluha přinesla čokoládu: „Pijte, panno, pijte, to vás pěkně zahřeje,― a milá Lori se cítila naprosto ztracená. Démonický mladík s uhrančivým pohledem si ji získal a vystavěl si v ní svůj tradičně nedosaţitelný ideál. Ideál, jehoţ otec, vojenský invalida, lepil doma krabičky, aby se vůbec uţivil. Ideál, který nemluvil a nepsal česky a nějaké vlastenectví se ho nedotýkalo. Jak se tím vším vzdaloval Márince.

Přesto si v Lori od počátku vymaloval všechny vlastnosti a schopnosti, které od ní očekával, a dívce přitom chyběly. Vyjma sličné tvářičky neoplývala ničím, co by zasluhovalo větší pozornost.

I literární kritik Arne Novák nad ní ex post vyřkl jednoznačný ortel, v němţ ji odsoudil coby povrchní a koketní Nanynku. Všichni další kolem Lori tiše našlapují s vědomím, ţe kvůli své povaze a nedostatečnému vzdělání nemohla být Máchovi rovnocennou partnerkou. Přesto ho dokázala něčím uhranout, okouzlit. Prostě se stalo a Mácha dlouho vůbec nevnímal skutečnost.

Lori měla jednu devízu, a to nesmírně poddajnou povahu, s níţ trpělivě snášela záchvaty jeho ţárlivosti a zloby. Druhá by to na jejím místě nevydrţela. Říká se – blahoslavení chudí duchem - ale nikdo snad po slečně Šomkové nemohl poţadovat intelektuální výkony.

A co si přitom všem zkusila. Právě o ní pojednávají inkriminované pasáţe Máchových soukromých deníkových záznamů, z nichţ jednoznačně vyplývá, ţe se prohřešila proti dobrému vychování, kdyţ přistoupila na intimní poměr s člověkem, který ji očividně deptal. Zpronevěřila se tím nejen dobové morálce, ale i svému křesťanskému smýšlení. Tak silná musela být její láska, nebo spíše poníţení?

Mácha si vytvářel ve svých protějšcích snivý obraz nedosaţitelné dokonalosti, a kdyţ odhalil nemoţnost jeho naplnění, ovládl ho pocit zrady. Prahl po ideálu a měl schopnost si ho v ţenách sám vytvářet, vytvářet jeho iluzi a o to více se trýznil poté, co prozřel. Mylně se domníval, ţe ho dotyčná sprostě podvedla, a přitom podváděl sám sebe. Ta křivda v něm ale vězela hodně hluboko.

K dramatu svého ţivota asi potřeboval krajně dramatický vztah. Významnou měrou se na jeho vytváření sám podílel.

Mácha vybočoval po všech stránkách. Pozornost budil uţ samotným zjevem. Chodil ve vysokých botách a světle šedivém plášti s červenou podšívkou. Ten mu ušil kolega herec Jan Kaška. Poznali se v Kajetánském divadle a Mácha, na tohoto původním povoláním krejčího, hleděl od počátku spatra. Kdyţ ale zjistil, jaký talent v něm dřímá, ocenil jeho schopnosti a pánové se smířili. Na důkaz tohoto nově vzniklého přátelství mu Kaška vyhotovil onen pro básníka typický svrchník.

Mácha ovšem nehrál jen divadlo, ale rovněţ hezky maloval, zpíval a hrál na kytaru. V umělecké oblasti na něm sudičky rozhodně nešetřily. V ostatních oblastech mu však trochu ubraly, a snad proto se svému okolí občas jevil podivínským. Moţná se jednalo o určitou slupku, pod kterou se záměrně schovával.

Karel Sabina, Máchův přítel a jeho první ţivotopisec, o básníkově povaze říká: „Bylť stejně ohnivý v dobrém i zlém, přitom ale zvyklý dobré stránky své skrývati, aniţ se ví, zda z pýchy aneb za jinou příčinou, kdykoliv ho mysl jeho k vykonání něčeho dobrého hnala, činil to jako nucením, ano naopak u všelijakých nezpůsobech patrnou horlivost a takto zdánlivou zlobu a nevlídnost projevoval.―

V ţádném případě nebyl ale Mácha ve svém jádru zlý či krutý člověk. Vystavěl si jen ochranný val, aby nikdo nemohl proniknout do jeho v zásadě křehkého poetického nitra.

Právě od Máchy pochází dnes často pouţívaný výrok, ţe jedinec se můţe cítit sám i uprostřed davu. A Mácha se tak často cítil, přestoţe se nevyhýbal světským radostem, ty s gustem rád vyhledával.

Lori mu v jeho rozletu nepřekáţela a ani nesměla. Divadlo jí zakázal, ač sám hrál pochopitelně dál, čímţ dokazuje, ţe nepatřil mezi plaché individualisty. Naopak náleţel mezi jedince, jeţ potřebují strhnout pozornost na sebe. Kvůli tomu se učil nové role, i kdyţ velkým talentem zrovna neoplýval. Dobová kritika sice pochválila jeho mluvu a charismatický zjev, ale vytkla mu špatnou hereckou techniku. Divadlu slouţil z pouhého nadšení, proto se tím netrápil. Zřejmě nikdy neměl ambice stát se hercem z povolání.

Divadlo znamenalo pro všechny zúčastněné příleţitost ke společenskému setkávání. Večery po představeních proto herci trávili v hostincích a kavárnách, kde se Mácha dobře a hlučně bavil, pokud mu tedy na to jeho finanční moţnosti stačily.

Oblíbené přísloví praví: „Někdo má rád holky, jiný zase vdolky.― On měl rád obojí. Ačkoliv jsou zápisy o jeho radovánkách dosti strohé, většinou nezapomíná podotknout, co vše ochutnal nebo jak skvěle se bavil: „Hejřil jsem mnoţství peněz a zdraví v letošním nesmírném masopustě.―

Někdy vyráţel na poznávací výlety s celou kumpanií, která se rozhodně nedrţela zkrátka: „V Tuchoměřicích jsme vypili na posnídanou dvě veliké sladovnické konve piva.―

V zápiscích z cesty do Itálie uvádí, ţe se třeba občerstvoval jitrnicemi, kyselým mlékem, sýrem, čerstvými švestkami či štikou. Velké oblibě se tehdy těšily vydatné polévky, které často nahrazovaly pro nás běţné hlavní jídlo, a Mácha se jim nevyhýbal, tudíţ si pochvaluje třeba hutný vývar s masem. K večeři se ale musel spokojit s bramborami s cibulkou, aby si ráno dopřál víno. Skladba jídelníčku odpovídá tehdejším zvyklostem a tomu, ţe se básník nebránil ţádným poţitkům. Z uvedených řádků občas vyvstává postesknutí nad vysokými cenami pokrmů. Pro studentskou chudou kapsu byl kaţdý výdaj navíc nepříjemný.

Záţitky z cest ho těší a naplňují, ale vztah k poslušné Lori ho přestává uspokojovat. I kdyţ se k této lásce tolik upínal, plíţivě spěje k obrovskému rozčarování: „Já Vás vroucně miloval, a běda mně, ţe Vás ještě miluju.― City v něm postupně ochládají, nejbliţšímu příteli Eduardu Hindlovi se svěřuje: „Právě mne moje holka políbila, mně běţí ţílami mráz, ale usmívaje se tisknu ji k srdci.―

Poslední etapa jejich vztahu má spíše jen sexuální podtext, Lori uţ nemiluje, váţe ho k ní vlastně pouhý zvyk.

V těchto rozjitřených chvílích sahá po peru a skládá Máj. Za jiných okolností by Lori pravděpodobně nahradila jiná éterická múza, v níţ by si zase vybudoval obraz bohyně, jenomţe teď to nejde. Lori totiţ čeká jeho dítě a jedna nesnáz se začíná kupit nad druhou.

Máj vydává vlastním nákladem, kvůli čemuţ se zadluţí. Postupně skládá dohromady potřebnou částku a vypůjčuje si rovněţ od věrného přítele Hindla. Umí si totiţ dobře spočítat míru rizika. Moţná by si nakladatele našel, ale nehodlá mít s nimi nic společného: „Já jsem ho vydal sám na své outraty, nechtěje v ţádné spolkování s kněhkupci vejíti.― Zřejmě tím naráţí na skutečnost, ţe ani v tehdejší době nebyly podmínky pro autory ideální. Řada knihkupců působila zároveň v nakladatelské oblasti a tím do určité míry ovládala trh.

Mácha přitom původně zamýšlel publikovat román Cikáni, dokonce si našel nakladatele, avšak cenzura to neschválila. Od Máje si proto hodně sliboval: „Já bych přeci rád poprvé nějak hlučněji vystoupil,― a neponechal nic náhodě. Z těch důvodů poţádal Hindla, racionálního a nemúzického člověka, aby mu sdělil svůj názor na rukopis budoucí nejslavnější básnické skladby. Mácha chtěl Májem oslovit co nejširší čtenářskou obec. Bohuţel tento záměr, jak uţ se stává, se úplně nezdařil.

Romantická báseň, do níţ vkládal velké naděje, se dočkala negativní kritiky téměř od všech posuzovatelů. Mácha tyto názory pečlivě pročítal, a dokonce i ţivě komentoval: „P. Tomíček posuzoval můj Máj, mne nazval rymotepcem, mou báseň škvárou a mnohem horší věci, a já – ani jsem se nezasmál, ani nerozhněval, četl jsem to všecko, jako by mně neznámý byl mně neznámou napsal i posuzoval báseň.― Navzdory tomuto prohlášení ho to muselo dozajista vnitřně zasáhnout a sebrat naději na to, aby se jeho jméno více prosadilo.

Nemohl ani v nejmenším tušit, ţe svým dílem předběhl dobu, která stále vězela v obrozeneckých rýmovačkách a od kaţdého literárního příspěvku očekávala především vlastenecký náboj. Máj nepochopili ani ti, s nimiţ se Mácha osobně znal a v jejichţ pozitivní úsudek tolik věřil. Bohuţel to se v dějinách umění stává častěji, neţ bychom si přáli.

Máchu trápily ještě ke všemu jiné a poněkud nemúzické starosti. Suţovala ho povinnost získat obţivu pro sebe, Lori a jejich dítě. Poslední fáze jeho ţivota uţ působí proto nevesele, je prodchnutá obavami a smutkem. Mladík, který dosud uţíval nabízených radostí, má na čele hlubokou vrásku. Předčasně ukončuje práva, aby se mohl zachovat čestně a postarat se nejen o svou druţku, ale i o společného potomka. Kdyby ve studiu pokračoval, dosáhl by poměrně brzy na titul doktora práv. Jenomţe vše se sloţitě zamotalo a uţ to nelze vyřešit jinak.

V tomto období se ve své korespondenci opakovaně zmiňuje o tom, ţe Lori mu porodí syna, na něhoţ se těší. Bojí se ale podmínek, do jakých dítě přijde.

Ani jeho rodiče nevýskají nadšením. Vţdyť pro vzdělaného synka by se hodila jiná nevěsta, snad s trochu lepším zázemím? Jestli se snaţí mít Máchův otec pro nebohou Lori trochu pochopení, jeho ţena se nepokouší své opovrţení ani zastírat.

Kdyby si alespoň mohl básník říct, ţe svou druţku skutečně miluje. Bohuţel ani to dávno neplatí. Vše se odehrává v reţimu obyčejné lidské povinnosti a slušnosti.

Ovšem kdo tenkrát uzavíral sňatek z pravé lásky? Většina novomanţelů se před svatbou téměř nezná. A tak, ačkoliv Máchovo rozhodnutí oţenit se s Lori působí na první pohled tragicky, nijak nevybočuje z průměru.

Máchovy dopisy ale odhalují totální destrukci partnerství. Příliš mladý pár zápasí o zbytky vzájemné úcty a porozumění. On týrá z osobního zoufalství, ona to snáší se skloněnou hlavou. A přitom se trápí oba, ale cesta ze začarovaného kruhu ven uţ je zatarasená.

Lori má naštěstí silné a zdravé jádro a nakonec paradoxně přeţije ţenicha i syna, který nestihne oslavit ani první narozeniny. Třináct let po básníkově smrti se Lori provdá za policejního úředníka Františka Sieha, který byl podle slov starého pana Šomka Máchovi fyzicky podobný. S budoucím manţelem se seznámila za zvláštních okolností, kdy s ním, coby úřední osobou, řešila nepřístojné chování svého bratra k otci. Uţ dávno totiţ nebydlí u Máchových, nýbrţ se svými nejbliţšími.

Sňatkem se Lori stává nejen vdanou paní, ale zřejmě zanechává své ţivnosti, kdy provozovala niťařský krám. Její manţelství zůstalo bezdětné, přesto s chotěm ţila poměrně spokojeně. Sluţební povinnosti je nakonec odvedly aţ do Krakova a do Lvova, kde se především Lori stýskalo po domově. A proto se sama po šestnácti letech strávených v odloučení vrací do Prahy ke své sestře Antonii Boubínové. Spolu s ní se těší z uměleckých úspěchů její dcery, a tedy své neteře, herečky Marie Bittnerové. V Lořině případě proto platí, ţe konec dobrý, všechno dobré.

Avšak u Máchy toto rčení aplikovat nelze, neboť poslední tři osudné měsíce jeho neradostného osudu vypovídají o osobní tragédii, kterou si do značné míry způsobil sám vlastní lehkomyslností. Měl se vystříhat intimních kontaktů s Lori, měl se s ní rozejít a najít si jiné děvče, s nímţ by mohl sdílet alespoň částečně své zájmy.

Místo všeho ale přivedl za svobodna partnerku do jiného stavu, coţ nebylo nic, čím by se mohl pochlubit. A přestoţe řada lidí v té době nedostala svolení k sňatku, a bydlela proto se svými druhy a druţkami takzvaně na hromádce, Mácha se ničím podobným utěšovat nemohl. U něj se jednalo o jiný případ, případ člověka, který se doslova odklonil od dobové morálky. A výrok, ţe by si i kurvu vzal, jen kdyby ho měla ráda, dokresluje obtíţnost této situace, z níţ hledal moţnosti úniku.

Zachránil ho aţ přítel Trojan zprostředkováním zaměstnání u litoměřického justiciára Durase. Básník s velkou úlevou tuto práci přijímá, i kdyţ kvůli ní opouští své přátele a dosavadní domov. Rodiče a v podstatě všichni, co ho znají, se ho snaţí od tohoto záměru odradit. Nedá si ho ale vymluvit. Můţe se totiţ konečně ztratit z pozornosti praţské veřejnosti.

V novém bydlišti se uvede jako řádně ţenatý muţ a všem včetně svého chlebodárce tvrdí, ţe si sem brzy přivede svou manţelku s dítětem. Lţe jim, lţe sobě, zřejmě se za svou situaci trochu stydí.

V dopisech rozdává Lori pokyny, přidává k nim různé rozkazy a zákazy. Kaţdá rodička si zaslouţí klidné těhotenství, nešťastná Lori na to zjevně nemá nárok a tak porodí Ludvíka, od narození slabého a nemocného. Mácha je oba nechá přestěhovat ke svým rodičům, u nichţ se Lori necítí vůbec vítaná. Vlastně se těší, aţ odejde za Máchou, snad ne kvůli své lásce, ale protoţe k němu patří. Svou skromnou výbavu posílá do Litoměřic lodí a chvěje se strachy, protoţe ji její milý zahrnuje mnohými výhruţkami: „Obelţeš-li mne, aţ přijdu do Prahy, jen jedním slovem, tak jakoţe si přeji, aby Ludvík ţil, přísahám Ti, ţe mne ztratíš na věky věkův.―

Drsná slova odráţejí Máchovu vnitřní nejistotu, znervózňuje ho, ţe neví, co se děje v Praze. Snaţí se pilně pracovat, ale často mívá kapsy prázdné a nic k jídlu. Stýská si, bývá nevrlý a zachmuřený. A přitom všem si namlouvá, ţe aţ přijede Lori s dítětem, obrátí se vše k lepšímu.

Jenomţe přivést si ji můţe jedině jako manţelku, a proto musí na dálku zorganizovat svatbu. Do čehoţ zapojí i bratra Michala, který musí u faráře při ohláškách předstírat, ţe je budoucí ţenich. Bohuţel díky Lořině pravdomluvnosti, kdy se zalekne, aby ji nakonec neprovdali za švagra, se Michalova pravá identita prozradí. Básníka, jehoţ bratr o události spraví, tato okolnost přivede téměř k nepříčetnosti. Michal se pokouší Lori omlouvat, ale marně.

Události dostávají rychlý spád. Mácha si stěţuje na určité zdravotní problémy střevního charakteru, které léčí poněkud babským způsobem. Nechá si od své bytné paní Lorenzové vařit vinnou polévku. Tento medicínský skvost doporučuje ještě v roce 1905 Anuše Kejřová v Úsporné kuchařce v oddílu věnovaném kuchyni pro nemocné a rekonvalescenty: „Do hrnku dáme 15 lţic bílého neb červeného mělnického vína, 5 lţic vody a 1-2 lţíce cukru. Zvlášť v hrnečku rozkverláme 2 ţloutky a lţíci vody se špetkou mouky. Kdyţ se víno vaří, nalijeme je na ţloutky, které stále kverláme, aţ polévka zahoustne.―

Musela to být neuvěřitelná dobrota, po jejíţ konzumaci asi většinu pacientů dobrý ţaludek opustil navţdy. Vinná kúra ani Máchovi příliš neprospěla a do této zdravotní nepohody přichází osudný poţár v Litoměřicích:„... to byl ale oheň, jedenáct stodol, samé obilí, najednou hořely, a vítr do toho foukal aţ hrůza, takovou jasnost a horkost jsem jak ţiv neviděl...―



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist