načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zapomenuté krásy vlasti - Jan Šmíd

  > > > > Zapomenuté krásy vlasti  

Elektronická kniha: Zapomenuté krásy vlasti
Autor:

Kniha Zapomenuté krásy vlasti, která vyšla v roce 1972, seznamuje čtenáře s opomenutými zajímavostmi u nás. Nikoli tedy s Pražským hradem, Karlštejnem či Špilberkem, ale s kulturními ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  121
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  129 Kč
6%
naše sleva
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 207
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-748-7117-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Zapomenuté krásy vlasti , která vyšla v roce 1972, seznamuje čtenáře s opomenutými zajímavostmi u nás. Nikoli tedy s Pražským hradem, Karlštejnem či Špilberkem, ale s kulturními klenoty, které během času upadly v zapomenutí, exponáty s dojímavou historií a přírodními jedinečnostmi nacházejícími se stranou hlavních cest. Podle autora jde o „výlety, které stojí za to“. Tomu tvrzení neublížila ani léta, jež od napsání svébytného „cestopisného“ titulu uplynula. Doprovází ji 74, dnes již dobových, fotografií pořízených přímo Janem Šmídem a 15 nakreslených plánků, jak se k popisovaným místům dostat.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






PODPOŘTE NAKLADATELE
NÁKUPY
NA JEHO ESHOPU
knihy, CD, DVD
a digitální produkce
http://www.eshop.carpe.cz
Děkujeme a vážíme si vaší přízně!





Jan Šmíd
Zapomenuté krásy vlasti
2016





Jan Šmíd
Zapomenuté krásy vlasti
Stáhněte si zdarma v App Store naši aplikaci pro iPad Carpe Diem Online.
Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla,
a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem.
Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej
lze stáhnout z portálu nebo v aplikaci. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy
nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání,
půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního
šíření, je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo
extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno
tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil. Je
zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do
technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího
užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické
zabezpečení elektronické knihy.
Všechna práva vyhrazena.
Tato publikace ani její část nesmí být publikována, uchovávána v rešeršním systému
nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického,
fotografického či jiného záznamu) bez předchozího souhlasu nakladatelství.
No part of this may be reproduced in any form or by any elektronic or
mechanical means including information storage and retrieval systems, without permission
in writing from the author. The only exception is by a reviewer, who may quote short
excerpts in a review.
© Jan Šmíd – dědicové c/o DILIA, 1972
© Carpe diem, 2016
www.carpe.cz
Made in Moravia, Czech Republic, EU
ISBN 978-80-7487-117-7 (pdf)
ISBN 978-80-7487-118-4 (epub)
ISBN 978-80-7487-119-1 (mobi)





O knize
Kniha Zapomenuté krásy vlasti, která vyšla v roce 1972, seznamuje čtenáře
s opomenutými zajímavostmi u nás. Nikoli tedy s Pražským hradem, Karlštejnem či
Špilberkem, ale s kulturními klenoty, které během času upadly v zapomenutí,
exponáty s dojímavou historií a přírodními jedinečnostmi nacházejícími se stranou hlavních
cest. Podle autora jde o „výlety, které stojí za to“. Tomu tvrzení neublížila ani léta,
jež od napsání svébytného „cestopisného“ titulu uplynula. Doprovází ji 74, dnes již
dobových, fotografií pořízených přímo Janem Šmídem a 15 nakreslených plánků, jak
se k popisovaným místům dostat.
O autorovi
Jan Šmíd (1921–2002) byl autorem humoristických a detektivních novel a
historických románů. Pocházel z dělnické rodiny, jeho otec byl původně námořníkem.
Vystudoval obchodní akademii, po maturitě pracoval jako účetní ve Velkokupeckém podniku
bratří Vodičkových. Za nacistické okupace byl totálně nasazen v továrně Eta v Praze.
Po roce 1945 pracoval jako grafik a účetní, v roce 1959 se stal redaktorem časopisu
Svět motorů. V letech 1965–70 studoval Fakultu sociálních věd a publicistiky UK. Po
obhájení diplomové práce byl před státnicemi vyloučen ze studia za články proti
okupaci Československa. Státní závěrečné zkoušky vykonal dodatečně v roce 1971. V roce
1981 odešel Jan Šmíd do důchodu a od té doby se soustavně věnoval literatuře. V roce
1990 se stal předsedou české sekce AIEP (autorů detektivní a dobrodružné literatury).
V jeho díle vynikají tři okruhy: humoristické romány, historický cyklus a detektivní
prózy. Všechna díla ukazují Šmídovu mnohostrannost, schopnost respektovat
zákonitosti žánru, ale uchovat si rovněž svébytný rukopis v tak různých žánrových oblastech.










Zapomenuté krásy vlasti

7
Úvodem
CESTOVAT – POZNÁVAT: prvotní lidský pud, pozměně -
ný civilizací nejprve na jeden z ukazatelů životního standardu
a v našem století na zcela samozřejmou nutnost.
Bylo by nesmyslem tvrdit, že obojí můžeme anebo musíme
najít jen doma, ale stejným nesmyslem by byl názor, že něco
zajímavého můžeme poznat jenom v zahraničí. V Československu
máme nepřeberné množství zajímavostí, památek i přírodních
krás. Dokazují to koneckonců i zápisy v pamětních knihách,
dopisy a články v zahraničním tisku, svědčící, že naopak zase
cizinci hledají to všechno u nás. A nalézají.
Je mnoho knih, návodů a brožur o cestování do zahraničí.
Tato kniha vám ukáže zapomenuté krásy u nás. Nenajdete v ní
popis Pražského hradu ani Karlštejna, není tam Špilberk a
chybí i brněnské výstaviště. Ale je v ní mnoho kulturních klenotů,
které během času upadly v zapomenutí, exponátů s neznámou
a dojímavou historií a přírodních zajímavostí, které míjíte,
neboť jedete po hlavní silnici. A přece jsou to všechno „výlety,
které stojí za to“.
Leta byly otiskovány v časopise Svět motorů a mnoho
čtenářů jej odebíralo jenom pro ně, neboť někdo se chtěl seznámit
s technickými novinkami, druhý se sportovními výsledky a
průběhem velkých závodů a opět jiný s údržbou vozů; ale všichni
bez rozdílu byli a jsou mototuristy. A všichni chtějí jezdit za
poznáním, byť se někdy týká jenom ticha, tajemného nápisu
vytesaného do kamene, či neznámého jezera s čirou a ledovou vodou
a jindy zase uměleckých památek, které nám závidí celý svět.
Tato kniha neni itinerář.
Není možné objet všechny uvedené objekty při jediné
dovolené a není to ani jejím účelem. Nechcete přece navštívit opuštěné
pleso pod staletými smrky, tiché a romantické, zelené jako by
do něho napadaly smaragdy, stisknout spoušť fotoaparátu a
spěchat dál. Ty „zapomenuté krásy vlasti“ nejsou seřazeny podle





Jan Šmíd

8
významu nebo hodnoty, ani podle krajů, podle ročních dob, ba
ani ne podle toho, týkají-li se přírody, architektury či výtvarného
umění. Jsou vloženy do listů knihy jako plané růže, ty skromné
a přece tolik půvabné a tak omamně vonící květy našich polí
a luk a návsí.
Vyberte si tedy – a jeďte; všechna místa si zaslouží vaši
pozornost.





Zapomenuté krásy vlasti

9
Pyšný, ctižádostivý a energický byl Ferdinand I. jako král.
Jako manžel byl pokorný, milující a pozorný a věděl, jak udělat
manželce radost. Jednou letohrádkem, podruhé prostou
větvičkou fíku.
Na hlavě klobouk z pavích per
myslivec na stráži stojí
Překrásný zámek Belveder
důstojník v italském stejnokroji
On myslí na vzdálenou otčinu
kde slunce zlatí piniové svahy
U zablácených nohou leží mu
barevná pohlednice Prahy
Vítězslav Nezval





Jan Šmíd

10
VĚTVIČKA FÍKU DO RUKOU DÁMY
PRAVDĚPODOBNĚ se na cestu nevydáváte samotní, neboť
člověku samotnému nedobře jest, a potom, neměli byste se o své
zážitky s kým podělit, ani s kým na ně později vzpomínat.
Máteli s sebou společnici, buďte k ní stejně galantní, jako byl
Ferdinand I. k Anně, byť to byla jeho vlastní manželka. Dějiny nám
sice říkají, že Ferdinand byl postavy malé, poněkud nahrbí, že
jeho krk byl delší, než obvykle krk bývá, ústa měl stále
pootevřená, vystouplý spodní ret a zahnutý nos, což by příliš
nesvědčilo o naší představě kavalíra. Ale v jednání byl prý velice
energický a také pyšný, ctižádostivý a toužil po velikých činech.
A my jeden z těchto jeho činů teď navštívíme.
Národní umělec Vítězslav Nezval mu věnoval překrásnou
báseň. Otiskli jsme ji na začátku dnešního výletu a těžko bychom
hledali výstižnější popis. Z jeho klenutých arkádových ochozů
s jónskými sloupy pozoroval Rudolf II. hvězdy a celá stavba, plná
lyrického kouzla a smyslového půvabu je vyzdobena
dvaaosmdesáti reliéfy italského kameníka. Paola della Stella. Ve cviklu arkád
na západní straně, obrácené k zahradě, je nad třetím sloupem
odleva reliéf Ferdinanda I. a Anny.
Je to první vlastní kompozice Stellova, provedená v duchu
vyvážené a sharmonizované symetrie zralé renesance. Na její levé
straně je král, podávající své choti větvičku s fíky. Na to, že byl
příslušníkem nejmocnějšího panovnického rodu v tehdejší
Evropě, je to čin až podivuhodně mírumilovný. Oblečen je
vycházkově a dlouhý, rovně zastřižený plášť, složený ve svislé záhyby,
mu sahá až po kolena. Roucho se širokými, na ramenou
rozšířenými klopami, je vpředu otevřeno a klopy i dolní okraj
pláště jsou lemovány meandrem. Na prsou mu spočívá řád Zlatého
rouna, na hlavě baret se zdviženým okrajem.
Jak ukazuje baret i kabátec, je celý kroj německý, jaký tehdy
začali nosit hlavně velmoži. Na rozdíl od španělského pláštíku
má rukávy a také úzké a dlouhé kalhoty se jinde v Evropě v té





Zapomenuté krásy vlasti

11
době nevyskytovaly. Obut je do střevíců se špičkou a v pravé
ruce drží po španělském způsobu rukavičky. Sklání hlavu a jak
se zdá, nemá své choti nikterak za zlé, že tak velice zklamala
jeho naděje. Neboť se chtěl sice zprvu stát českým králem
právem dědickým, podle starých smluv mezi rody lucemburským
a habsburským, ale hlavně díky svému manželství s Annou,
dcerou krále Vladislava Jagellonského.
První důvod jsme mu neuznali, neboť dědické smlouvy
zrušil už římský císař Bedřich III, a druhý také ne. Princezna Anna
byla totiž prodána před smrtí otcovou a bratrovou, takže podle
tehdejšího českého práva nemohla – „jsouc vybyta“ – dědit;
dědictví bylo možno uplatňovat vždy jenom dopředu a nikdy zpět.
Potom jsme však ustanovili volební výbor a jak praví Staré
letopisy české – „ty všecky osoby, učinivše přísahu, volily krále
a vyhlásily ho na tu přísahu ve středu před sv. Šimonem a
Judou, apoštoly božími, ve veliké světnici přede vší obcí, a
vyhlásil Jeho Milost pan purkrabí pražský na Hradě pražském, a to
arciknížete rakouského Jeho Milost knížete Ferdinanda. A tu byl
ode vší obce velice vděčně přijat a hned potom do kostela šli
a Te Deum laudamus zpívali a z děl stříleli, chválíce Pána Boha
za to, že již pána a krále mají.“
Čili, zvolili jsme ho za krále sami a dodnes je nejasné, proč
jsme se s ním před tím tak malicherně hádali Při tom jsme měli
na vybranou i kandidáty domácí, jako například Zdeňka Lva
z Rožmitálu a z Blatné a Vojtěcha z Pernštějna, takže naprosto
neobstojí tvrzení, že „z nouze každej Ferda dobrej“. Vyskytly se
i hlasy, abychom zvolili rodilého Čecha nebo alespoň někoho,
kdo by česky uměl a mohl nám poroučet v mateřštině. Nakonec
jsme však vybrali Ferdinanda, který sice mluvil španělsky (jak
by ne, když se ve Španělsku narodil), francouzsky, italsky,
německy, vlámsky a latinsky, jenom ta čeština mu jaksi nešla a
nikdy se jí nenaučil.
Ferdinand slavnostně odpřísáhl, že bude zachovávat
svobody země a za veliké slávy byl v Praze korunován olomouckým
biskupem Stanislavem Thurzem. Potom samozřejmě „maje dětí





Jan Šmíd

12
moho a chtěje se ukazovati jako slavný král, znamenité útraty na
to vedl. A ježto mimo Křivoklát a Poděbrady nic svého vlastního
v Království českém neměl, musil všelijak od mnoha let mysliti
na to, kudy a kterak by mohl k nějakým důchodům přijíti, z čeho
by mohl se svými dětmi živ býti a se vydržovati.“ Nu – na to až
dosud každý panovník vždycky přišel, a nebylo proto důvodu,
aby na to nepřišel i Ferdinand. Nejprve „přisliboval, připovídal,
hory i doly sliboval“, až Pražané i ostatní města uvěřili, že jeho
slova „nikdy nepůjdou nazpátek“, a v tu hodinu hned mocí sáhl,
všecky statky jim pobral a naposledy je všechny o čest, některé
pak z nich i o hrdla připravil. A posadiv se v svém majestátu „na
tom prkenném placu, velmi škaredě na Pražany hleděl“.
Za ty peníze, které takto bohulibým způsobem získal, dal
postavit letohrádek, nejčistší renesanční stavbu mimo Itálii.
Věnoval jej své choti, která na zmíněném reliéfu stojí vpravo proti
němu v dlouhém řasnatém rouchu, s dlouhými prošívanými
rukávy. Přes ramena má přehoz, splývající vzadu až k zemi. Na
prsou má křížek. Hlava, rovněž s baretem se zdviženým okrajem,
je nakloněna vpřed. Vlasy vzadu jsou spoutány jedinou italskou
částí oděvu, síťkou na způsob mužského calotte. Ostatní šat je
rovněž německý. Nataženou pravicí přijímá královna větvičku
s fíky, levicí si přidržuje pravý přední cíp pláštíku.
Před ní běží malý chundelatý psík.
Kompozice dvou vertikálních hmot po stranách reliéfní plochy
je jednoduchá, ale – jak soudí A. Mihulka – pro dekoraci fasády
velmi účinná. Uspořádání osob je doplněno skupinami stromů na
okrajích, spojených dole naznačeným terénem. Kompozice linií
nohou a zvlášť rukou, jež vyjadřují akci podávání a přijímání
větévky, je celkem symetrická a dostředná a jejím opěrným centrem
je kolmo stojící snítka. Také skloněné hlavy královským manželů
(Ferdinandova vyjadřuje účtu a je níže) směřují k tomuto středu.
Obličej králův zachovává (stejně jako obličej jeho choti)
základní znaky podoby a jeho vyholené tváře svědčí o tom, že reliéf byl
zhotoven před rokem 1574. Po tomto datu si totiž nechal narůst na
znamení smutku nad úmrtím královny plnovous.





Zapomenuté krásy vlasti

13
Zpívající fontána, jejíž bronzové tvary znějí tichou a líbeznou
melodií.
Smutek mu ovšem nijak nebránil, aby „nad řádem a právem
a aby se žádnému v ničem nic neubližovalo, ruku svou milostivou
držeti ráčila vpravdě toho času byl tak čistý v Království českém
řád, že se v pekle – kde není žádný řád, ale ustavičný strach – snad
lepší řád zachovává. Neboť kdo koho o hrdlo, o poctivost, o statek
chtěl připraviti, toliko aby se s pouhou a lživou žalobou na někoho
utekl, tehdy hned ten a takový byl beze všeho slyšení vzat, vsazen,
zmučen a naposledy opraven. Ten a takový řád a milé právo se na
ten čas v Čechách drželo.“
Při všem tom smutku se tedy, jak nám píše učený
bakalář a radní písař Starého Města Sixt z Ottersdortu (Acta zrum
gestaurum), Ferdinand držel velice statečně.





Jan Šmíd

14
Královský letohrádek, kterému se právě podle tohoto reliéfu za -
čalo říkat letohrádek královny Anny, je nejen současný se slohově
totožnými stavbami v Itálii, ale svou tendencí je dokonce
předběhl. Jako dvorská stavba se vymyká domácím měřítkům a zařazuje
se mezi stavby mezinárodního významu. Je první stavbou
vyspělé vlašské renesance ve střední Evropě. Stojí v Praze v Královské
zahradě a před ní, ve středu giardinetta, je od roku 1571 bronzová
Zpívající fontána. Ulil ji mistr Jaroš (ve spolupráci s Vavřincem
Křičkou, Hansem Peysserem a Wolfem Hofpruckerem) a kalich
její nádrže, do kterého vrhají andílci tenké proudy vody, skutečně
zpívá a vytváří uprostřed velkoměsta jeden z mála koutů, kde lze
ještě snít.
Arkáda – překlenutí podpor oblouky, vymezující prostor zpravidla
jednostranně otevřený
Calotte – kněžská čepička
Giardinetto – náročně řešená renesanční zahrada, většinou s ornamentálním
zimostrázovým parterem, často též s fontánou a altánkem
Kompozice – uspořádání určitých prvků celku (uměleckého díla)
Meandr – (ve výtvarném umění) – ornament tvořený souvislou, pravoúhle
zalamovanou linií
Reliéf – tvar vystupující ze základní hmoty; plastickou formou vytváří ilusi
třetího rozměru
Te Deum laudamus – Tebe, Bože, chválím – počátek církevního chvalozpěvu





Zapomenuté krásy vlasti

15
Jedné dala věčnost bible, druhé umění Petra Brandla. A tak
se před Maří Magdalénou skloníme i my, třebaže byla v obou
případech spíše hrdinkou plného života než ženou, odříkající se
světských rozkoší.
Žena a hřích
Matematická rovnice o dvou neznámých veličinách
Jež se v ničemu nerovnají
Nevyrovnatelná rovnice
Nad kterou se zastavují kybernetické stroje
Plus i minus ztrácejí hodnotu
Hřích a žena
L. Cahya





Jan Šmíd

16
KAŽDÝ SE PŘED TEBOU SKLONÍ
ABYCH NAVÁZAL ještě na slova ze Starého zákona, neboť
verše tuniského básníka podávají situaci poněkud kuse, musím
dodat, že první polovina té rovnice šla prvního dne po sobotě
časně ráno k hrobu. Uzřela odvalený kámen, nějak se jí to
nezdálo a běžela k Šimonovi Petrovi řvouc: „Vzali Pána z hrobu
a nevíme, kde jej položili.“ Ten se šel podívat, uzřel a uvěřil,
neboť ještě neznal Písma, že měl z mrtvých vstáti, a odešel. Ale
Marie zůstala u hrobu a plakala, obrátila se zpátky a uzřela
Ježíše an stojí, ale nevěděla že je to on. „Ženo, co pláčeš? Koho
hledáš?“ oslovil ji a ona myslila, že je to zahradník. Když ji však
oslovil jménem, poznala ho.
Potom následuje zmínka o těch sedmi ďáblech, a proto bývá
Marie Magdaléna ztotožňována s hříšnou ženou v domě Šimonově.
Tak se její jméno stalo symbolem pro kajícnici. Těch sedm ďáblů
mohlo být jednak sedm hlavních hříchů, ovšem to se zdá na jedinou
bytost, byť by to i byla žena, trochu příliš. Mohlo jich být ovšem
i méně, ale protože je sedmička číslem posvátným (stánek úmluvy
měl sedmiramenný svícen, Peršané sedm duchů zlých a sedm
dobrých, sem je archandělů, sedm skutků milosrdenství, sedm týdnů
postu před velikonocemi, sedm slov promluvil Spasitel a kříži,
mohamedáni přijdou po smrti do sedmého nebe, Indové mají sedm
riffů, sedmihlavého draka, sedm jazyků boha Agni a sedm růží
slunci), proto jí snad dějiny ty hříchy tak trochu znásobily.
Ovšem je také možné, že v sobě měla opravdu sedm ďáblů.
V tom případě by se pravděpodobně jednalo o Belzebuba,
Asmodea, Baela, Beliala, Byletha, Paymona a Pursana. To je celá
pekelná hierarchie, jíž je podrobeno dalších 23 pekelných
knížat s 6666 pekelnými legiemi, z nichž každá čistá 6666 ďáblů,
čili dohromady tu máme 44 435 556 pekelných bojovníků. To je
údaj, ku kterému došel v druhé polovině 16. století Jan Wier,
lékař vévody Viléma IV. ve svém díle De praestigiis daemonorum
et incantationibus ac venificis.





Zapomenuté krásy vlasti

17
Ať tak či onak, jedno je jisté. Marie Magdaléna vešla do dějin
a musíme se jí zabývat i my.
Kostel sv. Václava v Mníšku pod Brdy
Větu, kterou máme v titulu článku, řeklo mnohoslovných
tohoto světa, jenomže zanikla beze stopy buď jejich úmrtím, nebo
smrtí té, které platila. Slib dané Petrem Brandlem však platí
dodnes, ač se mu zaň dostalo velice černé odplaty.
Není se co divit, byl dán ženě.
Musíme ovšem popravdě dodat, že se mu tohoto nevděku
dostalo v rámci staré pravdy, že boží mlýny melou pomalu, ale
jistě. Předtím totiž Petr Brandl opustil svoji enu i se třemi
dětmi, kdysi „poctivou pannu Alenu Františku, pozůstalou dceru
po nebožíku panu Janu Bartoloměji Glossovi, měštěnínu a
tolikéž malíři královského Starého Města pražského“. Ona to sice





Jan Šmíd

18
žádná oslnivá krasavice nebyla (jak se můžeme na vlastní oči
přesvědčit na obraze Vidění svaté Terrezie v kostele sv. Josefa
na Malé Straně v Praze), ale to si měl rozmyslit dříve. Teď měl na
krku žalobu u pražské konsistoře, „že mimo rodinu žije, ani ji (svoji
manželku), ani děti dostatečně neobživuje, ba i s lecjakými
ženštinami pobývá“.
Těmi lecjakými ženštinami myslila paní Alena tanečnici
Esteru, která přijela do Prahy s vlašskou operou. Byla prý snědá
a svěží jako májové jitro a dovedla učinit z lásky umění. Sám
Petr Brandl o ní psal: „Velmi rád vzpomínám na sladké
podvečery se svojí Magdalénou na Skalce“.
Pozorné čtenáře jistě zarazil rozdíl ve jménech. Ale j to tak
správné. Tanečnice se jmenovala Ester a Brandl podle ní
namaloval pro hraběnku Benediku Čejkovou z Olbramovic Maří
Magdalénu. Je jisté, že tuto důstojnou dámu při pohledu na obhraz
nenapadlo nic nemravného, neboť čistému vše čisté a z
Brandlova modelu převzal obraz jenom fyzickou podobu obrácené
kajícnice. Ale ani po namalování se jeho milostnice příliš
nekála, ba ještě hůře, odešla mu s jiným. Takže kát se vlastně mohl
on, ale i tady musíme připustit, že se této příležitosti neuchopil
s dostatečnou vervou.
Ale budiž mu to odpuštěno, neboť maloval.
Maloval světice i starce, Madony, umírající mučedníky i
litující hříšníky, maloval je se stejnou vášnivostí, s jakou žil a
nanášel barvy na svá plátna s neutuchající invencí. Gesta jeho
postav vzrušují a jejich pohledy jsou zanícené, hovoří o prudkém,
vše zachvacujícím žáru v duši. Jeho smyslové malbě odpovídal
barokní vztah k rozkoším života, jeho sugestivnímu štětci
odpovídala uvolněná kompozice baroka. Tulácký život bohéma
zanechal po celých Čechách stopy velkého talentu a dodnes sklízí
spravedlivou odměnu v uchvácených citech návštěvníků galerií
i chrámů, kteří se přísli poklonit jeho dílům.
Brandl maloval svůj život.
Svrchovanou měrou je i v obraze Marie Magdalény.





Zapomenuté krásy vlasti

19
Tento obraz, jeden z prvních, které namaloval, byl původně
vytvořen olejovými barvami přímo na omítku, což bylo u Brandla
rovněž zcela výjimečné. Před časem, při budování o půldruhého
metru a obraz musel být přenesen. Tak došlo k unikátnímu
zákroku, ojedinělému na celém světě: k přenesení freskového obrazu
na plátno. A dodejme hned, že to byla práce tak úspěšná, že obraz,
ačkoliv nebyl vůbec restaurován, září v původních barvách, které
mu dal mistr vrcholného baroka v Čechách v roce 1694.
Nebyla to ovšem jednoduchá záležitost. Restaurátoři nejprve
přímo na obraz nalepili šest vrstev plátna, proloženého papírem,
a na tuto vrstvu namontovali desku ze silných prken. Dvaceti
šedesáticentimetrovými šrouby ji zachytili na stropní trámy a ty
potom na půdě upevnili dráty a šikmo seřízli. kolem obrazu
vydlabali pět centimetrů širokou rýhu a z vnitřku i z půdy, takže
se uvolnil a na řetězech jej spustili na podlahu. Nakonec z rubu
odstranili trámy, cihly a maltu až na vrstvu obrazu, která byla
místy jenom dva milimetry silná. Malbu poznali prosakováním
barvy. Celý obraz potom zbrousili a napustili pryskyřicí
smíchanou s olejem. Tato směs pronikla plnou vrstvou zacelila všechny
trhlinky a tak obraz vyztužila.
Celou tuto práci provedli Josef Král a Rajmund Ondráček.
Tajemství pevnosti olejomalby spočívá ve skutečnosti, že Brandl
smíchal sádru s volskou krví a tím dosáhl úžasné pevnosti a
tvrdosti. Tak se vyplnila Brandlova slova, že se jeho milence budou
klanět všichni lidé.
Obraz je umístěn v kostele sv. Václava v Mníšku pod Brdy,
v tomtéž kostele, kde v letech 1786-88 působil na kůru
pomocný učitel Jakub Jan Ryba, a v roce 1893 hrál na varhany Antonín
Dvořák.
Agni – Oheň, indický bůh, prostředník mezi lidmi a bohy, dopravující oběti
lidí bohům. Opěvován byl hodně ve vědách.
Brandl, Petr Jan – 1668-1739, jeden z největších českých malířů vrcholného
baroka. Proslul jako portrétista a malíř oltářních obrazů.
Rišiové – žreci; mezi ně patří Rádžarišiové (královští rifové), Dévarišiové
(božští rifové) a Bráhmarišiové (synové Bráhmy, tudíž mudrci).





Jan Šmíd

20
Ryba, Jakub Jan – 1765-1815, český skladatel, mimo jiné složil známou
českou lidovou vánoční mši Hej, mistře. Je rovněž autorem hudebního slovníku.
Védy – nejstarší indické literární památky náboženského a filosofického
obsahu, psané v mantrovém dialektu nebo v sanskrtu; nejdůležitější jsou čtyři
sbírky: Rgvéda, Sámavéda, Jažurvéda a Atharvavéda.
Cestou jich spatříte deset. Stavěli je neznámí lidé, prostí ře -
meslníci, tesaři, zedníci. Jejich jména se nevyskytují v
původních ani v soupisech památek, ale zvoničky, doklady lidového
umění, tu přesto stojí a – zvoní.
Na pozadí plném kopřiv, bodláčí a stonků
visí provaz z režných nití, přivázaný k zvonku.
Podle staré pověsti z dob hradních bílých paní,
zazvoní-li na ten zvonek, splní se tvé přání,
jedno jediné, to, na němž nejvíc záleží ti,
víc než jedno nemůže ten zvonek vyplnit.
Vítězslav Nezval





Zapomenuté krásy vlasti

21
ZA HLASEM ZVONŮ
ZVONIČKY prosté jako polní kvítí. Staré. Dřevěné. Půvabné
se svými šikmými stříškami, cibulovitými báněmi, se svými ka -
břinci i kuklami, s valbami, s kuželovými, přilbovými i
zvonovými střechami. Skromně stojí na návsích, u venkovských
hřbitovů, na okrajích obcí, téměř nepovšimnuty, beznadějně
zastíněny činžáky z panelů. A přece, jaký vzácný pocit klidu a pohody,
takřka již zapomenutý nám vyvstane ze dna duše, když
zaslechneme jasný hlas zvonku. Večerní vzduch ho roznáší nad lány
obilí a tmavý obrys lesa na obzoru ho vrací – ztichlý – nazpět.
Už dávno se při něm neklekává a málokdo se modlívá, alespoň
se však zastavme, abychom ho ničím nerušili.
Za humny bloudí klekánice, děti spěchají domů.
Přál jsem si tedy také „ to přání, na němž nejvíc záleželo mi“
a zazvonil. Na renesanční zvon z roku 1553, ulitý k poctě sv.
Barbory, vzácnou práci zvonaře Brikcího z Cimperka. Předtím
jsem prošel zasněženým hřbitovem, na němž se hroby zdvíhaly
pod bílým sněhem jako zahaleny do rubášů a vystoupil po
krkolomných schodech až pod zvon.
„Srdce má v opravě,“ řekl mi průvodce.





Jan Šmíd

22
Lapal jsem po dechu a měl jsem dojem, že by moje mělo jít do
opravy také. Ale potom jsme otevřeli obě okna a nehybný zvon
se ukázal v celém majestátu svých patnácti metrických centů
a já na obě srdce zapomněl. Měl jasný, lahodný, čistý zvuk,
a celá ta masa kovu reagovala na pouhý poklep nehtů. Vyhlédl
jsem z okna a byl jsem přesvědčen, že ten tichý zvuk musel
doletět až k zamrzlému rybníku, protože velký smrk na jeho břehu
se zachvěl.
Cesta po schodech dolů byla ještě zajímavější a opravdu si
myslím, že si splnění přání zasloužím.
Tu zvoničku jsem našel v Nabdíně, a protože vám to asi nic
neříká, tak ještě dodám, že je to devět kilometrů od Kralup nad
Vltavou. Pro naše dnešní putování jsem vybral právě zvoničky,
prosté svědky minulosti, obepínající Slaný jako prsten s malými
průzračnými kamínky. Abychom nedávali žádné přednost,
představím vám je jako rytíře sv. Grálu.
První byly Uhy. Článek v kladenské Svobodě říká, že bohatost
obce nebo jejích patronů (hraběte či urozeného rytíře) se
poznala podle zvoničky. Bohaté obce mívaly zděné, vysoké, zdobené,
se třemi, čtyřmi i více zvony, obce malé a chudé měly
zvoničky dřevěné a ty nejchudší i nejnuznější jenom rozštěpený strom
a jediný zvonek v jeho vidlici.
Zvonička v Uhách je malá a chudá a bude jí pomalu dvě stě let.
Stojí skromně u samé cesty a její zvonek klinká proti modrému
nebo, jako by svolával slunce a vítr, který by vyčistily silnici od
jarního bláta. Ale má asi příliš slabý hlas, neboť Uhy byla obec
chudá, a tak nezbývá než silnici přebrodit.
Po ní následuje Nabdín. Tam jsem šplhal uvnitř kamenné
podezdívky do dřevěné šestiboké zvonice, o jejímž závazku vůči
sobě jsem se již zmínil.
V Neprobylicích se původní zvonice nezachovala. Ta, kterou
si jistě vyfotografujete, je kopie z roku 1896. I tak je však
velice vzácná. Kromě zvonků s gotickými nápisy je na ní deska
z červeného mramoru s reliéfem Václava Pětipeského z Chýš
a na Egrberku, zemřelého 7. března 1602. Je na ní vymodelován





Zapomenuté krásy vlasti

23
v plné rytířské zbroji se sejmutou helmou, s péry a znakem
svého rodu.
Další naše zastávky budou Kvílice a Tuřany. Kvílice mají
rovněž dřevěnou zvoničku, jejíž silueta se ukrývá do větví stromů,
na jaře do jejich vůně v létě se halí do zelenavých tónu mladého
listí. Zvonice na hřbitově v Tuřanech je dřevěná a pochází z roku
1712. Pozoruhodný je i původně gotický kostelík, přestavěný
a rozšířený barokním stavitelem a do dnešní podoby upravený
na začátku našeho století. V okně presbytáže se zachovala
gotická kružba.
V Řisutech mají zvoničku se známou historií. Její zvon se
jmenuje Čanovka. Své jméno dostal podle anonymního dárce z
Čanova, kterému se (rovněž) vyplnilo přání, „to, na němž nejvíc
záleželo mu“, a zvon proto věnoval na důkaz díků. A nebylo to přání
ledajaké. Podle ústního podání se dotyčný velice zamiloval, ale
vyvolená jeho city nejen neopětovala, ale co horšího, stejně
horoucně se věnovala jinému. Až sem by to tedy rovněž žádná
historie hodná pozornosti nebyla. Avšak teď přichází nejdůležitější.
Když se už už schylovalo k nejhoršímu, tak její miláček prostě
utekl, ona prohlédla, nově zhodnotila ryzí srdce pověrčivého
nápadníka a pravila své „ano“. Uznávám, že by se to dalo vylíčit i
jinak, ale hlavní je, že ten zbylý milovník byl charakter, a tak
zvonička slíbený zvon dostala.
Přelícká polygonální dřevěná zvonice je krytá šindelem a
stojí hodně osamoceně u hřbitovní zdi. přehlíží zasněžené hroby
a svými zvonky vítá už jenom další mrtvé. Jejich hlas je teskný
a bezútěšný a těžce padá do srdcí ve smutečním průvodu.
V Hradečnu je stará a opuštěná zvonička a té mně bylo líto.
Bylo na ní vidět, že se na ni už dlouho nikdo nepodíval se
zájmem, ba snad vůbec ne. Zdá se, že tady obec chudá nejen byla,
ale i zůstala.
V Libušíně vede ke zvonici cesta označená zákazem vjezdu,
a tak nám nezbude, chceme-li tuto půvabnou dřevěnou stavbu,
spočívající na osmiboké podezdívce, spatřit, než k ní dojít.
Neboť i u nás platí známé přísloví o hoře a Mohamedovi.





Jan Šmíd

24
Nakonec jsme si nechali Pchery. Také sem nelze dojet, ba do -
konce to chce trochu pěšího stoupání. Barokní zvonička z
první poloviny 18. století je kryta cibulovou šindelovou střechou
a nad jejími dveřmi je krásná lidová malůvka „zvonů
odlétajících do Říma“.
Zpravidla se díváme na zámky, hrady, navštěvujeme muzea
nebo podobné majestátní, monumentální a „prověřené“
památky. Tentokrát jsme putovali po jedněch z nejskromnějších
dokladů lidového umění stavitelského. Co však při tom bylo
zarážející, mnoho občanů vůbec nevědělo, co hledáme. Nevědělo, že
v jejich vsi je zvonice, ať již výstavná, či zcela prostinká. A
přece kolem ní museli mnohokrát přejít, bohužel, vždycky bez
povšimnutí.
Prostá jako polní kvítí
Kabřinec – půlkuželovitá stříška na vrcholu čelného štítu, boky spojená se
střechou.
Kružba – gotické = členění plochy závěru okna kamennými pruty
geometricky obloukových tvarů, provedených v reliéfu nebo v plné plastice.





Zapomenuté krásy vlasti

25
O hoře a Mohamedovi – jedna ze 114 súr koránu vypráví, jak prorok
Mohamed přikazoval hoře, aby k němu přišla. Jak to dopadlo, se neví, ale usuzuje se, že
kdyby k němu hora přišla, tak by to v koránu bylo. Ale takhle musel patrně Mohamed
k hoře.
Prebytář – kněžiště
Rytíři sv. Grálu – Grál je miska, z níž prý Ježíš Kristus jedl při poslední
večeři a do které prý Josef z Arimatie zachytil jeho krev. Byl údajně dlouho ukryt
v Anglii, až byl nalezen rytířem Parsifalem. Je podle pověsti chráněn králem
a rytíři sv. Grálu na skrytém hradě Montsalvat. Na důkaz rovnosti zasedají
rytíři kolem kulatého stolu.
Valba – sešikmená trojúhelníková část střechy na užší straně domu; střechy
s valbou je čtyřokapová.
Barvy neznámého umělce bednou, tvary fresek pomalu
opouštějí zdi. Panna Marie vede Ježíška za ruku a její paže s jemnými,
dlouhými gotickými prsty mu láskyplně hrozí tělesným trestem,
dodnes známým všem nezbedům. Žena a dítě, zbavené všeho
nábožného patosu.





Jan Šmíd

26
Vystoup’ z davu kníže Oldřich
chytil kliku – marná snaha,
jak by vrostla v zem’, tak pevně
bez pohnutí stála vrata.
Vystoup’ z davu svatý Prokop,
nedotknul se ještě kliky,
a juž samy rozlétly se
obě půlky velká brány.
Jaroslav Vrchlický
ŽENA A DÍTĚ
ŘEKL JSEM žena a dítě, ale spíše bych měl říci Panna
Marie a Ježíšek. Jenomže, přece jenom se to trochu vymyká
představám, které se nikdy a nikde žádný umělec nepokusil změnit.
Až... Ale vraťme se k Jaroslavu Vrchlickému a jeho Legendě
o svatém Prokopovi.
Musím se přiznat, že se přede mnou vrata sázavského kláštera
rovněž neotevřela.
Nejsem svatý Prokop, ale na druhé straně nejsem ani kníže
Oldřich, a tak jsem na ně v důvěře ve dvacáté století zazvonil.
Otevřel mi průvodce a pozval mě dál, ačkoliv jsem byl sám,
a tedy k prohlídce nezpůsobilý.
Historii znáte. Asi dvacet minut pohodlné chůze nás dovede,
respektive by dovedlo k místu, kde si (tehdy ještě jenom) Prokop
vystavěl svoji chudobnou poustevnu. To bylo na samém počátku 11.
století. Nedlouho potom přišel neúspěšný lov, kdy laň unikla
Oldřichovi i s šípem. Svědčí to o tom, že lovec byl sice „ztepilý, hrdé
tváře a bystrých tahů“, ale střílet moc neuměl. Navíc mu „luk
vypaď udivením“, a to se lovci rovněž nemá stát. Snažil se to
zamluvit a otázal se „kdo jsi, jenž zde bydlíš v poušti?“ Již z této otázky
můžeme poznat, jak velice byl konsternován, neboť ho obklopoval





Zapomenuté krásy vlasti

27
hustý prales. Oslovený mu úslužně odvětil: „Hříšník jsem a sluji
Prokop: v této poušti dlouhá léta žiju řádem Benedikta.“
Tato zdvořilá odpověď, která ohleduplně přijala tvrzení
o poušti jako fakt, se Oldřichovi velice zalíbila. Nechal zde
vystavět klášter a o výživu mnichů se postaral darem řeky Sázavy
od Milobuze až po Zákolnici, včetně luk a lesů.
Byl to tedy od těch vrt tak trochu nevděk.
První přestavby se klášter dočkal za opata Božetěcha a potom
už to běželo jako na drátku. Nás nejvíce zajímá opat Matyáš,
který započal se stavbou nového presbytáře a kapitulní síně. Síň
je dnes nejhonosnější částí kláštera. Je z doby kolem roku 1340
a poprvé na našem území se v ní slily dva výtvarné směry
české gotiky. První je v čisté podobě patrný v Kutné Hoře (přetváří
členění zdí) a druhý se projevuje stejně ryze v chrámu sv.
Jakuba v Praze (dotýká se výtvarné podstaty prostoru). Na středním
sloupku je známá „abstraktně ztuhlá zvířecí plastika, jejíž
přirozená pohybovost je jakoby zakleta dotekem kouzelného
proutku,k poslušna jakési vyšší zákonitosti, než je přirozená
mechanika živého tvaru“, jak se o ní zmiňuje známý český znalec
gotické architektury Václav Mencl. Není to jediná zajímavost tohoto
sloupku, ale jeho hruškové články, sedící jednotlivě na oblé
příporce s římsovou hlavičkou, a štítové terče, zabraňující spojení
jednotlivých přípor, jsou zvláštností trochu příliš náročnou na
povšechné znalosti gotiky, spočívající většinou v lomených
obloucích a žebrové klenbě.
Raději se však rozhlédneme po stěnách, neboť kolem nás spočívá
v omítce zcela unikátní, světová zvláštnost. Kolem nás jsou
ojedinělé, nesmírně cenné nástěnné gotické malby, které obdivuhodně
zapadají do slohově čistého prostoru kapitulní síně. Fresky byly
objeveny teprve za druhé světové války, a přestože je to jenom zlomek
celkové malířské výzdoby (dnešní prostor je pouze částí původní
síně), jsou tematicky i slohově jednotné. Jsou také zcela původní,
nebyly opravovány (pouze konzervovány), a tak je vidíme stejně,
jak je kdysi neznámý umělec opustil. Snad jenom – bohužel –
v blednoucích barvách.





Jan Šmíd

28
Kolem nás oslavil malíř svým štětcem život Marie z rodu
Davidova, její zasnoubení a zvěstování, dále narození Krista, klanění Tří
králů a další výjevy, velebící matku Kristovu. Všechny stěny
vyzdobil a jeho andělé se velebně vznášejí i na gotické klenbě.
Žena i dítě, řekl jsem na počátku, vymykající se našim
představám Panny Marie a Ježíška. Jaroslva Pešina o fresce píše:
„Jediným odlišným námětem zdá se tu podoba ženy, vedoucí
za ruku Ježíška, ale také tu jde nejspíše o ikonograficky
ojedinělý obraz Panny Marie při návratu z Egypta, jak ostatně
naTakhle je zobrazena Panna Marie jenom zde.
svědčuje souvislost mariánských výjevů. Je tu možnost
pozorovat snahu přiblížit vzdálené děje současnému
člověku zvýšeným zájmem o skutečnost, novým citovějším
výkladem námětu a rozváděním děje, bohatší a konkrétnější





Zapomenuté krásy vlasti

29
výpravou prostředí, pozorováním podrobností a především
prostým a přitom přece velmi odvážným pochopením
mateřského poslání nabývá rysů důvěrné sdílnosti a zcela
pozemské životnosti.“
Panna Marie, vedoucí Ježíška za ruku. Žena, vedoucí za ruku
dítě, trochu nezbedné, které bylo právě přistiženo při něčem
nedovoleném, při něčem, co matky na celém světě svým
ratolestem v tomto věku zakazují, dítě, jemuž hrozí z něžné ruky
matčiny – s jemnými, dlouhými gotickými prsty – políček. Hle,
umělecký doklad skutečnosti, že již ve 14. století existovaly u nás
tělesné tresty. Dvě prosté, tak lidské postavičky zcela zbavené
monumentality i všeho náboženského patosu.
Také freska na druhé straně okna si jistě vyžádala od svého
tvůrce mnoho odvahy, neboť ji v klášteře nespatříme nikde
jinde. Graviditas. Panna Marie má ve tváři vepsán altruistický,
nesobecký cit, který je obecně nazýván mateřskou láskou: nerovný
vztah, kdy jeden bere všechno a nedává nic a druhý dává vše
a nic nedostává; snad jenom úsměv.
Žena a dítě.
Když už jsme se tak zřejmě postavili na stranu žen – musíme
vytrvat. Ve středu chrámu se sestupuje do krypty po schodech, které
nejsou obyčejnými schody. Po nich totiž žádná nevěrná
manželka nepřejde bez nehody a vždycky neomylně klopýtne. Průvodce
líčí tuto jejich vlastnost tak sugestivně, že potom ženy (tady bych
měl asi říci „malé procento žen“, ale jsem skeptikem) – s tváří
plnou pohrdání podobnou nesmyslnou pověrou – kladou nohy před
sebe velice opatrně a pozorně.
Já jsem vás, dámy, varoval.
Božetěch – míněn opat slovanského benediktinského kláštera v Sázavě v letech
1090-1096, malíř, sochař a stavitel
Freska – malba na mokré, speciálně připravené vápenné omítce
Graviditas – těhotenství
Ikonografie – nauka o obsahu a významu symbolických znaků na starých obrazech
Kapitulní síň – bývá zpravidla při křížové chodbě naproti kostelu a slouží ke
shromažďování bratrů, svolávaných opatem





Jan Šmíd

30
Matyáš – míněn opat slovanského benediktinského kláštera v Sázavě v letech
1299-1331
Prokop – míněn první opat kláštera v Sázavě (až do své smrti v roce 1053);
papežem Inocencem III. byl prohlášen v roce 1204 za svatého
Náš největší granát, nádherně vybarvený červený drahokam.
Jeho barvu vytvářela Země přes sto miliónů let a doufejme, že
stejně dlouho bude zářit ve vitríně třebenického muzea i
budoucím pokolením.





Zapomenuté krásy vlasti

31
OHEŇ V KAMENI ZAKLETÝ
V ROCE 1822 zavítal do Mariánských Lázní Johann Wolf -
gang Goethe. To mu bylo třiasedmdesát let. Ve stejnou dobu
tam se svou matkou zavítala i Theodore Ulrike Sophie von
Levetzow. Byla neobyčejně krásná a bylo jí necelých osmnáct let.
Stupnice hodnot bývá v těch letech trochu posunuta směrem
k ideálům a nejinak tomu bylo i u naší dívčiny, byť i měla před
jménem šlechtický predikát.
Goethe se sice dal jejím entusiasmem strhnout, ale přesto
jejich rozhovor nad léčivým pramenem vedl – podle Kamila
Bednáře – dosti opatrně a málo ohnivě, zatímco se jeho společnice
chvěla touhou.
„Ta voda vrací zdraví,“ říká Ulrike a básník galantně ji opraví:
„Ne voda, ale Vy...“ a přitom se jí dotýká – jen rukou ruky
ovšem – a dál vypráví o krystalech a drahokamech a neveselá
věda dívku nudí.
„Radš kdyby mluvil o těch sladkých klamech, jež zahřejí,
když v srdci studí,“ myslí si Ulrike...
Tady jedna vidíme, jak dovedla využít léčivého pramene
k navázání rozhovoru a dokázala být cudná i v myšlenkách,
a jednak – což je pro nás daleko důležitější – jak Goethe využil
stejně visuálního podnětu jako ona a navázal řečí o
drahokamech. Spatřil je totiž na její hrudi a jako zkušenému muži mu
nemohly uniknout. Jistěže by byla Ulrika krásná i bez šperků,
ale na druhé straně musíme připustit, že její půvaby určitě
nemálo zdůraznily.
Šperky z ohnivě červených českých granátů.
Stala se poslední Goethovou láskou, stejně jako veliký
básník byl poslední láskou její; rozdíl byl jenom v tom, že byl
zároveň i její láskou první. Jak se později vyjádřila, byla to
nejkrásnější doba v jejím životě. To je pro něho jistě veliké
uznání, neboť Ulrike von Levetzow se dožila devadesáti pěti
let.





Jan Šmíd

32
Teď se však vraťme k našim granátům.
Ano, „země útroby“ je od 16.století opět vydávají nazpět. Po -
nejvíce jako drobné kamínky velikosti špendlíkové hlavičky,
řidčeji jako zrnka rýže, vzácně jako hrášek a jen jednou vydaly
zářivý kámen velikosti lískového oříšku. Je jedním z našich
nejkrásnějších drahokamů a rozhodně nejkrásnější ze sedmi druhů
granátů, které se na světě vyskytují. Tyrolský je sice větší, ale
kalný, temné hnědočervené barvy, jihoafrický „kaprubín“ se
našemu granátu podobá, ale nemá takový lesk, indický almadin
je červený, s nádechem do fialova, bessonit hyacintově červený
a spessartin červenohnědý. Tím jsem vyčerpal červeně zbarvené
granáty a ještě pro úplnost dodávám, že jsou také zelené
(andradit, grossular, uvarovit), zelenožluté (topazolit), a dokonce i
černé (melanit).
Jak říkají mineralogové, jsou to podvojné křemičitany
krystalizující pouze ve tvarech krychlové soustavy, nejčastěji jako
dvanáctistěny kosočtverečné. Český granát – pyrop – je ohnivě
červený (odtud jeho název z řeckého pyropos = podobný ohni)
a v menším množství obsahuje také chrom a železo; má stupeň
tvrdosti kolem 7.





Zapomenuté krásy vlasti

33
Největší granát byl nalezen v roce 1928 u Chodovlic a po
vybroušení měří 8,6 krát 12,3 mm a váží 2,642 gramu. Je to
nádherně vybarvený červený drahokam v odstínu ušlechtilého vína. Při
každém pohybu tryskají z jeho hloubi k povrchu vybroušených
plošek jasně červené paprsky. Jejich čarovné světlo vytvářela
Země přes sto miliónů let hluboko pod povrchem a ženy teď
pomalu míjejí sejf, ve kterém je umístěn, fascinovány představou
jeho kontrastu na sněhobílém hrdle, útlém zápěstí či dlouhém,
štíhlém prstě.
Šperky z českých granátů





Jan Šmíd

34
V zájmu pravdy musím podotknout, že je ještě někde na světě
větší český granát. Vlastnil ho ve svých sbírkách Rudolf II., ale
kde je teď – někde zapomenut, zakopán, na hlavě královny nebo
ponořen v hlubokých vodách – to dodnes nikdo neví. Je tu ovšem
ještě možnost, že totiž vzdor všem poučkám o zachování hmoty
byl a není. Tímto tvrzením nechci vytvořit žádný světový názor
ani opravit Alberta Einsteina, ale prostě upozornit na to, že
Rudolf II., jak je konečně známo i z filmu, měl dvůr plný
alchymistů. Mohl mu ho tedy uměle vyrobit z ničeho některý z nich, ať již
John Dee, seriózní vědec a zřec do pověstného krystalu
Skystone (bližší zájemce odkazuji na protokoly, které vyšly v Londýně
v roce 1654 pod názvem „Pravdivé a věrné vylíčení toho, co se
dělo po mnoho let mezi doktorem Johnem Deem a některými
duchy“), či Eduard Kelley. O Kelleyovi existuje mimochodem
dodnes fáma, že to byl podvodník. Když k tomu názoru došel i sám
Rudolf II., asi na tom něco bylo. Dal ho uvěznit na Křivoklátě,
ale Eduard Kelley přece jenom něco dovedl, protože se dostal až
na balkón a ke zdařilému útěku mu scházelo již jen jedno:
nezlomit si nohu. Bohužel, právě ta poslední podmínka mu už nevyšla
a zlomil si ji tak nešťastně, že mu musila být odňata a „dřevěnou
nahrazena.“ I tak to bylo obdivuhodné, neboť Křivoklát vstoupil
do dějin jako vězení pro politické provinilce a jako takové ho také
používali všichni majitelé. To odporuje jenom zdánlivě
Kelleyho povolání, neboť v příručce „Křivoklát, státní hrad a památky
v okolí“, druhé pozměněné a rozšířené vydání z roku 1960, není
uváděn již jako alchymista, ale jako anglický špeh. Tak zůstává
funkce Křivoklátu opět ryzí a přísně jednoúčelová.
Těžba českého granátu je nyní samozřejmě zmechanizována.
Transportér vybírá nános štěrku, písku a hlíny a prosíváním,
vymýváním a plavením se získávají vzácné červené kaménky.
Dříve se zvětralý hadec oškrabával, křehoť se propírala v potoce
a nakonec ručně třídila na sítech podle velikosti kamenů
(měřívala se na loty: 1 let = 16,04 gramu). Měsíčně tak vytěžili asi 80
kg českých granátů, jiskřivých jako plamen, nejcennější ozdoby
podřipských krojů.





Zapomenuté krásy vlasti

35
Největší český granát je vystaven spolu se šperky Ulriky
von Levetzow v třebenickém muzeu, upraveném z bývalého
evangelického kostela. Až půjdete zpět, dobře se rozhlížejte.
Všude kolem leží na povrchu země zrnéčka granátů. A mezi
nimi se vzácně naleznou i ametysty, modré safíry a vyskytly
se tu i dva diamanty.
A diamant, i když nejste třeba zrovna ženat, je vždycky vítaný
příspěvek do domácnosti.
Ametyst – drahokam, fialová odrůda křemene
Diamant – nejtvrdší známý nerost s vysokým indexem lomu a silným
leskem; bezbarvý (někdy lehce zbarvený) drahokam
Einstein, Albert – 1879-1955, nositel Nobelovy ceny, jeden z největších
fyziků všech dob. Po nástupu Hitlera k moci se zřekl německého státního
občanství a usídlil se v USA. Vypracoval (mimo jiné) speciální i obecnou teorii
relativity. V letech 1911-12 přednášel na německé části university v Praze.
Hadec – celistvá hornina, složená ze skrytě krystalického vodnatého
křemičitanu hořečnatého; vzniká zvětráváním olivínických hornin
Rudolf II. – 1522-1612, český král, ke konci života trpěl vážnou dušení
chorobou. Velký zastánce tajných věd, mecenáš astrologů a alchymistů. Rabbiho
Löwa povýšil do šlechtického stavu.
Safír – drahokam, modrá odrůda korundu (chemicky kysličníku hlinitého)
„Zátiší“ z bitevních výjevů





Jan Šmíd

36
Válka, toť šalba a klam.
Mohoucí proto vzbuzuj zdání nemohoucího,
činný předstírej nečinnost;
na hony vzdálen jsa, nepříteli blízek jev se,
nepříteli blízek, na hony vzdálen se zdej.
Sun Wu
VÁLKA VYRYTÁ DO MĚDI
TOHLED TEDY lidé vydrželi dělat od roku 1618 do roku
1648. Protože tato jejich činnost má pro náš dnešní výlet mimo -
řádný význam, zmíníme se o ní trochu podrobněji.
To bylo tak. Úřad s císařským rychtářem na Starém Městě
pražském rozkázal předním osobám z obce, aby do
zvláštního pokoje vstoupili, uzavřeli je v něm, čímž se bezpochyby nic
dobrého neobmýšlelo. Někteří z nich prozřetelně z toho pokoje
unikli a zavříti se nedali a přímo mezi stavy pospíšili, aby jim
oznámili, co se s nimi díti mělo. Ti pak pospíšili do kanceláře
české, kde se strhla poněkud vzrušená debata, ve kteréž se
pánové Slavata a Bořita všelijak vykrucovali, nejinak i ten šelma
sakramentská Michna sekretář. Krátce nato začaly padat nadávky
jako „ty rušiteli obecného pokoje“ a „odbojníku Království
českého“. A hned za tím byl slyšen hlas mezi stavy, aby s šelmami
těmi do arestu nebo Černé věže bylo pospíšeno; jiní pak volali,
aby zrádce ven z okna vandrovali.
K tomu vyhlášení Slavata a Martinic jako ohromení vedle
sebe stáli, jednat bledli, jedna se zase rděli, očekávajíce, co se
pak s nimi naposledy díti bude. Tož hrabě z Thurnu přistoupil
k Slavatovi a popadl ho za ruku, jako i OldřichVchynský pána
z Martinic – ale vůbec se ještě nevědělo, co se s nimi díti bude
– a šli s nimi přímo do houfu stavů, kdež jiní chtivše se jich také
přímo k oknu táhli, a tu teprve jeden každý soudil, že budou





Zapomenuté krásy vlasti

37
dolů z oken metáni. Nebyvše připuštěni k žádné milosti, jeden
po druhém – nejprve však Smečanský, protože Vchynský, jsa
čerstvější než hrabě z Thurnu, jenž se dříve Slavaty chopil,
dostal se s ním dříve k tomu oknu – s velkým křikem jejich „ach,
ach, ouvé!“, přičemž se drželi rámů oken rukama, kteréž však,
když je přes ně tloukli, naposledy pustiti musili, z téhož okna
k východu slunce hledícího, do příkopů dolů pod palácem byli
po hlavách smetáni, a to podle starobylého příkladu v Království
českém, jakýž i nad onou Jezabel, trapičkou lidu izraelského,
byl vykonán a užíván byl u Římanů i jiných slavných národů.
Za nimi pak i Filipa sekretáře, který se chtěl pod ochranou
hraběte Šlika přivinouti a mezi stavy po stranách jako čamrda,
jsa prostřední postav, se točil.
Třicetiletá válka byla zahájena.
Snad bych měl ještě k vyprávění Pavla Skály ze Zhoře dodat,
že se jmenovaným pánům toho příliš nestalo, neboť dva z nich
odešli sami a Slavata byl od jiných z příkopu odnesen. Na to
panuje dvojí vysvětlení. Jedno říká, že se Panna Maria právě v tu
dobu, kdy dolů lítali, ukázala v tom místě v nákladném plášti
barvy nebeské a berouc jednoho každého z nich do křídla téhož
pláště, pěkně a povolně je skládala na zemi. Druhé pak po lidsku
o tom jejich pádu mluvě, i to mohlo těm osobám býti hrubě
nápomocno, že se v tom pádu smrtelně nepotloukli, že spadli právě
na to místo a smetiště, na něž vrátní České kanceláře dotčeným
oknem všecko smetí dobře vysypávali. Račte si vybrat. Pokud
jde o mne, přikláním se k versi druhé, i kdy uvádět jako popud
k prvnímu celoevropskému válečnému konfliktu pád do hnoje,
je trochu znevažující.
Ale válčit se začalo a to je nejdůležitější.
Třicetiletá válka byla tak komplikovaná a trvala tak dlouho,
že nakonec už ani nikdo nevěděl, kdo proti komu vlastně válčí
a hlavně proč válčí. Několikrát někdo s někým uzavřel mír,
několikrát se vzbouřili vojáci, protože nedostávali žold, sem tam
padl, zemřel, byl sesazen anebo zavražděn vojevůdce a tak
podobně, jak se to již ve válkách stává.





Jan Šmíd

38
Třicetiletou válku využili také malíři a rytrci. Dlouhá leta jim
sloužila jako inspirační zdroj. Defenestrace – válka česká – bitva
na Bílé hoře – poprava na Staroměstském náměstí – válka falcká –
válka švédská – zavraždění Valdštejna. Bitvy, obléhání měst a
pevností, vojenská seřadiště a tábory, portréty, politické a náboženské
události, pamflety a propagandistické grafiky, to vše jsou náměty
rozsáhlé sbírky rytin z třicetileté války, která je soustředěna v
úctyhodném počtu pěti set kusů na zámku v Českém Štenberku.
Třicetiletá válka se stala společenskou událostí, jakou lidé
nemohli jen tak přehlédnout a mávnout nad ní rukou. Jako
inspirační zdroj pronikla i do vědomí výtvarníků a tato rytina je jednou
z pěti set, které jsou na zámku v Českém Šternberku.





Zapomenuté krásy vlasti

39
Dnešní zámek patřil ve středověku (před přestavbami) k
našim nejpevnějším hradům. Je jedním z mála monumentálních
hradů ze 13. stol., kterého se nepřetržitě používalo až do
dnešní doby. Díky tomu mohla v jeho zdech vzniknout i tato sbírka,
unikátní na celém světe. Monotématičnost obsáhlého souboru
rytin umožňuje bezprostřední poznání složité historické látky se
všemi souvislostmi. Soudobé tisky jsou doplněny vysvětlujícím
textem a zpravidla i legendami s podrobnými údaji. Sbírka byla
shromažďována většinou koupí jednotlivých listů u různých
antikvářů ve Vídni, Mnichově a Berlíně. kupní cena byla před
první světovou válkou 10-50 korun za 1 list, popřípadě i více.
Jednotlivé listy byly podle zápisků Jiřího Šternberka identifikovány
a popsány podle Drugulinova katalogu a Bibliografie české
historie od Čeňka Zíbrta z roku 1906. Většina šternberských
mědirytin pochází z Merianova Theatrum europium, i kdy některé
práce nejsou signovány. Mnohá díla jsou také pracemi Václava
Hollara, který je vytvořil v dílně Matthäuse Meriana ve
Frankfurtu nad Mohanem, jako například „Vyhlášení míru mezi
Španělskem a Nizozemím na náměstí v Antverpách“, „Dobytí
Tábora císařskými vojsky pod vedením Maradase“, „Překročení
Rýnu vojsky krále Gustava Adolfa švédského“. Od významného
rytce Sedelera j portrét Karla Bonaventury Buquoye.
Jsou rozvěšeny po celém zámku.
Technika mědirytiny je stará. Je to jedna z nejkrásnějších,
ale zároveň nejobtížnějších grafických technik vůbec, a proto,
i když se nedá říci, že by vymírala (stačí vzpomenout jenom
překrásných ilustrací i volných listů Cyrila Boudy), přece jenom
její obtížnost a náročnost z ní činí techniku vyvolených.
Kromě umělcova ducha a inspirace vyžaduje i dokonalou řemeslnou
znalost v ovládání materiálu. Tady není možno mazat ani
přemalovat. Krása a čistota čáry kladou jeden obrys k druhému,
tenounké vrásky plní obličeje a praménky vlasů spadají na skráně.
Technika rytin, na které se teď díváme, nemůže být vzorem pro
dnešek, jako nemůže být vzorem pro dnešního malíře Aleš,
Mařák či Mánes. Ale s obdivem sledujeme osamělou čáru, bloudící





Jan Šmíd

40
měděnou deskou, modelaci obličejů i postav a tečkované šrafy,
změkčující přechod ze světla do stínu a obráceně.
Sbírka je také zajímavou přehlídkou tehdejší vojenské taktiky,
kdy pěchota postupovala zpočátku stejně s jízdou ve
čtvercových útvarech, zatímco jízda přešla později do dvojřadů.
Nad touto dobou si hořce povzdechl Jan Amos Komenský ve
svém Kšaftu umírající matky jednoty bratrské slovy: „Živ buď,
národě, posvěcený v Bohu, a neumírej; mužové tvoji ať jsou bez
počtu. Požehnejž, ó Hospodine, rytěřování jeho a v práci rukou
jeho zalib se sobě.“ Jeho slova nejsou jediným hodnocením té
doby, neboť o 17. století píše rovněž Kopta: Jedna ze
šternberských paní, Anna, se omlouvala jiné paní, Alžběže, za svůj frej
a jejím nápadníkem, zdůrazňujíc, že „on ji (Alžbětu) bude
ještě více milovati, když ji nebude vidět“. Což je stará zkušenost
všech, kteří milovali nejvíce, když nejvíce toužili.
Zajisté nechci, abyste si ze zámku v Českém Šternberku
odnesli jenom toto ponaučení, ale i to se může někdy hodit.
Buquay, Charles Bonaventura de Longueval – 1571-1621, francouzský
vojevůdce v císařských službách; v třicetileté válce vrchní velitel císařsk


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.