E-kniha: Zapomenutá tajemství hovorů s Bohem - Gregg Braden

1

Gregg Braden

Zapomenutá

tajemství

hovoru s Bohem

Skrytá síla krásy, požehnání, moudrosti a bolesti

Nech se tiše unést přitažlivostí toho,

co opravdu miluješ.

– Rúmí

Přeložila Irena Haasová

̊

SECRETS OF THE LOST MODE OF PRAYER

Copyright © 2006 by Gregg Braden

Originally published in 2006 by Hay House Inc. USA

Translation © Irena Haasová, 2014

Czech edition © Metafora, 2015

All rights reserved.

ISBN 978-80-7359-766-5 (PDF)

3

Tato kniha je věnována těm, kteří hledají útěchu,

když do jejich života vstoupí strach a nejistota.

Ve chvílích, kdy životní rány zasáhnou skrytá místa

vaší duše, vás vyzývám, abyste hledali útočiště v kráse,

požehnání, původních modlitbách a hluboké moudrosti,

z níž vše vychází. Díky tomu možná pochopíte smysl

dosud nepochopeného a naleznete sílu,

která vás dovede na konec dalšího dne.

5

OBSAH Úvod 7 1. kapitola: První tajemství

Náš zapomenutý způsob modlitby 21 2. kapitola: Druhé tajemství

Bolest je učitelem, moudrost ponaučením 47 3. kapitola: Třetí tajemství

Požehnání znamená úlevu 81 4. kapitola: Čtvrté tajemství

Krása proměňuje 113 5. kapitola: Páté tajemství

Vytvořte si své modlitby 133 Poznámky 153

7

“

„

ÚVOD

V našem nitru jsou ukryté krásné

i divoké síly. TěmiTo slovy popsal sv. FranTišek z  assisi TajemsTví a sílu, kTerá je ukryTa v každém muži, ženě i díTěTi narozeným do TohoTo svěTa. súFijský básník rúmí významnosT TéTo síly rozvedl ješTě dál, když ji přirovnal k velikému veslu, kTeré nás pohání kupředu živoTem. „pokud spolu se mnou položíTe na ToTo veslo svou duši,“ říká, „síla, kTerá sTvořila vesmír, vsToupí do vašich šlach, ale nikoli z mísTa vně vašich končeTin, nýbrž z posváTné říše, kTerá přebývá uvniTř nás.“

1

Rúmí i sv. František popisují jazykem poezie něco, co

se vymyká běžným prožitkům každodenního života.

S použitím slov příslušejících tehdejší době nám při

pomínají, co naši předkové nazývali největší silou Ves

míru – silou, která celý Vesmír spojuje. Dnes již víme,

že touto silou je „modlitba“. Sv. František otázku

modlitby ještě více rozvedl prostým konstatováním, že

„výsledkem modlitby je život“. „Modlitba nám přináší

život,“ praví, neboť „zavlažuje zemi a srdce“.

Most do minulosti

Mostem, který nás spojuje se všemi, kdo kdy před

námi žili, jsou poznatky. Jeden lidský život za druhým,

civilizace za civilizací, všichni svými životními příběhy

vytváříme společné dějiny. Ať už ale poznatky z minu

losti uchováme sebelépe, nebudou slova těchto příbě

hů ničím víc než pouhopouhými „údaji“, dokud jim

nepřiřadíme význam. A právě způsob, jak poznatky

naší minulosti využíváme, se stává moudrostí součas

nosti.

Po tisíce let tak kupříkladu ti, kteří tu byli před námi,

uchovávali poznatky o modlitbě, proč funguje a jak ji

můžeme v životě používat. Prostřednictvím jazyka

a zvyků, které se během posledních nejméně pěti tisíc

let takřka nezměnily, vtělili naši předkové sílu modlitby

do monumentálních chrámů a tajných hrobek. Tajem

ství ale není ukryto v samotných slovech modliteb. Je to

8

9

jako u počítačového programu, jehož schopnosti také nespočívají jen v jazyku, v němž je napsán. Abychom poznali pravou sílu, která na nás při modlitbě čeká, musíme se ponořit hlouběji do sebe samých.

Možná právě to je přesně ta síla, kterou mystik Georgij Gurdžijev objevil coby výsledek svého celoživotního pátrání po pravdě. Celé roky sledoval všemožné stopy z minulosti, které jej přiváděly od chrámů k  vesnicím, od učitele k  učiteli, až se nakonec ocitl v tajném klášteře ukrytém v horách na Středním východě. Tam mu velký mistr nabídl slova povzbuzení, která dala jeho hledání smysl: „Teď jsi nalezl podmínky, za nichž se touha tvého srdce může stát realitou tvého bytí.“ Nemohu si pomoci, ale věřím, že součástí podmínek, které Gurdžijev objevil, je právě modlitba.

Abychom mohli dát průchod těm „krásným a divokým silám“ uvnitř nás, které popisuje sv. František, a nalezli podmínky, za nichž se touhy našeho srdce stanou realitou, musíme porozumět vztahu k  sobě samým, ke světu a k  Bohu. Díky slovům, jež k  nám promlouvají z minulosti, víme, jak to udělat. Jak nám připomíná Chalíl Džibrán ve své knize Prorok, nemůžeme se naučit věci, které již známe. „Nikdo vám nemůže zjevit než to,“ píše, „co již spočívá a zpola dřímá v rozbřesku vašeho poznání.“ (Prorok, Zahrada prorokova, překlad E. a B. Merhautovi, Praha 1998.) Pokud tedy již skutečně leží ukryty uvnitř nás, pak dává smysl, že už nyní máme moc komunikovat se silou, která

8

stojí za naší existencí! Abychom to však mohli učinit, musíme zjistit, kdo skutečně jsme. Dvě univerzální otázky Průkopnickému antropologovi Lousi Leakeymu jednou položili otázku, proč je tak velmi důležité pátrat po nejstarších důkazech lidské existence. Leakey prohlásil: „Dokud nepochopíme, kdo jsme a odkud jsme přišli, nemůžeme, podle mého, nikdy doopravdy postoupit kupředu.“ Myslím, že na Leakeyových slovech je mnoho pravdy – dokonce tolik, že převážná část mého dospělého života se točila kolem mého vlastního pátrání po poznání, kdo jsme a jak nám mohou znalosti z minulosti pomoci stát se lepšími lidmi a vytvořit lepší svět.

Pátrání po tajemství naší minulosti mě zavedlo na každičký kontinent naší planety, s výjimkou Antarktidy. Ať to byla velkoměsta jako Káhira a Bangkok, či odlehlé vesnice v  Peru a Bolívii, tibetské starověké kláštery v Himálaji nebo hinduistické chrámy v Nepálu, všude mě v  rámci poznávání jednotlivých kultur provázela jediná myšlenka. Lidé na tomto světě chtějí prožívat víc než jen utrpení a nejistotu, které neodmyslitelně patřily k jejich životům po většinu dvacátého století. Chtějí mír a příslib lepších zítřků.

Jakkoli se mohou naše kultury a způsoby života navenek lišit, ve skutečnosti všichni hledáme totéž – kus

10

11

země, který bychom mohli nazývat domovem, způsob,

jak zajistit rodinu, a lepší budoucnost pro sebe a své

děti. Lidé všech kultur mi však stále znovu a znovu

kladou, ať již přímo či prostřednictvím tlumočníků,

dvě otázky. První je velice jednoduchá: „Co se to děje

s naším světem?“ A druhá: „Co můžeme udělat, aby

chom to zlepšili?“ Odpovědi na oba dotazy se zdají

být vetkané do jediné pravdy, která propojuje zvyklos

ti současné modlitby s nejdávnějšími a nejuctívanější

mi duchovními tradicemi minulosti.







Před čtyřmi sty lety procházeli velcí uchovávači moud

rosti indiánského kmene Navajo zkouškami, kterým

je vystavovaly země, příroda a sousední kmeny. Sucho,

velká horka a nedostatek potravy způsobovaly v jejich

společnosti takové extrémy, že si Navajové uvědomili,

že sílu své vnitřní bolesti musejí využít k překonání

drsných podmínek vnějšího světa. Jejich přežití závise

lo na tom, zda se to dokážou naučit.

Zjistili, že tyto životní zkoušky je sice dostaly až na

samé dno nejhlubší bolesti, ale zároveň jim také odha

lily jejich největší sílu. Klíčem pro přežití bylo ponořit

se do těchto životních výzev, aniž by se v tomto prožitku

utopili. Museli ve svém nitru najít „kotvu“ – víru, která

by jim dala vnitřní sílu obstát – a vědomí, že zase bude

lépe. Z  takto silné pozice pak měli odvahu riskovat,

změnit svůj život a porozumět okolnímu světu.

10

Naše dnešní životy se možná zas tak moc neliší od životů oněch statečných jedinců, kteří brázdili vysoko položené pustiny amerického jihozápadu stovky let předtím, než tam vůbec vznikly nějaké státy. Ano, ráz krajiny se proměnil stejně jako se změnily okolní podmínky, ale přesto se i my dnes nalézáme v  situacích, které otřásají základy naší víry, prověřují hranice naší schopnosti reagovat a vyzývají nás k překonávání věcí, které nás zraňují. Ve světě, o němž mnozí tvrdí, že se „rozpadá“, důkazem čehož jsou nesmyslné projevy nenávisti, rekordní počet zkrachovalých vztahů, zničených domovů a okolnosti, které ohrožují přežití celé společnosti, stojíme před výzvou nalézt takový způsob života, v jehož rámci bychom mohli každý den žít v míru, radosti a s vědomím určitého řádu.

S výmluvností typickou pro podobné starověké moudrosti popisují tradice Navajů takový způsob pohledu na život, který veškerou odpovědnost za naše štěstí či utrpení klade přímo na naše bedra. Přesné znění slov tohoto textu, známého jako Modlitba krásy, se  v dochovaných záznamech a vyprávěních liší, nicméně podstata se dá shrnout třemi krátkými větami. Pouhými několika slovy nám navajští stařešinové sdělují sofistikovanou moudrost a připomínají propojenost našeho vnitřního a vnějšího světa, kterou moderní věda uznala teprve nedávno.

Každá z  těchto tří vět, či spíš tří částí jedné věty, nabízí vhled do naší schopnosti změnit chemické procesy v těle a ovlivnit kvantové možnosti našeho života.

12

13

Slova modlitby, která jsou velice jednoduchá, hovoří

sama za sebe. Navajové říkají: Nizhonigoo bil iina, což

v překladu zní zhruba takto:

Krása, se kterou žijete,

krása, podle níž žijete,

krása, na které stavíte svůj život.

2

Když se vše zdá již ztracené, nabízí tato jednoduchá

modlitba prostřednictvím slov napsaných dávno za

pomenutým autorem novou naději. Ale Modlitba krásy

představuje víc než jen slova. V její jednoduchosti je

ukryt klíč k rozřešení jedné z největších záhad lidstva:

Jak překonat životní rány? Než hrát na jistotu a vyhý

bat se obtížným situacím, které však dávají každému

dni smysl, se díky síle krásy a modlitby můžeme vrhat

do všech prožitků s vědomím, že každá bolest, kterou

cítíme, je dočasná. Navajové nalezli díky Modlitbě krásy

již před dávnými časy sílu, útěchu a způsob, jak se vy

pořádat s utrpením, které život přináší.

Jaká tajemství bezpečně uchovávaly tradice Navajů

z  amerického jihozápadu či tradice tibetských mni

chů a mnišek a další, zatímco se většina světa odklá

něla od svého spojení se zemí, od spojení jednoho

člověka s druhým a od vyšší síly? Jakou moudrost naši

předkové znali, která nám může v  současném světě

pomoci stát se lepšími lidmi a vytvořit lepší svět?

12

Bolest, požehnání, krása a modlitba Ve znalostech těch, kteří přišli před námi, se ukrývá moudrost k posílení našich modliteb za vyléčení a mír. Bolest, požehnání a krása jsou považovány za klíče k překonání našich největších zkoušek, jak bylo zaznamenáno již v dávných spisech gnostiků a Esejců, stejně jako v tradicích původních obyvatel Ameriky. Modlitba je jazykem, který nám umožňuje aplikovat lekce, jimž jsme se díky svým prožitkům naučili, na situace ve svém osobním životě.

Z tohoto pohledu představují „moudrost“ a „bolest“ dva protipóly téže zkušenosti. Jsou začátkem i koncem stejného cyklu. Naším počátečním pocitem je bolest. Je to naše instinktivní odpověď na ztrátu, zklamání nebo zprávu o něčem, co otřese našimi emocemi. Moudrost pak představuje projev naší uzdravené bolesti. Tím, že nalézáme nový význam našich bolestných prožitků, měníme bolest v moudrost. Požehnání, krása a modlitba jsou nástroji pro naši změnu.

Křesťanský vizionář dvacátého století, reverend Samuel Shoemaker, popsal proměňující moc modlitby jedinou poetickou a možná až klamně jednoduchou větou: „Modlitba pro vás možná věci nezmění, ale rozhodně vás změní pro ně.“ I když třeba nebudeme zpočátku schopni vrátit se zpátky v  čase a zjistit příčinu, z  níž naše bolest pramení, máme moc změnit, co pro nás znamená ztráta našich milovaných, šok z porušených slibů a životní zklamání. Učiníme-li tak,

14

15

otevřeme dveře k  uzdravujícím rozřešením našich

nejbolestnějších vzpomínek.

Pokud neporozumíme vztahu mezi moudrostí a bo

lestí, naše schopnost snášet utrpení se může jevit k ni

čemu – dokonce krutá – a utrpení bude pokračovat,

dokud nebude cyklus bolesti uzavřen. Jak se ale od

své životní bolesti na dostatečně dlouho odpoutat,

abychom ve svých prožitcích dokázali nalézt moud

rost? Kde najdeme v šoku ze ztráty, narušené důvěry

či zrady, které byly ještě před pár hodinami či oka

mžiky nemyslitelné, útočiště před vlastními emocemi,

kde bychom mohli zůstat dostatečně dlouho na to,

abychom začali cítit něco jiného? Právě zde přichází

na scénu síla požehnání.

Požehnání znamená úlevu

„Požehnání“ představuje prastaré tajemství, které nás

zprošťuje životního utrpení na dost dlouhou dobu,

aby je mohl nahradit jiný pocit. Žehnáme-li těm, kdo

nás ranili, přerušujeme dočasně cyklus bolesti. A je

nepodstatné, zda přerušení trvá nanosekundu nebo

celý den. Ať je jakkoli dlouhé či krátké, požehnání

nám otevírá prostor pro uzdravení a dovoluje postou

pit dál. Nejdůležitější je, že jsme na určitou dobu zba

veni bolesti a že tato doba je dost dlouhá na to, aby

chom si do srdce a mysli mohli vpustit něco jiného:

sílu „krásy“.

14

Krása je transformátor

Nejposvátnější a nejstarobylejší texty nám připomína

jí, že krása je přítomna ve všech věcech, bez ohledu

na to, jaký význam jim v  našem každodenním životě

přisuzujeme. Krása již existuje a je všudypřítomná.

Můžeme zkrášlovat své okolí, navazovat nové vztahy

nebo se přestěhovat na nové místo ve snaze uspokojit

své stále se měnící představy o rovnováze a harmonii,

nicméně stavební kameny, které krásu tvoří, budou

v těchto činech vždy přítomny.

Za krásné označujeme nejen věci, které jsou jedno

duše pastvou pro oči, ale moudré tradice krásu také

popisují jako prožitek dotýkající se našeho srdce, mys

li a duše. Díky své schopnosti vnímat krásu dokonce

i v těch „nejošklivějších“ chvílích života můžeme sami

sebe povznést natolik, že naše bolest získá nový vý

znam. „Krása“ se tak stává určitým spouštěčem, který

v  nás odstartuje nový pohled na věc. Nejdůležitější je

však skutečnost, že „krása“ zůstává až do chvíle, než

na ni zaměříme svou pozornost, v jakémsi spánkovém

režimu. Probudí se pouze tehdy, když ji pozveme do

svého života.

Zapomenutý způsob modlitby

Žijeme ve světě prožitků, které se příčí našim citům

a posouvají nás až na samé hranice toho, co můžeme

16

17

jako rozumně uvažující, láskyplní lidé tolerovat. Jak můžeme pociťovat mír a uzdravení, když za našimi hranicemi zuří válka a probíhá genocida a uvnitř naší vlastní komunity panuje nenávist vyvolaná vzájemnými odlišnostmi? Je jasné, že pokud chceme překonat okolnosti, v nichž se nacházíme, musíme nalézt způsob, jak přerušit onen věčný koloběh bolesti – utrpení – zloby – nenávisti.

Starověké texty nám prostřednictvím jazyka své doby zanechaly přesný návod, jak to dokázat! Jejich slova nám připomínají, že „život“ není ničím víc ani méně než zrcadlem toho, čím jsme se uvnitř stali. To, zda své životy budeme prožívat jako krásné, nebo jako bolestné, závisí jen a pouze na naší schopnosti žít v souladu s těmito vlastnostmi, a to v každém okamžiku svého života. O pravdivosti této moudrosti, stejně jako o významné roli, kterou každý z nás během procesu uzdravování či utrpení ve svém životě sehrává, svědčí stále rostoucí počet vědeckých důkazů.

Pokusy prováděné koncem dvacátého století prokázaly, že jsme součástí pole energie, která nás spojuje se všemi událostmi, k  nimž ve světě kolem nás dochází. Výzkumy prokázaly, že prostřednictvím této energie, nazývané různými jmény, počínaje kvantovým hologramem a konče božskou myslí, božským zdrojem, se přesvědčení a modlitby z našeho nitra přenášejí na svět kolem nás. Jak věda, tak starověké tradice tvrdí navlas totéž: Musíme se stát tím, co si zvolíme k prožití jako svůj život. Právě k tomu nám pomohou

16

postupy původních modliteb, ukrývajících se na jedněch z nejopuštěnějších a nejodlehlejších míst, která na naší planetě zůstala.

Na jaře roku 1998 jsem měl tu čest podniknout dvaadvacetidenní pouť do klášterů středního Tibetu, kde jsem pátral po důkazech zapomenutého starověkého způsobu modlitby – jazyka, jenž hovoří k energetickému poli, které vše sjednocuje. Tamní mniši a mnišky se se mnou podělili o postup, jak tuto modlitbu správně užít, o němž se západní svět z  větší části nedozvěděl kvůli biblickým úpravám, ke kterým ve čtvrtém století přistoupila raně křesťanská církev.

3

Tento „zapomenu

tý“ způsob modlitby, uchovávaný po staletí v  textech a tradicích lidí žijících na střeše světa, nepoužívá slova ani jiné výrazové prostředky. Spočívá výhradně v pocitech.

Konkrétně nás vyzývá, abychom se místo pocitů bezmoci a žádostí o pomoc z vyššího zdroje začali cítit tak, jako by již naše modlitby byly vyslyšeny. Studie z nedávných let prokázaly, že právě povaha těchto pocitů je tím, co ve skutečnosti „promlouvá“ k poli, jež nás spojuje se světem. Díky modlitbě vyjádřené pocity získáme sílu, abychom se stali součástí uzdravujícího procesu ve svém životě a vztazích, stejně jako ve svém těle a ve světě kolem nás.

18