načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zápisky z Rosewoodu - Princezna v utajení - Connie Glynnová

Zápisky z Rosewoodu - Princezna v utajení

Elektronická kniha: Zápisky z Rosewoodu - Princezna v utajení
Autor:

Vstupte do vzrušujícího světa večírků, politiky a zlých princezen Která holka by se nechtěla stát alespoň na chvíli princeznou? Lottie Pumpkinová o takovém životě snila už ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 331
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Rosewood chronicles - Undercover princess přeložila Pavla Kubešová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3667-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vstupte do vzrušujícího světa večírků, politiky a zlých princezen Která holka by se nechtěla stát alespoň na chvíli princeznou? Lottie Pumpkinová o takovém životě snila už mnohokrát. Když se náhodou v internátní škole Rosewood Hall seznámí s Ellií Wolfovou, opravdovou princeznou, zdá se, že splnit si sen nebude až tolik složité. Ellie totiž touží po opaku – být úplně obyčejnou holkou. Stačí si jen vyměnit role a je to! Lottie se tak náhle ocitá v nablýskaném světě aristokratů, který je však plný intrik a tajností.

Zařazeno v kategoriích
Connie Glynnová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zápisky z Rosewoodu

Princezna v utajení

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Connie Glynnová

Zápisky z Rosewoodu – Princezna v utajení – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Obsah

ČÁST PRVNÍ Vítejte v Rosewood Hall 7

Prolog 9

1 15

2 20

3 25

4 32

5 40

6 48

7 55

8 60

9 66

10 75

11 82

12 87

13 92

14 97

15 106

16 110

17 117

18 123

19 130

20 136

21 141

ČÁST DRUHÁ Jak být princeznou 147

22 149

23 155

24 160

25 165

26 170

27 178

28 183

29 191

30 199


31 203

32 207

33 215

34 219

35 223

36 228

37 231

ČÁST TŘETÍ Představení princezny 235

38 237

39 242

40 246

41 252

42 258

43 263

44 268

45 273

46 277

47 282

48 287

49 292

50 298

51 302

52 311

53 314

54 321

55 326

56 328

Poznámka autorky 333


Mé úžasné rodině a všem nádherným čarodějkám,

které mě okouzlily.

Zvláštní poděkování patří Richardovi a Markovi,

kteří mě na každém kroku nesmírně podporovali, Holly

a Ruth za to, že na mě neustále tlačily a pomohly mi

dosáhnout mého snu, a Evanovi za neocenitelnou

pomoc v matematice. A taky nesmím zapomenout

poděkovat svému skvělému a laskavému publiku –

děkuji vám, děkuji vám, děkuji vám.


ČÁST

PRVNÍ

Vítejte v Rosewood Hall



9

Prolog

Na světě existují místa, kde se úžasné a nevyzpytatelné věci stáva­

jí s větší pravděpodobností než kdekoli jinde Lze je snadno po­

znat, protože jsou nabitá atmosférou, v níž se na rozdíl od okolní

reality cítíte ztraceni v čase i prostoru Někdy se jedná o místa

v přírodě, jako utajené vodopády či skryté louky plné nádherně

kvetoucích rostlin Jindy jsou dílem lidských rukou, jako opuště­

ná hřiště při soumraku nebo zaprášené obchody se starožitnost­

mi, ve kterých doslova ožívá historie Výjimečně, ale opravdu jen

velmi vzácně, taková místa existují i v jistém typu lidí Takového

člověka jste klidně mohli sami potkat Na první pohled nejsou

nijak zvlášť charismatičtí ani extrémně inteligentní, ale když

s nimi strávíte víc času, dojde vám, že mají moc měnit svět a do­

sáhnout čehokoli...

Princezna Eleanor Prudence Wolfsonová, jediná dědička krále

Alexandra Wolfsona a nástupkyně trůnu v Maradovii, na žádném takovém místě nežila ani nebyla jednou z takových lidí Zoufale však potřebovala obojí

„Budu chodit do téhle školy!“ Eleanor mrštila brožurou o stůl

tak prudce, až to hlasitě mlasklo a šálky s ranním čajem se zakymá­

cely na svých podšálcích

Alexandr Wolfson se ani nenamáhal zvednout oči od svých

novin

„Ne,“ odpověděl bezvýrazně


10

„Jsem nástupkyní maradovijského trůnu Domnívám se, že ne­

důležitá rozhodnutí, jako třeba, do které školy budu chodit, zvlád­

nu učinit sama “

Alexandr pohlédl na svou manželku, královnu Matildu, která

seděla u stolu naproti němu

Pokrčila rameny „Má pravdu, Alexi,“ pronesla přívětivě, a za­

tímco do svého šálku elegantně vhodila kostku cukru a pomalu

míchala čaj, snažila se potlačit úsměv

Tohle nebyla rodičovská jednota, ve kterou král Alexandr dou­

fal

„Vidíš?“ vyhrkla Eleanor „Dokonce i maminka se mnou sou­

hlasí “

Alexandr neochvějně pokračoval v četbě novin a předstíral, že

je naprosto klidný Usrkl si čaje

„Edwino,“ kývl na služebnou, „budete tak laskavá a odnesete

prázdné talíře do kuchyně, prosím?“

„Zajisté, Vaše Výsosti “ Edwina zručně naskládala drobky poseté

talíře na sebe a s hladkostí zkušené služebné opustila jídelnu, aniž by

na dubové podlaze byly slyšet její kroky Velké dvoukřídlé dveře, kte­

ré za sebou tiše zavřela, jemně vrzly

Jakmile si byl Alexandr jistý, že je služebná dost daleko a že

nehrozí žádné jiné vyrušení, zabořil hlavu zpátky do svých novin

„Moje odpověď zní ne “

Eleanor si rozhořčeně odfrkla a vztekle dupla nohou „Mohl by

sis tu brožuru aspoň prohlédnout!“ vybuchla a vytrhla noviny z ot­

cových prstů

Alexandrovi nezbývalo než se na svou dceru podívat

Eleanor byla vždy velmi zvláštní dítě Byla čímkoli, jen ne ty­

pickou princeznou Namísto zdvořilé každodenní konverzace se

raději plamenně hádala o politice nebo se vytratila na hlasité, neu­

rvalé koncerty Víc než čímkoli jiným opovrhovala plněním for­


11

málních královských povinností – nebo aspoň předpokládala, že

jimi opovrhuje, protože nikdy žádné neplnila Byla však chytrá,

sebejistá a vášnivá – a to znamenalo pro Alexandra víc než jakékoli

tradiční hodnoty, jež se od ní očekávaly Ačkoli si občas přál, aby si

v přítomnosti svých prarodičů dávala pozor na jazyk

Přestože moc chtěl, aby Eleanor byla šťastná a žila život bez

královských závazků, nezapomínal na skutečnost, že se jeho dcera

jednoho dne stane královnou a bude muset přijmout odpovědnost

Byl rozhodnutý najít způsob, jak přinutit svou dceru, aby si uvědo­

mila, že si své královské úkoly může užívat, tak jak se to v mládí

naučil on

„Půjdeš do Aston Court, jako všichni vládci Maradovie za po­

sledních sto let, a ať už chceš, nebo ne, bude se ti tam líbit “

Matilda, která na opačné straně stolu popíjela čaj, se jemně za­

chichotala

„Ne “ Eleanor napodobila přísný tón svého otce „Půjdu do Ro­

sewood Hall v Anglii “

Její hlas ani na okamžik nezakolísal Byla rozhodnutá Kdyby

měla jít do Aston Court, nikdy by nepřestala kopat a ječet

Alexandr těžce vzdychl

Navštěvovat Aston Court neznamenalo pro Eleanor jen „nepro­

sadit svůj názor“, jak by na to mohla pohlížet většina dospívajících

Znamenalo by to naprostý konec její svobody jako neznámé členky

aristokracie Musela by být oficiálně představena veřejnosti jako dě­

dička maradovijského trůnu, už by se nemohla jen tak vytratit nebo

odmítnout plnit svou královskou funkci, musela by si přestat barvit

vlasy a začít se vhodněji oblékat Začaly by její královské povinnosti

a už nikdy, ani náznakem, by nevedla normální život

Alexandr zvedl noviny a opatrně je poskládal Připravil se na

následující rozohněný ukřičený zápas, ke kterému docházelo pravi­

delně od doby, kdy Eleanor začala dospívat


12

„Tati, prosím “

Tohle Alexandra zcela zaskočilo Jeho dcera ho o něco prosila

jen velmi vzácně, na to byla až příliš tvrdohlavá Vzhlédl Očeká­

val, že uvidí její obvyklý zarputilý úšklebek, ale místo toho se setkal

s výrazem naprostého zoufalství Najednou si uvědomil, že pře­

mýšlí, proč vlastně trvá na svém ne Rychle si však připomněl, že

Aston Court je jediná škola, která zaručí její bezpečnost, jakmile

bude oficiálně představena veřejnosti jako jejich princezna Bude

tam pod odborným dohledem, bude v bezpečí a dokonale se při­

praví na svou budoucnost Půjde do Aston Court nebo nikam

I přes veškeré vnitřní přesvědčení se ale viděl, jak zdráhavě natahu­

je ruku a Eleanor mu do ní vkládá brožuru o Rosewoodu

Chytila ho za ruce a jemně mu je stiskla „Jen tě žádám, aby sis

to přečetl “

Královna Matilda se znovu decentně napila čaje a pak elegant­

ně odložila šálek zpátky na stůl „Víš, možná ze mě mluví ten čaj,

ale já jsem Anglii měla vždycky ráda, ty ne, Alexandře?“ Podívala

se na svého manžela, a jakmile se setkala s jeho očima, její bezsta­

rostný výraz se na chvíli změnil Maradovijský král upřeně hleděl

na svou ženu a připadalo mu to jako nejdelších několik vteřin v ži­

votě Takový na něho měla vliv

Dlouze vydechl a konečně to vzdal

„Dobře, na tu brožuru se podívám, ale to je všechno “

Eleanor radostí a úlevou zavýskla „Ano! Děkuju, děkuju ti,

děkuju ti! Já vím, že se ti to bude líbit, tati, přísahám “ A s tím si

nacpala do pusy croissant a vyběhla z jídelny dřív, než stačil zcela

zaregistrovat, co se tu právě stalo

Dveře se za ní prudce zabouchly, a zatímco místností kolo­

vala ozvěna, Alexandr a Matilda zůstali sedět Jak zvuk pomalu

utichal, král se znovu podíval na svou ženu Sladce se na něho

usmála


13

„Nemůže tam jít,“ prohlásil „Nechat jedinou dědičku mara­

dovijského trůnu potloukat se po nějaké obyčejné internátní ško­

le v Anglii, zatímco by se měla učit, jak vládnout, je velmi nebez­

pečné “

Matilda opět zvážněla a jemnými pohyby začala přemisťovat

příbory na stole, dokud každá vidlička, nůž i lžíce neležely v doko­

nalé přímce

Zvedla hlavu a Alexandr uviděl, jak její oči planou

„Víš stejně dobře jako já, že Rosewood není žádná obyčejná ško­

la, a zadruhé,“ na chvíli se odmlčela a podívala se mu přímo do očí,

„jak už jsi uvedl předtím, dosud nebyla oficiálně představena Ni­

kdo neví, že je princezna, takže to může být nejlepší způsob, jak

posledních pár let před převzetím královských povinností prožít

jako bezstarostná dospívající dívka Moc dobře vím, jak sis to v je­

jím věku sám přál “

Alexandra to na moment úplně vyvedlo z míry Opravdu jeho

žena navrhovala, co si myslel, že navrhovala?

„Chceš, aby chodila do školy v utajení?“ zeptal se

Matilda se usmála Její vážný výraz vmžiku zmizel, jako by to

pro ni bylo stejně snadné jako nasadit a sundat klobouk

„Prozatím si jen pročti tu brožuru “ Zvedla šálek k ústům, pak

se však zarazila a dodala: „Kromě toho, kdyby se něco pokazilo,

vždycky můžeme poslat Jamieho “

Alexandr hleděl na svou ženu s úžasem i obdivem V duchu se

jemně zasmál Něco mu říkalo, že přečtením brožury o Rosewoo­

du tahle záležitost neskončí



15

1

V St Ives stojí malá modrá pekárna, jejíž hrubě omítnuté zdi jsou

hustě porostlé vistárií Proskleným výkladem je vidět vysoká vrstva

prachu, která leží na prostěradly přikrytých pultech a která se ve

slunečních paprscích třpytí a leskne Nade dveřmi visí vybledlá

pruhovaná markýza a vývěsní štít, jenž hlásá PEKÁRNA PANÍ

PUMPKINOVÉ, ačkoliv se tu už několik let nepeče Nad pekár­

nou se nachází kdysi skromný byt, nyní přecpaný nevkusným ná­

bytkem a kýčovitými doplňky, jimiž se nová majitelka bezvýsledně

snaží vtisknout místu pocit domova Jeden pokoj se ale zásahům

nové majitelky vyhnul a zůstává milým útočištěm, prodchnutým

šťastnými vzpomínkami na skutečný domov

V podkroví domu číslo 12, na ulici Bethesda Hill v St Ives žije

Lottie Pumpkinová se svojí nevlastní matkou Beady Lottie si

v útulném pokojíčku s výhledem na moře vytvořila svou vlastní

svatyni Je to místnost s vrzající podlahou, fotografiemi z dětství na

stěnách a sbírkou pohádkových knížek Dnes ale svůj pokoj, svůj

dům i Cornwall opouští Stěhuje se totiž do Rosewood Hall

„Lottie!“ Ticho prořízl pronikavý hlas její nevlastní matky, až

Lottie zabolely uši, a zatímco si ukládala poslední kousek oblečení

do kufru, zůstala stát jako přimrazená

„Ano?“ odpověděla Lottie a bezděčně přitom zavřela oči Za­

slechla nějaký pohyb a vzápětí se její nevlastní matka objevila ve

dveřích Na obličeji měla světle zelenou pleťovou masku a rudé vla­

16

sy si zručně omotala ručníkem Beady byla neuvěřitelně krásná

žena, která brala svůj vzhled velmi vážně Byla rovněž velmi mladá,

aby nesla na svých bedrech odpovědnost za Lottii Obětovat svůj

život cizímu dítěti od ní bylo nesmírně šlechetné, což své schovance

nikdy nezapomněla připomenout

„Úplně mi vypadlo, že dnes odjíždíš!“ zvolala, jako by jí to při­

padalo k smíchu

Lottie jí věnovala milý úsměv, který už předvedla asi milion­

krát „To je v pořádku, jsem –“

Než stačila dokončit větu, Beady se hlasitě uchechtla

„Jak jsem jen mohla zapomenout? Vždyť ty o tom místě pořád

tak básníš,“ znovu se zachechtala, „ale pokud ti tam dovolí chodit,

nemůže být ta škola až tak prestižní “ Lottie sebou trhla a Beady se

přestala smát „Dělám si legraci, Lottie Nesmíš to brát tak vážně “

Lottie se pokusila zasmát, ale výsledkem byl jen ztuhlý úsměv

Beady se zaměřila na dva velké růžové kufry na podlaze

„Ty jsou ale velké Nečekáš snad, že tě odvezu? To bys po mně

chtěla příliš “ Beady se na ni ublíženě podívala, jako by s Lottie

měla kdovíjakou trpělivost

„Ne, to je v pořádku,“ odpověděla Lottie a snažila se na ni být

milá Rozhodně nechtěla Beady naštvat Věděla, jak těžké pro ni

bylo se o Lottie postarat, když jí zemřela máma Přála si, aby to s ní

Beady měla co nejjednodušší „Odveze mě Ollie s jeho mámou “

Obočí její nevlastní matky nesouhlasně vyletělo nahoru „To je

od nich velmi laskavé Doufám, že dáš jeho mámě najevo, jak jsi

vděčná za všechno, co pro tebe dělá “

„Samozřejmě,“ přikývla Lottie, což Beady, jak se zdálo, uspoko­

jilo

„Tak dobře, no...“ Beady se odmlčela a rozhlédla se po pokoji,

jako by tu byla poprvé Chvíli se kousala zevnitř do tváře a pak se

vrátila pohledem k Lottii Pořádně se nadechla, jako by se připra­ vovala na to, co se chystala říct: „Tvrdě jsi pracovala... doufám, že nebudeš zklamaná “

Lottie naprázdno polkla Věděla, že se Beady z jejího odjezdu

do Rosewoodu raduje, protože tím pádem bude mít dům sama pro

sebe Dostat se do Rosewoodu neznamenalo jen splnit slib, který

dala své mámě, ale byl to i největší dar, který Lottie mohla dát své

nevlastní matce

„Děkuju,“ odpověděla

Beady mávla rukou, jako by tím jejich rozhovor ukončila

„Každopádně, já už musím jít a smýt si tu pleťovou masku

Šťastnou cestu “

Sotva odešla, Lottie se rychle vrátila k balení, ale netrvalo dlou­

ho a zase ji někdo vyrušil

„Propána, co to máš na sobě?“ Do pokoje vnikl Ollieho sarkas­

tický hlas Opíral se o rám dveří a s překříženými pažemi pozoro­

val, jak se Lottie snaží sbalit posledních pár věcí, co měla v pokoji

„Ollie!“ Náhlé zjevení jejího nejlepšího přítele Lottii tak pře­

kvapilo, že se leknutím musela chytnout za srdce „Jak ses sem do­

stal? A kolikrát ti mám říkat, že máš klepat?“ Ve snaze zapnout

nacpané kufry se Lottie trochu zadýchala Olliemu bylo čtrnáct

stejně jako jí, ale přestože byl vyšší než ona, dosud mu zůstal jeho

dětský obličej, který jí připomněl točenou zmrzlinu na pláži a další

šťastné vzpomínky

„Musel jsem proklouznout kolem zlé čarodějnice Věděla jsi, že

její kůže konečně zezelenala?“ Ollie se ďábelsky ušklíbl

Lottie se zahihňala, ale nemohla ignorovat jeho poznámku Po­

dívala se na sebe a rozpačitě si oprášila šaty „Co se ti nelíbí na mém

oblečení?“ zeptala se

Ollie se rozesmál a věnoval jí svůj typický sebevědomý úsměv

Jeho džíny byly jako vždy samý psí chlup a Ollie si z toho jako vždy

nic nedělal


18

„Nejsou na první školní den moc nóbl?“

„Moc nóbl?“ Lottie nemohla uvěřit, že ho napadlo něco tak

směšného „Pro Rosewood Hall není nic moc nóbl Musím zapad­

nout Nemůžu si dovolit, aby mě mezi sebe nepřijali jen kvůli oble­

čení “

Lottie se snažila odstranit neexistující smítko na límečku svých

šatů „Většina studentek bude mít nejspíš šaty šité na míru a zdobe­

né zlatem “

Ollie nenuceně přešel pokoj a posadil se na postel Rozhlédl se

kolem a stiskl rty Pokoj, obvykle tak plný života díky jejím vlast­

noručně vyráběným výstřednostem, byl nyní zcela holý, protože

všechno, co Lottie vlastnila, nacpala do dvou růžových kufrů

„No,“ začal Ollie a sáhl do kapsy „Jestli na chvíli dokážeš zapo­

menout na to, co si o tobě myslí jiní lidé...“ Vytáhl pomačkanou

obálku a vybledlý polaroidový snímek, který míval na zdi svého

pokoje „Tohle je pro tebe “

Lottie se pro obě věci natáhla, ale Ollie trhl rukou zpátky

„Ten dopis nesmíš otevřít, dokud nebudeš sedět ve vlaku “

Lottie s překvapeným výrazem přikývla a Ollie jí pomalu polo­

žil obě dvě věci do dlaně Byla to fotografie, kterou viděla snad ti­

síckrát: oni dva na pláži, s nosy upatlanými od zmrzliny a se zá­

řivými úsměvy v dychtivých obličejích Přestože barvy vybledly, pořád bylo vidět korunku, kterou měla na hlavě Lottie, a rohy, které si na hlavu posadil Ollie Jako děti trvali na tom, že tyhle propriety budou nosit každý den a všude, kam půjdou Ollie pro­ hlásil, že je pohádkový skřítek Puk ze Shakespearova Snu noci sva­ tojánské Tu hru viděli jednou večer pod širým nebem na pláži Ollieho natolik okouzlilo, že skřítkovi vždycky prošly všechny jeho rošťárny, až z toho usoudil, že pokud bude mít na hlavě rohy, pro­

jdou všechny nezbednosti i jemu Na druhé straně korunka, kterou

nosila Lottie, neměla tak příjemný původ Lottie přejela palcem po


19

šperku na fotografii a při vzpomínce na den, kdy ho dostala, ji slabě

píchlo u srdce

„Dopřeju ti trochu času, aby ses mohla rozloučit,“ zašeptal

Ollie Bez námahy zvedl ze země oba kufry a odnesl je dolů do

auta Jakmile byl pryč, Lottie si zamyšleně položila oba dárky od

Ollieho k ostatním důležitým věcem, které si poskládala na prázd­

nou postel, aby na nic nezapomněla Každou z nich si pak opatrně vložila do tašky Nejdřív vybledlý polaroidový snímek a dopis od

Ollieho, oblíbený náčrtník, nejoddanějšího společníka – plyšového

pana Trufflese, zarámovanou fotografii své matky v dlouhé róbě

z maturitního plesu a nakonec předmět, který se mezi ostatní vů­ bec nehodil: korunku s půlměsícem, její nejcennější majetek Sbalit celý svůj život do dvou kufrů, džínového batohu a malé tašky přes rameno s pevným bílým popruhem trvalo Lottii asi hodinu Roz­ hlédla se po prázdné místnosti

Zvládla jsem to, mami, pomyslela si Dostala jsem se do Rosewoo­

du, přesně jak jsem slíbila


20

2

Pro Lottii (Čestnou princeznu města St. Ives)

Připadá mi, že jsem tě za ten poslední rok, co jsi tak pilně studo­

vala, sotva viděl, a teď najednou odjíždíš a budeš žít na druhém kon­

ci země. Bez tebe to už nikdy nebude stejné, ale jsem si jistý, že prožiješ

dost dobrodružství za nás oba.

Chtěl jsem ti na rozloučenou věnovat pohádkovou knížku, protože

vím, jak moc je máš ráda, ale měl jsem strach, že už stejně všechny

máš, a tak mě napadlo dát ti ten polaroidový snímek, který ti každý

den připomene mou existenci.

Nemůžu se dočkat, až mi budeš vyprávět, co všechno jsi v Rosewoodu

prováděla. Jsem na tebe tak pyšný, že ses tam dostala, ale budeš mi hrozně

chybět. (Pauza na setření slzy.) JAK SE OPOVAŽUJEŠ NECHAT MĚ

SAMOTNÉHO V TÉHLE TURISTICÉ PASTI!!! ZRÁDCE!! (Sledu­

ješ, jak v rámci obranného mechanismu otáčím svůj smutek v hněv??)

Tvůj přítel Ollie

P. S. Přines mi zlatou korunu nebo něco

(předpokládám, že jednu dostaneš hned při příjezdu).

Lottie se usmála a znovu se pustila do čtení dopisu od svého nejlepšího

přítele Na chvíli si dovolila pocítit nad svým odjezdem z Corn wallu

slabou lítost Zahleděla se z okna vlaku na bujnou zeleň krajiny, která

se míhala okolo, a ve vzpomínkách se vrátila k jednomu dni minulého

roku, kdy podávala svou přihlášku do Rosewood Hall Před pěti lety


21

slíbila své matce, že najde způsob, jak se tam dostat Večer předtím

zuřila bouřka a svět venku byl promáčený a zvlhlý Její matka ležela

pod čtyřmi různými přikrývkami, z nemoci, která ji požírala, měla

vyhublé a slabé tělo, ale v očích jí dosud přetrvával neuhasitelný žár

Podívala se na Lottii a usmála se svým vřelým úsměvem

„Dokážeš všechno, na co pomyslíš, moje malá princezno “

Přijetí do školy nebylo vůbec snadné, protože Rosewood posky­

toval stipendium jen velmi vzácně Takoví uchazeči museli prokázat

mimořádný potenciál Byla to škola, která se pyšnila svou výjimeč­

ností Rosewood nebyl místem, kam jste se jen tak rozhodli jít Ne­

mohli jste si prolistovat brožuru a říct si, že tam chcete chodit Pro

Lottii, která bydlela se svou nevlastní matkou v pekárně, jež patřila

její zemřelé mámě, neexistoval způsob, jak sehnat dostatek prostřed­

ků na školné Lottie se ale nevzdala Neúnavně pracovala, vzdala se

všech společenských událostí a koníčků, brzy vstávala, aby splnila své

domácí povinnosti, a pak se zamkla nahoře a vytrvale studovala

Celou dobu snila o tom, že jednoho dne projde branou Rosewoodu

a zařadí se mezi děti elity, stejně jako její prapradědeček, před mnoha

a mnoha lety Samozřejmě připravená změnit svět k lepšímu

„Příští stanice Rosewood. Ujistěte se, prosím, že při výstupu z vla­

ku nezapomenete na žádné ze svých zavazadel.“

Popadla své dva kufry a zapřemýšlela, jestli je jedinou student­

kou, která do internátní školy cestuje veřejnou dopravou Předpo­

kládala, že většina studentů přijede vlastním autem, ale na mapě,

kterou s Olliem dlouhé hodiny studovali, viděla i něco, co nápadně

připomínalo přistávací plochu – opravdu někteří studenti přilétali

helikoptérou? Měla i ona udělat všechno proto, aby mohla přicesto­

vat vrtulníkem? Věděla, že je to hloupá myšlenka, ale díky ní si

znovu uvědomila, jak moc se liší od ostatních studentů

Najednou pocítila neklid a zašmátrala v tašce po své korunce

s půlměsícem Její matka byla úžasná vypravěčka a každý večer


22

před spaním své dceři četla Lottie měla nejraději pohádku O Po­

pelce a prosila maminku, aby jí přečetla každou verzi pohádky,

kterou dokázala objevit Fascinovalo ji, jak různorodé byly Matka

jí vysvětlila, jak pohádky, stejně jako většina věcí na světě, vznikaly

a adaptovaly se Úplně nejvíc na nich Lottii přitahovalo dobro, jež

v pohádkách vždy zvítězilo Nezáleželo na tom, kterou verzi po­

hádky četla, vždycky v ní vystupovala laskavá princezna, a stejně

taková toužila být i Lottie A tak jí maminka k sedmým narozeni­

nám věnovala dědičnou stříbrnou korunku s půlměsícem, jež se

v rodině Pumpkinových předávala už po generace a která rodinu

spojovala s Rosewood Hall

Lottie sledovala, jak se krajina za oknem vlaku pomalu mění ve

vzpomínku na oslavu jejích sedmých narozenin

„Tvůj prapradědeček dostal tuhle korunku, když chodil do Ro­

sewoodu, a předal ji další generaci Jednoho dne, až budeš sama mít

děti, ji zase můžeš předat jim “

Lottie stěží poslouchala, protože nedokázala odtrhnout oči od

předmětu v krabici

S největší opatrností si posadila korunku na hlavu Bohužel, její

sedmiletá hlavička byla příliš malá Korunka jí téměř okamžitě spadla

a přistála na tvrdé dřevěné podlaze jejich obývacího pokoje a v moři

dětí přecpaných narozeninovým dortem vypadala jako z jiného světa

Protože Lottie byla nesmírně citlivá, dala se hned do pláče Nebylo to

ani tak kvůli tomu, že jí korunka neseděla, ale hlavně proto, že v po­

rovnání s tímto předmětem – tím zosobněním dokonalosti a velkole­

posti, které se do jejich skromného domu vůbec nehodilo – vypadalo

všechno ostatní tak bolestně obyčejně Korunka zářila třpytivou nád­

herou, ale její světlo ještě víc ukazovalo, jak obyčejný je okolní svět

„Lottie už zase brečí,“ zabručela jedna z návštěvnic oslavy

„Zmlkni, Kate,“ napomenul ji Ollie „Nebuď zlá jen proto, že

jsi nic nevyhrála “


23

„ALE JÁ JSEM MĚLA VYHRÁT!“

Tahle ostrá výměna názorů způsobila, že se Lottie cítila ještě

hůř – teď byli smutní i hosté na její oslavě Zrovna když se chystala

propuknout v opravdový nářek, objevila se vedle ní maminka a za­

chránila celý den

„Fajn, posaďte se, všichni Kate, jestli dovolíš Thomasovi, aby si

nechal dárek, který vyhrál v soutěži, dostaneš odměnu A Lottie,

miláčku, můžeš si připnout korunku těmito sponkami “ Sáhla do

kapsy a vytáhla dvě vlásenky

„A teď všichni poslouchejte – tahle korunka je velmi vzácná “

Maminka Marguerite ji zvedla ze země a Lottie si všimla, jak v je­

jích rukou vypadá přirozeně „Tahle korunka má kouzelnou moc “

Všechny děti se okamžitě ztišily a dychtivě očekávaly jeden

z kouzelných Margueritiných příběhů

„Tahle korunka umožňuje svému nositeli dosáhnout všeho, co

si usmyslí, a uděluje mu všechny dobré vlastnosti princezen “

Během vyprávění Marguerite Pumpkinová sponkami opatrně

připevnila korunku na hlavu své dcery a pak jí shrnula vlasy dopře­

du, aby sponky nebyly vidět

„A teď, můžete vyjmenovat tři dobré vlastnosti princezen?“

Rozhlédla se po dětech, ale všechny se styděly, jako většina dětí,

kterých se něco zeptáte „Co třeba statečnost? Myslíte, že jsou prin­

cezny statečné?“ Děti souhlasně přikyvovaly „A co dál?“

„A, a, jsou krásné!“ vykřikl Ollie

Marguerite se jemně usmála Jeho nevinná upřímnost ji dojala

„No, ano, obvykle jsou krásné, ale jejich krása vychází zevnitř,

protože jsou...“ Zvedla ruku a čekala, jestli někdo doplní její větu

„Jsou laskavé!“ pronesla Kate a usmála se na Lottii

„Ano, dobře, Kate A jaké jsou ještě?“

Lottie, povzbuzená úsměvem své kamarádky Kate, se rozhodla

přednést svou vlastní myšlenku: „Nikdy se nevzdávají svých snů “


24

„Výborně, Lottie Jakým slovem bychom to mohli popsat?“

„POPLETENÁ,“ zaječel Ollie Všichni se rozesmáli, ale Lottie jen zakoulela očima

„Ehm... ochotná?“ nabídl Charlie Na moment se rozhostilo ticho, jak se všechny děti usilovně snažily najít vhodné slovo Do­ kud na to nepřišla Lottie Bylo to jako blesk z čistého nebe A bylo

to zcela zřejmé Najednou jí to slovo připadalo jako nejsilnější a nej­

důležitější slovo na světě, jako slovo, které navždy změnilo způsob,

jakým ke všemu přistupovala

„Nezastavitelná “

Sotva Lottie to slovo vyřkla nahlas, věděla, že přesně to chce, aby jí korunka poskytla: sílu nikdy, ale vůbec nikdy se nevzdat, stát se nezastavitelnou silou dobra, ať už se to světu bude líbit, nebo ne

Pomyšlení, že už je to sedm let, co korunku dostala, jí připada­

lo zvláštní Od té doby, co její matka dva roky nato zemřela, se její

život radikálně změnil a Lottie občas měla problém uvěřit, že to

všechno není jen hrozně smutný sen Potřásla hlavou a přinutila se

zahnat smutek zpátky do kouta Konečně v tašce nahmatala ko­

runku, na chviličku ji stiskla a lehounce pohladila malé drahoka­

my, které zdobily přední stranu Raději by měla korunku na hlavě,

ale zatímco jela vlakem, bylo lepší nechat ji v tašce

Pak si pro sebe zarecitovala svou mantru: „Budu laskavá, budu statečná, budu nezastavitelná “

Mohla by to zvládnout Podaří se jí zapadnout mezi ostatní

A uspěje, přesně jak to slíbila své matce

„Přijeli jste do stanice Rosewood, hlavní nádraží. Přestup do Rose­

wood Hall.“

Lottie si odhodlaně posbírala svoje zavazadla Byla připravená

začít novou kouzelnou kapitolu svého života a prokázat, že do toho­

to světa rozhodně patří


25

3

Lottie nastoupila do autobusu, který odjížděl od nádraží Vysadil ji

rovnou u vjezdu do školy, před dvěma křídly ohromné kované brá­

ny, zdobené písmeny R a H, zabudované v masivní zdi, která ohra­

ničovala pozemky Rosewood Hall Otevřenou branou se vstupova­

lo do velkého altánu, jehož střecha připomínala baldachýn

Scházeli se tu všichni přijíždějící studenti Střechu nesly kamenné

sloupy, ozdobené složitě propletenými vyřezávanými trny a růže­

mi Vítr, který se mezi sloupy proháněl, vydával zvláštní hvízdání,

zvuk, který způsoboval, že jí po zádech přecházelo podivně příjem­

né chvění

Rozhlédla se kolem a při pohledu na ostatní studenty a jejich

neuvěřitelnou sbírku luxusních automobilů trochu znervózněla

Několik aut poznala, protože trávila spoustu času s Olliem Byla

přesvědčená, že kdyby je viděl, začal by slintat Žádný jiný student

si nenesl svá zavazadla a většina z nich si nadšeně povídala s ostat­

ními nebo náruživě ťukala do svých telefonů, než je budou muset

před začátkem školního roku odevzdat

V Rosewoodu studovaly děti od jedenácti let, takže spousta

z nich už se navzájem znala, a tím pádem se Lottie ještě víc cítila

jako outsider Chtěla jít poděkovat řidiči, ale mezi sloupy se neče­

kaně prohnal silný vítr a zaskučel tak, že se v něm hlasy všech stu­

dentů úplně ztratily A v té chvíli ji uviděla

Periferním viděním zachytila tajemnou postavu


26

Za autem, které ji přivezlo, stála dívka – vysoká a štíhlá, s krát­

kými vlasy černými jako uhel, oblečená v obnošené bílé kožené

bundě a s kytarovým pouzdrem bezstarostně přehozeným přes ra­

meno Nebyla jako ostatní studenti, něco na té dívce prozrazovalo

její vnitřní žár – byla jako zachmuřený temný bouřkový mrak Vy­

tahovala z auta svoje zavazadla Řidič se jí pokusil pomoct, ale na­

razil na odmítavé gesto a sklíčeně ustoupil stranou Lottie dívce

neviděla do tváře, protože ji zakrývaly velké sluneční brýle Pocítila

náhlou, instinktivní potřebu podívat se na ni zblízka Připadalo jí,

že mezi nimi něco je – jako by ji k té dívce něco přitahovalo Než

se však stačila srovnat s tím podivným pocitem důvěrnosti, její vý­

hled narušil stoh knih s nohama

„Promiňte, prosím, procházím!“

Lottie spěšně odtáhla svůj růžový kufr z cesty Ještě nikdy neviděla

tak malou osobu nést tolik věcí Vypadala, že se každou chvíli svalí,

a přesto se jí nějak podařilo udržet rovnováhu a zůstat v klidu Tahle

dívka byla evidentně silnější, než se dalo odhadovat podle její výšky

Přestože měla tvář schovanou za hromadou knih a zavazadel, Lottie

zahlédla hustou hřívu tmavých kudrnatých vlasů Jak proboha věděla,

kam má jít? To byla záhada Obešla Lottii právě v okamžiku, kdy se

kolem prohnal dav sedmáků Jako by si to dokonale načasovala

„Zdravím!“

Když se za stohem knih objevil dívčin obličej se zářivým úsmě­

vem a dvěma obrovskýma hnědýma očima, které ještě zvětšovaly

brýle s kulatými obroučkami a silnými skly, Lottie nadskočila lek­

nutím a její mozek v dívce okamžitě uviděl sovu

Drobná soví dívka mrkla na kufry u Lottiiných nohou „Ty mu­

síš být v Rosewoodu nová – to je tak vzrušující!“ Znovu se podívala

na Lottii a důkladně si ji prohlédla „Oceňuju tvou oddanost růžové

barvě,“ kývla k šatům, jež měla Lottie na sobě, ke kufrům a dalším

doplňkům


27

Lottie cítila, jak rudne, což byl reflex, který ji sužoval odmalička

„Děkuju, já...“

„Jak vidím, trpíš dost výrazným idiopatickým kraniofaciálním

erytémem “

Soví dívka se naklonila, aby si Lottiin obličej prohlédla zblízka

Lottie se bezděčně odtáhla a zamrkala Domnívala se, že má velmi

slušnou slovní zásobu, ovšem tohle bylo za hranicemi jejích schop­

ností

„Totiž, červenáním Vlastně je to docela milé Ale mohl by to být

i jeden z prvotních symptomů erytematoteleangiektatické formy ro­

sacey...“

Jak soví dívka pokračovala v určování diagnózy, Lottie ji násle­

dovala po cestě ke škole a celou cestu tupě přikyvovala

Když se rozhlédla kolem sebe, už teď cítila, že vstoupila do úpl­

ně jiného světa Cesta vedla skrz tři kamenné oblouky Jak pod

nimi procházely, Lottie si všimla nádherně rytých měděných por­

trétů, připevněných na vrcholu každého z nich Poznala tři zakla­

datele Rosewoodu: Florence Ivyovou uprostřed a Balthazara Con­

che nalevo Na posledním z nich, na tom vpravo, byla vyobrazena

dvojčata Shray a Sana Stratusovi Všichni čtyři upřeně zírali na

studenty a pod tíhou, kterou Lottie ucítila v jejich pohledu plném

očekávání, bezděčně naprázdno polkla

Buď statečná! připomněla si

„Osobně si myslím, že je to rozkošné, ale pokud jsi zároveň

náchylná k erytrofobii, mohl by to být problém “

Soví dívka se sama pro sebe zachichotala a pak se s úsměvem

obrátila na Lottii, které chvíli trvalo, než si uvědomila, že dívka

přestala hovořit a že by měla nějak zareagovat

„Erytrofobie?“ zeptala se Měla by to slovo znát? Nepředvedla

právě, jak je hloupá?

Soví dívka na ni chvíli hleděla a pak zcela nečekaně vybuchla


28

smíchy Zvuk jejího chichotání byl tak roztomilý, že to Lottii při­

pomínalo pištění štěněte

„Promiň, hloupě plácám Tady...“ Dívka se podivně zhoupla

v bocích a přehodila si kufr do jedné ruky

Lottie byla přesvědčená, že tentokrát se opravdu všechno skácí

na zem, ale k jejímu úžasu zůstal celý stoh pohromadě, jako při

nějakém cirkusovém vystoupení Soví dívka sáhla náhle uvolněnou

rukou do kapsy a vytáhla z ní malou papírovou kartičku „Jsem

Binah “

Lottie si nabízenou věc vzala a rychle si uvědomila, že je to vi­

zitka VIZITKA? Je jim čtrnáct, k čemu čtrnáctiletá dívka potře­

buje vizitku?

Binah Faeová

Dobrovolná knihovnická asistentka

Žádosti o radu nebo doučování zasílejte na adresu:

Binah Faeová, Stratus 304B, Rosewood Hall, Oxfordshire

Lottii ochromila hrůza Potřebuje i ona takovou vizitku? Bylo pro

děti elity zcela běžné mít vizitky?

Měla co dělat, aby se přinutila odpovědět

„Ahoj, Binah, já jsem Charlotte... ale prosím, říkej mi Lottie “

Modlila se, aby její křestní jméno stačilo, a ulevilo se jí, když se na

ni Binah upřímně usmála Díky jejímu vřelému úsměvu Lottie

úplně zapomněla na tajemnou dívku v kožené bundě

„Moc ráda tě poznávám, Lottie “

Obě dívky prošly posledním obloukem a stejně jako Binah,

i Lottie svěřila svá zavazadla ženě v golfovém autíčku, které ozná­

mila své jméno a ročník Pak už jen obě sledovaly, jak jejich zavaza­

dla mizí v prudkém kopci, na němž stála škola Při pohledu na

masivní zeď v dálce a prastaré stromy, které školu obklopovaly, se


29

Lottii trochu zatočila hlava Zeď ohraničovala přední část pozem­

ku a končila v růžovém sadu, jenž obklopoval celé zbývající území

a dal škole jméno Cestu lemovaly růže všech možných barev

a druhů Nejen že kvetly, přímo zářily tajemným kouzlem

Cesta do kopce je zavedla ke kamennému oblouku, jímž se

vstupovalo na nádvoří před školou Samotný vstup do školy tvořily

obrovské dvoukřídlé dubové dveře v dalším kamenném oblouku,

zdobené vyřezávanými trny Nahoře tvořily trny jména jednotli­

vých budov v Rosewoodu – Ivy, Conch a Stratus Jejich uspořádání

zrcadlilo to, co symbolizovaly ve školním mottu: „Čest, odhodlání,

důvtip “ Nade dveřmi, vyryté ve zlatě, stálo: ROSEWOOD HALL:

AKADEMIE MIMOŘÁDNÝCH TALENTŮ

Lottie se na chvíli zastavila a v hlavě jí zazněla slova její nevlast­

ní matky

„Doufám, že nebudeš zklamaná.“

I když se zarazila jen na nepatrnou chviličku, zaujalo to pozor­

nost její nové kamarádky

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Binah a tázavě naklonila hlavu k ra­

meni

„Já jsem jen...“ Lottie se odmlčela Nechtěla přiznat, jak je ner­

vózní z prvního dojmu, který na ni škola učinila „... unavená

z dlouhé cesty “

Kdyby jen tušila, jaký dominový efekt ta slova spustí

„Ty jsi z jiné země?“ zeptala se Binah a její nadšení znovu vy­

bublalo na povrch

„Ano “ Počkat, cože? Myslela země jako stát, nebo země jako hrab­

ství?

„To je úžasné Máme tu spoustu mezinárodních studentů, tak­

že bez problémů zapadneš “

„Počkej, já myslím...,“ snažila se ji Lottie přerušit, vysvětlit, že

je jen z Cornwallu, ale Binah vzrušeně pokračovala: „Ne, ne, vůbec


30

si nedělej starosti,“ a rozzářila se svým nádherným úsměvem,

v němž se všechny její zuby třpytily jako perličky a kterým Lottie

zcela oslnila „Jsi v Rosewoodu nováček A já o něm zase vím úplně

všechno, takže můžu každému pomoct “

Lottie několikrát zamrkala Ohromilo ji, jak moc jí slova její nové

kamarádky Binah připomněla její vlastní touhu přinášet do světa jen

samé dobro Rychle se vzpamatovala a otevřela pusu, aby napravila to

nedorozumění, ale Binah se zadívala kamsi za její rameno a zamžou­

rala, ať už viděla cokoliv „A když mluvíme o věcech, které bys měla

znát, zrovna sem přicházejí tři z nich,“ pronesla

Lottie se podívala směrem, kam hleděla Binah, a uviděla, že se

k nim blíží tři dokonale oblečení studenti

První dívka držela v jedné ruce ledovou kávu a ve druhé tele­

fon, do něhož zuřivě hovořila Na sobě měla velký kožich, ze které­

ho čouhalo logo návrháře Ta dívka klidně mohla být obživlou

tmavovlasou Barbie Další dva byli chlapec a dívka, kteří se pohy­

bovali v naprostém souladu, měli podobnou stavbu těla i vzhled,

takže to nejspíš byla dvojčata Byli jako lesklé bílé hrdličky, téměř

celí oblečení v bílém

„Binah!“ vyjekla dívka z dvojčat vysoko posazeným hlasem,

vrhla se vpřed a Binah objala

Binah jí její objetí oplatila a pak si všichni zároveň všimli

Lottie

„Anastacio, Lolo, Micky – seznamte se s Lottií Je z ciziny “

Lottie v duchu zaúpěla a modlila se, aby nikdo nechtěl vidět její

cestovní pas Dívka podobná Barbie se úsečně rozloučila s osobou

na druhém konci telefonní linky a obrátila se k Lottii

„Je mi potěšením,“ prohlásila odměřeně a natáhla ruku V je­

jích slovech zněl lehký francouzský přízvuk Lottie jí pomalu po­

třásla rukou Všimla si, jak je studená „Líbí se mi tvoje šaty,“ do­

dala dívka


31

Lottie se začervenala Uvědomila si, že tahle dívka nejspíš vů­ bec netuší, jak povzbudivá a laskavá pochvala to pro ni je

„Jé, děkuju –“

Než ale stačila dokončit větu, Barbie ji přerušila slovy: „Fajn, dost tlachání Už mě nebaví tady jen tak postávat a navíc se chci podívat, jestli někdo špatně nezachází s mými zavazadly “

Dvojčata se zahihňala

Binah se naklonila k Lottii a pošeptala jí do ucha: „To je ce­ lá Anastacia Je to dcera francouzského velvyslance Je velice zá­ bavná “

Lottie přikývla a dívala se za Anastacií, která spolu s ostatními zamířila ke dveřím Lottie ale zjistila, že za nimi nemůže jít Omá­ mila ji těžká vůně, která jako by provoněla veškerý okolní vzduch Lottii připadalo, že se ve vůni levandule a růží ponořila do hlubo­ kého snu, skoro jako by vstoupila do jiného světa Vzhlédla k budo­ vě, která se nad ní tyčila Měla pocit, že na ni škola volá a přitahuje ji svou atmosférou V tu chvíli věděla, že tu má být Cítila to hlu­ boko v kostech Korunka, již si schovala do tašky, ji pálila na boku

Dokázala to Dostala se do Rosewoodu A v tom okamžiku si uvě­

domila jednu důležitou věc Nebála se, že ji škola zklame Bála se,

že ona zklame školu

„Allez! Někteří z nás by se rádi dostali do Rosewoodu dřív, než

zemřou sešlostí věkem, děkuju “

Anastaciin hlas prořízl vzduch, probral Lottii z opojení a přinu­ til ji dát se znovu do kroku „Co děláš?“ zeptala se Anastacia

„Absolutně netuším,“ odpověděla Lottie, zatímco prvními krůč­ ky vstupovala do Rosewood Hall

32

4

Těžké dveře do dřevem vykládané vstupní haly byly doširoka ote­

vřené a vítaly nové i staré studenty, kteří proudili dovnitř a nadšeně

bzučeli jako dobře oblečené včely v úlu Sluneční světlo, jež za Lot­

tií zvláštním způsobem dopadalo na kamenný oblouk kolem dveří,

vyvolávalo dojem, že dvůr, z něhož právě přišli, je namalovaný ob­

raz Jako by překročením prahu spadla do jiného světa

„Zahajovací projev a ohňostroj nezačnou dřív než pozdě večer,

takže se můžeš ubytovat na koleji, odpočinout si a možná si vy­

zkoušet uniformu Setkáme se předtím, než to všechno začne “

Všech pět nyní stálo ve frontě na registraci Binah vytáhla vel­

ký, krásně vázaný dokument, který měla ve svém uvítacím balíčku

i Lottie Ten její byl ovšem fialový, zatímco Binah měla žlutý

„Na kterou kolej ses dostala po rozřazovacím testu?“

Micky, Lola, a dokonce i Anastacia při té otázce ožili a s napě­

tím očekávali Lottiinu odpověď Spolu s přihláškou musela Lottie

odeslat i rozřazovací test s otázkami typu „Co kdyby“ a několika

dalšími kvízovými otázkami Její odpovědi určily, která kolej pro

ni bude nejvhodnější

„Jsem v koleji Florence Ivyové “

Ostatní studenti se po sobě podívali a Lottie se lekla, jestli ne­

řekla nějakou hloupost

Binah vyprskla smíchy a poplácala Lottie po zádech, což by se

od kohokoli jiného dalo považovat za blahosklonnost, ale její srdeč­

33

ný úsměv zabránil Lottii brát to jako urážku „Promiň, promiň!

Nikdy nenazýváme koleje plnými jmény Stačí jen Ivy, Conch

a Stratus “

Lottie si nemohla pomoct a zase zrudla

„Vidím, že ty jsi v koleji Stratus,“ poznamenala a ukázala na

žlutý dokument, který Binah držela v ruce

„C ́est n ́importe quoi,“ přerušila je Anastacia a střelila po ní oči­

ma skrytýma za slunečními brýlemi

Lottie francouzsky moc nerozuměla, ale pochopila, že to Ana­

stacia považuje za hloupost

„Binah byla jedinou studentkou, které kdy byly nabídnuty

všechny tři koleje – a z nějakého podivného důvodu si zvolila

Stratus, a ne Conch,“ vysvětlila Anastacia

„Hej,“ zvolala Lola, která se zatvářila, jako by ji to skutečně

urazilo

„Není v tom nic osobního, Lolo Chci jen zdůraznit, že Conch

je bezpochyby nejlepší kolej a stejně tak je červená nejlepší barva “

Lola a Micky zároveň protočili panenky Zjevně byli na takové

poznámky od Anastacie zvyklí

Binah směrem k Lottii pokrčila rameny, jako by pozvání do

všech tří rosewoodských kolejí nic neznamenalo, ale její stydlivý

úsměv naznačoval, že moc dobře ví, jaká je to pocta

Jakmile Lottie vystála frontu, prefekt koleje Ivy, FREDDIE

BUTTERFIELD, jak Lottie vyčetla z jeho jmenovky, jí na celé

pololetí sebral telefon a podal jí další uvítací balíček Lottie vědě­

la, že to přijde – používat telefon bylo během pololetí přísně za­

kázáno – přesto měla pocit, jako by odevzdávala kus sebe samot­

né Protože její matka zemřela a Lottie kvůli usilovnému studiu

neměla čas na kamarády, byl Ollie jediným člověkem, se kterým

si posílala zprávy Odtud mu ale nesměla psát ani e­maily, protože

používání internetu se přísně hlídalo Představa, že ho nebude

moct snadno kontaktovat, ji trochu znervózňovala, rychle však

ten pocit zahnala

„Vítejte v Rosewoodu, slečno... Pumpkinová “ Chlapec nad je­

jím příjmením PUMPKINOVÁ, což znamená DÝŇOVÁ, na mo­

ment zaváhal a Lottie se trochu zastyděla, ale pak nad tím mávla

rukou „Tady v tašce máte nějaké dárky, které vám věnovala škola

Najdete tam i klíč od svého pokoje a kód ke vstupu do koleje Ivy

Všechno ostatní nezbytné vybavení najdete ve svém pokoji Telefon

dostanete zpátky na konci pololetí Děkuji vám Přeji vám hezký

den “ Jeho tón naznačoval, že ze začátku dne byl možná plný nad­ šení, ovšem vzhledem k tomu, že musel u každého studenta postu­ povat podle stejného scénáře, měl teď co dělat, aby vnesl do svého proslovu aspoň trochu života

Vyšli ze vstupní haly a rozloučili se s Anastacií, která zamířila

k mostu směrem ke koleji Conch Doprovázela ji kudrnatá blonďa­ tá dívka, která na ni zřejmě čekala Lottie zvědavě sledovala, jak Anastacia dívku pevně objala Nebyla si jistá, jestli si tu scénu jen nepředstavuje U dívky, s níž se právě seznámila, jí totiž tak silný projev citů připadal poněkud zvláštní

Binah ji vzala na prohlídku školy Minuly hlavní budovu části

Stratus, kolej Stratus, která se, jak naznačovalo její jméno, nacházela

v nejvyšší věži školy Velmi příhodně tuhle kolej reprezentoval sokol,

přesněji řečeno dřemlík tundrový, symbol moudrosti, který byl vyřeza­

ný na plaketě nad vstupem do věže Tam zanechaly dvojčata, jež před­

tím, než vyšla po schodech nahoru, Lottii synchronizovaně zamávala

Pak se ocitly v hlavní části školy a Binah zahájila improvizova­

nou přednášku o budovách, kolem nichž procházely Rty se jí po­

hybovaly tak rychle, že je Lottie ani nestačila sledovat, a používala

taková slova, která zněla jako úplně jiný jazyk

„Spletitá fenestrace zasedací síně je záměrným pastišem gotic­

kého stylu z osmnáctého století...“


35

Lottie přikývla Jsou všichni studenti Rosewoodu takhle vý­

řeční?

Anastacia prohlásila, že Binah je jedinou studentkou, kterou kdy pozvali do všech tří kolejí, a Lottie se náhle pevně rozhodla

Chci být taky tak chytrá

Využije svůj čas v Rosewoodu k tvrdé práci, aby na ni matka mohla být hrdá

Sotva vyšly z hlavní části školy, což nebyla zrovna krátká pro­

cházka, takže Lottie byla ráda, že s sebou nemusí vláčet svoje za­

vazadla, pokračovaly po dlážděné cestě vedoucí ke koleji Ivy Asi

ve čtvrtině cesty z kopce, usazená mezi rododendrony, které tvo­

řily hustý porost na okraji rosewoodského lesa, stála majestátní

kamenná budova Za kovanou branou se nacházela kolej Ivy

Wood, její nový domov Byla to nádherná stavba a vypadala jako

hotel, tak byla velká – a skutečně byla skoro jako hotel Lottie se

dočetla, že vedle mnoha pokojů s vlastní koupelnou má kolej Ivy

Wood vlastní vstupní halu, kuchyni, jídelnu, knihovnu a několik

studoven K šedivým kamenným zdem přiléhal v propletených

vrstvách břečťan, který se po stranách budovy plazil nahoru Ces­

tu k hlavním dveřím lemoval hustý porost vistárie, jež se pnula po

vyvýšených konstrukcích... Bylo to tu Tohle byl její domov na

následující čtyři roky

„Jaká architektura převažuje ve tvé zemi?“

Nečekaná otázka vytrhla Lottii z jejího snění Podívala se na

Binah a hlas se jí zadrhl v hrdle Přiznat to nedorozumění bude

velice ponižující, ale musí to udělat Teď měla šanci

„Já...“

Dál se ale nedostala

„Jé, podívej, není nádherný?“ Binah vzrušeně zatleskala

Lottie zvedla hlavu Její pohled upoutalo jezírko uprostřed za­

hrady Nacházela se tam bronzová socha jelena Nad hlavou se mu


36

jako koruna rozpínalo rozložité paroží a zvláštním, povědomým

způsobem se jí pohledem zabodával do očí

Binah ji s teskným povzdechem vedla blíž

„Jmenuje se Ryley – je to ochránce Rosewoodu a symbol tvé

koleje “

Lottie měla co dělat, aby od něho odtrhla oči Už zase zapo­

mněla, že by měla vysvětlit Binah to nedorozumění, téměř jako by

ten jelen úmyslně odváděl její pozornost

„No tak “ Binah natáhla ruku, palcem jemně šťouchla Lottii do

dlaně a odvedla ji od Ryleyho ke vchodu do koleje „Pojď se přihlá­

sit a nastěhovat do pokoje, z té cesty už musíš být unavená “

Lottie zasténala Být v Rosewoodu ji vážně zcela vyčerpalo, a to

vyučování ještě ani nezačalo

Binah ji odvedla až ke dveřím do koleje a nechala ji tam stát

s jasnými instrukcemi ohledně pozdějšího setkání

„Vyzvednu tě v sedm hodin před branou Ivy Wood a vezmu tě

do Kouzelného stanu, kde se seznámíš s ostatními Kdybys potře­

bovala nějakou pomoc, až odejdu, tvojí kolejní matkou je profesor­

ka Devinová...“ Binah se na moment zarazila a zamyšleně si po­

ložila prst na rty „Ačkoli ta tu teď nebude, protože poskytuje

seznamovací přednášku, ale jsem si jistá, že některá prefektka ti

s radostí pomůže “

Lottie se svědomitě naučila jména všech učitelů a vedoucích

pracovníků školy, ale ze všeho nejvíc se těšila na setkání se zástup­

kyní ředitele a matkou koleje Ivy, profesorkou Adinou Devinovou

Ollie si neodpustil vtípky na její adresu Tvrdil, že to zní jako

jméno nějaké čarodějky Lottie mu připomněla, že je velmi citlivá,

pokud se vtipkuje o jménech osob, a zdůraznila, že „to zní spíš jako

jméno kmotřičky víly, děkuju mnohokrát“.

„Máš štěstí Profesorka Devinová je úžasná žena,“ zasnila se Bi­

nah a tvář jí ozdobil široký úsměv „Jen udělej všechno pro to, abys


37

nepoznala její temnou stranu Dokáže křičet tak hlasitě, že se ko­

lem tříští sklo “

Lottie při té představě naprázdno polkla Nesnášela, když na ni

někdo křičel

Binah ji rychle objala Lottie svou novou kamarádku pevně

stiskla a uvědomila si, že nechce, aby odešla Binah už jí tolik po­

mohla a Lottie se bála, že bez ní bude úplně ztracená

„Mockrát děkuju, Binah “ Než ji pustila, ještě jednou ji pevně

stiskla

Binah se na ni usmála, až se jí v širokém, povzbudivém úsměvu

zatřpytily zuby

„Určitě sem skvěle zapadneš, Lottie Myslím, že jsi přesně to, co

tahle škola potřebuje “ A veselým krokem odkráčela směrem ke ko­

leji Stratus

Lottie se bez Binah cítila jinak Všechno jí najednou připadalo

mnohem větší než před několika minutami a do nitra se jí vkradla

znepokojivá osamělost

Buď statečná

Vstoupila do koleje Uvnitř ji přivítala slavnostně vyzdobená

vstupní hala s velkým obrazem v dubovém rámu Zobrazoval drob­

nou, ale přísnou ženu ve fialovém s jelenem po boku Samozřejmě,

že šlo o Florence Ivyovou Mračila se ze svého rámu, dožadovala se,

aby ji svět bral vážně, a probouzela odhodlání ve všech, kdo se na

ni podívají

Já vás nezklamu, slečno Ivyová

Za stolem u vstupu do budovy seděla boubelatá rusovlasá

prefektka se jmenovkou, na které stálo ELIZA LOOPEROVÁ

Usmála se na Lottii a zapsala ji Výrazně voněla perníkem a její

pihami hustě posetý obličej trochu připomínal mapu souhvězdí

Na rozdíl od Freddieho vypadala, že opravdu nadšeně touží po­

máhat


38

„Moc ráda tě poznávám, Lottie!“ Podala jí malou knížečku

s názvem POLOLETNÍ ROZVRH vytištěným krásným písmem

na přední straně

„Tohle je tvůj konečný rozvrh Najdeš tam, do které družiny

patříš, tedy s kým se zúčastníš většiny vyučovacích hodin “

Lottie přikývla Už zkoumala, jakým způsobem se v Rosewood

Hall organizuje výuka Každý ročník se dělil na několik družin po

zhruba dvaceti studentech z jedné koleje Většinu vyučovacích ho­

din navštěvovala celá družina pohromadě a Lottie se modlila, aby

se dostala do dobré skupiny

„Jestli chceš posílat a dostávat dopisy, ve svém uvítacím balíčku

najdeš adresu své soukromé poštovní přihrádky Větší balíčky mů­

žeš posílat nebo si je vyzvedávat v poštovní místnosti vedle budovy

Stratus “

Lottie znovu přikývla Poštovní systém si s Olliem prošla snad



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist