načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zanzibar aneb První světový průvodce Haliny Pawlowské - Halina Pawlowská

Zanzibar aneb První světový průvodce Haliny Pawlowské

Elektronická kniha: Zanzibar aneb První světový průvodce Haliny Pawlowské
Autor:

Knižní podoba cestopisných reportáží, které byly vysílány před několika lety v České televizi a sloupků v časopise Šťastný Jim. Knížka Haliny Pawlowské není průvodcem v pravém ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 186
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání druhé
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1202-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Netradiční cestovní zápisník většinou opomíjí proslavené turistické atrakce evropských měst a věnuje se drobným postřehům z běžného života, atmosféře konkrétního místa a velice často a podrobně i místní kuchyni. Osobitým stylem zachycené dojmy z Evropy doplňuje kapitola, ve které se autorka se čtenáři dělí také o své zkušenosti z návštěvy New Yorku.

Popis nakladatele

Knižní podoba cestopisných reportáží, které byly vysílány před několika lety v České televizi a sloupků v časopise Šťastný Jim. Knížka Haliny Pawlowské není průvodcem v pravém slova smyslu, není to cestovatelský deník. Nabízí vám své vzpomínky, střípky svých poznatků, fakta, která pro ni byla nová, a taky místa, která by se vám mohla zalíbit.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zanzibar aneb

První světový průvodce

Haliny Pawlowské

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Halina Pawlowská

Zanzibar aneb První světový průvodce

Haliny Pawlowské – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Praha 2018


PŘEDMLUVA

„I když je mi osmdesát pět let, chci ještě poznat celý svět!“

Tohle napsal můj táta, umřel v  devadesáti a  já pak nad jeho

slovy brečela dojetím.

Můj táta totiž moc necestoval. Nebylo to možné. V roce 1948

mu komunisté zabavili nejen vysokoškolský index, ale taky

cestovní pas.

Mého otce cizí kraje vzrušovaly. Byly pro něj synonymemsvo

body a dobrodružství a toužil, abych aspoň já poznala všechny

ty zaslíbené země. Nutil mě proto hrát tenis, abych sev zahra

ničí účastnila mezinárodních turnajů, nutil mě učit se cizí řeči,

abych všude měla dveře dokořán. A taky mi táta říkal, že všude

se dá žít, když tam máte s kým jít na víno.

Knížka, kterou právě máte v rukou, vznikla tak, že jsem byla

požádána, abych pro Českou televizi napsala sérii dokumentů

o evropských metropolích.

Byla to úžasná zakázka. Splnila jsem ji s rozkoší a vydělala jsem

si tím dost na to, abych mohla cestovat dál sama a bezpovin

ností.

Úplně svobodná jsem se vydávala do vyhlášených, ale i méně

známých míst a tam jsem hledala významné stavby, bezvadné

restaurace, pohodlné pláže, romantická zákoutí, alkohol a fajn

lidi.

A protože cestování považuji nejen za jednu z nejpříjemnějších

činností, ale taky za důležitý moment rozvoje našehovzdělá

ní, a protože si myslím, že my, jako Češi, jsme se už doma za

Honzovou pecí naseděli až dost, tak si dovoluji vám předložit

své cestovatelské postřehy.

ZANZIBAR 5

PŘEDMLUVA


Má knížka není průvodcem v  pravém slova smyslu, není to

cestovatelský deník. Nabízím vám své vzpomínky, střípky

svých poznatků, fakta, která pro mne byla nová, a taky místa,

která by se vám mohla zalíbit.

A proč je název knížky Zanzibar? Protože vždycky když si táta

pečlivě vyleštil boty a nasadil klobouk, tak máma řekla: „Kam

jdeš?“ a táta řekl: „Do Zanzibaru!“ a máma řekla: „Tak ať jsi do

půlnoci doma!“

„Zanzibar“ nebyl pro mého otce jen jménem ostrovav Indic

kém oceánu, z  kterého se vyváží vonné koření, když šel můj

otec do „Zanzibaru“, tak šel „do světa“! Šel pít víno a snít své

cizokrajné příběhy.

Můj táta měl vždycky pravdu, proto ctím jeho myšlenku

a  troufám si vám poradit: „Čím větší kus světa poznáte, tím

budete chytřejší, a  čím častěji vyrazíte na flám, tím dřív si

zvyknete na kocovinu!“

Za sebe si dovolím ještě jednu ideu, zformulovala jsem si ji na

základě zkušenosti, která mne sama přivedla v úžas:

„Čeští muži by měli cestovat, aby na vlastní oči viděli, jakkrás

né, chytré a  hodné jsou české ženy! A  české ženy by se měly

vypravit do světa, aby se ujistily, že někde existuje aspoň jeden

vtipný, bohatý, hodný, vášnivý, něžný, zodpovědný a zamilo

vaný muž!“

S výkřikem:

VŠUDE NA SVĚTĚ SNÍM,

CO TAM SNÍM!

Happy travel time, gute Reise a dobrou chuť vám přeje



ŘÍM

UNAVENÁ NAHÁ HOLKA

FEDERICA FELLINIHO


ŘÍM ZANZIBAR 9

D

o Říma vedou cesty všech hříšníků. Logicky jsemproto letěla do Říma i  já. Když řeknete ROMA (Řím)

obráceně, dostanete slovo Amor. Proto je zřejmě právě Řím

městem, kde sídlí papež, kde se hodně modlí a  kde je víc

jak 400 kostelů. Někdy jsou kostely nenápadně vklíněné do

čtvrti tak, že vypadají jako řadové domky, někdy majíhistorii starou skoro 2000 let a vždycky je v nich v létě chládek

a v zimě překvapivě teplo...

Režisér Federico Fellini jednou pojal Řím jako město žen. Řekl, že ho vždycky nesmírně vzrušoval pohyb ženských boků při chůzi a že mu od dětství právě tenhle pohyb připomínalzvony, které se komíhají proto, že nastal čas, aby se šlo ke zpovědi...

Řím sice leží mezi sedmi pahorky, ale střechy římských domů – většina z  nich vznikla bez dovolení, a  proto Řím působí trochu jako chaotická skládačka různě přistavovaných kamenných beden – jsou rovné! Jen když je hezky, tak vás dojmou zelené rostliny teras, červené slunečníky a  zvláštní odraz slunce, které se cpe do úzkých a provlhlých uliček.

KDYBY SI NA SEBE VZALA

ASPOŇ KOŠILKU!

Když jsem byla v Římě já, tak bylo neveselo, truchlivo, lilo

jako z konve. Taxikáři kvůli dešti nejezdili, bary seneotvíraly, a když jsem si přesto chtěla dát s někým schůzku, tak se

ten Říman většinou podíval na nebe a řekl: „Porca puttana!“

(V překladu kombinace slov prase a děvka.)

Když opravdu chcete poznat Řím, nešplhejte po schodech, po stráních a nevytahujte dalekohled. Vrhněte se dopodzemí. Když byl režisér Fellini dítě, tak se jednou v  římských katakombách ztratil. Nikdy nezapomněl na svou hodinovou hrůzu a na osvobozující skřehotavý hlas, který volal: „Hledá se chlapec z Rimini!“ ZANZIBAR ŘÍM

Z Rimini je i muž, co mi dovolil navštívit svou zahradu. Inženýr  Bordoni patří ke společenské špičce Říma a  bydlí přímo nad katakombami. Ty ústí hned vedle bazénu a jsou typickým příkladem římského života a smrti. Když si totiž právě tady plavou římské krasavice, je docela logické, že jsou přímo nad urnou krasavice, která zemřela v roce 303. V  každém případě vždycky ale v  Římě platilo a  platí, že kdo je bohatý, ten musí mít bohatý hrob, a že když seněkdo považoval za velkého člověka, tak musí být jeho hrob ohromný.

Proto existuje Pantheon. Vznikl v roce 2 před našímletoočtem, pak za baroka ho zohavili a pak se do něj pohřbilo asi 30 000 mnichů. Dřív se šlo do Pantheonu po pětischodech vzhůru, dnes stojí chrám v  rovině s  dlažbou a  je to jen další důkaz, že se Řím pomaličku propadá do vlastních dějin...

Alberto Moravia řekl, že Řím je lenošivá děvka, současná obchodnice mi řekla, že Řím je město překrásné, výborný italský režisér Maurizio Scaparro řekl, že je Řím městozamilovaných, a mně se líbí, co řekl slavný italský herec Giorgio Albertazzi: „Řím je jako nahá pěkná žena. Je ale pořád nahá, máte chuť jí říct, aby si vzala aspoň košilku, ale kdepak! Ona se neoblékne! A protože je nahá tak dlouho, tak už je z té své obnaženosti dost unavená...“

ŠOK V NEJVĚTŠÍM CHRÁMU PÁNĚ

Nejvíc hysteričtí po památkách jsou v  Římě pochopitelně

Japonci. U  Kolosea se dokážou fotografovat celé hodiny.

Normální Ital by byl rád, kdyby se v Koloseu konalomistrovství světa ve fotbalu, italští umělci touží v  Koloseu ztvárnit

balet a  básník Seneca Koloseum nenáviděl. Řekl o  něm, že

když dopustili, aby tu během 100 dní zemřelo 5 000 šelem


ŘÍM ZANZIBAR 11

a  120 gladiátorů, dá se čekat, že nejdřív budou požírat lvi

lidi a  potom budou lidi předhozeni bez zdržování rovnou

divákům...

Nad kalnou vodou Tibery leží Andělský hrad. Vypadá jako

ponuré vězení. Je to pevnost, kde byli mučeni kacíři, kde se

skrývali papežové a kde je teď chodba, která vede přímo do

Vatikánu...

Vatikán je státem ve státě. Má hranice, které jsounejčastěji přestupované, a má hranice nejpečlivěji střežené.Vatikán má 44 hektarů a asi 2 000 zaměstnanců. Mábenzinové pumpy, rozhlas, policii a gardu o 100 mužích. Má taky

vlastní měnu a poštu, a ta je na rozdíl od státní pošty přesná

a  rychlá. Ve Vatikánu se nerodí děti a  žijí v  něm zejména

muži...

Nad vším ční Michelangelova kopule Svatého Petraa Svatý Petr je největší chrám Páně na světě. Má 30 oltářů a vejde

se prý do něj 60 000 lidí. A vás šokuje to, že bazilikanepůsobí jako většina ostatních ponuře. Je světlá a až euforicky

rozmařilá.

ZPOVĚDNÍK NA INFARKT

Každý správný Američan má svého psychoanalytika. Každý

správný Ital má svého zpovědníka. Bratr František jez kostela sv. Marie ve čtvrti Trastevere. Je to nejstarší mariánský

kostel v Římě, je ze 3. století a má mozaiku s 10 svatýmiženami... Když jsem byla v kostele já, tak tam bylo žen mnohem

víc. Na zpověď čekaly frontu a  bratr František jim pozorně naslouchal, radil, a když slyšel, že jedna z cizinek nebyla

u zpovědi už tři roky, tak se tak zhrozil, že ji okamžitě poslal

do jiného kostela, kde umí všechny jazyky světa a  kde visí

venku červené lucerničky, protože je to vlastně záchranná

služba první boží pomoci... ZANZIBAR ŘÍM

CARA MAMMA! FIAMMA!

Jací jsou vlastně Římané? Herec Albertazzi mi řekl, že jsou

srdeční, maličko vulgární a  někdy trošku na obtíž... Pravý

Ital bez gest nemluví a  zcestovalý Ital, který chce vypadat

důstojně, jako by měl pořád na paměti radu: „Nemávejrukama!“ A proto to někdy při rozhovoru vypadá, jako byoslovený dostával neviditelné příkazy: „Pozor!“ – „Pohov!“

Pro Římana je typické, že neustále telefonuje. Mobil mu ale neslouží k byznysu, k domluvení schůzky s milenkou, každý Říman má mobil proto, aby mohl svou matku informovat o tom, kde právě je, co hodlá dělat a kdy přijde na oběd...

V Itálii totiž vládnou matky! Každý Říman je pro svoumatku věčně neposlušným nádherným chlapcem a kvality každé dívky se určují pouze tím, jaká z  ní v  budoucnosti vyroste matka! Při telefonování často slyšíte cara mamma a fiamma (drahá maminko, milovaná...).

Italové milují jízdy na motorkách a  mopedech. Italové jsou všichni potenciální herci. Italové mají rádi plné ženy s mohutnými ňadry.

SPOLEČENSKY VYŘÍZENÝ ITAL

Centrum Říma tvoří úzké uličky. Občas v nich visí prádlo.

Domy jsou otlučené, svítí jen výklady drahých butiků. A ty

jsou tady opravdu drahé. Butik Fendi je úžasný, protože

v něm můžete sehnat tašky s kapsami určenými speciálně pro

lahve se šampaňským. Firmu Fendi založilo pět sester. Jejich

obchody jsou v  elegantní ulici Bourgogne blízko Piazza di

Spagna a všechny jsou řízeny homosexuály.

V noci je Řím převážně temný. Hodně se šetří elektřinou. Město připomíná středověký Východ. Salon Versacenavzdory energetické krizi září do daleka...

ŘÍM ZANZIBAR 13

U  Gucciho hodně nakupují Rusové. Nejdražší kabelky, aktovky, které svou elegantní tajuplností asociují mafii, která méně elegantně zlikvidovala už jednoho z Gucciho bratrů.

Italové mají skoro nejhezčí obchody na světě. Interiéry míst, kde opravdu žijí, jsou mnohdy mnohem skromnější. Většinou má pravý Ital svůj majetek na sobě. Muži jsou ve značkových oblecích, a kdo jde na jednání s botou, která nemá podrážku z kůže, je společensky vyřízen. Přesně jako když má ponožku tak krátkou, že je možné mu zahlédnout kousek nohy...

O KÁVĚ, ROZKOŠI A HŘÍCHU

V Itálii je nejlepší capuccino a zmrzlina na světě. Víc než

100 druhů zmrzliny najdete v cukrárně Della Palma. Capuccino

si dejte v Caffé Greco. Sem chodil Nikolaj Vasilijevič Gogol,

Johann Wolfgang Goethe, ten mimo jiné vzdal svou honbu

za antikou a vrhl se do náručí ohnivých Italek – nejvíc ho na

nich fascinoval temný knírek...

Právě tady sedávala spisovatelka Emily Brontëová, spisovatel Mark Twain a  právě tady taky papež zakázal stýkat se s umělci, protože měli moc hříšné názory na svět.

Federico Fellini sem taky chodil. Větší přednost ale dával kavárně Canova. Když jsem v  ní byla já, tak na židličce seděla dáma v norkovém kožichu. Kolem ní prošli dvamladí policisté a  možná jí něco řekli. Pravda je, že křičela přes celé náměstí Popolo asi deset minut. Pravda je, že ústředním tématem projevu byla slova bastard! a cretino! A  pravda je, že si jí vůbec nikdo nevšímal. V  téhle restauraci se scházejí největší gurmáni. Mají tu mořské speciality a já si dala široké nudle pappardelle s čerstvými hříbky a smetanovou omáčkou a rozkoší jsem málem omdlela.

Fellini taky řekl: „Řím je město temné jako žena, temné jako katolická víra. Temné tím, že vám dává pravidla, kteZANZIBAR ŘÍM rá vás baví okamžitě neposlouchat. A  to je motor – hřích, odpuštění, rozhřešení, hřích...“

O restauraci Ranieri se vypráví, že je stará jako Řím. Není

to pravda. Je stará od roku 1843 a byla v ní jako hostkrálovna Viktorie. Vaří tu skvěle. A  je tu ticho, které si vynucuje

panovnická přítomnost.

V  hospodě Da Meo Patacca ve čtvrti Trastevere je vždycky

veselo, protože sem chodí domácí i turisté, a kuchař miprozradil, že 300 hostů nakrmí on sám jen s pěti kuchaři. A když

jsem si já poručila, tak číšníci na mě mrkali a kuchař se přišel

osobně podívat. Pak přišli typičtí italští zpěváci. Dva z nich se

svěřili, že jsou z Haliče. A zpívali, jak jsou ženy krásné a jak jim

láskou puká srdce. A pak šli k vedlejšímu stolu a zpívali totéž.

V  Římě nejsou kavárny, ale bary a  trafiky, kde se jen tak

rychle do sebe hodí šáleček kofeinu jako nezbytnýživotabudič. Denně asi tak osmkrát... Jsou to buď maličkatá úžasně

silná espressa ristretto, nebo větší úžasně hořká espressa, nebo

dvojitá espressa doppio, nebo silné caffe frappé – se zmrzlinou,

nebo con panna – espreso se šlehačkou, nebo latte macchiatto –

espreso s mlékem a mléčnou pěnou, anebo nějaká jiná káva.

V Itálii se taky jí asi 300 druhů těstovin, a je to vždycky jenom

předkrm. A počet druhů pizzy ještě nikdo nikdy nepočítal.

Náš domácí se jmenoval Alfonso. Říkal, že o  Italech jsou

všichni ve světě přesvědčení, že se cpou pouze těstovinami.

A on, Alfonso, ze všeho nejradši jí steaky a plněná avokáda.

Pravda je, že jsem nadívané avokádo u Alfonsa takyochutnala. Bylo tak lahodné, že doma jsem ho už svým blízkým

připravila nesčetněkrát...

INVALIDA U PAPEŽE NEMÁ ŠANCI!

V Římě je určitě hezky, když svítí slunce a je vedro, a vy se

radujete, jak kolem vás prošly dějiny. Když je vám zima a bolí

ŘÍM ZANZIBAR 15

vás nohy, vidíte jen obludně obrovské pozůstatky těch, kteří

se marně snažili o pomníky své nesmrtelnosti. Cítíte touhu

po moci a taky zmar, a pak si řeknete: Řím je přece svatéměsto! Žije v něm nejbližší prostředník Boha. A to je prý nejlépe

informovaný smrtelník. Ale jak to, že mu neřekli, že když

se chce v chrámu svatého Petra pomodlit invalida, že nemá

šanci? Že díky 17 vysokým schodům před kostelem nemůže

v chrámu nejsvatějším prosit o zázrak!

V Římě je 1 300 fontán. Fontána di Trevi je na maličkém

náměstí a vypadá jako varhany. Stojí v ní bůh moře Neptun,

lasturu táhnou koně a všichni cizinci házejí do kašny peníze,

aby se do Říma mohli vrátit. Já neviděla jediného invalidu,

že by tam něco házel.

 ITALSKÁ ANTIPASTA S LILKY

Dva menší lilky nakrájíme na půlcentimetrové plátky a  lehce posolíme, menším žamionům oloupeme hlavičky (100 g) a  1 červenou a  1 žlutou papriku nakrájíme na

proužky, 2 cibule a  4 stroužky česneku na plátky. Na

olivovém oleji (3 lžíce) pak nejdřív osmahneme cibuli,

potom česnek a ostatní zeleninu. Krátce orestujeme,přisolíme, opepříme a  vložíme do zapékací mísy. Přidáme

čerstvý rozmarýn (1 lžíce), citronovou šťávu (3 lžíce),

olivový olej (2 lžíce), bílý vinný ocet (3 lžíce). V troubě

zapečeme (15 minut) a hned podáváme s bílým pečivem.

 NADÍVANÉ ALFONSOVO AVOKÁDO

Dvě velká zralá avokáda rozkrojíme na poloviny,vyjmeme pecky a lžičkou vydlabeme dužinu tak, aby u slupky

zbyla vrstva silná asi 5 mm, a lehce pokapeme citronem.

Další vypeckované zralé avokádo oloupeme, nakrájíme na kostičky a zalijeme marinádou z olivového oleje (2 lžíce), jablečného octa (1 lžíce), soli a černého mletého pepře. Z oloupaného jablka vyjmeme jádřinec, dužinu nakrájíme na kousíčky a přimícháme k marinovanému avokádu. Touto směsí naplníme poloviny avokád, přikryjeme potravinovou fólií a necháme vychladit.

Italové k  nadívanému avokádu rádi pijí lehké bílé

víno nebo jasmínový čaj.

 KUŘECÍ STEHÝNKA RANIERI

Paličky kuřecích stehýnek dáme na hodinku marinovat do ½ l černého piva s  několika kuličkami drceného

jalovce, černého pepře a dvěma bobkovými listy. V hlubší

pánvi zahřejeme lžíci olivového oleje a na němrozpustíme 2 lžíce másla. V pánvi podusíme na kolečkarozkrájené 2 cibule. Pak přidáme osušená stehýnka, zprudka

je orestujeme a posolíme. Přidáme marinádua zahřejeme k  varu. Ztlumíme oheň, vmícháme 2 lžíce rajského

protlaku (nebo kečupu), přikryjeme pokličkou a dusíme

asi půlhodinku. Změklé maso vyjmeme a dáme do tepla,

šťávu zcedíme a  za vyšší teploty a  stálého míchání zredukujeme množství sosu asi o jednu třetinu. Dochutíme

mletým černým pepřem, dosolíme, stehýnka šťávou na

talíři přelijeme a podáváme s bílým chlebem.

 ZELENINOVÁ MÍSA

Na lžíci másla v  kastrolu podusíme nakrájené kedlubny (4 ks), mladou mrkev (6 ks)

a  zelené fazolky (500 g). Osolíme, opepříme, přidáme lžíci nasekaného rozmarýnu. Změklou směs promícháme se 4 lžícemi strouhaného sýra (Grana Padano) a lžící sekané petrželky. Mísu ozdobíme

16 ZANZIBAR ŘÍM


půlkami malých rajčátek (8 ks). Zeleninová směs chutná

výborně jako příloha k minutkám nebo samostatněs pečenými bramborami.

 ŠPAGETY S KREVETAMI

Na lžíci másla krátce podusíme proužky

z 1 římského salátu a na 2 lžících olivového

oleje orestujeme středně velké krevety (200 g).

Omáčku si připravíme z  1 lžíce zahřátého

rajčatového protlaku, 3 lžic koňakua kelímku sladké smetany. Osolíme, opepříme, vmíchámekrevety i salát a společně provaříme cca 3 minuty. Podáváme k těstovinám (300 g), které jsme uvařili v osolené vodě.

TOSKÁNSKO

KDE ŽENSKÉ VNADY

NEMAJÍ ZA VADY

TOSKÁNSKO ZANZIBAR 19

D

alo by se říci, že moje rodina má 3 byty, 4 psy a 2babičky. A všechno to v létě vyžaduje hlídání. (Doufám,

že tahle formulace babičky neurazí, ale snad ne, protože obě

vědí, že je máme rádi.)

Tak! A  protože organizace hlídacích čet je velice náročná, tak to naposledy vyšlo tak, že jsem jela na dovolenou s mou dcerou. Je to velká slečna a na rozdíl ode mne umí řídit i  náklaďák. Já neumím řídit nic. Ani kolektiv, ani vlastní život, natož něco, co má kola. Představa, že trávíme prázdniny v  náklaďáku, se nám nelíbila. Zhlédly jsme se v kabrioletu. Asi proto, že je velice in, a taky proto, žečasto listujeme stylovými časopisy, a i když to ani jedna z nás nevyslovila nahlas, tak jsme obě dospěly k závěru, že právě kabriolet je naprosto zásadní, aby se z  nás staly úchvatné krasavice. Věřily jsme, že v  kabrioletu budeme mít sexapeal tak obrovský, že se za námi potáhne peloton dychtivých mužů z  Prahy až na kraj světa. Pro tento pocit jsme byly ochotny vraždit. Naštěstí to nebylo třeba. Pan Duba z autocentra Duba nám ho půjčil.

To zásadní k dosažení hvězdného lesku bylo jasně červené cabrio značky Lexus, a kdo se na ně podíval, tomu sesamovolně zvedly koutky, protože tohle auto i ve skepticíchprobouzí optimismus. Když jsme ho s dcerou testovaly, tak jsme náhle jely dvěstěpadesátkou a  vůbec nám to nepřišlo. Jediný handicap vozu spočíval v  tom, že když jsme chtěly mít otevřenou střechu, tak jsme musely mít skoro prázdný kufr. Speciální zavazadla kónických tvarů, která nádherně pasovala za přední sedadla, jsme totiž sháněly až na poslední chvíli, a tak jsme je nesehnaly.

Rozhodly jsme se proto, že pojedeme někam, kdenebudeme nic potřebovat. Někam, kde vystačíme s plážovými šaty, náhradním svetrem, osuškou a žabkami. A tak jsme serozhodly pro Itálii. A  protože jsme měly vůz, který by slušel každé filmové hvězdě, tak jsme jely do míst, o  kterých bájí ZANZIBAR TOSKÁNSKO nejen teď v Hollywoodu, ale kde kdysi tvořili impresionisté a  básníci, když je Paříž přestala bavit. Cíl naší kabrioletové cesty zněl: Toskánko!

JEZERO TAK AKORÁT NA ZABITÍ Na mapě jsme si našly atraktivní trasu. Přes rakouskýHallstatt a  přes Grossglockner. Hallstatt je nesmírně malebné městečko vytesané do skály. Domečky jsou v  něm mrňavé a barevné, hladina jezera pod nimi je temná. Pršelo. Vítr dul, čerň ledovcového oka nám evokovala smrt. Přespaly jsme v hotelu U Pošty. Patřila k němu oblázková plážičkaa zahrádka s veselými slunečníky. Nebylo jich třeba. V hotelu s námi bydlelo ještě 17 Japonců, ti si stáhli kapuce přes obličeja nekompromisně fotili proudy deště. My jsme kabrioletu zatáhly střechu a  namířily jsme si to do lázní. Bad Ischl má léčebné prameny, lékařské domy, fontánky se zdravou vodou, několik jezírek v okolí, kostel, ve kterém je při mši narváno, a taky cukrárnu z roku 1880, kde je pořád cítit vůně vanilky, jahod a taky trošku arogantní snobismus bývalé monarchie. Daly jsme si čaj a má dcera zhřešila meruňkovým koláčem. Byl z  kynutého těsta se žmolenkou. Těsto bylo nadýchané, ale tenké na čtvrt malíčku.

VÁNICE V ALPÁCH Na Grossglockner jsme stoupaly do výšky 2 500 metrů. Na vrcholku byl sníh. Léto bylo v plném proudu a námošlehávaly tvář vločky ostré jako střípky skla...

„Jediné, co bych tady chtěla vidět, jsou aspoň dva svišti!“

řekla jsem. Nahnuly jsme se nad rokli a asi metr pod námi

jsme zahlédly temné chlupaté tělíčko. Svišť! A vedle nějdrubr />

TOSKÁNSKO ZANZIBAR 21

hý! Zvířátka měla roztomilé obličejíky, jen mě překvapilo, že

měřila maximálně 30 centimetrů. Vycpaný svišť, kterýkraloval Císařské chatě Františka Josefa ve výšce 2 880 metrů, byl

aspoň o půl metru větší.

„SE SNOBSKÝM AUTEM

DO SNOBSKÝCH MÍST...“

Tak by mohl znít náš letní slogan. Jsem dávno poučena

mým kamarádem, kameramanem Vláďou Holomkem, který

tvrdí, že nejlepší vyhlídka je vždycky tam, kde je napsáno

„Vyhlídka“, a proto jsem došla (a velice správně!) k závěru, že

místa, kam jezdí bohatí a slavní, musí mít něco do sebe. Jinak

by přece celebrity jezdily jinam! Cítím ale povinnostzdůraznit, že jsem nejela šmírovat hvězdy, jak vypadají v plavkách

(i  když by mě to zajímalo!), jela jsem do vyhlášených míst,

abych si je prohlédla jako rovnoprávný turista. Jako člověk,

který se už nemusí pachtit za devizovým příslibem a který se

v cizině neživí výhradně lančmítem.

LAGO DI GARDA Naše další zastávka byla u  jezera Lago di Garda. Ubytovaly jsme se v  městečku Gargnano ve Villa Luigi. Hotel měl čtyři hvězdičky a recepční hovořila vybranouangličtinou s  výrazem laureátky Nobelovy ceny. I  tento hotel stál přímo na břehu jezera. Večeře se podávala na terase plné růžových keřů. Jezero vypadalo jako moře. Vlny šuměly a  v  dálce na protějším břehu se bělaly vrcholky hor. V hotelové zahradě rostly citroníky s korunamisestřiženými do tvaru muchomůrek a taky tam bylypomerančovníky, na kterých se hrbolaté staré pomeranče velikosti ZANZIBAR TOSKÁNSKO tenisáku střídaly s  čerstvými plody hladkými jako pingongové míčky.

Večeře by se dala charakterizovat: „Mnoho povyku pro nic!“ Číšníci sice pluli jak graciézní tanečníci v bílýchrukavičkách, jídlo ale bylo docela obyčejně hnusné. Druhý večer jsme proto přijaly návrh od „Nobelovky“ a rezervovaly jsme si místo v restauraci La Tortuga. Šlo o malou rodinnouhosodu s kuchyní tak výjimečnou, že dosáhla jednohoMichelina. (Michelin je oficiální celosvětové uznání gastronomické brilantnosti, maximální počet udělených hvězdiček Michelin je zatím 7, ale i pro jednoho Michelina jsou kuchaři schopni zabíjet.) Restaurace měla jednu místnost o rozměrechvětšího obýváku a nabízela se v ní tři menu. Všechna měla sedm chodů a  my si zvolily menu „Z  jezera“ a  menu „Speciality podniku“.

Jako předkrm jsme měly variace z ryb. Carpaccio z lososa, filátko ze pstruha, jikry a mlíčí v octě s cibulí, kousek uzené bílé místní rybky, jejíž jméno si nejsem schopnazapamatovat, a  pak sousto pečenáče, který měl podobnou chuť jako náš kapr.

Součástí každého italského menu je „pasta“. V La Tortuga nabízeli domácí špagety s krevetkami. Špagety nebyly kulaté a pravidelné. Neměly stejnou šířku ani délku, ale bylynezřízeně dobré. Pak jsme si střídavě pochutnávaly na jehněčích kotletkách se sušenými cherry rajčátky a dušené ryběs kapary a lanýži. Porce byly maličké. Nesmírně důležité bylopřesné načasování. Večeře mi připomínala divadelní představení, kdy se první dějství nedá odtrhnout od posledního a  kde i přestávka hraje ve vnímání významnou roli.

A tak jsme pokorně jak natěšení diváci po expozici (studený předkrm), peripetii (teplý předkrm), konfliktu (hlavní chod), přijaly i katarzi – dezert! Měly jsme napěněnou smetanovou zmrzlinu, nugátový krém s  nasekanými pistáciovými oříšky a  sušenky z  medu, mandlí a  marcipánu. Ve výběru vín

TOSKÁNSKO ZANZIBAR 23

jsme se k Lagu zachovaly trochu macešsky. Daly jsme totiž

přednost prosecku z oblasti kolem Sieny a červené jsme pily

z Montalcina. To proto, že právě tam jsme se chystaly. A taky

proto, že nám majitel hospody diskrétně prozradil, že místní

lehké bardolino pijí s opravdovým potěšením jen nevytříbení

Němci...

OLIVY A LEVANDULE

Casa Mazzoni je staré stavení, které stojí na půl cesty mezi

skalním městečkem Rocca Strada (rocca v italštině znamená

skála a strada je cesta) a  mezi příjemně obyčejnou vesnicí

Sassofortino. V Casa Mazzoni jsme byly už počtvrté. Přivítal nás Angelo. Je to správce nemovitosti, která prýpatří bohaté Američance. Nikdo ji ale nikdy neviděl, a tak si

nejen sousedé, ale i my myslíme, že žádná Američankaneexistuje a že je to jen Angelova zástěrka, aby nemusel investovat

do nového potrubí a klimatizace a aby mohl neustálezvyšovat cenu.

Angelo je kulaťoučký Ital se světlým melírem. Je mu něco mezi třiceti a padesáti. Letos si do svého domu přivedlpartnerku. Stejně kulatou dámu až z  Kanárských ostrovů. Má osmnáctiletého syna (evidentně leze ten budižkničemu Angelovi na nervy) a  vypadá večer na pětadvacet a  ráno na šedesát!

S  Karolinou přibyl k  Angelovi ještě rezavý pes se světle hnědýma očima a  kotě, které bylo tak hubené, že jsem se až zajíkla, když jsem ho hladila po hlavičce. Cítila jsem pod prsty lebku tak drobnou, že by stačilo jen lehouncezmáčknout a...

Na zvířata jsme měly u  Angela štěstí. Na cestě k  domu jsme totiž zahlédly dva dikobrazy. Bylo před půlnocí,šouraly jsme se z pizzerie a najednou nám v reflektorech zasvítily ZANZIBAR TOSKÁNSKO šedobílé bodlinaté koule. Dikobrazi byli načuření,nechtěli nám uhnout. Než jsme identifikovaly, o  jaké živočichy vůbec jde, tak jsme si na okamžik myslely, že jsme se setkaly s ufony.

Angelo nám prozradil, že dikobrazi se v  Toskánsku vyskytují pouze řídce, ale že mají výborné maso, a  hned si vzal pušku, že nám ho obstará k večeři. (Nepodařilo se. Naštěstí...)

Casa Mazzoni leží vysoko v  horách asi 40 kilometrů od moře. V  domě je chládek i  v  těch největších vedrech a  ve skříni v  pokoji jsme měly připravené deky, kdyby nám vlhko z lesů zalezlo pod kůži... Dům byl postavený někdy v  15. století. A  i  když jsou Italové vyhlášení designéři, tak Angelo si na estetiku moc nepotrpí. Pergolu má sflikovanou z bambusu a igelitové plachty a nový parádní sprchový kout oblepil obtisky.

Proč jsme tedy k  Angelovi jely? Protože si tam připadáme jako doma. Kdybychom ovšem doma měly fíkovníky se sladkými fíky a oleandry s kmeny silnými jak moje stehna, kdyby nám pod okny voněla verbena a lán levandulea kdybychom od bazénu viděly na moře, na kterém se houpají bárky a zapadá za ním krvavé slunce...

Casa Mazzoni je venkovský hotel nepoznamenanýturistickým pozlátkem, a přesto s pohodlím. V pokoji sice nenítelevize, ale zato jsou v něm trámy, v kterých hlodají červotoči tak mocně, že jsem nemohla usnout, protože jsem se bála, že se nám zřítí na hlavu.

Většina turistů, kteří navštíví Toskánsko, putuje po vinných stezkách. Úzké silničky se klikatí mezi olivovými háji.Malíři prý byli okouzleni toskánským světlem, fascinující hrou stínů a paprsků na pozadí zelených listů, stříbrných kmenů a  tetelivého odrazu mořské hladiny. Bydlely jsme nedaleko vyhlášených vinných městeček. Do Montalcina to bylo jen 8 kilometrů a  do Montepulciana 15 kilometrů. Ve vesnici

TOSKÁNSKO ZANZIBAR 25

Roccatederighi víno pěstují jen drobní vinaři, zato je tam bar

Panorama s výhledem přes kopce až na Elbu. Starý Ital nám

tam nabídl naložené kančí maso a  k  němu rudé Brunello,

které patří k nejmohutnějším vínům kraje...

LORENZO A MATHEO

Abychom byly v kabrioletu krásné, musely jsme se opalovat

a plavat v moři, abychom zhubly a posílily si svalstvo.Nejbližší pláž od Casa Mazzoni byla v Castiglione della Pescaia,

v  malém přímořském městě s  pevností, s  tržištěm, promenádou a  rušnou pěší zónou, na které se večeří, koncertuje,

obchoduje a jen tak čumí.

Hodně našich známých dává přednost divokým plážím, kde si v  klidu vychutnávají přírodní krásy. Má dcera i  já milujeme italský ruch. Hemžení a dětský křik. A proto jsme (už počtvrté) našly koupaliště Banja Medusa. Je to široká pláž s  jemným žlutým pískem (který je pak ÚPLNĚ všude...), a když chcete mít vodu po krk, tak musíte v teplém moři ujít od břehu až 150 metrů. Banja Medusa není pro cizince. Byly jsme tam jedinými turisty. A to jen proto, že jsme kdysi koupaliště navštívili s Petrem (mým synem),kterému bylo asi deset a majitelé pobřežní restaurace Matheo a  Lorenzo se v  něm zhlédli, protože měl dlouhé blonďaté vlásky a  připadal jim jako anděl. Matheo a  Lorenzo jsou jednovaječná dvojčata. Je jim přes 70 let. Pláž si koupili v roce 1966. Byli tehdy hippies. Doteď mají rovné šedévlasy po ramena a mladší dvojče (o 20 minut) jezdí nakolečkových bruslích.

Lorenzo je starší, a proto umí trochu anglicky. Matheo uznává jen italštinu. A ta tu zvoní a zpívá a ruší ji jen cinkot příborů.

Banja Medusa má nejlepší italskou kuchyni. Každý den mezi jednou a půl třetí si všichni vezmou tác a spořádaně se ZANZIBAR TOSKÁNSKO postaví do fronty. Lorenzův zeť Domenico (vypadá trochu jako David Hasselhoff z  Pobřežní hlídky) naloží plné talíře špaget s  mušlemi (con vongole), fritture (smažené kousky mořského ovoce), meloun se šunkou (prosciutto con melone) anebo rizo (rizoto s  krevetkami) a  domácí lehké bílé víno, které stojí litr 4 eura a které si sami načepujete.

U  dvojčat jsem dostala dolce (moučník), o  kterém jsem pak dopodrobna vyprávěla své mamince. Žloutkový krém našlehaný spolu se smetanovou rýží, s pomerančovou kůrou a  s  kousky broskví, to všechno se zapeče do lineckého těsta. Dort byl jásavě žlutý díky čerstvé vanilce a teplý chutnal božsky...

Italové dbají na siestu. Od 12.00 do 15.00 se pláž vylidnila. Jen slečny z Thajska tu nabízely své neúnavné masérskéručky. Povídala jsem si s Jojou. Řekla, že je v Itálii už třetí sezonu a že právě Italové si ji objednávají nejčastěji. Jojo poctivěpracovala na každém centimetru mé kůže. Jen mě trochuzneklidnilo, že jsem ji nikdy neviděla mýt si ruce.

ROZVOD PO ITALSKU

Plážmistr Matheo mi prozradil, že první rozvod v  historii

městečko Castiglione zažilo až v roce 1987 a že ať sepolitika Itálie vyvíjí jakkoliv, pro všechny Italy je nejdůležitější

rodina.

Italové obdivují zralé dámy, dvoří se ženám kyprých tvarů, nešoupou své staré rodiče do nepohodlných kamrlíků a už vůbec ne do domova důchodců. Italští dědové od deseti dopoledne do půlnoci posedávají na chodnících před barem a domů si jdou odpočinout jen v hluboké noci a po obědě. Italské babky kritizují snachy a ostřížím zrakem hlídají, zda jejich „bambino“ má lasagne a tiramisu přesně tak, jak je od mámy zvyklé.

TOSKÁNSKO ZANZIBAR 27

 ŠPENÁTOVÝ KOLÁČ „MAMMA MIA“

Prosátou hladkou mouku (200 g) smícháme na válu

s kousky másla (125 g), studenou vodou (3 lžíce) a solí

(½ lžičky). Co nejrychleji zpracujeme v  těsto, které

dáme půlhodinu odpočívat. Mezitím připravímekoláčovou náplň. Sýr ricotta dobře rozmělníme (můžeme

protlačit sítkem), omyté listy špenátu (cca 400 g)krátce povaříme v osolené vodě (3 minuty stačí)a necháme v cedníku okapat. Na lžíci másla osmažíme drobně

krájenou cibuli a 2 stroužky česneku (česnek zezlátne

rychle, takže ho přidáme k cibulce až na posledníchvíli). Ve větší pánvi rozpustíme 2 lžíce másla a osmažíme

v něm trochu mouky (30 g). Když zezlátne, přilijeme

k ní za stálého míchání horké mléko (2,5 dl). Mícháme,

dokud směs nezhoustne. Trochu osolíme, připepříme

a necháme ve studené vodě zchladnout, pak vmícháme

špenát, cibulku i česnek, syrový žloutek, strouhanýparmezán (50 g) a ricottu. Poté lehce vmícháme tuhý sníh

ze 2 bílků. Vychladlé těsto rozdělíme v poměru 3 : 1 na

dvě části. Větší část rozválíme a  vložíme do vymaštěné dortové formy, ze zbylého těsta uděláme delší tenké

válečky. Těsto ve formě posypeme strouhankou (2 lžíce

stačí) a rovnoměrně naneseme sýrovo-špenátovou směs.

Na ní vytvoříme z těstových válečků mřížku a potřeme

ji 1 žloutkem. V rozehřáté troubě (200 °C) pečeme asi

45 minut.

Italové štěbetají jak vrabci. Neslyšíte ale žádné agresivní

tóny. Právě Italové nám dopřáli pocit, že jsme si cíl naší cesty

vybraly správně. V kabrioletu jsme tu byly hvězdy. Muži na

nás pískali, troubili, posílali nám polibky. V Itálii,v Toskánsku, jsme zkrátka měly sladký život – dolce vita!


 TOSKÁNSKÉ ŽAMPIONY S OŘECHY

Houby (500 g) omyjeme, odkrojíme nožičky a  kloboučky oloupeme. Na dvou lžících

másla kloboučky a  nasekané nožky osmažíme (12–15 minut), přidáme mletý pepř, sůl a lžíci sekané petrželky, podlijeme přírodním bílým vínem (asi 2 dl) a dodusíme (20 minut). Potom přidáme lžíci nasekaných vlašských jader, lžíci piniových ořechů a lžíci předem namočených rozinek. Společně povaříme asi 10 minut, vlijeme sklenku brandy (50 ml) a  šálek sladké smetany. Na mírném ohni ještě chvíli mícháme, dokud to nezhoustne. Chutná to úžasně s rýžíi s papardelle.  ŠPAGETY S CIBULKOU A JABLKEM Na pánvi necháme na oleji zesklovatět drobně nakrájenou cibulku (300 g) a vmícháme k  ní nastrouhané šťavnaté jablko a rajčatové pyré (100 g). Můžeme přidat podle chuti 1–3 lžíce kečupu a společně podusíme (10 minut). Pakosolíme, opepříme, přidáme ½ lžičky oregana a 4 rozdrcené stroužky česneku. Mezitím v hrnci podle návoduuvaříme těstoviny (250 g), po scezení do nich lehce vmícháme lžíci olivového oleje (extra virgin). Na talíř stočíme do věnce špagety a doprostřed dáme cibulovou směs.Posypeme strouhanou gorgonzolou nebo jiným kvalitním sýrem s modrou plísní uvnitř.  TOASTY S MOZZARELLOU Nakrájíme půlcentimetrové plátky bílého chlebaa odkrojíme kůrky. Z chlebové střídky vykrojíme asičtyřcentimetrové čtverce (nebo kolečka) a přibližně stejně velkétenké plátky mozzarelly. Mezi dva krajíčky chleba vložíme

28 ZANZIBAR TOSKÁNSKO




Halina Pawlowská

HALINA PAWLOWSKÁ


21. 3. 1955

Populární autorka próz na rozhraní krátké povídky a fejetonu Halina Pawlowská, rodným jménem Kločureková, se narodila se v Praze. Byla jedinou dcerou otce pocházejícího z Podkarpatské Rusi, významného rusínského agrárního politika. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, které absolvovala roku 1974. Po gymnáziu Pawlowská vystřídala několik zaměstnání. Roku 1976 nastoupila na pražskou FAMU na obor scénáristiky a dramaturgie, který roku 1981 úspěšně absolvovala.

Pawlowská je vdaná a má dvě děti. V roce 1988 začala pracovat v redakci zábavy v Československé televizi na Barrandově jako dramaturgyně a scénáristka. Od roku 1991 pak pracovala jako novinářka. Pawlowská publikovala své fejetony a sloupky však již od roku 1990, první byla její novela Zoufalé ženy dělají zoufalé věci v týdeníku Vlasta.

V devadesátých letech Pawlowská moderovala TV pořady Zanzibar (cestopisný) a v společenském týdeníku V žitě (později Žito). Právě díky této zkušenosti byla zahraničním investorem vybrána za šéfredaktorku tehdy nově vzniklého společenského týdeníku Story, který vedla 7 let. Po sedmi letech Story opustila a založila vlastní časopis Šťastný Jim, který vede dodnes. Kromě toho pracovala i pro deníky Metropolitan a Telegraf.

Za svoji literární a jinou činnost odbdržela Halina Pawlowská řadu ocenění, například v roce 1994 Českého lva v kategorii Nejlepší scénář za film Díky za každé nové ráno a dvakrát po sobě televizní ocenění Týtý - Pořad roku za talk-show Banánové rybičky, kterou Česká televize vysílá už od roku 1999. Scénáristicky se také podílela na některých povídkách z televizního cyklu Bakaláři.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist