načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zamčená ústa - Ladislav Beran

Zamčená ústa

Elektronická kniha: Zamčená ústa
Autor:

Další příběhy známého a úspěšného autora, který má ke světu zločinu blíže než jiní. Dlouhá léta totiž slouží na kriminálce a tak může své kriminální příběhy stavět na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  146
+
-
4,9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Indeart
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 178
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-9032-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Další příběhy známého a úspěšného autora, který má ke světu zločinu blíže než jiní. Dlouhá léta totiž slouží na kriminálce a tak může své kriminální příběhy stavět na velmi reálných základech.
Na pracovníky písecké kriminálky čekají každý den nové případy. Často jsou to jen obyčejné krádeže a loupežná přepadení, ale z některých příběhů, za nimiž se skrývají osudy obětí zneužívání a násilí vůbec, jde mráz po zádech. A tak se jedině díky atmosféře skutečného přátelství a humorného nadhledu daří našim kriminalistům nepropadnout skepsi a případy dotáhnout až do konce.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ladislav Beran

Narodil se v roce 1945 v Písku, působil v Moravské Třebové, Táboře, nyní žije a tvoří v jihočeském Písku.

Koketovat se psaním začal už na učilišti v Milevsku, kam se datují jeho první pokusy se psaním do závodního časopisu Jiskra, později píše do časopisu Zítřek a Jihočeská pravda. První krimiovídky vznikají kolem roku 1985-86.

Jeho jméno se již jistě zapsalo do povědomí čtenářů české detektivní literatury. V jeho knihách jsou velice příjemnou a lidskou formou popsány případy, které vyšetřuje písecká kriminální služba. Pro povídky s kriminální tématikou si bere náměty zejména ze své dlouholeté kriminalistické praxe, poslední dobou se věnuje krimi příběhům písecké četnické pátračky z 30-tých let minulého století.

Povídky publikoval a publikuje v celostátním a regionálním tisku,

v časopisech Voják, Policista, Vlasta, Stalo se, Jedním dechem,Krimisignál. Řadě jeho krimipovídek se v poslední době dostalo

i rozhlasového dramatického zpracování.

Autor je od roku 1989 člen Mezinárodní organizace dobrodružné a detektivní literatury AIEP – česká sekce, člen Obce spisovatelů Praha a člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Účastní se pravidelně setkání literátů „Zeyerovo Vodňany“. Je držitel několika prestižních literárních cen.

Zamčená ústa

Další příběhy známého a úspěšného autora, který má ke světu zločinu blíže než

jiní. Dlouhá léta totiž slouží na kriminálce a tak může své kriminální příběhy stavět na

velmi reálných základech.

Na pracovníky písecké kriminálky čekají každý den nové případy. Často jsou to

jen obyčejné krádeže a loupežná přepadení, ale z některých příběhů, za nimiž se

skrývají osudy obětí zneužívání a násilí vůbec, jde mráz po zádech. A tak se jedině

díky atmosféře skutečného přátelství a humorného nadhledu daří našim

kriminalistům nepropadnout skepsi a případy dotáhnout až do konce.


Ladislav Beran

Zamčená ústa

2015


Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

©Ladislav Beran c/o DILIA, 2015

© INDEART, 2015 www.indeart.cz

978-80-7519-032-1 (PDF)


OBSAH

Zamčená ústa

BIANKO ŠEK NA ŢIVOT

SKLENĚNÉ OČI

OSUDOVÁ KOMBINACE

PSÍ ZNÁMKA

ZAMČENÁ ÚSTA

VERONIKA

ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY

BIANKO ŠEK NA ŽIVOT

Poručík Studnička z písecké kriminálky stál v uličce kývajícího se vagónu první třídy a snad posté zavadil pohledem o známé symboly, umístěné nad oknem. Ve třech světových jazycích zakazovaly vyhazovat z vlaku za jízdy láhve z okna a nedoporučovaly se z téhoţ okna nahýbat. K útěku z přetopeného kupé do chladné uličky měl hned několik dŧvodŧ. Tím prvním byla ţízeň. Jazyk se mu doslova lepil na patro. A pak strašné horko, při kterém se nedalo téměř dýchat, natoţ pak spát. Dalším dŧvodem bylo silné chrápání postarší dámy, která s ním sdílela kupé a chvílemi doslova chroptěla a skučela. To poslední byla obyčejná zvědavost, chtěl se přesvědčit, kde ţe to vlastně uţ je. Rychle se mihotající světla v dáli a nečitelné názvy ţelezničních stanic ho přiváděly chtě nechtě do reality, které pořád nechtěl moc věřit. Je opravdu ve vlaku České Budějovice-Poprad a ten ho unáší slušnou rychlostí na - dá se říct - vynucenou dovolenou.

Právě kdyţ si před očima vybavil známé nádraţíčko v Tatranské Lomnici, zavanula do chodbičky z otevřeného kupé, které měl za zády, vŧně loupaného pomeranče. Nenápadně, jen tak ze zvyku se za sebe otočil.

„Mohu nabídnout? Mám jich dost. Nemáte chuť?― ozvalo se z lehátka v přízemí, kde leţela jen tak v lehké košilce asi čtyřicetiletá brunetka.

Nakrátko ostříhaná, s pihou krásy na levé tváři pod okem nevypadala v téhle pozici vŧbec špatně.

„Děkuji. Kdybych vám teď řekl, ţe ano, lhal bych. A moje ţena tvrdí, ţe pořádnej chlap nelţe. Takţe odpovídám, ţe pomeranče jím, ale teď bych si dal momentálně něco tekutýho. Kdyby to úplně náhodou bylo vařený, tak to by mi udělalo moc dobře. A přestoţe jsem z Písku, kde jsme všichni odkojený protivínským Platanem, v týhle chvíli bych zrovna na něm netrval,― přiznal Studnička spontánně a bez obalu chuť na pivo a zvědavě zavadil očima o nevelký výstřih bleděmodré košilky. To, co se mu zatím nabízelo, tipoval na slabé dvojky, ale nemusel mít pravdu, protoţe ta dáma si ty svoje prsínka celkem slušně sama válcovala. Ţena se najednou na lehátku nadzvedla na lokty a vzápětí zpod deky odkryla pro Studničkovy oči trochu víc. Ale ne zase tolik. Se Studničkou to ovšem nijak nehnulo, neboť jeho pŧvodní předpoklad byl správný.

„Kdyţ jste ten Jihočech, tak vás samozřejmě neurazí tohle. Pravda, je to teplý, ale poradím vám, jak si ho vychladíte. Pŧjčím vám síťovku, a kdyţ si ji s tím pivem vystrčíte z okna, tak máte vystaráno,― vytáhla ţena z tašky plechovku Budvaru a k tomu přidala bílou síťovku.

Studnička ani nestačil s nabídkou souhlasit, kdyţ náhle vlak začal brzdit a vjíţděl do stanice.

„Holky, kde to jsme?― ozval se o pár kupé dál ječivý dívčí hlásek.

„To nevíme. Vidíme samý vagóny. Ale podle tý tmy asi v Prdelovicích,― oznamoval všem jiný, o něco výše poloţený ječivý hlas a vzápětí se do toho ozval hurónský řev.

„Kdo to byl?― zaječel ţenský, kuřácky vyšeptalý profesorský hlas.

„Cikán, černý cikán―, ozvalo se téměř sborově ze všech kupé a chvilkami to dokonce vypadalo i na zpěv.

„Ty, Jarmilko, já uţ nemŧţu. Já snad neţ dojedem do Popradu, dostanu z těch holek znovu menses. Dojdi tam na ně, nebo ty káči roztrhnu. To bude určitě Bartošová z třicítky,― ozvalo se velitelsky vedle Studničkova kupé, ale to uţ se vlak začal znovu pomalu rozjíţdět.

Studnička v sobě hrdinsky potlačil chuť na pivo a dle návodu pouţil osvědčené „ledničky―, která mu byla nabízena. Ovšem nevydrţel to dlouho. Po deseti minutách konstatoval, ţe uţ by to asi šlo, a poloţil se do piva.

„Kdybych byl básníkem, jako ţe nejsem, tak bych ten váš ušlechtilej čin zrýmoval. Třeba - pro mě jste víla Amálka, co dala mi právě budvárka. Kam cestujete, dovolená?― ukázal Studnička nahoru na několik tašek a dva kufry, a najednou jeho oči padly na pravou nohu ţeny, kterou měla celou vysunutou zpod deky. Víc neţ černé punčocháče jej upoutaly tři bílé proklubané prsty, které v tom přítmí jejího kupé doslova svítily.

„Jedu se na skok podívat za sestrou do Tatranský Lomnice. Vlastně tak trochu ujíţdím.―

„Ale tam já mířím taky,― přiznal Studnička a opět zavadil pohledem o kufry a tašky nahoře nad ţeniným lehátkem, jejichţ mnoţství na nějaký ten „skok― vŧbec nevypadalo.

„No, jak koukám na ty vaše kufry, tak ten skok bude asi hodně dlouhej,― nedalo mu to a ukázal nahoru na bagáţ. Ţena se ani neobtěţovala podívat nahoru a jen lehce mávla rukou.

„Přece mu to tam všechno nenechám. Neţ bych se vrátila, tak by to všechno rozprodal a prohrál v automatech. Uţ mi to udělal jednou, blázen jeden ţárlivej. Nejradši bych ho zmačkala jak papír a hodila do koše, hajzla jednoho,― poodhalila ţena na lehátku tak trochu dŧvod svého útěku za sestrou a pustila se do dalšího pomeranče. Studnička dopil pivo, zmačkal plechovku a poodešel směrem k záchodŧm, aby vyhledal odpadkový koš. Kdyţ se po chvilce vrátil, seděla uţ ţena na protějším sedadle a měla pro Studničku připravené další pivo.

„Myslím, ţe zvládnete ještě jedno,― podala mu plechovku do uličky a rozdělila pomeranč na dvě pŧlky. „Váţně nechcete ani pŧlku? Ani jsem se nepředstavila. Já jsem Toráčová. Magda. Ale tohle jméno si moc nepamatujte, protoţe to vypadá, ţe budu brzo Hospodková. Vy spíte vedle?―

„Spím a nespím. Bydlím. Teda spíš tam jen hostuju. Kdyţ si tam k nim lehnu já, tak nebude spát nikdo. Kde chrápou dva, tak se nemŧţou zaboha shodnout. Neslyšel jsem ještě o synchronizovaným chrápání.―

„Mně u muţskýho chrápání nevadí. Aspoň mám jistotu, ţe je vedle mě,― přiznala ţena bez ostychu a protáhla se na volném sedadle, aţ jí zapraskalo v kloubech.

„Podívejte, teď to vŧbec neberte ode mne jako svádění, ale kdyţ si budeme takhle pěkně povídat aţ do Popradu... Já jsem tu sama a stejně neusnu. Jestli chcete, mŧţete se natáhnout tady u mě. To kupé je celé moje. Sem uţ ţádnej nocleţník aţ do Popradu nepřijde,― nabídla Toráčová Studničkovi nezištně lehátko, na kterém seděla, a aniţ čekala na odpověď, rychle se přesunula zpátky na to svoje. Cudně si přitáhla deku aţ pod bradu a nyní byl tah na Studničkovi.

„Snad bych neměl takovou nabídku ani odmítnout, ale varuju vás, protoţe já jak lehnu, tak spím jako pařez. Oči mi padnou do hlavy a...―

„A chrápete. Tak tedy do toho. Nic vám v tom nebrání, pane...―

„Promiňte, Studnička. To, ţe jsem z Písku a ţenatej, to uţ vlastně víte,― vešel Studnička do kupé, ale to uţ vlak začal opět brzdit a vjíţdět do další stanice.

„To uţ by moh bejt Přerov,― vrátil se Studnička do chodbičky a otevřel okno. Chladný vzduch pronikl aţ do kupé a Toráčová začala hlasitě jektat zubama.

„Přerov nemám ráda. Je mi z něj zima,― přitáhla si na sebe deku a Studnička okamţitě okno zavřel.

„Co vám dám za piva? Nerad bych zŧstal dluţen.―

„Berte to, pane Studnička, jako první pomoc. Ta se nikde neplatí. Třeba v tý Lomnici někde na sebe natrefíme a oplatíte mi to. Kde tam vlastně budete bydlet? Tak trochu to tam znám.―

„Přijde na to, kdy jste tam byla naposled. Dřív se ta zotavovna jmenovala Druţba, je to kousek od nádraţí u tý velký samoobsluhy. Teď je to hotel WILLI. Jedu tam pro kamaráda, kterej si hned první tejden zlomil na Solisku nohu. Takţe jsem něco jako doprovod domŧ,― vešel Studnička do kupé k Toráčové a vŧbec mu nedalo velkou práci usnout.

Ve chvíli, kdy se Studnička propadal do hlubokého spánku ukolébán monotónní jízdou vlaku, běţel celou republikou fax z Policejního prezidia, kdy Sluţba kriminální policie a vyšetřování vyhlásila republikové pátrání po pachateli loupeţného přepadení řidiče osobního automobilu zn. PORSCHE s firemním označením rakouské firmy Qvido HANACZEK a spol. K loupeţnému přepadení došlo nedaleko Brna na odbočce na Mikulov. Neznámý pachatel odcizil při loupeţném přepadení z vozidla milion dvě stě padesát tisíc korun českých, tři sta tisíc šilinkŧ a objednávkový blok, bianko podepsaný ing. Jiřím Kalinou, který je opatřen i razítkem firmy. Zraněný řidič vozidla při převozu do nemocnice svému zranění podlehl. Dlouhý fax upřesňoval dále opatření, která jednotlivé kriminální sluţby v rámci celé republiky provedou k výskytu odcizených věcí, a dole v jeho dodatku byla zmínka o tom, ţe o spolupátrání byla poţádána i Slovenská republika. O tom písecký kriminalista ovšem nevěděl, a tak překročil slovenské hranice v naprosté nevědomosti.

Nádraţí v Popradu přivítalo rekreanta Studničku i jeho společnici z vlaku studeným deštěm se sněhem a silným větrem. Do odjezdu příjemně vytopené električky do Tatranské Lomnice chyběla necelá hodina a to byl také dŧvod, proč Studnička lákal svoji známou na kávu do nádraţní restaurace. Neuspěl. Magda Toráčová to kategoricky odmítla, z tepla električky se jí do zimy vŧbec nechtělo. Studnička měl ale pocit, ţe ty dva Budvary musí nějak vyrovnat, a proto se vydal do nádraţní restaurace sám. Toráčová si po jeho odchodu opřela hlavu o sedadlo a za chvíli spala.

„Vám to taky ujelo?― obrátil se na zaraţeného Studničku mladík s lyţařským vybavením a kouřícím kelímkem kávy v ruce.

„Jenţe já tam měl kufr,― rozhodil Studnička bezmocně rukama a nejraději by se neviděl.

„V sedem dvacať vám ide motorák zo stanice do Lomnice. Máte to za dvacať korun, eště ušetríte,― ochotně jim oběma začal vysvětlovat starý cikán, který sotva stál na nohou, ale zřejmě měl pamatováka.

„Tedy já jsem debil,― očastoval se nelichotivě Studnička a hladově se pustil do šesti chlebíčkŧ.

„Co budete dělat s tím kufrem?― obrátil se na Studničku mladík a hlasitě srkal z kelímku horkou kávu.

„Budu věřit tomu, ţe jsou tady lidi ještě poctivý. Mám na něm vizitku se svým jménem i jménem hotelu.―

„Tak to hned nahlašte. Tamhle za rohem je ţelezniční policie.―

„To radši přijdu o kufr,― odsekl navrčeně Studnička, neboť si uměl představit pobavené tváře slovenských kolegŧ, kteří zřejmě nebyli o nic míň zlomyslní neţ ti v Čechách.

„U mě jste tedy kliďas. Nebo blázen,― ohodnotil Studničku mladík a basketbalovým pohybem hodil prázdný kelímek od kávy do koše.

„Kliďas? To jsem. Blázen moţná taky, ale kdyţ je člověk blbej, nezbejvá mu nic jinýho, neţ bejt klidnej,― ukončil Studnička debatu s mladíkem a vydal se nazpátek do nádraţní haly pro lístek na motorák do Lomnice.

Bývalá zotavovna výrobních druţstev, jak ji kriminalista z Písku ještě před léty pamatoval, nyní hotel WILLI, přivítala Studničku příjemně vytopenou halou a ochotným personálem. Jakmile se objevil v recepci, hned se ho ujala sympatická slečna a uţ se ho poptávala po jeho kufrech a jméně.

„Moment, slečno, hned se vám budu věnovat. Já to tu musím nejdřív zaţít, co se tady změnilo,― zamířil Studnička ke schodišti, vedle kterého seděl v klubovce jeho kolega z písecké kriminálky, Mach.

„Takhle se vítá kolega, kterej za tebou jede celou noc a oka nezamhouří?―

„Co mě hned napadáš? A vŧbec, kde se touláš? Tvŧj kufr uţ je dávno tady a ty nikde.―

„Mŧj kufr? Co by tady mŧj kufr dělal? Jo on je tady?― zíral Studnička nevěřícně na svŧj koţený loďák a nemohl uvěřit svým očím.

„Mŧţeš mi říct, jak se sem ten mŧj kufr dostal?―

„Jak by se sem dostal. Přinesl ho sem chlap se ţenskou. Chlap - zřejmě nosič kufrŧ. Takováhle hrana. I kdyţ mně spíš připadal jako stěhovák pian. Kufr neřeš, buď rád, ţe je tady. Řeknem si snad alespoň ahoj, ne? Teď mě napadlo, jak ta ţenská věděla, ţe se jmenuju Mach a ţe mám zlomenou nohu?―

„To zase neřeš ty a moc nad tím nešpekuluj. Karas přece o tobě říká, ţe tě znají ţenský od Šumavy k Tatrám, a pokud jde o sádru, tak to by musela bejt ta ţenská slepá. Jinak dobrý betony?― poklepal Studnička na sádru a jemně Macha nakopl. „Dalo by se v tom chytat? Kde se ti to vŧbec stalo?―

„Snad by ses měl zeptat, kdo mi to udělal?―

„No, já myslel, ţe ty sám. Jsi přece náš velkej lyţařskej šikula.―

„To víš. Tohle a sám. Já jsem Šumavák. Já jsem se s lyţema narodil. Hned první den jsem tady sbalil holku, víc neţ dvacet jí snad nebylo. Podle vybavení, co měla, vypadala přinejmenším na Kavkaz. Vyjel jsem s ní na Solisko, a kdyţ si poprvý sedla a hodila tygra jako bejk, bylo mi jasný, ţe ta holka nemá ani na Bejčák v Písku.―

„A tys na ni měl?―

„Pro mě uţ byla stará. Ale kdyţ uţ to vypadalo, ţe se chytnu a bude z toho moţná hezkej večer, objevil se nahoře takovej mrňous v modrý kombinéze a hulákal na ni něco německy. Co ti budu povídat, zdálky vypadal jako blbec. Kdyţ přijel blíţ, byla to pravda. Chtěl se před ní ukázat a najel přímo do mě.―

„Div se, starý kosti uţ prdlajs snesou,― odtušil Studnička a vŧbec nereagoval na to, ţe jeho jméno uţ recepční dvakrát vyvolávala.

„Moment slečno, uţ jdu. Pořád se rozkoukávám,― obrátil se Studnička na recepční, která se mile usmála a dala Studničkovi opět pár minut.

„A co ta holka? O tý moc nemluvíš.―

„Je to káča pitomá. Má jinýho učitele. Máš radost, viď?―

„Snad ne toho blbce v modrý...?―

„Ano, toho blbce. Je zajímavý, ţe kdyţ chceš, jsi dost chápávej,― utrhl se Mach na Studničku a snaţil se vstát.

„Chceš pomoct, nebo mám zavolat ty dvě servírky, co je celou dobu svlíkáš očima? Ale teď váţně, co s tím máš? Já kdyţ tě takhle vidím a uvědomuju si, ţe jsme v Tatrách, a k tomu ještě v Lomnici, napadá mě jistá paralela z jednoho známýho českýho filmu s Marvanem. Ale to je blbost, viď? Ale člověče, bylo to taky na Solisku...― nepřestal Studnička rejpat a Mach to bral jako výzvu znovu si sednout do křesla.

„Teď uţ to tak nebolí. První dva dny jsem nespal. Je prej to naštíplej kotník. Mám našlapovat na dvě třetiny váhy nohy. Nikdo z těch doktorŧ ti neřekne a neporadí, jak. Aleje to zaklínadlo všech ortopédŧ. Koukám, ţe i těch slovenskejch. Nemocnici jsem viděl v televizi snad pětkrát, ale tohle tam nevypadlo ani z Cvacha.―

„A jinak chceš jet domŧ kdy? Já mám jen tejden starý dovolený. Karasovi jsem musel přitom svatosvatě slíbit, ţe tady na ţádný lyţe nestoupnu. Zakázal mi dokonce i sáňky.―

„Sněţnice a hospody ti nezakázal?―

„O těch nepadlo slovo, ale moje Slunéčko ti dŧrazně vzkazuje, ţe se tu nemám opít. Jinak ti upekla bábovku, kterou mám někde dole v kufru,― ukázal Studnička na velký loďák, stojící před recepcí.

„Zlatá Martička, já vím, ţe usedavě plakala, kdyţ se dozvěděla, ţe mám nohu v sádře.―

„To ti mŧţu potvrdit. Plakala štěstím, ţe mě nebudeš doma tahat na pivo k Reinerŧm. Jinak tě všichni pozdravujou a Petra teď sedí u mě v kanclu. Na tvým místě,― došel se Studnička konečně zapsat na recepci a uţ se těšil na to měkké slovenské, které uţ dlouho neslyšel, a co mu tak dlouho chybělo — Nech sa páči...

Jakmile oba vyjeli výtahem do třetího patra, kde měli společný pokoj, podal Mach Studničkovi obě berle a začal se vrtět na jedné noze.

„Co tomu říkáš? Dobrý, ne? Studno, nebudeš tomu věřit, budou baby. Na zejtřek máme zamluvenej stŧl ve Zbojnický kolibě. Budou cikáni a bude čardáš.―

„Ty vole, ty jich máš v Písku málo? A kaţdodenní Karasŧv ranní čardáš ti nestačí?― strčil Studnička Machovi do ruky zpátky berle a začal odemykat dveře pokoje.

„Nebudeš litovat. Je prej to tam super. Sice drahý, alene-oa-ko-va-tel-ný. Včera večer jsem byl u nás dole na diskotéce, člověče, tady je to horší jak v lázních. Víš, co je tady samotnejch a hlavně nadrţenejch a bohatejch ţenskejch?―

„Jde o to, jestli budou ty baby taky tak trpělivý, jak furt říkáš. Ale ta koliba je přece dost daleko, jak se tam chceš po těch čtyřech dostat? Navíc, kdyţ vezmu v úvahu těch tvejch třicet procent. Ty nejsi Meresjev. To abych tě vzal na záda. Nebo se tu seţene taxík?―

„Prosím tě, něco ujdu sám a aţ nebudu moct, tak mě vezmeš na záda. Je to tady kousek za rohem. Mám necelejch osmdesát kilo. To prej si tady dole horskej nosič naloţí na záda a šlape s tím aţ na Terryho chatu,― nakročil Mach konečně do dveří jejich pokoje, a pokud by ty dva poslouchal někdo nezasvěcený, musel by nutně dojít k závěru, ţe jeden druhému nic nedaruje.

Zpráva o loupeţném přepadení u Brna se pochopitelně dostala přes média i do Tatranské Lomnice a jako spolupátrání ji z české strany dostalo i obvodní oddělení policie ve Starém Smokovci. Poručík Mikula u stálé sluţby právě přijímal uţ čtvrtý dodatek tohoto pátrání a byl zabrán do psaní v knize fonogramŧ, takţe nebylo divu, ţe přeslechl i pozdrav svého českého kolegy, poručíka Studničky. Aţ po chvilce zvedl hlavu do okénka a jeho první bylo: „Čo si ţeláte?―

„Ahoj. Jsem kolega z Písku, to je aţ v Jiţních Čechách, máme tam nejstarší kamennej most v Evropě a dobrý pivo. Ţelám si tvýho starýho. Hele, potřeboval bych píchnout, takţe se moţná domluvíme i bez toho tvýho starýho,― slevil Studnička rychle a cpal Mikulovi pod nos svŧj sluţební prŧkaz. „Mám dole v Lomnici kolegu se zlomenou nohou, kterou má v sádře. Bydlíme v bejvalý Druţbě, teď se tam říká u WILLIHO, a moc by nám to fakt píchlo...― začal Studnička slovenskému kolegovi kostrbatě vysvětlovat štrapáci s Machem a Zbojnickou kolibou, ale Mikula ho včas zadrţel.

„Čiţe chceš, aby som sa pre vás stavil dole v Lomnici, aţ pȏjdem s vozom večer do sluţby. Nič nie je problém. V osem?― mrkl poručík Mikula na Studničku a ten jen překvapeně kývl na souhlas.

„To by stačilo. Kdepak, Karas má pravdu. Policajt se s policajtem vţdycky domluví. I kdyby to bylo v Tramtárii,― prohodil Studnička, kdyţ najednou jeho pohled zavadil o dlouhý fax k loupeţnému přepadení v Brně.

„Mŧţu? Vidím tady Brno,― ukázal na fax a Mikula jen kývl hlavou.

„V Brně sa vám kravili dvaja chalani. Lúpeţná vraţda. Je toho teraz vela. Aj u nás.―

„A tohle všechno teď k tomu přišlo?― ukázal Studnička na kopu dalších faxŧ a poručík Mikula mu je jenom přistrčil blíţ.

„Všetko je to k tomu Brnu. Kedy si dorazil?―

„Aţ kolem poledne, protoţe mi ujela do Lomnice električka a musel jsem jet aţ dýl, motorákem. Moment, ale tuhle tašku, tu já jsem přece viděl. Měl jsem ji dokonce v ruce!― odloţil Studnička fax a prudce se uhodil do čela.

„No jasně, tuhle tašku měla ta moje známá z vlaku. No, ale jak se jmenuje? Doprdele, ta paměť. Magda je tutová, ale dál? Jela se mnou totiţ aţ do Popradu, a dokonce mi přinesla mŧj kufr aţ do hotelu. Magda je to určitě, ale příjmení, to mi úplně vypadlo. Hospodková se bude moţná jmenovat, tam je jistota. Ale jak se jmenuje teď? To mě zabij. Nebyla to Češka, i kdyţ česky hovořila plynně a bez přízvuku. Ta moje blbá hovnóza,― zaťukal si Studnička na čelo, ale nijak to nepomohlo.

„A to mala naozaj takúto kabelu s čiernou pumou?―

„Ta puma tam byla. Určitě. Kabela byla taky bílá. Koţená. Ještě jsem si říkal, ţe musela stát majlant. Tedy jako hodně. Třeba to je jen blbá náhoda, kdoví, kolik takovejch kabel po světě běhá, ale kdyţ si to tak dávám všechno dohromady, tak mi ta ţenská z toho vlaku moc neseděla. Uţ od samýho začátku mi byla něčím podezřelá. Navíc měla s sebou dost kufrŧ. K tomu ještě ten mŧj, jak to mohla všechno unést?―

„Bola pěkná?― ozval se Mikula a Studnička opět začtený do faxu jej chvíli nevnímal.

„No, ţádná Kardinálová to nebyla. Šlo to. Já jsem spíš horňák, takţe tam toho moc neměla. Ale pod levým okem měla pihu. Nakrátko ostříhaná, drobná v obličeji, asi tak do čtyřiceti. Docela sympatická brunetka. Nebyla lakomá. A nevadilo jí moje chrápání.―

„No, tak podľa toho ju tuná ťaţko najdem. S takým popisom keby som prišel za starým, tak ma povesí za rebro. Ako Jánošíka,― odpověděl na to Studničkovi policista a Studnička mezitím lovil ve faxu nové poznatky k případu.

„Á, tady to je. Tady je něco o kufrech. Velký koţený kufr v barvě koňaku na kolečkách, s vytahovacím kovovým drţadlem. No kruci, ten jsem přece taky sundával a vlastně ještě jeden hnědej, ten byl taky koţenej. Pomáhal jsem jí s nima aţ do tý električky na nádraţí v Popradu. Ne, to uţ nemŧţe bejt náhoda. To teda určitě ne,― začal Studnička nervózně přecházet po sluţebně sem tam a s očima zabořenýma do faxu jen kroutil hlavou.

„S tím mým jsou to vlastně uţ tři kufry a jedna velká těţká taška. S tím jí musel tady v Lomnici někdo pomoct. Ta ţenská buď nebydlí daleko, nebo pro ni někdo přijel, mohl to bejt i taxík. Víš co, spoj mě do Popradu na kriminálku. Ta ţenská by se měla určitě najít. Jestli nekecala, tak sem jela za sestrou. A sestra se jmenovala - moment, to by mi mohlo naskočit. Ta se jmenovala Monika. Určitě Monika. Ale to její příjmení. Ono mi naskočí, ale kdyţ zrovna moc chci, tak mi to, do prdele, nejde,― sedl si Studnička k poručíku Mikulovi ke stolu. Netrvalo dlouho a na kriminálce v Popradu začalo být hezky rušno.

„Kdes byl tak dlouho?― přivítal Mach svého kolegu v ne zrovna příjemné náladě.

„Za ţenskejma. Nemusíš za nima lítat jen ty,― odbyl Studnička Macha a vyndal z tašky kus ovčího sýra a láhev borovičky.

„Ty a ţenský? Ani jsem si nevšim, ţe by tu byl někde domov dŧchodcŧ. A víš, co ti říkal náš doktor. S tím sexem pomalu, jseš infarktovej typ.―

„Zapomněl ovšem poznamenat, ţe hlavně díky tobě,― začal Studnička krájet sýr a přinesl z malé kuchyňky dvě sklenky.

„Marta mi sice říkala, abych nekořalkoval, ale tady se musí to jehličí hezky vydejchat,― šel s lahví borovičky k oknu a rychle se vrátil k Machovi.

„Odvoz do kolihy je zajištěn, teď ti musím říct něco, co jen tak nevydejcháš. Já jsem toho plnej.―

„Neříkej, ţe ti tady někdo vynadal do blbejch Čehúňú?―

„Absolutní pohoda. Na Slováky nedám dopustit. Napij se a zajez to. Nebo to udělej obráceně, ale hlavně mě moc nepřerušuj,― začal Studnička vyprávět noční story z vlaku a pak rychle přešel z popradského nádraţí do policejní sluţebny ve Starém Smokovci. Občas své vyprávění přerušil, protoţe si znovu nalil a ukrojil plátek výborného sýra. Mach jej pozorně poslouchal, taky si občas nalil a ukrojil a bylo na něm vidět, ţe to Studničkovo vyprávění ho docela zaujalo.

„Hm, ta borovička s tím sejrem, to není špatná kombinace. Kdyby bylo po mým a nebyla před náma večeře, tak bych to vylepšil pěkně prorostlým, lehce zauzeným silným špekem, měkkým chlebíkem a nebyl by špatnej ani sem tam pistáciovej oříšek. Anebo oliva. To uţ by byla ale velká rozeţranost. A hlavně rozjívenost. Co tomu všemu říkali na kriminálce v Popradu?― zakrojil Mach další kousek sýra a pomalu si jej nechal rozpouštět na jazyku.

„To ti poví za chvíli sami. Slíbili, ţe se tady před večeří zastaví. Chtěli samozřejmě vědět, jak se ta ţenská z vlaku jmenuje. Myslíš, ţe si vzpomenu? Nevím to. Nevzpomenu si,― rozhodil Studnička ruce, ale Mach se jen uculil.

„Pak se div kriminálníkŧm, ţe si nemŧţou vzpomenout?―

„Jenţe oni si nechtějí vzpomenout. A jenom dělají, ţe nemŧţou. Jen je moc neomlouvej.―

„A co náš osvědčenej recept, říkat nahlas abecedu? Mockrát to zabralo.―

„Co myslíš, ţe jsem celou dobu dělal? V sámošce na mě nějaká baba čuměla, jak na nějakýho přiblblýho tydýta.―

„Zkusíme to spolu, já se ti smát nebudu. Ale ten tydýt je dobrej. To je nějakej tvŧj příbuznej?― začal Mach předříkávat abecedu, ale Studnička jen zavrtěl hlavou.

„Nech toho. Nic nenaskočilo. Vypadá to, ţe není v abecedě. Říkej mi nějaký známý slovenský jména, myslím příjmení,― navrhl Studnička a z Macha se to doslova sypalo.

„Krajíček, Nedomanský, Golonka, Kubovič, Huba, Dočolomanský, Husák, Kováč...―

„Moment, to poslední mi nezní aţ tak moc cize. Kováč ne. Kováč určitě ne,― zavrtěl Studnička hlavou a bylo na něm vidět, ţe není v Lomnici, ale někde ve vlaku z Českých Budějovic do Tater.

„Kováč to není. Je to někde kolem, řek bych trochu dál. Ťukni mi ještě,― podíval se na Macha a vylepšil to vzpomínání panákem borovičky.

„Kdyţ myslíš? Ká, el, em, en, o, pé, er, es, té.―

„Toráčová je to! Je to Toráčová. Toráčová se jmenuje. Kruci, to je paměť v tomhle věku,― vykřikl radostí Studnička a ťukl se do čela. „Pak ţe sklerotik. Prdlajs. Toráčová Magda. Kolik jich mŧţe bejt?―

„Říkals, ţe by mohla bejt odtud, takţe radši počítej Česko a Slovensko. Jinak, kolik mŧţe bejt Toráčovejch, to nevím, ale vím, ţe jsou tady nedaleko TRI STUDNIČKY. Docela jsem je litoval. V Písku je jen jeden a stačí to.―

„Tos Machouši opravdu objevil Ameriku. To, ţe jsou tady Tri studničky, to jsem objevil hned, kdyţ jsem sem přijel v osmdesátým. Já nejsem v Tatrách poprvý a doufám, ţe ani naposled. Nebejt to tady všude do kopce, tak uţ mi tady dávno říkají horskej vŧdce,― nalil si Studnička ještě jednu sklenku a cítil, ţe uţ se mu rozvazuje jazyk.

„Studno, já to asi nevydrţím. Nezašel bys mi do Prioru koupit jehlici na pletení? Potřebuju šťouchátko. Svědí mě noha jako kanec. Ty z Popradu asi jen tak nepřijedou,― začal se Mach obkládat časopisy „Vysoké Tatry― a Studničkovi nezbylo nic jiného, neţ nemocnému kolegovi vyhovět.

Přízemí obchodního domu bylo doslova napěchováno zákazníky. Patrně netušili, ţe ve světě zuří energetická krize, protoţe tady bylo příšerné dusno. Dovnitř se valily neustále další proudy lidí, kteří nevěděli, jaké klima je uvnitř čeká. Studnička bral jednu frontu po druhé a vţdycky jen tak odhadoval, kde by se daly pletací dráty koupit. Jedna taková šikovná blondýna v červeném kostýmu mu padla do oka a mile se na něho usmála. Studnička to vzal okamţitě málem jako sexuální výzvu.

„Holka, ty po mně jedeš,― řekl si v duchu a opětoval lehký úsměv.

„Prosím vás, kde se tady dají koupit dráty na pletení? Zřejmě pětky. Hlavně musí bejt dlouhý a silný?― spustil na ţenu ve frontě a ta se na něho opět mile usmála a vzápětí na něho vychrlila záplavu maďarských slov.

„Jo, to tady určitě najdu. Jste milá, ţe jste mi tak dobře poradila,― vrátil jí Studnička úsměv a z obavy před výskytem dalšího cizího jazyka raději zamířil na druhou stranu, kde viděl uţ z dálky pověšená jízdní kola.

„Kde jsou dráty do kola, budou i dráty na pletení,― řekl si polohlasně pro sebe a hnal se k pultu, kde kupodivu nebylo tak plno.

„No to se ti, Studno, snad jenom zdá. Planţety do Brauna! Tady jich mají, aţ je prodávají. Ne Mach, ale já si šplhnu u Karase. Protoţe já jsem ten šikula, co sehnal planţety do holicího strojku,― postavil se Studnička do krátké fronty a najednou uslyšel za sebou známý ţenský hlas. Nemohla to být mýlka a nemohlo být vŧbec pochyb o tom, komu tenhle hlas patří.

„No to je ale náhoda. Písek zdraví Budějce,― zahalekal Studnička, aţ se lidé začali ohlíţet, a nedbaje hlasitých protestŧ, přistoupil k profesorce z budějovického gymnázia, která mu nějakou dobu dělala ve vlaku společnost, kdyţ vyjeli z Českých Budějovic.

„Jste to vy, pane poručíku? V tom sportovním a v kulichu bych vás vŧbec nepoznala.―

„Kde jste nechala ty svoje zpívající šelmy?―

„Myslíte holky? Byly k neudrţení, tak dostaly do večeře volno. Zašla jsem si koupit pantofle. Doma jsem je v tom blázinci zapomněla přibalit do kufru. Co kolega, měl asi radost, kdyţ vás viděl? Snad ne taky pro pantofle?―

„Pantofle, to není mŧj problém. Nevíte, kde by se tady daly koupit pletací dráty? Pětky.―

„V Písku nejsou jehlice na pletení? Nebo plete váš kolega?― divila se profesorka a nechala si přibalit k pantoflím ještě dvoje teplé zimní ponoţky.

„Šťourá se. Má aţ semhle zasádrovanou nohu.―

„Musíte hledat oddělení galanterie. Tam budou určitě. Tipovala bych to asi tak někde nahoře,― postoupila si paní profesorka k pokladně, ale Studnička se jí jen tak nepustil.

„Paní profesorko, vzpomínáte si z vlaku na tu sympatickou brunetku, co měla kupé hned vedle mě? Byla nakrátko ostříhaná. Myslím, ţe jí vaše děvčata pomáhala do kupé s jejíma kuframa?―

„Myslíte asi tu, co nastupovala v Brně. Nebo aţ v Přerově? Řekla bych, ţe v Brně. Počkejte, bylo to Brno, protoţe vím, ţe kdyţ zastavil vlak, tak mě probudila písnička, co zpíval Gustav Brom.―

„Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem, dobrou noc, má milá, chci ti dát...― zanotoval si Studnička s paní profesorkou u pokladny. Úplně zapomněl na planţety do Brauna a vyšel s ní aţ před obchodní dŧm.

„Bylo to, paní profesorko, určitě Brno, protoţe v Přerově to uţ jsem u ní spal v kupé. V tom mým se totiţ strašně chrápalo a ona mi udělala galantní nabídku, která se v mým věku, kdy uţ mi chybí kaţdá hodina spánku, nedá odmítnout. Nepodívala jste se náhodou z okna, jestli tu mladou ţenu někdo nevyprovázel?―

„Musím vás zklamat, pane Studnička,― udělala profesorka Dvořáková dramatickou pauzu a sledovala, co to se Studničkou udělá. „Podívala. Zvědavá ţenská. Co vím, tak té vaší dámě pomáhali s takovou velkou bílou taškou a s dvouma kuframa dva mladíci. Oba lebkáči, jak naše studentky s oblibou říkají těm holohlavým chlapcŧm. Věk obou asi tak něco přes dvacet. Jo, a jeden z nich s tou vaší dámou určitě hovořil slovensky. Nejmenuje se ta dáma náhodou Magda? Takový jméno jsem tam myslím zaslechla?―

„Máte, paní profesorko, vynikající postřeh a taky sluch. Magda se ta dáma jmenovala. A o tý bych něco rád věděl, ale jen z čistě profesionálního hlediska.―

„Moment, pane Studnička, ještě jsem si na něco vzpomněla. U oběda holky něco mlely o tom prŧvodčím, ţe si na těch lehátkách asi přijde dost na svý. Myslím, ţe viděly, jak ta ţenská dávala prŧvodčímu za kaţdé volné lehátko v kupé sto šilinkŧ. Zřejmě neměla zamluvené kupé a ten prŧvodčí jí rád takhle vyšel vstříc.―

„Víte co, paní Dvořáková? Já skočím nahoru pro ty pletací dráty a vy tu na mě chvíli počkejte. Já si myslím, ţe bychom si měli spolu zajít na dobrý kafčo a ,jehličíʼ. Tady za rohem to kafe vaří přímo expresně, a kdyţ jsem tady byl naposled před pěti lety, tak se tam pila i docela slušná spišská borovička,― udělal Studnička paní profesorce docela solidní nabídku a ta nakonec přikývla.

Studnička s profesorkou Dvořákovou v poloprázdné kavárně dopíjeli ne zrovna moc dobrou černou kávu a místo borovičky měl kaţdý před sebou dvojku červeného, které nezklamalo. Borovička prý došla. Studnička brzy zpozoroval nervozitu paní profesorky, která najednou nevěděla co s rukama, a neustále se dívala na hodinky.

„Asi zaplatím, ne? Pět let je pět let. Omlouvám se, ale bylo to tady tenkrát jiný. Anebo si to idealizuju. Navíc vás čekají vaše šelmy a mě čeká kolega, kterej bude nadávat, ţe nemám šťourátko,― přivolal Studnička ke stolu servírku a zaplatil.

„My jsme v zotavovně Odborár. Mají tam velkej bazén, tak se ukaţte. I s kolegou. Je prej tam výbornej masér,― lákala Dvořáková Studničku na návštěvu, ale moc dobře věděla, ţe ti dva se u nich v zotavovně těţko objeví.

„Kdybyste se potřeboval našich děvčat na něco zeptat, tak jsme zítra objednaný na desátou v muzeu TANAPU. Od vás je to kousek,― rozloučila se Dvořáková se Studničkou a ten pospíchal za Machem, který chodil po pokoji jako kulhavý lev v kleci.

V okamţiku, kdy mladá usměvavá servírka v lila minisukničce postavila před Studničku a Macha talíř s brynzovými haluškami, objevili se v recepci hotelu WILLI dva pracovníci popradské kriminálky. Téměř ve stejnou dobu si ve Starém Smokovci v obchodním domě Kamzík mnul spokojeně ruce pan vedoucí, neboť se mu podařilo krátce před skončením prodejní doby prodat osm japonských věţí téměř po dvaceti tisících. Placeno bylo sice šekem, ale do plnění trţeb to přece jen peníze byly. Škoda, ţe nevěděl o prodavačce ze Štrbského plesa, která jich před necelou hodinou prodala stejný počet a i ona se místo peněz těšila jen ze šeku. Kupující mladá ţena, sympatická blondýnka, nemusela ani v jednom případě prodávající nijak dlouho přemlouvat. Hovořila totiţ plynně německy a přijela nákladním taxíkem.

„To je zajímavý, moje Slunéčko, kdyţ mi udělá brynzový halušky, tak se mŧţu po nich utlouct a padají do mě jak skopčáci do krytu. Tady do mě moc nelezou. Ale přitom jsou vynikající,― postěţoval si Studnička a Mach automaticky nastavil svŧj talíř.

„Tohle vŧbec neřeš. Přeţral ses ovčího sejra. Nestyď se a přihrábni mi tu slovenskou dobrotu na talíř. Za ten tejden, co jsem tady, jsem uţ mimo Slovenky ochutnal leccos, ale tyhle halušky, ty se mně nikdy nepřejedí. Ale na Slovenky taky dojde. Mám na to ještě tejden,― shrábl si Mach od Studničky polovinu halušek na svŧj talíř a nenápadně si rozepnul první knoflík u kalhot.

„Víš, ţe kdykoliv někde jím brynzový halušky, tak si okamţitě vybavím televizní Hovory s Horníčkem? Tuším, ţe to byl Satinský, co přivez tenkrát s sebou do studia na ukázku jednu typicky slovenskou brynzovou halušku, kterou pak nechal Horníček kolovat publikem. Vţdycky si musím ale poloţit otázku, jestli se mu ta haluška vrátila zpátky. Já jsem svoje první brynzový halušky baštil po tomhle programu v televizi aţ někdy, řek bych, ţe skoro po deseti letech. Moţná, ţe to bylo dokonce i dýl. Ale s tím vrácením halušky z publika, to je asi profesní deformace. Moţná se vrátila.―

„Tvý asociace jsou mi, Studno, dobře známý. Mně zase některý dobrý jídlo připomíná trochu jiný situace, někdy bohuţel dost prekérní. Ale teď mě neruš. Halušky se musí vychutnat. Radši se mrkni do recepce, jestli uţ tady nejsou z kriminálky. Podle reakce těch dvou servírek bych řek, ţe uţ tam někde určitě sedí. Obě mi připadají najednou dost vyplašený,― poslal Mach svého kolegu do recepce a měl pravdu. V křeslech u schodiště seděli kapitán Štefan Dlhý a poručík Samuel Tomka.


Improvizovaná porada na obvodním oddělení policie ve Starém Smokovci nebyla nijak dlouhá. Navíc uţ tu řešili problém obou nákupŧ na faktury v obchodních domech ve Smokovci a Štrbském Plese a šéf oddělení řádil jak tajfun, neboť jeho podřízení zapomněli v těchto obchoďácích provést opatření, které přišlo ve třetím dodatku pátrání z Brna.

„No co, stalo se, stalo. Já bych spíš řešil ten popis ţenský, co ty ‚japonce‘ kupovala, taxíkáře a zřejmě i to druhý auto, který pravděpodobně patřilo k tý ţenský,― skočil do řeči šéfovi obvodního oddělení Studnička a Mach mu hned přispěchal na pomoc.

„Nechci dělat chytrýho, vy to znáte určitě líp neţ my, ale moţná by stálo za to udělat opatření přes ty kulturní referenty, nebo jak jim teď tady vŧbec říkají. Moţná, ţe by si někdo z těch lidí, co tady jsou, upamatoval na auto, do kterýho se ty věci nakládaly. Je to sice hledání jehly v kupce sena, ale zkusit by se to mohlo.―

„Určitě by se mělo udělat šetření v úschovně zavazadel na nádraţí, jestli tam nebudou ty dva kufry. Náhoda je blbec,― přihodil do placu ještě Studnička a šéf obvodního oddělení kapitán Ďuriš si vzal za své sehnat někde Magdu Toráčovou. A protoţe úkolŧ a otázek kolem výskytu dvou lebkáčŧ na brněnském nádraţí bylo víc neţ dost, navrhl kapitán Dlhý, aby paní profesorka Dvořáková sjela s nimi na kriminálku do Popradu zkusit identikity. Studnička si to vzal za úkol jako samozřejmost, ţe paní profesorku o to poţádá sám.

Ještě ten večer profesorka Dvořáková sestavila na popradské kriminálce identikity dvou mladíkŧ, kteří na brněnském nádraţí vyprovázeli Magdu Toráčovou a Studnička s Machem na to dost sázeli. Jak je totiţ informoval kapitán Dlhý, dala paní profesorka jejich technikovi hezky zabrat. Jednou se jí nelíbila brada, potom posazené oči a dlouho se nemohla u jednoho z nich trefit do nosu.

„Doufám, ţe z toho nevyleze E.T. nebo nějaká zrŧdička,― poloţil Studnička telefon a s napětím čekal u stálé sluţby ve Starém Smokovci, co vyleze z faxu.

„Je to slušný. Je to dokonce moc slušný. Teď nevím, jestli je tak dobrá ta Dvořáková, nebo váš technik? Docela bych řek, ţe takový chlápci mŧţou někde běhat. Pošleme to do Brna, ne?― ukázal Studnička oba portréty šéfovi obvodního oddělení majoru Ďurišovi a ten jen přimhouřil oči.

„Tu Magdu Toráčovú sme uţ našli,― přišel z druhé místnosti od počítače poručík Mikula a podal svému šéfovi kartu vydání občanského prŧkazu Toráčové.

„Zatial’ iba v evidencii, ale budeme mať aj jej fotku. Dlhý povezie do Lomnice tu vašu profesorku, a tak fotku privezie so sebou,― kývl Mikula na Studničku a oba portréty si začal prohlíţet Mach.

„Zavolej a pošli to do Brna Prégrovi. Sice jsem s ním uţ dlouho nemluvil, doufám ale, ţe je ještě na násilnej,― odloţil Mach oba identikity, a to uţ Studnička vytáčel městskou správu Brno, kde se ptal celkem zbytečně spojovatelky, jestli je ještě touhle dobou major Prégr v práci.

„Mělas mu říct, kde bych asi byl, kdyţ tady máme zamordovanýho chlapa,― uslyšel Studnička ještě v telefonu spojovatelku, jak na něho ţaluje Prégrovi, a tak chvíli trvalo, neţ se představil.

„Zdravím do Brna, tady je Míra Studnička ve Smokovci.―

„Neznám ţádnýho Studničku ze Smokovce. Znám Studničku z Písku a ten by tak daleko nikdy nejel. Ten kdyţ nevidí z dálky tu jejich píseckou věţ, tak je nervózní,― ozval se v telefonu silný bručivý hlas a pak uţ zase hovořil Studnička.

„Ani nevíš, Luboši, jak si tím škodíš, ţe mě takhle pomlouváš. Jsem ve Smokovci na dovolený, protoţe jsem přijel pro Macha, co si tady zlomil nohu. A teď váţně zvaţuju, ţe ti asi k tomu vašemu mordu řeknu a pošlu pěkný kulový, kdyţ máš takovýhle ošklivý řeči. Náhodou, já uţ se dávno nebojím jít do sklepa pro uhlí a nepochcávám se.―

„Studno, ty kanec, neříkej, ţe ses vydal tak daleko? Hele, všechno beru zpět, to já jsem myslel úplně jinýho Studničku. Ten není vŧbec z kriminálky. Ten dělá mistra odbornýho výcviku někde na čističce,― hrál to do autu major Prégr a chvíli bylo mezi Smokovcem a Brnem pěkně veselo. Kdyţ si oba kriminalisté mezi sebou vyměnili pár peprných anekdot, které by s jistotou neprošly ani po dvaadvacáté hodině v televizi, zarazil Prégr najednou Studničku.

„Ty, Míro, a co Machouš? Ještě ho baví holky? Je pořád zamilovanej do paní doktorky Vichrový? Nedávno jsem ji tady potkal u soudu. To uţ je jeho čtvrtá nebo pátá?―

„Pátá. Jako bys neznal Karlíka. U toho to přece není nic divnýho. Ten vţdycky po pěti letech přepřahal. Sice tvrdí, ţe pořád hledá ţenskou do tahu, ale nakonec ho uţene vţdycky taková, co je dobrá akorát tak do postele. A to jednoho člověka zákonitě utahá.―

„Rád bych ho viděl, Machouše. Aţ se budete vracet domŧ, zastavte se v Brně. Pŧjdeme do šantánu a budou baby. Pŧjdem se podívat do bordelu na suprovej antistriptýz. Ta ţenská se nesvlíká, ale oblíká ji celej lokál. No a proč vlastně voláš?― došlo konečně na to, o čem se mělo hovořit uţ dávno. „Ty máš fakt něco k tomu našemu mordu? A ve Smokovci? No to mi neříkej! Sednu na letadlo a za hodinu jsem v Popradu.―

„Na nic zatím nesedej, moţná to tady zvládnou sami. Zatím je toho podle mě málo,― začal Studnička Prégrovi vysvětlovat celou tatranskou anabázi s Machem, a jakmile se zmínil o kufrech, tašce a hlavně o šecích, jejichţ výskyt byl tady evidentní, neměl Prégr v Brně stání.

„Studno, to, cos mi teď řek, to není vŧbec málo. Nastrkej do faxu ty dva holohlavce a já pošlu letadlem do Popradu dva kluky, protoţe to vypadá na to, ţe ty darebáci se tam někde zašili. Jsi tam ještě?― ozvalo se z Brna netrpělivě. „Něco ti ještě přečtu, abys byl v obraze. Ten náš přepadenej dostal tři hrči do hlavy, ale to není všechno. Při pitvě se zjistilo, ţe měl v krvi vysoký procento kodeinu. Víc ti snad říkat nemusím. Navíc tam kluci při ohledání auta našli docela slušnou schovávačku. V tý skrýši se našla spousta pornografických kazet a cédéček, všechno dětský porno. No humus! Našel se tam i nějakej bílej sajrajt, vypadá to na kokain.―

„Prášek na praní by asi těţko schovával,― odpověděl na to Prégrovi Studnička, ale to uţ zase hovořil Prégr.

„Hele, ale to ještě není všechno. Narodila se nám tady ještě jedna zajímavost. Kousek za Brnem jsme měli na přejezdu nehodu. Jeden brněnskej taxíkář si to chtěl rozdat s Brněnským drakem. A nevyhrál. Taxíkář to má za sebou, ale ten co s ním jel, měl kliku. Vyhodilo ho to do strany na louku. A teď dávej pozor. Byl na tom výjezd a našli tam přesně takovou tašku, která byla v tom našem pátrání. Podrţ se, byla plná videokazet s tou dětskou pornografií. To je soda, co?―

„A co říká ten, komu ta taška patřila?―

„No, taxíkář s náma nemluví. Ne, ţe by nechtěl, nemŧţe. A ten mladej, kterej z toho docela slušně vyváz, tak ten tvrdí, ţe taška není jeho.―

„Neříkej, ţe jste na ní nenašli jeho otisky?―

„To víš, ţe našli, však ten chlapík uţ je několikrát lepenej za majetek. Ale necháváme ho při tom. Teď je ale v nemocnici a doktoři nám ho napíchali, takţe spí jak nemluvně. Kluci teď lítají a snáší kolem něj. Aţ se probudí, tak se bude hoch divit.―

„Luboši, uţ tam musíte mít ty identikity, tak se na to mrkni. Jinak si uvědom, ţe na tom makají Jihočeši, tak ne abys nám to pak v médiích zapřel. Ten identikit totiţ dělala jedna učitelka z Budějc, která jela se mnou ve vlaku.―

„Jestli to vyjde, tak jí dej za mě pusu. Jazykovou, jak ty říkáš, ţe při ní dusíš. A pozdravuj v Druţbě Rudu Čevelu.―

„Tak to uţ, Luboši, neudělám, Čevela uţ šéfuje Horský sluţbě u svatýho Petra. Škoda ho, byl to správnej parťák,― zavěsil Studnička telefon a ve dveřích sluţebny se objevil kapitán Dlhý s poručíkem Tomkou.

„Profesorku sme v poriadku vrátili. Je to bohovská baba. Sme obaja pozvaný v Budejoviciach do Masných krámov. Vraj tam dobré varí a čapujú dobré pivko. Profesorka povedala, ţe obaja idete večer do koliby, hej? Tam treba veľa peňazí.―

„Štefo, peníze nejsou problém, protoţe ty budou a my tu nebudem,― mávl nad tím Studnička rukou a kapitán Dlhý mu dal za pravdu.

„Aţ prídu tie zprávy z hotelov a zotavovien, tak sa to určite dozviete. Idete do Koliby uţ teraz? Vraciam sa do Popradu a mám to pri ceste,― nabídl se Dlhý a podíval se na Machovu nohu.

„To nie je na tanec. Na čardáš uţ vȏbec nie. Ako sa budete vracať späť? Moţete si vziať taxíka z hotela. Keď peniaze budu a my uţ nie?― mrkl Dlhý na Studničku a ten se okamţitě chopil šance.

„No, po večeři uţ jsme, tak vyrazíme do Koliby. Kdyţ se Štefan tak nabízí, proč to nevyuţít,― začal Studnička pomáhat Machovi z křesla a za necelou pŧlhodinu stáli oba před Zbojnickou kolibou, z níţ se ozývala cimbálová muzika a hlasitý zpěv.

„Slyšíš to? Uţ šroubujou ţárovky,― opřel se Mach do berlí a za chvíli je pohltila rozjásaná koliba s vŧní masa pečeného na roţni, alkoholické výpary smísené s lidským potem a cikánská muzika, která tady dělala tu neopakovatelnou atmosféru.

Machova sádra se tady okamţitě stala terčem naráţek, někdy dokonce i vtipných a jedna postarší dáma se Macha okamţitě ujala a chtěla ho jako zdravotní sestra z Domaţlic ošetřovat. Lákala ho k jejich stolu, který byl sice slušně zásobený pitím, ale seděly tam u něj samé ţenské.

„Děkuji, určitě vás vyzvu všechny na tanec, ale teď, jak na to koukám, je to na nás přesilovka,― bránil se Mach a byl rád, kdyţ je číšník ve zbojnickém zavedl k jejich objednanému stolu, který byl přímo u cimbálu.

„Moment, dŧleţitá otázka večera. Mám tohle pozvání chápat tak, ţe jsem od tebe přímo pozván a ţe se nemusím krotit?―

„Ale jo, zase to ale neber tak úplně doslova,― zalekl se Mach Studničkovy otázky, protoţe znal od Reinerŧ jeho nehorázný apetýt.

„Slib mi, ţe se budeš alespoň trochu krotit a neseţereš celý to selátko, co se točí na roţni. A jinak se brzdit nemusíš,― ukázal Mach na dozlatova opečené sele, z něhoţ zbojník začal právě ukrajovat velké libové kousky. To uţ měl ale Studnička v ruce jídelní a nápojový lístek.

„Chápeš to? Tady je tak draho, ţe u Reinerŧ bysme za to pili pomalu tejden a přitom je tu nabito jak u Reinerŧ o Silvestru.―

„Sem se, kamaráde, objednávají lidi hned, jak přijedou do Tater. Vţdyť u Reinerŧ je občas taky takhle nabito.―



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist