načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zalitý kaktus -- S humorem na kolečkách - Václav Uher; David Konopáč

Zalitý kaktus -- S humorem na kolečkách

Elektronická kniha: Zalitý kaktus -- S humorem na kolečkách
Autor: ;

Život na vozíku není horší. Je jiný. Vášnivě jiný. Okořeněný humorem. A oproti životu před úrazem má jednu zásadní výhodu – ještě nebyl ukončen! Říká se, že život ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 159
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustroval David Konopáč
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0575-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Soubor humorných příhod, jehož název je převzat z autorova stejnojmenného blogu. Prostřednictvím těchto krátkých prozaických epizod se Václav Uher snaží přiblížit svůj život obyčejného vozíčkáře. Říká se, že život začíná ve třiceti. Ale co když může začít i jindy a jinak? Třeba v necelých osmnácti letech pádem ze stromu. Václav Uher - jeden kvadruplegik z čeledi poúrazovité, kůň, který se dostal na vozík kvůli vlastní konině, dává ve své knize nahlédnout do neobyčejného života obyčejného vozíčkáře. Život na vozíku není horší. Je jiný. Vášnivě jiný. A oproti životu před úrazem má jednu zásadní výhodu - ještě nebyl ukončen. A víte, že se dá na vozíku zažít spousta legrace a humorných situací?

Popis nakladatele

Život na vozíku není horší. Je jiný. Vášnivě jiný. Okořeněný humorem. A oproti životu před úrazem má jednu zásadní výhodu – ještě nebyl ukončen! Říká se, že život začíná ve třiceti. Ale co když může začít i jindy a jinak? Nahlédněte do neobyčejného života obyčejného vozíčkáře, který se umí poprat s výzvami a prožívat neuvěřitelná dobrodružství.

Předmětná hesla
Uher, Václav
* 21. století
Vozíčkáři -- Česko -- 21. století
Sportovci se zdravotním postižením -- Česko -- 21. století
Zařazeno v kategoriích
Václav Uher; David Konopáč - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ISBN 978-80-271-0575-5

Grada Publishing, a. s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400

e ‑mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz • www.cosmopolis.cz

Říká se, že život začíná ve třiceti. Ale co když může

začít i jindy a jinak? Třeba v necelých osmnácti letech

pádem ze stromu. Nahlédněte do neobyčejného života

obyčejného vozíčkáře, který se umí poprat s výzvami

a prožívat neuvěřitelná dobrodružství. Nevěříte?

Přečtěte si Zalitý kaktus.

Život na vozíku není horší. Je jiný.

Vášnivě jiný. Okořeněný humorem.

A oproti životu před úrazem

má jednu zásadní výhodu –

ještě nebyl ukončen!



2

TO MOJE PSANÍ

Mamka se stavila na skleničku vína a při té příležitosti mi

zalila kaktus. Dal jsem jí přečíst pár svých příspěvků a zeptal

se, co si o nich myslí. Je dost sečtělá, takže její názor je pro

mě podstatný.

Mamka: „Já myslim, že je to ztráta času...“

Já: „Ale lidi řikaj, ať napíšu knihu...“

Mamka: „Ale prosimtě, vždyť by si jí nekoupili ani ty, co ti řikaj, abys jí napsal.“

PROLOG

Jsem kluk z podlesí. Stojím u rybníka plného smějících se

dětí. Smějí se mně! Moc se stydím. „No, ukaž svaly, ještě víc,

ještě víc ukaž svaly,“ povídá táta a drží v ruce foťák. Dělám,

co můžu, aby táta měl radost a já abych byl vložen dorodinného alba. Je mi 6 let a jsem malý svalovec.

Nejsem sám, mám ještě bratra a sestru. Bydlímev prvním patře nádražní budovy. Naši jsou výpravčí. Když večer

usínám, poslouchám nákladní vlaky, jak projíždějí stanicí.

Na stropě sleduji stíny vagónů a  počítám je. Je mi 8  let

a jsem malý nádražák.

V  nejistém očekávání a  bojovném postoji stojím na

břehu Atlantického oceánu. Za okamžik budu čelit obrovské vlně. Vidím, jak se na mě řítí, ale nebojím se. Tátas foťákem na krku stojí opodál. Před chvílí mi řekl: „Běž, Vendo,

neboj se, postav se tam, a až ta vlna práskne o skálu, utíkej

pryč.“ Je mi 10 let a jsem dobrý plavec.

Hodně taky pracuju. Moc pracuju. Protože táta pracuje.

Klid je jen v kuchyni s maminkou. Ale nejsem v tom sám,

mám ještě bratra a  sestru. Všichni pracujeme. Zahradničíme, včelaříme, kaktusaříme. Kácíme stromy, nosíme klády,

štípáme špalky. Ani na fotbal není čas. Chtěl bych jednou

kácet stromy jako táta. Já bych jen tak řezal a  ostatní by

nosili a štípali. Je mi 14 a jsem malý dřevorubec.

Je léto. Ptáci zpívají. Stojím uprostřed svého pokoje a na

nohou mám vytoužený snowboard. Skláním se k  němu

jako k  posvátnému bůžku a  hladím ho po čele. Nemůžu


4

se dočkat, až bude zima. Zaujímám postoj jako při sjezdu

a  zavírám oči. Vidím se na horském hřebeni, někde těsně

pod Mont Blancem, a  spouštím se dolů. Jízda mi jde nádherně. Přesně tak, jak chci a  umím. Řítím se hluboko do

údolí. Skáču a  točím se ve vzduchu. Pod prknem mi práší

sníh. Chtěl bych žít někde na severu, v  zimě a  na sněhu.

Celý další život už jen se snowboardem na nohou. Je mi

16 let a jsem snowboarďák.

Jezdím vlakem do křivoklátských lesů. Opravdu se učím být dřevorubcem. Řežu motorovou pilou a  kácím jeden strom za druhým. Sedím v  koruně jednoho z  posledních, které jsem ještě nestačil pokácet, odpočívám a snímo snowboardu. Zavírám oči. Balím si batoh. Mám v něm všechno – zimní rukavice, kalhoty, boty, čepici, brejle, peníze na vlek a ty nejlepší plány do života. Až přijde zima, bude to jízda. Je mi 17 a půl a jsem snílek.

Ze snu mě probudil nepříjemný zvuk praskající větve. Padám. Koruna stromu se ode mě víc a víc vzdaluje. Ležím. Nehýbu se. Vůbec. Jak to, že se nehýbu? Volám tátu, jako by měl být někde poblíž. Najednou ho vidím nad sebou. Sklání se a  mračí. Ne, není to táta. Je to jakýsi cizí pán v  bílém plášti. Nemohu mluvit, ani sám dýchat. Ptáci spíš pípají, než že by zpívali. Nejsou to ptáci. Jsou to nějaké přístroje. Je mi 18 let a jsem v nesnázích.

Už neležím. Sedím. Všude kolem je bílo. Žádný sníh a žádné hory. Jsou to zdi. Vidím, že mi z trupu vyrašily jakési dvě ploutve. Jsou to mé ruce. Takové jiné, zvláštní. Mé prsty se nehýbou. Prohlížím si je jako nějaký cizí předmět.Koukám pod sebe a vidím čtyři pevná kruhovitá tělesa. Nejsou to tělesa, ani kroužky, jsou to obyčejná kolečka. Vozíček...

Vidím své skrčené nohy a  hledám snowboard. Kde je? Teď tu byl. Vedle sebe vidím batoh. Je plný zimníhooblečení – koukají z  něj rukavice, kalhoty, boty, čepice, brejle a  prachy na vlek. To jsou mé plány na život. To byly mé plány na život. Naštěstí v tom nejsem sám. Mám ještěbratra a sestru. Usínám a opět se probouzím.

Svítí sluníčko a  je teplo. Všichni kolem mě jezdí na vozíčku. Jsem tu cizí a neznám to tu. Neumím místní jazyk a  neovládám zdejší zvyky. Snažím si s  někým vyměnit ty zatracené zimní hadry za něco letního, ale je to těžké. Mé povídání o  krásách snowboardu nikoho nezajímá. Je mi 19 let a jsem tu cizí.

Jsem bledý, ustrašený, čerstvý poúrazák. Sedím a čekám, až to rozchodím. Určitě to rozchodím. Snowboard zatím vyměňovat nebudu. Na vozíku proti mně jede starší muž. Vrásčité čelo má opálené, shrbenými zády a  mozolnatými dlaněmi se opírá do obručí svého vozíku. Vypadá, jako by s  ním byl srostlý. Projíždí kolem mě a  říká: „Tak co, vole, jdeš na jedno?“

Nemyslím si, že bych měl, ale jdu. Třeba si tam se mnou někdo vymění ty zimní hadry. Batoh beru s sebou. V hospodě jsou samí vozíčkáři.

Říkají mi: „Prvních deset let je nejhorších, pak sizvykneš...“

„Vykašli se na snowboard, ten s námi potřebovatnebudeš...“

Pijeme piva a panáky. Hodně se toho vypilo. Domazjišťuji, že nemám svůj batoh. Kde jsem ho jen...? Je mi 20 let

a už nejsem snowboardista.


6

Můj vozíček. Ačkoliv spolu chodíme už od střední, pořád

se držíme za ruce. Nestydíme se před sebou prdět a doma

chováme bažanty. Chodili jsme spolu na stejnou školu,

a dokonce i dnes spolu děláme ve stejné práci. Hodněces

tujeme. Najezdili jsme spolu tisíce kilometrů. Jezdíme po

lesích i  loukách, po silnicích, cestách, po pěšinkách a ste

zičkách. A  hospoda? To je třetí člen našich výprav. Vozí

ček nemá rád ježdění jen tak kolem baráku, když mě může

provézt kolem celého světa. A tak jsme procestovali celou

Andalusii: Malagu, Córdobu, Cádiz. Viděli jsme koridy,kos

tely, mešity, mnohá procesí i tříkrálové průvody. VeŠpaněl

sku žije sestra a  má dva malé kluky, Samíka a  Olíka. Mají

rádi, když je vozím na klíně. Volají: „Rapido, strejda, rapido!“

Ve Španělsku mi říkají „minusvalido“ a mně to přijde docela

vtipné, zavedl bych to i  u  nás v  rodině. Já bych byl ten

minusvalido, brácha jakožto vášnivý chodec by byl valido

a ségra, která výtečně běhá, by byla plusvalido. Snowboard

jsem vyměnil za plavky a klobouk. Je mi 22 a jsem jezdec.

K  ruce mi přivázali hůl. Nebyla jen tak ledajaká. Byla

to florbalová hůl. V  Janských Lázních přede mě postavili

míček a řekli: „Hraj!“ Jeník také začal hrát. I Petr. A tak jsme

založili tým. Jmenuje se Snow Wolves. Jezdíme po hřišti,

nahráváme si, střílíme, dáváme góly. Začali jsme hrát ligu

a jezdit na turnaje. Je to jako tenkrát, když jsem hrál fotbal.

Ta radost z  týmu se nedá ničím nahradit. Jsem dokonce

kapitán reprezentačního družstva a na mistrovství Evropy

v Belgii získávám cenu fair play. Pravda, není to sicevýkon

nostní cena, ale i tak z ní mám velkou radost. Je mi 23 let

a jsem hráč florbalu.


7

Žiju v  Praze. Každý den jezdím metrem, autobusem, tramvají. Řidiči mi vyklápějí plošiny, abych s  vozíčkem mohl najet do vozu. Jezdím do práce i  do školy, do divadla, do hospody, na úřady i do lesa. Potkávám mnoho lidí, většinu z  nich poprvé a  naposledy. Nejhezčí úsměv mají maminky. Učím se žít samostatně ve víru velkoměsta. Ale nejsem v tom sám. Mám tady bratra. Bydlí na Vinohradech a má také dvě malé děti. Holčičky, Lindičku a Lucinku. Tak je vozím na klíně jako ty kluky španělský, jen pomaleji, aby se nebály. Je mi 27 a jsem Pražan.

Mám výročí. Už je to 15  let. Vzpomínám si, jak mi v  Hradci, někdy v  roce 2002, když mi bylo 18 a  byl jsem v  nesnázích, pan doktor po vyšetření zobrazil na monitoru mou pochroumanou páteř. Jezdil myší sem a  tam, páteř se otáčela a  já si ji prohlížel ze všech stran. Poprvé jsem na vlastní oči uviděl místo, kde se lámaly dějiny mého života. Setkal jsem se se svou vlastní páteří. Bylo to zvláštní setkání. Mluvili jsme spolu beze slov. Ona mi převyprávěla, co se vlastně toho 4. prosince 2001 pod tím stromem stalo. Ukázala mi své tělo, své rány, které jsem jí svým pádem způsobil. Klidně a  bez skrupulí mi vysvětlila, proč je to tak, jak je. Proč už spolu nemůžeme hrát fotbal, ani běhat po stráni. Pamatuju si, že mi nic nevyčítala. Asi viděla, že sám toho mám plné kecky. Naopak. Nakrucovala se přede mnou, chlubila se tím, jak jí páni doktoři pěkně zpevnili boky, a ujišťovala mě, že až to bude jen trochu možné, dáme se zase do pohybu. No, a  od té doby už jsme se neviděli. Snad se jí daří dobře. Alespoň tak dobře, jako mně teď.

Předkládám vám tuto knihu. S  vozíčkem jsme tu dva. A teď i vy. Snad vám bude milá. Život na vozíku není horší,

8

ani lepší. Je jiný. Vášnivě jiný. A oproti životu před úrazem

má jednu zásadní výhodu – ještě nebyl ukončen.

Je mi 32 a... děkuji za pozornost.

9

KAPITOLA I.

PANÍ KAMČA

Pracuji na univerzitním studentském náměstíčku jako

informační referent. To znamená, že pomáhám studentům,

vyučujícím a kolegům, kteří získají pocit, že mou asistenci

potřebují. Třeba když někdo hledá pana docenta Klímu,

poradím mu, že sídlí v  osmém poschodí. Když je rozbitý

automat na kávu, závadu nahlásím. Když si někdo neví

rady s  tiskárnou, pomohu. Někdo hledá studijní oddělení,

jiný učebnu. Ukazuji lidem cestu, půjčuji návštěvní karty, vydávám knihy, mikrofony, ovládám turnikety, zdravím a loučím se.

Kromě naší univerzity se v  budově nachází i  stavební a zahradnické učiliště. Zedníci a zahradnice postávají každé ráno v hloučcích před budovou, klábosí a kouří.

K  budově přijíždím po zaplivaném chodníku, rozrážím závoj dýmu a  poslouchám, co si říkají. Ohleduplnost těch žáků je líbezná. Vždy, když se blížím, někdo z nich prohlásí: „Uhněte, dementi!“ Vytvořeným špalírem projedu a poděkuji. Oni většinou odpovědí: „Pohoda.“ Nebo: „V  pohodě.“ Jak kdy.

Dál pokračuji kolem recepce. Tam sedí paní Kamča.Buclatá dáma s  nepříjemně přísným pohledem. Pracuje tady už desítky let. Sedí tu déle než tři poslední ředitelédohromady. Všechny institucionální projekty, které se tuprostřídaly, vedoucí odborů, kateder, rektory i prorektory, mistry a učitele má na jednom velikém háku.

Pamatuji si ji ještě z dob, kdy jsem tady bydlel na koleji. To bylo před rekonstrukcí budovy. Sídlila v takovézakouřené buňce u  vchodových dveří. Seděla zpravidla na rozvrzaném křesle před rozvrzaným stolkem a  mračila se na  zrnitý obraz v  televizi, která stála na něm. Zřídkakdy měla dobrou náladu. Často jsem ji slýchával, jak nadává na studenty, jak si pro sebe bručí, že se říďa zbláznil nebo jak jí můžou vlézt všichni na záda. Jedna věc mě na ní ale fascinovala. Nosila takové pěkně třpytivé náušnice ve tvaru srdíček, které se jí při tom všem na ušíchpohupovaly jako rolničky. Říkal jsem si, že to není samo sebou, to přece musí být docela hodná ženská, když nosí o  dvě srdíčka víc.

Rekonstrukce budovy byla zdárně ukončena, a  to znamenalo, že se paní recepční mohla přesunout do nových

prostor. Teď sedí za masivním pultem velmi důstojného

vzhledu, zpoza kterého jí kouká hlava. Za jejími zády se

nachází tabule s logy společností, které jako recepčnízastuuje. Na uších se jí třpytí náušnice ve tvaru srdíček. Často

mi přivolává výtah. Mačká to tlačítko, na které nedosáhnu,

a já zjišťuji, odkud se ta srdíčka na jejích uších berou.

Od té doby, co jsem se jí zeptal na jméno, oslovuji ji

„paní Kamčo“. Když jsem jí na jaře přivezl ze Španělska

olivy a pivo Cruzcampo, prolomilo to ledy. Nyní mi mačká

tlačítko výtahu denně. Už se nemračí, ale usmívá. Říkám

jí obvykle, že je zlatá, pak si počkám na její odpověď: „To

by mě někdo ukrad, kdybych byla zlatá!“ Dveře kabiny se

zavřou a já odjíždím do prvního patra.

Říká mi, že „jezdím jak širón“. Zprvu jsem se domníval,

že si mne plete s jakousi romantickou postavou ze Třímušketýrů, ale mýlil jsem se. Jak mi posléze upřesnila, svou

jízdou jsem jí připomínal stejnojmenný vysavač z dobhluboké totality. Ve skutečnosti byl Louis Chiron automobilový závodník. Ale to je fuk. Teď jsem to já.

Také jsem zjistil, že čte ságy a  příští rok bude se svým

manželem slavit zlatou svatbu.

...

Čekání na výtah v jeho dopravní špičce mi připomínášrumec na palubě ve filmu Titanic. Dveře výtahu, na který

čekám, se otevřou a tam stojí skupina cestujících. Majístrnulý, provinile soucitný výraz ve tvářích a  nejistě na mě

hledí. Se svým vozíčkem se mezi ně nevejdu a oni pospíchají.


12

Ta krátká chvíle se zdá být nekonečná. Za okamžik se dveře

výtahu zavřou, naše pohledy se přeruší, já zůstávám, oni

pokračují. Proud jejich života plyne dál, zatímco ten můj

zoufale čeká na další kabinu.

Je v  tom momentu i  láska. A  to láska k  výtahu. Přiomíná mi to ten nezapomenutelně zoufalý pohled Rose upřený na Jacka, který s  ní nemůže odplout. Zatímco on zůstává na lodi, ona klesá na záchranném člunu k hladině sama. Pak se spojení jejich pohledů ukončí. U výtahu se mi přehrávají ty nejdojemnější filmové scény.

...

Z  bundy mi pomáhá uklízečka Magda. Hovoří s lehoulinkým ruskojazyčným přízvukem. Má pánský sestřih a  umí

vzít za práci jako málokterý muž. Magda mi svléká bundu,

vybaluje notebook, zapojuje přímotop, srovnává nohy,

vyjíždí s židlí, uklízí mi stůl. Úkony provádí rychle a přesně.

Jako vojáček.

Hodně se koukám po lidech. Ne povrchově, spíš sipředstavuji jejich životy, o kterých nevím vůbec nic. Je topředevším svět fantazie, můj svět, v němž ale žiji stejně skutečně jako v tom druhém, našem, společném. Je plný omylů, ale můžu si je dovolit, když hledám pravdu, ne? Mám ve zvyku si k tvářím přimýšlet dosud odžitý příběh jejich života. Jaké měli například dětství? Jak jsem sledoval Magdu, říkal jsem si, že je určitě z více dětí. Vyrůstala asi na statku, nebo na nějakém větším hospodářství, kde se dřelo v mrazu, blátu, dešti, do úmoru se staral jeden o  druhého. Takhle zručně makat se přece člověk naučí jen v dětství, pak už ne.Představoval jsem si také, jak ten vymyšlený statek asi vypadal.

Když mi Magda po šichtě pomáhala do bundy, podělil

jsem se s ní o svůj příběh o jejím životě. Souhlasně kývala

hlavou, nepatrně se usmívala, a když jsem skončil, dodala:

„A stodolu jsme s otcem stavěli. Každý musel pomáhat!“

...

Můj kolega se jmenuje Emil. Emil je geniální. Svůj navýsost

soukromý život zasvětil studiu autobusové a městskéhromadné dopravy. Má opravdu mimořádný rozsah znalostí.

Řekněte mu třeba název nějaké pražské zastávky, jakékoli,

a on vám poví, které linky vás k ní dovezou – včetnězastávek na znamení prosím. Zeptejte se ho, jaké společnosti

zajišťují autobusovou dopravu třeba v Hlinsku nebov Lanškrouně. Odpoví vám správně. Zeptejte se ho na výrobu

vozů. Vyjmenuje vám všechny výrobce napříč Evropou

včetně jejich subdodavatelů a lokace výrobních hal.

Včera se u  nás slezla širší pracovní skupina. Magda srkala kávu, správce sítě si leštil sklíčka, Emil se usmíval a koukal do země. Povídalo se. Když tu zazněl vtip:

„Čekaj dva na tramvaj.“

„Na kterou čekáš?“

„Na 1 a ty?“

„Já na 8.“

„Hm.“

„Hele, jede 18, tak to můžeme jet spolu.“

Emil mlčel. Magda se smála, jako když jezdí rohlíkem po roletě. Ajťák přestal leštit sklíčka a  smál se taky. Když se ostatní dosmáli, rozchechtal se Emil a pronesl:

„Tak to museli čekat na Hradčanský! 1, 8, 18... Ty se jinde prakticky nesetkaj.“

14

MÁME TU

PĚKNÉ HOLKY

Prochází tudy tak pohledné holky, až je mi jich líto. Nemůže

to být jednoduchý úděl. Fyzický vzhled si představuji jako

denní dopravní prostředek. Být překrásný je jako vlastnit

Ferrari Enzo s výkonem přes 600 koní. Rizik je hodně. Na

jedné straně se může taková bytost pyšnit sbírkounádher

ných fotografií, lidi se za ní otáčejí a leckdo by si na ni chtěl

sáhnout. Ale na druhé straně, takový překrásný člověk se

musí mít neustále pod kontrolou, jinak se v provozu začne

chovat jako prase, přestane svou krásu ovládat a zničí sám

sebe.

Jak jsem tak uvažoval, měl jsem vidění. Jednou tady na

studentském náměstíčku pojedu od kopírky k pracovnímu

stolu, zakoukám se do jedné z nich a naperu to s vozíkem

přímo do toho středového sloupu s  nástěnkami, co tu

máme. Jestli se zároveň ty nástěnky sesypou na zem a já si

píchnu duši o jeden z leklých napínáčků, to se ještě uvidí...

...

Vozíčkář má pět duší. Já píchnul dnes tu pravou zadní.

Ejhle, napínáček. Práce nad učilištěm plným řemeslníků

nabízí v těchto svízelných situacích záchranu. Pomohli mi

dva mistři. Milan a Sváťa. Mluvil Milan, dělal Sváťa. Takový

nemluvný, vitální pětašedesátník s  malýma, soustředěně

vykulenýma očima.

Milan: „Sváťo, teď jestli to uděláme tady, nebo dole. Co

myslíš? Abysme tady neudělali bordel, viď? Zase aby dlouho

nečekal. Hele, ono to pude. Tady to sundáme. Máš třináctky,

viď? Kde jsou? Tady byly. Jo ty už je máš. No, v klidu, pak to

asi vezmem k nám a uděláme to dole. Co, Sváťo?“

Zatímco Milan mluvil, Sváťa beze slova našel nářadí,

povolil osu, sundal kolo, rozdělil disk, vyndal plášť, našel

defekt, vstal a řekl: „Dole.“

Sváťa toho v životě podle mě moc nenamluvil. Je to takový

ten typ dobrého člověka, kterému na vybudování spokojené rodiny stačí pár vět.

...

Na konci uplynulého akademického roku jsem si schoval

kartičku zaměstnance tak, abych ji neztratil, ale bohužel

také tak, abych ji už nenašel. Na začátku akademického

roku nového jsem navštívil tedy IT oddělení, s informací, že

jsem ztratil průkaz zaměstnance a žádostí o vystaveníduplikátu. Ochotně vystavili. Dva dny nato mi z mobilní kapsičky

duplikátní karta zázračně zmizela. Ve svém bordel šuplíku

jsem ale fenomenálně nalezl kartu starou. Volal jsem tedy

IT oddělení s prosbou o deaktivaci karty nové a opětovnou

aktivaci té staré. Než kluci z IT ale stačili mé podivuhodné

žádosti vyhovět, nalezl jsem doma v koupelně kartu novou.

Dnes jsem si vítězoslavně obě karty vzal do rukou, čímž

pádem také rázem zapomněl, která je nakonec ta nová, tedy

funkční. Tak vidíte, jsem vlastně nepoužitelný člověk.

...


16

Po Praze se pohybuji městskou hromadnou dopravou. Tras,

linek, zastávek a vzájemných spojů je tu hromada. Jezdím

metrem, tramvají nebo autobusem. Řidiče rozděluji na

následující typy:

.

tělnatý strýc s plnovousem a prdlou kšandou, .

fanda Slavie ve středním věku, těsně před rozvodem, .

němý podivín neurčité kondice s rozvázanou tkaničkou, .

svižný energický mladík (vždy v triku) se vstřícnou tváří

a tetováním na předloktí,

.

několikanásobný otec a děda, třicet let ženatý s holkou

z Moravy,

.

sběratel, modelář se spořádaným vzezřením. Typů řidiček je méně: .

tichá, plachá dáma v kalhotách, bez přelivu, .

čilá paní ve služební sukni, samozřejmě s přelivem. Sami jistě tušíte, s kým je radost cestovat.

...

Když má ale autobus špatné tlumiče, je celkem fuk, kdo

soupravu řídí. Jedná se o potíž, která se projevuje zpravidla

znenadání a při jakékoli nerovnosti vozovky. Jinými slovy,

takový autobus utluče máslo i  šoféra, jak říkal kdysi pan

Werich.

Nedávno jsem bezmála sjel z vozíku, jak to drncalo.

Nerad volám o pomoc. Mám v sobě totiž zarytou teorii,

že o pomoc se volá jen v případě ohrožení života. Tak jsem

v  ten svízelný okamžik pouze funěl a  držel se zuby nehty

postranic svého vozíku. Autobus žďuchal víc a víc, já sjížděl


17

níž a níž a vozík zezadu už, už začínal postrádat obsazení.

Vedle mě seděl spolucestující, chlap jako hora, ale spal.

S  těžkostmi jsem dosáhl své destinace, ufuněný jako lokomotiva. S  panem řidičem jsme probudili spolucestujícího a  společnými silami jsme mé zhroucené tělo umístili zpět na vozík.

Pražská městská hromadná doprava je téměř dokonalá už jen tím, že je. Jen bych občas vyměnil ty tlumiče. Povím vám pár příhod, které se mi při cestování Prahou přihodily.

JAK ŘÍKÁM,

NO

V hospodě nižší cenové kategorie seděl menší početpodnailých štamgastů. Jeden u šipek, druhý pod televizí a zbylí

tři na baru. Dobře tu vaří, tak sem občas chodím na oběd.

Jako zrovna dnes.

Srkal jsem polévku a  přitom přemýšlel, jak se s vozíčkem co nejrychleji dostat z Jarova do Kobylis. Zeptal jsem se štamgasta, který seděl nejblíž: „Nevíte, jak se nejlépe dostanu do Kobylis?“

Štamgast se probral, zvedl hlavu a  pomalu odpověděl: „Čoveče, to nevim... Ale myslim, že 195, čoveče, nebo 177, já ti... Frantóóó, Frantóóó, co do Kobylis vodsaď?“

Franta odklonil zrak od obrazovky, podíval se na nás a  řekl: „177 tam jede, nějakejch 20  minut, víc ne, to máš nejlepší, nebo 183, normálně přes Prosek a dál.“

Informace se mi jevila dostatečná. Skočil jsem druhému pánovi do řeči: „Tak to je dobré, díky.“

Franta ovšem ochotně pokračoval: „Nó, jasně, normálně 177, zastávka je tady přes křižovatku, nějakejch 20  minut a seš tam, nebo 183... To je jedno... Tady přes křižovatku.“

Děkovnými slovy jsem mu opět skočil do řeči: „Jo, jo, díky, je mi to jasné, díky.“

Najednou se od baru ozvalo: „Kám?“

Franta: „Ale tady na vozejku do Kobylis, normálně 177, přes Prosek, nebo 183, to je jedno, že jo, ne?“

Od baru: „No jasně, to máš nejlepší 177 tady přeskřižovatku, na Prosek, dvacet, pětadvacet minut, víc ne.“

Dalším díky se snažím celou záležitost ukončit.

Ovšem štamgast od baru pokračuje: „Nebo 183 taky, to je stejný, to máš nejlepší, než někde přestupovat, normálně 177, nebo 183 přes Prosek, řikam, 20  minut, víc ne, jak řikám, no.“

Franta: „Vono to jezdí každou chvíli teď, normálněpřejedeš tady přes křižovatku a tam vpravo je zastávka, 177, nebo 183, to je jedno, dvacet minut, no...“

Poděkoval jsem, zaplatil, rozloučil se a odjel. Štamgasti, ale jistě i ti největší zhýralci tlející v hospodách nejnižších cenových skupin, touží dělat dobré skutky a být na tom světě co k čemu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist