načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zákon smečky (6) - Psí běsnění - Erin Hunterová

Elektronická kniha: Zákon smečky (6) - Psí běsnění
Autor:

Šestý díl oblíbené série o Štístkovi a jeho psích přátelích Divoká smečka získala nového vůdce a dokázala překonat nástrahy Nekonečného jezera. Nalezený úkryt všem přinesl ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  93
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 217
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Spolupracovali: přeložil Matěj Čuchna
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-4389-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Šestý díl oblíbené série o Štístkovi a jeho psích přátelích

Divoká smečka získala nového vůdce a dokázala překonat nástrahy Nekonečného jezera. Nalezený úkryt všem přinesl pocit bezpečí, jen Štístko stále pochybuje. Má vidění, ve kterém všichni psi musí mezi sebou bojovat o holý život.

Zařazeno v kategoriích
Erin Hunterová - další tituly autora:
Oheň a led Oheň a led
Hunterová, Erin
Cena: 84 Kč
Zákon smečky (2) - Skrytý nepřítel Zákon smečky (2)
Hunterová, Erin
Cena: 169 Kč
Kočičí válečníci (1) - Vzhůru do divočiny Kočičí válečníci (1)
Hunterová, Erin
Cena: 169 Kč
Zákon smečky 1-6 box Zákon smečky 1-6 box
Hunterová, Erin
Cena: 871 Kč
Zákon smečky: Soumrak (1) - Rozdělená smečka Zákon smečky: Soumrak (1)
Hunterová, Erin
Cena: 169 Kč
Zákon smečky: Soumrak (2) - Přízraky noci Zákon smečky: Soumrak (2)
Hunterová, Erin
Cena: 169 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Zákon smečky
Psí běsnění
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.albatros.cz
www.albatrosmedia.cz
Erin Hunterová
Zákon smečky – Psí běsnění – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















psí besnení
ALBATROS
ÁKON SME ČK
z y
Erin Hunterová
ˇˇ





Přeložil Matěj Čuchna
Copyright © 2015 by Working Partners Limited
All rights reserved.
Translation © Matěj Čuchna, 2016
Jacket art © Frank Riccio, 2015
ISBN tištěné verze 978-80-00-04389-0
ISBN e-knihy 978-80-00-04434-7





Se zvláštním poděkováním Inbali Iserlesové
Pro Noaha Alexandera






SEZNAM ČLENŮ SMEČKY
VODÍTKOVÍ PSI
Bella – zlatobílá fena s hustou srstí, Štístkova sestra (kříženec
šeltie a retrívra)
Daisy – malá bělosrstá fenka s hnědým ocáskem (kříženec westíka
a Jacka Russela)
Miky – hladkosrstý černobílý farmářský pes (border kolie)
Marta – velká fena s hustou černou srstí a velkou hlavou
(novofunlanďanka)
Bruno – velký bojový pes s hustou hnědou srstí a nevlídnou tváří
(kříženec německého ovčáka a čau čau)
Sluníčko – malá dlouhosrstá bílá fenka (maltézáček)
DIVOCÍ PSI (podle postavení ve smečce)
Alfa – obrovský poloviční vlk s šedobílou srstí a žlutýma očima
Beta – malá závodní fena s krátkou šedou srstí (známá také jako
Hvězda)
LOVCI
Bouřlivák – velký chundelatý hnědosrstý pes s dlouhýma ušima
Štístko – zlatobílý pes s hustou srstí





Snap – malá fena s hnědobílou srstí
Spring – světlehnědá lovecká fena s černými skvrnami
HLÍDKOVÍ PSI
Luna – černobílá farmářská fena (matka černobílého štěněte
Neposedy a černého štěněte Tulačky)
Střela – štíhlá hnědobílá lovecká fena
Pajda – hnědý lovecký pes s černými skvrnami a chromou
tlapkou
Kňoura – malý pes podivného tvaru s drobnýma ušima
a zvrásněným obličejem
PSI SAMOTÁŘI
Starý Hunter – velký podsaditý pes s tupým čumákem










11
ÚVOD
Štístko se s trhnutím probudil a vyskočil na nohy. Po hřbetu mu
přejela vlna strachu a sevřelo se mu hrdlo. Zatočila se mu hlava a toužil
se rozběhnut pryč, ale nemohl. Pohledem přejel po kovových mřížích,
které mu stály v cestě.
Ve vzduchu visel pach dalších psů a bylo slyšet jejich vyděšené
štěkání a kňučení. Štístko se zmateně oklepal. Tohle místo mu bylo
povědomé...
Dům pastí!
Jak se tu mohl znovu ocitnout? Otočil se směrem k nejbližší kleci,
zuřivě začenichal a hledal Hvězdu. Okamžitě ucítil její uklidňující
přátelský pach a vousy se mu zachvěly.
„Hvězdo? Hvězdo, něco se blíží. Něco špatného.“
„Já vím, taky to cítím! Co se děje?“ štěkla Hvězda a v jejím hlase
zazněla panika.
Štístko se vrhl předními packami proti drátěné síti ve dvířkách
klece, ale ani to s ní nehnulo. Z klecí stojících podél zdi se ozvalo
mnohohlasné kňučení. Bylo to úplně stejné jako předtím – všichni byli v pasti.





Zákon smečky: Psí běsnění
12
„Hvězdo!“ štěkl. „Už se to zase děje! Velké zavrčení je zpátky!
Cítíš to?“
Slyšel, jak se Hvězda hýbe ve své kleci a jak se tiskne ke kovové zdi,
která je oddělovala. „Ale to už bylo, Štístko,“ kníkla. „Už se to stalo.
Nemůže se to stát znovu.“
Navzdory zděšení ve Hvězdině hlase ho její slova uklidnila.
Hvězda má pravdu, Velké zavrčení už bylo a my jsme ho přežili.
Tentokrát se nemusíme bát – je to jen zlá vzpomínka.
Země se začala třást a odněkud shora se ozvalo praskání a syčení
trhajícího se tvrdého kamene. Ostatní psi začali vyděšeně výt a pach
jejich strachu se téměř nedal vydržet.
Štístko je přehlušil hlasitým zaštěkáním. „Máš pravdu, Hvězdo!
Už se to stalo a nemůže se to stát podruhé!“ Hlas se mu chvěl
nejistotou. „A i kdyby ano, tak jsme naposled unikli! Přežili jsme!“
Ozvalo se další zapraskání a ze stropu se začal sypat prach. Téměř
oslepený Štístko zuřivě zamrkal, aby ho dostal z očí.
„Tohle je ale jiné než předtím,“ zakňučela Hvězda.
Štístkovi se sevřelo hrdlo a svěsil ocas. Závodní fena měla pravdu.
Pokaždé když se mu zdálo o Velkém zavrčení, tak si byl jistý, že
přežijí. Ale tentokrát...
Neměl čas dokončit svou myšlenku. Země se začala mohutně
otřásat, Štístko ztratil rovnováhu a  s  hlasitým zaduněním dopadl na
podlahu klece. Slyšel zaskřípání trhaného kovu a tříštící se čirý
kámen. Klece na protější straně místnosti se začaly uvolňovat a za
zděšeného vytí uvězněných psů padaly a tříštily se o rozbitou podlahu.
Skrz oblaka prachu Štístko viděl, jak jedna klec dopadla na druhou
a  rozdrtila psy uvnitř. S  vytřeštěnýma očima se vyhrabal na nohy.
I jeho klec se začala chvět a pohybovat.





Zákon smečky: Psí běsnění
13
„Štístko! Pomoz mi!“ zaštěkala Hvězda a  škrábala na dvířka své
klece.
Štístko se přesunul ke svým dvířkám a prostrčil tlapku skrz
drátěnou síť. „Už jdu!“ ujistil Hvězdu, ale když se snažil povolit
mřížku, přepadly ho pochyby. Část Domu pastí už se touhle dobou měla
zhroutit, shodit na zem Hvězdinu klec, tím ji otevřít a zároveň
strhnout roh sítě na Štístkově kleci. Díky tomu tehdy dokázali uniknout.
Tentokrát to bylo jiné.
Země se zmítala v děsivých otřesech a směs praskání, trhání,
tříštění a  štěkání byla ohlušující. Štístkova klec sebou trhla, popojela
dopředu a s příštím záchvěvem se zřítila dolů na podlahu z tvrdého
kamene. Klec dopadla vzhůru nohama a Štístko ucítil ochromující
bolest v zádech a hlasitě zavyl. Myslel jsem, že tohle je sen!
projelo mu hlavou. Ve snu bych neměl cítit bolest! Zmýlil se snad? Je to
skutečné?
S bolestnou grimasou vstal a připravil se utíkat, jakmile to bude
možné. Ze stropu padaly kusy tvrdého kamene a  bubnovaly o 
potlučenou klec. Štístko se posunul a natáhl tlapku, aby mohl vystřelit
z klece.
Jenže dvířka klece se neotevřela.
Štístko mžoural skrz kotouče prachu, dokud nenašel Hvězdu.
Zuřivě vrážela tlapkami do stěn své klece. Byli od sebe jen kousek, ale
přesto odděleni dráty a popadanými kusy stropu. Pohled jejích
tmavých očí se potkal s  jeho. Hvězda zaklonila hlavu a  žalostně
zavyla. „Takhle to nebylo! My jsme z Domu pastí utekli! Máme se odtud
dostat!“
„Dostali jsme se odtud!“ zaštěkal. „A dostaneme se odtud
i tentokrát!“ Vší silou se vrhl proti dvířkám, odhodlaný nepolevit, dokud





Zákon smečky: Psí běsnění
14
je neotevře. Uslyšel, jak mu zaskřípalo pod tlapkami, a pocítil vlnu
nadšení. Díky Nebeským psům, zašeptal v duchu.
Potom začal praskat strop a  Štístko se zaraženě stáhl. Zdi se
nebezpečně otřásaly a samotná klec se chvěla jako list ve větru. Potom
se ozval ohlušující zvuk trhajícího se tvrdého kamene a  celý svět se
zhroutil.





15
KAPITOLA PRVNÍ
Štístko prudce otevřel oči a z hrdla se mu vydralo zděšené
zakňučení. Potom popadl dech a nastražil uši. Zvuky hroutícího
se Domu pastí a zděšených psů byly pryč.
Byl to sen... a my jsme to přežili!
Zhluboka se nadechl a cítil, jak se mu po těle rozlévá úleva. Noc
byla tichá a chladná. Vchodem do doupěte viděl, jak ledový vítr
pohybuje holými větvemi stromů, které byly rozesety po území
Divoké smečky. Viděl travnatý svah vedoucí na vrchol útesu, kde
se společně se záchrannou skupinou vynořil z tunelu a znovu se
shledal se smečkou, když se předtím neúspěšně pokusili zachránit
Bouřliváka. Hvězda rozhodla, že zůstanou tady, navzdory
nebezpečí, které jim hrozilo – už vyplýtvali příliš mnoho sil
nekonečným hledáním bezpečnějšího teritoria.
Štístko se otočil ke Hvězdě, Alfě smečky a své nové družce.
Závodní fena spala stočená do klubíčka a  přitisknutá ke Štístkovu
boku. Její hrudník se pomalu zvedal a klesal, něžně
pochrupovala a její béžový čenich sebou občas zacukal. Dotyk jejího teplého





Zákon smečky: Psí běsnění
16
těla byl uklidňující a Štístko pocítil takový příval náklonnosti, až
ho zašimralo ve vousech. Jemně jí olízl nos. Hvězda začichala, ale
neprobudila se.
Štístko vstal, protáhl se a rozhlédl se po doupěti, krytém
prostoru se stěnami z keřů a stropem z břečťanu. Bylo to nejlepší
doupě na celém území a dříve v něm přebýval předchozí Alfa. Štístko
se otřásl odporem, když si na polovičního vlka vzpomněl. Zrádce!
Spřáhl se s Blade a hlídacími psy!
Vyšel z  doupěte na ojíněnou trávu, která křupala pod
tlapkami. Od Nekonečného jezera se hnal ledový vítr. Stromy na svahu
před ním částečně chránily, ale Štístko se přesto zachvěl zimou
a  cítil, jak mu vítr čechrá kožich. Obloha byla černá a  hvězdy
ho pozorovaly svýma třpytivýma očima. Štístko opatrně
našlapoval mezi psy spícími pod keři. Ne všichni chtěli zůstat na tomto
území na útesu, tak blízko opuštěnému městu dlouhých pacek,
ve kterém se utábořili hlídací psi. Hvězda si však stála za svým.
Mohli vyrážet do kopců na lovecké výpravy za vzácnou kořistí,
ale jinak zůstávali na místě. Být neustále na cestě bylo
vyčerpávající. Potřebovali tábor a území, které by mohli bránit – místo,
které mohli nazývat domovem.
Nikdo se proti jejímu rozhodnutí nepostavil.
Štístko tu chtěl také zůstat... ale měl pro to jiné důvody.
Obešel spící psy a jeho pohled se zastavil u Bouře. Její spící tělo
sebou slabě trhalo a cukající horní pysk odhaloval dlouhý bílý tesák.
Pod hladkým kožichem se jí stahovaly svaly – dokonce i ve spánku
vypadala nebezpečně. Štístko se zastavil, stočil uši dozadu a přemítal
nad tím, co se jí může zdát, že je tak napjatá. Určitě to nemohlo být
Velké zavrčení – když k němu došlo, nebyla ještě na světě.





Zákon smečky: Psí běsnění
17
Bouře tiše zavrčela a Štístko nervózně přešlápl z tlapy na tlapu.
Zdá se jí snad o krvavém souboji s jejím bratrem Tesákem? Od
jejich střetu uplynula skoro celá jedna pouť Měsíční psice
a Bouřiny ošklivé rány už se téměř zahojily. Krvavý rituál hlídacích psů
nazvaný Zkouška hněvem vyžadoval, aby jeden pes zabil
druhého, ale oba sourozenci ho přežili – Bouře prokázala velkou
vyspělost a sebeovládání a ušetřila svého bratra navzdory jeho zuřivým
útokům. Štístko si vzpomněl na její věrnost a houževnatost,
a pocítil příval pýchy.
Bouře sebou náhle trhla, vyskočila na nohy a se široce
otevřenýma očima se rozhlížela na všechny strany, jako by hledala
nepřítele skrytého ve tmě. Potom si všimla Štístka, zavrtěla ocasem
a posadila se.
Štístko k ní došel a jemně přitiskl svůj čenich k jejímu. „Jak ti
je?“
Bouře natáhla přední tlapu. „Je to mnohem lepší. Podívej! Už
ani nebolí, když se na ni postavím!“ Názorně mu to předvedla
a oběhla kolem něj kolečko.
Štístko si prohlédl její tvář. Škrábance na čenichu už se zahojily,
ale chybějící kus levého ucha už jí nikdy nedoroste. Střelil
pohledem po spících psech. „Pojďme kousek dál od doupěte.“
Mladá hlídací fena přikývla a následovala ho k prvnímu stromu
po cestě k jezírku. „Proč jsi vzhůru, když je ještě tma?“ zeptala se.
Štístko si povzdychl. Kdyby jí pověděl o svých snech, jenom by
ji tím rozrušil. „Když se prohlubuje Ledový vítr, Sluneční pes
vyspává déle než obvykle. My obyčejní psi si to nemůžeme dovolit.“
Odvrátil se od ní a nenápadně zavětřil, aby si toho nevšimla – měl
pocit, že ve vzduchu zachytil ostrý pach sněhu.





Zákon smečky: Psí běsnění
18
„Čím déle spíme, tím víc jsme ohroženi nepřáteli,“ souhlasila
Bouře. Zarazila se a naklonila svou tmavou hlavu na stranu. „Ale
kořist možná taky spí déle. Možná bychom mohli něco ulovit!“
Štístko zavrtěl ocasem na souhlas. „Můžeme to zkusit.“ Sám
měl chuť vyrazit ven, hledat kořist mezi stromy a  projít se
územím smečky až k  útesům. Smečka sice postavila hlídky, které
střežily její teritorium ve dne v noci, a hlídací psi se od souboje
mezi Bouří a Tesákem neukázali, ale Štístko věděl, že divocí psi
nesmí polevit ve své ostražitosti. Dokud budou Blade a její bojoví
psi poblíž, nebude smečka v bezpečí.
Sluneční pes už vystrkoval vousy nad obzor, když se Bouře
objevila vedle Štístka a položila na zem kořist v podobě velkého
vypaseného ptáka, stejného, jakého ulovil Štístko. Měli světle hnědé
peří se šedými špičkami, dlouhý černý krk a černou hlavu s bílou
lysinkou pod zobákem. Během posledních dní viděl Štístko po
obloze táhnout obrovské smečky těchto ptáků. Letěli přes
Nekonečné jezero, všichni stejným směrem, každá smečka následovala
svého vlastního Alfu.
Jak jen můžou vědět, kam mají letět? podivil se Štístko už
poněkolikáté. Cítili snad ti ptáci něco, co psům zůstávalo skryto,
například směr, kterým leží teplé kraje? Letěli snad za Slunečním
psem na místa, kde nikdy neusínal, a nikdy tam nepadala tma?
Několik ptáků přistálo na skále poblíž útesu a  právě tam je
Štístko s Bouří ulovili. Nahoře na nebi byli rychlí a ladní, ale na
zemi se pohybovali pomalu a neohrabaně.
Štístko a Bouře popadli svou kořist a vydali se zpět do tábora.
Ostatní psi už byli vzhůru a protahovali se v ranním šeru,
všichZákon smečky: Psí běsnění
19
ni s  výjimkou Daisy, která měla noční hlídku a  teď odpočívala
v doupěti. Ospale zvedla hlavu, když se ostatní rozštěkali, aby
přivítali Štístka s Bouří.
Brouk pobíhal v kruzích kolem obou navrátilců a mlsně se
olizoval. Jeho sestra Bodlina přiběhla k uloveným ptákům a nejistě
je očichala.
„Co jsou zač?“ zeptala se udiveně a šťouchla do jednoho z nich
tlapkou. „Nikdy jsem neviděla nic s tak dlouhým krkem!“
Brouk se zastavil a vykulil oči. „Jenom Štístko dokáže ulovit
takové zvíře!“ vyštěkl ohromeně. „Psí duchové jsou na tvojí straně!“
Štístko netušil, co je to za ptáky, ale než stihl cokoliv říct,
objevila se Luna a postavila se vedle svých štěňat. „Tohle jsou husy,“
řekla a střihla svýma špičatýma ušima.
To, že se dozvěděl jméno ulovených ptáků, nijak nesnížilo
Broukovo nadšení. „Štístko, myslíš, že tvůj tatínek byl Psí duch?“ vypískl.
Hvězda vylezla z doupěte a pohledem našla Štístka a pobaveně
naklonila hlavu.
Ona se mi vysmívá! Mně a Broukově obdivu.
„Ne,“ řekl Štístko rychle. Začínal se cítit nepříjemně. „Jsem si
jistý, že nebyl, Brouku.“
Štístko si mladého psa pořádně prohlédl. Byl menší než jeho
sestra a  měl stejnou černobílou srst jako jeho matka, ale
zároveň měl krátký čumák a silné tlapy. Každý den se víc a víc podobá
Bouřlivákovi... a asi hledá někoho, kdo by mu ho nahradil.
Smečka si rozdělila ulovené husy a každý snědl svou část, napřed
Hvězda a úplně nakonec Sluníčko, která byla Omegou smečky.
Po jídle se někteří shromáždili, aby se pod vedením Bouře cvičili





Zákon smečky: Psí běsnění
20
v boji. Mladá hlídací fena za přihlížení ostatních psů ukazovala,
jak mají uhýbat a odrážet výpady.
„Klíčem je rychlost,“ řekla jim. „Váš soupeř pak nestihne nic
udělat. Vaším cílem je získat výhodu, srazit nepřítele na zem a chytit
ho pod krkem.“
Štístko pozoroval shromážděné psy a  nervózně čekal na jejich
reakce. Miky a  Snap stáli na rozkročených tlapách a  snažili se
pečlivě napodobovat Bouřin nízký výpad. Bruno cvičil útok
tlapou a při každém výpadu hekal a funěl. Bella a Marta se
střídaly a v nacvičování obrany. Dokonce i Kňoura, který si na výcvik
obyčejně stěžoval, je se zájmem pozoroval. Štístkovi se ulevilo
a tiše si povzdychl. Nikomu ze psů nevadilo, že jim Bouře říká,
co mají dělat, i když stáli v hierarchii nad ní.
Je dobře, že jsou teď pravidla trochu volnější, než když nás vedl
bývalý Alfa. Bouře umí něco, co může naučit nás všechny. Bylo by
hloupé nechat se o to připravit jenom kvůli hierarchii. Hlavní podstatou
smečky je sdílení a spolupráce.
„Daisy, můžu to ukázat na tobě?“ zeptala se Bouře. „Nebude to
bolet, slibuju.“
Drsnosrstá bílá fenka nadšeně souhlasila a postavila se do
střehu. Bouře po ní vyjela s vyceněnými tesáky, a když se Daisy
pohnula, aby odrazila její útok, Bouře se přikrčila, vyhnula se
zubům malé fenky a chytila ji za krk. Na chvilku přišpendlila Daisy
k zemi a potom ji pustila a nechala ji vstát.
Bouře Daisy přátelsky olízla a otočila se k ostatním. „Tak, a teď vy.“
„Na mě je to moc těžké,“ zakňučela Bodlina. „Nemám tak
velké čelisti jako ty. I když vyrostu, tak stejně nebudu schopná
někoho chytit za hrdlo.“





Zákon smečky: Psí běsnění
21
Bouře důrazně zaštěkala. „Tenhle výpad zvládne každý bez
ohledu na velikost. To hlavní je sebedůvěra. Nezáleží na tom, jak
velkou máš tlamu – každý nepřítel zpanikaří, když na krku ucítí
cizí tesáky.
Štístko nepochyboval, že to je pravda, ale podivoval se nad tím,
odkud to Bouře ví. Stejně tak ho zajímalo, kde se naučila všechny
ty pohyby. Vychovala ji Divoká smečka, ne hlídací psi. Ty smrtící
útoky ji rozhodně nikdo nenaučil.
Musí to mít v krvi, umí bojovat instinktivně.
Byl rád, že tu není ten zrádce, aby to viděl. Bývalý Alfa Bouři
nikdy nevěřil a dokonce ji pojmenoval Bestie. Štístko svěsil ocas,
když si na to vzpomněl. Díval se, jak si Brouk stoupá před
Bodlinu. Viděl, jak se Broukovi chvěje tmavý čenich a jak mladý pes
couvá. On se bojí, že mu jeho vlastní sestra vyrve hrdlo! došlo
Štístkovi. Jsou snad na tohle cvičení ještě moc malí?
Bodlina vyrazila kupředu a  po vzoru Bouře se po Broukovi
ohnala tesáky, přikrčila se a  zaútočila mu na krk. Vítězoslavně
vyštěkla, ale její bratr se jí vymanil a vyvedl ji z rovnováhy.
Bodlina se skutálela na bok a  Brouk ji přitiskl předními tlapkami
k zemi.
Potom nervózně vzhlédl k Bouři. „Omlouvám se... takhle jsem
to... já jenom...“ Ustoupil a  sklonil hlavu. Jeho sestra vstala
a omluvně kňučela.
Štístko sledoval celý výjev s rostoucími obavami. Lunina
štěňata byla jen o trochu mladší než Bouře, a přesto se před ní krčila.
Má Bouře v krvi i tohle? Nějakou přirozenou dominanci?
Mladá hlídací fena do Bodliny hravě šťouchla. „Neboj se, teprve
se učíte – chvíli to trvá, než zjistíš, jak na to.“ Otočila se
k BroukoZákon smečky: Psí běsnění
22
vi. „A ty se nesmíš stydět za to, že máš dobré instinkty – jednoho
dne ti můžou zachránit život.“
Štístko se uvolnil a s úlevou zavrtěl ocasem. Bouře není žádná
zuřivá bestie, za jakou ji považoval Alfa. Projevuje spoustu
trpělivosti a pochopení. Je jako my, ne jako hlídací psi.
Štístko si uvědomil, jak je na ni pyšný. Otočil se a vydal se mezi
stromy. Bouře nepotřebovala, aby na ni někdo dohlížel. Věřím jí.
Vyrazil směrem k  útesům tyčícím se nad Nekonečným jezerem
a pod tlapkami mu křupala ojíněná tráva. Vzduch tam byl slaný
a tak studený, že se mu zařezával pod kožich. Po obloze se
blížily šedé mraky a  s  nimi příslib horšího počasí. Štístko zavřel oči
a vybavil se mu vířící sníh, který vídal ve svých snech – ve snech
o Psím běsnění. Když je opět otevřel, měl dojem, že zahlédl, jak
se mezi stromy mihla něčí tmavá srst.
Štístkovi se sevřelo hrdlo. Zamrkal a hleděl mezi stromy. Zdálo
se mu to? Opatrně se plížil jinovatkou a snažil se dělat vše pro to,
aby nebyl slyšet. Ve vzduchu necítil žádný pach a na tvrdé zemi
nespatřil žádné stopy. S  čenichem těsně nad zemí prozkoumal
okolní stromy. Nebylo tam ani známky po nějakém cizím psu,
ale Štístko si byl jistý, že někoho viděl. Se zježenou srstí přejel
pohledem po obzoru.
Byl tu někdo a špehoval mě?
Z údolí k němu doléhalo štěkání Divoké smečky – bojový
výcvik už zřejmě skončil. Bylo zvláštní a  nepříjemné slyšet veselé
a  klidné hlasy ostatních psů, když jemu samotnému běhal
napětím mráz po zádech. Štístko se naposledy ohlédl přes rameno,
otočil se a vyrazil zpět do tábora.





23
KAPITOLA DRUHÁ
Než se Štístko dostal dolů k jezírku a pospíchal k mýtině na
konci tábora, byl už Sluneční pes vysoko na obloze, zářil nad nízkými
stromy a rozháněl mraky svým zlatým ocasem. Jenže vzduch byl
stále mrazivý a Štístko zamyšleně vzhlédl k nebi. Čím to je, že
Sluneční pes během Ledového větru nehřeje tak jako jindy?
Vzpomněl si na záblesk tmavé srsti, který možná zahlédl mezi
stromy, a  zrychlil. Pravděpodobně se nebylo čeho obávat, ale
Hvězda by to měla vědět.
Když Štístko dorazil na mýtinu, zjistil ke svému překvapení, že
smečka stojí shromážděná v nervózním hloučku. Hvězda ostře
zaštěkala, když se Štístko objevil, a naštvaně zvedla čenich. „A tys byl kde?“
Štístko sklonil hlavu a omluvně jí olízl nos. „Byl jsem se
projít.“ Chystal se zmínit o tmavém psu, kterého zahlédl, ale
Hvězda ho přerušila.
„Střela a Luna se vrátily z hlídky a zjistily něco... zvláštního.“
Luna předstoupila s vážným výrazem v modrých očích. „Prošly
jsme okraj města dole u Nekonečného jezera.“





Zákon smečky: Psí běsnění
24
Štístko cukl vousy. „Jenom vy dvě? Tam dolů by měly chodit
jenom větší skupiny – vždyť tam mají doupě hlídací psi!“
Farmářská fena zvedla svůj bílý čenich. „Právě o to jde. Žádné
hlídací psy jsme necítily.“
„Vypadá to, že prostě zmizeli,“ přidala se Střela. Štíhlá
hnědobílá fenka se nervózně postavila vedle Luny a zahleděla se přes
stromy ke vzdáleným útesům.
„Ale slyšely jsme něco jiného,“ zavrčela Luna, ohrnula pysky. Uši
měla přitisknuté k hlavě a Štístko ucítil napětí. „Dlouhé packy,“
zasyčela znechuceně. „Taky jste si mysleli, už je nikdy neuvidíme?“
Bella a Miky se přesunuli blíž a zbytek smečky si vyměňoval
pohledy plné obav.
Luna se otočila ke Hvězdě. „Zdálo se, že jich je tam hodně,
a tak jsme si řekly, že se napřed poradíme s naší Alfou, než
půjdeme prozkoumat, co se tam děje.“
Bella zmateně naklonila hlavu. „Chceš říct, že se dlouhé packy
vrátily? Po takové době?“
Štístko se zadíval k útesům a přemýšlel. Dlouhé packy zmizely
a od té doby se toho tolik změnilo. Vzpomínal si, jak kráčel po
ulicích města, žebral o něco k snědku v Domu jídla a spal
v parku. Jenže to bylo před Velkým zavrčením a Štístko měl pocit, že
od té doby uplynula celá věčnost.
Sluníčko se protlačila mezi Brunem a  Martou a  vesele vrtěla
špinavým ocáskem. „Říkáte dlouhé packy? Dlouhé packy se
vrátily do svých měst?“
Hvězda se zamračila. „Důležitější je, který druh dlouhých pacek
to je. Nejsou to ty zlé se žlutou srstí, které chytily Bouřliváka?“
Luna zavrčela a zježil se jí hřbet. „Nebyly jsme dost blízko na to,





Zákon smečky: Psí běsnění
25
abychom je viděly, ale jestli to jsou opravdu ony, tak si to s nimi
vyřídím!“
Brouk a  Bodlina se souhlasně rozštěkali a  začali vrčet a  běhat
v kruzích.
„Dostaneme je!“ zasyčela Bodlina a udeřila černobílou tlapkou
o zem.
Štístko se napřímil. „Napřed musíme zjistit, co mají za lubem.
Za chvíli bude neslunce.“
„Dnes večer nikam nejdeme,“ řekla Hvězda s přísným výrazem.
„Cesty Slunečního psa jsou během Ledového větru krátké –
podívejte, už je vysoko na obloze a za chvíli se rozběhne do svého
doupěte. Nechci, abychom se přesouvali během neslunce, je to
nebezpečné. Zítra ráno povedu větší skupinu do města a zjistíme,
co tam dlouhé packy dělají. Štístko, tebe chci s sebou, stejně jako
Bellu, Lunu, Mikyho, Martu a...“ přejela pohledem po ostatních
psech a zastavila se u Sluníčka. „Omegu.“
Špinavá bílá fenka překvapeně vypískla a vykulila oči. „Ty chceš
mě ?“
„Máš zkušenosti s různými druhy dlouhých pacek, které by se
nám mohly hodit.“
Sluníčko začala zuřivě vrtět ocasem. Štístko se otočil ke své
družce. Měl radost, že pod jejím vedením bylo důležitější to, čím
může každý pes přispět k dobru smečky, a ne jeho formální
postavení v hierarchii. Sluníčko byla často přehlížená a Štístko věděl,
jak je pro ni důležité, že se může na něčem podílet.
Jeho myšlenky přerušila Bouře, která se objevila vedle Hvězdy.
„Měla bych jít taky,“ naléhala. „Pro případ, že by se něco
pokazilo. Umím bojovat.“





Zákon smečky: Psí běsnění
26
Štístko ztuhl. To poslední, co potřebovali, byl další střet
s hlídacími psy. Jestli byla Blade se svou smečkou pořád dole ve městě,
bylo by nebezpečné mít Bouři s sebou. Hlídací psi by se mohli
chtít pomstít za to, že porazila Tesáka ve Zkoušce hněvem,
případně by ji mohli vyzvat k dalšímu souboji. „Tebe potřebujeme
tady,“ řekl rychle. „Kdo bude bránit tábor, když nás tolik odejde
do města? Jsi silná a statečná a my potřebujeme někoho takového,
aby se postaral o bezpečí ostatních.“
Štístko zaznamenal Hvězdin vděčný pohled. Bylo mu jasné, že
jeho družka nechce brát Bouři do města o nic víc než on.
Bouře si odfrkla. Očividně nebyla příliš nadšená z představy, že
zůstane v táboře, ale Štístkova chvála ji uklidnila. „Dobře,“
odpověděla. „Postarám se o to, aby byl tábor v bezpečí.“
Ráno za svítání se Hvězda a její skupina vydaly na výpravu do
města. Opatrně sestupovali po příkré stezce podél útesů, hluboko
pod nimi duněl příboj a Štístko pozoroval vlny tříštící se
o písčitý břeh. Studená vodní pláň ho sice ještě pořád děsila, ale už si
na to zvykl. Když seskakovali ze skalních výběžků dolů ke břehu,
Štístkovi neušlo, že ve vzduchu už není tak ostře cítit sůl.
Chladný vzduch zahnal její vůni zpět do vody.
Stezka se zúžila a Štístko se zařadil za Hvězdu. Když se ohlédl,
uviděl za sebou Mikyho, Bellu a Lunu. Marta šla pomalu na
konci skupiny a pomáhala Sluníčku překonávat těžší úseky.
Cesta z útesu vedla kolem malého potůčku. Štístko se chtěl jít
napít, ale zarazil se. Voda vypadala zvláštně. Šel blíž a pod
tlapkami mu zakřupala zmrzlá tráva. Opatrně strčil tlapku do potůčku.
Koryto bylo místo tekoucí vody plné ledu, nebo spíš ledové tříště.
Voda tuhla úplně stejně jako... Štístko sebou trhl.





Zákon smečky: Psí běsnění
27
Úplně stejně jako tělo mrtvého psa.
Štístko viděl zmrzlé kaluže ve městě, ale mohlo se totéž stát
mocnému Říčnímu psu? Byl Psí duch nemocný? Štístko přejel
pohledem po lesklém nehybném potůčku a sevřelo se mu hrdlo.
Říční pes zřejmě nevydržel v mrazu a nemohl utéct za obzor jako
Sluneční pes. Štístko zakňučel a svěsil ocas. Po zbytek cesty dolů
ke břehu Nekonečného jezera se snažil na ubohého Říčního psa
nemyslet.
Hvězda vedla skupinu k okraji města, kde se otočila ke
Štístkovi. „Skoro necítím hlídací psy.“
Měla pravdu – jejich pach byl téměř nepostřehnutelný. Zřejmě
museli opustit svůj tábor v budově dlouhých pacek. Kam ale šli?
Pokračovali blíž k  městu a  Štístko najednou uslyšel štěkání
dlouhých pacek a povědomé hluboké bručení. Hlučné klece! Luna
tiše zakňučela a svěsila ocas.
Hvězda se zastavila a otočila se k ostatním. „Vypadá to, že je tam
spousta dlouhých pacek. Chci zjistit, co tady dělají a jestli se tu
hodlají usadit, takže budeme muset jít blíž. Následujte mě
a buďte velice opatrní. Půjdeme v řadě za sebou a budeme se držet u zdí.
Takhle nebudeme moc nápadní.“ Vyrazila podél zdi nejbližší
budovy a  Štístko ji s  odstupem následoval. Když se ohlédl, uviděl
Bellu, která se plížila za ním, přitisknutá ke zdi. Jeho sestra na něj
kývla a oči jí zářily vzrušením.
Štěkání dlouhých pacek a řev hlučných klecí zesílil.
Hvězda došla na konec ulice, skrčila se a nahlédla za roh.
Štístko viděl, jak stáhla ocas mezi nohy, a neodolal nutkání zjistit, co
ji tak vyděsilo. Tiše se přikradl vedle ní a vystrčil hlavu.
V kolmé ulici se pohybovalo obrovské množství dlouhých
paZákon smečky: Psí běsnění
28
cek a Štístko je ohromeně pozoroval. Jejich srst nebyla žlutá, ale
oranžová a na hlavách měly lesklé tvrdé krunýře. Některé z nich
odklízely všudypřítomný písek a trosky a zametaly je na úhledné
hromádky. Dvě další mezitím vlezly do velké žluté hlučné klece
s obrovským kovovým zubem. Klec ožila, zaduněla, rozjela se po
ulici a začala svým zubem nabírat ty největší kusy trosek.
Hvězda a  Štístko se stáhli a  celá skupina se shromáždila v 
zákrytu u vchodu do domu. Závodní fena jim popsala, co se
Štístkem viděli.
Luna vypadala zamyšleně. „Nevypadá to, že by to byly ty samé
dlouhé packy, které zabily Bouřliváka. A  zdá se, že hlídací psi
opravdu odešli.“
Bella se olízla. „Možná bychom se tu měli porozhlédnout
a zjistit, jestli by se tu nedalo něco ukrást. Tam, kde jsou dlouhé packy,
je obvykle i jídlo.“
Luně se ten návrh příliš nelíbil. „Dlouhé packy jsou nebezpečné.“
„Ne všechny!“ zakňučel Miky a rozpačitě sklonil hlavu. Štístko
pocítil povědomé napětí. Miky urazil od Velkého zavrčení
dlouhou cestu, ale zároveň byl poslední z  vodítkových psů, který se
vzdal naděje na to, že se jeho dlouhé packy jednoho dne vrátí.
Byla by to katastrofa, kdyby se po tom všem, co zažil, zatoužil
vrátit ke svému starému životu.
Místo Mikyho to ale nevydržela Sluníčko. Nadšeně se
rozštěkala a rozběhla se po ulici. „Já je chci vidět!“
Štístko ji chtěl zastavit, ale Miky ho předběhl. Marta mu
pomohla a  položila vzrušené Omeze do cesty svou velkou černou
tlapu. „Ještě ne, ještě ne,“ uklidňovala ji svým něžným hlubokým
hlasem. „Nevíme, jestli jsou přátelské.“





Zákon smečky: Psí běsnění
29
Malá fenka se schoulila. „Omlouvám se,“ zakňučela. „Máš
pravdu... nevím, co to do mě vjelo.“
„Ale ne!“ zavyla Bella a vrhla po Sluníčku vyčítavý pohled.
„Podívej se, cos provedla!“
Na rohu ulice se objevilo několik dlouhých pacek, které sem
zřejmě přilákal hluk. Ukazovaly na psy a  jedna z  nich se začala
opatrně přibližovat.
Štístko se otočil ke Hvězdě. „Co budeme dělat? Netváří se
nijak nepřátelsky...“
Hvězda měla zježenou srst. „Netušíme, co jsou zač, a já
nehodlám riskovat svoje nejlepší bojovníky. Skupino, zpátky do
tábora!“
Všichni okamžitě poslechli a následovali Hvězdu pryč z města.
Pod tlapkami jim zmizel tvrdý kámen a nahradil ho písek, když
doběhli na vyvýšený břeh Nekonečného jezera. Štístko se držel na
chvostu skupiny pro případ, že by se Sluníčko odtrhla a vydala se
za dlouhými packami, ale nebylo to potřeba; Omega se zřejmě
poučila. Běžela vedle Belly a  kmitala krátkýma nožičkama, aby
s ní udržela krok.
Hvězda se nezastavila, dokud nedoběhli zpět na stezku
vedoucí na vrchol útesu, kde se mohli schovat za balvany a trnité
houští. Ostatní psi se shromáždili okolo ní a Sluníčko sebou plácla na
zem a hlasitě oddychovala – úprk ji stál nejvíc sil ze všech.
Miky se na ni rozzlobeně obrátil. „U Psích duchů, cos to
vyvedla? Mohla jsi nás dostat do obrovských potíží!“
Sluníčko vzdychla a položila si hlavu na zem. „Já vím, mrzí mě
to. Nedokázala jsem si pomoct. Když jsem věděla, jak jsou
dlouhé packy blízko, tak jsem prostě musela běžet za nimi. Dlouhé





Zákon smečky: Psí běsnění
30
packy mě vychovaly, je to jako instinkt – potřebuju jim být
nablízku. Ale už mě to přešlo.“
Miky sklonil hlavu a jeho tvář zjihla. „Chápu.“
Jenže Hvězda tolik pochopení neměla. Štístko napjatě sledoval,
jak se jeho družka blíží k Omeze. Doufal, že Hvězda bude
schopná většího odpuštění než poloviční vlk, ale věděl, že tlak vůdčí
úlohy ve smečce dokáže změnit povahu kteréhokoliv psa.
„Musíš se naučit ovládat,“ řekla Hvězda přísně. „Je důležité,
abychom se mohli spolehnout jeden na druhého.“ Potom se
otočila a vyrazila nahoru po pěšině směrem k táboru. Miky a Luna
ji následovali.
Sluníčko vstala a se skloněnou hlavou šla sklíčeně za nimi.
Štístko vydechl. Hvězda se nezměnila. Ucítil vůči ní vřelý příval
náklonnosti a trochu se na sebe zlobil. Neměl pochybovat o tom, že
její spravedlivá povaha obstojí pod tlakem pozice Alfy.
Psi šplhali vzhůru po stezce a Štístko naschvál zpomalil, aby
počkal na Sluníčko, která se lopotila na chvostu skupiny. Bella se
zastavila, aby mohla jít s nimi.
Sluníčko zvedla hlavu a podívala se na oba sourozence. „Já vím,
co se chystáte říct,“ zakňučela. „Ale nemyslete si, já jsem
nečekala, že tam budou moje dlouhé packy. Jenom... jenom jsem měla
radost, že některé z nich přežily Velké zavrčení a že se začínají
vracet. Já vím, že ty žluté dlouhé packy jsou zlé, ale nemůžu je
nenávidět všechny. Ty moje se ke mně vždycky chovaly tak hezky.“
Štístko ji přátelsky olízl. „Já se na tebe nezlobím, Sluníčko.
Vím, že to myslíš vážně, když říkáš, že se chceš polepšit – a to se
počítá.“
Štístko zachytil Bellin pohled a nenápadným pohybem čenichu





Zákon smečky: Psí běsnění
31
jí naznačil, aby se zastavili. Oba sourozenci se oddělili od
skupiny, nechali ostatní jít dál a zašli za velký kámen, aby je nebylo
slyšet.
Bella naklonila svou zlatou hlavu. „Je všechno v pořádku?“
„Ano, jenom... přemýšlel jsem. Kdyby se věci vrátily do
starých kolejí a všechno by bylo stejné jako před Velkým zavrčením
– kdyby se vrátila spousta dlouhých pacek a postavila si nové
tábory – chtěla by ses k nim vrátit?“
Bella se odmlčela a snažila se zbavit bodláku, který se jí
zachytil v srsti. Konečně ho vytáhla a vyplivla na ojíněnou zem. „Ne,“
řekla pomalu. „Nemůžu říct, že bych chtěla. Možná kdyby se
objevily moje dlouhé packy. To by bylo něco jiného a  já bych se
k  nim asi nedokázala obrátit zády, kdyby mě chtěly zpátky. Ale
teď jsem součástí smečky. Uslyšela jsem hlas svého psího ducha
a zvykla jsem si na svobodu a možnost jít, kam se mi zachce.“
Štístko začal vrtět ocasem a byl na svou sestru nesmírně pyšný.
Stal se z ní pravý divoký pes, stejný, jako byl on sám. Měl pocit,
že teď, když se smečka zbavila bývalého Alfy, se všichni konečně
mohou soustředit na společný zájem – přežít.





32
KAPITOLA TŘETÍ
Jinovatka pokrývající trávu v  táboře sice roztála, ale Štístko se
přesto třásl zimou. Bylo odpoledne, ale Sluneční pes už se
přibližoval k obzoru. Hvězda zvedla svůj útlý světlý čenich a na
chvíli se ohlédla směrem k útesům a Nekonečnému jezeru. Potom se
obrátila zpět ke smečce.
„A proto jsme okamžitě utekli z města,“ dokončila.
Střela vykulila oči a zahrabala tlapkou. „Takže vás dlouhé packy
viděly? Vědí, že jsme tady?“
Bruno tiše zavrčel a Snap se celá napjala a zježila se jí drsná srst.
Štístko sledoval Hvězdu a obdivoval její klidnou autoritu.
„Ano, viděly nás ve městě,“ odpověděla. „Jenže nás nesledovaly,
když jsme utekli, takže nemůžou vědět, kde je náš tábor.“
Luniny oči měly stejnou bleděmodrou barvu jako voda ve
zmrzlém potůčku. „Na můj vkus jsou pořád příliš blízko. Tady
nejsme v  bezpečí. Ty nestvůry zabily Bouřliváka. Jestli proti nim
neobstojí ani tak silný pes, tak neobstojí nikdo z nás. Co když se
rozhodnou, že jim město nestačí, a vydají se sem?“





Zákon smečky: Psí běsnění
33
Střela svěsila svůj tenký ocas a zaštěkala na souhlas.
Marta potřásla svou tmavou hlavou. „Nemyslím si, že by něco
takového udělaly,“ řekla rozumně. „Nejsou tu žádné domy, ve
kterých by se mohly usadit. Dlouhé packy snášejí zimu hůř než
my a potřebují se mít kam schovat.“
„To ale nic neznamená,“ namítl Miky. „Ony si ty domy dokáží
postavit . Když budou chtít, tak jim nic nezabrání v tom, aby sem
přišly a  postavily si je přímo tady. Jsou strašně chytré, dokážou
skoro cokoliv a...“ Miky se odmlčel se zatvářil se provinile. „Tím
je samozřejmě nechci vychvalovat... Nemyslel jsem to tak, že...“
Nechce, aby si ostatní mysleli, že je pořád věrný dlouhým packám,
pomyslel si Štístko. Věnoval Mikymu povzbudivý pohled a otočil
se ke Hvězdě. Celá smečka napjatě čekala, co řekne.
Hvězda promluvila rozhodným hlasem. „Nebojím se dlouhých
pacek. Jsme lepší lovci než ony, a  až přijde Stromokvět, bude
v  okolních údolích dost kořisti. Do té doby se budeme muset
spokojit s husami a čímkoliv jiným, co dokážeme chytit.“
„Ale co hlídací psi?“ zakňučela Střela. „Co když se vrátí do
města? Kde vůbec jsou?“
Hvězda zvedla čenich. „Naše smečka už se nebude nikam
stěhovat. Už mám po krk neustálého utíkání, které nás akorát vyčerpává
a snižuje naše šance v boji – a ten ještě možná přijde.“ Švihla
ocasem a oči jí zaplály. „Jestli se hlídací psi vrátí, vyřídíme si to s nimi.“
Podívala se na Martu a Mikyho. „Jestli dlouhé packy chtějí město,
budiž, je jejich. Ale útesy a tohle údolí patří nám!“
„Ale co když dlouhé packy přijdou sem?“ kníkla Střela. „Miky
říkal, že...“
„Zůstáváme tady!“ štěkla Hvězda ostře.





Zákon smečky: Psí běsnění
34
Štíhlá lovecká fenka ztichla a sklonila hlavu, ale zbytkem
smečky projela téměř hmatatelná úleva. Málokterý ze psů měl chuť
hledat nové útočiště, obzvlášť teď, když začínal Ledový vítr.
Hvězda znovu promluvila, tentokrát klidným tónem. „Zítra
budeme mít slavnost, hned jak se Sluneční pes vydá na svou cestu.“
Štístko naklonil hlavu. „Jakou slavnost? Všichni už máme
jména...“
Hvězda mu pohlédla do očí. „Slavnost, která tě potvrdí jako
mého Betu.“
Původní členové Divoké smečky se nadšeně rozštěkali a Štístka
lehce zamrazilo.
Snap se otočila k bývalým vodítkovým psům, kteří zmateně
přihlíželi. „Všichni kromě Bety musí jít a  sehnat nějakou obětinu
pro Psí duchy,“ řekla a vrtěla ocasem.
„Může to být kůže z kořisti,“ přidala se Luna, „ale i třeba pírko
nebo zajímavý kamínek. Něco, čím dáme Psím duchům najevo,
že na ně myslíme, a co zároveň představuje vlastnosti, které
očekáváme od svého Bety.“
„U jezírka jsou hezké bílé kameny, co záři ve svitu Měsíční
psice!“ vypískla Sluníčko. „Ty jsou přijatelné?“
Luna spokojeně střihla ušima. „Naprosto.“
Smečka se rozutekla do okolí hledat obětiny a  Štístko zůstal
sám na mýtině. Když vlčí pes jmenoval Hvězdu svou Betou,
nebyl ještě Štístko členem smečky. Netušil, co má očekávat.
Býval jsem pes-samotář, neměl jsem žádné povinnosti a  nemusel
jsem se starat o nikoho kromě sebe.
Teď byl součástí téhle smečky a  měl své místo po Hvězdině
boku, což bylo příjemné a  ujišťující. Je ale možné, že se za tak





Zákon smečky: Psí běsnění
35
krátkou dobu proměnil ze samotáře na druhého nejvýše
postaveného člena smečky?
Jsem na to vůbec připravený?
Obloha začala tmavnout a Štístko zamířil do doupěte, které sdílel
s Hvězdou. Závodní fena byla pryč a stejně jako zbytek smečky
sháněla obětinu pro Psí duchy. Štístko se uvelebil na zemi
vystlané mechem a listím a dlouze zívl.
U  vchodu se objevila Bella a  s  pobaveným výrazem nakoukla
dovnitř. „Copak, Ňafe? Vyčerpala tě všechna ta hrůza z tvojí
slavnosti?“
Štístko se popuzeně naježil. „Slavnost mě netrápí,“ zabručel.
„Jde o tu zodpovědnost, kterou budu jako Beta mít.“
Bella vlezla dovnitř, posadila se na mech a odfrkla si. „Už teď
děláš všechno, co se od Bety očekává – po té slavnosti se vlastně
nic nezmění. A vůbec... zrovna pro tebe to bude perfektní role.“
Oči se jí šibalsky zaleskly.
„Jak to myslíš?“
„No, bude to znamenat, že můžeš všem ostatním říkat, co
mají dělat, ale zároveň nebudeš ten, od koho se budou čekat
odpovědi na všechny otázky.“ Naklonila se a  přátelsky do něj
šťouchla.
„To je ale nesmysl!“ vyštěkl Štístko a štípl ji do ucha. Bella ho
dobromyslně olízla a Štístko sebou plácl do mechu.
Jeho sestra náhle zvážněla. „Byla jsem zvědavá, jak se Hvězda
popasuje se svou rolí. Já vím, sama jsem chtěla být v čele, ale teď
musím uznat, že je z  Hvězdy dobrá Alfa a  že společně s  tebou
tvoří dobrý tým. To, že jste vy dva ve vedení, dodalo smečce větší





Zákon smečky: Psí běsnění
36
sebedůvěru a všichni jsou teď spokojenější než dřív. Tak proč
neudělat slavnost?“
Štístko jí věnoval vděčný pohled a měl pocit, že poprvé od
chvíle, co se přidali k Divoké smečce, jsou si skutečně blízcí.
Bella odešla hledat obětinu a Štístko se uložil ke spánku.
Tentokrát měl klidné sny. Ocitl se v údolí, kterým protékal zurčící
potůček, vzduch byl teplý a vše bylo zalité zlatým světlem. V trávě
na břehu potůčku rostly malé květiny a mírný vítr pohupoval
větvemi stromu. Jedna nízko visící větev šťouchala Štístka do boku.
Vítr náhle zesílil a šťouchání větve začalo být naléhavější. Ne.
Nebyla to větev. Připomínalo to spíš... něčí nos.
Štístko otevřel oči. Hvězda stála nad ním a dloubala ho svým
vlhkým čenichem do žeber. V doupěti byla taková tma, že ji
sotva rozeznával.
„No konečně!“ Hvězda se napřímila. „Snažím se tě vzbudit už
celou věčnost.“
Štístko vstal a oklepal se, aby zahnal svou ospalost. „Co je?
Stalo se něco?“
Hvězda zavrtěla hlavou. „Všude je klid. Potřebuju, abys šel
potichu za mnou.“
Vylezli z doupěte a opatrně prošli kolem spících psů. Jen Luna
byla vzhůru a  hlídala tábor před nebezpečím, ale seděla zády
k nim na opačné straně mýtiny. Miky a Snap leželi schoulení pod
keřem a o kousek dál se roztahoval starý Bruno a hlasitě chrápal.
Štístkovi praskla pod tlapkou větvička a Bruno nakrčil čenich, ale
nevzbudil se.
Štístko sledoval Hvězdiny útlé nohy, jak opatrně našlapují po





Zákon smečky: Psí běsnění
37
studené trávě. Společně vyšli z tábora a mířili někam mezi stromy.
Štístko se chtěl několikrát zeptat, kam jdou, ale něco mu říkalo,
aby mlčel. Stejně se za chvíli dozvím, co se děje. Hvězda totiž
očividně věděla, kam míří – kráčela rozhodně vpřed a razila si cestu
skrz nízké keře.
Ukázalo se, že cílem jejich cesty je jezírko. Hvězda se zastavila
na jeho břehu a zhluboka se nadechla. Vzduch byl vlhký a visel
v něm pach Zeměpsice jako po silném dešti, ale obloha byla jasná
a všude se rozlévala stříbrná záře. Ocas Měsíční psice se odrážel
na zvlněné hladině. Promění se i tohle jezírko v led jako ten
potůček pod útesem?
Hvězda hleděla do jezírka a Štístko se postavil vedle ní. Na
hladině se na objevily matné odrazy jejich tváří.
Závodní fena promluvila, aniž by odtrhla pohled od vody.
„Obřad má tajnou část, která probíhá jen mezi Alfou a Betou a ostatní
psi se o ní nesmí dozvědět. Já jsem ji podstoupila, když jsme se stala
Betou, a teď je řada na tobě. Musíš mi odpřisáhnout věrnost
a slíbit, že budeš sloužit smečce, jak nejlépe dovedeš – musíš to udělat
dřív, než se probudí Sluneční pes. Jestli odpřisáhneš, vstoupíš do
nového dne jako můj oficiální Bera. Samozřejmě v případě, že...“
Hvězda sklonila hlavu a přivřela oči. Pokračovala tichým hlasem.
„... v případě, že sis to nerozmyslel. Ještě pořád můžeš říct ne.“
Štístko se natáhl a olízl jí ucho. „Nic jsem si nerozmyslel.“
Podívala se mu do očí. „Štístko... v tobě je občas těžké se
vyznat. Jsi ten nejstatečnější pes, jakého jsem kdy potkala, ale
zároveň mám pocit, že se bojíš zodpovědnosti. Pořád si vzpomínám
na to, cos mi řekl, když jsme utekli z Domu pastí – to, jak je
skvělé být pes samotář.“





Zákon smečky: Psí běsnění
38
„To už je strašně dávno, Hvězdo. Změnil jsem se.“ Štístko se
posadil do trávy. „Před Velkým zavrčením jsem měl
zodpovědnost jenom sám za sebe a nemusel jsem na nikoho brát ohledy,
což mi vyhovovalo. Potom jsem ale narazil na Bellu a vodítkové
psy, a ti všichni očekávali, že budu mít odpovědi na jejich otázky.
Tehdy jsem se začal děsit chvíle, kdy mi odpovědi dojdou a kdy
je všechny zklamu – já, pes samotář.“ Štístko si odkašlal. „To jsem
to dopracoval!“
Hvězda mu položila hlavu na krk a promluvila něžným hlasem.
„Tobě to ještě nedošlo? Ty jsi nikdy nebyl pes-samotář, ne
doopravdy... jenom jsi tehdy ještě nenarazil na tu správnou
smečku. Už jsi prokázal, že chceš sloužit smečce podle svých
nejlepších schopností. Zbývá otázka, jestli mi budeš věrný, ať se stane
cokoliv.“
Štístko se pokusil změnit polohu tak, aby jí viděl do oči, ale
Hvězdina hlava mu těžce spočívala na krku. Místo toho
promluvil do tmy. „Vždycky. Už bys to měla sama vědět. Ať se stane
cokoliv, vždycky budu stát na tvojí straně.“
Hvězda si spokojeně povzdychla. „Díky, Štístko. To jsem
potřebovala slyšet.“
Potom se mu bleskovým pohybem zakousla do krku.





39
KAPITOLA ČTVRTÁ
Štístkem projela vlna bolesti. Hvězda se zakousla ještě pevněji
a zaryla mu tesáky do masa. Ze Štístkova hrdla se vydralo
přidušené zakňučení. Byl tak zděšený, že se nedokázal pohnout.
Ona na mě zaútočila!
Hvězda na něj nalehla a její tenký ocas se otočil kolem
Štístkova boku. Štístko ztuhl pod její vahou a  cítil tlak jejího
hrudníku, který se zvedal a klesal s každým pohybem. Začalo mu brnět
v nohou a jen stěží dokázal neztratit hlavu. Bolest ho pálila
v hlubokých ranách na krku a  cítil, jak mu divoce buší srdce. Nebo
to bylo Hvězdino srdce? Přišlo mu, že obě bijí ve stejném rytmu.
Hvězda povolila sevření a Štístkovi se vrátil cit do nohou
a zacukalo mu ve svalech. Teď by ji za sebe dokázal shodit, otočit se
a začít se bránit, ale uvědomil si, že nechce. Ačkoliv se stále
nacházel v jejím sevření, jeho tělo se uvolnilo. Cítil, jak se k němu
tiskne její měkká teplá srst a najednou téměř nevnímal bolest. Měl
pocit, že je správné, že jsou si takhle blízko. Takhle to má být,
tohle je mé místo.





Zákon smečky: Psí běsnění
40
Cítil, jak Hvězdin dech zpomaluje a  jak oba dýchají stejným
tempem. Potom ho pustila, seskočila z něj a otočila se, aby stáli
tváří v tvář.
Štístko ji ohromeně sledoval a viděl svou krev, jak se leskne na
jejích tesácích. Stékala jí po dolní čelisti a  odkapávala do trávy.
„Kousla jsem tě pod srstí,“ řekla Hvězda vážně. „Nikdo jiný tu
ránu nikdy neuvidí, ale zůstane ti po ní jizva a oba budeme
vědět, že tam je. Jsi můj Beta a jsi mi navždy povinován věrností.“
Štístko svěsil ocas a sklonil hlavu. Jeho tělo nějakým způsobem
vědělo, co má dělat, a na jazyk mu sama od sebe přišla ta správná
slova. „Budeme vědět, že tam je,“ zopakoval. „Nosím tvou
značku a vždy ti budu věrný, Hvězdo... má Alfo.“
Alfo. To slovo v něm vyvolalo nepříjemný pocit.
Musela Hvězda projít stejným rituálem, když se sama stala
Betou Divoké smečky a přísahala věčnou věrnost polovičnímu
vlkovi? Přejel pohledem po jejím dlouhém krku. Krátká srst se leskla
ve světle Měsíční psice, hladká a  sametová, ale někde pod ní se
možná skrývala jizva, o které nevěděl nikdo kromě Hvězdy
a vlčího psa.
Štístkovi zacukaly vousy žárlivostí. Dělalo se mu zle z představy,
že jeho družka někdy byla tak blízko tomu zrádci.
Hvězda na něj hleděla vážným pohledem. „Přijal jsi svou roli
Bety. Já jako Alfa na oplátku přísahám při Měsíční psici, že budu
vždy čestná, upřímná a odvážná. Tvou věrnost budu odměňovat
tím, že tě vždy budu chránit.“ Sklonila hlavu, ale nepřestávala mu
hledět do očí. „Pokud tenhle slib někdy poruším, už nebudu
Alfou, a pouto mezi námi bude zrušeno. A jestli ho poruším tím, že
udělám něco špatně, tím, že selžu jako Alfa, už to nepůjde
napraZákon smečky: Psí běsnění
41
vit.“ Štístko zachytil v jejích očích náznak hněvu. Vzpomněla si
snad také na vlkovu zradu?
Štístko se natáhl, olízl jí čenich a sledoval, jak jí z oči mizí ten
tvrdý pohled.
„Tajný rituál je u konce,“ řekla tiše. „Měsíční psice je nám
svědkem, že jsme odteď spojeni a společně povedeme naši smečku.“
Hvězda a Štístko se vrátili do svého doupěte a stočili se jeden
vedle druhého do klubíčka. Hvězda si položila hlavu na jeho bok
a téměř okamžitě usnula, ale ke Štístkovi spánek nepřicházel.
Přemýšlel o všech zvláštních událostech, které ho přivedly na tohle
místo... a o svých nočních můrách, které ho varovaly před
přicházejícím nebezpečím.
Přišlo mu, že uplynula celá věčnost, než se Sluneční pes
probudil a vylezl nad obzor, schovaný za vrstvou šedých mraků. Hvězda
otevřela oči. „Co dělá tvůj krk?“
Štístko zamrkal. Ke svému překvapení zjistil, že ránu skoro
necítí. „Ani o tom nevím,“ řekl.
„To je dobře. Pojď, je čas na tvou slavnost.“ Hvězda mu olízla
uši a vedla ho ven z doupěte.
Zbytek smečky se shromáždil na mýtině mezi stromy.
Utvořili volný kruh okolo Štístka a každý měl mezi předními tlapkami
položenou svou obětinu.
Štístko se rozhlédl kolem sebe. Marta mu věnovala povzbudivý
pohled. Štístko klouzal očima po zbytku smečky, po Daisy, Snap,
Střele, Bouři, Luně a jejích štěňatech. Nejistě přešlápl z tlapky na
tlapku. Nebyl zvyklý na rituály prováděné za světla Slunečního
psa a cítil se zvláštně, sám uprostřed kruhu zírajících psů.





Zákon smečky: Psí běsnění
42
Hvězda se postavila mezi Bellu a Mikyho a zvedla hlavu. „Před
vámi stojí mnou vybraný Beta. Přistupte a předložte své obětiny.“
Jako první předstoupila Snap a položila před Štístka svůj dar –
kosti malého zvířete, nedávno uloveného a snědeného. Na žebrech
zůstalo pár vláken červeného masa. Štístko obětinu očichal
a napřímil se, aby se mohl podívat Snap do očí. Když se jejich pohledy
setkaly, promluvila vážným hlasem.
„Přináším ti tenhle dar, abys úspěšně vedl lovecké výpravy
a postaral se o to, aby smečka nikdy netrpěla hladem.“ Natáhla se, aby
se dotkla jeho čenichu, a vrátila se na své místo v kruhu.
Další na řadě byla Marta, která před Štístka položila sytě
žlutý oblázek. Štístko poznal, že je to kámen ze břehu jezírka. Marta
se tam zřejmě vydala se Sluníčkem, která teď v tlamě hrdě svírala
bílý vodní kamínek.
„Tenhle kámen je pozoruhodně čistý a hladký,“ řekla velká
černa fena svým klidným hlubokým hlasem. „Přináším ti tenhle dar,
abys stejně jako Říční pes, který obrušuje a ohlazuje tvrdé břehy,
dokázal zahladit trhliny a rozpory ve smečce a pomohl jí
fungovat jako jeden celek.“ Dotkla se jeho čenichu a Štístko zavřel oči.
Martina přítomnost v  sobě měla něco vřelého a  uklidňujícího.
Štístko si na chvíli vzpomněl na svou maminku.
Štěňátko moje, svět tam venku ti může připadat velký
a nebezpečný, ale pamatuj, že ať se bude dít cokoliv, Psí duchové nad tebou
budou držet ochrannou tlapku. Když je zavoláš, přijdou a pomůžou ti.
Když otevřel oči, byla už Marta zpátky na svém místě a 
blížil se Bruno. Starý pes položil na zem před Štístka tlustou větev.
Promluvil se skloněnou hlavou. „Tahle větev je silná. Představuje
tvoji čest a odvahu. Vítr ani déšť ji nedokázaly zlomit.“





Zákon smečky: Psí běsnění
43
Štístkovi došlo, co se děje. Nedokáže se mi podívat do očí. Pořád
si vyčítá, že se postavil na stranu vlčího psa, když mě chtěl vyhnat ze
smečky. Tentokrát to byl Štístko, kdo se natáhl, aby se dotkl
Brunova čenichu a doufal, že tím dá starému psovi dostatečně
najevo, že už se nemusí cítit špatně za to, jak se choval – Štístko už
mu to dávno odpustil.
Netrvalo dlouho a před Štístkem se vystřídala celá smečka,
položila před něj své obětiny a vysvětlila, co představují. Smečka teď stála
a v uctivém tichu pozorovala svého nového Betu. Všichni
s výjimkou Bouře. Mladá hlídací fena se místo na Štístka dívala na nebe.
Štístko k ní došel. „Děje se něco?“ zeptal se tiše.
„Ne, nic se neděje, jenom...“ Naklonila hlavu a pořád hleděla
na oblohu. „Víš, jak Sluneční pes každý den běží z jedné strany
oblohy na druhou? Každý den se ubírá stejnou cestou, vždycky
stejným směrem. Jak se dokáže během neslunce dostat na druhou
stranu, aniž bychom si toho všimli?“
Štístko se zamračil. Tohle ho nikdy nenapadlo. „Já nevím,“
přiznal.
Bouře sklonila pohled. „Ty nevíš?“
Štístka mrzelo, že ji musel zklamat, ale Bouře už nebyla štěně –
musela se naučit, že ne na každou otázku existuje odpověď.
Štístko sebou trhl, protože Hvězda pronikavě zavyla. Její
zakloněná hlava mířila rovnou k obloze, na krku se jí ježila srst a chvěla
se jí, jak držela dlouhý nepřerušovaný tón. Potom sklonila hlavu
a přejela pohledem po celé smečce.
„Slavnost skončila,“ řekla, „a  můj Beta byl potvrzen. Odteď
bude smečka silnější než kdy předtím.“
Zaklonila hlavu a znovu zavyla. Tentokrát se k ní přidali všichni.





Zákon smečky: Psí běsnění
44
Tu noc se Štístko přitulil ke Hvězdě v jejich doupěti a cítil, že
jejich pouto je silnější než kdy dřív. Teď už to bylo oficiální –
nebyli už jen druh a družka, ale také Alfa a Beta. Štístko si povzdychl,
zavřel oči a  vnímal, jak Hvězda klidně oddychuje. Kdybych jen
tehdy v Domě pastí tušil, co pro nás má budoucnosti přichystáno.
N


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.