načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zákon smečky (6) - Psí běsnění - Erin Hunterová

Kniha: Zákon smečky (6) - Psí běsnění
Autor:

Šestý díl oblíbené série o Štístkovi a jeho psích přátelích Divoká smečka získala nového vůdce a dokázala překonat nástrahy Nekonečného jezera. Nalezený úkryt všem přinesl ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  169
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  199 Kč
15%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Rok vydání: 2016-08-01
Počet stran: 224
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 217 stran : ilustrace
Spolupracovali: přeložil Matěj Čuchna
Vazba: brožovaná lepená
Doporučená novinka pro týden: 2016-31
ISBN: 9788000043890
EAN: 9788000043890
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Šestý díl oblíbené série o Štístkovi a jeho psích přátelích Divoká smečka získala nového vůdce a dokázala překonat nástrahy Nekonečného jezera. Nalezený úkryt všem přinesl pocit bezpečí, jen Štístko stále pochybuje. Má vidění, ve kterém všichni psi musí mezi sebou bojovat o holý život. Psí běsnění se blíží…

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Zákon smečky (6) - Psí běsnění" mají také často zájem o tyto tituly:
Zákon smečky (4) - Trnitá cesta Zákon smečky (4)
Hunterová, Erin
Cena: 169 Kč
Zákon smečky (2) - Skrytý nepřítel Zákon smečky (2)
Hunterová, Erin
Cena: 169 Kč
Zákon smečky (3) - Temnota padá Zákon smečky (3)
Hunterová, Erin
Cena: 169 Kč
Zákon smečky  (1) - Mrtvé město Zákon smečky (1)
Hunterová, Erin
Cena: 169 Kč
Zákon smečky (5) - Nekonečné jezero Zákon smečky (5)
Hunterová, Erin
Cena: 169 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11
ÚVOD
Štístko se s trhnutím probudil a vyskočil na nohy. Po hřbetu mu
přejela vlna strachu a sevřelo se mu hrdlo. Zatočila se mu hlava a toužil
se rozběhnut pryč, ale nemohl. Pohledem přejel po kovových mřížích,
které mu stály v cestě.
Ve vzduchu visel pach dalších psů a bylo slyšet jejich vyděšené
štěkání a kňučení. Štístko se zmateně oklepal. Tohle místo mu bylo
povědomé...
Dům pastí!
Jak se tu mohl znovu ocitnout? Otočil se směrem k nejbližší kleci,
zuřivě začenichal a hledal Hvězdu. Okamžitě ucítil její uklidňující
přátelský pach a vousy se mu zachvěly.
„Hvězdo? Hvězdo, něco se blíží. Něco špatného.“
„Já vím, taky to cítím! Co se děje?“ štěkla Hvězda a v jejím hlase
zazněla panika.
Štístko se vrhl předními packami proti drátěné síti ve dvířkách
klece, ale ani to s ní nehnulo. Z klecí stojících podél zdi se ozvalo
mnohohlasné kňučení. Bylo to úplně stejné jako předtím – všichni byli v pasti.





Zákon smečky: Psí běsnění Zákon smečky: Psí běsnění
12 13
„Hvězdo!“ štěkl. „Už se to zase děje! Velké zavrčení je zpátky!
Cítíš to?“
Slyšel, jak se Hvězda hýbe ve své kleci a jak se tiskne ke kovové zdi,
která je oddělovala. „Ale to už bylo, Štístko,“ kníkla. „Už se to stalo.
Nemůže se to stát znovu.“
Navzdory zděšení ve Hvězdině hlase ho její slova uklidnila.
Hvězda má pravdu, Velké zavrčení už bylo a my jsme ho přežili.
Tentokrát se nemusíme bát – je to jen zlá vzpomínka.
Země se začala třást a odněkud shora se ozvalo praskání a syčení
trhajícího se tvrdého kamene. Ostatní psi začali vyděšeně výt a pach
jejich strachu se téměř nedal vydržet.
Štístko je přehlušil hlasitým zaštěkáním. „Máš pravdu, Hvězdo!
Už se to stalo a nemůže se to stát podruhé!“ Hlas se mu chvěl
nejistotou. „A i kdyby ano, tak jsme naposled unikli! Přežili jsme!“
Ozvalo se další zapraskání a ze stropu se začal sypat prach. Téměř
oslepený Štístko zuřivě zamrkal, aby ho dostal z očí.
„Tohle je ale jiné než předtím,“ zakňučela Hvězda.
Štístkovi se sevřelo hrdlo a svěsil ocas. Závodní fena měla pravdu.
Pokaždé když se mu zdálo o Velkém zavrčení, tak si byl jistý, že
přežijí. Ale tentokrát...
Neměl čas dokončit svou myšlenku. Země se začala mohutně
otřásat, Štístko ztratil rovnováhu a  s  hlasitým zaduněním dopadl na
podlahu klece. Slyšel zaskřípání trhaného kovu a tříštící se čirý
kámen. Klece na protější straně místnosti se začaly uvolňovat a za
zděšeného vytí uvězněných psů padaly a tříštily se o rozbitou podlahu.
Skrz oblaka prachu Štístko viděl, jak jedna klec dopadla na druhou
a  rozdrtila psy uvnitř. S  vytřeštěnýma očima se vyhrabal na nohy.
I jeho klec se začala chvět a pohybovat.
„Štístko! Pomoz mi!“ zaštěkala Hvězda a  škrábala na dvířka své
klece.
Štístko se přesunul ke svým dvířkám a prostrčil tlapku skrz
drátěnou síť. „Už jdu!“ ujistil Hvězdu, ale když se snažil povolit
mřížku, přepadly ho pochyby. Část Domu pastí už se touhle dobou měla
zhroutit, shodit na zem Hvězdinu klec, tím ji otevřít a zároveň
strhnout roh sítě na Štístkově kleci. Díky tomu tehdy dokázali uniknout.
Tentokrát to bylo jiné.
Země se zmítala v děsivých otřesech a směs praskání, trhání,
tříštění a  štěkání byla ohlušující. Štístkova klec sebou trhla, popojela
dopředu a s příštím záchvěvem se zřítila dolů na podlahu z tvrdého
kamene. Klec dopadla vzhůru nohama a Štístko ucítil ochromující
bolest v zádech a hlasitě zavyl. Myslel jsem, že tohle je sen!
projelo mu hlavou. Ve snu bych neměl cítit bolest! Zmýlil se snad? Je to
skutečné?
S bolestnou grimasou vstal a připravil se utíkat, jakmile to bude
možné. Ze stropu padaly kusy tvrdého kamene a  bubnovaly o 
potlučenou klec. Štístko se posunul a natáhl tlapku, aby mohl vystřelit
z klece.
Jenže dvířka klece se neotevřela.
Štístko mžoural skrz kotouče prachu, dokud nenašel Hvězdu.
Zuřivě vrážela tlapkami do stěn své klece. Byli od sebe jen kousek, ale
přesto odděleni dráty a popadanými kusy stropu. Pohled jejích
tmavých očí se potkal s  jeho. Hvězda zaklonila hlavu a  žalostně
zavyla. „Takhle to nebylo! My jsme z Domu pastí utekli! Máme se odtud
dostat!“
„Dostali jsme se odtud!“ zaštěkal. „A dostaneme se odtud
i tentokrát!“ Vší silou se vrhl proti dvířkám, odhodlaný nepolevit, dokud





15
Zákon smečky: Psí běsnění
14
je neotevře. Uslyšel, jak mu zaskřípalo pod tlapkami, a pocítil vlnu
nadšení. Díky Nebeským psům, zašeptal v duchu.
Potom začal praskat strop a  Štístko se zaraženě stáhl. Zdi se
nebezpečně otřásaly a samotná klec se chvěla jako list ve větru. Potom
se ozval ohlušující zvuk trhajícího se tvrdého kamene a  celý svět se
zhroutil.
KAPITOLA PRVNÍ
Štístko prudce otevřel oči a z hrdla se mu vydralo zděšené
zakňučení. Potom popadl dech a nastražil uši. Zvuky hroutícího
se Domu pastí a zděšených psů byly pryč.
Byl to sen... a my jsme to přežili!
Zhluboka se nadechl a cítil, jak se mu po těle rozlévá úleva. Noc
byla tichá a chladná. Vchodem do doupěte viděl, jak ledový vítr
pohybuje holými větvemi stromů, které byly rozesety po území
Divoké smečky. Viděl travnatý svah vedoucí na vrchol útesu, kde
se společně se záchrannou skupinou vynořil z tunelu a znovu se
shledal se smečkou, když se předtím neúspěšně pokusili zachránit
Bouřliváka. Hvězda rozhodla, že zůstanou tady, navzdory
nebezpečí, které jim hrozilo – už vyplýtvali příliš mnoho sil
nekonečným hledáním bezpečnějšího teritoria.
Štístko se otočil ke Hvězdě, Alfě smečky a své nové družce.
Závodní fena spala stočená do klubíčka a  přitisknutá ke Štístkovu
boku. Její hrudník se pomalu zvedal a klesal, něžně
pochrupovala a její béžový čenich sebou občas zacukal. Dotyk jejího teplého





Zákon smečky: Psí běsnění Zákon smečky: Psí běsnění
16 17
těla byl uklidňující a Štístko pocítil takový příval náklonnosti, až
ho zašimralo ve vousech. Jemně jí olízl nos. Hvězda začichala, ale
neprobudila se.
Štístko vstal, protáhl se a rozhlédl se po doupěti, krytém
prostoru se stěnami z keřů a stropem z břečťanu. Bylo to nejlepší
doupě na celém území a dříve v něm přebýval předchozí Alfa. Štístko
se otřásl odporem, když si na polovičního vlka vzpomněl. Zrádce!
Spřáhl se s Blade a hlídacími psy!
Vyšel z  doupěte na ojíněnou trávu, která křupala pod
tlapkami. Od Nekonečného jezera se hnal ledový vítr. Stromy na svahu
před ním částečně chránily, ale Štístko se přesto zachvěl zimou
a  cítil, jak mu vítr čechrá kožich. Obloha byla černá a  hvězdy
ho pozorovaly svýma třpytivýma očima. Štístko opatrně
našlapoval mezi psy spícími pod keři. Ne všichni chtěli zůstat na tomto
území na útesu, tak blízko opuštěnému městu dlouhých pacek,
ve kterém se utábořili hlídací psi. Hvězda si však stála za svým.
Mohli vyrážet do kopců na lovecké výpravy za vzácnou kořistí,
ale jinak zůstávali na místě. Být neustále na cestě bylo
vyčerpávající. Potřebovali tábor a území, které by mohli bránit – místo,
které mohli nazývat domovem.
Nikdo se proti jejímu rozhodnutí nepostavil.
Štístko tu chtěl také zůstat... ale měl pro to jiné důvody.
Obešel spící psy a jeho pohled se zastavil u Bouře. Její spící tělo
sebou slabě trhalo a cukající horní pysk odhaloval dlouhý bílý tesák.
Pod hladkým kožichem se jí stahovaly svaly – dokonce i ve spánku
vypadala nebezpečně. Štístko se zastavil, stočil uši dozadu a přemítal
nad tím, co se jí může zdát, že je tak napjatá. Určitě to nemohlo být
Velké zavrčení – když k němu došlo, nebyla ještě na světě.
Bouře tiše zavrčela a Štístko nervózně přešlápl z tlapy na tlapu.
Zdá se jí snad o krvavém souboji s jejím bratrem Tesákem? Od
jejich střetu uplynula skoro celá jedna pouť Měsíční psice
a Bouřiny ošklivé rány už se téměř zahojily. Krvavý rituál hlídacích psů
nazvaný Zkouška hněvem vyžadoval, aby jeden pes zabil
druhého, ale oba sourozenci ho přežili – Bouře prokázala velkou
vyspělost a sebeovládání a ušetřila svého bratra navzdory jeho zuřivým
útokům. Štístko si vzpomněl na její věrnost a houževnatost,
a pocítil příval pýchy.
Bouře sebou náhle trhla, vyskočila na nohy a se široce
otevřenýma očima se rozhlížela na všechny strany, jako by hledala
nepřítele skrytého ve tmě. Potom si všimla Štístka, zavrtěla ocasem
a posadila se.
Štístko k ní došel a jemně přitiskl svůj čenich k jejímu. „Jak ti
je?“
Bouře natáhla přední tlapu. „Je to mnohem lepší. Podívej! Už
ani nebolí, když se na ni postavím!“ Názorně mu to předvedla
a oběhla kolem něj kolečko.
Štístko si prohlédl její tvář. Škrábance na čenichu už se zahojily,
ale chybějící kus levého ucha už jí nikdy nedoroste. Střelil
pohledem po spících psech. „Pojďme kousek dál od doupěte.“
Mladá hlídací fena přikývla a následovala ho k prvnímu stromu
po cestě k jezírku. „Proč jsi vzhůru, když je ještě tma?“ zeptala se.
Štístko si povzdychl. Kdyby jí pověděl o svých snech, jenom by
ji tím rozrušil. „Když se prohlubuje Ledový vítr, Sluneční pes
vyspává déle než obvykle. My obyčejní psi si to nemůžeme dovolit.“
Odvrátil se od ní a nenápadně zavětřil, aby si toho nevšimla – měl
pocit, že ve vzduchu zachytil ostrý pach sněhu.





Zákon smečky: Psí běsnění Zákon smečky: Psí běsnění
18 19
„Čím déle spíme, tím víc jsme ohroženi nepřáteli,“ souhlasila
Bouře. Zarazila se a naklonila svou tmavou hlavu na stranu. „Ale
kořist možná taky spí déle. Možná bychom mohli něco ulovit!“
Štístko zavrtěl ocasem na souhlas. „Můžeme to zkusit.“ Sám
měl chuť vyrazit ven, hledat kořist mezi stromy a  projít se
územím smečky až k  útesům. Smečka sice postavila hlídky, které
střežily její teritorium ve dne v noci, a hlídací psi se od souboje
mezi Bouří a Tesákem neukázali, ale Štístko věděl, že divocí psi
nesmí polevit ve své ostražitosti. Dokud budou Blade a její bojoví
psi poblíž, nebude smečka v bezpečí.
Sluneční pes už vystrkoval vousy nad obzor, když se Bouře
objevila vedle Štístka a položila na zem kořist v podobě velkého
vypaseného ptáka, stejného, jakého ulovil Štístko. Měli světle hnědé
peří se šedými špičkami, dlouhý černý krk a černou hlavu s bílou
lysinkou pod zobákem. Během posledních dní viděl Štístko po
obloze táhnout obrovské smečky těchto ptáků. Letěli přes
Nekonečné jezero, všichni stejným směrem, každá smečka následovala
svého vlastního Alfu.
Jak jen můžou vědět, kam mají letět? podivil se Štístko už
poněkolikáté. Cítili snad ti ptáci něco, co psům zůstávalo skryto,
například směr, kterým leží teplé kraje? Letěli snad za Slunečním
psem na místa, kde nikdy neusínal, a nikdy tam nepadala tma?
Několik ptáků přistálo na skále poblíž útesu a  právě tam je
Štístko s Bouří ulovili. Nahoře na nebi byli rychlí a ladní, ale na
zemi se pohybovali pomalu a neohrabaně.
Štístko a Bouře popadli svou kořist a vydali se zpět do tábora.
Ostatní psi už byli vzhůru a protahovali se v ranním šeru,
všichni s  výjimkou Daisy, která měla noční hlídku a  teď odpočívala
v doupěti. Ospale zvedla hlavu, když se ostatní rozštěkali, aby
přivítali Štístka s Bouří.
Brouk pobíhal v kruzích kolem obou navrátilců a mlsně se
olizoval. Jeho sestra Bodlina přiběhla k uloveným ptákům a nejistě
je očichala.
„Co jsou zač?“ zeptala se udiveně a šťouchla do jednoho z nich
tlapkou. „Nikdy jsem neviděla nic s tak dlouhým krkem!“
Brouk se zastavil a vykulil oči. „Jenom Štístko dokáže ulovit
takové zvíře!“ vyštěkl ohromeně. „Psí duchové jsou na tvojí straně!“
Štístko netušil, co je to za ptáky, ale než stihl cokoliv říct,
objevila se Luna a postavila se vedle svých štěňat. „Tohle jsou husy,“
řekla a střihla svýma špičatýma ušima.
To, že se dozvěděl jméno ulovených ptáků, nijak nesnížilo
Broukovo nadšení. „Štístko, myslíš, že tvůj tatínek byl Psí duch?“ vypískl.
Hvězda vylezla z doupěte a pohledem našla Štístka a pobaveně
naklonila hlavu.
Ona se mi vysmívá! Mně a Broukově obdivu.
„Ne,“ řekl Štístko rychle. Začínal se cítit nepříjemně. „Jsem si
jistý, že nebyl, Brouku.“
Štístko si mladého psa pořádně prohlédl. Byl menší než jeho
sestra a  měl stejnou černobílou srst jako jeho matka, ale
zároveň měl krátký čumák a silné tlapy. Každý den se víc a víc podobá
Bouřlivákovi... a asi hledá někoho, kdo by mu ho nahradil.
Smečka si rozdělila ulovené husy a každý snědl svou část, napřed
Hvězda a úplně nakonec Sluníčko, která byla Omegou smečky.
Po jídle se někteří shromáždili, aby se pod vedením Bouře cvičili





Zákon smečky: Psí běsnění Zákon smečky: Psí běsnění
20 21
v boji. Mladá hlídací fena za přihlížení ostatních psů ukazovala,
jak mají uhýbat a odrážet výpady.
„Klíčem je rychlost,“ řekla jim. „Váš soupeř pak nestihne nic
udělat. Vaším cílem je získat výhodu, srazit nepřítele na zem a chytit
ho pod krkem.“
Štístko pozoroval shromážděné psy a  nervózně čekal na jejich
reakce. Miky a  Snap stáli na rozkročených tlapách a  snažili se
pečlivě napodobovat Bouřin nízký výpad. Bruno cvičil útok
tlapou a při každém výpadu hekal a funěl. Bella a Marta se
střídaly a v nacvičování obrany. Dokonce i Kňoura, který si na výcvik
obyčejně stěžoval, je se zájmem pozoroval. Štístkovi se ulevilo
a tiše si povzdychl. Nikomu ze psů nevadilo, že jim Bouře říká,
co mají dělat, i když stáli v hierarchii nad ní.
Je dobře, že jsou teď pravidla trochu volnější, než když nás vedl
bývalý Alfa. Bouře umí něco, co může naučit nás všechny. Bylo by
hloupé nechat se o to připravit jenom kvůli hierarchii. Hlavní podstatou
smečky je sdílení a spolupráce.
„Daisy, můžu to ukázat na tobě?“ zeptala se Bouře. „Nebude to
bolet, slibuju.“
Drsnosrstá bílá fenka nadšeně souhlasila a postavila se do
střehu. Bouře po ní vyjela s vyceněnými tesáky, a když se Daisy
pohnula, aby odrazila její útok, Bouře se přikrčila, vyhnula se
zubům malé fenky a chytila ji za krk. Na chvilku přišpendlila Daisy
k zemi a potom ji pustila a nechala ji vstát.
Bouře Daisy přátelsky olízla a otočila se k ostatním. „Tak, a teď vy.“
„Na mě je to moc těžké,“ zakňučela Bodlina. „Nemám tak
velké čelisti jako ty. I když vyrostu, tak stejně nebudu schopná
někoho chytit za hrdlo.“
Bouře důrazně zaštěkala. „Tenhle výpad zvládne každý bez
ohledu na velikost. To hlavní je sebedůvěra. Nezáleží na tom, jak
velkou máš tlamu – každý nepřítel zpanikaří, když na krku ucítí
cizí tesáky.
Štístko nepochyboval, že to je pravda, ale podivoval se nad tím,
odkud to Bouře ví. Stejně tak ho zajímalo, kde se naučila všechny
ty pohyby. Vychovala ji Divoká smečka, ne hlídací psi. Ty smrtící
útoky ji rozhodně nikdo nenaučil.
Musí to mít v krvi, umí bojovat instinktivně.
Byl rád, že tu není ten zrádce, aby to viděl. Bývalý Alfa Bouři
nikdy nevěřil a dokonce ji pojmenoval Bestie. Štístko svěsil ocas,
když si na to vzpomněl. Díval se, jak si Brouk stoupá před
Bodlinu. Viděl, jak se Broukovi chvěje tmavý čenich a jak mladý pes
couvá. On se bojí, že mu jeho vlastní sestra vyrve hrdlo! došlo
Štístkovi. Jsou snad na tohle cvičení ještě moc malí?
Bodlina vyrazila kupředu a  po vzoru Bouře se po Broukovi
ohnala tesáky, přikrčila se a  zaútočila mu na krk. Vítězoslavně
vyštěkla, ale její bratr se jí vymanil a vyvedl ji z rovnováhy.
Bodlina se skutálela na bok a  Brouk ji přitiskl předními tlapkami
k zemi.
Potom nervózně vzhlédl k Bouři. „Omlouvám se... takhle jsem
to... já jenom...“ Ustoupil a  sklonil hlavu. Jeho sestra vstala
a omluvně kňučela.
Štístko sledoval celý výjev s rostoucími obavami. Lunina
štěňata byla jen o trochu mladší než Bouře, a přesto se před ní krčila.
Má Bouře v krvi i tohle? Nějakou přirozenou dominanci?
Mladá hlídací fena do Bodliny hravě šťouchla. „Neboj se, teprve
se učíte – chvíli to trvá, než zjistíš, jak na to.“ Otočila se k Brouko-





23
Zákon smečky: Psí běsnění
22
vi. „A ty se nesmíš stydět za to, že máš dobré instinkty – jednoho
dne ti můžou zachránit život.“
Štístko se uvolnil a s úlevou zavrtěl ocasem. Bouře není žádná
zuřivá bestie, za jakou ji považoval Alfa. Projevuje spoustu
trpělivosti a pochopení. Je jako my, ne jako hlídací psi.
Štístko si uvědomil, jak je na ni pyšný. Otočil se a vydal se mezi
stromy. Bouře nepotřebovala, aby na ni někdo dohlížel. Věřím jí.
Vyrazil směrem k  útesům tyčícím se nad Nekonečným jezerem
a pod tlapkami mu křupala ojíněná tráva. Vzduch tam byl slaný
a tak studený, že se mu zařezával pod kožich. Po obloze se
blížily šedé mraky a  s  nimi příslib horšího počasí. Štístko zavřel oči
a vybavil se mu vířící sníh, který vídal ve svých snech – ve snech
o Psím běsnění. Když je opět otevřel, měl dojem, že zahlédl, jak
se mezi stromy mihla něčí tmavá srst.
Štístkovi se sevřelo hrdlo. Zamrkal a hleděl mezi stromy. Zdálo
se mu to? Opatrně se plížil jinovatkou a snažil se dělat vše pro to,
aby nebyl slyšet. Ve vzduchu necítil žádný pach a na tvrdé zemi
nespatřil žádné stopy. S  čenichem těsně nad zemí prozkoumal
okolní stromy. Nebylo tam ani známky po nějakém cizím psu,
ale Štístko si byl jistý, že někoho viděl. Se zježenou srstí přejel
pohledem po obzoru.
Byl tu někdo a špehoval mě?
Z údolí k němu doléhalo štěkání Divoké smečky – bojový
výcvik už zřejmě skončil. Bylo zvláštní a  nepříjemné slyšet veselé
a  klidné hlasy ostatních psů, když jemu samotnému běhal
napětím mráz po zádech. Štístko se naposledy ohlédl přes rameno,
otočil se a vyrazil zpět do tábora.
KAPITOLA DRUHÁ
Než se Štístko dostal dolů k jezírku a pospíchal k mýtině na
konci tábora, byl už Sluneční pes vysoko na obloze, zářil nad nízkými
stromy a rozháněl mraky svým zlatým ocasem. Jenže vzduch byl
stále mrazivý a Štístko zamyšleně vzhlédl k nebi. Čím to je, že
Sluneční pes během Ledového větru nehřeje tak jako jindy?
Vzpomněl si na záblesk tmavé srsti, který možná zahlédl mezi
stromy, a  zrychlil. Pravděpodobně se nebylo čeho obávat, ale
Hvězda by to měla vědět.
Když Štístko dorazil na mýtinu, zjistil ke svému překvapení, že
smečka stojí shromážděná v nervózním hloučku. Hvězda ostře
zaštěkala, když se Štístko objevil, a naštvaně zvedla čenich. „A tys byl kde?“
Štístko sklonil hlavu a omluvně jí olízl nos. „Byl jsem se
projít.“ Chystal se zmínit o tmavém psu, kterého zahlédl, ale
Hvězda ho přerušila.
„Střela a Luna se vrátily z hlídky a zjistily něco... zvláštního.“
Luna předstoupila s vážným výrazem v modrých očích. „Prošly
jsme okraj města dole u Nekonečného jezera.“






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.