načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zákon smečky (3) – Temnota padá – Erin Hunterová

Zákon smečky (3) - Temnota padá

Elektronická kniha: Zákon smečky (3)
Autor: Erin Hunterová
Podnázev: Temnota padá

Další pokračování zvířecí fantasy ságy o statečné psí smečce, která přežila zemětřesení. Pro starší děti. Divocí a vodítkoví psi přežili útok nepřítele a jejich jedinou šancí je se sjednotit. Vůdce divokých psů Alfa souhlasil, aby se k jeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 234
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Mirka Kopicová
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-3971-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další pokračování zvířecí fantasy ságy o statečné psí smečce, která přežila zemětřesení. Pro starší děti. Divocí a vodítkoví psi přežili útok nepřítele a jejich jedinou šancí je se sjednotit. Vůdce divokých psů Alfa souhlasil, aby se k jeho smečce připojila Bella a vodítkoví psi, ale Štístka ze společenství vyhnal. Samotář Štístko by měl být rád, že znovu získal svobodu, ale zrádný nový svět je pro osamoceného psa příliš nebezpečný...

Popis nakladatele

Třetí pokračování zvířecí ságy o statečné smečce psů, z níž každý člen je jiné rasy, jiné povahy, přesto jsou svázáni společným poutem přátelství.

Divocí a vodítkoví psi přežili útok nepřítele a jejich jedinou šancí je se sjednotit. Vůdce divokých psů Alfa souhlasil, aby se k jeho smečce připojila Bella a vodítkoví psi, ale Štístka ze společenství vyhnal. Samotář Štístko by měl být rád, že znovu získal svobodu, ale zrádný nový svět je pro osamoceného psa příliš nebezpečný…

Po sérii o kočičích klanech Válečníci (Warriors) a knihách o putování medvědů Seekers je Survivors (Zákon smečky) třetí řadou, která se umisťuje na prvních místech v žebříčku bestsellerů.

Zařazeno v kategoriích
Erin Hunterová - další tituly autora:
V divočine V divočine
 (e-book)
Zákon smečky (4) - Trnitá cesta Zákon smečky (4)
Zákon smečky 1-6 box Zákon smečky 1-6 box
Volání divočiny (2): Velké Medvědí jezero Volání divočiny (2): Velké Medvědí jezero
 (e-book)
Kočičí válečníci (6) - Nejtemnější hodina Kočičí válečníci (6)
Kočičí válečníci: Havranova cesta (1) - Zničený mír Kočičí válečníci: Havranova cesta (1)
 
K elektronické knize "Zákon smečky (3) - Temnota padá" doporučujeme také:
 (e-book)
Zákon smečky (2) - Skrytý nepřítel Zákon smečky (2)
 (e-book)
Zákon smečky (5) - Nekonečné jezero Zákon smečky (5)
 (e-book)
Zákon smečky (4) - Trnitá cesta Zákon smečky (4)
 (e-book)
Zákon smečky (6) - Psí běsnění Zákon smečky (6)
 (e-book)
Zákon smečky  (1) - Mrtvé město Zákon smečky (1)
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TEMNOTA PADÁ

ALBATROS

ÁKON SMEČK

z y

Erin Hunterová


Přeložila Miroslava Kopicová

Copyright © 2013 by Working Partners Limited

All rights reserved.

Translation © Miroslava Kopicová, 2015

Jacket art © Frank Riccio, 2013

ISBN 978-80-00-03971-8


Pro Isabellu Mayu


8

SEZNAM ČLENŮ SMEČKY

VODÍTKOVÍ PSI

Bella – zlatobílá fena s hustou srstí, Štístkova sestra (kříženec šeltie a retrívra) Daisy – malá bělosrstá fenka s hnědým ocáskem (kříženec westíka a Jacka Russela) Miky – hladkosrstý černobílý farmářský pes (border kolie) Marta – velká fena s hustou černou srstí a velkou hlavou (novofunlanďanka) Bruno – velký bojový pes s hustou hnědou srstí a nevlídnou tváří (kříženec německého ovčáka a čau čau) Sluníčko – malá dlouhosrstá bílá fenka (maltézáček)

DIVOCÍ PSI (podle postavení ve smečce) Alfa – obrovský poloviční vlk s šedobílou srstí a žlutýma očima Beta – malá závodní fena s krátkou šedou srstí (známá také jako Hvězda)

LOVCI

Bouřlivák – velký chundelatý hnědosrstý pes s dlouhýma ušima Štístko – zlatobílý pes s hustou srstí

Zákon smečky: Temnota padá

Snap – malá fena s hnědobílou srstí

Spring – světlehnědá lovecká fena s černými skvrnami

HLÍDKOVÍ PSI

Luna – černobílá farmářská fena (matka černobílého štěněte Ne

posedy a černého štěněte Tulačky)

Střela – štíhlá hnědobílá lovecká fena

Pajda – hnědý lovecký pes s černými skvrnami a chromou tlap

kou

Kňoura – malý pes podivného tvaru s drobnýma ušima a zvrás

něným obličejem

PSI SAMOTÁŘI

Starý Hunter – velký podsaditý pes s tupým čumákem

ÚVOD

Ticho přerušil pronikavý třesk a v dálce zaburácel hrom. Z nebe se řinul déšť a  hrnul se po čirém kameni v  divokých proudech. Ňaf zabořil své psí mamince tvář do srsti na břiše a zakňučel. Jeho sestřička Pískle se k němu tiskla a třásla se.

„Utište se, štěňátka; není se čeho bát.“ Maminka jim konejšivě olizovala ouška.

Ňaf zvedl čenich. Když slyšel její hlas, cítil se víc v bezpečí. Na chviličku ho oslepil další světelný záblesk a  pak všechno znovu potemnělo. Kožíšek se mu za krkem naježil a  jeho sourozenci kňourali a tulili se k sobě, aby se navzájem utěšili.

Jejich psí maminka je k sobě přivinula svou velkou tlapou, tiskla je a sebejistě je olizovala. „Já vím, že to zní děsivě, ale je to jen bouřka. Nebeští psi se perou jen jako. Pro ně to není nic jiného než hra.“

Přes oblohu znovu proběhl Blesk, následovaný další hromovou ránou. Nad hlavou jim kvílely burácející větry. Neznělo to moc jako hra.

Zákon smečky: Temnota padá

12

„A neublíží si navzájem?“ Ňaf si vzpomněl, jak maminka při hře vždycky štěňátkům připomínala, že si spolu mají hrát opatrně.

„Neboj, neublíží si. Jen spolu dovádějí.“ Láskyplně přitiskla svůj čenich postupně ke každému ze štěňat.

„Nebeští psi jsou štěňata z jednoho vrhu, víte, zrovna tak jako vy, a Blesk je jejich kamarád. Kamarádi a sourozenci drží spolu, v dobrém i zlém.“

„Jenomže vypadají tak rozzlobeně,“ zakňučel Ufňukánek.

„Jsi si jistá, že si jen hrají?“ přidal se Snip.

„Ano, jsem si jistá,“ odpověděla jejich maminka rozhodným hlasem. „A teď, moje štěňátka, je čas jít spát. Nebeští psi se taky brzy uloží k odpočinku.“

Něco v jejím hlase ale přimělo Ňafa upřít pohled do jejích hlubokých hnědých očí, zatímco se jeho bráškové a sestřičky stulili poblíž uklidňujícího tlukotu jejího srdce.

Uhnula pohledem a zadívala se ven skrze čirý kámen, až tam, kde byl předtím Měsíční pes, než na temném deštivém nebi zmizel. Zahlédl snad v  její tváři pochybnosti, nebo se mu to jen zdálo?

Slyšel, jak se jeho sourozenci ze spánku vrtí a pochrupují, a hlava mu ztěžkla. Chtěl se maminky ještě zeptat na Nebeské psy, ale přemohla ho únava. Sklonil čenich a víčka se mu zavřela. Když se Ňaf probral, bouřka už se utišila, ale stále hustě pršelo. Ještě pořád bylo neslunce a ostatní štěňata spala v měkkém teplém chumlu tělíček kolem něj. Když si uvědomil, že tu jejich maminka není, leknutím sebou škubnul. Zavětřil a postřehl její pach. Pak ve tmě zahlédl maminčinu siluetu.

Zákon smečky: Temnota padá

13

Maminka sledovala déšť bušící do čirého kamene s hlavou zvednutou k nebi, jako by byla na stráži.

Když Ňaf přistoupil blíž, maličko zavrtěla ocasem a obrátila se, aby syna pozdravila. Tentokrát si byl jistý, že v jejích očích zahlédl ustaraný výraz.

Ňaf vyrazil k  mamince, ale zastavil se pár kroků před ní. „Mami, oni si jen tak nehrají, že ne? Děje se něco jiného. Něco špatného.“

Sklonila hlavu. „Jsi hodně všímavý, Ňafe. Až moc, na malé štěňátko.“ Na okamžik oba zvedli hlavu k čirému kameni, ale noční obloha byla úplně černá. „Bouřek už jsem viděla hodně. Tahle by měla být stejná jako ty ostatní, přesto mám ale pocit, že je ve vzduchu něco... napjatějšího. Nebeští psi vrčí hlubším hlasem. Možná si opravdu jen hrají, ale možná...“

Ňaf svou maminku napjatě sledoval. „...možná se zlobí.“

Ňaf se zachvěl. „A kvůli čemu se zlobí?“ Na chvíli se zamyslel. „Na koho se zlobí?“

Maminka si vzdychla. „Já nevím, Ňafe. Třeba nějaký pes udělal něco, čím je rozzlobil, a oni nám teď chtějí připomenout, jak jsou mocní.“

Ňaf na ni vyvalil oči. „Čím by mohl nějaký pes Nebeské psy tak rozzlobit? A Blesk je přeci přítelem všech psů. On by se nikdy neobrátil proti nám, že ne?“

„To máš pravdu. Blesk a Nebeští psi jsou tu, aby nás chránili. Možná je v tom něco jiného. Nikdo nemá bystřejší smysly než Psí duchové. Možná vycítili nějakou hrozbu. Třeba teď vrčí, aby nás varovali před nějakým nebezpečím.“

„Před nebezpečím? Ale vždyť jsi říkala, že je všechno v pořád

Zákon smečky: Temnota padá

14

ku!“ Ňaf úzkostlivě svěsil ocas. „Proč jsi nám tedy říkala, že se není čeho bát?“

„Jenom se dohaduju. Není třeba si dělat starosti, když je to nejspíš jen déšť a vítr.“ Maminka se k němu naklonila a olízla mu tvář.

Ňaf se odtáhl a zadíval se na ni. „Ale kdyby se bylo čeho bát, nebylo by lepší, abychom o  tom věděli? Jak se jinak můžeme chránit?“

Maminka trvala na svém. „Strach žádnému psu neprospěje. Ať už se děje cokoliv, Nebeští psi nás budou chránit.“

Ve tmě za čirým sklem zaburácel hrom, znovu se prudce rozpršelo a zvedal se vítr. Ňaf zakňučel a ukryl tvář mezi matčiny přední packy. Vždycky obdivoval Bleska, toho odvážného a oddaného psa, který považoval Nebeské psy za svou smečku. Teď ale Ňaf znejistěl. Co když se Psí duch zlobí nebo se sám taky bojí?

„Nedělej si s tím starosti, Ňafe. Jsem si jistá, že se Nebeští psi jen škádlí. Nic zlého z toho nevzejde...“

Její slova teď nezněla věrohodně, ale Ňaf nehodlal nic namítat. Bylo lepší věřit, že jsou v  bezpečí a  že Nebeští psi půjdou brzy klidně spát. „Nadělají při hraní dost hluku,“ poznamenal.

Maminka k němu přitulila čenich. „Jistěže ano. Jsou to mocní psi nebes. Přeci sis nemyslel, že si budou hrát tiše, že ne?“ Zlehka Ňafa postrčila k  jeho sourozencům, opatrně se otočila před spaním dokolečka a  položila se vedle štěňat. Ňaf ještě naposledy pohlédl ven na řinoucí se proudy vody. Pak se uvelebil vedle Písklete, a i když se trochu zavrtěla, nevzbudilo ji to.

Kvílející vítr bušil do čirého kamene. Ňafovi se ježila srst a radě

Zákon smečky: Temnota padá

ji zavřel oči. Vzpomněl si na matčinu druhou obavu – že Nebeští

psi možná vyjí, aby je varovali.

Co by se mohlo přihodit tak strašného, že by to znepokojilo

i je?

KAPITOLA PRVNÍ

Štístko ztuhl a tlapky se mu třásly. Nad skupinkou psů se rozhostilo ticho.

Z  drsného vlčího obličeje vůdce smečky se nedalo nic vyčíst. Napřímil se na svém kameni a tyčil se nad oběma smečkami.

Vedle něj stála v trávě Hvězda, krásná rychlonohá fena, a zírala na Štístka. Ten na ni téměř ani nedokázal pohlédnout.

Malý Kňoura se splácnutým čumákem na ně upřeně hleděl a  z  otevřené tlamy mu visel vyplazený jazyk. „Vidíte, měl jsem pravdu! Ten městský pes dělal těm Vodítkovým psům špeha. Sešel se tam s tou, co vypadá jako on!“ Kňoura se obrátil k Belle, která do něj zabodla tak nasupený pohled, až se strachy přikrčil. „Viděl jsem je...“ Malý psík se odmlčel.

Štístko se usilovně snažil nesvěsit ocas. Nemohl si dovolit chovat se pokorně. To by byl projev slabosti – a v očích Divoké smečky by s ním byl konec.

Všichni teď čekali na nějaké vysvětlení, ale co jim má říct? Špehoval je, přesně jak Kňoura říkal. Nikdy by ho ale nenapadlo,

Zákon smečky: Temnota padá

18

že ty informace Bella použije k tomu, aby tábor Divoké smečky napadla.

Štístko pátral ve tvářích psů kolem.

Co si teď mám počít? Když budu věrný smečce Vodítkových psů, ostatní mě zabijí. Jenomže jak bych se mohl k  Vodítkovým psům obrátit zády? Bella je má sestra...

Zažil toho s  Vodítkovými psy hodně. Ale Divoká smečka ho přijala za svého. Sdíleli s ním Velké vytí, kdy se mu Psí duchové míhali před očima. Cítil sílu jejich vzájemných pout, i když byl z Alfovy přísné hierarchie v rozpacích.

A pak tu byla Hvězda... Pokradmu k ní otočil hlavu a setkal se s jejím pohledem. Měla v očích bolest a zmatek, ale také naději.

Zvedla čenich. „Štístko bojoval statečně, aby ochránil štěňata před liškami. Ať už předtím udělal cokoliv... on není žádný Vodítkový pes. Teď je jedním z nás.“ Sametová ouška jí cukala a dívala se jinam. Navzdory tomu, co říkala, její hlas zněl nejistě.

Jako by přemlouvala sama sebe, pomyslel si Štístko. Ona prostě chce věřit, že jsem tím, za koho mě považovala...

Štístko vděčně zaštěkal, ačkoli si nebyl jist, kam vlastně patří.

Podíval se na svou sestru. Bella na něj upřeně hleděla s hlavou tázavě nakloněnou.

Ona ví, že je to pravda. Že část mě je teď věrná Divoké smečce.

Na okamžik se cítil provinile. Pak si připomněl, že to kvůli Belle se vůbec ke smečce divokých psů připojil! A  ona to byla, kdo do jejich domova přivedl lišky! Bylo od ní šílené uvěřit těm prohnaným stvořením. Zradily ji, jakmile je do tábora dovedla, napadly Lunu a snažily se sežrat její štěňata. Vzpomněl si, jak psi

Zákon smečky: Temnota padá

19

z  obou smeček ustali v  boji mezi sebou a  chránili štěňata, když je lišky napadly – nejdřív Daisy a Mulč a pak i ostatní. Spojili se a ty ničemné lišky odehnali. Spolupracovali jako jedna velká silná smečka...

Štístko si všiml Luny a Bouřliváka, kteří stáli kousek stranou od ostatních, a jejich štěňat, Neposedy a Tulačky – těch dvou, která přežila – schoulených mezi nimi. Srdce se mu sevřelo smutkem, když si vzpomněl na tu hrůzu a vřavu, na ten zoufalý štěkot a na psy, kteří to nepřežili: malý bezmocný Chlupáček a chudák Mulč.

Alfa zavrčel hlubokým hlasem. „Štístko sice nějaký čas sloužil naší smečce, ale to neomlouvá jeho zradu. Co můžeš říct na svou obhajobu, Městský pse?“

Štístko si olízl nohu, kterou mu poranila liška, a hrál o čas. Jeho bystrá mysl ho málokdy nechala na holičkách, tentokrát však nedokázal přijít na nic, čím by se mohl hájit.

Bylo to o  tolik snazší, když jsem byl pes samotář. Samotář se nikomu nezodpovídá. Jenomže co když samotářem být vůbec nemám?

Štístko polkl a cítil, jak má sucho v krku. „Je pravda, že jsem pomáhal oběma smečkám,“ začal. Ozvalo se zavrčení štíhlé hnědobílé lovecké feny Střely a záhy se k ní přidali i dva sourozenci s dlouhýma ušima, Pajda a Spring. Byli jeho smečka, ale teď měli naježenou srst a upírali na něj divoký nasupený pohled.

Štístko měl co dělat, aby se neobrátil a neutekl do lesa. Pokud by to udělal, už by se nikdy, nikdy nemohl vrátit zpátky. Nesmí ztratit kuráž.

„Poznal jsem vás všechny,“ pokračoval. „A  říkal jsem si... co když můj původní úkol přidat se k  Divoké smečce byl prostě předurčený? Zeměpsice zavrčela; Říční psice ukázala, kudy

Zákon smečky: Temnota padá

20

k dobré vodě; Lesopes mě chránil cestou do tohoto tábora. A všude jsem potkával přátele... v Domě pastí to byla Hvězda. Potom má sestra Bella... dokonce i  Nebeští a  Měsíční psi jako by mě dovedli až sem.“

Střela pořád ještě vrčela, ale ostatní ztichli. Štístko poznal, že mu pozorně naslouchají.

„Viděli jste, jak se smečky spojily v boji proti liškám?“ pokračoval. „Každý sehrál nějakou roli – nejen velcí psi jako Bouřlivák a Marta, ale i menší jako Snap a Daisy. Psi z různého prostředí, Divocí i Vodítkoví...“ Odmlčel se a sledoval pohledem shromážděné psy. „Ani se navzájem neznáte, ale nebojácně jste bojovali s jediným cílem. Co když mě sem Psí duchové přivedli proto, aby se obě smečky mohly spojit?“

Alfa výhružně zavrčel, ale Snap, hnědobílá lovkyně Divoké smečky, vypadala zamyšleně. Pár kroků odtud postávali Luna a  Bouřlivák se svými zbývajícími štěňaty. Vyměnili si pohled a pak Luna předstoupila.

„Nebýt pomoci těch Vodítkových psů, byli bychom ztratili všechna tři štěňata, ne jen malého Chlupáčka.“

Alfa se na ni chvíli díval a  pak se obrátil zpátky ke Štístkovi. Probodával ho pohledem svých žlutých očí. „To nic nemění na tom, že ohrozil náš tábor,“ zavrčel. „Štístko k nám přivedl nebezpečí a smrt.“ Obrátil nelítostný pohled k Vodítkovým psům. „Má smečka musela během bitvy s liškami mockrát zachraňovat tuhle bandu ubožáků. Nikdo od nás nemůže čekat, že budeme chránit dospělé psy, kteří jsou slabí jako štěňata.“

Daisy se při té urážce naježila a Miky hrabal tlapkou do trávy.

Teď ale předstoupila Bella.

Zákon smečky: Temnota padá

21

Štístkovi se sevřelo srdce. Jestli jeho sestra nějak zpochybní Alfovu autoritu, jen to celé zhorší. Mohl by Štístka zničit a Vodítkové psy vyhodit, jen aby jí uštědřil lekci. Bella ale sklonila hlavu, sklopila zrak a oslovila Alfu velmi uctivě.

„Je mi líto, že jsem do vašeho tábora přivedla lišky. Bylo to nerozumné a bylo to ode mne hloupé.“ Svěsila ocas. „Oklamaly mě a já věřila, že budou jednat čestně. Byla to chyba, jakou už nikdy neudělám. Doopravdy jsme chtěli sdílet jen část toho, co tu máte. Nechtěli jsme vaší smečce ublížit.“

Nato Alfa zavrčel, nastražil uši a vycenil tesáky.

Štístko s údivem sledoval, jak se jeho sestra pokorně položila. Zakňučela, převalila se a ukázala nechráněné bříško. „Slavnostně ti slibuji, Alfo, jménem celé smečky, že když nás tu necháš, budeme ti věrně sloužit. Budeme poslouchat tvé příkazy, bojovat po tvém boku a přispějeme k tomu, aby byla tvá smečka ještě působivější. Jsme lepší lovci, než se zdá, a moc rádi budeme pomáhat s úkoly ve smečce. Jediné, o co žádáme, je podíl na vašem jídle a vodě, a to, abyste ušetřili Štístka. Nechtěl vám nijak ublížit. O našich plánech nevěděl, to přísahám. A snažil se, seč mohl, aby štěňata chránil, když lišky zaútočily; i jejich maminka to říkala.“ Bella krátce pohlédla na Lunu a  svěsila čenich.

Luna zakňučela na souhlas. Bouřlivák mezitím střežil zbývající dvě štěňata, která se mu opírala o přední tlapky, a olízl jim hlavičky.

Štístkovi se nadmula hruď dojetím a jeho hněv vyprchal. Věděl, kolik sil Bellu stálo podrobit se Alfovi před oběma smečkami. Byl si jistý, že to poslední, oč by stála, je sloužit tomu bezcitnému

Zákon smečky: Temnota padá

22

vlčímu psovi. Dělá, co může, aby se postarala o svou smečku – a aby Štístkovi zachránila kůži.

Tak ona mě neopustila.

Vzpomněl si, jaká bývala jako štěně, když byla ještě známá jako Pískle, bystrá, panovačná, zvídavá a věrná – vždycky byla věrná.

Alfa si protřásl svůj chundelatý kožich a podrbal se za jedním špičatým uchem polámaným drápem. Díval se na svou smečku a  posuzoval jejich reakce na Bellin pokorný proslov. Střela byla pořád ještě naježená, ale Pajda a Spring vypadali uvolněněji. Snap nechala viset jazyk z tlamy a usmívala se. Kňoura se obrátil pryč, ale Luna s Bouřlivákem vzpřímeně hleděli na svého vůdce.

Štístko ani nedýchal a čekal na Alfův rozsudek.

„Jsem ochotný vás nechat, abyste se k nám připojili,“ pronesl vlk nakonec, „ale zaujmete nízké postavení. Budete se učit držet hlídky a  dostanete ty nejúnavnější každodenní úkoly. Pokud se domníváte, že jste schopni přidat se k výše postavené skupině lovců, budete si toto právo muset vysloužit tvrdou prací a čestným soubojem. Taková jsou pravidla mé smečky.“

Marta, Bruno a Daisy se instinktivně obrátili ke Štístkovi, protožr byli zvyklí následovat jeho rady. Štístko si olízl tlamu. Copak mají na výběr? Bez Alfova svolení se nedostanou k jídlu ani k čisté vodě, která je na území Divoké smečky.

Než ale mohl cokoliv říct, Alfa se ozval znovu. „Hloupí Vodítkoví psi, proč se obracíte k němu. Copak nevíte, že je to ten nejposlednější člen naší nové smečky? Nový Omega.“

Alfa Vodítkové psy probodával pohledem, vyzýval je, aby zareagovali, ale žádný z  nich se neodvážil. Štístko si všiml, jak se Kňoura uculuje a na obličeji mu naskakují vrásky. Štístko raději

Zákon smečky: Temnota padá

23

sklonil hlavu. Vzpomněl si, kolik ponížení zažil Kňoura jako nejníže postavený člen smečky.

Alfa ale ještě nedomluvil. „A nový Omega dostane trvalou připomínku jeho zrady: jizvu na boku, aby nikdo nezapomněl na to, co udělal.“

Štístko vyjekl. Myslel na Mulče, který byl obviněn z  toho, že jedl dřív, než byl na řadě... což na něj nastražili Štístko s Kňourou, aby zařídili jeho sesazení na Omegu. Alfa tehdy po Mulčovi skočil, škrábal a zanechával jizvy. Hvězda se k němu tehdy přidala a i ona prudce zaútočila a uštědřila Mulčovi další kousance.

„To ne, Alfo,“ kňučela Marta, velký Vodítkový pes. „Měj soucit!“

Daisy vedle ní vyštěkla: „Prosím! Štístko udělá všechno, co řekneš, slibujeme. Tohle přeci nemusíš dělat.“

Štístko tiše zakňučel vděčností, když se ke sborovým námitkám přidal i Pajda a Spring. „My taky souhlasíme,“ štěkal Pajda. „To, že je Omegou, je dostatečný trest.“

Bouřlivák tázavě naklonil hlavu a dokonce i Hvězda vypadala nejistě, i když nic neříkala.

Alfa zavyl, aby ho přes všechno to ňafání a kňučení bylo dobře slyšet. „Smečka bude potřebovat přísnější pravidla, pokud máme s takovou spoustou dalších psů přežít! To bude cena za Štístkovu zradu a podvod.“

Štístko si přísnější pravidla už ani nedokázal představit – Alfova smečka byla i bez toho pevně zorganizovaná – veškerý lov a jídlo byly systematicky řízeny. Pozice každého psa v hierarchii určovala dokonce i to, kde bude spát!

Štístko v bitvě s liškami nasadil svůj život, přesto byl vůdce Di

Zákon smečky: Temnota padá

24

voké smečky odhodlán mu ublížit a ponížit ho. Noha mu pulzovala bolestí a hlavu měl po tom zuřivém zápase ztěžklou.

Psi teď vrčeli, štěkali, dohadovali se mezi sebou – měli odlišný názor na Štístkův osud.

„Počkejte!“ vyštěkl farmářský pes Miky. Stál nad rukavicí své dlouhé packy se schlíplýma ušima, ale hlavou vztyčenou. „Ztrácíme čas, když bojujeme mezi sebou. Měli bychom své síly zaměřit na to, abychom v tomhle podivném světě přežili, a ne se dohadovat o tom, kdo je ve smečce výš.“ Miky zamyšleně poťukával tlapkou na rukavici. „Bella a  Daisy jsou dobré lovkyně. Smečce by jejich dovednosti prospěly. Tak proč čekat, než je budeme moct využít?“

„Protože musíme mít nějaký řád,“ opáčila Snap, hnědobílý voříšek ze smečky Divokých psů. „Nejde o to, jestli se vám to líbí – bez řádu smečka nemůže fungovat. Vždycky to tak bylo.“ Mluvila uvážlivě, bez hněvu nebo zášti.

Miky nastražil uši. „Velké zavrčení všechna pravidla změnilo. Vodítkoví psi se přidávají ke smečkám a Smečkoví psi se musejí také změnit. Nezdá se, že by hierarchie byla ještě zapotřebí – teď už ne. Jen to věci víc komplikuje.“

Štístko snad ještě nikdy neslyšel Mikyho mluvit tak dlouho.

Snap farmářského psa sledovala, jako by přemýšlela o jeho slovech. Než ale mohla znovu promluvit, k Mikymu přiskočil Alfa. Stál nad krčícím se černobílým psem a vrčel: „Velké zavrčení je jen o důvod víc, proč se řádu a tradic držet. Svět je nebezpečnější než kdy dřív. Potřebujeme disciplínu a ne nějakou línou sebranku necvičených domácích mazlíčků.“ Zvedl čenich a chladně pohlédl na své obecenstvo.

Zákon smečky: Temnota padá

25

Většina psů sklonila hlavu a dávali si pozor, aby slova toho polovičního vlka svým postojem nějak nezpochybnili. Nikdo z nich nepromluvil.

Alfa si prohlédl každého psa zvlášť a pak upřel pohled na Štístka. „Je čas na značkovací obřad. Podržte ho.“

Štístkem projel panický strach, nohy se mu roztřásly a polštářky tlapek mu zvlhly potem. Těkal očima po psech kolem a přemítal, kdo útok zahájí. Několik Vodítkových psů zakňučelo, ale už se za něj neodvážili orodovat. Dokonce ani Bella, která se zvedla na tlapky, neříkala nic.

Hvězda vyrazila vpřed. Štístko strachem vyjekl, když mu přistála na zádech a tlapkami ho strhla za ramena k zemi. Dopadl jedním ramenem na zem a  zraněnou tlapkou mu projela ostrá bolest. Tělo ho brnělo strachem a zděšením. Hvězda byla teď silnější, než když utekli z Domu pastí. Snap vyskočila, aby Hvězdě pomohla, narazila do Štístka a držela ho spolu s ní na zemi. Když mu Hvězda zabořila zuby do krku, Štístko zakňučel.

„Povol,“ nařizovala, když se pod ní kroutil a  kopal. „Bude to pro tebe snazší, když se nebudeš prát.“

Štístkovi bušilo srdce jako splašené, ale na okamžik ztuhl a zmocnil se ho zmatek. Koutkem oka zahlédl, jak se Vodítkoví psi zděsili. Sluníčko se rozštěkala svým pronikavým hláskem.

Belle se znovu vrátil hlas. „Pusťte ho, prosím, tohle není fér! K čemu to je zranit ho tak, že nebude moct lovit ani nás chránit před útokem? Jak nám to prospěje?“

Alfa netrpělivě zavrčel. „Mezi povinnosti Omegy žádné tak čestné úkoly nepatří. Nezpůsobím mu žádné vážné zranění.“ Odhrnul ret a blížil se ke Štístkovi, který sebou začal znovu házet

Zákon smečky: Temnota padá

26

a zápasil s Hvězdou a Snap. „Jen pořádné kousnutí. Něco, na co nikdy nezapomene.“

Okolo stojící psi divoce štěkali a Alfa přistoupil blíž. Zůstal stát nad Štístkem.

Zavrčel na něj: „Buď statečný, zrádce. Je načase přijmout, co tě čeká.“ Žluté oči mu zasvítily a olízl si tlamu.

Ne! To ti nedovolím! pomyslel náhle rozhněvaně Štístko. Ani se mě nedotkneš!

Otřásl se a zápolil s Hvězdou, dokud neuvolnil sevření, v kterém ho držela za krk; pak zavrčel a strčil do ní předními tlapkami. Hvězda omráčeně upadla na záda, Štístko se otočil a  setřásl ze svých zad Snap. Vydrápal se na všecky čtyři a prodral se skupinkou kolemstojících psů.

Celý udýchaný se obrátil přes rameno. Tohle vlčí pes nečekal. Když Štístko míjel Bellu a  Daisy, jen zuřivě štěkal. Feny se ani nepohnuly, aby Štístka zastavily. Hvězda se tvářila překvapeně, možná i dotčeně.

Je mi to líto, Hvězdo. Prostě tu nemůžu zůstat!

Štístko váhal dost dlouho na to, aby na něj Snap stihla zaútočit podruhé. Chystal se ji setřást, když na něho dopadla velká váha. Na okamžik mu výhled zakryla hustá hnědá srst s černými fl eky a pak pohlédl do tváře Brunovi. Jeho těžké, silné tělo tisklo Štístka k zemi a Štístko vyjekl, spíš šokovaně než bolestí.

Bruno! Ale on je přeci Vodítkový pes!

Štístko tomu ani nemohl uvěřit. O chvilku později se k němu přidala Hvězda a zabořila přední tlapky Štístkovi do krku. Když ho teď drželi tři psi, nebylo už možné uniknout.

Psi kolem Štístka rozčileně štěkali. Bílá dlouhosrstá fenka

Zákon smečky: Temnota padá

27

Sluníčko poskakovala a  točila se vystrašeně dokolečka, zatímco Miky o pár kroků ustoupil a rukavici svých dlouhých pacek držel ochranitelsky v zubech.

Na Štístka dopadl Alfův blížící se stín. Vůdce smečky vycenil lesklé tesáky.

„Je mezi námi zrádce,“ začal Alfa. „Podle zvyklostí musí být označen, aby každý věděl, co udělal. Jako vůdce smečky mám povinnost toto označení provést.“

Štístko zavřel oči. Slíbil si, že ať už to bude bolet sebevíc, nedá jim to znát.

Nezakňučí, nevyjekne ani nezavyje, až se mu Alfovy zuby zaboří do těla – to potěšení Alfovi neposkytne.

Alfa přiblížil tvář ke Štískovu uchu a  tiše zavrčel. „Teď můžeš na svůj svobodný život zapomenout. Budeš známý jako zrádce, dokud budeš žít. Žádná smečka už nikdy neudělá tu chybu, že by ti uvěřila.“

Vlčí pes sehnul hlavu a  chystal se zabořit zuby do Štístkova kožichu a do jeho masa.

Ozval se pronikavý zvuk, jako když se tříští čiré sklo. Prudce se ochladilo.

Alfa ztuhl. Zvuk sílil, až byl téměř nesnesitelně pronikavý. Štístkovi se zarýval do mysli, v žilách mu tuhla krev. Cítil, jak Hvězdě, která byla těsně vedle něho, prudce buší srdce a  zaslechl Snap naříkat strachy. Dokonce i Bruno zmateně ňafal.

Štístko obrátil pohled k  nebi. Přimhouřil oči a  viděl jen bleděmodrou barvu časného rána. Pak se vzduchem rozneslo další zaburácení. Přicházelo to od města, znělo to jako hřmění – ale delší a hlubší a také hrozivější. Skupinka psů úzkostlivě štěkala.

Zákon smečky: Temnota padá

„Bouřka!“ vyštěkla Hvězda. Rozbušilo se jí srdce, a tak se tiskla ještě blíž ke Štístkovi.

Při dalších ostrých tříštivých zvucích proběhl Štístkovi mráz až do konečků fousků. Znělo to, jako by se obloha chystala spadnout přímo na ně! O chviličku později se rozneslo zakvílení tak pronikavé a halasné, že přehlušilo i ten nejdivočejší štěkot.

Štístkovi se hrůzou až zatočila hlava, žaludek se mu sevřel a ztěžka oddechoval. Nebe je nemocné a zoufale kňučí jako pes sužovaný bolestí. Tohle není žádná obyčejná bouřka.

Tohle kvílení ve vzduchu nemá s  Nebeskými psy pranic společného.

KAPITOLA DRUHÁ

Hvězda uvolnila sevření, v němž Štístka držela, a vrávoravě ustoupila. Snap a Bruno ji následovali. Ve vzduchu pořád ještě viselo to ostré kvílení. Štístko si s náhlou úlevou protřásl kožich a krk i noha mu pulzovaly bolestí.

„To je bouřka, nebo ne?“ kňourala Hvězda.

Štístko věděl, že není. Obloha nad nimi byla přes všechen ten rachot ještě pořád jasně modrá. Nepršelo a ani necítil ve vzduchu, že by se k dešti schylovalo.

„Já myslím, že to nějak souvisí s  Velkým zavrčením.“ Štístko ji nechtěl vyděsit, ale nemohl přeci ani lhát. To hluboké hřímání znělo podobně jako zvuk, který vydával Dům pastí, když se kolem nich celý hroutil – jenže tohle bylo mnohem, mnohem hlasitější a daleko děsivější.

Psi stojící kolem něho na něj vrhali úzkostlivé pohledy. Při dalším zaburácení sebou několik z nich leknutím trhlo.

Daisy nervózně ňafala, zatímco se Štístko snažil soustředit, napínal své smysly a  větřil. Postřehl ve vzduchu matný závan po

Zákon smečky: Temnota padá

30

divného pachu štiplavě páchnoucí země a  kyselou pachuť nějaké smradlavé tekutiny. Připomnělo mu to otrávenou řeku a  její leskle zelenavou vodu. Popostoupil s lehce pootevřenou tlamou, natáhl krk a nastražil uši.

Bella přišla k němu. „Zlé pachy.“

„Ano,“ přitakal Štístko. Ten odporný pach ho dráždil v  čenichu.

I ostatní psi to už ucítili. Ti mladší se dali do štěkotu a točili se dokolečka. Štístkovi se chvěly tlapky a  cítil silné nutkání utéct, jenže kam? Nebyl si ani jistý, odkud vlastně ten hluk a ty nepříjemné pachy přicházejí.

Po dalším vzdáleném zahřímání se ostatní horečně rozštěkali, Štístko se obrátil k Alfovi a čekal, že je utiší. Vlčí pes stál ale bez hnutí na místě a upíral pohled k nebi.

„Co to je?“ zakňučel Miky. Štístko se obrátil k tmavé šmouze, která se zvedala nad lesem, a zatajil dech. Připomínala bouřkový mrak, ale byla temnější. Vypadala spíš jako oblak kouře, který Štístko jednou zahlédl ve městě, když se na ulici porvala smečka hlučných klecí a začala hořet.

Tak odtud ten odporný zápach přichází. Z města. Pukla snad znovu země, jako se to stalo během Velkého zavrčení? Ale vždyť přeci nepocítili, že by se Zeměpsice třásla...

Jeden po druhém psi omráčeně zmlkli a hleděli na ten temný mrak.

Miky svěsil své špičaté uši. „Může nám to ublížit?“

Bella přešlapovala z tlapky na tlapku. „Určitě je to moc daleko.“

„Neměli bychom to riskovat,“ štěkala Sluníčko. „Měli bychom odejít.“

Zákon smečky: Temnota padá

31

„A  kam asi?“ otázala se Snap. Hleděla na Lunu a  její štěňata. „Není moc rozumné začít přesouvat tábor, že ne?“

„Vážně si nemyslím, že by bylo bezpečné zůstat,“ kňoural Miky, s pohledem upřeným na rostoucí šmouhu v dálce.

Béžovočerná fenka s  dlouhýma ušima jménem Spring na něj zavrčela: „Jdi si, kam chceš, Vodítkový pse! Tohle je naše území a my ho opustit nehodláme!“

„Já se nějakého mraku nebojím!“ štěkala hnědobílá Střela, ale hlas se jí třásl a ocas měla svěšený.

Hvězda nerozhodně přešlapovala. „Nic takového jsem nikdy neviděla. Co si myslíš ty, Alfo?“ Odtrhla pohled od tmavého mraku v dálce a obrátila se k vůdci smečky.

Alfa stál ještě pořád na témže místě, s ocasem sklesle svěšeným, a zhluboka oddechoval. Štístko na chvilku hleděl na vlčího psa, udiven jeho proměnou.

On neví, co dělat, uvědomil si. Někdo ze psů se toho musí chopit.

Pohlédl znovu k nebi. Nad lesy v dálce se zvedala oblaka černého kouře. Temný mrak popoháněný větrem rostl a zdálo se, že pluje směrem k  nim. Byl ještě daleko, ale Štístko cítil, jak je odporný – už na dálku se mu z toho zkaženého pachu zvedal žaludek. Co se stane, když dojde až k  nim? Mohl by jim takový mrak opravdu ublížit? Štístko o ničem takovém nikdy neslyšel – jenže bývaly i doby, kdy nevěděl nic o tom, že by mohla být zkažená voda. A přeci Bruno onemocněl z té otrávené vody v řece? Každý den se dozvídali něco nového.

„Myslím, že se odsud musíme dostat pryč,“ řekl Hvězdě. Několik dalších psů to zaslechlo a obrátili se k němu.

Pajda zavrčel. „Je to náš tábor. Neměli bychom ho opouštět!“

Zákon smečky: Temnota padá

32

„Budou jiné,“ odvětil Štístko. „Miky má pravdu; není tady bezpečno.“

„Co ten ví?“ zavrčela Střela, vycenila na Štístka zuby a obrátila se ke zbytku smečky.

„Tohle je koneckonců zrádce. Toto je náš tábor; nemůže nám jen tak říct, abychom odešli při prvním náznaku potíží!“ Obrátila se k Alfovi, aby ji podpořil, ale vlčí pes nic neříkal a pořád sledoval ten černý mrak.

Bella se obrátila ke Střele a Pajdovi. „Jestli si Štístko myslí, že bychom měli odejít, tak s ním souhlasím.“

„On není vůdce naší smečky,“ zakňučel Pajda, „a ty taky ne.“

Štístko sledoval, jak sloup černého kouře stoupá k nebi, a nepříjemný zápach ho pálil do čenichu. „Ten mrak je plný špatného vzduchu. Bude nám z něj špatně.“

„Štístko mívá dobrá tušení.” To se ozvala Hvězda. Všechno tiše sledovala a  dívala se střídavě na mrak a  pak na Alfu a  Štístka. Mluvila rozhodně a oslovila všechny psy. „Tohle znám... z dřívějška. Jestli mu připadá nebezpečné tu zůstat, tak já mu důvěřuju.“

Po jejích slovech Štístko hrdě zvedl ocas. Obrátil se k ostatním psům. „Pajdo, Spring, vy máte ze všech psů tady nejlepší čich. Nemyslíte, že je ten mrak špatný?“

Všichni psi se obrátili k  těm dvěma sourozencům a  čekali na jejich odpověď. Alfa se ani nepohnul, jen pohrdavě ohrnul ret, ale tlapy se mu třásly a oči měl vyvalené.

Pajda začenichal. Spring, která stála vedle něj, se zhluboka nadechla a stáhla obličej. „Ano, je rozhodně špatný. Všichni to cítíte, že ano? Tohle není žádný přirozený pach.“

Zákon smečky: Temnota padá

33

Pajda znovu zavětřil a  mávl ušima. „Máš pravdu,“ uznal. „Je nebezpečný.“

Mezi psy se znovu ozvalo ustrašené ňafání.

Štístko mu poděkoval štěkotem. „Musíme najít nový tábor, daleko odtud. Na nějakém místě, které je lépe chráněné, pokud by ten mrak přišel. Měli bychom odejít hned teď!“

Tentokrát všichni souhlasně kňučeli, dokonce i Pajda. Štístko si všiml, že se ani jediný pes neobrátil na Alfu, aby zjistil, jaký na to má názor on. Oni vědí, že se z jejich vůdce stal zbabělec, pomyslel si. Žádnou radost z toho neměl. Věděl jen, že nová smečka musí přežít. Já nevím, kam máme jít, ale vím, že bychom se neměli vydávat směrem k městu. Zadíval se na zalesněný kopec, který se zvedal daleko od těch hrozných zvuků. Tam v dálce pod jeho vysokými větvemi by byli víc v bezpečí.

„Poběžte za mnou! Honem!“ Štístko vyrazil ke kopci vzadu za táborem, daleko od znovu puklé země a  černého dechu, který z ní vyvěral. Hvězda běžela hned za ním a Spring a Snap vedle ní. Luna nesla Neposedu a Bouřlivák sebral Tulačku. Vodítkoví psi se také vydali na cestu, v  čele s  Bellou. Štístko se ohlédl, aby zjistil, jestli Alfa zůstal stát na místě. Zakňučel úlevou, když viděl, že vlčí pes smečku následuje, i když se drží pár kroků za ostatními.

Štístko prokličkoval mezi vysokými stromy až na kamenitý výběžek a pod tlapkami se mu drolily malé kamínky. Po levé straně se zem prudce svažovala do hluboké rokle. Štístko se při tom pohledu otřásl, na dně zahlédl jen rozeklané skály a na kraji jeden jediný zkroucený pahýl stromu. Za sebou slyšel lehké tlapky běžící Hvězdy.

Zákon smečky: Temnota padá

34

„Utíkejte dál,“ volal na ostatní. „Až za kopec – a  nedívejte se dolů!“

Pelášil do svahu, který se prudce stáčel doprava, a  půda pod jeho tlapkami změkla. Na nízkých větvích visely pichlavé plody a Štístko se pod nimi přikrčil, aby se mu háčky z tobolek nezamotaly do srsti. Tady nahoře už se běželo snáz a jeho tlapky se mohly opřít o trávu a mechem porostlou zem.

Nakonec svah přešel v  náhorní plošinu. Za ní Štístko uviděl novou část lesa a ucítil husté zelené listoví. Obrátil se a vzrušeně zaštěkal. Hvězda s Bellou byly hned za ním, ale někteří další psi zůstali pozadu. Ustoupil o pár kroků za prudkou zatáčku a uviděl Sluníčko, které na kamenitém výčnělku podkluzovaly tlapky. Někteří členové smečky Divokých psů měli taky potíže – ti menší, jako Kňoura se splácnutým čenichem, a zranění psi jako Pajda se svou chromou tlapkou. Štístko se pustil dolů kolem Alfy, který tiše kráčel vpřed s pohledem upřeným před sebe a ušima připlácnutýma k hlavě.

Když Štístko doběhl ke Sluníčku, viděl, že jí podkluzují tlapky a nedaří se jí dostat se dál přes kamínky. Poblíž její přední tlapky se uvolnil velký balvan, převalil se přes okraj kopce a zřítil se do strže. Sluníčko vyjekla a snažila se dostat dál od kraje. Napínala síly a kurážně se snažila znovu a znovu vyšplhat do kopce. Štístko ji jemně chytil čelistmi za zátylek a přenesl ji přes ty nejhorší kameny. Když ji pustil, hrdě si protřepala kožíšek.

„Děkuju ti, Štístko,“ řekla tiše. „Zvládla bych to i sama, nejspíš, ale... je od tebe hezké, že jsi mi pomohl.“

„Jasně,“ odvětil Štístko. Dotkla se jeho čenichu a pak vyrazila za ostatními. Štístko se díval za ní.

Zákon smečky: Temnota padá

35

Od toho Velkého zavrčení vážně hodně dospěla, pomyslel si.

Záblesk v Pajdově pohledu Štístka varoval, aby se jeho za zátylek zvedat nepokoušel, tak Štístko místo toho Pajdu obešel a postrkoval ho zezadu, dokud nedokázal zbytek kopce vylézt sám. Když Bouřlivák viděl, co Štístko dělá, postavil Tulačku na zem. Luna si druhé štěně přitáhla k sobě vedle bratříčka, který s vyvalenýma očima sledoval, co se děje.

„Co to dělá?“ podivoval se Neposeda.

Luna mu olízla ouška. „Pomáhá.“

Bouřlivák bez potíží dostrkal Kňouru přes ty nejhorší kameny. Krátkonohý pes se splácnutým čenichem zamumlal slova vděčnosti a dál se celý zadýchaný neobratně hrabal do kopce.

Bouřlivák ňafl na Štístka a vrátil se k Tulačce, sebral ji do čelistí a pokračovali s Lunou a štěňaty dál.

Štístko se ohlédl na ten temný mrak, který se šířil k táboru dole pod nimi. Odsud měl výhled a viděl, že se zvedá z údolí nad řadou nižších stromů, nejspíš někde nedaleko města. Držel se blízko nad zemí, ne vysoko, jak tomu u mraků obvykle bývalo. Ale aspoň že mu utíkají. Brzy už odsud budou daleko a vybudují si nový tábor.

Štístko se obrátil zpátky k vrcholku kopce, za nímž mizeli poslední ze psů, a zaslechl vyděšené vytí.

Byla to Daisy! Stála v místě, kde se svah prudce stáčel doprava. Štístko vyrazil k ní.

„Miky má problémy!“ vyjekla.

Černobílému psu podjely kousek pod vrcholkem kopce tlapky a klouzal dolů. Jedna zadní tlapka mu nebezpečně visela přes okraj strže. Ostatní se ještě držely drápky.

Zákon smečky: Temnota padá

36

Daisy zoufale štěkala. „No tak, Miky! To přeci zvládneš! Prostě se vyškrabej zpátky nahoru!“

Miky se předními tlapkami držel kmene pokrouceného stromku. Když začínal ztrácet půdu pod nohama, u kořenů stromku se rozvířil prach. Vyvrací se! Odvrátil čumák, vytřeštil oči, ale rukavici, kterou držel v čelistech, za žádnou cenu nepustil.

Štístko se po Mikym natáhl právě ve chvíli, kdy černobílému psu sklouzla i  druhá zadní tlapka přes okraj. Střela a  Spring se otočily, aby viděly, kam běží, a  vylekaně zaňafaly, když uviděly, co je s Mikym.

Štístko se snažil zůstat klidný. Zaklesl čelisti za Mikyho obojek, opatrně, aby svého přítele neodsunul ještě dál nebo ho nepřiměl se pustit stromu. Napjal veškeré své síly a vytáhl Mikyho zpátky na svah. Pro jednou byl vděčný za to, že tenhle Vodítkový pes trval na tom, že bude nosit svůj obojek. Štístko by ho byl býval nemohl vytáhnout za zátylek, jako to udělal se Sluníčkem, na to byl příliš velký. Spadli oba na hromadu, až se kolem nich zvířil prach a Štístko ho popotáhl kousek od kraje do bezpečí.

Miky pustil svou rukavici z tlamy a olizoval Štístkovi tvář. „Už jsem myslel, že je se mnou konec,“ oddychoval farmářský pes. Štístko cítil, jak se mu třese celé tělo.

Štístko se přátelsky dotkl čenichem Mikyho krku a počkal, než Vodítkový pes popadne dech. Potom vstal. „Tak pojď,“ řekl, jako by se nic neobvyklého nepřihodilo. „Doženeme ostatní.“

Cestou zpátky zahlédl Štístko Snap, jak pomáhá Martě uvolnit větvičku s  pichlavými tobolkami, která se jí zamotala do husté černé srsti na ocase. Nejspíš se tam zachytila, když fena vodního psa probíhala ostrou zatáčkou poblíž vrcholku kopce. Jakmile

Zákon smečky: Temnota padá

37

byla volná, sklonila Marta svou velkou něžnou tvář a olízla Snap čenich, pak se obrátila a pospíchala dál lesem.

Alfa není nikde v dohledu. Nejspíš šel napřed, pomyslel si Štístko. Proč ostatním psům nepomohl?

Miky pelášil mezi vysokými stromy za nimi a  Štístko ho následoval. Obklopovala je sladká vůně lesa. V dálce stále hřmělo, ale Štístko vyrazil rychle vpřed. Kličkoval mezi kmeny, až se před ním otevřelo něco jako pěšina, a  držel se pachů ostatních psů. Minul Lunu a Bouřliváka, kteří se pohybovali pomalejším tempem, protože každý nesl jedno štěně. Bella s Hvězdou se držely u nich a dávaly pozor na nebezpečí jako lišky nebo ostré drápky. Štístko se na chviličku zastavil a  sledoval je. Ohromilo ho, jak odsunuly vzájemnou nevraživost, aby chránily bezbranná štěňata.

Kolem Štístka proběhl Miky a za ním Daisy. Většina ostatních psů už odběhla dál, ale Štístko se držel vzadu, protože si byl vědom toho, jaké potíže měli menší psi na kamení. Musí se postarat, aby nikoho nepřehlédli. Vracel se pěšinou ke kraji lesa a narazil na hnědobílou fenku Střelu z Divoké smečky. Krčila se pod stromem s vyděšeným výrazem v očích.

Štístko k ní pomalu došel. „Tudy, Střelo. Pojď, doběhni smečku.“

Střela sebou trhla, poodstoupila od něho a upírala pohled směrem k podivnému černému mraku. „Náš tábor,“ zakňučela.

Štístko to zkusil znovu. „Bude jiný tábor,“ řekl jí. „Lepší. S čerstvým vzduchem a dobrou vodou. Věř mi.“

Pomalu nastražila uši. Udělala loudavě krok k němu. „Jsi si jistý, že budeme v  lese v  bezpečí? Slyšela jsem různé věci. Těkala ustrašeným pohledem mezi stíny pod stromy. „Má psí maminka

Zákon smečky: Temnota padá

38

mi vyprávěla příběhy o obrovských chlupatých zvířatech, desetkrát větších než psi, s ostrými drápy dlouhými jako větve.“

Štístkovi přeběhl mráz po zádech, ale snažil se znít sebejistě. „Nic takového tu není. Budeš v bezpečí, pokud se budeš držet se smečkou.“

Zdálo se, že se s tím Střela spokojila, a napřímila se. Dokonce trošku zavrtěla ocasem, zhluboka se nadechla a  se štěkotem vyrazila zpátky do lesa, aby dohnala svého kamaráda Pajdu, s nímž chodila na hlídky kolem tábora.

Štístko se chystal pustit za ní, když si všiml Alfovy siluety.

Vlčí pes se pohyboval dost chaoticky, udělal jen pár nervózních kroků, pak ztuhl, přitiskl uši k hlavě a bylo vidět, jak se chvěje. Pokaždé, když se zastavil, ohlížel se zpátky k údolí.

Štístko uslyšel za sebou kroky a zachytil pach své sestry.

„Říkala jsem si, kam ses...“ Bella to nedořekla, protože si všimla Alfy. Šla za Štístkem, který kráčel směrem k  Alfovi. Štístko ani nemohl uvěřit, že se ten obávaný vůdce Divoké smečky mohl proměnit v tohle ustrašené stvoření. Bolí ho snad něco? Co se to s ním děje?

Vypadá tak slabý...

Štístko si musel připomenout, že je to ten samý nemilosrdný pes, který ho degradoval na Omegu a hrozil, že ho ocejchuje trvalou jizvou.

Štístko sledoval Alfův pohled upřený na valící se černý mrak.

Zastavil se a  nevěřícně zíral. Ten mrak se nafoukl a  kroutil se na nebi.

Zdá se mi to snad?

Jako by z té podivné černé hmoty vyrostly čtyři tlapy, po nich

Zákon smečky: Temnota padá

39

krk a  huňatý černý ocas. Krk se vyboulil do hlavy s  dlouhýma černýma očima. Na okamžik to vypadalo jako ohyzdný obrys psa vytvořeného z popela.

Alfa promluvil tichým přidušeným hlasem, téměř jako by to říkal jen sám sobě. „Nebeský pes. Zlý Nebeský pes...“

Bella přistoupila blíž a s přimhouřenýma očima mrak sledovala. „Myslela jsem si, že všichni Nebeští psi jsou hodní.“

„To samé se říkalo o  Zeměpsici,“ zakňučel Alfa. „Říkali, že je Zeměpsice laskavá a štědrá. Že nás bude vždycky živit a postará se o nás. To ale Velkému zavrčení nijak nezabránilo.“ Chundelatý ocas visel vlčímu psu sklesle mezi tlapkami.

Alfova bezmoc Štístka úplně vyvedla z rovnováhy. Nevěděl, co říct. Podíval se znovu na nebe, ale mrak už se změnil – teď už nepřipomínal psa. Vypadal znovu jen jako temná vznášející se šmouha nad obzorem.

„Vždyť je to jen mrak,“ řekl jim. „Nic, s  čím bychom si měli dělat starosti. Ten nic neznamená. Měli bychom dohnat ostatní; musíme se držet – “

Z lesa se ozvalo bolestivé zavytí a všichni tři psi se prudce otočili. Bella se rozběhla za tím zvukem, Štístko a Alfa za ní. Vzduchem se nesl pronikavý hromadný štěkot. Štístko, Bella a  Alfa pelášili mezi stromy, dohnali obě smečky a oběhli je, až se dostali dopředu.

A zůstali stát jako přikovaní. Pajda klopýtal dokolečka na mýtině mezi vysokými kmeny borovic a vyl bolestí. Svou chromou tlapku si držel u těla, kňučel a vrávoral, když se snažil narovnat. Jeho sestra Spring štěkala, ale ostatní psi ho dokázali jen zděšeně mlčky pozorovat.

Zákon smečky: Temnota padá

„Co se stalo?“ zeptal se Štístko.

Hvězda přišla k němu. „Tam vzadu kousek před námi jsou blata, měkká půda, po které se těžko chodí. Pajda se to snažil přejít, ale uvízl zadní tlapkou a upadl. Vyvrkl si přitom přední tlapku.“

Pajda zhluboka oddychoval a Štístko si dělal starosti, že se děje něco vážného. Zvedl oči a  uviděl Hvězdu, která ho pořád ještě pozorovala. Poodešla od ostatních do ústraní pod nízké větve a Štístko ji následoval.

„Je to ta samá tlapka, kterou už měl pochroumanou,“ podotkl Štístko tiše. „Pajda je zvyklý to zvládat i s chromou tlapkou. Bude v pořádku, co myslíš?“

Závodní fenka obrátila pohled k Pajdovi, který žalostně kňoural. „Já si vůbec nemyslím, že bude v  pořádku. Nejsem si sice jistá, ale mám pocit, že jsem zaslechla, jak mu praskla kost.“

Když to řekla, Pajda se svalil na stranu a zraněnou tlapku držel pořád starostlivě zvednutou. Olizoval si ji, kňučel a celý se třásl.

Štístko se ohlédl zpátky do údolí. Bylo ukryté dole po lesem. Na nebi nad stromy se vznášel černý mrak. Rozptyloval se a části se ho oddělovaly, ale přesto neměl Štístko z  jeho přítomnosti o nic lepší pocit.

Co když měl Alfa pravdu? pomyslel si. Co když je ten černý mrak opravdu nějaký rozhněvaný Nebeský pes? Je snad Pajdovo zranění dílem Zeměpsice?

Utěšoval se myšlenkou, že Psí duchové jejich smečku střeží a chrání je, aby se jim nic nestalo. Teď už si tak jistý nebyl.

Začínal mít pocit, že Psí duchové jsou proti nim.

KAPITOLA TŘETÍ

Psi tiše kráčeli lesem a pod tlapkami jim praskaly větvičky a šustilo suché listí. Šli teď pomaleji, aby jim Pajda stačil. Zraněný pes mlčky kulhal za ostatními a zraněnou tlapku si držel zvednutou. Jeho sestra Spring mu nabídla pomoc, ale obořil se na ni – „Nech mě být!“ – proto o pár kroků ustoupila.

Štístko se postupně propadl až ke konci skupinky a  koutkem oka Pajdu pozoroval. Nebyl si jistý, jestli ten pes se schlíplýma ušima dokáže dojít do nového tábora nebo jestli přežije, pokud tam dojde. Kvůli své chromé tlapce byl už tak v nevýhodě a teď bude mít potíže ještě větší. I Štístka pořád ještě pálila jeho zranění z boje s liškami a nohou mu projela bolest pokaždé, když na ni přenesl příliš velkou váhu – tak jak se teprve cítí Pajda?

Bella také počkala na konec skupinky, aby mohla jít vedle Štístka. I ona vrhala na Pajdu ustarané pohledy a Štístko věděl, že myslí na to samé, co on. Smečka postupovala beze slova dál, zatímco Sluneční pes uháněl po nebi. Větve nad jejich hlavami kreslily ve světle stíny.

Zákon smečky: Temnota padá

42

Štístko mžoural v příšeří pod stromy. Měl takový stísněný pocit, že za závojem temnoty se cosi plíží, číhá. To je tím místem, říkal si. Mezi všemi těmi stíny si člověk představuje věci, které tam nejsou.

Kousek dál se smečka zastavila. Štístko a Bella šli na průzkum.

V  čele skupinky, v  místech, kde stromoví náhle končilo, stál Bruno. Obešli jezero a zastavili se na jeho břehu. Odtud Štístko viděl, jak se země stáčí kolem lesknoucí se vodní plochy. V dálce sotva rozeznal velkou skalní stěnu.

„A kam teď?“ otázal se Bruno a obrátil se ke Štístkovi.

Štístko pocítil, jak ho zaplavil hněv. Tenhle pes mě pomáhal přidržet, aby mě Alfa mohl ocejchovat jako zrádce. Kdyby se v tu chvíli byl neobjevil ten černý mrak, nesl bych si teď už navždy jizvu. A on se klidně chová, jako by se nic nestalo? A žádá mě o pomoc?

„Co si myslíš ty, Alfo?“ otázala se Snap.

Štístko se obrátil a podíval se na vlčího psa. Stál kousek stranou od ostatních a hleděl zpátky do lesa směrem k temnému mraku.

„A co tam, kde voda dosahuje k těm velkým skalám?“ zaštěkala Bella. Stála vedle Štístka a ostatní psi se seběhli za ní.

Štístko viděl, že skály tvoří převis. „Ano,“ souhlasil. „I  kdyby sem ten mrak došel, ty skály nás budou dobře chránit.“

„Jenomže je to tak daleko,“ kňučela Sluníčko. Dlouhý bílý kožíšek měla slepený a  posetý pichlavými kuličkami ze stromů a křoví a ocas měla svěšený. Neúspěšně se pokoušela vytáhnout si zoubky tobolku zamotanou v srsti na tlapce. To Štístkovi připomnělo dobu hned ze začátku, poté, co upustili město a on musel psy cestou na každém kroku přemlouvat, aby šli dál. To už ne! Ne po tom všem, co se stalo.

„Nemůžeme se tu na noc zastavit?“ přidal se Kňoura. „Ty

Zákon smečky: Temnota padá

43

stromy nás ochrání před špatným počasím a černý mrak až sem k nám nedojde. Ke skalám je to moc daleko.“

„Nemůžeme už jít moc dlouho. K Pajdovi to není fér,“ dodala Sluníčko.

Zraněný pes přikulhal k  nim. „Já se smečkou krok udržím,“ zvedl hrdě čenich.

Hvězda hleděla s přimhouřenýma očima mezi stromy. „Já myslím, že bychom měli jít dál. V hlubokém lese obvykle žijí různá stvoření, věci, které vycházejí v  noci... Měli bychom odsud do neslunce zmizet.“

Jako by Štístkovi četla myšlenky. Zvedl oči a instinktivně se naježil. Nebe nad jejich hlavou bylo temně modré a slunce už stálo nízko. „Brzy bude tma.“

Bella vykročila vpřed. „Pak nemůžeme ztratit ani chvilku.“ Sluneční pes se sklonil k jezerní hladině, když smečka dorazila ke skalnímu převisu. Bella a Štístko seběhli po stráni dolů a klouzali po oblázcích. Vlhká hlína se jim lepila na srst. Snap se hnala za nimi ke skalám. Povzbuzovala svým štěkotem ostatní a  i  po té dlouhé cestě si udržela dobrou náladu.

Další byla Marta. S překvapivou elegancí, na psa její velikosti, sklouzla po svých blanitých tlapkách, jako by ji nesl proud řeky. Jakmile byla pod skalou, vytřásla si kožich. Ostatní robustnější psi měli větší potíže. Ačkoli slézt po kamení nebylo tak těžké jako vystoupat na kopec, většina z  nich měla problémy s  udržením rovnováhy.

Bruno po kamínkách napůl poskakoval, napůl se dolů valil a na písčité půdě mu podjížděly tlapky. Bouřlivák málem upustil

Zákon smečky: Temnota padá

44

Tulačku, až se Luna, která na ně čekala dole s Neposedou, zneklidněně rozštěkala. Čenichem od něj štěně odstrčila a starostlivě přivinula obě štěňata k sobě.

Štístko se obrátil k  jezeru. „Tahle voda vypadá čistá.“ Zavedl psy ke břehu jezera, kde se všichni dychtivě napili.

Jakmile se osvěžili chladnou vodou, odebrali se unavení psi na chráněné místo pod skalním převisem. Smečka se seskupila, ale měla bídnou náladu. Štístko cítil, jak má ztuhlý krk, a noha mu pořád ještě pulzovala bolestí, ale bylo příjemné ji konečně chvíli nezatěžovat.

Spring si olízla šrám na ocase. Vrhla rozhněvaný pohled po Martě. „To je tvoje práce,“ zavrčela. Vodní fena pokorně svěsila hlavu a položila se vedle Daisy.

Rozeklané skály nad hlavou je sice vesměs chránily před větrem a deštěm, ale nebyl to pro ni zdaleka pohodlný úkryt – zem pod nimi byla písčitá a  vlhká. Pajda dokulhal na kraj jejich nového tábora, žuchnul sebou na zem a olizoval si zraněnou tlapku.

„Byla to náročná cesta, ale tohle bude prozatím stačit,“ prohlásila Hvězda, když kráčela po vlhkém povrchu.

Spring otráveně ňafl a. „Bylo by to snadnější, kdybychom nevláčeli zbytečnou zátěž.“ Hodila vyčítavým pohledem po Sluníčku a Kňourovi, kteří stáli vedle sebe. „Ti dva jsou na lov i na boj moc malí. K čemu vůbec smečce jsou? Měli jsme je tam nechat. Jsou jen přítěž.“

„Žádné psy nikde nenecháme!“ obořila se na ni Hvězda. „Každý pes má svou roli.“

Snap se k ní přidala. „Každý nemusí lovit nebo bojovat. Sluníčko s Kňourou můžou být očima a ušima smečky.“

Zákon smečky: Temnota padá

45

„Sluníčko má skvělý čich,“ poznamenal oddaně Miky. „Byl by z ní dobrý pes na hlídku. Ucítí nebezpečí na míli daleko.“

„Souhlasím,“ řekla Hvězda. „Můžou hlídat tábor.“

Spring přimhouřila oči. Kňoura se úzkostlivě rozhlížel a krátký ocas měl stažený mezi tlapkami.

Sluníčko se tak snadno umlčet nedala. „Komu říkáš přítěž?“ zavrčela na Spring. „Nevšimla jsem si, že bys tak odvážně bojovala s liškami. Hodně štěkáš a naděláš spoustu rámusu, ale když dojde na věc – “

„Jak se opovažuješ!“ zavyla Spring a skočila po Sluníčku s vyceněnými zuby.

Hvězda jí zastoupila cestu. „Už dost! Obě dvě, přestaňte s tím – okamžitě!“ zavrčela.

Spring ustoupila, pořád ještě naježená, ale s hlavou sklopenou. „Omlouvám se, Beto,“ zamumlala, protože nechtěla nijak zpochybňovat autoritu Alfovy zástupkyně. Ve stínu za skalami se objevil Alfa, pomalu došel až k nim a hleděl pohrdavě na Spring.

„Hašteření. Samé zbytečné hašteření.“ Obrátil se a  přezíravě mrskl ocasem.

Štístko na něj zůstal koukat, udivený tou změnou v jeho chování.

Chová se, jako by se ani nic nestalo. Sluníčko nasupeně hleděla na Spring, ale Pajdova sestra se už dívala jinam.

„Kam to zase jde?“ zaštěkala hlasitě.

Psi se obrátili a viděli, jak se Kňoura plíží z tábora. Prudce se otočil a tvářil se provinile.

Zákon smečky: Temnota padá

46

„Snažíš se utéct, co?“ obvinila ho Spring. „Takový zbabělec!“

„Zbabělec! Zbabělec!“ ňafali i ostatní a jejich vyčerpání se proměnilo v hněv.

Bruno chňapl po Kňourovi, když se plížil kolem něj, a štípl ho do boku. Nebyl to nijak hluboký kousanec, ale Kňoura vyjekl, rychle utekl pod skalní převis a přitiskl se k jeho stěně.

„Okamžitě toho nech!“ štěkla Bella na Bruna a ten od malého psa s připláclým čenichem ustoupil.

V zoufalé chvíli, kdy se vzduchem rozneslo kvílení a v dálce se zvedl štiplavý kouř, odložili psi stranou svá postavení a soupeření, aby se všichni dostali do bezpečí, daleko od starého tábora. Jenomže teď se psi obracejí jeden proti druhému a zapomínají na to, jak dobře fungovali spolu jako smečka.

Pajda se svěšeným ocasem se držel stranou od ostatních a ošetřoval si chromou tlapku. Štístko si všiml, že Střela mluví s Hvězdou a obě vypadají ustaraně – i když neslyšel, co si říkají. Hvězda zvedla oči a setkala se se Štístkovým pohledem. Působila ostražitě, nejistě. Štístko naklonil hlavu ke straně.

Odpustí mi někdy Hvězda, že jsem pomáhal Vodítkovým psům? přemítal.

Luna kojila svá štěňata a Bouřlivák stál poblíž a staral se, aby se žádný ze psů příliš nepřiblížil.

Alfa se prodral mezi nimi.

„Všichni se uklidněte! To vaše kňourání už začíná být otravné.“ Alfa tu poznámku směřoval na Bruna a několik dalších, ale Bouřlivák si ji vzal osobně a naježil se.

Tulačka se při Alfově hlasitém štěkotu polekala, třásla se a  ustrašeně ňafala. Obě štěňata, navzdory Lunině utěšování,

Zákon smečky: Temnota padá

47

přestala pít. Luna vrhla na Bouřliváka usoužený pohled svých tmavých očí.

Štístko viděl, že mezi nimi něco proběhlo. Pak se Bouřlivák otočil k Alfovi. „Pozor,“ zavrčel. „Lekáš štěňata a ta pak nechtějí jíst.“

Vlčí pes pohodil hlavou a  vzájemně se s  Bouřlivákem probodávali pohledem. Zavalitý hnědý pes se napřímil, nastražil uši a zvedl ocas, jako by se chystal jejich vůdci postavit.

Štístkovi se znepokojením sevřely útroby. Tohle je nebezpečné. Roztržka mezi Alfou a jiným psem – obzvláště tak silným jako je Bouřlivák, který byl jen několik pozic pod Alfou – by mohla ve smečce úplně narušit rovnováhu.

Alfa s Bouřlivákem na sebe pár okamžiků upřeně zírali a ostatní je mlčky zneklidněně sledovali. Pak Bouřlivák uhnul pohledem a  sklonil hlavu. Alfa varovně zavrčel a  Bouřlivák zklidnil svůj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.