načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zákon cti -- Příběh dvou pilotů bojujících na opačných stranách fronty - Adam Makos Larry Alexander

-6%
sleva

Elektronická kniha: Zákon cti -- Příběh dvou pilotů bojujících na opačných stranách fronty
Autor:

Prosinec 1943: těžce poškozený americký bombardér Boeing B-17 se snaží přeletět nad válčícím Německem a vrátit se na svou základnu v Anglii. Pilotuje ho jedenadvacetiletý poručík ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175 Kč 164
+
-
5,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Omnibooks
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 282
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, 23 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, mapy, portréty, faksimile
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu A higher call přeložil Vlastimil Dominik
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-8846-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Prosinec 1943: těžce poškozený americký bombardér Boeing B-17 se snaží přeletět nad válčícím Německem a vrátit se na svou základnu v Anglii. Pilotuje ho jedenadvacetiletý poručík Charlie Brown. Polovina osádky je na tomhle jejich prvním bojovém letu zraněná nebo mrtvá. Cestou nad Severní moře musí překonat ještě pobřežní oblast s hustou protiletadlovou obranou. Najednou se u ocasu bombardéru objevuje Messerschmitt Bf 109. Pilotem je německé stíhací eso Franz Stiegler a stisknutím spouště může mladou americkou osádku zničit… Následující události se vzpírají všem představám a později se označují za „nejneuvěřitelnější střetnutí nepřátel za druhé světové války“. Kolegialita pilotů nakonec převáží nad nepřátelstvím a americký bombardér dostává šanci k návratu domů. To, co se mezi nimi odehrálo, později zařadila 8. americká letecká armáda do kategorie „přísně tajné“. Ostatní spojenečtí piloti totiž nemohli spoléhat na to, že se všichni němečtí piloti zachovají stejně čestně jako Franz Stigler. Byl to čin, o kterém se Franz nemohl vůbec zmínit, jinak by ho postavili před vojenský soud. Autor na základě rozhovorů s oběma piloty líčí jejich životní osudy od mládí, přes vstup k vojenskému letectvu až po jejich zapojení do bojů druhé světové války. Můžeme tak porovnávat život německých a amerických letců v období jejich vzdušných soubojů nad okupovanou Evropou. Franz se ke konci války přeškolil na první do sériové výroby zařazený proudový letoun Me 262 a po kapitulaci Německa skončil v americkém zajetí. Charlie Brown absolvoval stanovený počet bojových letů a vrátil se do Spojených států. Na to podivné střetnutí mysleli Charlie i Franz čtyřicet let, dokud jako staří muži nezačali po sobě ve světě pátrat. Byla to jejich poslední mise, která mohla navždy změnit jejich životy. Z bývalých válečných protivníků se stali velcí přátelé. Kniha má 300 stran a 16 stran černobílé fotografické přílohy. Text je doplněn situačními mapkami. Dosud byla přeložena do němčiny, francouzštiny, polštiny a maďarštiny.

Předmětná hesla
Brown, Charlie, 1922-2008
Stigler, Franz, 1916-2008
Spojené státy americké. Air Force
Německo. Luftwaffe
* 1939-1945
* 1943
Stíhací letci -- Spojené státy americké -- 1939-1945
Stíhací letci -- Německo -- 1939-1945
Vojenské letectvo -- Spojené státy americké -- 1939-1945
Vojenské letectvo -- Německo -- 1939-1945
Letecké bitvy -- Severní moře (oblast) -- 1939-1945
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Copyright © 2012 by Adam Makos
Translation © 2015 Vlastimil Dominik
ISBN 978-80-87788-53-0 (pdf)
All rights reserved including the right of reproduction in whole or in
part in any form.
This edition published by arrangement with The Berkley Publishing
Group, a member of Penguin Group (USA) LLC, a Penguin Random
House Company
1-6_zakon kor_vlasta 24.5.2015 10:01 Stránka 2





2015
Příběh dvou pilotů
bojujících na opačných stranách fronty
Adam Makos
ZÁKON
CTI
1-6_zakon kor_vlasta 24.5.2015 10:01 Stránka 3





1-6_zakon kor_vlasta 24.5.2015 10:01 Stránka 4





Věnováno těm několika málo lidem,
kteří prožívají každý den jako by byl
jejich poslední, jako 12. září 2001.
Na hřbitově u kostela v německém
Garmisch-Partenkirchenu stojí
na pozadí Alp náhrobní kámen.
Je na něm v porcelánovém rámečku vyrytý
obrázek selského chlapce objímajícího krávu.
Padl jako voják v druhé světové válce.
Tato kniha je věnována jemu a všem mladým
mužům, kteří vyslyšeli volání své vlasti,
ale válku si nikdy nepřáli.
1-6_zakon kor_vlasta 24.5.2015 10:01 Stránka 5





1-6_zakon kor_vlasta 24.5.2015 10:01 Stránka 6





ÚVOD
Uprostřed druhé světové války, v období utrpení, umírání a zármutku,
dochází 20. prosince 1943 na obloze nad severním Německem ke smířlivé
a velkorysé události. Po náletu na Německo se osádka amerického
bombardéru Boeing B-17 snaží dovléct svůj těžce poškozený stroj domů.
Střetává se s německým stíhacím pilotem v Messerschmittu Bf 109. Jsou to
nepřátelé, kteří přísahali, že se budou navzájem sestřelovat. Ovšem to, co
se ten den událo mezi tím stíhacím pilotem a osádkou bombardéru, a jak
se ten příběh odvíjel o několik desetiletí později, se vzpírá veškeré
představivosti. Něco takového se předtím ani potom nikdy nestalo. Tato událost
je možná nejpozoruhodnější příhodou v celé historii válek.
Jakkoliv je ta historka zajímavá, je to něco, co jsem nikdy nechtěl
vyprávět.
* * *
Když jsem vyrůstal, rád jsem poslouchal zážitky svých dědečků z druhé
světové války. Jeden byl členem osádky B-17 adruhý námořním pěšákem.
Se mnou a s mým mladším bratrem stavěli modely letadel, které jsme pak
vždycky rozbili. Brali nás na letecké přehlídky. Vyvolali v nás zájem o tu
jejich černobílou dobu. Ohromovala mě. Přečetl jsem každou knihu
o druhé světové válce, která se mi dostala do ruky. Věděl jsem, že tahle
„nejskvělejší generace“ byli bezvadní kluci, odvážní válečníci, hubící zlo
na světové křižácké výpravě. Jejich nepřátelé byli černí rytíři, Němci a
Japonci. Ti všichni byli bez výjimky špatní a nenapravitelní. Z celkového
pohledu na válku to vypadalo úplně jednoduše.
Jeden deštivý den se můj život trochu změnil. Bylo mi patnáct let a žil
jsem na venkově v Pensylvánii. Se svými sourozenci a nejlepším přítelem
jsme se nudili arozhodli jsme se, že budeme novináři. Ten den jsme začali
na počítači našich rodičů psát zpravodaj o našem oblíbeném tématu –
vojenském letectvu za druhé světové války. Naše dílo jsme vytiskli na
jehličkové tiskárně. Mělo tři stránky a dostalo se k asi desítce čtenářů.
Zákon cti
7
7-304_zakon kor_vlasta 24.5.2015 21:46 Stránka 7





O rok později se můj život dost podstatně změnil. Bylo to o letních
prázdninách po mém prvním roce na střední škole, když zahynuli můj soused,
spolužáci ze třídy a učitelka. Naše městečko Montoursville zasáhla tragédie letu
„TWA 800“. Na palubě Boeingu 747 cestovalo do Francie šestnáct mých
spolužáků a moje oblíbená učitelka. Všichni byli členy školního
„Francouzského klubu“. Jejich letadlo vybuchlo ve vzduchu nad pobřežím Long
Islandu.
Původně jsem chtěl letět s nimi. Přihlásil jsem se na tu cestu, ale musel
jsem se rozhodnout. Moje máma prodala ve svém vedlejším zaměstnání
hodně výrobků firmy Pampered Chef a za odměnu získala pro naši rodinu
dovolenou vDisney Worldu. Jediný problém byl vtom, že dovolená
vDisney Worldu byla ve stejný týden jako cesta do Francie. Vybral jsem si
Disney s rodinou. Byl jsem tam, když se na podlaze před naším hotelovým
pokojem objevily noviny US Today se zprávou o té havárii, 230 mrtvých
aprvní zmínkou ootřeseném pensylvánském městečku. Když jsem se
vrátil domů, telefonní záznamník našich rodičů byl plný kondolencí. Ve snaze
rychle zjistit, kdo s Francouzským klubem cestoval, někdo použil seznam
studentů, kteří se původně na tu akci přihlásili, a na něm bylo imoje jméno.
Ty pohřby byly tragédií. Když znovu začala škola, na autobusové zastávce
chyběla moje sousedka Monika. Jessika nastupovala do autobusu vždycky
před námi, ale teď tam nebyla. Moje nejlepší kamarádka mezi všemi děvčaty,
Claire, už neseděla ve třídě vedle mne. A už nás neučila paní Dickeyová.
Byla to úžasná dáma, vypadala hodně jako Paula Deanová, žoviální
šéfkuchařka v pořadu Southern TV. Když jsme si vybírali francouzská jména,
kterými se budeme oslovovat vhodinách francouzštiny, zvolil jsem si jméno
„Fabio“. Nebylo dokonce ani francouzské. Ale bylo legrační a paní
Dickeyová mi dovolila si ho nechat. Taková to byla žena.
Let číslo 800 byl pro mě poučením, že je život vzácný, protože je tak
křehký. Nemohu říct, že bych se jeden den vzbudil a najednou začal horlivě
žít a pracovat rychleji, abych zanechal na světě nějakou stopu. Něco
takového se nikdy nestane okamžitě. Ale při ohlédnutí zpět vidím, že k tomu
postupně docházelo. Na konci střední školy jsme se sourozenci a přítelem
udělali zručně sešívaného zpravodaje pěkně vázaný časopis se sedmi tisíci
výtisky. Zatímco naši kamarádi hráli fotbal a pořádali večírky, my jsme
zpovídali veterány druhé světové války.
Pokračovali jsme s vydáváním časopisu i na vysoké škole a propásli
jsme všechny ty mejdany a všechno to, co ještě dělají študáci na vysoké,
protože jsme se scházeli sveterány ovíkendech, na leteckých přehlídkách,
v muzejích a na jejich srazech. Vyptávali jsme se stíhacích pilotů,
8
Adam Makos
7-304_zakon kor_vlasta 24.5.2015 21:46 Stránka 8





osádek bombardérů a dopravních letounů a kohokoliv jiného, kdo létal.
Na obálku našeho časopisu jsme si napsali své poslání: „Udržet povědomí
o obětech amerických veteránů.“
Lidé si začínali našeho malého časopisu všímat. Tom Brokaw, který
napsal The Great Generation, nám v dopise napsal, že děláme dobrou práci.
Při pokládání základního kamene památníku druhé světové války ve
Washingtonu se snámi setkal Tom Hanks apovzbuzoval nás, abychom vytrvali.
Na letecké přehlídce AirVenture ve wisconsinském Oshkoshi jsme se sešli
s Harrisonem Fordem. Na místě si náš časopis přečetl a ocenil ho palcem
nahoru. To stejné udělal James Cameron, režisér Titaniku, když jsme se
s ním potkali v New York City.
Po dokončení školy jsme dělali náš časopis na plný úvazek. Pracovali
jsme rychleji a usilovněji, protože jsme věděli, že veteránů druhé světové
války ubývá. Jako šéfredaktor časopisu jsem prosadil tři novinářská
pravidla: získávat skutečná fakta, vyprávět příběhy, které ukazují naši armádu
v dobrém světle, a ignorovat nepřátele – my je neuctíváme. Pokud jde o to
poslední pravidlo, starosti jsme si nemuseli dělat s ignorováním
japonských veteránů – o žádných v Americe jsme nevěděli. Ale s německými
veterány to bylo jiné. Několikrát jsme na ně narazili.
Na letecké přehlídce v Geneseo ve státě New York předváděl divákům
svůj kluzák Oskar Bösch, starý německý stíhací pilot z druhé světové
války. V sedmasedmdesáti letech dělal nádherné letové sestavy. Ale dal
bych se s ním do řeči, když stál sám vedle svého větroně? V žádném
případě. Vmuzeu vpensylvánském Doylestownu jsem se potkal s německým
pilotem dr. Kurtem Foxem, který tam odhaloval restaurovaný německý
proudový letoun. Zajímalo mě, co viděl nebo dělal? Ani náhodou.
O Němcích jsem četl v knížkách, viděl jsem je ve filmech, a to bylo
všechno. Souhlasil jsem s Indiana Jonesem, který řekl: „Nacisti. Nemám
je rád.“ Pro mě byli všichni Němci nacisti. Byli to zombie ve vysokých
botách, jejichž davy nadšeně zdravily v Norimberku Hitlera. Provozovali
koncentrační tábory. Uctívali Hitlera. A k tomu se ještě pokoušeli zabít
mé přátele, osmdesátileté veterány druhé světové války, kteří byli mými
hrdiny.
Ale něco mi nešlo do hlavy. Všiml jsem si, že stárnoucí američtí piloti
druhé světové války mluvili osvých protivnících – starých německých
pilotech – spodivným respektem. Mluvili o jejich hrdinství, oslušnosti
azákonu cti, který údajně uznávali. Někteří američtí veteráni se dokonce vrátili
do Německa na místa, kde byli sestřeleni, aby se setkali se svými starými
nepřáteli a potřásli si s nimi rukou.
9
Zákon cti
7-304_zakon kor_vlasta 24.5.2015 21:46 Stránka 9





To si děláte srandu? říkal jsem si. Vždyť se vás pokoušeli zabít! Zabíjeli
vaše kamarády. Na to byste neměli nikdy zapomenout.Ale veteráni, kteří
proti Němcům bojovali, se na to dívali jinak. V tu chvíli jsem si myslel,
že se ta skvělá generace zbláznila.
* * *
Necelý rok po absolvování vysoké školy jsem zavolal starému
americkému pilotovi bombardéru Charliemu Brownovi. Slyšel jsem o něm a
poslal jsem mu náš časopis a dopis, kterým jsem ho požádal o rozhovor.
Říkalo se, že Charlieho bombardér byl rozstřílený na kousky a pak došlo
k nějaké zvláštní události, ale zpočátku jsem nemohl celou tu historku
pochopit. Údajně měl nějaký neobvyklý vztah s německým pilotem Franzem
Stiglerem, kterému říkal „můj starší bratr“.
Charlie s rozhovorem souhlasil a pak mě najednou vyvedl z míry.
„Skutečně chcete slyšet celý ten příběh, který se stal mně amé osádce?“ zeptal se.
„No jistě,“ řekl jsem.
„Pak si myslím, že byste se neměl začínat ptát mne,“ řekl Charlie.
„Opravdu?“ zeptal jsem se.
„Jestli chcete vážně znát celou tu historii, zeptejte se na ni nejprve
Franze Stiglera,“ odpověděl Charlie. „Je pořád naživu. Poslechněte si, jak
vyrůstal a jak se stal tím, koho jsme potkali nad Evropou. A nejlepší bude,
když ho navštívíte. Smanželkou žije vkanadském Vancouveru. Až to
uslyšíte od něho, přijďte za mnou a já vám povím tu moji část.“
Připravoval jsem se, že se Charliemu omluvím a řeknu mu, že mě
pohled nějakého německého stíhacího pilota moc nezajímá, když řekl cosi,
co mě umlčelo.
„V tomhle příběhu,“ řekl Charlie, „jsem já jenom jeho postava –
skutečným hrdinou je Franz Stigler.
* * *
Když jsem si vúnoru 2004 kupoval letenku do Vancouveru, musel jsem
svým mladším kolegům včasopise vysvětlit, proč utrácím 600 dolarů
znašich omezených prostředků na let přes celý světadíl, abych porušil své
vlastní pravidlo. Řekl jsem, že jdu dělat rozhovor s„nacistickým pilotem“.
Bylo mi třiadvacet let. Letěl jsem do Vancouveru a na cestu na kanadský
venkov jsem si vzal taxíka. Pršelo a byla tma. Druhý den ráno jsem šel
z hotelu navštívit Franze Stiglera.
Adam Makos
10
7-304_zakon kor_vlasta 24.5.2015 21:46 Stránka 10





Vůbec jsem netušil, že mi Charlie předhodil jeden z nejzajímavějších
a dosud neznámých příběhů ve vojenské historii.
Dopadlo to tak, že jsem sFranzem strávil celý týden. Byl milý a slušný.
Přiznal jsem se mu, že jsem si o něm myslel, že je „nácek“ ještě předtím,
než jsem ho potkal. Řekl mi, kdo byli skuteční nacisté. Nacista byl ten,
kdo se sám rozhodl, že jím chce být. Nacista byl zkrácený výraz pro
nacionálního socialistu. To byla politická strana. Stejně jako je to u
politických stran v Americe, můžete se rozhodnout, jestli do ní vstoupíte nebo
ne. Franz v ní nikdy nebyl. Předtím, než nacisté zakázali všechny ostatní
politické strany, je jeho rodiče nikdy nevolili. A já jsem si myslel, že to
bylo v krvi každého Němce. Už nikdy jsem o něm neřekl, že je „nácek“.
* * *
Po týdnu s Franzem jsem odletěl do Miami a strávil jsem týden s
Charliem. Každý večer po rozhovoru jsme se rozšoupli a dali si skotskou.
Příběh Charlieho a Franze jsme otiskli v našem časopise. Čtenářům se líbil,
atak jsme vdalším čísle zveřejnili pokračování jeho první části. Ale to
nestačilo a naši čtenáři chtěli víc. Oba jsem proto požádal, jestli by mi
dovolili napsat jejich historku jako knihu, jako příběh dvou nepřátel. Oni
souhlasili.
Vůbec nás nenapadlo, že napsání knihy bude trvat osm let.
To, co budete číst na následujících stránkách, je založeno na asi čtyřech
letech rozhovorů s Charliem a Franzem, a na dalších čtyřech letech
nesoustavného bádání. Říkám „nesoustavného“, protože mě stále
zaměstnávalo Valor Studios, vydavatelství vojenské literatury, které vzniklo z
našeho kdysi maličkého zpravodaje. Rozhovory s nimi jsem vedl u nich
doma, na leteckých přehlídkách, po telefonu a dopisováním.
Oba byli vždycky vlídní a trpěliví. Na jejich místě bych se už naštval
a řekl „tak dost“. Ale oni stále mluvili a vzpomínali na věci, které je
přiváděly k smíchu i k pláči. Musím přiznat, že jsem jejich příhody jenom
zpracoval. Oni je prožili. Ve svých příbězích, které mi vyprávěli, znovu
prožívali tu bolestnou dobu, druhou světovou válku, protože věděli, že
jednou budete tuhle knihu číst, i když oni tady už nebudou, aby si její
konečnou verzi sami přečetli. Tahle kniha je jejich dárkem pro nás.
Kromě těchto základů zrozhovorů sCharliem a Franzem věnovaly mně
a mým kolegům čas desítky dalších veteránů druhé světové války – od
„Doca“, navigátora Charlieho bombardéru, až po tehdy čtrnáctiletého
bývalého protiletadlového dělostřelce Otta. Získávání informací mě přivedlo
11
Zákon cti
7-304_zakon kor_vlasta 24.5.2015 21:46 Stránka 11





třikrát do Evropy, kde se většina příběhu odehrála. S osmdesátiletými
piloty B-17 jsem objížděl bývalé základny bombardovacího letectva vAnglii
a Itálii. Při hledání jeskyně, kde bylo kdysi velitelství, jsem vylezl na horu
Erice na Sicílii. Shistoriky jsem obcházel místa leteckých bitev azatuchlé
bunkry v Německu a Rakousku. Při vyhledávání významných dokumentů
mi pomáhali archiváři Německého spolkového archívu a Historické
výzkumné agentury amerického letectva.
Těžil jsem také z dobrodružství spojených s mým časopisem. Letectvo
mě nechalo proletět se ve stíhacím letounu s instruktorem, abych poznal
taktiku stíhače. Také jsem letěl v rekonstruovaném bombardéru B-17,
abych osobně zažil, jak reaguje při obratu, a letěl jsem ivB-24 Liberatoru.
Vzáří 2008 jsem letěl vkokpitu dopravního letadla C-17 do iráckého
Bagdádu. Odtud jsem jel na základnu Anaconda, abych pocítil pouštní vedro
a trochu zakusil život vojáků, když jsem je doprovázel na hlídkách. Zjistil
jsem, že se nedá psát o válce, aniž by člověk někdy alespoň slyšel zvuk
střelby.
Tohle je kniha, kterou by moje staré já, se svými starými předsudky,
nikdy nenapsalo. Když jsem poprvé telefonoval pilotovi bombardéru z druhé
světové války Charliemu Brownovi, chtěl jsem po něm jenom půl hodiny
jeho času. Ale objevil jsem nádhernou historii, která stála za každou
minutu těch osmi let. Tento příběh vyvolává spoustu otázek o správnosti
pohledu na válku ana lidi, kterým říkáme nepřátelé. Ale hlavně klade otázku,
co je to lidská slušnost.
Mohou se na obou stranách špatné války nacházet dobří lidé?
Adam Makos
Denver, Colorado
Září 2012
12
Adam Makos
7-304_zakon kor_vlasta 24.5.2015 21:46 Stránka 12





KAPITOLA 1
CIZINCEM VE VLASTNÍ ZEMI
Straubing, Německo, duben 1946
Franz Stigler si zastrčil ruce do kapes dlouhého potrhaného vlněného
kabátu a vlekl se ulicemi malého rozbombardovaného města. V časném
ranním slunci se mu v mrazivém vzduchu srážela vlhkost z dechu.
Přikrčeně kráčel krátkými rychlými kroky, aby se zahřál v chladném větru.
Franzovi bylo třicet let, ale vypadal starší. Po úbytku na váze mu
vystupovala z tváře kostnatá čelist a ostrý orlí nos. V tmavých očích se mu
zračilo vyčerpání, ale přesto jiskřily optimismem. Německé hospodářství
bylo i rok po skončení války v troskách. Franz zoufale hledal práci. Ve
zničené zemi apři potřebě její nové výstavby se hlavním průmyslem
Straubingu stala výroba cihel. Dnes slyšel, že cihelna přijímá nádeníky.
Pospíchal přes rozlehlé náměstí, Ludwig Platz, a jeho černé vysoké boty
klapaly po zmrzlých dlažebních kostkách. Náměstí otevřené směrem na
východ bylo ozářené ranním sluncem. V jeho středu stála radnice, zdobná
zelená budova s vysokou bílou věží s hodinami. Třpytila se na ní vysoká okna
a sošky andílků. Radnice byla jednou z mála nepoškozených budov. Kolem
ní se ve stínu prostíraly shluky dalších vybombardovaných domů,
neobydlených, bez střech, jejichž okenní rámy byly zuhelnatělé požáry.
Straubing bylo kdysi pohádkové bavorské město v katolickém jižním
Německu, kde měli lidé v oblibě místní pivo. Město tvořila spousta domů
sčervenými střechami, kancelářské budovy selegantními kupolemi
akostely s bílými gotickými věžemi. Dne 18. dubna 1945 sem přiletěly
americké těžké bombardéry, kterým Němci říkali „čtyřmotoráky“. Při náletech
na seřaďovací nádraží zničily bombardéry třetinu vlastního města. O dva
týdny později Německo kapitulovalo, ale město mezitím přišlo o barvu
svých střech. Hodiny odbíjely osm hodin ráno a jejich ozvěna se rozléhala
po náměstí. Před radnicí, kde američtí vojáci vydávali potravinové lístky,
13
Zákon cti
7-304_zakon kor_vlasta 24.5.2015 21:46 Stránka 13





se vinula fronta německých civilistů. Většina lidí čekala na lístky tiše, ale
někteří nadávali. Hitler před deseti lety sliboval, že se o Němce postará,
dá jim jídlo, bydlení a bezpečí. Nakonec jim dal jenom ruiny. Místo něho
se teď o Němce starali západní Spojenci – Američané, Britové a Francouzi.
Spojenci své úsilí nazývali „rekonstrukcí Německa“. Rekonstrukce byla
hlavně humanitárním, ale také strategickým úkolem. Západní Spojenci
potřebovali, aby se Německo zapojilo do studené války proti Sovětskému
svazu. A tak Američané, kteří osvobodili jižní Německo a Bavorsko, se
rozhodli opravit to, co bylo zničeno – v zájmu Němců i jejich vlastním.
Než by Franz tu frontu zasmušilých lidí obcházel, prodíral se přes ni.
Někteří na něho křičeli, protože si mysleli, že se chce do fronty vetřít. Ale
on se dál tlačil davem. Všiml si, že lidé upírají oči na jeho vysoké boty.
Ve Franzově blůze byly díry od molů – byla jeho otce. Na kolenou
zelených jezdeckých kalhot měl záplaty. Ale ty boty byly neobvyklé. Sahaly
mu pod kolena anahoře znich vyčnívala ovčí kožešina. Po celé délce boty
byl z vnitřní strany stříbrný zip a ve výši kotníku ji obepínal černý pásek
vpředu se sponou.
Jeho boty byly známkou pilota. Před rokem je hrdě nosil v řídkém
vzduchu devět kilometrů nad zemí. Tam létal se stíhačkou Messerschmitt
Bf 109 s motorem Daimler-Benz. Zatímco ostatní muži do války
pochodovali, on do ní letěl rychlostí 650 kilometrů za hodinu. Franz vedl tři letky
– asi čtyřicet mužů – proti formacím stovek amerických bombardérů, které
létaly v mnohakilometrovém proudu. Během tří let absolvoval 487
bojových letů, dvakrát byl zraněn, jednou popálen, ale vždycky se nějak vrátil
na domovské letiště. Ale teď vyměnil svoji černou koženou leteckou
kombinézu, hedvábný šátek a důstojnickou brigadýrku za špinavé plandavé
dělnické oblečení. Své pilotní boty si nechal – byly to jediné boty, které
měl.
Jak spěchal ulicí, viděl ženy a muže tlačící se kolem městských vývěsek,
aby si přečetli zprávy, připíchnuté na desku rýsováčky. Nefungovala pošta
ani telefony, takže lidé hledali informace opohřešovaných členech rodin na
vývěskách. V Německu teď bylo kolem sedmi milionů lidí bez domova.
Franz uviděl chumel žen stojících za sklopenou zadní postranicí amerického
vojenského náklaďáku. Zplachtou zakryté korby podával žvýkající americký
voják ženám pytle sprádlem apři tom si zkoušel žertování vněmčině. Ženy
se hihňaly a odcházely každá se dvěma pytli. Mířily do starého parku na
severu města, kde město obtékalo rameno Dunaje. Tam si ženy klekly na břeh
a v ledové vodě drhly prádlo amerických vojáků. Byla při tom zima, ale
Američané dobře platili.
14
Adam Makos
7-304_zakon kor_vlasta 24.5.2015 21:46 Stránka 14





Hlavní městská ulice vedla na sever křece. Franz se otočil, rozešel se po
ní, pak se zastavil anaprázdno polkl. Bylo moc pozdě. Před každým domem
v tomto bloku stála dlouhá fronta mužů. Ti všichni hledali práci. Někteří
muži si dýchali do dlaní. Jiní kroužili těly, aby se zahřáli. Většina z nich
byli veteráni aměli na sobě stejné šedivé blůzy adlouhé kabáty, které nosili
za války. Stále na nich byly vidět stopy po odtržených nášivkách. Stejně
jako on soupeřili mezi sebou o zbytky zpustošeného hospodářství. Cihelna
byla ještě dál a Franz doufal, že tam bude fronta kratší. Šel stále dál a míjel
lidi pracující vrozbombardovaných budovách, kterým do ulice chyběly zdi.
Pod nepromokavými plachtami se u stolů krčili muži v zimních kabátech
a opravovali malé motory. Kolem nich procházela žena bez ruky a dávala
jim pracovní příkazy.
Zahoukání klaksonu varovalo Franze, aby uskočil na chodník před
projíždějícím americkým džípem, hlídkou vojenské policie, jejíž příslušníci
měli na hlavách zářivě bílé přilby. Američané zajišťovali dodržování
zákona a pořádku, zatímco malé složky německých neozbrojených policistů
pomáhaly v „lokálních“ záležitostech. Někteří němečtí veteráni stále ještě
odvraceli od projíždějících džípů pohled stranou.
Na lavičce, kde bývala autobusová zastávka, uviděl Franz sedět veterána
bez nohou. Ten stejný člověk v potrhané armádní uniformě zde byl každý
den. Vypadal na čtyřicet let, ale docela dobře mu mohlo být dvacet. Měl
dlouhé vlasy, šedivé strniště vousů a nervózně těkal očima, jako by ve
svém životě viděl spoustu hrůz. Byl ztělesněním nepříjemné minulosti, na
kterou chtěli všichni zapomenout.
Beznohý veterán třásl svou jídelní miskou ve vzduchu a očekával dar.
Franz zalovil v kapse a vložil do jeho prázdné misky potravinový lístek.
Udělal to pokaždé, když tohoto veterána viděl, a to byl možná důvod, proč
ten muž seděl pořád na stejné lavičce. Vysloužilec mu nikdy nepoděkoval
aani se na něj neusmál. Jenom na něho nešťastně zíral. Franz byl v tu chvíli
rád, že létal nad pozemní válkou. Šest let bojů muže proti muži a několik
měsíců pobytu ve spojeneckých zajateckých táborech přivedly spoustu
veteránů do složité situace žebráků, netečných a zlomených lidí. Ale měli
štěstí. O mužích zajatých Sověty se pořád nic nevědělo.
Franz cítil v kapse svůj oběd – dva krajíce ovesného chleba. Nebyl nijak
hrdý na přijímání přídělů od vítězů. Příděl představoval osm set kalorií
denně a možnost přežití. Když byl pilotem, byl dobře živený, což byla
tradice z první světové války, kdy byli piloti „šlechtou“, která musela dobře
žít, jestli měla v bolestech umírat. Za druhé světové války se dobré jídlo
považovalo za výhodu povolání, protože žádná částka peněz nemohla pře-
15
Zákon cti
7-304_zakon kor_vlasta 24.5.2015 21:46 Stránka 15






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist