načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zaklínač VII. - Paní jezera - Andrzej Sapkowski

Zaklínač VII. - Paní jezera

Elektronická kniha: Zaklínač VII. - Paní jezera
Autor:

Poslední část ságy o Geraltovi a Ciri uzavírá příběh nenávisti, války, intrik a touhy po moci, ale i radosti, lásky a odpuštění. Někteří hrdinové na konci cesty najdou, co hledali, jiní zabloudí.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leonardo
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 557
Rozměr: 18 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 4.
Spolupracovali: z polského originálu ... přeložil Stanislav Komárek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-859-5174-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pátým románem Paní jezera končí náš příběh o zaklínačovi Geraltovi z Rivie, který se po cestě skutečně stal rytířem z Rivie, a jeho dítěte překvapení princezny Cirilly z Cintry, která zvláštním způsobem naplnila svůj osud. V tomto vyprávění budeme svědky nečekaných setkání a usmíření, řešení konfliktů a osnování intrik a také jedné velmi zvláštní cesty, která nepovede tak úplně pořád naším světem. Něco končí a něco začíná, řád světa je obnoven a nad obzorem svítá nové ráno.

Do souboru knih o zaklínačovi Geraltovi patří:
Zaklínač I - Poslední přání
Zaklínač II - Meč osudu
Zaklínač III - Krev elfů
Zaklínač IV - Čas opovržení
Zaklínač V - Křest ohněm
Zaklínač VI - Věž Vlaštovky
Zaklínač VII - Paní jezera
Zaklínač VIII - Bouřková sezóna

Popis / resumé

Osudy hrdinů předchozích dílů se v této chvíli už staly legendou. Ale legenda má nejasnosti, bílá místa... Doplňuje je Ciri svým vyprávěním a Paní jezera za pomoci oneiroskopie, což je metoda zvláštním způsobem provokovaného snění. Díky tomu je chronologie dění časově i místně značně komplikovaná. Chamtivost, intriky a krev provázejí poslední zápas unavených zaklínačů, čarodějů, elfů a trpaslíků s lidmi a - bohužel - i mezi sebou. Pátá část fantasy ságy o zaklínači zachycuje vražedný - a možná poslední - boj mezi světem magie a lidí.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Zaklínač VII. - Paní jezera" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LEONARDO

PETŘVALD



ANDRZEJ SAPKOWSKI

ZAKLÍNAČ

VII.

PANÍ JEZERA

PÁTÝ ROMÁN

O GERALTOVI A CIRI

LEONARDO

PETŘVALD

2012


Andrzej Sapkowski

PANI JEZIORA

Copyright © 1999 by Andrzej Sapkowski

Translation © 2000 by Stanislav Komárek

Cover Art © 2012 by Michal Ivan

Illustrations © 2000 by Jana Komárková

For Czech Edition © 2012 by Lenka Pilchová – Leonardo

ISBN 978-80-7477-047-0 (PDF)


We are such stuff

Are dreams are made on, and our little life

Is rounded with a sleep

WILLIAM SHAKESPEARE


– 7 –

A tak jeli a jeli, až přijeli k jezeru. Bylo široké a jeho voda byla

krásně čistá a vprostřed jezera uzřel Artuš paži, oděnou v bílý

aksamit, držící v ruce překrásný meč.

„Hle, tam je ten meč, o němž jsem hovořil,“ ukázal Merlin.

Vtom však spatřili dívku kráčející po jezeře.

„Kdo je ta dívka?“ zeptal se Artuš.

„To je Paní jezera,“ odvětil Merlin.

Sir Thomas Malory:

Le Morte Darthur

KAPITOLA PRVNÍ

Jezero bylo začarované. O tom nemohlo být pochyb.

Za prvé: leželo přímo v ústí zakleté doliny Cwm Pwcca, tajuplného údolí ustavičně zahaleného mlhou a proslulého kouzelnými vlastnostmi a jevy.

Za druhé: stačilo se podívat.

Vodní hladina byla sytě a nezkalitelně modrá jako leštěný safír a hladká jako zrcadlo. Zdálo se, že odrážející se v ní štíty masívu Y Wyddfa byly krásnější a skutečnější než ty,

We are such stuff

Are dreams are made on, and our little life

Is rounded with a sleep

WILLIAM SHAKESPEARE


– 8 –

jež se tyčily nad jezerem. Od vody vanul osvěžující chlad

a důstojné ticho nerušilo nic, ani zašplouchání ryby, ani

křik ptáka.

Ten pohled zapůsobil na rytíře hlubokým dojmem. Místo aby pokračoval v cestě po svahu hory, obrátil koněk jezeru. Jako kdyby jej magneticky přitahovalo kouzlo dřímající tam dole, na dně, v hloubi vod. Kůň obezřetněnašlapoval mezi skalisky, dávaje nespokojeným supěním najevo, že rovněž on cítí magickou auru toho místa.

Na břehu rytíř sesedl. Uchopil hřebce za uzdu a vedl ho až tam, kde drobné vlnky zanikaly mezi barevnými oblázky.

Brnění zachřestilo, když poklekl. Vyplašil potěr, jakojehličky drobné a bystré rybičky. Nabral vodu do dlaní a pil. Opatrně a zvolna, protože ze studené vody tuhly rty a jazyk, bolely zuby.

Když si nabral podruhé, po hladině jezera k němudolehl nějaký zvuk. Zvedl hlavu. Kůň zafrkal, jako kdyby chtěl potvrdit, že i on to slyšel.

Rytíř nastražil uši. Ne, to nebyl přelud. Slyšel zpěv. Zpívala žena. Anebo spíše dívka.

Jako všichni rytíři byl vychován písněmi bardůa rytířskými příběhy. V nich bylo dívčí zpívání nebo volání v devíti případech z deseti pouze vábničkou. Rytíř, jenž jenásledoval, zákonitě upadl do léčky. Nezřídka smrtelné.

Avšak zvědavost zvítězila. Rytíř měl všeho všudy teprve devatenáct let. Byl velmi odvážný a tuze nerozvážný. Proslul tím prvním, znám byl tím druhým.

Ujistil se, zda jde meč dobře ven z pochvy, nasedl na koně a rozjel se po pláži směrem, odkud přicházel zpěv. Nemusel jet daleko.

Na břehu ležely bludné balvany, tmavé, hlazené, jako hračky nějakého obra nedbale sem pohozené po skončené zábavě. Některé z nich ležely v hloubce a černaly sev průzračné vodě. Některé vyčnívaly nad hladinu jako hřbety spících leviathanů. Nejvíce jich však leželo na břehu, napříč

– 9 –

pláží k lesu. Zpola zapadlé do písku nechávaly prostor

dohadům o své celkové velikosti.

Zpěv, jejž rytíř slyšel, zněl právě zpoza těch balvanů.

Zpívající dívka zůstávala neviditelná. Seskočil na zem a vedl koně blíže. Držel zvíře za ohlávku a za nozdry, aby náhodou nezaržálo anebo nezafrkalo.

Dívčin oděv ležel na jednom z balvanů na mělčině,nahoře plochém jako kamenný stůl. Nahá dívka stála po pás ve vodě a s cákáním se myla. Rytíř naslouchal jejímu zpěvu, leč slovům nerozuměl.

Nebylo divu.

Vsadil by vlastní hlavu, že koupající se dívka nebylačlověkem z masa a kostí. Svědčilo o tom štíhlé tělo, neobyčejná barva vlasů, hlas. Byl si jist, že kdyby se otočila, uviděl by veliké oči mandlového tvaru, a kdyby odhrnulapopelavé vlasy z uší, spatřil by do špičky vybíhající ušní boltce. Byla to obyvatelka Faërie. Víla. Jedna z Tylwyth Têg. Jedna z bytostí, které Piktové a Irové zvou Daoine Sidhe a kterým Sasové říkají elfové.

Dívka se na chvilku odmlčela, ponořila se do vody,zafuněla, zaprskala a docela obyčejně zaklela. To rytířenicméně nezmýlilo. Víly, jak známo, dovedou klít lidskou řečí. Některé prý sprostěji než lecjaký pacholek. A zhusta bývá kletba úvodem k nějakému zlomyslnému kousku, které víly s oblibou provádějí smrtelníkům – například zvětšitněkomu nos na velikost salátové okurky, anebo naopak zmenšit někomu jinému mužství na velikost hrášku.

Rytíře nelákala ani první, ani druhá možnost, a tak se pokusil nenápadně vytratit. Prozradil ho kůň. Ne jehovlastní hřebec, kterého držel za nozdry, takže byl tichý a klidný, nýbrž kůň patřící víle. Vraná klisna, které si mezi tmavými balvany ani nevšiml, hrábla kopytem do štěrku a zařehtala na uvítanou. Rytířův oř pohodil hlavou a zdvořileodpověděl, až se přes jezero vrátila ozvěna.

Víla vyskočila z vody a na letmý okamžik se rytíři ukázala

– 10 –

v celé své obnažené kráse. Vrhla se ke skalisku, na němž

leželo její šatstvo. Avšak namísto toho, aby sebrala nějaký

hadřík a alespoň skrovně se zahalila, popadla víla meč, se

zasyčením jej tasila z pochvy a nadpodiv obratně s nímzatočila ve vzduchu. Vše trvalo jenom kratičkou chvilku, než si

víla klekla nebo dřepla zpět do vody. Ponořila se až po nos

a nad hladinou ponechala jen napjatou paži se zbraní.

Rytíř se vzpamatoval z ohromení, pustil uzdu a poklekl na koleno do vlhkého písku. Okamžitě pochopil, koho má před sebou.

„Buď pozdravena, ó Paní jezera,“ vydechl a vztáhl ruce, „je to pro mne čest, nesmírná pocta... Tvůj meč přijímám.“

„Kdyby ses radši zvedl a otočil,“ vystrčila víla ústa nad vodu. „A přestal okounět. A nechal mě obléknout.“

Poslechl.

Slyšel, jak se šploucháním vychází z vody, jak šustíoblečením a polohlasně láteří, navlékajíc je na mokrou kůži. Zatím si prohlížel její kobylku s černě se lesknoucí srstí,očividně ušlechtilé krve a rychlou jako vítr. Byl to bezpochyby čarovný kůň, jistě obyvatel Faërie stejně jako jeho paní.

„Už se můžeš otočit.“

„Paní jezera...“

„A představit.“

„Jsem Galahad z Caer Benic, rytíř krále Artuše, pánahradu Camelotu, vládce Letního království, jakož i Dumnonie, Dyfneintu, Powysu, Dyfedu...“

„A co Temerie?“ přerušila ho. „Redanie, Rivie, Aedirn? Nilfgaard? Říkají ti něco ty názvy?“

„Ne, jaktěživ jsem je neslyšel.“

Pokrčila rameny. Kromě meče držela v ruce ještě boty a košili, vypranou a vyždímanou.

„To jsem si mohla myslet. A jaký je dneska den?“

„Dnes bude,“ odvětil překvapeně, „druhý úplněk po Beltine... Paní...“

„Ciri,“ doplnila bezděčně a zahýbala rameny, aby lépe

– 12 –

uložila oděv na usychající pokožce. Mluvila se zvláštním

přízvukem. Oči měla zelené, ohromné...

Shrnula mokré vlasy dozadu a rytíř mimoděk vydechl. Ne proto, že její ucho bylo docela obyčejné, lidské, aleproto, že na její tváři spatřil ošklivý šrám. Někdo ji poranil. Ale cožpak je možno zranit vílu?

Neunikl jí jeho úžas, přimhouřila oči, svraštila brvy.

„Jizva, no,“ řekla se svým nenapodobitelným přízvukem. „Proč ses tak vylekal? Je to tak neobvyklá věc pro rytíře? Anebo tak ohyzdná?“

Zvolna, oběma rukama sňal kroužkovou kápi a prsty si pročísl vlasy.

„Pro rytíře není jizva vskutku ničím neobyčejným,“odvětil s mladickou pýchou, když odhalil vlastní, sotva zahojené zranění táhnoucí se od skráně na sanici. „A hyzdí pouze šrámy na cti. Jsem Galahad, syn Lancelota z Jezera a Elaine, dcery krále Pellesa, vladaře na Caer Benic. Zde tuto ránu mi zasadil Breunis Nelítostný, podlý únosce panen, než jsem jej porazil v čestném boji. Vpravdě jsem připraven převzít z tvých rukou meč, ó Paní jezera...“

„Cože?“

„Meč. Vezmu si ho.“

„Je můj. Nikdo se ho nesmí ani dotknout.“

„Ale...“

„Ale co?“

„Paní jezera vždycky... Vypluje z jezerních vod a daruje šlechetnému rytíři meč. Tak jsem to slyšel.“

Nějaký čas mlčela.

„Rozumím,“ řekla nakonec. „Inu, jiný kraj, jiný mrav. Lituji, Galahade, ale tentokrát jsi nepotkal paní, o které jsi slyšel. Já nic nerozdávám. A nic si nenechám vzít. Aby bylo jasno.“

„Vždyť přece,“ troufl si namítnout, „přicházíš z Faërie, paní. Mám pravdu?“

„Přicházím,“ odpověděla po chvíli, během níž její zelené

– 13 –

oči jako by bloudily hlubinami času a prostoru. „Přicházím

z Rivie, z města stejného jména. Z jezera Loc Eskalott.

Připlula jsem lodí. Byla mlha. Neviděla jsem břehy. Slyšela

jsem jen ržání Kelpie... Mojí kobylky, která běžela za mnou.“

Rozprostřela mokrou košili na balvanu. Rytíř opětvydechl. Košile byla vypraná, ale nepříliš důkladně. Zůstaly na ní skvrny od krve.

„Přinesl mne sem říční proud,“ pokračovala dívka,nevidouc anebo předstírajíc, že nevidí, čeho si všiml. „Proud řeky, kouzlo jednorožce... Jak se jmenuje tohle jezero?“

„Nevím,“ přiznal. „V Gwyneddu je mnoho jezer...“

„V Gwyneddu?“

„Ovšem. Tamty hory jsou Y Wyddfa. Necháš-li je polevici a vydáš-li se přes lesy, za dva dny dorazíš k Dinas Dinlleu a poté k Caer Dathal. Řeka... Nejbližší řeka je...“

„To není důležité, kde je nejbližší řeka. Nemáš náhodou něco k snědku, Galahade? Umírám hlady.

Co na mě tak civíš? Bojíš se, že zmizím? Že ufrnknu do nebes i s tvým krajícem a klobásou? Neměj obavy. V mém světě jsem se dost navyváděla a zamíchala osudy, a tak bych se tam neměla nějakou dobu ukazovat. Zatím zůstanu ve tvém. Ve světě, kde jsem v noci na nebi marněhledala Draka anebo Sedm koz. Kde je právě druhý úplněk po Belleteynu. A kde se Belleteynu říká Beltine. Ptala jsem se, co na mě tak civíš?“

„Nevěděl jsem, že víly jedí.“

„Víly, elfky, čarodějky. Všechny jedí. Pijí. A tak dále.“

„Jak to myslíš?“

„Na tom nezáleží.“

Čím déle si ji prohlížel, tím více ztrácela kouzelnou auru a stávala se lidštější a obyčejnější – takřka všední. Věděl ale, že taková není, nemůže být. Obyčejné, všední děvče by nepotkal samotné na úpatí Y Wyddfa, na okraji Cwm Pwcca, kterak se koupe nahé v horském plese a pere v něm zakrvácenou košili. Ať už ta dívka vypadala jakkoliv,

– 14 –

nemohla být pozemskou bytostí. Přesto si však již klidně

a bez nábožné úcty prohlížel její popelavé vlasy, ve kterých

nyní, když usychaly, s údivem rozeznával pramínkystříbřitých šedin. Její štíhlé ruce, drobný nos a bledé rty, její

mužský oděv zvláštního střihu z hustě tkané, a přesto velmi

jemné látky. Její meč, sice neobvyklé konstrukcea ornamentu, ale v žádném případě nevypadající, že by byl nošen

jen jako ozdoba. A její bosé nohy olepené pískem.

„Pro pořádek,“ promluvila, otírajíc si chodidlo o lýtko. „Nejsem víla ani elfka. A čarodějka jsem, po pravdě řečeno, dost zvláštní... Hm, spíše vůbec nejsem.“

„To mě opravdu mrzí.“

„Co tě na tom mrzí?“

„Povídá se...“ začervenal se a zajíkl. „Povídá se, že když víla potká osamělého mládence, odvede jej s sebou do Elflandu a tam... Pod lískovým keřem, na koberci z mechu... Spolu...“

„Chápu,“ pohlédla na něj rychle a ukousla si pořádný kus uzené klobásy.

„Co se týče země elfů,“ pokračovala, když soustorozkousala a polkla, „tedy před nějakým časem jsem odtamtud utekla a vrátit se tam nehodlám. A ohledně společnýchhrátek na koberci z mechu... Ujišťuji tě, Galahade, že jsitentokrát skutečně nepotkal tu pravou. Přesto ti pěkně děkuji za projevený zájem.“

„Paní! Nechtěl jsem tě urazit...“

„Neomlouvej se.“

„To proto,“ vysoukal ze sebe, „že jsi čarovně krásná.“

„Ještě jednou děkuji. Ale ani tak z toho nic nebude.“

Mlčeli. Bylo teplo. Slunce příjemně prohřálo kameny. Lehký vánek zčeřil jezerní hladinu.

„Co znamená,“ ozval se náhle Galahad podivněvzrušeným hlasem. „Co znamená kopí s krvavým hrotem? Co znamená Chromý král a proč trpí? Co znamená bílá panna nesoucí nádobu – svatý grál...“

– 15 –

„A jinak se cítíš zdráv?“ přerušila ho.

„Jenom se ptám.“

„Nerozumím tvým otázkám. Je to snad heslo? Smluvené znamení, podle kterého se poznávají zasvěcenci? Vysvětlíš mi to?“

„To asi nedokážu.“

„Tak proč ses ptal?“

„Protože...“ ošíval se. „Zkrátka... Jeden z našich senezetal, když měl příležitost. Buď nenašel slova, anebo sestyděl... Prostě se nezeptal a kvůli tomu vznikla spousta potíží. Tak se teď ptáme pokaždé. Pro všechny případy.“

*

„Jsou v tomhle světě mágové? Takoví, co čarují, víš?Čarodějové. Vědoucí.“

„Třebas Merlin. Anebo Morgana. Ale Morgana je zlá.“

„A Merlin?“

„Tak napůl.“

„Víš, kde ho najdu?“

„Jakpak ne. Na Camelotu. U dvora krále Artuše. Mám tam namířeno.“

„Je to daleko?“

„Odtud do Powysu k řece Hafren. Pak po proudu řeky a směrem na Glevum. Odtamtud je už blízko na planiny Letního království. Všeho všudy asi deset dní jízdy.“

„Daleko.“

„Lze si zkrátit cestu,“ zajíkl se. „Údolím Cwm Pwcca. Jenže to je nebezpečné, zakleté místo. Žijí tam Y Dynan Bach Têg, zlopověstní skřeti.“

„Nač nosíš meč, rytíři? Na parádu?“

„Cožpak meč zmůže něco proti kouzlům?“

„Zmůže, zmůže, o tom nepochybuj. Jsem zaklínačka. Slyšels někdy o zaklínačích? Jasně že ne. Tvých skřetů se nelekám. Mám mezi trpaslíky hodně známých.“

– 17 –

Jak jinak, pomyslel si.

*

„Paní jezera?“

„Jmenuji se Ciri. Neříkej mi pořád Paní jezera. Není mi to milé, vyvolává to špatné vzpomínky. Tak mne oslovovali oni, v zemi... Jak jsi nazval ten kraj?“

„Faërie. Druidi říkají Annwn. A Sasové Elfland.“

„Elfland...“ přetáhla si přes ramena károvaný piktský pléd, který jí půjčil. „Byla jsem tam, víš? Vešla jsem do Věže vlaštovky a ocitla se mezi elfy. Právě oni mne vždyckytitulovali Paní jezera. Zpočátku se mi to docela líbilo, lichotilo mi to. Dokud jsem nepochopila, že v jejich říši nejsem žádnou paní, nýbrž vězeňkyní.“

„Tam sis poskvrnila košili krví?“ neudržel zvědavost.

Dlouho mlčela.

„Ne,“ odpověděla nakonec a hlas, jak se mu zazdálo, se jí lehce zachvěl. „Tam ne. Máš bystré oči. Inu, před pravdou neuniknu, hlavu do písku neschovám... Ano, Galahade, poslední dobou jsem se mnohokrát poskvrnila krví. Krví nepřátel, které jsem zabíjela. A krví přátel, které jsem se pokoušela zachraňovat... A kteří umírali v mém náručí... Proč se tak díváš?“

„Nevím, jsi-li bohyně anebo smrtelná žena. Bytost nadpřirozená anebo zrozená na zemi...“

„K věci, buď tak laskav.“

„Chtěl bych,“ zazářily rytíři oči, „slyšet tvůj příběh. Chceš mi ho povyprávět, ó paní?“

„Je dlouhý.“

„Máme dost času.“

„A nekončí moc šťastně.“

„Nevěřím.“

„Proč?“

„Při koupeli sis zpívala.“

– 18 –

„Jsi všímavý,“ odvrátila hlavu a skousla rty, až se její tvář na okamžik stáhla a zošklivěla. „Všímavý, ale hrozně naivní.“

„Pověz mi o sobě. Prosím.“

„Dobrá, když chceš,“ povzdechla si. „Povím.“

Uvelebila se pohodlněji. I on se pohodlněji posadil. Jejich koně se procházeli okolo kraje lesa a ukusovali trávu.

„Od počátku,“ požádal Galahad. „Od saméhopočátku...“

„Stále více mi připadá,“ začala, ovíjejíc se plédem, „že můj příběh vlastně žádný počátek nemá. Nejsem si ani jista, zda už skončil. Nevím, jak to vysvětlit, ale hrozně se pomíchala minulost s budoucností. Jeden elf mi vysvětlil, že je to jako s hadem, který se zakousl do vlastního ocasu. Ten had se prý jmenuje Uroboros a to, že hryže vlastní ocas, znamená, že kruh se uzavřel. V každém úseku času se skrývá minulost, přítomnost a budoucnost. V každé chvíli času se skrývávěčnost. Rozumíš tomu?“

„Ne.“

„Nevadí.“

– 19 –

Vpravdě pravím vám: kdo snům věří, loví vítr a lapá stíny.

Klame se svůdným obrazem, křivým zrcadlem, které lže anebo

překrucuje pravdu jako falešná ženština. Hlupák je ten, kdož

snovým přeludům dává za pravdu, a kráčí tak stezkoukla

mu.

Leč ani ten, kdož sny lehce váží a nižádnou víru v něnevklá

dá, rozumně nečiní. Kdyby sny vskutku sebemenší význam

a smysl neměly, proč by nám bohové při našem stvoření dali

schopnost snění?

Z moudrostí proroka Lebedy, 34; 1

All we see or seem

Is but a dream within a dream

Edgar Allan Poe

KAPITOLA DRUHÁ

Větřík zčeřil hladinu jezera a rozehnal řídnoucí pásyran

ní mlhy, která se na ní až dosud držela. Závěsy v pomalém

– 20 –

rytmu skřípaly, z pravidelně se zvedajících listů vesel padaly

spršky lesklých krůpějí.

Condwiramurs svěsila ruku přes okraj pramice. Pluli tak zvolna, že svou dlaní ani nemusela překonávat odpor vody.

„Ach, jaká rychlost,“ podotkla a vložila do svého hlasu tolik uštěpačnosti, kolik jen dokázala. „Doslova letíme po vlnách. Až se točí hlava.“

Veslař, nevysoký, sporý a nemluvný mužský cosinezřetelně a popuzeně zavrčel, ale ani nezvedl hlavu zarostlou šedivým a kučeravým, takřka beránčím rounem. Adeptka už měla po krk mumlání, chrchlání a mručení, kterými ten neotesanec odbýval její otázky už od chvíle, kdy usedla do jeho pramice.

„Opatrně,“ utrousila, s obtížemi zachovávajíc klid. „Z tak prudkého veslování by ses mohl schvátit.“

Tentokrát chlap zvedl tvář, opálenou a ošlehanou větrem dohněda jako vydělaná kůže. Zasupěl, zamručel a pohybem šedými štětinami zarostlé brady ukázal na dřevěný naviják na zádi a mírně napjatou šňůru mizící pod hladinou. Zjevně přesvědčen, že jeho vysvětlení je dostatečně vyčerpávající, pokračoval ve veslování. Ve stejném rytmu jako předtím. Vesla nahoru. Přestávka. Vesla na půl listu do vody. Dlouhá přestávka. Pomalý pohyb. Ještě delší přestávka.

„Aha,“ promluvila Condwiramurs, dívajíc se do nebe. „Je mi to jasné. Důležitá je třpytka za lodí. Ta se musípohybovat náležitou rychlostí a v náležité hloubce. Důležitý je rybolov. Na ničem jiném nezáleží.“

To bylo tak samozřejmé, že se křupan ani neobtěžoval zamručet.

„Koho zajímá,“ pokračovala Condwiramursv samomluvě, „že jsem cestovala celou noc? Že mám hlad? Že mě zadek bolí a svědí z tvrdé a mokré lavičky? Že se mi chce čurat? Ne, rybaření je důležitější. I když je úplně nesmyslné. Nic nezabere na třpytku na dvacetisáhové hloubce uprostřed jezera.“

– 21 –

Chlap zvedl hlavu, zle se na ni podíval a zavrčelvelmi, ale velmi podrážděně. Condwiramurs blýskla zoubky v poťouchlém úsměvu. Křupan sice dále vesloval pomalu, ale povedlo se jí ho pěkně naštvat.

Bezstarostně se rozložila na lavičce a přehodila nohu přes nohu. Tak, aby v rozparku sukně bylo vidět co nejvíce.

Křupan zachrchlal a předstíraje, že nespouští zrak z navijáku, sevřel uzlovité prsty na veslech. Tempoveslování, to se ví, nezvýšil. Adeptka odevzdaně vzdychlaa zahleděla se na oblohu.

Závěsy skřípaly, kapky padaly ze zvedaných vesel.

V rozplývajícím se oparu se ukázal obrys ostrůvku. A nad ním se tyčící silueta věže. Ačkoliv byl veslař obrácen zády a neohlížel se, nějakým způsobem poznal, že jsou téměř na místě. Beze spěchu položil vesla na okraj pramice, vstal a začal navíjet šňůru. Condwiramurs, stále nohu přes nohu, si hvízdala a sledovala oblohu.

Chlap se pozvolna dostal až ke konci rybářské šňůry a začal si prohlížet třpytku – lesklou mosaznou lžičkuvybavenou trojháčkem s ocáskem z obarvené vlny.

„Jejda, nic se nechytilo,“ konstatovala sladceCondwiramurs. „Jaká smůla. Proč takový nezdar? Snad jsme nepluli příliš rychle?“

Neúspěšný rybář ji počastoval pohledem, kterývyjadřoval spoustu nepěkných věcí. Posadil se, zachrchlal, plivl do vody, popadl těžkými tlapami vesla a ohnul záda. Vesla šplouchla, zapraštěla v závěsech, pramice vystřelila vpřed jako šíp, voda vzkypěla pod přídí a zakroužila ve vírech za zádí. Vzdálenost ke břehu, asi čtvrt dostřelu z kuše,překonali v čase kratším než dvě zachrchlání. Plavidlo najeloplochým dnem na štěrk s takovým nárazem, až Condwiramurs spadla z lavičky.

Chlap zamručel, zachrchlal a odplivl si. Adeptkapochopila, že přeloženo do lidské řeči to znamená: „Pakuj se z mojí lodi, protivná vědmo!“ Pochopila rovněž, že se tady nenajde

– 22 –

nikdo, kdo by ji přenesl na rukou na břeh. Vyzula si tedy

střevíčky, provokativně vysoko si vykasala suknia vystoupila. Polkla nadávku, když se jí do chodidel bolestivě zařízly

ostré okraje škeblí.

„Děkuji,“ procedila skrze zaťaté zuby, „za hezkouprojížďku.“

Nečekajíc na další zachrchlání, vykročila bezohlédnutí bosa ke kamennému schodišti. Všechna únava zmizela,

zahnána stoupajícím vzrušením. Byla přece na ostrůvku

Inis Witre uprostřed jezera Loc Blest. Ocitla se nalegendárním místě, kam se dostalo jen nemnoho vyvolených.

Po mlze již nezbylo ani památky, z oblohy svítilo červené

slunce. Nad vodou kroužili a křičeli rackové, okolo cimbuří

věže poletovaly jiřičky.

Na konci schodiště vedoucího z břehu na terasu, opřená

o sochu přikrčené, rozšklebené chiméry, stála Nimue.

Paní jezera.

*

Byla malá a drobná, ne vyšší než pět stop. Condwiramurs

zaslechla něco o tom, že v dětství jí říkali Lokýtek, a nyní

poznala, že to byla přiléhavá přezdívka. Ovšem bylo jí jasné,

že dobře půl století si malou čarodějku takto nikdonedovolil nazvat.

„Jsem Condwiramurs Tilly,“ představila se s úklonou

a upadla do rozpaků, když si uvědomila, že stále drží v ruce

střevíce. „Jsem šťastná, že jsi mne pozvala na svůj ostrov,

Paní jezera.“

„Nimue,“ opravila ji nenuceně malá čarodějka. „Nimue,

nic víc. Odpusťme si tituly a přídomky, slečno Tilly.“

„V tom případě jsem Condwiramurs. Condwiramurs,

nic víc.“

„Tedy pojď dále, Condwiramurs. Promluvíme siu snídaně. Hádám, že ti cestou vyhládlo.“



– 24 –

„To nepopřu.“

*

Ke snídani byl žitný chléb, tvarohová pomazánkas pažitkou, vajíčka a mléko. Obsluhovaly je dvě mladičké,

tiché a škrobem na prádlo vonící služky. Při jídle na sobě

Condwiramurs cítila zkoumavý pohled malé čarodějky.

„Tato věž,“ vysvětlovala Nimue, sledujíc každý pohyb své návštěvnice, každé její sousto, „má šest pater, z toho jedno podzemní. Tvůj pokoj je ve druhém nadzemním podlaží, najdeš tam všechno potřebné pohodlí. V přízemí, jak vidíš, je hospodářská část a ubytovací prostory pro služebnictvo. Ve sklepení je laboratoř, v prvním a třetím patřeknihovna a galerie. Do všech zmíněných pater máš volný přístup a smíš užívat všeho vybavení, které se na nich nachází, dle vlastní úvahy a potřeby.“

„Rozumím. Děkuji.“

„Já obývám dvě nejvyšší poschodí, je tam rovněž máosobní pracovna. V těch prostorách si přeji absolutní soukromí. Abychom se v budoucnu vyhnuli možnému nedorozumění, upozorňuji, že v tomto ohledu jsem značně citlivá.“

„Budu to respektovat.“

Nimue otočila hlavu k oknu, kterým viděli nevrlého pana rybáře, který již odnesl zavazadla své cestující a nynínakládal na pramici udice, navijáky, podběráky, čeřeny a další rybářskou výbavu.

„Jsem trochu staromódní,“ pokračovala, „ale na používání některých věcí uplatňuji výlučná práva. Například kartáčku na zuby, soukromých komnat, knihovny, toalety... A krále Rybáře. Nepokoušej se, prosím, používat krále Rybáře.“

Condwiramurs se málem zadusila hltem mléka. Nimue se tvářila neproniknutelně.

„A pokud...“ navázala dříve, než dívka získala řeč. „Pokud by snad on projevil zájem použít tebe, odmítni.“

– 25 –

Dívka konečně polkla a překotně kývala hlavou. Zdržela se jakéhokoli komentáře, třebaže měla na jazyku břitkou repliku, že venkovští rybáři nejsou její typ, zvláště když mají šedivou hlavu a projevují se jako nerudní hulváti.

„Tááák,“ protáhla Nimue. „Úvod bychom měli za sebou. Přejdeme ke konkrétním věcem. Nezajímá tě, z jakého důvodu jsem ze všech možných kandidátek dala přednost tobě?“

Pokud se Condwiramurs vůbec zamyslela nad odpovědí, pak jen proto, aby nezněla přehnaně vychloubačně. Ihned však došla k názoru, že Nimue bezchybně odhalí jakoukoli falešnou skromnost.

„Jsem nejlepší snílka na Akademii,“ odvětila klidněa věcně. „Ve třetím ročníku jsem měla druhé nejlepší hodnocení v oneiromancii.“

„Mohla jsem přijmout tu, která se umístila jako první,“ poznamenala Nimue s krutou upřímností. „Mimochodem, právě tu premiantku mi doporučovali. Dokonce dost naléhavě, neboť prý se jedná o dcerku někoho důležitého. A pokud jde o snění, milá Condwiramurs, snad ti nemusím připomínat, že oneiroskopie je poněkud vrtkavý dar. I tu nejlepší snílku může postihnout nečekané fiasko.“

Condwiramurs se opět zdržela řízné odpovědi, že její nezdary se dají spočítat na prstech jedné ruky. Konec konců rozmlouvala s Mistryní. Je třeba znáti míru a ve věcechvelkých i malých vždy jí dbáti, jak s oblibou říkával jeden starý, erudovaný profesor na Akademii.

Nimue lehkým kývnutím pochválila její mlčení.

„Podrobně jsem se na tebe informovala,“ řekla. „Vím, že nemusíš své snění stimulovat povzbuzujícími prostředky. To mne potěšilo, poněvadž narkotika netoleruji.“

„Sním bez drog,“ potvrdila s hrdostí Codwiramurs. „Na dobrou oneiroskopii mi stačí mít háček.“

„Jak?“

„No, háček,“ odkašlala si adeptka. „Tak říkám předmětu

– 26 –

nějak spojenému s tím, o kom mám snít. Nějaké osobní

věci. Anebo obrazu...“

„Obrazu?“

„Mhm. Na obrazy sním velmi dobře.“

„Ach,“ usmála se Nimue. „Pomohou-li ti obrazy, máme o starost méně. Jestli ses už nasnídala, můžeme jít,nejlepší snílko a druhá nejlepší oneiromantko z Akademie. Bude potřeba, abych ti co nejdříve objasnila poslední důvod, proč jsem si tě vybrala za asistentku.“

Z kamenných stěn se linul chlad, který nezadrželo ani tmavé dřevěné táflování. Kamenné schody studily i skrze podešve střevíčků.

„Za těmi dveřmi dole,“ ukázala Nimue, „je laboratoř. Už jsem ti řekla, že v ní můžeš experimentovat dle vlastního uvážení. Zachovávej nicméně opatrnost. Zvláště připokusech naučit koště nosit vodu.“

Condwiramurs se zdvořile zahihňala, i když to bylfousatý vtip. Snad všichni profesoři při svých přednáškáchžertovali o pověstných lapáliích pověstného čarodějova učně.

Schodiště se vinulo vzhůru jako mořský had a zdálo se, že nemá konce. Jeho stupně byly vysoké a strmé. Než dorazily na místo, mladá adeptka byla udýchaná a zpocená, avšak na Nimue se žádná námaha neprojevila.

„Tady, prosím,“ otevřela dubové dveře. „Pozor na práh.“

Condwiramurs vstoupila a vydechla.

V komnatě se nacházela galerie. Stěny měla od stropu k podlaze ověšeny obrazy. Byly tu staré, popraskané,loupající se oleje, zažloutlé rytiny a dřevořezy, vybledlé akvarely. Visela zde též novější díla: tempery a kvaše živých barev, půltónové plochy akvatint, kontrastní mezzotinty,černobílé i barevné litografie.

Nimue se zastavila před obrazem visícím nejblíže dveří, na kterém byl houf lidí shromážděných pod ohromným košatým stromem. Podívala se na plátno, pak na dívku, a její pohled byl dostatečně výmluvný.

– 27 –

„Trubadúr Marigold,“ ihned se zorientovalaCondwiramurs a nenechala malou čarodějku čekat, „zpívá svébalady pod dubem Bleobherisem.“

Nimue se usmála a přikývla. Učinila krok a stanula před následujícím obrazem. Akvarel. Symbolismus. Dvě ženské siluety na vrcholu pahorku. Nad nimi krouží rackové, pod nimi stoupá do svahu zástup stínů.

„Ciri a Triss Ranuncul. Prorocká vize na Kaer Morhen.“

Úsměv, přikývnutí, krok, další obraz. Jezdec nacválajícím koni, špalír olší, které po něm natahují pařáty větví. Condwiramurs se zachvěla.

„Ciri... Hmm... Zřejmě její noční jízda z Gors Velenu na farmu půlčíka Hofmaiera.“

Další obraz. Zašlý olej. Bitevní výjev.

„Geralt a Cahir brání most přes Jarugu.“

Potom stále rychleji.

„Yennefer a Ciri, jejich první setkání ve svatyni Melitelé. Marigold a dryáda Eithné v Brokilonu. Geraltova družina ve vánici v průsmyku Malheur...“

„Skvěle, výborně,“ přerušila ji pochvalou Nimue. „Bezchybná znalost legendy. Nyní znáš druhý důvod, proč ses ke mně dostala ty, a ne někdo jiný.“

*

Nad ebenovým stolkem, k němuž se posadily, viselorozměrné plátno představující podle všeho bitvu u Brenny,

nějakou klíčovou událost boje čili něčí kýčovitěhrdinskou smrt. Obraz byl nesporně dílem Nicola Certosy,

což bylo možno určit podle exprese, perfekcionistického

propracování detailů a pro umělce charakteristické hry

světla.

„Samozřejmě že znám pověst o zaklínači a zaklínačce,“ souhlasila Condwiramurs. „Troufám si říci, že donejmenších podrobností. Jako dítě jsem tu historii doslova milovala,

– 28 –

poslouchala vyprávění, mnohokrát jsem ji četla. A snila

o tom, že budu jako Yennefer. Ale upřímně – i když to

byla láska na první pohled, hluboká a vášnivá... Tak nebyla

věčná.“

Nimue zvedla obočí.

„Zprvu jsem poznávala legendu v oblíbených zkrácených a změkčených úpravách pro mládež. Později jsem sipřirozeně přečetla i pár tak zvaných plných verzí, někdy ažnadbytečně zevrubných. Tehdy zanícení ustoupilo chladné úvaze a vášnivé vzplanutí se změnilo v něco jako sňatek z rozumu. Víš, jak to myslím?“

Nimue sotva postřehnutelným přikývnutím potvrdila, že ví.

„Chci tím říci, že dávám přednost příběhům, které si zachovaly více mytičnosti, které nesměšují báji seskutečností a nepokoušejí se integrovat prostou a přímočarou moralitu pohádky s amorální historickou pravdou. Preferuji legendy, do kterých nic nepřipisují různíencyklopedisté, historici a archeologové. Mám ráda příběhy, v nichž se princ vyšplhá na vrchol Skleněné hory, polibkem probudí zakletou princeznu a žijí spolu dlouho a šťastně. Tak a ne jinak má končit správná pohádka... Z čího štětce je ten portrét Ciri? Ten na stojanu?“

„Žádný autentický portrét Ciri neexistuje,“ odvětila suše malá čarodějka. „Ani tady, ani nikde jinde na světě. Nezachovala se jediná podobizna, ba ani miniatura od někoho, kdo ji mohl vidět, znát nebo aspoň pamatovat. Na tom obrázku je Pavetta, její matka. Namaloval jitrpaslík Ruiz Dorrit, dvorní malíř cintránských panovníků. Je doloženo, že Dorrit portrétoval i Ciri, když jí bylo deset let, avšak obraz Infantka s chrtem se nedochoval. Vraťme se ale k legendě a tvému vztahu k ní. A k tomu, jak mají podle tvého názoru legendy končit.“

„Mají končit dobře,“ trvala na svém dívka. „Dobro musí zvítězit, zlo musí být příkladně potrestáno, láska má spojit

– 29 –

milence na celý život. A nikdo z kladných hrdinů nesmí,

u všech hromů, zemřít! Jenže pověst o Ciri? Jak končí?“

„No právě. Jak?“

Condwiramurs zaváhala a ztratila řeč. Nečekala takovou

otázku. Větřila v ní zkoušku, chyták, past. Mlčela, aby se

nedala nachytat.

Jak končí pověst o Ciri? To přece každý ví.

Obrátila zrak na akvarel v temných barvách, zobrazující

neforemnou, v oparu nad jezerem mizící bárku a na nístojící ženu, viditelnou již pouze jako siluetu.

Tak končí ta legenda. Přesně tak.

Nimue četla její myšlenky.

„To není jisté, Condwiramurs. To zdaleka není jisté.“

*

„Legendu,“ začala Nimue, „jsem poprvé slyšela z ústtoulavého bajkáře. Byla jsem vesnické dítě, čtvrtá dcera chudého

chalupníka. Nejhezčí vzpomínky z dětství mám na dny, kdy

do naší vsi zavítal děd Pohvizd, potulný hudec a vypravěč.

Mohla jsem na pár chvil zapomenout na práci a v duchu

žasnout nad pohádkovými divy, rozletět se do širéhosvěta... Vzdálenějšího a úžasnějšího dokonce více než jarmark

v městečku vzdáleném od nás devět mil.

Bylo mi tehdy asi šest sedm roků. Mojí nejstarší sestře

bylo čtrnáct a už se začala hrbit z věčné dřiny. Ženský úděl.

Připravovali nás na něj od malička. Hrbit se! Neustále se

hrbit, ohýbat hřbet! Nad prací, nad dětmi, pod tíhoubřicha, které ženě chlap udělal, sotva se zmátořila z posledního

porodu.

Ty dědovy báchorky způsobily, že jsem začala toužit po

něčem jiném, než byla úroda, muž a děcka, sníto budoucnosti, kde mne nečekala shrbená záda a úmorná dřina.

První knížka, kterou jsem si na trhu koupila zavýdělek z prodeje lesních plodů, byla pověst o Ciri. Stála pár


– 30 –

krejcarů a byla to, jak jsi to trefně nazvala, upravená

a změkčená verze pro mládež. Pro mne jako dělaná, vždyť

jsem sotva znala písmena. Ale už tehdy jsem věděla, co chci.

Chtěla jsem být taková, jako Filippa Eilhart, jako Sheala de

Tancarville, jako Assire var Anahid...“

Obě se zadívaly na kvaš, představující stůl v šerosvitu hradní síně a kolem něj sedící ženy. Legendární ženy.

„Na Akademii,“ navázala Nimue, „kam jsem semimochodem dostala až na druhý pokus, jsem se legendouzabývala pouze z aspektu Velké lóže při přednáškách z dějinmagie. Na četbu pro radost mi zpočátku nezbýval čas, musela jsem zabrat, abych... Abych udržela krok s dcerunkami šlechticů a boháčů, kterým šlo všechno tak hladce, které se vysmívaly mrňavé venkovské holce...“

Odmlčela se a prolomila propletené prsty na rukou, až jí zapraštěly klouby.

„Konečně jsem našla čas i na čtení,“ pokračovala. „Ale zjistila jsem, že mne příhody Geralta a Ciri zajímají daleko méně než dříve. Objevil se u mne podobný syndrom jako u tebe. Jak jsi jej označila? Sňatek z rozumu? Trvalo to až do chvíle...“

Zarazila se a otřela si dlaní tvář. Condwiramurs sis údivem všimla, že se ruka malé čarodějky chvěje.

„Bylo mi asi osmnáct, když... Když se to stalo. To, co způsobilo, že pověst v mé mysli znovu ožila. Že jsem se jí začala vážně vědecky zabývat a zasvětila jí svůj život.“

Adeptka mlčela a napjatě poslouchala.

„Nepředstírej, že o tom nevíš,“ řekla kysele Nimue. „Kdekdo přece ví, že Paní jezera je přímo posedlá legendou o Ciri. Všichni klevetí o tom, jak se zpočátku nevinná záliba postupem času změnila ve skutečnou mánii. Na těchklevetách je dost pravdy, má drahá. A ty, když jsem si tě vybrala za asistentku, té posedlosti také propadneš. Budu to totiž vyžadovat. Alespoň během tvé praxe. Rozumíš?“

Adeptka přikývla.

– 31 –

„Jen se ti zdá, že rozumíš,“ ovládla Nimue své emoce. „Ale já ti to vysvětlím. Postupně. A až přijde čas, budeš vědět všechno. Ovšem prozatím...“

Odmlčela se a podívala se z okna na jezero, na černou siluetu loďky krále Rybáře, kontrastní na mihotavé, zlaté hladině jezera.

„Prozatím si odpočiň. Prohlédni si galerii. Ve skříních a na policích najdeš alba a kartóny grafik, všechny na dané téma. V knihovně jsou všechny verze a literární úpravy báje a rovněž množství vědeckých prací a studií. Věnuj jimtrochu času. Prohlížej si, čti, soustřeď se. Chci, abys získala inspiraci ke snění. Háček, jak tomu říkáš.“

„Udělám to. Paní Nimue?“

„Poslouchám.“

„Ty dva portréty. Ty vedle sebe... To také není Ciri?“

„Neexistuje žádný portrét Ciri,“ zopakovalatrpělivě Nimue. „Pozdější umělci ji zpodobňovali výhradně ve scénách a každý dle vlastní fantazie. Ten portrét vlevo je spíše variace na zvolené téma, má totiž představovat elfku Laru Dorren aep Siadhal, osobu, kterou malířka nemohla v žádném případě znát. Autorkou obrazu je totiž Lydia van Bredevoort, kterou si jistě pamatuješ z legendy. Jedenz jejích dochovaných olejů visí i na Akademii.“

„Vím. A ten druhý portrét?“

Nimue se dlouho dívala na podobiznu mladé dívkys plavými vlasy a smutnýma očima. Oblečenou v bílých šatech se zelenými rukávy.

„Maloval jej Robin Anderida,“ řekla, otočila se a pohlédla Condwiramurs přímo do očí. „A koho portrétoval... To mi zjistíš ty, snílko a oneiromantko. Vysni to a pověz mi svůj sen.“

*

Mistr Robin Anderida postřehl blížícího se císaře jako první


– 32 –

a sehnul se v uctivé úkloně. Stella Congreve hraběnka

Liddertal vstala, rovněž se poklonila a rychlým gestempřikázala učinit totéž i dívce sedící na vyřezávané židli.

„Dámy,“ pokynul jim hlavou Emhyr var Emreis. „Mistře Robine. Jak pokračuje tvá práce?“

Mistr Anderida upadl do hrozných rozpaků, rozkašlal se, utíral si dlaně do kytlice a neustále se ukláněl. Emhyr věděl, že slavný umělec trpí silnou agorafobií a chorobnounesmělostí. Ale nikomu to nevadilo, důležité bylo, jak maloval.

Jako obvykle, když byl na cestách, měl císař na sobě důstojnickou uniformu gardové brigády „Impera“ – černou zbroj a plášť se stříbrem vyšitým salamandrem. Přistoupil blíže a prohlížel si portrét. Nejprve portrét, potommodelku, štíhlou dívenku s plavými vlasy a smutným pohledem. V bílých šatech se zelenými rukávy a s jediným šperkem, skromným peridotovým náhrdelníkem v nehlubokém výstřihu.

„Bravo,“ řekl záměrně do prázdna a takovým způsobem, že nebylo možno odhadnout, co chválí. „Bravo, Mistře. Pokračuj, prosím, nevšímej si mé přítomnosti. Na slovíčko, hraběnko.“

Poodešel pár kroků k oknu a žena jej následovala.

„Odjíždím,“ oznámil tiše. „Vladařské povinnosti. Děkuji za pohostinství. A za princeznu. Skvělý výkon, Stello. Zasloužíte pochvalu. Ty i ona.“

Stella Congreve se uklonila, hluboce a s grácií.

„Císařské Veličenstvo je k nám nadmíru laskavé.“

„Nechval dne před večerem.“

„Ach...“ stiskla rty. „Tak je to?“

„Tak je to.“

„Co s ní bude, Emhyre?“

„Nevím,“ odvětil. „Za deset dní obnovuji ofensivu na Severu. Čeká nás těžká, velmi těžká válka. Vattier de Rideaux odhaluje nová, proti mně namířená spiknutí a spřísahání. Zájem státu mne může donutit k různým věcem.“

– 33 –

„To dítě je nevinné.“

„Řekl jsem: zájem státu. Zájem státu nemá pranicspolečného se spravedlností. Konec konců...“

Mávl rukou.

„Chci si s ní pohovořit. Mezi čtyřma očima. Pojď sem, princezno. Rychleji. Blíže. Císař rozkazuje.“

Dívka poklesla v kolenou, sklonila hlavua znehybněla. Emhyr si ji změřil pohledem, vraceje se ve vzpomínce k audienci na Loc Grim. Byl pln uznání, ba obdivu ke Stelle Congreve, která během šesti měsíců, jež uplynuly od té na následky bohaté události, dokázala změnit neohrabanéošklivé káčátko v mladou aristokratku.

„Nechejte nás o samotě,“ přikázal. „Dopřej si přestávku, Mistře Robine, dejme tomu na vyčištění štětců. Tebe,hraběnko, prosím, abys laskavě posečkala v předpokoji. A ty, princezno, mne následuj na terasu.“

Mokrý sníh, který napadl v noci, roztál v paprscíchjitřního slunce, avšak střechy budov a věží hradu Darn Rowan nestačily uschnout a nyní planuly jako oheň.

Emhyr přistoupil k balustrádě. Dívka se dle dvorskéetikety držela o krok za ním. Netrpělivým gestem ji přivolal k sobě. Dlouho stál mlčky, oběma rukama se opíralo zábradlí a díval se na tmavozelené tisy odrážející se od bílých vápencových jehel na svazích nejbližších hor. Pod nimi se leskla řeka, stříbrná stuha vinoucí se soutěskou.

Vítr přinášel vůni jara.

„Bývám tady málokdy,“ ozval se Emhyr. Děvče mlčelo.

„Zřídka sem přijíždím,“ zopakoval jinými slovy a otočil se. „Přitom je to překrásné, klidné místo. Nádherné okolí... Souhlasíš?“

„Ano... Císařské Veličenstvo.“

„Ve vzduchu je cítit jaro. Všimla sis?“

„Ano, Císařské Veličenstvo.“

Z dolního nádvoří slyšeli zpěv rušený řinčenímzbraní a zvoněním podkov. Eskorta, která již dostala rozkaz

– 34 –

k odjezdu, se ve spěchu chystala na cestu. Emhyr sivzpomněl, že mezi jeho gardisty je jeden, který si často zpívá.

Často a za všech okolností.

Shlédni na mne lítostivě

zraky blankytnými

a obdař mne milostivě

vnadami svými

Vzpomeň na mne lítostivě

v temné noční době

nezapírej milostivě

touhu, jež dlí v tobě

„Krásná romance,“ prohodil zamyšleně, přejížděje prsty po

těžkém zlatém imperátorském řetězu.

„Krásná, Císařské Veličenstvo.“

Vattier mě ujišťuje, že je už Vilgefortzovi na stopě. Že jeho vypátrání je záležitostí několika dnů, nanejvýše týdnů. Budou padat hlavy zrádců a do Nilfgaardu budedopravena skutečná Cirilla, princezna Cintry. To znamená, že než přijede pravá Ciri, bude třeba vyřešit problém její dvojnice.

„Zvedni hlavu.“

Poslechla.

„Máš nějaká přání?“ otázal se přísně. „Prosby? Stížnosti?“

„Ne, Císařské Veličenstvo, nemám.“

„Opravdu? To je zajímavé. Ovšem nemohu ti rozkázat, abys měla. Zvedni hlavu, jak se sluší na princeznu. Stella tě přece naučila dvorským manýrám?“

„Ano, Císařské Veličenstvo.“

Vážně ji dobře vyučili, pomyslel si. Nejdříve Rience, potom Stella. Naučili ji roli – zajisté pod hrozbou mučení a smrti. Varovali ji, že svůj part bude muset hrát přednemilosrdným a chyby netolerujícím divákem, před strašným Emhyrem var Emreis, imperátorem Nilfgaardu.

– 35 –

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ostře.

„Cirilla Fiona Elen Riannon.“

„Pravé jméno.“

„Cirilla Fio...“

„Nepokoušej mou trpělivost. Jméno!“

„Cirilla...“ dívčin hlas se zlomil jako stéblo rákosu. „Fiona...“

„Dost, u Velikého Slunce,“ vycedil skrze zaťaté zuby. „Dost.“

Porušujíc etiketu, hlasitě popotáhla nosem. Rty se jí chvěly, ale to již etiketa nezakazovala.

„Uklidni se,“ přikázal, avšak tichým a takřka vlídnýmhlasem. „Z čeho máš strach? Stydíš se za vlastní jméno? Bojíš se je prozradit? Vyvolává nepříjemné vzpomínky? Ptám se jen proto, abych tě mohl oslovit tvým skutečným jménem. Ale musím vědět, jak zní.“

„Nijak,“ odpověděla a její velké oči se náhle zaleskly jako smaragdy v záři svící. „Protože je to nijaké jméno, Císařské Veličenstvo. Osoba, která je nosila, je Nikdo. Tak dlouho, dokud jsem Cirilla Fiona, něco znamenám... Jen takdlouho, dokud...“

Hlas jí uvázl v hrdle. Zvedla ruce ke krku, jako by jej neobepínal náhrdelník, nýbrž garota. Emhyr z nínespouštěl zrak. Pociťoval uznání ke Stelle Congreve a zároveň cítil hněv. Neopodstatněný, a proto asi tak zlý.

Co vlastně chci po tom děcku, uvažoval, zatímco cítil, jak se v něm zvedá zlost, jak v něm vře a kypí jako polévka v kotli. Co chci po dítěti, které...

„Věz, že jsem neměl nic společného s tvým únosem,děvče,“ řekl. „Nedal jsem k němu příkaz. Já sám jsem měl být obelstěn...“

Hněval se na sebe, byl si vědom, že dělá chybu. Dávno už měl ukončit tuto rozmluvu: vznešeně, přezíravě, tvrdě, imperátorsky. A vzápětí zapomenout na tu dívku a jejízelené oči. Vždyť vlastně neexistovala. Byla pouhou náhražkou,

– 36 –

imitací. Nikým. Imperátor přece nerozmlouvá s někým,

kdo je Nikdo. Imperátor se nepřiznává k chybám někomu,

kdo je Nikdo. Imperátor se neomlouvá někomu, kdo...“

„Promiň, udělal jsem chybu,“ řekl. Ta slova mu byla cizí a nepříjemná a vázla mu na rtech. „Pravdou je, že já jsem zavinil to, co tě potkalo. Ale dávám ti své slovo, že ti už nic nehrozí: žádná křivda, žádná újma, žádné nebezpečí. Nemusíš se bát.“

„Nebojím se,“ zvedla hlavu a nehledíc na etiketu se mu podívala do očí. Emhyr sebou trhl, zasažen nevinností a důvěřivostí toho pohledu. Okamžitě se vzpřímil, císařsky pyšný a vznešený až k sebeznechucení.

„Pros mne, o co chceš.“

Dívala se na něj a on si mimovolně připomenulnesčíslné příležitosti, kdy si právě tímto způsobem kupoval klid svědomí po spáchaných hanebnostech. Ve skrytu duše se sobecky těšil, že zaplatí tak lacino.

„Pros, o co chceš,“ zopakoval. Byl už tím hovoremunaven, leč ta únava paradoxně jeho hlas trochu polidštila. „Splním každé tvoje přání.“

Ať se na mě tak nedívá, pomyslel si. Nesnesu ten její pohled. Lidé se prý na mne bojí pohlédnout. A čeho sebojím já?

Kašlu na Vattiera a jeho státní zájem. Jestli o to ona poprosí, nechám ji odvézt domů, tam, odkud ji unesli. Třebas ve zlatém kočáře se šestispřežím. Stačí, aby poprosila.

„Pros, o co chceš,“ pravil potřetí.

„Děkuji,“ promluvila dívka, klopíc oči. „Císařské Veličenstvo je nesmírně šlechetné a štědré. Mohu-li mít prosbu...“

„Mluv.“

„Chtěla bych tady zůstat. Tady na Darn Rowan. U paní Stelly.“

Nepodivil se. Něco takového očekával. Takt mu zabránil v otázkách, které by byly ponižující pro ně oba.

– 37 –

„Dal jsem slovo,“ řekl chladně. „Staň se tvá vůle.“

„Děkuji, Veličenstvo.“

„Dal jsem slovo,“ zopakoval, uhýbaje očima jejímu zraku, „a dodržím je. I když si myslím, že jsi vyslovila špatné přání. Děláš chybu. Kdybys změnila názor...“

„Nezměním,“ řekla, když si uvědomila, že císař větu nedokončí. „Proč bych jej měla měnit? Zvolila jsem si paní Stellu, zvolila jsem si věci, kterých jsem v životě poznala tak málo... Domov, teplo, laskavost... Srdce. Jak může být takové přání špatné? Jak může být chybou?“

Ubohá naivní chudinko, pomyslel si Emhyr var Emreis, Deithwen Addan yn Carn aep Morvudd – Bílý plamentančící na mohylách nepřátel. Právě taková přání bývajínejosudovějšími chybami.

Avšak něco císaře zadrželo, aby to řekl nahlas – snadnějaká dávno zašlá vzpomínka.

*

„Zajímavé,“ pravila Nimue, když si vyslechla vyprávění.

„Opravdu zajímavý sen. Byly ještě nějaké další?“

„No zdali!“ uťala Condwiramurs rychlým pohybem nože špičku uvařeného vajíčka. „Ještě teď se mi točí hlava po té přehlídce! Ale to je běžné, první noc na novém místě se vždycky zdají blázniviny. Víš, Nimue, o nás snílkách setvrdí, že naše nadání nespočívá v tom, že máme snové vize. Nevyužijeme-li transu anebo hypnózy, neliší se naše vidiny od snů jiných lidí ani intenzitou, ani bohatstvím, aniobsahem. Nás odlišuje a o našem talentu rozhoduje něco jiného. My si sny pamatujeme. Jen výjimečně zapomínáme, co se nám zdálo.“

„Protože máte atypickou a jen pro vás charakteristickou činnost žláz s vnitřní sekrecí,“ pokračovala Paní jezera. „Triviálně řečeno, jsou jimi vylučovány i vaše sny. Jakovětšina vrozených magických talentů, rovněž váš je prozaicky

– 38 –

organického původu. Ale proč ti mám vysvětlovat něco, co

sama dobře víš. Chci si poslechnout, jaké sny sis ještězapamatovala.“

„Mladý chlapec,“ svraštila brvy Condwiramurs, „putující s mošnou přes rameno mezi poli. Je časné jaro, pole jsou holá. Vrby... Vrby kolem cest a na mezích. Křivé,vykotlané. A také holé, dosud neolistěné. Jinoch jde a rozhlíží se po kraji. Padá noc. Vycházejí hvězdy. Jedna z nich sepohybuje. Kometa. Protáhlá načervenalá jiskra protínající černé nebe...“

„Výborně,“ zaradovala se Nimue. „Nemám sice aniponětí, o kom jsi snila, ale mohu přesně určit datum. Červená kometa byla viditelná pouhopouhých šest dní na jaře toho roku, kdy byl uzavřen cintránský mír. Konkrétně v prvních dnech března. Neobjevila se též v ostatních snech nějaká indicie, která by nám posloužila jako časový údaj?“

„Moje sny,“ zakabonila se Condwiramurs a osolila si vajíčko, „nejsou jako kalendář zemědělských prací. Nemají datované titulky. Ale pro pořádek, zdálo se mi také o bitvě u Brenny, určitě jsem si dlouho prohlížela Certosův obraz ve tvé galerii. Datum konání bitvy je přece známo, bylo to rovněž v roce komety, pokud se nemýlím.“

„Nemýlíš. Vidělas v tom snu něco zajímavého?“

„Ani ne. Změť koní, lidí, zbraní. Lidé se vraždí a řvou. Někdo z toho všeho asi zešílel a křičí: ,Orli! Orli!‘“

„Co dál. Tvrdilas, že těch snů bylo tolik, až se ti z nich točí hlava.“

„Nevzpomínám si...“ zarazila se Condwiramurs. Nimue se usmála.

„No dobrá,“ vyhrkla adeptka, aby zavčasu zarazilapřípadný jedovatý komentář Paní jezera. „Tu a tam něcozapomenu. Nikdo není dokonalý. Moje sny jsou náhodné výjevy, ne nějaké uspořádané police v knihovně.“

„Vím,“ řekla Nimue. „Toto přece není zkouška tvých schopností, nýbrž rozbor legendy, jejích hádanek a bílých

– 39 –

míst. A jde nám celkem dobře, vždyť už v prvních snech

jsi určila dívku z portrétu jako falešnou Ciri, kterou chtěl

Vilgefortz oklamat císaře Emhyra...“

Zmlkla, neboť do kuchyně vstoupil král Rybář. Uklonil se, zamručel a vytáhl z kredence bochník chleba, láhev a balíček zavinutý do plátna. Pak se otočil k odchodu, ale kupodivu se předtím nezapomněl opět uklonit a něco zamručet.

„Kulhá,“ řekla Nimue se špatně skrývaným soucitem. „Byl vážně raněn, na lovu mu divočák rozerval nohu. Proto tráví tolik času na lodi. U vesel a při rybolovu zapomíná na své zmrzačení. Je to dobrý člověk. A já...“

Condwiramurs zdvořile mlčela.

„Já potřebuji muže,“ vysvětlila věcně malá čarodějka.

Já také, pomyslela si adeptka. U ďasa, jakmile se vrátím na Akademii, hned se nechám někým sbalit. Celibát jesnesitelný, ne však déle než jeden semestr.

Nimue si odkašlala:

„Jestli už nebudeš dále snídat a snít, můžeme přejít do knihovny.“

*

„Vraťme se ke tvému snu.“

Nimue otevřela složku, obrátila několik listů a vyňala jednu lavírovanou kresbu sépií. Condwiramurs okamžitě rozeznala zachycený výjev.

„Audience na Loc Grim.“

„Samozřejmě. Dvojnice je uvedena k císařskému dvoru. Emhyr předstírá, že se nechal napálit, bez mrknutí oka hraje komedii. Pohleď, zde jsou vyslanci neutrálních království, pro něž je to představení určeno. A tady nilfgaardští páni. Cítí se pokořeni, císař odmítl jejich urozené dcerušky, a dal tak podnět ke vzniku jejich koalice. Už stojí stranou,šeptají si, plánují pomstu, spiknutí, vraždu. Dvojnice stojí se

– 40 –

sklopenou hlavou před trůnem. Umělec, aby zdůraznil její

tajuplnost, skryl dokonce rysy její tváře pod závojem.

To je v podstatě všechno, co víme o falešné Ciri. Žádné

znění legendy se nezmiňuje o tom, co se s ní stalo později.“

„Není těžké se domyslet,“ řekla smutně Condwiramurs,

„že osud nebyl tomu děvčeti nakloněn. Až Emhyr získal

originál, a my přece víme, že jej získal, bezpochyby se zbavil

falsifikátu. Ve snu jsem sice nevycítila tragédii, i když bych

něco takového cítit měla, ovšem to, co vidím ve snech,

není absolutně věrný obraz skutečnosti. Jako každémučlověku se i mně do snů promítají moje touhy, stesky...I obavy.“

„Já vím.“

*

Prohlížely si grafické listy ve složkách a rozmlouvaly až do

oběda. Králi Rybáři se zjevně vydařil ranní lov, poněvadž na

oběd dostaly lososa na roštu. Na večeři také.

V noci Condwiramurs špatně spala: přejedla se.

Nevysnila nic. Cítila se proto trochu zahanbeně, ale

Nimue nad tím mávla rukou. Máme čas, před námi je ještě

mnoho nocí.

*

Věž Inis Witre měla několik koupelen, přepychových,

obložených mramorem, lesknoucích se mosazí,vyhřívaných hypokaustem, jehož topeniště bylo umístěno někde ve

sklepě. Condwiramurs dokázala lenošit ve vaně celé hodiny,

avšak s Nimue se setkala až v lázni – malé dřevěné budce

s můstkem na jezero. Seděly spolu na lavičce v pářestouající z rozpálených kamenů polévaných vodou a lenivě se

šlehaly březovými metličkami. Do očí jim stékal slaný pot.

„Pochopila jsem, že konečným výsledkem mé praxe na


– 41 –

Inis Witre by mělo být zodpovězení všech hádanek legendy

o zaklínači a zaklínačce.“

„Pochopilas dobře.“

„Ve dne mě inspiruješ tematickými debatamia uměleckými díly, abys mě připravila na noc, kdy mám vysnít, jak se která událost, dnes už třeba úplně zapomenutá, doopravdy seběhla.“

Tentokrát Nimue ani nepovažovala za nezbytnéodpovědět. Vstala a vylila na kameny vodu ze džberu. Horká pára jim na okamžik vzala dech.

Zbytek vody z vědra vylila Nimue na sebe.Condwiramurs obdivovala její postavu, maličkou, avšak souměrnou a velmi pěknou. Tělo a vláčnou pleť mohla čarodějcezávidět mnohá mladá dívka. Condwiramurs byločtyřiadvacet – a záviděla.

„I když opravdu vysním nějakou neznámou věc,“ otřela si adeptka zpocenou tvář, „jak si budeme moci být jisty, že jde o pravdivou událost? Vážně nevím...“

„Za chvíli,“ přerušila ji Nimue. „Teď rychle ven. Už v tom parnu nemohu vydržet. Ochladíme se a pak sipromluvíme.“

I to patřilo k rituálu. Pleskajíce bosými chodidly pohladkých prknech můstku, vyběhly z lázně a s hlasitýmpokřikem skočily do studené vody. Vyráchaly se, vylezly namůstek, posadily se na něj a ždímaly si vlasy.

Křikem a šploucháním vyrušený král Rybář seotočil, zastínil si oči dlaní a pohlédl směrem k nim. Vzápětí jim však ukázal záda a dále se věnoval svému rybářskému náčiní. Takové chování uznala Condwiramurs zasvrchovaně urážlivé a trestuhodné. Její názor na krále Rybáře se nedávno změnil, když zjistila, že při rybaření se věnujerovněž četbě. Všimla si, že s knihou zamířil dokonce i nazáchod – a šlo, světe div se, o Speculum aureum, dílomyšlenkově hluboké a náročné. Jestliže se tedy adeptka v prvních

dnech pobytu na ostrově divila vkusu své hostitelky, časem


– 42 –

přestala. Uvědomila si, že král Rybář je křupanema hulvátem pouze naoko. Zjevně takové chování považoval za

bezpečnou masku.

Tím více musí ženu urážet, zlobila se Condwiramurs, že nějaký mužský civí na udice a splávky, když nablízkudefilují dvě nahé nymfy, z nichž by takový starý kozel neměl spustit oči.

„Jak poznáme, že jsem vysnila pravdu?“ vrátila sek tématu, utírajíc se osuškou. „Znám snad všechny literárníúpravy legendy: od Marigoldova Půl století poesie po Paní jezera Andrey Ravixe. Znám důstojného Jarreho, rozličnávědecká pojednání, o populárních zpracováních ani nemluvě. Všechny ty příběhy na mne měly vliv, zanechaly stopy v mé paměti, nedokážu je vytěsnit ze svých snů. Je nějaká šance proniknout fikcí a vysnít pravdu?“

„Je.“

„Jak velká?“

„Stejná jako ta,“ ukázala Nimue pohybem hlavy na loďku na jezeře, „kterou má král Rybář. Podívej se, jak neúnavně nahazuje své háčky. Zachycuje jimi kořeny, potopené keře i stromy, staré boty, utopence a kdo ví co ještě. Ale čas od času něco uloví.“

„Takže dobrý lov,“ povzdechla si Condwiramurs a začala se oblékat. „Nahazujme háčky a lovme. Hledejme pravdivý průběh pověsti. Při vší úctě, Nimue, ty ale nejsi první na tomto lovišti. Je možné, aby nějaký detail uniklpozornosti historiků a badatelů, kteří zde lovili před námi? Nechali nám aspoň jednu rybičku?“

„Nechali,“ řekla Nimue přesvědčeně, rozčesávajíc simokré vlasy. „Bílá místa zaplnili smyšlenkami a krasomluvou. Anebo zahalili mlčením.“

„Například?“

„Například zaklínačovo přezimování v Toussaintu.

Všechna podání legendy odbývají to období krátkou větou ve smyslu: ,Hrdinové strávili zimu v Toussaintu.‘

– 43 –

Dokonce i Marigold, který svým avantýrám v tomknížectví věnoval celé dvě kapitoly, tajuplně mlčí o tom, čím se

zabýval zaklínač. Nestojí za to dovědět se, co se tam té zimy

událo? Po útěku z Belhavenu a setkání s elfem Avallac’hem

v podzemních sálech Tir ná Béa Arainne, po boji v Caed

Myrkwid a rozhovoru s druidkou? Co, u všech všudy, dělal



Andrzej Sapkowski

ANDRZEJ SAPKOWSKI


21. 6. 1948

Andrzej Sapkowski je považován za jednoho z nejlepších autorů slovanské fantasy. Je velice populární nejen v rodném Polsku, ale také v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, v Portugalsku, Francii, Švýcarsku a obrovskou popularitu si vydobyl ve Španělsku. V roce 2006 se připravuje vydání jeho knih v Anglii (nakladatelství Gollancz), vydavatel slibuje, že část nákladu půjde do USA. Jeho nejznámějším dílem jsou povídky a pětidílná sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a princezně Ciri. Tato část jeho díla byla i zfilmována, nicméně ohlasy filmu jsou spíše rozpačité a panuje obecná shoda, že polský film i navazující seriál Wiedźmin (Zaklínač) přes některé "světlé chvilky" ani zdaleka nedosahují kvalit předlohy.

Andrzej Sapkowski se narodil v Lodži a jelikož má nadání na jazyky, tak po studiu vysoké školy pracoval v oblasti zahraničního obchodu. Svou první povídku publikoval v roce 1986 a již o dva roky později byl jedním z nejoblíbenějších spisovatelů fantasy v Polsku. Kromě knih píše i povídky, recenze, komentáře a fejetony, zejména pak do polských fantasy časopisů Fantastika a Magie a Meč (v orig. Magia i miecz).

Mezi jeho nejnovější dílo patří "sága o Reinmarovi z Bělavy", historická fantasy, která se odehrává v období husitských válek především ve Slezsku a Čechách.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist