načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zaklínač V. – Křest ohněm – Andrzej Sapkowski

Zaklínač V. - Křest ohněm
-11%
sleva

Elektronická kniha: Zaklínač V.
Autor: Andrzej Sapkowski
Podnázev: Křest ohněm

Ve třetím díle ságy o Geraltovi a Ciri naplno zuří válka a nilfgaardský čísař Emhyr má, zdá se, vítězství na dosah. Ale nic není takové, jak se na první pohled jeví, a nejvíce ze všech to nakonec pocítí Geralt.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159 Kč 142
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leonardo
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 352
Rozměr: 18 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání šesté
Spolupracovali: z polského originálu ... Chrzest ognia ... přeložil Stanislav Komárek
Skupina třídění: Polská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-859-5171-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V tomto příběhu budeme následovat hlavně Geralta. Císař Emhyr van Emreiss v Nilfggardu chystá sňatek s Cirillou, princeznou z Cintry, která mu má přinést věnem nejen svou vlastní zemi, ale i celý válkou zmítaný Sever. Jenže princezna není pravá a to je pro Emhyrovy plány značná komplikace.
Politické kliky čarodějů a královských rádců lest odhalí, ale nic o ní netuší zaklínač potloukající se válečným územím. Samozřejmě se rozhodne vypravit se do Nilfgaardu a Ciri z Emhyrových spárů zachránit. Po cestě se k němu přidá několik zajímavých společníků od Marigolda a několika spřátelených trpaslíků až k bývalé dryádě Milwě a velice záhadnému Regisovi.
Geralt má jasný cíl a nepochybný úmysl, ale válka je válka a nelze procházet územím bojů a nevšímat si jich. A tak je čím dál více vtahován do lidského konfliku, se kterým původně nechtěl mít nic společného. Jeho zaklínačský kodex se rozpadá na kusy a zbývá už jen vůle přežít. Jenže Ciri není v Nilfgaardu, bojuje svou vlastní válku a ta ji stojí téměř život.

Do souboru knih o zaklínačovi Geraltovi patří:
Zaklínač I - Poslední přání
Zaklínač II - Meč osudu
Zaklínač III - Krev elfů
Zaklínač IV - Čas opovržení
Zaklínač V - Křest ohněm
Zaklínač VI - Věž Vlaštovky
Zaklínač VII - Paní jezera
Zaklínač VIII - Bouřková sezóna

Popis / resumé

Dívka z královského rodu, nadaná magickými schopnostmi, je nadále nezvěstná. Má o ni zájem konvent čarodějek, které by ji rády vyškolily jako vládkyni nové rozsáhlé říše. Zaklínač Geralt, jemuž byla dívka osudem určena, se při jejím hledání probíjí válečnou vřavou spolu s básníkem Marigoldem a dalšími přáteli. Fantasy. Třetí část ságy o Zaklínači. Setkáváme se opět Geraltem, který si léčí zranění utrpěna na Thaneddu v tajemném lese Brokilonu u dryád. Do příběhu vstupují nové důležité postavy, o kterých byla v dřívějších knihách jen malá či žádná zmínka. Na prvním místě je to lučištnice Milwa, dále pak rytíř Cahir a nakonec ještě postava nejtajemnější, upír Regis Třetí část ságy o zaklínači Geraltovi, který v této knize marně hledá uprostřed krvavých válek princeznu Ciri.

Zařazeno v kategoriích
Andrzej Sapkowski - další tituly autora:
Zaklínač I. - Poslední přání Zaklínač I.
Zaklínač II. - Meč osudu Zaklínač II.
Zaklínač III. - Krev elfů Zaklínač III.
Zaklínač IV. - Čas opovržení Zaklínač IV.
Zaklínač VI. - Věž vlaštovky Zaklínač VI.
Zaklínač VII. - Paní jezera Zaklínač VII.
 
K elektronické knize "Zaklínač V. - Křest ohněm" doporučujeme také:
 (e-book)
Zaklínač VI. - Věž vlaštovky Zaklínač VI.
 (e-book)
Zaklínač IV. - Čas opovržení Zaklínač IV.
 (e-book)
Zaklínač VII. - Paní jezera Zaklínač VII.
 (e-book)
Zaklínač III. - Krev elfů Zaklínač III.
 (e-book)
Zaklínač - Bouřková sezóna Zaklínač
 (e-book)
Zaklínač I. - Poslední přání Zaklínač I.
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LEONARDO

PETŘVALD



ANDRZEJ SAPKOWSKI

ZAKLÍNAČ

V.

KŘEST OHNĚM

TŘETÍ ROMÁN

O GERALTOVI A CIRI

LEONARDO

PETŘVALD

2011


Andrzej Sapkowski

CHRZEST OGNIA

Copyright © 1996 by Andrzej Sapkowski

Translation © 1997 by Stanislav Komárek

Cover Art © 2011 by Michal Ivan

Illustrations © 1997 by Jana Komárková

For Czech Edition © 2011 by Lenka Pilchová – Leonardo

ISBN 978-80-7477-038-8 (PDF)


Through these fields of destruction

Baptisms of fire

I’ve watched all your suffering

As the battles raged higher

And though they did hurt me so bad

In the fear and alarm

You did not desert me

My brothers in arms...

Dire Straits


– 7 –

Tehdy řekla věštkyně zaklínači: „Toto je moje rada: Obuj boty železné a do ruky vezmi berlu taktéž železnou. Běž v železných botách na sám konec světa, cestu před sebou železnou holí ohledávej a vlastními slzami skrápěj. Jdi ohněm i vodou, nezastavuj se, zpátky se neohlížej. Až prošlapeš železné podrážky, až odřeš železnou hůl, až větrem a žárem vyschnou tvé oči tak, že již nebudou schopny ani slzu uronit, pak dospěješ na konec světa. Tam snad nalezneš to, co hledáš, to, co miluješ. Kdož ví.“

Zaklínač tedy šel. Šel ohněm i vodou, za sebe se neohlížel. Než nevzal si železné boty ani berlu. Vzal jen svůj zaklínačský meč. Neposlechl slova věštkyně. A dobře učinil, poněvadž to byla mizerná věštkyně.

Flourens Delannoy:

Bajky a pohádky

KApITOLA pRVNÍ

V křoví pokřikovali ptáci.

Svahy údolí byly zarostlé trnitou houštinou dřišťálu a ostružiníku, výtečným místem pro úkryt a pastvu, nic

– 8 –

divného, že se sem slétali drobní opeřenci. Neúnavně zde trylkovali zvonci, cvrlikaly čečetky a konopky, chvílemi se ozývalo zvučné „pink-pink“ pěnkavy. Pěnkava ohlašuje déšť, pomyslela si Milwa a bezděčně pohlédla na oblohu. Nebylo na ní ani mráčku, ale na to pěnkavy nikdy nedbají. Tak či tak by deště bylo zapotřebí.

Tady, naproti vyústění údolí, bylo lovecké stanoviště poskytující slušnou šanci na dobrý úlovek – zvláště zde, v Brokilonu, v ráji divoké zvěře. Dryády, jež ovládaly rozsáhlé území původního pralesa, lovily poměrně zřídka a lidé neměli odvahu sem přicházet. V těchto místech se lovec pro maso či kožešiny mohl snadno sám stát lovnou zvěří. Brokilonské dryády neměly slitování s vetřelci. Milwa se o tom kdysi přesvědčila na vlastní kůži.

O zvěř v Brokilonu nouze nebyla, přesto však dneska strávila Milwa na čekané již dvě hodiny a stále žádný výsledek. Lovit za pochodu nemohla – měsíc trvající sucho vystlalo zemi pod nohama vrstvou suchého listí a větviček, šelestící a chrastící při každém kroku. V těchto podmínkách zaručovalo úspěch pouze nehybné vyčkávání v záloze.

Na oblouku luku se usadila babočka admirál. Milwa ji nezaplašila. Pozorovala, jak motýl skládá a rozkládá pestrá křídla, a zároveň si prohlížela luk, své nové jmění, z něhož se stále nepřestávala těšit. Byla vynikající lučištnicí, dokázala ocenit dobrou zbraň. Ta, kterou třímala v ruce, byla nejlepší z nejlepších.

Vlastnila v životě nepřeberně luků. Střílet se učila z obyčejných jasanových a tisových, avšak záhy dala přednost reflexním lukům ze skládaných materiálů, jakých používaly dryády. Byly kratší, lehčí a pohotovější, díky vrstvené kompozici dřeva, rohoviny a zvířecích šlach též „rychlejší“ než třeba tisové – vystřelený šíp doletěl k cíli rychleji a plochým obloukem, což zvláště při větru zmenšovalo možnost zanášení. Špičkovým výrobkům tohoto druhu se po elfsku říkalo zefhar, neboť načtyřikrát prohnutá ramena lučiště

– 9 –

připomínala právě tento runový znak. Milwa používala zefary dlouhou dobu a přesvědčila se, že ostatní typy se jim nevyrovnají.

Přesto však nakonec objevila takový luk. Nemohlo to být nikde jinde než na Námořním trhu v Cidaris, který byl proslulý přepestrou nabídkou zvláštního a vzácného zboží, dováženého plavci z nejvzdálenějších koutů světa, kam až dokázaly doplout jejich koggy a galeony. Kdykoliv se Milwě naskytla možnost, navštěvovala tržiště a prohlížela si cizokrajné luky. Právě tam jednoho dne získala luk, o kterém si myslela, že jí bude sloužit po dlouhá léta – v Zerrikánii vyrobený zefar, vyztužený leštěnými rohy stepní antilopy. Zdál se jí dokonalý. Ale pouze rok. Přibližně po roce, na stejném tržišti a u stejného kupce, nalezla opravdový skvost.

Ten luk byl dovezen z dalekého Severu. Lučiště bylo dlouhé přesně šedesát dva palce, na rukojeti z velmi tvrdého dřeva byla připevněna plochá ramena, sklížená střídavě z vrstev ušlechtilých dřev, velrybích kostic a vyvařených šlach. Od ostatních zbraní v krámku se nelišil pouze konstrukcí, nýbrž i cenou. Právě cena byla to první, co upoutalo pozornost lučištnice. Když ale vzala luk do ruky a vyzkoušela jej, bez smlouvání a otálení zaplatila, kolik si obchodník řekl. Čtyři sta novigradských korun. To se rozumí, že u sebe neměla tak ohromnou sumu – musela na trhu prodat svůj zánovní zerrikánský zefar, svazek sobolích kůží a překrásný výrobek elfských klenotníků, korálovou kamej na šňůrce říčních perel.

Leč nelitovala. Nikdy. Nový luk byl neuvěřitelně lehký a neomylně přesný. Třebaže nebyl příliš dlouhý, skrýval v klíženém lučišti nečekanou sílu. Vybaven dokonale vypnutou tětivou ze lněné a hedvábné příze, měl při čtyřiadvaceticoulovém napnutí tah padesáti pěti liber. Pravda, některé luky dosáhly tahu přes osmdesát, avšak Milwa to považovala za přehnané. Šíp z její velrybí pětapadesátky překonal vzdálenost dvou set stop mezi dvěma údery srdce a na sto kroků

– 10 –

měl dost síly, aby skolil jelena. Člověka, pokud nenosil zbroj, na stejnou vzdálenost prostřelil naskrz. Po zvířatech větších než jelen a lidech v brnění Milwa střílela málokdy.

Motýl odletěl. Ptactvo se neustále hašteřilo v houští. A pořád se nic neukázalo na dostřel. Milwa se pohodlně opřela o kmen borovice a pohroužila se do vzpomínek. Měla dost času.

*

K jejímu prvnímu setkání se zaklínačem došlo v červenci, dva týdny po událostech na ostrově Thaneddu a vypuknutí války v Dol Angra. Po mnoha dnech se Milwa vrátila do Brokilonu, přivedla s sebou zbytky komanda Scoia’tael, rozprášeného v Temerii při pokusu probít se na území válčícího Aedirnu. Veverky se chtěly přidat k povstání podnícenému elfy z Dol Blathanna. Nepodařilo se jim to a nebýt Milwy, nikdo z nich by nepřežil. Díky ní nalezly útočiště v Brokilonu.

Ihned po příjezdu jí bylo sděleno, že Aglaïs ji očekává v Col Serrai. Milwu to udivilo, protože Aglaïs byla představenou brokilonských léčitelek a hluboká kotlina Col Serrai se svými jeskyněmi a horkými zřídly byla místem uzdravování.

Poslechla však pozvání, protože byla přesvědčena, že jde o přání nějakého léčeného elfa, který chce jejím prostřednictvím navázat spojení se svým komandem. Když ale spatřila zraněného zaklínače a dozvěděla se, oč jde, popadl ji vztek. S rozevlátými vlasy vyběhla z jeskyně a všechnu zlost si vylila na Aglaïs:

„Viděl mě! Viděl mou tvář! Uvědomuješ si, co mi hrozí?“

„Ne, neuvědomuji,“ odvětila nevzrušeně léčitelka. „Je to Gwynbleidd, zaklínač. Přítel Brokilonu. Je tady od novoluní, čtrnáct dní. A ještě nějaký čas uběhne, než bude moci vstát a chodit. Prahne po zprávách ze světa, zprávách o svých blízkých. Pouze ty mu je můžeš doručit.“

– 11 –

„Zprávy ze světa? Zbláznila ses, divoženko? Máš ponětí, co se teď děje ve světě za hranicemi tvého klidného lesa? V Aedirnu se válčí! V Brugge, Temerii a Redanii je rozvrat, peklo, lov na lidi! Všude pátrají po těch, kteří zosnovali rebelii na Thaneddu! Na každém kroku je plno špiclů a an’givare, stačí jen slůvko utrousit, hubu otevřít, a už si na tebe kat v temné kobce červeným železem posvítí. Teď mám chodit vyzvídat, vyptávat se, sbírat zprávy? Nastavovat krk? Pro koho? Pro nějakého polomrtvého zaklínače? Je to snad můj bratr anebo přítel? Přišlas o rozum, Aglaïs!“

„Jestli máš v úmyslu takhle křičet,“ nenechala se vyvést z míry dryáda, „pojďme dál do lesa. On potřebuje klid.“

Milwa se bezděčně ohlédla k jeskyni, kde před chvíli viděla raněného. Je to kus chlapa, musela uznat v duchu, hubený, ale samá šlacha... Hlavu má bílou, ale břicho ploché jako mladík, na první pohled je jasné, že se v životě s nouzí potýkal, ne s pivem a se slaninou...

„Byl na Thaneddu,“ konstatovala, nezeptala se. „Vzbouřenec.“

„Nevím,“ pokrčila rameny Aglaïs. „Je raněn, potřebuje pomoc. Ostatní mě nezajímá.“

Milwa se zarazila. Léčitelka byla známá svou málomluvností, ale Milwa již stačila vyslechnout klevety dryád z východní hranice a o tom, co se přede dvěma týdny v lese událo, vlastně všechno věděla. O mladé čarodějce s kaštanovými vlasy, která se v magickém záblesku nenadále objevila uprostřed Brokilonu a přivlekla s sebou mrzáka s přeraženou rukou a nohou. Byl to zaklínač, kterého dryády znaly pod jménem Gwynbleidd – Bílý vlk.

Zpočátku, jak vyprávěly vzrušené dryády, žádná nevěděla, co dělat. Zkrvavený zaklínač střídavě křičel a omdléval, Aglaïs ho obvazovala, čarodějka nadávala. A plakala. Tomu poslednímu Milwa ani za mák nevěřila – kdo kdy viděl vědmu plakat? Později prý přišel příkaz z Duén Canell, od

– 12 –

Stříbrooké Eithné, paní Brokilonu. Rozkaz vládkyně lesa dryád zněl: ,Čarodějku poslat pryč, zaklínače léčit‘.

Byl léčen, to Milwa viděla. V jeskyni ležel v nádrži naplněné vodou z brokilonských čarovných pramenů a jeho v dlahách znehybněné končetiny byly hustě ovinuty šlahouny léčivé conynhaely a výhonky purpurového kostivalu. Byl při smyslech, přestože léčení conynhaelou obvykle leží v bezvědomí, mluví z cesty, promlouvá z nich magie...

„Nuže?“ vytrhl ji ze zamyšlení pokojný hlas léčitelky. „Jak ses rozhodla? Co mu mám povědět?“

„Aby táhl ke všem čertům,“ zavrčela Milwa a rázně si popotáhla brašnou a loveckým nožem obtížený pás. „A ty ho tam můžeš doprovodit, Aglaïs.“

„Je to tvoje rozhodnutí. Nemohu tě nutit.“

„Správně. Nemůžeš.“

Odešla do řídkého borového lesa, ani jednou se neohlédla. Hněvala se.

O událostech, které se přihodily o prvním červencovém novu na Thaneddu, Milwa věděla, vyprávěli o tom Scoia’tael. Během sjezdu čarodějů došlo na ostrově k boji o moc, byla prolita krev a padaly hlavy. Jako na smluvené znamení vpadla tou dobou nilfgaardská vojska do Lyrie a Aedirnu. Začala válka. Zároveň zahájily ozbrojené síly Temerie, Redanie a Kaedwenu mohutné tažení proti Veverkám. Za prvé proto, že vzbouřené mágy prý přišlo na ostrov zbraněmi podpořit komando Scoia’tael. Za druhé: údajně to byl elf anebo půlelf, kdo dýkou bodl a zabil redanského krále Vizimira. Rozzuření lidé se všemi prostředky pustili do Scoia’tael. Rozpoutala se řež, elfská krev tekla proudem.

Ha, napadlo Milwu, možná je něco pravdy na těch kněžských žvástech o blízkém konci světa a posledním soudu. Svět je v jednom ohni, člověk je nejen elfovi, ale i člověku vlkem, bratr bratru nepřítelem na smrt... A zaklínač zasahuje do politiky, účastní se rebelie. Zaklínač má přece za úkol putovat z místa na místo a hubit lidem nebezpečné

– 13 –

netvory! Co svět světem stojí, žádný zaklínač se nemíchal do politiky ani do války. Mezi lidem se dokonce traduje bajka o přihlouplém králi, co chtěl vodu čerpat řešetem, ze zajíce učinit kurýra a ze zaklínače vojvodu. A tumáš, zaklínač poraněn v protikrálovském spiknutí, musí se v nepřístupném pralese před trestem ukrývat. Vskutku konec světa!

„Vítej, Mario.“

Trhla sebou. O sosnu se opírala nevysoká dryáda, jejíž oči a vlasy měly barvu stříbra. Na pozadí lesního porostu jí paprsky zapadajícího slunce vytvořily okolo hlavy svatozář. Milwa poklekla na jedno koleno a schýlila hlavu:

„Buď pozdravena, paní Eithné.“

Vládkyně Brokilonu zastrčila za lýkový opasek nožík ve tvaru srpu.

„Vstaň,“ vyzvala dívku. „Projdeme se. Chci si s tebou promluvit.“

Kráčely bok po boku stínem lesa, drobná, stříbrovlasá dryáda a vysoká, plavá dívka. Trvalo dlouho, než se daly do řeči:

„Dávno jsi nezavítala do Duén Canell, Mario.“

„Měla jsem málo času, paní Eithné. Od Stužky je do Duén Canell daleko a já... Vždyť víš.“

„Vím. Jsi unavená?“

„Elfové potřebují pomoc. Pomáhám jim přece na tvůj rozkaz...“

„Na mou prosbu.“

„Ovšem. Na prosbu.“

„Mám ještě jednu.“

„Myslela jsem si to. Zaklínač?“

„Pomoz mu.“

Milwa se zarazila a otočila, prudkým pohybem ulomila překážející větvičku, otočila ji v prstech a hodila na zem.

„Už půl roku,“ řekla tiše, upírajíc zrak do stříbřitých očí dryády, „nasazuji život, elfy z rozbitých komand převádím

– 14 –

do Brokilonu. Když si odpočinou a uzdraví se z ran, vodím je nazpět... Je to málo? Neudělala jsem ještě dost? Každého novu odcházím do černé noci... Vždyť už se bojím slunce jako netopýr anebo puštík...“

„Nikdo nezná lesní stezky jako ty.“

„V lese se nic nedovím, musím mezi lidi. Zaklínač chce, abych mu nosila zprávy. Patřil ke vzbouřencům, jeho jméno budou znát všichni an’givare. Ani pro mne není ve městech zvlášť bezpečno. Co když mě někdo pozná? Lidé nezapomněli, ta krev je ještě čerstvá... Protože tehdy bylo prolito hodně krve, paní Eithné.“

„Nemálo,“ stříbrné oči staré dryády byly cizí, studené, neproniknutelné. „Nemálo, to je pravda.“

„Jestli mě poznají, narazí mě na kůl.“

„Jsi rozvážná a opatrná.“

„Abych zjistila, co se chce zaklínač dozvědět, musí jít opatrnost stranou. Musím se vyptávat. A v dnešní době je smrtelně nebezpečné projevovat zvědavost. Jestli mne chytí...“

„Máš spojení.“

„Zabijí mě. Umučí. Nebo zavlečou na Drakenborg...“

„Jenže mi něco dlužíš.“

Milwa odvrátila tvář a kousla se do rtu.

„Ano, dlužím,“ přiznala hořce. „Není mi dovoleno na to zapomenout.“

Zavřela oči a ihned se jí stáhla tvář, rty se zachvěly a čelisti stiskly. Pod víčky jí chladným měsíčním světlem tamté noci zasvítila vzpomínka. Vrátila se pronikavá bolest v kotníku, kolem něhož se zadrhla smyčka pasti. Strašlivým trhnutím vyvolaná bolest v kloubech. V uších jí zašustilo listí švihem se vzpřimujícího stromu... Křik, divoké, vyděšené zmítání a plíživý pocit strachu, když pochopila, že se vlastní silou nevyprostí... Strach, vrzání lana, rozhoupané stíny, země nad hlavou a nebe pod nohama, obrácené vrcholky stromů, bolest a krev bušící ve spáncích... A po rozednění dryády, v kruhu kolem ní... Stříbrný smích. Loutka na provázku!

– 15 –

Houpej se, houpej hlavou dolů. Její vlastní, ale zároveň cizí křik. A potom tma.

„Ano, mám dluh,“ potvrdila skrze zaťaté zuby. „Jsem přece z provazu odříznutý oběšenec. Jak vidím, dokud budu naživu, ten dluh nesplatím.“

„Každý má nějaký dluh,“ řekla Eithné. „Takový je život, Mario Barring. Dluhy a splátky, závazky, vděčnost... Udělat něco pro někoho. Nebo možná pro sebe? Protože ve skutečnosti vždy platíme sobě, ne někomu jinému. Každý dluh musíme vyrovnat sami se sebou, každý z nás je zároveň dlužník i věřitel. Jen musíme sami sobě předkládat účty. Při příchodu na svět je nám dána chvíle života, a pak už jen splácíme dluhy. Sobě. Pro sebe. Proto, aby byly vyrovnány, až nadejde konec.“

„Ten muž je ti blízký, paní Eithné. Ten... zaklínač.“

„Blízký. Přestože o tom ani sám neví. Vrať se do Col Serrai, Mario Barring. Běž za ním. A splň mu, oč tě požádá.“

*

V údolí zašustilo listí, praskla větvička. Ozvalo se hlasité, podrážděné „ček-ček“ vyplašené straky, ptáci odletěli. Milwa zatajila dech. Konečně.

„Ček-ček-ček,“ zakřičela straka. Zapraskala další větvička.

Milwa si upravila starý oblýskaný kožený chránič na levém předloktí a vložila ruku do smyčky na úchytu luku. Z toulce vytáhla šíp, mimovolně přezkoumala stav letek a hrotu. Šípy kupovala na jarmarcích, obvykle vybírala tak jeden z deseti, avšak opeření vždy vyráběla sama. Většina prodávaných hotových střel měla letky krátké a nastavené podél dříku, Milwa však používala výhradně spirálově opeřené šípy s letkami nikdy kratšími než pět coulů.

Nasadila šíp na tětivu a zahleděla se k ústí údolí, mezi červenými bobulkami ověšené keře dřišťálu.

Pěnkavy neodletěly daleko, opět je bylo slyšet. Pojď,

– 16 –

srnko, pomyslela si Milwa, napínajíc luk. Pojď, jsem připravená.

Ale ještě v křoví odbočily srny k napajedlu u potůčku, tekoucímu ke Stužce. Z údolí vyšel jen srnec. Pěkný, odhadem okolo čtyřiceti liber váhy. Zvedl hlavu, zastříhal ušima, potom přistoupil k nejbližšímu keři a uškubl pár lístků.

Byl otočen dobře, bokem zezadu. Kdyby mezi ním a Milwou právě nestál kmínek stromu, bez váhání by vystřelila. Jestli by trefila do břicha, hrot by je prostřelil a pronikl by k srdci, játrům anebo plícím. Pokud by zasáhla stehno, přeťal by hrot tepnu a zvíře by rychle padlo. Čekala, neuvolňovala tětivu.

Srnec náhle popošel pár kroků a otočil se k ní čelem. Milwa v duchu zaklela. Zásah zepředu byl nejistý, šíp mohl minout plíce a skončit někde v břišní dutině. Vyčkávala, zadržovala dech, v koutku úst cítila slanou chuť tětivy. To byla další velká, neocenitelná přednost jejího luku – žádnou silnější anebo nedokonaleji vypracovanou zbraň by nedokázala tak dlouho udržet napjatou, aniž by riskovala únavu svalů a sníženou přesnost střely.

Naštěstí se v následující chvíli srnec otočil bokem. Sklonil hlavu a začal se pást. Milwa vydechla, namířila na komoru a lehce pustila tětivu z prstů.

Nezaslechla však očekávané prasknutí hrotem přeraženého žebra. Srnec vyskočil, frkl a zmizel. Jenom suché větve zapraskaly a zašustilo listí.

Několik úderů srdce stála Milwa nehybně jako kamenná socha lesní bohyně. Teprve když zanikl poslední zvuk, zvolna spustila pravou ruku od tváře a sklonila luk. Uložila si do paměti trasu útěku zasaženého zvířete, klidně se posadila a opět se opřela o strom. Byla zkušená lovkyně, od dětství pytlačila v panských lesích, svou první srnu složila v jedenácti letech, prvního čtrnácteráka – jako předzvěst nebývalého loveckého štěstí – přesně v den svých čtrnáctých narozenin. Zkušenost ji naučila, že s pronásledováním

– 17 –

poraněného zvířete není třeba spěchat. Pokud zasáhla přesně, srnec neuběhl více než dvě stě kroků. Pokud trefila o něco hůře – ač si takovou možnost ze zásady nepřipouštěla – mohla jí ukvapenost lov jen ztížit. Postřelené zvíře se po krátkém, panickém úprku zastaví. Je-li však pronásledováno a plašeno, dokáže se i před smrtí hnát ozlomkrk a zastavit se až za sedmi horami.

Měla zhruba půl hodiny času. Strčila si do úst utržené stéblo trávy a zamyslela se. Vzpomínala.

*

Když se po dvanácti dnech vrátila do Brokilonu, zaklínač už chodil. Kulhal sice a nezatěžoval čerstvě srostlou kost, nicméně chodil bez cizí pomoci. Milwu to nepřekvapilo: věděla o divotvorných účincích lesní vody a rostliny zvané conynhaela. Znala také léčitelské schopnosti Aglaïs, několikrát byla svědkyní takřka zázračného vyléčení velmi vážně poraněných dryád. A ani pověsti o úžasné houževnatosti a odolnosti zaklínačů nebyly, jak vidno, vycucané z palce.

Nešla do Col Serrai hned po příchodu, třebaže ji dryády upomínaly, že se Gwynbleidd nemohl dočkat jejího návratu. Otálela úmyslně, své poslání nesla stále s nelibostí a chtěla to dát patřičně najevo. Doprovodila do tábora elfy, které přivedla do Brokilonu. Rozvláčně podala hlášení o všem, co je cestou potkalo, a upozornila dryády na lidmi chystanou blokádu hranice na Stužce. Teprve na třetí upomenutí se Milwa zašla vykoupat, převléci a vypravila se za zaklínačem.

Čekal na ni pod cedry na okraji mýtiny. Procházel se, čas od času se protahoval a dělal dřepy. Podle všeho mu Aglaïs doporučila cvičení.

„Jaké jsou zprávy?“ zeptal se po pozdravu. Hraná lhostejnost v jeho hlase ji však neoklamala.

– 18 –

„Válka se zřejmě chýlí ke konci,“ mávla rukou. „Nilfgaard rozdrtil Lyrii i Aedirn. Verden se poddal a temerský král uzavřel smlouvu s císařem. Elfové založili vlastní království v Dolině květů, ale Scoia’tael z Temerie a Redanie tam neodešli. Bojují dále...“

„To jsem nemyslel.“

„Ne?“ předstírala údiv. „Ach, ano. Zašla jsem do Dorianu, jak jsi mne žádal, i když to pro mne byla nemalá zacházka. Cesty dnes nejsou bezpečné...“

Odmlčela se. Teď už na ni nespěchal.

„Ten Codringher,“ zeptala se po chvíli, „kterého jsem měla vyhledat, byl tvůj přítel?“

V zaklínačově tváři se nepohnul ani sval, nicméně Milwa poznala, že pochopil okamžitě.

„Ne, nebyl.“

„To je dobře,“ pokračovala s úlevou, „protože už není mezi živými. Uhořel ve svém domě, ze kterého zůstal jenom komín a zbytek průčelí. Po celém Dorianu se o tom klevetí. Jedni roztrubují, že se nebožtík Codringher zabýval černou magií a míchal jedy, že uzavřel smlouvu s nečistými silami a nakonec ho pohltilo peklo, druzí se domýšlejí, že strkal nos tam, kam neměl, což prý ostatně bylo jeho zvykem. Někomu to ale zatraceně nebylo po chuti, dal ho tedy odstranit a založit požár, aby zametl stopy. Jaký je tvůj názor?“

Nedočkala se ani odpovědi, ani nic nevyčetla z jeho pobledlé tváře. Pokračovala tedy, ale neslevila ze zlobného a přezíravého tónu.

„Nepřipadá ti zvláštní, že Codringherův dům vyhořel za červencového novoluní, ve stejnou noc, kdy se udála ta mela na Thaneddu? Jako kdyby se někdo domníval, že Codringher o té záležitosti něco ví a mohl by mluvit. Jako kdyby mu chtěl někdo zavčasu zavřít ústa na věčné časy. Co ty na to? Ha, nic neříkáš. Nejsi moc hovorný patron. Tak ti něco povím já: to vyptávání a pátrání, kterým jsi mě pověřil,

– 19 –

je nebezpečné. Ten někdo může chtít umlčet i jiné huby než jenom tu Codringherovu. To mě napadlo...“

„Omlouvám se,“ promluvil konečně. „Máš samozřejmě pravdu. Ohrozil jsem tě. Byl to příliš nebezpečný úkol pro...“

„Pro ženskou, že jo?“ odhodila prudkým pohybem hlavy z ramen dosud vlhké vlasy. „Tos chtěl říct? Pche, našel se kavalír! Zapiš si za uši, že i když si k čurání musím dřepnout, moje kazajka je podšitá vlkem, a ne zajícem! Neměj mne za zbabělce, když mne vůbec neznáš!“

„Znám tě,“ namítl tiše, nevšímaje si jejího zvýšeného hlasu. „Jsi Milwa – Káně. Doprovázíš do Brokilonu Veverky, jen ty s nimi dokážeš proklouznout mezi hlídkami. Znám tvou odvahu. Jenže já jsem tě lehkomyslně a sobecky vystavil...“

„Hlupáku!“ přerušila ho zhurta. „Kvůli mě tě hlava bolet nemusí! O své děvče si dělej starosti!“

Potměšile se ušklíbla. Tentokrát ho výraz tváře prozradil. Úmyslně mlčela, čekala na další otázky.

„Co o ní víš?“ vypravil ze sebe. „A od koho?“

„Tys měl svého Codringhera,“ odsekla a pyšně pohodila hlavou, „já mám zase svoje známé. I oni mají bystré oči a uši.“

„Mluv. Prosím tě, Milwo.“

„Po tom pozdvižení na Thaneddu to všude vře,“ začala zeširoka. „Rozpoutaly se hony na zrádce. Především na mágy, kteří se zaprodali Nilfgaardu, a na nepřátele všeho druhu. Někteří byli zatčeni. Po některých jako by se zem slehla. Není těžké uhodnout, pod čí křídla se utíkali schovat. Ale nebyli pronásledováni jen čarodějové a zrádci. Vzbouřené mágy na Thaneddu podpořilo zbraněmi komando Veverek, vedl je proslulý Faoiltiarna. Toho zvlášť usilovně hledají. Každého zajatého elfa berou na mučidla a cíleně se vyptávají na Faoiltiarnovo komando.“

„Kdo je ten Faoiltiarna?“

– 20 –

„Elf, Scoia’tael. Zatápí lidem jako málokterý jiný. Za jeho hlavu je velká odměna. Ale nehledají jenom jeho. Také nějakého nilfgaardského rytíře, který se prý na Thaneddu objevil. A ještě...“

„Mluv.“

„An’givare se vyptávají na zaklínače jménem Geralt z Rivie. A děvče jménem Cirilla. Ty dva musí za každou cenu dostat živé. Kdo by jim zkřivil vlas, propadne hrdlem. Haha! Musí tě mít v lásce, když mají takovou starost o tvoje zdraví...“

Zarazila se, jakmile spatřila výraz jeho tváře, z níž pojednou zmizel nelidský klid. Uvědomila si, že přes všechnu její zlomyslnou snahu se jí nepodařilo nahnat tomu muži strach. Přinejmenším ne o jeho vlastní kůži. Nečekaně pocítila něco jako stud.

„To jejich špiclování je k ničemu,“ řekla mírněji, avšak stále ještě s úsměškem na rtech. „V Brokilonu jsi v bezpečí. Ani to děvče nedostanou. Když překopali rozvaliny na Thaneddu, trosky té magické věže, která se tam zřítila... Hola, co je s tebou?“

Zaklínač se zapotácel, opřel se o cedr a ztěžka usedl u jeho kmene. Milwa se vyděsila, když spatřila jeho mrtvolně bledý obličej.

„Aglaïs! Sirsso! Fauwe! Rychle sem! Cholera, snad nechce umírat? Hej, ty!“

„Nevolej je... Nic mi není... Mluv. Chci vědět...“

Náhle pochopila.

„Pod sutí nic nenašli!“ vykřikla, cítíc, jak též bledne. „Vůbec nic! Nebyla v troskách! I když obrátili každý kámen a pomáhali si kouzly, nenašli ji...“

Otřela si pot z čela a gestem zastavila přibíhající dryády. Uchopila sedícího zaklínače za ramena a sklonila se nad ním, až její světlé vlasy sklouzly na jeho sinalou tvář.

„Špatně jsi mě pochopil,“ mluvila chvatně, nesouvisle, obtížně hledala slova, kterými ho chtěla uklidnit. „Chtěla

– 21 –

jsem ti jen říct, že... Nerozuměls mi. Protože já... Jak jsem měla vědět, že ty... To jsem nechtěla... Já jenom, že to děvče... Že ji nenajdou, protože zmizela beze stopy jako ti čarodějové... Promiň mi to.“

Neodpověděl. Díval se stranou. Milwa se zakousla do rtu, zaťala pěsti.

„Za tři dny odcházím z Brokilonu,“ řekla mírně po dlouhém, velmi dlouhém mlčení. „Jen co ubude měsíce a noci budou temnější. Vrátím se za deset dní, možná dřív. Hned po Lammasu, v prvních srpnových dnech. Neboj se. I kdybych měla proslídit celý kraj, dovím se o ní. A ty se dovíš všechno, co o té dívce zjistím.“

„Děkuji, Milwo.“

„Do deseti dnů... Gwynbleidde.“

„Jsem Geralt,“ napřáhl ruku. Stiskla ji bez rozmýšlení. Velmi silně.

„Já jsem Maria Barring.“

Kývnutím hlavy a náznakem úsměvu poděkoval za její upřímnost, poznala, že ji ocenil.

„Buď opatrná, prosím. Dávej pozor, koho se vyptáváš.“

„O mě se nestarej.“

„Tvoji informátoři... Věříš jim?“

„Nevěřím nikomu.“

*

„Zaklínač je v Brokilonu. U dryád.“

„Předpokládal jsem to,“ založil si Dijkstra paže na prsou. „Dobře, že se to potvrdilo.“

Odmlčel se. Lennep si olízl rty. Čekal.

„Dobře, že se to potvrdilo,“ zopakoval šéf redanské tajné služby zamyšleně, jako kdyby hovořil sám k sobě. „Jistota je tak či tak lepší než předpoklad. Ech, kdyby se ještě ukázalo, že Yennefer je s ním... Není s ním nějaká čarodějka, Lennepe?“

– 22 –

„Čarodějka?“ zpozorněl špión. „Ne, pane, není. Co rozkážeš? Chceš-li ho živého, vylákám ho nějakou lstí z lesa. Pokud ho budeš chtít zabít...“

„Lennepe,“ upřel Dijkstra na agenta chladný pohled, „nebuď přehnaně horlivý. V našem oboru se přemrštěná iniciativa nevyplácí. Je vždy podezřelá.“

„Pane,“ zbledl Lennep. „Já jenom...“

„Vím. Jenom ses ptal, co rozkazuji. Rozkazuji: nechej zaklínače na pokoji.“

„Provedu. Co s Milwou?“

„Ji nech taky na pokoji. Prozatím.“

„Rozkaz. Mohu jít?“

„Běž.“

Agent odešel, tiše a pečlivě za sebou zavřel dubové dveře komnaty. Dijkstra dlouhou dobu nepromluvil, zadumaně hleděl na stůl zavalený lejstry – mapami, dopisy, udáními, protokoly z výslechů, rozsudky smrti.

„Ori.“

Tajemník zvedl hlavu a odkašlal si.

„Zaklínač je tedy v Brokilonu.“

Ori Reuwen si znovu odkašlal a mimoděk se podíval pod stůl na velitelovu nohu. Dijkstrovi ten pohled neunikl.

„Jistě. Tohle mu nezapomenu,“ zavrčel. „Dva týdny jsem se nemohl ani postavit. Ponížil jsem se před Filippou, když jsem musel jako pes škemrat o ty její prokleté čáry, jinak bych pajdal do nejdelší smrti. Dobře mi tak, je to moje vina, podcenil jsem ho. Nejvíc mě žere, že mu to nemůžu oplatit, rozsekat mu tu jeho vědmáckou prdel! Sám nemám čas a svoje lidi nemůžu zatahovat do osobních účtů! Že nemůžu, Ori?“

„Ehm, ehm...“

„Nechrchlej. Sám vím. K čertu, jak jen ta moc člověka pokouší! Jak svádí, aby ji zneužil! Když ji člověk má, snadno zapomene... A když zapomene, už se nedokáže vrátit... Filippa Eilhart sedí pořád na Montecalvu?“

– 23 –

„Ano.“

„Popadni pero a kalamář. Nadiktuji ti pro ni dopis. Piš... Hrome, nemohu se soustředit. Co je to za křik, Ori? Zatraceně, co se tam venku děje?“

„Žáci házejí kamení na rezidenci nilfgaardského vyslance. Zaplatili jsme jim za to, ehm, ehm, tak se mně zdá.“

„Aha. Správně. Zavři okno. Zítra ať jdou zase házet kamení na filiálku banky trpaslíka Giancardiho. Odmítl mi prozradit totožnost majitelů kont.“

„Giancardi, ehm, ehm, poukázal značnou sumu na válečný fond.“

„Hm. Tak ať jdou kamenovat banky, které nedaly nic.“

„Všechny daly.“

„Nudíš mě, Ori. Piš, povídám! Milovaná Fil, světlo mých... Šlak aby to trefil, pořád zapomínám. Vezmi nový arch. Připraven?“

„Připraven, ehm, ehm.“

„Drahá Filippo. Paní Triss Ranuncul má jistě starost o zaklínače, kterého teleportovala z Thaneddu do Brokilonu. Chtěla tuto skutečnost udržet v tajnosti ba i přede mnou, což se mne tuze dotklo. Uklidni ji tedy, zaklínač je již v pořádku. Dokonce začal vysílat z Brokilonu vyzvědačku s úkolem najít stopu princezničky Cirilly, osůbky, o níž máš přece i Ty mimořádný zájem. Našemu příteli Geraltovi se zjevně dosud nedoneslo, že zmíněná Cirilla je v Nilfgaardu, kde se chystá ke sňatku s císařem Emhyrem. Postarám se, aby se k zaklínači tato informace neprodleně donesla, neboť mi přece záleží na tom, aby nadále zůstal v Brokilonu. Napsals to?“

„Ehm, ehm, zůstal v Brokilonu.“

„Nový odstavec. Zajímalo by mne... Ori, otírej pořádně ten brk, hrome! Dopis musí vypadat úhledně, píšeme Filippě, a ne dvornímu radovi. Nový odstavec. Zajímalo by mne, proč se zaklínač nesnaží navázat spojení s Yennefer. Nemohu uvěřit, že by to jeho s obsesí hraničící pominutí

– 25 –

smyslů tak zčistajasna vyhaslo, dokonce i v případě odlišného politického stanoviska jeho ideálu. Na druhou stranu, kdyby to byla Yennefer, kdo vydal Cirillu Emhyrovi, a kdybych na to měl důkazy, s chutí bych zařídil, aby se zaklínači dostaly do rukou. Problém by byl odstraněn, ta věrolomná černovlasá kráska by si nebyla jista dne ani hodiny. Se zaklínačem nejsou žerty, dotkne-li se někdo jeho holčičky, Artaud Terranova za to na Thaneddu zaplatil hlavou. Co se týče Yennefer, chci věřit, Fil, že nemáš důkazy její zrady a netušíš, kde se nalézá. Mrzelo by mne, kdyby to bylo další přede mnou skrývané tajemství. Já před Tebou žádná nechovám... Čemu se hihňáš, Ori?“

„Ničemu, ehm, ehm.“

„Pokračuj! Já před Tebou žádná nechovám, Fil, a věřím ve vzájemnou důvěru. Zůstávám s hlubokou oddaností et cetera, et cetera. Dej, podepíšu to...“

Ori Reuwen posypal list pískem. Dijkstra se pohodlně usadil, sepnul ruce na břiše a zatočil mlýnkem z palců.

„Ta Milwa, kterou zaklínač posílá na výzvědy,“ začal rozhovor. „Co mi o ní povíš?“

„Zabývá se, ehm, ehm,“ odkašlal si tajemník, „převáděním rozprášených elfských band do Brokilonu. Pomáhá Scoia’tael uniknout obklíčení a pronásledování temerskou armádou, díky ní si mohou odpočinout a znovu se zformovat do bojových komand...“

„Nevykládej mi obecně známá fakta,“ přerušil ho Dijkstra. „O její činnosti vím a hodlám ji využít. Nebýt toho, už dávno bych ji předhodil Temerům. Co mi můžeš prozradit o ní samotné? O Milwě jako takové?“

„Pochází, jak se mi zdá, z nějaké zapadlé osady v Horním Soddenu. Ve skutečnosti se jmenuje Maria Barring. Milwa je přezdívka, kterou jí daly dryády. Ve Starší mluvě znamená...“

„Káně,“ skočil mu do řeči Dijkstra. „Já vím.“

„Její děd i praděd byli lovci, pro všechny z jejího rodu byl

– 26 –

les druhým domovem. Starému Barringovi udupal syna los, vyučil tedy lesnímu řemeslu dcerku. Když pak zemřel, její matka se znovu provdala. Ehm, ehm, Maria si s otčímem nerozuměla, a proto utekla z domova. Měla tehdy, jak se mi zdá, šestnáct roků. Odešla na Sever, živila se lovem, ale šli po ní všichni panští lesníci a lovčí, stopovali ji a štvali jako divou zvěř. Zkusila tedy pytlačit v Brokilonu, a tam, ehm, ehm, ji lapily dryády.“

„A namísto toho, aby ji zabily, přijaly ji mezi sebe,“ doplnil Dijkstra. „Ona se jim za to odvděčila. Domluvila se s brokilonskou vědmou, se starou Stříbrookou. Maria Barring je mrtva, ať žije Milwa... Kolik kárných výprav vyřídily, než to těm tupcům ve Verdenu a Keracku došlo? Tři?“

„Ehm, ehm... Čtyři, jak se mi zdá...“ Orimu Reuwenovi se neustále něco zdálo, třebaže měl naprosto neselhávající paměť. „Dohromady to bylo kolem stovky lidí, těch nejzapřisáhlejších lovců skalpů. Dlouho neměli žádné podezření, poněvadž Milwa například vynesla raněného chlapa z obklíčení na vlastních zádech a zachráněný vychvaloval její statečnost do nebes. Teprve počtvrté, ve Verdenu, jak se mi zdá, se někdo plácl do čela. Jakpak to, ehm, ehm, že stopařka, která šikuje expedice proti divoženkám, pokaždé se zdravou kůží vyvázne? Šídlo v pytli neutajíš, vyšlo najevo, že ta povedená průvodkyně vede lidi rovnou pod šípy v záloze číhajících dryád.“

Dijkstra odsunul zápisy z výslechů na okraj stolu, poněvadž se mu zazdálo, že pergameny páchnou mučírnou.

„Tehdy,“ domyslil se, „zmizela Milwa v Brokilonu jako kámen ve vodě. Avšak dodnes nenajdeš ve Verdenu dobrovolníky na tažení proti dryádám. Stará Eithné a mladá Káně provedly tvrdou selekci. A ještě si troufají tvrdit, že provokace je náš, lidský vynález. Ale možná...“

„Ehm, ehm?“ zakašlal tázavě Ori Reuwen, udiven nedokončenou větou a prodlužujícím se mlčením svého šéfa.

– 27 –

„Možná se od nás konečně začínají učit,“ stroze uzavřel špeh větu, dívaje se na udání, protokoly z výslechů a rozsudky smrti.

*

Když nikde nenašla barvu, Milwa poněkud zneklidněla. Připomněla si, že v okamžiku výstřelu udělal srnec krok. Učinil anebo chtěl učinit, to vyšlo nastejno. Zkrátka se pohnul, a šíp jej tak mohl zasáhnout do břicha. Milwa v duchu zaláteřila. Rána do břicha, ostuda pro lovce! Smůla a pech!

Rychle vyběhla do svahu údolí, pozorně prozkoumávala keře a kapradí, hledala šíp. Čtyřlistý ocelový hrot, tak ostrý, že holil chloupky z předloktí, musel na padesát kroků prostřelit srnce skrz naskrz.

Uviděla ho, zvedla, úlevou vydechla a ještě si úlevou třikrát odplivla. Zbytečně se obávala. Šíp nebyl ulepen lepkavým, zapáchajícím obsahem žaludku. Nebyl potřísněn ani růžovou, zpěněnou krví z plic. Střeliště bylo po celé délce pokryto sytou rudou barvou – hrot prošel srdcem. Milwa se nemusela kradmo plížit lesem, nečekalo ji dlouhé stopování. Úlovek ležel s největší pravděpodobností v houštině vzdálené ani ne sto kroků, barva ji k němu spolehlivě dovede. Do srdce postřelený srnec musel silně barvit už po pár skocích, sledovat směr jeho útěku bude hračka.

Po deseti krocích našla stopu, vykročila po ní a opět se pohroužila do vzpomínek.

*

Dodržela slib daný zaklínači. Vrátila se do Brokilonu dokonce dříve než mu slíbila, pět dní po svátku Dožínek, pět dní po novu, když začal měsíc srpen, u elfů lammas, sedmý, předposlední sawaed roku.

– 28 –

Překročila Stužku o rozbřesku společně s pěti Veverkami. Původně vedla devět jezdců, ale vojáci z Brugge jim neustále šlapali na paty a nakonec je pár mil před brodem dostihli. Zaútočili na ně, a teprve když se z říčního oparu vynořil Brokilon, ustoupili – měli strach z lesa. To Milwu a elfy zachránilo. Přepravili se na druhý břeh, vyčerpaní, poranění – a ne všichni.

Nesla pro zaklínače zprávy, byla však přesvědčena, že je Gwynbleidd dosud v Col Serrai. Měla v plánu zajít za ním okolo poledne, až se trochu vyspí. Překvapilo ji, když se znenadání jako duch vynořil z mlhy. Beze slova se posadil a díval se, jak si upravuje místo na spaní, jak rozprostírá houni na navršené větve.

„Ty máš napilno, zaklínači,“ poznamenala nakvašeně. „Jenže já už nevydržím. Den a noc v sedle, necítím zadek a promočená jsem až nad pupek, když jsme se ještě za tmy brodili močálem.“

„Prosím tě, dověděla ses něco?“

„Dověděla,“ odsekla, snažíc se rozšněrovat a zout mokré, odpor kladoucí boty. „Bez velké námahy, poněvadž o tom kdekdo mluví. Neřekls mi, že ta tvoje panenka je taková důležitá osobnost. Myslela jsem si, zaklínačova schovanka, chudinka, sirotek bez rodiny. A vida ji: cintránská princezna! Ha! Nejsi náhodou i ty přestrojený princ?“

„Mluv, prosím.“

„Inu, králové ji už nedostanou, protože vyšlo najevo, že ta tvoje Cirilla jim z Thaneddu ufrnkla rovnou do Nilfgaardu, bezpochyby s pomocí čarodějů, kteří zradili. V Nilfgaardu ji císař Emhyr přijal s velikánskou slávou. Víš co se povídá? Prý se s ní chce oženit. A teď mě nech odpočinout. Jestli chceš, promluvíme si, až se vyspím.“

Zaklínač mlčel. Milwa rozvěsila vyždímané onuce na rozsochaté větvi, tak aby je našly paprsky vycházejícího slunce, a trhla přezkou opasku.

„Chci se svléknout,“ zavrčela. „Co tady ještě okouníš?

– 29 –

Příznivější zprávy jsi ani nemohl čekat. Nic ti nehrozí, nikdo se na tebe nevyptává, špiclové se po tobě neshánějí. A tvoje děvče uniklo králům, bude císařovnou...“

„Je to jisté?“

„Co je dneska jisté?“ zívla a usedla na přikrývku. „Snad jenom, že sluníčko den co den svoji dráhu z východu na západ urazí. Ale na drbech o nilfgaardském císaři a princezničce z Cintry nejspíš něco bude. O jejich svatbě se tlachá v kdejakém zapadákově.“

„Nač ten překvapivý zájem?“

„Nechápeš? Ona přece Emhyrovi donese parádní věno! Nejen Cintru, ale i země na tomhle břehu Jarugy. Představ si, že je i mou paní, protože já jsem z Horního Soddenu. Ukázalo se, že celý Sodden je její léno. Brr, když v jejích lesích složím jelínka a chytí mě, na její rozkaz mě můžou oběsit. To je prašivý svět, co? Och, zavírají se mi oči...“

„Ještě jednu otázku. Z těch čarodějek... Totiž, z těch čarodějů, kteří zradili, byl někdo zajat?

„Ne. Ale povídá se, že jedna čarodějka si vzala život. Hned po tom, když padl Vengerberg a kaedwenská vojska vstoupila do Aedirnu. Měla asi výčitky svědomí nebo spíš strach z trestu...“

„Mají v komandu, které jsi přivedla, volné koně? Dají mi elfové nějakého?“

„Aha, máš naspěch,“ zamumlala, balíc se do přikrývky. „Hádám, že vím kam...“

Zarazila se, překvapena výrazem jeho tváře. V tu chvíli pochopila, že zpráva, kterou mu přinesla, zdaleka nebyla příznivá. Uvědomila si, že nic, pranic nepochopila. Náhle, nenadále, neočekávaně pocítila přání usednout vedle něj, zasypat jej otázkami, vyslechnout ho, pochopit, možná mu poradit. Protřela si oči klouby prstů. Jsem vyčerpaná, pomyslela si, smrt mi byla celou noc v patách. Musím si odpočinout. Koneckonců, co je mi po něm, co je mně po

– 30 –

jeho starostech a obavách? A ta holka? Ať jdou k čertu oba! Mor na ně, kvůli nim budu mít nakonec špatné spaní...

Zaklínač vstal.

„Dají mi koně?“ zeptal se znovu.

„Vezmi si, kterého chceš,“ řekla unaveně. „A elfům radši nechoď na oči. Bylo příliš mnoho zabíjení... Vraníka nech na pokoji, ten je můj... Tak co ještě chceš?“

„Děkuji ti za pomoc. Za všechno.“

Neodpověděla.

„Mám u tebe dluh. Jak ho splatím?“

„Jak? Že už konečně vypadneš!“ vykřikla, opřela se o loket a vztekle zacloumala houní. „Já... Já se musím vyspat! Seber koně... A jeď! Do Nilfgaardu, do pekla, ke všem ďasům, mně je to fuk! Zmiz! Nech mě na pokoji!“

„Splatím, co jsem dlužen,“ řekl tiše. „Nezapomenu. Může se stát, že i ty budeš potřebovat pomoc. Rameno, o které se budeš moci opřít. Pak vykřikni, vykřikni do noci. A já přijdu.“

*

Srnec ležel v hustém kapradí na svahu, na zemi napité vodou z lesního pramínku, nehybné oko upřené na nebe. Milwa viděla velká klíšťata, přisátá na jeho bělavém břiše.

„Budete si muset najít jinou krev, pijáci,“ zabručela pod nosem, vyhrnula si rukávy a vytáhla nůž. „Protože tahle už stydne.“

Rychlým, zkušeným pohybem rozřízla kůži od hrdla až ke konečníku, obratně se přitom vyhnula genitáliím. Odhrnula vrstvu podkožního tuku, vnořila paže až po lokty do zvířete a vyvrhla vnitřnosti. Otevřela žaludek a žlučník, aby se podívala po bezoárech. Sama v magické vlastnosti bezoárů nevěřila, ale znala dost hlupáků, kteří věřili a byli za ně ochotni zaplatit.

Zvedla ulovené zvíře a položila ho na opodál ležící kmen

– 31 –

rozpáraným břichem dolů, tak aby mohla uniknout krev. Utřela si ruce o kapradí a posadila se vedle své kořisti.

„Posedlý, bláznivý zaklínači,“ promluvila sama k sobě, zahleděna do korun brokilonských sosen sto stop nad svou hlavou. „Vydal ses do Nilfgaardu pro svoji dívenku. Putuješ na konec světa, který zachvátil požár, ani jsi nepomyslel na to, jak si zaopatříš jídlo. Vím, máš pro koho žít. Ale máš z čeho?“

Borovice, toť se ví, nerušily její samomluvu.

„Myslím si,“ pokračovala Milwa, vyškrabujíc si špičkou nože krev zpod nehtů, „že nemáš žádnou šanci to děvče získat. Takhle se nedostaneš ani k Jaruze, natož do Nilfgaardu. Myslím, že nedojdeš ani do Soddenu. Myslím, že je ti souzena smrt. Máš ji vepsánu ve tváři, hledí ti z těch tvých hadích očí. Dostihne tě smrt, zaklínači, ani to nebude dlouho trvat. Ale díky tomuhle srnečkovi to aspoň nebude smrt hladem. A to taky něco znamená. Aspoň si myslím.“

*

Když Dijkstra spatřil vcházet do audienční síně nilfgaardského vyslance, skrytě si povzdechl. Shilard Fitz-Oesterlen, ambasador císaře Emhyra var Emreis, měl ve zvyku vést rozhovory diplomatickým jazykem a proplétat věty pompézními jazykovými patvary, srozumitelnými pouze diplomatům a učencům. Dijkstra studoval na oxenfurtské Akademii, a třebaže nezískal titul magistra, znal namyšlený universitní žargon – ovšem používal ho s krajní nechutí. Z hloubi duše nesnášel pompézní ceremoniál.

„Vítám tě, excelence.“

„Pane hrabě,“ uklonil se teatrálně Shilard Fitz-Oesterlen. „Ach, račte odpustit. Měl bych raději použít titul ,knížecí Jasnosti‘? ,Důstojný regente‘? ,Vznešený kancléři‘? Na mou čest, na hlavu Vaší Milosti se tituly tak hrnou, že si nejsem zcela jist, kterým vás poctít, abych dostál protokolu.“

– 32 –

„Nejlepší bude ,královská Výsosti‘,“ odvětil blahosklonně Dijkstra. „Je ti bezpochyby známo, pane vyslanče, že krále dělá dvůr. A zajisté ti neušlo, že když poručím: ,Skákat!‘, tretogorský dvůr se o překot táže: ,Jak vysoko?‘“

Ambasador věděl, že Dijkstra úmyslně přehání, ale rovněž věděl, že ne příliš. Korunní princ Radovid byl malý chlapec, královnu Hedwig zlomila tragická smrt manžela a aristokracie byla neschopná a zastrašená, rozhádaná a nejednotná. Skutečnou vládu představoval teď v Redanii Dijkstra. Bez potíží by získal každou hodnost, které by se mu zachtělo. Jenže Dijkstra, zdálo se, po žádné netoužil.

„Vaše Velkolepost mne ráčila povolat,“ začal opatrně vyslanec, „přičemž pominula funkci ministra zahraničních věcí. Čemu vděčím za tuto poctu?“

„Ministr zahraničí,“ zvedl Dijkstra oči ke stropu, „rezignoval na svůj úřad s ohledem na špatný zdravotní stav.“

Vyslanec sklonil hlavu. Dobře věděl, že bývalý ministr sedí v žaláři, a protože je zbabělec a hlupák, jistě Dijkstrovi přiznal vše o svých kontaktech s nilfgaardskou rozvědkou už při pouhé demonstraci mučicích nástrojů. Věděl rovněž, že síť zorganizovaná agenty císařské špionáže byla odhalena a všechny nitky nyní třímá v rukou Dijkstra. Pochopitelně že vedly rovnou k jeho osobě, ovšem tu chránila imunita a povinnost ho nutila hrát hru až do konce. Zvláště po překvapivých, důkladně zašifrovaných instrukcích, vydaných šéfem tajné služby Vattierem de Rideaux a koronerem Stefanem Skellenem, císařským zmocněncem pro speciální úkoly.

„Protože nástupce dosud nebyl jmenován,“ pokračoval Dijkstra, „mně přísluší nemilá povinnost informovat tě, pane vyslanče, že jsi v Redanii uznán za personu non grata.“

Vyslanec se uklonil.

„Je politováníhodné,“ odvětil, „že nedorozumění, která se bezprostředně nedotýkají ani království Redanie, ani císařství Nilfgaardu, vyvrcholila vzájemným odvoláním

– 33 –

ambasadorů. Nejsem si vědom, že by Císařství podniklo nějaké nepřátelské kroky proti Redanii.“

„Kromě blokády ústí Jarugy a ostrovů Skellige pro naše lodě a zboží. Kromě podporování a vyzbrojování band Scoia’tael.“

„To jsou křivá obvinění!“

„A co koncentrace císařských ozbrojených sil v Cintře a Verdenu? Ozbrojené útoky na Sodden a Brugge? Sodden a Brugge jsou temerské državy, a protože my jsme temerští spojenci, excelence, jsou útoky na Temerii zároveň útoky na nás. A nakonec záležitosti, které se Redanie bezprostředně dotýkají: rebelie na ostrově Thaneddu a úkladná vražda krále Vizimira – a role Nilfgaardu v těchto událostech.“

„Co se týče incidentu na Thaneddu,“ rozhodil pažemi vyslanec, „nejsem zplnomocněn zaujímat oficiální stanovisko. Jeho císařské Veličenstvo Emhyr var Emreis se nezajímá o privátní vyřizování účtů mezi vašimi mágy. Osměluji se poznamenat, že propaganda, která tvrdí opak, je šířena s tichým souhlasem nejvyšších kruhů Redanského království. Naopak naše protesty proti takovémuto ostouzení jsou brány na lehkou váhu.“

„Vaše protesty jsou přinejmenším udivující,“ pousmál se Dijkstra. „Zvláště když uvážíme, že císař nedělal žádné tajnosti s tím, že na jeho dvoře přebývá cintránská kněžna, která byla unesena právě při povstání na Thaneddu.“

„Cirilla, princezna Cintry,“ opravil ho Shilard Fitz-Oesterlen s důrazem na titul, „nebyla unesena, nýbrž z vlastní vůle vyhledala asyl v Císařství. S incidentem na Thaneddu nemá pochopitelně zhola nic společného.“

„Skutečně?“

„Incident na Thaneddu,“ pokračoval ambasador s kamennou tváří, „císaře vrcholně znechutil. Podlý útok na život krále Vizimira, provedený nesporně šílencem, vyvolal naopak jeho upřímný zármutek a účast. Za těchto okolností musela vzbudit rozhořčení hanebná, mezi lůzou rozšiřovaná

– 34 –

pomluva, hledající původce těchto zločinů v Nilfgaardském císařství.“

„Zatčení pravých pachatelů,“ řekl pomalu Dijkstra, „učiní přítrž pomluvám, o tom nepochybuji. Jejich zatčení a spravedlivé potrestání je pouze věcí času.“

„Justitia fundamentum regnorum,“ zacitoval s vážnou tváří Shilard Fitz-Oesterlen. „Zaručuji, že Jeho císařské Veličenstvo si nepřeje nic jiného. A crimen horribilis non potest non esse punibile.“

„Je v císařově moci splnit toto přání,“ podotkl Dijkstra suše a založil si ruce na prsou. „K hlavním iniciátorům spiknutí patřila též jistá Enid an Gleanna, donedávna čarodějka Francesca Findabair. Z císařské milosti si nyní hraje na královnu loutkového státečku elfů v Dol Blathanna.“

„Jeho císařské Veličenstvo,“ uklonil se odměřeně vyslanec, „v žádném případě nehodlá zasahovat do vnitřních záležitostí Dol Blathanna, nezávislého království, uznaného všemi okolními státy.“

„Nikoliv Redanií. Pro Redanii zůstává Údolí květů nadále součástí království Aedirnu. Třebaže jste s elfy a Kaedwenem roztrhali Aedirn na kusy, třebaže z Lyrie nezůstal lapis super lapidem, příliš rychle vymazáváte ta království z mapy světa. Příliš rychle, excelence. Avšak v tuto chvíli a na tomto místě o tom nebudeme diskutovat. Ať si Francesca Findabair zatím klidně kraluje, spravedlnosti neujde. A co ostatní spiklenci a atentátníci? Co Vilgefortz z Roggeveenu, co Yennefer z Vengerbergu? Máme důvody domnívat se, že po potlačení puče uprchli oba do Nilfgaardu.“

„Ujišťuji Vaši Milost,“ zavrtěl hlavou vyslanec, „že tomu tak není. A kdyby k tomu došlo, zaručuji, že budou po zásluze potrestáni.“

„Proti vám se neprovinili, vám nepřísluší trestat. Svůj respekt vůči spravedlnosti, která je, jak jsi správně poznamenal, fundamentum regnorum, by císař Emhyr dokázal, kdyby vydal zločince.“

– 35 –

„Nelze popřít oprávněnost vašeho požadavku,“ přiznal Shilard Fitz-Oesterlen s líčenými rozpaky. „Tyto osoby se nicméně nenacházejí v hranicích Císařství. I v případě, že by se tam objevily, nelze pominout impediment. Extradice se vykonává po soudním rozhodnutí, v tomto případě na úrovni samotné Císařské rady. Vaše Milost by měla uvážit, že přerušení diplomatických styků ze strany Redanie bude posuzováno jako nepřátelský akt, tudíž nelze počítat s tím, že rada vydá nepřátelské zemi osoby, které chtějí vyhledat asyl. Byl by to bezprecedentní skutek... Leda...“

„Leda co?“

„Leda vytvořit precedens.“

„Nerozumím.“

„Pokud by království Redanie bylo ochotno vydat císaři jeho poddaného, ničemného zločince, Císařská rada by měla důvod oplatit toto gesto dobré vůle.“

Dijkstra dlouho mlčel. Budil dojem, že přemýšlí, anebo podřimuje.

„O koho jde?“

„Jméno zločince...“ vyslanec předstíral, že se pokouší rozpomenout, načež sáhl do safiánové složky pro dokument. „Promiňte, memoria fragilis est... Zde. Nějaký Cahir Mawr Dyffryn aep Ceallach. Dopustil se těžkých provinění. Je hledán za vraždu, deserci, raptus puellae, násilí, loupež a falšování listin. Uprchl před hněvem císaře za hranice...“

„Do Redanie? Zvolil si dalekou cestu.“

„Je nám známo,“ usmál se spiklenecky Shilard Fitz-Oesterlen, „že Vaše Milost neomezuje své zájmy výlučně na Redanii. Nemám nejmenších pochybností, že kdyby byl hledaný zločinec zadržen v některém z okolních království, Vaše Milost by o tom věděla z raportů svých početných... známých.“

„Jakže se jmenuje ten zlosyn?“

„Cahir Mawr Dyffryn aep Ceallach.“

– 36 –

Dijkstra se opět nadlouho odmlčel a tvářil se, že pátrá v paměti.

„Ne,“ promluvil nakonec. „Nebyl zatčen nikdo toho jména.“

„Opravdu?“

„V těchto věcech moje memoria nikdy nebývá fragilis. Lituji, excelence.“

„Já rovněž,“ opáčil ledově Shilard Fitz-Oesterlen. „Za těchto podmínek je samozřejmě extradice zločinců neproveditelná. Nebudu již déle zdržovat Vaši Milost. Přeji mnoho zdraví a úspěchů.“

„Navzájem. Šťastnou cestu, excelence.“

Ambasador provedl řadu složitých ceremoniálních úklon a odešel.

„Polib mně sempiternum meam, ty hade,“ zamručel Dijkstra a založil si ruce na prsou. „Ori! Vylez!“

Zpoza závěsu se vynořil tajemník, zrudlý dlouho zadržovaným kašláním a smrkáním.

„Filippa sedí pořád na Montecalvu?“

„Ano, ehm, ehm. Jsou s ní paní Laux-Antille, Ranuncul a Metz.“

„Každým dnem může vypuknout nová válka, každým okamžikem může vzplanout hranice na Jaruze, a ony se zahrabaly na nějakém zapadlém hradě! Vezmi pero a piš: Fil, miláčku... K čertu!“

„Napsal jsem: Drahá Filippo.“

„Dobře. Piš dál: Možná Tě bude zajímat, že ten neřád v okřídlené helmě, který zmizel z Thaneddu stejně tajemně, jako se tam objevil, se jmenuje Cahir Mawr Dyffryn a je synem senešala Ceallacha. Tu záhadnou figuru nehledáme jen my, nýbrž, jak vyšlo najevo, též špehové Vattiera de Rideaux a toho zkurvysyna...“

„Paní Filippa, ehm, ehm, nemá ráda takové výrazy. Napsal jsem: toho lotra.“

„Budiž. Toho lotra Stefana Skellena. Víš stejně dobře jako

– 37 –

já, drahá Fil, že Emhyrova tajná služba hledá zvláště usilovně ty ze svých agentů a emisarů, se kterými hodlá Emhyr skoncovat, ty, kteří místo aby splnili rozkaz nebo zahynuli, zradili a rozkaz nevykonali. Záležitost se jeví jako krajně podezřelá, protože jsme byli přesvědčeni, že onen Cahir měl rozkaz unést princeznu Cirillu a dopravit ji do Nilfgaardu. Nový odstavec. Nečekané, leč oprávněné podezření, které ta věc ve mně vzbudila, stejně jako nepravděpodobnou, nicméně smysl dávající teorii, kterou mám, bych s Tebou chtěl prodiskutovat mezi čtyřma očima. S hlubokou úctou et cetera, et cetera.“

*

Vyrazila rovnou cestou na jih, nejprve po břehu Stužky, přes Spáleniska, pak se přepravila přes řeku a pokračovala vlhkými úvozy zarostlými zeleným kobercem ploníku. Předpokládala, že zaklínač, který nezná okolí tak dobře jako ona, nebude cestovat přes území lidí. Ona sama si zkrátila cestu místy, kde zákrut řeky zasahoval do hloubi Brokilonu. Takto měla šanci dostihnout ho u vodopádů Ceann Treise. Protože šla rychle a bez zastávek, mohla by jej dokonce předhonit.

Pěnkavy měly pravdu, když ohlašovaly déšť. Obloha na jihu se zachmuřila, povětří zhoustlo, komáři a ovádi začali být nesnesitelně dotěrní.

Když vjela do lískového houští a prodírala se mezi haluzemi ověšenými ještě zelenými ořechy, vycítila něčí přítomnost. Neuslyšela nikoho, vycítila. Tak poznala, že jsou to elfové.

Zastavila koně, aby v houští ukrytí lukostřelci měli možnost si ji dobře prohlédnout. Zadržela dech, doufajíc, že nenarazila na ukvapence. Okolo srnce, přehozeného přes koňský zadek, bzučela moucha.

Zašelestění. Tlumené hvízdnutí. Zahvízdala v odpověď.

– 38 –

Scoia’tael se jako duchové vynořili z porostu, Milwa si teprve teď ulehčeně oddychla. Znala je. Patřili ke komandu Coinneacha Dé Reo.

„Hael,“ pozdravila, sesedajíc. „Que’ss va?“

„Ne’ss,“ odvětil stručně elf, na jehož jméno si nevzpomínala. „Caemm.“

Opodál na mýtince odpočívali ostatní. Bylo jich jistě přes třicet, více než kdy dříve mívalo Coinneachovo komando. To Milwu udivilo, poslední dobou členů komand spíše ubývalo, poslední dobou byla komanda většinou jen tlupami otrhanců, vyčerpaných zraněními a horečkou a stěží se držících v sedlech. Toto komando bylo jiné.

„Cead, Coinneach,“ pozdravila jejich vůdce.

„Ceadmil, sor’ca.“

Sor’ca – sestřička. Tak ji nazývali ti, kteří se stali jejími přáteli, když chtěli vyjádřit náklonnost a obdiv. Přestože byli o mnoho, mnoho zim starší než ona. Zpočátku byla pro elfy pouze Dh’oine. Později, když už přijali její pomoc, pojmenovali ji Aen Woedbeanna – Lesní dívka. Poté, co ji lépe poznali, po vzoru dryád jí říkali Milwa. Svoje pravé jméno prozradila jenom těm, kteří jí byli nejbližší, aby tak oplatila stejné gesto z jejich strany. Vyslovovali je Mear’ya, ale s tak rozpačitým výrazem, jako kdyby to slovo mělo v jejich jazyku nějaký nepěkný význam. A vzápětí přecházeli na oslovení sor’ca.

„Kam máte namířeno?“ rozhlížela se Milwa pozorně kolem sebe, ale žádné raněné ani nemocné nespatřila. „Na Osmou míli? Do Brokilonu?“

„Ne.“

Znala je dostatečně dobře, a tak se zdržela dalších otázek. Stačil jí pohled na nehybné tváře, na přehnaný klid, s jakým se věnovali výstroji a zbraním. Stačil jí jediný pozorný pohled do jejich bezedných očí. Pochopila, že jdou do války.

Obloha na jihu se zatáhla temnými mraky.

– 39 –

„A kam jedeš ty, sor’ca?“ zeptal se Coinneach, pohlédl na naloženého srnce a usmál se.

„Na jih,“ vyvedla ho z omylu. „Do Drieschotu.“

Úsměv zmizel z elfovy tváře.

„Po lidském břehu?“

„Jenom k Ceann Treise,“ pokrčila rameny. „U vodopádů se vrátím na brokilonskou stranu, protože...“

Obrátila se, když uslyšela zafrkání koní. K neobvykle početnému komandu se připojovali další elfové. Nové příchozí znala Milwa ještě lépe.

„Ciarane! Toruviel!“ vykřikla tlumeně, neskrývajíc překvapení. „Co tady děláte? Ledva jsem vás přivedla do Brokilonu a vy zase...“

„Ess’creasa, sor’ca,“ promluvil vážně Ciaran aep Dearbh. Obvazem na jeho hlavě ještě prosakovala krev.

„Tak je třeba,“ zopakovala po něm Toruviel, opatrně sesedajíc, aby si nenamohla ruku na pásce. „Přišly nové zprávy. Nemůžeme se schovávat v Brokilonu, když je zapotřebí každého luku.“

„Kdybych to věděla,“ zamračila se Milwa, „ne



Andrzej Sapkowski

ANDRZEJ SAPKOWSKI


21. 6. 1948

Andrzej Sapkowski je považován za jednoho z nejlepších autorů slovanské fantasy. Je velice populární nejen v rodném Polsku, ale také v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, v Portugalsku, Francii, Švýcarsku a obrovskou popularitu si vydobyl ve Španělsku. V roce 2006 se připravuje vydání jeho knih v Anglii (nakladatelství Gollancz), vydavatel slibuje, že část nákladu půjde do USA. Jeho nejznámějším dílem jsou povídky a pětidílná sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a princezně Ciri. Tato část jeho díla byla i zfilmována, nicméně ohlasy filmu jsou spíše rozpačité a panuje obecná shoda, že polský film i navazující seriál Wiedźmin (Zaklínač) přes některé "světlé chvilky" ani zdaleka nedosahují kvalit předlohy.

Sapkowski – Andrzej Sapkowski – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.