načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zaklínač IV. - Čas opovržení - Andrzej Sapkowski

Zaklínač IV. - Čas opovržení

Elektronická kniha: Zaklínač IV. - Čas opovržení
Autor:

Druhý díl ságy o Geraltovi a Ciri nás zavede na čarodějnický konvent, kde se sejdou všichni mocní světa aby rozhodli o jeho osudu. Ale o něm je bohužel už rozhodnuto a ani Geralt nedokáže běh událostí zvrátit.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leonardo
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 341
Rozměr: 18 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 6.
Název originálu: Czas pogardy
Spolupracovali: z polského originálu ... přeložil Stanislav Komárek
ilustrace Jana Komárková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-859-5170-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Světem zmítá krutá válka, králové staví armády a brojí, do konfliktu se zapojují i trpaslíci a mladí elfové v něm vidí šanci navždy si to vyřídit s lidmi. Nad tím vším čarodějové staví svoje frakce a intrikují ve víře, že jejich strana je jediná správná a bude ta vítězná.
V dívčí čarodějnické škole Arethuse na ostrově Thaneddu je plánován velký sněm všech mágů, na němž se chtějí rozhodnout o osudu světa. Yennefer s Ciri v utajení jsou na cestě na konvent, dívka by posléze měla zůstat na škole studovat magii. Dojde k vytouženému setkání s Geraltem a tak se šťastnou nákodou na banketu před konventem ocitá také.
Ale intriky čarodějů jsou neměřitelné stejně jako jejich ega a celá událost se ošklivě zvrtne v tragédii. Magickou bitvu na Thaneddu nakonec nikdo nevyhraje, protože všichni přijdou o to nejcennější - o Ciri. Nevyzpytatelná Věž racka zabrání jakýmkoliv dalším plánům s cintránskou princeznou. Ciri se ocitá sama opuštěná všemi milovanými v krajině tak nehostinné, že jí to málem stojí život. A svým způsobem vlastně stojí, protože už není Cirillou, princeznou z Cintry, stává se z ní loupežnice Falka.

Do souboru knih o zaklínačovi Geraltovi patří:
Zaklínač I - Poslední přání
Zaklínač II - Meč osudu
Zaklínač III - Krev elfů
Zaklínač IV - Čas opovržení
Zaklínač V - Křest ohněm
Zaklínač VI - Věž Vlaštovky
Zaklínač VII - Paní jezera
Zaklínač VIII - Bouřková sezóna

Popis / resumé

Druhá část fantasy románu o osudech zaklínače Geralta a především princezny Ciri, určené osudem stát se matkou následníka trůnu Císařství. Hrdinka má mnoho nepřátel, kterým dlouho uniká za pomoci čarodějky Yennefer. Na konci dramatického útěku se pronásledovaná dívka spojuje s bandou Potkanů, s loupeživými dětmi válečného času. Napínavá kniha je psaná živým hovorovým jazykem a četné filozofické úvahy a psychologické pasáže jsou můstkem, který sugestivně vtáhne do světa autorovy představivosti i dospělého čtenáře.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Zaklínač IV. - Čas opovržení" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LEONARDO

PETŘVALD



ANDRZEJ SAPKOWSKI

ZAKLÍNAČ

IV.

ČAS OPOVRŽENÍ

DRUHÝ ROMÁN

O GERALTOVI A CIRI

LEONARDO

PETŘVALD

2011


Andrzej Sapkowski

CZAS POGARDY

Copyright © 1995 by Andrzej Sapkowski

Translation © 1996 by Stanislav Komárek

Cover Art © 2011 by Michal Ivan

Illustrations © 1996 by Jana Komárková

For Czech Edition © 2011 by Lenka Pilchová – Leonardo

ISBN 978-80-7477-038-8 (PDF)


Od krve máš ruce, Falko,

od krve máš šat.

Shoř, shoř, Falko!

Za všechny svoje zlé činy,

v mukách, v ohni budeš plát!

Dětská písnička zpívaná při pálení loutky Falky

během svátku Saovine


– 7 –

Exorcisté; též zaklínači, pejor. vědmáci, u Nordlingů (odkaz)

tajuplná, elitářská kasta šamanů-bojovníků, původně patrně

odnož druidů (odkaz). V lidové představivosti byli e. nadáni

magickou mocí a nadlidskou energií, umožňující jim zápolit se

zlými duchy, netvory a temnými silami. Dle některých pramenů

bylo ve skutečnosti jejich mistrovství v ovládání zbranědruh

dy zneužíváno vladyky Severu ve vzájemných válkách, běžných

v oněch dobách. Při boji upadali e. do transu vyvolávaného

pravděpodobně autohypnózou a narkotiky. Bojovali pak se slepou

urputností, zcela necitliví na bolest a dokonce i na vážná zranění,

což posilovalo obecnou víru v jejich nadpřirozené schopnosti.

Naopak teorie, podle níž byli e. produkty mutací či genetických

operací, nebyly potvrzeny. U Nordlingů vystupují e. jakohrdi

nové četných pověstí lidové slovesnosti (srov. F. Delannoy: „Mýty

a legendy národů Severu“).

Effenberg a Talbot:

Encyclopaedia Maxima Mundi, sv. V

KAPItOLA PRVNÍ

„Aby sis mohl vydělávat na živobytí jako jízdní posel,“


– 8 –

poučoval obvykle Aplegatt do služby nastupujícímladíky, „potřebuješ hlavně dvě věci: zlatou hlavu a železnýzadek.“

„Bez zlaté hlavy se neobejdeš,“ předával nezištně svézkušenosti novopečeným kurýrům, „poněvadž v koženém pouzdře nošeném pod oblečením na holém těle vozíš jen druhořadé zprávy, které lze bez obav svěřit zrádnémupergamenu či papíru. Skutečně důležité, přísně tajné informace, na nichž nejvíce záleží, si kurýr musí pamatovat a zopakovat pouze tomu, komu jsou určeny. Slovo za slovem, a že jsou to leckdy ošemetná slova, stěží se dají vyslovit a což teprve zapamatovat. Aby sis všechno vtloukl do hlavy a abys nic nespletl, až budeš vzkaz předávat, musíš mít tu hlavudoopravdy zlatou.

A co se týče železného zadku, ohó, to se záhy každý kurýr přesvědčí na vlastní kůži. Když budeš muset strávit tři dny a tři noci v sedle, trmácet se sto nebo i dvě stě mil pocestách a když není zbytí též po necestách, poznáš sám. Jistě, nebudeš v sedle v jednom kuse, čas od času sesedneš kvůli odpočinku. To proto, že člověk vydrží hodně, ale kůň míň. Jenže když bude po takovém odpočinku třeba znovunasednout, bude se ti zdát, že tvoje prdel křičí o pomoc.“

„Komu jsou dneska zapotřebí jízdní poslové, pane Aplegatte?“ podivovali se někteří nováčci. „Vždyť například z Vengerbergu do Wyzimy se žádný z nich nedostanerychleji než za čtyři až pět dní, ani kdyby na sebeohnivějším oři rajtoval. A kolik času trvá čaroději z Vengerbergu poslat vzkaz čaroději ve Wyzimě? Půl hodiny, možná ani to ne. Kurýrovi může zchromnout kůň, můžou ho zabít lapkové nebo Veverky, můžou ho sežrat vlci anebo gryfové. Kde je pak poslovi konec. Avšak magická zpráva vždycky dojde, nezbloudí na cestě, neopozdí se ani neztratí. K čemu kurýři, když čaroděje dnes najdeš u dvora každého vladaře.K ničemu, pane Aplegatte.“

Jistou dobu se i Aplegatt domníval, že je k ničemu. Bylo

– 9 –

mu šestatřicet let, nebyl vysoký, ale sporý a šlachovitý a měl,

jak jinak, zlatou hlavu. Mohl si najít jinou práci, aby uživil

sebe a ženu, aby ušetřil něco na věno pro dvě svobodnédcery, aby mohl dál podporovat tu vdanou, jejímužmanželovi, beznadějnému nekňubovi, se v ničem nedařilo. Ale

Aplegatt jinou práci nechtěl, ani si to nedovedl představit.

Byl královským jízdním poslem.

A znenadání, po dlouhém čase zapomněnía pokořující nečinnosti, nastala změna. Na zemských stezkách i na cestách hvozdy opět zadusala kopyta. Jako za starých časů kurýři opět cválali zemí a vozili zprávy od hradu k hradu.

Aplegatt věděl, proč k tomu došlo. Hodně viděl, ještě více slyšel. Očekávalo se od něj, že obsah předaného poselstvíihned zapomene, vymaže ho z paměti tak, aby ho z něj nebylo možno vypáčit popřípadě ani na mučidlech. Avšak Aplegatt si pamatoval. Poznal, proč králové náhle přestalikomunikovat za pomoci magie a mágů. Informace, které předávali kurýři, měly před čaroději zůstat utajeny. Králové přestali mágům důvěřovat, přestali jim svěřovat svá tajemství.

Co bylo důvodem tohoto náhlého ochlazení jejichvzájemných vztahů, Aplegatt nevěděl a ani ho to přílišnezajímalo. Jak panovníci, tak i mágové byli pro něj tvorové nepochopitelní a nevypočitatelní – zvláště v těchtonelehkých časech. Posel, který křižoval zemi od hradu k hradu, od města k městu, od království ke království, si navíc nemohl nevšimnout, že nadcházejí časy ještě těžší.

Na cestách bylo plno vojska. Na každém kroku potkával jednotky pěchoty nebo jízdy, každý velitel byl tuzezaměstnaný, rozčilený, prchlivý a tak důležitý, jako by zrovna na něm záležel osud světa. Také hrady a tvrze se plnilyzbrojným lidem, ve dne v noci v nich neustávala horečná činnost. Obvykle k nenalezení bývající purkrabí a kastelánipobíhali nyní bez oddechu po hradbách a nádvořích, protivní jako vosy před bouřkou, utrhovali se, kleli, vydávalirozkazy a uštědřovali kopance. K pevnostem a posádkám teď

– 10 –

směřovaly zvolna se táhnoucí kolony plně naložených vozů,

míjející cestou kolony, které se vracely – rychle a lehce,protože naprázdno. Na cestách vířila prach stáda bujnýchtříročků, hnaná rovnou z pastvin. Udidlu ani jezdci nenavyklí

koníci si radostně užívali posledních dnů volnosti,zajišťujíce tak honákům spoustu práce navíc a ostatním uživatelům

cest mnohé nesnáze.

Zkrátka v nehybném, horkém vzduchu visela válka.

Aplegatt se zvedl ve třmenech, aby se rozhlédl. Dole na úpatí návrší se zaleskla hladina vodního toku, vinoucího se mezi lukami a háji. Za řekou se k jihu táhly lesy. Kurýr pobídl koně, nesměl ztrácet čas.

Když okolo poledne stanul na břehu Ismény, byl nacestě již druhý den. Královský rozkaz a poštu dostal v Hagge, kde odpočíval po návratu z Tretogoru. Opustil hrad v noci cestou podél levého břehu Pontaru a temerskou hranici překročil ještě před úsvitem. Kdyby král Foltest byl ve Wyzimě, Aplegatt by mu doručil poselství následující noci. Jenže krále v sídelním městě nenašel – přebýval tou dobou na jihu země, v Mariboru, vzdáleném od Wyzimy téměř dvě stě mil. Aplegatt cestu dobře znal, proto poblíž Bílého Mostu opustil na západ se stáčející zemskou stezku a pokračoval lesy směrem na Ellander. Bylo to poněkud riskantní. Po lesích se neustále potloukaly Veverky; běda tomu, kdo jim padl do rukou anebo se jen přiblížil na dostřel luku. Leč královský kurýr se riziku nevyhne,taková je už služba.

Přes řeku se dostal bez obtíží. Od začátku červnanepršelo, takže vody v Isméně značně ubylo. Držel se okraje lesa, dokud nedospěl na cestu vedoucí na jihovýchod,k trpaslickým osadám, hutím a kovárnám v mahakamskémhorském masívu. Po silnici putovaly vozy, předjížděné jezdci na koních. Aplegatt si úlevou oddechl, lidnatým místům se Scoia’tael vyhýbali. Tažení proti bojujícím elfům bylo v Temerii vedeno již rok, pronásledovaná elfská komanda se

– 11 –

v lesích rozdělila na menší skupiny, které se drželyv povzdálí od rušných cest a neprováděly na nich přepady.

Navečer dosáhl západní hranice ellanderského knížectví, křižovatky u vesnice Závady, odkud vedla pohodlnáa bezečná cesta do Mariboru – čtyřicet dvě míle užívanékupecké stezky s pevným povrchem. Na rozcestí stál zájezdní hostinec. Rozhodl se dopřát odpočinku koni i sobě. Věděl, že když vyrazí za svítání, tak i bez zbytečného štvaní koně uvidí ještě před západem slunce černostříbrné praporce nad věžemi mariborského hradu.

Sám odsedlal a opatřil klisnu; podomka poslal pryč,královský kurýr se o svého koně stará sám. Povečeřel pořádnou porci míchaných vajec s klobásou, čtvrtku režného chleba a zapil to pivem. Poslechl si, co je kde nového, poněvadž v hostinci se zastavovali cestující z rozličných míst.

Jak se Aplegatt dozvěděl, v Dol Angra došlo k dalšímu pohraničnímu incidentu, oddíl lyrijské jízdy se znovu střetl s nilfgaardskými nájezdníky, královna Lyrie znovuobžalovala Nilfgaard z provokací a požádala o pomoc králeDemawenda z Aedirnu. V Tretogoru došlo k veřejné exekuci redanského barona, který se potají scházel s emisarynilfgaardského císaře Emhyra. V Kaedwenu komanda Scoia’tael, sloučená v silnou bojovou jednotku, dobyla a vyvraždila pevnost Leydu. Odvetou za tu řež uspořádalo obyvatelstvo Ardu Carraigh pogrom, při němž zase pobilo okolo čtyř set nelidí, nacházejících se v hlavním městě.

V Temerii, vyprávěli kupci jedoucí z jihu, drží smutek cintránští exulanti, shromáždění pod praporem maršála Vissegerda. Potvrdila se totiž trpká zpráva o smrtiprincezny Cirilly, poslední z krve královny Calanthé, řečené Lvice z Cintry.

Přetřásalo se ještě pár dalších, hrůzostrašnějšícha zlověstnějších zvěstí. To, že ve vsích kolem Aldersbergu začalykrávy dojit krev a za časného jitra se v mlze zjevovala Morová panna, zvěstovatelka černé smrti. V Brugge, nedaleko

– 12 –

lesa Brokilonu, nepřístupného království dryád, se ukázal

Divoký hon, oblohou se řítící kavalkáda duchů. Jak známo,

také Divoký hon vždy věští válku. A z mysu Bremervoord

byla zpozorována loď duchů a na její palubě přízrak – černý

rytíř v helmě s křídly dravého ptáka.

Kurýr déle neposlouchal, byl příliš utrmácen. Odešel do společné noclehárny, svalil se na slámu a usnul jako když ho do vody hodí.

Vstal za úsvitu. Vyjda na dvůr, trochu se podivil:zřídkakdy se stávalo, že nebyl první, kdo se vydával na cestu. U studny stál osedlaný vraný hřebec a hned vedle,u koryta, se umývala žena v mužském jezdeckém oděvu. Když zaslechla Aplegattovy kroky, obrátila se a mokrýma rukama nabrala a hodila dozadu dlouhé černé vlasy. Kurýr seuklonil. Žena lehce kývla hlavou.

Když vcházel do stáje, div se nesrazil s druhým ranním ptáčetem, mladou dívkou v sametovém baretu, právěvyvádějící na dvůr jablečnatou kobylku. Děvče se opíraloo plece koně, zívalo a třelo si obličej.

„Ach jo,“ vzdychlo, míjejíc kurýra. „Nejspíš usnu na koni... Usnu za jízdy... Uaauaa...“

„Až ho pobídneš do klusu, chlad tě probere,“ řekldobrosrdečně Aplegatt, sundávaje z trámku svoje sedlo. „Šťastnou cestu, panenko.“

Dívka se otočila a podívala se na něj, jako by si ho všimla teprve teď. Velké oči měla zelené jako smaragdy. Aplegatt se pustil do sedlání.

„Přeji ti šťastnou cestu,“ zopakoval. Obvykle nebýval příliš hovorný a přátelský, tentokrát však pocítil potřebu s někým si promluvit – i kdyby to měla být jen ospalá malá holka. Snad to způsobilo několik dlouhých, osamělých dní nacestě, snad že mu to děvče připomnělo jeho prostřední dcerku.

„Nechť vás bohové uchrání,“ pokračoval, „od úrazu a zlé náhody. Jste jenom dvě, a navíc ženy. Dnešní časy nestojí za nic, všude na cestách číhá nebezpečí...“

– 13 –

Děvče široce otevřelo zelené oči. Kurýr se zachvěl, po zádech mu přeběhl mráz.

„Nebezpečí...“ pronesla dívka. „Nebezpečí je tiché. Nezaslechneš nic, když přiletí na sivém peří. Zdálo se mi... Písek... Písek byl horký na slunci...“

„Cože?“ zarazil se Aplegatt se sedlem opřeným o břicho. „Co to povídáš, děvče? Jaký písek?“

Dívka sebou překvapeně trhla, přejela si dlaní přes tvář. Její klisna pohodila hlavou.

„Ciri!“ křikla zvenčí černovlasá žena, upravujíc postroj vraníka. „Pospěš si!“

Dívka zívla, pohlédla na muže a zamrkala, jako kdyby byla udivena jeho přítomností v maštali. Kurýr mlčel.

„Ciri!“ ozvala se znovu žena. „Neusnulas tam?“

„Už běžím, paní Yennefer!“

Když Aplegatt konečně osedlal koně a vyvedl ho na dvůr, nebylo tam již po ženě a děvčeti ani vidu, ani slechu. Pronikavě, chraptivě zakokrhal kohout, rozštěkal se pes, ze stromu se ozvala kukačka. Kurýr se vyhoupl do sedla. Připomněl si zelené oči ospalé dívky, její podivná slova: Tiché nebezpečí? Sivé peří? Horký písek? Asi to chuděra neměla v hlavě v pořádku, pomyslel si. Kolik se dnes světem toulá takových ubohých holek, na nichž se za válkydopustili násilí nějací marodéři či jiná chamraď? Ba, nejspíš byla bláznivá... Anebo jen rozespalá, vytržená ze sna, náležitě neprobuzená. Lidé nezřídka pletou páté přes deváté připrobouzení, na rozhraní mezi spánkem a bděním.

Znovu se zachvěl, zabolelo ho mezi lopatkami.Rozmasíroval si záda sevřenou pěstí.

Když vyjel na mariborskou silnici, vrazil koni paty doslabin a přešel do cvalu. Nesměl ztrácet čas.

*

V Mariboru Aplegatt odpočíval jenom jeden den – pak


– 14 –

už mu zase hvízdal vítr v uších. Nový kůň, šedivý hřebec

z mariborského stáda, letěl jako vítr, napínal šíji a mával

ohonem. Vrby u cesty se kolem jen míhaly. Na žebrechtlačila kurýra brašna s diplomatickou poštou. A zadek bolel.

„Tfuj, aby sis hlavu nesrazil, zatracenej lítavče!“ láteřil za

ním vozka, když přitahoval opratě spřežení poplašeného

sivákovým cvalem. „Žene se, jako by měl smrtku v patách!

Jen si jeď, větroplachu, zubatý stejně neutečeš!“

Aplegatt si promnul oči, slzící ve větru.

Včera předal králi Foltestovi listiny, potom vyřídil tajnou

zprávu krále Demawenda:

„Demawend Foltestovi. V Dol Angra vše připraveno.

Přestrojení čekají na rozkaz. Plánovaný termín, druhá noc

po červencovém novoluní. Lodě musí přistát na druhém

břehu dva dny poté.“

Nad stezkou přelétala s hlasitým krákáním hejna

vran. Směřovala na východ k Mahakamu a Dol Angra,

k Vengerbergu. Během jízdy si kurýr v duchu opakovalslova poselství, jež jeho prostřednictvím poslal temerský král

vladaři Aedirnu:

„Foltest Demawendovi. Za prvé: odlož akci. Chytráci

svolali sněm, mají se sejít a radit na ostrově Thaneddu. Ten

sněm může mnohé změnit. Za druhé: pátrání po Lvíčeti

může skončit. Dohady o jeho smrti se potvrdily.“

Aplegatt kopl patou siváka. Nesměl ztrácel čas.

*

Úzká lesní cesta byla zablokována stojícími povozy. Aplegatt

zpomalil a volným klusem se přiblížil k poslednímu vozu

kolony. Na první pohled mu bylo zřejmé, že touhle zácpou

neprokličkuje. Na návrat nebylo ani pomyšlení, ztracený

čas by už nedohnal. A pokusit se objet zátaras močálovitou

houštinou kolem cesty by nebylo moc šťastné řešení, tím

spíše, že se už smrákalo.


– 15 –

„Co se tady přihodilo?“ zeptal se dvou staříků na kozlíku posledního spřežení. Zdálo se, že jeden podřimuje a druhý snad už ani nežije. „Přepadení? Veverky? Mluvte,pospíchám!“

Dříve než některý ze starochů stačil odpovědět, zepředu, od mezi porostem neviditelného čela kolony, se ozval povyk. Kočí a vozkové kvapně vylézali na vozy a s kletbami pobízeli tažné koně a voly. Karavana se hlemýždím tempem pohnula z místa. Dřímající stařík se probral, zamlaskal na muly a pleskl je otěžemi po hřbetech, stařík, budící zdání mrtvého, ožil, odšoupl si z očí slaměný klobouka zamžoural na Aplegatta.

„Koukněme na něj,“ poznamenal. „Pospíchá. To se ti, synku, poštěstilo. Přiharcoval jsi sem v pravý čas.“

„Bať,“ pokýval bradkou druhý. „V pravý čas. Kdybyspřijel o polednách, postál by sis s námi, počkal, až budevolno. Každý někam spěchal, ale museli jsme čekat. Nedalo se jináč, když byla stezka uzavřená.“

„Uzavřená stezka? Co je to za novotu?“

„Sveřepý lidožrout se tu ukázal, synku. Napadl rytíře, který jen s pacholkem cestoval. Rytíři prý netvor hlavu i s přilbicí ukousl a jeho koně rozpáral, až se střeva vyvalila. Pacholkovi se podařilo vyváznout, blekotal, co je to zahrůzu a jak je silnice celá červená od krve...“

„Co to bylo za bestii,“ zajímal se Aplegatt a přitáhl koni uzdu, aby mohl pokračovat v hovoru s vozky pomalu se vlekoucího vozu. „Nějaký drak?“

„Ne, drak prý ne,“ odvětil stařec ve slamáku. „Povídali, mandigora nebo tak nějak. Pacholek říkal, že to byloukrutně veliké hovado se lvím tělem a blanitými křídly. A jak zuřivé! Mysleli jsme, že rytíře sežere a odletí, ale zlatý oči. Sedla si, mrcha, doprostřed úvozu, kurva její mať, a sedí tam, syčí, zuby cení... Zacpala stezku jako špunt flašku, poněvadž každý, kdo přijel a potvoru zahlédl, zastavil potah a horempádem vycouval. Nastavělo se tu vozů na půl míle

– 16 –

a přitom všude vůkol, jak sám vidíš, houština a třasovisko.

Objet se nedá, vrátit se nedá. Tož jsme stáli...“

„Tolik chlapů,“ frkl kurýr, „a stáli jako berani! Měli jste popadnout sekery a píky a zahnat šelmu z cesty anebo ubít.“

„Pár bláznů se o to pokoušelo,“ řekl první staříka pobídl muly, neboť karavana se pohnula rychleji. „Třitrpaslíci z kupecké stráže a čtyři zverbovanci, co měli nastoupit k posádce na hradě Carrerasu. Trpaslíky ta obluda šeredně zrychtovala a rekruti...“

„Práskli do bot,“ doplnil druhý staroch a odplivl si přesně do mezery mezi hřbety tažných zvířat. „Vzali nohy naramena, ledva netvora uviděli. Jeden z nich si přitom nadělal do nohavic. Heleď, koukej, synku, to je on! Támhle!“

„Co vy mně tady,“ vybuchl Aplegatt, „nějakého zasrance ukazujete? Nezajímá mě...“

„Ale né! Ten netvor! Zabitý! Knechti ho nakládají na vůz. Vidíš?“

Aplegatt se postavil ve třmenech. Přes houstnoucí šero a okolo se tísnící zvědavce spatřil, jak zbrojnoši zvedají mohutné plavé tělo. Netopýří křídla a škorpióní ohonpříšery přitom vláčeli po zemi. Se sborovým výkřikem vojáci mršinu nadzvedli a hodili na plošinu vozu. Pachem krve znepokojení tahouni zaržáli a trhli zápřahem.

„Nestát!“ houkl na staříky u cesty stojící desátník. „Jeďte dál, nebraňte v průjezdu!“

Vozka popohnal muly, vůz poskočil ve vyjetých kolejích. Aplegatt s ním srovnal rychlost.

„Jak je vidět, vojáci nakonec přece jen obludu dostali.“

„Ale kdež,“ mávl rukou stařík. „Ti si umí akorát napoctivé lidi huby otvírat: ,Zastav se, nestůj, táhni pryč!‘ Nanetvora jim odvaha, toť se ví, nestačila, poslali pro zaklínače...“

„Pro zaklínače?“

„Nachlup tak,“ ujistil ho druhý stařec. „Někdo sivzpomněl, že viděl zaklínače ve vsi zpátky po cestě, tož pro něj poslali. Projížděl potom okolo nás. Měl bílé vlasy, sinalý

– 17 –

kontrfekt a na zádech pořádné mečisko. Hodinu nato už

někdo zepředu volal, že budeme moci jet dále, poněvadž

zaklínač mandigoru zabil. Kolona se pohnula chvilkupředtím, synku, než jsi sem dojel ty.“

„Ha,“ poznamenal v zamyšlení Aplegatt. „Tolik let se už po cestách honím, ale na zaklínače jsem ještě nenarazil. Viděl někdo, jak tu příšeru vyřídil?“

„Já, já jsem to viděl!“ zvolal chlapec s rozcuchanoučupřinou, klusající z druhé strany vozu. Cestoval po svých, jen za uzdu vedl hubenou nákladní herku. „Všechno jsem viděl! Stál jsem za vojáky, úplně vpředu.“

„Vida smrkáče,“ zavrčel vozka. „Ještě má mlíko na bradě a jak se naparuje. Mám tě počastovat bičem?“

„Jen ho nech, otče,“ zasáhl Aplegatt. „Zanedlouho musím odbočit, jedu na Carreras, a do té doby bych se chtěldovědět, jak to bylo s tím zaklínačem. Mluv, kluku.“

„To bylo tak,“ začal chlapec rázující vedle spřežení. „Zaklínač přijel k vojenskému veliteli. Řekl, že se jmenuje Gerant. Hejtman na to, ať se jmenuje, jak je mu libo, jen ať se dá do práce. A ukázal mu, kde obluda číhá. Zaklínač šel blíž, aby se přesvědčil na vlastní oči. Koukl se jenomzpovzdálí a hned řekl, že je to mimořádně velká mantichora, ale že ji zabije, jestli mu zaplatí dvě stě korun.“

„Dvě stovky?“ zajíkl se stařík ve slamáku. „Copak mu přeskočilo?“

„To samé mu pověděl hejtman, akorát sprostěji. Jenomže zaklínač na to, že taková je cena a basta, jemu že je to fuk, ať si potvora sedí na cestě třebas do skonání. Velitel na to, že mu nedá ani groš, namísto toho si počká, až obluda sama odletí. Zaklínač zase na to, že hned tak neodletí, jelikož je hladová a zuřivá. A jestli odletí, tak se brzy vrátí zpátky, poněvadž je to její lovecké tero... teret... teretor...“

„Nekoktej, usmrkanče!“ rozhněval se starý vozkaa neúspěšně se pokusil vysmrkat přes prsty, v nichž zároveň držel opratě. „Raději vyprávěj, jak to bylo!“

– 18 –

„Vždyť říkám! Zaklínač tvrdil, že příšera neodletí, protože bude přes noc požírat zabitého rytíře. Pomalu, poněvadž rytíř byl v brnění, tak jí bude trvat, než ho z nějvyloupne. Potom přišli kupci, složili se a že prý zaplatí zaklínači sto korun. Zaklínač na to, že se ta šelma nazývámantichora a je hrozitánsky nebezpečná, můžou si tedy svých sto korun strčit někam, on pro ně život v sázku dávatnebude. To se velitel vojáků dožral a pravil, že to už je takový svinský osud zaklínače dávat život v sázku a že zaklínač je právě k tomu, stejně jako, s prominutím, prdel víte k čemu. Kupci ale dostali strach, že zaklínač ztratí trpělivosta půjde si po svých, tak mu nabídli sto padesát. Zaklínač vytáhl meč a šel po silnici k místu, kde se netvor usadil. Hejtman za ním ještě udělal znamení proti uhranutí, třikrát siodlivl a mumlal, že prý neví, proč takové prašivé proměněnce vůbec země nosí. Jeden kupec mu na to, že kdyby vojsko, místo po lesích elfy nahánět, raději ze zemských stezekstrašidla vyhánělo, zaklínačů by nebylo zapotřebí a...“

„Neblábol,“ skočil mu do řeči stařík, „Vyprávěj, cos viděl!“

„Já,“ pochválil se rozcuchaný hoch, „jsem zaklínači hlídal koně. Kobylku kaštanku s bílou lysinou.“

„S kobylou pes tancoval! Jak zaklínač obludu zabíjel, tos viděl?“

„Eee...“ zajíkl se chlapec. „Neviděl... Odstrčili mědozadu. Všichni křičeli a koně se plašili a...“

„Hned jsem věděl,“ řekl opovržlivě stařík, „že ten smrkáč viděl kulový.“

„Ale viděl jsem zaklínače, jak se vrátil,“ hájil se jinoch. „Velitel, který všechno sledoval, byl bílý jako křída a povídal potichu vojákům, že to jsou magické čáry nebo elfské triky, že se žádný člověk mečem tak rychle ohánět nedovede. Zaklínač sebral od kupců peníze, vyskočil na kobylku a odjel.“

„Hmmm...“ zahučel Aplegatt. „Kterým směrem? Na Carreras? Zkusím ho dohnat, ať si ho prohlédnu...“

– 19 –

„Ne,“ odvětil chlapec. „Z křižovatky jel cestou na Dorian. Zdálo se, že má naspěch.“

*

Zaklínači se zřídka cokoliv zdálo a ani na ty ojedinělé sny

si po probuzení nevzpomínal. Ani když to byly nočnímůry – a bývaly to vlastně vždy jen noční můry.

Rovněž tentokrát ho tlačila můra, tentokrát si však zapamatoval alespoň část svého snu. Z víru nejasných, leč znepokojivých představ, podivných, leč zlověstných scén, nesrozumitelných, leč hrůzu vzbuzujících zvuků a slov se náhle vynořil čistý a zřetelný obraz. Ciri. Jiná než ta, kterou pamatoval z Kaer Morhen. Její v trysku vlající popelavé vlasy byly delší – takové nosila tehdy, když se s ní setkal poprvé, v Brokilonu. Když projížděla kolem něj, chtěl vykřiknout, ale z hrdla nevypravil ani hlásek. Chtěl se za ní rozběhnout, ale měl pocit, že jeho chodidla uvízla v lepkavé smůle. A Ciri ho neviděla, hnala se do noci mezi olše a vrby, které, jakoby oživlé, mávaly jí vstříc větvemi. Pak spatřil, že jepronásledována. Že se po její stopě řítí vraný kůň a na něm jezdec v černé zbroji, v helmě ozdobené křídly dravého ptáka.

Nemohl se pohnout, nemohl se ozvat. Mohl se jen dívat, jak okřídlený rytíř Ciri dohání, chytá ji za vlasy, strhává ji ze sedla a žene se dál – a dívku vláčí za sebou. Mohl jen přihlížet, jak se její tvář křiví bolestí a její ústa se otevírají k neslyšnému křiku. Probuď se, rozkázal si, nemoha vydržet děsivý sen. Probuď se! Okamžitě se probuď!

Probudil se.

Dlouho ležel bez pohnutí a rozpamatovával se na obsah snu. Potom vstal. Vytáhl měšec, narychlo přepočítaldesetikoruny. Sto padesát za včerejší mantichoru. Padesát za mlhavce, kterého zabil na objednávku fojta jedné vísky poblíž Carrerasu. A padesát dostal od osadníků z Burdorffu za vlkodlaka.

– 20 –

Padesát korun. Dobrý výdělek, neboť úkol byl snadný. Vlkodlak se nebránil. Uštvaný, zahnaný do jeskyně, z níž nebylo úniku, poklekl a čekal na ránu mečem. Zaklínači ho přišlo líto.

Avšak potřeboval peníze.

Hodinu poté už procházel ulicemi města Dorianu. Mířil k jisté firmě pod jistým vývěsním štítem.

*

Nápis na vývěsní tabuli hlásal: „Codringher & Fenn, právní

služby a konsultace“. Geraltovi bylo pochopitelně známo,

že to, co nabízeli Codringher a Fenn, mělo zatraceně málo

společného s právem, zato však oba partneři mívali dostatek

důvodů k tomu, aby se vyhýbali veškerým kontaktům jak

s právem, tak s jeho představiteli. Měl taktéž vážnépochybnosti, zda kdokoliv z klientů uvedené firmy věděl, coznamená výraz „konsultace“. V průčelí budovy nebyly dveře,

pouze pevně uzamčená vrata, vedoucí pravděpodobně do

vozovny anebo do konírny. Kdo chtěl dovnitř, musel obejít

dům, přejít zablácený, drůbeží podělaný dvoreka vystouit po schůdcích na úzký ochoz, vedoucí k zastíněnému

výklenku. Teprve pak se ocitl před bytelnými, okovanými

dveřmi z tvrdého dřeva, opatřenými těžkým mosaznýmkleadlem ve tvaru lví hlavy.

Geralt zaklepal a rychle couvl. Věděl, že dveře jsouopatřeny mechanismem, který může z otvorů v kovánívystřelit dvaceticoulové železné bodce. Teoreticky by měl spustit pouze tehdy, kdyby se někdo dobýval do zámku, případně kdyby někdo zevnitř domu zatáhl za spoušť, nicméně Geralt se nejednou přesvědčil, že není bezporuchovýchmechanismů a každý může spustit právě tehdy, když by to mělo být zcela vyloučeno. A naopak.

Ve dveřích bylo nepochybně nějaké zařízení ověřující totožnost návštěvníků, pravděpodobně magické. Po použití

– 21 –

klepadla se zevnitř nikdo nikdy na nic neptala nedožadoval se odpovědi. Dveře se otevíraly a v nich se zjevoval

Codringher. Pokaždé Codringher, nikdy Fenn.

„Vítám tě, Geralte,“ pozdravil Codringher. „Vstup. Nemusíš se tak lepit na futra, odmontoval jsembezpečnostní zařízení. Něco se na něm pokazilo, před pár dnyzčistajasna proděravělo cesťáka. Pojď bez obav dál. Čím mohu sloužit?“

„Ty ničím,“ vstoupil zaklínač do prostorné, leč temné předsíně, kde to jako obvykle zavánělo kočičinou. „Rád bych jednal s Fennem.“

Codringher se bez zábran zachechtal a podpořil takzaklínačovo podezření, že Fenn je bytostí veskrze vymyšlenou, sloužící pouze k obalamucení vrchnostenských úředníků, výběrčích daní a jiných, vůči Codringherovi nepříznivě naladěných osob.

Vešli do kontoáru, kde bylo více světla, neboť důkladně zamřížovaná okna byla obrácená na průčelí zalité po většinu dne slunečním svitem. Geralt se posadil do křesla určeného zákazníkům. Naproti němu se na čalouněné sesli zadubovým psacím stolem uvelebil Codringher – člověk, který se nechal titulovat „advokát“, člověk, pro kterého nebylo věcí nemožných. Kdo měl těžkosti, obtíže, problémy, navštívil Codringhera. A zakrátko se přesvědčil, jakého formátu je osoba, na kterou se obrátil. Získal bankovní úvěr bez ručení a bez úroků. Jako jediný z dlouhé listiny věřitelůinkasoval pohledávku od bankrotující firmy. Bylo mu přiznáno dědictví, přestože bohatý strýc do smrti vyhrožoval, že mu neodkáže ani měďák, a přitom vyhrával dědické řízení,protože i nejtvrdohlavější z pozůstalých se nečekaně vzdávali svých nároků. Jeho nezdárného syna propouštěli z vězení, očištěného z obvinění na základě nezvratných důkazů,příadně pro jejich nedostatek, poněvadž jestli dříve důkazy byly, tajemně zmizely a svědkové odvolali předchozívýpovědi. Dcerku balamutící lovec věna se odpodklonkoval.

– 22 –

Manželčin milenec nebo dceřin svůdce důsledkemnešťastné události přišel ke komplikovaným zlomeninám tříkončetin, v tom přinejmenším jedné horní. A osobní nepřítel či

nepohodlný konkurent přestal škodit – nezřídka se stávalo,

že se po něm slehla země. Zkrátka a dobře: ten, kdo měl

problémy, jel do Dorianu, pospíšil k firmě „Codringher

& Fenn“ a zaklepal na její dveře. Přišel mu otevřítadvokát Codringher, pomenší, hubený, prošedivělý, s nezdravou

barvou člověka zřídkakdy vycházejícího na čerstvý vzduch.

Zavedl klienta do kontoáru, usedl na sesli, vzal na kolena

velkého černobílého kocoura a hladil ho. Oba dva –Codringher i kocour – si zákazníka měřili nepříjemnými,zneklidňujícími pohledy žlutozelených očí.

„Obdržel jsem tvůj dopis,“ Codringher a kocourupřeli na zaklínače žlutozelené pohledy. „Posléze mnenavštívil Marigold. Projížděl přes Dorian před několika týdny. Vyprávěl mi o tvých nesnázích. Ale řekl mi toho málo,velmi málo.“

„Skutečně? Teď jsi mne zaskočil. Byl by to první známý případ, kdy Marigold něčeho nevyžvanil příliš.“

„Marigold,“ pousmál se Codringher, „málo prozradil, neboť málo věděl. A vyžvanil ještě méně než věděl,protože jsi mu prostě a jednoduše o některých věcech zakázal byť jen ceknout. Kde se v tobě vzal ten nedostatek důvěry? Dokonce ke kolegovi v oboru?“

V Geraltovi se něco vzpříčilo. Codringher mohlpředstírat, že si ničeho nevšiml, avšak kocour by ho prozradil. Zablýskl očima, obnažil bělostné zoubky a zasyčel.

„Nedráždi mého mazlíčka,“ uklidňoval zvířátkohlazením advokát. „Rozhněvalo tě, že jsem tě nazval kolegou? Vždyť je to pravda. I já jsem svým způsobem zaklínač. Já také pomáhám lidem od příšer a příšerných potíží. A také to dělám za peníze.“

„Jsou určité rozdíly,“ zahučel Geralt, neustále sledován kocourovým nepřátelským pohledem.

– 23 –

„Jsou,“ potvrdil Codringher. „Ty jsi zaklínačanachronický, zastaralý, kdežto já jsem zaklínač pokrokový, jdoucí s duchem doby. Proto ty budeš zanedlouho bez práce,zatímco já budu prosperovat. Strigy, viverny, endriagy a vlkodlaci už brzy zmizí ze světa. Ale parchanti budou vždycky.“

„Ty přece pomáháš z malérů hlavně parchantům všeho druhu, Codringhere. Chudáci v nesnázích tvoje služby nemohou zaplatit.“

„Ani tvoje služby si chudáci nemohou dovolit. Chudáci si nikdy nic nemohou dovolit. Právě proto, že jsou chudáci.“

„To je neslýchaně logické. A objevné, až to vyráží dech.“

„Pravda obvykle vyráží dech. A pravdou je, že základem i náplní našich oborů je zparchantělost. Jen ta tvoje už je takřka reliktem, kdežto ta moje je čilá a stále nabírá na síle.“

„Dobrá, dobrá. Pojďme k věci.“

„Nejvyšší čas,“ pokýval hlavou Codringher a pohladil kocoura. Ten se protáhl, hlasitě zapředl a zaťal mu drápky do kolena. „Vyřídíme naše záležitosti po pořadí, podle jejich důležitosti. Věc první: můj honorář, kolego zaklínači, je dvě stě padesát novigradských korun. Disponuješ takovoučástkou? Anebo tě mám zařadit mezi chudáky v nesnázích?“

„Nejdřív se přesvědčme, že sis tu částku zasloužil.“

„Přesvědčování,“ odsekl nedůtklivě advokát, „omezíš výlučně na vlastní osobu a na nejnižší míru zkrátíš. Až budeš přesvědčen, položíš peníze tady na stůl. Pak přejdeme k dalším, podružnějším věcem.“

Geralt odvázal měšec od pasu a hodil jej na stolnídesku. Mince zachřestily. Kocour polekaně seskočilz Codringherových kolen a utekl. Advokát schoval váček do zásuvky, aniž se přesvědčil o jeho obsahu.

„Vyplašil jsi mi kocoura,“ řekl s neskrývanou výčitkou.

„Omlouvám se. Měl jsem dojem, že cinkání peněz je poslední věcí, která může tvého kocoura vylekat. Mluv, co ses dozvěděl.“

– 24 –

„Ten Rience,“ začal Codringher, „o kterého se tolikzajímáš, je dost záhadná postava. Podařilo se mi zjistitpouze to, že dva roky studoval ve škole čarodějů v Ban Ardu. Vyrazili ho odtamtud, když ho přistihli při drobnýchkrádežích. A před školou už čekali verbíři z kaedwenskéšpionáže. Rience se dal zverbovat. Co dělal pro rozvědku, to se mi nepovedlo vyslídit. Ale zběhlí nebo vyhození studenti čarodějnictví jsou obvykle školeni na zabijáky. Souhlasíš?“

„Ovšem. Pokračuj.“

„Následující informace je z Cintry. Pan Rience tam seděl ve vězení. Za vlády královny Calanthé.“

„Za co?“

„Představ si, že za dluhy. Nebručel dlouho, někdo ho vyplatil, vyrovnal jeho dluhy i s úroky. Transakce seuskutečnila prostřednictvím banky s utajením totožnosti toho dobrodince. Pokoušel jsem se vystopovat, od kohopocházely peníze, avšak po čtyřech za sebou jdoucích bankovních převodech jsem to vzdal. Ten, kdo Rience vykoupil, se vyznal a velice mu záleželo na anonymitě.“

Codringher zmlkl, přiložil kapesník k ústům a těžce zakašlal.

„Pak se zničehonic pan Rience hned po zakončení války objevil v Soddenu, Angrenu a Brugge,“ pokračoval po chvíli, když si otřel rty a prohlédl kapesník. „Změněn k nepoznání, alespoň pokud jde o chování a hotovost, kteroudisponoval a kterou plnými hrstmi rozhazoval. Pokud jde o jméno, ten nestydatý lotr se vůbec nenamáhal a nadále užíval jména Rience. A pod jménem Rience začal intenzívně pátrat po jisté osobě, či spíše osůbce. Navštívil druidy z angrenského Kruhu, kteří se starali o válečné sirotky. Tělo jednohoz druidů bylo později nalezeno v blízkém lese. Zohavené, sestopami mučení. Následně Rience zamířil na Zaříčí...“

„Vím,“ přerušil ho Geralt. „Vím, co udělal s rodinousedláka ze Zaříčí. Za dvě stě padesát korun jsem ale očekával více. Až do této chvíle byla pro mne nová pouze informace

– 25 –

o škole čarodějů a kaedwenské rozvědce. O všemostatním už vím. Vím, že Rience je bezohledný vrah, arogantní

padouch, který se ani neobtěžuje skrývat pod falešnýmijmény. Jsem si také jist, že plní něčí příkazy. Čí, Codringhere?“

„Nějakého čaroděje. Z vězení pro dlužníky honepochybně vykoupil čaroděj. Sám jsi mne informoval a Marigold to potvrdil, že Rience užívá magii. Velkou magii, žádné triky žáka vyhozeného z akademie. Z toho vyplývá, že ho někdo podporuje, vybavuje amulety a pravděpodobně tajně školí. Leckteří oficiálně působící mágové mají takovétajné učedníky a agenty na vyřizování nelegálních, špinavých záležitostí. V žargonu čarodějů se to označuje jako práce na vodítku.“

„Při práci na takovém vodítku by Rience užívalkamuflážní magii. On však nemění jméno ani vzhled. Nezbavil se dokonce ani jizvy po popálenině.“

„I to je důkaz pro mé tvrzení, že je na vodítku,“Codringher opět zakašlal do kapesníku. „Sám přece víš, že čarodějná kamufláž není žádné opravdové maskování,užívají ji jen diletanti. Kdyby se Rience ukrýval za magickou clonou anebo maskou, okamžitě by ho odhalilo kterékoli magické poplašné zařízení. Taková ochranná zařízení dnes najdeš bezmála v každé hradní bráně. A mágové prohlédnou jakoukoliv iluzi. V největším sběhu lidí, v největší tlačenici by na sebe Rience upozornil každého přítomného čaroděje stejně spolehlivě, jako kdyby mu z uší šlehaly plameny a ze zadnice se valil dým. Opakuji ti, že za Riencem stojí mocný čaroděj, snažící se uniknout pozornosti jiných čarodějů.“

„Někteří považují Rience za nilfgaardského špeha.“

„Vím. Například Dijkstra, šéf redanské rozvědky. Dijkstra se mýlí zřídkakdy, můžeme mu tedy dát za pravdui tentokrát. Nicméně jedno nevylučuje druhé: čarodějův fámulus může být zároveň nilfgaardským špiónem.“

„To by znamenalo, že nějaký veřejně působící čaroděj pracuje pro Nilfgaard prostřednictvím svého agenta.“

– 26 –

„Blbost!“ prohlížel si Codringher bedlivě kapesník. „Čaroděj aby špicloval pro Nilfgaard? Proč? Pro peníze? K smíchu. Za příslib získání osobní moci pod panováním vševládného císaře Emhyra? K popukání. Vždyť nenížádným tajemstvím, že Emhyr var Emreis drží své čarodějetvrdě u huby. Mágové v Nilfgaardu jsou na stejné úrovni jako, dejme tomu, podkoní. A není jim přiznáno ani o chlup více moci než podkoním. Domníváš se, že by sekterýkoli z našich panovačných mágů rozhodl přičinit o vítězství panovníka, který by ho poslal do maštale? Filippa Eilhart, která diktuje Vizimirovi Redanskému královská nařízení a edikty? Sabrina Glewissig, která skáče do řeči Henseltovi z Kaedwenu, bouchá pěstí do stolu a rozkřikuje se, aby král zmlkl a poslouchal? Vilgefortz z Roggeveenu, kterýpřednedávnem vzkázal Demawendovi, že se s ním nebude bavit, poněvadž na něj nemá čas?“

„Zkrať to, Codringhere. Jak je to tedy, podle tebe, s Riencem?“

„To je snadné. Nilfgaardská špionáž získá pro spolupráci fámula, aby skrze něj mohla proniknout k našemutajemnému čaroději. Z toho, co o něm víme, je jasné, že Rience by nepohrdl nilfgaardským florénem a bez cavyků by zradil svého mistra.“

„Teď se mi snažíš namluvit blbost ty. Dokonce i naši panovační mágové jsou schopni rychle odhalit zradu. Rience by se zhoupl na šibenici než by řekl švec. A to by měl ještě velké štěstí.“

„Nebuď naivka, Geralte. Demaskované špióny nevěšíme, ty přece využíváme. Nakrmíme je dezinformacemia obratem změníme na podvojné agenty...“

„Nebalamuť naivku, Codringhere. Nezajímá mě špionáž a zákulisní politika. Rience mi šlape na paty, tak chci vědět proč a na čí rozkaz. Dobrá, je ve službách nějakéhočaroděje. Kdo je ten neznámý mág?“

„To zatím nevím. Ale již brzy to zjistím.“

– 27 –

„Brzy,“ ucedil zaklínač, „je pro mne pozdě.“

„To se nedá vyloučit,“ řekl vážně Codringher. „Dostal ses do šeredného maléru, Geralte. Ale já umím pomáhat z malérů. V podstatě jsem tě z něj už dostal.“

„Skutečně?“

„Skutečně,“ zakašlal advokát do kapesníku. „Abys věděl, kolego, kromě toho mága a zřejmě i Nilfgaardu je ve hře ještě třetí strana. Navštívili mne, jen si představ, agenti tajné služby krále Foltesta. I oni byli v nesnázích. Král jimpřikázal vyhledat jistou nezvěstnou princeznu. Když seukázalo, že to není tak snadné, rozhodli se požádat o spolupráci odborníka na nesnadné záležitosti. Museli ho pochopitelně zasvětit do problému a přitom mu naznačili, že o hledané může něco vědět jeden zaklínač. Dokonce i to, kde ji lze nalézt.“

„Jakpak se zachoval ten odborník?“

„Zpočátku dal najevo překvapení. Udivilo ho, žezmíněný zaklínač nebyl uvězněn a podroben standardníproceduře, při níž by vyzpíval všechno, co ví, a ledacos, co neví, ale vymyslí si, aby uspokojil vyšetřovatele. Vyzvědači odvětili, že jim to jejich nadřízený kategoricky zakázal. Zaklínači, objasnili odborníkovi agenti, mají tak citlivý nervovýsystém, že při mučení neprodleně umírají, obrazně řečeno: praskne jim žilka v mozku. Měli zaklínače pouze sledovat, nicméně i tento úkol se ukázal být nad jejich síly. Odborník špióny pochválil za rozumné rozhodnutí a doporučil jim, aby se přihlásili za dva týdny.“

„Přihlásili se?“

„No zdali. A tehdy odborník, jehož jsi náhodou klientem, předal agentům jednoznačné důkazy, že zaklínač Geralt neměl, nemá a ani nemohl mít nic společného s hledanou princeznou. Zkušený odborník totiž objevil očité svědky smrti princezničky Cirilly, dcery princezny Pavettya vnučky královny Calanthé. Jmenovaná zemřela před třemi lety v uprchlickém táboře v Angrenu. Na záškrt. Před smrtí

– 28 –

nesnesitelně trpěla, věř anebo nevěř, temerští agenti měli

slzy v očích, když se obeznámili s výpověďmi svědků.“

„Já mám taky slzy v očích. Tuším, že temerští vyzvědači ti nemohli nebo nechtěli nabídnout více než dvě stě padesát korun.“

„Tvoje ironie mi drásá srdce, zaklínači. Zbavil jsem tě potíží, a ty, místo abys mi poděkoval, se mi posmíváš.“

„Děkuji a omlouvám se. Pročpak Foltest pověřil své špehy pátráním po Ciri, Codringhere? Co jim rozkázal udělat, až ji najdou?“

„Jsi tak nedovtipný? Zabít ji, to se rozumí. Je považována za dědičku trůnu Cintry, jenže s tím jsou již jiné plány.“

„To nedává smysl, Codringhere. Ten trůn shořel spolu s královským palácem, městem a celou zemí. Dnes tam poroučí Nilfgaard. Foltest o tom dobře ví, ostatní králové jakbysmet. Jak by mohla Ciri zasednout na trůně, který už není?“

„Pojď,“ vstal advokát. „Pokusíme se společně najítodpověď na tvou otázku. Při té příležitosti se ti dostane projevu mé důvěry... Smím vědět, co tě tak zaujalo na tomportrétu?“

„To, že je v něm děr, jako by do něj celou zimu kloval datel,“ odvětil Geralt, prohlížeje si obraz v pozlaceném rámu, visící na stěně naproti psacímu stolu. „A to, že ten vašnosta vypadá na naprostého pitomce.“

„To je můj nebožtík otec,“ ušklíbl se Codringher. „Naprostý pitomec. Pověsil jsem jeho podobiznu tady, abych ho měl neustále na očích. Jako výstrahu. Pojďme, zaklínači.“

Vešli do předsíně. Na koberci ležel kocour a olizoval si tlapku natažené zadní nohy. Když se k němu zaklínačpřiblížil, vyskočil a zmizel v tmavém zákoutí.

„Proč tě kočky tak nesnášejí, Geralte? Má to něcospolečného s...“

„Ano,“ uťal mu Geralt. „Má.“

– 29 –

Panel mahagonového obložení stěn se bezhlučně odsunul a odhalil tajný vchod. Codringher šel napřed. Panel bylbezochyby ovládám magicky. Za jejich zády opět tiše zapadl na své místo. Avšak nezůstali potmě: z tajné chodby k nim pronikalo světlo.

V komoře na konci chodby bylo sucho a chladno a ve vzduchu se vznášel pach prachu a spálených svící.

„Poznáš mého spolupracovníka, Geralte.“

„Fenna?“ zasmál se zaklínač. „Není možná.“

„Ale je. Přiznej se, myslel sis, že Fenn neexistuje?“

„Kdepak.“

Skříně a police s knihami dosahovaly k nízkémuklenutému stropu. Za nimi se ozvalo skřípění a za okamžikodtamtud vyjelo neobyčejné vozidlo – vysoké křeslo opatřené koly. Seděl v něm zakrslík s obrovskou hlavou na tenkém krku a na nepoměrně úzkých ramenou. Skrček neměl nohy.

„Seznamte se,“ promluvil Codringher. „Fenn, učený jurista a archivář, můj společník a neocenitelnýspolupracovník. A toto je náš host a klient...“

„Zaklínač Geralt z Rivie,“ dokončil s úsměvem mrzák. „Nemohl jsem se nedomyslet. Již pár měsíců pracuji na úkolu, jejž nám zadal. Račte za mnou, pánové.“

Vykročili za skřípajícím křeslem do labyrintu regálů,prohýbajících se pod tíhou svazků, za něž by se nemuselastydět ani universitní bibliotéka v Oxenfurtu. Nashromážděné inkunábule, jak Geralt usoudil, musely být hromaděny několika pokoleními Codringherů a Fennů. Potěšila ho projevená důvěra, rád konečně poznal tajemného Fenna. Byť se advokátův společník nakonec ukázal být tvorem z masa a kostí, nepřestal zároveň být osobou opředenourozoruplnou pověstí. Bájný Fenn, Codringherovo alter ego, býval nezřídka vídáván na nejrůznějších místech, zatímco k pojízdnému křeslu upoutaný učený jurista a archivář s největší pravděpodobností nikdy neopouštěl budovu.

Střed místnosti byl dobře osvětlen. Stál zde nízký,

– 30 –

z pojízdného křesla dostupný pult, na němž se kupily knihy,

pergamenové svitky, rozličná lejstra, láhve tuše a inkoustu,

husí brky v celých svazcích a přehršle záhadných nástrojů

a náčiní. Účel některých nicméně Geralt uhodl, například

formičky na falšování pečetí či diamantové stěrkyk odstraňování zápisů z úředních dokumentů. Uprostřed pultu ležel

malý arbalet – samostříl na kule. Vedle něj byla na sametové

látce uložena tlustá zvětšovací skla, vybroušenáz nejčistšího horského křišťálu. Podobné lupy byly velkou vzácností

a stály hotový majetek.

„Objevils něco nového, Fenne?“

„Moc toho není,“ usmál se mrzák. Měl milý, velice dojemný úsměv. „Zúžil jsem seznam Rienceovýchpotenciálních zaměstnavatelů na dvacet osm čarodějů...“

„To zatím vynecháme,“ přerušil jej Codringherstroze. „Teď nás zajímá něco úplně jiného. Vysvětli Geraltovi důvody, pro něž je ztracená cintránská princezna objektem rozsáhlého pátrání špiónů Čtyř království.“

„Děvčeti proudí v žilách krev královny Calanthé,“ začal vysvětlovat Fenn, jakoby zaskočen nutností objasňovat něco tak očividného. „Je poslední z vládnoucího rodu. Cintra má mimořádný politický a strategický význam. Ztracená dědička koruny je nepohodlná; může být nebezpečná,jestliže se přestane zdržovat mimo dosah a dostane se pod něčí nežádoucí vliv. Například Nilfgaardu.“

„Pokud si dobře pamatuji,“ namítl Geralt, „cintránské právo vylučovalo ženy s následnictví.“

„To je fakt,“ souhlasil Fenn a opět se usmál. „Ovšem žena se vždycky může stát něčí manželkou a matkoupotomka mužského pohlaví. Špionážní služby Čtyř království nemohly přehlédnout Rienceovo horečné hledáníprincezny a došly k názoru, že jeho příčinou je právě cintránské dědictví. Rozhodly se tedy znemožnit princezně stát se jak ženou, tak matkou. Prostým, avšak nejúčinnějším možným způsobem.“

– 31 –

„Ale princezna nežije,“ doplnil rychle Codringher,kterému neušly změny, jež v Geraltově tváři vyvolala slovausměvavého zakrslíka. „Vyzvědači o tom podali zprávu a ukončili pátrání.“

„Zatím pouze přerušili,“ opravil ho zaklínačs vynuceným klidem. „Každý klam může vyjít najevo. Kromě toho jsi sám řekl, že královské rozvědky jsou jen jednou ze stran v téhle hře, a Fenn mi teď potvrdil, že špióni hledali Ciri, aby zkřížili plány jiným čmuchalům. Ti jiní se nemuseli nechat obelstít. Najal jsem vás, abyste děvčeti zajistilibezečí. Co navrhujete?“

Fenn vrhl krátký pohled na svého společníka, tentokrát však z jeho tváře nevyčetl příkaz k mlčení.

„Máme takovou koncepci. Chceme diskrétně rozšířit názor, že nejen princezna Cirilla, ale dokonce ani jejípříadní potomci mužského pohlaví nemají žádný nárok na cintránský trůn.“

„V Cintře se dědívalo výlučně po meči,“ potlačil Codringher další záchvat kašle. „Nikdy po přeslici.“

„Geralt to před chvílí sám řekl,“ přikývl archivář. „Je to prastaré právo. Dokonce ani ta dračice Calanthé jenedokázala zpochybnit – třebaže se snažila.“

„Pokoušela se je tedy obejít,“ doplnil advokát přeskapesník. „Intrikovala. Vysvětli to, Fenne.“

„Calanthé byla jediným potomkem krále Dagorada a královny Adalie. Po smrti rodičů se vzepřela šlechtě, jež v ní viděla pouze ženu pro nového krále. Chtěla vládnout svrchovaně, nanejvýše pro zachování dynastie bylaochotna přistoupit na jakéhosi statutárního prince manžela, sedícího sice po jejím boku, leč s nicotným osobním vlivem a mocí. Staré rody byly proti. Calanthé měla na výběr boj, abdikaci ve prospěch jiné rodové linie anebo sňatek s Roegnerem, knížetem z Ebbingu. Vybrala sitřetí možnost, vládla po Roegnerově boku. Nedala sezkrotit ani vystrnadit do babince. Byla přece Lvicí z Cintry.

– 32 –

Kraloval sice Roegner, ale jeho nikdo jaktěživ nenazval

Lvem.“

„Calanthé,“ navázal advokát, „se ze všech sil snažilaotěhotnět a porodit syna. To jí nevyšlo. Porodila dceru Pavettu, potom dvakrát potratila a posléze vyšlo najevo, že další děti už mít nemůže. Všechny plány vzal ďas. Velké ambicezmařila triviální jalovost.“

„Jsi nechutně triviální, Codringhere.“

„Vím. Protože to nechutně triviální bylo. Roegner se začal rozhlížet po mladé královně s dostatečně širokými bedry, nejlépe z rodiny s doloženou vysokou plodností až po praprabábu. Calanthé začala ztrácet půdu pod nohama; každé jídlo, každý pohár vína mohl obsahovat smrt, každý lov pro ni mohl skončit nešťastnou náhodou. Z toho, co se pak událo, však můžeme předpokládat, že Lvice z Cintry převzala iniciativu – Roegner nečekaně zemřel. V zemitenkrát řádila epidemie neštovic, tudíž královo úmrtí nikoho zvlášť nepřekvapilo.“

„Začínám rozumět,“ prohlásil navenek klidně zaklínač, „co má být základem koncepce, kterou chcete diskrétně rozšířit. Ciri se stane vnučkou travičky a vražedkyněvlastního muže.“

„Nepředbíhej, Geralte. A ty pokračuj, Fenne.“

„Calanthé si zachránila život,“ pokračoval mrzák, „avšak koruna jí nadále unikala. Když se po Roegnerově smrtichoila vlády, panstvo se opět tvrdě postavilo proti porušování práv a zvyklostí. Na trůně Cintry chtělo mít krále, žádnou ženskou. Podmínky byly stanoveny jasně: sotva měla malá Pavetta začít jen trochu připomínat ženu, měla býtprovdána za někoho, kdo se stane novým vládcem. Druhémanželství neplodné královny nepřipadalo v úvahu. Lvice z Cintry pochopila, že může počítat nanejvýš s rolí královny matky. Ke vší smůle se Pavettiným mužem mohl stát někdo, kdo by tchyni od vládních záležitostí energicky odsunul.“

„Musím být opět nechutně triviální,“ varoval Codringher.

– 33 –

„Calanthé se snažila svatbu své dcery co nejvíce oddálit.

Zmařila první pokus o zásnuby, když bylo dívence deset let,

i druhý, když jí bylo třináct. Šlechta samozřejmě prohlédla

její taktiku a vynutila si, aby Pavettiny patnácté narozeniny

byly poslední, které oslaví za svobodna. Calanthé musela

souhlasit, jenže již předtím dosáhla toho, s čím zřejmě tak

trochu počítala. Pavetta byla už dlouho pannou. Nakonec

se spustila s prvním přivandrovalcem, který se namanul, ke

všemu zakletým v příšeru. Byly v tom nějaké nadpřirozené

okolnosti, nějaké předpovědi a čáry a sliby... Nějaký Zákon

Překvapení. Co ty na to, Geralte? O tom, co se tehdypřihodilo, bys měl něco vědět, že? Calanthé si najalazaklínače, který nevěda o tom, že je pouhou loutkou, sňal zakletí

z šeredného Ježka a umožnil mu vzít si Pavettu. Tím zaklínač

otevřel Calanthé cestu k trůnu. Panstvo, vyvedené z míry

sňatkem princezny s odčarovanou ohavou, bylo ochotno

uznat nenadálé manželství Lvice s Eistem Tuirseach. Jarl ze

Skellige byl pro ně nakonec přece jen přijatelnější nežpřivandrovalý Ježek. Tak zůstala Calanthé vláda v rukou. Eist

si jako všichni ostrované Lvice příliš vážil, než aby se jí pletl

do kralování, které ho navíc prostě nudilo. A Calanthé se

cpala medikamenty a elixíry a tahala nového manžela do

postele v každou denní i noční dobu. Chtěla si udržetvládu až do konce svých dní, pokud už jako královna matka,

tedy jako matka vlastního syna. Ale jak jsem říkal: velké

ambice...“

„Tos říkal. Nemusíš se opakovat.“

„Naopak princezna, nevěsta odčarovaného Ježka, měla už během svatební ceremonie podezřele volné šaty. Calanthé se nevzdala, jen změnila plán. Když se nemůže dočkat syna, bude následníkem vnuk. Jenomže Pavetta porodiladěvčátko. Smůla nebo prokletí, což? Samozřejmě princezna mohla mít více dětí. Pokud by se ovšem nepřihodila ta prazvláštní nehoda: ona i její podivný manžel totiž zahynuli přineobjasněném námořním neštěstí.“

– 34 –

„Nezacházíš příliš daleko, Codringhere?“

„Snažím se vyložit situaci, nic víc. Po Pavettině smrti se Calanthé zhroutila, ale ne nadlouho. Její poslední nadějí se stala vnučka. Pavettina dcerka Cirilla. Ciri, řádící pokrálovském hradě jako pravý rarášek. Někteří, zvláště ti starší, ji zbožňovali, jako by prý z oka vypadla Calanthé, když byla dítětem. Pro některé byla proměněncem, dcerou šeredného Ježka, na kterou si ještě ke všemu činil nárok nějakýzaklínač. A teď přicházíme k věci: babiččina milovaná vnučka, považovaná téměř za její nové vtělení – Lvíče z krveLvice – byla už tehdy pro mnohé jako nástupkyně nepřijatelná. Cirilla nepatřila mezi urozené, byla plodem Pavettinymesaliance. Královská krev byla smíšená s krví vetřelcepochybného původu.“

„Chytré, Codringhere. Ale má to háček. Její otec nebyl pochybného původu. Byl přece králevic.“

„Nepovídej. Kdo by to byl řekl? A z jakéhopakkrálovství?“

„Z nějakého na Jihu... Z Maechtu... Ano, z Maechtu.“

„Zajímavé,“ ušklíbl se advokát. „Maecht je už dávnonilfgaardskou markou, součástí provincie Metinna.“

„Nicméně je to království,“ poznamenal Fenn. „Panuje tam král.“

„Panuje tam Emhyr var Emreis,“ odsekl Codringher. „Kdokoliv sedí v Maechtu na trůně, ocitl se tamz rozhodnutí císaře – a z jeho milosti. Když už jsme při tom, zjisti, koho tam Emhyr učinil králem. Já nemám ponětí.“

„Najdu to,“ mrzák se opřel do kol svého křesla, zajel k jednomu z regálů, vytáhl z něj tlustou roli lejster,rozvinul ji a začal studovat jednotlivé dokumenty. Prohlédnuté odhazoval ledabyle na podlahu. „Hmmm... Už to mám. Království Maecht. V erbu má stříbrné ryby a koruny v modrém a červeném poli...“

„Heraldika nás nezajímá, Fenne. Kdo je králem?“

„Hoet řečený Spravedlivý. Do čela státu byl zvolen...“

– 35 –

„Emhyrem z Nilfgaardu,“ napověděl Codringher jedovatě.

„...před devíti lety.“

„Ten ne,“ přepočítal si to advokát obratem. „O toho nám nejde. Kdo byl před ním?“

„Okamžik. Mám to. Akerspaark. Umřel...“

„Umřel na prudký zápal plic, proděravělých dýkounějakého Emhyrova mordýře, ne-li přímo toho Spravedlivého,“ domýšlel se Codringher cynicky. „Geralte, říká ti něcojméno Akerspaark? Mohl to být otec tamtoho Ježka?“

„Ano,“ potvrdil zaklínač po chvíli zamyšlení. „Akerspaark. Vzpomínám, Duny tak nazval svého otce.“

„Duny?“

„To bylo Ježkovo jméno. Byl to králevic, Akerspaarkův syn.“

„Ne,“ popřel Fenn, zahloubaný do listin. „Zde jsou uvedeni všichni potomci. Zákonití synové: Orm, Gorm, Torm, Horm a Gonzales. Zákonité dcery: Alia, Valia, Nina, Paulina, Malvína a Argentina...“

„Odvolávám obvinění proti Nilfgaardu a Spravedlivému Hoetovi,“ prohlásil zkroušeně Codringher. „Akerspaark nebyl zavražděn, on se prostě usouložil k smrti. Určitě měl i pancharty, co, Fenne?“

„Měl. Spoustu. Ale nikoho jménem Duny tady nevidím.“

„Ani jsem s tím nepočítal. Geralte, tvůj Ježek nebyl žádný králevic. I kdyby ho opravdu někde bokemzplodil ten kaňour Akerspaark, od takového titulu ho kromě Nilfgaardu oddělovala zatraceně dlouhá fronta zákonitých Ormů, Gormů a jiných Gonzálesů s vlastním, dozajista také početným potomstvem. Pavetta formálně uzavřela morganatický svazek.“

„A Ciri, její dítě, tak nemá nárok na korunu.“

„Geniálně, kolego.“

Fenn přiskřípal k pultu.

„Je to jen argument,“ upozornil a pokýval velkouhlavou. „Pouhý důvod. Nezapomínejme, že neusilujeme ani

– 36 –

o korunu pro princeznu Ciri, ani o to, abychom jí korunu

upřeli. Z fámy, kterou pustíme do oběhu, musí být zřejmé,

že dívku nepůjde využít k uchvácení Cintry. Pokud se o to

někdo pokusí, bude možno jeho nároky snadno vyvrátit.

Děvče přestane být figurou v politické hře, stane sebezvýznamným pěšcem. A tehdy...“

„Ji ponechají naživu,“ dokončil nezúčastněně Codringher.

„Jak silný,“ otázal se Geralt, „je ten váš argument?“

Fenn se podíval na Codringhera, pak na zaklínače.

„Nepříliš silný,“ přiznal. „Tak jako tak má Cirillav žilách krev Calanthé, třebaže poněkud zředěnou. Za běžných okolností by se snad na trůn ani nedostala, leč okolnosti nejsou zdaleka běžné. Krev Lvice má politický význam.“

„Krev, krev,“ třel si čelo Geralt. „Co to znamená Dítě Starší krve, Codringhere?“

„Nevím. Někdo Ciri takto označil?“

„Ano.“

„Kdo?“

„Na tom nezáleží. Co to má znamenat?“

„Luned aep Hen Ichaer,“ pravil zamyšleně Fenn,odjížděje od pultu. „Doslovný překlad by nebyl dítě, nýbrž dcera Starší krve. Hmmm, Starší krev... S tím výrazem jsem se už někde setkal. Nevzpomínám si přesně... Mohlo by jít o nějaké elfské texty. Mám dojem, že v některých verzích Itlininy věštby, v těch ranějších, jsou zmínky o Aen Hen Ichaer čili Starší krvi elfů. Jenomže plné znění proroctví nemám ani já. Bylo by třeba obrátit se na elfy...“

„To odložíme,“ přerušil ho bez okolků Codringher. „Ne tolik hádanek najednou, tolik proroctví a tajemství. Drželi bychom trochu



Andrzej Sapkowski

ANDRZEJ SAPKOWSKI


21. 6. 1948

Andrzej Sapkowski je považován za jednoho z nejlepších autorů slovanské fantasy. Je velice populární nejen v rodném Polsku, ale také v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, v Portugalsku, Francii, Švýcarsku a obrovskou popularitu si vydobyl ve Španělsku. V roce 2006 se připravuje vydání jeho knih v Anglii (nakladatelství Gollancz), vydavatel slibuje, že část nákladu půjde do USA. Jeho nejznámějším dílem jsou povídky a pětidílná sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a princezně Ciri. Tato část jeho díla byla i zfilmována, nicméně ohlasy filmu jsou spíše rozpačité a panuje obecná shoda, že polský film i navazující seriál Wiedźmin (Zaklínač) přes některé "světlé chvilky" ani zdaleka nedosahují kvalit předlohy.

Andrzej Sapkowski se narodil v Lodži a jelikož má nadání na jazyky, tak po studiu vysoké školy pracoval v oblasti zahraničního obchodu. Svou první povídku publikoval v roce 1986 a již o dva roky později byl jedním z nejoblíbenějších spisovatelů fantasy v Polsku. Kromě knih píše i povídky, recenze, komentáře a fejetony, zejména pak do polských fantasy časopisů Fantastika a Magie a Meč (v orig. Magia i miecz).

Mezi jeho nejnovější dílo patří "sága o Reinmarovi z Bělavy", historická fantasy, která se odehrává v období husitských válek především ve Slezsku a Čechách.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist