načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zaklínač II. - Meč osudu - Andrzej Sapkowski

Zaklínač II. - Meč osudu

Elektronická kniha: Zaklínač II. - Meč osudu
Autor:

Druhá kniha příhod šedovlasého zaklínače Geralta z Rivie a jeho přítele básníka Marigolda. Podíváme se mimo jiné do Cintry za dítětem překvapení a vyprávění nás nakonec zavede až k předvečeru války s Nilfgaardem.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leonardo
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 394
Rozměr: 18 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. v nakl. Leonardo 2.
Název originálu: Miecz przeznaczenia Coś się kończy, coś się zaczyna
Spolupracovali: z polského originálu ... přeložili Stanislav Komárek a Jiří Pilch
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-859-5166-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V druhé povídkové sbírce o nelidském zabíječi netvorů Geraltovi se opět potkáme i s Yenefer a hlavně s Ciri, dítětem překvapení, které osud zaklínačovi přisoudil ne jednou, ale dokonce dvakrát. A jako bouře se blíží hrozba z Nilfgaardu, svět stojí na pokraji války a každý si bude muset vybrat na jakou stranu se postaví.

Na konci knihy je jako bonus povídka Něco končí, něco začíná, která v žádné z původních sbírek nebyla.

Do souboru knih o zaklínačovi Geraltovi patří:
Zaklínač I - Poslední přání
Zaklínač II - Meč osudu
Zaklínač III - Krev elfů
Zaklínač IV - Čas opovržení
Zaklínač V - Křest ohněm
Zaklínač VI - Věž Vlaštovky
Zaklínač VII - Paní jezera
Zaklínač VIII - Bouřková sezóna

Popis / resumé

Další sbírka povídek známého polského autora žánru fantasy o dobrodružstvích zaklínače Geralta z Rivie. Volně navazuje na sbírku Zaklínač. V první povídce "Hranice možností" se zaklínač zúčastní výpravy na zlatého draka a znovu se setkává a sbližuje s čarodějkou Yennefer. Ve druhé povídce "Střípek ledu" mu však znovunalezená láska opět uniká. V povídce "Meč osudu", která získala cenu IKAROS časopisu Ikarie, proniká na tajné území dryád a zachraňuje malou princeznu. Všechny tyto i zbývající povídky se vyznačují velkou imaginací a napětím.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LEONARDO

PETŘVALD



ANDRZEJ SAPKOWSKI

ZAKLÍNAČ

II.

MEČ

OSUDU

LEONARDO

PETŘVALD

2011


Andrzej Sapkowski

mIecZ prZeZNAcZeNIA

Copyright © 1992 by Andrzej Sapkowski

Translation © 2000 by Stanislav Komárek a Jiří Pilch

Cover Art © 2011 by Michal Ivan

Illustrations © 2000 by Jana Komárková

For Czech Edition © 2011 by Lenka Pilchová – Leonardo

ISBN 978-80-7477-032-6 (PDF)


– 5 –

HrANIce mOŽNOSTÍ

I.

„Už odtamtud nevyleze, jasná věc,“ prohlásil poďobaný

povaleč a sám sobě přesvědčeně přikyvoval. „Je to už dýl

než hodinu, co slezl dolů. Je po něm.“

Obyvatelé městečka shromáždění ve zříceninách zaraženě mlčeli, upírajíce oči do černého otvoru v rumišti – vchodu do podzemí. Tlouštík ve žluté kamizole přešlápl z nohy na nohu, odkašlal si a smekl pomačkaný biret.

„Počkejme ještě,“ navrhl a setřel si pot s obočí.

„Na co?“ vyštěkl poďobanec. „V těch chodbách dole číhá bazilišek. Už jsi zapomněl na ty, co šli na něj,rychtáři? Ani jeden se nevrátil. To ti nestačí? Na co máme ještě čekat?“

„Dohodli jsme se přece,“ zamumlal tlouštík nejistě. „Nemůžeme...“

„Dohodl ses se živým, rychtáři,“ přerušil jej poďobancův kumpán, pořez v kožené řeznické zástěře. „Ale teďko je už bradou nahoru, to je bez debat. Od začátku jsem věděl, že tam zařve, tak jako ti před ním. Vlezl tam jako úplnej

– 6 –

trouba: bez zrcadla, akorát s mečem. A bez zrcadla sis baziliškem nikdo neporadí, to ví každý malý dítě.“

„Aspoň jsi ušetřil grošíky, rychtáři,“ přisadil si poďobaný. „Odměnu za baziliškovu hlavu není zatím komu vyplatit. Můžeš se klidně vrátit domů. O čarodějníkova koněs nákladem se postaráme my; co kdyby ho chtěl někdo ukrást?“

„Se ví,“ přisvědčil řezník. „Kobyla je silná a vaky pěkně nacpaný. Kouknem se, co v nich může být, ne?“

„To nejde... Copak jste...“

„Kušuj, rychtáři, a radši zalez. Abys neschytal!“ okřikl ho poďobanec.

„Pěkná kobyla,“ oceňoval koně řezník.

„Ale ty ji necháš na pokoji, chasníku.“

Řezník se pomalu otočil k člověku, který za zády shromážděných čumilů vystoupil z průlomu v pobořené zdi.

Cizinec měl husté, kučeravé, kaštanové vlasy, přesvatovanou prošívanici měl navlečenu hnědou tuniku a na nohou vysoké škorně. A žádnou zbraň.

„Běž od toho koně,“ pokračoval s jedovatým úsměvem. „Cizí kůň a cizí vaky. Po cizím majetku šilháš svýmaprasečíma očima, natahuješ po něm svoje špinavé pazoury. To je ale hanba.“

Poďobaný zvolna vsunul ruku do záňadří blůzy a tázavě pohlédl na řezníka. Ten téměř neznatelně přikývl a pohlédl směrem k hloučku lidí. Vystoupili z něj dva nakrátkoostříhaní hromotluci. V rukou drželi palice, jakými se poráží dobytek.

„Co seš zač?“ zeptal se poďobaný s rukou zastrčenou pod blůzou, „že nám tady kážeš o dobrých manýrách?“

„Po tom ti nic není, chasníku.“

„Nenosíš zbraň.“

„Pravda,“ zasmál se neznámý ještě sžíravěji. „Nenosím.“

„To je teda smůla,“ vytáhl poďobanec ruku ven – a v ní dlouhý nůž. „Smůla pro tebe, cizinče, že ji nenosíš.“

– 7 –

Také řezník vytáhl nůž – pořádný zabiják – a jehopacholci postoupili kupředu a napřáhli palice.

„Nemám to zapotřebí,“ dodal bezstarostně cizinec, aniž by se pohnul z místa. „Moje zbraně chodí za mnou.“

Z ruin vyšly pružným, sebevědomým krokem dvěmladé ženy. Lidé jim kvapem ustupovali z cesty. Obě dívky se usmívaly, blýskajíce přitom zuby a mhouříce oči, od nichž se až k uším táhly široké modré pásy rituálního tetování. Pardálí kůže okolo beder jim jen zpola zakrývaly silnástehna, na nahých pažích nad vysokými, drátěnými rukavicemi hrály svaly a nad jejich rameny rovněž chráněnýmiželezným pletivem bylo vidět jílce šavlí.

Pod poďobancem se podlomila kolena, nůž mu pomalu, pomaličku vyklouzl z prstů a spadl na zem.

Z díry v suti se ozval rachot kamení, škrábání, potom se ze tmy vynořily ruce a zachytily se za hranu stěny. Za nimi se objevila hlava s bílými, nyní cihlovým prachemzčervenalými vlasy, bledá tvář a rukojeť meče, trčící nad pravým ramenem vylézajícího muže. V hloučku to zašumělo.

Se shrbenými zády vyvlekl bělovlasý z jámy příšerného tvora – zrůdné monstrum olepené krví nasáklým prachem. Zvedl mršinu za dlouhý ještěří ocas a beze slova ji hodil pod nohy tlustého rychtáře. Ten uskočil, klopýtl přitom o zřícené zdivo a upadl, nepřestávaje však třeštit oči na zakřivený, dravčí zoban, blanitá křídla a srpovité drápy na šupinatých prackách, na hrdelní lalok, dříve zřejměkarmínový, nyní špinavě růžový, na mázdrou potažené zapadlé oči.

„Bazilišek ̋,“ řekl bělovlasý a oprášil si kalhoty. „Přesně podle dohody. Prosil bych svých dvě stě lintarů.A poctivých – neořezaných. Nenechám se napálit.“

Rychtář chvějícími se prsty vytáhl měšec. Bělovlasý se rozhlédl, na okamžik se jeho pohled zastavil na poďobanci a na noži u jeho nohou. Podíval se na muže v hnědé tunice, na dívky v pardálích kůžích.

– 8 –

„Jako obvykle,“ poznamenal, když přebíral váčekz rychtářovy roztřesené ruky. „Za mizerný groš pro vásnasazuji život a vy se mezitím staráte, jak mě okrást. Nikdy se nezměníte, aby vás svrab sežral.“

„Nic se nestalo,“ zablekotal řezník couvaje. Jeho dva pohůnci se již dříve ukryli mezi okolostojícími. „Tvým věcem se nic nestalo, pane.“

„To mě těší,“ usmál se bělovlasý. Lidé, kteří spatřili jeho úsměv, šířící se v bledém obličeji jako rozchlipující se rána, se začali chvatně rozcházet. „Proto se ani tobě tentokrát nic nestane. Odejdi v pokoji. Ale odejdi rychle!“

Poďobanec se rovněž pokoušel vycouvat. Jizvy poneštovicích se ohavně vyrazily na jeho zsinalé tváři.

„Ty počkej,“ zadržel ho muž v hnědé tunice. „Na něco jsi zapomněl.“

„Na co... pane?“

„Vytáhls na mne nůž.“

Vyšší z dívek, široce rozkročená, se zhoupla v bocích. Téměř nepostřehnutelným pohybem tasená šavlezasvištěla vzduchem. Poďobancova hlava odletěla z krku vysokým obloukem a zapadla do zejícího otvoru. Trup se svalil narozbité cihly těžce a neohrabaně jako podťatý kmen. Čumilové zakvíleli. Druhá dívka s dlaní na jílci se pohotově obrátila, aby svojí družce kryla záda. Zbytečně. Obyvateléměstečka, klopýtajíce a padajíce v rozvalinách, prchali k domovu. V jejich čele uháněl při své tloušťce úctyhodnými skoky rychtář, předběhl dokonce i vyděšeného řezníka.

„Pěkná rána,“ řekl uznale bělovlasý. Dlaní v černérukavici si clonil oči před sluncem. „Pěkná rána zerrikánské šavle. Skláním hlavu před šermířským uměním a půvabemsvobodných válečnic. Jsem Geralt z Rivie.“

„A já,“ ukázal si neznámý na hruď, na vybledlý erb,představující tři černé ptáky, sedící v řadě za sebou na zlatém poli, „jsem Borch, řečený Tři kavky. Tohle jsou mojeděvčata, Tea a Vea. Říkám jim tak, poněvadž na jejich pravých

– 9 –

jménech bych si zlomil jazyk. Jak jsi hned poznal, jsou to

Zerrikánky.“

„Zdá se, že díky nim jsem nepřišel o koně a výstroj. Děkuji vám, bojovnice. Děkuji též tobě, pane Borchu.“

„Tři kavky. Toho pána si odpusť. Zdržuje tě ještě něco v tomhle hnízdě, Geralte z Rivie?“

„Právě naopak.“

„Výborně. Mám návrh: nedaleko odtud, na rozcestík říčnímu přístavu, je zájezdní hostinec. Jmenuje se‚U zadumaného draka‘. Tamní kuchyni se žádná jiná v okolínevyrovná. Mám tam zrovna namířeno na večeři a na nocleh. Potěšilo by mne, kdybys přijal moje pozvání.“

„Borchu,“ otočil se bělovlasý od svého koně a pohlédl cizinci do očí. „Chtěl bych, aby mezi námi bylo jasno. Uvědomuješ si, doufám, že jsem zaklínač.“

„To mi došlo. Ale řekls to tónem, jako bys mě varoval, že jsi malomocný.“

„Jsou tací,“ řekl Geralt pomalu, „kteří by dali přednost celému zástupu malomocných před společností jediného zaklínače.“

„Jsou i tací,“ zachechtal se Tři kavky, „kteří dávajípřednost ovcím před holkami. Můžeme je tedy politovat – jedny i ty druhé. Opakuji svoje pozvání.“

Geralt si stáhl rukavici a stiskl nabízenou dlaň.

„Přijímám. Těší mne, že tě poznávám.“

„Nuže na cestu. Pořádně mi vytrávilo.“

II.

Krčmář přejel utěrkou nahrubo ohoblovanou stolní desku,

uklonil se a úslužně se usmál. Chyběly mu dva přední zuby.

„Tááák...“ zvedl Tři kavky oči k začouzenému,pavučinami ověšenému stropu. „Nejdříve... Nejdříve pivo. Abys

nemusel pořád běhat, rovnou celý soudek. A k pivu... Co

nám, příteli, můžeš nabídnout k pivu?“


– 10 –

„Sýr?“ navrhl hostinský.

„Ee,“ zašklebil se Borch. „Sýr si dáme jako zákusek. K pivu by to chtělo něco ostrého, kyselého.“

„K službám,“ roztáhl se krčmářův úsměv do šířky. Přední řezáky nebyly jediné zuby, které mu scházely. „Úhořes česnekem v oleji a v octě, zelenou papriku v kyselém nálevu...“

„V pořádku. Dones obojí. A pak polévku. Kdysi jsem tu jedl takovou – plavaly v ní roztodivné rybky, šnecia všelijaké jiné dobroty...“

„Vorařskou polévku.“

„To byla ona. A po ní jehněčí pečeni na cibulce. A potom hromadu raků. Přidej k nim kopru, co se do hrnce vejde. A potom ten ovčí sýr. A salát. A potom se uvidí.“

„Přichystám. Pro všechny? To znamená čtyřikrát?“

Vyšší Zerrikánka zavrtěla hlavou a klouby prstů se významně poklepala v pase.

„Zapomněl jsem,“ zamrkal Tři kavky spiklenecky na Geralta. „Děvčata si udržují postavy. Hospodský, to jehněčí jen pro nás dva. Pivo dones hned, i ty úhoře. S ostatním chvilku počkej, ať nám jídlo nevystydne. Nepřišli jsme si sem nacpat břicha, nýbrž porozprávět, v příjemnéspolečnosti strávit čas.“

„Chápu,“ uklonil se krčmář.

„Chápavost, to je důležitá vlastnost ve tvém oboru. Nastav dlaň, příteli.“

Zacinkaly zlaté mince. Krčmářova papula se roztáhla snad až k hranicím možností.

„To není záloha,“ upozornil jej Tři kavky. „To jespropitné. A teď pospěš do kuchyně, dobrý muži.“

V alkovně bylo teplo. Geralt si rozepnul opasek, stáhl si kazajku a vyhrnul rukávy u košile.

„Vidím,“ poznamenal, „že nouzí netrpíš. Žiješ z výsad stavu rytířského?“

„Částečně,“ usmál se Tři kavky, ale dále to nerozváděl.

Rychle se vypořádali s úhoři a čtvrtinou soudku. Piva si

– 11 –

Zerrikánky neodpíraly a obě se očividně rozveselily. Něco si

šeptaly. Vea, ta vyšší, vybuchla hrdelním smíchem.

„Děvčata hovoří Obecnou?“ otázal se Geralt sledující je koutkem oka.

„Špatně. A příliš toho nenamluví. To jim slouží ke cti, ne? Jak ti chutná polévka, Geralte?“

„Mhm.“

„Napijme se.“

„Mhm.“

„Geralte,“ odložil Tři kavky lžíci a distinguovaně říhl. „Vraťme se k našemu předchozímu rozhovoru. Vyrozuměl jsem z něj, že ty, zaklínač, vandruješ po světě, a když pocestě narazíš na nějakou nestvůru, zabiješ ji. Za to bereš peníze. Souhlasí?“

„Více méně.“

„Stává se ti, že si tě někam přímo pozvou? Že na tom mají, řekněme, zvláštní zájem? Potom ty přijedeš a vykonáš svou práci, že ano?“

„Záleží na tom kdo mě pozve a z jakého důvodu.“

„A za kolik?“

„To taky,“ pokrčil rameny zaklínač. „I když je živobytí čím dál dražší, přece se kvůli tomu nepůjdu oběsit, jakříkávala jedna moje známá čarodějnice.“

„To je svérázný přístup. A hlavně praktický, řekl bych. Nicméně na počátku je přece jen nějaká idea, Geralte. Odvěká válka sil Pořádku se silami Chaosu, jak říkával jeden můj známý čaroděj. Představuji si tě v rolivykonavatele oné myšlenky bránícího lidi před Zlem – vždy a všude, bez výjimky. Stojíš na přesně vymezené straně palisády.“

„Síly Pořádku. Síly Chaosu. Nabubřelá slova, Borchu. Za každou cenu mne chceš postavit na jednu stranu v boji,který začal dávno před naším narozením a bude pokračovat, až už tu dávno nebudeme. Na které straně stojí kovář, který ková koně? A náš hostinský, který sem právě nese pěkný

– 12 –

kus jehněčího? Kde, podle tebe, leží hranice mezi Pořádkem

a Chaosem?“

„To je přece jasné,“ podíval se mu Tři kavky zpříma do očí. „Všechno, co ztělesňuje Chaos, je útočícístranou, ohrožením. Pořádek je ohrožen a musí být chráněn. Potřebuje obránce. Á, napijme se a pusťme se do pečínky.“

„Správně.“

Děvčata vynechala jeden chod: hlídala si přecepostavy, avšak přestávku v jídle vyplnila rychlým pitím. Vea se naklonila ke své přítelkyni a něco jí šeptala, konec jejího copu sklouzl po stolní desce. Tea, mhouříc potetovanávíčka, se nahlas rozesmála.

„Nuže,“ řekl Borch, ohryzávaje kost. „Jestli nemáš nic proti tomu, můžeme pokračovat v naší rozmluvě. Pokud jsem ti dobře rozuměl, nemáš zájem být zařazen k žádné ze zmíněných bojujících stran. Děláš jen svou práci.“

„Tak jest.“

„Nicméně před konfliktem Řádu a Chaosu ani tyneunikneš. Přestože jsi použil takové přirovnání, tebe nelzesrovnávat s nějakým kovářem. Sledovali jsme tvou práci. Zalezeš do sklepení ve zbořeništi a vytáhneš odtamtudzapíchnutého baziliška. Je jistý rozdíl, milý příteli, mezi přibíjením podkov a zabíjením bazilišků. Takže jestli odměna bude stát za to, poženeš se třeba na kraj světa rozsekat netvora,kterého ti ukážou. Dejme tomu bude ohavný drak pustošit...“

„Špatný příklad,“ skočil mu do řeči Geralt. „Právě tady stojím mimo ten tvůj konflikt. Protože draky, kterébezpochyby zařadíš mezi stvoření Chaosu, já nezabíjím.“

„Jakpak to?“ Tři kavky si pečlivě olizoval mastné prsty. „To je mi ale překvapení. Vždyť právě drak je ze všech potvornejodpornější, nejukrutnější a nejnebezpečnější. Ohavný plaz. Útočí na lidi, chrlí oheň a požírá ty... no, nevinné panny, že ano. Co já se už o dracích naposlouchal hrůzostrašnýchhistorií. To přece není možné, abys ty, zkušený zaklínač, neměl na svém kontě alespoň několik takových bestií.“

– 13 –

„Nelovím draky,“ řekl Geralt suše. „Vidlohony ano. Klouzáky. Taky létavce. Ale pravé draky nikdy – zelené,červené ani černé. Přijmi to laskavě na vědomí.“

„Překvapils mě,“ podivil se Tři kavky. „Dobrá, beru to na vědomí. Necháme toho, vidím něco červeného. To, co se k nám blíží, nejsou draci, nýbrž raci. Honem se ještěnaijme!“

Drtili zuby červené skořápky a polykali bílé maso. Slaná voda jim stékala po rukou a nepříjemně štípala. Borch naléval pivo, dokud ze soudku nezmizela poslední kapka. Zerrikánky byly zřejmě ve výborné náladě, se zlověstnými úsměvy se rozhlížely po krčmě – zaklínač si byl jist, žehledají záminku k nějaké výtržnosti. Nepřehlédl to ani Borch, poněvadž jim žertem pohrozil za ocas drženým rakem. Dívky se rozchichotaly; Tea našpulila rty jako při polibku a mrkla očkem – při její potetované tváři to působilovskutku příšerně.

„Jsou jako divoké kočky,“ obrátil se Tři kavky na Geralta. „Abych byl kvůli nim neustále na pozoru. Ani se nenaděješ a ric pic – na zemi jsou něčí střeva. Ale stojí za všechny peníze. Kdybys věděl, co všechno dovedou.“

„Vím,“ přikývl Geralt. „Sotva bys získal nějakoulepší eskortu. Zerrikánky jsou amazonky od dětství cvičené k boji.“

„Na to jsem teď nemyslel,“ vyplivl Borch na stůl klepítko. „Chtěl jsem říci, co dovedou v posteli.“

Geralt nenápadně zašilhal po dívkách. Smály se. Veableskovým, nepředvídatelným pohybem sáhla do mísy. Upírajíc na zaklínače přimhouřené oči, s praskotem rozkouslaskořápku. Na rtech se jí leskla slaná voda.

Tři kavky se hlasitě zasmál.

„Nuže, Geralte,“ řekl, „draky tedy nelovíš. Vzal jsem to na vědomí. Ale smím se zeptat, proč jsi vzpomněl jenom tři barevně odlišné odrůdy draků?“

„No, případně čtyři.“

– 14 –

„Mluvil jsi o třech.“

„Ti draci tě nějak zajímají, Borchu. Z nějakéhozvláštního důvodu?“

„Ne, jen ze zvědavosti.“

„Aha. Tak pokud se týká těch barev, vžilo se takové dělení pravých draků – třebaže není moc přesné. Zelení draci, ti nejběžnější, jsou spíše šediví jako obyčejní klouzáci. Červení mají ve skutečnosti barvu rezavou anebo cihlovou. Velcí tmavohnědí draci bývají označováni jako černí. Nejvzácnější budou patrně draci bílí, já sám jsem takového v životěneviděl. Měli by se vyskytovat na dalekém severu – prý.“

„Pozoruhodné. Ale víš, o jakých dracích jsem ještěslýchal?“

„Vím,“ Geralt se napil piva. „O těch, co každý: o zlatých. Tak ti neexistují.“

„Co tě vede k takovému nezvratnému tvrzení? Nikdy jsi je neviděl? Bílé přece taky ne.“

„To je něco jiného. V zámoří, v Ofiru a Zangwebaru, žijí koně s černými a bílými pruhy. Ani ty jsem nikdy neviděl, ale vím, že existovat mohou. Avšak zlatý drak jelegendární stvoření. Mýtické. Stejně jako... Dejme tomu fénix. Na fénixy a zlaté draky nevěř.“

Vea se lokty opírala o stůl a se zaujetím naslouchala.

„Jistě musíš vědět, co říkáš. Jsi přece zaklínač,“ zvedl Borch korbel. „Přesto jsem přesvědčen, že každá legenda a každý mýtus mají své kořeny. A ty odněkud vyrůstají.“

„Vyrůstají,“ přisvědčil Geralt. ,Nejčastěji ze snů, tužeb a fantazie. Z víry, že neexistuje hranice možností. Anebo náhody.“

„Právě! Náhoda! Kdysi dávno se snad někde vyskytl zlatý drak – ojedinělá, nikdy nezopakovaná mutace.“

„Pokud se něco podobného opravdu stalo, potkal jej osud všech podobných mutantů,“ sklonil Geralt hlavu. „Příliš se lišil, než aby přežil.“

„Ha!“ zvolal Tři kavky. „Teď popíráš přírodní zákony,

– 15 –

Geralte. Můj známý čaroděj hlásal, že v přírodě má každý

tvor své pokračování a takovým či onakým způsobempřetrvá. Konec jednoho značí počátek druhého a není žádné

hranice možností, přinejmenším příroda ji nezná.“

„Ten tvůj známý musel být veliký optimista. S jednou věcí ovšem nepočítal – s omylem přírody. Anebo těch, kdož si lehkomyslně pohrávali s jejími zákony. Zlatý drak a jemu podobní mutanti, pokud by se někdy vyskytli, neměli šanci přetrvat. Stála jim v cestě jedna krutá, neúprosná hranice možností.“

„Co je to za hranici?“

„Mutanti,“ napjaly se svaly na Geraltových čelistích. „Mutanti jsou sterilní, Borchu. Jenom v legendách může přetrvat to, co v přírodě přežít nikdy nemůže. Pouze pověsti a báje neznají hranici možností.“

Tři kavky mlčel. Geralt se podíval na dívky, na jejichnáhle vážné tváře. Vea se k němu nečekaně naklonila a objala ho kolem krku pevnou, svalnatou paží. Na líci ucítil její ústa – mokrá od piva.

„Mají tě rády,“ řekl udiveně Tři kavky. „Ať do mě na místě hrom bací, mají tě rády.“

„Co je na tom tak mimořádného?“ usmál se smutně zaklínač.

„Nic, ale rozhodně to musíme zapít. Hospodský! Ještě soudek!“

„Neblázni, leda tak džbánek.“

„Dva... Dva džbány!“ zahulákal Tři kavky. „Teo, musím na chvilku ven.“

Zerrikánka vstala, vzala z lavice šavli a přejela výčepvyzývavým pohledem. Ačkoliv se zde našlo přinejmenšímněkolik párů očí, v nichž, jak si zaklínač všiml, chtivě zablýsklo při pohledu na Borchův napěchovaný měšec, nenašel se nikdo, kdo by se odvážil vydat za jeho majitelem, drobet se potácejícím cestou na dvůr. Tea pokrčila rameny a vyšla za svým zaměstnavatelem.

– 16 –

„Jak se vlastně opravdu jmenuješ?“ otázal se Geralt té, která zůstala u stolu. Vea blýskla bílými zuby. Košili měla hluboko rozepnutou – k hranici možností. Zaklínačnepochyboval, že i tohle je výzva vůči okolí.

„Alveaenerle.“

„Hezké jméno.“ Geralt čekal, že Zerrikánka našpulí rty a mrkne na něho. Nezmýlil se.

„Veo?“

„Hm?“

„Proč cestujete s Borchem? Vy, volné válečnice? Můžeš mi to vysvětlit?“

„Hm.“

„Hm, co?“

„On je...“ Zerrikánka, vraštíc čelo, pracně hledala slova. „On je... nej...hezčí.“

Zaklínač zavrtěl hlavou. Nebylo to poprvé, kdy pro něj měřítka, podle nichž ženy posuzovaly mužskou přitažlivost, zůstávala záhadou.

Tři kavky vpadl do výčepu. Ještě si dopínaje kalhoty, šel dát krčmáři další příkazy. Dva kroky za ním šla Tea obhlížející znuděným pohledem místnost. Oči plavců a kupců se důsledně vyhýbaly jejímu zraku. Vea jedladalšího raka, vrhajíc přitom na Geralta výmluvné pohledy.

„Objednal jsem nám ještě po úhoři, tentokrát pečeném,“ oznámil Tři kavky a těžce usedaje, břinkl do lavice sponou rozepnutého opasku. „Při louskání těch raků jsem se unavil a docela mi vyhládlo. A zamluvil jsem nocleh, Geralte. Kam by ses teď na noc vláčel? Pobavíme se. Na zdraví, děvčata!“

„Vesskheal,“ odpověděla Vea, zvedajíc korbel. Tea jen zamžourala a protáhla se jako kočka. Geralta docela udivilo, že se jejímu poprsí nepodařilo protrhnout košili.

„Pobavíme se,“ zvolal Tři kavky, natáhl se přes stůl a pleskl dívku po stehně. „Pobavíme, zaklínači. Hej, hospodský!Poběž sem!“

Krčmář, utíraje si ruce do zástěry, přiběhl ke stolu.

– 17 –

„Najde se u tebe káď? Nějaká veliká a jaksepatří důkladná?“

„Jak veliká, pane?“

„Aby se do ní vešli čtyři lidi.“

„Čtyři...?“ zůstal krčmář stát s otevřenými ústy.

„Čtyři,“ potvrdil Tři kavky, okázale potěžkávaje plný měšec. „Samozřejmě... že se najde,“ olízl se krčmář.

„Skvěle,“ zasmál se Borch. „Nechej ji zanést do mého pokoje a naplnit horkou vodou. Do práce, brachu. Jo, dej tam taky přinést pivo, tři džbány.“

Zerrikánky se rozesmály a mrkly tentokrát obě zároveň.

„Kterou si vybereš?“ zeptal se Tři kavky. „Co? Geralte?“

Geralt se rozpačitě poškrábal.

„Vím, že je to těžké,“ řekl Tři kavky s pochopením. „Sám se někdy nedokážu rozhodnout. Dobrá, rozmyslíš si to při koupeli. Hola, děvčata, jdeme nahoru!“

III.

Na mostě byla závora. Cestu křížila dlouhá, silná kláda,

položená na důkladných dřevěných kozách. Před ní i za ní

stáli halberdýři v pobíjených kožených krznecha kroužkových kápích. Nad jejich hlavami ochable povlávalapurpurová korouhev se znakem stříbrného gryfa.

„Co má tohle znamenat?“ podivil se Tři kavky, kdyžpřijeli blíže. „Přejezd je zakázán?“

„Glejt máte?“ chtěl vědět nejbližší halberdýr. Ani přitom nevytáhl z úst větvičku, kterou kdo ví proč žvýkal – z hladu, či z nudy.

„Jaký glejt? Copak je mor? Nebo válka? Na čí rozkaz tady blokujete zemskou stezku?“

„Na rozkaz krále Nedamira, pána Caingornu,“ přehodil strážný okousaný klacík z jednoho koutku úst do druhého a ukázal na praporec. „Bez glejtu se do hor jet nedá.“

„Nějaká pitomost,“ usoudil Geralt otráveně. „Tohle přece není území Caingornu, nýbrž holopolská država.

– 18 –

A Holopole, nikoli Caingorn, vybírají mýto na mostech

přes Braa. Co s tím má společného Nedamir?“

„Na to se mě neptejte,“ vyplivl zbrojnoš větvičku na zem. „To není moje věc, mám akorát prohlížet glejty. Jestli vás to zajímá, optejte se našeho desátníka.“

„A kdepak ho najdeme?“

„Támhle za tou boudou, vyhřívá se na sluníčku,“odvětil strážný. Na Geralta se ani nepodíval, zato bezostyšně očumoval odhalená stehna Zerrikánek.

Za domkem mýtného seděl na kládě zbrojnoš a násadou halberdy čmáral do písku figuru nahé ženy – spíše jen torzo, ovšem ve velmi osobitém pojetí. Vedle něho, lehce brnkaje na struny loutny, zpola seděl, zpola ležel štíhlý chlapík. Do očí měl posunut podivuhodný klobouček švestkové barvy ozdobený stříbrnou přezkou a dlouhým, nervózně sechvějícím volavčím pérem.

Geralt ihned poznal tu výstřední pokrývku hlavy,proslulou od Buiny po Jarugu, známou na dvorech a hradech, v hostincích, krčmách i putykách. V těch obzvlášť.

„Marigolde!“

„Geralt zaklínač!“ vykoukly zpod klobouku veselé modré oči. „To je překvapení: ty tady? Nemáš náhodou glejt?“

„Co máte všichni s tím glejtem?“ Zaklínač seskočil zesedla. „Co se to tady děje, Marigolde? Chtěli jsme se dostat na druhý břeh Braa, já a tento rytíř Borch Tři kavky se svým doprovodem. Ale nejde to, jak se zdá.“

„Nejde,“ potvrdil Marigold. Vstal, smekl klobouk a s okázalou dvorností se poklonil Zerrikánkám. „Dokonce ani mne nechtějí pustit. Mne, Marigolda, nejslavnějšího minstrela a poetu v okruhu tisíce mil nepropustí tuhleten desátník, ač sám je též umělecky založen, jak se můžete na vlastní oči přesvědčit.“

„Nikoho bez glejtu,“ zahučel rozmrzele zbrojnoša dloubnutím dřevcem do písku završil své „umělecké“ dílokonečným detailem.

– 19 –

„Inu, co naplat,“ řekl zaklínač. „Pojedeme po levémbřehu. Cesta do Hengforsu se nám sice protáhne, ale co nám zbývá?“

„Do Hengforsu?“ podivil se básník. „Copak ty, Geralte, nejedeš k Nedamirovi? Na draka?“

„Na jakého draka?“

„Nevíte? Opravdu nevíte? To vám, panstvo, musím o všem vyrozprávět. Stejně musím čekat, zdali tudynáhodou nepojede někdo s glejtem. Někdo, kdo mne zná a dovolí, abych se k němu přidal. Posaďte se.“

„Okamžik,“ zadržel jej Tři kavky. „Slunce má, pravda, ještě daleko k vrcholu své dráhy, ale já už mám žízeň jako trám. Nebudeme tady mlít suchou hubou. I co, Veo, vraťte se do městečka a kupte soudek.“

„Ty se mně líbíš, pane...“

„Borch, zvaný Tři kavky.“

„Já se jmenuji Marigold a někdy mě zvou Nedostižný. Především některé dámy...“

„Vyprávěj, Marigolde,“ přerušil jeho samochválunetrpělivý zaklínač. „Nemáme čas trčet tady do večera.“

Pěvec sevřel prsty šíji loutny a uhodil do strun. „Jak si přejete. Řečí vázanou či prostou?“

„Obyčejnou.“

„No prosím,“ souhlasil Marigold, ale nástroj neodložil.

„Slyšte tedy, vzácní pánové, co se týden tomu přihodilo opodál svobodného města, Holopole zvaného. Onoho dne za bledého úsvitu, ledva procitající slunce ponejprv políbilo závoje mlhy visící nad lukami...“

„Mělo to být prosté vyprávění,“ připomněl mu Geralt.

„Copak není? No dobrá, rozumím. Stručně a bezmetafor: na pastviny u Holopolí přiletěl drak.“

„Hmm,“ zapochyboval zaklínač. „Tomu se mi nechce moc věřit, nikdo v širokém okolí už celá léta draka nezahlédl. Nebyl to náhodou obyčejný klouzák? Občas se vyskytne klouzák tak velký jako...“

– 20 –

„No dovol, zaklínači, vím co říkám. Viděl jsem ho. Náhodou jsem byl právě v Holopolích na jarmarkua všechno jsem viděl na vlastní oči. Už mám i baladu složenou, ale vy jste nechtěli...“

„Mluv k věci. Byl velký?“

„Asi tak tři koňské délky. V kohoutku sice nebyl vyšší než tažný kůň, leč podstatně mohutnějšího trupu. Šedý jako prach.“

„Tedy zelený.“

„Mhm. Přiletěl nikým nečekán, padl rovnou na stádo ovcí, zahnal pastýře, pobil tucet zvířat, čtyři z nich hned sežral a zase odletěl.“

„Odletěl...“ zakroutil hlavou Geralt. „To je všechno?“

„Nikoliv. Příštího rána se objevil zase, tentokrát blíže města. Přihnal se k houfu ženských, co praly prádlo nabřehu Braa. Člověče, ty pelášily! V životě jsem se tak nenasmál. Drak dvakrát zakroužil nad Holopoli a odletěl na pastviny, kde se znovu pustil do ovcí. Teprve teď nastala mela,poněvadž předtím pastýřům nikdo neuvěřil. Purkmistr svolal městskou domobranu a cechy, jenže než se daliměšťanostové dohromady, chopil se toho plebs a problém vyřešil.“

„Jak?“

„Zajímavým lidovým způsobem. Jistý obuvnický mistr jménem Kozojed přišel na to, kterak plaza obelstít. Vykuchal ovci a důkladně ji naládoval kýchavicí, rulíkem, kozím pyskem, sírou a ševcovskou smůlou. Pro jistotu tam místní ranhojič nalil ještě dva žejdlíky svého lektvaru na vředy a kaplan ze svatyně Crewe nad tou zdechlinouzahuhňal nějaká zaříkání. Potom tuhletu ovečku podepřenou klackem postavili doprostřed stáda. Popravdě jsme vůbec nevěřili, že se ta saň nechá nalákat na takové smradlavé lejno, ale jak se říká, skutečnost předčila naše očekávání. Netvor pohrdl živými, bečícími ovcemi a zhltl návnadu i s tím klackem.“

„Co se dělo potom? Povídej, Marigolde!“

– 21 –

„Copak dělám něco jiného? Přece povídám. Poslyšte, jak to bylo dále. Netrvalo to ani takovou chvíli, co bystačila přičinlivému chlapíkovi k rozvázání ženské šněrovačky, a drak začal ryčet a vypouštět dým zepředu i zezadu. Metal kozelce, pokoušel se vzlétnout, ale nakonec úplně ochabl a znehybněl. Dvojice dobrovolníků se vydala ověřit, zda otrávená bestie ještě dýchá. Byli to obecní hrobníka obecní blázen, zplozený pomatenou dcerou dřevorubce a četou námezdních pikenýrů, kteří táhli přes Holopole během povstání vévody Močihracha.“

„Ty ale umíš lhát, Marigolde.“

„Já nelžu, pouze dodávám příběhu barvitosti, a to jerozdíl.“

„Ne moc velký. Škoda času, vyprávěj.“

„Inu, jak jsem říkal – statečný hrobník a chrabrý idiot vyrazili coby průzkumníci. Holopolští jim potom postavili pomníček – je malý, leč oko potěší.“

„Aha,“ poznamenal Borch. „To znamená, že drak zůstal naživu.“

„Jasně,“ odpověděl radostně Marigold. „Byl živý, ale tak zesláblý, že nesežral ani hrobníka, ani blbečka, jenom olízal krev. A pak, k obecnému zklamání, netvor odletěl. Vznesl se, pravda, s nemalou námahou, každých pár set kroků se zaduněním spadl, ale opět vzlétl. Chvílemi šel i po zemi, zadní nohy při tom vlekl za sebou. Někteří odvážlivci se pustili za ním, ale jen na dohled. Víte, co zjistili?“

„Řekni, Marigolde.“

„Saň se dostala do úžlabin Poštolčích hor, někamk pramenům Braa, a skryla se v tamějších jeskyních.“

„Teď už je to jasné,“ řekl Geralt. „Drak v těch jeskyních přebýval možná po celá staletí, pohroužený v letargii. Slyšel jsem o podobných případech. A někde tam musí být též jeho poklad. Teď je už jasné, proč se hlídají mosty. Něčí ruka chce poklad shrábnout. A ta ruka patří Nedamirovi z Caingornu.“

– 22 –

„Přesně,“ potvrdil trubadúr. „Právě z toho důvodu to v celých Holopolích vře, místní obyvatelé jsou samozřejmě přesvědčeni, že drak i se svým bohatstvím náleží jim. Jenže na Nedamira si netroufají. Je to sice úplný mlíčňák, ještě se ani nezačal holit, ale všem už stačil dokázat, že mu neníradno vstoupit do cesty. A vzhledem k tomu, jak málo ztrácel času, mu na tom drakovi musí zatraceně záležet.“

„Chtěl jsi říci: na pokladu.“

„Právě že více na drakovi než na pokladu. Abysterozuměli: Nedamir si brousí zuby na sousední knížectví Malleore. Tam po náhlém a nevyjasněném úmrtí panovníkazůstala jeho jediná dcera a dědička – princezna ve věku, dalo by se říci, ložnicovém. Malleorští velmoži však hledí na Nedamira a jiné nápadníky s pramalou přízní, neboť je jim jasné, že nový vládce jim přitáhne udidlo jinak nežusmrkaná princeznička. Vyhrabali odněkud staré, zaprášenéproroctví, v němž se praví, že princezninu ruku a vladařskou mitru dostane ten, kdo přemůže draka. Poněvadž se tady, široko daleko, žádný drak neukázal už celé věky, domnívali se, že budou mít pokoj. Nedamir by se té hloupébáchorce pochopitelně vysmál, ovládl by Malleore zbrojnou silou a hotovo, ale když se rozletěla zpráva o holopolskémdraku, okamžitě mu došlo, jak porazit malleorskou šlechtu její vlastní zbraní. Vstoupil by do země s dračí hlavou, lid by jej uvítal jako panovníka vyvoleného bohy a panstvo by nesmělo ani pípnout. Není tedy divu, že se za drakem žene jak hladový pes. Zvláště za takovým, který se sotva drží na nohou. Je to pro něj úsměv štěstěny, jistá výhra.“

„A konkurentům uzavřel cesty.“

„Jasně. A taky Holopolanům. Zároveň rozeslal jízdní posly s výzvami těm, kteří by šli plaza zabít. To víte, že se král nepohrne osobně s mečem v ruce do temné sluje. Bez váhání si najal nejproslulejší drakobijce. Většinu z nich asi znáš, Geralte.

„Snad. Kdo přijel?“

– 23 –

„Za prvé: Eyck z Denesle.“

„Aby to...“ hvízdl potichu Geralt. „Zbožný a ctnostný Eyck, rytíř bez bázně a hany, ve vlastní osobě.“

„Znáš ho, Geralte?“ otázal se Borch. „Je to skutečnětakový pobíječ draků?“

„Nejen draků. Eyck si ví rady s kdejakým netvorem. Lovil dokonce mantichory a gryfy. A pár draků už za sebou taky má. Je dobrý. Ale kazí mi živnost, mizera, nebere peníze. Kdo další, Marigolde?“

„Sekáči z Crinfridu.“

„Hrome, to je tedy po ještěrovi. I kdyby se nakrásně uzdravil. Tenhle trojlístek, to je sehraná parta. Nebojují moc čistě, ale zato účinně. Vybili všechny klouzákya vidlohony v Redanii, a navrch ještě tři draky červené a jednoho černého – to už je co říci. To jsou všichni?“

„Ne. Ještě šest trpaslíků pod vedením Yarpena Zigrina.“

„Toho neznám.“

„Ale o draku Ocwistovi z Křišťálové hory jsi určitě slyšel.“

„Slyšel. A viděl jsem pár kamenů z jeho pokladu. Safíry nevídané barvy a diamanty velké jako třešně.“

„Tedy abys věděl: právě Yarpen Zigrin a jehotrpaslíci dostali starého Ocwista. Byla o tom dokonce složena balada, ale za nic nestojí, protože není ode mne. Jestli jsi ji neslyšel, o nic nepřišels.“

„Ještě někdo?“

„Ne, pokud nepočítám tebe. Říkals, že jsi o drakovinevěděl, a možná to byla pravda, kdoví. Ale teď už víš. A co?“

„A nic. Drak mě nezajímá.“

„Ha! To je chytré, Geralte. Koneckonců když nemáš ten zatracený glejt.“

„Opakuji, že mě ten drak nezajímá. Ale co ty, Marigolde? Co táhne tebe tím směrem?“

Trubadúr pokrčil rameny:

„Naskytne-li se taková událost, nesmím si ji nechat ujít. O boji s drakem se bude dlouho vyprávět. Jistě, mohl bych

– 24 –

složit baladu dle vyprávění jiných, ale jak teprve bude znít,

až bude zpívána svědkem, který viděl vše na vlastní oči.“

„Boj s drakem?“ zasmál se trpce Tři kavky. „Nebude to spíše něco jako porážka dobytka? Posloucháma nevycházím z údivu. Proslavení válečníci sedlají koněa horempádem se sem ženou, jen aby dorazili polomrtvou saň, záludně otrávenou nějakým chámem. Je to k smíchu – a k zblití.“

„Mýlíš se,“ poznamenal Geralt. „Pokud ten draknezahynul na místě, jeho organismus už působení jedupravděodobně překonal, a tak bude opět při síle. Zřejmě to pro něj ale nebude mít valný význam. Crinfridští Sekáči ho tak či tak dostanou, ovšem bez boje, to si můžeš být jist, se to neobejde.“

„Tedy sázíš na Sekáče, Geralte.“

„Jednoznačně.“

„Jenomže,“ ozval se nečekaně doposud mlčícízbrojnoš-umělec, „takový dračisko je nadpřirozený stvoření a těžko si s ním poradí někdo, kdo nezná silný kouzla. Jestli se mu někdo dostane na kůži, bude to nejspíš ta čarodějka, co tudy včera projela.“

„Kdo?“ naklonil hlavu Geralt.

„Čarodějka,“ zopakoval strážný. „Přece povídám...“

„Řekla ti jméno?“

„Jo, ale zapomněl jsem je. Glejt měla. Byla mladá,hezká – svým způsobem. Ale ty oči... Znáte to, páni, že jo? Mráz vám běží po hřbetě, jak se na vás taková podívá.“

„Víš o ní něco, Marigolde? Kdo to mohl být?“

„Nee,“ zašklebil se básník. „Mladá, hezká, uhrančivé oči – to je mi popis. Takové jsou všechny. Žádná čarodějka, kterou jsem poznal, a bylo jich dost, nevypadala na více než pětadvacet, třicet; přitom některé, jak jsem slýchal, pamatují časy, když jen rákosí šustilo tam, kde dneska stojí Novigrad. Konečně, nač by jim byly elixíry z mandragory. I do očí si je kapou, aby jim svítily. Inu, ženské.“

„Nebyla zrzavá?“ zajímal se zaklínač.

– 25 –

„Kdepak,“ odpověděl desátník. „Černovlasá.“

„A kůň? Ryzák s bílou hvězdou na čele?“

„Ne. Černý jako jeho paní. Řeknu vám, páni, že toho draka dostane ona. Drak, málo naplat, to je práce pročaroděje. Lidská síla proti němu nic nezmůže.“

„To jsem zvědav, co by ti na to řekl švec Kozojed,“ zasmál se Marigold.

„Kdyby sehnal něco silnějšího než rulík a blín, sušila by se teď dračí kůže na holopolských hradbách, měl bych baladu hotovou a nemusel se tady potit na slunci.“

„Pročpak ses nepřipojil k Nedamirovi?“ zeptal se Geralt, pohlížeje úkosem na básníka. „Byl jsi přece v Holopolích, když odjížděl. Nemá snad král v lásce umělce? Co se tipřihodilo, že se tady potíš, místo abys deklamovalu královského třmene?“

„Přihodila se jistá mladá vdova,“ vysvětlil rozmrzele Marigold. „Aby to šlak trefil, zdržel jsem se u ženskéa příštího dne už byl Nedamir se svým doprovodem za řekou. Vzali s sebou dokonce i toho Kozojeda a zvědy z holopolské domobrany – jenom na mne jaksi zapomněli. Vysvětluji to tadyhle desátníkovi, ale on pořád svoje...“

„Má glejt, pustím,“ zavolal velitel halberdýrů, právě močící na stěnu domku mýtného. „Nemá glejt, nepustím. To je rozkaz...“

„Hle,“ přerušil jej Tři kavky. „Děvčata se vracejí s pivem.“

„A ne samy,“ dodal Marigold, vstávaje. „Pohleďte na toho koně. Ten sám vypadá jako drak.“

Od březového lesíka se cvalem blížily Zerrikánky a mezi nimi jezdec na mohutném, neklidném, bojovém hřebci. Geralt rovněž vstal.

Cizinec měl na sobě fialový sametový kabáteckrumplovaný stříbrem a sobolinou lemovaný krátký plášť. Vzpřímen v sedle, pyšně na ně shlížel. Geralt znal podobné pohledy. Neměl je v oblibě.

„Zdravím vás, pánové. Jsem Dorregaray,“ představil se

– 26 –

jezdec, když pomalu a s vážností sestoupil z koně. „Mistr

Dorregaray, černokněžník.“

„Mistr Geralt. Zaklínač.“

„Mistr Marigold. Poeta.“

„Borch Tři kavky. S mými děvčaty, co nám právě otevírají soudek, ses už patrně seznámil.“

„Ano, samozřejmě,“ odtušil čaroděj bez úsměvu.„Pozdravili jsme se se sličnými zerrikánskými bojovnicemi.“

„Tak na zdraví.“

Marigold rozdal kožené pohárky, jež donesla Vea.

„Napij se s námi, pane čaroději. Pane Borchu, nabídneme i desátníkovi?“

„Ovšem. Pojď k nám, vojáku.“

„Předpokládám,“ ozval se čaroděj, když upil malý,odměřený doušek, „že před tuto závoru vás přivedl stejný cíl jako mne, pánové.“

„Pokud máš na mysli draka, pane Dorregarayi,“ opáčil Marigold, „nemýlíš se. Chci být při tom a pak složit baladu. Žel, zde tento desátník, jak vidno, člověk neústupný,nechce mne pustit. Žádá glejt.“

„Prosím za prominutí,“ dopil halberdýr. „Mám přísně zakázáno pouštět bez glejtu. Ručím za to hrdlem. Prý celá Holopole se už vypravila na vozech do hor za drakem. Mám příkaz...“

„Ten tvůj příkaz, vojáku,“ zamračil se Dorregaray, „se týká obtížné chamradi: děvek co šíří neřest a ohavnou nemoc, zlodějů, lumpů a chátry. Ale určitě ne mne.“

„Nikdo bez glejtu!“ naježil se zbrojnoš. „Přísahám...“

„Nepřísahej,“ skočil mu do řeči Tři kavky. „Radši se ještě napij. Teo, nalij tomu udatnému vojákovi. A posaďme se, pánové. Pít spěšně a vestoje není hodno šlechty.“

Usedli na klády okolo soudku. Desátník, čerstvěpasovaný na šlechtice, se samou pýchou celý rozzářil.

„Pij, statečný setníku,“ ponoukal jej Tři kavky.

„Nejsem setník, desátník jsem,“ zazářil halberdýr ještě více.

– 27 –

„Ale budeš setník, o tom není pochyb,“ vycenil Borch zuby. „Na parádu hlavu nenosíš, nebude to dlouho trvat a budeš povýšen.“

Dorregaray odmítl další pivo a obrátil se na Geralta.

„V městečku je ještě rozruch okolo baziliška, panezaklínači, a ty ses už, jak sleduji, pustil za drakem,“ řekl potichu. „Uvažuji, zda to děláš pro peníze nebo jestli vraždíš tvory ohrožené vyhynutím jen ze zábavy?“

„Zajímavé úvahy,“ odtušil Geralt. „Zvláště u někoho, kdo se horempádem žene, aby se zúčastnil ubití draka. Dračí zuby jsou přece tak ceněné při výrobě čarodějných lektvarů a elixírů. Je pravda, pane čaroději, že vyražené ještě žijícímu drakovi jsou nejúčinnější?“

„Jsi si jist, že tam jedu proto?“

„Jsem. Ale někdo tě už předběhl, Dorregarayi. Nějaká konkurentka z tvého cechu. A s glejtem, který nemáš. Černovláska, pokud tě to zajímá.“

„Na vraníku?“

„Prý.“

„Yennefer,“ řekl zachmuřeně Dorregaray.

Nikdo nepostřehl, jak sebou zaklínač trhl. Nastalé ticho přerušilo škytnutí budoucího setníka:

„Ni... nikoho... Bbbez glejtu...“

„Stačí dvě stě lintarů?“ vytáhl Geralt z kapsy váček od tlustého rychtáře.

„Geralte,“ usmál se záhadně Tři kavky. „Tedy přece...“

„Omlouvám se, Borchu. Je mi líto, ale nepojedu s vámi do Hengforsu. Snad jindy. Snad se ještě setkáme.“

„Nic mě netáhne do Hengforsu,“ řekl pomalu Tři kavky. „Nic a nic.“

„Schovej ty peníze, pane,“ řekl přísně setník-čekatel. „To by bylo podplácení úřední osoby. Ani za tři stanepustím.“

„A za pět set?“ Borch vytáhl svůj měšec. „Schovej svoje peníze, Geralte, já zaplatím. Začalo mě to bavit. Pět set,

– 28 –

vojáku. Sto od kusu, když počítám svoje děvčata jako jeden

pěkný kousek. Co?“

„Ojej, jejej,“ zabědoval budoucí setník, sotva ukryl Borchův měšec pod krzno. „Co povím králi?“

„Povíš mu,“ řekl Dorregaray, povstal a vytáhl zpodopasku zdobenou hůlku ze slonové kosti, „že ses vyděsil, když jsi viděl...“

„Co, pane?“

Čaroděj mávl hůlkou a vykřikl zaklínadlo. Borovice na břehu vybuchla ohněm, v jediném okamžiku ji celou, od země po vrcholek, zachvátily šlehající plameny.

„Na koně!“ vyskočil Marigold a hodil si loutnu na záda. „Na koně, pánové! A dámy!“

„Pryč s tou závorou!“ zahulákal na strážné desátník mající dobrou šanci stát se setníkem.

Na mostě za závorou přitáhla Vea uzdu. Kůň zatančil, zabubnoval kopyty na trámech. Dívka pohodila copya pronikavě zavýskla.

„Správně, Veo!“ zvolal Tři kavky. „Kupředu, pánové! Pojedeme po zerrikánsku – s rachotem a svištěním větru!“

IV.

„No vida,“ řekl nejstarší ze Sekáčů, Boholt, mohutnýa silný jako kmen starého dubu. „Nedamir vás nevyhnalsvinským krokem, i když jsem si byl docela jistý, že to udělá.

Inu, nevyzpytatelné jsou pro nás, prostou chasu, královské

záměry. Zveme vás k ohni, místa je tu dost. Mezi námi,

zaklínači, o čem sis s králem povídal?“

„O ničem,“ odpověděl Geralt a pohodlně se opřel o sedlo, přinesené k hřejícímu ohni. „Kvůli nám se ani neobtěžoval ven ze stanu. Poslal jenom svého poskoka, jak se to jen...“

„Gyllenstiern,“ napověděl Yarpen Zigrin, rozložitýtrpaslík s dlouhým plnovousem, který právě z lesa přivalil do ohniště ohromný vyvrácený pařez. „Nafučený puchýř. Sviňa

– 29 –

vyžratá. Když sme přišli, tož přilezl, frňák ohrnoval,tfujtfuj, pamatujte, skřeti, povdá, kdo je tu pohlavár, co rozkazy

dává, toť Nedamir král porúčá a jeho slovo je zákonatakdále. A já stojím a poslúchám a tak mně v palici vrtá, že povím

svojim ogarom, ať s ním rúbnú o zem a ochčijú mukabanicu. Ale nechal sem teho, zasej by chýr šel, že trpaslíci sú

akorát na bijatyku a že ag... agresivní a že raubíři a vůbec že

s nima nejni možná... do prdele, jak sa to... koloxistence.

A potem by zasej byl kdesi pogrom, v nějakém městě. Tož

sem poslúchal a výtržnosti netropil, akorát hlavú kýval.“

„Zdá se, že pan Gyllenstiern nezná jinou písničku,“ uvážil Geralt, „protože i nám řekl totéž. A taky nám nezbylo, než přikyvovat.“

„A já bysem řekl,“ ozval se druhý ze Sekáčů, rozkládaje si houni na lože z větví, „že to je zle, že vás Nedamir nevyhnal. Už tak jdou na toho draka mraky lidu. Celá smečka. To už nejni žádná výprava, ale bordel na kolečkách. Nerad se biju v tlačenici.“

„Nech toho, Mordochu,“ řekl Boholt. „Když jde více lidí pospolu, cestuje se líp. Copak jsi málo na drakychodil? Pokaždé se seběhne síla lidu jako na jarmark. Hotové procesí. Ale když ještěr vyleze z díry, kdo zůstane v poli, he? My, nikdo jiný.“

Boholt se na chvíli odmlčel, jen co si důkladně přihnul z velikého, proutím opleteného demižónu, hlasitě sevysmrkal, odkašlal si a pokračoval:

„Naše zkušenosti nás ale poučily, že kolikrát až podrakově smrti začne pořádná řežba a pouštění žilou a hlavy padají jak hrušky. Teprve až se dělí poklad, jdou si lovci jaksepatří po kejháku. Co, Geralte? Mám pravdu? Mluvím k tobě, zaklínači.“

„Znám takové případy,“ potvrdil zaklínač stručně.

„Tedy znáš? Určitě akorát z doslechu, poněvadž co jsem živ se mně nedoneslo, že by nějaký zaklínač šel na draka. O to divnější je, že ses objevil zrovna tady.“

– 30 –

„No jo,“ řekl Kennet, zvaný Hrombidlo, nejmladší ze Sekáčů. „Je to divný. A my bysme...“

„Sklapni, Bidlo, teď mluvím já,“ zarazil ho Boholt. „A nebudu mluvit dlouho. Zaklínač už beztak ví, o co mi jde. Znám ho a on zná mě, doteďka jsme si nelezli docesty a doufám, že to tak zůstane. Abyste totiž, hoši, věděli, kdybych já například chtěl zaklínači kazit kšefty, peníze mu před nosem vyfouknout, na fleku by mě šlehnul tou svojí zaklínačskou břitvou a byl by v právu. Mám pravdu?“

Nikdo mu nepřisvědčil ani neodporoval. A Boholtovi očividně pramálo záleželo na jednom či druhém.

„Inu,“ pokračoval, „jak jsem říkal: v partě se jde líp. A zaklínač se nám může hodit. Okolí je divoké a pusté, ani se nenaděješ a vyskočí na tebe nějaká zmora anebobzďocha anebo striga a můžou být potíže. Jestli ale bude Geralt poblíž, potíže odstraní, poněvadž je to jeho řemeslo. A drak není jeho řemeslo. Mám pravdu?“

Opět to nikdo nepotvrdil ani nepopřel.

„Pan Tři kavky,“ navázal Boholt, podávaje demižóntrpaslíkovi, „přišel s Geraltem a to je pro mě dostatečná záruka. Kdo vám teda překáží, Mordochu, Hrombidlo? Snad ne Marigold?“

„Marigold sa dycky přisere, kde sa cosi zajímavého chystá a všeci vijú, že nepomáhá ani nepřekážá a že na štrece sašušmat nebude. Něco jako lopušina na psím ocasu. Co, ogaři?“ prohlásil Yarpen Zigrin a podal demižón minstrelovi.

Ogaři – zarostlí hranatí trpaslíci se rozchechtali, až se jim vousiska ježila. Marigold si posunul svůj klobouček do týla a přihnul si z demižónu.

„Ooooch, mor!“ zasípal, lapaje po dechu. „Spálí mi to hlasivky. Z čeho to pálíte, ze škorpiónů?“

Hrombidlo básníkovi nádobu vzal a řekl:

„Víš, co se mně nelíbí, Geralte? Žes přivedl tohočarodějníka. Na moje gusto je tady těch magiků nějak moc.“

„Baže,“ vpadl mu do řeči trpaslík. „Dobře to Hrombidlo

– 31 –

praví. Teho Dorregaraja nám bylo třeba tajak prasaťu sedla.

Máme tu už dost dlúho svoju ježibabu, ctihodnú Yennefer,

fujtajxl.“

„Ááno,“ přisvědčil Boholt, škrábaje se na býčí šíji, z níž si právě odepjal kožený, železnými hřeby naježenýnákrčník. „Čarodějů je tu opravdu moc, vážení. O dva víc než by bylo třeba. A jak se na našeho Nedamira přilepili. Jenom se podívejte, my tady u ohně pod širým nebem a oni v teple, v královském stanu, kujou pikle, práskané lišky. Nedamir, vědma, čaroděj i Gyllenstiern. A Yennefer je z nich nejhorší. Mám vám prozradit, co na nás chystají? Jak s náma vyjebat, co jiného?“

„A žerou zvěřinu,“ přisadil si naštvaně Hrombidlo. „Co jsme měli na večeři my, ha? Sviště. A co je to svišť? Krysa, obyčejná krysa. Žrali jsme krysu.“

„To nic,“ zahučel Mordoch. „Brzo okoštujem dračí ohon. Takovej dračí ohon na rožni, mňam.“

„Yennefer,“ pokračoval Boholt, „je záludná, vztekláa hubatá ženská. Kam se hrabe na tvoje děvčata, pane Borchu. Ta jsou tichá a milá, jen se podívejte – sedí támhle u koní, brousí šavle. Když jsem šel okolo, prohodil jsem s nimi pár slov, zašpásoval a ony se usmály, zoubky zablýskaly. To jepříjemná společnost, ne jako ta Yennefer, ta jenom pletichaří a pletichaří. Proto povídám, dávejme si majzla, jinak bude hovno po naší úmluvě.“

„Jaká je to úmluva, Boholte?“

„Řekneme to Geraltovi, Yarpene?“

„Co by né,“ řekl trpaslík.

„Došla kořalka,“ oznámil Hrombidlo, obraceje demižón dnem vzhůru. „Tak dones ještě, seš nejmladší. Tuúmluvu, Geralte, jsme uzavřeli my tady, jelikož nejsme žádní námezdní žoldáci ani poddaní pacholci, a za pár zlaťáků hozených pod nohy se na draka nikým nenecháme hnát. Je to tak, že my si s drakem poradíme bez Nedamira, ale Nedamir bez nás ne. Z toho je jasné, kdo je tu nejdůležitější

– 32 –

a komu přináleží největší podíl. Ale rozhodli jsme čestně: ti,

kteří draka v rovném boji složí, berou polovinu jehopokladu. Nedamir, s ohledem na svůj původ a titul, dostane tak

jako tak čtvrtinu. A ostatní, jestli budou ku pomoci, rozdělí

si poslední čtvrtinu stejným dílem. Co si o tom myslíš?“

„A co si o tom myslí Nedamir?“

„Neřekl ano ani ne. Ale ať se raději moc nenaparuje,smrkáč; sám proti drakovi nepůjde, to dá rozum, takže se bez odborníků neobejde. No a odborníci jsme tady akorát my, Sekáči a Yarpen se svými chlapy. To my se setkáme s drakem na délku meče. Zbývajícím, kteří pomohou, třebas by to byli i čarodějníci, připadne jejich čtvrtina pokladu.“

„Vyjma čarodějů počítáte ještě někoho mezi ty zbývající?“ zajímal se Marigold.

„Najisto né šumařú a básničkářú,“ zachechtal se Yarpen Zigrin. „Počítáme takých, co sa oháňajú sekyrú, a né lútňú.“

„Aha,“ vmísil se do hovoru Tři kavky, který jakoby se až dosud nezajímal o nic jiného, než o hvězdnou oblohu. „A čímpakže se bude ohánět švec Kozojed a ta jeho pakáž?“

Yarpen Zigrin plivl do ohniště a zamumlal něcov trpasličím jazyce.

„Lidé z holopolské domobrany znají tyhle posrané hory a uplatní se jako průvodci,“ řekl tiše Boholt, „bude tedy spravedlivé, když i oni dostanou svůj podíl. S ševcem však, to je trochu jiná záležitost. Víte, nic dobrého by z toho nevzešlo, kdyby luza došla k přesvědčení, že když sev okolí vyskytne drak, namísto povolat odborníky, stačí bestii předhodit jed a dál se válet s děvkama na slámě. Kdyby se něco takového rozmohlo, brzy by nám nezbylo, než chodit u žebrotě.“

„Baže,“ přitakal Yarpen. „Proto povdám, teho prťáka mosí enem tak náhodú cosi škaredého potkat. Ale kalupem, než sa, mrcha, nakonec eště dostane do nějakej legendy.“

„Musí potkat a potká,“ řekl Mordoch přesvědčeně. „Nechte to na mně.“

– 33 –

„A Marigold,“ pokračoval rozčilený trpaslík, „mu vesvojej baladě dá tak na prdel, až z něho bude mět každý leda srandu. Žeby měl hambu a ostudu na věky věkúv.“

„Na jednoho jste nemysleli,“ připomněl Geralt. „Zrovna na toho, který vám může celou tu úmluvu zmařit. Je to Eyck z Denesle. Mluvili jste s ním?“

„O čem?“ zavrčel Boholt, uchopil klacek a upravilplanoucí polena v ohništi. „S Eyckem se nedohodneš, Geralte. Jemu na tom nezáleží.“

„Viděli jsme ho, když jsme přijížděli k vašemu ležení,“ řekl Tři kavky. „Klečel v plné zbroji na kamení a civěl do nebe.“

„To on tak dělá furt,“ vysvětloval Hrombidlo. „Modlí se nebo med... medytuje. Říká, že to musí, poněvadž mápřikázání od bohů, aby lidi od zlýho ochraňoval.“

„U nás v Crinfridu,“ poznamenal Boholt, „držíme takové jako on v kleci anebo na řetězu. Když se jim hodí kus uhlu, čmárají po stěnách nevídané věci. Ale nechte už těch drbů, musíme probrat naše záležitosti.“

Do kruhu světla neslyšně vstoupila nevysoká, vlněným pláštěm ovinutá mladá žena s černými vlasy pod zlatou síťkou.

„Co to tu tak smrdí?“ podivil se Yarpen Zigrin,předstíraje, že si příchozí nevšiml. „Nejni to síra?“

„Kdepák,“ ostentativně začenichal někam stranou hledící Boholt. „To je pižmo anebo nějaká jiná voňavka.“

„Neé! To je přeca...“ vydechl s předstíraným údivem trpaslík. „Ach! To je samotná milostpaní Yennefer! Vítáme ťa, vítáme!“

Čarodějka zvolna přejela lesknoucíma se očima všechny přítomné. Její pohled se na okamžik zastavil, když se dotkl zaklínače. Geralt se slabě usmál.

„Dovolíte, abych si přisedla?“

„Tobě je dovoleno vše, vznešená paní,“ řekl Boholta hraným dojetím vzlykl. „Podsaď se tady na pokrývku. Zvedni prdel, Kennete, a nabídni velectěné čarodějce svoji deku.“

– 34 –

„Zaslechla jsem, pánové, že probíráte obchodnízáležitosti.“ Yennefer usedla a natáhla před sebe štíhlé nohyv černých kamaších. „Beze mne?“

„Neopovážili bysme sa,“ vysvětloval Yarpen Zigrin, „obtěžovat takovú dúležitú perzónu.“

„Ty, Yarpene Zigrine,“ obrátila se Yennefer natrpaslíka a přimhouřila oči, „radši nic neříkej. Od prvního dne se chováš, jako bych pro tebe byla vzduch. Teď ti radím, pokračuj v tom nadále – pokud ti to nevadí... Protože mně to nevadilo ani v nejmenším. Právě naopak.“

„Jak si možeš cosi takého myslet, milostpaní,“ vycenil Yarpen v úsměvu křivá zubiska. „Ať mňa blechy zežerú, esli pro mňa nejsi víc než zduch. Poněváč zduch někdy zkazím, pravda, a to bysem si k tobě nikdá nedovolil – v žádném případě.“

Vousatí „ogaři“ se burácivě rozchechtali, avšak zmlkliokamžitě, když spatřili modravý přísvit okolo těla podrážděné čarodějky.

„Ještě slovo, trpaslíku,“ řekla Yennefer hlasem, jako když řinčí ocel, „a jenom ten zkažený vzduch tu zůstane potobě – a černý škvarek na trávě.“

„Po pravdě řečeno,“ odkašlal si Boholt do ticha, jaké nastalo po těch slovech, „radši mlč, Zigrine. Poslechněme si, co nám chce říct paní Yennefer. Zřejmě se jí dotklo, že se o obchodních záležitostech bavíme bez ní. Tak mám dojem, že má pro nás nějaký návrh. Proč ne? Pokud nám nebude navrhovat, že ona sama svými kouzly draka zabije.“

„A co?“ zvedla hlavu Yennefer. „Myslíš si, Boholte z Crinfridu, že to není možné?“

„Možná možné. Jenomže pro nás nevýhodné, poněvadž by sis dozajista dělala nárok aspoň na půl dračíhopokladu.“

„Přinejmenším,“ přisvědčila chladně čarodějka.

„Takže sama vidíš, že to pro nás není žádná nabídka. My jsme, paní, chudobná čeládka. Když nám kořist před nosem

– 35 –

ufrnkne, míváme leckdy hlad. Zůstáváme jenom o šťovíku

a lebedě...“

„Semo tamo sa akorát svišť přitrefí,“ připojil se plačtivě Yarpen Zigrin.

„...pramenitou vodou to zapíjíme,“ přihnul si Boholt důkladně z nového demižónu a lehce se otřepal. „Pro nás, paní Yennefer, není jiného východiska. Buď kořist, anebo zmrznout v zimě někde za bukem. A hospody dnes něco stojí.“

„A pivo,“ dodal Modroch.

„A holky povětrné,“ zasnil se Hrombidlo.

„Proto,“ uzavřel Boholt a zahleděl se do nebe, „my sami, bez pomoci tvé a tvojí magie, draka zabijeme.“

„Jsi o tom přesvědčen? Nezapomeň, že je jistá hranice možností, Boholte.“

„Možná je, nikdy jsem na ni nenarazil. Ne, paní, opakuji, že draka zabijeme sami, bez čarování.“

„Zvlášť,“ ozval se Yarpen Zigrin, „že čáry majú najisto též svoju hranicu možností, ale tu, na rozdíl od tej našej, neznáme.“

„Přišels na tohle sám,“ zeptala se Yennefer podezřívavě, „nebo ti to někdo napověděl? Není to náhodoupřítomností zaklínače v téhle vaší vybrané společnosti, že jste získali takové sebevědomí?“

„Ne,“ odvětil Boholt a podíval se na Geralta, který, natažen se sedlem pod hlavou na přikrývce, působil dojmem, jako by podřimoval. „Zaklínač s tím nemá pranic společného. Dobře mě poslouchej, Yennefer: učinili jsme králi nabídku, ale on se neobtěžoval s odpovědí. Jsme trpěliví, počkáme do rána. Jestli na naše podmínky přistoupí, půjdeme s ním dál. Jestli ne, vracíme se.“

„My taky,“ zavrčel trpaslík.

„Buď anebo, žádné handrkování,“ pokračoval Boholt. „Můžeš to vyřídit Nedamirovi. Koneckonců je to nabídka výhodná i pro tebe, Yennefer, i pro Dorregaraye, pokud se

– 36 –

spolu dohodnete. Mrtvý drak nám není k ničemu, bereme

jenom ohon. Ze zbytku si můžete vzít, co bude libo: mozek,

zuby, všechno, co potřebujete k čarování.“

„Baže,“ zachechtal se Yarpen Zigrin. „Zdechlinaostane čarodějníkom, nikdo jim ju nevezme – ledaže jiní supi mrchožrúti.“

Yennefer vstala a přehodila si plášť přes ramena.

„Nedamir nebude čekat do rána,“ řekla ostře. „Předem souhlasí s vašimi podmínkami. A to, abyste věděli,navzdory mým a Dorregarayovým radám.“

„Nedamir,“ pravil uvážlivě Boholt, „projevil zna



Andrzej Sapkowski

ANDRZEJ SAPKOWSKI


21. 6. 1948

Andrzej Sapkowski je považován za jednoho z nejlepších autorů slovanské fantasy. Je velice populární nejen v rodném Polsku, ale také v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, v Portugalsku, Francii, Švýcarsku a obrovskou popularitu si vydobyl ve Španělsku. V roce 2006 se připravuje vydání jeho knih v Anglii (nakladatelství Gollancz), vydavatel slibuje, že část nákladu půjde do USA. Jeho nejznámějším dílem jsou povídky a pětidílná sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a princezně Ciri. Tato část jeho díla byla i zfilmována, nicméně ohlasy filmu jsou spíše rozpačité a panuje obecná shoda, že polský film i navazující seriál Wiedźmin (Zaklínač) přes některé "světlé chvilky" ani zdaleka nedosahují kvalit předlohy.

Andrzej Sapkowski se narodil v Lodži a jelikož má nadání na jazyky, tak po studiu vysoké školy pracoval v oblasti zahraničního obchodu. Svou první povídku publikoval v roce 1986 a již o dva roky později byl jedním z nejoblíbenějších spisovatelů fantasy v Polsku. Kromě knih píše i povídky, recenze, komentáře a fejetony, zejména pak do polských fantasy časopisů Fantastika a Magie a Meč (v orig. Magia i miecz).

Mezi jeho nejnovější dílo patří "sága o Reinmarovi z Bělavy", historická fantasy, která se odehrává v období husitských válek především ve Slezsku a Čechách.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist