načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zaklínač I. - Poslední přání - Andrzej Sapkowski

Zaklínač I. - Poslední přání

Elektronická kniha: Zaklínač I. - Poslední přání
Autor:

První kniha povídek o bělovlasém zaklínačovi Geraltovi z Rivie, bezcitném likvidátorovi všech monster ohrožujících lidské pokolení, jemuž krutá mutace dala nepřirozenou rychlost a sílu a vzala mu všechny city.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leonardo
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 341
Rozměr: 18 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. (rozš. a upr.) 2.
Název originálu: Ostatnie życzenie Dróga, z której się nie wraca
Spolupracovali: z polského originálu ... přeložili Stanislav Komárek a Jiří Pilch
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-859-5165-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Za dávných časů, kdy lidé žili prostší životy, existovala nejrůznější nepřirozená monstra, která ohrožovala slabé a bezbranné. A proto existoval i cech zaklínačů, zabijáků, jež byli kdysi lidmi, či spíše malými chlapci. Sirotci většinou sezbíraní ze škarp u cest, městských stok a jiných bezútěšných zákoutí dostali novou šanci na Kaer Morhen, hradišti zaklínačů. Učili se zde bojovat, trochu kouzlit, pokud k tomu měli vlohy, studovali a hlavně podstoupili mutace. Ty poskytly organismům zaklínačů nelidskou sílu a rychlost, schopnost slyšet jako netopýr či vidět ve tmě, zadržet dech na dlouhou dobu, regulovat tělesnou teplotu a spoustu dalších vlastností nezbytných k tomu, aby obstáli proti příšerám, před kterými měli ostatní chránit.
Dospělí zaklínači, kteří "dětství" na Kaer Morhen přežili, se potom vydávali do světa, kde za úplatu zabíjeli bazilišky, upíry, vidlonohy... prostě nejrůznější neřádstvo, které sužovalo města či vesnice a se kterým si nikdo jiný neporadil. Měli také velice silný morální kodex, který jim (mimojiné) zabraňoval zabíjet na potkání cokoliv a hlavně kohokoliv. A v neposlední řadě je třeba říct, že mutace sebraly zaklínačům emoce, takže neměli strach, necítili výčitky ale zároveň nebyli schopni ani milovat, být vděčni či mít obyčejnou radost.

Hlavním hrdinou naší povídkové knihy je Geralt z Rivie, bělovlasý zaklínač s jílcem meče vykukujícím za ramenem, na kaštanové klisně Klepně putující zemí. Zabíjí monstra, odčarovává princezny a zakleté hradní pány, zaplétá se v šarvátkách s městkými strážemi a občas končí ve vězení. Jednu noc spí na královském hradě, druhou ve stodole na plesnivé slámě, často nemá co do úst a mnohokrát ho také jeho práce stojí víc než jen pár kapek krve. Někdy putuje sám, jindy se svým letitým přítelem trubadúrem a sukničkářem Marigoldem. Seznámíme se i s Yennefer a Ciri, které ale do našeho příběhu vstoupí později. A v úplně první povídce s názvem "Hlas rozumu" zjistíme, kdo jsou Geraltovi rodiče a proč skončil u zaklínačů.

V této sbírce najdeme nově přeložené povídky z původní knihy Stříbrný meč a některé další z Věčného ohně a Meče osudu, což jsou tři povídkové knihy s příběhy o zaklínačovi, které původně vycházely v devadesátých letech minulého století. Nově je zde zařazeno vlákno vyprávění o Ciri studující ve svatyni Melitelé, které působí jako vysvětlující prvek a sjednocuje jednotlivé příběhy do časově určitého celku.

Do souboru knih o zaklínačovi Geraltovi patří:
Zaklínač I - Poslední přání
Zaklínač II - Meč osudu
Zaklínač III - Krev elfů
Zaklínač IV - Čas opovržení
Zaklínač V - Křest ohněm
Zaklínač VI - Věž Vlaštovky
Zaklínač VII - Paní jezera
Zaklínač VIII - Bouřková sezóna

Popis / resumé

Povídková sbírka populárního polského autora žánru fantasy rozvádí další příhody zaklínače Geralta z Rivie a je volným pokračováním předcházejících sbírek. V problémech, konfliktech a rozporech fantastického hrdiny se částečně obrážejí i problémy současného reálného světa.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LEONARDO

PETŘVALD



ANDRZEJ SAPKOWSKI

ZAKLÍNAČ

I.

POSLEDNÍ

PŘÁNÍ

LEONARDO

PETŘVALD

2011


Andrzej Sapkowski

OstAtNIe życZeNIe

Copyright © 1988, 1993 by Andrzej Sapkowski

Translation © 1999 by Stanislav Komárek a Jiří Pilch

Cover Art © 2011 by Michal Ivan

Illustrations © 1999 by Jana Komárková

For Czech Edition © 2011 by Lenka Pilchová – Leonardo

ISBN 978-80-7477-029-6 (PDF)


– 5 –

Prolog

cestA, Z NÍŽ NeNÍ NÁVRAtU

I.

Na Visennině rameni sedící pták se strakatým peřímzaskřehotal, zatřepal křídly, s frkotem se vznesl a odletěl do křoví.

Visenna zadržela koně, chvíli naslouchala a potom opatrně

pokračovala v jízdě po lesní stezce.

Zdálo se jí, že muž spí. Seděl a zády se opíral o kůloznačující rozcestí. Zblízka uviděla, že má otevřené oči. Už dříve si všimla, že je raněn. Provizorní obvaz na levémrameni a nadloktí byl prosáklý krví, která ještě nestačila zčernat.

„Vítej, mládenče,“ ozval se raněný a vyplivl dlouhé stéblo trávy. „Kam máš namířeno, smím-li se zeptat?“

Visenně se nelíbilo oslovení „mládenec“. Sňala z hlavy kapuci.

„Zeptat se smíš, ale nesluší se být příliš zvědavý,“odpověděla.

„Promiň mi, paní,“ řekl muž a přimhouřil oči. „Nosíš

– 6 –

mužský oděv. A má zvědavost je opodstatněná. Toto jeneobyčejné rozcestí. Potkala mě tu zajímavá příhoda...“

„Vidím,“ přerušila ho Visenna, dívajíc se na nehybné, nepřirozeně zkroucené tělo, které leželo zpola skryté vlesním podrostu asi deset kroků od kůlu.

Muž sledoval její zrak. Potom se jejich oči setkaly, Visenna předstírala, že si odhrnuje vlasy z čela, a dotkla se diadému ukrytého pod čelenkou z hadí kůže.

„Ano,“ pronesl raněný klidně. „Leží tam nebožtík. Máš bystré oči, paní. Určitě si myslíš, že jsem lupič. Nemám pravdu?“

„Nemáš,“ odpověděla Visenna, nesundávajíc ruku zdiadému.

„A...“ zajíkl se muž. „No... tak.“

„Tvoje rána krvácí.“

„Takovou nepříjemnou vlastnost má většina ran,“ usmál se raněný. Měl pěkné zuby.

„Pod obvazem přiloženým jednou rukou bude krvácet ještě dlouho.“

„Nechtěla bys mě poctít svou pomocí, paní?“

Visenna seskočila z koně a zaryla se podpatky do měkké hlíny.

„Jmenuji se Visenna,“ řekla. „Nejsem zvyklá nikomu prokazovat pocty a navíc nesnáším, když mě někdo tituluje paní. Postarám se o tvou ránu. Můžeš vstát?“

„Můžu. Ale musím?“

„Ne.“

„Visenna,“ řekl muž a lehce se nadzvedl, aby jí usnadnil odvinout plátno. „Hezké jméno. Řekl ti už někdo, Visenno, že máš krásné vlasy? Té barvě se říká měděná, nemámpravdu?“

„Nemáš. Říká se jí zrzavá.“

„Aha. Až skončíš, natrhám ti kytici vlčích máků, corostou v příkopě. A abych nějak zabil čas, zatímco mě budeš ošetřovat, povím ti, co se mi stalo. Nuže, přišel jsem stejnou

– 7 –

cestou jako ty. Vidím, že na rozcestí stojí kůl. Jo, právě ten.

A na něm visí deska. Au... to bolí!“

„Takovou nepříjemnou vlastnost má většina ran,“ strhla Visenna poslední vrstvu plátna a ani se nesnažila být příliš ohleduplná.

„Máš pravdu, zapomněl jsem. O čem jsem to... Ach ano. Přistoupil jsem blíž a na desce vidím nápis. Dost kostrbatý. Znal jsem kdysi lučištníka, který dovedl do sněhu vymočit hezčí runy. Čtu... A co má být tohle, drahoušku? Co je to za kámen? Ach, k ďasu, to jsem nečekal.“

Visenna pomalu přejela hematitem podél zranění. Krvácení okamžitě ustalo. Zavřela oči, uchopila mužovo rameno oběma rukama a silně k sobě přitiskla okraje rány. Sňala z ní ruce – tkáň srostla a zanechala naběhlounachovou jizvu.

Muž mlčel, pozorně si ji prohlížel. Potom opatrnězahýbal rukou, narovnal ji, dotkl se jizvy a udiveně zakroutil hlavou. Natáhl si zkrvavený zbytek košile a kazajku, vstal, zdvihl ze země opasek s mečem, váčkem a čutorou, sepnutý sponou v podobě dračí hlavy.

„Tak tomu se říká mít štěstí,“ konstatoval,nespouštěje z Visenny oči. „Potkal jsem léčitelku uprostřed pustiny u soutoku Iny a Jarugy, kde se spíš dá narazit na vlkodlaka nebo, ještě hůř, na ožralého dřevorubce. Jak se ti odměním? Nemám právě žádné peníze. Bude ti stačit ta slíbená kytice vlčích máků?“

Visenna jeho otázku přešla mlčením. Přistoupila blíže ke kůlu a zaklonila hlavu – deska byla přibitá ve výši mužské postavy.

„Ty, kdož přicházíš ze západu,“ četla nahlas. „Půjdeš-li doleva, vrátíš se. Půjdeš-li doprava, vrátíš se. Půjdeš-lirovně, nevrátíš se. Nesmysl.“

„To jsem si myslel taky,“ souhlasil muž, otřepávaje si z kolen jehličí. „Já tenhle kraj znám. Rovně, to je na východ, se jde k průsmyku Klamat, je to kupecká stezka. Proč bych

– 8 –

se odtamtud neměl vrátit? Mají tam snad spousty krásných

děvčat, co touží po vdavkách? Levnou kořalku? Volné místo

starosty?“

„Nedržíš se tématu, Korine.“

Muž otevřel překvapením ústa:

„Jak víš, že se jmenuji Korin?“

„Sám jsi mi to před chvílí řekl. Pokračuj.“

„Opravdu?“ vrhl na ni podezřívavý pohled. „Skutečně? No, snad... Kde jsem to skončil? Aha. Čtu dál a uvažuju, který beran mohl vymyslet takový nápis. Najednouslyším, jak za mými zády někdo mumlá a mručí. Ohlédnu se a vidím šedivou, shrbenou babku s holí. Ptám se zdvořile, co jí je, a ona breptá: ,Mám hlad, šlechetný rytíři, od svítání jsem neměla ani sousto na zub.‘ Uvažuju, jestli jí ještě vůbec nějaký zub zbyl. Ale co, dojalo mě to, tak z vakuvytáhnu skrojek chleba a půlku uzené ryby, kterou jsem dostal od rybářů na Jaruze, a nabídnu to stařence. Ta se posadí, mumlá, chroupe a plive kosti. Já si dál prohlížím tenpodivný rozcestník. Najednou babka povídá: ,Jsi hodný, rytíři, zachránils mi život. Odměna tě nemine.‘ Chtěl jsem říct, kam si může tu svoji odměnu strčit, ale babka hnedpokračuje: ,Přistup ke mně, něco ti pošeptám do ucha, prozradím ti tajemství, jak můžeš hodně lidí od neštěstí zachránita získat slávu a bohatství.‘ “

Visenna si povzdechla a usedla vedle Korina. Líbil se jí, byl vysoký, světlovlasý, měl oválnou tvář s hranatoubradou. Nezapáchal jako většina mužů, které občas potkávala. Zavrhla vtíravou myšlenku, že se již dlouho vláčí sama po lesích a cestách. Muž pokračoval:

„Ha, pomyslím si, klasická situace se mi naskytla.Nemá-li babka sklerózu a má-li všech pět pohromadě, třeba to mně, chudému rytíři, něco vynese. Skloním se a nastavím ucho jako hlupák. No, nemít takový postřeh, dostal bych nožem přímo přes ohryzek. Odskočím jen tak tak, krev mi stříká z ramene jako z fontány. Bába se po mně sápe, vyje,

– 9 –

prská a plive. Pořád mi ještě nedošlo, že je to vážné. Sevřu

ji, abych získal převahu a v tu ránu ucítím, že to není stará

ženská. Prsa má tvrdá jako kámen...“

Korin pohlédl na Visennu, aby zjistil, jestli se nečervená. Visenna naslouchala se zdvořilým výrazem v obličeji.

„O čem jsem to... Aha. Myslím si, že ji povalím na zem a odzbrojím. Ale kdeže, je silná jako rys. Cítím, že se mi její ruka s nožem každou chvíli vysmekne. Co jsem měl dělat? Odstrčil jsem ji, popadl meč... Naletěla na něj sama.“

Visenna seděla mlčky, ruku měla na čele a jakobyv zamyšlení třela hadí čelenku.

„Visenno? Vyprávím, jak to bylo. Vím, že to byla žena, a je mi to hloupé, ale ať pojdu, jestli to byla obyčejnáženská. Sotva padla, okamžitě se proměnila. Omládla.“

„Iluze,“ řekla Visenna v zamyšlení.

„Cože?“

„Nic,“ vstala a přistoupila k tělu v kapradí.

„Jen se podívej,“ postavil se Korin vedle ní. „Tahleženská má postavu jako socha na palácové fontáně. Apředtím byla shrbená a svraštělá jako hřbet stoleté krávy. Ať mě...“

„Korine,“ přerušila ho Visenna, „máš pevné nervy?“

„He? Co s tím mají společného moje nervy? Ovšem, pokud tě to zajímá, nestěžuju si.“

Visenna si sňala čelenku. Klenot v diadému serozzářil mléčným světlem. Stanula nad mrtvou, natáhla paže a zavřela oči. Korin přihlížel s otevřenými ústy. Visenasklonila hlavu a něco zašeptala. Ničemu nerozuměl.

„Grealghane!“ vykřikla najednou.

Kapradí zašustilo. Korin odskočil, tasil meč a zaujal obranné postavení. Mrtvé tělo sebou zaškubalo.

„Grealghane! Mluv!“

„Aaaaaa!“ rozlehl se z kapradí sílící chraptivý skřek. Mrtvola se prohnula do oblouku, skoro levitovala, dotýkala

– 10 –

se země jen patami a temenem hlavy. Křik se začal trhat,

přecházel do hrdelního blekotání přerušovaného sténáním

a kvílením a postupně nabírajícího na hlasitosti, leč stále

nesrozumitelného. Korin ucítil na zádech studenou stružku

potu, která ho dráždila jako plazící se housenka. Sevřelpěsti, aby zadržel mravenčení v loktech a vší silou vůle bojoval

se zoufalou touhou utéci hluboko do lesa.

„Oggg... nnn... nngarrr...“ blekotala mrtvola, rozrývajíc půdu dlouhými nehty, bublajíc krvavou pěnou vystupující na rty.

„Narrr... eeegggg...“

„Mluv!“

Z Visenniných natažených rukou proudil proudmatného světla, v němž vířil zvednutý prach. Z kapradí sevzneslo suché listí a stébla trávy. Mrtvola zakašlala, zamlaskala a najednou promluvila takřka srozumitelně:

„...rozcestí šest mil od klíče v poledne nejdéle. Poo... poslal. Kruhu. Chlapce. Při... ggg... ázal. Přikázal.“

„Kdo?!“ vybuchla Visenna. „Kdo přikázal? Mluv!“

„Ffff... ggg... genal. Všechny spisy, listy, amulety. Prrr... steny.“

„Mluv!“

„...růsmyk. Kostěj. Ge... nal. Vzít spisy. Per... gameny. Přijde z maaaaaaa! Eeeeeeee! Nyyyyyy!!!“

Blekotavý hlas zavibroval a zanikl ve strašném,pronikavém křiku. To už Korin nevydržel, odhodil meč, zavřel oči a přitiskl si ruce na uši. Stál tak, dokud na rameni neucítil stisk. Třásl se po celém těle.

„Už je po všem,“ řekla Visenna, otírajíc si pot z čela. „Ptala jsem se tě, jaké máš nervy.“

„Co je to za den,“ zaúpěl Korin. Zvedl meč, schoval ho do pochvy a snažil se nedívat na nehybné tělo.„Visenno?“

„Copak?“

„Pojďme odtud. Co nejdál z tohoto místa.“

– 12 –

II.

Jeli oba na Visennině koni zarostlým, výmolovitým lesním

průsekem. Ona seděla vpředu v sedle, on na holémkoňském zadku a objímal ji v pase. Visenna si už dávnopřivykla těšit se beze studu z drobných příjemností, jež jí čas od

času náhoda dopřála, proto se s uspokojením zády opírala

o mužskou hruď. Oba mlčeli.

„Visenno,“ ozval se Korin jako první asi po hodině jízdy.

„Copak?“

„Ty nejsi jenom léčitelka. Jsi z Kruhu?“

„Ano.“

„Řekl bych po tom... představení: Mistr?“

„Ano.“

Korin se pustil jejího pasu a přidržel se hrušky sedla. Visenna rozladěně přimhouřila oči. Samozřejmě si toho nevšiml.

„Visenno?“

„Copak?“

„Rozuměla jsi něčemu z toho, co ta... co to...mluvilo?“

„Trochu.“

Opět mlčeli. Nad nimi přelétající strakatý pták hlasitě zavřeštěl v listoví.

„Visenno?“

„Korine, prokaž mi službu.“

„Jakou?“

„Přestaň tlachat. Chci přemýšlet.“

Stezka je zavedla přímo dolů do soutěsky ke korytu mělkého potoka, líně tekoucího mezi balvany a padlými černými kmeny v pronikavé vůni máty a kopřiv. Kůňkloýtal po kamenech pokrytých nánosy hlíny a bláta. Korin, aby nespadl, opět objal Visennu kolem pasu. Odvrhlvtíravou myšlenku, že se již příliš dlouho toulá sám po lesích a cestách.

– 13 –

III.

Osada byla schoulená pod úbočím hory. Rozkládala se mezi

křivými ploty podél hlavní cesty – slaměná, dřevěná ašpinavá.

Když přijeli blíže, rozštěkali se psi. Visennin kůňspokojeně klusal středem cesty a nevšímal si dorážejícíchpodvraťáků, chňapajících uslintanými tlamami po jeho spěnkách.

Zpočátku nikoho neviděli. Potom se zpoza plotů a zcestiček vedoucích za humna začali šourat vesničané. Přicházeli pomalu, byli bosí, zachmuření. Nesli si vidle, hole, cepy. Jeden se sehnul a zvedl kámen.

Visenna zadržela koně. Napřáhla ruku. Korin spatřil, že v ní drží malý, zlatý, srpovitý nožík.

„Jsem léčitelka,“ řekla zřetelně, třebaže nepříliš hlasitě.

Muži sklonili své zbraně, sborově zahučeli, pohlédli na sebe. Bylo jich čím dál tím víc. Několik nejbližších smeklo klobouky.

„Jak se jmenuje tahle osada?“

„Klíč,“ řekl někdo z houfu po chvilce ticha.

„Kdo je tady starostou?“

„Topin, spanilá paní. Bydlí v tamhleté chalupě.“

Než opět vykročili, prodrala se špalírem rolníků žena s nemluvnětem v náručí.

„Paní...“ vykřikla, nesměle se dotýkajíc Visenninakolena. „Moje dcerka... Má horečku, úplně hoří...“

Visenna seskočila ze sedla, dotkla se hlavičky dítětea zavřela oči.

„Do zítřka se uzdraví. A příště, když bude teplo, ji tolik nenavlékej.“

„Díky, spanilá... Nastokrát...“

Topin, stařešina osady, byl už na dvoře a nevěděl, co si počít s vidlemi, které držel v pohotovosti. Nakonec jimi odhrnul kuřinec ze schodku na zápraží.

„Promiň, spanilá paní,“ řekl a opřel vidle o stěnu chalupy.

– 14 –

„I ty, velkomožný. Doba je zlá... Pojďte, prosím, dovnitř.

Pohostím vás.“

Vešli.

Topinova žena, jejíž sukně se držel párek plavovlasých děvčátek, jim podala smaženici, chléb a podmáslí, potom odešla do komory. Na rozdíl od Korina jedla Visenna málo, seděla tiše a zasmušile. Topin koulel očima, drbal se narůzných místech těla a vyprávěl:

„Doba je zlá. Zlá. Běda nám, velkomožní. My chováme ovce na vlnu. Tu jsme prodávali. Ale teď kupcinepřicházejí, tož vybíjíme stáda, mladé chundelaté ovce porážíme, jen abychom měli co do úst vložit. Kdysi jezdili do Amellu kupci pro jašmu, pro zelené kamínky, přes průsmyk až k dolům. Tam se jašma dobývá. A jak jeli kupci, brali u nás vlnu, platili za ni a rozličné zboží prodávali. Teď k námžádný kupec nezabloudí. Ani soli dost nemáme. Co zabijeme, musíme do tří dnů sníst.“

„Karavany nejezdí? Proč?“ Visenna přemýšlela a občas se dotkla čelenky.

„Nejezdí,“ skuhral Topin. „Cesta do Amellu je zavřená, v průsmyku se usídlil proklatý kostěj, živou dušinepropustí. Proč by kupci jezdili? Pro smrt?“

Korin se zarazil se lžící ve vzduchu:

„Kostěj? Jaký kostěj?“

„Co já vím? Kostěj lidožrout. Prý se usadil v průsmyku.“

„A karavany nepouští dál?“

Topin se rozhlédl po světnici:

„Některé ano. Říká se, že svoje, svoje propouští.“

Visenna svraštila čelo:

„Jak to, svoje?“

„Inu, svoje,“ zamručel Topin a zbledl. „Lidem v Amellu se vede ještě hůř než nám. Nás aspoň trochu živí pole a les. Ale oni žijí na holé skále a mají jenom to, co jim kostějovci za jašmu prodají. Krutě, po zbojnicku prý platí za všechno, všecičko. Ale co mají dělat? Jašmu přece jíst nemůžou.“

– 15 –

„Jací kostějovci? Lidé?“

„Lidé a vrani a ostatní. Jsou to lupiči, paní. Oni do Amellu vozí to, co nám vezmou, tam to za jašmu a zelené kamení vymění. A nám silou všechno berou. Po osadách častolouí, ženy znásilňují a jestli se jim někdo postaví, vraždí lidi a vypalují chalupy. Jsou to lupiči. Kostějovi lupiči.“

„Kolik jich je?“ ozval se Korin.

„Kdo by je, velkomožný pane, počítal. Bránit se nelze, je jich mnoho. Co můžeme dělat, když přijdou v noci avšecičko podpalují? Raději jim dáme, co chtějí. Protožeříkají...“ starosta zbledl ještě více a zachvěl se.

„Co říkají, Topine?“

„Říkají, že když se kostěj rozzlobí, vyleze z průsmyku a přijde k nám do údolí.“

Visenna prudce vstala. Tvář měla změněnou. Korin se otřásl.

„Topine,“ řekla čarodějka. „Kde je tady nejbližší kovárna? Můj kůň cestou ztratil podkovu.“

„Za osadou. Pod lesem. Tam je kovárna i stáje.“

„Dobrá. Teď běž a poptej se, kde je někdo nemocný nebo raněný.“

„Ať ti to všichni bozi splatí, spanilá dobrodějko.“

„Visenno,“ ozval se Korin, sotva se za Topinem zavřely dveře. Čarodějka se otočila a pohlédla na něho.

„Tvůj kůň má podkovy v pořádku.“

Visenna mlčela.

„Jašma je nejspíše jaspis a zelené kameny, to bude jadeit z proslulých amellských dolů,“ pokračoval Korin. „A k těm se dá jet jen přes průsmyk Klamat. Cestou, z níž není návratu. Co říkala ta mrtvola na rozcestí? Proč mě chtěla zabít?“

Visenna neodpovídala.

„Mlčíš? Nevadí. I tak se začíná všechno vyjasňovat. Falešná bába čeká na rozcestí na někoho, kdo se zastaví před tím hloupým nápisem, který zakazuje další cestu na

– 16 –

východ. To je první zkouška: zda příchozí umí číst. Potom

se bába ještě ujistí – kdo jiný než dobroděj z Kruhu by

v dnešních časech pomohl hladové stařence? Každýdruhý, na to dám krk, by jí ukradl ještě i hůlku. Chytrá bába

uvažuje dál, začne skuhrat o ubohých lidech v nouzi, kteří

potřebují pomoc. A pocestný, namísto toho, aby jipočastoval kopancem a několika nevybíravými slovy, jak by to

učinil každý jiný obyvatel tohoto kraje, ji napjatěposlouchá. Ano, je si jista babizna, to je on. Čaroděj, který se jede

vypořádat s bandou řádící tady v okolí. A protože ona sama

je nepochybně vyslána tou samou bandou, sahá po noži!

Ha! Visenno! Nejsem chytrý?“

Visenna neodpověděla. Stála s hlavou otočenou k oknu. Poloprůhledné blány z rybích měchýřů jejímu zrakunebránily vidět strakatého ptáka sedícího na větvi mladé višně.

„Visenno?“

„Copak, Korine?“

„Co je to ten kostěj?“

„Korine,“ řekla Visenna ostře a otočila se k němu. „Proč se pleteš do cizích věcí?“

„Poslyš...“ Korin se jejím tónem ani trochu neurazil. „Jsem už do tvých, jak říkáš, věcí zapleten dost hodně. Nějak se to semlelo, že mě chtěli podříznout namístotebe.“

„Náhoda.“

„Myslel jsem, že čarodějové na náhody nevěří. Že věří jen v magické síly, zápletky, intriky a různé takové věci. Koukni, Visenno, co se děje: jedeme na jednom koni. Snažme se, aby to pokračovalo i dál. Nabízím ti pomoc při výpravě, jejíž cíl si domýšlím. Tvé odmítnutí budu brát jako projev pýchy. Slyšel jsem, že vy v Kruhu obyčejnými smrtelníky dost pohrdáte.“

„To je lež.“

„Výborně, to se mi hodí,“ usmál se Korin. „Protoneztrácejme čas. Jeďme do kovárny.“

– 17 –

IV.

Mikula stiskl kleštěmi železnou tyč a obrátil ji ve výhni.

„Dmýchej, Čope!“ přikázal.

Učedník uchopil táhlo měchu. Jeho buclatá tvář seleskla potem. Přestože byla v kovárně dokořán otevřená vrata, panovalo v ní nesnesitelné horko. Mikula přenesl tyč na kovadlinu a několika mohutnými údery kladiva rozklepal její konec.

Kolář Radim sedící na neopracovaném březovém špalku se také potil. Rozepnul si kabátec a vytáhl košili z kalhot.

„To se ti, Mikulo, dobře mudruje,“ pravil. „Pro tebe není boj nic nového. Každý ví, že v kovárně nepracuješ celý svůj život. Prý jsi kdysi ve vojsku bil do lebek jako dnes doželeza.“

„Ano, můžete být rádi, že mě máte v obci,“ odpověděl kovář. „Podruhé říkám, že se tamtěm už klanět nebudu. Ani na ně dřít. Jestli se mnou nepůjdeš ty, začnu sám anebo s takovými, co mají v žilách krev, a ne podmáslí. Schovám se v lese a budu je pobíjet po jednom, jak jen na některého narazím. Kolik jich může být? Třicet, možná ani ne. A kolik je vesnic na téhle straně průsmyku? Silných chlapů? Zaber, Čope!“

„Vždyť foukám.“

„Pořádně.“

Kladivo zvonilo o kovadlinu rytmicky, do taktu. Čop dmýchal do výhně. Radim se vysmrkal přes prsty a otřel si je o holínku.

„Dobře se ti to mudruje,“ opakoval. „Ale kolik z Klíče jich půjde?“

Kovář nechal dopadnout kladivo. Mlčel.

„Už jsem o tom přemýšlel,“ řekl pak. „Nepůjde nikdo.“

„Klíč je malá osada. Měl bys hledat v Porogu a Kačanu.“

„Taky že jsem hledal. Víš, jak to vypadá. Bez vojáků z Mayenny lidi nepůjdou. Někteří uvažují takhle: všichni

– 18 –

ti vrani a bobolaci nám strach nenaženou, ti se nakonec

dají nabrat na vidle. Ale co uděláme, když na nás vyleze

kostěj? Utečeme do lesa. A chalupy a dobytek? Na záda

si je nevezmeme. A na kostěje naše síla nestačí, to přece

dobře víš.“

„Jak to mám vědět?! Viděl ho někdo?!“ vykřikl kovář. „Třeba ani žádný kostěj není. Jenom vám, strašpytlům, chtějí nahnat strach. Viděl ho snad někdo?“

„Nehádej se, Mikulo,“ sklopil hlavu Radim. „Sám víš, že kupci si nenajímají na ochranu ledajaké povalečeověšené železem, ale skutečné hrdlořezy. A vrátil se z průsmyku někdo z nich? Ani jeden. Ba ne, Mikulo, říkám ti, žemusíme počkat. Poskytne-li nám mayennský vladyka pomoc, bude to něco jiného.“

Mikula odložil kladivo a opět strčil tyč do výhně.

„Z Mayenny vojsko nepřijde,“ řekl znechuceně. „Panstvo se totiž porvalo mezi sebou. Mayenna s Razwanem.“

„Pročpak?“

„Může snad obyčejný člověk pochopit, proč se urození páni perou? Podle mě z nudy, pitomí zabedněnci!“ zařval kovář. „Poslal jsem svého tovaryše k vladykovi, požádat ho, ať nám pomůže. Nač mu, zmetkovi, platíme daně?“

Vytáhl tyč z výhně, až zasršely jiskry a zamával s ní ve vzduchu. Cop odskočil. Mikula popadl kladivo, udeřiljednou, podruhé, potřetí.

„Jenže vladyka mého chlapce vyhnal, a tak jsem ho poslal poprosit o pomoc do Kruhu.“

„K čarodějům?“ otázal se kolář nedůvěřivě. „Mikulo?“

„Jo, k nim. Ale posel se ještě nevrátil.“

Radim zakroutil hlavou, vstal a popotáhl si kalhoty.

„Nevím, Mikulo, nevím. To není na mou hlavu. Ale tak to chodí. Musíme čekat. Konči už práci, hned jedu, musím...“

Na dvoře před kovárnou zařehtal kůň.

Kolář zacvakal zuby a zbledl. Kovář ztuhl s kladivem

– 19 –

zvednutým nad kovadlinou. Všiml si, že se mu třesouruce, podvědomě si je utřel o koženou zástěru. Nepomohlo

to.

Polkl slinu a vykročil ke vratům, v nichž se zřetelněrýsovaly siluety jezdců. Radim a Čop šli těsně za ním. Když vycházel, opřel kovář tyč o sloupek u dveří.

Venku sedělo na koních šest jezdců v brigantináchvyztužených železnými pláty, kroužkových košilích a kožených přilbách s ocelovými nánosníky, vybíhajícími meziobrovské, rubínově rudé oči, jež zabíraly takřka polovinu obličeje. Seděli v sedlech nehybně a jakoby nedbale. Mikula těkal pohledem z jednoho na druhého, viděl jejich zbraně: krátká kopí se širokými hroty, meče se zvláštně vykutýmizáštitami, sekery, oštěpy se zpětnými háčky. Těsně před vraty stáli dva z nich. Vysoký vran na sivákovi krytém zelenoučabrakou měl na přilbě symbol slunce. A druhý...

„Maminko,“ zašeptal Cop za kovářovými zády. Zaznělo to jako vzlyknutí.

Druhý jezdec byl člověk. Měl na sobě tmavozelenývranský plášť, ale zpod zobákovité přilby nehleděly červené, nýbrž modré, velmi světlé oči. Bylo v nich tolik netečně mrazivé krutosti, až se Mikula zachvěl strachem, jenž se mu ledově vtíral do útrob a přecházel mravenčením až na záda. Bylo ticho. Kovář slyšel bzučení much poletujících nad kupou hnoje za plotem.

Člověk v přilbě se zobákem promluvil první:

„Kdo z vás je kovář?“

Otázka byla hloupá: kožená zástěra a ramenatápostava Mikulu prozrazovaly na první pohled. Proto mlčel. Koutkem oka postřehl krátké gesto, které modrooký udělal k jednomu z vranů. Vran se předklonil v sedle a vší silou máchl oštěpem, který držel v polovině násady. Mikula se přikrčil a bezděčně schoval hlavu mezi ramena. Úder ale nebyl určen jemu. Zubaté ostří udeřilo Čopa do šíje, zaťalo se šikmo a hluboko, roztříštilo klíční kost a obratle. Chlapec

– 20 –

sklouzl zády po stěně kovárny, zatočil se na sloupku u dveří

a zhroutil se na zem hned u vchodu.

„Na něco jsem se ptal,“ připomněl člověk vzobákovité přilbici, nespouštěje z Mikuly oči. Rukou v rukavici se dotýkal sekery zavěšené u sedla. Dva vrani, kteří stáliopodál, rozkřesali oheň, zapalovali smolné louče a rozdávali je ostatním. Klidně, beze spěchu, krok za krokem obkličovali kovárnu a přikládali pochodně ke střeše.

Radim to nevydržel. Zakryl si obličej rukama, rozeštkal se a vrhl se přímo před sebe mezi dva koně. Když míjelvysokého vrana, ten mu s rozmachem vrazil do břicha kopí. Kolář zavyl, upadl, dvakrát se překulil a natáhl nohy. Znehybněl.

„A co teď, Mikulo?“ pronesl modrooký. „Zůstal jsi sám. A k čemu ti to bylo? Vybízet lidi ke vzpouře, pro pomoc posílat. Myslel sis, že se to nedozvíme? Jsi hlupák. Jsou ve vsích takoví, kteří donášejí, jen aby se zalíbili.“

Střecha kovárny praskala, naříkala, valil se z ní špinavě žlutý dým, nakonec zasršela jiskrami, zahučela plameny a zapulsovala mohutnou vlnou žáru.

„Tvého tovaryše jsme chytili, vyzpíval, kam jsi ho poslal. Na toho, který má přijít z Mayenny, už taky čekáme,“ pokračoval v hovoru muž v přilbě se zobákovitým hledím. „Ano, Mikulo. Strčil jsi svůj prašivý nos, kam jsi neměl. Za to tě teď čeká dost vážná nepříjemnost. Tak si myslím, že bychom tě měli narazit na kůl. Najde se někde tady okolo stavení slušný kůl? Anebo, ještě lépe, pověsíme tě za nohy na trám a stáhneme z tebe kůži jako z úhoře.“

„Dobrá, dost těch žvástů,“ řekl vysoký vran se sluncem na přilbici, který držel svou pochodeň u otevřených vrat kovárny. „Co nevidět se sem seběhne celá osada. Skoncujme to s ním, seberme koně ze stáje a zmizme. Kde se to ve vás lidech bere, ta záliba v zabíjení, mučení? Úplně zbytečném. Dělej, sejmi ho!“

Modrooký se na vrana ani nepodíval. Předklonil se vsedle a najel koněm na kováře.

– 21 –

„Lez,“ řekl. V jeho bledých očích se zračilo zabijácké potěšení. „Dovnitř. Nemám čas, abych s tebou skoncoval tak, jak bych si přál. Ale můžu tě aspoň usmažit.“

Mikula udělal krok dozadu. Na zádech cítil žár hořící kovárny. Další krok.

Zakopl o Čopovo tělo a o předmět, který učedník shodil, když padal.

O železnou tyč.

Mikula se sklonil, rychle ji popadl a z předklonu, vší silou, kterou v něm vyvolala nenávist, bodl zespodu těžkým železem přímo do prsou modrookého muže. Dlátovitě vykované ostří proseklo drátěnou košili.

Kovář nečekal, až muž spadne z koně. Dal se na útěkšikmo přes dvůr. Za ním se ozval křik a dusot kopyt. Doběhl ke kůlně, zaťal prsty do klanice opřené o stěnu aokamžitě, z obrátky, naslepo udeřil. Úder dopadl přímo na pysky siváka v zelené čabrace. Kůň se leknutím vzepjal a shodil vrana se sluncem na přilbě do prachu dvora. Mikula se sehnul, nad ním se zabodlo do stěny kůlny krátké kopí a zatřáslo se. Druhý vran tasil meč, couval s koněm a snažil se uhnout před vzduchem svištící klanicí. Další tři křičeli a útočili, mávajíce zbraněmi. Mikula zasténal, rozháněje se svým strašlivým těžkým kyjem. Cosi zasáhl, snad koně, který zaržál a roztančil se na zadních. Vran se ale v sedle udržel.

Ze strany lesa přeletěl nad plotem ve skoku napjatý kůň a srazil se se sivákem v zelené čabrace. Sivák se splašil a shodil vysokého vrana, který se hned snažil dostat zpět do sedla. Mikula nevěřil vlastním očím, postřehl, že se nový jezdec rozdvojuje – na skrčka v kapuci skloněného nakoňském hřbetě a na světlovlasého muže s mečem, který seděl vzadu.

Dlouhá čepel meče opsala dvě obrátky. Dva blesky, které smetly dva vrany ze sedel. Váleli se na zemi v oblaku prachu.

Třetí, zahnaný ke kůlně, sotva se otočil proti podivnému

– 22 –

páru, dostal ránu pod bradu, těsně nad ocelový náprsník.

Hrot meče se zaleskl, když pronikl naskrz jeho krkem.

Světlovlasý seskočil z koně a přeběhl přes dvůr, abyvysokého vrana odřízl od jeho koně. Vran tasil meč.

Pátý vran se točil uprostřed dvora a snažil se ovládnout koně, který se plašil před hořící kovárnou. S napřaženou sekerou se rozhlížel a váhal. Nakonec zařval, pobodl koně ostruhami a vrhl se na skrčka, který se držel koňské hřívy. Mikula viděl, jak malý jezdec odhrnuje kapuci a strhává si čelenku. Poznal, že se mýlil. Dívka zatřásla zrzavouhřívou, něco nesrozumitelně vykřikla a natáhla ruku směrem k útočníkovi. Z jejích prstů vytryskl tenký pramen světla jasného jako rtuť. Vran vyletěl ze sedla a svalil se dopísku. Z jeho oděvu se kouřilo. Kůň dusal zemi všemi čtyřmi kopyty, ržál a potřásal hlavou.

Vysoký vran se sluncem na přilbici pomalu ustupoval před světlovlasým k hořící kovárně. Byl přikrčen, oběruce – v pravé meč – měl napřažené před sebou. Světlovlasý přiskočil, utkali se poprvé, podruhé. Vranův meč odletěl stranou a on sám na okamžik ztuhl na čepeli, která jejprobodla. Světlovlasý couvl a vytrhl meč z jeho těla. Vran klesl na kolena, předklonil se a zaryl obličej do země.

Jezdec vyhozený ze sedla bleskem rusovlasé dívky lezl po čtyřech, šmátral kolem sebe a hledal zbraň. Mikula seprobral z údivu, udělal dva kroky, napřáhl klanici a udeřil ho do krku. Křupla kost.

„To nemuselo být,“ zaslechl hlas těsně vedle sebe.

Dívka v mužském oděvu byla pihovatá a zelenooká. Na jejím čele se třpytil zvláštní klenot.

„To nemuselo být,“ zopakovala.

„Velkomožná paní,“ zajíkl se kovář, drže svůj kyj jako gardista halberdu. „Kovárna... podpálili ji. Zabili chlapce, podřízli ho. I Radima. Zabili oba... Paní...“

Světlovlasý nohou obrátil vysokého Vrana, prohlédl si ho, potom odstoupil a schoval meč do pochvy.

– 23 –

„No, Visenno,“ řekl. „Teď už jsem se do toho zapletl

nadobro. Mám starost jen o jedno, jestli jsem zabil typravé.“

„Ty jsi kovář Mikula?“ zeptala se Visenna, zakrývajíc si

hlavu.

„Jsem. A ty jsi z Kruhu, velkomožná? Z Mayenny?“

Visenna neodpovídala. Dívala se k lesu, na přibíhajícíhoufec lidí.

„To jsou naši,“ řekl kovář. „Z Klíče.“

V.

„Oddělali jsme tři kostějovce!“ halasil černovousý vůdce

skupiny z Porogu, potřásaje kosou vzpřímenou na násadě.

„Tři, Mikulo! Přihnali se za ženami na pole a tam jsme je...

Jeden stačil utéct, naskočil na koně, čubčí syn!“

Muži sedící na kládě uvnitř kruhu ohnišť osvětlujících čerň noční oblohy body vyletujících jisker, pokřikovali, hulákali a mávali zbraněmi. Mikula zvedl ruce, uklidňoval je, chtěl slyšet další zprávy.

„K nám včera večer přijeli čtyři,“ řekl starý, jakotyčka hubený šoltys z Kačanu. „Pro mne. Někdo jim musel donést, že jsem se s tebou smluvil, kováři. Vylezl jsem na patro ve stodole, vytáhl za sebou žebřík, popadl vidle a řval na ně: ,Tak pojďte, vy psi! Který z vás má odvahu?‘ Chtěli zapálit stodolu, už by bylo po mně, ale lidi nečekali a společně se na ně vrhli. Lupiči vyskočili na koně a probili se. Několik našich padlo, ale jednoho jsme ze sedlasmetli.“

„Živého?“ tázal se Mikula. „Vzkázal jsem vám, abysteasoň jednoho z nich zajali živého.“

„Eeech,“ zabručel starosta. „Nestačili jsme to. Ženské vzaly vařící vodu, přiběhly první...“

„Vždycky jsem tvrdil, že v Kačanu jsou žhavé ženské,“ zamručel kovář, škrábaje se na krku. „A ten, co donášel?“

– 24 –

„Našli jsme ho,“ odpověděl hubený muž krátce,nepouštěje se do podrobností.

„Dobrá. A teď poslouchejte, vy bando. Víme už, kdesídlí. U ovčáckých salaší v podhůří jsou jeskyně ve skalách. Tam lupiči nejspíš zapadli a tam je dostaneme. Vezmeme na vozy seno a chrastí, vykouříme je jako jezevce. Cestu jim zavalíme, neutečou. To mi poradil ten rytíř, co mu říkají Korin. I když pro mě, starého vojáka, to není nic nového. Pod vojvodou Grozimem jsem zamlada s vrany bojoval. Předtím, než jsem se usadil v Klíči.“

Z davu se ozvaly bojechtivé výkřiky, ale rychleutichaly přidušené slovem vyslovovaným zpočátku tiše, nejistě. Potom hlasitěji. Nakonec zavládlo ticho. Visennavyhlédla zpoza Mikulových zad a stanula po kovářově boku. Nesahala mu ani po ramena. Mezi lidmi zašumělo. Mikula zvedl obě ruce.

„Nastal takový čas,“ zvolal, „že už nemusím skrývat, že jsem poslal pro pomoc k čarodějům do Kruhu, když nám mayennský vladyka odmítl pomoci. Je mi známo, že mnozí z vás se na to dívají jinak.“

Dav se utišil jen zvolna, stále se vlnil, hučel.

„Tohle je paní Visenna,“ promlouval Mikula pomalu, „z mayennského Kruhu. Bez otálení nám přispěchala na pomoc. Naši z Klíče ji už znají, léčila tam lidi, uzdravovala svou Mocí. Ano, chlapi. Je to maličká žena, ale její Moc je veliká. Převyšuje naše chápání a je pro nás strašná, ale přesto nám pomáhá!“

Visenna mlčela, nepromluvila, ani neučinila žádné gesto ke shromážděným lidem. Ale skrytá moc té malé pihovaté čarodějky byla přímo hmatatelná. Korin s úžasem pocítil, jak jím proniká podivné nadšení, že přestává cítit strach před tím, co se skrývá v průsmyku, a obava před neznámým se ztrácí, rozptyluje se, přestává existovat, stává sebezvýznamnou alespoň na tak dlouho, jak dlouho se třpytí klenot na Visennině čele.

– 25 –

„Tak vidíte,“ pokračoval Mikula. „I na toho kostěje něco najdeme. Nejsme sami, máme zbraně. Ale napřed musíme porazit lupiče.“

„Mikula má pravdu!“ vykřikl vousáč z Porogu. „Na ně nepotřebujeme žádné čáry! Chlapi, jdeme do průsmyku! Smrt kostějovým vrahounům!“

Dav zahučel jedním hlasem, plameny ohnišť se zaleskly na ostřích vztyčených kos, pík, seker a vidlí.

Korin se prodral davem a zamířil ke kotli zavěšenému nad ohništěm. Našel si misku a lžíci a vyškrábal ze dna kotle zbytek připálené kaše se škvarky. Usedl, položil si misku na kolena, pomalu jedl a vyplivoval plevy z ječmene. Po chvíli vedle sebe ucítil něčí přítomnost.

„Posaď se, Visenno,“ řekl s plnými ústy.

Jedl dál, prohlížel si její profil napůl zacloněný hřívou rusých vlasů, v záři ohně červených jako krev. Visenna mlčela, hleděla do plamenů.

„Hej, Visenno, proč tu sedíme jako dva puštíci?“ odložil Korin misku. „Nemůžu tak sedět, hned je mi smutno a zima. Kam schovali tu pálenku? Před chvilkou tady stál džbánek. Je tu tma jako v...“

Čarodějka se k němu otočila. Oči jí svítily zvláštním, zelenkavým třpytem.

Korin zmlkl.

„Ano, souhlasí,“ řekl po chvíli a odkašlal si. „Jsem zloděj. Námezdník. Lapka. Zamíchal jsem se do toho, protože mám rád boj a je mi jedno, s kým se rvu. Vím, jakou cenu má jaspis, jadeit a ostatní kameny, které lze najít v amellských dolech. Chci se napakovat. Je mi jedno, kolik lidí zítrazahyne. Co chceš ještě vědět? Řeknu ti to sám, ať zbytečněneužíváš tu třpytivou ozdobu schovanou pod hadí kůží. Nehodlám ti nic tajit. Máš pravdu, nehodím se ani k tobě, ani ke tvému šlechetnému úkolu. To je všechno. Dobrou noc. Jdu spát.“

Třebaže domluvil, nevstával. Sebral klacek a několikrát jím prohrábl ohniště.

– 26 –

„Korine,“ řekla Visenna tiše.

„Ano?“

„Neodcházej.“

Korin svěsil hlavu. Z březového polena v ohništi vyrazily namodralé jazýčky plamenů. Pohlédl na ni, ale nedokázal snést pohled jejích nezvykle se lesknoucích očí. Odvrátil zrak zpátky k ohni.

„Nevyžaduj od sebe tak mnoho,“ promluvila Visenna, choulíc se do pláště. „Už je to tak, že všechno nadpřirozené vzbuzuje strach. A odpor.“

„Visenno...“

„Nepřerušuj mne. Ano, Korine, lidé potřebují naši pomoc, jsou za ni vděčni, často i upřímně, ale pohrdají námi, bojí se nás, nedokážou se nám podívat do očí,odplivují si za našimi zády. Rozumnější, takoví jako ty, jsoupouze pokrytečtější. Nejsi žádná výjimka, Korine. Od mnohých jsem už slyšela, že nejsou hodni, nejsou dost ušlechtilí, aby se mnou mohli sedět u jednoho ohně. Jenže někdy sestává, že my potřebujeme pomoc těch... obyčejných. Anebo jejich společnost.“

Korin mlčel.

„Já vím,“ pokračovala Visenna. „Určitě by ses cítil lépe, kdybych měla šedivé vlasy do pasu a nos jako skobu. Pak by odpor k mé osobě ve tvé hlavě nevzbuzoval takovýzmatek. Jistě, Korine, odpor. Ta třpytivá ozdoba, kterou nosím na čele, je chalcedon – jemu ve značné míře vděčím za své magické schopnosti. Máš pravdu, s jeho pomocí dokážu číst zřetelnější myšlenky. Tvoje jsou až příliš zjevné. Nemysli si, není to příjemné. Jsem čarodějka, vědma, ale kromě toho taky žena. Přišla jsem, protože... protože jsem tě chtěla.“

„Visenno...“

„Ne. Teď už nechci.“

Seděli mlčky. Strakatý pták na větvi stromu cítil strach. V černém lese létaly dravé sovy.

„S tím odporem,“ ozval se Korin konečně, „jsi to maličko

– 27 –

přehnala. Přiznávám ale, že ve mně probouzíš něco jako...

nepokoj. Nemělas dovolit, abych to pocítil tam na rozcestí.

U té mrtvoly, víš?“

„Korine,“ odpověděla čarodějka klidně. „Když jsiu kovárny zabodl vranovi meč do krku, málem jsem pozvracela koňskou hřívu. Jen s námahou jsem se udržela v sedle. Ale přestaňme se nimrat v našich pocitech. Skončeme tenrozhovor, který nikam nevede.“

„Skončeme, Visenno.“

Čarodějka se ještě těsněji zahalila do pláště. Korinpřihodil do ohně několik polen.

„Korine?“

„Hm?“

„Potěšilo by mě, kdyby ti přestalo být jedno, kolik zítra zahyne lidí. Lidí i... těch jiných. Spoléhám na tvou pomoc.“

„Pomůžu ti.“

„To ještě není všechno. Jedná se o průsmyk. Musímotevřít cestu přes Klamat.“

Korin ukázal žhavým koncem klacku na ostatní ohniště a kolem nich uložené lidi, kteří spali nebo byli zabráni do tichých rozhovorů. „S naší skvělou armádou se tohonemusíme bát,“ prohlásil.

„Naše armáda se rozuteče v okamžiku, kdy ji přestanou ovládat kouzla,“ pousmála se Visenna smutně. „A já je přece nebudu nutit proti jejich vůli. Nechci, aby někdo z nich zahynul v boji za cizí věc. A kostěj není jejich věc, je to záležitost Kruhu. Do průsmyku musím sama.“

„Ne, sama nepůjdeš,“ nesouhlasil Korin. „Půjdeme tam spolu. Já, Visenno, jsem už od dětství věděl, kdy mámzdrhnout a kdy je ještě dost času. V tom umění jsem sezdokonaloval celá léta a díky tomu mě ostatní považují za hrdinu. Nemám v úmyslu svůj styl měnit. Nemusíš měomamovat kouzly. Nejdřív se podíváme, jak ten kostěj vypadá. Mimochodem, co je to, podle tebe, ten kostěj?“

Visenna sklonila hlavu.

– 28 –

„Obávám se,“ zašeptala, „že je to smrt.“

VI.

Lupiči se v jeskyních zaskočit nedali. Nehybní,vzpřímení čekali v sedlech a hleděli na šiky ozbrojených vesničanů

vycházejících z lesa. Vítr jim nadouval pláště, takžepřipomínali hubené dravé ptáky s roztřepenými pery. Vypadali

hrozivě a v lidech vzbuzovali strach.

„Je jich osmnáct,“ spočítal je ve třmenech vztyčený Korin. „Většina na koních, šest pěších. Jeden vůz, Mikulo!“

Kovář rychle přeformoval svůj oddíl. Muži ozbrojení píkami a oštěpy poklekli na okraji křovin, zaryli dřevce tupým koncem do země a hroty namířili proti nepřátelům. Lučištníci zaujali pozice za stromy. Ostatní ustoupili do houští.

Jeden z jezdců se k nim přiblížil. Zarazil koně, zvedl ruku nad hlavu a něco volal.

„Je to lest,“ zamručel Mikula. „Znám je, psí syny.“

„Uvidíme,“ řekl Korin a seskočil ze sedla. „Pojď.“

Pomalu kráčeli k jezdci. Po chvíli si Korin všiml, že Visenna jde za nimi.

Jezdec byl bobolak.

„Budu hovořit krátce,“ zavolal ze sedla. V jeho kožešinou zarostlém obličeji mžikala lesklá malá očka. „Jsem vůdce jednotky, kterou vidíte. Devět bobolaků, pět lidí, třivrani, jeden elf. Zbytek nežije. Došlo mezi námi k hádce. Náš bývalý náčelník, který nás sem přivedl, leží svázaný tamhle v jeskyni. Udělejte si s ním, co chcete. My chceme odjet.“

„Tvoje řeč byla dost krátká,“ vyprskl Mikula. „Vy chcete odjet. A my vás chceme rozsekat na kusy. Co ty na to?“

Bobolak vycenil špičaté zuby a napřímil v sedle svou malou postavu.

„Myslíš, že s vámi smlouvám ze strachu z té bandyusmolenců ve slaměných láptích? Prosím, jestli chcete, podřežeme

– 29 –

vás. Je to naše řemeslo, křupane. Vím, co riskujeme. Ikdyby nás pár padlo, zbytek se probije. Takový je život.“

„Vůz neprojede,“ procedil Korin skrze zuby. „Takový je život.“

„To už je náš problém.“

„Co je na tom voze?“

Bobolak si odplivl přes pravé rameno:

„Jedna dvacetina toho, co zůstalo v jeskyni. A aby bylo jasno, jestli nám přikážete nechat vůz tady, tak jsme užpředem proti. Než abychom odešli bez kořisti, volíme raději boj. No tak, co chcete? Jestli se máme bít, tak hned teď ráno, dříve než začne pražit slunce.“

„Jsi odvážný,“ poznamenal Mikula.

„V mé rodině jsme všichni takoví.“

„Propustíme vás, pokud složíte zbraně.“

Bobolak si znovu odplivl, tentokrát pro změnu přes levé rameno.

„Nic takového,“ zavrčel krátce.

„V tom to je,“ zasmál se Korin, „beze zbraní neznamenáte nic.“

„A kým jsi beze zbraně ty?“ zeptal se malý jezdecnevzrušeně. „Králevicem? Přece vidím, co jsi zač. Myslíš, že jsem slepý?“

„Se zbraněmi byste se zítra vrátili,“ řekl Mikula pomalu. „Pro zbytek toho, co zůstalo v jeskyni, jak říkáš. Pro ještě větší kořist.“

Bobolak vycenil zuby:

„To jsme původně zamýšleli, ale po krátké hádce jsme se na to vykašlali.“

„Velice moudré,“ ozvala se najednou Visenna. Vykročila před Korina a stanula před jezdcem. „Velice moudré, že jste se na to vykašlali, Kehle.“

Korinovi se zazdálo, že se do nich opět opřel vítr, že zahučel ve skalách a zavanul chladem. Visenna hovořila dál cizím, kovovým hlasem:

– 30 –

„Kdokoli z vás by se sem vrátil, zahyne. Vidím to apředovídám. Odejděte odtud. Okamžitě. Ihned. Kdo se vrátí, zemře.“

Bobolak Kehl se naklonil a pohlédl z koňského hřbetu na čarodějku. Nebyl mladý, kožešinu už měl skoro šedivou, protkanou bílými prameny chlupů.

„To jsi ty? Mhm, myslel jsem si to. Jsem rád, že... Nezáleží na tom. Řekl jsem, že se sem nevrátíme. Přidali jsme se k Fregenalovi kvůli kořisti. To už skončilo. Teď máme na krku Kruh a všechny osady v okolí. A Fregenal začal blouznit o světovládě. Už ho máme dost – i tohostrašidla z průsmyku.“

Škubl uzdou a otočil koně. „Proč to říkám? Odcházíme. Žijte tu ve zdraví.“

Nikdo mu neodpověděl. Bobolak zaváhal, pohlédlk okraji lesa, potom se podíval na nehybný šik svých jezdců. Otočil se v sedle a pohlédl Visenně do očí.

„Byl jsem proti, když Fregenal plánoval tvé zavraždění,“ řekl. „Teď vidím, že jsem měl pravdu. Když ti povím, že kostěj je jistá smrt, půjdeš přesto do průsmyku?“

„Půjdu.“

Kehl se narovnal, křikl na koně a odcválal ke svým. Jezdci po chvíli utvořili kolonu, obklopili vůz a vyjeli na cestu. Mikula už byl u svých, domlouval jim, uklidňovalvousáče z Porogu a další, kteří žíznili po krvi a pomstě. Korin s Visennou mlčky pozorovali oddíl jezdců, jenž je míjel. Jeli pomalu, hleděli přímo před sebe s okázalým klidem apohrdáním. Jenom Kehl, když je míjel, zvedl ruku kpozdravu. Se zvláštním výrazem v nelidském obličeji si prohlížel Visennu. Pak prudce popohnal koně, odcválal do čelaoddílu a zmizel mezi stromy.

VII.

První tělo leželo hned u vchodu do jeskyně, bylonepřirozebr />

– 31 –

ně zkroucené a vmáčknuté mezi pytle s ovsem a hromadu

chrastí. O něco dále se chodba rozdělovala. Tam leželydalší dvě mrtvoly, jedna přišla úderem palcátu či kyje takřka

o celou hlavu, druhá byla pokryta zaschlou krví z četných

ran. Obě patřily lidem.

Visenna si sundala čelenku. Její diadém svítil jasněji než pochodně, jež měly osvětlovat tmavý vnitřek jeskyně. Chodba ústila do velkého sálu. Korin tiše hvízdl skrze zuby.

Pod stěnami stály truhlice, pytle a sudy, válely se tam hromady koňských postrojů, žoky vlny, zbraně, nástroje. Několik truhlic bylo rozbitých a prázdných. Jiné byly plné. Okolo kráčející Korin viděl úlomky jadeitu a matně zelené jaspisy, ale i acháty, opály, chrysoprasy a další kameny, které ani neznal.

Na skalnaté podlaze se povalovaly svazky kožešin bobrů, rysů, lišek, rosomáků. Mezi nimi se tu a tam lesklyvytroušené zlaté, stříbrné a měděné mince.

Visenna se ani na okamžik nezastavila, kráčela do další prostory, značně menší a temnější. Korin šel za ní a smutně se ohlížel po truhlicích.

„Tady jsem,“ ozval se nezřetelný tvar ležící na hromadě šatstva a kožešin na podlaze.

Přistoupili blíž. Svázaný člověk byl malý, lysý a otylý, s obrovskou modřinou přes polovinu tváře.

Visenna se dotkla diadému, chalcedon se na okamžikrozzářil jasným světlem.

„To není třeba,“ řekl svázaný muž. „Znám tě. Jen jsem zapomněl, jak ti říkají. Vím, co máš na čele. Říkám, že to není třeba. Přepadli mě ve spánku, sebrali mi prsten azlomili hůl. Jsem bezmocný!“

„Změnil ses, Frenegale,“ poznamenala Visenna.

„Visenna,“ zamručel tlouštík. „Už jsem si vzpomněl. Nečekal jsem, že pošlou zrovna tebe. Myslel jsem, že to spíš bude muž, proto jsem poslal Manissu. S mužským by si moje Manissa poradila.“

– 32 –

„Neporadila,“ pochlubil se Korin, rozhlížeje se kolem sebe. „I když musím nebožce přiznat snahu. Dělala, co mohla.“

„Škoda.“

Visenna se rozhlédla po jeskyni, pak jistým krokem zamířila do kouta, špičkou boty obrátila kámen a z jamky pod ním vytáhla hliněný hrneček ovázaný tukemnapuštěnou kůží. Rozřízla řemínek svým zlatým nožíkem avytáhla svitek pergamenu. Frenegal na ni vrhl nevraživýpohled.

„Prosím, prosím,“ řekl zlostí se chvějícím hlasem. „Jaký talent. Blahopřeji. Umíš najít skryté věci. Co ještě dovedeš? Věštit z beraních vnitřností? Léčit nadmuté jalovice?“

Visenna si prohlížela list po listu, svázaného čaroděje si nevšímala.

„Zajímavé,“ řekla po chvíli. „Před jedenácti roky, když tě vyhnali z Kruhu, se ztratily jisté stránky ze Zakázaných knih. Dobře že se našly, a dokonce doplněné komentáři. Tak ty ses odvážil použít Alzurův dvojitý kříž? No, no. Nemyslím, že bys zapomněl, jak Alzur dopadl. Několik jeho nestvůr prý ještě běhá po světě. Také ten poslední netvor – vij, který ho zabil, a než utekl do lesů na Zaříči, zpustošil polovinu Mariboru.“

Několik pergamenů schovala do kapsy na rukávu kazajky. Poté rozvinula další.

„Aha,“ promlouvala, vraštíc čelo. „Vzorec Dřevokořene, trochu pozměněný. A tady Trojúhelník v trojúhelníku, prostředek k vyvolání série mutací a obrovského nárůstu tělesné hmoty. Copak ti, Fregenale, posloužilo jako výchozí materiál? Co je to? Vypadá jako obyčejný štír. Fregenale, něco tady chybí. Doufám, že víš, o čem mluvím.“

„Jsem rád, že sis toho všimla,“ ušklíbl se čaroděj. „Říkáš obyčejný štír? Až ten obyčejný štír vyleze z průsmyku, celý svět oněmí hrůzou. Na chvilku. Potom začne křičet.“

„Dobrá, dobrá. Kde jsou chybějící zaklínadla?“

– 33 –

„Nikde. Nechtěl jsem, aby se dostala do nepovolaných rukou. Obzvláště do vašich. Vím, že Kruh touží po moci, kterou lze pomocí těch zaklínadel získat, ale nic z toho nebude. Nikdy se vám nepodaří stvořit něco ani z poloviny tak hrozného, jako je můj kostěj.“

„Zdá se, Fregenale, žes dostal po hlavě opravdu silně,“ opáčila Visenna s klidem. „Proto nejsi schopen rozumně uvažovat. Kdo tady hovoří o stvoření? Tvého netvoramusíme zlikvidovat, úplně zničit. Jednoduchou reverzí vrátíme spojující zaklínadlo, použijeme zrcadlový efekt. Jistě,spojující zaklínadlo bylo sladěno s tvou holí, takže je bude třeba přeladit na můj chalcedon.“

„Těch ,bude třeba‘ už zaznělo příliš,“ zavrčel tlouštík. „Můžeš tu sedět třeba celou věčnost, moje přemoudřelá protivnice. Jak jsi přišla na ten směšný nápad, že tiprozradím spojovací zaklínadlo? Nevytáhneš ze mě nic, z živého ani mrtvého. Mám blokádu. Nepouli tak na mě ta svoje kukadla, nebo ti ten tvůj kamínek propálí díru do čela. Dělejte, rozvažte mě, už jsem celý zdřevěnělý.“

„Jestli chceš, tak tě můžu párkrát nakopnout,“ zasmál se Korin. „To ti obnoví krevní oběh. Mám dojem, plešoune, že dost dobře nechápeš, v jakém jsi postavení. Za chvilku sem vpadnou sedláci, které rozběsnily nájezdy té tvojíbandy. Slyšel jsem, že tě chtějí roztrhat čtyřmi koňmi. Viděls někdy, jak se to dělá? Nejdřív se vždycky utrhnou ruce.“

Fregenal natáhl krk, vytřeštil oči a pokusil se Korinovi plivnout na boty, ale v poloze, v níž se nalézal, to bylo nemožné – jen si poslintal bradu.

„Tohle!“ prskal. „Tohle si dělám z tvých vyhrůžek! Neudělají mi nic! Co si to namlouváš, vandráku? Připletl ses k záležitostem, které přerůstají tvoje omezené chápání. Ale zkus se jí alespoň zeptat, proč tu je. Visenno, pouč ho. Zdá se, že tě pokládá za spasitelku zotročených, ušlechtilou bojovnici za práva těch ubožáků. Jenže tady jde o peníze, hlupáku! O velké bohatství!“

– 34 –

Visenna mlčela. Fregenal se narovnal, ohýbal nohyv kolenou a vrzal provazy, až se mu podařilo obrátit se na bok.

„Není to snad pravda,“ křičel, „že tě sem Kruh vyslal proto, abys otevřela zlatý pramen, který vyschl? Kruh měl značné zisky z těžby jaspisů a jadeitů a vybíral i mýtné od kupců a karavan výměnou za ochranné amulety, které ale, jak se ukázalo, na mého kostěje neplatí.“

Visenna se neozvala. Nedívala se na svázaného muže,hleděla na Korina.

„Aha!“ zvolal čaroděj. „Mlčíš, nezapíráš! Takže je to už běžně známo. Starší a zkušení o tom věděli už dávno, jenom takové usmrkance jako jsi ty udržovali v přesvědčení, že Kruh je stvořen k boji se Zlem. Nedivím se, že pravda vyšla najevo. Svět se mění, lidé si pomalu začínají uvědomovat, že se mohou obejít bez kouzel a čarodějů. Ani se nenadějete a budete bez práce, budete muset vyžít z toho, co jste si stačili nakrást. Proto takové úsilí o zachování vašich příjmů. Takže mě hned rozvažte. Nezabijete mě ani neodsoudíte k smrti, protože by Kruh utrpěl další ztrátu. A to by vám nedaroval, to je jasné.“

„Nic není jasné,“ řekla Visenna chladně a založila si ruce na prsou. „Víš, Fregenale, takoví usmrkanci jako já nevěnují přehnanou pozornost dočasnému prospěchu. Co je mi po tom, jestli Kruh ztratí, získá, nebo jestli bude rozpuštěn. Vždycky se nějak uživím léčením nadmutých jalovicanebo impotence takových starých prašivců, jako jsi ty. Ale to je jedno. Důležitější je to, že chceš žít, Fregenale, a proto meleš pantem. Každý chce žít. Proto mi hned teď a tady prozradíš vázací zaklínadlo. Potom mi pomůžeš najít toho kostěje a zničit ho. Pokud ne... Nu, co se dá dělat, zajdu se projít do lesa. V Kruhu ohlásím, že jsem nedokázala zadržet rozzuřené sedláky.“

„Vždycky jsi byla cynická,“ zaskřípal zuby čaroděj. „Už tenkrát v Mayenně. Zvláště ve vztazích s muži. Bylo ti sotva čtrnáct let a už tehdy se hodně vyprávělo o tvých...“

– 35 –

„Přestaň, Fregenale,“ přerušila ho. „Tvoje řeči na mě nedělají žádný dojem. A na něho také ne. Není můjmilenec. Řekni jen, že souhlasíš, a skoncujeme s tou zábavou. Protože ty přece souhlasíš.“

Fregenal zakoulel bělmem očí a odvrátil hlavu.

„Jasně že ano,“ zachrčel. „Pokládáš mě snad za idiota? Každý chce přece žít.“

VIII.

Fregenal se zastavil a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo:

„Tam za tou skálou začíná soutěska. Na starých mapách je označena jako Dur-tan-Orit – Myší díra. Je to brána Klamatu. Tady musíme zanechat naše koně. Koňmonemáme nejmenší šanci, že bychom se k němu přiblížilinepozorovaně.“

„Mikulo,“ řekla Visenna, sesedajíc z koně, „počkáte tady do večera, ne déle. Pokud se nevrátíme, ať vás aninenapadne jít do průsmyku. Vraťte se domů. Je ti to jasné?“

Kovář přikývl. Zůstali s ním už jen čtyři vesničané. Ti nejodvážnější. Zbytek oddílu se cestou vytratil jako sníh v květnu.

„Jasné, paní,“ zabručel a změřil si kosým pohledemFregenala. „Nechápu však, proč věříš tomu darebákovi. Podle mě měli chlapi pravdu. Měli jsme mu useknout hlavu. Jen se podívejte na ta jeho prasečí očka, na ten zrádný ksicht.“

Visenna mlčela. Zacláněla si rukou oči a dívala se na hory, na úzký vstup do soutěsky.

„Veď nás, Fregenale,“ přikázal Korin a popotáhl si opasek.

Vyrazili.

Po půlhodině pochodu uviděli první vůz. Převrácený a rozbitý. Za ním druhý se zlomeným kolem. Kostry koní. Kostru člověka. Druhou. Třetí. Čtvrtou. Hromadupolámaných, rozdrcených kostí.

„Ty zkurvysynu,“ řekl Korin tiše, dívaje se na lebku,

– 36 –

jejímiž očními důlky prorůstaly stvoly kopřiv. „To jsoukupci, že? Nevím, co mi zabrání, abych...“

„Na něčem jsme se dohodli,“ přerušil ho Fregenalkvapně. „Dohodli jsme se. Řekl jsem vám všechno, Visenno. Pomáhám vám. Vedu vás. Dohodli jsme se!“

Korin si odplivl. Pobledlá Visenna na něj pohlédla, pak se otočila na čaroděje.

„Dohodli jsme se,“ potvrdila. „Pomůžeš mi ho najít azničit, potom půjdeš svou cestou. Tvoje smrt by těm, kdož zde leží, život nevrátila.“

„Zničit, zničit, zničit... Visenno, znovu tě varuji a znovu opakuji: uveď ho do letargie, paralyzuj ho, znáš zakletí. Ale nenič ho. Má nesmírnou cenu. Vždycky ho můžeš...“

„Přestaň, Fregenale. Už jsme o tom hovořili. Veď nás!“

Pokračovali dál, opatrně stoupali kolem koster.

„Visenno,“ zašeptal Fregenal po chvíli. „Uvědomuješ si to riziko? Je to vážná věc. Víš, se Zrcadlovým efektem to bývá všelijak. Jestli se inverze nepodaří, je po nás veta. Viděl jsem, co dokáže.“

Visenna se zastavila.

„Nevytáčej se,“ řekla. „Za koho mne považuješ? Inverze se podaří, pokud...“

„Pokud jsi nás neoklamal,“ vpadl jim rozzlobenýmhlasem do hovoru Korin. „A pokud jsi nás obelhal... Tak tys viděl, co ta tvoje zrůda dokáže. Víš ty ale, co dokážu já? Znám takové seknutí, po kterém zasaženému zůstane jedna líc a půlka čelisti. Může to přežít, jenže si pak už, mimo jiné, nezahraje na flétnu.“

„Visenno, uklidni toho zabijáka,“ vykoktal pobledlý Fregenal. „Vysvětli mu, že jsem tě nemohl oklamat, že bys to vycítila...“

„Nežvaň tolik, Fregenale. Veď nás.“

Spatřili další vozy. A další kosti. V trávě se bělala žebra, vzhůru trčící hnáty, strašidelně rozšklebené lebky. Korin mlčel a tiskl jílec meče ve zpocené dlani.

– 37 –

„Dávejte pozor,“ zašeptal Fregenal. „Jsme už blízko. Našlapujte tiše.“

„Na jakou vzdálenost zjistí naši přítomnost? Fregenale, mluvím s tebou!“

„Dám ti znamení.“

Kráčeli dál, rozhlíželi se po strmých stěnách soutěsky, porostlých plazivými křovinami, zbrázděných průrvami a lemovaných suťovisky.

„Visenno! Už ho cítíš?“

„Ano. Ale nejasně. Jak jsme daleko, Fregenale?“

„Dám ti znamení. Škoda, že ti nemohu pomoci. Bez hole a prstenu nemohu dělat nic. Jsem bezmocný. Jedině,kdybych...“

„Kdybys co?“

„Tohle!“

S rychlostí, jakou by od takového tlusťocha nikdonečekal, zvedl ze země špičatý kámen a udeřil jím Visennu do hlavy. Čarodějka klesla bez hlesu obličejem k zemi. Korin se rozmáchl taseným mečem, ale čaroděj byl nečekaněhbitý. Padl na všechny čtyři, vyhnul se čepeli, překulil se pod Korinovýma nohama a kamenem, který nepustil z ruky, ho udeřil do kolena. Korin zařval, upadl, bolestí zalapal po dechu a pak se mu vlna mrákot přelila z útrob do hrdla. Fregenal se vymrštil jako kočka a rozehnal se k dalšímu úderu.

Pták se strakatým peřím spadl z oblohy jako blesk a otřel se o čarodějův obličej. Fregenal uskočil, zamával rukama a upustil kámen. Korin se opřel o loket, sekl mečem a jen o chlup minul tlusťochovo stehno. Čaroděj se otočil a prchal zpátky do Myší díry, křičel a chechtal se. Korin se pokusil vstát a pronásledovat ho, ale když se postavil, zatmělo se mu před očima. Opět upadl a alespoň zahrnul utíkajícího zrádce přívalem sprostých nadávek.

Fregenal se v bezpečné vzdálenosti zastavil a otočil.

„Ty nepodařená vědmo!“ zahulákal. „Ty zrzavá flundro!

– 38 –

Chtělas přechytračit Fregenala? Milostivě mu darovat život?

Myslela sis, že se budu klidně dívat, jak ho zabíjíš?“

Nepřestávaje nadávat, hnětl si Korin koleno, aby utišil tepající bolest. Visenna ležela stále nehybně na zemi.

„Už jde!“ vykřikl Fregenal. „Dívejte se! Kochejte se tím pohledem, protože už za chvíli vám můj kostěj vymáčkne oči z důlků! Už jde!“

Korin se ohlédl. Přibližně sto kroků od něj se zpozaskalního útesu vysunuly uzlovité klouby křivých pavoučích nohou. Po chvíli s rachotem přelezl přes hromadu kamení jako mísa plochý trup, nejméně deset loktů široký, rezavě hnědý, kostrbatý, pokrytý špičatými trny. Čtyři páry nohou postupovaly pravidelně, vláčejíce mísovitý trup po suti. Pátý, přední pár končetin byl nepřirozeně dlouhý aozbrojený mohutnými račími klepety, ježícími se řadami ostrých trnů a bodců.

To je sen, proletělo Korinovi hlavou. Jenom zlý sen. Měl bych se probudit a začít křičet. Probudit se. Křičet, křičet, křičet.

Nedbaje na bolavé koleno, vrhl se k Visenně a zacloumal její bezvládnou



Andrzej Sapkowski

ANDRZEJ SAPKOWSKI


21. 6. 1948

Andrzej Sapkowski je považován za jednoho z nejlepších autorů slovanské fantasy. Je velice populární nejen v rodném Polsku, ale také v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, v Portugalsku, Francii, Švýcarsku a obrovskou popularitu si vydobyl ve Španělsku. V roce 2006 se připravuje vydání jeho knih v Anglii (nakladatelství Gollancz), vydavatel slibuje, že část nákladu půjde do USA. Jeho nejznámějším dílem jsou povídky a pětidílná sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a princezně Ciri. Tato část jeho díla byla i zfilmována, nicméně ohlasy filmu jsou spíše rozpačité a panuje obecná shoda, že polský film i navazující seriál Wiedźmin (Zaklínač) přes některé "světlé chvilky" ani zdaleka nedosahují kvalit předlohy.

Andrzej Sapkowski se narodil v Lodži a jelikož má nadání na jazyky, tak po studiu vysoké školy pracoval v oblasti zahraničního obchodu. Svou první povídku publikoval v roce 1986 a již o dva roky později byl jedním z nejoblíbenějších spisovatelů fantasy v Polsku. Kromě knih píše i povídky, recenze, komentáře a fejetony, zejména pak do polských fantasy časopisů Fantastika a Magie a Meč (v orig. Magia i miecz).

Mezi jeho nejnovější dílo patří "sága o Reinmarovi z Bělavy", historická fantasy, která se odehrává v období husitských válek především ve Slezsku a Čechách.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist