načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zaklínač - Bouřková sezóna - Andrzej Sapkowski

Zaklínač - Bouřková sezóna

Elektronická kniha: Zaklínač - Bouřková sezóna
Autor:

Zaklínač Geralt. Muž, jehož posláním je chránit obyčejné lidi před magicky stvořenými nestvůrami. Mutant, který má za úkol zabíjet nepřirozené bytosti. Používá magická ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leonardo
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 365
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z polského originálu Sezon burz ... přeložil Stanislav Komárek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-7050-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fantastický šermíř Geralt, zvaný též vlk z Rivie, dosud neřešil ve Wyzimě problém se strigou, ale už se stačil rozejít se svou osudovou ženou, divokou a nevypočitatelnou čarodějkou Yennefer. Je volný jako pták a může si putovat, kam se mu zachce. V nových dobrodružstvích mu opět budou střídavě dělat společnost nepostradatelní pánové trpaslíci, kteří stále nevedou řeči salónního charakteru, neodolatelný průšvihář bard Marigold a jiné známé tváře. A samozřejmě také přehršle ohavných nadpřirozených monster či čarodějů intrikujících a toužících po nadvládě nad světem. Fantasy sága s neopakovatelnou atmosférou zakotvená v syrové slovanské mytologii s břitkým humorem a nečekanými dějovými zvraty potěší všechny příznivce zaklínačského univerza. Hrdinové kultovní fantasy ságy se opět vrací v nových příbězích chronologicky předcházejících známé sérii a doplňujících mezery mezi některými povídkami.

Popis nakladatele

Zaklínač Geralt. Muž, jehož posláním je chránit obyčejné lidi před magicky stvořenými nestvůrami. Mutant, který má za úkol zabíjet nepřirozené bytosti. Používá magická znamení, kouzelné lektvary a chloubu každého zaklínače – dva meče, ocelový a stříbrný. Co se však stane, když Geralt nešťastnou shodou okolností o své meče přijde? Zaklínačské zbraně mají nejen obrovskou hodnotu, ale jejich ztráta je pro majitele zároveň obrovskou potupou. Geralt je musí získat zpátky. Co nejrychleji... (román o Geraltovi.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LEONARDO

PETŘVALD



ANDRZEJ SAPKOWSKI

ZAKLÍNAČ

BOUŘKOVÁ SEZÓNA

ROMÁN

O GERALTOVI

LEONARDO

PETŘVALD

2014


Andrzej Sapkowski

SEZON BURZ

Copyright © 2013 by Andrzej Sapkowski

Translation © 2014 by Stanislav Komárek

Cover Art © 2014 by Michal Ivan

Illustrations © 2014 by Jana Komárková

For Czech Edition © 2014 by Lenka Pilchová – Leonardo

ISBN 978-80-7477-051-7 (PDF)


From Ghoulies and Ghosties and Long-leggety Beasties

and All Things that go Bump in the Night, Good Lord

deliver us!

Od démonů a duchů, od nohatých bestií a všechtvo

rů tlukoucích po nocích zbav nás, dobrý Bože!

prosebná modlitba

The Cornish Litany

datovaná do 14. až 15. století

Říká se, že pokrok zahání temnotu. Ale vždycky budou

stíny. A vždycky se bude ve stínech skrývat zlo, vždycky

v nich budou zuby a drápy, vražda a krev. Vždycky

budou tvorové tlukoucí po nocích. A my zaklínači jsme

tady proto, abychom je ztloukli.

Vesemir z Kaer Morhen


– 7 –

Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom

nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak

propast i do tebe.

Friedrich Nietzsche:

Mimo dobro a zlo

Hledění do propasti považuji za donebevolající hloupost. Na

světě je spousta věcí mnohem vhodnějších k tomu, abychom na

ně hleděli.

Marigold:

Půl století poesie

KApItOLA pRvNÍ

Žil jen proto, aby zabíjel.

Ležel na sluncem vyhřátém písku. Skrze tenkéchloup

ky a štětinky zapuštěné do podloží cítil otřesy. Třebaže byly

dosud vzdálené, Idr je cítil tak přesně a výrazně, že byl podle

nich schopen určit nejen rychlost a směr pohybu kořisti,


– 8 –

ale i její hmotnost. Pro většinu podobně lovícíchpredátorů měla hmotnost kořisti prvořadý význam – plížení,

útok a pronásledování znamenaly ztráty energie, ježmusely být nahrazeny energetickou hodnotou potravy. Většina

predátorů neútočila, pokud byla kořist příliš malá. Ne však

Idr. Idr neexistoval proto, aby se krmil a udržoval svůj druh,

proto nebyl stvořen.

Žil proto, aby zabíjel.

Zvedl se na článkovaných končetinách, vyškrábal se z vývratu, přelezl trouchnivějící kmen, třemi skoky se dostal přes polom, jako duch se prohnal mýtinou a zapadl do lesního podrostu, skryl se v kapradí. Pohyboval se rychle a neslyšně, chvílemi běžel, chvílemi skákal jako obří luční koník.

Zalehl pod křovím, přitiskl k zemi segmentovýbřišní krunýř. Vibrace podloží byly stále výraznější. Impulsy z chloupků a štětinek začaly kreslit obraz situace. Sestavovat plán. Idr už věděl, kudy se přiblížit ke kořisti, na jakémmístě jí zkřížit cestu, jak ji přinutit k útěku, aby na ni mohlskočit zezadu, v jaké výšce udeřit a stisknout jako břitva ostrá kusadla. Vibrace a impulsy v něm už vyvolávaly vzpomínku na rozkoš, jakou pocítí, až se kořist zazmítá pod jeho vahou, na euforii, která jej ovládne, až ochutná horkou krev. Slabě se chvěl a mimovolně rozvíral a svíral kusadla i makadla.

Otřesy byly už tak blízko, že je bylo možné rozlišit. Idr rozeznal, že kořistí je více, pravděpodobně tři, možnáčtyři. Kroky dvou z nich vyvolávaly běžné vibrace, krokytřetí svědčily o malé hmotnosti. Čtvrtá kořist – pokud tedy nějaká čtvrtá byla – způsobovala otřesy nepravidelné, slabé a neurčité. Idr znehybněl, zvedl tykadla nad trávua zkoumal pohyby vzduchu.

Nové otřesy konečně signalizovaly to, nač Idr čekal. Kořisti se rozdělily. Jedna z nich, ta nejmenší, zůstalapozadu. A čtvrté vibrace, ty nezřetelné, definitivně zmizely. Byl to falešný signál, klamná ozvěna. Idr na ně už nedbal.

– 9 –

Malá kořist se ještě více vzdálila od ostatních. Země se zachvěla silněji. A blíže. Idr napjal zadní končetiny, odrazil se a skočil.

*

Děvčátko pronikavě vykřiklo. Nedalo se na útěk. Zmateně

zůstalo stát na místě, avšak nepřestávalo křičet.

*

Zaklínač se vrhl tím směrem a v běhu tasil meč. A okamžitě

si uvědomil, že něco není v pořádku. Že byl oklamán. Muž,

který táhl vozík s chrastím, vykřikl, před Geraltovýmaočima vyletěl na sáh do vzduchu a doširoka se z něj rozstříkla

krev. Spadl, aby vzápětí opět vyletěl vzhůru, tentokrát ve

dvou zkrvavených kusech. Už nekřičel. Nyní pronikavěkřičela žena, jež podobně jako její dcerka ztuhla a ochrnula

hrůzou.

Ačkoliv nevěřil, že se mu to podaří, zaklínač ji stačil zachránit. Přiskočil, odstrčil krví zbrocenou ženu zestezky a povalil ji do kapradí. A v tom okamžiku poznal, že to byl další úskok. Lovecká lest. Šedé, ploché, mnohonohé a děsivě rychlé monstrum se už vzdalovalo od vozíku a své první oběti. Mířilo ke druhé kořisti. Ke stále křičící dívence. Geralt se za ním vrhl.

Kdyby dítě zůstalo stát na místě, nestihl by to. Dívenka se však vzpamatovala a dala se na útěk. Šedý dravec by jisamozřejmě rychle a bez obtíží dostihl. Dostihl, usmrtil, a ještě by se vrátil, aby zabil ženu. To by se stalo nebýt zaklínače.

Geralt netvora dohonil, skočil a přišlápl patou jednu ze zadních končetin. Kdyby bleskově neuskočil, přišel by o nohu. Šedé monstrum se s neuvěřitelnou pružnostíprohnulo a jeho srpovitá kusadla cvakla. Minula jen o vlas. Než zaklínač získal rovnováhu, netvor se odrazil od země

– 10 –

a zaútočil. Geralt se ochránil širokým, bezděčným a dosti

chaotickým máchnutím meče, ale podařilo se mu stvůru

odrazit. Nezranil ji, ale převzal iniciativu.

Skočil, dopadl a sekl, až praskl krunýř na plochéhlavohrudi. Než se otřesený netvor vzpamatoval, zaklínač mu

druhou ranou odsekl levé kusadlo. Bestie zakmitalanohama a opět zaútočila. Pokoušela se zbývajícím kusadlem

bodat jako tur. I to jí však zaklínač uťal a rychlým zpětným

seknutím ji zbavil jednoho z makadel. A znovu sekl dohlavohrudi.

*

Idr si konečně uvědomil, že je ve smrtelném nebezpečí. Že

musí uniknout. Musel utíkat, uprchnout někam daleko

a snažit se schovat, najít si úkryt. Žil jen proto, aby zabíjel.

Aby mohl zabíjet, musel se zregenerovat.

Musel uniknout... utíkat...

*

Zaklínač mu nedovolil uniknout. Dohonil jej, přišlápl

zadní segment trupu a ze širokého rozmachu shora sekl.

Tentokrát už ostří proniklo krunýřem a z proťaté rány

vytryskla hustá zelenkavá hemolymfa. Netvor se začal motat

na místě, jeho končetiny prudce tloukly do země. Geralt

mávl mečem a oddělil plochou hlavu od zbytku těla.

Těžce oddychoval.

Zdálky zahřmělo. Zvedající se vítr a zatahující se obloha

zvěstovaly nadcházející bouři.

*

Albert Smulka, nově jmenovaný župan zdejší oblasti,připomínal Geraltovi již od prvního setkání bulvu brukve – jeho


– 11 –

obličej byl kulatý, potažený drsnou kůží, nemytýa celkově nevzhledný. Jinými slovy: pramálo se lišil od jiných

úředníků na úrovni územní správy, s nimiž musel zaklínač

obvykle jednat.

„Zdá se, že je pravda,“ promluvil župan, „že sezapeklitými problémy si nejlíp poradí vědmák.“

„Můj předchůdce Jonas,“ pokračoval po chvilce, když se od Geralta nedočkal žádné reakce, „si tě nemohlvynachválit. A to jsem ho měl za lháře... tedy domníval jsem se, že hodně přehání. Vím, jak se z různých neobvyklých událostí rodí pověsti. Obzvláště mezi zaostalým lidem, který věří na kdejaké divy a čáry a zaklínače s nadlidskými schopnostmi. A vida, ukázalo se, že všechno nejsou jenom povídačky. Tam v boru za říčkou zmizelo lidí habaděj. Ale poněvadž je tamtudy do městečka nejblíže, všichni chodili tou cestou, hlupáci... na vlastní záhubu. Je taková doba, že se nevyplatí potloukat po lesích a zdržovatv divočině. Všude samá strašidla, samí lidožrouti. V Temerii na Tukajské vrchovině se nedávno přihodila hrozná věc, v uhlířské osadě zamordoval nějaký lesní duch patnáct lidí. Rohovizna se nazývala ta osada. Dozajista jsi o tom slyšel. Ne? Ale říkám pravdu, ať se propadnu. Dokonce i černokněžníci vedli v té Rohovizně vyšetřování... No, dost řečí. Díky tobě jsme už u nás v Ansegisv bezečí.“

Vytáhl z komody škatuli, položil na stůl arch papíru a namočil pero v kalamáři.

„Slíbils, že nestvůru zabiješ,“ řekl, nezvedaje hlavu. „Jak vidno, nemluvils do větru. Jsi slavný, tedy na tuláka... a těm lidem jsi zachránil životy. Ženské a holce. Poděkovaly ti aspoň? Padly k nohám?“

Nepadly, stiskl čelisti zaklínač. Ještě se úplněnevzpamatovaly. A já odtud zmizím, než se vzpamatují. Než pochopí, že jsem je využil jako návnadu, poněvadž jsem byl ve své arogantní domýšlivosti přesvědčen, že dokážu ubránit celou

– 12 –

trojici. Odjedu pryč, než tomu dítěti dojde, že mojí vinou

je z něj polosirota.

Cítil se mizerně. Určitě to bylo ještě působením před bojem užitých elixírů. Určitě.

„Tamta zrůda,“ posypal župan papír jemným pískem, který pak střepal na podlahu. „Strašná obluda. Byl jsem se podívat na zdechlinu, když ji přinesli... Co to bylo?“

Geralt si odpovědí nebyl jist, ale ani ho nenapadlo dát to najevo.

„Arachnomorf.“

Albert Smulka pohnul rty, jak se neúspěšně pokusil neznámé slovo zopakovat.

„Fuj, ať se nazýval, jak chtěl, hlavně že je po něm. Tímhle mečem jsi ho dostal? Touhle čepelí? Můžu si jiprohlédnout?“

„Nemůžeš.“

„Aha, nejspíš je to začarovaná zbraň. A zaručeně drahá... vzácný kousek... Ale my tady klábosíme a čas běží. Svoji část smlouvy jsi splnil, na mně je placení. Nejdříveformality. Potvrď mi fakturu. Stačí křížek nebo jiná značka.“

Zaklínač si vzal podávaný účet a zvedl jej ke světlu.

„Podívejme na něho,“ zakroutil hlavou župan a zaškaredil se. „On snad umí číst?“

Geralt položil papír zpátky na stůl a postrčil jej směrem k úředníkovi.

„Drobná chyba,“ řekl klidně a tiše, „se ti vloudila do toho dokumentu. Dohodli jsme se na padesáti korunách, alefaktura je vystavena na osmdesát.“

Albert Smulka sepjal ruce s propletenými prsty a opřel si o ně bradu.

„To není chyba,“ ztišil rovněž hlas. „To je spíše důkaz uznání. Zabils nestvůru a bezpochyby to nebyla snadnápráce. Částka tedy nikoho neudiví...“

„Nerozumím.“

„To určitě. Nehraj si na neviňátko. Chceš mi namluvit,

– 13 –

že Jonas, když tady správcoval, nevystavoval takové faktury?

Vsadím boty, že...“

„Že co?“ přerušil ho Geralt. „Že navyšoval výdaje? A že rozdíl, o který pumpnul královskou pokladnici, si se mnou dělil napolovic?“

„Napolovic?“ ohrnul rty župan. „Nepřeháněj, zaklínači, nepřeháněj. Tak důležitý zase nejsi. Z rozdílu dostanešjednu třetinu, deset korun. I tak je to pro tebe slušná prémie. Mně náleží více už z titulu mé funkce. Státní úředník by měl být movitý. Čím je státní úředník movitější, tím jeprestiž státu vyšší. Co ty o tom vůbec můžeš vědět? Poslyš, tahle rozmluva mě už unavuje. Podepíšeš tu fakturu, nebo ne?“

Déšť bubnoval na střechu, venku lilo jako z konve.

Avšak už nehřmělo, bouře se vzdalovala.

Interludium

o dva dny později

„Rač vstoupit, vážená,“ pokynul autoritativně Belohun,

král Keracku. „Vítám tě. Služba! Křeslo!“

Klenutý strop trůnního sálu zdobila freska představující plachetnici ve vlnách uprostřed tritónů, sirén, hippokampů a stvoření připomínajících humry. Na jedné ze stěn bylanamalována mapa světa. Mapa, jak si Korál už dávno všimla, absolutně fantastická a pramálo reflektující skutečné tvary a polohu pevnin a moří. Nicméně působivá a vkusná.

Dvojice pážat přinesla těžké vyřezávané křeslo a postavila je doprostřed sálu. Čarodějka se posadila a položila ruce na opěrky tak, aby její rubíny posázené náramky byly dobře vidět a neušly pozornosti. Na dokonale upravených vlasech měla navíc rubínový diadém a v hlubokém výstřihurubínový náhrdelník. Všechno speciálně na královskou audienci. Chtěla učinit dojem. A učinila. Král Belohun třeštil oči, ale těžko říci na co více – na rubíny nebo na dekolt.

– 14 –

Belohun, syn Osmykův, byl, dalo by se říci, králem v prvním pokolení. Jeho otec nashromáždil značný majetek z námořního obchodu a do jisté míry téžz námořního lupičství. Po odstranění konkurence a monopolizaci kabotážní přepravy ve zdejší oblasti se Osmyk jmenoval králem. Akt samozvané korunovace v podstatě jenformalizoval platný status quo, takže nevzbudil přílišné výhrady a nevyvolal vážnější protesty. Již v průběhu dřívějšíchprivátních válek a střetů Osmyk vyřešil pohraničnía kometenční rozpory se sousedními zeměmi – Verdenem a Cidaris. Tím vstoupilo ve známost, kde Kerack začíná, kde končí a kdo v něm vládne. A jestliže někdo vládne, je králem a titul mu právoplatně náleží. Dle přirozeného řádu věcí přecházejí vláda i titul z otce na syna, a proto nikoho neudivilo, že po Osmykově smrti usedl na keracký trůn jeho syn Belohun. Popravdě měl Osmyk synů více, prý ještě čtyři, avšak všichni se zřekli nároků nakorunu – jeden prý dokonce dobrovolně. A tak Belohunpanoval v Keracku již více než dvacet let a v souladu s rodinnou tradicí inkasoval zisky z lodního stavitelství, námořnípřeravy, rybolovu a pirátství.

V této chvíli král Belohun v sobolí čapce a se žezlem v ruce seděl na vyvýšeném trůnu a uděloval audience. Majestátní jako hovnivál na kravinci.

„Ctěná a drahá paní Lytta Neyd,“ pronesl na uvítanou. „Naše oblíbená čarodějka Lytta Neyd ráčila opět navštívit Kerack. Opět na delší dobu?“

„Prospívá mi mořské ovzduší,“ odvětila Korála provokativně přehodila nohu přes nohu, vystavujíc na odiv střevíček na módním vysokém podpatku. „S laskavým svolenímtvého královského Veličenstva.“

Král loupl očima po synech sedících po jeho boku. Oba byli vysocí jako lodní stěžně a ničím nepřipomínali otce, kostnatého, šlachovitého, ale nepříliš imponujícíhotělesnou výškou. Oni sami také nevypadali jako bratři. Starší

– 15 –

Egmund byl černý jako havran, kdežto o málo mladšíXander byl téměř albinotický blondýn. Oba pohlíželi na

Lyttu bez sympatií. Očividně je dráždilo privilegium,

podle nějž směli čarodějové v přítomnosti králů sedět,a proto jim během audiencí byla nabídnuta křesla. Privilegium

však mělo obecnou platnost a nemohl je ignorovat nikdo,

kdo chtěl být považován za civilizovaného. Belohunovi

synové usilovně chtěli být považováni za civilizované.

„Laskavé svolení uděluji,“ promluvil pomalu Belohun. „S jednou podmínkou...“

Korál zvedla ruku a ostentativně si začala prohlížet nehty. Mělo to naznačit, že ji královské podmínky nezajímají. Král nicméně náznak nezaregistroval. A pokud zaregistroval, dovedně to skryl.

„Mým uším se doneslo,“ zasupěl nahněvaně, „žeženským, které nechtějí mít děcka, vážená paní Neydposkytuje magické lektvary, a těm, které jsou už těhotné,pomáhá vyhánět plody. Jenže my v Keracku takové procedury považujeme za nemorální...“

„Nač má žena přirozené právo,“ namítla suše Korál,„nelze ipso facto považovat za nemorální.“

Král napřímil na trůnu hubenou postavu.

„Žena má právo očekávat od muže pouze dva dárky – na léto outěžek a na zimu lýčené láptě. Jak první, takdruhý dárek ji má udržet doma, poněvadž dům je pro ženu náležitým a přírodou stanoveným místem. Ženská s velkým břichem a potomstvem držícím se její sukně nevytáhne paty z domu a nepřijdou jí na mysl žádné hloupé nápady, což zaručuje muži duševní klid. Duševně klidný mužský pak může pilně pracovat na rozmnožování bohatstvía zvyšování blahobytu svého vladaře. V potu tváře a bez oddechu pracujícímu, duševně klidnému chlapovi rovněž nepřijdou na mysl hloupé nápady. Ale když někdo ženské nakuká, že může rodit, kdy se jí zachce, a když nechce, nemusí, začíná tak podvracet společenský řád.“

– 16 –

„Správně,“ ozval se princ Xander, který už chvíli čekal na příležitost, aby se také mohl ozvat. „Přesně tak.“

„Žena vyhýbající se mateřství,“ pokračoval Belohun.„Žena, kterou nedrží v chalupě břicho, kolébka a děcka, snadno podléhá chtíči, to je známá věc. V takovém případě mužský ztratí duševní klid a vnitřní rovnováhu, v dosavadníharmonii najednou něco zaskřípá a zasmrdí, a ukáže se, že už není žádná harmonie, natož klid. Obzvláště takový klid, který zdůvodňuje každodenní práci a samozřejmě i to, že výnosy z této práce patří mně. Neklid plodí neklidné myšlenky a od nich je už jenom krok k nepokojům, ke vzpouře, k revoluci. Rozumíš, Neyd? Kdo dává ženským prostředky zabraňující početí, či dokonce přerušující těhotenství, ten podrýváspolečenský řád a podněcuje k nepokojům a rebeliím.“

„Správně,“ ozval se princ Xander. „Přesně tak.“

Lytta ignorovala zdání autority a moci, jež Belohun dával najevo. Dobře věděla, že jakožto čarodějka jenedotknutelná a jediné, co král může, je mluvit. Zdržela se všakkomentáře, že v jeho království něco skřípá a smrdí už dávno, že klidu je v něm, co by se za nehet vešlo, a že jedinouharmonii, kterou jeho poddaní znají, jim poskytuje hra natahací harmoniku. A že svádění tohoto stavu na ženy a jejich těhotenství nebo odmítání těhotenství dokazuje nejen jeho misogynii, ale též idiocii.

„Ve tvém dlouhém monologu,“ řekla namísto toho, „mne v prvé řadě zaujalo téma rozmnožování bohatství a zvyšování blahobytu. Dobře tomu rozumím, neboť můj vlastní blahobyt je pro mne rovněž velmi důležitý. A za nic na světě se nevzdám ničeho, co mi blahobyt zajišťuje. Jsem přesvědčena, že žena má právo rodit, kdy chce, a nerodit, kdy nechce, ale nemám v úmyslu o tom vést žádnédisputace, koneckonců má každý právo na své názory. Chci jen upozornit na to, že za lékařské služby, které ženámposkytuji, si nechávám platit. Je to poměrně významný zdroj mých příjmů. Máme tržní hospodářství, králi. Nesnaž se,

– 17 –

pěkně prosím, omezovat mé příjmy. Jak jistě víš, mojepříjmy se podílejí na příjmech Kapituly a celé konfraternity.

A Kapitula velice nepříznivě reaguje na jakékoliv snahy

omezovat její příjmy.“

„Snažíš se mi vyhrožovat, Neyd?“

„Ale kdež. Naopak, nabízím ti pomoc a spolupráci. Věz, Belohune, že dojde-li následkem útlakua vykořisťování tvých poddaných k nepokojům, jestli básnicky řečeno vyšlehne v Keracku plamen povstání, jestli sem přitáhne vzbouřený dav, aby tě svrhl z trůnu, vyvlekl ven a oběsil na suché větvi, tehdy můžeš počítat s konfraternitou.S čaroději. Přijdeme ti na pomoc. Nedopustíme žádnou revoltu a anarchii, to není v našem zájmu. Proto v klidu a bez obav rozmnožuj své bohatství a zvyšuj svůj blahobyt.A nepřekážej v tom jiným. Pěkně prosím a dobře radím.“

„Radíš?“ vyskočil z křesla Xander. „Ty radíš? Mému otci? Otec je král! Králové neposlouchají rady, králové rozkazují!“

„Posaď se, synu,“ zamračil se Belohun. „A mlč. Ty,čarodějko, nastraž sluch. Chci ti něco oznámit.“

„Ano?“

„Beru si novou manželku... sedmnáct let... Řeknu ti, třešnička na dortu.“

„Gratuluji.“

„Dělám to z dynastických důvodů. Ve státním zájmu a kvůli následnictví.“

Až dosud zarytě mlčící Egmund zvedl hlavu.

„Kvůli následnictví?“ zavrčel a Lyttě neušel zlý záblesk v jeho očích. „Kvůli jakému následnictví? Máš šest synů a osm dcer, pancharty nepočítaje! Je ti to málo?“

„Sama vidíš,“ mávl kostnatou rukou Belohun. „Sama vidíš, Neyd. Musím se postarat o následnictví. Copak můžu přenechat království a korunu někomu, kdo setakovýmhle způsobem obrací na svého rodiče? Naštěstí pořád žiju a vládnu. A mám v úmyslu vládnout ještě dlouho. Jak jsem řekl, žením se...“

– 18 –

„A co?“

„Kdyby...“ poškrábal se král za uchem a pohlédl na Lyttu zpod přimhouřených víček. „Kdyby snad ona... moje nová žena... kdyby tě požádala o takové prostředky... zakazuji ti dávat jí cokoliv podobného. Odmítám takové prostředky! Protože jsou nemorální!“

„V tomto ohledu se můžeme dohodnout,“ usmála sepodmanivě Korál. „Tvé třešničce, pokud by se na mne obrátila, nedám žádné medikamenty. Slibuji.“

„Takovým slovům rozumím,“ zaradoval se Belohun. „Vida, jak dobře se dokážeme domluvit. Stačí vzájemné porozumění a oboustranný respekt. Dokonce i rozdílné názory lze řešit s noblesou.“

„Přesně tak,“ řekl Xander. Egmund se nasupil a tlumeně zaklel.

„V rámci porozumění a respektu,“ natočila si Korál na prst pramen rusých vlasů a pohlédla nahoru na stropní fresku, „jakož i pro zachování klidu a harmonie ve tvém království... mám jistou informaci. Důvěrnouinformaci. Denunciace se mi protiví, avšak krádež a podvod ještě více. Dověděla jsem se, můj králi, o hanebných finančních machinacích. Jisté osoby tě nestydatě okrádají.“

Belohun se předklonil na trůnu a tvář se mu zkřivila zlostí.

„Kdo? Jména!“

– 19 –

Kerack; město v severním království Cidaris (odkaz) v ústí

řeky Adalatte. Dříve hlavní město stejnojmennéhonezávislé

ho království, jež v následku nekompetentní vlády a vyhasnutí

panovnického rodu upadlo, ztratilo politický význam a bylo

rozděleno a podmaněno svými sousedy. Město má námořnípří

stav, maják, několik manufaktur a přibližně 2 000 obyvatel.

Effenberg a Talbot:

Encyclopaedia Maxima Mundi, svazek VIII

KApItOLA dRUhá

Zátoka se ježila lodními stěžni se skasanými plachtami,

bílými i barevnými. Větší lodě kotvily na vlnolamem a hrází

chráněné rejdě. Ve vnitřním přístavu byla u dřevěných mol

připoutána menší i úplně malá plavidla. Na plážích skoro

každé volné místo zabíraly čluny. Nebo jejich zbytky.

Na konci mysu atakovaném zpěněnými vlnami příboje

se tyčil maják z bílých a červených cihel, obnovená stavba

z elfských časů. Zaklínač pobídl patou svoji hnědouklis

nu. Klepna zvedla hlavu a roztáhla nozdry, jako by si i ona

– 20 –

vychutnávala větrem přinášenou vůni moře, a poklusem

vyrazila přes písečné přesypy k blízkému městu.

Město Kerack, metropole stejnojmenného království, se rozkládalo na obou protilehlých březích ústí řeky Adalatte a skládalo se ze tří oddělených, nápadně se lišících okrsků.

Na levém břehu Adalatte se vedle přístavu a dokůrozkládal průmyslový a obchodní komplex zahrnujícíloděnice a dílny, faktorie, překladiště a sklady, tržiště a bazary. Na protějším břehu ve čtvrti zvané Palmyra stály chalupy a chatrče pracujícího lidu a chudiny, domky a krámkydrobných obchodníků, dobytčí ohrady a jatka, jakož i různé až po soumraku ožívající podniky a lokály, poněvadž Palmyra byla rovněž čtvrtí zábav a zakázaných požitků. Jak Geralt dobře věděl, bylo zde možno též snadno přijít o měšec nebo dostat nožem mezi žebra.

Dále od moře na levém břehu se za vysokou palisádou ze silných kmenů nacházel vlastní Kerack, čtvrť úzkých uliček mezi rezidencemi bohatých kupců a finančníků, cechovními domy, bankami, zastavárnami, ševcovskými a krejčovskými dílnami, tržnicemi, obchody a obchůdky. Pochopitelně nechyběly hostince a zábavní lokály vyšší kategorie včetně podniků nabízejících v podstatě totéž co v přístavní Palmyře, ovšem za podstatně vyšší ceny. Centrem čtvrti bylo čtvercové náměstí, sídlo radnice, soudu, celního úřadu a divadla. Stály tady rovněž domy městské elity. Před radnicí se tyčil pomník se sochou ukrutně podělanou racky, jež představovala zakladatele města, krále Osmyka. Byl to do očí bijící podvod, poněvadž přístavní město zde stálo dávno předtím, než sem dobrodruh Osmyk přivandroval, čertví odkud.

O něco výše na kopci stál královský palác, budova pro tento účel dosti atypická. Jednalo se totiž o starou svatyni, která byla přestavěna a rozšířena poté, co ji opustili kněží znechucení absolutním nezájmem místního obyvatelstva. Po svatyni zůstala dokonce kampanila čili zvonice s velkým

– 21 –

zvonem, který nechal aktuálně vládnoucí keracký král

Belohun vyzvánět denně v poledne a – evidentně na zlost

poddaným – také o půlnoci.

Zvon se rozezvučel, když Geralt vjel mezi první chalupy Palmyry.

Palmyrou se táhl zápach rybáren, prádelen a laciných vývařoven, v uličkách panovala tlačenice a průjezd si od zaklínače vyžádal hodně času a trpělivosti. Oddechl si, když konečně dorazil k mostu a přejel po něm na levý břeh Adalatte. Voda nelibě zaváněla a unášela chuchvalce husté pěny, odpadního produktu koželužny výše na řece. Odtud už vedla cesta k palisádě kolem města. Zanechal koně ve stájích před branou, zaplatil na dva dny dopředu a navrch dal stájníkovi bakšiš, aby zajistil Klepně patřičnou péči. Potom se vydal ke strážnici. Do Keracku bylomožno vstoupit výhradně přes strážnice, kde se museli příchozí podrobit kontrole a všem otravným doprovodnýmprocedurám. Zaklínače tato povinnost hněvala, i když chápal její účel – obyvatelé města za palisádou se snažili co nejvíce kontrolovat a omezovat návštěvy hostů z přístavní Palmyry, hlavně námořníků z různých stran světa, kteří se na břeh vyšli povyrazit.

Vstoupil do dřevěné budovy roubené konstrukce, v níž, jak věděl, byla kordegarda. Domníval se, že ví, co ho čeká. Mýlil se.

Prošel v životě různými kordegardami – malými,středními i velkými, v koutech světa blízkých i hodněvzdálených, v oblastech civilizovaných více, méně anebo vůbec. Všechny kordegardy na světě páchly zatuchlinou, potem, močí. Také kůží a železem a mazivy k jejichkonzervaci. V keracké kordegardě to bylo podobné. Tedy bylo by, pokud by obvyklé kordegardové zápachy nepřebíjel těžký, dusivý, po strop sahající smrad střevních plynů.O jídelníčku posádky zdejší strážnice nemohlo být pochyb, zaručeně na něm dominovaly luštěniny jako hrách, boby a barevné

– 22 –

fazole. Posádka přitom byla kompletně dámská. Skládala se

z pěti ženštin sedících u stolu a hltajících oběd. Všechny

hlasitě srkaly z hliněných misek něco, co plavalo v řídké

paprikové omáčce.

Nejvyšší ze strážných, bezpochyby velitelka, odstrčila misku a vstala. Geralt, který vždycky tvrdil, že ošklivé ženy neexistují, pocítil v té chvíli niternou potřebu svůj názor přehodnotit.

„Zbraně na lavici!“

Jako všechny přítomné měla strážná hlavu ostříhanou až na kůži. Vlasy nicméně stačily už trochu odrůst a vytvořit na její lebce ježatý kartáč. Pod rozepnutou kamizoloua vykasanou košilí byly vidět břišní svaly připomínající sešněrovanou masovou roládu. Bicepsy strážné, pokud by se zůstalou řeznických přirovnání, měly rozměry vepřových šunek.

„Polož zbraně na lavici!“ zopakovala. „Seš hluchej?“

Jedna z jejích podřízených zůstala skloněná nad miskou, ale trochu se nadzvedla a dlouze vypustila větry. Její družky se sborově rozchechtaly. Geralt si zatřepal rukavicemi před nosem. Velitelka strážných se zahleděla na oba jeho meče.

„Hej, holky! Pojďte se kouknout!“

„Holky“ se dosti neochotně postavily a začaly sedemonstrativně protahovat. Všechny, jak si Geralt nemohlnevšimnout, se strojily dosti úsporným stylem, který jim hlavně umožňoval pyšnit se muskulaturou. Nejbližší z nich na sobě měla krátké kožené kalhoty s nohavicemi rozpáranými ve švech, aby je vůbec mohla přetáhnout přes stehna. Její úbor od pasu nahoru tvořily hlavně křižující se řemeny.

„Vědmák,“ konstatovala. „Dva meče. Oceloveja stříbrnej.“

Druhá strážná, stejně jako ostatní vysoká a ramenatá,přistoupila blíže, bez cavyků odhrnula límec Geraltovy košile, chytila stříbrný řetízek a vytáhla medailon.

„Má znamení,“ řekla. „Vlka s vyceněnými tesáky. Je to fakticky vědmák. Pustíme ho?“

– 24 –

„Regule to nezakazují. Meče odevzdal...“

„Souhlasí,“ zapojil se Geralt klidným hlasem do jejich rozhovoru. „Meče jsem odevzdal. Oba budou,předpokládám, v hlídaném depozitu. A vráceny na kvitanci. Kterou hned dostanu.“

Strážné ho s potměšilými úsměvy obstoupily. Jedna do něj strčila, jakoby nechtěně. Druhá hlasitě prdla.

„Tady máš kvitanci,“ vyprskla.

„Vědmák! Námezdnej zabiják netvorů! Meče navalil bez řečí! Poslušnej jako malej harant!“

„Čuráka by určitě taky odevzdal, kdybysme muporučily.“

„Tak mu poručme! Co, holky? Ať ho vytáhnez poklopce!“

„Zjistíme, jaký maj vědmáci ptáky!“

„Nechte toho,“ zavrčela jejich velitelka. „Nějak jste se rozdivočily, pizdy. Houserku, pojď sem! Houserku!“

Z vedlejší místnosti vyšel postarší olysalý mužík v šedém kabátě a vlněném baretu. Okamžitě po příchodu serozkašlal, smekl baret a začal se s ním ovívat. Beze slova vzal opasky omotané meče a pokynul Geraltovi, aby šel za ním. Geralt neotálel, poněvadž ve směsi plynů v kordegardě už bezkonkurenčně převládly produkty flatulence její posádky.

Místnost, do níž vstoupili, dělila napůl silná železná mříž. Mužík v šedém plášti zarachotil v zámku velkým klíčem. Uvnitř pověsil meče na věšák vedle jiných mečů, šavlí,kordů a tesáků. Otevřel otrhanou knihu, dlouho a pomalu do ní něco zapisoval a při tom neustále pokašlával a lapal po dechu. Nakonec vytrhl a podal Geraltovi jeden list –vyplněnou stvrzenku.

„Mohu si být jist, že jsou moje meče v bezpečí? Podzámkem a hlídané?“

Těžce dýchající mužík zamkl mříž a ukázal mu klíč. Geralta to nepřesvědčilo. Každou mříž lze prolomita zvukové efekty bzdění posádky strážnice byly schopny přehlušit

– 25 –

i rámus při možném vloupání. Neměl však na vybranou.

Chtěl si v Keracku zařídit to, pro co sem přijel. A pak město

co nejrychleji opustit.

*

Hospoda neboli – jak hlásal vývěsní štít – taverna „Natura

Rerum“ se nacházela v nevelké, leč vzhledné budověz cedrového dřeva, kryté strmou střechou s vysoko se tyčícím

komínem. Její průčelí lemovala terasa, na niž vedlyschody lemované rozložitými aloemi v dřevěných truhlících.

Z taverny se linuly rozličné kuchyňské vůně, mezi nimiž

převládalo aroma rožněného masa. Ty vůně byly tak lákavé,

že se „Natura Rerum“ začala přicházejícímu zaklínači jevit

jako eden, zahrada rozkoší, ostrov blaženosti, mlékema strdím oplývající útočiště hladových poutníků.

Záhy však vyšlo najevo, že tento eden – jako ostatně každý eden – je přísně střežen. Taverna měla svého strážce s ohnivým mečem a Geralt měl ihned příležitost spatřit ho v akci. Zdejší cerberus, nevysoký, ale svalnatý chlapík, před jeho očima zrovna vyháněl od zahrady rozkoší vyhublého mladíka. Mladík protestoval, pokřikoval a gestikuloval, což cerbera zjevně rozčilovalo.

„Máš zákaz vstupu! Moc dobře o tom víš! Tak se kliď! Nebudu to pořád opakovat!“

Mladík couvl od schodů natolik rychle, aby se vyhnul štulci. Geralt si všiml, že nežádoucí host byl ve svém věku předčasně plešatící. Dlouhé světlé vlasy měl řídké a mastné a začínaly mu růst až někde v okolí temene, což působilo dosti nevábně.

„Kašlu na vás a na váš zákaz!“ zahulákal z bezpečnévzdálenosti. „Nestojím o vaši putyku! Nejste jediní ve městě, půjdu ke konkurenci! Ubožáci, vývěsní štít máte zlacený, ale boty pořád od hoven! A hovno pro mě zůstane vždycky hovnem!“

– 26 –

Geralt poněkud zneklidněl. Plešatící mladík, ačkoliv žádný krasavec, byl ustrojen vcelku spořádaně, možná ne zrovna pansky, ale rozhodně bohatěji než on sám. Pokud tedy byla elegance kritériem rozhodujícím o vstupu do taverny...

„A kam se hrneš ty?“ přerušila cerberova otázka tokzaklínačových myšlenek a potvrdila jeho obavy.

„Tohle je exkluzivní lokál,“ pokračoval cerberus a svým tělem zablokoval schody. „Víš, co to slovo znamená? Je to něco jako vyhrazený. Jenom pro některé hosty.“

„Proč ne pro mě?“

„Šaty dělají člověka,“ o dva schody výše stojící cerberus pohlédl na příchozího svrchu. „Ty jsi, cizinče, očividným protikladem téhle lidové moudrosti. Možná z tebe dělají člověka nějaké skryté přednosti, ale šaty to rozhodně nejsou a já nemám v úmyslu zjišťovat, jaké to jsou. Opakuji: tohle je exkluzivní lokál a netolerujeme v něm lidi oblečené jako bandity. Natož ozbrojené.“

„Nejsem ozbrojený.“

„Ale vypadáš, jako bys byl. Nech si poradit a obrať svoje kroky někam jinam.“

„Zadrž, Tarpe.“

Ve dveřích taverny stanul snědý muž v sametovémkabátci. Měl ježaté obočí a pronikavý zrak. A velký orlí nos.

„Podle všeho,“ poučil snědý muž cerbera, „nevíš, s kým máš co do činění. Nemáš tušení, kdo k nám zavítal.“

Cerberovo zaražené mlčení dalo snědému muži zapravdu.

„Geralt z Rivie, zaklínač. Známý tím, že brání lidi a zachraňuje jim životy. Před týdnem nedaleko odtud v Ansegis zachránil matku s dítětem. A před několikaměsíci se hodně povídalo o tom, jak v Cizmaru zabil lidožravou leukrotu a sám při tom utrpěl zranění. Jak bychommohli odmítnout vstup do našeho podniku někomu, kdo se zabývá tak čestnou profesí? Naopak, vítáme takového hosta

– 27 –

a je pro nás čest, že nás chce navštívit. Pane Geralte,taverna ,Natura Rerum‘ tě vítá pod svou střechou. Jsem Fébus

Ravenga, majitel tohoto skromného pohostinství.“

Na stole, ke kterému ho číšník usadil, ležel ubrus. Stejně byly prostřeny všechny stoly v „Natuře Rerum“ –většinou obsazené. Geralt si nepamatoval, kdy naposledy viděl v nějakém hostinci ubrusy. Byl zvědavý, ale moc senerozhlížel, jelikož nechtěl vypadat jako venkovský balíka neotesanec. Přesto si troufl na obezřetnou prohlídku, jež mu odhalila střízlivý, leč působivý a elegantní interiér.Působivá – byť ne vždy elegantní – byla též klientela, ponejvíce kupci a řemeslníci. V jiných hostech bezchybněrozpoznal námořní kapitány – ošlehané a vousaté mořské vlky. Nechyběli ani honosně odění příslušníci šlechty. Neméně působivá byla rovněž vůně pečeného masa, česneku, koření a těžkých peněz.

Ucítil na sobě něčí pohled. Když byl sledován, jeho zaklínačské smysly mu to okamžitě prozradily. Podíval se. Koutkem oka, diskrétně.

Pozorovala ho – rovněž diskrétně a pro obyčejnéhosmrtelníka nepostřehnutelně – mladá žena s vlasy zrzavými jako liška. Předstírala, že se věnuje výhradně svému jídlu,něčemu chutně vypadajícímu a i na dálku lákavě vonícímu. Její vzhled a řeč těla však nemohly někoho jako zaklínače nechat na pochybách – vsadil by se o cokoliv, že je točarodějka.

Maître jej decentním odkašláním vytrhl z úvah a náhlé nostalgie.

„Dnes,“ oznámil slavnostně a s nezastíranou pýchou, „nabízíme dušené telecí s fazolovými lusky a houbami, pečený jehněčí hřbet s baklažány, vepřový bůček na pivě s nakládanými švestkami, plecko z divočáka na roštus jablečným pyré, kachní prsíčka s červeným zelím a jeřabinami, kalamáry nadívané čekankou v bílé omáčce a mořského ďasa na smetaně s dušenými hruškami. No a naše obvyklé

– 28 –

speciality – husí stehno na víně se zeleninovou směsía kambalu v karamelizovaném sépiovém barvivu.“

„Máš-li rád plody moře, pane zaklínači,“ neznámo kdy a jak se u stolu objevil Fébus Ravenga, „doporučuji tikambalu. Z dnešního ranního úlovku, to se rozumí. Je tochlouba a pýcha našeho šéfkuchaře.“

„Pak tedy kambalu,“ souhlasil zaklínač. Potlačiliracionální chuť objednat si několik chodů najednou, poněvadž mu zavčasu došlo, jak by to v tomto prostředí bylo nevhodné. „Děkuji za radu, už jsem začínal být zmatený z toho, co si mám vybrat.“

„Jaké si host přeje víno?“ otázal se ještě číšník.

„Ponechám to na úvaze sklepmistra. Nevyznám se příliš ve vínech.“

„Málokdo se vyzná,“ pousmál se Fébus Ravenga. „Ale jen vzácně to někdo přizná. Bez obav, vybereme vhodný druh i ročník, pane zaklínači. Nebudu tě déle rozptylovat. Přeji dobrou chuť.“

Přání dobré chuti se nemělo splnit. Chuť kambalyv sépiovém barvivu měla pro Geralta zůstat záhadou, dokonce ani nedostal příležitost zjistit, jaké víno mu obsluha vybrala.

Zrzavá žena se náhle přestala chovat diskrétně. Vyhledala ho zrakem a usmála se. Nemohl se zbavit dojmu, žeškodolibě. Mimoděk se zachvěl.

„Zaklínač Geralt z Rivie?“

Otázku položil jeden z černě oděných mužů, kteří tiše přišli k jeho stolu.

„To jsem já.“

„Jménem zákona jsi zatčen.“

– 29 –

Proč bych se soudu bál,

když nepravého nic nepáchám?

William Shakespeare:

Kupec benátský

KApItOLA třEtÍ

Obhájkyně ex officio, jež byla Geraltovi přidělena, sevyhýbala přímému pohledu do jeho očí. Se zaujetím hodným

lepší věci zírala do složky s dokumenty. Dokumentů v ní

nebylo mnoho. Přesněji dva. Mladá advokátka se je patrně

učila nazpaměť. Aby se blýskla perfektní obhajobou, doufal

Geralt. Avšak měl dojem, že to byla planá naděje.

„Ve vazbě,“ zvedla advokátka konečně zrak, „sesdopustil fyzického napadení dvou spoluvězňů. Směla bych znát důvod?“

„Za prvé jsem se bránil jejich sexuální agresi, když si nedali poradit po dobrém. Za druhé rád mlátím lidi. A za třetí je to lež. Oni sami se zranili. O stěny. Aby měočernili.“

– 30 –

Mluvil pomalu a lhostejně. Po týdnu stráveném ve vězení znetečněl.

Obhájkyně zavřela složku, aby ji vzápětí znovu otevřela. Poté si upravila apartní účes.

„Jak se zdá,“ vzdychla, „poškození nepodají žalobu. Soustřeďme se tedy na hlavní obvinění. Prokurátor tě viní z vážného zločinu, za který hrozí přísný trest.“

Jak jinak, pomyslel si, zatímco hodnotil vzhled svéadvokátky. Přemítal, kolik jí bylo let, když byla přijata do školy čarodějek, a v jakém věku školu nuceně opustila.

Obě magické akademie, mužská v Ban Ardu a ženská na ostrově Thanedd, produkovaly vedle absolventůa absolventek rovněž odpad. Navzdory poměrně hustému sítupřijímacích zkoušek a testů, jež mělo přesít a eliminovatbeznadějné případy, teprve první semestry odhalovaly ty, jimž se podařilo proklouznout. Ty, pro něž bylo myšleníkomplikovanou a nepříjemnou procedurou. Zakamuflovanýchhluáků a mentálních lenochů obojího pohlaví, kteří neměli na akademiích co pohledávat. Háček byl v tom, že sevětšinou jednalo o potomstvo lidí vlivných, bohatých anebo z jiných důvodů pokládaných za důležité. Po vyloučení ze školy bylo třeba s touto problematickou mládeží něcoudělat. S chlapci vyloučenými z akademie v Ban Ardu nebyly problémy – bystřejší z nich se uplatnili v diplomacii,další nastoupili k armádě, námořnictvu nebo bezpečnostním složkám a pro ty nejhloupější zbyla politika. Zužitkován byl rovněž školní odpad slabšího pohlaví, poněvadž i vyloučené adeptky strávily nějaký čas na akademii a osvojily si alespoň elementární znalosti. Čarodějky měly navíc dostatečně silný vliv na vládnoucí kruhy a na všechny sféry politikya ekonomiky, a tak se dívkám postaraly o teplá místečka ve státní správě a justici.

Obhájkyně zavřela složku a zase ji otevřela.

„Doporučuji přiznání,“ řekla. „V takovém případě můžeme počítat s mírnějším trestem...“

– 31 –

„K čemu bych se měl přiznat?“ přerušil ji zaklínač.

„Když se tě soud zeptá, jestli se přiznáváš, odpovíš, že ano. Přiznání bude považováno za polehčující okolnost.“

„Ale jak mě za takovéto situace chceš hájit?“

Advokátka zaklapla složku. Jako víko rakve.

„Pojďme. Tribunál čeká.“

Tribunál čekal. Ze soudní síně právě vyvádělipředchozího delikventa. Nevypadal ani trochu spokojeně.

Na stěně visel mouchami podělaný štít se znakem Keracku, v němž byl modrý delfín ve skoku – dauphin nageant. Pod znakem byl umístěn stůl, za nímž zasedaly tři osoby – hubený písař, bledý soudní přísedícía soudkyně – na pohled klidná a apatická dáma.

U stolku vpravo od této trojice seděl prokurátor. Vypadal sveřepě. Natolik sveřepě, že nestálo za to potkat ho ani na ulici. Na protější straně po levici soudců se nacházela lavice obviněných. Místo vyhrazené pro Geralta.

Pak to šlo ráz na ráz.

„Geralt, řečený z Rivie, povoláním zaklínač, je obviněn z podvodu, z nezákonného přivlastňování majetkupatřícího koruně. Ve spolčení s dalšími osobami, kterékorumoval, navyšoval tento obviněný účetní ceny za své služby za účelem vlastního obohacování na úkor státní pokladny. Důkazem budiž udání, notitia criminis, přiložené k aktům. Toto udání...“

Znuděný výraz a nepřítomný pohled soudkyně svědčil o tom, že apatická dáma je myšlenkami úplně jinde. Že má v hlavě úplně jiné starosti a úkoly – děti, velké prádlo, nové záclony, zadělané těsto na buchty a svůj rostoucí zadekzvěstující manželskou krizi. Zaklínač se odevzdaně smířils faktem, že je méně důležitý, že s takovými záležitostmi nemůže jeho kauza konkurovat.

„Jednání obviněného,“ pokračoval neoblomně žalobce, „jednak ruinuje království, jednak v nemalé míře podrývá společenský řád. Spravedlnost si vyžaduje...“

– 32 –

„K aktům přiložené udání,“ přerušila ho soudkyně, „je

soud nucen hodnotit jako probatio de relato, důkazpodle výpovědi třetí osoby. Může žaloba předložit i jinédůkazy?“

„Jiné důkazy nejsou k dispozici... momentálně... Obviněný je, jak zde bylo řečeno, zaklínač. Je to mutant stojící mimo lidskou společnost a nevážící si lidských zákonů a pravidel. Při svém kriminogenníma sociopatickém řemesle přichází soustavně do styku se zločineckými elementy, jakož i s nelidmi včetně ras vůči nám tradičně nepřátelských. Porušování zákonů má zaklínač ve svénihilistické povaze. V případě zaklínače, slavný soude, jenedostatek důkazů nejspolehlivějším důkazem. Svědčío perfidnosti...“

„A co obžalovaný?“ soudkyni vůčihledně nezajímalo, o čem svědčí nedostatek důkazů. „Přiznává se k vině?“

„Nepřiznávám se,“ rozhodl se Geralt ignorovat zoufalé signály své stále mlčící obhájkyně. „Jsem nevinen, žádný zločin jsem nespáchal.“

Měl jistou praxi. Měl již co do činění s jurisdikcí a zběžně si pročetl i nějakou právnickou literaturu.

„Moje obžaloba se zakládá na předsudcích...“

„Námitka!“ rozkřikl se prokurátor. „Obviněnému nebylo uděleno slovo!“

„Zamítá se.“

„Ano, na předsudcích vůči mé osobě a profesi. Jedná se o zjevnou předpojatost. Toto praeiudicium předemimplikuje nespravedlnost. Kromě toho jsem obžalován nazákladě anonymního udání, a to pouze jediného. Testimonium unius non valet. Testis unus, testis nullus. Ergo, toto není obvinění, nýbrž domněnka čili praesumptio. A domněnka vzbuzuje pochybnosti.“

„In dubio pro reo!“ vzpamatovala se obhájkyně.„Pochybnosti ve prospěch obžalovaného, slavný soude!“

„Tento soud,“ třískla soudkyně kladívkem do stolu, až


– 33 –

probudila bledého přísedícího, „stanoví kauci ve výši pěti

set novigradských korun.“

Geralt si povzdechl. Byl zvědavý, jestli oba jehospoleční

ci v cele už přišli k sobě a jestli si z minulosti vzali nějaké

ponaučení. Nebo jestli je bude muset zbít a zkopat ještě

jednou.


– 34 –

A co je město, když ne lid?

William Shakespeare:

Coriolanus

KApItOLA ČtvRtá

Na samém okraji rušného tržiště stála z prken sbitá budka,

v níž obsluhovala babka ve slamáku – baculatá a ruměná

jako dobrá víla z pohádky. Nad babkou visela cedules nápisem: „Štěstí a radost – pouze u mě. Kvašená okurka grátis.“

Geralt se zastavil a vydoloval z kapsy pár měďáků.

„Nalij mi, babičko,“ požádal sklíčeně, „osminku štěstí.“

Nabral dech, obrátil do sebe sklenku a vydechl. Otřel slzy, jež mu pálenka vehnala do očí.

Byl na svobodě. A na mizině.

O tom, že má být propuštěn, se zvláštní náhodoudověděl od člověka, kterého znal. Od vidění. Byl to tenplešatící mladík, který byl před jeho očima vykázán z taverny „Natura Rerum“ a který, jak vyšlo najevo, byl magistrátním písařem.

– 35 –

„Jsi volný,“ oznámil mu plešatící mladík a nenuceně si prolamoval klouby prstů umazaných od inkoustu. „Kauce byla zaplacena.“

„Kdo ji zaplatil?“

Ukázalo se, že tato informace je důvěrná; soudní písař mu ji odmítl podat. Stejně tak rezolutně odmítl vrátit Geraltovi zabavený měšec, v němž byly peníze v hotovostii bankovní šeky. Movitý majetek zadrženého, sdělil mus neskrývanou jízlivostí, je úřady klasifikován jako cautio proexpensis – záloha na soudní výlohy a předpokládané pokuty. Hádat se nemělo smysl. Geralt mohl být rád, že mu při odchodu odevzdali aspoň věci, které měl v době zatčení po kapsách – osobní maličkosti a drobné peníze. Tak drobné, že se je nikdo ani neobtěžoval ukrást.

Přepočítal zbylé měďáky a usmál se na babku.

„Poprosím o ještě jeden achtlík radosti. A díky zakvašák.“

Po babčině kořalce se svět zřetelně rozjasnil. Geralt věděl, že to brzy přejde, a tak přidal do kroku. Musel ještě něco zařídit.

Klepna, jeho kobylka, naštěstí ušla pozornosti soudu a nestala se součástí cautio pro expensis. Byla tam, kde ji zanechal. V maštali, nakrmená a vyhřebelcovaná. Takovou péči nemohl zaklínač bez ohledu na své finanční poměry nechat bez odměny. Z hrsti stříbrných mincí uschovaných v tajné kapse všité do sedla dal několik svědomitémustájníkovi, jemuž taková štědrost až vyrazila dech.

Obzor nad mořem potemněl. Geraltovi se zdálo, že tam zahlédl jiskérky blýskavic.

Před vstupem do kordegardy si prozíravě naplnil plíce čerstvým vzduchem. Nepomohlo to. Strážné musely dneska spořádat více fazolí než obvykle. Mnohem, mnohem více. Kdo ví, možná byla neděle.

Jedny, jak se dalo čekat, jedly. Jiné hrály vrhcáby. Při pohledu na Geralta vstaly od stolu a obstoupily ho.

– 36 –

„Hele, vědmák,“ utrousila jejich velitelka. „Konečně zpátky.“

„Odjíždím z města. Přišel jsem si vyzvednout svojezbraně.“

„Jestli mu to dovolíme,“ druhá strážná ho zdánlivěnechtíc šťouchla loktem, „co nám za to dá?“

„Vykoupit se musí, chasník, vykoupit! Co, holky? Co musí udělat?“

„Ať každé z nás políbí holou prdel!“

„A vylíže! Pěkně a dočista!“

„Fuj. Ještě nás něčím nakazí!“

„Ale nějakou kratochvíli,“ vrazila do něho jedna zestrážných poprsím tvrdým jako skála, „nám dopřát musí, ne?“

„Ať nám zazpívá písničku,“ pšoukla hlasitě jiná. „Udala jsem mu tón!“

„Ten můj je lepší!“ uprdla si vskutku hromově další. „Zvučnější!“

Ostatní ženské se prohýbaly smíchy.

Geralt si mezi nimi razil cestu a snažil se nevynakládat při tom moc síly. V té chvíli se otevřely dveře depozitáře a objevil se v nich mužík v šedém kabátě a vlněnémbaretu – skladník Houserek. Při pohledu na zaklínače otevřel ústa dokořán.

„Ty?“ zajíkl se. „Jakpak to? Tvoje meče...“

„Přesně tak. Moje meče. Vrať mi je.“

„Vždyť... vždyť...“ zakoktal se Houserek, chytil se za hruď a lapal po dechu. „Vždyť já je už nemám!“

„Cože?“

„Nemám...“ Houserkův obličej zrudl a zkřivil se jako v bolestivé křeči. „Byly přece vyzvednuty...“

„Co?“ Geralt ucítil, jak se ho zmocňuje vztek.

„Vyzved... nuty...“

„Jak vyzvednuty?“ popadl skladníka za klopy kabátu. „Kým vyzvednuty? Co to má, k čertu, znamenat?“

„Kvitance...“

– 37 –

„No jo,“ ucítil na rameni železný stisk. Velitelka stráže ho odstrčila od koktajícího Houserka. „Má recht! Ukažkvitanci!“

Zaklínač stvrzenku neměl. Stvrzenka zůstala v jehoměšci. Měšci zabaveném coby záloha na soudní výlohya předokládané pokuty.

„Stvrzenku!“

„Nemám. Ale...“

„Není kvitance, není depozit,“ nenechala ho dokončit velitelka. „Meče jsou fuč, neslyšels? Nejspíš sis je užodnesl a teď nám tu hraješ komedii. Chceš vyšvindlovat nějaký odškodnění. Nic takovýho, zmiz odtud!“

„Neodejdu, dokud...“

Nepovolujíc sevření, odtáhla velitelka Geralta odvyděšeného skladníka a obrátila ho tváří ke dveřím.

„Vypadni!“

Geralt se zdráhal uhodit ženu, neměl však žádné zábrany vůči někomu, kdo měl ramena jako zápasník, břicho jako valchu a lýtka jako diskobolos – a navíc prděl jako dobytče. Prudce strážnou odstrčil a vší silou ji udeřil do sanice. Svým osvědčeným pravým hákem. Ostatní amazonky strnuly, ale jenom na chvilku. Dříve než se jejich velitelka svalila na stůl, kde zpřevracela misky s fazolemi a rozlila paprikovou omáčku, měl je na krku. Jedné bez váhání rozbil nos, druhé dal pěstí do zubů, až zapraštěly. Dvě počastoval znamením Aard, že jako hadrové panenky odletěly na stojans halberdami, které se s ohlušujícím rámusem sesypaly na zem.

Dostal přes ucho od omáčkou pocákané velitelky. Druhá strážná, ta s tvrdým poprsím, ho popadla zezadumedvědím stiskem. Zaklínač ji bodl loktem, až hekla. Velitelku odstrčil zpátky na stůl a tentokrát ji nabral zvedákem. Té s rozbitým nosem uštědřil direkt na solar. Upadla na zem a Geralt zaslechl, jak zvrací. Další strážnou udeřil dospánku. Narazila ostříhaným temenem do sloupu, zvadla a oči jí zastřela mlha.

– 38 –

Jenže ještě čtyři se držely na nohou. A ty získalypřevahu. Dostal ránu zezadu do hlavy a hned nato přes ucho. A potom do kříže. Některá ze soupeřek mu podrazila nohy, a jakmile upadl, dvě další ho zalehly, přitlačily k zemi a zpracovávaly pěstmi. Ostatní nešetřily kopanci.

Ranou čelem do obličeje vyřadil jednu z těch, jež hotiskly na zemi, ale okamžitě se na něj vrhla další. Velitelka, jak poznal podle omáčky, která z ní kapala. Úderem shora mu dala do zubů. Plivl jí krev rovnou do očí.

„Nůž!“ zahulákala, třepajíc ostříhanou hlavou. „Podejte mi nůž! Uříznu mu koule!“

„Na co nůž?“ křikla jiná. „Já mu je ukousnu!“

„Vztyk! Pozor! Co to má znamenat? Řekl jsem, pozor!“

Mocný hlas navyklý poroučet přehlušil bitevní vřavu a zarazil rozběsněné ženštiny. Pustily Geralta ze svéhosevření. Vstal s obtížemi a celý rozbolavělý. Podívaná na bojiště mu poněkud spravila náladu. Se zadostiučiněním přehlédl výsledky svého počínání. U stěny ležící strážná už otevřela oči, ale pořád se nebyla schopna ani posadit. Druháprohnuta v pase plivala krev a prstem si ohmatávala chrup. Třetí, ta s rozbitým nosem, se snažila vstát, ale neustále padala, klouzajíc v kaluži vlastních fazolových zvratků. Z celéšestice bojovnic se pouze polovina udržela na nohou. Rezultát byl tedy pro něj celkem uspokojivý. Dokonce i s ohledem na skutečnost, že nebýt zásahu třetí strany, utrpěl by on sám nemalá zranění a kdo ví, zda by se dokázal postavit bez cizí pomoci.

Onou třetí stranou, která zasáhla, byl střízlivě oděný, avšak autoritou oplývající muž s ušlechtilými rysy. Geralt nevěděl, kdo to je, zato však velmi dobře znal jehospolečníka. Floutka v kloboučku ozdobeném bílým volavčím pérem na dlouhých vlasech naondulovaných horkým želízkem. V doubletu barvy červeného vína a v košili s krajkovým fiží. S neodmyslitelnou loutnou a stejně tak neodmyslitelným poťouchlým úsměvem na rtech.

– 39 –

„Zdarec, zaklínači. Ty s tou rozbitou hubou pěkněvypadáš. Potrhám se smíchy!“

„Buď zdráv, Marigolde. Taky tě rád vidím.“

„Co se to tady děje,“ dal si autoritativní muž ruce v bok. „Tak co je s vámi? Předpisové hlášení! A hned!

„To on!“ vytřásla si velitelka z uší zbytky omáčkya obviňujícím gestem ukázala na Geralta. „Za všecko může on, velkomožnej pane kvestore! Hádal se a vzpíral a nakonec vyvolal rvačku. A všecko kvůli mečům z depozitu, na který neměl kvitanci. Houserek to potvrdí... Houserku, proč se furt krčíš v tom koutě? Podělal ses, či co? Pohni kostrou a vysvětli velkomožnému panu kvestorovi... Hej, Houserku? Co to...“

Stačilo se důkladněji podívat, aby poznali, co se s Houserkem stalo. Nebylo zapotřebí kontrolovat tep,stačilo pohlédnout na jeho tvář, bílou jako křída. Skladník nežil. Prostě byl mrtvý.

*

„Zahájíme vyšetřování, pane z Rivie,“ prohlásil Ferrant de

Lettenhove, kvestor královského tribunálu. „Jelikožvznášíš formální stížnost a oznámení na neznáméhopachatele, musíme se tímto případem zabývat, jak káže zákon.

Vyslechneme všechny, kdo měli v době tvého uvěznění

a procesu přístup ke tvému majetku. Zadržímepodezřelé...“

„Ty co obvykle?“

„Prosím?“

„Nic, nic.“

„Tak tedy. Záležitost bude bezpochyby objasněna a pachatelé loupeže tvých mečů budou pohnánik odpovědnosti. Pakliže skutečně došlo k loupeži. Zaručuji ti, že případ vyřešíme a pravda vyjde najevo. Dříve či později.“

„Byl bych radši, kdyby dříve,“ poznamenal zaklínač,

– 40 –

jemuž se příliš nelíbil tón kvestorova hlasu. „Moje meče

jsou má existence, nemohu bez nich vykonávat svojepovolání. Vím, že moje řemeslo je mnoha lidmi vnímánonegativně a moje osoba vzbuzuje averzi, jež má původv pověrách, předsudcích a xenofobii. Chci věřit, že to nebude mít

vliv na vyšetřování.“

„Nebude,“ opáčil suše Ferrant de Lettenhove, „protože u nás vládne právo a spravedlnost.“

Když pacholci vynesli tělo mrtvého Houserka, dal kvestor příkaz k revizi depozitu zbraní a celého skladu. Jak se dalo čekat, po zaklínačových mečích tam nebylo ani památky. Na Geralta se stále mračící velitelka stráže ukázala naprkénko s hřebíkem, na který nebožtík napichoval vyřízenédepozitní stvrzenky. Velitelka je chvíli přebírala, vytáhla jednu z nich a strčila jim ji před oči.

„Hele!“ zvolala vítězoslavně. „Důkaz jako svině! Podpis: Gerland z Ryble. Však jsem vám říkala, že tady užvědmák byl a svoje meče si vzal. A teď to zapírá, aby z nás vyrazil nějaký odškodnění. A kvůli němu Houserek natáhnul brka. Při tom brajglu se mu vylila žluč a trefil ho šlak.“

Ani ona, ani žádná z jejích podřízených se však nebyla schopna rozpomenout, že by Geralta při vyzvednutí zbraní opravdu viděla. V jednom kuse se tady někdo motá, znělo vysvětlení, a ony měly v té době nejspíše něco důležitějšího na práci.

Nad budovou soudu kroužili s pronikavým křikemrackové. Bouřková mračna nad mořem zahnal vítr někam na jih. Vyšlo slunce.

„Chtěl bych předem varovat,“ řekl Geralt, „že moje meče jsou chráněny silnými kouzly. Mohou se jich dotýkat pouze zaklínači, jiným lidem odebírají vitální síly. To se projevuje především zánikem mužské potence. Úplnýma permanentním.“

„Dáme si na to pozor,“ kývl hlavou kvestor. „Prozatím

– 41 –

však požaduji, abys neopouštěl město. Jsem ochotenpřimhouřit oko nad tou rvačkou v kordegardě, k podobným

výtržnostem tam koneckonců dochází pravidelně, naše

paní strážné snadno podléhají emocím. Ale poněvadž

Julian... tedy pan Marigold za tebe ručí, jsem přesvědčen,

že bude uspokojivě vysvětlena a vyřízena i tvoje soudní

kauza.“

„Moje kauza,“ přimhouřil oči zaklínač, „není nic jiného než perzekuce. Šikanování vyvolané podjatostía předsudky...“

„Přezkoumáme důvody,“ uťal jeho stížnost kvestor. „A na jejich základě podnikneme další kroky. Tak si žádá právo. Totéž právo, díky němuž jsi na svobodě. Na kauci, a tedy podmíněně. Ber na to ohled, pane z Rivie, a dodržujpodmínky.“

„Kdo zaplatil kauci?“

Ferrant de Lettenhove chladně odmítl prozradit incognito zaklínačova dobrodince a v doprovodu svých biřicůzamířil ke vchodu do soudní budovy. Marigold čekal jenom na to. Sotva opustili náměstí a vešli do ulic, vyklopil zaklínači všechno, co věděl.

„Skutečná řada nešťastných příhod, příteli Geralte. A smolných incidentů. Pokud jde o kauci, tu za tebezaplatila jistá Lytta Neyd, známá jako Korál, podle barvy šminky, kterou používá. Je to čarodějka sloužící Belohunovi,zdejšímu králíčkovi. Všichni se diví, proč to udělala. Poněvadž to byla právě ona, kdo tě poslal za mříže.“

„Cože?“

„Vždyť to říkám. Tahle Korál tě nabonzovala. To nikoho neudivilo, je přece všeobecně známo, že na tebe majíčarodějové spadeno. A najednou překvápko – bosorka z ničehož nic platí kauci a dostává tě z basy, kam tě předtím zavřeli díky ní. Celé město...“

„Všeobecně? Celé město? Co si to vymýšlíš, Marigolde?“

„Používám metafory a parafráze. Nepředstírej, že to nevíš,

– 42 –

vždyť



Andrzej Sapkowski

ANDRZEJ SAPKOWSKI


21. 6. 1948

Andrzej Sapkowski je považován za jednoho z nejlepších autorů slovanské fantasy. Je velice populární nejen v rodném Polsku, ale také v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, v Portugalsku, Francii, Švýcarsku a obrovskou popularitu si vydobyl ve Španělsku. V roce 2006 se připravuje vydání jeho knih v Anglii (nakladatelství Gollancz), vydavatel slibuje, že část nákladu půjde do USA. Jeho nejznámějším dílem jsou povídky a pětidílná sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a princezně Ciri. Tato část jeho díla byla i zfilmována, nicméně ohlasy filmu jsou spíše rozpačité a panuje obecná shoda, že polský film i navazující seriál Wiedźmin (Zaklínač) přes některé "světlé chvilky" ani zdaleka nedosahují kvalit předlohy.

Andrzej Sapkowski se narodil v Lodži a jelikož má nadání na jazyky, tak po studiu vysoké školy pracoval v oblasti zahraničního obchodu. Svou první povídku publikoval v roce 1986 a již o dva roky později byl jedním z nejoblíbenějších spisovatelů fantasy v Polsku. Kromě knih píše i povídky, recenze, komentáře a fejetony, zejména pak do polských fantasy časopisů Fantastika a Magie a Meč (v orig. Magia i miecz).

Mezi jeho nejnovější dílo patří "sága o Reinmarovi z Bělavy", historická fantasy, která se odehrává v období husitských válek především ve Slezsku a Čechách.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist