načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Základy praktické magie - Gérard Encausse-Papus

Základy praktické magie

Elektronická kniha: Základy praktické magie
Autor:

Dnes již klasické dílo hermetických věd, literatury vztahující se k tajným učením o podstatě a příčinách věcí, určených pouze zasvěceným, mapuje danou oblast od základních ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 570
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7587-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dnes již klasické dílo hermetických věd, literatury vztahující se k tajným učením o podstatě a příčinách věcí, určených pouze zasvěceným, mapuje danou oblast od základních pojmů, jakými je definice magie, přes teprie realizace až ke kapitolám zahrnujícím oblast adaptace, včetně problematiky soustředění, vyzařování, zmagnetování a vztahu mága a mikrokosmu a makrokosmu. Jde tedy o jakousi syntézu klasických pramenů o magii, operující na úrovni astrálního světa.

Zařazeno v kategoriích
Gérard Encausse-Papus - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZÁKLADY PRAKTICKÉ MAGIE

MUDr. Gérard Encausse (Papus)

přeložil Miloš Maixner

© VOLVOX GLOBATOR, 1996

Epilogue © Milan Nakonečný, 1996

ISBN 978-80-7511-161-6

Z francouzského originálu

přeložil Miloš Maixner

Odborný poradce Milan Nakonečný

Doslov Milan Nakonečný

Jazyková úprava Terezie Houšková

Obálka Honza Šavrda

Vydalo nakladatelství & vydavatelství

VOLVOX GLOBATOR

Štítného 17, 130 00 Praha 3

www.volvox.cz

jako svou 946. publikaci

E-knihu z písma Free Serif připravil purehtml.cz

Vydání šesté, ve VOLVOX GLOBATOR čtvrté

Praha 2016

Adresa knihkupectví:

VOLVOX GLOBATOR

Štítného 16, Praha 3


Všem, kdo nalezli v lidském životě záhady, a chtějí nejprve pochopit a

pak uskutečnit v sobě samých pravý život lidské bytosti

Κ novému vydání

Když jsem poprvé svěřoval veřejnosti svůj překlad Papusovy znamenité

knihy o „Magii“, nestalo se tak bez některých pochybností o její osud.

Byl jsem si jist tím, že náš lid není nepříčetné děcko, u něhož by bylo

třeba mnohem úzkostlivější literární opatrnosti než kdekoliv jinde, a

proto mi byly lhostejné výtky některých chabých duší z kruhů

takzvaných okultistů-theosofů, kteří mi vytýkali, že čtenáře

nezodpovědně vydávám v nebezpečné pokušení – zdá se mi směšné

tvořit spolky a společnosti, zabývající se okultními, abnormálními a

nadsmyslnými psychickými a světovými záhadami, a přitom se chvět

před každým pokusem a praktickým použitím psychických a životních

sil jako před strašidelnou propastí „černé magie“, vedoucí smělce

nezbytně ke zničení, v němž je jen pláč a skřípění zubů. A jsem si jist

tím, že je vždy zdrávo podat hledajícímu pomůcku schopnou i jen

nepatrně osvítit stezku, po níž baží – neboť nerozum i bez cizí pomoci

vždy nalezne cestu k tropení pošetilostí, a já si příliš nevážím

nevinnosti, která hříchu nečiní z nevědomosti; zato však ze zkušenosti

vím, jak lehko se zamotá do obtíží i nejlepší vůle, nedostane-li se jí na

vytoužené půdě nejmenšího správného pokynu od těch, kdo tu kráčí

před ní. Přesvědčen, že Papusova kniha je průzračná pro každého, kdo

ji vezme do ruky s jasnou hlavou a zdravou snahou, nebál jsem se svěřit

ji obecně komukoliv, protože vím, že Papus a jeho analytická, kritická

a ujasňující škola nenadělala mezi snaživci neznáma ani zdaleka tolik

škody a zmatku jako dogmatizující a fanatický Allan Kardec a jeho

nauky.

A ve výsledku jsem se nijak nezklamal. Kniha měla velký ohlas a i

u nás mnohému posloužila, aby nalezl správný názor na podstatu


psychické sebevýchovy, která dnes vítězně jde světem, hlavně ve své

mravní aplikaci jako „amerikanismus“, z jehož školy působí knihy Swet

Merdenovy, Gouldovy, Mulfordovy a jiné tak úspěšně i u nás. Myslící

čtenář nalezne pro tyto i jiné směry plné vysvětlení v první a druhé

části Papusovy knihy. A kdo opravdu tuto část „Magie“ pochopil a

strávil, pro toho část třetí neskrývá ani nebezpečí, ani záhady; pochopil

totiž, čím tato část je, totiž zajímavým příkladem, jak je možno

vnějším uspořádáním působivých efektů vyvolat a k účinné práci přivést

ty složky naší psychické podstaty, které zpravidla zůstávají neúčinné,

protože dřímají pod příkrovem navyklých myšlenek a nacvičených cest

„obvyklosti“.

Sugesce bývá prohlašována za klíč k psychickým silám. Pak je ale obraznost dveřmi, jimiž se vchází do tajemné dílny těchto sil, a není jiné cesty, kudy tam nenásilně vniknout a kudy je zdravě a svěže vypustit. Moderní poznatky pokusné psychologie nalezly i jiné cesty, např. mechanické nebo elektrické podráždění nervových a mozkových středisek. Ale tato cesta, právě jako cesta dráždidel chemických (narkotik), činí z člověka stroj a zasahuje do přirozeného vývoje buď neúčinně, nebo ještě mnohem nebezpečněji nežli cesta osobité autosugesce a obraznosti, řízené vlastní uvědomělou rozvahou.

A co se týká nebezpečí, že se ukvapený experimentátor vystavuje ovládnutí protilidskými silami a bytostmi astrálního světa, ukázalo se, že jsem správně a právem počítal s mravní zralostí a životní výspělostí našeho lidu. Jestliže někde v Evropě, pak jistě v našem národě je vyvinuto nejvyšší, mravní středisko lidské bytosti, které lpíc pevně na pravdě, dobru, kráse a obecné prospěšnosti života, uvádí člověka přímo do spojení s božstvím a božským vlivem v přírodě i v člověku, a je tak samo bezpečnou a spolehlivou ochranou proti nebezpečím a poblouzením animických složek, která sama jsou s to vydat člověka napospas nelidským proudům.

„Všechno zlo přichází zvenčí“ – proto ten, kdo ve skutečnosti není než vnějším útvarem a shlukem vážných schopností, se při sebemenším otřesu snadno rozkládá na své prvky. Avšak člověk opravdový, mravní a duchovně vyspělý, člověk skutečný, prochází ohněm nedotčen, ale jen upevněn a utvrzen. Život zevních cílů a zevních požitků je všude stejně nebezpečný pro ty, kdo v sobě nemají vnitřní oporu – vědomosti a znalosti mohou dát jen novou formu osobnímu rozkladu.

Pro bytosti nezdravé a chybné skýtá „život“ dost nebezpečí i ve své „normální“ podobě; zneužívání zevních radostí, sledování nízkých pudů a poddávání se nesvědomitým a nezodpovědným chtíčům denně ničí a rozkládá lidi a lidičky kolem nás přímo ve „společnosti“ – proto není třeba šedivět starostí před astrálním nebezpečím – kde konec konců vůči nebezpečí přímému, zřejmému a rychlému lidská bytost spíše a účinněji nalezne sílu vzdoru a sebeobrany než proti plíživému a zákeřnému jedu obyčejného požitkářství.

Kdo tedy přikračuje k prahům neznáma z touhy po pouhé senzaci, ať se toho zdrží. Hraní karet a zábava lehkých mravů jej zničí příjemněji – a stejně bezpečně.

Kdo ale cítí skutečnou touhu po poznání, ať studuje bez obav všude, kde je předmět příbuzný a dostupný jeho chápání.

Ale k praktickým pokusům ať přikračuje jen ten, kdo je nesen touhou prospět světu a využít své síly k obecnému užitku. Za tohoto vedení je nesmysl čehokoliv se bát.

Veliká mravní vyspělost našeho lidu se ukázala i v poslední u nás vypuklé epidemii hypnotických představení. Ač je hypnóza přinejmenším stejně nebezpečná jako cokoliv jiného, ocitne-li se v nesvědomitých rukou, dosud se u nás nevyskytl případ skutečného zneužití a vykořistění hypnotismu k zločinným účelům. A tak epidemie přešla několika nervovými otřesy a vzápětí to měla dobré, takže opět včas otřásla materialistickou zaujatostí a upozornila na hlubší zájmy a záhady lidské bytosti a lidského života. Obecné volání po zákazu poškozování lidí veřejnými produkcemi, které konec konců, i když je konají lékaři, přece jen vždy zanechávají v lidské bytosti jisté nezacelené nebo odumřelé jizvy, svědčí o tom, jak mnoho smyslu pro mravní zodpovědnost u nás je. A proto je jasné, že je na čase přestat se skrýváním a opatrnictvím, ale podat veřejnému zájmu uvědomělou a schopnou ruku.

Jako první svazek byla zvolena Papusova „Magie“, neboť ve světové literatuře sotva existuje jiný spis, schopný podat tolik informací najednou. Teoretická první část je skutečným klíčem všech okultních a psychických nauk a její soustava byla od té doby jen upevněna a zdůvodněna všemi poznatky moderní psychologické a „metapsychické“ vědy. Druhá část, praktická a sebevýchovná, je skutečným souborem všech hlavních údajů, které v tomto směru máme a které jsou jinde v jednotlivostech rozpracovány do podrobností. A je zajímavé a pro duševní zaměření našeho národa charakteristické, že obě tyto části vždy poutaly hlavní zájem našeho čtenářstva.

Proto jsem se odhodlal vydat první dvě části Papusovy knihy zvlášť a umožnit tím čtenářům získat je levněji než v knize celé. Další část, „Adaptaci“, jistě stejně uvítají všichni, kteří nejen pročetli, ale kteří se i propracovali úlohami a poznatky první části.

Druhý díl pak doplním krátkou úvodní studií, abych usnadnil vniknout do jeho podstaty těm, kdo neznají cizí řeči a nemají dostatečnou přípravu k podobnému studiu odjinud.

Překladatel


Překladatelova předmluva k 1. vydání

Situační pohled na moderní okultismus

Papusova „Magie“ je určena k tomu, aby se českému čtenáři stala

můstkem, po němž by přešel od zděděných názorů do onoho

nesmiřněho kraje „neznáma“, o kterém si duše dovoluje jen snít ve

chvílích intimního pohroužení do svých skrytých tužeb a který byl

dosavadním a dosud převládajícím názorem prohlašován buď ze

nepoznatelný našemu vědění, nebo vůbec za neskutečný.

Toto ustavičné, znovu a znovu slýchané tvrzení o omezenosti našeho poznávání, tyto stále opakované názory, že úzký kruh vjemů moderní vědou již probádaných považujeme za celý širý boží svět a nepokoušíme se ani nahlédnout přes onu zeď, kterou kolem nás postavila zaujatost našich učitelů.

Tito učitelé jsou v našich očích stále ještě ozářeni svatozáří oné zásluhy, že nás svou vědou osvobodili z područí bývalých učitelů, kteří nám dávali duchovní a budoucí život za cenu hmotné přítomnosti, nehodné, nedůstojné a prozatímní – – –

Ale není již možno bránit se skličujícímu vědomí, že jsme z rukou materialistické vědy nabyli hmotné žití za cenu života duchovního. Dnes v naší duši žijí stejně silně a nevývratně dva jasné ideály: svoboda zevní individuální snahy a vědomí duchovního ideálu.

Materialismus nám dal svobodu, ale zploštil, ořezal náš duchovní život. Posíleno cvikem nabytým za jeho vedení, obrací dnes lidstvo zraky tam, kde nikdy nepřestala pálit touha po tom, co mu bylo materialismem odňato: vrací se k tajům duševního života; ne již jako závislé, hlídané děcko, ale jako samostatný, sebeurčením hrdý badatel a dobyvatel.

Vrací se k oněm krajům duše, o nichž mu kdysi pouze nejasně vyprávívala duchovní chůva a o nichž pak nechtěl nic vědět hmotný učitel.

Bylo učiněno mnoho pokusů o vniknutí do onoho neznámého nadhmotného kraje mystéria, kraje skrytého čili okultního světa, a bylo zkoušeno mnoho různých prostředků: jedni spoléhají na prostředky, jimiž věda dobyla hmotnou přírodu, a vlastními silami probádávají tyto taje v moderní pokusné transcendentní psychologii. Druzí se zcela poddávají vlivu onoho mystéria, úplně vylučují vše, čeho nabyli na úrovni hmotné, a od neznámých sil si nechávají vyprávět o onom žití v moderním spiritismu.

Jiní souhlasili s druhými, že hmotné prostředky nevedou k ničemu, ale tvrdí, že rovněž nelze spoléhat na náhody neznáma, a obracejí se pro poučení k těm, kdo tvrdí, že ony taje znají z osobní zkušenosti, dávají se vést učiteli jiných plemen, zestárlých pod vedením duchovních chův svých církví, a uvádějí do našeho života proudy Východu v moděrní buddhistické theosofii. Jiní pak hlásají nekompetentnost těchto učitelů, kteří nevyšli z volného bádání, ale z vyprávění jiných, a hledají prostředky k samostatnému bádání, pohružujíce se do nauk starých badatelů v tradicionálním okultismu.

Konečně je řada těch, kdo se snaží sloučit všechny tyto prostředky, vybírají ze všeho podle míry svého pochopení a uvádějí do všech těchto zdrojů ducha moderního kriticismu.

Všichni tito badatelé se více méně rozešli s proudem ostatní vědy; všichni ve svých důsledcích, většina i ve svých prostředcích. Co se týká důsledků, nemůže být nestranný pozorovatel, jenž opravdu zná výsledky různých těchto škol, ani na okamžik v pochybnostech, že nejvíce dosáhli a daleko, daleko nejdále došli ti, kteří se vlastní silou vrhli do praktického bádání, vedeni naukami starého podání, praktičtí tradicionální okultisté, hermetikové.

A ostatní svět? Ten, jenž se neodchýlil od svých uznaných, oficiálních vědeckých učitelů? A tito učitelé? Jak oni se chovají k nepopiratelným výsledkům okultistů?

Jednou z prvních zásad vědecké obce je zachování vědecké souvislosti. Zcela právem žádají uznaní představitelé moderního vědění, aby každý objev a každý pokrok byl řádně setkán a sepředen, uveden do spojitosti s dosavadním poznáním tak, aby zbytečně nenastaly mezery a roztržky v jednotném táboře vědy, aby nepovstaly ostrůvky vědění, jež nesouvisíce s ostatními, učinily by z lidstva i na poli vědy řadu nesouvislých a sobě si navzájem nerozumějících „intelektuálních národů“ rozdílného ideového původu a rozdílných plemen. Nedivme se tedy, že se zdráhají skokem opustit svůj tábor, v němž mohou poukázat na tolik zdárných výsledků na poli hmotném, a žádají, aby jim byla dána možnost dospět k okultním výsledkům v souvislosti s jejich dosavadním snažením.

A je to především Papus, jenž se ujal úlohy spojit okultismus s moděrní vědou a ukázat souvislost a totožnost zásad obojího pole lidského poznání.

Ve své „Magii“ vykládá Papus okultistické učení o přirozeném složení člověka a přírody. Vykládá je způsobem a prostředky fyziologie a moderní přírodovědy. Ukazuje shodnost zásad okultní tradice a moděrní vědy. Podává z jedné strany moderně založený vědecký základ okultismu, z druhé strany možnost nahlédnout na základě vlastního názoru na způsob, jak na přírodní problémy nazírali staří. – Základní myšlenkou Papusova díla je tedy rozptýlit předsudky a umožnit neokultistovi stát se okultistou, aniž by musel obětovat i jen špetku oněch zásad kritiky a vědeckého sebevědomí, na něž je moderní člověk právem hrdý.

Ale cena Papusova díla tím není vyčerpána. Činí-li Papus takto pořádek s předsudky materialismu, činí z druhé strany i pořádek mezi poblouzeními a předsudky v táboře okultistů. Jakožto člověk veskrze moderní, odmítá Papus všechno naprosté spoléhání na cizí autoritu, kterou připouští jen jako rádce, ale ne jako vůdce; proto jej vidíme stavět se pevně proti výstřelkům onoho falešného okultního mysticismu, jenž není schopen stát na svých vlastních nohou a hledá učitelské autority buď ve světě nadhmotném, nebo opisuje nauky cizích mistrů. Nehlásá věření, ale bádání. Poměry, za nichž byla jeho „Magie“ napsána, způsobily, že se postavil do opozice jmenovitě proti naukám hlásaným na evropském západě školou „esoterického buddhismu“, theosofickou společností, v níž Papus a s ním všichni osobně, vlastní zkušeností pracující okultisté západu vidí nepřítele samostatného duchovního rozvoje naší doby a nacházejí v tomto pokusu roubovat plody cizí, klesající kultury na náš mladý západní kmen, ne zušlechtění, ale otravu naší vlastní mízy. Od té doby uplynula hezká řada let – a zkušenost dala Papusovi za pravdu. Theosofická společnost vykonala svou úlohu: vniknutím cizích šťáv do evropského organismu byly vyburcovány v něm ukryté životní síly, svatyně, v nichž byly po dobu zatemnělosti ukryty poklady domácích tradic, otevřely své brány a mohutné hnutí západního okultismu bylo takto vyvoláno do praktické existence a do veřejného života takřka přes noc. Dnes, kdy tato úloha – probuzení západního okultismu kterou musela theosofická společnost vykonat, byla provedena, vidíme tuto společnost rozpadávat se a vůčihledně se měnit. Cizí živly jsou tráveny západním duchem, a duch, jenž dnes vládne v jejích řadách, je zcela jiný, než byl tehdy, kdy se domnívala, že má právo s pohrdáním pohlížet ze sněžných Himalájí na vše, co děje se na západních pláních. Každý opravdový okultista dosud pohlíží k Himalájím s úctou, ale také ví, že co k nám přišlo v tomto jménu, se liší od učení, jehož jménem se kryje, právě tak, jako se středověká scholastika lišila od učení Ježíšova.

Theosofická společnost byla nucena uznat svoje omyly, a mezi jejimi evropskými reprezentanty dnes nemůže být pochyby o tom, že bude úplně přizpůsobena západnímu duchu. Alespoň na evropské pevnině z tohoto bývalého proudu dnes již zbývá vlastně jen jméno, pod nímž vládne v jejím dosud mohutném organismu duch jiný, který ji neutvořil...

Je ještě nutno zmínit se o druhém, u nás mocném proudu: o spiritismu. Spiritismu náleží zásluha, že to byl on, jenž prorazil kamennou ohradu, kterou materialismus sepjal své věřící. Před jeho drtivými ranami byla nucena kapitulovat řada nejznamenitějších učenců, a těm, kdo spiritismus vyvolali, patří v první řadě zásluha, že hradby materialismu jsou dnes nadobro rozvaleny. Když se neviditelno samo přihlásilo o slovo armádou nevysvětlitelných úkazů a sil, které vnikly do celého lidstva, od hradu králů až do chatrčí horských dělníků, bylo marné bránit nadsmyslnu v přístupu zbraněmi z kasáren akademických stolic. Spiritismus postavil celou veřejnost před nepopiratelná fakta – a proti faktům veřejně známým nelze bojovat. Spiritismus takto vyhověl faktické potřebě doby, a má mimo to zásluhu, že v nejširších vrstvách znovu oživil víru v nesmrtelnost a nekonečnost žití a vyhověl tím náboženské potřebě lidu, v němž se stal mocným stavitelem proti šířícímu se raku materialisticko-atheistického socialismu. Ze nevyhověl též potřebě intelektuální, ukázala nejlépe theosofická společnost, která – ač se proti němu příkře postavila – získávala své členy hlavně z řad inteligentů, kteří uznávali spiritistická fakta, ale nenalézali v naukách spiritismu onu rozumovou potravu, na kterou si jako odchovanci moderní vědy navykli.

Racionalistická theosofie našla svého soka a vítěze v západním okultismu; nábožensky naladěný spiritismus je sledován jiným hnutím, jemuž prorazil a připravuje cestu a které se již počíná hlásit i na povrchu veřejnosti, spojujíc zásady volnosti a osobního snažení spiritismu se zásadami soustavnosti a tradicionální pravdivosti. Nechci předbíhat událostem a ponechávám nejbližší době, aby toto mocné hnutí hledajících duší přivedla k platnosti i u nás. Poznamenávám jen, že vůči tomu, co je ve snahách theosofů a spiritistů krásného a vznešeného, přichází i toto hnutí jako každá skutečná pravda: „ne rušit zákon, ale naplnit jej.“

Taková je situace, za jaké je veřejnosti podávána tato Papusova kniha, která pro různé příčiny spočívající ve stavu věcí u nás, je vydána snad trochu nepřipraveně a nakvap. Ovšem kde se jedná o nutnou pozitivní práci, je nutno obětovat maličkosti, aby se připravilo velké. Doufám, že „Magie“ i u nás dostojí svému úkolu a oplodní duše v

našem národě od věků samostatně myslitelském snad více

připravovaném pro doby příští, než leckde jinde. Budu šťasten,vzbudí

li aspoň touhu poznat více z onoho proudu západního okultismu, jenž

kolem nás stále silněji vlní myslemi, čeře i u nás klid všech, kdo jsou

schopni od našeho úporného životního a národního zápasu vzhlédnout

vzhůru k výšinám nadhvězdného Ideálu.

Úvod

„Smrt ideálu“, tak by mohlo znít heslo XIX. století.

Všude vzrostlo a zjevně prospívá to, co jsme zvykli nazývat pozitivním duchem. Ve vědě divuplné práce analytiků zdolaly legendy a sentimentálnost vlité do našich srdcí matkami, vychovatelkami našeho dětství, a materialismus si dobyl občanského práva na universitě. V umění vládne naturalismus, ostatně dosud hájený geniálním mužem.[ 1 ] I v lásce nahradil „pozitivní duch“ téměř všude šlechetné nadšení minulých dnů, a pokolení škarohlídů ráčí vyměnit své fyzické neschopnosti za dukáty slečny, které její rodiče ukládají na pět až deset procent, podle toho, jak dopadne svatební smlouva. Mám vykládat o náboženství těmto farizejům, z nichž se skládá naše kněžstvo, či těmto modlářům, z nichž se skládají naši věřící, odměřující svůj bigotismus podle pozlátka Církve?

A přece, jak bylo všechno toto počtářské a rozumovačské období užitečné k osvobození všeobecného rozumu! Jak nesmírné pokroky je možno čekat od tohoto sestoupení ideálu do podsklepí, za předpokladu, že tento ideál, ještě celý nasáklý spatřeným utrpením, opět vystoupí do svého intelektuálního střediska.

Neboť je-li na světě věčná pravda, je pravdou i to, že materialismus má již sám v sobě zárodek svého pádu.

A proto – na konci XIX. století – když pan Charcot[ 2 ] znovunalezl v Salpetriére[ 3 ] křečové fáze starověké sibylly, středověké čarodějnice a moderní konvulsionářky, provozuje magii. Dr. Luys, [ 4 ] přenášeje v nemocnici de la Charité nemoci z jednoho organismu do druhého pomocí transplantace,[ 5 ] provozuje magii. Pánové Liébault a Bernheim,[ 6 ] tvoříce v Nancy sugescí mozkové larvy, provádějí magii. Stejně plukovník de Rochas[ 7 ] na polytechnické škole, dávaje svým subjektům pociťovat z dálky vše, čím působí na voskovou figurku, provádí magii prvního řádu, zcela jako pan profesor Richet[ 8 ] konstatuje magická fakta. A pan Horace Pelletier, jak vysvítá ze zprávy bývalého chovance polytechnické školy, pana Louise Lemerle, když znovunaleznul způsoby indických fakírů a pohyboval prostřednictvím svého slova neživými předměty – jako kdysi Orpheus – je mágem v malém.

Nebudeme mluvit o oněch přeludech, „strašidlech“ živoucích lidí, o oněch obrazech lidí umírajících, o oněch zjeveních neviditelna, které tak otřásly strnulostí našich otupených fyziologů a položily před zraky materialismu, smyslovosti, naturalismu a atheismu znepokojivou záhadu onoho řádu vědomostí, které již byly zařazeny mezi hračky zašlých dob, záhadu magie – máme-li ji nazvat pravým jménem.

Události se hromadí, svrchovaně logické ve své brutálnosti. Je nutno přistoupit k tomuto studiu; ale zbabělost, která je vlastní veškeré líné nehybnosti a veškeré líné rutině, hledá zadní dvířka, kudy by unikla nezbytnému závěrku, jejž cítí již jako nezbytný.

Zavádějí se ankety k ustanovení fakt, píší se tlusté knihy ke shrnutí příznivých úsudků ankety, zakládají se nudné a vědecké revue k sdělení statistiky psychologických úkazů a shromažďují se sjezdy k nalezení „přijatelných“ výrazů a pojmenování k užitku těsných mozečkůnovofilosofů a ještě těsnějších názorů žokejů a panenek, jež tvoří parfémované posluchačstvo našich roztomilých profesorů intelektuality v jejich „elegantních“ kursech.

Lze nastoupit dvojí cestu. Je možno se spokojit sbíráním těchto zvláštních fakt, aniž bychom se kdy odvážili otevřeně přistoupit k naukám, jež z těchto fakt plynou. To je takzvaná vědecká kariéra, kterou doporučuji obzvláště mladým medikům, chtivým tučných platů a akademických křesel. Je též možno postoupit až k původu těchto skrytých věd, studovat staré, kteří znali tato fakta a jiná podobná, a zvali vše pravým jménem; pak provozujeme magii vědomě a rozumově: to je cesta odmítnutých, zkázonosných a prokletých. Nedoporučuji ji nikomu, neboť nevede ani k bohatství, ani k úředním poctám, a kdo se k ní přiblíží, než ji nastoupí, ať je připraven snést tři velké zasvěcovací oběti, umět trpět, zdržet se a umírat.

Ale ať už ho očekává jakýkoliv osud, nesmí se chovatel posvátné tradice prohřešit svému poslání. Až dodnes byla naučení esoterismu uzavřena v lůně okultních bratrstev, která je zachovala netknuta. Nadešel okamžik, kdy vystoupí z ústraní, až dosud nezbytného, a uvedou na pravou míru chabé kopie a klamná ponětí, která se snaží rozšířit v davu směšné osobnosti nebo nevědomí badatelé. Nyní je nutno, aby duch svobody zvítězil nad klerikálním zatemňovačstvím, odhalil beze strachu nauky praktické magie a přizpůsobil je vědě naší doby. A ať se ti, kdo vědí, této publikace nehrozí; mase hyliků, hmotařů se toto vše bude zdát prázdným sněním nebo šíleným blouzněním a pochopí a budou jednat jen ti, kdo jsou hodni mystického adeptství. Magická fakta jsou nebezpečná, a podle příkladu jednoho z našich největších současných mistrů, Eliphase Léviho,[ 9 ] varuji hned předem neopatrné, že se vydávají v nebezpečí šílenství nebo smrti, pokud sledují tato studia z pouhé zvědavosti. Kdokoliv se bojí utrpení, obává se strádání nebo se hrozí smrti, učiní jistě lépe, bude-li místo magie studovat sport, a lýtka baletek pro něho budou vhodnějším divadlem než vidění astrálna.

Ostatně existují pokleslé magické experimenty, k použití bázlivým lidem, a já mohu jen důtklivě radit těm, kdo se chtějí po obědě pobavit, provozování takzvaných spiritických projevů. Není to obtížné a je to velmi zábavné. A pak, je to tak vzdálené od opravdové magie, že není třeba obávat se vážných příhod, pokud se včas zastavíme.

* ∗ *

V okamžiku pádu a přeměny starého světa daly svatyně svolení k rozhlášení jedné části mystérií; a alexandrijská škola, gnose a rodící se křesťanství volaly všechny rozumné bytosti k posvátnému obcování s božským Slovem.

Naše doba jeví nápadné podobnosti s posledními stoletími starého světa. Katolicismus zaujal na Západě místo starověkých náboženských nauk, a farizejové změnili průběhem věků jen jméno.

Všechny filosofické školy jsou v rozruchu, a katolicismus se nalézá ve smrtelné křeči, raněn klerikálním farizejstvím.

Současně vycházejí na světlo nejrůznější nauky a nejtajnější tradice. Východní tradice, reprezentovaná buddhismem, se marně pokusila zmocnit intelektu staré pevniny. Na veřejnost hned vystoupily školy přechovávající západní tradice a přihlásily se o místo, které se jim pokoušela vzít mlhavá indická mystika (která ve Francii náhle klesla na šest představitelů). Kabala ustavila svoje učení; Martinismus, novějšího původu, rozšířil svůj vliv a sledoval, jak se počet jeho zasvěcenců stonásobí; znovu se objevuje gnose, živější než kdy předtím; a toto neočekávané hnutí, jež vede duchy k spiritualistické filosofii, je tak zřejmé, že povstávají řemeslníci, kteří se bez tradice a bez vědomostí pouštějí do výroby „magických děl“, jako dříve vyráběli pojednání o „popularizaci věd“ a jako budou zítra vyrábět příruční knihy čarodějství. Proti nim existuje jediná účinná zbraň: světlo tak úplné, jak jen je to možné.

Co výstředních titulů, co reputací zbudovaných na odvaze prázdných tvrzení a na neospravedlněné pýše se zhroutí jako domky z karet, až každý bude mít pojem o původu, přeměnách a přizpůsobeních magických praktik. Jen pro tyto lidi jsou tyto knihy „nebezpečným pojednáním“, neboť oni se velice podobají „klátícím se třtinám“ na břehu.

A přece, jestliže obdobnosti založené na zákoně „vývoje myšlenky“ jsou pravdivé, nemůže si žádná z těchto nyní činných škol činit nárok na vítězství. Všechny tyto opozice, všechny tyto zápasy pracují na přerodu; a jen abych podle svých sil pomohl obeplout toto nebezpečné předhoří, rozhodl jsem se nakvap uveřejnit souhrn svých prací. Jsem si ostatně jist, že neshlédnu zaslíbenou zemi, jejíž spatření je vyhrazeno budoucím pokolením.

Budiž mi dovoleno podat zde některé podrobnosti o rozvrhu tohoto díla.

* ∗ *

Šest let jsem shromažďoval dokumenty a prováděl pokusy nutné k sepsání knihy o experimentální magii, které by ukázaly, že všechny magické úkony jsou vědeckými experimenty prováděnými na silách, dosud málo známých, ale ve svých všeobecných zákonech velmi podobných nejpůsobivějším silám fyzickým, jako magnetismu a elektřině.

Příprava takovéhoto díla je dlouhá, a budu proto potřebovat ještě několik let, abych je dovedl ke zdárnému konci.

A zatím vůči množícím se omylům, páchaným ve jménu magie, vůči směšnosti, kterou jistý autor,[ 10 ] velký umělec, ale špatný experimentátor, pokrývá vše, co souvisí s těmito studiemi, a hlavně vůči důtklivým rozkladům mých přátel, jsem se rozhodl uveřejnit tento co nejtěsnější a co nejvíce vědecký souhrn této praktické části okultní vědy. Tento souhrn má sloužit pouze jako úvod k výbornému „Rituálu“ Eliphase Léviho, jemuž obecně vytýkají, že není dost praktický, poněvadž ho nechápou.

První část mojí práce, teorie, ukazuje teorie Pythagorovy a Platonovy přizpůsobené současné psychologii, znovu přijaté Fabre ďOlivětem a znetvořené všemi překladateli.

Druhá část, realizace (uskutečnění), studuje možné projevení schopností lidské bytosti pod vlivem různých reakcí, přicházejících zvenčí. Je tu pojednáno o „zdravotnictví rozumu“, jež tvoří jednu z nejvlastnějších částí našeho osobního hádání. Kapitola o astrologii se již dotýká čistě technické části magie.

V adaptaci (přizpůsobení) vstupuji oběma nohama do učení čistě tradičního. Κ tomuto bodu směřují moje praktické pokusy, a mám důvody k prohlášení, že tu ještě potřebuji několik dalších let. Z nedostatku času jsem se musel držet dokumentů pocházejících z rukopisů a „žaltářů“, a nečiním si iluze o podivném dojmu, který četba některých z těchto nauk učiní na současníka zvyklého na pozitivistické teorie. Dokumenty podané v této kapitole mohou být ale naopak mocnou podporou pro nezávislého badatele, protože ho ušetří velkých časových a finančních ztrát.

Protože tu již jednám o věcech zcela osobních, žádám, aby mi bylo čtenáři dovoleno představit osobu Papuse, jehož jméno je přejato od lékaře, démona první hodiny Nyctameronu Apollonia z Thyany. Čtenář pak bude vědět, s kým má co činit, a bude moci knihu zavřít, nebo ji hodit do ohně – jak mu bude libo.

Povoláním jsem doktorem lékařství v Paříži, kde jsem studoval, a zaměstnáním jsem studentem věd okultních. Lékařská kariéra byla jen přípravou k zaměstnání, neboť jakožto nemocniční externista jsem započal studium hypnotismu v nemocnici sv. Antonína, pokračoval jsem v něm v nemocnici de la Charité, kde jsem obdržel bronzovou medaili Veřejné pomoci a stal jsem se šéfem laboratoře pro hypnoterapii. Svoje večery jsem věnoval návštěvám mystických kroužků, kde jsem měl po čtyři léta svého pátrání příležitost být přítomen těm nejpobuřlivějším psychickým úkazům, které se mohou naskytnout. V této době jsem sebral nejdůležitější poznámky týkající se sestoupení magických pokusů do úkazů současného magnetismu a spiritismu. Současně jsem vstoupil do styku s okultními bratrstvy Evropy a Orientu. Nemám tu na mysli theosofickou společnost, sdružení bez tradice a bez syntetického učení, ze které všichni francouzští spisovatelé spěchali vystoupit, jak rychle jen mohli. Já sám jsem žádal o vyloučení z tohoto okolí, tak aby se všichni členové této společnosti dozvěděli o mém rozhodnutí, které mělo být utajeno, a to z platných důvodů. Hlasitě se přiznávám, že to málo vážných podniků, které jsem mohl zkusit a ověřit, mi bylo sděleno jistou orientální společností, jejímž jsem členem nejnižšího stupně. Ale všechny tyto historky by nebyly pro čtenáře zajímavé. Postačí mu vědět, že moje lékařské povolání mu poněkud zaručuje naše znalosti fyziologie a že co se týká ostatního, odvolávám se na svou vlastní kariéru a na svá díla, tedy jediné ručitele, které bych mohl nabídnout jako odpověď na pomluvy a urážky, jimiž bylo moje realizační dílo vždy obklíčeno.

Nečiním si žádné iluze o četných nedokonalostech tohoto díla, které je jen jakousi předmluvou díla úplnějšího a objemnějšího, které uveřejním po svazcích pod názvem „Metodické pojednání o praktické magii“. Toto metodické pojednání – uskutečním-li své přání – bude encyklopedií této otázky a bude obsahovat úplné otisky nejvzácnějších knih, rukopisů a žaltářů.

Připojuji ještě, že toto elementární pojednání, které je z části sestaveno z poznámek sebraných během několika let, bylo napsáno za šest měsíců v nejrůznějších prostředích, v denních zaneprázdněních mého hmotného žití. První kapitoly teorie vznikaly na venkově v okolí Paříže. Realizace byla napsána v Paříži v Národní knihovně, velmi bohaté na rukopisy a vzácné knihy o těchto věcech. Konečně adaptace byla započata v Bruselu, pokračoval jsem na ní v Paříži a byla skončena v zimě, v lednu, v Cannes. Proto se dovolávám veškeré shovívavosti ze strany čtenáře, ale ubezpečuji jej, že jsem zpracování této látky, tak málo známé většině současníků, věnoval veškerou péči.

Papus


ČÁST PRVNÍ

TEORIE

ZÁKLADY PRAKTICKÉ MAGIE

1. Definice magie

Jistě znáte příběh s Kolumbovým vejcem. Nebudu vám jej vypravovat

znovu.

Tento příběh ukazuje, že nejobtížnější bývá nalézt věci nejprostší. A tak je tomu i s magií; zdá-li se být temná a zdá-li se tak obtížné ji pochopit (ovšem pro ty, kdo ji studují vážně), je to jen pro spletitosti, do kterých se badatel hned na počátku zamotá. – Svým obvyklým čtenářům jsem znám jako autor, jenž rád užívá, ano nadužívá obrazů a porovnání: ať je to chyba či přednost, je to mým zastaralým zvykem, od něhož neustoupím ani v tomto svém díle. A tak nevím, jak lépe začít svoji studii o magii než otázkou snad směšnou: Pozorovali jste někdy kočár projíždějící ulicemi města? – Κ čemu tato bizarní otázka, řeknete. – Prostě proto, že jestliže jste někdy vážně pozorovali kočár, jste s to velmi rychle pochopit mechaniku, filosofii a hlavně magii. Hned vysvětlím jak:

Zdá-li se vám moje otázka a ještě více má odpověď směšná, je to jen proto, že neumíte pozorovat. Samozřejmě vidíte, ale nepozorujete; zakoušíte pasivně pocity, ale není vaším zvykem o nich přemítat, hledat vzájemné vztahy věcí, ani ne vztahy na pohled nejhrubší. Sokrates jednou uviděl procházet athénskými ulicemi muže s břemenem dříví a pozoroval umělecký způsob, jímž bylo dříví srovnáno. Sel k muži, dal se s ním do řeči a udělal z něho Xenofonta. Sokrates viděl více svým mozkem než očima.

A tak, chcete-li studovat magii, začněte tím, že dobře pochopíte, co se naskytne vaší pozornosti ve vašem okolí. Všechny tyto věci, jež působí na vaše fyzické smysly, vůbec celý viditelný svět, to vše je zajímavé jen jako překlady – do hrubší řeči – zákonů a ideí, jež se vybaví z pocitů, jestliže tyto pocity byly nejen vsáty smyslovým ústrojím, ale i stráveny mozkem.

Jste-li lidmi vážnými, nezajímá vás na člověku šat, ale povaha, jeho způsob jednání. Saty a hlavně způsob, jak je nosí, mohou ovšem přibližně naznačit jeho vychování, ale to vše je jen odlesk, jen více méně nepřesný obraz jeho pravé přirozenosti.

Tak i všechny fyzické zjevy, jež poutají naše smysly, jsou jenom reflexy, obrazy, jen pouhý šat vyšších prvků, totiž ideí. Tento bronz přede mnou není nic než šat, do něhož umělec oděl svou ideu: tato židle není nic než fyzický překlad řemeslníkovy idey; a tak je to v celé přírodě; strom, hmyz, květina jsou jen hmotným překladem ideální řeči – a to ve skutečném slova smyslu.

Tato řeč zůstává nepochopitelná pro vědce, jenž se zabývá jen šatem předmětů a zjevů, totiž úkazy samotnými, a jenž je jimi již cele zaujat; ale básníci a ženy chápou tuto tajemnou řeč lépe než jakoukoli jinou; neboť básníci a ženy instinktivně vědí, co je všeobecná láska.

Hned uvidíme, proč je magie vědou lásky. Prozatím se však vraťme ke svému kočáru.

Kočár, kůň, kočí; – v tom je celá filosofie, celá magie, – ovšem jen tehdy, jestliže hledíme na tento hrubý zjev jako na analogický[ 11 ] vzor a jestliže jej dovedeme pozorovat.

Pozorovali jste, že kdyby inteligentní bytost – kočí – chtěla uvést do pohybu svůj kočár bez koně, kočár by se nehnul?

Nesmějte se a nenazývejte mne Calinem; neboť kladu-li vám tuto otázku, je to proto, že mnozí, velmi mnozí se domýšlejí, že magie je umění uvádět do pohybu kočáry bez koní, nebo, abych mluvil vyšší řečí, umění působit vůlí na hmotu, a to bez jakéhokoliv prostředníka.

Ale zapamatujme si tento první poznatek, že kočí se nemůže vézt na kočáru bez hybatele, jímž je v tomto případě kůň.

Pozorovali jste však, že kůň je silnější než kočí, ale že kočí přece pomocí uzdy užívá a ovládá hrubou sílu zvířete, které řídí.

Jestliže jste toto vše zpozorovali, jste již napůl mágy a můžeme bez obavy pokračovat v našem studiu, překládajíce stále vaše pozorování do „rozumové“ řeči.

Kočí představuje intelekt a hlavně vůli, čili to, co řídí celou soustavu, princip řídící.

Kočár představuje hmotu, to, co je nehybné a co nese vše, čili princip pohybovaný.

Kůň představuje sílu. Tím, že poslouchá kočího a působí na kočár, hýbe kůň celou soustavou. To je princip hybný, který je současně prostředníkem mezi kočárem a kočím a pojítkem, jež spojuje nositele se řiditelem, čili hmotu s vůlí.

Jestliže jste toto vše dobře pochopili, pak umíte pozorovat kočár a jste blízko tomu, abyste pochopili, čím je magie.

Chápete, že nejdůležitější je znalost umění, jak řídit koně, znát prostředky, jimiž se lze vyhnout jeho úskokům a kličkám, znát, jak ho v daném okamžiku přimět ke krajnímu vypětí sil a jak ho šetřit, je-li cesta dlouhá, atd. atd.

V praxi je kůň lidskou vůlí; kůň je životností, totožnou ve svých příčinách a účincích pro všechny neoduševněné bytosti; život je prostředníkem, pojítkem, bez něhož vůle stejně nebude s to působit na hmotu, jako nepůsobí kočí na kočár, jestliže jsme mu odvedli koně.

Zeptejte se lékaře, co nastane, když váš mozek nemá dost krve, aby konal své úkony. Pak se vaše vůle může namáhat sebevíc, aby uvedla vaše tělo do pohybu, bude vám přecházet sluch i zrak, a potrvá-li to byť i jen krátce, ztratíte rychle vědomí. Anemie, chudokrevnost, to je nedostatek živé síly (dynamismu) v krvi; a tento dynamismus, tuto živou sílu, kterou vaše krev přináší do všech vašich orgánů, počítaje v ně i mozek, nazývejte si ji kyslíkem, teplem nebo oxyhemoglobinem, označujete ji vždy jen podle jejího zevnějšku, podle jejího šatu; nazvete ji životní silou a naznačíte ji podle jejího charakteru.

A nyní pohleďte, jak je užitečné pozorovat kočár projíždějící se ulicemi; náš kůň se stal obrazem krve, či lépe ještě obrazem životní síly činné v našem organismu; a přirozeně shledáte, že kočár bude obrazem těla a kočí obrazem vaší vůle.

Upadneme-li do zlosti a hněvu, rozčílíme-li se, až ztrácíme hlavu, vstoupí nám krev do hlavy – kůň se splaší, a pak běda kočímu, nemá-li pevné pěsti. Tu je povinností kočího nepustit uzdu a pevně táhnout a kůň, ponenáhlu zkrocen touto energií, se úplně ztiší. Zcela tak je tomu i s člověkem: jeho kočí, vůle, má energicky působit na jeho vášeň a hněv; uzda, jež víže životní sílu k vůli, má být napjata; pak celá bytost opět rychle nabude své chladnokrevnosti.

Co potřeboval kočí, aby ovládl zvíře desetkrát silnější než je sám? Dostatečně dlouhý kožený řemen a správně umístěné železné udidlo – to je vše. Dále uvidíme, jak velký úkol má v magii nervová síla, jež je prostředníkem, jímž vůle působí na organismus; ale nepředbíhejme.

Známe-li, že je člověk složen z těla, života a vůle, jsme již mágy?

Ó ne! – Právě tak málo je kočím ten, kdo ví, že k jízdě je třeba vozu, koně a kočího. Abychom byli mágy, nestačí vědět něco teoreticky, nestačí ani, zjistíme-li podrobně z nějaké knihy, jak je třeba jednat v jednotlivých případech; je třeba, abychom sami přiložili ruku k dílu, neboť jen řídíme-li často stále divočejší koně, staneme se kočími.

Magie se od obecné okultní vědy liší hlavně tím, že magie je věda praktická, okultismus pak věda hlavně teoretická. Ale chtít provozovat magii bez znalosti okultismu, to je, jako bychom chtěli řídit lokomotivu, aniž bychom prošli odbornou teoretickou školou.

Jako je snem dítěte, jemuž jsme dali dřevěnou šavli, stát se generálem, aniž by prošlo kasárnami, tak nevědomec, jenž slyší mluvit o těchto věcech, blouzní o tom, aby mohl pomocí nazpaměť naučených formulek poroučet vodám a slunci – to vše jen proto, aby tím „imponoval“ svým přátelům, nebo aby snáze svedl statkářku ze sousední vsi.

A pak je velmi pohněván a zklamán, když se mu dobrodružství uboze zhatí. Ale co by řekli vojáci, kdyby jim chtěl rozkazovat hoch s dřevěnou šavlí? Než se pokusíte rozkazovat silám, jež působí v obilném zrnku, naučte se rozkazovat silám, jež působí ve vás samých. Pochopte, že než někdo vystoupí na učitelskou stolici na universitě, musí projít školou, gymnáziem a universitou. Zdá-li se vám toto vše příliš zdlouhavé, staňte se vozkou – k tomu vám stačí škola, nebo několikaměsíční učení.

Protože je magie praktickou vědou, vyžaduje předchozí teoretické znalosti, jako všechny praktické vědy. Ovšem je možno stát se strojníkem po dokončení technické školy, pak jsme strojnickým inženýrem; anebo strojníkem po vyučení, pak jsme strojnickým řemeslníkem. Stejně tak jsou na našem venkově magičtí řemeslníci, kteří provádějí podivuhodné kousky a léčí. Naučili se tomu přihlížením, jak to činí jejich učitelé. Lidé je obyčejně nazývají „čarodějové“ nebo „zaklínači“ a bojí se jich; ale na mou věru, zbytečně a neprávem.

Vedle těchto magických dělníků existují i badatelé, kteří znají teorii prováděných zjevů: to jsou inženýři magie; a k těm se tímto dílkem obracím.

Praktická magie je vědou užitou, vědou, jež užívá teoretických poznatků k vyvození praktických jevů.

Čeho tu praktik užívá? Své vůle. To je řídící princip, kočí soustavy.

Ale k čemu užívá této vůle?

Nikdy k působení na hmotu. Jinak by si vedl jako nevědomec, jako kočí, jenž sebou zmítá na kozlíku, láteří a chtěl by uvést do pohybu svůj kočár, když zanechal koně v konírně. Kočí působí na koně, a ne na kočár.

Již potřetí opakuji tuto všední pravdu, a během výkladu ji budu muset opakovat ještě častěji. Jednou z velkých zásluh okultní vědy je právě to, že rozhodla a stanovila, že duch nemůže působit přímo na hmotu; působí na prostředníka a tento prostředník, ne duch sám, působí na hmotu.

Praktik musí působit svou vůlí ne přímo na hmotu, ale na to, co stále hmotu přeměňuje, co v okultismu nazýváme tvárlivou (formační) úrovní hmotného světa, úrovní astrální.

Ve starověku bylo možno vyměřit magii jako „vědu o užití vůle k působení na přírodní síly“, neboť dnešní fyzické vědy patřily do jejího oboru a studující magie se učil užívat teplo, světlo a též elektřinu, jak ukazuje život rabbiho Jedechiela za Ludvíka Svatého.

Ale dnes je tento výměr příliš obsažný a neodpovídá představě, kterou si má okultista učinit o praktické magii.

Ovšem že jsou to síly přírodní, na něž nechává praktik svou vůli působit. Ale které síly to jsou?

Nejsou to síly fyzické, neboť ty dnes spadají do oboru inženýra, a ne praktického okultisty. Avšak nad těmito fyzickými silami jsou síly nadfyzické (hyperfyzické), jež se liší od sil fyzických jen tím, že jsou vyvozovány bytostmi živými a ne stroji. Nemluvíme tu však ani o vyzařování tepla, světla, ba ani o elektřině živých bytostí. To jsou síly zcela fyzické.

Baron Reichenbach již roku 1854 dokázal, že živoucí bytosti a některá magnetická tělesa vyzařují ve tmě výrony, viditelné pro zrak citlivých (senzitivních) osob. Tyto výrony byly pro Reichenbacha projevem neznámé síly, které dal jméno Od. Od té doby dr. Luys a plukovník de Rochas nezávisle na sobě odkryli různé projevy této síly. Úkaz potvrzený stovkami svědků z různých dob nás přivede na stopu našeho výměru.

V Indii jsou lidské bytosti vycvičené dlouholetým výcvikem k ovládání nadfyzických sil; nazýváme je fakíry. Jeden z běžných experimentů provozovaných fakíry, pokus, který mi během tří let potvrdilo několik hodnověrných osob a který byl již velmi často popsán, je tento.

Dáte fakírovi semeno, které jste si sami vybrali. Přinesete mu současně trochu země, kterou jste sami vyhrabali ve své zahradě, a vložíte zrno do této země, například na podlaze své jídelny. Fakír, až na lehký pruh látky zcela nahý, se posadí po orientálsku asi metr od vaší hromádky; upne zrak na hlínu a ponenáhlu zbledne a upadne do strnulosti, paže vztažené směrem k semeni (obr. 1). Moderní hypnotizér by řekl, že je v katalepsii. Je možno konstatovat, že se jeho tělo poněkud ochladí.

Fakír setrvá v této pozici hodinu nebo dvě. Než tato doba uplyne, vyroste bylina o metr až metr a půl. Pokračuje-li v pokusu, obalí se bylina během tří čtyř hodin květy a nasadí plody, které je později možno sníst.

To je krátký popis pokusu, o němž čtenáři jistě již někde četli. Co se tu vlastně dělo?

Fakírova vůle uvedla v činnost sílu, jež oživuje během několika hodin rostlinu, kterou bychom za rok sotva vypěstovali na stejný stupeň. Tato síla nemá pro člověka zdravých smyslů desatero jmen; nazýváme ji Život.

Ať je tato síla výsledkem či příčinou ústrojného pohybu – je to něco, co je nám prozatím lhostejné. Důležité je to, že fakírova vůle působila na život dřímající v rostlině, a nejen že uvedla tuto životní sílu do pohybu, ale zároveň jí dodala působivé činitele účinnější, než jsou ty, které jí zpravidla dodává příroda.

Stalo se tu snad něco nadpřirozeného? Ne! Byl to přirozený děj! Fakír provedl magický pokus, ale neprovedl nic, co by se protivilo pevným zákonům přírody.

Tím, že fakír působí na život rostliny, působí na její hmotu. Čím však působil na tuto životní sílu dřímající v rostlině? Naučení podávaná okultní vědou nám dovolují bez obavy odpovědět: svou vlastní životní silou, silou, která by v něm samém vyvolala zjevy, lékaři připisované vegetativnímu, organickému životu lidské bytosti.

Co uvádí badatele zvyklého na fyzické síly do zmatku, je okolnost, že by život mohl vystoupit z lidské bytosti a působit do dálky; ale i povrchní studium různých vyléčení provedených našimi moderními magnetopaty za posledních padesát let uvede badatele rychle na cestu, kterou zde naznačím.

Abych ještě jednou vyhověl své někdy snad pro čtenáře únavné choutce po porovnáních, budu ještě vypravovat drobnou kočovskou historku, týkající se fakíra a jeho pokusu.

Jak už víme, je možno přirovnat fakíra ke kočáru, jehož kočím je fakírova vůle, jeho koněm fakírova životní síla a jeho vozem fakírovo tělo (obr. 2-4).

Semeno je jiným kočárem, jehož vůz je příliš těžký pro ubohého, hubeného koně (život rostliny) a jehož kočí, příliš mladý a dosud nezkušený, na okamžik usnul.

Náš první kočár se potká s druhým. Kočí – fakír pomýšlí na útrapy a na dobu, kterou bude potřebovat ubohý koník, aby slezl strmý kopec, a je jat soustrastí. Vypřáhne svého koně, přitáhne ho ke druhému kočáru a vzbudí druhého kočího, jenž vezme do rukou uzdu, a sám se chopí udidel u hlavy koňů, jež pobízí svým hlasem.

Za pranepatrnou dobu (čtyři hodiny) je kopec (vývoj rostliny), jenž by byl za normálních okolností vyžadoval dlouhou dobu (rok), aby byl proběhnut, hravě překonán.

Pak přivede kočí (fakír) svého koně (život) zpět a zapřáhne jej znovu k vlastnímu povozu (svému tělu), jenž zatím zůstal nehybný na cestě (v katalepsii).

Pochopili jste působnost fakíra na rostlinu? Jestli ano, můžete soudit o úloze životní síly v magickém pokusu. Z toho všeho vyplývá, že silou, na niž působí vůle, je život. A prostřednictvím života, jejž ovládá lidská vůle, je člověk s to působit na život jiné bytosti, viditelné či neviditelné. Ale nepředbíhejme.

Nyní již mohu vymezit magii jako vědomé působení vůle na život. Ale definice dosud není úplná.

Vůle je síla, kterou nalézáme ve všech lidských bytostech. Avšak jak málo jich jen dovede správně užívat svou vůli! Nestačí jen mít vůli, je třeba i znalosti, jak ji uvést do pohybu; a jen výchova a výcvik dovolují dosáhnout podobného výsledku. Přidejme tedy k výrazu „vůle“ přívlastek „cvičená“, či lépe dynamizovaná (opatřená silou), jež naznačuje účinek výcviku.

Z druhé strany život, čili život všeobecný, připouští celou řadu výkladů a neoznačuje dost vztahů existujících mezi všemi přírodními silami. Rád bych řekl „životní síly“, ale tento výraz je obvyklý ve smyslu příliš lidském. Κ rozeznání sil, jimiž se zabývá magie, od sil fyzických, jej nazvu slovem, které na mne svolá blesky materialistických filosofů: síly živoucí. To je absurdní slovo, řeknou protivníci. Budsi, je však jasné a přesně odpovídá skutečnosti.

Pokusím se to dále dokázat.

Když vytřídím vyvozované prvky, obdržím jako konečnou definici toto: „Magie je užití dynamizované lidské vůle k rychlému vyvinutí živoucích sil přírody“.

Z této definice je zřejmý celý plán mého díla; plán, podle něhož bude muset postupovat ten, kdo chce ovládat magii.

Vidíme nejprve, že ploditelem prvotních prostředků činnosti, vůle a života, jenž je nositelem vůle, je člověk.

Budu se tedy zabývat studiem lidské bytosti, hlavně z psychologiekého (dušeslovného) hlediska.

Dále budu jednat o přírodě, jak ji chápou okultisté; o podporách a překážkách, s nimiž se tato lidská síla, řízená vůlí, v přírodě setkává.

Zde se pak pokusím o to, abych odůvodnil a ospravedlnil svůj bizarní výraz živoucí síly tím, že ukáži, jak může za daných okolností život působit jako síla zcela fyzická, sledující fyzické zákony – materializujeme-li (zhmotníme) jej, a jak naopak síla fyzická, náhle vyvinutá pod vlivem životního dynamismu, může působit tak, že projevuje stopy inteligence.

Z této dvojí hry, působení života na fyzické síly a působení fyzických sil na život, vyplývá celá schopnost působení mága na rostliny, živočichy a vůbec na všechny pomocníky, jichž požádá od přírody k podpoře své vůle, rovněž jako užití vlivu hvězd, jejichž vyzařování pokládá okultismus za živoucí sílu v plném smyslu slova.

Nepřipouštím si iluze o účinku, který mohou mít takováto studia na ducha badatelů, kteří už mají ustálené názory a pro něž dnešní věda dospěla k vrcholné mezi svého možného vývoje.

Tito badatelé prokázali svými rozbornými objevy lidstvu dost vynikajících služeb, aby měli právo být váženými. Jakýsi osudný zákon chce, aby vše, co zdá se vystupovat z obvyklého rámce rytiny, bylo předem odsouzeno na pranýř.

Proto se obracím k mladým, k těm, kdo se nebojí žádného tvrzení, žádné odvážlivosti, kdo cítí, že je na světě ještě cosi jiného než to,

čemu vyučují na vysokých školách a fakultách university. Těmto všem

pravím: Studujte pečlivě nauky podávané magií, přemýšlejte o nich a

nepřijímejte je než pod velice přísnou kontrolou experimentů. Budete

brzy povoláni ke studiu sil nadaných inteligencí, což vás oddálí od

studia vašich dosavadních mistrů právě tak, jako studium o přeměně sil

oddálilo vaše mistry od staré fyziky na počátku devatenáctého století.

Zvykněte si pohlížet chladně do tváře Neznámu, ať se vám představuje

v jakémkoliv tvaru, třeba ve tvaru klasického přeludu. Jestliže jste včera

přemohli klerikální bigotismus, nedejte se dnes přemoci bigotismem

vědeckým, stejně nebezpečným pod svým zdánlivě liberálním

povrchem. Hrdi na svoji svobodu, užívejte jí a naučte se být svými ve

všem, i v určování svých vědeckých názorů.

A teď, jestliže vás načrtnutý plán příliš nezaráží, pokračujme ve

studiu.

2. O člověku

Přehled anatomického, fyziologického a psychologického složení

člověka

Řekl jsem, že základem praktické magie je lidská bytost. Člověk je

ploditelem vůle, bez níž není možno na cokoliv vědomě působit.

Ačkoliv je-li snadné vyslovit hluboké slovo člověk, je velmi obtížné správně vědět, čemu toto slovo odpovídá. Chápu ohromný počet názorů, vzniklých o něm během těch několika tisíciletí, co lidé tento předmět rozebírají, tím více, čím víc mne tato otázka zajímá.

Provedu studii o člověku, pokud možno stručnou, ale obsažnou a přesnou. Toto studium nebude mít jiný účel, než připravit čtenáře, aby v dalším viděli poněkud jasněji: nesmím zapomenout, že píši elementární pojednání o poli působnosti magie, a ne pojednání o fyziologii nebo psychologii. Avšak samo složení lidské bytosti mne přinutí promluvit o některých základech fyziologie a psychologie, bez nichž by vše, co následuje, bylo temné a nepochopitelné.

Co je nejdříve nutno pochopit, je výraz „člověk“, jenž je souhrnným výrazem, který zahrnuje několik prvků podstatně odlišných, ač uveděných do jakési jednoty. Řekneme-li člověk, je to, jako bychom řekli příroda; člověk je pod svou zdánlivou jednoduchostí právě tak složitý jako příroda. Mým prvním úkolem bude pokud možno nejpřesněji oddělit součinitele, kteří skládají lidskou bytost, pak se budu snažit o určení vzájemných vztahů těchto součinitelů; konečně skončím pozorováním pojítek těchto součinitelů s činiteli jinými, s nimiž může lidská bytost vejít do vztahu.

První obtíží, která se zde naskýtá, je pojmout přesně ne to, co je člověk, ale naopak to, co člověkem podstatně není, ač to označujeme jeho jménem.

Spánek nám k tomu podá možnost velmi důležitého pozorování.

Tady se nám zdá, že se člověk dělí na dvě části; srdce bije, plíce vdechují a vydechují vzduch; krev obíhá, a přece lidská bytost není schopna ani lásky ani nenávisti, hněvu ani slitování, neboť ta část, jež zpravidla pociťuje tyto city nebo projevuje tyto vášně, nyní odpočívá, spí. – Vidíme tu část lidského ústrojí, jež pokračuje ve svých úkonech, a část, jejíž úkony jsou zastaveny. – Kde je v této chvíli pravý člověk? Je jím část, která spí, nebo část, která bdí?

Prostý lidský rozum jednomyslně odpoví: ve spánku člověk spí. Není to tudíž člověk, jenž vykonává své takzvané ústrojné (organické) funkce. Rozhodně ne!

To, co zveme člověkem, je nadáno schopností cítit, myslit a chtít. Toto spí ve spánku, a to, co zůstává bdělým je cosi jiného, něco, jež nezávisí na našem vědomí a přejímá udržování ústrojných pohybů. Lékaři nazývají toto cosi životem vegetativním nebo organickým, filosofové je obecně zvou „bezvědomým“ (bezvědomé nebo podvědomé, 1'inconoscient); je to strojovitá, téměř mechanická součástka lidské bytosti. Nazvu to třeba lidský stroj, čili člověk-stroj; ale toto není pravý člověk, jejž chápeme jako nadaného vědomím a hlavně svobodnou vůlí. Κ tomuto bodu se ještě vrátím. Prozatím si dobře všimněme tohoto základního rozlišení mezi součástí člověka schopnou usnutí a probuzení a součástí, jež nikdy neusíná, aspoň ne na delší dobu, leda až ve smrti.

Avšak tyto dvě součásti jsou v životě pevně spojeny a z tohoto spojení následuje řada zjevů, které potřebujeme nezbytně znát.

Probuzený člověk nám dá příležitost odkrýt nový zjev své bytosti.

Nechrne stranou čistě ústrojnou, mechanickou část lidské bytosti a zabývejme se člověkem inteligentním.

Položili jste si někdy otázku, proč dítě, které je člověkem v období vývoje, bije nábytek, o nějž se narazilo?

Pozorovali jste, že pohnutka vždy nutí udeřeného člověka, aby sám udeřil.

Hle pruského vojína. Dostane od svého důstojníka políček – jeho první pohnutka jistě bude, aby toto příkoří vrátil jeho původci: vojínova ruka bude postižena prudkým popudem (impulsem) nutícím ji k příslušnému pohybu. Tento pohyb je téměř bezvolný a byl by proveden takřka s nezbytnou nutností, kdyby nebylo toho, čemu říkáme rozum. Ale v okamžiku, kdy vojínova ruka podléhá nucenému popudu, jenž by vznikl, představí se jeho duchu pomyšlení na kázeň, na povinnost trpné poslušnosti a hlavně na válečný soud a na smrt, a nový popud, tentokrát vědomý, zarazí snahu prvního hnutí, jež nebylo rozváženo.

Můžeme tedy vykonat něco bez rozvahy, nebo s rozvahou, popudem prostým, surovým, brutálním, nebo popudem vědomým. Co z toho plyne?

Zdá se, že to naznačuje, že mimo bytost vědomou a rozumnou, člověka, jenž svá rozhodnutí zvažuje, je v nás ještě cosi jiného, cosi, jež jedná náhle a bezprostředně. Byli bychom tak nuceni připustit mimo vědomí a vůli ještě nového součinitele působnosti. Odpovídá to nějaké skutečnosti? Opravdu nechci psát pojednání o psychologii, co



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist