načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Základní kurz latiny I – Jana Mikulová

Základní kurz latiny I

Elektronická kniha: Základní kurz latiny I
Autor: Jana Mikulová

– Učebnice je určena začátečníkům, kteří mají zájem o studium latiny. Je rozdělena do 24 lekcí. Každá lekce obsahuje výklad gramatiky, slovní zásobu, cvičení a od 7. lekce dále i krátký upravený text. Součástí gramatických výkladů jsou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  272
+
-
9,1
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Masarykova univerzita
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 402
Rozměr: 24 cm
Úprava: 2 sv.
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Latina
Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Masarykova univerzita, 2013-2014
ISBN: 978-80-210-7039-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Učebnice je určena začátečníkům, kteří mají zájem o studium latiny. Je rozdělena do 24 lekcí. Každá lekce obsahuje výklad gramatiky, slovní zásobu, cvičení a od 7. lekce dále i krátký upravený text. Součástí gramatických výkladů jsou praktické postupy a návody pro překlad. Kniha obsahuje množství cvičení, která jsou zaměřena nejen na zvládnutí základních tvarů, ale i na pochopení souvislostí a gramatického systému latiny. K jednotlivým lekcím je k dispozici rovněž e-learningová cvičebnice s klíčem, přístupná on-line, která umožňuje samostatné procvičování vybraných jevů.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dílo bylo vytvořeno v rámci projektu „Inovace studijních oborů Ústavu klasických studií

FF MU (Inovace ÚKS)“, reg. č. CZ.1.07/2.2.00/15.0227 Operační program Vzdělávání

pro konkurenceschopnost, řešeného v letech 2010–2013.

Odborně posoudily:

Mgr. Ľudmila Buzássyová, PhD.

PhDr. Dana Slabochová, CSc.

© 2014 Jana Mikulová

© 2014 Masarykova univerzita

ISBN 978-80-210-7707-2 (online : pdf)

ISBN 978-80-210-7039-4 (brožovaná vazba)


Obsah

PřeDMlUVa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

ÚVODNí leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

latina jako jazyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Výslovnost, abeceda, přízvuk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

1. Výslovnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

2. Přízvuk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .13 latina a její gramatika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .13

1. Úvod do deklinace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .14

2. Úvod do konjugace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .16

1. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .20

1. Substantiva 1. deklinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .20

2. Předložky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .22 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .24 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .25 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .27

2. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .28

1. Slovesa 1. konjugace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .28 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .33 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .35 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .40

3. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .41

1. Substantiva 2. deklinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .41

2. adjektiva 1. a 2. deklinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .43 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .46 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .48 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .55

4. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .56

1. Sloveso sum, esse a jeho složeniny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .56

2. adverbia od adjektiv 1. a 2. deklinace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .59 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .61 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .63 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .69

5. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .70

1. Slovesa 2. konjugace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .70 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .72 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .74 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .78

ZáKlaDNí KUrZ laTINY I

6. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .79

1. Substantiva 3. deklinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .79 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .85 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .87 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .93

7. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .94

1. Slovesa 3. a 4. konjugace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .94 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .99 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

8. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110

1. Deponentní slovesa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110

2. Příslovečné určení času . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .112 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122

9. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

1. adjektiva 3. deklinace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .123

2. Participium prézentu aktiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142

10. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143

1. adverbia od adjektiv 3. deklinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143

2. Zájmena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143

3. Genitiv a dativ přivlastňovací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160

11. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

1. Vazba dvou akuzativů a nominativů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .161

2. akuzativ s infinitivem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .163 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .167 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179

12. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

1. Substantiva 4. deklinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

2. Substantiva 5. deklinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182

3. Ukazovací zájmena hic, iste, ille, ipse . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183

4. Vazba místních jmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185

Obsah

Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201

13. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202

1. Tázací a vztažná zájmena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202

2. Vztažné věty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204

3. Spojka quod „protože“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205

4. Zájmenná adjektiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205

5. Záporná zájmena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220

14. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

1. Stupňování adjektiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

2. Stupňování adverbií. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .225

3. Vyjádření srovnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242

15. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243

1. Konjunktiv prézentu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259

16. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260

1. Konjunktiv imperfekta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274

17. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275

1. Konjunktiv prézentu a imperfekta ve větách vedlejších . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291

18. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292

1. Indikativ perfekta aktiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 303

ZáKlaDNí KUrZ laTINY I

19. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304

1. Indikativ perfekta pasiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 310 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316

20. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317

1. Číslovky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 328 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337

21. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338

1. Participium spojité . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338

2. ablativ absolutní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .339 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 345 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355

22. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356

1. Indikativ plusquamperfekta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356

2. Indikativ futura II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 357

3. Použití indikativu plusquamperfekta a futura II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .361 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 363 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372

23. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373

1. Participium futura aktiva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .373

2. Supinum I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 375

3. Genitiv podmětový a předmětový. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .376 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384

24. leKCe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385

1. Infinitivy perfekta a futura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390 Cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392 Živá slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400

POUŽITá a DOPOrUČeNá lITeraTUra. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .401


7

Předmluva

Předmluva Učebnice Základní kurz latiny je určena zejména oborovým studentům latiny, ale i studentům jiných filologických oborů a všem, kteří chtějí systematicky zvládnout základy latinského jazyka. Je zaměřena zejména na morfologii, ale obsahuje rovněž vybrané syntaktické jevy. První díl je rozdělen do 24 lekcí, jimž předchází úvodní kapitola věnovaná výslovnosti, terminologii a gramatickým kategoriím v  latině. Každá lekce začíná gramatikou, následuje slovní zásoba a cvičení. Ve výkladech se v co největší míře používá terminologie používaná ve školní výuce češtiny a terminologie obvykle používaná v českých učebnicích latiny. řazení gramatických jevů bylo zvoleno tak, aby začátečníci postupovali od jednodušších jevů ke složitějším. Pokud je to možné, po lekci s obtížnější gramatikou následuje gramatika jednodušší, aby si studenti mohli znalost gramatiky předchozí lekce lépe upevnit.

Některé gramatické jevy, které obvykle působí studentům potíže, jsou v gramatických výkladech rozepsány formou návodů a postupů pro překlad. V sekci Tipy je upozorněno na souvislosti s jinými jevy, na podobnost s jinými tvary apod. Cílem je poskytnout studentům materiál vhodný nejen pro práci ve výuce, ale i pro samostatné studium. Některé lekce obsahují rovněž sekci Rozšíření, která je určena zájemcům o podrobnější informace. Po gramatickém výkladu následuje slovní zásoba a cvičení. Na konci každé lekce jsou tzv. Živá slova, tedy slovní spojení, zkratky, rčení a citáty, které se používají i v současnosti. Na 1. díl navazuje 2. díl, který je uspořádán stejným způsobem jako díl první.

Slovní zásoba je tvořena zejména výrazy, které se obvykle vyskytují v próze klasického období. lekce obsahují cvičení různého typu a obtížnosti. Zpočátku se jedná o uměle vytvořené věty, které umožňují osvojit si základní gramatické struktury na jednoduchých příkladech. Postupně jsou stále ve větší míře zařazovány věty z originálních textů, které studentům poskytnou první vhled do autentických textů. Zkratky antických autorů a děl jsou převzaty z Thesauru linguae Latinae, úprava originální věty je naznačena slovem „podle“. Ve cvičeních jsou studentům cíleně předkládány také úkoly, které vyžadují hlubší pochopení probírané gramatiky a schopnost přesně odlišovat jednotlivé tvary. Učebnice si totiž klade za cíl nejen představit gramatiku latiny, ale i rozvíjet systémové a logické myšlení. Od 7. lekce dále jsou zařazovány upravené originální texty, doplněné o úkoly zaměřené na práci s textem a jeho pochopení. Volbou typu cvičení lze přizpůsobit obtížnost učebnice pro konkrétního studenta nebo skupinu studentů.

Doufám, že Vám učebnice umožní nahlédnout do systému jazyka, který je sice tzv. „mrtvý“, ale který žije v evropské kultuře stále dál a je důležitou součástí evropské historie a kulturního dědictví.

Jana Mikulová


8

ZáKlaDNí KUrZ laTINY I

Děkuji všem, kteří svými připomínkami přispěli k  současné podobě učebnice. Odpo

vědnost za všechny případné chyby a nedostatky je na mojí straně.


9

Úvodní lekce

Úvodní lekce

Latina jakO jazyk

latina je indoevropský jazyk a patří do skupiny tzv. italických jazyků. Indoevropské obyvatelstvo přišlo do Itálie na přelomu 2. a 1. tisíciletí. latina byla původně jazykem obyvatel oblasti kolem říma, která se nazývá latium. Společně s expanzí říma se rozšířila nejen po apeninském poloostrově, ale také na řadu dalších území, např. na území dnešní Francie nebo Španělska. Zejména v západní části římské říše postupně překryla jazyky původních obyvatel. Z latiny vznikly na těchto územích románské jazyky. Ve východních částech římské říše se většinou neprosadila, protože zde měla pevné místo řečtina, která byla jazykem vyšší kultury a vzdělanosti.

Zejména ve středověku byla latina jazykem vzdělanosti, církve a kultury. Postupně se vedle ní začaly prosazovat národní jazyky, některá díla (např. vědecká) se však latinsky psala i v novověku.

Během dlouhé historie se latina jako jazyk proměňovala. rozlišuje se několik období jejího vývoje, která v hrubých rysech odpovídají obdobím v historii literatury. Dělení je však pouze přibližné, protože hranice mezi jednotlivými obdobími nejsou ostré.

 archaická latina: od počátků (první nápisy pochází ze 7. stol.) do 1. stol. př. Kr.

 Klasická latina: 1. stol. př. Kr. až období kolem přelomu letopočtu.

 latina stříbrného období: od konce klasického období přibližně do roku 200 po Kr.

 Pozdní latina: přibližně od roku 200 po Kr. až do období konstituování středověké

latiny (konvenčně se umisťuje na přelom 8. a 9. stol.).

Systém gramatických pravidel klasické latiny je do jisté míry abstrakcí vytvořenou na základě úzu klasických autorů, která byla později předávána prostřednictvím gramatik. I v klasických textech lze totiž najít odchylky od systému pravidel. Jejich znalost je však nezbytným základem a referenčním rámcem pro studium latiny jiných období.

VýsLOVnOst, abeceda, PřízVuk

latinská abeceda vychází z  řecké alfabety. Písmo se do říma dostalo prostřednictvím etrusků. 1. Výslovnost Výslovnost latiny používaná ve většině škol v České republice je tzv. středověká, zakládá se tedy na výslovnosti latiny ve středověku (např. Cicero se čte jako [cicero]).

Ve většině evropských zemí se však uplatňuje tzv. výslovnost restituovaná, která se snaží co nejvíce se přiblížit předpokládané výslovnosti v  období klasické latiny (např. Cicero se čte jako [kikero]).

ZáKlaDNí KUrZ laTINY I

Přednostně se budeme věnovat středověké výslovnosti, ve výkladu však bude upo

zorněno na nejdůležitější rozdíly s výslovností restituovanou.

V latině jsou stejně jako v češtině samohlásky (vokály), dvojhlásky (diftongy) a sou

hlásky (konsonanty). 1.1 Vokály latina má 5 krátkých a 5 dlouhých vokálů, které se vyslovují stejně jako v češtině. Délka se zapisuje vodorovnou čárkou nad vokálem.

a ā e ē i ī o ō u ū

Délky se však objevují pouze v  učebnicích či školních čítankách. římané délky nezaznamenávali, a proto nejsou uvedeny ani v  edicích originálních textů. Pokud je nutné zdůraznit, že je některý vokál krátký, napíše se nad něj oblouček, např. ă. Měkké „i“ se v sousedství jiného vokálu vyslovuje jako [j] nebo [ij] (např. Italia [Italija]). Mezi dvěma vokály se vyslovuje jako [jj] (např. maior [majjor] „větší“). Měkké „i“ neměkčí výslovnost předchozího d, t, n, skupiny di, ti, ni se tedy vyslovují tvrdě [dy], [ty], [ny]. Tvrdé „y“ se objevuje pouze ve slovech přejatých z řečtiny a nepatří do základního souboru latinských vokálů. 1.2 diftongy Klasická latina má tyto diftongy:

diftong

středověká

výslovnost

restituovaná

výslovnost

příklad (stř. výslovnost)

ae [é] [ae / ai] maestus [méstus] „smutný“

oe [é] [oe / oi] poena [péna] „trest“

au [au] [au] aurum [aurum] „zlato“

eu [eu] [eu] eheu [eheu] „ach“ Diftong eu se neobjevuje příliš často. Nemá-li se ae nebo oe vyslovovat jako dvojhláska, naznačuje se tato skutečnost pomocí znaku ē nebo ë, tedy aë, aē (např. aēr [aér] „vzduch“) a oē, oë (např. poēta [poéta] „básník“). Často se jedná o slova řeckého původu. 1.3 konsonanty latina má méně konsonantů než čeština, chybí jí zejména č, š, ž, dž, ř, ň. Mnoho latinských konsonantů vyslovujeme stejně jako v češtině: b, d, g, p, f, m, n, l, r. Mezi konsonanty, které se buď vyslovují odlišně, nebo je třeba k nim doplnit další komentář, patří:

Úvodní lekce

Konsonant h Konsonant -h- sice vyslovujeme stejně jako v češtině, v klasické latině se však pravděpodobně vyslovoval velmi slabě, jen jako určitý přídech. Konsonant v Konsonant -v- je ve středověké výslovnosti stejný jako české (labiodentální) [v], kdežto v restituované výslovnosti se vyslovuje obouretně, podobně jako anglické w. V klasické latině se -u- a -v- zapisovalo stejně pomocí znaku V. V  moderních edicích klasických textů se někdy naopak používá společný znak -u-. Konsonanty x a s  Konsonanty x a s se vyslovují nezněle [ks], [s]. Ve středověké výslovnosti však skupina ex následovaná vokálem získává znělost a vyslovuje se jako [gz] (např. exemplum [egzemplum] „příklad“). Konsonant s mezi dvěma vokály se stává znělým [z] (např. nāsus [názus] „nos“). V restituované výslovnosti zůstávají i v těchto případech oba konsonanty neznělé. Skupina su a ngu Skupina su a ngu se před vokálem vyslovuje jako [sv] a [ngv] (např. suāvis [svávis] „sladk ý “, lingua [lingva] „jazyk“), v restituované výslovnosti jako [sw] a [ngw]. Skupina qu Skupina qu se vyslovuje jako [kv] (např. quis [kvis] „kdo“), v  restituované výslovnosti jako [kw]. Po písmenu q v latině vždy následuje -u-, q nikdy nemůže stát samostatně bez -u-. Konsonant c Konsonant c se vyslovuje jako:

[k]

■ před a, o, u

causa [kauza] „důvod“, cōnsul [kónzul] „konzul“, cūra [kúra] „péče“

■ na konci slova

sīc [sík] „tak“

■ před jiným

konsonantem

facta [fakta] „činy, skutky“

[c] před e, i, ae, oe Cicero [Cicero], caelum [célum] „nebe“, coepī [cépí] „začal jsem“

Ve zdvojeném -cc- se první -c- vždy vylovuje jako [k] (následuje za ním konsonant). Výslovnost druhého -c- závisí na následující hlásce:

 accūsō [akúzó] „obviňuji“;

 ecce [ekce] „ejhle, hle“.

V restituované výslovnosti se všechna c vyslovují jako [k] (např. Cicero [Kikero], Caesar [Kaesar]). Písmeno k se v  původní latinské slovní zásobě vyskytuje pouze ve slovech Kalendae „kalendy, první den v měsíci“ a Kaeso „Kaeso“ (vlastní jméno).

12

ZáKlaDNí KUrZ laTINY I

Skupina ti

Následuje-li po skupině -ti- vokál nebo diftong, vyslovuje se jako [ci] (např. dīvitiae

[dývicié] „bohatství“).

Výslovnost [ty] zůstává zachována v těchto případech:

 -i- ve skupině -ti- je dlouhé a přízvučné (viz níže), např. tōtīus [tótýus] „celého“;

 skupina -ti- následuje po s, t, x, např. ōstium „ústí“;

 skupina -ti- se vyskytuje ve slově řeckého původu, např. tiārās „tiára, pokrývka

h l a v y “.

V restituované výslovnosti se -ti- vždy vyslovuje jako [ty].

Konsonanty řeckého původu

Ve slovech přejatých z řečtiny se mohou objevit tyto konsonanty:

 z: vyslovuje se jako [z], např. zōna [zóna] „pás, opasek“;

 ph: vyslovuje se jako [f ], ačkoliv původně se jednalo o p s přídechem (s určitým

náznakem hlásky h), např. philosophia [filozofia] „filozofie“;

 th: vyslovuje se jako [t], např. theātrum [teátrum] „divadlo“;

 rh: vyslovuje se jako [r], např. rhētor [rétor] „řečník“.

Mezi aspirované konsonanty (tj. s přídechem) patří také ch [kh], které se však vyslovuje

jako [ch].

V restituované výslovnosti se u ph, th, ch a rh zachovává výslovnost s přídechem, tedy

[ph], [th], [kh], [rh].

1.4 Odlišnosti mezi českou a středověkou latinskou výslovností

středověká výslovnost příklad

ae [é] maestus

oe [é] poena

oë / oē [oe] poēta

c + a, o, u, konsonant [k] causa, cōnsul, cūra, facta

c + e, i, ae, oe [c] Cicero, caelum, coepī

c na konci slova [k] sīc

ti ti + vokál, diftong [ci] dīvitiae

tī [ty] tōtīus

s, t, x + ti [ty] ōstium

su su + vokál / diftong [sv] suāvis

ngu ngu + vokál / diftong [ngv] lingua

qu [kv] quis

ex ex + vokál [egz] exemplum

s vokál + s + vokál [z] nāsus

ph [f ] philosophia

th [t] theātrum

rh [r] rhētor

Úvodní lekce

2. Přízvuk Zatímco v češtině je přízvuk na první slabice, v latině může být na různých slabikách. Přízvuk se v latině běžně nezapisuje, je-li třeba ho naznačit či zdůraznit, používá se čárka (např. é, ḗ). Důležitým faktorem pro pozici přízvuku v  latině je délka slabik. Slabika může být dlouhá:

 přirozeně: obsahuje dlouhý vokál nebo diftong, např. caelum „ n e b e “, nātūra

„příroda“;

 pozicí: je uzavřena skupinou dvou nebo více konsonantů (x se počítá za dva

konsonanty, qu za jeden, h se za konsonant nepočítá), např. laudantur „jsou

chváleni“.

Výjimkou z druhého pravidla je tzv. skupina mūta cum liquidā, tj. skupina, kde na prvním místě stojí p, b, d, t, c, g a na druhém r, l, např. tenebrae „tma“. Tyto slabiky jsou v  klasické próze pokládány za krátké, v  poezii mohou být krátké i dlouhé (tzv. syllaba anceps „obojetná slabika“). V  přízvukování latinských slov se uplatňuje tzv. penultimové pravidlo (tj. pravidlo předposlední slabiky).

 Je-li předposlední slabika dlouhá nebo jedná-li se o dvouslabičné slovo, je na ní

přízvuk (např. ómnēs „všichni“, monḗtur „je napomínán“, conténdō „zápasím“,

laudantur „jsou chváleni“).

 Je-li předposlední slabika krátká, je přízvuk na třetí slabice od konce (např. fḗmina

„žena“).

Jednoslabičná slova mají přízvuk v případě, že se nejedná o příklonky (slova bez přízvuku, která se opírají o předchozí slovo, např. některé spojky -que „ a“, -ve „nebo“). Z hlediska přízvuku jsou příklonky pokládány za součást slova, o které se opírají. Slovo sérvam „otrokyni (4. pád)“ má např. přízvuk na první slabice, s příklonkou -que se stane trojslabičným slovem s  přízvukem nad předposlední slabikou servámque, která je dlouhá pozicí.

Latina a její gramatika

latina je velmi blízká češtině ve způsobu, jakým vyjadřuje vztahy mezi jednotlivými členy věty.

Jména (podstatná, přídavná, zájmena) a některé číslovky se skloňují a slovesa časují. Tento systém je doplněn předložkami a dalšími slovy s gramatickou funkcí. Díky tomu nemá latina pevně daný slovosled ani nemusí povinně vyjadřovat podmět věty (jako např. angličtina).

V latině dnes obvykle rozeznáváme deset slovních druhů, římští gramatici však používají jiné dělení a uvádí jiné počty slovních druhů (podstatná a přídavná jména řadí např. do jednoho slovního druhu „jméno“, jako samostatný slovní druh uvádí „příčestí“

ZáKlaDNí KUrZ laTINY I

apod.). latinské názvy některých slovních druhů z  nich jsou běžnou součástí mezinárodní lingvistické terminologie.

český název latinský název lingvistický termín

podstatné jméno nōmen substantīvum substantivum

přídavné jméno nōmen adiectīvum adjektivum

zájmeno prōnōmen pronomen

číslovka numerāle

sloveso verbum verbum

příslovce adverbium adverbium

předložka praepositiō prepozice

spojka coniūnctiō

částice partikule

citoslovce interiectiō interjekce Příslovce a po nich následující slovní druhy patří mezi neohebná slova. Neskloňují se také některé číslovky. Příslovce se však mohou stupňovat (srov. české „dobře – lépe – nejlépe“). Substantiva se dělí do pěti tříd, tzv. deklinací, a slovesa do čtyř tříd, tzv. konjugací. Každá z těchto tříd má svůj způsob skloňování nebo časování. K  prvním třem deklinacím substantiv patří také adjektiva. Zájmena mají své vlastní skloňování, které se však podobá skloňování substantiv a adjektiv. Jména a slovesa jsou charakterizována tzv. gramatickými kategoriemi, mezi které patří např. rod, číslo, pád, čas, způsob atd. 1. Úvod do deklinace latina má šest pádů, dvě čísla a tři rody. Jejich názvy jsou rovněž součástí mezinárodní terminologie. Pád (cāsus)

1. pád cāsus nōminātīvus nominativ nom.

2. pád cāsus genitīvus genitiv gen.

3. pád cāsus datīvus dativ dat.

4. pád cāsus accūsātīvus akuzativ ak.

5. pád cāsus vocātīvus vokativ vok.

6. pád cāsus ablātīvus ablativ abl.

latinský ablativ se do češtiny překládá nejčastěji českým 6. pádem (tzv. lokálem)

a  7. pádem (tzv. instrumentálem). Používání pádů v  latině a češtině je často podobné, mezi oběma jazyky však jsou i odlišnosti.

Úvodní lekce

Číslo (numerus)

jednotné numerus singulāris singulár sg.

množné numerus plūrālis plurál pl. Rod (genus)

mužský genus māsculīnum maskulinum m.

ženský genus fēminīnum femininum f.

střední genus neutrum neutrum n. 1.1 substantiva Substantivum je ve slovníku zapsáno v této podobě:

fēmina, ae, f. žena

nominativ singuláru zakončení genitivu singuláru rod význam Všechny uvedené údaje jsou nezbytné pro práci s  latinským substantivem a nelze je odvodit. Je proto nutné se je naučit nebo je vyhledat ve slovníku. latinská substantiva se dělí do pěti deklinací. Základním kritériem však není rod, jak je tomu v češtině, ale zakončení tzv. kmene na určitý vokál nebo na konsonant. Z praktického hlediska je pro zařazení k deklinaci rozhodující zakončení

1

genitivu singuláru,

které je uvedeno ve slovníku.

1. deklinace 2. deklinace 3. deklinace 4. deklinace 5. deklinace

genitiv singuláru -ae -ī -is -ūs -ēī / -eī

zakončení kmene -ā- -o- konsonant / -i- -u/ū- -e/ē

Případné odchylky v  genitivu se mohou vyskytnout u slov přejatých z  řečtiny (viz 12. lekce). Nominativ není pro zařazení do deklinace spolehlivým vodítkem. Slova se stejně zakončeným nominativem mohou totiž patřit do různých deklinací, např.:

servus, ī, m. „otrok“ 2. deklinace

corpus, oris, n. „tělo“ 3. deklinace

exercitus, ūs, m. „vojsko“ 4. deklinace

Každá deklinace má svůj vzor nebo svoje vzory pro skloňování, viz příslušné lekce. 1 Termín zakončení se v této učebnici používá v případě, že koncovka není díky hláskové změně dobře patrná nebo je z didaktického hlediska vhodné připojit ke koncovce i kmenový vokál apod. Např. koncovka genitivu singuláru 1. deklinace je -ī, které se změnilo na -e. Před ním předchází kmenový vokál -a-. Pro osvojení skloňování je vhodné učit se celé zakončení -ae, které je z  těchto důvodů také v  přehledových tabulkách graficky odděleno.

ZáKlaDNí KUrZ laTINY I

Tvary jednotlivých pádů se vždy vytváří tak, že se od genitivu singuláru odtrhne genitivní zakončení (např. fēmin-ae > fēmin-). K vzniklému tvaru se pak přidávají jednotlivá zakončení dalších pádů. 1.2 adjektiva latina má dva typy adjektiv, které se označují podle deklinace, k níž patří a podle níž se skloňují:

 adjektiva 1. a 2. deklinace;

 adjektiva 3. deklinace. Ve slovníku jsou uvedeny dva nebo tři tvary, které odpovídají zakončením pro jednotlivé rody, případně pády (např. bonus, a, um „dobrý“, brevis, e „krátký“). adjektiva 1. a 2. deklinace jsou ve slovníku zakončena na -us, -a, -um (např. bonus, a, um „dobrý“) nebo -er, -(e)ra, -(e)rum (např. pulcher, chra, chrum „krásný“). Ostatní adjektiva patří do 3. deklinace. Čtvrtá a pátá deklinace adjektiva nemají. adjektiva se stejně jako v  češtině shodují v  rodě, čísle a pádě se jménem, ke kterému náleží. 1.3 zájmena Zájmena vykazují ve skloňování určité zvláštnosti, a proto je nelze zařadit k žádné deklinaci. Jedná se o různorodou skupinu, viz jednotlivé lekce. 2. Úvod do konjugace 2.1 gramatické kategorie latinské sloveso má gramatické kategorie osoby, čísla, způsobu, času, vidu a rodu. Těmito kategoriemi jsou v plném rozsahu charakterizována slovesa v určitém tvaru (verba fīnīta) a částečně také slovesa v neurčitém tvaru (verba īnfīnīta), která se rovněž označují termínem jmenné tvary slovesné (např. infinitiv, participium, gerundivum).

Termíny spojené s  gramatickými kategoriemi slovesa jsou rovněž součástí mezinárodní terminologie. Osoba (persōna) latina má 3 osoby, které nemají speciální označení:

1. os.

2. os.

3. os. Číslo (numerus)

jednotné numerus singulāris singulár sg.

množné numerus plūrālis plurál pl.


17

Úvodní lekce

Způsob (modus)

oznamovací modus indicātīvus indikativ ind.

„spojovací“ modus coniunctīvus konjunktiv konj.

rozkazovací modus imperātīvus imperativ imp.

latina nemá podmiňovací způsob (tzv. kondicionál), ale na rozdíl od češtiny má kon

junktiv, který má řadu různých funkcí (vyjadřuje přání, zákaz, pobídku, podmínku, ...). Čas (tempus) a vid (aspekt) Vid se v latině vyjadřuje jinak než v češtině. rozeznává se vid perfektivní, který vyjadřuje dokončenost dějů, a vid imperfektivní, který vyjadřuje nedokončenost dějů. Vid je spojen s tvary pro čas a tvoří společně časovo-vidový systém.

2

Pro potřeby základního

kurzu se bude používat termín čas a na vidové charakteristiky bude poukázáno ve výkladech o perfektu a imperfektu.

přítomný praesēns prézens préz.

„souminulý“ imperfectum imperfektum impf.

minulý perfectum perfektum pf.

předminulý plusquamperfectum plusquamperfektum plpf.

budoucí futūrum prīmum futurum i fut. i

předbudoucí futūrum secūndum / exāctum futurum ii fut. ii Prézens, imperfektum, perfektum a plusquamperfektum se vyskytují v indikativu i konjunktivu, futurum I a II pouze v indikativu. Rod (genus)

činný genus āctīvum aktivum akt

trpný genus passīvum pasivum pas. 2.2 jmenné tvary slovesné Jmenné tvary slovesné jsou odvozeny od sloves, ale nemají tvary pro jednotlivé osoby. Mohou mít také vlastnosti typické pro jména, některé z nich se mohou např. skloňovat. Mezi jmenné tvary slovesné patří:

infinitiv īnfīnītīvus infinitiv inf.

příčestí participium participium ptc.

gerundivum gerundīvum gerundivum gerv.

gerundium gerundium gerundium ger.

supinum supīnum supinum sup.

Gerundivum, gerundium a supinum čeština nemá, a proto pro ně neexistují ani česká označení. 2 Otázka vidu v  latině byla předmětem mnoha diskusí, v  nichž se vyskytovaly velmi rozdílné názory o existenci vidu v latině a jeho povaze. Podobnější výklad o vidu však přesahuje rámec této učebnice.

ZáKlaDNí KUrZ laTINY I

Participia má latina celkem tři: participium prézentu aktiva, participium perfekta pasiva a participium futura aktiva. Participia, gerundivum a gerundium se skloňují. latina má supinum I a II, obě jsou nesklonná. Infinitiv (īnfīnītīvus)

infinitiv īnfīnītīvus infinitiv inf. latina má celkem šest infinitivů:

infinitiv prézentu aktiva infinitiv prézentu pasiva

infinitiv perfekta aktiva infinitiv perfekta pasiva

infinitiv futura aktiva infinitiv futura pasiva

2.3 určení slovesného tvaru Určujeme-li slovesný tvar, řadíme obvykle gramatické kategorie následujícím způsobem: osoba – číslo – způsob/označení jmenného tvaru slovesného – čas – rod, např.:

laudō: 1. osoba singuláru indikativu prézentu aktiva, zkráceně 1. os. sg. ind. préz. akt. 2.4 struktura slovníkového hesla Sloveso je ve slovníku obvykle uvedeno v této podobě:

laudō, āre, āvī, ātum chválit

1. os. sg. ind.

prézentu aktiva

infinitiv 1. os. sg. ind.

perfekta aktiva

supinum význam

chválím chválit pochválil jsem není český ekvivalent,

překládá se infinitivem

Některá slovesa nevytvářejí všechny tvary, na místě chybějícího tvaru se píše po - mlčka —.

Někdy je na konci slovesné řady uveden ještě tvar zakončený na -ūrus (jedná se o par

ticipium futura aktiva). Bývá to zejména v případě, že od slovesa není doloženo supinum nebo participium perfekta pasiva, od nichž se tento tvar tvoří, např. vīvō, ere, vīxī, —, victūrus „ ž í t “. Všechny údaje uvedené ve slovníku jsou nutné pro správné časování či překlad slovesného tvaru. Nelze je odvodit, a proto je nutné se je naučit nebo je vyhledat ve slovníku. 2.5 dělení do konjugací latinská slovesa se dělí do čtyř konjugací podle zakončení kmene na určitý vokál nebo na konsonant. Příslušnost ke konjugaci lze poznat podle zakončení prvních dvou tvarů uvedených ve slovníku (tj. 1. osoby indikativu prézentu aktiva a infinitivu prézentu aktiva).

Úvodní lekce

1. konjugace 2. konjugace 3. konjugace 4. konjugace

1. os. sg. ind. préz. akt. -ō -eō -ō / -iō -iō

infinitiv préz. akt. -āre -ēre -ere -īre

příklad laudō, āre

„chválit“

moneō, ēre

„napomínat“

legō, ere „číst“

capiō, ere „chytat“

audiō, īre

„slyšet“

Jak je patrné z  tabulky, 2. konjugace má v  1. osobě -eō a v  infinitivu dlouhé -ē- (-ēre), kdežto 3. konjugace má v první osobě -ō nebo -iō a v infinitivu krátké -e- (-ere). 4. konjugace se od sloves 3. konjugace zakončených na -iō liší infinitivem na -īre. 2.6 Prézentní a perfektní systém Slovesné tvary lze rozdělit do dvou velkých skupin, na tvary tvořené od prézentního kmene (prézentní systém) a na tvary od perfektního a supinového kmene (perfektní systém). Prézentní systém je ve slovesné řadě zastoupen prvními dvěma tvary, perfektní dalšími dvěma (tj. perfektem a supinem). Podoba perfekta a supina může být u některých sloves odlišná, např.:

scrībō, ere || scrīpsī, scrīptum psát

pellō, ere || pepulī, pulsum zahnat Do prézentního systému patří:

 indikativ prézentu, imperfekta a futura I;

 konjunktiv prézentu, imperfekta;

 imperativ;

 infinitiv prézentu;

 participium prézentu aktiva, gerundium, gerundivum. Do perfektního systému patří:

 indikativ perfekta, plusquamperfekta a futura II;

 konjunktiv perfekta, plusquamperfekta;

 infinitiv perfekta, futura;

 participium perfekta pasiva, participium futura aktiva, supinum. Nejprve se budeme zabývat prézentním systémem a následně perfektním systémem.

ZáKlaDNí KUrZ laTINY I

1. lekce

gramatika

1. Substantiva 1. deklinace Do 1. deklinace patří substantiva zakončená v genitivu singuláru na -ae. V nominativu singuláru bývají většinou zakončena na -a, odchylné zakončení se vyskytuje především u vlastních jmen přejatých z řečtiny (viz výklad o skloňování řeckých jmen, 12. lekce).

Substantiva první deklinace jsou tzv. ā-kmeny, jejich kmenovým vokálem je tedy -ā-. V historickém vývoji jednotlivých tvarů však došlo k hláskovým změnám, a proto je -āviditelné pouze v některých pádech. Vzor: fēmina, ae, f. „žena“

sg. nom. fēmin-a pl. nom. fēmin-ae

gen. fēmin-ae gen. fēmin-ārum

dat. fēmin-ae dat. fēmin-īs

ak. fēmin-am ak. fēmin-ās

vok. fēmin-a vok. fēmin-ae

abl. fēmin-ā abl. fēmin-īs

Tvary jednotlivých pádů vytváříme tak, že od tvaru genitivu odtrhneme -ae a ke vzniklému tvaru přidáváme zakončení jednotlivých pádů. Odlišnosti a shody mezi jednotlivými tvary Vokativ singuláru se liší od ablativu singuláru pouze délkou. Shodně jsou zakončeny následující pády:

 -a: nom. sg., vok. sg.

 -ae: gen. sg., dat. sg., nom. pl., vok. pl.

 -īs: dat. pl., abl. pl. Určit pád je v těchto případech možné pouze na základě funkce slova ve větě nebo slovním spojení. Pravidlo o shodě tvarů Vokativ plurálu má ve všech deklinacích stejné zakončení jako nominativ plurálu. Ablativ plurálu má ve všech deklinacích stejné zakončení jako dativ plurálu. Rody substantiv 1. deklinace Většina substantiv 1. deklinace jsou feminina. Patří sem však i některá maskulina označující osoby mužského pohlaví, např. poēta, ae, m. „básník“, incola, ae, m. „obyvatel“, agricola, ae, m. „zemědělec“. Mužského rodu jsou dále i jména příslušníků národů a řek,

1. lekce

která patří do 1. deklinace, např. Sēquana, ae, m. „Sekvana“ (jméno řeky, nynější Seine), Persa, ae, m. „ P e r š a n“. rozšíření gramatiky: zvláštnosti ve skloňování Substantivum familia, ae, f. „rodina“ může mít v některých případech genitiv zakončený na -ās. Jedná se zejména o spojení pater familiās „hlava rodiny, hospodář, pán“ a māter familiās „hospodyně, paní“. Některá substantiva, např. dea, ae, f. „bohyně“ a fīlia, ae, f. „dcera“, mohou mít v dativu a ablativu plurálu zakončení -ābus, a to ve spojeních dīs deābusque „bohům a bohyním“ a fīliīs fīliābusque „synům a dcerám“. Zakončení -ābus zde slouží jako prostředek odstranění nejednoznačnosti, protože substantiva deus, ī, m. „bůh“ a fīlius, iī, m. „syn“ jsou v dat. a abl. pl. zakončena na -īs stejně jako substantiva 1. deklinace. tipy: překlad a práce se slovníkem Jak hledat ve slovníku Některá substantiva 1. deklinace jsou pomnožná (tzv. plūrālia tantum), tj. mají pouze tvary plurálu. Proti ostatním substantivům nemají ve slovníku zakončení na -a, -ae (srov. fēmina, ae, f.), ale vyskytují se pouze ve tvaru plurálu, tj. s nominativem zakončeným na -ae a genitivem na -ārum, např. epulae, ārum, f. „hostina“. Slova zakončená stejně jako tvary 1. deklinace nemusí být substantiva 1. deklinace, např.:

 na -ā, -ās nebo -am mohou končit některá slovesa (cantā „zpívej“, cantās „zpíváš“,

legam „ať čtu, budu číst“);

 na -a substantiva jiné deklinace (verba „slova“, corpora „těla“ – nom., ak., vok. pl.

neuter 2. a 3. deklinace);

 na -īs některá slovesa (audīs „slyšíš“). Při vyhledávání ve slovníku je proto nutné zjistit, zda existuje substantivum 1. deklinace, od něhož by bylo možné vytvořit tvar vyskytující se ve větě, a zda se do věty hodí svým významem. Některé tvary mohou být vytvořeny od slovesa i jména, např. tvar servā může být:

 ablativ singuláru od slova serva, ae, f. „otrokyně“, tedy „(s) otrokyní“;

 2. osoba imperativu od slovesa servō, āre „zachovávat, zachraňovat“, tedy

„zachraňuj!“.

Při překladu je rozhodující funkce slova ve větě a význam věty. V latině je mnoho případů slov se stejným nebo podobným zakončením. Nutnost ověřovat existenci formy a její zapojení do věty proto platí univerzálně. Neshodný přívlastek a jeho překlad V  latině může být substantivum určeno shodným i neshodným přívlastkem. Shodný přívlastek se vyjadřuje adjektivem (viz 3. lekce), mezi nejčastější typy neshodného

ZáKlaDNí KUrZ laTINY I

přívlastku patří spojení substantiva s jiným substantivem v genitivu, např.: fīlia fēminae. Při překladu do češtiny se používá:

 spojení dvou substantiv: „dcera ženy“;

 adjektivum: „ženina dcera“.

Ne vždy je překlad adjektivem vhodný, důležité je zachovat původní význam. Při skloňování zůstává neshodný přívlastek v  genitivu (např. fēminae) a skloňuje se pouze řídící substantivum (např. fīlia). V  češtině se spojení substantiva s  neshodným přívlastkem skloňuje podle stejného principu jako v latině, např.:

3

sg. nom. fīli-a fēmin-ae dcera ženy

gen. fīli-ae fēmin-ae dcery ženy

dat. fīli-ae fēmin-ae dceři ženy

ak. fīli-am fēmin-ae dceru ženy

vok. fīli-a fēmin-ae dcero ženy

abl. fīli-ā fēmin-ae (o) dceři ženy, (s) dcerou ženy

pl. nom. fīli-ae

fēmin-ae (fēmin-ārum)

3

dcery ženy (žen)

gen. fīli-ārum fēmin-ae (fēmin-ārum) dcer ženy (žen)

dat. fīli-īs fēmin-ae (fēmin-ārum) dcerám ženy (žen)

ak. fīli-ās fēmin-ae (fēmin-ārum) dcery ženy (žen)

vok. fīli-ae fēmin-ae (fēmin-ārum) dcery ženy (žen)

abl. fīli-īs fēmin-ae (fēmin-ārum) (o) dcerách ženy (žen), (s) dcerami (žen)

2. Předložky Vztahy ve větě se kromě pádů vyjadřují také pomocí předložek. Každá předložka se pojí s určitým pádem, který je nutné se naučit zároveň s předložkou. Většina latinských předložek se pojí s buď akuzativem, nebo s ablativem, několik předložek se může pojit s oběma pády, obvykle s rozdílem ve významu. Vybrané latinské předložky s akuzativem nebo ablativem

akuzativ

ad k, do, u ad amīcam „k přítelkyni, u přítelkyně“

ante před ante portam „před branou“, ante pugnam „před bitvou“

apud u apud amīcam „u přítelkyně“

contrā proti contrā nātūram „proti přírodě“

inter mezi inter silvās „mezi lesy“, inter incolās „mezi obyvateli“

per skrze per silvam „přes les“, per fēminās „prostřednictvím žen“

post po, za post silvam „za lesem“, post victōriam „po vítězství“

propter kvůli propter pugnam „kvůli bitvě“

secundum podle secundum nātūram „podle přírody“

trāns přes, za trāns Hadriam „přes Jaderské moře, za Jaderským mořem“ 3 Fīliae fēminae znamená „dcery (jedné) ženy“, fīliae fēminārum „dcery (více) žen“.

1. lekce

ablativ ā, ab od ab amīcā „od přítelkyně (dopis apod.)“ cum s cum puellīs „s dívkami“ dē o, z (shora dolů) dē pugnā „o bitvě (vyprávět apod.)“ ē, ex z (ven z něčeho) ē silvā „ z lesa“ prō

před (něčím)

pro, místo

prō portā „před branou“

prō magistrā „pro učitelku, ve prospěch učitelky, místo

učitelky“ sine bez sine amīcā „bez přítelkyně“

Vybrané latinské předložky s akuzativem i ablativem

Ve spojení s akuzativem vyjadřují směr na otázku „kam?“, ve spojení s ablativem polohu

na otázku „kde?“.

in + akuzativ do (na otázku „kam?“)

např. in scholam „do školy“

+ ablativ v, ve, na (na otázku „kde?“)

např. in scholā „ve škole“ sub + akuzativ pod (na otázku „kam?“)

např. sub mēnsam „pod stůl“

+ ablativ pod (na otázku „kde?“)

např. sub mēnsā „pod stolem“

ZáKlaDNí KUrZ laTINY I

sLOVní zásOba

agricola, ae, m. zemědělec amīca, ae, f. přítelkyně amīcitia, ae, f. přátelství anima, ae, f. duše aqua, ae, f. voda bēstia, ae, f. zvíře causa, ae, f. důvod, příčina contrōversia, ae, f. spor dea, ae, f. bohyně dīvitiae, ārum, f. bohatství epulae, ārum, f. hostina fāma, ae, f. pověst familia, ae, f. rodina fēmina, ae, f. žena fīlia, ae, f. dcera fortūna, ae, f.

 fortūnae, ārum, f.

osud, štěstěna, náhoda

 majetek, bohatství

glōria, ae, f. sláva historia, ae, f. historie incola, ae, m. obyvatel īra, ae, f. hněv Italia, ae, f. Itálie lingua, ae, f. jazyk magistra, ae, f. učitelka memoria, ae, f. paměť, památka mēnsa, ae, f. stůl nauta, ae, m. mořeplavec, námořník patria, ae, f. vlast pecūnia, ae, f. peníze Persa, ae, m. Peršan pīrāta, ae, m. pirát poēta, ae, m. básník porta, ae, f. brána, dveře puella, ae, f. dívka pugna, ae, f. bitva Rōma, ae, f.

 Rōmae

řím

 v římě

serva, ae, f. otrokyně, služka schola, ae, f. škola silva, ae, f. les statua, ae, f. socha via, ae, f. cesta victōria, ae, f. vítězství vīta, ae, f. život

1. lekce

cVičení

1. Doplňte do tabulky chybějící tvary

sg. nom. pl. nom.

gen. gen.

dat. dat. magistrīs

ak. ak.

vok. magistra vok.

abl. abl.

2. Určete pád, číslo a rod substantiva (všechny možnosti)

silvīs, scholam, amīca, vītā, portae, poētārum, puellīs, nātūrā, fīliae, incolārum, for

tūnae, poēta, deās, servae, nautam, aquā, fēminārum, viās, rōmā, amīcitiam, vītae,

memoriā, īrae, dīvitiās 3. Převeďte ze singuláru do plurálu nebo naopak. Pád zachovejte. Je-li více možnos

tí, uveďte všechny.

puellam, fīliae, magistrīs, contrōversiās, causā, nautārum, magistrās, viārum, deae,

silvīs, amīcam, poētārum, serva, portās, puellīs, incolae, fēminā, incolam, agricolīs,

statuae, deās 4. Vyberte maskulina

fēmina, incola, amīca, magistra, vīta, nauta, poēta, Persa, causa, pīrāta 5. Které z těchto slovníkových položek patří mezi substantiva 1. deklinace? Proč?

vīlla, ae, f. „stat



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.