načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zakázaná Hra – Doupě - L.J. Smith

-6%
sleva

Elektronická kniha: Zakázaná Hra – Doupě
Autor:

Julian je zpátky... a nenechá ji uniknout. Zvrácená Hra pokračuje. Druhý díl nové série od autorky Upířích deníků L. J. Smithové.Stínový muž Julian se vrátil a s ním i nová Hra. ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129 Kč 121
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 224
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The forbidden game: the chase přeložil Zdík Dušek
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2507-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Julian je zpátky... a nenechá ji uniknout. Zvrácená Hra pokračuje. Druhý díl nové série od autorky Upířích deníků L. J. Smithové.

Stínový muž Julian se vrátil a s ním i nová Hra. Jennyini přátelé jeden po druhém mizí a zůstávají po nich jen papírové figurky. Jenny musí najít Julianovo tajné doupě a zachránit své přátele ze Světa stínů dřív než bude pozdě.
Zakázaná Hra pokračuje.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Zakázaná hra
Doupě
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz
L. J. Smith
Zakázaná hra – Doupě – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Je zpátky...
a nenechá ji uniknout.
L. J. Smith










Joanne Finucanové, skutečné hrdince
a celoživotní inspiraci










7
1. KAPITOLA
N
ešlo ani tak o lov, jako o zabíjení.
Právě to přivedlo Gordieho Wilsona toho
slunečného květnového rána do předhůří Santa
Any. Proto nešel do školy, ačkoliv nevěděl, jestli mu pro­
jde padělání matčina podpisu na další omluvence. Nelá­
kaly ho kopce poseté kvetoucími rostlinami, nebesky
modré vlčí boby ani voňavé purpurové šalvěje, ale mlas­
kavý zvuk olova vnikajícího do tkání.
Zabíjení se nic nevyrovná.
I když Gordie dával přednost velkým zvířatům, krá­
líci byli k mání pořád – pokud člověk věděl, jak se vy­
hnout správcům obory. Ještě nikdy ho nechytili.
Zabíjení se mu líbilo odjakživa. V sedmi letech střílel
vzduchovkou drozdy a špačky. V devíti přešel s brokov­
nicí na veverky. Jako dvanáctiletého ho táta vzal na
opravdovou loveckou výpravu, skolili jelence starou
winchesterovkou ráže .243.





8
7ešlešo ani
Byl to výjimečný zážitek. Ale to vlastně platilo o kaž­
dém úlovku. Jak říkal táta: Dobrý lov nikdy nekončí. Gor­
die každý večer v posteli vzpomínal na ty nejlepší výpra­
vy – na stopování kořisti, střelbu i vzrušující okamžiky
smrti. Lovil dokonce i ve snech.
Když postupoval korytem vyschlého potoka, na krát­
ký okamžik mu hlavou probleskla vzpomínka jako pla­
mínek ohně. Noční můra. Jedinkrát se mu zdálo, že se
při lovu role vyměnily a on se ocitl na opačné straně
hledáčku – chňapali po něm psi a stal se štvanou zvěří.
Hon skončil až tím, že se probudil celý zpocený.
Pitomý sen. Není přece žádný králík, ale lovec. Vr­
chol potravního řetězce. Vloni skolil losa.
Taková velká zvířata stálo za to pozorovat, zkoumat,
připravovat se na ně. Králíky ne. Gordie sem jednoduše
rád chodil a vyháněl je z křoví.
Tohle bylo dobré místo. Šalvějí porostlý svah stoupal
k dubovému a platanovému hájku s křovinatým podros­
tem. Tam se určitě schovává aspoň jeden ušák.
Pak ho uviděl, přímo na otevřeném prostranství.
Malého pouštního králíka, který se slunil u trsu trávy.
Věděl o Gordiem, ale zůstával nehybný. Přimrazený
na místě. Super, pomyslel si Gordie. Uměl se připlížit
ke králíkovi tak blízko, že by ho v podstatě dokázal chy­
tit holýma rukama.
Podstatné bylo, aby si králík myslel, že ho nevidíte.
Když se na něj díváte jenom po očku, když pomalu cho­
díte cik cak, pořád blíž a blíž...
Dokud má uši přitisknuté k tělu, nezvedá je a neotá­
čí s nimi, je všechno v pohodě.





9
7ešlo
Gordie opatrně obešel škumpový keř a koutkem oka
se podíval na kořist. Byl tak blízko, že rozeznával králičí
fousky. Naplňoval ho pocit ryzího štěstí a útrobami se
mu rozlévalo příjemné teplo. Králík se ani nepohnul –
a vydrží tak.
Bože, tohle ho vzrušovalo nejvíc, to bylo na lovu to
nejlepší. Se zatajeným dechem pozvedl pušku a namířil
vlasový kříž na cíl. Přiložil prst na spoušť.
Vtom se dal králík do pohybu – najednou z něj byla
šedohnědá šmouha se zábleskem bílého ocasu. Utíká!
Gordie vystřelil, ale projektil se zaryl do země těsně
za prchajícím zvířetem. Zvedl se obláček prachu a králík
utíkal dál, dolů do vyschlého koryta. Vzápětí zmizel
za orobinci.
Kruci! Kéž by měl s sebou psa – třeba tátova bígla
Aggieho. Psi honičky zbožňují. Gordie je při tom hrozně
rád pozoroval. Sledoval, jak vyhánějí králíka z úkrytu,
a čekal, až ho naženou přímo před něj. Byla škoda ukon­
čovat dobrý hon příliš brzy. Táta občas nechal králíka
běžet, pokud si na útěku vedl obzvlášť dobře, ale to byla
hloupost. K čemu je lov bez úlovku?
Čas od času o sobě Gordie... přemýšlel.
Nejasně cítil, že loví jinak než otec. O samotě dělal
věci, o kterých nikdy nikomu neříkal. Jako pětiletý lil
na škvory denaturovaný líh a díval se, jak se dlouho sví­
její, než konečně zemřeli. Když řídil auto, snažil se přejet
vačici nebo kočku, kdykoliv se mu naskytla příležitost.
Zabíjení měl zkrátka rád. Jakékoliv zabíjení.
To bylo jeho malé tajemství.
Ušák zmizel. Gordie ho vyplašil. Nebo...





10
7ešlešo ani
Nebo ho vyplašilo něco jiného.
Narůstal v něm zvláštní pocit. Objevil se tak poma­
lu, že si ho ze začátku ani nevšiml, a nepřipomínal nic,
co by znal – rozhodně ne v bdělém stavu. Pocit... pocit,
jaký asi má králík, když ztuhne, přikrčený u země, a cítí
na sobě oči lovce. Nebo jaký může zažívat veverka, když
vidí, jak se k ní pomalu plíží něco velkého.
Pocit, že ho něco sleduje.
Na zátylku se mu zježily chloupky a naskákala mu
husí kůže.
Něco se na něj dívá. Uvědomoval si to prapůvodní
částí mozku, která se za sto milionů let nezměnila. Plazí
částí.
Opatrně se otočil.
Přímo za ním rostly tři platany tak blízko u sebe, že
vrhaly společný stín. Temnota pod nimi však byla
na stín příliš tmavá. Vypadalo to spíš, jako kdyby se tam
převalovala nějaká černá mlha.
Něco tam bylo a sledovalo toho králíka.
A teď to pozorovalo jeho.
Zdálo se, že se černá mlha pohnula. Ze tmy se za­
blýskaly oslnivě bílé zuby jako odraz slunečních paprsků
od vodní hladiny.
Gordie vykulil oči.
Co to... co to je?
Mlha se znovu pohnula. Vtom to spatřil.
Jenomže... to nemohla být pravda. Nemohlo to být
to, co si myslel, že vidí... prostě nemohlo. Protože nic
takového v reálném světě neexistuje, takže...
Tvor předčil jeho nejbujnější fantazie. Když se dal





11
7ešlo
do pohybu, pohyboval se opravdu rychle. Gordie proti
němu stačil vypálit jedinou ránu, pak se otočil a dal se
na útěk.
Prchal stejným směrem jako ten králík, klouzal dolů
po svahu a rozdíral si džíny i ruce o pichlavé opuncie.
Tvor se mu držel těsně za patami. Slyšel jeho dech. Pak
klopýtl o kámen, rozhodil ruce a upadl.
Překulil se na záda a poprvé uviděl toho tvora v pl­
ném slunečním světle. Otevřel pusu v němém výkřiku.
Chtěl zacouvat, ale byl ochromený hrůzou.
Tvor se zvolna přiblížil.
Gordiemu splynulo ze rtů bublavé vyjeknutí a hla­
vou mu bleskla poslední myšlenka: Proč já – proč já –
nejsem přece králík – proč já...
Srdce se mu zastavilo, ještě než do něj tvor zaťal zuby.
Jenny si pročesávala vlasy. Důkladně. Praskaly a vlivem
statické elektřiny vstávaly v ústrety plastovým zubům hře­
bene. Bylo zlatavé květnové odpoledne a Jenny nepřítom­
ně hleděla na vlastní odraz – na dívku s očima tmavě zele­
nýma jako borovicové jehlice a obočími rovnými jako dva
rozhodné tahy štětce. Vlasy, které se zvedaly k hřebenu,
měly barvu sluncem prozářeného medu.
„Neudělali to.“
Jenny se zarazila. V zrcadle se za ní objevila tmavo­
vláska a tmavýma očima zarudlýma od pláče. Vypadala,
že přemáhá nutkání utéct.
„Prosím?“
„Říkala jsem, že to neudělali. Bouchač a P. C. Neza­
bili tvou kámošku Summer.“





12
7ešlešo ani
Ach. Jenny křečovitě sevřela hřeben. Nedokázala ani
otočit hlavu. Jen se dívala na odraz dívčiných očí v zrca­
dle. Už jí rozuměla. „Nikdy jsem netvrdila, že ji zabili,“
odpověděla tiše a opatrně. „Jenom jsem řekla policii, že
tam tu noc byli. A že něco ukradli z mého obýváku.
Papírový dům. Hru.“
„Nenávidím vás.“
Jenny se v šoku obrátila.
„Tebe i tvoje úžasný kámoše. Udělali jste to vy. To vy
jste ji zabili. Jednou se to všichni dozvědí a vy za to za­
platíte. Budete litovat.“ Dívka v hubených, dosněda opá­
lených prstech nervózně mačkala papírový kapesníček
a cupovala ho na kousky. Dlouhé vlasy měla úplně rovné
až na mírnou vlnku na koncích a z jejích tmavých očí
vyzařovala vážnost. Nechodila k nim na střední Vista
Grande.
Jenny tu tmavovlásku nikdy předtím neviděla. Odlo­
žila hřeben a přistoupila k ní. Dívku to očividně zasko­
čilo.
„Proč jsi plakala?“ zeptala se jí jemně.
„Co je ti po tom? Jsi šplhounka. Nosíš do školy kva­
litní hadry, promenáduješ se se svejma zazobanejma ká­
mošema...“
„Kdo je zazobaný? Jak s tím souvisejí moje šaty?“
Jenny povytáhla obočí a významně se podívala na dívči­
ny módně potrhané, značkové džíny.
„Jsi šplhounka...,“ zopakovala dívka trucovitě.
Jenny ji chytila za ramena.
„To teda nejsem,“ spustila na ni. „Jsem člověk, stejně
jako ty. Tak co máš za problém?“





13
7ešlo
Dívka mlčela a snažila se jí vykroutit. Jenny cítila pod
rukama drobné kůstky. Nakonec dívka vyhrkla: „P. C.
byl můj kámoš. Tý holce nic neudělal. Ty a tvoji kámoši
jste něco provedli, něco tak hroznýho, že jste museli scho­
vat její tělo a vykládat všechny ty lži. Ale já vám ukážu.
Můžu dokázat, že jí P. C. neublížil. Můžu to dokázat.“
Navzdory teplému dnu Jenny naskákala na rukou
husí kůže a ucítila mravenčení v prstech.
„Jak to myslíš?“
Její výraz zřejmě dívku polekal. „To je fuk.“
„Ne, pověz mi to. Jak to můžeš dokázat? Ty jsi...“
„Pusť mě!“
Jenny si uvědomila, že jedná neurvale. Tak se nikdy
nechovala. Ale nedokázala se ovládnout. Po zádech jí
přejížděl mráz – chtěla z té holky dostat odpověď.
„Ty jsi ho viděla nebo tak něco?“ zeptala se. „Vrátil se
ráno domů? Viděla jsi, co udělal s tím papírovým do...“
Holení jí projela bolest. Dívka ji kopla. Jenny na chvi­
ličku uvolnila sevření, dívka se jí vyškubla a vyběhla
ke dveřím.
„Počkej! Ty to nechápeš...“
Dívka prudce otevřela dveře toalet a vyřítila se ven.
Jenny se kulhavě vydala za ní, ale když se rozhlédla
po ochozu v druhém patře, nikde ji nespatřila. Na beto­
nové podlaze po ní zůstalo jen několik cárů papírového
kapesníčku.
Jenny dokulhala k nejbližší šatně a nahlédla dovnitř.
Viděla jen řady skříněk a studenty. Vrátila se na ochoz
a podívala se přes zábradlí na hlavní dvůr. Samí studen­
ti s obědy.





14
7ešlešo ani
Ta holka byla mladší, možná chodila na střední školu
Magnolia kousek odtud.
Za každou cenu ji musí najít. Ta holka něco viděla.
Možná něco ví...
Jenny si vzpomněla, že nechala na toaletách kabelku.
Dobelhala se pro ni a pomalu vyšla ven.
Vedle toalet zvonil placený telefon. Jenny se rozhléd­
la – dva učitelé právě opodál zamykali učebny a po scho­
dech na obou koncích budovy scházely davy studentů.
Nezdálo se, že by někdo čekal hovor nebo že by si všímal
zvonícího telefonu.
Jenny zvedla sluchátko. „Ano?“ řekla, i když si připa­
dala trochu hloupě.
Slyšela jen šumění statické elektřiny. Pak se ozvalo
klapnutí a Jenny na pozadí šumu rozeznala tichý muž­
ský hlas. Mluvil zkresleně, protahoval slabiky a na jeho
přízvuku bylo cosi divného. Znělo to, jako kdyby šeptal
pořád dokola jedno slovo.
A. A potom dlouhé, kvílivé vydechnutí. vííí. A...
vííí...
Nedávalo to smysl.
„Haló?“
Víííííííí. Klap. V pozadí zaslechla jakousi řeč, ostrý,
staccatový poryv zvuku s podivným rytmem. Znělo to
úplně jinak než angličtina.
Špatné spojení, pomyslela si a zavěsila.
Zase jí mravenčily prsty, ale to teď neměla čas řešit.
Musela najít tu holku.
Radši seženu ostatní, rozhodla se.





15
2. KAPITOLA
N
ejdřív se Jenny podívala do Tomovy třídy obchodní­
ho práva, ale neviděla ho tam, a tak sešla po scho­
dech dolů a vykročila po školním kampusu kolem
spolužáků, kteří posedávali na svých oblíbených lavičkách.
Slyšela šustot papírových sáčků a zavanula k ní vůně obědů.
Její parta spolu v posledních dvou týdnech nejedla –
stávali se námětem příliš mnoha řečí. Jenže dneska ne­
měli na výběr.
Začnu s Audrey, pomyslela si Jenny, minula amfiteátr
s oprýskanými dřevěnými lavičkami a podívala se
do jedné z učeben vedení domácnosti. Audrey chodila
na výzdobu interiérů a samozřejmě v ní vynikala.
Jenny počkala přede dveřmi, dokud Audrey, která
ještě něco probírala s učitelem, nezvedla oči a nezachyti­
la její pohled.
Audrey zaklapla desky, uložila je do batohu a vyšla
ven. „Co se děje?“





16
7ešlešo ani
„Musíme sehnat ostatní,“ oznámila jí Jenny. „Máš
s sebou oběd?“
„Jo.“ Audrey se nezeptala, proč se potřebují všichni
sejít. Jen si nacvičeným pohybem hlavy setřásla mědě ­
nou ofinu z očí a stiskla rty obarvené třešňovým leskem.
Vyrazily přes školní areál k dívčí tělocvičně. Pražilo
slunce, takže Jenny po zátylku stékaly kapičky potu.
V květnu bylo takové horko nezvyklé i v Kalifornii. Tak
proč uvnitř cítila takový chlad?
Nahlédly do dívčích šaten. Dee ještě nebyla obleče­
ná – máchala kolem sebe osuškou a vesele na sebe hale­
kaly s několika děvčaty z plaveckého týmu. Dee očivid­
ně necítila sebemenší rozpaky ze své nahoty. Měla krásné
a pružné tělo, jako uhlově černý panter. Když si všimla
významných pohledů Jenny a Audrey, povytáhla na ně
obočí, přikývla a sáhla pro tmavočervené tričko. O mi­
nutu později se k nim připojila.
Zacha našly v oddělení výtvarného umění, kde stál
před fotografickou laboratoří. Jenny překvapilo, že její
bratranec není uvnitř a nepracuje. Jeho hubený, soustře­
děný obličej byl vždycky bledý, ale teď dosahoval téměř
křídového odstínu. Navíc Zach v posledních pár týd­
nech začal nosit černé bavlněné kalhoty a košile. Změnil
se, pomyslela si Jenny. A není taky divu. To, čím si pro­
šli, by změnilo každého.
Když na Jenny pohlédl, trhla hlavou směrem k par­
kovišti pro zaměstnance. Obvyklé místo. Krátce přikývl
na znamení, že rozumí. Přijde tam.
Michael u angličtinářského pavilonu sbíral z betono­
vé země rozházené knihy a papíry.





17
7ešlo
„Pitomci, hovada, jelita. Neandrtálci,“ mumlal si pro
sebe.
„Kdo to udělal?“ zeptala se Jenny, zatímco Audrey
zjišťovala, jestli Michael nemá nějaké modřiny.
„Carl Vortman a Steve Matsushima.“ Michael byl
brunátný v obličeji a jeho tmavé vlasy vypadaly ještě
rozcuchaněji než obvykle. „Pomohlo by, kdybys mi dala
pusu sem,“ oslovil Audrey a ukázal si na koutek úst.
Dee předvedla hbitý, ladný úder a kop jako prvky ně­
jakého tance. „Vyřídím to s nimi,“ řekla a vycenila zuby
v barbarském úsměvu.
„No tak, musíme si promluvit,“ řekla Jenny. „Viděl
někdo Toma?“
„Myslím, že dopoledne chyběl,“ odpověděla Audrey.
„Nebyl na dějepisu ani na angličtině.“
Paráda, pomyslela si Jenny, zatímco si Michael šel
pro oběd. Zach chodí v černé jako funebrák, Michaela
šikanují a superstudent Tom nechodí do školy – zrovna když
ho nejvíc potřebuju.
Sedli si vedle parkoviště na plácek, jemuž studenti
říkali travnatý pahorek. Za chvíli se objevil Zach, hodil
na zem nejdřív sáček s obědem a pak vedle něj klesl sám.
Jediným ležérním pohybem pod sebe poskládal svoje
dlouhé, hubené nohy.
„Co se děje?“ zeptala se Dee.
Jenny se zhluboka nadechla.
„Přišla za mnou jedna holka,“ začala a co nejlíp po­
psala uplakanou dívku. „Nejspíš deváťačka,“ uzavřela.
„Znáte ji někdo?“
Všichni zavrtěli hlavami.





18
7ešlešo ani
„Tvrdila, že jsme Summer zabili my a schovali jsme
její tělo. Prý ví, že to P. C. neudělal. Mluvila, jako kdyby
to vážně věděla, ne že mu prostě věří nebo tak něco.“
Dee přimhouřila trnkové oči. „Myslíš...“
„Myslím, že ho to ráno možná viděla. A to zname­
ná...“
„Že třeba ví, kde je ten papírový dům,“ doplnil Mi­
chael spíš poplašeně než nadšeně.
„Jestli je to tak, musíme ji najít,“ řekla Jenny.
Michael zasténal.
Jenny mu to nevyčítala. Jejich situace byla zkrátka
a dobře hrozná. Ostatní se po nich podezíravě dívali –
a navíc tu bylo nebezpečí, o němž věděli jen oni.
Do značné míry šlo o Jennyinu chybu. Byl to její
skvělý nápad. Povíme policii pravdu...
Přijely dvě policistky. Jedna byla z Havaje nebo Polynésie
a krásná jako modelka, ta druhá robustní mateřský typ.
Obě si prohlédly hromadu střepů u posuvných proskle­
ných dveří.
„Ale tohle nemá nic společného se Summer,“ upozor­
nila je Jenny a pak jim to s Tomem, Michaelem a Aud­
rey vysvětlila celé znovu.
Ne, nebyli to ufoni. Tedy, něco na ten způsob vlastně
ano – Julian nepocházel z našeho světa, ale on ty dveře
nerozbil. Vynořil se ze hry – nebo je spíš do ní přenesl.
Nebo spíš...
Dobře, takže ještě jednou od začátku.
Jenny tu hru koupila na Montevideo Avenue, v ob­
chodě s názvem Další hry. Jasné? Koupila ji, přinesla ji





19
7ešlo
domů a otevřeli ji. Ano, byli u toho všichni, všech šest
plus Summer. Slavili Tomovy sedmnáctiny.
V krabici byl kartonový dům. Model domu. Postavi­
li ho – byl to viktoriánský dům se třemi podlažími a vě­
žičkou. Modrý.
Pak do něj umístili papírové figurky, které namalova­
li tak, aby se jim podobaly. Jo, jasně, jsou trochu staří
na to, aby si hráli s papírovými figurkami, ale nebyl to
jenom dům pro panenky.
Byla to hra. Měli nakreslit svoje nejhorší noční můry,
umístit je někam do domu a dostat se z přízemí až naho­
ru, přes noční můry všech hráčů.
Připadalo jim to jako prima hra. Jenže najednou byla
skutečná.
Ano, skutečná. Opravdická. Jak jinak to chcete ještě
říct? Reálná!
Všichni tak nějak omdleli, a když se probrali, ocitli se
v tom domě. Uvnitř. Už nebyl z kartonu. Byl to normál­
ní dům s pevnými stěnami. A objevil se Julian.
Kdo je Julian? Otázka spíš zněla, co je. Když ho bu­
dete považovat za prince démonů, nebudete daleko
od pravdy. Sám se označoval za Stínového muže.
Stínový muž. Něco jako pohádkový skřítek, jenže
přináší noční můry.
Podívejte, podstatné je, že zabil Summer. Přinutil ji,
aby se utkala s tím, co ji nejvíc děsilo, což byl neuklizený
pokoj. S hromadami odpadků a obřími šváby. Ano, zně­
lo to legračně, ale nebyla to žádná sranda...
Ne, nikdo z nich nečetl Kafku.
Poslyšte, není to legrace, protože to zabilo Summer.





20
7ešlešo ani
Skončila zasypaná pekelným smetištěm, pod hromada ­
mi špíny a hniloby. Slyšeli, jak hrozně ječí, a potom na­
jednou zmlkla.
Tělo? No kde by asi bylo? Je tam, pohřbené pod od­
padky v tom papírovém domě, ve světě stínů.
Ne! Ty rozbité prosklené dveře s tím nemají nic spo­
lečného. Rozbily se až poté, co unikli ze světa stínů.
Jenny Juliana obelstila a zavřela ho za dveřmi s namalo­
vanou runou. Když se vrátili do normálního světa, Jenny
uložila papírový dům zpátky do krabice a zavolali na po­
licii. Ano, jednalo se o telefonát v 6.34 dnes ráno. Bě­
hem telefonování uslyšeli tříštění skla, a když vběhli
do obýváku, viděli dva mladíky, jak utíkají s krabicí
po zahradě a pryč přes plot.
Proč by někdo chtěl krást tu krabici? No, ti dva mla­
díci sledovali Jenny, když kupovala tu hru. A ta hra člo­
věka očaruje. Když vidíte tu lesklou bílou krabici, chcete
ji za každou cenu mít. Ti mladíci nejspíš šli za Jenny jen
proto, aby získali tu hru.
NE, SUMMER TUDY NEZMIZELA! SUMMER
TADY NEBYLA! TOU DOBOU UŽ BYLA MRTVÁ!
Teprve když to všechno vypověděli, si Jenny uvědo­
mila, jak bláznivě jejich vyprávění zní. Policisté nejdřív
ani nevěřili, že se Summer vůbec ztratila, ačkoliv Tom se
opakovaně dožadoval zkoušky na detektoru lži.
Uvěřili tomu, až když zavolali Summeřiným rodi­
čům a zjistili, že ji od minulého dne nikdo neviděl. To
už Jenny s ostatními seděla u velkého stolu na policejní
stanici a ze všech stran byli obklopení detektivy. Jenny
podle fotografií identifikovala dvojici mladíků, kteří





21
7ešlo
ukradli hru. P. C. Serrant a Scott Martell, známější pod
přezdívkou Bouchač, kterou si sám dal. Oba už se v mi­
nulosti dopustili krádeží v obchodě a vozili se v cizích
autech. P. C. měl šátek a černou koženou vestou, Bou­
chač byl ten s flanelovou košilí a špatnou pletí.
A ukázalo se, že se ztratili i oni.
Nejhorší bylo, když na stanici přijeli Parker­Pearso­
novi, aby se Jenny zeptali, kde jejich dcera doopravdy je.
Nechápali, proč jim Jenny, která znala Summer od čtvr­
té třídy, neřekne pravdu. Všem nakonec udělali test
na drogy, protože Summeřin otec byl přesvědčený, že
jejich příběh zní přesně jako to, co sám vídal v šedesá­
tých letech. Jako hodně špatný trip.
Paní Parker­Pearsonová pořád opakovala: „Ať Sum­
mer udělala cokoliv, nezáleží na tom. Jenom nám řekni,
kde je.“
Bylo to hrozné.
Přítrž tomu učinila až Aba.
Objevila se ve chvíli, kdy rozruch dostoupil vrcholu.
Měla na sobě zářivě oranžové oblečení, spíš roucho než
šaty, a oranžový šátek ovázaný kolem hlavy jako turban.
Byla to Deeina babička, ale vypadala jako členka králov­
ské rodiny. Požádala policisty, aby ji s dětmi nechali
o samotě.
Jenny jí roztřeseně znovu vyprávěla celý příběh.
Když skončila, Aba se postupně zadívala na jednoho
po druhém. Na Toma, atletického šampiona, jehož nor­
málně upravené vlasy byly divoce rozcuchané. Na Aud­
rey, za všech okolností elegantní, s líčením rozmazaným
od pláče. Na Zacha, nevykolejitelného fotografa, se skel­





22
7ešlešo ani
ným pohledem v šedých očích. Na Michaela s hlavou
položenou na stole. Na Dee, která jako jediná z nich do­
kázala sedět rovně, a byla hrdá, napjatá a vzteklá a s krát­
ké zpocené vlasy se jí leskly jako slída.
Na Jenny, která jí oplácela pohled s nevyslovenou
prosbou o pochopení.
Pak sochařka Aba sklopila oči k vlastním proplete­
ným prstům, i ve stáří dlouhým a krásným.
„Vyprávěla jsem ti hodně příběhů,“ oslovila Jenny, „ale
existuje jeden známý, který jsi myslím ještě neslyšela. Je to
hauský příběh. Moji předkové mluvili hausky a matka mi
ho vyprávěla, když jsem byla ještě malá holka.“
Michael pomalu zvedl hlavu.
„Kdysi žil lovec, který se vydal do buše a našel tam
na zemi ležet lebku. Když ji spatřil, nahlas se podivil:
Páni, jak ses sem dostala? A k jeho úžasu lebka odpovědě­
la: Dostalo mě sem mluvení, příteli.“
Tom se zaujatě předklonil. Audrey na Abu pochybo­
vačně hleděla. Neznala ji tak dobře jako ostatní.
Aba pokračovala: „Lovec rozrušeně běžel zpátky
do vesnice a všem oznamoval, že našel mluvicí lebku.
Když to uslyšel náčelník, požádal lovce, aby ho k ní za­
vedl. A tak ho lovec vzal k zázračné lebce. Mluv, řekl, ale
lebka jen ležela na zemi. Náčelník se rozzlobil, že ho lo­
vec podvedl, usekl mu hlavu a nechal ji ležet na zemi.
Jakmile náčelník odešel, lebka se zeptala čerstvě odsek­
nuté hlavy: Páni, jak ses sem dostala? A hlava odpověděla:
Dostalo mě sem mluvení, příteli.“
V dlouhém tichu, které se rozhostilo, Jenny slyšela
drnčení telefonů a hlasy za dveřmi.





23
7ešlo
„Chcete říct,“ ozval se nakonec Michael, „že jsme
moc mluvili?“
„Chci tím říct, že nemusíte všem sdělovat všechno,
co víte. Někdy je lepší být zticha. Navíc nemusíte trvat
na tom, že váš pohled je jediný správný, i když tomu
sami věříte. Tomu lovci by se nejspíš nic nestalo, kdyby
řekl: Myslím, že na mě mluvila lebka, ale možná se mi to
jenom zdálo.“
„Jenže nám se to nezdálo,“ zašeptala Jenny.
Abina následující slova je všechny hluboce zasáhla.
Všechno se nějakým způsobem usnadnilo.
„Věřím ti,“ řekla tiše a jemně položila svou ruku
na její.
Když se policie vrátila, všichni byli klidní. Jennyina
parta připustila, že ačkoliv si mysleli, že říkají pravdu,
mohlo se jednat o nějaký sen nebo halucinaci. Policie
teď pracovala s teorií, že se Summer skutečně něco stalo,
něco tak hrozného, že to ostatní vytěsnili z paměti a vy­
mysleli si místo toho hysterickou historku. Puberťáci
jsou obzvlášť náchylní k hromadným halucinacím, vy­
světloval Abě jakýsi inspektor. Jestli projdou zkouškou
na detektoru lži, aby se prokázalo, že Summer nic neu­
dělali...
Prošli.
Policie je propustila do péče rodičů, Jenny se vrátila
domů a spala pak šestnáct hodin v kuse. Když se probu­
dila, byla neděle a Summer se stále neobjevila. Totéž pla­
tilo o Bouchačovi a P. C.
Tak bylo zřízeno Centrum.
Nově se mělo za to, že Bouchač a P. C. zmizeli se Su­





24
7ešlešo ani
mmer, nebo že někdo jiný zmizel se všemi třemi. Místní
nákupní středisko poskytlo prostory pro pátrací cent ­
rum a stovky dobrovolníků prohledávaly odvodňovací
potrubí, strouhy a skládky.
Jenny nic z toho nemohla zastavit. Každý den přichá­
zeli další dobrovolníci a pátrání se rozšiřovalo.
Cítila se příšerně, ale potom si uvědomila jednu věc.
Summeřino tělo nebylo na žádné skládce – ale ten
papírový dům tam mohl skončit. Pátrání po Summer
nebylo k ničemu, třeba by však mohli uspět v pátrání
po Bouchačovi a P. C.
Jak sklíčeně řekla Dee i ostatním: „Protože se určitě
dostali do toho domu, a to znamená, že můžou vystou­
pat do třetího patra. A to zase znamená, že můžou ote­
vřít jisté dveře a pustit Juliana ven...“
Proto chodili každý den s dalšími dobrovolníky
a hledali něco, co by jim napovědělo, kam Bouchač
Martell a P. C. Serrani odnesli tu hru. Jenny věděla, že
závodí s časem. Potřebovali se dostat k tomu domu dřív,
než se Bouchač a P. C. dostanou k Julianovi. Protože
poté, co Julianovi slíbila, že s ním zůstane napořád, ho
obelstila – zamkla ho za těmi dveřmi a pak utekla...
Jestli se Julian někdy dostane ven, najde ji. Dostihne
ji. A pomstí se.





25
3. KAPITOLA
M
ichael na travnatém pahorku pořád sténal při
představě, že se pustí do pátrání po té uplakané
dívce.
„Nejspíš nic neví,“ řekl Zach se šedýma očima jako
zimní mraky. „Nejspíš jenom uvažuje o tom, jestli jsme
to neudělali my. Vlastně si myslím, že to nejspíš napadlo
každého.“
Jenny se rozhlédla po ostatních. Dee ležela rozvalená
na trávě a Audrey seděla na svých školních deskách, aby si
neušpinila bílý kalhotový kostýmek. Michael se podobal
plyšovému medvědovi, ale měl sarkastický pohled kokršpa­
něla, kdežto Zach seděl jako nějaký tibetský mnich s vlasy
staženými do ohonu. Nevypadali jako vrazi, ale Zach měl
pravdu a byl to celý on, že takové věci vyslovoval nahlas.
„Dneska budeme tak jako tak roznášet plakáty,“ po­
znamenala Audrey. „Přitom se můžeme klidně poroz­
hlédnout po té holce.“





26
7ešlešo ani
„Stejně to nemá cenu,“ pronesl Zach bezvýrazně.
Ostatní se otočili k Jenny. Jejich pohledy říkaly: je to
tvůj bratranec, vyřiď to s ním ty.
Jenny se zhluboka nadechla. „Víš moc dobře, že to
cenu má,“ odpověděla rázně. „Jestli nezískáme zpátky
ten papírový dům, víš, co se může stát.“
„A co uděláš, když ho získáme? Spálíš ho? Roztrháš?
S nimi uvnitř? Není to vražda? Nebo se Bouchač a P. C.
nepočítají?“
Všichni začali mluvit jeden přes druhého. „Oni by se
o nás vůbec nestarali...,“ začala Audrey.
„Uklidněte se,“ řekla Dee a postavila se nad Zacha
jako podrážděná lvice.
„Třeba nejsou uvnitř. Třeba ji jenom vzali a odjeli
z města nebo tak něco,“ hlesl Michael.
Jenny zmobilizovala veškeré síly, vstala a zadívala se
přímo na Zacha. „Jestli nemáš, co bys řekl užitečného,
radši odejdi,“ vyzvala ho.
Viděla, jak po ní ostatní vrhají překvapené pohledy,
Zach ale nevypadal nijak udiveně. Obličej, jemuž vévo­
dil zobákovitý nos, měl ještě napjatější než obvykle. Zve­
dl se, bez jediného slova se otočil a odešel.
Jenny si roztřeseně znovu sedla.
„Ufff...,“ hlesl Michael.
„Zasloužil si to,“ utrousila Dee.
Jenny věděla, že nejde o to, jestli si to Zach zasloužil.
Michaela překvapilo, že na svého bratrance takhle vyjela.
Změnila jsem se, pomyslela si. Snažila se nad tím lho­
stejně mávnout rukou, ale nešlo to. Měla pocit, že se
možná změnila víc, než zatím kdokoliv tušil.





27
7ešlo
„Musíme najít ten papírový dům,“ prohlásila.
„Jasně,“ přikývla Dee. „Podle mě sice není sebemenší
šance, že by se P. C. a Bouchač dostali až do třetího patra
k Julianovi – po domě se pořád pohybuje ten had a vlk...“
„Plížil a Číhavec,“ upřesnila Audrey.
„... ale nesmíme nic nechávat náhodě.“ Ozvalo se
zvonění. „Uvidíme se na fyziologii,“ dodala Dee směrem
k Jenny, vzala si prázdnou plechovku od energetického
nápoje a rozběhla se k uměleckému pavilonu.
Michael si smetl z klína drobky od sušenek, vstal
a vykročil k tělocvičně.
Jenny věděla, že by si taky měla pospíšit. Potřebovaly
se s Audrey převléknout na tenis. Momentálně jí ale bylo
úplně jedno, jestli přijde pozdě.
„Nevynecháme?“ zeptala se.
Audrey na chvilku znehybněla se rtěnkou přiloženou
ke rtům, pak se domalovala, zaklapla zrcátko a uklidila
rtěnku do kabelky. „Co je s tebou?“ řekla.
„Nic se mnou...,“ začala Jenny, ale najednou si všim­
la, že k nim někdo přistoupil.
Byl to o rok starší Brian Dettlinger, co chodil s Jenny
na hodiny světové literatury. Nejistě se podíval na Aud­
rey, ale když bylo jasné, že ta nikam nepůjde, obě po­
zdravil.
Jenny a Audrey mu odpověděly.
„Jenom mě tak napadlo,“ vysoukal ze sebe s pohle­
dem na čmeláka, který poletoval nad květy agáve, „jestli
máš... teda... doprovod na ples.“
Vždyť je přece po plese, pomyslela si Jenny hloupě. Pak
jí došlo, že samozřejmě myslel ples druháků.





28
7ešlešo ani
Audrey vykulila svoje kaštanově hnědé oči. „Ne,
nemá,“ odpověděla okamžitě a lehce našpulila rty. Tím
vyniklo její mateřské znaménko.
„Ale mám kluka,“ řekla Jenny užasle. Všichni to vě­
děli. Stejně jako všichni věděli, že je s Tomem už od zá­
kladní školy a že o nich léta všichni mluví jako o Tomo­
vi a Jenny, nerozlučné dvojici, jako kdyby byli srostlí.
Všichni to přece vědí.
„No...,“ pravil Brian Dettlinger rozpačitě. „Napadlo
mě – on tady teď moc není a...“
„Děkuju,“ přerušila ho Jenny, „ale nemůžu s tebou
jít.“ Věděla, že zní pohoršeně a že si to Brian nezaslouží.
Neudělal nic špatného. Celá situace ji ale vyvedla z míry.
Zjevně nebyla první, koho se ptal, protože bylo pondělí
a ples proběhne už v sobotu, ale i tak se jednalo o kom­
pliment. Brian Dettlinger nebyl žádný strupovitý prvák,
který se na poslední chvíli snaží splašit doprovod. Byl to
kapitán fotbalového mužstva a chodil s hlavní roztleská­
vačkou. Byl hvězda.
„Ma è pazzo?“ podivila se Audrey, když odešel.
„Zbláznila ses? To byl Brian Dettlinger.“
„A co jsi čekala? Že s ním půjdu?“
„Ne... totiž...“ Audrey zavrtěla hlavou, mírně ji na ­
klonila a přejela Jenny zkoumavým pohledem zpod uh­
lově černých řas. „Vážně ses změnila. Je to skoro straši­
delné. Jako kdybys rozkvetla a všichni si toho všimli.
Jako kdyby se v tobě rozsvítilo světlo. Od té doby, co...“
„Musíme jít na tělák,“ skočila jí Jenny do řeči.
„Já myslela, že chceš vynechat.“
„Už ne.“ Jenny nechtěla měnit nic dalšího. Chtěla se





29
7ešlo
cítit v bezpečí, tak jako dřív. Chtěla být normální prvač­
kou, která se těší, až zhruba za měsíc začnou letní prázd­
niny. Chtěla Toma.
„Jdeme,“ řekla. Když vyhazovaly lahve od ledového
čaje do kovové popelnice u angličtinářského pavilonu,
na chvilku se jí zazdálo, že ji někdo pozoruje. Rychle se
ohlédla, ale nikoho neviděla.
Tom sledoval, jak odchází.
Cítil se nepříjemně, když tak číhal ve stínu za po­
škrábanými kovovými sloupy, které podpíraly verando­
vitou střechu angličtinářské budovy. Ale nedokázal se
přimět k tomu, aby vyšel na světlo.
Ztratí ji a bude to jeho vlastní chyba.
Prohrál. Podělal to. Nejdůležitější věc ve svém živo­
tě – a ještě před sedmnácti dny si ani neuvědomoval, že
je nejdůležitější. Až do 22. dubna. Do dne, kdy hráli
Hru. Toho dne přišel Julian a odvedl Jenny pryč.
Jistěže Jenny miloval. Milovat ji bylo snadné. Ale ni­
kdy nepřemýšlel o tom, jaké by to bylo bez ní, protože
vždycky věděl, že s ním zůstane. Člověk přece taky ne­
vysedává a nemedituje nad tím, co by bylo, kdyby zítra
nevyšlo slunce.
Bral Jenny jako samozřejmost. Zlenivěl. Tak to dopa­
dá, když všechno dostanete naservírované na stříbrném
podnose. Když se nemusíte o nic snažit, protože vám
všichni lichotí, jak vám to sluší, jakou máte bezva káru
a jak skvěle umíte nadhazovat. Zkrátka když jste Tom
Locke. Začnete si myslet, že nic nepotřebujete.
A pak zjistíte, jak jste se pletli.





30
7ešlešo ani
Problém spočíval v tom, že ve chvíli, kdy si Tom za­
čal uvědomovat, jak moc potřebuje Jenny Thorntono­
vou, ona naopak zjistila, že nepotřebuje jeho.
Viděl ji v tom druhém světě uvnitř papírového domu,
který se stal skutečným. Byla tak odvážná a krásná, až se
mu z toho točila hlava. Vedla si naprosto skvěle i bez něj.
To všechno by ještě nemusela být taková tragédie –
nebýt Juliana. Stínového muže. Chlápka s očima barvy
ledovcových jezer, chlápka, který je všechny unesl, pro­
tože chtěl Jenny. Což byla nepochybně podlost, ale Tom
takové jednání plně chápal.
Od té chvíle, co se jí ukázal Julian, se Jenny změnila.
Ostatní si toho možná ještě nevšimli, ale Tom ano. Byla
teď jiná, ještě krásnější a prostě... jiná. Občas sedala se
zasněným pohledem, jako by poslouchala věci, které ni­
kdo z ostatních neslyší. Možná v duchu slyšela Julianův
hlas.
Protože Julian ji miloval. A řekl to, vyslovil všechny
ty věci, o nichž Toma nikdy ani nenapadlo se zmínit.
A navíc disponoval ďábelským šarmem.
Jak by tomu mohla Jenny odolávat? Ta nevinná
Jenny. Mohla si dokonce myslet, že dokáže Juliana změ­
nit, nebo že není tak zlý, jak se zdá. Toma Julian neob­
loudil, ale k čemu bylo jí něco říkat? Viděl je spolu. Vi­
děl, jak se na ni Julian dívá. Viděl, jak okouzlující umí
být. Až si přijde pro Jenny příště, Tom prohraje.
Teď tedy nemohl dělat nic jiného, než schovávat se
ve stínu a sledovat ji. Všímat si toho, jak se jí ve vánku
pohupují pramínky vlasů barvy sluncem ozářeného
medu, lehké jako kukuřičné hedvábí. Vzpomínat na její





31
7ešlo
oči, tmavě zelené s příměsí zlata. Jako kdyby byla celá ze
zlata, dokonce i její pleť. Zvláštní, že se nikdy neobtěžo­
val tím, aby jí to řekl. Možná jí to přitom před chvílí
říkal Brian Dettlinger. Toma nepřekvapilo, že si fotbalo­
vá hvězda přišla promluvit s Jenny; překvapilo ho ale,
jak rychle odešel. Byl by rád slyšel, o čem si povídali.
Na tom ale nezáleželo. Nezáleželo na tom, kolik klu­
ků za Jenny přijde. Tomovi dělal starost jediný – a ten ať
si radši dává pozor.
Tom už ji nemohl mít, ale mohl ji chránit. Až se Ju­
lian vrátí – neexistovalo žádné jestli, neboť Tom si byl
jeho návratem v podstatě jistý – až se Julian vrátí pro
Jenny a znovu se pokusí využít její nevinnosti, Tom
bude u toho, aby mu v tom zabránil. Nevěděl přesně jak,
ale každopádně ho zastaví.
I kdyby při tom měl zemřít.
A jestli ho pak Jenny bude nenávidět, budiž. Jednou
mu za to bude vděčná.
Tiše a odhodlaně sledoval obě dívky k tělocvičně,
jednu s měděnými, druhou se zlatými vlasy.
Možná se mu to jenom zdálo, ale měl neodbytný po­
cit, že je sleduje ještě někdo jiný.
Do Centra odjeli dvěma auty – Audrey vzala Jenny do své­
ho malého červeného Alfa Spideru a Dee s Michaelem
v Michaelově Brouku. Jenny odhodlaně vstoupila dovnitř.
Navzdory veškeré duševní přípravě s ní západní stěna
pokaždé zacloumala. Pokrývaly ji fotografie Summer.
Stovky fotografií. Nejen letáky a plakáty. Summeřini
rodiče přinesli desítky snímků, aby ukázali Summer





32
7ešlešo ani
z různých úhlů, nebo možná aby lidem připomněli, proč
se rozesílají obálky a proč se vynakládá takové úsilí. Jed­
nu z fotek někdo zvětšil do obrovských rozměrů, takže
Summeřiny jemné plavé lokny dosahovaly délky půl
druhého metru a její modré oči odstínu vistárie na ně
shlížely jako oči boží.
„Kde je Tomík?“ zeptala se jedna z dobrovolnic
Jenny. Byla to vysokoškolačka a pokaždé se ptala
na Toma.
„Nevím,“ odpověděla Jenny stručně. Stejná otázka ji
trápila už od oběda.
„Na tvém místě bych to věděla. Je to fešák. Měla bys
na něj dohlížet...,“ Jenny ji přestala poslouchat. Jako ob­
vykle chtěla co nejrychleji z Centra zmizet. Bylo to přá­
telské, seriózní, rušné místo s atmosférou naděje a dobré
vůle – a přitom šlo o frašku.
Když se Jenny otočila k velké mapě na stěně, sevřel se
jí žaludek. Bylo zde vyznačeno, které čtvrti byly oblepe­
ny plakáty a které dosud ne. Předstírala, že mapu studu­
je, ačkoliv dobře věděla, kam musí jít. Jestli byla uplaka­
ná dívka kamarádkou P. C., možná bydlela blízko něj.
Skoro si ani nevšimla, že se otevřely dveře Centra
a jeden z dobrovolníků zašeptal: „To je ta spiritistka, co
volala. Ta z Beverly Hills.“
„Koukni na ten mercedes,“ poznamenal Michal.
Jenny se ohlédla a spatřila ženu s mléčně plavými vla­
sy a ověšenou spoustou luxusních zlatých řetízků. V tu
samou chvíli se otočila i nově příchozí, uviděla Jenny –
a prudce se nadechla.
Dáma vykulila oči a vykročila směrem k ní. Přiblíži­





33
7ešlo
la se k Jenny natolik, že její parfém přebil Audreyinu
vůni Chloé Narcisse, a upřeně se jí zadívala do tváře.
„Viděla jsi je,“ zašeptala. „Ty z druhé strany.“
Jenny ztuhla jako přimražená. Jako by do ní uhodil
blesk.
„Mám pro tebe vzkaz,“ řekla žena.





34
4. KAPITOLA
„ J
aký vzkaz?“ zamračila se Dee.
Žena nespouštěla pohled z Jenny. „Máš tako­
vý výraz,“ řekla. „Viděla jsi je – sličné elfy.“
„Sličné elfy?“ zopakovala Audrey ostře. Její nejhorší
noční můrou v papírovém domě byl příběh o Králi elfů,
Erlkingovi. O duchovi, který obcházel Černý les a kradl
děti. Julian jeho roli sehrál dokonale, a dokonce tvrdil,
že je skutečným Erlkingem.
Stínoví muži. Pohádkové bytosti. Různé názvy z různých
dob. Panebože, pomyslela si Jenny, ona zná pravdu. Měla bych
z toho mít radost. Žaludek se jí ale svíral čím dál víc.
Žena odpověděla Audrey: „Tvory z minula. Někteří
lidé mají dar vidět je tam, kde všichni ostatní vidí jenom
vítr v trávě, stín nebo světelný odraz.“
Její tón Jenny zneklidňoval. Spiritistka zněla příliš...
nadšeně a radostně. Ani zdaleka ne dost vystrašeně. „Jak
vypadají?“





35
7ešlo
Žena se na ni se smíchem podívala. Jako kdybys to
sama nevěděla. „Jsou to ty nejkrásnější bytosti, jaké si
člověk dokáže představit,“ řekla. „Tvorové světla a štěstí.
Často je vídám, jak tancují po hladině Malibu Creeku.“
Zvedla jeden ze svých řetízků a Jenny na něm uviděla
přívěšek s krásnou mladou dívkou s průsvitnými křídly
a vzdušnými šatečkami.
„Zvonečkové víly,“ pronesla Dee s kamennou tváří.
Jenny se uvolnila. Tahle žena neví o Stínových mužích
zhola nic. Je to jenom další cvok.
Spiritistka se pořád usmívala. „Vzkaz zní: Náladoví.
Řekli mi, abych ti ho vyřídila.“
„Náladoví? Ach,“ odpověděla Jenny. „Tak děkuji.“
Pokud šlo o Summer, byl takový vzkaz stejně zbytečný
jako kterýkoliv jiný.
„Náladoví,“ zopakovala žena. „Nebo aspoň myslím.
Občas rozeznám jenom samohlásky. Mohlo to být...“
Zaváhala, potřásla hlavou a vrátila se ke svému merce­
desu.
„Chvíli jsem si myslela, že možná něco ví,“ zahučela
Audrey.
Jenny vzala štos letáků a plakátů. „Pojďme pryč.“
Venku si ujasnily další postup. „P. C. bydlí na Ramo­
na Street číslo třináct set dvacet dva,“ řekla Jenny. Znala
tu adresu zpaměti. Bylo to první místo, na které se za­
měřili – tam a na Bouchačův dům. Pochopitelně je ne­
mohli prohledávat osobně, ale jeden z laskavějších vyšet­
řovatelů jim prozradil, že ani u jednoho policie nenašla
žádný papírový dům.
„Dee, ty a Michael můžete začít tady a pokrýt oblast





36
7ešlešo ani
na západ, řekněme k Anchor Street. Audrey a já si vez­
meme na starost východní stranu až k místu, kde Lan­
dana přechází v Sycamore. Nezapomeňte, že teď shání­
me tu holku.“
„Jinými slovy prohledáváme celou jižní stranu měs­
ta,“ povzdychl si Michael. „Dům od domu.“
„Pochopitelně to nestihneme všechno dneska,“ řek­
la Jenny. „Ale budeme pokračovat, dokud to nezvlád­
neme.“ Podívala se na Dee, která nepatrně přikývla
na znamení, že dohlédne na Michaela, aby to nevzdal
předčasně.
Ani Audrey nevypadala nijak spokojeně. „Ve spoustě
z těch domů už jsme jednou byli. Co jim máme vyklá­
dat, když nám řeknou, že ty letáky mají?“
„Pověz jim, že prodáváš encyklopedie,“ zazubila se
Dee a nahnala Michaela do Brouka.
Audrey zavrtěla hlavou, nastoupila s Jenny do Alfa
Spideru a vyjely. Měly staženou střechu a vítr zvedal
Jenny z drdolu měděné pramínky vlasů a opíral se jí
do tváře.
Nechtěla o ničem přemýšlet – o spiritistce, o Za­
chovi ani o Tomovi. Zvlášť ne o Tomovi. Potají doufa­
la, že se třeba po škole ukáže v Centru. Vyhýbal se jí,
to bylo jasné.
Pálily ji oči i nos. Chtěla, aby byl s ní. Jestli bude ješ­
tě chvíli vzpomínat na jeho oříškově hnědé oči se zelený­
mi skvrnkami, na jeho teplo, sílu a bezstarostný úsměv,
rozpláče se.
„Zajedeme na Eastman a Montevideo Avenue.“ Ta
slova jí splynula ze rtů, jako kdyby je řekl někdo jiný.





37
7ešlo
Audrey na ni pohlédla úkosem, ale zatočila na jih.
Eastman Avenue, kde v nedávné době došlo k tolika
pouličním výtržnostem, byla téměř opuštěná. Jenny
sem nezavítala od Tomových narozenin, kdy se sem vy­
dala koupit hru na večírek. Když se přiblížily k Monte­
video Avenue, vybavilo se jí vše z poslední návštěvy –
modravé šero, kroky za zády, strach. Skoro očekávala, že
na chodníku uvidí P. C. v černé vestě a Bouchače ve fla­
nelové košili.
Audrey zatočila do Montevideo Avenue a zastavila.
Nástěnný obraz pořád znázorňoval ulici a uprostřed
se skvěl realistický obchod s vývěskou Další hry. Tvořila
ho však jen pomalovaná betonová plocha. Zůstával
dvourozměrný. Nevyčnívala z něj žádná klika.
Za touhle stěnou se setkala s Julianem na místě, kte­
ré nepatřilo do normálního světa.
Na ulici se povalovaly cáry papíru – mezi nimi i zá­
řivě žlutý leták o Summer.
Jenny se najednou cítila úplně vyčerpaná. Netušila,
co tu chtěla najít, ani co ji vlastně přimělo se sem vrátit.
Audrey se zachvěla. „Nelíbí se mi to tady.“
„Mně taky ne. Byl to hloupý nápad.“
Vyjely zpátky k severu. Projížděly kousek od Summeři­
na domu. V téhle čtvrti většina aut měla lehce pomačkané
karosérie, stála v postranních dvorech na cihlách nebo byla
rozmontovaná. Odpoledne se tu zdálo být jasnější
a po chodnících pobíhaly pihovaté děti s vlasy vyšisovaný­
mi od slunce, nebo naopak s černými vlasy a snědou pletí.
Zaparkovaly u Základní školy George Washingtona
a zvedly střechu.





38
7ešlešo ani
U každého domu říkaly totéž.
„Dobrý den, jsme z občanského výboru pro pátrání
po Summer Parker­Pearsonové. Můžeme vám dát le­
ták...?“
Pokud obyvatelé domu vypadali příjemně, snažily se
z nich vymámit pozvání dál. Pak přešly od „Hledáme
Summer“ k „Hledáme důležitou stopu související s jejím
zmizením“, což znamenalo ten papírový dům. A dnes
také k „Hledáme někoho, kdo by o ní mohl něco vědět“,
což znamenalo uplakanou tmavovlásku a utrápenýma
očima.
Hlavně se pokoušely mluvit s dětmi.
Děti vědí a vidí plno věcí. Dospělí je obvykle jen
zdvořile vyslechli, ale děti se jim dychtivě snažily po­
moct. Jezdily za nimi na kolech, navrhovaly, kde by se
mělo hledat, a vzpomínaly, že včera nebo možná přede­
včírem snad viděly někoho, kdo se podobal Summer.
„Ten papírový dům je hodně důležitý, ale může být
nebezpečný. Mohl ho vzít kdokoliv, protože vypadal
jako hračka,“ vysvětlovala Jenny jednomu devítiletému
klučinovi, zatímco Audrey zaměstnávala jeho matku.
Chlapec pozorně přikyvoval. Za ním na pohovce pota­
žené popraskanou kůží seděla asi pětiletá holčička
s ohmatanou knihou v klíně.
„To je Nori. Ještě neumí číst.“
„Ale umím.“ Nori sklonila hlavu ke knize, ale ne­
spouštěla přitom oči z bratra. „Pak Červená karkulka
řekla: Babičko, proč máš tak velké oči? A vlk odpověděl:
Abych tě lépe viděla.“
Jenny se na ni usmála a obrátila se zpátky k chlapci.





39
7ešlo
„Takže kdybys tu bílou krabici někde viděl, nedotýkej se
jí, ale zavolej na číslo z letáku a nech mi vzkaz.“
„ Babičko, proč máš tak velké uši?“
„Stačí říct: Našel jsem to a já budu vědět, o co jde.“
Chlapec znovu přikývl. Chápal, co jsou stopy a tajné
vzkazy.
„Abych tě lépe slyšela.“
„Nebo kdyby některý z tvých kamarádů něco věděl
o tmavovlasé holce, která se přátelila s P. C. Serranim...“
„Babičko, proč máš tak velké zuby?“
Audrey domluvila s matkou, Jenny rychle poklepala
chlapci po rameni a obrátila se k odchodu.
„Abych tě mohla lépe sežrat!“ vyvřískla najednou Nori
a vyskočila. Jenny se prudce otočila a letáky jí vypadly
z rukou. Nori stála s vytřeštěnýma očima a šklebila se.
Jenny v ní na zlomek vteřiny neviděla dítě, nýbrž malé­
ho znetvořeného skřítka.
Pak matka vykřikla „Nori!“ a Jenny se vrátila do rea­
lity. Když se shýbla, aby posbírala letáky, cítila, jak se
červená.
Nori se rozhihňala a Jenny se omluvila. Matka plís­
nila dceru. Konečně vyšly zpátky na ulici.
„Nikdy nebudu mít děti,“ řekla Audrey.
Pokračovaly v obchůzkách. Někteří lidé se k nim
chovali přátelsky, jiní je hrubě odbývali. Jeden do půl
těla nahý chlap se ošklivě zachechtal, když se ho začaly
ptát na Summer, a zasípal: „Hledaly jste v obchoďáku?“
Skoro všichni už o pohřešované dívce slyšeli.
Minul čas večeře. Zavolaly rodičům, že se zdrží ven­
ku, dokud bude světlo.





40
7ešlešo ani
Jenny se po očku podívala na Audrey, která nebyla
typ, co trpí mlčky. Jenny očekávala, že ji bude muset
přemlouvat, aby pokračovaly v pátrání takhle dlouho.
Dojem, který si člověk o Audrey mohl udělat na zá­
kladě jejího žurnálového zevnějšku, byl zcela mylný.
Došly na ulici, kde si hrála spousta dětí. Jenny po­
znala chlapce se světle plavými vlasy, který stál čelem
ke stromu. Byl to Summeřin desetiletý bratr.
„Came!“ řekla polekaně. Neslyšel ji. Dál počítal,
opřený o obě ruce. Ostatní děti se schovávaly do otevře­
ných garáží, za keře a do břečťanu. Jenny poznala další
dvě z nich – Deeinu mladší sestru Kiu a svého vlastního
mladšího bratra Joeyho.
Uvědomila si, že si přišly po večeři hrát s Camem.
Pro Kiu to přitom byla dlouhá cesta, i na kole.
„Co je to za hru?“ zeptala se Audrey.
„Vypadá to na četníky a zloděje.“ Při pohledu
na kamarádčin nechápavý výraz si Jenny připomněla,
že Audrey jakožto dcera diplomata vyrůstala všude
možně, jen ne v Americe. Kdyby její otec neodešel
předčasně na odpočinek, teď by taky určitě nebyla
v Kalifornii.
„Je to taková hra na schovávanou. Chytáš zloděje
a odvádíš si je na základnu jako vězně. Hele, pozor!“
Jenny chytila malou postavičku, která se vyřítila z neda­
lekého břečťanu, zakopla a proletěla vzduchem. Byla to
Kia, pronásledovaná Camem.
Kia vzhlédla. Nebude tak vysoká jako Dee, ale rostla
do stejné krásy. Camovy vlasy připomínaly chmýří
pampelišky a měl je ještě světlejší než Summer. Vypadal





41
7ešlo
díky nim zvláštně bezbranně, ačkoliv Jenny věděla, že
není žádná křehotinka.
Narozdíl od Summer, která v sobě neměla ani špetku
tvrdosti. Summer byla křehká jako foukané sklo.
Od noci, kdy hráli tu Hru, se Jennyiny emoce podo­
baly lodím narážejícím do tlusté plátěné zábrany – od­
řízla se od nich, ale pořád na ni doléhaly. Při pohledu
na Cama vyvřely na povrch. Smutek po Summer a pro­
vinilost. Oči se jí zalily slzami.
Co mu pro všechno na světě může říct? „Je mi to líto“
znělo tak nedostatečně a uboze.
Ostatní děti se vynořovaly z úkrytů a zvědavě se
shromažďovaly kolem Audrey a Jenny, která stále nebyla
s to promluvit. Audrey jí přispěchala na pomoc.
„Copak to hrajete?“ zeptala se.
„Ovce a nestvůry,“ odpověděl Cam. „Já jsem ne­
stvůra.“
„Hm. Jak se to hraje?“
„Když jsi ovce, schováš se,“ vysvětlovala Kia, „a ne­
stvůra tě hledá. Když se tě dotkne, jsi zajatá a musíš jít
do jejího doupěte. Tam zůstaneš, dokud nepřijde jiná
ovce a nepustí tě ven...“
„Nebo dokud tě nestvůra nesežere,“ doplnil Cam
drsně.
Kie se zablýsklo v očích. „Ale nemůže tě sežrat, do­
kud nepochytá všechny ovce. Všechny do poslední.“
Četníci a zloději, pomyslela si Jenny. S jediným četní­
kem a spoustou zlodějů. Tahle verze jí ale připadala pří­
liš krutá, stejně jako pohled v očích Cama­nestvůry.
Bože, jaké to pro něj asi musí být doma?





42
7ešlešo ani
„Came,“ oslovila ho. Jeho chladné modré oči se na ni
upřely. „Pověděli ti rodiče, co jsme říkali, že se stalo
Sum mer?“
Krátce přikývl.
„No...“ Jenny měla dojem, že to, co se chystala udě ­
lat, by se Abě nezamlouvalo. Všechny tyhle děti ale zna­
ly Cama a měly ho rády. Jenny k nim cítila pevnější pou­
to než ke komukoli jinému.
„Vím, že to zní bláznivě a že tomu tvoje mamka s tá­
tou nevěří. Ale byla to pravda, Came. Neublížili jsme
Summer a nechtěli jsme, aby jí ublížil někdo jiný. Ani
nevíš, jak je mi líto...“ Z očí se jí vyřinuly slzy. Cam
sklopil zrak a Jenny se snažila ovládnout.
„A teď se snažíme zabránit tomu, aby ten, kdo jí ublí­
žil, ublížil ještě někomu dalšímu,“ zašeptala. Připadala si
hloupě, jako v televizním programu „Nejhledanější oso­
by Ameriky“.
K hloučku se připojil Joey, zardělý až ke kořínkům
blonďatých vlasů kvůli potupě, že jeho starší sestra brečí
na veřejnosti. Camův ledový pohled ale maličko roztál.
„Takže to všechno, co se vykládá, že hledáte nějaký
dům z kartonu, je pravda?“
„Ono se o tom povídá? To je dobře.“ Funguje to, po­
myslela si Jenny. Dětská šuškanda. Ve výrazech těch dětí
bylo cosi povzbudivého. Neuzavírali se jako dospělí, zů­
stávali otevření, zaujatí a přístupní. „Poslouchejte,“ spus­
tila, „ten dům hledáme pořád a teď navíc ještě holku,
která se kamarádila s P. C. Serranim.“ Snad posté popsa­
la uplakanou dívku.
Děti poslouchaly.





43
„Moc s ní chceme mluvit,“ dodala Jenny.
A vysvětlila proč. Proč potřebují sehnat tu holku
i proč potřebují najít ten dům. Víceméně jim vysvětlila,
kdo je Julian. Použila mírnější výrazy, ale pověděla jim
pravdu.
Když domluvila, dlouze vydechla – a v jejich upře­
ných pohledech viděla něco jako odhodlání. Děti si ne­
chávaly její slova projít hlavou a byly ochotné o nich
uvažovat. Dokonce i Joey, který se jí poslední dva týdny
vyhýbal, vypadal zpola přesvědčeně.
„Po tý holce se podíváme zítra,“ řekl stručně. „Pro­
mluvíme si s dětma, který maj bráchy a ségry na nižší
střední, takže by ji mohli znát.“
„Výborně!“ přikývla Jenny potěšeně a ušetřila ho dal­
ší potupy v podobě veřejného polibku od sestry. „Ale
buďte opatrní. Jestli najdete ten papírový dům, nedotý­
kejte se ho.“
Dětem zmizely z tváří poslední zbytky pochyb.
Všechny vážně přikývly. Její naléhavost je přesvědčila.
Měla pocit, jako kdyby právě naverbovala tým malých
soukromých detektivů.
„Díky,“ řekla. Usoudila, že je čas na uvážlivý ústup,
a ukázala Audrey k dalšímu domu.
„Dáme si to ještě jednou?“ ozvalo se za ní a jiný dět­
ský hlas odpověděl: „Ale kdo bude nestvůra?“
„Cam. Jestli nechce, musí uhodnout, kdo přidá oko,“
zatrylkovala melodicky Kia. Na prahu sousedního domu
se Jenny ohlédla.
Cam k ní byl otočený zády a podstupoval jakýsi
komplikovaný obřad vybírání příští nestvůry. „Kreslím





44
7ešlešo ani
ti na záda hada,“ odříkala Kia a načrtla vlnovku. „Kdo
mu přidá oko?“
Někdo poskočil dopředu a dloubl Cama mezi lopat­
ky. „Courtney!“ vykřikl Cam.
„Špatně! Jsi zase nestvůra!“
Dveře se po Audreyině zaklepání otevřely. „Ano?“
Jenny se snažila odtrhnout pozornost od hry. Bylo
na ní něco... i na tom hadovi... jsou všechny dětské hry
tak drsné? A co pohádky? Abych tě mohla sežrat...
Děti možná vědí něco víc než dospělí, uvědomila si
s mrazením, zatímco je nějaká paní zvala dál.
Když znovu vyšly na ulici, obloha byla tmavě modrá
a na východě ztrácela barvu. Stmívalo se. Ulice byla
prázdná.
Prima. Jenny byla ráda, že Joey míří k domovu, nebo
už je dokonce doma.
„Chceš dodělat tenhle blok?“ zeptala se Audrey.
„Já... jasně, proč ne?“ odpověděla Jenny překvapeně.
Pokračovaly po jedné a pak i po druhé straně ulice.
Jenny se přistihla, že si u každého domu počíná ledaby­
leji. Obloha získala odstín půlnoční modře a světlý pruh
na západě zmizel. Netušila proč, ale zmocňovaly se jí
obavy.
„Necháme toho,“ navrhla, když jim zbývaly poslední
tři domy. „Myslím, že bychom se měly vrátit.“
Půlnoční modř pomalu přecházela v čerň. Pouliční
lampy se zdály být daleko od sebe a Jenny si najednou
vzpomněla na ostrůvky záře v Zachově noční můře.
V noční můře, kde je nekonečnou temnotou pronásle­
doval lovec.





45
7ešlo
„Hele, počkej na mě!“ ozvala se Audrey.
Jenny ji chytila za ruku. „Ne, ty si pospěš. Dělej,
Audrey, musíme se dostat zpátky k autu.“
„Co tím myslíš? Co je s tebou?“
„Nevím. Prostě se k němu musíme vrátit!“ Jennyin
mozek vysílal jakési primitivní varování. Varování
z dob, kdy dívky chodily s koženými měchy pro vodu.
Zmocnil se jí podobný pocit jako s Julianem. Vzpo­
mínka na dob


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist