načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zajímavé časy - Terry Pratchett

Zajímavé časy

Elektronická kniha: Zajímavé časy
Autor:

Zuřivé boje! Smrť! Válka! (A Válkovy synové Hrůza, Zmatek a dcera Řinčila). Nejstarší a nejtajemnější říše Zeměplochy se ocitla v chaosu způsobeném revolučním pojednáním na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 432
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7158-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zuřivé boje! Smrť! Válka! (A Válkovy synové Hrůza, Zmatek a dcera Řinčila). Nejstarší a nejtajemnější říše Zeměplochy se ocitla v chaosu způsobeném revolučním pojednáním na téma Co jsem letos dělal o prázdninách. Spojují se i ti nejchudší, protože nemají co ztratit - jen své vodní buvoly. Náčelníci bojují o moc. Válka (s Řinčilou) prochází ulicemi prastarých měst. A co stojí v cestě strašlivé zkáze, která by zničila všechny bez rozdílu? Mágská rada potřebuje někoho, kdo by se vypravil jako posel na Vyvažovací kontinent, který se zmítá v boji čtyř rodin o moc. Mágská rada se nakonec rozhodne, že za pomoci magického obřadu najde a povolá zpět ztraceného Mrakoplaše, protože jak říká arcikancléř Vzoromil Výsměšek: "Jestliže přežil všechno to, co tvrdíte, že přežil, přežije i to, co tvrdíte, že nepřežije." A Mrakoplašovi v patách se táhnou nepříjemnosti. Na tisíci malých nožičkách.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZAJÍMAVÉČAS Y


Copyright © 1994 by Terry Pratchett

Translation © 1998 Jan Kantůrek

Cover art copyright ©1994 by Josh Kirby

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat

a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-549-6



Existuje jedna kletba.

Zní: Nech žiješ v zajímavých časech.


Jsme tam ,kde bohové hrají hry se životy lidí ,na šachovnici ,

kteráv jednom a témže okamžiku představuje jednoduchý herní

plán a celý svět.

A Osud vždycky vyhrává.

Osud vždycky vyhrává. Většina bohů vrhá kostky ,ale Osud hraje šachy ,a teprve když už je pozdě ,zjistíte ,že celou tu dobu používá dvě královny.

Osud vyhrává. Alespoň tak se to říká. AK se stane cokoli ,když je po všem ,říkají lidé ,že to musel být Osud*.

Bohové na sebe mohou vzít jakoukoliv podobu ,ale jedinou věc změnit nedokážou – své oči ,které odhalují jejich vlastní vzhled. Oči Osudu ,to vlastně ani oči nejsou – jen temné otvory do nekonečna ,v nichž je vidět jasné tečky ,které by mohly být hvězdami ,nebo – a tady jsme zase u toho – něčím docela jiným.

Zamrkal ,usmál se na spoluhráče tím mazaným úsměvem , jakým se vítězové usmívají těsně předtím ,než se stanou vítězi , a řekl:

„Obviňuji nejvyššího kněze Zeleného roucha ,a to vknihovně a dvouruční sekerou!“ * Pozn. autora: V tomhle mají lid étak trošku zmatek, stejně jako ve

věci zázraků. Když je někdo zachráněn před jistou smrtí podivnou

a šKastnou souhrou okolností, říká se, že to byl zázrak. Ale v tom

případě, když je někdo podivnou shodou nešKastných okolností

zabit – olej rozlitý právě tam, svodidlo proražené právě onde –,

musí to být také zázrak. To, že to není příjemné, ještě neznamená,

že to není zázračné.

7


A vyhrál.

Obdařil své společníky zářivým úsměvem.

„Takové vítěfe nemá nikdo vád,“ procedil krokodýlí bůh Offler mezi přerostlými tesáky.

„Jak se zdá ,tak jsem sobě dnes přál ,“ liboval si Osud. „Dáme si další partičku? Něco jiného?“

Bohové pokrčili rameny.

„Šílené panovníky?“ vnucoval se Osud. „Milencepronásledované osudem?“

„Mám dojem ,že od téhle verze jsme ztratili pravidla ,“prohlásil náčelník bohů Slepý Io.

„Námořníky ztroskotané v bouři?“

„Stejně vždycky vyhraješ,“ ušklíbl se Io.

„Záplavy a sucha? Ta je přece jednoduchá!“

Na herní stůl padl stín. Bohové vzhlédli.

„Ach,“ naklonil Osud hlavu ke straně.

„Začněme hru,“ řekla Dáma.

Vždycky docházelo k dohadům a sporům o to ,zda tahle nově příchozí je vůbec bohyně. Každopádně ,jejím uctíváním se nikdo nikdy nikam nedostal a měla sklony objevovat sepředevším ve chvílích ,kdy byla nejméně očekávána. Jako například teU. Lidé ,kteří v ni věřili ,málokdy přežívali. Každý chrámzbudovaný na její počest byl dříve či později zasažen bleskem. Bylo bezpečnější žonglovat sekerami na napjatém laně nežvzpomenout její jméno. Mohli bychom říci ,že byla něco jako barmanka v salonu U poslední naděje.

Všeobecně se o ní mluvilo jako o Dámě a její oči byly zelené. Ne tak zelené ,jak jsou zelené lidské oči ,ale zářivě smaragdové , od koutku ke koutku. Říkalo se ,že je to její oblíbená barva.

„Ach,“ opakoval Osud. „A jakou hru to budeme hrát?“

Sedla si proti němu. Ostatní bohové po sobě vrhali kradmé pohledy. Tohle začínalo vypadat zajímavě. Ti dva byli dávní nepřátelé.

„Co takhle...“ odmlčela se ,„... Mocné říše?“

8



„Pf ,tak tu opvavdu nefnáfím ,“ přerušil náhlé ticho Offler. „Tam vvdycky nakonec ffichni vemvou.“

„Ano,“ přikývl pomalu Osud. „Myslím, že tam skutečně všichni nakonec zemřou.“ Kývl na Dámu a hlasemprofesionálního hráče řekl: „Takže hrdinové na start? Pád šlechtických domů? Osudy národů visící na vlásku?“

„Právě tak,“ přikývla.

„Hmm, výborně.“ Osud mávl rukou nad herní plochou. Objevila se Zeměplocha.

„Kde budeme hrát?“ zeptal se.

„Na Vyvažovacím světadílu,“ odpověděla bez zaváhání. „Kde spolu už celá staletí bojuje pět vznešených rodů.“

„Skutečně? A které rody to jsou?“ zajímal se Slepý Io.Jednotliví lidé ho většinou nezajímali. On dohlížel na blesky ,hromy a bouře všeobecně ,takže z jeho pohledu bylo jediným smyslem existence člověka být promočen ,nebo – v některých případech – ugrilován.

„Jsou to Hongové ,Sungové ,Tangové ,McSweeneyové aFangové.“

„Tyhle? Nevěděl jsem ,že ty rody jsou vznešené ,“ zabručel Io.

„Jsou velmi bohaté a daly zmasakrovat a umučit k smrtimiliony lidí jen pro vlastní pýchu a prospěch,“ vysvětlovala Dáma.

Přítomní bohové zasmušile pokývali hlavami. To skutečně bylo vznešené chování. Tak by to dělali i oni.

„MfFweeneyové?“ ujišKoval se Offler.

„Velmi starý a proslulý rod,“ přikývl Osud.

„Och.“

„A tyhle rody zápasí jeden s druhým o vládu nad říší,“pokračoval Osud. „Výborně. Kým budeš?“

Dáma se podívala na historii, která se před nimi prostírala.

„Nejmocnější jsou Hongové. Dokonce i teU ,zatímcohovoříme ,pravděpodobně dobyli další města ,“ řekla. „Jak vidím , Osud chce, aby zvítězili.“

„Takže ty si bezpochyby zvolíš ten nejslabší rod.“

10


Osud opět mávl rukou. Objevily se figurky a začaly sepohybovat po hrací ploše ,jako by žily vlastním životem ,což byla v tomto případě pravda.

„Ale pozor,“ varoval, „tentokrát budeme hrát bez kostek. S kostkami ti nevěřím. Vždycky je hodíš někam, kam na něnevidím. Budeme hrát ocelí ,taktikou ,politikou a válkou.“

Dáma přikývla.

Osud se zadíval na svou protihráčku.

„A tvůj tah?“

Usmála se. „Já už jsem táhla.“

Podíval se na hrací plochu. „Ale já tady nevidím ani jednu tvoji figurku!“

„Moje figury tam zatím skutečně nejsou,“ potvrdila.

Pak otevřela ruku.

Na dlani měla něco žlutočerného. Opatrně foukla a to něco rozložilo křídla.

Byl to motýl.

Osud je nakonec vždycky vítězem...

Tedy, pokud se lidé drží pravidel.

Proslulý filozof Li-Tin O’Wevidle tvrdí ,že kdo hledá řád , najde především hojnost chaosu. Chaos vždy vítězí nad řádem, protože je lépe organizován.

Tohle je motýl bouří.

PohleUte na ta křídla ,jsou o něco členitější než křídlaběžného perleKovce. To ve skutečnosti znamená ,díky fraktální podstatě vesmíru ,že tyhle členité okraje křídel jsounekonečné – stejně jako je nekonečné členité pobřeží ,když ho měříme v mikroskopických vzdálenostech. A nejsou-li nekonečné ,pak k tomu mají tak blízko ,že za jasného dne byste nekonečno dokázali zahlédnout.

Z toho vyplývá ,že jestliže jsou jejich okraje nekonečnědlouhé, pak musí být křídla, logicky, nekonečně velká.

11


Samozřejmě že vypadají na motýlí křídla velká právě akorát, ale to jen proto ,že lidské bytosti vždycky dávaly přednost zdravému rozumu před logikou.

Motýl kvantového počasí (papilio tempestae) jenedefinovatelné žluté barvy ,i když vzor à la mandelbrot* na křídlech je každopádně zajímavý. Jeho nejvýznačnější vlastností jeschopnost tvořit počasí.

Dalo by se předpokládat ,že to původně začalo jakonezbytnost nutná k přežití druhu ,protože i výjimečně hladovéhoptáka odpudí ošklivé ,přesně mířené tornádo.** Pak se topravděodobně během času změnilo na druhotný pohlavní znak ,jako

ocasní pera ptáků nebo krční vaky některých žab. Podívejte se

na mě ,signalizuje sameček a líně zapleská křídly pod klenbou

deštného pralesa. Možná ,že jsem jen obyčejný motýl blíže

nedefinovatelné žluté barvy ,ale nejpozději do čtrnácti dnů ,ti-

síce kilometrů odsud, nepředvídan évětry způsobí chaos vsilniční dopravě.

Tohle je motýl bouří.

A teU zamává křídly...

A tohle je Zeměplocha ,která se pohybuje vesmírem nakrunýři obrovské želvy.

Tak se ovšem během svého vývoje pohybuje vesmírem hodně

* Pozn. překl.: Původně jsem si myslel, že je to vzorek podobný

rozkrojenému biskupskému chlebíčku, ale ouha, není to tak. Jakýsi

Benoit Mandelbrot prý někdy kolem roku 1980 vytvořil saduzvláštních obrazů, kter éjsou (prý) vlastně jakýmsi matematickýmdruhem kresby, kde jsou prolínající se barvy přerušovány hejny černých

skvrn srdčitého tvaru. Vyskytují se (údajně) v šetřicích programech

monitorů nebo ve formě plakátů a jen velmi obtížně se popisují,

přesněji řečeno, popisují se prý velmi snadno, ale ne tak, aby tomu

popisu rozuměl normální člověk. ** Pozn. autora:I když má obvykle v průměru jen patnáct centimetrů.

12


světů ,alespoň nějaký čas. Je to zřejmě kosmologický názor ,

který ,jak se zdá ,je lidský mozek naprogramovaný přijmout za své.

Proces je vždy stejný. Na stepích i savanách ,ve vlhkých pralesech i v tiché rudé poušti ,v močálech i rákosemporostlých blatech ,přesně řečeno na každém místě ,kde se zplovoucího kmene vrhne něco s hlasitým „šplouch“ do vody ve chvíli, kdy se přiblížíte. Tam všude se odehrály v jistých okamžicích, klíčových pro rozvoj kmenové mytologie ,variace na následující rozhovor:

„Viděls?“

„Co?“

„No ,jak to skočilo z toho kmene a udělalo to ‚šplouch‘ do vody!“

„Udělalo? A co má jako být?“

„No ,řekl bych... já myslím... hele ,já si myslím ,že něco takovýho nese na zádech celej svět.“

Okamžik ticha ,během nějž je tato odvážná astrofyzikální hypotéza zvažována, a pak...

„Myslíš celej svět?“

„No jasně ,když myslím něco takovýho ,tak myslím něco takovýho, ale strašně obrovskýho.“

„To by fakt muselo bejt hrozně veliký.“

„Aspoň jako... teda fakticky jako hrom.“

„Je to sranda, ale docela si dovedu představit, co myslíš.“

„Dává to smysl ,žejo?“

„To jo. Akorát...“

„Co?“

„No ,akorát doufám ,že to nikdy neudělá ‚šplouch‘.“

Ale tohle je Zeměplocha ,která necestuje jen na zádech želvy , ale ještě navíc na hřbetech čtyř slonů ,na nichž se obrovský kotouč tohoto světa pomalu otáčí*. * Pozn. autora: Lid éčasto přemýšlejí o tom, jak to vlastně funguje,

protože pozemský slon by těžko snesl delší čas na hřbetě něco, co

13


Támhle ,zhruba na poloviční cestě mezi Středem a Okrajem , je Kruhové moře. Okolo něj pak ony země ,které podle historie tvoří Civilizovaný svět ,to je svět ,který si může dovolitvydržovat historiky: Efebe ,Tsort ,Omnia ,Klač a nedbale rozvalený městský státeček Ankh-Morpork.

Tenhle příběh ale začíná jinde ,v místě ,kde se rozkládá modrá laguna ,na níž se pod slunečnou oblohou tiše kolébá vor ,na kterém leží muž. Hlavu má položenou na rukou. Je šKastný – v jeho případě je to duševní stav tak vzácný ,že už aninepamatuje ,kdy ho zažil naposled. Píská si jednoduchou veseloupísničku a máchá si nohy v křišKálově čisté vodě.

Chodidla ve vodě jsou růžová a jejich deset prstů vypadá jako malá prasátka.

Z pohledu žraloka ,který se právě vynořil za korálovým útesem ,vypadají jako oběd ,svačina i obě večeře.

Byla to ,jako ostatně vždycky ,záležitost protokolu. Nebo diskrétnosti. Nebo pečlivě volené etikety. A určitě alkoholu. Nebo alespoň iluze alkoholu.

Lord Vetinari ,svrchovaný vládce Ankh-Morporku ,si mohl – teoreticky – poslat pro arcikancléře Neviditelné univerzity ,akdyby ho tento neposlechl ,mohl ho dát – teoreticky – za trest popravit.

Na druhé straně Vzoromil Výsměšek jako hlavanejproslulejší školy mágů dal velmi uctivým ,ale rozhodným způsobem jasně najevo ,že on by mohl Patricije proměnit v maléhoobojživelníka a sám pak pobíhat po místnosti v okovaných botách.

Alkohol tuhle diplomatickou roklinu překrásně přemostil. Lord Vetinari občas pozval arcikancléře do paláce na hlt něčeho

by se mu tam otáčelo, aniž by utrpěl těžk éodřeniny vznikl étřením.

Ale to byste se právě tak mohli ptát, proč neskřípe zemská osa, jaký

zvuk vydává žlutá barva a kde lid éberou lásku, když „na horách

neráste a na poli ju nesejú“.

14


dobrého k pití. A arcikancléř samozřejmě vždycky šel ,protože

by bylo nespolečenské nejít. Každý chápal ,jak se věci mají ,

a každý se snažil chovat co nejlépe, a tím se vyhnuli jakobčanským nepokojům, tak znečištěnému koberci.

Bylo překrásné odpoledne. Lord Vetinari seděl v palácové zahradě a s mírně dotčeným výrazem pozoroval motýly. Vezpůsobu ,jakým bezcílně poletovali sem a tam a tak nějaknevýnosně si užívali života ,nacházel něco mírně odpudivého.

Zvedl hlavu.

„Ach ,to jste vy ,arcikancléři ,“ usmál se. „Rád vás vidím. Sedněte si. Doufám, že se vám daří?“

„Ale samozřejmě,“ přikývl Vzoromil Výsměšek. „A co vy? Zdravíčko slouží?“

„Nikdy to nebylo lepší. A to počasí! To se nám udělalo krásně, co?“

„No ,včera byl opravdu nádherný den.“

„A říkali mi ,že zítřek bude ještě pěknější.“

„No ,neškodilo by ,kdyby to nějaký ten den vydrželo ,že?“

„To máte pravdu.“

„Tak, tak.“

„Hm.“

„Ba ,ba.“

Chvíli pozorovali motýly. Pak přišel majordomus a přinesl chlazené nápoje.

„A co oni to vlastně doopravdy s těmi květinami dělají?“ zeptal se Vetinari.

„Prosím?“

Patricij pokrčil rameny. „To nic. To nebylo nic důležitého. Ale když už jste tady ,arcikancléři ,rád bych s vámi probral něco důležitějšího. Jsem si jist ,že je to skutečně velmi neodkladná záležitost. Víte ,napadlo mě ,jestli byste mi laskavě nemohl říci jednu věc: Kdo je Velký mág?“

Výsměšek se na chvíli zamyslel. „No ,mohl by to být děkan ,“ odpověděl nakonec. „Ten váží určitě přes sto třicet kilo.“

15


„Víte ,nějak podvědomě cítím ,že to není ta správnáodpověU,“ zavrtěl hlavou lord Vetinari. „Vzhledem ke kontextu jsem nabyl přesvědčení ,že se myslí ‚nejlepší‘.“

„V tom případě to asi děkan nebude,“ připustil arcikancléř.

Lord Vetinari se pokusil vybavit si profesory Neviditelné univerzity. Před duševním zrakem se mu objevila skupinakulatých útvarů se špičatými klobouky nahoře.

„Podle souvislostí to skutečně nemůže být děkan,“ opakoval lord Vetinari.

„A... ehm... ,o jakých souvislostech se to tady mluví?“nadhodil Výsměšek.

Patricij se chopil své hůlky a vstal.

„PojUte se mnou,“ řekl. „Myslím, že bude lepší, když se na to podíváte sám. Je to velmi nepříjemná záležitost.“

Cestou za Patricijem se Výsměšek se zájmem rozhlížel.Nemíval často příležitost prohlédnout si zblízka zahrady ,které byly ve všech známých příručkách o zahradách a zahradničení uváděny pod hlavičkou „Odstrašující příklady“ nebo „Jak to nedělat“.

Rozkládaly se všude okolo ,a pravdivější vyjádřenískutečnosti bychom těžko hledali ,díky proslulému ,nebo spíše notoricky nechvalně proslulému zahradnímu architektu a všestrannému vynálezci Zatracenému Hlupci Johnsonovi ,jehož roztržitost a naprostá indolence v základních matematických úkonechmimo jiné způsobily ,že každý krok tady byl smrtelně nebezpečný. Jeho génius... nuže ,alespoň jak tomu Výsměšek rozuměl ,jeho génius byl přímo opakem onoho génia ,který vytvářel zemní práce ,jež sice tajně a nenápadně ,ale s úžasnou silou klepou na vaše estetické cítění a lahodí oku.

Nikdo si nebyl jist, na co bušily práce Zatraceného Hlupce, ale sluneční hodiny čas od času vybuchovaly ,šílené dlažby pěšin už dávno spáchaly sebevraždu a bylo známo ,že zahradnínábytek z kovaného železa se při třech příležitostech roztekl.

Patricij vedl svého hosta branou do čehosi ,co vypadalo jako

16


holubník. Tam se vzhůru točily rozskřípané dřevěné schody. Ve

stínu se nadouvalo a povrkávalo několik nezničitelných adravých ankh-morporských holubů.

„Co to je?“ zeptal se Výsměšek ,pod nímž schody sténaly a praskaly.

Patricij vytáhl z kapsy klíč. „Pokud jsem to pochopil ,tak pan Johnson tohle naplánoval jako úl,“ odpověděl. „Jenže vzhledem k tomu ,že jsme nikde neobjevili třímetrové včely ,využili jsme to jinak.“

Odemkl dveře do velké čtvercové místnosti s nezaskleným oknem v každé stěně. Všechny otvory byly opatřeny lehkou dřevěnou konstrukcí se zvonkem na pružině. Bylo jasné ,že pokud by se do místnosti protáhlo něco dostatečně velkého, zvonek by se rozezněl.

Ve středu místnosti byl stůl a na něm seděl největší pták, jakého kdy Výsměšek viděl. Opeřenec se otočil a vrhl na něj pohled žlutého oka podobného korálku.

Patricij sáhl do kapsy a vytáhl sklenici ančoviček. „Tenhle nás zastihl opravdu nepřipravené,“ řekl omluvným tónem. „Od chvíle ,kdy přišla poslední zpráva ,snad uběhlo deset let. Tenkrát jsme mívali pro takové případy u ledu pár čerstvých makrel.“

„Není to Nepostižitelný albatros?“ prohlížel si ptáka sezájmem Výsměšek.

„Samozřejmě,“ přikývl lord Vetinari. „A je dokonalecvičený. Dnes večer se vydá na zpáteční cestu. Skoro deset tisíc kilometrů na jednu sklenici ančoviček a láhev rybího tuku ,který můj tajemník Važuzel našel v kuchyních. Úžasné.“

„Promiňte,“ neudržel se arcikancléř, „vrací se kam?“

Lord Vetinari se k němu otočil a podíval se mu přímo do tváře.

„V žádném případě ,a to zdůrazňuji ,nikoliv naVyvažovací světadíl,“ odpověděl. „Tohle není jeden z těch ptáků ,které Agateánská říše ,kterou my známe spíše pod naším jménem

17


Achátová ,používá k poštovním účelům. Je přece všeobecně

známo ,že s tou tajemnou zemí nemáme žádné styky. A tenhle

pták není první ,který sem znovu dorazil po mnoha letech ,

a nepřinesl zvláštní a podivnou zprávu. Vyslovil jsem sedostatečně jasně?“

„Ne.“

„Výborně.“

„Takže tohle není albatros.“

Patricij se usmál. „Aha ,vidím ,že začínáte chápat.“

Vzoromil Výsměšek ,byK byl vybaven velkým a poměrněvýkonným mozkem ,nebyl doma ve světě hádanek a dvojsmyslů. Znovu se podíval na ten mohutný ostrý zobák.

„No ,mně ale opravdu připadá jako nějaký zatracenýalbatros,“ potřásl hlavou. „A vy jste právě řekl, že je. Já jsem řekl, jestli to není –“

Patricij popuzeně zamával rukou. „Když z toho vynecháme to ornitologické hledisko,“ řekl, „je důležité, že ten pták přinesl ve váčku na zprávy tenhle kus papíru –“

„Vy myslíte ,že neměl tenhle kus papíru?“ ujišKoval seVýsměšek, který se snažil dostat do obrazu.

„Ach ,ano. Samozřejmě ,přesně to jsem myslel. A tohle to není ono. Podívejte.“

Podal arcikancléři nevelký obdélník papíru.

„Vypadá to jako nějaké obrázky,“ zabručel Výsměšek.

„To jsou piktogramy AcháKanů,“ řekl Patricij.

„Chtěl jste říci, že to nejsou agateánské piktogramy.“

„Jistě ,jistě ,samozřejmě ,“ povzdechl si Patricij. „Vidím ,že se skutečně vyznáte v běžném diplomatickém styku. A teU bych vás prosil... o váš názor.“

„No ,vypadá to jako cákanec ,cákanec ,cákanec ,cákanec , mák,“ zamyslel se Výsměšek.

„A z toho usuzujete...?“

„Že se dal na malování ,protože neuměl pořádně psát? Tedy ten, co to napsal? Tedy ten, co to namaloval, jsem chtěl říci?“

18


„Nevím ,kdo to napsal. Velkovezír nám občas posílal nějaké zprávy, ale pokud vím, tak tam došlo v posledních letech knějakým zmatkům. A všimněte si ,že je to bez podpisu. Jenže , bohužel, nemohu to tak docela ignorovat.“

„Mák, mák,“ bzučel si Výsměšek se svraštělým čelem.

„Ten piktogram znamená: Pošlete nám okamžitě Velkého...“ řekl lord Vetinari.

„... máka...“ doplnil Výsměšek spíš pro sebe a zamyšleně Kukal prstem na papír.

Patricij hodil albatrosovi ančovičku a pták ji zhltl.

„Říše má milion mužů ve zbrani,“ řekl. „Naštěstí zatímtamním vládcům vyhovovalo předstírat ,že všude za jejímihranicemi se rozkládají bezcenné pustiny obydlené jen upíry a duchy. Obvykle se o naše záležitosti ani v nejmenším nezajímali. A to bylo naše štěstí ,protože jsou jak lstiví ,tak bohatí a mocní. Upřímně se vám přiznám ,že jsem se v duchu těšil myšlenkou , že už na nás úplně zapomněli. A teU tohle. Doufal jsem ,že tam prostě pošleme tu zmíněnou osobu a zapomeneme na to.“

„... mák...“ opakoval Výsměšek.

„A nechtěl byste si udělat hezkou dovolenou?“ nadhodil Patricij s náznakem naděje v hlase.

„Já? Ne. Nesnáším cizí kuchyni,“ odpověděl Výsměšekspěšně. Znovu spíš pro sebe opakoval: „Mák...“

„Jak se zdá ,to slovo vás upoutalo ,“ podíval se na něj Vetinari.

„Takhle napsané už jsem to někde viděl,“ prohlásilVýsměšek. „Ale teU si nemůžu vzpomenout kde.“

„Jsem si jistý ,že na to přijdete. A že dokážete poslat Velkého mága ,nebo jak se to píše ,do Achátové říše tak ,aby tam byl nejpozději kolem odpolední svačiny.“

Výsměškovi poklesla brada.

„Deset tisíc kilometrů? Pomocí magie? Víte ,jak je tokomlikované?“

„Přiznávám ,že jsem v tomto směru velký ignorant ,“ usmál se lord Vetinari.

19


„Kromě toho,“ pokračoval Výsměšek, „vždyK tam žijí samí... cizinci. Myslím si navíc ,že jistě mají dost svých vlastních mágů.“

„To skutečně nevím.“

„A my nevíme, proč chtějí Velkého mága?“

„Ne. Ale jsem si jistý ,že najdete někoho ,koho byste mohl postrádat. VždyK je vás tam na univerzitě takové množství.“

„No ,víte ,říkám si ,že by v tom všem mohl být nějaký velmi ošklivý háček,“ přemýšlel nahlas Výsměšek. Z nějakého důvodu se mu v duchu vybavila děkanova tvář ,a on se rozveselil.„Možná že by jim skutečně stačil velký mág, co myslíte?“

„To nechám úplně na vás. Ale byl bych rád ,kdybych mohl večer odeslat zprávu ,že Velký mág je na cestě. Pak na tomůžeme v klidu zapomenout.“

„Chápete samozřejmě ,že bude velmi obtížné vrátit pak toho člověka zpět,“ řekl Výsměšek. Znovu si vzpomněl na děkana. „Prakticky nemožné,“ dodal z nepochopitelného důvoduevidentně šKastným hlasem. „Odhaduji ,že to budeme neúspěšně zkoušet celé měsíce. Určitě vyzkoušíme všechno ,co bude vnašich silách, ale štěstí nám nebude přát. Hrom do toho.“

„Jak vidím ,jste dychtivý zvednout tuhle hozenou rukavici ,“ řekl Patricij. „Nerad bych vás zdržoval od návratu na univerzitu. Jistě se těšíte na to ,jak se vrhnete na přípravné práce.“

„Ale... ‚mák‘...“ zamumlal Výsměšek. „Kdesi v hlavě mi to vždycky rozezní takový malý zvoneček. Určitě už jsem to někde viděl.“

Žralok moc nepřemýšlel. Žraloci to většinou nedělají.Jejich myslící proces se dá vyjádřit rovnítkem: Vidíš to =sežereš to.

Ale když teU jako šíp prorážel vody laguny ,jeho maličký mozek začínal dostávat malé zásilky žraločích existenčních obav, které se dají nazvat jen jediným slovem – pochybnosti.

Věděl ,že je největším žralokem široko daleko. Všichni jeho

20


soupeři uprchli nebo narazili na staré známé „rovná se“. Apřesto mu teU jeho tělo říkalo ,že zezadu se k němu něco velmi

rychle blíží.

Provedl elegantní obrátku a první věc ,kterou spatřil ,byly stovky nožek a tisíce prstů. Masokombinát plný prasátek.

Na Neviditelné univerzitě se dělo mnoho věcí ,a bohužel jednou z nich musely být i přednášky. Profesorský sbor uždávno a pak ještě několikrát na tento fakt narazil a zdokonalil rozličné prostředky ,s jejichž pomocí se tomu jeho členovédokázali přechodně vyhnout. Ale to bylo naprosto v pořádku ,pro- tože ,upřímně řečeno , totéž bylo cílem studentů.

Tento systém celkem uspokojivě fungoval ,a jak už to vtakových případech bývá ,časem začal požívat statusu tradice. Přednášky se evidentně konaly ,protože byly uvedeny na rozpise černé na bílém. To ,že je nikdo nenavštěvoval ,byl nepodstatný detail. Občas se z toho vyvozovalo ,že by to mohlo znamenat , že se přednášky pravděpodobně nekonají vůbec ,ale nikdy se nikdo nepokusil zjistit ,jestli to je skutečně pravda. Každopádně bylo argumentováno tím (lektor Nesoustředěného myšlení*), že přednášky se konají jako takové v podstatě ,takže je všechno v nejlepším pořádku.

Vzdělávání na univerzitě tedy fungovalo na základě oné prastaré metody ,při níž naženete obrovské množství mladých lidí do míst ,kde je k dispozici obrovské množství knih ,a budete doufat ,že něco přejde z jedněch do druhých ,zatímco titíž mladí lidé se pak z téhož důvodu přesunují do míst ,kde jsou kdispozici především hostince a bary.

Odpoledne se přehouplo do druhé poloviny. ProfesorNeurčitě mlhavých studií přednášel v učebně DMS20 ,a proto jeho přítomnost v mágorlíku ,kde dřímal před ohněm ,byla něco ,co * Pozn. autora: Což je skoro totéž jako Mlhavá logika, i když přece

jen ne tak docela.

21


by si žádný jen trochu diplomaticky založený člověk nedovolil

komentovat.

Výsměšek ho kopl do holeně.

„Aú!“

„Omlouvám se ,že vás ruším ,pane kolego ,“ prohlásilVýsměšek velmi formálním tónem. „Musím svolat radu mágů. Kde jsou všichni?“

Profesor Neurčitě mlhavých studií si třel nohu. „Vím jenom, že lektor Zaniklých run také přednáší v DMS20*. Ale kde je ,to nevím. Poslyšte, víte, že to vážně bolí?“

„Sežeňte všechny. Chci je mít ve své pracovně do deseti minut.“ Věřil na tenhle přímý přístup. Méně rázný arcikancléř by bloudil univerzitou a hledal by jednotlivé mágy. On to dělal tak ,že našel jednu osobu a té pak ztrpčoval život tak dlouho , dokud nebylo po jeho**.

Nic v přírodě nemá tolik nohou. Oprava ,některé věci mají tolik nohou – jsou to vlhké mrskající se obludky ,které žijí pod kameny – ,ale to nejsou nohy s chodidly a prsty ,to jsou nohy , které končí beze všech cirátů.

Něco chytřejšího než žralok by mohlo pocítit jisté obavy a chovalo by se opatrněji.

Jenže do hry vstoupilo zrádné rovnítko a vymrštilo hokuředu.

To byla jeho první chyba.

Za těchto podmínek platí „jediná chyba = zapomnění“. *Pozn.autora:Všechnyvirtuálnípřednášky se konají v učebně DMS20.

Tato místnost není vyznačena na žádném plánu univerzity a je také

podle vyjádření většiny zúčastněných nekonečně velká. ** Pozn. autora: Tento způsob převzali téměř všichni ředitelé, vedoucí

a několik významných bohů.

22


Výsměšek netrpělivě čekal ,když se do jeho pracovny začali jeden po druhém trousit členové sboru ,z nichž většina sedonedávna zaměstnávala seriózní přednáškovou činností v učebně DMS20. Starší mágové potřebovali velké dávky přednášek ,aby dokonale strávili svou potravu.

„Tak už jsou tady všichni?“ zeptal se „Dobrá. Sedněte si. A pozorně mě poslouchejte. Takže... Vetinari nemá albatrosa. Ten nepřiletěl celou cestu z Vyvažovacího světadílu ,a jak se zdá ,neexistuje tajné poselství ,které musíme uposlechnout.Zatím všechno jasné?“

Starší mágové si vyměnili pohledy.

„No ,nejsou mi jasné některé podrobnosti ,“ ozval se děkan.

„Používal jsem diplomatického jazyka.“

„A nemohl byste být alespoň trošičku méně diskrétní?“

„Musíme poslat mága na Vyvažovací světadíl,“ řeklVýsměšek. „A musíme to udělat ještě dnes. Někdo odtamtud žádá Velkého mága a zdá se, že budeme muset nějakého poslat.Háček je v tom, že oni to píší ‚mák‘.“

„Oook?“

„Ano ,knihovníku?“

Knihovník Neviditelné univerzity ,který prozatímpodřimoval s hlavou na stole ,se najednou prudce vztyčil. Pak odstrčil svou židli ,a zatímco mával rukama ,aby lépe udržel rovnováhu , vyběhl na bočitých nohou z pracovny.

„Pravděpodobně si vzpomněl ,že mu někdo včas nevrátil nějakou knihu,“ zabručel děkan. Pak snížil hlas. „Jsem tadyskutečně jediný ,kdo si myslí ,že to nepřidává dobré pověstiuniverzity ,mít ve sboru lidoopa?“

„Ano,“ přikývl Výsměšek. „To tedy jste. Náš knihovník je jediný známý knihovník ,který vám dokáže utrhnout nohou ruku. To lidé respektují. Zrovna včera mě žádal představený Cechu zlodějů ,jestli bychom nemohli přeměnit na lidoopa i jejich knihovníka ,a kromě toho je knihovník jediný z vás ,vymizerové ,kdo zůstává vzhůru déle než hodinu denně. Každopádně –“

23


„No ,ve mně to tedy vzbuzuje silné rozpaky ,“ trval na svém děkan. „A kromě toho ,on ani není typický orangutan. Přečetl jsem si o tom knihu. Tam se říká ,že dominantní samec má mít mohutné lícní vaky. Má mohutné lícní vaky? Neřekl bych. A kromě toho –“

„Mlčte ,děkane ,“ zasyčel Výsměšek. „Nebo vám nedovolím vyrazit na Vyvažovací světadíl.“

„Já nevím ,proč bychom tady měli chovat naprostonevýrazného... Cože?“

„Žádají Velkého mága,“ zopakoval Výsměšek. „Okamžitě jste mi přišel na mysl vy.“ Jako jediný muž ,který dokáže sedět současně na dvou židlích, dodal sám pro sebe v duchu.

„Říše?“ vydralo se děkanovi z úst jako podivné kváknutí. „Já? Ale oni nenávidí cizince!“

„Vy taky. Takže byste mohli skvěle vycházet.“

„Ale vždyK je to deset tisíc kilometrů daleko!“ začal děkan z jiné strany. „Každý ví ,že tak daleko se pomocí magie cestovat nedá.“

„Eh. No ,já bych řekl ,že dá ,“ ozval se hlas od druhého konce stolu.

Všichni zvedli hlavy a upřeli pohledy na Rozšafína Ctibuma, nejmladšího a až depresivně nejbystřejšího člena sboru. Ten držel v rukou složité zařízení z pohyblivých dřevěných lištiček a přes jeho horní okraj se rozhlížel po ostatních mázích.

„Víte, neměl by to být celkem žádný problém,“ pokračoval. „Lidé si většinou myslí ,že ano ,ale já jsem si jistý ,že je to jen otázka pohlcení energie a přesného výpočtu relativníchrychlostí.“

Toto prohlášení bylo následováno oním zmateným aponěkud podezřívavým tichem ,které pravidelně nastávalo povětšině jeho poznámek.

„Relativní rychlosti,“ opakoval Výsměšek.

„Samozřejmě ,arcikancléři.“ Rozšafín se podíval na svůjprototyp posuvného pravítka a čekal. Věděl ,že Výsměšek bude

24


považovat za nezbytné dodat v tomto okamžiku nějakoupoznámku, aby dokázal, že alespoň zčásti chápe, o čem je řeč.

„Pravda je, že moje matka byla jako blesk, když –“

„Já tím měl na mysli ,jak se některé věci pohybují rychle , když jejich pohyb srovnáme s pohybem některých jiných věcí,“ vskočil mu do řeči Rozšafín ,i když ne dost rychle. „Myslím ,že bychom to mohli vypracovat poměrně rychle. Na Hexu.“

„To ne,“ řekl lektor Zaniklých run a odstrčil svou židli od stolu. „S tím zásadně nesouhlasím. To znamená zahrávat si s věcmi, kterým nerozumíme.“

„No ,koneckonců ,jsme mágové,“ prohlásil Výsměšek. „Od nás se čeká ,že si budeme zahrávat s věcmi ,kterým nerozumíme. Kdybychom pořád čekali na to ,až budeme věcem rozumět , nikdy bychom se nikam nedostali.“

„Podívejte ,mně nevadí ,když je třeba vyvolat nějakého toho démona a vyslechnout ho,“ začal oklikou lektor Zaniklých run. „To je normální. Ale postavit nějakou mechanickou stvůru, která za vás má myslet ,to je... to je proti přírodě. Kromě toho ,“ dodal poněkud smířlivějším tónem ,„když jste tomu posledně předložili větší problém ,tak se ta věc polámala a mravenci byli po celé univerzitě.“

„To už jsme vyřešili,“ odpověděl Rozšafín Ctibum. „Udělali jsme to –“

„Musím připustit ,že když jsem se tam zašel naposledpodívat ,byla uprostřed té věci beraní lebka ,“ zastal se ho Výsměšek.

„Zjistili jsme, že ji tam musíme přidat kvůli okultnímtransformacím,“ přikývl Ctibum, „jenže –“

„A ozubená kola a různé pružiny,“ pokračoval arcikancléř.

„Mravenci jednoduše nejsou nijak zvlášK dobří vesrovnávacích analýzách, takže –“

„A co ta podivná kulhající věc s kukačkou?“

„To jsou hodiny s nereálným časem,“ odpověděl Ctibum. „Ano ,tady jsme si mysleli ,že je to naprosto nezbytné provyracování –“

25


„Okamžik. To všechno je stejně zcela nepodstatné,“ prohlásil rezolutně děkan ,„protože nemám v úmyslu kamkoliv cestovat. Když už se tomu nemůžeme vyhnout ,pošletenějakého studenta. Těch tady máme až až a většinou zcelazbytečných.“

„Děkuji ,laskav tak buUte ,dal samozřejmě si bych koláče švestkového nášup druhý, ptáte se že,“ řekl kvestor.

Kolem stolu se rozhostilo ticho.

„Rozuměl mu někdo?“ zeptal se pro jistotu Výsměšek.

Kvestor nebyl v technickém slova smyslu nepříčetný.Peřejemi nepříčetnosti proplul už kdysi v minulosti a teU sespokojeně plavil v tiché tůni někde na jejich druhé straně. Často byl téměř normální ,i když podle mágských ,nikoliv běžnýchlidských měřítek.

„Hm, to on si opakuje ten včerejší oběd,“ řekl starší pAsák. „Tentokrát pozpátku.“

„Měli bychom tam poslat kvestora,“ řekl pevným hlasem děkan.

„To je nesmysl! Tam se asi těžko seženou pilule ze sušených žab!“

„Oook!“

Do pracovny se kymácivým během znovu vřítil knihovník a mával čímsi ve vzduchu.

Bylo to červené ,nebo to spíše kdysi bývalo červené. Zevšeho nejvíce to vypadalo jako zbytky špičatého klobouku ,ale špička byla dávno zničena a větší kus krempy byl zuhelnatělý. Vepředu měla věc slovo vyšité z malých zekýnů. I z nich část opadala, ale pořád ještě bylo možno přečíst:

MÁK

Slovo z vybledlých písmen na opálené látce.

„Já věděl, že už jsem to někde viděl,“ pleskl se Výsměšek do čela. „Na polici v knihovně, že?“

„Oook.“

Arcikancléř prozkoumal zbytky.

26


„Mák?“ řekl. „Jaká smutná ,beznadějně odevzdaná osoba si potřebuje na klobouk vyšít slovo MÁK?“

Na hladinu moře vyskočilo několik bublin ,které způsobily , že se vor mírně rozkýval. Po nějaké chvilce za nimi vypluloněkolik kusů žraločí kůže. Mrakoplaš si povzdechl a odložilrybářský prut. Zbytek žraloka moře zanedlouho vyplaví na pláž, to věděl. Ale nevěděl proč. K jídlu nebyl. Chutnal jako staré boty máčené v moči.

Chopil se provizorního pádla a vydal se na zpáteční cestu.

Ten malý ostrůvek nebyl špatný. Jak se zdálo ,všechny bouře ho míjely. To ovšem lodi taky. Ale rostly tady kokosové ořechy a chlebovník a jakýsi druh divokých fíků. Jeho pokusy co dovýroby alkoholu nedopadly tak špatně ,i když pak dva dnynedokázal chodit rovně. Laguna mu poskytovala humry a krevety, ústřice a kraby a v hluboké zelené vodě hned za korálovými útesy se praly velké stříbřité ryby o privilegium, která z nich se zakousne do kusu ohnutého drátu na konci provazu. Po šesti měsících na ostrově Mrakoplaš skutečně postrádal jen jedinou věc. Nikdy předtím ho něco takového nenapadlo. TeU na to myslel – tedy přesněji řečeno na ně – skoro neustále.

Bylo to zvláštní. Když byl v Ankh-Morporku ,téměř si na ně nevzpomněl ,protože kdyby je chtěl ,mohl je mít kdykoliv. TeU tady nic takového nebylo a on po nich doslova šílel.

Vor narazil na bílý písek zhruba ve stejném okamžiku ,kdy se u úzkého vjezdu do laguny objevila velká kánoe a vplula na klidnou hladinu.

Výsměšek seděl za stolem obklopen staršími mágy. Všichni najednou se mu snažili něco říci navzdory známému faktu ,jak nebezpečné je Výsměškovi cokoliv povídat ,protože on to dělal tak ,že si ze všeho ,co slyšel ,vybral jen to ,co se mu líbilo ,a to ostatní nechal odběhnout s letmým startem.

27


„Takže,“ říkal právě, „jsme se shodli na tom, že to není druh

sýra.“

„Nebyl ,arcikancléři ,“ ujišKoval ho profesor Neurčitěmlhavých studií. „Mrakoplaš je druh mága.“

„Byl,“ doplnil lektor Zaniklých run.

„Vážně to nebyl druh sýra?“ odmítal se arcikancléř rozloučit

se svou prapůvodní teorií.

„Nebyl.“

„Ale zní to jako jméno ,které by mohlo mít něco společného

se sýrem. Víte ,jak to myslím? Pětadvacet deka zraléhoMrakolaše ,to se vám tak krásně překulí po jazyku...“

„Krucitýrken ,Mrakoplaš není sýr!“ zařval děkan a jehosebeovládání se začalo bortit. „Mrakoplaš není ani jogurt ,ani jiný

derivát zkyslého mléka! Mrakoplaš je osina v zadku! Kompletní

a dokonalá hanba všeho mágstva. Pitomec! Zmetek! A navíc

tady nebyl od té doby ,co... od té nepříjemnosti se Supermágem ,

který využíval magický prazdroj. A to už je celé roky.“

„Skutečně,“ podíval se na něj Výsměšek s neskrývanoudávkou jedovaté jízlivosti. „Hodně mágů se tenkrát chovalo velmi ostudně, pokud tomu rozumím.“

„To je tedy pravda,“ přikývl lektor Zaniklých run a zašklebil se na děkana, který zrudl.

„O tom já nic nevím ,lektore. To jsem ještě nebyl děkanem.“

„To ne ,ale byl jste nejstarší.“

„To je možné ,ale shodou okolností jsem byl právě v té době na návštěvě u své tety, to jen pro vaši informaci.“

„VždyK tenkrát zničili téměř celé město!“

„Ona žije v Quirmu.“

„A Quirm do toho byl taky pěkně zapletený ,pokud sipamatuju.“

„Tedy nedaleko Quirmu. Nedaleko Quirmu. No ,ono to vlastně ani není tak nedaleko. Je to pěkný kus cesty popobřeží –“

„Pch!“

28


„Ale vidím ,že jste velmi podrobně informován ,co ,lektore?“ ušklíbl se děkan.

„Já – cože? Já jsem v té době velmi tvrdě studoval. Skoro jsem neregistroval ,co se kolem děje –“

„Půlka univerzity vyletěla do povětří!“ Vtom se děkanvzpamatoval a rychle dodával: „Alespoň jsem to slyšel. Později. Když jsem se vrátil od svých tet.“

„To je možné, ale já měl velmi pevné a silné dveře a –“

„A shodou okolností vím ,že tady tou dobou byl například starší pAsák, protože –“

„Přes ty tlusté zelené vycpávky není téměř nic slyšet ,takže ani –“

„Šlofíka si hodit čas je že ,myslím ,“ usmál se kvestor.

„Žádám všechny, aby okamžitě zmlkli!“

Výsměšek si změřil členy rady čistým a nevinným pohledem někoho ,kdo nebyl při narození obdařen ani tou nejmenšíšpetkou obrazotvornosti ,a kdo byl naopak zcela nepochybně vdobě magické války ,v tom velmi ostudném čase univerzitníhistorie ,na stovky kilometrů daleko.

„Dobrá,“ řekl, když se přítomní utišili. „Tenhle Mrakoplaš. Tak trochu blbeček ,co? Vy mluvte ,děkane. Všichni ostatní drží zobáky.“

Děkan se zatvářil nejistě.

„Víte ,hm... ,jak bych vám to... ono to nedává smysl ,arci- kancléři. On neumí provozovat skutečnou magii. K čemu by ho mohl někdo potřebovat? Kromě toho... ,kamkoliv seMrakolaš pohnul –“ teU děkan dramaticky ztišil hlas ,„měl v patách trable.“

Výsměšek si všiml ,že se mágové při těch slovech nejistě přitiskli k sobě.

„Mně se to zdá v pořádku,“ zabručel arcikancléř. „To jenejlepší věc ,nechávat trable v patách a za sebou. Rozhodně. Kdo by je chtěl mít před sebou?“

„Ale vy tomu nerozumíte ,arcikancléři ,“ pokračoval děkan. „Chodily za ním na tisíci malých nožiček.“

29


Arcikancléřův úsměv zůstal tam ,kde byl ,ale zbytek jeho obličeje za ním ztvrdl.

„Vy berete ty samé pilulky jako kvestor, děkane?“

„UjišKuju vás ,Vzoromile , že –“

„Tak přestaňte vykládat pitomosti.“

„No dobrá ,arcikancléři. Ale uvědomujete si ,doufám ,že to může trvat celé roky, než ho najdeme?“

„Hm,“ ozval se zase Rozšafín Ctibum, „kdyby se námpodařilo vypracovat jeho thaumaturgickou charakteristiku, dokázal by to Hex během jednoho dne...“

Děkan na něj vrhl pohled plný pohrdání.

„To není magie!“ vyštěkl ,„to je prostě... prachsprostátechnika!“

Mrakoplaš se šploucháním přebrodil mělkou vodu ke břehu a ostrým kamenem urazil špičku kokosového ořechu ,který si chladil v malém jezírku ,zastíněném obrovským kamenem. Pak ořech přiložil ke rtům.

Najednou na něj padl stín.

A řekl: „Ehm, dobrý den.“

Bylo to tak. Když jste vydrželi mluvit na arcikancléře dost dlouho a několikrát věci zopakovat, některé skutečnosti se mu nakonec protlačily do hlavy.

„Takže vy se mi tady snažíte říct,“ zabručel Výsměšek, „že tohohle chlápka Mrakoplaše pronásledovala skoro každáarmáda na světě ,kutálel se životem jako hrachové zrno v bubnu a pravděpodobně je to jediný mág ,který něco ví o Achátové říši ,a to díky tomu ,že se přechodně přátelil –“ Výsměšeknahlédl do svých poznámek ,„ ,s podivným malým mužíkem vbrýlích‘ ,který odtamtud přijel a dal mu tu legrační věc nanožičkách ,na kterou všichni děláte ty ošklivé narážky. A umí mluvit jejich jazykem. Doufám, že jsem to zatím pochopil jasně?“

„Přesně ,arcikancléři. Možná jsem skutečně imbecilní ,“po>30


kračoval děkan ,„ale já ani za mák nechápu ,proč by někdo měl

chtít právě jeho.“

Výsměšek se znovu zadíval do svých poznámek. „Takže jste se nakonec rozhodl, že přece jen pojedete sám?“

„Ne ,jistěže ne ,ale –“

„Je tady jedna věc ,které jste si pravděpodobně nevšiml , děkane,“ řekl Výsměšek a na tváři se mu objevil odhodlaněveselý úsměv ,„a to ta ,kterou bych já nazval společnýmjmenovatelem. Ten chlapík dokáže zůstat naživu. Tomu říkám talent. Najděte ho. PřiveUte ho sem. AK je ,kde je. Ubožák ,vždyK by mohl právě teU stát tváří v tvář něčemu strašlivému.“

Kokosový ořech zůstal ,kde byl ,ale Mrakoplašovy očizmateně pobíhaly z koutku do koutku.

Do zorného pole mu vstoupily tři osoby. Byly nepopiratelně ženské. Až přehojně ženské. Neměly na sobě příliš mnohozbytečných textilií a na osoby ,které připádlovaly v těžké válečné kánoi ,vypadaly ,jako kdyby právě přišly od holiče ,což ovšem bývá u překrásných Amazonek celkem přirozené.

Mrakoplašovi začal po vousech stékat praménekkokosového mléka.

První z žen si odhrnula z očí dlouhé světlé vlasy a zářivě se na něj usmála.

„Vím ,že to zní trochu nepravděpodobně ,“ řekla ,„ale já a mé sestry tady takto reprezentujeme jeden dosud neobjevený kmen, jehož mužští příslušníci nedávno vymřeli na krátkou ,alesmrtelnou chorobu ,která ženám neškodí. TeU prohledávámeokolní ostrovy ,abychom našly muže ,jenž by nám umožnilzachování rodu.“

„Kolik myslíte, že tak asi váží?“

Mrakoplaš pozvedl obočí. Žena stydlivě sklopila zrak.

„Mohl byste si říci ,že je divné ,že jsme světlovlasé a bílé , když všude kolem žijí jen lidé černé pleti,“ pokračovala, „ale jak se zdá, souvisí to nějak s genetikou.“

31


„Asi padesát pět. Možná o nějak ékilo víc. PřihoGte na tu hromadu ještě pár krámů. Dokážete zaměřit... no, však víte... TO?“

„Celé se to zvrtne, pane Ctibume, cítím to.“

„Je odsud jenom tisíc kilometrů a my dobře víme, kde jsme my, i to, že on je na prav épolovině Zeměplochy. Každopádně jsem to všechno propočítal na Hexíkovi, takže se nic nemůže zvrtnout.“

„No dobrá, ale nevidíte náhodou někdo... tu... to... no, s těma nohama?“

Mrakoplašovo obočí se zazmítalo. Z krku se mu vydralzdušený výkřik.

„Nevidím to. Přestal byste mi laskavě prskat na moukřišálovou kouli?“

„A samozřejmě ,pokud se rozhodnete jet s námi ,slibujeme vám... nadpozemské slasti a omamující zážitky smyslů ,jaké si jen dokážete představit ,cokoliv , o čem jste snil...“

„Tak jo. Někdo počítejte do tří –“

Kokosový ořech dopadl na zem. Mrakoplaš polkl. V očích se mu objevil nenasytný, roztoužený pohled.

„A můžu je mít i mačkaný s máslem?“ vyrazil ze sebe.

„TEĎ!“

Nejdřív to byl pocit tlaku. Pak se před Mrakoplašem objevil svět a vsál ho do sebe. Svět se vzápětí roztáhl do neuvěřitelně tenké blanky a udělal brnk.

Oslepující rychlostí kolem něj proletěla mračna. Když se nakonec odvážil otevřít oči ,uviděl v dáli před sebou malou temnou tečku.

Tečka rostla.

Brzy rozpoznal ,že je to něco jako obláček složený z množství věcí. Byly tam dvě těžké pánve ,velký mosazný svícen ,židle a obrovská pudinková forma ve tvaru hradu.

Předměty narážely do Mrakoplaše jeden po druhém –pu>32


dinková forma ,potom ,co ho udeřila do hlavy ,navíc silně

zazvonila – a roztočené mu mizely za zády.

Další ,co před sebou spatřil ,byl oktagram nakreslený křídou.

Narazil přímo do něj.

Výsměšek upíral oči k zemi. „O chlup míň než 57 kilo, řekl bych. Ale i tak... dobrá práce, pánové.“

Potrhaný strašák uprostřed kruhu se pracně zvedl na nohy a rukama utloukl dva tři požáry na místech ,kde mu doutnaly šaty. Pak se zmateně rozhlédl kolem a řekl: „Hehehe?“

„Možná je trochu dezorientovaný,“ pokračoval arcikancléř. „Více než tisíc kilometrů za dvě vteřiny ,to se není čemu divit. Snažte se, aby z toho neměl ošklivý šok.“

„Myslíte jako náměsíčníci?“

„Jak jako náměsíčníci?“

„Když probudíte náměsíčníka ,tak mu upadnou nohy. To mi vždycky říkala babička.“

„A jsme si jistí ,že je toopravdu Mrakoplaš?“ nadhodil děkan.

„Ale samozřejmě ,že je to Mrakoplaš ,“ uklidňoval ho starší

pAsák. „Strávili jsme celé hodiny tím, že jsme ho hledali.“

„Taky by to mohlo být nějaké nebezpečné okultní stvoření,“

trval děkan tvrdohlavě na svém.

„S tímhle kloboukem?“

Byl to špičatý klobouk. Jistým způsobem. Klobouk podobný

kloboukům věřících kultu Příchodu nadpřirozenýchdobrodinců ,vyrobený ze štípaného bambusu a listu kokosovníku ,zřejmě

v naději ,že přitáhne pozornost kolemjdoucího mágství.Vepředu měl nápis vyrobený z mušliček přichycených travou a ten

pravil: MÁK.

Jeho majitel se chvilku díval přímo tvářemi okolníchmágů ,jako by byly průhledné ,a pak ,hnán náhlým podvědomým puzením ,vyskočil z oktagramu a zamířil ke dveřím na

chodbu.

Mágové ho opatrně následovali.

33


„Tak to tedy nevím. Já bych jí nevěřil. Kolikrát u toho vaše babička byla, když se to stalo?“

„To nevím. To mi neřekla.“

„Kvestor chodí ve spaní skoro každou noc ,co tomu říkáte?“

„Vážně? No, to je velmi lákavé...“

Mrakoplaš ,bylo-li to skutečně jméno přivolaného stvoření , zamířil na náměstí Náhlého osvícení.

Tam bylo plno. Vzduch se vlnil nad žhavým uhlím v košíchprodavačů pečených kaštanů a horkých brambor a ozýval setradičními výkřiky tak charakteristickými pro ulice Ankh-Morporku*.

Postava přistoupila k muži v obrovském kabátě ,který měl kolem krku zavěšené velké plato a na něm něco pekl nadolejovým hořákem.

Pravděpodobně možný Mrakoplaš se zachytil okraje plata.

„Máte... nějaký... brambory?“ zavrčel.

„Brambory? Ne ,vladyko. Mám ale skvělé uzenky v rohlíku.“

Pravděpodobně možný Mrakoplaš ztuhl. Pak propukl v pláč.

„Uzenky v rohlíííkůůů!“ zaštkal. „Drahý starý dobrýúúzenkýýý v rohlíííkůůů! Hned mi dejtééé jednůůů úúzenkůůů vrohlíkůůů!“

Sebral z tácu tři párky a pokusil se nacpat si je do úst všechny najednou.

„Dobrý bože,“ vydechl Výsměšek.

Postava napůl běžela a napůl se potácela pryč a zneudržovaného vousu jí odpadávaly drobky masové náplně i kousky slupek.

„V životě jsem neviděl někoho ,kdo by snědl tři Kolíkovy párky a vypadal tak šKastně,“ prohlásil nevěřícně starší pAsák.

„Já nikdy neviděl nikoho ,kdo by snědl tři Kolíkovy párky a okamžitě nepadl na otravu masem,“ zabručel děkan. * Pozn. autora:Jako například „Au!“ a „Pomóc!“, „Naval hnedzpátky mý prachy, ty grázle!“ nebo „Tomu ty říkáš pečený kaštany? To

jsou u mě zuhelnatělý zbytky, abys věděl!“.

34


„Já nikdy neviděl nikoho ,kdo by snědl tři Kolíkovy párky a dokázal se zdekovat bez placení,“ přetrumfl všechny lektor Zaniklých run.

Postava se šKastně točila po náměstí a po tvářích jí stékaly slzy. Nevypočitatelná dráha přivedla Mrakoplaše i k ústí jedné uličky ,z níž vystoupila mnohem menší postava a s jistýmiobtížemi ho udeřila zezadu do hlavy.

Pojídač párků padl na kolena a jen tak všeobecně k nikomu a ke každému ze sebe vyrazil: „Au!“

„Nenenenenene!“

Z ústí uličky teU vystoupil mnohem starší muž a vytáhl z nejistých rukou malého mladíka obušek ,zatímco oběK klečela a sténala.

„Myslím ,že by ses měl tomu ubohému gentlemanoviomluvit,“ prohlásil starší muž. „Co si o nás pomyslí? Jen se na něj podívej ,tak ti to usnadnil ,a jak ses mu odvděčil? O co ses to , k sakru, pokoušel?“

„Huhlyhuhlyhuhly ,pane Bahno ,“ odpověděl mladík aupíral při tom zkroušeně oči na špičky svých střevíců.

„Co že to mělo být? A nahlas!“

„Bekhendperda, pane Bahno.“

„Tohle, že měla být bekhendperda? Tomu ty říkášbekhenderda. Takže bekhendperda, ano? Tohle – odpusKte, pane,musíme vás teU na chviličku zvednout a postavit na nohy ,račte prominout –, takhle vypadá bekhendperda –“

„Au!“ vykřikla oběK a pak k úžasu všech přihlížejícíchdodala: „Hahaha!“

„A co ty jsi udělal – promiňte ,pane ,bude to jen vteřinka , dovolíte –, ty jsi udělal tohle –“

„Au! Hahahaha!“

„No ,vy ostatní ,viděli jste to? PojUte sem ,shromážděte se

kolem.“

Z ústí uličky se vyklackovalo půl tuctu dalších mladíků avytvořili kolem Bahna ,oběti a nešKastného studenta nepravidelný

35


kruh. Napadený zatím pomalu chodil dokola a vyrážel tiše něco

jako „auvajs, auvajs“, ale bylo očividné, že se z nějakéhonepochopitelného důvodu nesmírně raduje.

„Tak a teU,“ pokračoval Bahno s výrazem zkušenéhořemeslníka specialisty ,který odhaluje svá profesionální tajemstvínevděčnému posluchačstvu ,„když chcete omráčit vyhlédnutého zákazníka z ústí své výchozí uličky ,správný postup bude tento – oh, uctivost, pane Výsměšku, nevšiml jsem si vás.“

Arcikancléř mu přátelsky kývl na pozdrav.

„Nás si nevšímejte ,pane Bahno. Cech zlodějů na praktikách v terénu, co?“

Bahno obrátil zrak k nebi.

„Nevím ,co je to dneska v tý škole učej ,“ postěžoval si. „To je pořád samý čtení a psaní. Když jsem byl já v jejich věku ,školy tady byly od toho ,aby vás tam naučili něco užitečného.No dobrá... Lejsale ,přestaňte se laskavě tak pitomě hihňat apředveUte nám to sám, ano – promiňte, pane, kdybyste dovolil –“

„Au!“

„Nenenenenene! Moje babička by to udělala líp! Prosím vás, teU se opravdu pozorně dívejte. Našlápnete pružně ,jednu ruku dáte oběti na rameno – takhle ,abyste měli kontrolu... no , zkuste to... a pak pěkně šikovně –“

„Au!“

„Výborně ,ale může mi někdo říci ,co udělal špatně? Jakým způsobem měl vést úder do týla?“

Nedobrovolný figurant se odplížil pomalu pryč ,aniž by si ho kdo ze zúčastněných s výjimkou mágů všiml ,zatímco pan Bahno předváděl na mladém Lejsalovi záludnosti úderu do hlavy.

Postava se pracně vztyčila na nohy ,vykročila hlavní ulicí a pohybovala se při tom jako hypnotizovaná.

„On pláče,“ řekl užaslý děkan.

„To mě nepřekvapuje,“ přikývl arcikancléř. „Ale proč se současně usmívá?“

36


„Úžasnoucnější a úžasnoucnější*,“ řekl starší pAsák.

Potlučená postava ,navíc patrně postižená žaludeční otravou ,se vydala zpět k Neviditelné univerzitě ,zatímco se jímágové neustále drželi v patách.

„Myslíte snad úžasnější a úžasnější, ne? Ale ani tak to nedává moc smysl –“

Postava prošla branami ústavu ,ale tentokrát spěchala přímo vstupní halou do knihovny.

Knihovník už čekal a v rukou držel – s velmi významným výrazem ,a věřte ,že orangutani dokážou na tváři vykouzlitvelmi významný výraz – poničený klobouk.

„Úžasné,“ prohlásil Výsměšek. „Je to pravda! Mág sevždycky vrátí pro svůj klobouk!“

Postava se vrhla po klobouku ,vyhrábla z něj několikpavouků ,odhodila tu trapnou věc ze štípaného bambusu a nasadila si svůj původní klobouk na hlavu.

Mrakoplaš zamrkal na stále ještě nejisté příslušníky fakulty. TeU poprvé mu zazářily oči ,jako kdyby až dosud fungoval jen na základě mechanických reflexů.

„Ehm. Co jsem to před chvilkou snědl?“

„No ,byly to tři z vybraných uzenek pana Kolíka ,“informoval ho Výsměšek. „Tedy ,když říkám ‚vybraných‘ ,myslím ‚zcela typických‘, chápete?“

„Aha. A kdo mě to právě praštil?“

„Cech zlodějů má praktická cvičení v terénu.“

Mrakoplaš zamrkal. „Jsem tedy v Ankh-Morporku, že?“

„Ano.“

„Já si to myslel,“ zamrkal pomalu Mrakoplaš. „Nuže,“dodal, když pomalu padal na obličej, „vrátil jsem se.“

* * *

* Pozn. překl.: Četli jste Alenku v říši divů? Pokud ne, teG je na to

ten správný čas. Tu moji překládali Anna a Aloys Skoumalovi.

37


Lord Hong pouštěl draka. Byla to jedna z věcí ,které uměl naprosto dokonale.

Lord Hong uměl všechno dokonale. Jeho akvarely bylydokonalé. Jeho poezie byla také dokonalá. Když skládal kusy papíru a vytvářel nové origami ,každý jeho model byl dokonalý. Originální ,plný představivosti a naprosto dokonalý. Lord Hong už se přestal honit za dokonalostí ,protože ji měl dávnozamčenou někde v katakombách svého paláce.

Lord Hong měl šestadvacet let ,byl hubený a půvabný. Nosil velmi malé a velmi kulaté brýle s kovovými obroučkami. Když jste někoho požádali ,aby ho popsal ,lidé často používali výrazy jako „uhlazený“ ,nebo dokonce „jako ze škatulky“*. A je třeba říci ,že se povznesl k náčelnictví jedné z nejvlivnějších rodin říše především díky neutuchající píli ,cílevědomému soustředění svých duševních sil a šesti dokonale načasovaným úmrtím. Tím posledním umírajícím byl jeho otec ,který zemřel šKastně svědomím toho ,že jeho syn dodržuje staré rodinné tradice. Hongové , stejně jako všechny vznešené rody ,uctívali své předky a neviděli nic špatného v tom ,když se k nim někdo připojí předčasně.

Právě teU se jeho drak ,černý s obrovskýma bílýma očima , začal snášet z nebe. Lord si vypočítal potřebný úhel a bylo byzbytečné dodávat ,že dokonale. Jeho šňůra , pokrytá lepem adrceným sklem ,prořízla draky všech soupeřů a poslala je k zemi.

Z řad přihlížejících se ozval vlažný aplaus. Lidé všeobecně považovali za bezpečnější lordu Hongovi zatleskat.

Podal šňůru sloužícímu ,uklonil se zdvořile soupeřům avykročil ke svému stanu.

Když byl uvnitř ,sedl si a obrátil se ke svému návštěvníkovi. „No?“ řekl.

„Poslali jsme tu zprávu,“ řekl návštěvník. „Neviděla nás živá duše.“ * Pozn. autora:Často padala i slova jako „sviňák, kterého by si nikdo

neměl pustit za záda, ale to jsem neřekl“.

38


„Naopak,“ zavrtěl hlavou lord Hong. „Vidělo vás při tom dvacet lidí. Víte ,jak těžké je pro strážné dívat se přímo před sebe a nic nevidět ,když se kolem plíží lidé ,hlučí jako celá armáda a šeptají jeden druhému ,aby nedělali hluk? Upřímně řečeno , jak se zdá ,nemají vaši lidé tu správnou revoluční jiskru. A co to máš s rukou?“

„Albatros mi roztrhl prst.“

Lord Hong se usmál. Napadlo ho ,že si mohl albatros splést návštěvníkův prst s ančovičkou ,a docela ne bezdůvodně.Návštěvník měl oči vypoulené jako závojnatka ,nezdravě bledou barvu rybího břicha a tenký knír připomínající sumce.

„Nerozumím ,můj pane ,“ odpověděl návštěvník ,který se jmenoval Dvě ohnivé byliny.

„Tak je to v pořádku.“

„Ale oni věří ve Velkého mága a vy opravdu chcete ,aby sem přijel?“

„Jistěže. Mám své lidi v –“ pokusil se vyslovit ten strašlivý shluk hlásek ,„– v An-kmorp-orku. Ten ,kterému tak bláhově říkají Velký mág ,skutečně existuje. Ale to ti musím říci ,je proslulý tím ,že je neschopný ,zbabělý a bezpáteřní. To poslední je jen charakteristika chování. Takže jsem si pomyslel ,že by měla Rudá armáda dostat svého vůdce ,co říkáš? On jim už... pozvedne morálku.“

Pak se znovu usmál. „Tomu se říká politika.“

„Ach.“

„A teU můžeš jít.“

Když návštěvník odešel ,sáhl lord Hong po knize. Nebyla to ani skutečná kniha ,spíš štůsek papírů popsaných rukou aamatérsky sešitých nití.

Text už přečetl mnohokrát. Čtení ho stále ještě bavilo ,pře- devším proto ,že autor se dokázal mýlit v tolika věcech.

Tentokrát každou stránku ,kterou dočetl ,vytrhl ,a zatímco četl text té následující ,složil ji do tvaru chrysantémy.

„Velký mág,“ řekl nahlas. „To určitě. Ten největší!“

39


* * *

Mrakoplaš se probudil. Ležel v čisté posteli a nikdo neříkal „prohlídněte mu kapsy“ ,což považoval za velmi dobrý začátek.

Oči měl neustále zavřené pro případ ,že by byl poblíž někdo , kdo by mu mohl zkomplikovat život ,jakmile by zjistil ,že se Mrakoplaš probudil.

Slyšel, jak se hádají starší hlasy.

„Vy pořád ještě nech



Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist