načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zahrada spáčů - Lisa Heathfieldová

Elektronická kniha: Zahrada spáčů
Autor:

Vše, co Pearl za svůj krátký život poznala, se dá vyjádřit jediným slovem – Seed. Tak se nazývá uzavřená komunita, ve které se narodila. Zahrada, o kterou její členové pečují a ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  133
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
11%
naše sleva
4,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 245
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Seed přeložila Pavla Kubešová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2843-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vše, co Pearl za svůj krátký život poznala, se dá vyjádřit jediným slovem – Seed. Tak se nazývá uzavřená komunita, ve které se narodila. Zahrada, o kterou její členové pečují a jejíž plody sklízí. To vše pod přísným dohledem duchovního vůdce Papy S., kterého všichni uctívají a bezmezně věří všemu, co říká.
Když je Pearl patnáct let a je konečně dost stará na to, aby si ji Papa S. vybral jako jednu ze svých společnic, přistěhuje se do Seed nová rodina, a s ní Ellis. Zábavný, okouzlující a výřečný chlapec začne Pearl otevírat oči. Vypráví jí o životě mimo komunitu, o kterém do té doby slyšela jen to nejhorší. Dozvídá se pravdu, která měla zůstat skryta a ona se o ní nikdy neměla dozvědět.
Bude mít Pearl možnost poznat okolní svět na vlastní oči, nebo ji Papa S. nikdy nedovolí ze Seed odejít?

Zařazeno v kategoriích
Lisa Heathfieldová - další tituly autora:
Zahrada spáčů Zahrada spáčů
Heathfieldová, Lisa
Cena: 257 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Zahrada spáčů
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz
Lisa Heathfieldová
Zahrada spáčů – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Mé úžasné, statečné mámě,
která se na mě dívá z Měsíce










7
KAPITOLA 1
Krčím se vedle záchodové mísy a mám strašný strach, že umí -
rám. Zřejmě mi krvácí žaludek. Nebo játra či ledviny. Nevím,
jak se to stalo, ale v  břiše mám asi pořezané orgány. Spodní
prádlo mám umazané od krve, a když se utřu toaletním
papírem, zjistím, že je na něm krve ještě víc. Je to trest za něco, co
jsem řekla nebo udělala?
„Elizabeth!“ S  křikem vyběhnu z  malé místnosti, v  níž si
připadám jako v rakvi. „Elizabeth!“
Běžím z pokoje do pokoje. Strýček Smith opravuje v jedné
ložnici postel, Rachel zametá ve druhé. Děti si hrají v obývacím
pokoji.
„Elizabeth!“
Uvažuju, zda nekrvácím ještě víc. Ohlédnu se, ale na 
dřevěné podlaze naštěstí žádné rudé kapky nevidím. Lomcuju
klikou u  všech zamčených pokojů. Elizabeth není ani v 
jídelně, ale pak ji uvidím, jak vchází zadním vchodem do kuchyně
a k těhotenskému břichu jí přiléhají deštěm promočené šaty.
„Co se děje, Pearl?“ zeptá se a odloží pytel se zablácenými
bramborami. „Je někdo zraněný?“
Nechci jí to říct. Nechci jí říct, že umírám. Co kdyby to
leknutí ublížilo děťátku, které v sobě nosí?
„Pearl?“ Napřímí se, podívá se na mě a já v jejích očích
spatřím starost.





8
„Krvácí mi břicho,“ zašeptám.
„Kde? Jak?“ Elizabeth o krok couvne a pozorně si mě pro -
hlíží. „Pořezala ses na poli?“
„Uvnitř. Krvácím ze žaludku.“
„Jak to myslíš?“ nechápe. Ještě nikdy jsem nezažila, že by
někdo zblednul jako stěna dřív, než se stačím nadechnout.
„Je mi to líto, Elizabeth,“ vzlyknu. Nedokážu zastavit slzy.
Protože nechci umřít. Chci vidět její dítě. Chci prožít další dny,
kdy se budu koupat v  jezeře. Chci prožít další dny, kdy budu
tančit v dešti.
Pak se výraz v její tváři změní a Elizabeth se začne usmívat.
„Proč si myslíš, že krvácíš ze žaludku?“
Jak může mít radost, když můžu každou chvíli umřít?
„Máš spodní prádlo od krve?“
Přikývnu. Rozesměje se a obejme mě. Jak se Elizabeth
tiskne břichem ke mně, k mému žaludku, který krvácí, cítím, jak
její dítě kope.
Elizabeth se odtáhne a já vidím, že pláče. Takže mám
pravdu – umírám.
Políbí si palec, přitiskne si ho k břichu a pak se jím dotkne
mého čela, hrudi a břicha.
„Snažíš se mě vyléčit?“ šeptnu. Usměje se.
„Nepotřebuješ vyléčit. Neumíráš, Pearl. Je ti patnáct
a měníš se z dítěte v ženu.“
Znovu mě obejme a  já si pomalu uvědomuju, co mi právě
řekla. Tak na tohle jsem čekala? Na krvácející žaludek?
Pohlédnu na  Elizabeth. Nevypadá, že by si ze mě dělala
legraci.
„Pojď,“ vybídne mě a vezme mě za ruku.
V  ložnici mi pomůže převléct kalhotky. Vezme ty staré,
které jsou nyní nasáklé tmavou krví, a  zatímco se
soustředím na vybledlé, zažloutlé tapety, vkládá do nových kalhotek
silnou tkanou vložku, která mě nutí kolébat se při chůzi jako
kachna.





9
„Na  to si zvykneš.“ Vroucně se na  mě usměje. „A  teď ani
slovo,“ řekne a  společně vyjdeme na  chodbu. Po  celou cestu
dolů ze schodů a  do  kuchyně hledím na  její dlouhé blonďaté
vlasy. Tiše se natáhne po lucerně a zápalkách, které leží na po -
lici, a obě vyjdeme zadními dveřmi ven.
Úplně jsem zapomněla, že prší. Déšť nás svou prudkostí
překvapí a okamžitě nás promočí až na kost. Neslyším nic než
bušení kapek o  zem. Elizabeth mě vezme za  ruku a  vede mě
bylinkovou zahradou, ohraničenou vysokými cihlovými zdmi.
Všechny vůně jako by odnesla voda. Elizabeth otevře
rozviklanou branku na  opačném konci zahrady, kterou se dostaneme
na jahodovou plantáž. Keříky jsou obsypané rudými plody.
Cítím, jak mi vložka při chůzi odírá stehna. Představuju si,
jak do ní vsakuje krev. Budu už krvácet navždy? Copak už
nikdy nebudu moct svobodně chodit nebo běhat?
Zmateně klopýtám za  Elizabeth. Tak dlouho jsem čekala,
až se stanu ženou, a teď je mi do pláče. V dálce vidím postavy,
které pracují v zeleninové zahradě. Před necelou hodinou, když
jsem byla ještě dítě, jsem tam byla také. Vidím Heather. Déšť jí
přilepil dlouhé hnědé vlasy k  zádům. Vtom si uvědomím, že
i já si teď můžu nechat narůst vlasy. Konečně po všech těch
letech čekání budou moct mé blonďaté vlasy volně růst. Budu
vypadat jako Elizabeth, vlasy mi budou přepadávat přes
ramena a sahat až k pasu.
Naplňuje mě to štěstím. Najednou se zcela smiřuju
s krvácením i se zvláštní, nepohodlnou chůzí, protože teď už je ze mě
žena.
„Elizabeth,“ vydechnu. Ale ona mě přes proudy valící se
vody neslyší.
Zvuky deště se s  příchodem do  lesa změní, protože kapky
nyní dopadají na listy vysoko nad námi.
„Kam jdeme?“ zajímám se, ale Elizabeth se jen usměje.
Nakonec dojdeme k mýtině, na níž stojí modlitební křeslo
Papy S, propletené čerstvými větvičkami břečťanu. Elizabeth





10
zamíří přímo k němu. Jde až příliš blízko – a vejde až do zaká -
zaného kruhu. Rozhlédnu se kolem, ale naštěstí tu není nikdo,
kdo by ji mohl zahlédnout. Zvednu hlavu ke  větvím, ale ani
tam se žádný ze strýčků neskrývá.
Elizabeth přistoupí ke křeslu a já zadržím dech. „Elizabeth,
ne ,“ š pit nu .
„Je to povolené,“ poznamená tiše a začne s křeslem šoupat.
Vidím, že je pro ni dost těžké, ale nedokážu se přinutit, abych
jí pomohla. Papa S všechno vidí a Elizabeth se teď nachází
v zakázaném kruhu a dotýká se modlitebního křesla.
Odsune ho stranou a začne odkopávat listí, které leželo pod
ním. Pak klesne na kolena a odhrnuje listí rukama, dokud se
pod ním neobjeví velké kovové oko. Zatáhne za něj a v zemi se
otevře malý dřevěný poklop.
„Co to děláš?“ jsem zvědavá.
Už se neusmívá. „Slibuju, že budeš v pořádku,“ oznamuje.
Vytáhne ze zástěry zápalky a rozsvítí lucernu.
Už to chápu. Pohlédnu do jámy. Jsou tam schody, které se
ztrácejí v temnotě. Ukazuje, abych sešla dolů.
„Chci se vrátit do domu,“ roztřesu se. Ale ani se nepohnu.
Neuteču.
„Musíš mi věřit, Pearl.“ Mokré blonďaté vlasy jí přímo září.
V  jedné ruce svírá lucernu a  druhou si položila na  své velké
břicho.
Mám ji moc ráda a vím, že jí musím věřit. Vykročím vpřed,
do zakázaného kruhu, a pomalu začnu sestupovat ze schodů.
Elizabeth jde za  mnou a  světlo z  lucerny nám ukazuje cestu.
Dole je maličká místnůstka vykopaná v zemi.
Pohlédnu na Elizabeth. Ve světle svíčky má najednou
vpadlé tváře a prázdné oči. Je to snad známka strachu?
„Už jsem všechno viděla,“ hlesnu. Hlas mi v  té hlíně zní
hluše. „Můžeme se teď vrátit?“
„Všechny jsme si tím prošly, Pearl. Všechny ženy v  Seed.
Přísahám, že budeš v pořádku.“





11
„Jak to myslíš?“
„Když prožíváš své první posvátné dny, když poprvé začneš
krvácet, musíš zůstat ve  spojení s  přírodou, aby ti mohla po -
skytnout dar zdravé dělohy,“ vysvětluje.
Nerozumím jí. Jen na  ni v  mihotavém světle nechápavě
hledím.
„Musíš zůstat hluboko v jejím lůně, aby tvoje děloha získala
plodnost.“
„Plodnost? Co to znamená?“
„To, že až nastane tvůj čas, budeš moct mít děti.“
„Já tady nechci být, Elizabeth,“ zlomí se mi hlas a dám se do
pláče. Rozhlédnu se po hlíně, která mě obklopuje, a najednou
jsem hrůzou úplně bez sebe. Chce mě tu nechat?
Položí lampu na zem a obejme mě. Obličej má schovaný ve
stínech. „Dobře víš, že nesmíš plakat. Opustila by tě tvá životní
síla a bez ní bys nebyla nic.“
Její sladká vanilková vůně na  chvíli překryje pach krve
a vlhké hlíny, které naplňují celý prostor.
„Nebudeš tu dlouho.“
„Ty chceš ten poklop zavřít?“ Ta slova mi nechtěně
vypadnou z úst.
Elizabeth ustoupí dozadu a přikývne. Pokusí se usmát.
„Ale jak tu budu dýchat?“
Elizabeth zvedne lucernu a posvítí jí na dolní okraj křivých
hliněných zdí. Trčí z nich tenké černé trubky. „I já jsem tu byla,
Pearl. Všechno je v pořádku.“
„To není,“ vyhrknu a  znovu se rozpláču. „Já tu nechci
zůstat,“ rozkřiknu se hlasitěji. Elizabeth zvedne hlavu ke 
schodům, které vedou ke světlu.
„Pssst. Papa S tě nesmí slyšet plakat. A příroda slyší každé
tvoje slovo.“ Pak znovu položí lucernu na zem a obrátí se
k odchodu.
Nedokážu se pohnout. Něco mě drží při zemi. Chci se
rozběhnout za Elizabeth, strhnout ji zpátky, utéct, ale jen sleduju,





12
jak stoupá nahoru. Poslední věc, kterou vidím, než za  sebou
s  tlumeným žuchnutím zabouchne poklop, jsou její blonďaté
vla sy.
Z dálky slyším, jak Elizabeth nahrnuje na poklop listí. Pak
zaslechnu, jak táhne něco těžkého. Zřejmě vrací modlitební
křeslo na své místo.
Všechno v mém těle chce křičet. Každý nerv, každá buňka
se touží rozběhnout nahoru po schodech, začít bušit na dřevě -
ný poklop a křičet, dokud mi neshoří plíce. Ale neudělám to.
Vím, že mě příroda sleduje. A Papa S by se všechno dozvěděl.
A tak zůstanu stát a třeštit oči na hliněné zdi, jejichž vlhký
pach mě zcela zahlcuje. Stojím a  naslouchám zvuku svého
vlastního dechu.
Určitě se brzy vrátí.





13
KAPITOLA 2
Svíčka pomalu dohořívá a já se neodvážím pohnout. Sedím na
studené zemi a  začínám se třást zimou. Snažím se přesvědčit
sebe samu, že je to jenom sen, ale dobře vím, že to tak není.
Elizabeth nepřichází. Rozpouštějící se vosk tvoří na hliněné
podlaze roztodivné tvary a plamen svíčky se tiše třepotá.
Už jsem tu aspoň hodinu, ne-li víc. Nade mnou nikdo není.
Nikdo nepřichází. Jakmile svíčka dohoří, octnu se v naprosté tmě.
„Elizabeth?“ zavolám tiše. Ona mě ale samozřejmě neslyší.
Nikdo mě neslyší. Nikdo tu není.
Začíná mi kručet v břiše a prázdný žaludek se mi bolestně
stahuje. Něco takového jsem ještě nezažila. V Seed nikdo nemá
hlad. Vždy máme co jíst a pít.
„Děkuju ti, přírodo,“ zašeptám. Vtisknu si do dlaně polibek
a přitlačím ruku k zemi. Cítím, jak je drsná, a v duchu si před -
stavuju, do jaké hloubky pode mnou sahá.
Kate a Jack si všimnou, že jsem pryč. Budou se na mě ptát.
Zavřu oči. Už to nemůže trvat dlouho.
Uvědomuju si, že se mi špatně dýchá. Co když ty trubky
nefungují, jak mají? Co když se ucpaly a  mně pomalu dojde
vzduch? Namáhavě se nadechuju. Nemám kam jít. Udusím se
tu snad? Takhle mám zemřít?
„Pomoz mi, přírodo,“ prosím. Musela mě vyslyšet, protože
najednou nad sebou zaslechnu šustění listí a skřípavé šoupání





14
modlitebního křesla. Dvířka se otevřou a  dovnitř vnikne tak
ostré sluneční světlo, že si musím zaclonit oči.
Jsem volná. Vyrazím ke schůdkům a málem se srazím s Eli -
zabeth, která sestupuje dolů. Něco nese. Když se octne dole,
sundá z  té věci ubrousek. Je to miska polévky. Stojí v  ní lžíce
a na povrchu plave kousek chleba.
„Musím se rychle vrátit,“ vysvětluje Elizabeth tiše
a pokládá misku na zem.
„Ale já jdu s tebou,“ tvrdím rozhodně.
„Přijdu pro tebe ráno. Hned po východu slunce.“ Chce mě
obejmout, ale já ji popadnu za ruku.
„Ne, Elizabeth, nemůžeš mě tu nechat,“ pláču a můj pláč
se v tomhle tichém hliněném kruhu přímo strašidelně
rozléhá.
„Mysli na odměnu, Pearl. Budeš mít zdravou dělohu. A až
Papa S rozhodne, že nastal pravý čas, budeš mít děti.“
„Ne.“ Snažím se zůstat klidná. „Ne, já tady nemůžu zůstat.“
„Musíš.“ Pokouší se mě setřást.
„Když mě tu necháš, umřu. Nedá se tu dýchat, Elizabeth.“
Chci, aby se na mě podívala. Chci, aby mě pochopila, ale ona
už míří ke schůdkům, jako by se chtěla co nejdřív dostat ven.
„Pearl, musíš mě nechat jít,“ konejší mě a pak na mě
pohlédne svýma jetelově zelenýma očima. „Příroda tě ochrání. Tady
se ti nemůže nic stát. Jsi vyvolená.“ Elizabeth se konečně zbaví
mé ruky a  políbí mě na  čelo. „Jsi v  bezpečí, Pearl. Všichni tě
máme moc rádi.“ Pak rychle vyběhne po  schůdcích nahoru.
Natáhnu se po její sukni, ale už je pryč.
Dvířka se zavřou a  odstřihnou mě od  slunečního svitu.
Zůstanu tu jen já a ticho. Někde v hlíně se tu určitě vrtají
brouci, ale ty neslyším. V hlínou prosyceném vzduchu vnímám jen
svůj zrychlený dech a tlukot srdce.
Kleknu si a nahmatám misku polévky. Z její vůně by se mi
měly sbíhat sliny, ale když pozvednu plnou lžíci k ústům, je mi
spíš na zvracení. Přesto se ji přinutím sníst a ucítím, jak se mi





15
v břiše rozlévá teplo. Přestane mě bolet žaludek, a tak ji nako -
nec vylížu do poslední kapky.
Znovu ucítím pach starobylé hlíny. Udeří mě do  nosu
a vnikne mi do vnitřností.
Zavřu oči a začnu počítat. Jedna, dva, tři. Dál a dál. Ale zase
začnu panikařit. Dýchej, Pearl, dýchej. Věř Elizabeth. Vz p
omenu si na její úsměv a na děťátko, které v ní roste. Budu mít
bratříčka nebo sestřičku? Doufám, že to bude chlapec. Kdyby to
byla dívka, přinutili by ji vlézt do této díry. A kdybych věděla,
že je tady, nevydržela bych jen tak sedět.
Budu myslet na děťátko. Na každý jeho prstík. Budu myslet
na Papu S a na všechno, co nám dává. Teď už jsem žena a mohla
bych se stát jeho družkou. Představuju si jeho ruku v mé. Je mi
zima, ale on mě zahřeje.
Musím spát.
*
V  dálce slyším hudbu. Někdo tiše zpívá. Otevřu oči, ale stále
mě obklopuje černá tma a ticho. Jsem v zemi a svíčka už dávno
dohořela. Lezu po kolenou a rukama hmatám po zemi. Všude
je jenom drsná a vlhká hlína. Pak prsty na něco narazím. Musí
to být ty schody. Rychle po  nich vyrazím nahoru, ale nahoře
nahmatám jen zavřený poklop. Kdybych byla dost zoufalá,
možná bych ho dokázala otevřít. Vší silou do  něho zatlačím.
Tlačím do něho tak silně, až mám pocit, že si zlomím zápěstí,
ale poklop se ani nehne.
Ochable na  něho zabuším. Znovu se rozpláču a  stulím se
na nejvyšším schodu do klubíčka. Je tu taková tma, že nevidím
ani vlastní prsty. Je intenzívnější než ticho u  nás v  ložnici. Je
černější než temná noc. Už neexistuje nic než zvuk mého pláče,
který vsakuje do okolní hlíny. Moje životní síla mě opouští.
Pomalu se sesunu po schodech dolů a zůstanu ležet na zemi.
Ze studené a tvrdé země mě začínají bolet všechny kosti.





16
„Elizabeth, prosím, přijď si pro mě,“ zašeptám. Políbím si
dlaň a pak zvednu ruku nad sebe, do prázdné temnoty.
*
Poklop se s rachotem otevře a já se probudím. Dovnitř vnikne
světlo, tlumené, ale dost silné, aby mě bodalo do očí.
„Jsem tady, Pearl.“
Je to Elizabeth. Rozsvítí lampu a  já konečně zase vidím.
„Všechno je v  pořádku,“ utěšuje mě. „Už to máš za  sebou.“
Usměje se na mě. „Teď se můžeš převléct.“
Podá mi rozevlátou zelenou sukni. Je nádherná. Ve  světle
svíčky se dotknu látky, ze které je ušitá. Je nesmírně jemná.
„Je to hedvábí,“ podotkne. „Ušila jsem ti ji, když ses narodila.“
Sundám si kalhoty a obleču si sukni. Cítím ji na holých no -
hou jako chladivé proudy vody. Elizabeth mi podá novou
tkanou vložku.
„Vyměň si ji. Tu starou tu musíme po sedm dní nechat.“
„Budu se pro ni muset vrátit?“ zeptám se a cítím přitom, jak
ve mně znovu narůstá panika.
„Už se sem nemusíš vracet,“ uklidní mě.
Vezme ode mě starou vložku. Je nasáklá mou krví. Položí ji
zakrvácenou stranou na zem a otočí se ke mně. „O tomhle
nesmíš s nikým mluvit,“ upozorní mě.
Sfoukne svíčku a začne stoupat po schodech nahoru.
Rychle se rozběhnu za ní.
Jakmile se ocitneme venku, zavře dvířka, pokryje je listím
a přitáhne těžké modlitební křeslo zpátky na místo.
Kráčíme čerstvým ranním vzduchem a všude kolem zpívají
ptáci. Přestalo pršet. Moje smaragdově zelená sukně každému
napoví, že už je ze mě žena.





17
KAPITOLA 3
Ruby umývá šálky a já pozoruju její malé prsty. I ona se jednou
stane ženou. Vím, že to bude trvat ještě roky, ale nedokážu snést
pomyšlení na  to, že také bude muset zůstat uvězněná v  zemi.
Snažím se tu vzpomínku potlačit a  usilovně se soustředím
na zpěněnou vodu ve dřezu.
Vejde Jack a  okamžitě si všimne mé sukně. Zastaví se.
„Žena?“ zeptá se s úsměvem.
Zapýřím se hrdostí. „Ano,“ špitnu.
Jack zaváhá. Zajímalo by mě, jestli i on začne krvácet a pak
si bude moct nechat narůst vlasy jako strýčkové. Už je mu šest -
náct, takže už to určitě nebude trvat dlouho. „Ale nezměníš se,
že ne?“ zajímá se.
„ Mož ná .“
„Raději ne,“ podívá se na mě. Pak se natáhne do dřezu
a postříká mě vodou. Ruby vyprskne smíchy.
„Hej, dej pozor na mou sukni,“ rozesměju se.
„Nedám!“
A tak ho taky postříkám. Vyběhne z místnosti a vletí
rovnou do náruče strýčka Smitha.
„Opatrně,“ napomene ho strýček Smith. Ale nezlobí se.
Nikdy se nezlobí. Přestože je to tu zakázané, ze dvou našich
strýčků byl vždy mým oblíbencem. Má vousy v barvě podzimu
a docela dobře si dovedu představit, že vyrostl v lese.





18
Jack natáhne ruku a zašustí mou sukní. „Z Pearl už je žena,“
oznámí.
Vidím, že strýčkovi něco krátce zableskne v očích, ale pak
se vroucně usměje. Obejme mě a já si v tom okamžiku strašně
přeju být zase dítětem.
„Pamatuju si na  okamžik, kdy ses narodila,“ zavzpomíná
a potřese přitom hlavou. „Měla jsi tak světlé vlasy, že jsem při
pohledu na ně téměř oslepl. A z tvého řevu nám všem málem
popraskaly bubínky v uších.“ Zasměje se a vrásky kolem očí se
mu spojí dohromady. Vezme mou ruku do svých. „Ale teď už
s tebou žádné potíže nejsou.“
„Ale ano, jsou,“ skočí mu do  řeči Jack. „Strýčku Smithi,
vždyť ty aspoň o polovině věcí vůbec nevíš.“
Rozesměju se. Moje nahé nohy se pod sukní dotýkají.
Ruby vytáhne ruce ze dřezu a osuší si je utěrkou. Přistoupí
ke mně a dotkne se látky mé sukně. „Opravdu už jsi žena?“
„Ano,“ potvrdím. „A jednoho dne jí budeš i ty.“
Široce se usměje, ale já se snažím nepředstavovat si ji sa -
motnou v zemi.
Na  dřevěném stole na  louce je připraveno první jídlo. Moc
ráda na tom místě jím. A dnes je navíc můj oblíbený den, protože
v pátek máme vždycky volno. Pokud Papa S neurčí jinak, můžeme
klidně ležet celý den v trávě a pozorovat oblohu. Jakmile sníme
jídlo z prostřeného stolu a uklidíme, je celý zbytek dne náš.
Oknem pozoruju, jak Bobby rozděluje vidličky. Zastaví se
a  jednu zvedne proti slunci. Ačkoliv je na  svých pět let velice
malý, zdá se být chytřejší než kdokoliv z nás. Často mi říká, že
s ním příroda hovoří prostřednictvím jisker světla – a já
myslím, že jí právě teď pozorně naslouchá.
„Pearl, můžeš vzít ven ty misky?“ požádá mě Elizabeth,
která právě vchází dovnitř. „A Jacku, tamhle na boku jsou
sklenice. Ten stůl se sám neprostře.“
Popadnu misky a vyběhnu na louku. Slyším, jak se za mnou
Elizabeth s  Jackem smějí. Tráva mi dosahuje až po  kolena.





19
Opatrně, abych trávu moc nepošlapala, se prodírám vpřed.
Přeju si, abych nic nenesla. Nejraději bych totiž ruce svěsila
dolů a špičkami prstů se dotýkala stébel.
Bobby projde kolem mě. Vtiskne si polibek do dlaně a máv -
ne jí směrem ke  mně. To mě vždycky rozesměje. Nemůže se
dočkat, až vyroste a bude jako strýčkové.
„Prozradila ti dnes příroda něco?“ zajímám se.
„To je tajemství,“ odsekne, než zmizí v domě.
Zatímco pokládám na každé místo jednu misku, objeví se
u stolu Jack se stohem sklenic v každé ruce.
„Za co ses dnes modlil?“ vyzvídám.
„Dnes jsem ještě nebyl venku. Musel jsem pomáhat strýčku
Johnovi s pítkem. Kapala z něj voda, a tak jsme ho opravili.“
Pohlédnu na něho. Je pyšný, že ho strýčkové konečně
nechávají pomáhat a dělat pořádnou manuální práci. Dlouhá léta,
zatímco jsme si hráli, jsme je jen pozorovali. Práce s  kladivem
a  dalším nářadím, veškeré to opravování a  budování, Jackovi
jednoduše učarovalo. Jak pomalu roste, začínají ho k tomu
pouštět a učit.
„Vždyť už je čas, abys začal dělat něco pořádného,“
rozesměju se. Popadne ze stolu utěrku a mrskne ji po mně.
Společně kráčíme kolem stolu. Já pokládám na  jednotlivá
místa misky, on k  nim staví sklenice, dokud není prostřeno
všech jedenáct míst. Zastavím se a pozoruju mravence, který se
rozhodl vyšplhat na jednu lžíci. Položím před něj palec
a doufám, že bude ochotný vlézt mi na ruku. On se ale otočí a zmizí
za hranou stolu.
Ohlédnu se k  domu a  chvíli pozoruju jeho okna, červené
cihly místy pokryté břečťanem a komíny na střeše. Vím, že na
světě neexistuje místo, kde bych byla raději.
Z kuchyňských dveří se vynoří Heather. V každé ruce nese
vázu s  lučními květinami. Pár modrých květů si zapletla do
vlasů, které tu a tam vykukují mezi jejími kudrnami. Už brzy
budu moct udělat totéž.





20
Položí vázy na stůl a přistoupí ke mně. „Příroda z tebe udě -
lala ženu,“ vřele se na mě usměje. Políbí si dlaň a otiskne mi ji
na břicho. Pak mě obejme a  její kudrnaté vlasy zasypou celý
můj obličej.
„Jsem tak šťastná,“ přiznám se, když se odtáhne a podíváme
se na sebe. Jsem přesvědčená, že v jejích očích zahlédnu
vzpomínku na kruh v zemi. Možná je to dobré místo.
„Jsem na  tebe moc pyšná,“ poznamená a  já cítím, že se
směju každou částí svého těla.
S prázdnýma rukama se s Jackem vracíme k domu. „Co
budeme dnes dělat?“ zeptá se a prohrábne si krátké vlasy.
Neodpovím mu, protože u dveří do kuchyně zahlédnu Kate.
Vím, že upírá pohled na mou sukni. Usměju se na ni.
„Takže jsi to zvládla,“ poznamená. Mluví o té díře v zemi?
O tom přece nemáme mluvit. „Teď už jsme stejné.“
Vezme mě do náruče a já ucítím její teplo. Představím si, že
krvácí jako já a  že stejně jako já neví, co se děje. Ale když se
odtáhne, spatřím jí v očích něco jiného.
„Už si můžu nechat narůst vlasy,“ natřásám se. „Budeme
zase vypadat jako sestry.“ Natáhnu ruku a pohladím ji
po vlasech. Máme stejně blonďaté vlasy, ale moje jsou rovné a  jí se
kroutí jako zurčící voda.
Elizabeth stojí u  sporáku, vařečkou míchá ovesnou kaši
v  ohromném hrnci a  tiše si přitom prozpěvuje. Pozoruju, jak
na ni oknem dopadají sluneční paprsky. Ozařují její rudé rty
a  mandlově tvarované oči a  vím, že je nejkrásnější bytostí na
světě. Jako vždycky, i  tentokrát si přeju, aby mou biologickou
matkou byla právě ona.
Vím, že přát si něco takového není správné. Všichni jsme
dary země a patříme všem ženám v Seed. Já si ale i přesto moc
přeju, abych patřila výhradně jí.
Vší silou tu myšlenku potlačím. Dnes chci být jen šťastná.
„Dobře, děvčata. Odneste to ven. Já zajdu za Papou S a po -
vím mu, že můžeme jíst.“





21
Někteří členové rodiny už sedí u stolu. Nádoba s kaší je těž -
ká, a přestože jsem kolem ucha omotala utěrku, pálí mě
do prstů. Strýček John vyskočí a pomůže nám postavit hrnec
na bytelný dřevěný stůl.
„Děkuju, děvčata,“ usměje se a něžně pohladí Kate po hlavě.
Je velmi vysoký, mnohem vyšší než strýček Smith, a  má tak
silnou ruku, že Kate vedle něho vypadá jako holčička.
Nepatrně sebou trhne a  rychle se od  něj odtáhne. Nevím, co to má
znamenat, ale Kate se mému tázavému pohledu vyhne.
Posadíme se. Právě v té chvíli vyjde ze dveří Papa S a všichni
radostně vydechneme. Pomalu kráčí ke stolu. Dnes má po svém
boku Rachel, která z  něho nespustí úsměvem rozzářené oči.
Jednou rukou si přidržuje u úst květinu a druhou se drží Papy
S. Vypadá to, jako by byla jeho družkou už nesmírně dlouho.
Papa S je sotva tak vysoký jako ona, ale jeho dobrota ho činí
mnohem větším. Dlouhé vlasy má dnes rozpuštěné. Splývají
mu po  ramenou jako stříbrná řeka. Uvědomím si, jak silnou
lásku a  úctu k  němu cítím. Intenzita jeho pohledu a  hluboké
vrásky, které jsou oslavou jeho věku, mě vždy úplně očarují.
Dotknu se své sukně a  usměju se. Doufám, že si mě Papa
S  všimne. Možná že už brzy nastane okamžik, kdy si budu
držet květinu u úst já, kdy se na mě všichni budou dívat a budou
vědět, že jsem jeho družkou. Představa, že kráčím po jeho
boku, mi ozáří srdce slunečním paprskem.
Jakmile přijde ke stolu, vstaneme. Všichni zároveň si
vtiskneme polibek do dlaně a zvedneme ji k obloze. Papa S nad námi
mávne rukou a všichni se posadíme.
„Modleme se,“ přikáže silným hlasem. A tak zvednu hlavu
a  přidám se k  tichému mumlání ostatních. Vzduch je teplý
a vysoké stvoly trávy se ani nepohnou. Toto je štěstí.
Snažím se soustředit na své poděkování, ale v duchu
zalétnu k Elizabethinu naběhlému břichu. Představuju si dítě,
které je uvnitř smotané do klubíčka, a každým dnem roste. Čeká
a roste a mžourá do inkoustové vlhké temnoty. Až se narodí,





22
pohlédnu mu do  tváře a  uvidím, zda je jako já. Budu hledat
společné znaky, které by mi prozradily, jestli je mým pokrev -
ním sourozencem. Ale i kdyby to tak bylo, nebudu se k němu
chovat jinak než k ostatním.
„Dejme se do jídla,“ pokyne nám Papa S, a tak všichni
skloníme hlavy a začneme podávat své misky k hrnci s chladnoucí
kaší.
Není to moje oblíbené jídlo. Než se ke mně miska dostane
zpátky, Elizabethino kouzlo už dávno vyprchá a kaši pokryje
tuhý škraloup. Abych se dostala k mazlavé směsi pod ním,
musím ho prorazit lžící.
„Je to vynikající, Elizabeth,“ mlaská Jack a  já vím, že to
mys lí vážně. Jeho srdečnost je přímo nakažlivá. Já jím rychle
a moc se těším na čerstvý chléb a sladkou marmeládu.
Po jídle co nejrychleji sklidíme nádobí ze stolu. Letos v létě
není mnoho teplých dnů a  tak zatímco strýčkové odpočívají
u stolu, chceme si co nejdřív užívat svého volného času.
„Děkuju, Pearl,“ řekne Rachel a podá mi svou misku. Papa S
se na  mě usměje a  já se zachvěju hrdostí. Nic ale neřekne
a  v  jeho očích se neobjeví ani záblesk poznání. Škoda že
nemám dost kuráže a nezeptám se ho: Všiml sis? Všiml sis, že už
jsem žena? Namísto toho ale jen posbírám lžíce a beze slova se
vrátím do domu.
Je teprve brzké dopoledne, ale v  kuchyni už začíná být
nepříjemné horko. Jack otevře dveře i  okna vedoucí na  louku
dokořán, ale vzduch se ani nepohne.
„Pospěšte si, bando líná,“ chichotá se Jack a  lechtá Ruby
a  Bobbyho tak dlouho, dokud jim nepodklesnou nohy a 
nezhroutí se na kamennou podlahu.
„Ty nám zrovna nepomáháš,“ ohradí se Kate a postříká
Jacka mýdlovou pěnou. Jack si se smíchem otře bubliny ze šlí, bez
kterých by mu spadly kalhoty.
„To stačí,“ ozve se hlas ode dveří. Heather obvykle nezní tak
přísně. Dřív ke  mně bývala velice milá, ale teď mě pozoruje





23
chladnýma očima a  její rty přitom tvoří úzkou čárku. „Papa
S si přeje trochu mléka,“ oznámí, aniž by se obracela na někoho
určitého.
„Hned ho přinesu,“ vypískne Ruby, odloží utěrku a rozběh -
ne se k lednici.
„Ne, to je v  pořádku,“ odfrkne Heather a  natáhne se pro
sklenici do příborníku. Ruby na ni zklamaně pohlédne, ale
Heather si toho zřejmě vůbec nevšimne. Vezme jí z rukou džbán
a nalije mléko do sklenice. Všichni sledujeme, jak vrací džbán
do lednice a odchází zpátky na louku.
„Co je to s ní?“ podivím se.
„Řekla bych, že žárlí na Rachel,“ nadhodí Kate. „Vsadím se,
že doufala, že si dnes Papa S vyvolí novou družku.“
Novou družku. Budu to já?
„Nesmí žárlit,“ rozumuje Ruby a tváří se udiveně. „Je to
zak á z a né .“
„Člověk ale nedokáže poroučet svým citům, nebo ano?“
připomene jí Kate. Zaletí pohledem k  Jackovi, tak rychle, že
kdybych mrkla, ani si toho nevšimnu. Vím ale, že se mi to
nezdálo, protože Jack v  tom okamžiku zrudne jako pivoňka
a sklopí pohled ke svým nohám.
Najednou mi po páteři, odshora dolů, přejede mráz. Nevím,
co to znamená, a proč se to stalo, ale než o tom začnu
přemýšlet, je to pryč.
* * *
Nevědí, že jsem tady, nevědí, že jsem navždy zavřená na  půdě
tohoto domu. Že je pozoruju. Že jedno z nich je mé.
Nevědí, že si pamatuju, jak ve mně rostl nový život. A že když
nastal čas, bouře v mém lůně mě rozťala vedví. Bodání se
změnilo v  pálení a  drásání, které vyvrcholilo vytlačením hlavičky.
Naposledy jsem se vzepjala a  na  světě se objevila nová bytost
z masa a kostí. Moje dítě.





24
Netušila jsem, že mě s dítětem spojuje slizká, jako had dlou -
há pupeční šňůra. Když ji odstřihávali, moje dítě plakalo.
Vzpomínám si, jak jsem se ptala: „Ubližujete mu?“ Ani mi
neřekli, zda jsem porodila dívku nebo chlapce.
„Dítě je v  pořádku.“ Strýček se usmál a  přitlačil mi na  čelo
chladivý obklad. Nechtěl mi pomoct, chtěl mě udržet na lůžku.
„Můžu si ho pochovat?“ zajímala jsem se. Ale pak jsem
znovu pocítila křeče. Moje matka mi stála mezi nohama a tahala za
tu ustřiženou šňůru.
„Co se děje?“ vykřikla jsem.
Strýček se znovu usmál. „Důvěřuj nám,“ řekl. „Důvěřuj nám.“





25
KAPITOLA 4
Nerozbrečí se. Přestože mu z  rány na  noze prosakují kapky
krve, vím, že neuroní jedinou slzu. Zatímco mu v chodidle hle -
dám další trny, Bobby jen svraští obličej.
„Na podzim nám dávají ostružiny,“ poznamenám a jemně
se konečky prstů dotknu maličkých plodů. „Tak jim takové
malé škrábnutí musíme odpustit.“
Bobbyho obličej zůstává zkroucený bolestí. Utrhnu list
kapradiny a přitlačím mu ho na ránu. Pokusí se mi vytrhnout, ale
já ho držím pevně a čekám, až list začne působit.
Když je hotovo, postavím se a  otřepu si ze  sukně zaschlé
bláto. „Pojďme, než se spustí déšť.“
Bobby si o mě opře hlavu. „Děkuju, Pearl,“ prohodí. Chvíli
takhle spolu stojíme a já mám chuť mu povědět: Myslím, že jsi
můj pokrevní bratr. Když se tenkrát před pěti lety narodil, když
se Elizabeth a Rachel ukázaly s prázdnými břichy a když
strýčkové vzápětí přinesli dvě vrnící děti, bylo mi to jasné. Spatřila
jsem Bobbyho a věděla jsem, že patříme k sobě.
Neřeknu ale nic. Namísto toho ho vezmu za ruku a opatrně
se lesem vracíme zpátky do Seed.
Brzy začne pršet, ale to už pomáháme Elizabeth
v kuchyni. Od chvíle, co jsem se před třemi dny stala ženou, poprvé
prší. V  kuchyni se objeví Kate a  ďobne prstem do  měkkého
sýra, který vymačkávám v  kousku mušelínu. S  úsměvem se





26
ji  pokusím plesknout, ale Kate je rychlejší a  odtáhne ruku
dozadu.
„Ahoj, ty ranní ptáče,“ usměje se na mě. „Odešla ses modlit
dřív, než jsem otevřela oči.“
„Šla jsem ven s Bobbym.“
„Viděli jsme drozda,“ oznamuje Bobby vesele. „Mluvil se
m nou .“
„Než odletěl, stačili jsme se desetkrát pomodlit,“ upřesním.
„Já jsem musela jít ven sama,“ utrousí s pokřiveným úsmě -
vem. „Mám prostě smůlu.“
Nechápu, proč v těchto dnech říká takové věci. Ráda bych
se jí na to zeptala, ale něco mě drží zpátky.
„Ve  všem se skrývá něco krásného,“ prohlásí Elizabeth ve
chvíli, kdy se do kuchyně přihrne Rubby a déšť začne prudčeji
bušit do střech. Odložíme utěrky, přejdeme k otevřeným
dveřím a hledíme do deště.
„Líbí se mi, jak kapky dopadají na zem,“ zasní se Ruby.
„Později budeme muset jít ven i v dešti. Je potřeba přinést
mrkev,“ připomene Elizabeth. Stojí vedle nás, s  jednou rukou
na Bobbyho rameni a druhou opřenou o sklo.
Pohlédnu na její prsty a položím ruku vedle její. Jsem
přesvědčená, že naše ruce vypadají stejně. Obě máme štíhlé prsty
a úzká zápěstí.
Podívá se na mě a usměje se. „Jsou to jen ruce,“ prohodí a já
se divím, jak může vědět, na co myslím.
„Tak pojďme hned,“ navrhne Kate. „Bude to legrace.“
„Ty ne, Kate,“ ozve se za námi hlas.
V kuchyni se objeví strýček John. Kvůli prudkému dešti jsme
ho vůbec neslyšeli přicházet. Ruby se rozběhne a  skočí mu do
náruče. Vyhodí ji vysoko do vzduchu a zase ji chytí. Jakmile se
octne bezpečně v jeho náruči, popadne ho Ruby za konce vousů.
„Máš ve vlasech stříbro,“ ohlásí Ruby.
Strýček John vyprskne smíchy. „Příroda mi začíná barvit
hlavu do šeda.“





27
Jsem tak zvyklá na čerň jeho vlasů, že si vůbec nedokážu před -
stavit, že by mohl zešedivět. Nemyslím si ani, že bych to chtěla.
Strýček John znovu vyhodí Ruby do vzduchu.
„Už je na to moc velká,“ vytkne mu Elizabeth.
„V pěti letech ji ještě můžu vyhazovat do vzduchu,“ brání se
strýček John a Ruby se rozesměje.
„Poraníš si záda,“ varuje ho Elizabeth a on konečně postaví
Ruby na zem.
„Heather potřebuje víc mouky,“ oznámí strýček John. „A já
potřebuju, aby mi Kate pomohla s kolem.“
Kate se zaškaredí. „Pomáhám Elizabeth,“ vyhrkne.
„Žádám tě, abys šla se mnou.“
Vyjde z místnosti a Kate ho následuje. Udiveně sleduju, jak
se za jeho zády šklebí.
Koutkem oka mrknu na Elizabeth, ale nejsem si jistá, jestli
to taky viděla. Pokud ano, kdoví jaký trest na Kate čeká?
„Babička Willow potřebuje tinkturu,“ obrátí se na mě
Elizabeth. „Skočíš za ní? Necítí se dnes dobře.“
„Samozřejmě,“ přikývnu, ale přitom ve mně zatrne.
Nemůžu to nikomu říct, ale babička Willow mi nahání strach. Ze
svého pokoje nevychází už tak dlouho, že její mysl sešla stejnou
měrou jako její kůže.
Má ložnici v přízemí. Vyjdu z kuchyně, přejdu předsíň a dám
se do  chodby obložené kachlíky. Nedokážu odolat pohledu
do Síně odpuštění. Navštívila jsem ji jen jednou a víckrát po tom
netoužím. Projdu ještě jednou krátkou chodbou a už stojím před
pokojem babičky Willow.
Neklepu. Vím, že je hluchá. Pomalu zatlačím do těžkých
dřevěných dveří a do nosu mě udeří její pach. Snažím se ho nevnímat.
Snažím se přesvědčit sebe samu, že je to stejně přirozený pach jako
vůně květin na louce. Ale není to tak. Tohle je pach rozkladu.
Přinutím se vkročit dovnitř. Přinutím se usmát, přestože
ode dveří vidím, že babička Willow má pevně zavřené oči.
Tvrdě spí a její chrápání zní jako vrzání starých větví.





28
Neslyšně se přisunu blíž a  položím sklenici čerstvé šťávy
s několika kapkami tinktury na malý noční stolek, který stojí
vedle postele.
„Babičko,“ zašeptám, ale ona se ani nepohne. „Babičko
Willow.“ Nahnu se nad ni. V tom okamžiku prudce otevře oči
a zahledí se do mých.
„Sylvie, ty jsi přišla,“ vydechne a  její hlas mi připomene
únik páry nad hrncem.
„To jsem já, babičko, Pearl.“ Ona mě ale nevidí. Natáhne ruku
a proplete si prsty s mými. Mám nutkání utéct, ale vím, že nemůžu.
„Já jsem věděla, že se vrátíš,“ zahuhlá. Zvedne druhou ruku
a  chce mě pohladit po  tváři. Vím, že bych neměla, ale přesto
ucuknu.
„Babičko, já jsem Pearl.“ Třesoucíma se rukama vezmu ze stol -
ku sklenici se šťávou. „Musíš to vypít.“ Měla bych jí pomoct posadit
se, ale mám strach, že pod tenkou noční košilí ucítím její křehké
kosti. Proto jí jen nepatrně nadzvednu hlavu. Zatváří se
zmateně. Přidržím jí sklenici u  úst a  pomalu, podle toho jak polyká, ji
nahýbám. Přesto jí trocha vzácné tekutiny vyteče koutkem úst
a steče dolů po krku. Po celý čas mě pozoruje zastřeným zrakem.
Jakmile je sklenice prázdná, vezmu pečlivě složenou
hnědou utěrku, která leží na stolku, a jemně setřu kapky
vybrynd a né šť áv y.
Babička Willow na  mě hledí. Po  chvíli se v  jejím pohledu
něco změní. Jako by najednou pochopila, kdo jsem. Zanaříká
a já jí otřu slzy z očí.
Počkám, dokud nepřestane plakat.
„Babičko, všechno je v  pořádku.“ Odvážím se natáhnout
ruku a pohladit ji po vlasech. Je jako dítě, řeknu si. Je jako dítě.
Zavře oči, a tak se obrátím k odchodu. Po cestě ke dveřím za
sebou zaslechnu šramot.
Ohlédnu se. Sedí na posteli a chystá se mě zavolat zpátky.
Vyrazím z pokoje tak rychle, že za sebou ani nestihnu zavřít
dveře.





29
KAPITOLA 5
Elizabeth mi vysvětlila, že nějakou dobu teď další požehnání
neprožiju, ale časem si mé tělo zvykne a bude je prožívat kaž -
dých pár týdnů. Uleví se mi, že v kalhotkách nemusím
neustále nosit drsnou vložku. A můžu si zase zaplavat.
Mezi stromy zahlédneme hladinu našeho jezera. Dnes je
nádherné, protože se na jeho hladině třpytí slunce. Čím jdeme
blíž, tím víc z jeho krásy vidíme. Tvoří téměř dokonalý kruh.
Stromy jako by o kus ustoupily a k hladině se tak svažuje jen
hladký travnatý břeh. Jezero je na krajích mělké, ale uprostřed
je tolik vody, že nikdy nedosáhneme na  dno. Dnes je modré,
jak se v něm odráží jasná obloha. Slunce mě pálí do ramenou
a zvyšuje mou chuť skočit do vody.
„Kdo tam bude první?“ vyzve nás Jack, odstrčí mě i  Kate
stranou a za běhu si strhává košili. Nezůstaneme pozadu a svým
křikem vyplašíme ptáky ze stromů.
„Za  ním!“ zavolá na  mě Kate. Odhodím tašku a  přetáhnu
si košili přes hlavu. Zatímco Jack zápasí s kalhotami, Kate na
něho skočí a  povalí ho na  zem. Moje nová sukně se snadno
svléká, takže je oba předstihnu. Pod nohama cítím uschlou
trávu, ale za chvíli už jsem ve vodě.
S  cákáním vběhnu do  jezera. Po  nahých zádech mi tančí
horké sluneční paprsky, ale do kotníků a lýtek se mi zakousne
ledová voda. Zastavím se a zalapám po dechu, zrovna ve chvíli,





30
kdy kolem mě proletí Jack a  po  hlavě skočí do  vody. Vyplave
o kus dál.
„Pojď, Pearl,“ křikne. „Je to snazší, když to uděláš rychle.“
Znovu ponoří hlavu, několikrát kopne a zmizí pod hladinou.
„Kdo doplave doprostřed jako poslední, bude prát strýčkovi
Smithovi spodní prádlo,“ zařve mi do ucha Kate a vrhne se do
vody.
Nezbývá mi, než je následovat. Nadechnu se a ponořím se
do studené vody. Je to obrovský šok, ale dole je to přímo úžas -
né – s vodou nade mnou i kolem mě se svět změní v tiché
šumění. Jsem tu jenom já a chlad.
Vystrčím hlavu nad hladinu, nadechnu se a zamířím
k Jackovi, který už šlape vodu uprostřed jezera.
„Dnes je voda krásně průzračná,“ raduje se. Vytáhne ruce
nad hladinu a stejně jako já jimi opisuje ve vodě kruhy, aby se
udržel nahoře.
„Jsem ráda, že v náš volný den svítí slunce.“ Položím se na
záda a  pomalu máchám rukama. Obloha je nádherně jasná
a neruší ji jediný mráček.
Dokázala bych takhle ležet a být šťastná navždy.
Od  břehu ke  mně dolehne křik. Neochotně zvednu hlavu
a spatřím Bobbyho. Je ve vodě a v kostnaté ruce zvednuté nad
hlavu třímá Rubyiny sandály.
„Vrať mi je,“ zlobí se Ruby.
„Poplavu jí na pomoc,“ rozhodne se Jack a zamíří
k Bobbymu. Kopne a  stříkne vodu Kate do  obličeje. Kate si utře oči
a dál šlape vodu. Sledujeme, jak Jack silnými tempy rozráží
hladinu, dokud se nedostane na mělčinu.
„Dost,“ slyšíme ho a vidíme, jak bere sandály z Bobbyho
rukou. Pomalu plaveme za ním.
„Jestli nepřestane fňukat, hodím jí ty sandály na  hlavu,“
rozčiluje se Kate. Připlavaly jsme do mělké vody, kde se
můžeme nohama dotknout bahnitého dna. Protéká nám mezi prsty
jako studený jíl a ačkoliv na tom není nic špatného, mně to vů-





31
bec není příjemné. Představuju si, že v tom blátě leží kosti ně -
jaké mrtvoly. Rychle oběma nohama ucuknu. Chci si
zapamatovat jen chladivý dotek vody.
Vylezeme na břeh a lehneme si do trávy. Jack se posadí vedle
nás a zahledí se na hladinu jezera. Na kůži se mu lesknou kapky
vody. Jsem překvapená, jak svalnatá má ramena. Čas mění i jeho
a já si občas přeju, aby trochu zpomalil. Kdybych mohla,
požádala bych přírodu, aby aspoň na chvíli zastavila tikání svých hodin.
„Heather říká, že nějakou dobu nesmím prodávat na trhu,“
ušklíbne se Kate. Otočí se na lokti a podívá se na mě.
„Proč?“
„Protože pokukuje po  cizích chlapcích,“ nabídne Jack
vysvětlení, pohlédne přes rameno a usměje se.
„Opravdu?“ zajímá mě. „To je nebezpečné, Kate.“
„Nic takového nedělám.“ Posadí se, vymačká si z vlasů vodu
a stříkne jí po Jackovi.
„Tak proč by ti to jinak zakázali?“ diví se Jack.
Kate se zase opře o lokty a vzdychne. Zvrátí hlavu dozadu,
dokud se její vlasy nedotýkají země. Nechává si je růst už celý
rok, od té doby, co se stala ženou. Jack odvrátí pohled.
„Strýček John tvrdí, že s cizími lidmi nesmím mluvit. Tak
jsem se ho zeptala, jak jim mám prodávat fazole, když s nimi
nesmím mluvit. Neodpověděl mi, ale zakázal mi tam chodit.“
Položí se na zem a zastíní si oči rukou. „Blbec,“ zamumlá si
potichu do dlaně.
Zůstaneme s Jackem jako opaření. Nikdy dřív jsem tak Kate
neslyšela mluvit, a o strýčcích už vůbec ne. Neodvažuju se na
ni ani pohlédnout. Bojím se, že se za  stromem náhle objeví
Papa S a vrhne se na nás. Je všude. Vidí a slyší všechno. Bude za
to Kate potrestaná?
„Už to nikdy neříkej, Kate,“ zašeptá Jack, aniž se otočí. Kate
neodpoví. Sama určitě ví, že zašla příliš daleko.
Naobědváme se spolu s dětmi. Máme kousky chleba
s plátky sýra. A k tomu bramborový salát, který zbyl od včerejší ve-





32
čeře. Zakousnu se do malého rajčete. Rozprskne se a vykrvácí
mi svá semínka na jazyk.
„Budeš mít spálená ramena, Jacku,“ upozorní Kate Jacka
a poodejde ke své tašce, zatímco já balím zbytek sýra do papíru.
„To bude v pořádku,“ houkne a dotkne se dlaněmi rozpále -
né kůže na svých ramenou.
„Papa S nebude mít radost, když se budeš loupat,“ upozorní
ho. „Počkej, zabere mi to jen chviličku.“ Klekne si za něho,
otevře láhev s opalovacím krémem a nalije si trochu do dlaně.
Dotkne se ho a Jack ztuhne. Drží hlavu zpříma a nepohne se mu
ani sval.
A někde v mém nitru se opět objeví ten zvláštní pocit.
Křečovitě se mi stáhne žaludek a je mi na zvracení.
Jack rychle vstane. „To stačí,“ vyrazí ze sebe a bez ohlédnutí
se rozběhne, skočí do vody a mocnými tempy zamíří
k protilehlému břehu.
Podívám se na  Kate. Na  rtech jí pohrává smutný úsměv.
Klečí, láhev s opalovacím krémem má položenou v trávě vedle
sebe a mezi koleny jí v trávě zůstává otisk Jackova těla.
„Co je s ním?“ chci vědět.
Usměje se, podívá se na mě a nepatrně potřese hlavou. Chci se
zeptat, co to znamená, ale najednou mi připadá strašně vzdálená.
„Je v pořádku,“ zahloubá se a položí se na břicho.
Lehnu si na záda. Každým kouskem svého těla vnímám žár
dne. Za zavřenými víčky vidím rudé slunce. Slyším, jak Ruby
a Bobby dovádějí ve vodě. Někde v tom hluku se určitě skrývá
i máchání Jackových paží.
Nevím, jestli jsem kdy prožila krásnější den.
* * *





33
Odtrhli tě ode mě. Vzali tvé malé tlukoucí srdíčko a odnesli ho
pryč. Jemná kůžička nově narozeného děťátka zmizela z mého
dosahu.
Zkoušela jsem to. Přísahám, že jsem to zkoušela.
„Chci si nechat své dítě u sebe!“ křičela jsem za nimi.
„To dítě patří matce přírodě. To dítě patří nám všem.“
Ne. Moje dítě patří mně.
Křičela jsem, kousala jsem a  škrábala jsem, ale oni zůstali
tvrdí jako kámen.
A zavřeli mě tady. Úplně mě od tebe odřízli.
Ale já jsem tvá matka. Jsem tvá matka.
Zvednu ruku a dotknu se chladné okenní tabule.
„Jsi mé,“ zašeptám skrz sklo.





34
KAPITOLA 6
Šplhat na  Skály úsvitu v  sukni, a  ne v  kalhotách, mi připadá
poněkud zvláštní. Slunce dosud nevyšlo a kolem holých nohou
mi krouží chladný vzduch. Jack jde přede mnou. Jeho ramena
vypadají velmi široká. I přes košili vidím, jak mu hrají svaly na
pažích. Zřejmě vycítil, že ho pozoruju, protože se otočí a usmě -
je se na  mě. Všimne si Ruby, která ospale klopýtá po  mém
boku. Zastaví se a vezme ji do náruče. Ruby mu zaboří nos do
krku a Jack se znovu vydá na cestu.
Vždycky mě udivuje, jak tiše se dokážeme pohybovat. Jak
téměř každý ze Seed umí procházet lesem a  šplhat po  skalnaté
stezce až nahoru na  vrchol a  přitom nepromluvit jediné slovo.
Papa S kráčí v čele a vede nás ubývající tmou. Ohlédnu se.
Daleko za mnou jde Elizabeth a podle všeho jí není moc dobře. Dítě
v jejím břiše už je určitě pořádně velké a díky němu je její chůze
pomalá a namáhavá. Blonďaté vlasy, které si stáhla z obličeje, září
do tmy. Opírá se o hůl, kterou dřív používala babička Willow.
Vítr ustal a všude kolem nás se rozezpívali kosi. V takové
chvíli si vždy uvědomím, že stojí za to takhle brzy přerušit své sny.
Zahneme za  skalnatý roh a  v  horském hřebenu se před
námi objeví obrys Skal úsvitu. Posadíme se na ně a přivítáme
na nich slunce. Čím jsme blíž, tím silněji slyším hlas přírody,
která ke mně promlouvá ze šedivých kamenů.
Když dorazíme ke skalám, posadím se vedle Jacka, který má





35
na klíně Ruby. Cítím jeho žár a přestanu se chvět zimou. Na -
táhnu ruku a  propletu si prsty s  jeho. Heather mě vezme za
druhou ruku. Usměje se na mě, ale jako by jí z očí zmizela
skutečná radost. Mám dojem, že se její pravé já každým dnem
vzdaluje a nahrazuje ho smutek. Opravdu žárlí? Není mi to
příjemné, protože v Seed nikdo není nešťastný.
Temnota kolem nás pomalu ustupuje a  do  okolního světa
začínají pronikat barvy. Shluk stromů hluboko pod námi
přechází z  šedé v  modrou a  nakonec v  zelenou. Pole se tetelí
nachem, dokud ho svými paprsky neozlatí slunce. Zatajím dech.
Tento okamžik miluju. Nejraději bych zastavila čas a navždy si
vtiskla do paměti vše, co vidím a cítím.
Na  obloze začne převládat modrá. Papa S  vstane a  zvedne
dlaně ke  slunci. My ostatní zůstaneme sedět, ale navzájem se
pustíme a také zvedneme ruce k obloze. Nemůžu být šťastnější.
Koutkem oka pohlédnu na  Jacka. Zvrátil hlavu k  obloze a  já
obdivně sleduju linii jeho hrdla.
„Děkujeme ti, matko přírodo,“ zvolá Papa S.
„Děkujeme ti, matko přírodo,“ opakujeme všichni a  naše
hlasy se vroucně nesou ke slunci.
Papa S se posadí na zem a položí ruce do trávy. Ty ruce
dobře znám, vím, že jejich bělosti se jen zřídkakdy dotkne slunce.
Podívá se na nás a my poznáme, že je čas začít.
„Přírodo,“ spustíme. „Děkujeme ti, že jsi přivedla Papu S do
Seed. Zachránil nás. Ochraňuje nás. Na oplátku ti dáváme vše.“
Slova ze mě plynou a spojují se s hlasy celé rodiny. „Protože nic
víc nepotřebujeme. Máme strýčky, kteří nás vedou, máme jídlo,
máme lásku. Nasloucháme ti, matko přírodo, a  řídíme se jen
tvými pokyny.“
Políbíme si dlaně a přitlačíme je k zemi.
Papa S se najednou začne třást. Znovu zvedne ruce, ale
tentokrát mi to připadá, jako by ho za ně tahal někdo neviditelný.
Cuká sebou a vlasy mu narážejí do zad. Bobby vyhledá mé oči
a hledá u mě útěchu. I já se však bojím.





36
Strýček John vstane.
„Drž se zpátky,“ zavelí Papa S  hlubokým hlasem, který
rachotí mezi skalami. Mám nutkání zakrýt si uši. Ráda bych
slyšela jeho normální hlas. Namísto toho z něho ale vycházejí
podivné zvuky a nesrozumitelná slova. Mluví čím dál hlasitěji.
Nakonec prudce zvrátí hlavu dozadu a zvedne obě ruce vysoko
do vzduchu.
Teprve po chvíli se zhroutí na zem. Ruce nechá bezvládně
ležet na zemi a pozoruje nás žhnoucíma modrýma očima. Pak
se usměje.
„Dozvěděl jsem se něco nového,“ vrátí se mu jeho normální
hlas. „Zjistil jsem, že někdo z nás potřebuje odpuštění. Někdo
z nás si umazal svou čistou duši blátem.“
Někteří členové rodiny se nervózně zavrtí. Znamená to, že se
z nějakého důvodu cítí provinile? Já se ani nepohnu, ale s narůs -
tající panikou pátrám ve své paměti. Jsem to já? Vzpomenu si na
tu díru v zemi. Copak mě tajně sledoval? Ví, že jsem měla strach?
Papa S nás pozoruje. Snažím se zůstat klidná a potlačit
vzpomínky na Síň odpuštění, ale ve skutečnosti mě svírá strašlivý strach.
Heather mě vezme za ruku. Mrknu na ni a ona nenápadně
zavrtí hlavou. Zklidním dech a zadívám se na horizont.
Zahledím se na krásu okolních kopců, které vystupují proti obloze.
Sedím na Skalách úsvitu. Jsem v bezpečí. Je slyšet jen zpěv
ptáků a dech mé rodiny.
Papa S se postaví. Omete si hlínu z kolen a otře si ruce. Jeho
úsměv je jako med a já vím, že ho máme zase zpátky.
„Úsvit byl pozdraven,“ zhodnotí spokojeně a láskyplně
rozpřáhne ruce směrem k nám všem.
Vydá se ke mně. Vidím, že si všiml mé sukně a zrudnu
pýchou. Natáhne ruku, ale podá ji Heather. Heather zvedne hlavu
a tváří se velmi šťastně. Ruku v ruce nás vedou dolů pěšinou,
lesem a poli zpátky do Seed.
*





37
„K čemu to všechno bylo?“ procedí Kate.
Klečíme vedle sebe na jahodové plantáži. Rozhlédnu se ko -
lem. Přestože v nejbližších několika řádcích nikdo není,
neodpovím.
„No tak,“ dloubne mě loktem. Rozesmějeme se, ale já
z nějakého důvodu zůstávám nervózní.
„Jsi to ty?“ zeptám se rychle.
„Co – myslíš, jestli jsem to já, kdo má duši od bláta?“
„Psst,“ napomenu ji.
„Jahody nemají uši.“ Znovu se rozesměje, vloží si jednu
jahodu do úst a legračně zašilhá. „Kromě toho, já Papu S miluju.
A věřím mu každé slovo.“
„Proč jsi taková, Kate?“ šeptnu.
„Jaká?“
„Já nevím. Divná,“ přemýšlím nahlas.
Kate se zarazí a podívá se na mě. „Možná nejsem šťastná,“
konstatuje. „Možná chci víc.“
Nechápu, co tím myslí. V Seed přece nikdo není nešťastný.
Nikde na Zemi neexistuje tak skvělé místo jako tady.
„Jak to myslíš?“ žádám po ní vysvětlení. Ale Kate neodpoví,
jen zírá kamsi daleko přes pole. „Jestli to zjistí, mohli by tě
potrestat,“ varuju ji, protože to třeba neví.
Otočí se ke mně se vzdorovitým úsměvem na tváři. „Pak by
to raději neměli zjistit.“ Utrhne další jahodu, vyhodí ji vysoko
do vzduchu a chytne ji do úst.
Já se taky natáhnu po jahodě a jemně ji utrhnu z keříku. Je
na dotek tak měkká. Mám chuť ji sníst, ale raději ji položím na
hromádku ve svém malém proutěném košíku.





38
KAPITOLA 7
„Pojď,“ vyzve mě Kate, když po večeři sklidíme poslední kous -
ky nádobí. „Teď už jsi žena, takže musíš jít s námi.“
Zaváhám. Nechci jít zase do té díry.
„Neboj se,“ utěšuje mě. „Jdeme do Síně orlů.“
Společně projdeme předsíň a chodbu. Dveře jsou otevřené
a ze Síně orlů září rudá barva. Těžké závěsy jsou zatažené,
přestože venku ještě není úplná tma. Ve světle se odráží rudé
tapety. Elizabeth stojí u stolu a zvedá kryt šicího stroje. Rachel,
která přišla po nás, vejde dovnitř a zavře za sebou dveře.
Okamžitě se změní atmosféra. Připadám si tu jako na 
tajném místě, které je zcela odříznuté od  zbytku domu. Jsme tu
samé ženy. Jsem vzrušená k zbláznění a nejraději bych se
rozběhla a  vrhla se Elizabeth kolem krku. Zůstanu však tiše stát
a čekat.
Kate přejde k dřevěné truhlici umístěné v rohu. Často jsem
se na ni dívala a přemýšlela, co je uvnitř. Kate zvedne víko.
„Opatrně, Kate,“ napomene ji Rachel. Ale Kate jako by
neslyšela. Vytáhne z  truhlice nějakou látku ozdobenou velkými
zelenými kruhy, obtočí si ji kolem těla a začne tančit.
„Ale ta látka je ozdobená,“ poznamenám a v očekávání
odpovědi se zahledím na Elizabeth. „To je zakázané.“
„Vyrábíme je pro ženy ze světa tam venku,“ vysvětlí Rachel,
sáhne do truhlice a vytáhne odtamtud klubka vlny. „Zapisuje-





39
me slova, která pronáší Papa S, a všíváme je do lemů. Abychom
pomáhali očistit lidi od jedu, který je obklopuje.“
„My ale v  létě nesmíme psát,“ upozorním ji. V  tyto horké
měsíce pracujeme venku. Číst a psát můžeme jen v zimě.
„Papa S o tom ví,“ ujišťuje mě Elizabeth. „Je to jeho přání.“
Kate vezme do rukou napůl dokončenou sukni, ušitou z lát -
ky se stříbrnými hvězdami. S úsměvem si ji přidrží u tváře. Skrz
tenkou látku jsou vidět jen její zářící oči. Směju se zároveň s ní.
Tak sem Kate občas mizela od  té doby, co se stala ženou.
Nemůžu uvěřit, že to všechno přede mnou tak dlouho tajily.
Ale teď jsem tady.
„Už dost, Kate,“ mírní ji Elizabeth laskavým hlasem.
„Vyber si nějakou barvu a začni vyšívat. A ty pojď sem, Pearl,


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.